Stránky jedné zralé holky (matky‚ která přišla o dítě...)

2025

...nevím, jestli se opravdu plní věci, které hlásají astrologové, nevím, jestli je možné "vytáhnout" si tu správnou kartu tarotu, prostě nevím? Kdesi, v jakési předpovědi bylo, že se člověku do života vrátí lidé z dávné minulosti. A kupodivu, na začátku minulého týdne jsem se v jednom velkém městě sešla s člověkem, kterého jsem dlouho neviděla a na konci toho stejného týdne s dalším, kterého jsem neviděla od doby, kdy jsem se odstěhovala z N...ic. 

   Napsali jsme si občas přání k svátku nebo k Vánocům, ale fakt by mě nenapadlo, že se skutečně někdy zastaví. Pozdní odpoledne Velikonoční neděle, čekám na něj u vlaku a kdyby na naši malou staničku přijely davy, nepoznala bych ho už. (On tvrdil, že by mě poznal). Uběhlo příliš mnoho let, let, kdy se z kluka stane muž. Kdybych si vzala jiné boty, mohli jsme vylézt až nahoru, na Hradiště. Takhle jsem aspoň, pro něj prý překvapivě, svižně vyběhla na kopec s první vyhlídkou na řeku. Docela dobře jsme si povídali. "Jsi hezčí než předtím", řekl. Nu což, lichotkami mě už nikdo dávno nezahrnuje, ale v duchu jsem se musela smát, nikdy jsem hezká nebyla a navíc, určitě nemůžu vypadat líp než před 14-ti lety :-D. 

   Zašli jsme ke mě na čaj, povídali si i o mém synovi (tenhle kluk se s ním několikrát setkal). "Měla jsi jiné vlasy, delší, ty světlé teď ti víc sluší", pronesl. Ale ano, dobře se to poslouchá a myslet si můžu co chci :-).

   Venku se setmělo a ochladilo, jdu ho vyprovodit na zastávku, stojíme na mostě nad Vltavou, obejme mě okolo ramen, aby mi nebyla zima. Je to příjemné. Přijíždí autobus, políbí mě na tvář. Ještě nejsem pomalu ani zpátky doma, když od něj přijde sms.

   Domluvili jsme se druhý den na ryby :-D. Dorazila jsem k tůním, on už tam byl. Venku je trochu pod mrakem, fouká vítr, ryby asi taky slaví nějaký svátek a neberou. Popíjíme horký hořký čaj z termosky, sedím na větvi nějakého stromu (asi olše?) a povídáme. Díky svému povolání hodně cestuje, dobře se poslouchá o místech, které jsou pro mě velkou neznámou. Ochlazuje se, sedíme zabalení v celtě, drží mě okolo ramen. (V duchu děkuju sestřence G., že jsem začala aspoň trochu cvičit a sama sobě, že jsem se donutila opět počítat kalorie). 

  Rozpustíme to, každý jdeme na opačnou stranu, on na vlak, já pěšky k mostu a přes most na druhý břeh a domů. Na rozcestí mě opět políbí na tvář. (Vždycky používal moc příjemnou vůni, používá ji pořád, i když nevím, jestli je to ta stejná). 

   V prastarých denících jsem vyhrabala vzpomínky, které se týkají právě jeho. Trochu mě to překvapilo, všechno, i ta současná setkání s ním. Vlastně ani nevím, proč se chtěl setkat. A vlastně ani nevím, jestli ještě něco někdy bude (myslím další setkání). Chtěla bych to? Nejspíš chtěla...

...ono se to téma, o kterém píšu na jiném místě "nejsem dost dobrá", vlastně promítalo úplně do všeho. Hlavně do výběru partnerů, kolikrát to fakt bylo na pováženou, s kým jsem se byla ochotna spokojit a ještě jsem si říkala, že si stejně nikoho lepšího nezasloužím. (Většinou to u nich ani tak nebylo o vzhledu, jako o tom, jak se ke mně chovali...jenomže není divu, "každý se k nám chová právě tak, jak mu dovolíme a jaké hranice si nastavíme". Tak asi tak).

   Teď už je to tak nějak jedno, už několik let si  připadám úplně neviditelná a i když občas někomu věřím, tak se stejně ukáže, že je to ve finále úplně jinak. A nemá smysl hledat důvody, proč se ten který muž neozývá. Není to o tom, že má hodně práce, spoustu povinností a podobně. Dá se to říct úplně stručně a na tvrdo: Prostě nemá zájem. Tečka. Nic víc a nic méně za tím není třeba hledat. Jenom si to na rovinu přiznat. (A to, ač jsem stará a nepohledná, se přiznává hodně těžce).

... tak nabídky už nemusím řešit, protože žádné nepřicházejí, vlastně už nepřicházejí ani sms-ky, ba ani přání k Vánocům a k Novému roku, porvé, za spoustu let, nepřišlo. No, mělo to tak být.

   ...někdy si, jen tak pro sebe, vzpomínám, jaké to bylo, když ještě (pro mě) existovalo líbání, jaké to bylo s těmi, kteří uměli líbat. Ne všichni to uměli a ne každý líbal tak, aby se mi to s ním líbilo, ale pár jich bylo...vlastně jsem vždycky měla líbání a objímání mnohem raději než sex (teda, pravda, jak s kým)...

2024

...přála bych si mít takovou kamarádku, jako jsem měla D., takovou, co by se s ní dalo kecat u vína úplně o všem...třeba o tom, co dělat, když někdo, s kým už se nechcete vidět, protože si připadáta stará, hnusná (a taková fakt jste a taky proto, že to není člověk, který stojí za nějaké city. A ten (v sms) přichází s "nabídkou kvalitního sexu". Sakra, na to mu kašlu, kdyby přišel s nabídkou objetí a povídání, za střízliva (což u něj nehrozí)...

S takovou kamarádkou bychom to probraly, zasmály se tomu, něco vymyslely...jenomže takhle nevím...jo, odmítnout umím, to ano, to by mi šlo...

... celý život jsem neuvěřitelně naivní, celý život věřím na přátelství mezi mužem a ženou a nic, prostě nic mě z téhle víry nestihlo vyléčit. Nikdy by mě nenapadlo, že neexistují výjimky, vždycky jsem si říkávala, že s mým Nejlepším přítelem budeme přátele pořád, ať se děje, co se děje, ať potkáme, koho potkáme! A je fakt, že za sebe jsem to vážně dodržovala celou dobu, co se známe, ať jsem potkala koho jsem potkala, ať jsem byla bláznivě zamilovaná, no, spíš blbě, než jen bláznivě, tak on byl pořád tím Nejlepším a největším přítelem, kterému bych řekla všechno. A pevně jsem věřila, že to tak bude i u něj, napořád. (Jasně, že chápu, že má starosti, smutné kvůli starší dcery a nepříjemné, kvůli povodni). Jenomže hlavně má novou přítelkyni (a není to jen kamarádka na povídání). Takže co? Takže nic...

   Nevím, jestli jsem úplně vyléčená ze své víry, ale moc, fakt hodně moc bych chtěla na takové přátelství věřit, přesto všechno...

...některé věci by měly velké a hlavně staré holky pochopit, že nic netrvá navěky, že jednou se každý džbánek, do kterého nikdo nepřilévá vodu, vyprázdní. A tak jsem, při poslední (i předposlední) cestě na Moravu musela přijmout, že můj Nejlepší přítel už je, sakra jinde a že paní jeho volného času, kterého nemá mnoho, je už pár měsíců, jiná paní. Paní, s kterou tráví svůj volný čas, je mu s ní dobře a která mu kromě povídání může dát i to, co já dát nemůžu nebo neumím. Staré a ošklivé holky, (které se bojí všeho intimního) už nikdo nebude jen tak objímat a poslouchat je, tak to prostě v životě chodí a dělat se s tím nedá vůbec nic, jenom to přijmout, jak už jsem tady napsala.

   A když si taková holka myslí, že přece jen něco může být aspoň trošku jinak a že jí na některé věci (dávno minulé) může zůstat aspoň hezká vzpomínka, tak nemůže: Tenhle víkend, co jsem ležela s bolavými zády, přišlo pár fotek z dřívějších časů, fotek, nad kterými jsem si v duchu říkala, že to snad ani není možné, že jsem s tak hezkým "klukem" kdysi byla. Dokonce, že by mi i dovezl nějaké léky proti bolesti, ale ty mi už dovezla sestřenka a nechtěla jsem, aby sem jezdil, aby mě takhle viděl a taky jsem věděla, že alkohol spolu s drogami není nejlepší kombinace, na takové setkání už prostě nemám. Ty vzpomínky jsem si chtěla nechat hezké, i když toho nepěkného bylo víc než dost. No, ale byly i pěkné věci, byly...

A tak jsme si vyměňovali zprávy, co taky člověk může dělat jiného, když je donucený ležet a může leda tak číst...Večer jsme skončila nějakou takovou obecnou zprávou a ráno jsem odpověděla na jeho, která přišla v noci...ale to, co odpověděl on, to jsem nečekala ani v tom nejhorším snu. A je mi jedno, jak moc byl opilý nebo "na něčem". Nikdo, nikdo nebude psát nic ošklivého o mých dětech, nikdo se do nich nebude navážet, prostě NIKDO. Nějaké, ničím nepodložené, dedukce o synovi, ještě k tomu hnusné a výčitky, že já se chovám jak se chovám. Prostě ne. "Zapomeň, že žiju", byla ta nejlepší odpověď, kterou jsem mohla napsat, argumenty by byly zbytečné. Pak další a další jeho zprávy, telefonáty, které jsem nepřijímala (vypla jsem zvuk), Ráno jsem zjistila, že chodily ještě dlouho po půlnoci. Teď už je klid. Všechno jsem to, spolu s jeho jménem, vymazala.

...nejsem velká holka, jsem stará holka a to je pak všechno úplně jiné. Jo, ještě někdy si představuju líbání, držení za ruku a objetí. Ne, sex si už nepředstavuju nikdy, to už je někde mimo moji představivost...

   "...nechávala jsem si Tě pořád v myšlenkách, ale už bych se bála Tě potkat, vždycky jsem věděla, že si ničím život svým způsobem života, ale byla to Tvoje volba a nikdo jiný do toho nemohl mluvit, byť by sebevíc chtěl. Po hodně dlouhé době jsi se ozval, pár smsek a přiznání něčeho, co možná dřív opravdu nebylo a nebo jsi to nikdy nechtěl připustit. Víš, někdy jsem měla pocit, že jen zapíráš, že už to stejně děláš, že alkohol je jenom to, co přiznáváš, protože se to nedá zamaskovat. Kolikrát jsem si říkala, že to neděláš jen proto, že dáváš plazmu...a nebo se i tohle dá nějak udělat? Nevím? Nikdy jsem nežila v úplné realitě, bojím se, že ta realita je 1000x horší než všechno, o čem jsem četla nebo slyšela, realita života těch lidí, co se jich bojím a vyhýbám se jim v MHD a na zastávkách. Drogy už jsou poslední schod do pekla a vím, že to víš. A už vůbec se nenamáhám s tím, abych se snažila něco vymlouvat někomu, kdo žádný argument nepřijme, kdo už si vybral :-( a nemá smysl apelovat nikým a ničím. Předobře vím, že když se člověk rozhodne pro nějakou nenávratnou blbost, která končí tragicky, tak ho nezastaví žádná myšlenka na lidi, kteří ho nadevše milují...vím, zažila jsem a nikdy to nepřestane bolet. Víš, jenom nevím, kolik bolesti jsem ještě schopná unést, spíš už jsem otupělá a tak jsem to "přidala" na pomyslnou hromádku (hromadu) bolesti a nechám Tě, ať si děláš co chceš...

... možná bych si jen tak lehla a nechala se obejmout, možná bych jen tak upíjela víno (vím, držím suchý únor) a kouřila trávu, na nic nemyslela, jenom byla...možná bych se držela Tvojí ruky a možná bych si přála, abys mě políbil. Vždycky, když je měsíc v úplně vzpomínám na Tebe, na váš balkón a na okamžiky, kdy mi bylo fajn (možná těch, kdy to všechno stálo za houby, protože chlast a ...kdoví, co ještě, bylo mnohem víc. Dávno jsi někde jinde a s někým jiným, ani ten autobus, kterým se dalo tak snadno dojet k Tobě nebo ke mně, už nejezdí. Už jenom vzpomínám, třeba i na to, že s Tebou jsem se uměla smát...

2023

...bez pusy pod třešní či jiným stromem, bez sms, ve kterých by se mnou někdo, byť jen na dálku, flirtoval, prostě bez jakéhokoliv jiskření, prožívám začátek máje. Jsem stará a nejspíš to takhle má v mém věku být. Říkám si, jestli na mě už opravdu všichni zapomněli...nejspíš ano, protože žena, byť by byla sebekrásnější (což nejsem a nebyla jsem ani v mládí), je od určitého věku neviditelná. A nebo musí mít opravdu hromadu času a peněz na údržbu a omlazování svého zevnějšku. Nemám ani jedno z toho. Tahle doba je o fyzickém vzhledu...a každá z nás to jednou musí přijmout. To, že je stará a neviditelná

...blížící se synův svátek, představila jsem si další nerváky v práci a bolestivé vzpomínky a možná, taky trochu jsem si řekla, že aspoň ještě jednou s někým...(v životě tak nějak neplatí, že člověku se nutně musí líbit někdo, koho má rád a už vůbec ne, že toho, kdo se líbí, musí mít rád. Prostě je to tak zařízeno...)

   Tak jsem si teda oholila nohy, což téměř nedělám a taky jsem za sebou měla šest dní krutopřísné diety...teda, pochopitelně jsem nevypadala líp než před osmi lety, ale vypadala jsem určitě o něco líp než cca před těmi šesti dny.

A odjela jsem do jednoho města, které se mi moc líbí a které mám fakt ráda. Pravda, měla jsem sice napsaný plánek, kudy půjdu k objednanému "ubytku", ale ten mi byl prd platný, stejně jako můj prastarý telefon...no, když nevím jak jinak, tak se zeptám. Nejlepší bylo, když jsem hledala ubytko a stála přímo před ním. (V duchu jsem děkovala našemu hlavnímu městu, ke kterému mám jinak spoustu výhrad, jak úžasně tady máme označené ulice). No, heuréka! Příjemná paní recepční mi poradila, jak se dostanu na hrad i k bazilce. Napila jsem se vody, neboť dieta trvala a vydala se vzhůry na hradby. Moc mile mě překvapila dcera, která  mi sama od sebe zavolala :-). Bloumala jsem po hradbách, parkem a shlížela dolů na baziliku. "Není možné, abych tam nedošla i z tohohle směru", říkala jsem si sama pro sebe. Fotila jsem, poslouchala ptáky a užívala si to, navzdory tomu, že jsem si nemohla dát ani dvoudecku vína nebo zmrzlinu. (No, decku jsem si dát mohla, kdyby bylo extra suché, ale něchtělo se mi sedět u vína sama...)

   Vydala jsem se dolů po parkových cestičkách a tak nějak nablint jsem postupovala směrem k bazilice. Nebyla jsem ženská v bílých hadrech, které se v poslední době nic nedaří, nebyla jsem staromódní matka, co o sebe nedbá, nebyla jsem starostlivá a milující babička a nebyla jsem dokonce ani navždy truchlící, prostě jsem jenom byla...a došla jsem k bazilice, vstoupila dovnitř a znovu viděla tu krásu. Těšila jsem se, jak sednu do lavice a budu rozjímat, ale tolik štěstí jsem neměla. "Tady se zkouší na koncert, hledáte někoho konkrétního?", zeptala se mě milá paní. "Ne..., vlastně hledám, dlaždici s písmenem E, chtěla bych projevit úctu královně", odpověděla jsem. Paní mi řekla, že to mohu udělat, neboť nyní je přestávka a nasměrovala mě. Pod hlavním oltářem kdosi brnkal na harfu, někdo ladil zesilovače...u dlaždičky s pozlaceným písmenem (před víc jak deseti lety bylo jen černé,,, nebo nebylo...?) stál sice nějaký zesilovač také, ale přesto jsem tam na chvíli poklekla a položila na písmenko prsty. Chtěla bych ještě zůstat, tolik bych chtěla, ale cítila jsem, že to není možné. Tenkrát, před lety mi bazilika připadala jiná, nevím, možná i proto, že jsem tam nebyla sama... Ještě jsem se prošla okolo, zašla do zahrady jednoho významného botanika a pomalu se vracela zpátky. Tak nějak intuitivně jsem našla správnou ulici. V "ubytku" jsem snědla kousek zeleniny a pár proteinových křupek, napila se vody, dala si vanu a pak mi zavolal kamarád z raného mládí, který tady žije a pracuje. Moje první platonická láska. Bavili jsme se skoro 3/4 hodiny, o práci, o chalupě, o životě apod. Škoda, že ten den byl v práci. Chvíli jsem ještě koukala na Tv a pak si četla v hodně zvláštní knížce, která je na čtení opravdu složitá "Kdo se bojí smrti?"

....a bylo ráno...věděla jsem, že se probudím bez budíku a byla jsem nervózní jak sáňky v létě, bála jsem se, jako před písemkou z matematiky...Co si budeme nalhávat, při překročení středního věku je na ženské znát každičký rok a mě těch roků uběhlo už celých osm. Navíc čtyři z toho jsem na sebe absolutně kašlala, živila se zmrzlinou a pečivem, nechodím na kosmetiku, nelíčím se, prostě tragické. A se špeky a vráskami bych si mohla zařídit velkoobchod (kdyby o ně někdo stál, jakože nestojí).

... a pak jsem sjela dolů výtahem a viděla kluka, co bychom se už asi vzájemně nepoznali na ulici, byl víc dospělý, méně dětský než tehdy, raději nemyslet, jaká jsem já...Trnula jsem v rozpacích, ale už se to stalo. i když tak, odejít může vždycky, že...Přinesl snídani, croasanty s čokoládou, loupáčky, banány, bagetu se slaninou a sýrem. (Věděla jsem, že tenhle den dietu přeruším). Uvařila jsem kávu a sáhla po nejmenším zlu, což jsem chápala jako loupák. "Vezmi si ještě i banán", nabízel mi. "Vezmu, ale s tebou na půl". 

"Pojď do vany", tak to byl trochu šok, ale když jsme se před lety letoucími viděli, tak jsme spolu pokaždé strávili skoro hodiny pod sprchou. Jen tak, jako úplně mladí a nezkušení puberťáci, což on byl už jen trochu a já ani náhodou ne. "To je na mě moc hrrr, to nedám...potřebuji chvilku, pár chvilek", bránila jsem se. 

...jo, postel byla pohodlná, vyspala jsem se, může si zkusit na ni lehnout...držel mě oblečenou v náruči, hladil po zádech.( Nechci na sebe nechat nikoho sahat a nenechávám se hladit, nechci se nikomu přibližovat, nezasloužím si to...). Jeho jsem nechala, nepřemýšlela jsem, nebo jsem aspoň nepřemýšlela moc...

...potom jsme nekonečně dlouho stáli pod sprchou, "musíš mít zavřené oči", říkala jsem a připadala jsem si jako puberťačka na druhém nebo třetím rande. (Prý se některé věci nezapomínají, ale jistá si tím nejsem...). Možná, že mi říkal, že jsem se moc nezměnila, že se mu líbí moje..., ale jestli jsem tomu věřila, to si taky nejsem jistá...

...leželi jsme, mazlili se, líbilo se mi to, vzpomněla jsem si, jaké to s ním bylo hezké, ale ty pocity jsou v hlavě a "úplně, úplně" jsem sama sobě dovolit nedokázala. Možná kdyby on...ale nezdálo se, že by chtěl...a čas utíkal, jak už to čas dělá, když ho má člověk jen omezené množství.

...už předem jsme se dohodli, že půjdme do sauny. Jo, já, která nesnáším vedro a stydím se i oblečená jsem souhlasila se saunou. Prostě nevím, co mě to popadlo. V sauně jsem nebyla sto let, naposledy snad se ségrou a to jsem vždycky, z toho vedra, po pár minutách zdrhla. No a teď jsme střídali sauny jak na běžícím páse. Ještě do finské, ještě do solné, ještě do tropické, ještě do páry...jen tak, pod sebou prostěradla, v páře ani to ne. Výhoda je, že v sauně nejde mít brýle, takže moje heslo: "koho nevidím já, ten nevidí mě!" Raději nepřemýšlet, co si lidé mysleli, ale nikdo mě tam vlastně nezná...protože i v těch saunách, kde jsme byli sami mě hladil, měla jsem ruku na jeho koleni, vzájemně jsme na sebe kapali vodu z tající ledové kuličky a tak...jo a ještě taky meduňkový peeling v páře...Úplně na vrcholu OC terasy, kde jsme stáli zabalení do prostěradel, nad námi lítali holubi, na dohled se rýsovaly věže nejznámějšího chrámu a pod námi spěchali lidé na nádraží...a právě tady se nedalo nic zamaskovat, žádná vráska, žádný špek, prostě jsem byla taková, jaká ve skutečnosti jsem. Prostě jsem tam s ním byla, i když mě tak trochu mrzelo, že mě takovou opravdovou vidí, že se nedá nic vylepšit...

...a pak už uplynul všechen čas a do odjezdu vlaku zbývala necelá hodina (jo, krásně bych to stihla, i kdybych odešla později, ale neudělala jsem to - škoda!?). "Bude ti vadit, když tady zůstanu?". Vlastně jsem to věděla, že to udělá, protože ty vstupenky, které kupoval, (a že nebyly levné) platily až do pozdního večera. A nejspíš bych mu přesně tohle řekla i sama..."Děkuji za všechno", řekl v šatně, kam mě vyprovodil a dal mi pusu na tvář. "To já děkuji" a taky jsem mu dala pusu - na rameno. 

Jo,přála jsem si, aby mě políbil, asi tam v té páře..., ale neřekla bych si o to, protože dobře vím, jak staře vypadám v obličeji. A proč by to dělal, že? I tak mu děkuji...vážně...kolikrát ještě můžu něco takového s někým takovým...??? Vždycky odcházím sama...je to osud nebo moje volba...?

...skoro hodinu jsem čekala na příjezd vlaku, ve vagóně byly šílené puberťačky a vydržely se řechtat a pištět celou cestu do Prahy. Dočetla jsem tu knížku...Prsty mi ještě dlouho voněly po meduňce...

...chtěla jsem to takhle udělat, protože nebo přestože byl svátek mého syna...

... před 34.lety jsem se vdávala, je to nepředstavitelné, ještě mi z toho pár vzpomínek zůstalo v paměti. Dnes spolu s Ex normálně mluvíme, hlídáme vnoučka, ale kdyby se mě někdo zeptal, jestli něco cítím, tak...asi necítím...

... před 10-ti lety jsem se stěhovala na Zbraslav, před 10-ti lety mě vedl na zastávku, ze které jsem odtud jela poprvé do práce, kluk, o kterém jsem si myslela, že...že prostě budu mít štěstí, že budu mít mladého kluka, že se kvůli mně aspoň trochu změní, že já se změním kvůli němu. Jak naivní! Nezměnil se ani jeden z nás, on mnohem víc pije a já jsem mnohem tlustší :-(. Občas si pošleme nějakou fotku, napíšeme krátkou sms...zůstalo jen pár vzpomínek...trocha nostalgie, trocha smutku...kdyby mě chtěl obejmout...asi by ani nechtěl...

....pořád jsem v kontaktu se svým Nejpřítelem, ráda s ním diskutuju, vždycky jsou to zajímavé debaty, ještě raději bych s ním jela někam na výlet, kdyby to šlo..., ale čas, práce a další okolnosti jsou proti tomu a já s tím neumím "bojovat" a on nejspíš taky ne. Pokud by se věci měly dít, tak by se jednoduše děly...Možná, kdyby to i u něj bylo jen na bázi přátelství, tak by se věci děly jinak. Kdo ví?

...jo, mám pocit, že se tady objeví (už podruhé) vždy okolo Valentýna, ale nemyslím si, že by si to uvědomoval. Fakt k popukání, jediný chlap, kvůli kterému se ještě dokážu namalovat, teda, pokud se tomu dá tak říkat, protože moje kosmetika připomíná vybavení staré bezdomovkyně na Smícháči. (Samozřejmě, nepočítám krémy proti vráskám, kterými mě obdarovává dcera a jsou kvalitní). 

Jo, já se kvůli němu maluju (nebo tomu aspoň tal říkám) a on snad ani neví, jak se jmenuju. No a hlavně, je mu to jedno, v jeho stavu už je mu jedno všechno. Deset let (tak dlouho se známe) a strašný sešup dolů, ono to asi při závislosti jinak nejde...

Byly doby, kdy bych ho pozvala domů, uvařila mu kávu, nabídla něco k jídlu a možná by mě i objal. Už ne, na tom, aby se nestresovala Královna mi záleží mnohem víc. Prostě ne.

Chvíli jsme chodili po venku, říkala jsem si, že kdyby byl aspoň z poloviny střízlivý...kdysi, před lety to aspoň maskoval...Na druhou stranu, když se podívám na sebe do zrcadla tak vím, že částečně střízlivý by za mnou vůbec nejel. Tož asi tak...

...s ním bych jenom tak být neuměla (a znamenalo by to tisíc a jednu komplikaci), žádný mladý kluk už se mnou čas ztrácet nebude (no, zažila jsem to a ráda vzpomínám...) a pro lásku k někomu z vrtstevníků nemám vlohy a navíc mi na ni v tom rozbitém srdci nezbývá místo. Tož tak, okolo Valentýna...

2022

... a tak si vyměňujeme fotky a sms-ky a napsali jsme si, že se máme rádi...Jenomže, nějak tomu neumím věřit..., že by to tak bylo...

...dívám se do zrcadla a přemýšlím, kdy se to stalo? Kdy jsem se proměnila v tu šerednou beztvarou bábu? Tedy, ne že bych někdy předtím byla nějaká krasavice, ale něco málo hezkého se na mně najít dalo. Jenomže teď...a tak pokaždé, když mě napadne, že...tak se podívám do zrcadla a řeknu si, že by to byla blbost. A jen se dívám na ty fotky, co posílá a sama taky posílám fotky a přesvědčuju sama sebe, že to nejde, protože jsem stará a vypadám tak, jak vypadám. A taky, samozřejmě, nedokážu už zvládat věci, s kterými nesouzním

Nevěděla jsem, co si mám myslet, když mi, hned co jsme se sešli, zastrčil vlasy za uši, tak, jak mi je zastrkoval celou dobu, co jsme se vídávali... .

..možná to setkání byla úplná blbost (i když psycholožka si to nemyslí), ale prostě jsem chtěla jet k těm rybníkům. Slunce se schovávalo za mlhu, stromy měly ty nejkrásnější barvy a divoké kačeny, (mezi nimi jedna bílá domácí, kde se tam asi vzala..?) sbíraly ve vodě housku a piškoty, které jsem jim házela. "A pila jsem laciné víno..." Jasně, nevím, kde jsem vzala důvod sedět u kořenů stromu rostoucího u jednoho z rybníků, pít to víno a poslouchat řeči o nějaké holce...a byla mi ta holka úplně jedno. Smála jsem se, popichovala ho..."připadám si jako ta bílá kačena", řekl. Připadala jsem si úplně stejně, jiná mezi stejnými. I když nechlastám a chodím denně do práce. "Kdyby jste laskavě odešli, my se tady chystáme š...", to fakt byla blbá hláška a ten starý pár opravdu odešel. "Jsi normální?", ptala jsem se, ale v duchu mi to připadalo k smíchu, Možná tím vínem...? Nejspíš.

Chemie buď je nebo není. Dělala jsem, že samozřejmě není, ale když mi dal pusu na zápěstí nebo na kotník, tak i když jsem se odtáhla, tak jsem věděla, že je. Když mi, hned co jsme se sešli, zastrčil vlasy za uši, tak, jak mi je zastrkoval celou dobu, co jsme se vídávali... Absolutně nechápu proč? Fakt nechápu.

... a pak jsem se sebrala a odešla, jen tak, protože chci hrát podle svých pravidel a tam nějaké návštěvy v bytě, kam chodí jiné holky, vážně nejsou. 

...a koncem týdne napsal, jestli bychom nejeli na Signal, jasně, že bych jela, ale ne večer, když druhý den vstávám. Napsala jsem, že určitě pojedu, večer před víkendem, ať se ozve. No a jak to dopadlo? Pojedu sama, neozval se. Nejspíš je to tak dobře.

... věci hodně často vůbec nejsou takové, jak vypadají. (Já, bohužel, vypadám jak vypadám, téměř určitě vlastní vinou). S Ex spolu mluvíme a hlídáme malého, vycházíme spolu korektně a celkem v pohodě, ale zpátky bych ho nechtěla a nedovedu si představit, že bychom mohli být znovu partneři. Prostě nedovedu.

...s Nejpřítelem si moc ráda povídám, ještě raději diskutuju a úplně nejraději prohlížím místa, která si, většinou oba, přejeme vidět. Jo, taky s ním ráda piju víno a jedu v autě a poslouchám písničky z rádia nebo playlistu. No, ale kdyby mi někdo řekl, že s ním budu bydlet v jednom bytě a nebo spát v jedné posteli, tak to fakt nedám. 

...jo, někdy mě to napadne, s oběma (jasně, že ne najednou), to, že bychom byli pár, ale pak si okamžitě uvědomím, že by to byla nebetyčná blbost a že by rozhodovaly úplně jiné věci, než které rozhodovat mají. A taky se mi, úplně vždycky, vynoří ta otázka: "A kde jste byli, když mi bylo nejhůř, kde jste byli, když jsem sama po pohřbu syna chodila po Vyšehradě, kde jste byli, když jsem zvažovala, že stačí jeden, jediný krok nebo skok a přijede metro...?" Opřela jsem se sama o sebe...nic jiného mi tehdy nezbylo a teď -prostě si partnerství představuju jinak.

....jako jo, jasně, když přešlo to úplně nejhorší (což nikdy nepřejde úplně, i kdyby uběhlo tisíc let), tak mě kdosi  kdesi balil do mikiny, navlékal mi na nohy teplé ponožky, dělal mi jídlo, seděl se mnou u rybníka...a pak nám nad hlavou přelétalo hejno labutí...jenomže ten někdo je  alkoholik...tak asi tak...

...jak se hraje na hrdinku, když vám někdo, koho nemáte čas vídat a už vůbec s ním nechcete mít žádné techtle, o mechlích ani nemluvím...pošle fotku se svou slečnou? Jasně, podrobíte ji přísné kritice, ale je jasné, že je 100% mladší, mnohem vyšší a ŠTÍHLÁ. Rozum samozřejmě ví, že vám to vůbec nevadí a je to v úplném pořádku a tak to být má.

(...a někde uvnitř prostě víte, i když si to nechcete za žádnou cenu přiznat, že vám to vadí, že se vám po tom klukovi, co se na té fotce usmívá a vypadá spokojeně, stýská...)

...a když napíše, že vzpomíná, že se mu někdy stýská, ale prostě žije, tak stejně nevíte, co napsat a píšete jen o tom, jak mu přejete štěstí...jo, to je život...babičky musí mít rozum, přece!!!

... ani nevím, kdo v tom snu byl, možná nějaký spolužák, ještě ze základky, byl mladý...ani nevím, proč jsme spolu byli, hrozně dlouho to trvalo (v tom snu), to mazlení, to vzrušení, než jsme to konečně "udělali"...věděla jsem, že jsem to udělat chtěla, ale taky to, že k němu nic necítím...Tak si říkám, jestli ještě vůbec někdy v životě s někým intimně budu...?

...benzín je drahý a v MHD se musí nosit respirátor. Svatá pravda, tak to je. Rozum především. Celý život jsem se snažila dávat přednost rozumu (tedy, úplně vždycky ne), ale pak jsem se pokorně zase do té šablony vrátila. Čím jsem starší, tím více mi to připadá k smíchu.Vážně mi samotné není tak zle. Člověk by si neměl dělat iluze a neměl by mít velká očekávání...

"...je Valentýn a chce se mi smát a nebo brečet, chvíli to a chvíli ono. Jsem unavená a nepřipouštím si žádné myšlenky na lásky nebo nelásky. Jdu si do květinářství koupit maličkou jarní kytičku, jen tak pro sebe, pro radost, pro pocit, že se snad už opravdu blíží jaro. Dostanu pár sms-sek, tak na ně odpovídám, ale jen tak, abych nebyla nevychovaná. No a pak, když přijde ta, abych přišla na chvíli ven, tak si řeknu, že půjdu. Jasně, už dávno je mi jedno, že jsem se přestala líčit a nekontroluju se v zrcadle, jak vypadám ve staré bundě a letitých džínách. Vypadáš pořád stejně, vlastně, už tolik ne, ty roky, po které "jedeš" v alkoholu už začínají být znát víc a víc a taky už ti není třicet, vlastně už ani čyřicet. Dáváš mi pusu do vlasů, už jenom do vlasů...stojíme u řeky na molu, nad námi září skoroúplněk a v řece se zrcadlí světla. Před mnoha a mnoha lety, skoro mi připadá, že před staletími, jsme tady tak seděli, kouřili trávu a dívali se na ta světla. Jak mi to všechno připadá neskutečné. Říkám ti o tom, na co se tolik těšíme a také o tom, co se stalo dceři. A asi je mi jedno, co si myslíš. Na chvíli mě bereš do náruče, je to příjemný pocit, ale bojím se o brýle, takže se vyprostím. Vlastně je to všechno zbytečné, ty nikdy nepřestaneš pít a já to nikdy nedokážu přijmout a k tomu ta léta mezi námi a naše neschopnost být si vzájemně oporou. Ne, nedám si panáka a nechci jít na večeři, vlastně nechci nic. To, co bych chtěla mi dát nemůžeš a neumíš...Ještě mě u Knihovny znovu obejmeš, těch pár sekund se cítím dobře a v bezpečí, ten pocit je takový, že si ho pak i vyčítám, ty jdeš na zastávku a já domů..."

"...občas mi pošleš sms, občas Ti na ni odpovím, některá je i hezká a působí něžně, ale jsou to jen vyťukaná písmenka, není to realita, je to jen takový sen...Ani jsem Ti nenapsala, že budu babičkou, vlastně ani nevím, proč ne. Možná proto, že mi přijde divné, abys si úplně naplno uvědomil, jak jsem opravdu stará, možná proto a možná si říkám, že Ti do toho nic není, že se Tě to netýká, stejně, jako se Tě netýkám já. A ani nemůžu, protože jsi ode mě vždycky čekal, že budu ta silnější, že bude ta opora, když se cítíš blbě. jenomže já už na to prostě nemám, já už žádné cizí problémy a starosti (kromě těch, které se týkají mé nejbližší rodiny) neunesu..."

"...někdy na Tebe myslím, jen tak...vzpomínám, někdy na to hezké, asi toho bylo míň a někdy na to ošklivé. V to hezké už nevěřím...v hlavě mi zůstala slova, kterými si hodnotil můj vzhled, můj věk, mou tloušťku...a vlastně se dalo těžko rozeznat, kdy jsi mluvil Ty a kdy z Tebe alkohol. Někdy vzpomínám na to, jak jsi uměl být opatrný a něžný, na to, jak krásně si líbal...A taky na to, jak ostrá slova jsem od Tebe slyšela a na modřiny, které mi zůstávaly po tvrdých stiscích Tvých prstů. Většinou si člověk pamatuje to hezké, to horší zapomíná, ale už to mám asi úplně obráceně a nebo si sama sobě namlouvám, že toho horšího bylo mnohem a mnohem víc. Možná nebylo...ale to se mi nehodí. Myšlenky na to špatné mě vždycky spolehlivě odradí od toho, abych napsala nebo řekla "přijeď" a nebo "přijedu".

...člověk by měl někam a k někomu patřit, připadám si, že nepatřím vůbec nikam a k nikomu. A chci vůbec? Jo, to kdybych věděla...

Byla jsem pozvané na Novoroční procházku, ale jakmile jsem si představila, jak kamarád z chalupy nepřetžitě mluví a mluví, tak jsem se raději rozhodla, že si ji udělám sama se sebou, jsem prostě nenapravitelná, ale jinak to neumím.

...poslední rádoby "věštba" na konci starého roku, do roku nového byl pro mě symbol "hvězdy", k němu se vztahovalo, že mám možnost s někým být, ale rozhodnutí bude na mě a pokud se rozhodnu, tak to nebude kvůli tomu, abych nebyla sama, ale proto, že to tak chci já. Zatím si nedovedu představit, že bych se nějak rozhodovala a nebo, že by k tomu rozhodování byl důvod...

...i kdybych 100x chtěla, neumím požádat o pomoc, neumím nikomu věřit (obzvlášť, pokud je opačného pohlaví), prostě mi to nejde, bojím se jakéhokoliv pocitu.

...když se v duchu ptám sama sebe, jestli jsem někdy měla nějakého muže opravdu, ale opravdu ráda, tak si neumím odpovědět. A nebo umím - tátu, tátu, který svůj cit k nám nevyjadřoval slovy, který chválil jen velmi a velmi sporadicky, tátu, kterému jsem bezmezně věřila a neochvějně na něj spoléhala. Nikdy nikdo nebyl jako táta, možná proto jsem si podvědomě vybírala kluky nebo muže, kteří byli jaho úplný opak. Nejspíš s vědomím, že někoho jako táta si prostě nemůžu zasloužit. A syna, samozřejmě, toho jsem milovala, věřila mu a spoléhala na něj, ani tenhle muž v mém životě nezůstal. Taky jsem si ho nezasloužila? Jak si vůbec můžu zasloužit jakéhokoliv muže, který by mě přijal takovou jaká jsem a dokázal, abych si ho vážila a měla ho ráda? Může vůbec někdo takový být?

2021

... vážně nevím, jestli vím, co chci? A ráno někdo zavolá a chce se sejít...jenomže mám neschopenku a nesmím ven a chtěla bych vůbec ven jít? Jako, že jede z noční a když teda nechci ven, že mi přinese koblihy. Chci vůbec koblihy? S nemytými vlasy, šedivými odrosty a nevytrhaným obočím vypadám jak strašidlo do zelí a ještě se s někým dohadovat. Prostě už jsem si dopředu vyhodnotila, jak by případné setkání, po více jak čtyřech měsících, probíhalo. Musel by být úplně blbý, kdyby nepochopil, že všechno, co říkám, jsou jen výmluvy. A vlastně mi to, že naštvaně ukončil hovor,  ani nevadilo.

...no, ale s nabídkama návštěv se ten den fakt "roztrhl pytel". Teda, blížil už se večer, dívala jsem se na TV a ta sms-ka mě tak trochu, vlastně hodně moc, překvapila. Více než dvanáct let znám toho kluka, no, teď už to kluk dávno není...že by se přijel na chvíli podívat, než bude muset na mimořádnou noční. "Pokud nevadí, že vypadám po nemoci jako strašidlo", odpověděla jsem. A nic nedělala, jen si místo noční košile oblékla dlouhou sukni, mytí vlasů a trhání obočí mi přišlo zbytečné. Neviděl mě více jak tři roky, ty nejhorší roky, které mě totálně změnily...Taky se změnil...seděli jsme v kuchyni u stolu, popíjeli čaj a bylo super si s někým rozumným popovídat, s někým, kdo bere očkování proti Covidu jako normální věc, kdo si myslí, že spousta, především starých lidí, zemřela proto, že se dostali do nemocnice, díky nesmyslnému byrokratickému postupu, pozdě. Přesně tak, jako si to myslím já. Dojalo mě, že se ptal na mamku a na tetu J., které si pořád pamatuje a říkal, že by je chtěl zase někdy vidět. Fakt moc příjemně voněl a poprvé, za celou dobu co se známe, se se mnou nepokoušel flirtovat. Samozřejmě, že vím, jak jsem zestárla a vypadám jak vypadám a vlastně ani nevím, jestli bych se cítila hůř nebo líp, kdyby to aspoň trošku zkusil. Na druhou stranu si cením toho, že se nepřetvařoval.

...každý člověk s námi je jen tak dlouho, dokud ho ve svém životě potřebujeme, dokud si vzájemně máme co dát. A týká se to přátel, partnerů, milenců, kolegů...ano, tohle tak nějak cítím, ale i přesto ještě nejsem tak "vědomá", abych těch vytrácení se ze života nelitovala. Ano, jako zaklínadlo si opakuji, že to tak má být...(měla bych v pohodě přijmout, že už se neozývá, že ani jeho maminka už se mnou nekomunikuje. Snažím se to brát tak, jak to přichází, ale někde je taková ta "jehlička" bolesti).

...ozývají se mi někteří mí mladí kamarádi, ale já nějak nevím, i když na druhou stranu, občas je fajn si s někým vyměnit pár slov. Třeba se ještě někdy s některým z nich uvidím, třeba...

..."přijeď"...nepřijela jsem, i když jsem si představila...ale pak jsem to zavrhla, nikoho nepředělám a člověk se může změnit jen sám kvůli sobě a o něm vím, že se změnit nechce, tak jsem chodila sama okolo řeky a po horní Zbraslavi a asi mi tak bylo líp...

...ale jo, občas někdo napíše, ale ani nevím, jestli se mi chce odpovídat a dělat nadšenou, že by se se mnou někdo z mých dávných mladých kamarádů sešel. Tak nadšenou nedělám...Čas nezastavím, vrásky nevymažu, kila nerozpustím a myslím, že by nepomohlo ani, kdybych si oholila nohy :-D, ale vzpomenu si ráda, na některé okamžiky...

...tak nějak jsem uměla mít ráda, nebo jsem si aspoň myslela, že to umím...ale vztahovalo se to hlavně na ty druhé. Jestli jsem uměla mít ráda sama sebe, to těžko říct. A kdoví, jestli už umím...Prostě, dělat všechno to, abych se nikoho nedotkla, abych nikomu, nedej bože, ani slůvkem neublížila, přehlížet nevhodné chování, aby mě měl aspoň někdo rád. "Vždyť si přece, s tím jak vypadám, ani žádné "mít rád" nebo dokonce "lásku" nemůžu zasloužit.

... možná jsem se v tom moc nezměnila, ale jsou věci, které už skutečně nechci a nemíním tolerovat.

   Nechci se dát do něčoho vmanipulovat jen proto, že bych jako třeba nebyla sama, jásat nad tím, že mě třeba někdo chce, okamžitě na všechno přikývnout, protože se to zrovna někomu hodí. Ano, taková jsem skoro celý svůj dospělý život byla. Už být nechci!

...jo, chtěla jsem jet,(dokonce jsem se i dost těšila) netrvalo by to dlouho a ujít kus cesty pěšky mi nedělá problémy, ale nikdo na mě nebude zvyšovat hlas jen proto, že se nevyznám tak úplně dobře v mapách a potřebuji se na některé věci, ohledně cesty, zeptat víckrát. A také si jen já budu rozhodovat, jestli jsem nebo nejsem ochotná někde spát. Nejsem, protože téměř s nikým v jedné místnosti neusnu. A jet za někým, kdo na mě řval, tak to už vážně ne (i když jsem to v minulosti dost často udělala). 

...za nějakou dobu se omluvil a snažil se to odlehčit, ale už se stalo. Udělala jsem si svůj program... 

...tenhle týden, aby těch doktorů neměla málo, tak kromě zubaře ještě i "výstava koček" (okolí mé sestry tak říká té jisté nepopulární prohlídce :-D). To zas bylo...paní doktorka mě při mém bolestném "syčení" ujistila, že žádný důvod bolesti není nikde viditelný a že tento týden vyšetřovala pannu, která byla průchodnější než já..."To znamená, že už vlastně ani nemůžu...?" Prý můžu, ALE...pravděpodobně je to psychosomatické. 

   No, ale copak to můžu nějakému chlapovi vysvětlovat???

... jsem vůbec velká holka? Někdy si připadám úplně malá a přála bych si, aby mě někdo vzal do náruče. A na druhou stranu se toho bojím a říkám si, že na to nemám žádné právo...

...byla jsem u dcery a přijela tam ségra, těšila jsem se na víkend s ní...a zazvonil telefón a kdosi mě zval o víkendu na výlet, tam, kam bych opravdu jela ráda. Jenomže děti a rodina jsou vždy na 1.místě a též tam vždy budou. A tak jsem o temhle víkendu byla asi hodně blízko míst, kde bych byla s ním. (Možná ne asi, ale určitě, aspoň podle těch fotek, které jsem objevila na telefonu, když jsem si, po dvou dnech, konečně koupila nabíječku - tu svou jsem zapomněla u dcery). A tak jsem mu ani nemohla dát vědět, že shodou okolností jsme h hodně blízko. Mělo to tak být, chápu.

...a dnes jsem našla i sms (ani nevím, po kolikati dnech) od někoho, o kom jsem si myslela, že na mě fakt už úplně zapomněl. Chvíli jsme si psali a tak jsem nakonec napsala i to, že už dva roky nemám syna...(Napsat, že bych ho třeba ještě někdy chtěla vidět, že bych se ještě určitě chtěla nechat svést na motorce, to jsem se napsat neodvážila). Nepředpokládám, že by si myslel, že něco takového je teď pro mě vhodné.

...pohybuju se v tom jak slon v porcelánu, nevím, co si druzí myslí, že můžu nebo nemůžu a sama nevím, co můžu nebo nemůžu chtít...

....stýská se mi, i když je to paradoxní, řekla jsem p.psycholožce a pak šla odpoledne k řece, "stýská se mi", myslela jsem si v duchu, otrhávala lístečky rmenu (protože kopretiny tam nerostou...) a možná jsem opravdu čarodějnice, protože se ozval telefon...(po tolika měsících)

...stála jsem na molu a nad vzedmutou a zakalenou vodou lítali a křičeli rackové...a pak ke mě došel ten kluk, co ho ta jeho "láska" k vodce jednou dostane, vytáhl z batohu nějakou tašku, abych si na ni sedla a dívali jsme se na kačeny, na labutě a na ty křičící racky...a mluvil o nějaké holce, co k němu chodí, stejně tak, jako jsem chodívala já, co on chodí k ní, co se jmenuje jako moje bývala Nejkámoška...(to aby toho nebylo málo) a hlavně, co je taková jako on, takže si před ní nemusí připadat provinile. (Vždyť jsem mu sama přála holku, co se k němu bude hodit...). 

...a tak jsme seděli, okolo projížděly motorové čluny, slunce svítilo, molo se houpalo a řeka plynula..."pamatuješ jak jsme...?", "byli jsme spolu dlouho...", "já ji vlastně ani nemiluju...", říkal on a mě se nechtělo vůbec nic, jenom dívat se na tu vodu a poslouchat racky. Nic jsem necítila, ani vztek na tu holku, ani smutek, jenom jeho vůni (nechápu, jak si při tom svém stylu života dokáže uchovat takovou vizáž) a jeho ruku okolo pasu. "...dám mu všechny prachy, co mám u sebe, když nás vezme na Orlík...", a chtěl hulákat na jednoho chlápka ve člunu. Nemusela bych vůbec na Orlík, stačilo by mi do Davle, vykašlat se na to, že jdu zítra do práce, že musím na očkování, že...prostě se nechat odvézt někam proti proudu Vltavy...Samozřejmě mám rozum!!!

(...a co je normální, nosit hadr na obličeji, vstávat v pět ráno do práce, nechat do sebe rýpat protivným kolegou, platit daně a pořád dokola, den za dnem, týden za týdnem, rok za rokem?)

...dával mi do pusy kuřecí maso v bramboráku, což je samozřejmě nezdravé, ale pár soust jsem snědla. Vodku nebrat! Rozumní lidé před očkováním nepijou alkohol a nejedí nic nezdravého. "Vezmu tě na večeři", navrhoval, vím, vzal by mě, vždycky byl schopný utratit úplně všechno, bez myšlenek na to, co bude zítra. "Nechci, nechci nikam a nechci nic", tohle jsem věděla úplně přesně. "Minimálně jedna holka tam bude hezčí než ty a vsaď se, že se po mě podívá", tak na tohle už dávno nehraju, "minimálně deset jich tam bude hezčích a mladších, ale mě je to úplně jedno". Necítila jsem nic, fakt nic, kromě toho příjemného houpání mola, seděla bych tam do nekonečna, nejen ty tři hodiny. Rozloučili jsme se u knihovny, věděli jsme oba, že domů ho nepozvu, Královna ho nesnáší a on na oplátku zase ji, říkal cosi, že ta holka na mě žárlí...zbytečně...já na ni ne. Objal mě a dal mi pusu na čelo...

....napsal a poděkoval za to odpoledne, dnes zavolal, jestli nepůjdeme ven, nepůjdeme, není mi dobře po vakcíně a mám rozum!!!

...velká holka asi jsem (samozřejmě ne vzrůstem), ale rozum mám jak malá...prostě to jinak neumím, necítím...

...vážně, kadeřnice mě opravdu hezky obarvila, ostříhala, učesala, aspoň na chvíli mi to docela sluší (pokud si odmyslím postavu - raději se nezmiňovat, kolik bylo za poslední dny zmrzliny a vína :-(). 

...v jakémsi horoskopu na tohle léto jsem četla, že se vyskytnou jakési šance, ale prý nesmím moc vybírat, abych nepřebrala. Dá se vůbec z čeho vybírat? Jedno vím naprosto jistě, "nepůjdu" do něčeho jen proto, že nechci někoho zklamat, že mi je někoho líto, že bych nebyla sama, že ve dvou se to lépe táhne apod. Aspoň nějaká ta jiskřička by přeskočit musela, ale může vůbec přeskočit? Nevím, jestli se chlapi, starší o pár a více než pár let, než já, dokážou popasovat s tím, že některé věci jsou pro mě nepředstavitelné. Jak se vůbec vysvětluje, že si nedokážu představit nějaké intimní věci, protože moje dítě je mrtvé. Prostě cítím, že za těchto okolností nemám na něco podobného právo, i kdybych si to dovedla představit, což nedovedu...

Nejkamarád - rozumím si s ním, věřím mu, zná mě hodně dobře, má rád dost podobné věci jako já, je inteligentní, má úžasnou dceru (tu druhou neznám), ČTE, což je pro mě důležité, ale...

Kamarád z chalupy - má rád přírodu, je hodný, pracovitý, čte, má rád vážnou hudbu, není hloupý, ale...

Kamarád z Brna - má rád přírodu, Jeseníky, básničky, ale...(vlastně o něm toho moc nevím, mám jen vzpomínky na první dětskou platonickou lásku a to jsem ještě byla zamilovaná já do něj a on do sestřenky J.) Na tomhle by se stavět nedalo a podezírám ho, že je to jen jeho momentální nápad po rozchodu z dlouholetou přítelkyní...

Ex manžel - měli jsme spolu děti, máme spolu dceru, zná mě, ale asi ne až tak dobře, máme spolu tisíce společných vzpomínek na syna, má rád přírodu, ale...a není to jen to, co se velmi těžce odpouští, protože za sebe odpustit mohu, i dcera může odpustit, ale syn...?

   Kruci, jak jen to dělají ty ženské, co si ze všech nevyslyšených nápadníků udělají dobré kamarády? Mě většinou úplně vyškrtnou ze svého života a nebo si najdou nějakou "saň", takže se k nim pak nesmím přiblížit ani na sto metrů.

   A mazat někomu med okolo pusy a pak ze sebe vyklopit, že prostě nemůžu...to asi není to pravé ořechové. Nebo aspoň, já to tak neumím. Možná bych si mohla vsugerovat myšlenku : "Tak se prostě přemůžeš, zatneš zuby a bude". Nepřemůžu a nezatnu, není důvod, chci být fér k tomu dotyčnému i sama k sobě. Neumím to jinak a ani to jinak umět nechci. 

   Možná bych se tady, aspoň pro pořádek, mohla zmínit, že ani jednoho bych nemusela živit, všichni mají kde bydlet a všichni mají auto. Jenomže...

...prostě nejsem velká a rozumná holka, jen malá naivka... 

...vidím se na fotkách, už dávno mě můj Nejkamarád nefotí cíleně, ale jen jsem se prostě ocitla v záběru, většinou ze zadu. I kdybych až do konce života nepila víno a nejedla zmrzlinu, tak se stejně nezbavím těch příšerně širokých ramen a zad, krátkého krku a podobných "okras". Prostě je na mě vidět, že mezi mými předky byli Neandrtálci :-(. Takže,přemýšlet o to, jestli se můžu někomu líbit je víc než zcestné. A i kdyby toho nebylo, tak mám v sobě stejně nějaký blok, něco, co mi říká, že se stejně o sebe musím postarat sama, že se nemám právo o někoho opírat, že o ženské jako jsem já nikdo nepečuje a ani je nerozmazluje. A já už bych se to, přiznám se, bála někomu dovolit.

...a úplně paradoxně se mi najednou ozývají kamarádi a mám pocit, no, možná, že je to jen pocit, že mě manévrují někam, kde se vážně ocitnout nechci a hlavně, neumím. Nechci nikomu brát iluze a nechci ztratit přátele. Otázka, kdo z těch mužů stojí doopravdy o mě a pro koho jsem jen nějaká nahrážka za někoho, koho nemůže mít, náplast na samotu, řešení přicházejícího stáří. Těžko říct.A těžko někomu vysvětlit, že se ve mě něco nenávratně zlomilo, že neumím věřit a nemohu od nikoho nic přijmout, protože sama nemám co dát

...kdybych věděla to co nevím, kdybych si dokázala představit věci, které si představit nedovedu...Asi jsem přece jenom věčná naivka a romantička. Nedokážu něco udělat jen kvůli tomu, že by to v určitých směrech bylo výhodné, že by to bylo ekonomické...

...nedokážu se na rovinu zeptat: "čekáš ode mě něco?" A vlastně ani sama nevím, jestli čekám něco já a nebo, jestli bych čekat mohla? A zeptat se neumím...Bojím? Kdo ví...

...když si představím, jak "někdo" je s nějakou holkou, tak by mu to asi i přála, ale aby byla aspoň hezká a trochu milá, ne jak tam ta "příšera" z fotky, kdyby se hrálo na "kdyby" a vydřela bych si slušnou postavu (kterou jsem nikdy neměla), tak bych to mohla být já...ale asi taky by mi museli vyměnit spoustu věcí v hlavě. Takhle bych byla jenom pro smích. Někdy si říkám, že se mi stýská, jen tak, v duchu...ale možná je to stýskání upřímnější, než udělat něco jen a jen z rozumu

...když se člověku ozve někdo, koho neviděl víc jak šest let...i když, na některé lidi se vzpomíná příjemněji, než na jiné. Jenomže...celé je to o tom jenomže...

... a pak se mi v noci zdálo, že jsem na veřejnosti pohoršovala o.sexem se slavným hokejistou J.J. Jako by nebylo jasné, že ten by o mě neopřel ani staré rezavé kolo, vůbec nevím, kde se takové sny berou, možná z toho, že se mi ozval ten mladý kluk...:-D (takové nějaké řešení bez řešení). Někdy si, jen tak pro sebe, samozřejmě ironicky, říkám, že lepší, než pořád přemýšlet o práci, o neoblíbeném kolegovi a stresovat se...

....vůbec nevím, i když je asi zbytečné něco řešit...jak se mám tvářit na bývalého muže, který mi najednou nabízí výpomoc, kdybych něco potřebovala...? A dcera tvrdila, že se mnou prý posledně flirtoval. To si tedy fakt nemyslím! Dilema: Mám dát vědět Nejlepšímu příteli, že budu na Moravě? Viděla jsem ho krátce po synově smrti, to jeho žena ještě žila. Vůbec nevím, jak bych se na něho měla tvářit...? A vůbec si nedovedu představit, že bych měla vlézt k němu do bytu. Hrozně těžko se to vysvětluje, ale na tohle se fakt necítím...A jak mám reagovat na fotky "našeho" stromu, které jsem dnes dostala z Jižňáku? U toho stromu mě fotil poprvé, když jsem za ním začala jezdit a naposledy loni v létě...teď jen samotný strom. Kdybych tak mohla zavolat Nejkámošce a zeptat se, co si o tom myslí...Copak já vím, co udělat, co si myslet? Copak to můžu s někým probírat, když jsem jaká jsem a stalo se mi to, co se mi stalo? Možná by to chtělo nějakého lhostejného "zajíčka" a víno, ale když se na sebe podívám do zrcadla, tak bych se nejspíš typla na zanedbaného bezdomovce důchodového typu. Takže...nebrat!

....před osmi lety, právě takhle okolo Velikonoc jsem se přestěhovala na Zbraslav, před osmi lety...nechala jsem děti žít svůj život s tím, že byt v N...cích zůstane jako naše společné zázemí, místo rodinných setkávání...dopadlo to úplně jinak, bohužel...

...před osmi lety jsem se tady, na Zbr. možná úplně naposledy v životě úplně hloupě zamilovala, úplně nesmyslně...do kluka, co měl problémy sám se sebou, s alkoholem, skoro se vším, co člověka napadne...když si vzpomenu, jak jsem se mu chtěla líbit...jak jsem se snažila...tak se musím smát sama sobě...

...přesto vím, že někde ve mě zůstanou vzpomínky nejen na ty ošklivé chvíle (a nebylo jich úplně málo), ale i na kytice šeříků svázané trávou, na to, jak stojí u varné desky a vaří večeři, na opatrnou něhu, na labutí hejno, které nám přelétlo nad hlavami, na fotky, kdy se mu podařilo mě zachytit tak, že na nich vypadám aspoň trochu přijatelně, na deku, do které mě balil, když jsem se třásla v slzách a v zimnici...

...ty vzpomínky si nechám...

...k myšlenkám na chlapy mě většinou přivede teta D. (Ne, že bych ji neobdivovala v tom, jak o sebe dbá, moderně se obléká apod.) Většinou se snažím si chlapy nepřipouštět. Jsem prostě stará (nebo se tak cítím) a nebo je to výmluva, abych se nemusela snažit a řešit vzhled, oblékání a především kompromisy.

...jenomže jsem sama už dlouho, více než 11 let a je fakt, že před těmi 11 lety jsem zase až tak stará nebyla. Jenom jsem nechtěla, nevěřila, bála se...proto jsem si nechala životem ne projít, ale doslova "proběhnout" jen pár mladých kluků. Věděla jsem, že od nich nemůžu nic čekat a asi mi to i vyhovovalo, i když jsem paradoxně stála v danou chvíli vždy jen o jednoho a mnohem víc o to, aby mě zahrnuli do nějakých svých volnočasových aktivit, než o nějaké velké intimnosti. Proč jsem přestala věřit, že se dá v muži najít opora a porozumnění? Co mě z toho tak vyléčilo?

   ...mladí kluci zmizeli spolu s posledními zbytky mládí a takové ty "zbytky", že vlastně můžu být ráda, když by se objevili s rouškou tmy a hodili mi na ksicht časopis :-(, tak tohle vážně nemám zapotřebí. Něco jiného by bylo, kdybych se snažila vypadat lépe, ale to já se nesnažím. Možná proto, že už nevěřím, že bych to dokázala. A možná taky proto, že matky, kterým zemře dítě, přece nemají už na podobné věci právo. (To je, samozřejmě můj pocit, ale nemůžu za to, že ho mám). No a daly by se k tomu přičíst ještě další a další důvody

2020

... "kdo chce, hledá způsob, kdo nechce, hledá důvod..." tohle vždycky říkával táta a nejspíš to gtak doopravdy je. nemá smysl po někom chtít, aby dělal to, co skutečně udělat nechce. prostě to tak je...(takový jeden telefonát v neděli)

   ...jo, zdálo se mi v noci o milování, ani vlastně nevím, s kým bylo, jen prostě, bylo to milování a už patří jen do nočních snů...a druhý den, den po Slunovratu, jako by už to tak nějak patřilo k tomu, co bývalo...jenomže já už neumím a nechci řešit ničí průšvihy, už nechci být ta, co vždycky pomůže, vždycky chápe a co je ráda za každé pohlazení, byť bývá vykoupeno kritikou mého vzhledu (ano, oprávněnou), ale já už nemám sílu ze sebe dělat mladší a hezčí, jsem starší o více než deset let a vždycky jsem starší byla, i když jsem se všemožně snažila. Umím si naplno přiznat, že jsem mu lhostejná a hledá u mě jen azyl na dobu, než průšvih trochu vyšumí, vždycky byla daleko přede mnou vodka a vždycky bude. I to, co bývalo příjemné se v ní už dávno utopilo...

...řeka plynula...některá slova ještě byla smysluplná, ale daleko víc jich smysl nemělo, dal mi rohlíky pro labutě, tak jsem krmila...možná jsem, úplně krátce, chtěla podlehnout nápadu jet někam, pít víno, kouřit trávu, držet se za ruce a zapomenout na pitomý virus, na blížící se svátky, na průšvihy, na to, že jsem stará, na to, že on je alkoholik, ale bylo to opravdu jen krátce. Navždycky už mezi námi nebude stát jen vodka, moje stáří, ale i můj mrtvý syn...řekla jsem mu, že už to nejsem já, že už nedokážu být stejná, protože se ve mě všechno zlomilo...(možná, kdyby tolik nepil, kdyby mi přinesl jmelí, kdyby...jenomže na kdyby se nehrálo a nehraje...)

... tak jsem si oholila nohy, už jsem je měla jak kamzík :-) a lehce nakreslila oční stíny...říkala jsem si, že třeba...(teda, ne, že bych někomu chtěla ukazovat nohy). Jaké by to bylo, nezapalovat další adventní svíčku sama? Jenomže...jasně, nereagovala jsem na včerejší lehounce provokativní sms a pak, co s někým, kdo vypadá jako já, nemá téměř žádný smysl pro humor a ještě bydlí s nepřátelskou kočkou...

...stejně je to zvláštní, když jsem se setkala na Staromáku se svým bývalým mužem, tak jsem neměla vůbec žádné pocity, prostě žádné, jako bychom spolu neprožili více jak dvacet let...a přece jsem mu porodila dvě děti, jedno z nich už není tady na Zemi a druhé má zítra narozeniny

...mělo by se něco dít...? Neděje, stejně se lidé nesmí spolu stýkat a už vůbec ne líbat, nebo nedej Bože, na sebe sahat, jak říká Pan plukovník :-). Takové jako já by zasloužily vyznamenání. 

...jo, na chatu bych možná jela, ale kdo je tam na mě zvědavý, že...

"Pět let jsme se neviděli, tak bychom mohli pokecat...", sms-ka, už kolikátá, s žádostí o setkání. A o čem bychom asi tak kecali? A co by na mě viděl? A ještě ke mě a na kafe, to určitě! Už nezapírám svůj věk, je mi tolik, kolik mi je a taky je to sakra vidět. A o čem bych se vůbec měla bavit? A vlastně ani nejsem zvědavá na to, aby mě viděl někdo, kdo mě kdysi viděl, sice žádnou krasavici, ale tak nějak v normě (dokonce jsem i vypadala mladší :-D než říkal rodný list). Jenomže to jsem měla děti... a necpala jsem se zmrzlinou :-(. Možná je to přijatelnější než alkohol, cigarety a prášky, ale každopádně po tom ženská nijak lákavě nevypadá. Takže radši, když mě neuvidí

...ale jo, měla bych si vzít příklad z tety D. a dbát o sebe, jenomže...kdepak já a hubnutí nebo něco jiného, už holení nohou a nalakování nehtů na nich je vrchol mých snah o vylepšení zevnějšku :-)

...ale jo, tak přijedu, ale ráno jedu domů, ber nebo neber, tak prý bral...

...mám zapotřebí napomínat někoho kvůli alkoholu...nemám...je dospělý a svéprávný...fotí dobře, fakt dobře, vychytané světlo a stíny, pozadí, když řekl, že budou lepší fotky (smazal ty z minulého týdne, aniž by mi je poslal), tak nekecal. Jsou lepší, fakt. Nejlepší jsou ty, o kterých jsem ani nevěděla, že mě fotí. I když samozřejmě, ta šílená ramena a tlustý krk, to prostě mám a s tím ani sebelepší fotka, pokud to není fotomontáž, nic neudělá. Prostě karikatura na ženskou :-(.

...tráva, jen tak, úplně lehce, víc bych nesnesla a ani snést nechtěla, kolik bych jí musela mít, abych byla jiná...abych mohla...nemohla...kdybych byla jednoduchá, bylo by mi líp, nejsem. Kdybych nepřemýšlela...přemýšlím. Těžko se vysvětluje nebo to ani nejde, že nemůžu, když můj syn nežije, že nemůžu, protože by si pro mě představoval někoho jiného.../jenomže představovala já bych si pro některého ze svých rodičů někoho jiného, než toho druhého??? I když, syn měl představu toho seriózního pána s vrtačkou...jo, kdyby tak seriózní páni s vrtačkou nechtěli sex.../

(Uznávám, že to pro chlapa není příjemné, ale s patra odmítl náhradní řešení...v noci tam spím líp než doma...tentokrát ve stejné místnosti, každý na opačné straně postele)....

....fotky holek ze seznamky...mám žárlit? Nač? Všechny jsou o spoustu let mladší než já, říct, že bych mu to přála? Asi i přála, i když by už neměl důvod se se mnou vídat...i to je život...A říkat mu, že solidní holka s chlapem, co pije hodně přes míru, stejně nebude..Na to přijde sám...Ne, že bych ho neměla ráda, jenom jsem jiná, dnes už tak jiná, že mu přeju cokoliv, co mu přinese spokojenost (bez ohledu na mě). 

  "Sluší ti to", pusa na krk, do krátkých vlasů, jo, to vím, že se mu vždy líbily co nejkratší vlasy, co nejméně vlnité. Jo a ramena a krk a tlusté krátké nohy, to žádné vlasy nevylepší. A záleží na tom??? 

...

...hlavně nic nečekejte, ono není co čekat, fakt (myslím tady, v tom mém psaní). Jo, souhlasila jsem, že se konečně uvidíme, ale nic jsem si od toho neslibovala (taky není co si slibovat, že...). Jo, na chatu bych jela hned, ale chyba lávky, včera jet nechtěl (unavený po noční dvanáctce) v rámci objektivity nutno dodat, že dělá jen noční a s tím, že pojedeme dnes, ale odpoledne zase odjedu (příjezd mojí ségry), tak s tím taky nebyl srozuměný. Už jsem se skoro zasekla, že mi tedy má dát pokoj a že si budu v klidu uklízet a toulat se okolo Vltavy, ale nakonec jsem vyměkla a jela. S programem být doma a dívat se na TV jsem fakt nesouhlasila, takže se nevyspaný vláčel se mnou okolo rybníků (fakt dobře fotí). Docela dost fotil i mě, i když na mě vážně není co fotit, jsem stará, utrápená a tlustá, což není divu, když jsem schopná obědvat i večeřet zmrzlinu...

...jako jo, slušelo mu to, pořád je hezký chlap, s jeho stylem života je to s podivem, ale prostě to tak je...a to si nemyslím, že se na něj dívám s růžovými brýlemi, to už dávno, dávno ne...ani dnes už nevím, jak jsem do něk kdysi mohla být zamilovaná. Vždyť, co máme společného, lásku k přírodě nejspíš...víc nic, bavit se třeba o knížkách...nepřipadá v úvahu, stejně tak, jako on se se mnou nemůže bavit o sportu...A chemie? Co to jako je? Jasně, jsou ženy, které i v mém věku vypadají přitažlivě, pěstěně apod. Stačí se podívat na mou sestru, tetu D., sestřenici v Anglii, sestřenici J. Jenomže já o sebe nepečovala nijak zvlášť nikdy a teď už vůbec, kadeřnici potřebuj jako sůl, vysušená pokožka, o zmrzlině už tady byla zmínka, oblečení z roku raz dva, prostě už ani nemá smysl předstírat, že ten věkový rozdíl mezi námi je o něco menší než je.

...seděli jsme u rybníka (mě dal galantně pod zadek igelitku :-D), pozorovali vážky, kačenky, potápky, labutě a odháněli dotěrné komáry. Příroda je tam úžasná, ale i tam už začínají hloubit základy pro nové a nové paneláky :-(

....večer jsme se drželi za ruce, když se pokusil položit ruku jinam, tak jsem mu ji odsunula, chtělo se mi říct, aby mě držel v náruči, ale proč by to dělal...že...když na mě není pro něj pranic přitažlivého a já bych chtěla jen tu "duši", kterou má od té mojí vzdálenou stovky světelných let...nejspíš

...ve vší počestnosti jsem spala sama v pokoji, zatímco on v obýváku, ještě jsem ho přikryla, ale jo, spala jsem celou noc, dokonce se mi i něco zdálo

...chvíli jsem možná i přemýšlela, co bych musela udělat, abych se mu ještě mohla trochu líbit, ale věděla jsem, že na to nemám a nejspíš už se o to ani snažit nechci. Nemá to smysl

...tedy, ne, že by se dělo něco, co je jen pro "velké holky", pochopitelně, že neděje. Ani nevím, je mi to líto nebo není??? Jen jsem si na blogu "Nočník neohrožené ženy" přečetla, kterak zmizel jeden její milý bez vysvětlení. "Ať se to neděje...", úplně jsem ji chápala...když si vzpomenu, kolik kluků zmizelo z mého života bez vysvětlení a já stírala slzy a říkala, "ať už se to neděje..." a dělo se to pořád dál...nikdy jsem nechápala proč. A tak jsem si dosazovala za otazníky : "Jsem moc stará", "Jsem moc tlustá", "Jsem moc ošklivá", "Nedělám žádný sport", "Nemám ráda vaření" atd. Prostě jsem nevěděla, proč.

   Teď se nikdo nechce "nakazit" smutkem, jako by to byla prašivina, i když teď platí samozřejmě všechna výše uvedená "PROČ" mnohem víc.

   Je mi líto pisatelky "Nočníku", je mi líto všech těch překotně opouštěných žen a holek, které zůstanou na prázné posteli, v prázdné místnosti a samotné u stolu, bez vysvětlení. 

   A vím, že sama jsem vystoupala až na vrchol té pyramidy sestavené ze slůvek "PROČ", protože nejdůležitější kluk mého života mě nenávratně opustil  taky úplně BEZ VYSVĚTLENÍ (a nejen mě...)

... před 31 lety jsem se stěhovala z Moravy do Čech, před, raději nepočítat, jsem potkala svou první velkou lásku, před 8 lety jsem si "přičarovala" prvomájový polibek, před sedmi lety, jsem si, (taky tak trochu přičarovala a vyvzdorovala) zájem kluka, co vypadal jako Princ, ale byl někdo úplně jiný...

...před 11 lety mě vezl na chalupu na motorce někdo, komu jsem říkávala "Satan", to všechno poslední dunbový den, přelomovou noc, noc "Čarodějnic"...

...chtěla bych se ještě někdy svést na motorce...

...paradox, pod gaučem na Břevnově se našel takový malý lesklý obal...1x jsem za celé dva roky bydlení s někým "byla"...asi už jsem stará a zbytečná pro všechny,i sama pro sebe...

...poslední dubnová noc...

...nedovedu si moc představit, že bych ještě někdy s někým byla, leda v něčí přítomnosti, ale sex? Nevím, jestli jsou horší zdravotní problémy nebo ty psychické? Leda, kdyby to bylo o líbání a hlazení po vlasech, jenomže teď, v korovirové době, se stejně nic z toho nesmí...a kdo by chtěl hladit po vlasech, objímat a líbat starou bábu...? A od koho by si to ta bába nechala líbit...?

...tedy, ne, že by se něco pro "Velké holky" dělo. A mohlo by se dít? Možná...jenomže copak vím, jestli ...teda, hlavně vím, že na nic takového nejspíš nemám právo, když jsem neuměla zachránit vlastního syna...

...a taky, s kým by se to, popř.dělo...? Princ na bílém koni nejspíš nepřijede, ono nepřijede ani ten kůň...a hlavně, copak nemám pořád vůči každému výhrady. (Jestli to nebude tím, že neumím přijmout sama sebe). A taky, chlapů se bojím, teda ne jich, ale toho, že mě zas někdo zklame, ublíží mi nebo cosi podobného...

"Háje" - tam mi vadí alkohol, laxní přístup k práci a to, že teď už nevypadám jako jeho starší ségra, ale rovnou jako matka :-(. To by musel být opilý pod obraz, čímž si naprosto odporuju

"Chalupa" - nevyřešená minulost, opakování již dříve řečeného a neustálý vodopád slov. To je "něco" na mě, která nejraději chodí přírodou mlčky a jenom hledí.

   Pravda, někdo chlastá, někdo ujíždí na zmrzlině a hořké čokoládě, někdo pořád mluví, někdo většinu času mlčí a vadí mu být ve společnosti více lidí. A navíc nemám ráda žádné sporty (jsem od přírody fakt nemehlo), ono je toho na mě taky dost, co by mohlo druhým vadit...

   Jenomže dneska už vím, že nechci někoho za každou cenu a že se, díky tomu, jak nepřijímám sama sebe, spokojím úplně se vším, jen proto, že mě vůbec aspoň někdo chce...

2019

...tak zas jednou...

....dokonce jsem si oholila i nohy a ..., jako, co kdyby...i když, jaké u mě může být kdyby...? Je nad slunce jasnější, že žádné kdyby nebylo. (I když maminka odešla na nákup). Byl střízlivý a měl zlomenou ruku...bavit se o tom nechtěl, tak jsem nevyzvídala.

....asi už byl střízlivý trochu déle, protože mu to fakt slušelo, hodně.

   Bral to, že jsem přijela za jeho mamkou, tak jsem to tak brala taky. Jak jinak? Potřebovala bych obejmout...asi by to šlo i s jednou rukou, ale proč by to dělal...tak nějak mi docvaklo, jak vypadám, s vráskami, s tmavými kruhy pod věčně uplakanýma očima...s tím už nic nenadělám...

...přisunul mi oříšky, tohle je fakt moje úchylka, chvilku mě držel za ruku...žádné kdyby...ale aspoň mám oholené ty nohy :-) :-(

...jak se žije...když...?...

....a žije se tak ještě vůbec? Když člověk (matka) přijde o dítě, když už je za zenitem, když si 2,5 měsíce nebarvila vlasy, když skoro půl roku NIC??? "Tohle tady už jednou bylo", napadlo mě, když mi ukázal fotku, kterou v nádherném soumraku udělal u rybníka. Záběr zezadu, jak se dívám na vodu. Stejně jako tehdy, pradávno...mám jen kratší vlasy, ale pořád ta šílená ramena a navíc kalhoty, takže nohy fakt děsně do X. "takhle už mě někdy někdo fotil..."

Opírám hlavu o jeho rameno, pláču, držím se ho důvěřivě za ruku, ale vím, že jsem stará, o tolik let starší, že se mu nelíbím a díky alkoholu není schopný vnímat moje pocity...Kdoví, zda by byl, kdyby nepil? A taky, syn mě od toho odrazoval, chtěl, abych si našla seriózního pána s vrtačkou...(žádného neznám, který by mě chtěl, ani bez vrtačky).

   ...chtěla bych mu ležet v náruči, s hlavou na prsou, ale to ostatní...? Neumím říct, že už to nejspíš neumím...že potřebuju spoustu času a nekonečno něhy...trochu něco zkusíme, ale mám pocit, že u toho nejsem...že to nejsem já a hlavně, nic necítím, vůbec nic...

...čekání na...na déšť...na co vlastně...?

klidně bych se vzdala té úžasnosti být maxiemancipovaná, všechno zvládat, tvářit se jako, že všechno je úplně v pohodě. Klidně bych se opřela o něčí rameno a nechala si chvíli rozmazlovat. Pusto prázdno v mém světě...vždyť nestíhám zajít ani ke kadeřnici, jenom práce, práce, cestování mhd, výčitky, že se málo starám o Královnu, že ji nechávám samotnou...

   Nestojím o rádobyvztahy na jednu noc, na to, že si na mne někdo vzpomene, protože mu nevyšly jiné možnosti. A ono si pak ten dotyčný, po laxní reakci z mé strany, nevzpomene už nikdy. A je vůbec čeho litovat...?

   Proč se spolu ještě vídáme? Už je v tom u mě jen lítost? On beznadějný opilec a já stará ženská, která neumí navazovat kontakty s lidmi ...kdo z nás má víc možností a větší volbu???

   Paradoxně, že v noci spím klidně, klidněji než doma...a ráno na balkóně nám nad hlavami lítají rorýsi...(neumím nejít do práce, neumím hodit všechno za hlavu a nechat myšlenky rozplynout se v kouři z trávy...prostě neumím...Otázka je, jestli bych to vůbec umět chtěla...?

...rezignace bez legrace...

tak jsem tam jezdila, když jsem to slíbila..., ale cítila jsem ještě vůbec něco? Připravila jsem nějaké jídlo, před odjezdem jeho mamky upekla koláč, byla jsem ráda, že mě naučil hrát "Dámu" (pravda, porazit se mi ho nepodařilo...). Jednou jsem si dovolila i příjemně vyčistit myšlenky "trávou" a vinným střikem (pak jsem prospala dopoledne opřená o jeho rameno...)

 Pravda, bylo hezké, když mě objímal a dívali jsme se z okna na ohnostroj, když připravil pizzu a jedli jsme ji na balkóně, ale...

Něco se změnilo, hodně, nevím, jestli je za tím loňský rok a ta nešťastná fotka v jeho telefonu  nebo rezignace na to, co se stále opakuje...? Bere mne jako samaritánku a vlastně ani nic jiného nejsem. Jaký zaujmout postoj k někomu, kdo evidentně není hloupý, ale o nic se v životě nesnaží, jen přežívá v oblaku voňavého kouře a opojení vodkou? Ještě bych od života chtěla víc než tohle...

   Tak se mi ozval, inženýr, co jsem mu dělala účetnicvtí...jo, byl fajn, ráda jsem s ním chodila ven. Prý by se rád sešel...doma u mě...Copak asi chce? No, copak asi! Prý mi zvedne sebevědomí, ha, ha, při každém pohledu do zrcadla ho mám hluboko pod nulou. (Jasně, že vím, že bych měla okamžitě začít hubnout, ale zvesela, no, tak teda hodně ze smutna, na to kašlu). Jasně, že si hledám výmluvy, jako, že jsem stará a podobně. Houby stará, prostě jen vyhořelá. Nic se mi nechce, ani líbit se nikomu nechci (chlápek z internetu, už podruhé za tento rok se se mnou chtěl sejít. Vymluvila jsem se na velká vedra :-(.

   Neumím najít ve svém životě smysl, práce už mi ho nedává (a ta atmosféra tam mě čím dál tím víc ubíjí),  připadám si jako v začarovaném kruhu. Nechci být v Praze, ale kvůli dětem z ní nechci odejít. Prostě rezignace. Asi by to chtělo fakt nějakou radikální změnu, ale znám se, sama ji nenastartuju. A kde hledat někoho, kdo by mi ji pomohl nastartovat a nebo mi aspoň fandil???

jestli jsem to ještě nezpomněla...

...no, možná, že už skoro...přece jen...

...měla bych ocenit, že jenom víno...že se snažil, že mi bylo hezky...že jsem zažila znovu ten pocit zvláštní blízkosti, o kterém se nedá mluvit, který prostě je a neumím vysvětlit proč. Těžko na tomhle co vysvětlit a těžko co pochopit...sama sobě nerozumím a chci vůbec rozumět...?

Od něj už nečekám, že by rozumněl a asi už nic. 

   Taková hezká pohádka, že by přestal pít, že by ho přestaly bavit bojové sporty, že by se začal zajímat o to, co zajímá mě..., že bych se mu líbila, že bych zhubla...fakt, tu O Sněhurce mám taky ráda... :-D

.... 150mi ještě není, ale skoro to tak vypadá...

nevím, nevím, jestli mi v tomhle věku ještě hrozí nějaké seznámení nebo podobné aktivity...Pán, s kterým jsem si psala dlouhé e-maily, kupodivu přátelské, se odmlčel někdy v březnu. Vzhledem k tomu, jak byl na tom zdravotně se obávám nejhoršího...a je mi z toho smutno. Chtěli jsme se sejít a popovídat si na živo, i když by z toho, díky jeho dost vysokému věku, určitě nic vážnějšího nebylo.

Vylupovat ořechy ze skořápek a ty nejhezčí dostat mezi rty, taková jedna návštěva...

   ...vlastně...na vysoké obloze měsíc téměř v úplňku..., slova, kterým neumím věřit, takže je proto skoro ani nevnímám...nekonečno líbání...pocit, že když se držíme za ruce, ztrácí se všechno špatné, každé nepochopení, každý rozdíl, nastává jen takový prazvláštní soulad, který neumím vysvětlit, neumím vyslovit a neumím ani pochopit...zvláštní, pro sebe nechce nic, všechno jenom pro mě. Paradoxně tam usínám lépe než doma a ráno, když se probouzím, tak je to blízkost, která mi nevadí...

...jenomže jemu vadí, vadí to, že musím domů, nejen musím, ale i chci, protože zázraky netrvají dlouho a ten, kdo jednou propadl pití...nic není pro něj víc...

Čtu Prózu Karla Kryla, hodně dobré věci a do myšlenek se mi vkrádá člověk, který mě zná, sakra dobře zná...

...chtěla jsem to zkusít, fakt...

...vážně jsem si řekla, že to zkusím, že tomu dám šanci. Starší pán, údajně žijící na N.Zélandu, psal mi celkem pravidelně a zmiňoval se o umění, filozofii, dost dobrá témata. Pochopitelně též o tom, jak je pracovně zaneprázdněný. Jakou dobu před svým příletem se snažil o to, abych souhlasila se setkáním, prý přijde tam, kam si řeknu a čas si určitě udělá. Souhlasila jsem, s tím, že místo a čas upřesníme po jeho příletu. Přes víkendy prý pojede lyžovat do Rakouska, ale v týdnu bude mít volné večery. Pak napsal, že odjíždí do toho Rakouska a že se domluvíme po jeho návratu. A nic...(pravda, nijak jsem se do toho nehrnula, nesršela obdivem, ale tolerovala občasné pravopisné chyby, což je u mě maximální ústupek, také jsem nenavrhovala žádné termíny a netřásla se nedočkavostí.) Ponechala jsem to osudu, pokud se lidé mají potkat, tak se potkají. Jeho telefonní číslo jsem nevyužila a své mu neposkytla. Koncem týdne, kdy jsem marně čekala na to, zda navrhne schůzku přišla strohá věta, že se omlouvá, má toho tady v Čechách moc a chce se s ním setkat spousta přátel, navíc tady má velmi starou maminku...). V klidu jsem odpověděla, že každý má svůj žebříček priorit a že nám zřejmě nebylo dáno se sejít. Tolik tedy mé seznamování... :-) :-(

   Ozval se jeden mladý klučina, že přijede, že překousne i parkování v této lokalitě, která absolutně nepočítá s tím, že by za člověkem mohl někdo přijet a chtít zaparkovat :-(. I přes to, že jsem už skoro 3/4roku nezažila nic intimního jsem nechtěla...sama v sobě se nevyznám, ale připadá mi to tak nějak ubohé...

   ...vlastně, jak jsem se trápila nad těmi jinak ostříhanými vlasy...při našem setkání tento týden mi je Princ hladil a říkal, že se mu to hrozně moc líbí, že právě takhle je to úžasné, když je mám tak kratičké, hladil mi obličej a  drželi jsme se za ruku...

...kdyby...(napadá mě Lucka Bílá a její mladý přítel), ne je to všechno blbost, za prachy si člověk koupí i krásný vhled, i iluzi lásky...napadá mě spousta věcí, ale nechce se mi o nich ani psát...

...když...

jsi se vrátil z nemocnice a byl střízlivý, byla jsem ráda, ale nevěděla jsem, jestli mám za tebou jet domů, tak jsem nejela a ty už jsi nezavolal, tak nevím...

   ...dívala jsem se na ten film a ten kluk mi hrozně moc někoho připomínal, později jsem přišla na to, koho...více jak deset let jsme se znali, on byl tenkrát mladší, než je dnes můj syn, a já, ač jsem si připadala staře, jsem ještě byla relativně mladá a možná i celkem pohledná (rozhodně jsem mohla nosit krátkou sukni...). Teď, škoda slov, raději se na sebe ani nedívat... :-(. Přešlo to do ztracena, a možná to nebylo jen stěhováním. Stará ženská už nikoho nepřitahuje

   Nevím, jestli bych ještě uměla mít sex jen tak (jedině v hluboké tmě a ani to by asi nebylo moc platné) a nevím, jetli by ho se mnou ještě vůbec někdo chtěl mít. Tak strašně dlouho už jsem ...prostě to tak je...

.

..ono to sakra bolí...

...říkal jsi, že to nechceš poslouchat a položil jsi telefon...volal jsi mi, jak mi je a jestli už jsem zdravá...to věčné opakování toho, co sám víš nejlíp, to se ti poslouchat nechtělo...

...pak mi volala tvoje maminka, až za dva dny, dva dny s tím bojovala a trápila se sama...nemohu jí pomoct, stejně, jako jsem nemohla nikdy pomoct tobě...

...ležíš v nemocnici...ošklivý pád a ošklivá zlomenina v místech, které jsi měl zlomené před třemi lety...tvá maminka i já si myslíme, že jsi nejspíš nespadl jen tak, ale...

...prý ti nemám volat, ani psát...přemýšlím, jestli bych tě měla navštívit. Poslechla jsem tvou maminku a nic jsem neudělala, nevolala, nepsala, jen tě nechala pozdravovat a čekám, až se mi ozve a řekne, jak dopadla operace.

...jsem srab, možná bych měla jet do nemocnice a držet tě za ruku, ale někde, hluboko uvnitř sebe cítím, že bys to nechtěl, aby ti u postele seděla stará bába...ani v duchu bys nejspíš nechtěl, abych s tebou byla...

.

...ještě ve starém roce (2018)

poslední den v roce, den, kdy se slaví a lidé jsou s přáteli....chodím po Kampě, dívám se na Vltavu, je to krásné a přijímám tu samotu, kterou už mám asi předurčenou. Možná jsem si to kdysi, úplně nevědomky, přála. Jenom jsem nevěděla, že u tohodle přání ta dávka ironie dostoupí vrcholu. 

   Myslela jsem na svého nejlepšího přítele, s kterým jsem sem chodila, ale věděla jsem, že je mezi svými, stejně tak, jako kdokoliv, koho znám.

   Dorazím domů, kde kočičandu lekají petardy (zařekla jsem se, že ji na Silvesta už nebudu nechávat samotnou a ten slib držím).

   Telefon, milý (střízlivý) hlas. přání do Nového roku, otázka, co dělám..."mám tě ráda" říkám, To, že on taky chybí...střízlivý nelže...

   Mám důvod si nlakovat nehty, trošku se nalíčit a hlavně, připravit občerstvení. Tak dlouho už jsem nedělala obyčejné jednohubky...prostě žiju odtržená od lidí, od světa, jenom práce, mhd a samota.

   Stojím před zrcadlem - nahá a je to tragedie...to jsem to dopracovala...

   Kluk, kterého jsem skoro 2 roky neviděla pokládá na stůl růžový sekt a dává mi pusu (pod jmelím). Kruci, tak co bych ještě chtěla? Co by chtěl on je jasné...

   "Vůbec jsi se za ty dva roky nezměnila", říká milosrdné lži a objímá mě. Jak může někdo objímat to, co jsem před chvílí viděla v zrcadle.Beztvarou hroudu sádla s trochou masa :-(. Vím, že je to můj problém, ne jeho. To já nic necítím a je jedno, že už jsem téměř půl roku nic podobného neprožila.

   Chtěla bych se mu schoulit do náruče, cítit nějaké bezpečí, ale vím, že to nejde. (Je tady jen proto, že  jde ráno na směnu, že nemohl nikam odjet, že jej nechce holka, o kterou stojí). Neumím už se přes tyhle věci přenést...

   Ten gauč byl šílený kup, sedět se na něm skoro nedá (obzvlášť, když někdo měří přes 1,90 m). Tak si povídáme, prohlížíme fotky (fotí fakt hodně dobře), rozbiju jednu "parádní" skleničku :-( a přijde půlnoc. Střepy a pusa na Nový rok by měly přinést štěstí...nevím...

   Chvíli vedle sebe ležíme, ale neumím nic, než ležet a ani nechci. V duchu je mi ho líto. "Kdyby...tak by ze starého do nového roku....bylo by to zvláštní"...řekl před půnocí, když ještě věřil, že něco bude...Smůla stáří je v tom, že člověk už toho hromadu zažil a to, co jemu připadá zvláštní...to už tady bylo...asi ne jednou...  

Ráno se se mnou rozloučí, lhostejně, ani kávu nechce, obejme mě, dá mi pusu. Já vím, zklamala jsem ho, on se přece snažil, chtěl, ale já už neumím být náhražka za někoho, za něco, já už to nedokážu.

.. asi...

asi se mi líbí a je mi s ním dobře, to ne asi, ale určitě, ale...

   Nemůžu chtít víc než s ním někam jít a povídat si.  kdoví, zda aspoň to? Život přináší různé věci, ale problém je v tom, vlastně by to neměl být problém, ale plus, že ten kluk je fér a nelže a planě nelichotí. 

   Možná, kdybych vypadala jinak a byla štíhlá, tak bych si mohla představovat i nějaký ten malý chvilkový zázrak...nebo kdybych se snažila zhubnout. Jenomže, znám se, kde by mu byl konec, než by se mi podařilo zhubnout byť dvě kila. A ani nevím, jestli bych to chtěla, aby chtěl krásnou, štíhlou, nalíčenou, byť letitou dámu. To už bych přece nebyla já. Chtěla bych, abychom se vídali a chodili ven a povídali si. Hodně to chci, fakt moc

....těžko říct...

... vlastně nevím proč a nebo vím? Možná jsem tak úplně nevěděla co z toho bude. A nebo věděla? Koupila jsem si ty proužkované šaty a k nim pudrové tenisky, ale svázat pásek dozadu - to by mě samotnou nenapadlo. No, vlastně měla teta D. pravdu, s klasicky uvázaným páskem bych vypadala jak matrona. Možná, že tak navenek vypadám, ale že bych se tak cítila?

   Říkala jsem si, že třeba nakonec nepřijede...přijel. Nejspíš bych ho hned nepoznala. Přibral. Od té doby, co jsme se viděli naposledy. (Já asi taky, ale on mi to nevlepil, já jemu ano... :-(). Je vidět, že mě ta absence komunikace s muži, udělala netaktní.

   Chodíme po Petříně při západu slunce, je to romantika a není to romantika. Určitě by mě nevzal za ruku na veřejnosti...jdeme na večeři...vím, že má rád pizzu, tak tedy na pizzu. Doma překvapení, Královna nás vítala u dveří a většinu času byla s námi. Tohle vůbec není její běžné chování, je hodně málo lidí, před kterými se neschovává. Možná si ho ještě pamatuje. Kdo ví, nevidím jí do hlavičky :-).

   Posloucháme rádio, smějeme se, trochu pijeme. Neříkám mu, že ho obdivuju, jak si šel za svým snem a dnes dělá to, co si přál dělat. Možná jsem to říct měla...

... jsou věci, ze kterých jde mráz po zádech, jsou doteky, kterých se nedá nabažit...

   Jsou chvíle, kdy by bylo fajn zastavit čas, kdy pohled do (na okamžik dětské tváře) stojí i za nepříjemné myšlenky, honící se hlavou. Chvíle, kdy by se mělo přiznat, aspoň sobě, že to co říká je pravda, že i v pozdějším věku se dá se sebou něco dělat, když se chce. "Nejsi stará a nepodceňuj se pořád, kup si prasátko a házej do něj desetikorunu za každé znevažující slovo o sobě...". Zajímavý postřeh.

   ... stojíme v televizní věži, máme celou Prahu na dlani. Díváme se z výšky a on si ten pohled strašně užívá. Já taky, ale já už jsem tam jednou byla...Dlouho, hodně dlouho se díváme. Já i na fotky Prahy, které tam jsou vystavené. Ty černobílé úplně "píšou". ...Sedíme na lavičce, nad námi se tyčí věž, v duchu si přeju, aby mě objal nebo vzal za ruku, ale vím, že to neudělá a ani já nic udělat nesmím. Doprovodím ho na předměstí, kde nechal auto...a neptám se, jestli ještě někdy...

   Ten telefon, krátce po příchodu domů. Voláš mi, potože ... proč? Abych přijela, abych s tebou byla. Nepřijedu. Ač tě mám zapsaného v duši i v srdci, ač vzpomínám na chvíle, které byly krásné, kdy jsem se cítila s tebou šťastná...jenomže pak bylo víc a víc vodky a méně a méně toho pěkného. Nechci poslouchat nic o té ženské, nechci se dívat, jak se propadáš hlouběji a hlouběji na dno, nedokážu pro tebe nic udělat, o ničem tě přesvědčit...nepřijedu...

... nepoučitelná...

přesně tohle jsem a přesně tohle asi vždycky budu...ani nevím proč, jsem jela. Jestli už mi ten čas přišel tak bezútěšný a nebo jsem jen chtěla podpořit...? Proč právě já, já, kterou by něco takového nenapadlo ani po dvaceti letech soužití. Jenomže jak se říká : "každý dobrý skutek bude po zásluze potrestán". Nestačilo mi, že jsem ten telefon nastavila, chtěla jsem ještě dát nějaký hezký obrázek na pozadí...něco takového jsem vážně nečekala. (I když, proč vlastně ne???). Naprosto jednoznačná situace...jako opařená jsem na ni hleděla...samozřejmě, že byla mladší než já, samozřejmě, že (aspoň podle obličeje) neměla nadváhu, ale také byla (samozřejmě?) vyžilá a zjevně opilá. Na to, abych demonstrativně práskla dveřmi už bylo příliš pozdě večer. Nebyla jsem tedy ušetřena ani hlášek typu : "To bylo jen jednou...k ničemu víc nedošlo...to už bylo strašně dávno..." Vážně, strašně dávno, když ten telefon má od jara...S něčím takovým jsem přece musela počítat, tohle mi přece intuice našeptávala. 

   Tvářit se, že vlastně o nic nejde, jen o člověčí blízkost, že je mi to v jádru jedno...? Chtěla jsem, aby bylo, ale ještě jsem se tak daleko "nedostala". Nehysterčila jsem, slzy mi netekly proudem, jen trochu orosily oči, ale připadala jsem si tak nějak mimo. "Tohle se přece neděje mně". Jenomže evidentně se to dělo.

   Usnula jsem v jiném pokoji a odejít se chystala ráno. Jenomže nejsem sama, kdo brzy vstává. To je snad žert, ta otázka, co budu chtít k snídani. "Chci ti říct..."..."...nechci nic slyšet...". Oblíbený argument malých dětí a nedospělých. Ještě, že si nezacpal uši. Oblečená u dveří, ale na scény mě už v tomhle věku neužije. Ani jsem mu mstivě neujela výtahem, když prohlásil, že půjde společně se mnou. Na metro a nebo někam, kam nechodí lidé? K jezírku s lekníny, plavou po něm malé kačenky. Vyndává housky, které si koupil k snídani, rozlomí je, podá mi vždy větší kus a krmíme. "Nemůžeme dělat, že se to nestalo?" Kam chodí na tyhle nápady? "Já o tom musím mluvit". Ano, jsem schopná uznat jeho noční argumenty...jak hrozně zřídka jsme spolu úplně, jak s ním trávím málo času, protože všechno je pro mne důležitější, obzvlášť Královna mu leží v žaludku, jak se urážím při každém pokusu o vtip...(Pravda, moc smyslu pro jeho styl humoru jsem nepobrala), ale to, co se stalo nezmizí, ať to bylo 1x nebo víckrát. Kdyby mi nelhal, že má jen mě, že mě má rád...tak bych snad pochopila, kdyby byla hezčí nebo chytřejší než jsem já...Nedokážu překonat svou těžce uraženou ješitnost...nedokážu.

   Je mi zima, mikinu (od něj) jsem schválně nechala v předsíni, chci domů...po cestě zpátky mi sype do dlaní natrhané třešně, jdeme na metro, bere mě do náruče, dává pusu na čelo a úplně paradoxně pronáší "mám tě strašně rád".

   Chce se mi brečet, ale vlastně nejen kvůli tomu, chce se mi brečet, že už nemůžu a ani nedokážu zavolat té holce, s kterou jsme si tolik let tyhle věci říkaly a brečely jedna druhé na rameni u vína.... Chci to všechno zaspat s Královnou vedle sebe a v podvečer mi volá spolužačka se základky, s kterou jsme se, nějakým zázrakem a řízením osudu, po letech našly...Děkuji za ni...

..sny...

teď mám na mysli ty, které se zdají v noci....některé bývají úplně jako živé, u jiných se probudím a vím...(často bych raději nevěděla). A některé jsou jako pohlazení, zůstávají ve mě ještě po probuzení a chtěla bych, aby to nebyly sny...jako dnes...Byla jsem mladá a nebo mladší, atmosféra v rodině (hlavně mamka), ale ségra si taky občas přisadila skoro autentická (však jsem si toho křiku užila při poslední návštěvě dost...a sen to ještě umocnil) a ten kluk. Vůbec nevím proč zrovna mě, proč mě chtěl přivést do jejich tiché, intelektuální rodiny...? Ani nevím, jestli se mi líbil, jestli mě něčím přitahoval, byl neskutečně hodný, měl jemné ruce, které nejspíš nikdy nesáhly na práci a pořád mě uklidňoval a hladil. Vzal mě do náruče a zvednul, jako by přenášel přes práh, pryč od křiku a starostí...byl jen o kousek vyšší než já, ale cítila jsem s ním bezpečí. Znamená takový sen něco???, Může něco znamentat...???

... magická noc...?

chtěla jsem tu noc být na Zbraslavi, chtěla jsem se tam probudit do májového rána. Vše je věc volby, tak se nemám nač vymlouvat. Jako bych nevěděla, jak končí takové volby. Až tak moc jsem nechtěla být sama?Třeba jsem mohla jet do Varů...třeba jsem tu samotu mohla "dát". Přece jsem si naivně nemyslela, že když je někdo alkoholik, že nebude pít...Jako by nestačilo, že se drží v práci. To už bych po něm vážně chtěla zázraky.  Jasně, naivně na ně věřím dál a dál...A vzala jsem si na to krásnou košilku a krajkové kalhotky. Jsme spolu nebo spíš nejsme spolu už 5 let a stejně nevím, jestli je to milování nebo sex...? K dobru mu budiž přičteno, že kromě vodky koupil i brambůrky, sýr, rohlíky, víno, které nepiju (protože víno u mě musí být vážně kvalitní) a miničokoládku. 

   Aspoň na chvíli zapomenout a v zapadajícím slunci vnímat jen tělo, rozkoš, naplnění. Kdybych nepřemýšlela a byla víc primitivní, mohlo by mi to i stačit. Nestačilo...

  ...jo, taky jsme se spolu smáli, hladil mi vlasy, držel mě v náručí, ale taky mi říkal věci, které nechci slyšet,i když vím, že se nedají smazat. Věděla jsem, že když usne, půjdu ven, půjdu k řece, je tma, jenom občas se ozve pták, nad řekou ční Hradiště. Zapaluju  svíčku a vnímám jen vůni vody, šumění stromů, hvězdy, v duchu se "modlím". Pak najdu místo, kde jsem vždy trhala šeřík a i po tmě najdu krásné snítky.

   Šeřík provoní místnost, usínám. Nevím, jestli se mi to zdá a nebo mě v noci přichází přikrýt, k ránu přichází opět, lehá si vedle mě, bere mě do náruče, jenomže...ráno, je Prvomájové ráno. Společně snídáme, ale ta vysněná idyla tomu chybí. Jak někdo může po ránu pít vodku...? Sním o procházce a puse pod rozkvetlým stromem. Kdepak, nikdy se nepoučím...A nebo přece jen ano?

   Teď nevím, jestli mám brát jako +, že jsem měla nejméně 3x orgasmus, ale nedostala jsem tu pusu pod stromem? 

......v tramvaji si se mnou začíná povídat taková opravdu dáma, prozradí, že je jí 73, je zcestovalá, už 50 let žije v Provence a teď si užívá májové Prahy. A pak se toulám Břevnovem, potkávám černou kočku, krmím kachny, fotím, trhám šeříky a je mi tak májově smutno...

.... přece to počítám...

dnes bych měla 29.výročí svatby...nemám...za dva měsíce budu mít 7.výročí rozvodu...mělo to tak být, ať už počítám, jak počítám.

   Dnes je to 5 let, co se známe s Princem...myslela jsem si, vlastně ani nevím, co jsem si myslela.Jasně, původně jsme plánovali, že bychom byli spolu, jenomže volno = vodka a kamarádi a k tomu mě nepotřebuje. (Potřebuje mě vůbec někdo?)

   Břevnov je skutečně pěkná lokalita, tedy, v případě, že člověk má peníze a nemusí bydlet rovnou na Pražském okruhu. Jinak, je tady spousta starých stromů, rybníčky, krásně rekonstruované domy, nová výstavba...a samota, jasně.

   Mohla jsem kývnout na návrh toho kluka včera...mohla jsem...ale nevím, jeestli právě tohle je řešení. Oni chtějí sex...co chci já? Někoho, kde mě přijme takovou jaká jsem, jako já přijmu jeho...Třeba kamarádku, ale jak se ve stáří hledají kamarádky? Někdy je ta samota fakt šílená...

... když...

ještě pořád stačí, aby pár dnů..týdnů nepil...pak vypadá zdravě v obličeji, má čistý hlas a lehce nesmělý úsměv. A stará se o mě jako o malou holku, nechá mě nosit své tričko s límečkem, vaří mi čaj, zapéká bagetu se sýrem a ještě na ni krájí pórek, balí mě do své mikiny, aby mi nebyla zima...(jeho maminka je na mě samozřejmě taky milá, většinou mi dává na druhý den do práce svačinu nebo oběd, povídáme si spolu...).

   Jenomže...už mladší nebudu a hezčí taky ne...

...on je ten, s kterým mám ráda líbání, ten, s kterým se mi chce brečet, když se mě jen dotkne, ten, s kterým se koušu do rtů, abych nekřičela nahlas, ten, s kterým mi "po tom" tečou slzy z očí. "...pamatuju si když...to jsi ještě bydlela nahoře...na tom letišti...nenapadlo by mě...". Mě taky ne, už to bude brzy pět let...

   Neumím v noci s nikým spát, leda s Královnou, ale tady spíme vedle sebe, ač jsme oba zvyklí spát sami a držíme se za ruku. Neumím říct, že úplně nejvíc hledám duši, že spojení těla mi nestačí, že se chci "dotknout srdce". Je to vůbec možné? Je vůbec možné prožít tu vyšší formu? Vždycky jsem chtěla spojit duše, vždycky, když ten člověk pro mě něco znamenal...Pochopil by to? Dá se tohle pochopit?

   Ráno mi chystá snídani, ještě chvíli se objímáme...

   Sakra, proč mi nestačí to, co mám? Proč chci něco víc, něco, o čem ani nevím, zda existuje, ale celý život na to věřím...?

... dlouho se mi něco takového nezdálo...

ale nebudu lhát, ten sen byl příjemný...možná jen proto, že se mi ten kluk už dlouho líbí, ač není na první pohled hezký, je mladý, tak neskutečně mladý a navíc, i kdyby...nikdy by si toho nevšiml, že...

V tom snu nešlo vůbec o nic, jenom o sex, o fakt dobrý, bláznivý sex. Líbilo se mi to, užívala jsem si to, probudila jsem se příjemně uvolněná, v dobré náladě. 

   Mockrát jsem si řekla, že nechci už sex bez ničeho, s někým, komu jsem lhostejná, ale kdoví, možná, že právě něco takového bych teď potřebovala...kdoví...

... nevím...

nevím, prostě nevím, proč je to tak, jak to je...Vlastně ani nevím, zda už tam nejezdím hlavně kvůli jeho mamince a kvůli takové té domácké atmosféře. Úplně normálně bych asi těžko jedla ve středu na svátečně prostřeném stole řízek...

   Pět let, skoro pět let se známe...víš...a vlastně nic nevíš. Víš jak se dotýkat...víš, co máš dělat. Chtěla bych si zarytě opakovat v duchu: "je to jen technika...je to jen sex...". Ale proč, proboha po tom vzlykám, proč se to dotýká něčeho, co mám hluboko uvnitř? "Neříkej to o sobě, šeptáš a držíš mě v náruči, celou noc mě držíš v náruči, přikrýváš a celou noc mi šeptáš spoustu věcí. Jsem unavená, ráno brzy vstávám, tak neodpovídám...Co se odpovídá na takové řeči? Nedá se odpovědět, svou budoucnost už jsi zvolil, už dávno a nedokážeš se z ní vymanit...

  Ráno mi chystáš snídani, objímáš mě, kladeš mi hlavu na prsa a říkáš : "cítím, jak ti tluče srdce..." a říkáš, že víš, že bys se měl jít léčit, ale že se toho bojíš, že to nedokážeš...A jí zase nevím, co na to říct...Protože už mi došlo, že neumím být Matka Tereza, že nedokážu pomoct, ač bych chtěla...

   ...a pak, den před Štědrým dnem mi říkáš do telefonu: "Miluji tě", jenomže už taky vím, že  milovat není o slovech, ale o tom, co člověk udělá...

...a co jsem si myslela...?

...nemyslím si, že bys mě neměl rád, ale nemáš mě rád tolik...na to už jsem přišla dávno. A jsme oba úplně jiní. Objímáš mě, dáváš mi pusu na tvář i před kamarádem, který Ti instaluje PC hry, ale máš fakt pocit, že jsem Ti přijela jen upéct bábovku a dívat se, jak spolu hrajete nějakou střílečku...? Nějaký Tvůj další kamarád (zřejmě taky z mokré čtvrti, ale co já vím...) pořádá párty ku příležitosti kolaudace nově nabytého bytu. Vůbec nepřemýšlím o tom, jestli chci jet někam do Písnice. (Na argument, že máš doma přítelkyni ten jeho, abys ji vzal s sebou). Nabízíš mi to. Jenomže jak moc o to stojíš? Jak moc chceš mezi těmi lidmi říct, že k Tobě patřím...? Třeba tam budou holky...a Ty jsi, ještě pořád, hezký kluk. Ta závislost, ta se ukáže až pak...někdy...Fakt nemíním jet někde na mejdan, kde se pije, kde Ty se zpiješ pod obraz a já budu vypadat jako Tvá starší ségra, která na Tebe dává pozor. Na tu párty chceš, jen nevíš, co se mnou. Jasně, můžeš mě nechat u sebe přespat, ale já ráno potřebuji odjet k synovi, můžeš se mnou zůstat, ale nenamlouvám si, že bych pro Tebe byla víc, než kamarádi a vidina vodky. "...víš, že tě mám strašně rád...tak něco řekni...komunikuj se mnou...", mluvíš na mě, zatímco se připravuješ. Nebudu Ti to komplikovat, obleču se, zavřu za sebou dveře a vypnu telefon. Kdyby...kdybys byl jiný, tak mě nenecháš odejít do studené noci, tak bys měl starost, jestli se dostanu v pořádku domů...dávno, dávno už bych se měla poučit...Jedno jsem pochopila už dávno, nezmění se to a taky už nebrečím...

...psaní, co se neposílá...nemá totiž kam...

...dívám se na řeku a na barevné sromy...někdy si říkám, že tenhle pohled stojí za ten průvan a za tu zimu...daň z něj je věčný hluk provozu ze Strakonické...a někdy si neříkám vůbec nic...to chci jen utéct a nechat za sebou i slunce vycházející z mlhy...po tom slunci se mi bude stýskat...

...a taky po Tobě, po Tobě už se mi stýská...ten pohled mám spojený s Tebou...chtěla jsem Tě zachraňovat, tak dobře, zachraňovat ne...aspoň pomoct, ale nejde to, nedokážu to a nedokážeš to ani Ty...k pláči je to...všechno....jsem plná slov, ale mezi klávesnicí a mou hlavou je přerušené spojení...auta, auta, auta, civilizace...na louce pod Šancemi začali stavět baráky...

...do ničeho už dětem nemluvím...ať si dělají co chtějí...třeba té dnešní době líp rozumějí, líp než já, vykořeněná...

...asi vím, ségra by mi řekla, kde na ty blbosti beru čas, že kdybych měla víc oken na mytí, víc prádla na žehlení a musela vařit, tak by mě to přešlo...určitě nepřešlo...asi proto to nemám...někdy je mi to líto, ale většinou není

... pel...mel...ber...kde...ber

...kdybych tak věděla, ale nevím...není dobře, ale není špatně, je tak, nějak...Radikální kroky? Umím je udělat? Mele se mi toho hlavou tolik...kdybych uměla někam zajít, s někým se poradit, nějak se rozhodnout. A pak něco udělat. Jenomže co? Najít si jinou práci, ale bude to tam lepší? Bude ta nová práce smysluplnější? Odstěhovat se někde, kde si mohu pořídit vlastní byt, abych neplatila jen za podnájem a mohla mít vlastní nábytek. Ale bude tam i práce? A děti, po dětech se mi bude stýskat...

   Umím držet dietu a na druhou stranu umím splácat páté přes deváté  A nic to neřeší. Ani dieta, ani přejídání se.

   Hospodařit lépe s penězi! Jak? Nekupovat dárečky, nikam nejezdit, nechodit ke kadeřnici. Naučit se prodávat šátky. Jenomže jaký to pak bude život?

   ...černá a bílá, světlo a stín. Kluk co na mě křičí a vzápětí usíná s mou rukou v dlani, kluk co mi vyčítá nesmysly a přece je něžný tak, až to bolí. Jak od něj odejít a jak s ním být...???

... píšu Ti, píšu...

...do sms se mi to nevejde a psát Ti dopis na papíře...? Kdo ví, zda bys jej vůbec přečetl...Co pro Tebe jsem? Druhá mámáma, když jsi na štíru s tou, u které bydlíš? Ženská, co Ti dá najíst (pokud tedy vledničce není jen zima :-D) a s kterou se pomiluješ? 

   Zajímá Tě, aspoň někdy, že bych mohla i něco chtít? Zajímá Tě, co potřebuji? Napadlo Tě někdy, že bych potřebovala vyměnit žárovku, sundat záclony, donést těžký nákup, že bych ráda jela někam na výlet, šla do divadla nebo do čajovny...? 

   Přestupní stanice, než najdeš tu, která se Ti bude líbit, do které budeš zamilovaný, s kterou budeš chtít mít vztah a nebo, než Tě vodka dostane až na dno, kde kromě ní už není vůbec nic... Přestupní stanice člověk moc nevnímá, neví, jak vypadají, neví, co se v nich děje. Prostě existují a pokud někam chceme, často se bez nich neobejdeme. Přestupní stanice, u které nám stačí znát její jméno...

... a kdyby...

...takové Vánoce s ním jsem si přála, krásně prostřený stůl, rozsvícené svíčky, malinkatý dáreček (pravda, pro mě je malinkatý dáreček stříbrný prstýnek, pro něj zdaleka ne.... Ocenil sváteční porcelán, křehké skleničky, trpělivě poslouchal koledy, pouštěli jsme si Tomáše Kluse a tančili při jeho písničkách, objímali jsme se při tom a já si stoupala na špičky...oblékla jsem se na chvíli do "vánočních" černých šatů a nazula si vysoké podpatky. Ty boty mi sundal, "Na takové šatyje hřích sahat...". Napustila jsem plnou vanu vody s pěnou. Její teplota byla předmětem sporů, mě byla zima, jemu vedro :-), poslouchali jsme koledy z rádia a měli zapálenou svíčku. Večer jsme šli nahoru na televizi. Otevřeli jsme jedinou lahev archivního vína (a u té taky zůstalo). Musela jsem se smát, když ze mě rval košili tak, že lítaly knoflíčky, ale vzrušovalo mě to. Zažila jsem za život různá milování, i víc něhy..., ale nedokážu vysvětlit, proč mě bolí srdce, když jsem s ním úplně.

   Ráno jsem si přišla lehnout k němu, bylo tak sladké vedle něj ležet, nechat se milovat, povídat si a vnímat, že je střízlivý. Udělal kávu do svátečních hrníčků, společně jsme připravili snídani a při svíčkách jsme ji jedli. Z oknem vítr čeřil hladinu Vltavy, po které pluly labutě. Tohle byl dárek, který se nadá zabalit do ozdobného papíru a převázat mašlí. 

   Nechala jsem ho v přesvědčení, že jsem na Silvestra na Moravě. Silvestrjsou kamarádi a hektolitry vodky. A chtít po něm nepít v takový den, to by nešlo. Přesto mi 2x volal a při loučení řekl: "Mám tě hrozně rád".

...

"...v tomhle nejedu...", kolikrát už jsem si to opakovala. Připravila jsem se na osamělou adventní sobotu, i když tak úplně osamělá nebyla, protože na oppidum se vydala hromada lidí. Pod modrou oblohou, smířená s rokem, který odejde, smířená s rokem, který přijde. Zapálila jsem svíčku a poděkovala tam kamsi...(pokud nejsem na tom místě sama, nezdržuji se dlouho...). 

   Už včera psal, že by přijel. Přijel. Smířit se s tím, že přijet na Zbraslav střízlivý "se nenosí"... to nedokážu nikdy. To, že mi sluší vlasy "udělané" od kadeřnice vím. Vím, že chci sdílení, že chci být s člověkem, který se mnou bude chodit ven, který mě bude držet v náruči, když mi bude těžko, který mi pomůže pověsit záclony, na které nedosáhnu, který mi přinese jmelí pro štěstí. (A vezme mě na večeři...a koupí mi prstýnek s kamínkem...a posadí mě do taxíku...a bude se mnou mluvit o knížkách...a ....)

   A stejně mu sedím na klíně, prohlížíme fotky, přinesl i nějaké sladkosti a pak, pak mě "dostane" úplně netypickým gestem. Sáhne do batohu, vytáhne balzám na rty a začne mi ho po rtech opatrně roztírat. "Máš je strašně rozpraskané", říká. Hladí mi obličej, vlasy a rozepíná košili............................................................................................................................................."v tomhle nejedu...", opakuju si v duchu a vzlykám. Nevím proč, neumím si vysvětlit ty pocity. Leží s hlavou na mých prsou. "...vím, že chlastám, ale mám tě strašně rád...". Jenomže mít rád je přece něco jiného...strašně rád má vodku...

   Nezdržuju ho, když prohlásí, že pojede. .. Za chvíli už leží na mých prsou chlupaté štěstíčko. Taky má asi granule raději než mě :-D :-D :-D

Dnes - radikální řez ?

Už jsem nemohla...fungovat a nic nechtít. Unavená z práce, z bolesti ruky, ze všeho okolo. Princ mi psal během týdne, neodpovídala jsem, včera volal, nebrala jsem telefon, posílal smsku za smskou...Ne! Ale nejsem ta, která nechává druhé bez odpovědi, samotné se mi takové jednání nelíbí. Dnes dopoledne jsem odpověď poslala: "...nepřestala jsem tě mít ráda, ale přestala jsem zvládat tvé pití...jedině střízlivý a bez flašky,jinak nic. Nevážit si sama sebe je horší než samota...

Pod těžkými...barevnými...dešťovými...mraky

Jsem unavená a stará, nejen tím, že mě všechno bolí, ale i poznáním, že většinu života trávím v práci, která mi už nepřipadá užitečná a ve které si připadám zbytečná. Jenomže jsem srab a neumím se sebrat a jít. Jenomže kam?

   Chlapeček, který se se mnou nádherně pohádkově mazlil, chlapeček, který nikdy nemůže pochopit…kluk, s kterým se vzájemně provokujeme, který je přesný jako hodinky a studený jak rampouch. Kluk, kterého si vážím. Kdyby se mě někdo zeptal, co bylo nejvíc, tak možná ta chvíle, kdy mě chlapeček nevinně objímal nebo když mi ten kluk nastavil tvář k formálnímu polibku.

   Dorazila jsem domů v dešti, boty úplně promáčené, s vysypaným ekzémem a bolavou rukou. Na ten telefonát, na ty sms-ky jsem nedokázala odepsat „přijeď“. Potřebovala jsem, aby mi někdo udělal teplý čaj, abych se mohla schoulit do něčí náruče a představa, že řeším kouření v bytě a poslouchám řeči „podbarvené“ vodkou…ne, neuměla bych dnes být „Matka Tereza“. V bytě se už topilo (škoda, že i v ložnici L), čaj si uvařit zvládám a musím se spokojit s chlupatým kočičím potěšením…

Chtít - nechtít...pochopit...?

Tolik se mi nechtělo jet z Moravy domů, i když, kde je vlastně doma...? Chtěla bych se tam jednout vrátit, ale teď, teď bych asi ještě nechtěla...

   Během mé cesty vlakem jsme si posílali sms-ky. Možná tak trochu i lechtivé. Nenapadlo mě, ale, že bude chtít, abych rovnou z "Hlaváku" jela k němu. Trochu jsem  na Hájích bloudila, ale jelikož mi přišel naproti, našli jsme se. Vzal mi batoh, zastávka pro vodku :-( (je práce, jsou peníze, je vodka :-() a domů. Káva a zeleninový salát. Písničky, povídání o mé dovolené, o jeho práci, o spoustě věcí (taky o tom, že je výročí jeho tatínka...), pár tahů z trávy (už vždycky k ní budu přistupovat nejvýš opatrně). Proč jsem vlastně souhlasila se společným koupáním? Jediná čajová svíčka. Vůně šampónu, myje mi vlasy, myje mě celou, líbáme se mokrými rty (kdy jsme se líbali tak moc?). "Sluší ti to takhle, fakt sluší", opakuje a hladí mi mokrý obliček a vlasy. Co mi na tomhle, sakra, může slušet? Světlo svíčky je asi milosrdné. Taky mu myju vlasy, taky ho hladím...vím, co se mu bude líbit...líbí...a nelíbí se to jen jemu. Některé věci dělám ráda, s ním...Dlouho, hodně dlouho trvá, než vylezeme z vany. Podává mi obrovskou osušku, suší mi mokré vlasy, rozčesává mi je. "Nefoukej si je, dám ti do nich vosk", a opatrně mi hřebenem nanáší tvarovací vosk. Vtírá mi do tváře krém, stará se o mě jak o malou holku. A líbá mě, neustále se líbáme. Jako by věděl, jak moc mi to líbání s ním chybí. A chci ho...mazlí se se mnou...mazlíme se oba, jedno vyvrcholení za druhým. Nejsem tak nezkušená, abych si nevšimla, že víc jak 80% z toho všeho je "pro mě". "Strašně ti to sluší, ty vlasy, máš to takové neformální, hrozně si tím omládla", opakuje pořád. Mluví z něj vodka, tráva , kdo ví? Vlasy mám plné šedin :-(. Povídáme si o nějakých hloupostech, co by kdyby...jak vyloupí banku, odstěhujeme se do Karibiku a najdeme náhradní matku pro naše dítě...úplné blbosti :-). "A až budeme mít ty milióny, tak si nechám udělat spoustu chirurgických úprav!, pokračuju ve fantazii..."tak nejdřív vlasy, to bude stačit ostříhat a dobrý kadeřník", navrhuje, "vyhlazení vrásek", pokračuju já, "obličej necháme, žádné vrásky nemáš, prsa taky necháme", usuzuje dál " výšku ti neupraví, to nejde, ale konec konců, je to roztomilé, jak jsi malá a tam dole, to bude na liposukci...". Ve víně prý je pravda. Je i ve vodce? Kdo ví? Každopádně bych si troufla říct, co mu nejvíc vadí. Ještě dlouho, dlouho nejdeme spát. Vlastně, on by nejraději nespal vůbec, ale já jsem ospalá jak kotě. Čerti mě můžou vzít, když mě hladí a budí mě tím. Nakonec zůstaneme u držení za ruku a toho, že mě celou noc přikrývá. Ráno pokračujeme tam, kde jsme v noci přestali. Snad jen s přestávkou na snídani. Mě dělá vajíčka se slaninou, sám jen pije kávu a kouří. Vodku raději nevidím :-(. Ani to spací tričko jsem neubránila.  Máme plná ústa větrových bonbónů a líbáme se a líbáme...a...Říkám si, že už to přece nemůžu vydržet, ale sotva se mě dotkne, tak je všechno zpátky a znovu a znovu...pak už mi tečou slzy, nevím, snad intenzitou toho všeho...všechno mě bolí...usínám....budím se před polednem a vím, že musím domů. Mám taky dceru, mám kočičku. Nevím proč, nevím jak, kdo ví, jestli jsme spolu někdy byli tak moc, tak silně...a proč to bylo takové?

Staň se, zázraku...

Kdybych 100x byla opálená a slušelo mi to v lehounkých šifónových šatičkách, tak vím a nebo si myslím, že vím…, že to nestačí. Voňavý, oholený, střízlivý, vražedná kombinace po víc než 14 dnech, kdy jsme se neviděli. Lehounká pusa a okamžitě plán, že půjdeme ven. „Řekni, že mi to sluší“, prosím v duchu, ale musela bych nejspíš vypadat úplně jinak, aby si to vůbec pomyslel…Převlékám se do jednoho z jeho značkových triček a v duchu se „modlím“, abych zapnula i druhé kraťasy. (Ty první, vzhledem k jeho výšce mám skoro ke kotníkům). Hurá a naštěstí, opět vzhledem k jeho výšce, mám ty druhé ne pod zadek, ale nad kolena, což už se dá skousnout. Navíc v pátek v podvečer lidé chodí povětšinou pařit a ne se toulat po lesích a okolo rybníků. Jen tak jdeme…v okamžiku, kdy se zastavíme se okolo nás vyrojí komáři, trhám si plané třešně (na strom ještě nevyleze, musím se spokojit s tím, že mi přidržuje větve). Procházíme místy, která důvěrně zná, místy, kam si chodil hrát jako kluk. Dojdeme až na okraj lesa a posadíme se na lavičku. Kouř z jeho cigarety odhání komáry, popíjíme víno s Colou a povídáme si. Mluvíme o věcech, které jsme si ještě nikdy předtím neřekli, o věcech, které o sobě vzájemně nevíme. „…a kdyby…chceš abych ti byla věrná?“ „Ne, není proč, máš svůj život, dělej si co chceš…dítě spolu mít stejně nemůžeme, není důvod…“. „…kdybys mě měl rád…tak by ti to vadilo…“ „…mám tě rád…“. ALE NEMILUJEŠ MĚ, chce se mi křičet, ale je to bláhové a zbytečné. Za ruku mě vede přes ostré kameny (boty mám svoje, na podpatku…).U dalšího z rybníků znovu zírám nad jeho znalostí přírody a odmítnu gesto, že mi vleze do vody pro leknín. Okolo školy, do které chodil jdeme na dětské hřiště. Já můžu na prolézačky, on ne, zatím ještě ne…točí mě na kolotoči (tohle už jsem jednou zažila, ovšem, ne s ním).

   Domů se vracíme pozdě, ani tentokrát nesouhlasím se společným pobytem v koupelně (kdyby byl jeho pohled trochu méně náročný, ale není…). V kuchyni u otevřených balkónových dveří, mluvíme a mluvíme. Oba o tom nejsmutnějším, co jsme v životě zažili. Já byla v době smrti svého táty dospělá žena, on zmatený kluk na vrcholu puberty. „Už toho smutného necháme“, říká a rozestele postel ve svém pokoji…chce se mi říkat nahlas to, co cítím, chce se mi brečet, chce se mi věřit na nekonečno zázraků. „Děkuji“, přesně tohle říkala po milování moje první obrovská láska. Uvědomuji si to a říkám to nahlas. Usínáme k ránu, venku už se ozývají první ptáci.

…připravuje snídani, vaří kávu, můj prstýnek s modrým kamínkem leží na listu jedné z pokojových květin (prý, aby se neztratil). Na balkóně mu povídám o tom, jak mi kdosi kdysi sundával před milováním prstýnky…díváme se v TV na cestopisy, na pořad o stromech, na pohádky, obědváme, pospáváme, prohlížíme si fotky. Spoustu fotek. Vidím maličkého chlapečka obklopeného rodinou, hlídaného starostlivou starší sestrou, vidím hrdého klučinu, který pomáhá tatínkovi s opravami chaty, který ulovil s tatínkem svou první rybu, kluka zahrnutého rodinnou láskou u moře, pohledného puberťáka v moderních „hadrech“, kluka, který měl všechno, nač si vzpomenul, protože tatínek pracoval v zahraničí a maminka a starší sestra se v něm „viděly“. Fotky „jdou“ dál, tatínek na nich chybí a ty jemné a čisté rysy se z tváře toho stále krásného kluka někam vytratily. (Možná jsem pochopila…). V okamžicích, kdy je střízlivý, starostlivý, milý, mě bolí srdce a chce se mi brečet jako malé holce, protože pro mě to není sex, zdaleka to není jen sex. A všechno, co mu mohu dát je pořád jen málo, žalostně málo…

   …usíná, já to nedokážu, luštím křížovky, listuji v časopisech a pak se oblékám. „Pojedu domů, nechci ti být na obtíž“. Dává mi do taštičky strouhanku, abych měla na řízky, gumové medvídky, proteinovou tyčinku s obrázky (jako pro malou holčičku). Zvu ho na nedělní oběd.

   Doma vybalím taštičku a slzy, které mám celou dobu na krajíčku jsou už k nezastavení. Kdysi jsem mu vyprávěla o maličkých čokoládkách „Nugetách“, které mi dával do kapsy kabátu někdo, na kom mi nesmírně záleželo. A právě takovou podobnou maličkou čokoládku jsem našla v taštičce. Nevěděla jsem o ní.

…za zrcadlo si zastrkuji jednu z těch krásných fotek, na které je úplně mladinký.

V neděli, přesně v poledne přijede na oběd J. Sama nemám na řízky chuť, ale nedá jinak, než že mě krmí ze svého talíře.Po obědě sedíme (i s dcerou) chvíli v altánku na zahradě a pak u Vltavy, kde si máčíme nohy. Povídáme si, díváme se na kačeny, na lodě a on mluví o tom, co by chtěl nejvíc. Znovu ten pocit nekonečné bezmoci…(když dcera na chvíli odejde mluvíme o té čokoládě. „Pro mě to není o té čokoládě, víš“…“já ti rozumím…“, říká mi na to. Povečeříme, rozestelu mu v pokojíčku a vím, že ráno musím v 5 vstávat L. Ležíme vedle sebe, držíme se za ruce a nejraději bych s ním usnula. Oba však známe Královnu a její názor na to, kdo jediný smí spát s paničkou. Lehounká pusa na dobrou noc, každý v jiném pokoji a ráno další lehounká pusa na rozloučenou. „Zázraku, přijď, prosím“.

Blíží se slunovrat aneb o čem bych neměl

a psát…

… v noci  se mi zdálo o tátovi  a nebyl to zrovna hezký sen (jako by táta předem věděl a chystal se…to v tom snu bylo). Ráno jsem se s bolestí hlavy vykodrcala do práce a nebe slibovalo další déšť. Vedra nemusím, tak snad je to i lepší..Práce se jevila jako nekonečný příběh, takže vypadalo, že do dovolené mi nezbývá 5 dnů, ale nejméně 50. Do nestíhání volala dcera a posléze švagr – babička-tchýně je opět v nemocnici.

   Syn s přítelkyní mě lákali na výlet, sice jsem ve skalním hradě ve Sloupu už byla, ale i tak, je tam nádherně. Nejraději bych je přemluvila, aby jeli až v neděli, na sobotu jsem si naplánovala úklid, trh a další věci, které bych ráda v posledním víkendu před odjezdem stihla. Domů z práce jsem se vrátila utahaná a zralá na postel. Přesto jsem upekla jahodovou bublaninu a snažila se trochu uklidit. Ze synova telefonátu vyznělo, že výlet se na neděli nepřehodí, no, zřejmě ho budu muset oželet, ale uvidí se…“Kéž by…“, řekla jsem si v duchu a pomyslela na útěšnou náruč, do které bych se po tomhle týdnu a obzvlášť dnešním dni tak ráda schoulila. Jako by mě nenapadlo, že má přání se plní s veškerou dávkou možné ironie osudu. Jako by mě s NÍM někdy čekalo něco, co se podobá útěšné náruči…

   …zavolal. Znovu jsem v duchu přeházela plány na sobotu. Pojedu hned ráno zpátky a stihnu úklid i trh, výlet oželím…Sbalit jahody, kousek bublaniny, kartáček na zuby…(Kdyby, kdyby kluk, který mi uměl dělat tak hezká drobná překvapení na mě měl víc času, kdyby ho na mě chtěl mít…kdyby…“a na to, že tě s ním neláká nic moc intimního, na to kašleš?“, poctivě jsem si v duchu položila otázku, na kterou bych raději neodpovídala. )

   Dnes se s telefony roztrhl pytel, kamarád z chalupy, jestli bych zítra nechtěla…což o to, třeba i chtěla, ale nemůžu dělat tolik věcí najednou. Poděkovala jsem za zájem a slíbila, že třeba příště…Teprve dnes mi došlo, že má svátek…

   Pomalu se stmívá, studeně fouká, měsíc je téměř v úplňku a na lavičce v parčíku sedí Princ. Tentokrát neoholený, nevymydlený…“vodka nebo tráva“,napadá mě. Prý půjdeme ven, ráda bych, ale nemám tenisky a je mi zima. Tak prý později. Později už se nikam nedostaneme…

   Další telefonát, ohledně babičky-tchyně, nic moc pozitivního…

   „Kruci, proč zase o „ní“…ráno se obleču a vypadnu, třeba ještě stihnu výlet…“. „Mám už toho dost, všeho, jsem neskutečně unavená“. Lehám si přes postel a beru od něj ubalenou cigaretu… (po hrozně dlouhé době…a tentokrát mě nenapomíná, abych byla opatrná a já nejsem…),je to možné, zdá se to jako chvilka a zatím utekly téměř dvě hodiny. Normálně bych takovou hudbu neposlouchala, ale najednou je mi to jedno. „To jako fakt?“, slyším Hotel California…vybaví se mi moje obrovská a stejně tak beznadějná láska v pradávných 18-ti letech. Říkám to nahlas, písnička dál hraje…Možná jdeme na balkón, obléká mi své tričko, mikinu s úděsné dlouhými rukávy, navléká mi froté ponožky…a mezi tím další cigareta…na balkón svítí měsíc a všechna světýlka se houpou…

   „Nechci nic jíst, chci šampaňské a jahody“, bráním se, nalévá a mou skleničku zdobí jahodou. Předtím jsem asi jedla nějakou čokoládu. Namáčím jahody do šampusu…bílý ubrus je najednou samý červený flek. „To jsem fakt udělala já?“, já, taková zodpovědná a opatrná? A kašlu na zodpovědnost a kašlu na opatrnost. Bublinky mi stoupají do hlavy, stejně jako předtím kouř…Princ mě líbá. Patří k těm, co to mají spojené s láskou…takže má taky v hlavě, střízlivý mi dává spoustu pus, ale téměř mě nelíbá…Je to krásné, ale všechno se se mnou točí…pořád se směju a nepřetržitě něco mluvím

   Zvládnu všechny mechanické úkony v koupelně a odcházím si lehnout do pokojíčku – sama…

   Tuhle zkušenost už nechci zažít, nevím, čím to bylo, jestli kvalitou trávy, šampaňským, hladem, únavou, ale to, co se mi zdálo a nebo nezdálo (běželo hlavou) nemělo obdoby. Viděla jsem sama sebe a s hrůzou se poslouchala, jak mluvím mluvím a mluvím. Byli jsme v tom bytě, co jsme byli, ale mimo nás ještě jeho neteř, kterou neznám, moje dcera, moje máma a nějaký kluk, co přinesl v nějakých červených krabičkách bílou tekutinu. „Otoč se, ať tě nevidí“, přikazoval mi Princ a ke klukovi „stejně ji jednou zabiju, je do mě úplně udělaná, p.. jedna“. Sedíme na sedátkách vyřezaných se zmražených melounů a nohy máme na koberci, který plave ve vodě. Pořád mluvím a nemůžu přestat. Říkám všechno, všechno, čeho mám plnou hlavu. Chtěla bych si to zakázat, co si o mě pomyslí dcera, jaký jí tím dávám příklad? Na mámě vidím, jak se jí hlavou honí, kam jsem se to až dostala, že moje sestra je NĚKDO a já taková existence. Chci to vysvětlit, ale nejde mi to, mluvím o něčem jiném, pořád. Nemůžu už sama sebe poslouchat. Pak mluví jeho neteř, že je beznadějný, úplně beznadějný. Chci se probudit, ale nejde to. Možná nespím. Nebo spím? Cítím, že mě bolí hlava, slyším, že přišel do pokoje Princ, ale taky mě neprobudí. A pořád mluvím…a cítím beznaděj…v těch nejhorších okamžicích se mi vrací jeho polibky 

   Nakonec se probouzím. Hlava mi třeští. Jdu do obýváku, Princ se probouzí taky. „Dej mi něco na hlavu…co to vůbec bylo?“, vyděšeně říkám. Vysvětluje mi, že se na mě byl podívat, že jsem spala, ale mluvila ze spaní. Taky ho bolí hlava. Rozpuští ve vodě jakýsi prášek. Hlava mě přestává bolet do 15 minut. Mám hlad, ohřívá mi kuře na houbách a vaří kávu. Chtěla bych jít ven, ale jsem strašně unavená. Nedokážu zapnut ani telefon. „Za chvíli se obleču a odjedu, abych stihla trh“, říkám si v duchu, ale ležím na posteli a vyprávím o tom šílené snu-nesnu. „To bylo tvé podvědomí, věci, co tě normálně trápí vyplynuly na povrch“, snaží se mi vysvětlit. Mluví o kněžkách, šamanech, kteří tohle dělali dobrovolně, aby „viděli“. „Nechci, tohle už nikdy nechci“. Přesto si asi 2x potáhnu z poslední ubalené cigarety, teď už jen s nepatrným zbytkem. Je to šílenství, mazlíme se, milujeme se….je to neskutečně krásné a intenzivní.

   „Půjdeme ven a nebo bych měla odjet“, namítám, ale nikam nejdeme a neodjíždím. Trh je pryč. Chce se mi spát, ležíme v obýváku, „strašně mi chybí pocit bezpečí…co není táta, tak mi ten pocit chybí“, říkám nahlas, když se o tom bavíme. Vlastně měla jsem ho, úplně občas, s nejlepším přítelem…“Moje holčičko“, oslovuje mě Princ a lehá si tak, abychom se drželi za ruce. Uklidním se a fakt usnu. Spíme skoro dvě hodiny. Probouzí se, já okamžitě po něm. Chvíli hrajeme karty a potom se díváme na „Dobu ledovou“. Ještě nikdy jsem to neviděla. A neuvidím ani teď do konce. Kde se v něm vzala ta něha, s kterou mi hladí prsa a obličej. Jako by se proměnil v toho mladinkého kluka s nevinným čistým obličejem a očima, kterého jsem našla na fotce v jeho vojenské knížce. Milujeme se nebo sexujeme? Asi každý něco jiného, ale přesto je to úplně přesně takové, jaké by to mělo být. Nemusím říkat nic, on prostě ví, jak se to má…

   Nevezmu telefon, ale vím, že se musím vrátit do reality. Sprcha a obléknout se. „Ne, už nezůstanu“. „Ještě chvíli si vedle mě lehni“, žadoní. Hladím potem zmáčené vlasy. Dá mi ještě pár pytlíčků těch „zazračných“ rozpustných prášků proti bolesti hlavy (sám od sebe) a nechá mi ozdobný sáček s levandulí, který jsem měla na polštáři….realita čeká

Co to je???

Bylo velikonoční pondělí a měla jsem svátek. Chodila mi spousta sms-sek, ale věděla jsem, že většinou ta, na kterou člověk čeká nepřijde…

Venku svítilo slunce, zpívali ptáci a mě se chtělo usmívat a věřit, že spousta věcí „bude“. Vyhrabala jsem ze skříně prastaré šaty, šaty z Francie, šaty, které ušila babička před dávnými lety…šaty, které jsem měla na sobě, když se „něco“ v mém životě dělo. Zadržela jsem dech a podařilo se mi je dokonce i zapnout J. Jenom ven už by se v nich jít nedalo. Leda tak po – 5 kg. Na druhou stranu, přála bych si, aby mě jednou měl někdo rád takovou, jaká jsem…

Ještě jsem stála v těch šatech, když se ozval telefon. Kluk, se kterým jsem prožila narozeniny. Je náhoda, že se ohlásil na Velikonoční pondělí a na můj svátek? Existují náhody?

   Šla jsem mu naproti, sluníčko pořád svítilo a ptáci se mohli zbláznit. Přijel autobusem, tím autobusem, kterým jezdíval Princ. S pomlázkou, protože byly Velikonoce a protože mi ten „výprask“ slíbil J. Kluk, který drží slovo. Dostala jsem našupáno a on dostal malované vajíčko a také zabalenou „koledu“. A dostala jsem dárek – malou fialovočervenou aroma lampičku a levandulový olejíček. Je náhoda, že jsem podobný dárek dostala i od své masérky (vědmy)?

A pak čaj a beránek a … překvapení (a že jsem toho už viděla a zažila hodně). Tentokrát jsem jen viděla a cítila, zažívání bych snad raději nechala na později. Neumím přestat myslet na…neumím.

   Zklamala jsem o svým přístupem? Nevím? Bylo mi s ním dobře a příjemně, ráda bych s ním zase někam šla, jela, fotila, povídala…ale na to ostatní potřebuji čas. Kolik ho mám? Mám ho vůbec?

   Vyměnil mi žárovku (na strop v obýváku prostě nedosáhnu) a ještě jsme si udělali krátkou procházku k mostu. Měl za sebou 24 hodinovou směnu a asi se těšil domů…a já? Já prostě nevím…

… jestli to není chemie, tak…

23.2 - 29.2.

Zvykám si, že mi osud plní přání s veškerou dávkou možné ironie. Koncem února se na mě fakt vyřádil. Ne, nemá smysl to svádět na osud, protože o sobě si rozhoduji jen a jen já…“Můžu se u tebe zastavit…můžu u tebe chvíli být…?...já nakoupím“. Když jsem souhlasila, nenapadlo mě, že něco bude úplně špatně a že se nemá podruhé, ba ani po sté, vstoupit do stejné řeky….a pak mi ve dveřích stál kluk, který se mi tak dlouho vkrádal do snů. A na první pohled jsem si nevšimla, že už to není on. Vybalil nákup a projevil přání se se vysprchovat. Jedli jsme vajíčka se šunkou a oříšky wasabi. A vodka…a držel mě v náruči. Bylo to a nebylo…alkohol už stačil poničit ty krásné rysy jeho obličeje, ale ještě pořád jsem měla pocit,že…byl to jen pocit. Nechtěla jsem poslouchat ty řeči o ní, o tom, jaká byla, nechtěla jsem poslouchat nějaké zbytečné výčitky nad tím, co a jak já a s kým. A hlavně, nechtěla jsem se hádat kvůli tomu, kde spím já s kočkou a kde bude spát on. (Kočka zachovávala příměří). „Necháš mě u sebe do čtvrtka“? Bylo úterý. Ráno jsem musela do práce, kde na mě čekal zápřah a záskoky za nemoci a dovolené. Odpoledne cesta k synovi a jeho přítelkyni, která měla narozeniny. Telefonát do práce, jaké maso má koupit a co má uvařit. Skoro idylka, dalo by se říct…Domů jsem přijela pozdě. V troubě se dusilo maso, po bytě byly rozházené kousky šunky (Kočka roztahala úplatky J kde se jen dalo) a na stole miska s oříšky. Jestli mám pro něco slabost, tak pro ně. Unavená, hodně unavená jsem byla. Místo masa jsem si vzala jogurt,jo a taky oříšky…nechala jsem si masírovat šlapky u nohou a v duchu jsem si přála, aby u nás panovala prohibice. Jenomže nepanuje…a vlasy si od nikoho mýt nenechám. A po tom už byla chemie, protože, co to jinak je? Jako poprvé, jako naposledy jsme se líbali, ale nevěděla jsem, s kým se vlastně líbá, jestli se mnou a nebo jestli v duchu s ní. „Zůstaneš u mě v pokoji spát?“ „Nezůstanu“. „Kočka, jasně, zase kočka, vždycky je na prvním místě“. Co bylo na prvním místě u něj, o tom netřeba přemýšlet – vodka.

   Nechci, aby na mě po ránu kdokoliv mluvil, díval se na mě a ještě navíc si se mnou sedal ke stolu a rozváděl konverzaci. Proboha, vždyť bylo 5 ráno. A ať už se mě vůbec nikdo neptá na to, jakou bych chtěla polívku. „Polívky nejím“. A už vůbec mě nezajímá, že ona vstávala ve čtyři. A navíc jsem měla šílenou kocovinu, protože jsem večer předtím vypila skoro litr červeného vína.

   Ne, nedávala jsem to. Únava z práce, kočičí naschvály, neustálé otázky proč nechci jíst salám, proč nechci jíst tlačenku, proč nechci polévku, proč nechci jíst smažené…“a stejně na tobě není vidět, že jíš zdravě“. Poslouchat, že žiju jako ve středověku, když nemám televizi…

   „Nekuř, tady se fakt nesmí kouřit“, „kouřím jen z okna“, bezva, přímo před okny má pan domácí dílnu L. „Nech mě tady do pondělka, ještě, o víkendu tě chci vzít na oběd, půjdeme na Hradiště…“, kývla jsem, i když jsem věděla, že nepůjdeme nikam. Rezignace, jeho i moje. Kluk, který dřív o sebe dbal a zachovával aspoň jakési zdání normálnosti, tak to už nebyl…čím víc jsem mluvila o snaze mu pomoct, o protialkoholním léčení, tím víc on pil a tituloval mě jako úplnou blbku a srovnával s ní. O to hůř, že jsem nechtěla stále ani slyšet o uzeninách a o tom, že bychom šli někam na smažák. Na nákup jsem si došla sama, na zpáteční cestě, s batohem jsem najednou cítila, jak se ty pocity někam ztrácejí, jak už vím, že to není láska, že už mě bude bolet jen lítost nad ním…nemožnost mu pomoct… Ven jsme šli, okolo řeky, vyndal z batohu lentilky a nasypal mi je do dlaně…chtělo se mi brečet.

   Rezignovala jsem úplně, už jsem neměla chuť vylít všechnu vodku do dřezu, řvát na něj, aby se vzpamatoval, už jsem nechtěla nic. „Už tě tady nenechám, zítra ráno odjedeš“. Tohle jsem udělat musela, ale když se mě dotknul, tak to pořád byla chemie, pořád…“Nepotřebuji štěstí, potřebuji lásku“, na to už se nedalo nic odpovědět…Ráno mě políbil na spánek a odpoledne, když jsem se vrátila z práce jsem našla vzorně uklizený byt a v pokoji, kde celou dobu spal svou noční košilku srovnanou přes židli… a zbytek lentilek…v duchu jsem slyšela jeho ještě stále překvapivě melodický hlas „jestli to není chemie, tak co to tedy je…“.

   Nemohla jsem udělat víc, člověku, který je na cestě do pekla, se nedá pomoct…

Člověk musí přijmout a musí se smířit. Jsou věci DANÉ a i kdybych se proti nim 100xbouřila, půjdou tak, jak jít mají.

„Věděla jsem…“, prokletí intuice a snažila jsem přesvědčit sama sebe, že nevím…Věděl on? Věděl, když říkal, že už v Praze viděl téměř všechno a že mi se stromečkem pomůže dcera?

   Co jiného jsem mohla chtít? A „dala“ jsem mu vůbec něco? Vím, že „dala“. A dokud věřím tomu, že „dávat“ je víc než „brát“… jasně, sakra, mělo by to být v rovnováze.

  Ukázala jsem mu místa, která si přál vidět, věci, které neznal. „…nikdy jsem nejedl…nikdy jsem se takhle nekoupal…“ Ukázala jsem mu, že si může věřit, že není ošklivý, nepřitažlivý, zvedla jsem mu sebevědomí…

  Koupil si auto, sluší mu to, chystá se na ples. Měla bych být ráda, vlastnímu dítěti bych to taky přála. S těmi holkami co přijdou si bude víc věřit. Něco jsem mu „dala“.

   A bylo mi s ním dobře, hrozně dobře. Přesně tak, jak jsem řekla „chtěla bych si takové okamžiky někde nechat a vracet se k nim“. Jinde než v myšlenkách se uchovat nedají… 

                                 2 0 1 5

... a po roce, zase jsou tu Vánoce

v posledních letechjsou moje Vánoce pokaždé trochu jiné. Tyhle začaly snídaní s dcerou a jedním jejím dávným kamarádem z gymplu, (který je do ní už léta beznadějně zamilovaný). Byl to on, kdo nám přitáhl domů stromeček, vyměňuje nám žárovky (protože na strop nedosáhnu) a přináší a odnáší těžké věci, které samy neuneseme. Letos jsem od něj dokonce dostala maličký dáreček :-). Po snídani jsem se vydala shánět háčky, na které bych zavěsila ozdobičky, protože večer při zdobění stromečku jsem zjistila, že se při všem tom stěhování a přesunech věcí,někam zatoulaly. Bohužel, Zbraslav sice patří pod Prahu, ale v obchodech to ještě nevědí :-(, takže všude zavřeno a Vietnamské večerky háčky nevedou. Naštěstí mě napadlo jít do  květinářství (to otevřeno má). Háčky sice neměli, ale milé prodavačky mi věnovaly drátky na vyztužování kytic a z těch jsem si, pomocí kleští pana domácího, háčky naštípala a stromek zdárně ozdobila :-). Nejlepší dáreček se uvelebil pod stromečkem už předchozí večer :-D.

   Vložila jsem do trouby klobásy a vyčkávaly jsme na syna s přítelkyní. Měla jsem velkou radost, že jim chutnalo. Položili pod stromek dárečky, sbalily si ty, které tam na ně čekaly. Přivezli na ochutnání cukroví, vánočku, kterou pekla synova přítelkyně a syn dceři i mě předal vánoční kytici. Tohle mi vždy udělá ohromnou radost. Seděli jsme, povídali a poslouchali koledy. Pohodu přerušilo zvonění mého telefonu. Popřát je hezké, ale napadlo mě, jestli za tím není něco víc. "Je všechno v pořádku?", zeptala jsem se pro pořádek. Nebylo. Nevidím sice do zákulisí, chápu, že člověk chce být o svátcích i se svými rodiči, ale nechat člověka, se kterým žiju, na Štědrý den samotného, to fakt nevím...Nikdo by neměl být v takový den sám (pokud to tedy není jeho výslovné přání). A tady mi to moc nepřipadalo. Několikrát jsem zopakovala, ať si najde spoje a přijede, že jsme sdcerou stejně jen dvě (+ kočičí veličenstvo) a jídla máme dost. Několikrát jsem zopakovala, že to dceři vadit nebude, že nám tím nic nezkomplikuje. Víc jsem už udělat nemohla...Nevím proč naše pozvání nepřijal, ale to už je jeho věc.

   Před večeří jsme se s dcerou krásně oblékly, načesaly, nazuly do vysokých podpatků a po večeři rozbalily dárečky. Dávno už dárky nehodnotím podle ceny, takže jsem se radovala ze všech maličkostí, které jsem dostala od dětí a také od kamarádek. (Díky, děti moje, sestřičko moje, díky Ivunko, Dituško, Ilonko, Verunko, Lucinko...)Jako poslední jsem rozbalila obálku, která mi přišla poštou. Nikdy jsem neměla tak krásný a nápaditý kalendář. (Díky, můj nejlepší kamaráde). Náhoda, že jsem pomýšlela na to, nechat pro něj udělat kalendář ze svých nejlepších fotek? Jenomže to nějak nevyšlo...

   Příšerka dostala plyšovou krysu (od syna a jeho přítelkyně) a míček, spolu s polštářkem naplněným šantou kočičí. A samozřejmě dva kusy lososa, protože bez něj by pro ni nebyly Vánoce :-D.

   Po večeři jsme seděly nahoře u dcery, popíjely víno, dívaly se na pohádku, pojídaly sýry, společně se vyfotily. Přes okno se na nás díval úplněk ... 

V Králíkách...

Bláznivé? Vyrazit přes polovinu republiky na sraz s někým, koho jsem viděla před třemi lety. Bláznivé! Jenomže to město je bránou do mých milovných Jeseníků a už jenom ta příroda sama o sobě za to stojí. Kdyby nic jiného...Ten kluk na té zastávce seděl a vypadal skoro stejně, jako tenkrát. Vzal mi tašku...z malých okýnek hotýlku, ve kterém byl navzdory vedru příjemný chládek bylo vidět skoro pohádkové náměstíčko. A okýnka zdobily červené muškáty. Chtělo se mi jít ven, prohlédnout si to náměstí, kostel, kašnu, podloubí...chtělo se mi vystoupat kopec, na kterém v zapadajícím slunci zářil jakýsi kláštěr. Další nápad bláznivý. Ten kluk přece přijel na kole, ujel víc než 100 km a musel být šíleně utahaný.Přesto jsme šli, lípovou alejí, do prudkého kopce...A ještě obejít klášter a ještě vyhlídka v polích, kolem dokola pás Orlickcýh hor a Jeseníků a dohasínající červánky. Lípy neskutečně voněly. A můj doprovod bezprostřední, usměvavý, příjemný. Na zpáteční cestě jsme si ntrhali pár třešní (dobře jsem si tu zahradu zapamatovala :-D).

   Na pokoji pak (po tříleté pauze) pokračování hry "jméno, město...", přesto, že tam vložil záludnosti jako "stát" a "název filmu" jsem vyhrála, stejně jako tenkrát :-). O hře "piškvorky" bych už se raději tolik nešířila :-(. K tomu jsme pili víno a jedli sýry.

   ... a pak jsme stáli naproti sobě v koupelně...vzpomněla jsem si na Prince a na dokonalost jeho postavy, na to, jak moc jsem si před ním připadala nehezká. Teď jsem si připadala mnohem víc normálně, ač jsem se, samozřejmě, také styděla. A nekonečný proud vody ze sprchy...a tisíce doteků... a líbání mokrými ústy...a nová krajková noční košilka...a doteky, doteky, doteky...a ...po strašně dlouhé době noc vedle někoho, noc, kdy jsem byla objímána, hlazena, přitahována k teplému chlapeckému tělu. 

   Ráno nás zastihlo rozcuchané, málo vyspané...Snídaně, koláčky s namalovanými srdíčky, v celé jídelně jen my a párek Němců (dva muži), takže jsme nebyli zas úplně nejzvláštnější dvojice:-). Připomínky, jako "nenimrej se v tom" a "jak to, že nechceš víc rohlíků", zřejmě už byly tréningem na výchovu potomka :-D. "Ajde se na výlet". Nešlo, šlo se zpět do postele. Venku neskutečné parno, ale za silnými zdmi starého domu chládeček a pohoda. Chtělo se mi brečet, kdž jsem prožila další vyvrcholení. Za tak kratičkou dobu věděl, jak...chtělo se mi brečet,když jsem viděla, jak on prožívá to "svoje". 

Teprve po poledni jsme se vykopali z pokoje a vyrazili ven, k pevnůstkám a pevnostem. Netajil se, že tohle "ho bere". Naštěstí byly všechny ty bunkry a bunkříky v nádherné krajině a u některých rostly i jahody a vrabčinky. Jenom to sluníčko, kdyby tolik nepálilo. Výklad byl zajímavý :-), ale tak nějak mi zůstalo v hlavě jen zahrnutí hlínou, tři houfnice a jedno dělo před bunkrem. No a možná ještě výraz -pozorovací zvon. Ovšem, to obilí, přes které jsme se prodírali k jednomu z magabunkrů, to byl oves. To jsem zas věděla já :-). Bohužel, bunkr byl sice velikánský, zachovalý, ale atmosféra v něm ponurá tak, že se mi až svíralo srdce a raději jsem chtěla ven, do vedra. To bylo něco jiného, než příjemný, maličký bunkříček, za kterého se (hezky z chládku) krásně dívalo na louky.

   "Převlíkání neřešíme", dohodli jsme se a celí upocení a špinaví z bunkrů jsme hledali "lokál", ve kterém čepují točenou kofolu. Našli jsme a rovnou si dali "obědo-večeři". To jsem si zase vyslechla, že děti v Africe mají hlad. Když je vedro a jsem šťastná, tak nemám chut k jídlu. A ještě obejít kostel a ještě posedět na schodech po lípami, a ještě si sáhnout na kovového andělíčka na čelní zdi kostela a ještě hodit minci do kašny a ještě...

   Opět společná sprcha (za vodu bychom měli doplácet :-D), zbytek vína, oříšky, mávla jsem rukou nad noční košilkou, pohádka v TV, ze které jsem viděla sotva třetinu, protože...

   Možná jsem neměla říkat, že mě to objímaní v předešlé noci probouzelo...ráno jsme si přivstali, aby...další nádherné vyvrcholení...Pak už jen dobalení věcí a snídaně. Mobil jsem si tentokrát brala marně, koláčky se srdíčky už nebyly. Snažila jsem se neloudat. Povídavý hoteliér se mnou "dal" řeč. "A to jedete na kole až do Prahy?" Zeptal se mého doprovodu. "Ne, do Prahy jede jen "paní". Nevím, jak moc je zvyklý na podobné návštěvníky...

   Stála jsem v nových, mátově zelných šifónových šatičkách na autobusáku vedle kluka s kolem, v kraťasech a tričku a víc než letmá pusa na tvář sem nepatřila. "Tak zase za tři roky..." A v hlavě se mi honila jeho bláznivá věta "kup tady nějaký baráček, budu sem za tebou jezdit na kole". Kluk, co by mohl být můj syn, kluk, co jsem se s ním cítila tak nádherně bezprostředně dobře a sama sebou.

Kampu...ne!

Kamkoliv, ale ne tam, to jsi neměl. Měla jsem to v sobě nějak "dané", že Kampa je "naše". Tam jsi mě vodil za ruku, tam jsi mě fotil u Vltavy, tam jsi mi dával pusu u zdi...Je to celé nesmysl,je to Tvá žena, vždycky byla...Tolikrát jsem omílala tu větu "přijeď do Prahy". Nešlo to, kvůli času, kvůli penězům, kdoví, kvůli čemu ještě...A najednou to jde, s ní...a právě na Kampu...

Narozeniny...Tvoje

jen tak, sama si je slavím, pro sebe...za zataženými žaluziemi v tropickém dni. A to ještě není léto, kalendářně není...s jahodami s jogurtem a okurkovou limonádou, kdyby se mi chtělo jít pro víno, ale to se mi nechce...s Irenou, co mě nezná, s její knížkou, s její "Viktorkou", s šátkem, co připomíná vodu.... S čokoládou, s sms-kami od kluka, co jsme se vzájemně mihli ve svých životech a kdoví, proč se mi dnes ozval...? S telefonátem od dcery, jako by o mě měla vážně starost...s dlouhými barevnými šaty, lehkými jak pápěří, které mi přivezla ségra loni ze vzdálené země. Tak si pro sebe slavím Tvý narozeniny a možná, až se ochladí, půjdu k řece, jako ta Viktorka...k šípkovým růžím,k labutím...a dneska vážně nevím, jestli bych chtěla slavit s Tebou...

Nechci to rozebírat, nechci se k tomu vracet

Nepochopila jsem proč, prostě nepochopila…nevím, jestli jsem víc chtěla pokračovat v malování šátku a nebo se s ním vidět. Jenom jsem věděla, že mu asi není nejlíp, jinak by nevolal. Stál tam před barákem a podával mi snítky šeříku, tak jako kdysi….Nevěděla jsem, jestli bude chtít o něčem mluvit, obvykle nechtěl…nebyla jsem nalíčená a ve vlasech mi prosvítá příliš mnoho šedin…Nikdy jsem u něj neviděla vlasy v takové délce, ale i tak mu to slušelo. Vlezl mi do koupelny, když jsem se převlékala, ale nějak to nehrálo roli. Nechtěl kávu, čaj, nechtěl nic, dokonce ani víno. Usoudila jsem, že má za sebou tolik chlastu, že by to drtivou většinu lidí odrovnalo. Upíjela jsem víno a pokračovala v malování. Občas mě obejmul. „Chceš mi něco říct?“. „Ne, nechci o ničem mluvit“. V opakovaných intervalech mu zvonil telefon. „Zvedneš to?“ „Ne, nechci to zvednout“. To volá ona, tušila jsem. Jasně, mohla jsem ho vyhodit a poslat za ní, ale sám musel vědět, proč je tady a ne tam…Přitáhl si mě k sobě, obejmul a dal mi pusu. Vrátila jsem se k hedvábí. Měla bych mlčet, nevyptávat se, ale to jsem neuměla, neumím. „Proč jsi tady?“ „Protože tě mám raději než ji“. „Proč tedy nejsi se mnou, ale s ní?“ „Protože ji mám rád…“. Dá se v tom najít nějaká logika? Chci v tom logiku hledat? „Jste obě dvě stejné káči!“, vykřikne skoro zoufale. Možná…a přece jsem se nechala položit na gauč, nechala jsem se hladit, líbat s ústy od vína, nechala jsem si hladit vlasy, dotýkala jsem se. Bylo to zvráceně krásné a věděla jsem, že mi to strašlivě chybí.  Sundal mi šaty, styděla jsem se přímo zoufale. Nic víc se nedělo…“promiň, lásko“, opakoval několikrát. Komu to říkal? Jí nebo mé dceři? Komu se omlouvá za to, že je se mnou? Objímal mě tak, jako bych ho mohla před něčím zachránit a asi tak chtěl usnout. Vyklouzla jsem mu z náruče,když usnul, zakryla ho dekou a dál jsem pracovala na šátku a dál jsem pila víno. Taky jsem udělala salát, pro dceru do práce a taky pro něj. Myslím, že musel mít hlad. Začalo se stmívat. Pustila jsem televizi. Probudil se. Přála jsem si, aby se něco změnilo. Věděla jsem, že odejde, že odejde za ní a možná jsem se chtěla hádat…nevím…Jedl ten salát, já pila víno…“měla narozeniny…“ „co jsi jí koupil?“ „Nic, stejně jako tobě, nic…“. „Chceš jí vzít ten šátek?“ „Jsi úplně blbá“. Seděla jsem mu na klíně, ruce v jeho vlasech a přišla dcera z práce…ještě mě vzal za ruku, ještě mi dal pusu…Pak dal dceři ten perník (sladkost). „Bezva, tvá přítelkyně a já jsme měly narozeniny… a ona dostane perník…“ Možná mi řekl podruhé, že jsem úplně blbá, měl vztek na celý svět, na ni, na mě, na sebe, aspoň to tak vypadalo…praštil mě do ruky. Vyjela jsem, asi jsem řekla „hajzle“, dala jsem mu facku, více facek, asi pořádných. Opilost, vztek, bezmoc, marnost, láska, všechno se to zamíchalo. Než jsem se vrátila z koupelny, byl pryč.

Jako, ale opravdu jen jako z mé povídky...

... a stojím tam, stojím tam v těch šílených bílých hadrech a v náruči držím sotva pětiměsíční holčičku. Je unavená a začíná plakat, tisknu ji k sobě a monotónně opakuji uklidňující "pšššš" a přichází on, v dlouhých rozpuštěných vlasech se mu třpytí slunce, které prochází oknem. Maličká se pomalinku uklidňuje a my si vyměňujeme nějaké bezvýznamné věty, o kurzu, o státnicích, o kávě...odchází, malá se znovu rozpláče, znovu ji uklidňuji a on se vrací, prý ještě pro jednu kávu...hlavou se mi honí myšlenky, všelijaké...připomíná mi to tu moji povídku, ale jen vzdáleně...Nikdy ho nemůže napadnout, že... nikoho to nesmí napadnout. Sci -fi, taková krásná, bláznivá sci -fi, takový prchavý sen...

Dvě nedělní premiéry

Dokončila jsem „svůj“ první hedvábný malovaný šátek. Podobný tomu, který jsem v Brně ztratila…kdyby jen šátek…Povedl se mi J. Ještě jsem nevstřebala ten pocit a telefon. Ne, nečekala bych…“Vlk taky sliboval…“, honilo se mi hlavou, ale přece jen jsem si oholila nohy a umyla vlasy…“je čas…“. A to jsem se spletla, sotva jsem položila fén…Stojíme u okna…jako tolikrát…díváme se dalekohledem na stromy, na řeku…Všechno je úplně blízko a my…my jsme tak strašně daleko…“…tak povídej…chtěl jsi povídat…“ „…nějak už nechci…ne, nejsem šťastný…a co ty? Opravdu už tě nic nebolí…?“ Bolí, ale zajímá tě to? Ptám se sama sebe v duchu. Nemluví o ní a nemluví o mé dceři. Vypijeme čaj a stejně si nic neřekneme. Ne, nechce se mi z nikoho nic tahat, prostě nechce. „Budu se jen dívat“ „Nebudeš“ …rozepne mi košili…“tvoje prsa…doopravdy…“ položí si dlaně a hlavu, přitiskne rty. „Nezapínej se“. Hladím mu vlasy. Bojím se, je to vlastně jako poprvé. „Neboj se“. „Je to jiné?“, ptám se vyděšeně. „Není…“. Asi není, trochu to bolí…“jsi v pořádku…dobrý…nebolí tě to…jsi v pořádku…?“ Neustále se ptá a stahuje mi rozházené vlasy do culíku…proč? Abych připomínala mou dceru? „Nechci to udělat a odejít od tebe, nechci…“, opakuje několikrát. Ani já to takhle nechci, ale vím, že to nemůže být jinak, že ho musím nechat odejít…Jsem jen v rozepnuté košili…to je nefér, tohle…rozsvítil a jako by to nestačilo, přišel za mnou i do sprchy. Sedím mu na klíně zabalená v osušce. Chce se mi říct „neodcházej“, ale vím, že to nejde a přitom vím, že by zůstat chtěl, ale…To ALE je sakra obrovské…

   Dole pod schody zvedá ruku, které se dotknul rty, vykláním se přes zábradlí, dotýkám se svých rtů a pak ty prsty spojíme…Chtěla bych víc? Copak vím…?

Tak jsi zavolal...

...ale jo, ráda jsem Tě slyšela, to se nedá jen tak změnit. A nebo dá? Taky jsem mohla jít místo na poštu na zastávku a za necelou hoďku bych byla u Tebe, jak jsi chtěl...Vykašlat se na přísně vyhražené vycházky. Kdepak, nejsem tak bláznivá...a byla jsem vůbec někdy...? 

   Ne, nepraštila bych Ti telefonem, když jsi potřeboval slyšet přátelský hlas, to nedělám. Vlastně vím, že mě máš svým způsobem rád, jako náhradní maminku? Jako ještě jednu starší ségru? Nevím, ale vím, že nějak mě rád máš...

   Chceš to jinak...jenomže jak? Jsi v začarovaném kruhu a jak z něho ven? Máš sílu se zněj dostat? Musíš ji mít, protože nikdo jiný Tě z něj nedostane. Přítelkyně Ti nebere telefon. Divíš se, když jí vyprávíš o holčičce, skoro dítěti, do které jsi se, (jak si myslíš) zamiloval? Jenomže přítelkyni dlužíš peníze. Můžeš jí je vrátit? Opravdu tolik vadí, že píše "výkend" s tvrdým y? (Já vím, mě by to taky vadilo, ale kolikrát si říkal, že jsem úplně jiná než Ty).

   Ta Tvoje milovaná holčička o Tebe nestojí. Říkám Ti to, i když mi nevěříš, nevěříš,protože jsi přesvědčený, že žárlím. Dobrá, žárlím, ale to na věci nic nemění. Co jí můžeš nabídnout? A co ona Tobě? Říkáš, že může bydlet u Tebe. Může, klidně může. Své mamce si to vysvětluj sám...

   ...ptáš se, jak mi je, ptáš se několikrát. Nenapadne Tě, že duše někdy bolí víc než tělo...Říkáš, že přece nejsem stará, že přece nejsem škaredá.... Říkáš, že mi uvaříš, tomu věřím, že mě představíš mamince...Jako co? Jako ženu, která má dceru...Nějak si to nedovedu představit. Možná je Tvoje maminka zvyklá na podobné věci. Přiznáváš své problémy s alkoholem. Poprvé takhle na rovinu. Jenomže cesta z tohodle kruhu je strašně těžká a každý ji musí ujít sám...

   Nikdy Ti neodmítnu pomocnou ruku, přijedu jindy, když to budeš chtít. Můžeš přijet taky...ale musíš to dát vědět, protože je nesmysl nabízet pomoc někomu, kdo o ni nestojí. Byť by se jen jednalo o slova, která rozbíjejí samotu...

Na x-tou aneb veselá Novoroční taškařice

Pokud jste na „zajíčky“ a nejste vysloužila miss a nebo aspoň majitelka tučného konta, máte smůlu a věřte, že všechno ostatní tučné vaši smůlu jen znásobí.

   To, že se přes všechny nedostatky „zajíček“přece jen objeví ,ještě neznamená, že máte štěstí, i když si to pošetile myslíte.A což teprve, když se objeví „zajíček“ přitažlivý, hezky, sexy a společenský. Přestaňte jásat, protože …nejen, že jste se zaměřila na nevhodný objekt, vy navíc ještě máte dceru. Mít dceru je ovšem nevýhoda i v případě, že jste zaměřená na bohaté, v horším případě i na úplně chudé kmety. No, vlastně, co si budeme nalhávat, mít dceru je na pováženou  i tehdy, pokud již jste na muže rezignovala a ze všech sil se snažíte o změnu orientace. No a pokud je vaše dcera ještě hezká, štíhlá a inteligentní, máte smůly na rozdávání a nebo  s ní klidně můžete obchodovat na e-shopu. Záruka, že ji hned tak nevyčerpáte je opravdu dosti vysoká.

   Nenechte se ukolébat idylickými začátky, kdy vám „zajíček“ lichotí, hrdě vás vodí za ruku, pečuje o vás, nosí drobné dárečky, tváří se, že žárlí na vaše kamarády a šeptá, „že to přece vůbec není jen sex“. A vy, namísto, abyste byla ve střehu, rovnáte do vázy už kdovíkolikátou natrhanou kytku, chodíte v podvečer běhat, za krémy proti vráskám utrácíte víc než za jídlo a sama sobě namlouváte, že věda dnes dokáže zázraky a určitě za těch pouhých šest let nebudete nejstarší maminka na třídní schůzce. (Při troše štěstí vás budou pokládat za nejmladší babičku :-D).

   Hra je v plném proudu, střídavě šílíte blahem a propadáte beznaději. Vy přece nechcete jenom ten úžasný a neopakovatelný sex, vy chcete lásku a nebo aspoň náklonnost. A tu si musíte zasloužit, jak vás naučili v dětství. Všechno jen za zásluhy. A tak se snažíte, vaříte a smažíte, děláte pomyšlení, jste chápavá, vnímavá, pozorná, naslouchající, peníze půjčující a taky (tady pozor), vychovávající. (Proč byste se o své zkušenosti ze života nepodělila, že…).

   A v tom na dramaticky osvětlenou scénu vašeho jeviště vstoupí vaše dcera. (Věřte, že v okamžiku, kdy „zajíček“ přestane být vašim tajemstvím a nebudete-li před jeho příchodem pečlivě ukrývat rodinné fotografie, jeden z výše zmíněných projeví zájem se s tím druhým seznámit. K chvále „mého zajíčka“ musím podotknout, že se seznámení bránil jako čert kříži nebo jako alkoholik vodě. Dcera se seznamovat chtěla a myslím, že by jí její vytrvalost přinesla i vítězství ve vytrvalostním závodě). Zprvu se radujete, jak si ti dva vaši drazí spolu rozumí, posloucháte nadšené chvalozpěvy na to, jak on je hrozně fajn a ona hrozně krásná…

…slova o tom, že vám něco sluší už neslýcháte, nemáte  totiž tu úžasnou minikonfekční velikost, odvahu a ani peníze na módní výstřelky. Dárečky už také nedostáváte, protože dárky jsou přece pro děti a vy si beztak nic nezasloužíte, to co děláte je přece vaše svatá povinnost, že…a pokud se vám při milostných hrátkách snaží svázat vaše krátké a prořídlé vlasy do culíku, nepropadejte panice a neobjednávejte dlouhovlasou paruku, je mu totiž úplně jedno, co máte na hlavě, v jeho představách jste totiž vaše dcera. Na druhou stranu, buďte ráda za to, že si vaše holčička nepořídila tetování nebo piersing.

   „Zajíček“  po  stále více řídnoucích schůzkách udělá gesto a najde si věkově vhodnější přítelkyni. Pere se to ve vás, přece jen, jste stará a nevábná, přejete mu štěstí, zdraví a dlouhá léta v milující rodině. Přece jste nečekala, že vám to vydrží, naivko jedna…

Jenomže, najednou je tady Nový rok a s ním návštěvy a novoroční políbení. Chvíli vám trvá, než pochopíte, že ta návštěva vůbec není vaše, dárečky, že samozřejmě dostávají jen děti a to vy nejste, ale na druhou stranu můžete být ráda, že jste neobdržela naslouchátko nebo preparát na klouby J.

Se zaťatými zuby si vyslechnete líčení o přítelkyni a se slzou na řasách se chystáte ke gratulaci, když vám „zajíček“ naprosto vážně a přesvědčeně oznámí, že je přítelkyni odhodlaný okamžitě opustit, pokud by měl naději u vaší dcery, kterou skutečně miluje, neboť láska je láska…že…dokonce udělá gesto pokleku, asi aby si vyprosil mateřské požehnání J.

Na závěr krátký test:

Po této rádobydojemné akci:

A, se slzami v očích třesoucím hlasem požehnáte „dětem“ a těšíte se na vnoučata

B, vyhodíte „zajíčka“ s dcerou a jejími věcmi

C, vyhodíte „zajíčka“zpět k přítelkyni a dceru si ponecháte doma (stejně by se vám za pár dní vrátila)

D, „zajíček“ se na vás naštve, neboť jste nechápavá, dcera se na vás taky naštve, neboť jste necitelná (ona ho přece vůbec nechce, ale nemůže za to, že je přitažlivá), jste tedy celkově nesnesitelná a opijete se

E, pomstíte se dceři tím, že sbalíte jednoho z jejich oblíbených ctitelů

F, pomstíte se „zajíčkovi“ tím, že si najdete někoho ještě mladšího a hezčího než on a zveřejníte vaši společnou fotku na sociálních sítích

Vyplnění testu nechávám na vás, u mě  - D je správně.

Nebylo to správné...bylo?

   Mohlo se mi stokrát stýskat, ale dělat jsem nemohla nic. Jenom jsem natolik dospělá, že jsem si uvědomovala, že bych to co bylo, zpátky nevzala. S dcerou se měli vždycky rádi, takže když jí napsal a pozval kdesi k rybníku, brala jsem to normálně. "Hlava", přišla mi sms. Oznámení, že jedou na Zbraslav. V rychlosti jsem si umyla vlasy, zamaskovala kruhy pod očima dceřiným korektorem a vydala se k řece, chytat poslední sluneční paprsky...Nevím, kolik těch telefonátů bylo...seděli na zahrádce "U přístavu" a dopíjeli pivo. Nechtěla jsem nic pít a nechtěla jsem si nechat dát pusu...položil mi do dlaně vlašský ořech. (Stejně jako já sbírá spadané oříšky...). Při cestě k baráku se mě snažil obejmout. To nejde přece, tohle...

   Možná bylo lepší vzít od něj chleba a sýr a začít smažit topinky. Pomáhání se vzdát nechtěl, objímal mě stejně jako kdysi, nutil mě jíst jako kdysi...kouřili jsme trávu...jenomže ani ta myšlenky úplně nevymaže...

   Dcera šla kamsi s kamarádem. Dál jsem vyšívala. Začalo se stmívat a stačila svíčka. "Nejsem ničí...to není vztah...lhát ti nechci...", odpovídal na mé argumenty. K čemu argumenty? Je to co je. Jsem na tom tak, jak jsem. Jsem starší, jsem nemocná...Hladil mě, jako tolikrát mě hladil, držel v náruči, objímali jsme se, hlavu v mém klíně, ruce ve vlasech a na obličeji. Nechtěla jsem myslet na tu holku...tam někde. Přála jsem si, aby mě držel, nepouštěl, ale bylo to jen přání. Chtěla jsem říct "neodcházej", ale nemohla jsem. Nemohla jsem změnit nic z toho, co udělal a udělá. 

Žhavá sobota

V tom šíleném pařáku, který panoval v podkrovním bytečku jsem si představila průvan, který prochází místnostmi a zatažené žaluzie… a otevřený balkón…a pak přišla ta sms, sms, abych přijela.Možná jsem fakt trošku čarodějnice… J.

   Nemůžu chtít všechno, vím a nemůžu věci a lidi měnit, vím…Přijela jsem v těch bílých šatech. Tady to zůstalo bez nadšené odezvy. Holt, každému se líbit nemůžu. „Převleč se do něčeho normálního, ať si ty šaty nezničíš…půjčím ti nějaké tričko“. Uvítala jsem možnost sprchy a vyšla z koupelny jen v bílém tričku. Naštěstí mi, při jeho výšce, sahalo až skoro ke kolenům. Káva, obrovský půllitr čaje, ledová voda, studené pivo. „Musíš pořádně pít“ a do toho ještě víno, které jsem přivezla, ledové, vychlazené. A nezaměnitelná vůně „trávy“. Chvíli jsem hrozně ukacaná a veselá, chvíli melancholická a smutná, ale úplně uvolněná. Kolem proudí průvan, jen tak kecáme, pouštíme si dokumentární filmy, chvílema pročítám „Historii“…držíme se za ruce, mazlíme se, víc nemůžu…Jeho ruce v mých vlasech a na prsou… moje na jeho těle…pořád mám to tričko a jsem vděčná, že už pochopil, že svlékání se u mě nekoná.

   Další film, další „tráva“, talíř s hromadou toustů – abych jedla…Krmíme rybičky, blbneme s činkami, mám problém jednu zvednout dvěma rukama, ale nakonec se mi podaří nemožné, když mi poradí jak na to a dokonce ji zvednu v každé ruce 2x. Když pak vidím jeho, jak lehce…jediným hmatem mě položí na postel. Má neuvěřitelnou sílu na to, jak je štíhlý. „Nikdy bych ti neublížil“, říká . Možná, možná by se mi to líbilo jednou…takhle.  Ne, asi nelíbilo, nevím…V náhlém praštěném nápadu mi sváže k sobě obě ruce…beru to jako hru…věřím, že se mi podaří se z toho dostat samotné, chci si poradit sama. Podařilo se J. (Byl to jenom okamžik, kdy jsem odložila nedůvěru ve všechny chlapy). Vlastně ne, existuje jeden, kterému věřím bezvýhradně, ale s ním bych se v takové situaci nikdy ocitnout nemohla. Je úplně jiný, tisíckrát jiný.

   Stojím u poličky se  hliněnými střepy keramiky. Starověké, středověké? Přinesl to prý kdysi tatínek a tatínek je, stejně jako u mě, bolavé místo. I tak bych chtěla vědět, kde se ta keramika našla. Neskutečně zdobená jednoduchými vzory.

   Další dokumenty, nikdy nepřestanu žasnout nad tím, co ho zajímá. Problém je v tom, že právě tyhle věci mě zajímají taky. Další „tráva“, venku se setmělo, konečně se maličko ochladilo. Sedáme si na dlažbu balkónu. Jedenácté patro, v dáli světla Prahy, pod námi stromy, jenom železné zábradlí. Pocit, jako bych „visela“ někde v prostoru, možná jsou to jen představy, cítím zvláštní strach, o něj, o sebe, jako bychom se každou chvíli mohli octnout na cestě k betonu pod námi. „Bojím se“. Začíná tady kvést nádherná kytka. „Ty s těmi kytkami mluvíš?“, ptám se. „Jasně“. Naklání se k rostlinkám šeptá jim „hlídejte ji tady, holku jednu bláznivou“.

   Je pozdě, v TV sci-fi o tom, co by se stalo se Zemí, kdyby se z ní najednou vytratili lidé. Tohle musím vidět do konce. Usíná vedle mě na gauči…vypínám TV, přikrývám ho dekou a odcházím do jeho pokoje. Společně usnout nám prostě není dáno. Doma mě budí v noci Královna, tady bublání vzduchu v akvárku. Budím se stejně, jako bych šla do práce. Rozhlížím se po pokoji. Spousta drobnůstek od spousty „lásek“. Nepatřím mezi ně a musím být nad věcí.

„Čaj“, jogurt si mám vybrat v lednici. Možná by mi mohlo lichotit, že mě nechá se chovat, jako bych byla doma. Převlečená, nachystaná na cestu. Nevím, jestli bych se dala přemluvit k tomu, abych ještě zůstala, ale slova, že musím za Královnou, zkontrolovat, jestli má dost vody, zřejmě stačí. „Krásně voníš“, šeptá a přitáhne si mě blíž. Ani jemu vlastně nejde o mě, ale tady jsem s tím od začátku počítala…

Podivný páteční večer...

„Jsi nespravedlivá, jsi nespravedlivá“, opakovala mi dcera jako kafemlýnek. Ovšem, to co mi sdělila v pátek mi radost udělalo…kéž by to opravdu bylo tak, jak říká. Udělala jsem tedy salát z avokáda a řekly jsme si, že večer posedíme a trochu tu dobrou zprávu oslavíme. Jenomže večer byl pak o něčem hodně jiném…

   Vlastně jsem ani moc nevěděla, proč jsem na něco takového vůbec přistoupila. Seděla jsem v autobuse, v uchu jedno sluchátko a nemyslela na to, co bude – nebude? Jako by dvě kamarádky někam jely… jenomže ona je moje dcera. Objal mě, objal dceru…nic neříkající slova. Ve výtahu mladá žena s milým obličejem. Její nechápavý pohled. „Já jsem sousedka“, pronesla mezi konverzací a její pohled se ptal, kdo jsme my…“já jsem mamka“, vypadla ze mě jediná, úplně pitomá věta. Dcera vypadala s baťůžkem na zádech jako školačka a jak jsem vypadala já, to raději nechci vědět…

   Stojíme na balkóně, soumrak, na obzoru lesy, jako bychom vůbec nebyli v Praze. Té trávy je jenom troška, jen tak, na uvolnění…chvílemi mě objímá, jen tak, lehounce, beze slov. Měla bych něco říct? Neměla? Jak je možné, že skříňky v kuchyni jsou upravené tak, jako nám kdysi upravil v bytě můj tatínek? Jak je možné, že na zdi visí téměř totožný obraz, jako ten, který visí v bytě u našich? Jak moc existují či neexistují náhody? „Ale já se chci dívat na seriál“, odporovat se mi nedá. „Takhle se nesedej“, nechápu proč. Zvedá mě z křesla, posazuje na gauč, „opři se“ a křeslo mi dává pod nohy. Maximální pohodlí pro „stařenku“ J… Mezi dějem vnímám, jak si vedle mě sedá, obejme mě, položí si hlavu na mé rameno, pak zas odejde, vrátí se…vezme mě za ruku…odejde…vrátí se a prudce mě políbí, tak, až mě bolí rty, vrátím mu ten polibek stejně silně…nic neříkám, nic neříká. Znovu odejde a když se vrátí, rozloží sedačku. Seriál končí. Jdu se podívat na rybičky. Vidím kaštany, mušle, skleněné kuličky…vidím věci, které sama sbírám a mám je okolo sebe. Znovu se mi svírá srdce nad tím, kdo vlastně je ten kluk… „Budete tady spát“, prostě s tím počítá. „Nebudeme“, tohle je víc než jasné. „Neusnu bez svého kartáčku na zuby a krému proti vráskám“, snažím se to vysvětlit s humorem. Nejde to, prostě to nejde. Slíbila jsem ráno vyrazit do Ústí a s přespáním na druhém konci Prahy bych to nestíhala. Vím, jak mohou bolet nesplněné sliby, svoje sliby plním.

   Venku prší, ale ani to není důvod zůstat. „Půjčíš mi něco?“ Podává mi svoji či něčí mikinu, v lehounkém svetříku bych nejspíš zmrzla. V nočním autobuse sedíme s dcerou skoro samy, opět každá v uchu jedno sluchátko. Kdyby se mě někdo zeptal, co vlastně vím, tak nevím vůbec nic…možná jenom to, že ta mikina krásně voní a hřeje…

Taky bylo...

„Nepij, prosímtě, nepij tolik, nepij, když jsi se mnou...“ a „nebo se mnou nebuď“, dodávám v duchu. A pohádáme se kvůli Královně, která ho nemůže ani cítit (on ji ostatně taky ne). Nejde zapomenout a jen se líbat, nejde nemyslet a jen se milovat. Vím, že všechno dělá pro mě, že pro něj na prvním místě je pocit mé spokojenosti. Jenomže mít rád je o něčem jiném.

    Je krásné, když mě líbá na čelo, na tvář, objímá, probírá se mými narovnanými vlasy, ale touha, abych mu mohla v týdnu, když tady mám dceru usnout v náruči je jen touha. Nejde to a já se nemůžu rozhodnout jinak. Stejně tak, jako se nemůžu rozhodnout nejít do práce a jet za ním na chatu. Stejně tak se on nerozhodne mě o víkendu na chatě ukázat své rodině. Krásně to řekla Dita „k někomu patřit“, jenomže takhle patřit nejde...

    Ve dnech, kdy pil nepatrně nebo nepil byl jiný, slušelo mu to úplně neskutečně, třeba bílá mikina…v těch dnech, kdy tady bývala dcera a současně i on, kdy jsme se dívali společně na TV a občas mezi nás přišla i Královna jsem se cítila šťastná. V těch chvílích, kdy jsme na okamžik osaměli a on si hrál s mými prsty…Jenomže jsem věděla, jak moc mu záleží právě na zevnějšku, s jakým potěšením se dívá na mou velice hezkou dceru…“Proč nejíš?“ Jeho obligátní otázka. Marně bych mu vysvětlovala, že ne každému je štíhlost dána do vínku. A  poslední věta, která mi zůstala „vypálená“ v duši. „Kdo to má pořád poslouchat, sice není hezká, ale je hodná…“ Ano, jsem vztahovačná, v tom měl 1000x pravdu, tu větu jsem si vztáhla na sebe…

  „Bude ti beze mě líp“, říkala jsem si a byla o tom přesvědčená. Ty události z poloviny dubna to všechno uspíšily. Nepochopil a nebo pochopit nechtěl. A nebo taky věděl, že to tak „úplně od věci není“… A pak jsem jak malá holka strhávala tu dekorační pásku z dřevěného obložení a vyhodila mechový polštářek, na kterém mi dokonce vyrostla malinká houbička. A v duchu pořád cítila jeho vůni a viděla ty dlouhatánské řasy…

   Oč se vlastně včera pokoušel v těch smskách? Usmířit mě s dcerou? „Nemám na tom vinu“, psal. „Nikdo ti ji nedává“, psala jsem já. Jenom tam nedopsal to slovíčko „přijedu…“. Jenom jsem tam nedopsala to slovíčko „přijeď…“. Je mi bez něj líp???

Ne, nejsem princezna

... tak nějak jsem si zvykla, že slovo spolehnutí do jeho slovníku rozhodně nepatří. Nejde jinak, jen vzít to tak, jak to ve skutečnosti je a nebo nevzít...

   „Teď jsme jak dva blázniví záchranáři“, komentuje mou červenou zimní bundu. Sám má podobnou. Samozřejmě jsem vtahovačně usoudila své...“...ale jdi ty, víš, že to tak nemyslím“ a přitáhl mě k sobě i v té červené bundě. Jdeme zasněženým lesem, díváme se na zvířátka v minizoo a u divočáků třeštíme oči, protože bachyně je úplně blizoučko plotu a nevzrušeně se láduje z naplněného koryta. Na zpáteční cestě se zastavujeme na čaj (tedy, čaj si dávám já). Snažím se nevnímat plnou místnost lidí, naše skoro stejné červené bundy a věkový rozdíl...

   ... jak vysvětlit, že se nechci ukazovat svlečená, jak vysvětlit nevysvětlitelné. „Vydržel bych ti hladit prsa do nekonečna...nevadí ti to?“ „...ne, mám to ráda...“ Kde se v tom klukovi, co pije alkohol na hektolitry bere ta neskutečná něha, to vcítění se?“ „“Je to jenom sex, jenom sex““, opakuji sama sobě větu, která mě má zachránit. Probírá se mými vlasy, dělá mi z nich culík a já trnu nad tím, že je ještě moc světla a potřebovala bych obarvit...a chce se mi brečet, protože to, s jakou něhou mě hladí po tvářích...“...že si tě můžu vyfotit, nikomu to neukážu,že můžu?“ „Ne, fakt ne, na tohle už nemám...“. Ještě toho trochu, celulitida, špeky...Jak ho něco takového vůbec může napadnout.

   Ležím mu v náruči a stydím se říct, že tohle je pro mě nejvíc...stejně by to nepochopil, držíme se za ruce a díváme na film. Než odejdu spát do  podkroví,než přijde ráno, kdy odjede, aniž by řekl, kdy bude nějaké příště...

Pohádka  - nepohádka pro velké holky aneb v hlavní roli "princ".

Takový ten týpek, co přitahuje holky. Jen jsem se dívala a flirtovala očima. Nechci za každou cenu, ale pokud mohu chtít...

Krmila jsem ho tou pozdní večeří, zatímco jeho kamarád chrápal a nevěděl o sobě. Jo, alkohol rozpouští zábrany, ale nesmí se to s ním přehnat...

   Té vodky bylo příliš málo na to, abych byla opilá, ale ten fakt, že seděl naproti mě v křesle, v křesle,kam jsem umístila hrdinu své sci-fi povídky, tak ten fakt byl zvláštní.

   Nehrála jsem si na nic, věděla jsem, co chci a samozřejmě také, co nechci. Jak moc opilý byl? Kolik toho vnímal?

   Bere si mě na klín a jeho polibek chutná fantazií. Kdyby zůstalo jen u polibku, tak by to nevadilo, už i to by stačilo pro tu krásu...Toužím po něm a vím, že nesmím...

  Co budu dělat,když si nedá říct? A někde „uvnitř“ vím, že se nemám čeho bát. Jeho objetí je samá sladkost, pevné svaly na rukou, kratinké jemné vlasy a nekončící líbání. Chce se mi strašně spát, nejsem zvyklá být tak dlouho vzhůru, ale ta rozkoš z jeho doteků...co bych dala za to, nemuset ráno do práce, ale věděla jsem, že prostě musím.

...až mě ráno uvidí...vidí a znovu mě bere na klín, znovu líbá, na autobusové zastávce mu dívám ruce do kapes. První cesta do práce z tohodle bytu, první a zároveň tak úžasná...neznám jeho telefon, nepamatuju si jeho příjmení.

   Odpoledne najdu pečlivě ustlanou postel a nenajdu pod polštářem svůj nilský kříž. Najdu skleněnou kuličku...To obojí on???

   Nevím, nic nevím, ale chci víc...

   Moje sci-fi povídka pokračuje. Jednoho dne jdeme s Ditou na keltské hradiště...vracím se tam znovu sama...vidím strom, jeho kmen se rozděluje na čtyři a rozdělení tvoří „dřevěnou“ misku. Stojí v ní voda...myslím na Verunku a myslím tak různě...

Vracím se a někdo klepe, myslím, že pán domácí...ne, přicházi ON, podává mi papírek a dává pusu. Na papírku je jeho číslo, abych zavolala, když budu chtít...nevolám, píšu a posílám tak své číslo...

Druhý den píše on, zda smí přijet. Nelíčím se, nemyju si vlasy, nestrojím se, jsem taková jaká jsem. Sama sebou...

Už jenom ta procházka okolo Vltavy za světla téměř úplňku je fantazie, hradiště se tyčí na dohled. Nemohu, ale hrozně chci jít na hradiště večer...s ním...občas mě obejme okolo pasu nebo okolo ramen...

... pijeme víno při svíčkách, krmím ho sýrem. Je dojemný. Ne, o nilském kříži neví...Tak kam se mi poděl? Jako obvykle „to“ nejde a vzít ho spát k sobě si kvůli Královně netroufám. Leháme si tady. Sladká něha, nedokáže se uvolnit. Proč? Až v okamžiku, kdy cosi „dává“ mě si to dovolí. Polykám. Chci to tak, pro tentokrát.

   Skoro bych podlehla, ale s ním bych chtěla jinak. Nevím proč, ale s ním bych chtěla na hradišti. Cítím, že by to mělo být právě tam...

...dívala jsem se v noci Čarodějnic do „stromové studánky“ a představovala si v ní jeho tvář...

Jak reagovat na kluka, který stojí před vrátkama s narvaným šeříkem, jehož větvičky svázal stébly trávy. Na kluka, který pije víc než by měl...(z čehož vyplývají i jiné věci...)

   Sedíme proti sobě při svíčkách, ale ne dlouho, znovu mě bere na klín a lhala bych, kdybych tvrdila, že ty doteky a líbání nechci. Zodpovědná, zodpovědná jsem nebyla...chtěla jsem to...“Jak...dělám to dobře...řekni jak...?“, ptá se a já pak už nedokážu nevykřiknout. Stěhujeme se nahoru, spolu s fantastickým šampaňským od ségry. Pořád nemáme dost a k ránu se rozhodneme, že do práce nepůjdeme.

  Moct pospávat s tím, že kdosi dojde pro snídani (jen ten závěr byl trošku smutný, škoda, dalo se to udělat i jinak. ) Potom znovu nekonečné mazlení, mám pocit, že si ty moje výkřiky úplně vychutnává. A do toho jeho opatrnost, aby něco někde...jako by na tom záleželo. Co se dá vyprat, to se prostě vypere.

   Vaření, ležet a nechat ho, ať připraví něco tak dobrého. Je skutečně šikovný. A nebo všechno jenom kvůli tomu, že bez pití nedokáže být...?

   Jít na úpatí Hradiště, dívat se na zvířátka, hladit lišku, vymýšlet si pohádku a donést domů pírko káněte, které mi vytáhl z jejich klece. A po cestě zpátky se držet za ruce...Kdybych věděla...kdybych mohla...

Jako bych tomu sama nemohla uvěřit. „Ty ho znáš?“, otázka mé mladičké a krásné kamarádky. „Znám a dokonce víc...?“ Opravdu ten krásný kluk se mnou někdy byl?

   Holčička,kterou mám ráda od jejího narození, už jenom to by udělalo ten víkend hezký. Malá spinká a já znovu sedím v pokoji právě s tím krásným klukem. Potichu jako myšky...znova, jakoby se to moje psaní opravdu plnilo...něha a dotýkání a taky opatrnost...usínáme spolu na úzkém gauči...ráno se vrací veškerá sladkost, potichu přicházím od maličké, rozcuchaná, v průsvitné noční košili a je jenom něha a něha...malá pořád spí.

   Snídaně, někde utrhnutá růže a okamžité přátelství s maličkou. Vaříme, dotýká se mě jak jen to jde. Procházka do lesa, pozorování zvířátek, vedeme malou za ruce...když nedrží malou, objímá mě (před lidmi...)Najednou ho vidím jinak a někde uvnitř to bolí...Ještě hřiště, hrajeme si všichni tři. Když slyším jeho „holky“, tak nevím, jak bych poděkovala za tenhle štastný den. Po obědě dáváme malou spát, fantastické víno, které přinesl a znovu se chceme...“vím, že si myslíš, že za tebou chodím jen kvůli mazlení, ale není to tak“, říká. Už si nemyslím nic, ale malá chce za námi dolů.

  Jenomže víc nedostanu, nejenom mě některé věci bolí. Ještě jdeme na hřiště, ještě večeříme, ještě ležíme na koberci, ale přesvědčovat jej, aby zůstal už nedokážu...můžu se snažit vypadat ještě mladší, můžu třeba zhubnout pár kilo, ale dítě, dítě už nikomu dát nemohu.

   Ten kluk je svým způsobem úžasný, možná o to víc to bolí.

   A to jsem si říkala, už nikdy mě nic podobného bolet nebude. „Máš jenom mě?“, otázka, kterou bych si já netroufla vyslovit. Chce se mi křičet „ano, jenom tebe, chci mít jenom tebe“, ale kdo o to stojí, že?

   Nikdy bych si nepředstavovala, že budu sedět na zahrádce hospůdky udělané z nádraží, pít pivo. Já, která si nikdy nikde pivo nedala (mimo Strahova), házet kostkami...nikdy bych nevěřila, jak úžasné pro mě bude, když mi někdo jako on položí ruku na ramena. Sedíme u řeky, kouříme na střídačku trávu, štípou nás komáři a domů odcházím v jeho mikině. A doma se mazlíme na koberci, nekonečno, které pořád oddalujeme. A zítra? Ještě bude zítra...

  Snídaně do postele, abych mu udělala radost...zbytečně, ten kluk o jídlo nestojí. Stojí vůbec o něco? Jasně, stojí, o pití. Ztracená existence...“Není mi dobře“, to mluví za všechno. Je už na tom opravdu takhle? A co jsem si myslela? Že mě bude střízlivý chtít? Uvaří, umyje nádobí, vynese smetí. Za celý den téměř nic nesní. Když jsem viděla, kolik při své výšce váží...Chci věřit,že nemám ráda zbytečně, že se bojím zbytečně, ale jde to vůbec?

   „Půjč mi...“, jako by někdy mohl něco vrátit a jako bych nevěděla, že jídlo si stejně nekoupí. Sakra, proč to bolí, když už jsem životem tak omlácená...

   Jsou okamžiky, kdy se nedá uvěřit. Chvíle, kdy spolu objímáme starý strom a naše ruce se přes veškerou snahu nespojí, potože ten kmen je příliš mohutný. Chvíle, kdy čeká nedaleko baráku,aby mi dal pusu před sousedem z ulice a přinese dvě kotlety, které udělá k večeři. Chvíle, kdy mu sedím na klíně a nutíme jeden druhého jíst. (Bůh ví, že já bych jíst neměla). A ta neskutečná ohleduplnost při milování. Svírá se mi nad tím srdce a tolik mě bolí, že podléhá tomu, čemu podléhá...

   Jsou okamžiky, kdy věřím v úplně všechno a jsou okamžiky, kdy se mi chce brečet a zapomenout. „Bláznivá Keltice“, takhle mi říká, když mi rve kytky přes plot u sousedů. Jdeme spolu na Hradiště, byla bych ráda, kdyby...Ano, potkáváme lidi, mladé holky a on jde se mnou...se mnou, která ani v mládí nebyla krásná. Někde uvnitř vím, že on si je předobře vědom toho, jak vypadá... a taky toho, jak vypadám já...Vracíme se z Hradiště, po cestě mě krmil švestkami, sám pil vodku...“Koupím ti k Vánocům mačkadlo na brambory“, hlásí, když prosí o bramborovou kaši. „Nechci takový blbý dárek, chci prstýnek, s kamínkem, chci prstýnek z lásky...“ „Prstýnek by mohl být jenom z přátelství“, odpovídá. Ne, pro mě není láska,ta jeho určitě ne...

   Podruhé jsem dala kamarádce přednost před ním. Bere to tak, ale...Jenomže já nemohu jinak. Oba máme svůj život, kdyby chtěl abych byla součástí toho jeho, ale...

„Půjč mi...“ znovu, „jsi jediná“. Já vím, jediná, která mu ještě půjčí, jak se mi směje nejkámoška a tvrdě nesouhlasí. Přesto se mi svírá srdce,když se ukáže a vyndá z baťůžku pár kaštanů (nezapomněl na to, že miluju kaštany) a kytičku ve vodě v silonovém sáčku „dej si ji zakořenit, krásně kvete“. Za tohle bych ho měla ráda, i kdyby nic víc mezi námi nebylo. A ono je, něžný, ohleduplný, krásný sex...Jeho odřeným kolenům od koberce jsme se smáli ještě ráno, Královna totiž střeží velký pelíšek jako tygřice.

... a pak nekonečné dny bez jediné sms, ale co bych taky vlastně mohla čekat... A když se objeví, vybalí maso a věci na vaření a tváří se, že všechno je tak, jak má být. Ta noc určitě...i ráno, když snídáme, i procházka do lesa, i to, jak mi vytahuje klíště (propadám se hanbou), opravdu se nemíním ukazovat neoblečená. Pak sedíme u televize, díváme se na pohádky a držíme za ruce. Jenomže vím, vím, že odjede a kdoví, co bude dál. Nic, v okamžiku, kdy je mi špatně a potřebuji pomoc mu píšu marně, prostě není na přijmu. I  přátelství by mělo být pro oba zúčastněné dávající...

   Moje holčička si přeje ho poznat. Dlouho se tomu brání, ale pak se dohodnou, že oba přijedou na řízky. Dělám řízky s bramborovou kaší a připadám si jako matka jich obou. Moje dcera je mladá a krásná. Já ani jedno z toho. Dcera je utahaná, usíná a my si povídáme. Nebo spíš ubližujeme slovy. „Už jsi mi asi 5x řekla, že umřu na cirhozu jater, skoro by to stačilo, ne?“ Ano, řekla. Copak ho nenapadne, že mě jeho styl života může bolet? „Nemíním s tebou prožít život, přece“, stručně a jasně. To o holkám na jednu noc,které nachází v barech, taky říkat nemusel. „Ty holky si o to říkají samy“, pronáší při debatě s dcerou. Samozřejmě, je hezký až to bolí. A neskutečně ohleduplný ke mně,nikdy se mě nedotkne bez ochrany. Teď už aspoň vím proč. „Jsi moje jediná...“, tohle si mohl v létě odpustit.  „...no jo, když stará ženská vidí mladého kluka...“, co na tom, že to byla opět věta v debatě. Dala se jasně pochopit a já se urazila, dost. Chtělo se mi strašně brečet, ale samozřejmě jsem to neudělala, jenom jsem se zlobila. „Nemyslel jsem to tak“, ohrazoval se a bral mě za ruku...Kvůli tomu, že cítí, jak mě to bolí a nebo kvůli těm pitomým penězům,které mi dluží. Nevěděla jsem, nevím, odjel a žije si svůj život, proč by se ozýval, když nic nepotřebuje, že...

Webová stránka byla vytvořena pomocí on-line webgenerátoru WebSnadno.cz