Stránky jedné zralé holky (matky‚ která přišla o dítě...)

2025

NEDÁSE

Pokaždé, když se stane něco, cokoliv podobného se mi znovu a znovu objeví varovná připomínka: "Nikdy to nebude dobré". A začnu znovu a znovu přemýšlet o tom, co se vlastně stalo?

   Maminka jedné z objetí šíleného vraha z Filozofické fakulty skočila do Macochy. Ta propast se tak prostě jmenuje, ač je to, právě v tomhle případě, paradox. ŽIla jen pro svou dceru...a ta se nevrátila ze školy domů. Maminka chtěla vědět proč a jak? Jenomže na její otázky nebyly odpovědi. Byla přesvědčená, že spousta lidí tenkrát při zásahu udělala chybu. Nedokázala se smířit s tím, že její dcera byla, snad řízením osudu, ve špatnou dobu na špatném místě.

   Kolikrát už mě napadlo nechat znovu otevřít protokol, ptát se PROČ? A kdo vlastně může za věci, které jsou obestřené mlčením a "zasunuty pod koberec"?

Někde uvnitř sebe živím víru, že synova duše je smířená, že zůstává "ve světle". A po pravdě, nevím, jestli bych s plným poznáním dokázala žít...

Asi jsem srab, nedokázala bych, nejspíš, skočit, ani do Macochy, ani tam z té skály...tam, kde věřím, že pobývá duše mého syna. Nedokázala, protože bych tady neuměla nechat dceru a maličké sluníčko = vnoučka.

JE TO SPIRÁLA ?

   Někdy si říkám, že události v životě se prostě vracejí. A někdy mě z toho až mrazí. 

Nechápu dnešní mladé ženy, proč se snaží dát děti do školky dříve, než dovrší tří let. Všichni vědí, že dítě do té doby nepotřebuje kolektiv, ale maminku nebo jinou blízkou osobu. Některé dítě třeba nepláče, ale ten problém se projeví někde jinde.

   Na druhou stranu si vzpomínám, že jsem se sice nechtěla vrátit do práce (možná i proto, že jsem před MD žádnou úplně naplňující a smysluplnou nedělala), ale hrozně jsem si přála, aby za mnou bylo vidět i něco jiného, než jen umyté nádobí, uvařený oběd a uklizený byt. (Pravda, bavilo mě hrát si s dětmi, číst jim, učit je říkanky, vystřihovat si s nimi, ale chtěla jsem k tomu ještě "něco"). Třeba mluvit o něčem, co mě bavilo, co mělo smysl.

   Stejně tak pro mě byla představa druhého dítěte neskutečná, bála jsem se, že nezvládnu dvě děti, že se zblázním, když ani to druhé nebude v noci spát a chvíli neposedí. Oprávněně jsem se obávala, že po druhém těhotenství už se mi nikdy nepodaří dostat se na vysněnou váhu pod šedesát kilo. Bojovala jsem sama se sebou, protože jako holka jsem si vysnila minimálně dvě děti, svou ségru jsem brala jako samozřejmost a nedovedla jsem si představit, že bych ji neměla, nebrala jsem na lehkou váhu, když mi taťka vyprávěl, jak moc ho v životě mrzelo, že nemá žádné sourozence (o to víc lnul k sourozencům mamky). Krutě jsem se pohádala se spolužačkou na základce, která byla jedináček a tvrdila, že pes je lepší než sourozenci. (Chovali v bytě dva vlčáky). 

   ... na spoustu důležitých věcí člověk přijde až když je pozdě, když už se nedá vůbec nic změnit...

NEVIDÍM MOŽNOST

   Po události, o které píšu na jiném místě mě ještě víc dohání pocit, že před sebou vůbec nic nevidím. A hlavně nevidím důvod, proč pořád.

   Všechno co dělám se vlastně podřizuje tomu, že chodím do práce (jasně, mohla bych být i nezaměstnaná nebo vydrbávat s režimem), ale vycházím z toho, že to jinak neumím, nemám na to "koule", jak by se taky dalo říct.

   Sakra, jsem unavená, necítím se úplně nejlépe, ale pořád, neustále, jak ten křeček v kolotoči. Po pravdě, vlastně mi ani nevadí náplň práce, ale ten pocit neustálé povinnosti, to, že 3/4 svého života vstávám nesmyslně brzy, mrznu nebo padám vedrem na přestupních zastávkách MHD a většinu všeho, co dělám, podřizuji chození do práce.

   V posledních letech, obzvlášť s blížícími se dalšími kulatinami, mi to připadá úplně postavené na hlavu. Odvedla jsem na daních spoustu peněz, nežádala jsem téměř nikdy o žádné dávky, byť bych na ně i měla nárok. Proč sakra někdo někde vymyslel, že musím odpracovat 40 let. (Tím nemyslím, samozřejmě, jen sebe, ale i ostatní, kteří měli tu smůlu a narodili se už ve "špatném" roce). 

   Proč není možné určit za každý odpracovaný rok nějakou finanční částku a zeptat se člověka, který dovrší 60-sátku, jestli mu stačí? Pokud ano, fajn, ať si je doma, najde si práci třeba na pár hodin, pomáhá s vnoučaty, stará se o staré rodiče a pokud ne, tak ať si klidně pracuje dál, dokud mu stačí síly a motivace. 

   Přiznám se, že mě na tohle už motivace došla a síly docházejí průběžně. (Jasně, můj problém, že bydlím daleko od zaměstnání, nemám řidičák atd.) 

TAHLE ZEMĚ NENÍ....

říkám si, že tahle země fakt není pro starý, pro tlustý a pro přecitlivělý. Bohužel jsem všechno z toho. Teda, tlustá jsem vlastní vinou. Nějak mám pocit, že zmrzlina a sladké je lepší než alkohol, cigára a drogy. (Drogy mě nikdy nelákalo zkoušet, teda, kromě trávy).

Bojím se vystoupit z komfortní zóny, navíc teď všechno komplikuje i zdraví. Takže si sílu šetřím do práce a ve volném čase se ztrácím v knižních příbězích a místo parťáka mám zmrzlinu :-(.

Vnoučka miluju nadevše, ale většinou je to podle scénáře: "Prosím, pohlídej malého, ať si můžeme zařídit "yx" nebo zajít do "xz". Toto se většinou odehrává ve všední den. Na druhou stranu, představa, že bych s ním nestrávila aspoň těch pár hodin týdně mě děsí.

 A taky se bojím, v jakém stavu, jestli vůbec, se dočkám důchodu. Dříve jsem se těšila, na tu svobodu, jak se konečně někam podívám, i kdyby to bylo třeba jen po naší vlasti, ale teď už si říkám, že i kdybych na to našla peníze, bude mi chybět síla. Setkala jsem se, minulý týden na pískovišti, s nějakou hlídací babičkou, která "děkovala" Bohu, že se loni dostala do důchodu, ještě za starých podmínek a litovala moji generaci. Je fakt, že jsme si to "vyžrali do mrtě", odchod více jak o deset let později než za komunistů, krácení a děti se neberou v úvahu. Osobně jsem navíc taková smolařka, že nemám nemovitost a neumím investovat.

Nevím, jestli jsem jediná v naší generaci, kdo si připadá totálně neschopný a naprosto zbytečný?

PŘÁTELSTVÍ

   Vždycky jsem narozeniny slavily spolu s Nejkámoškou, letos už to bylo sedm let, co neslavíme, ba, Nejkámoška ani neví, že vůbec nějaké narozeniny mám. Zrovna letos, v období našich narozenin se mi do rukou dostala knížka od mojí milované spisovatelky Ireny Obermannové "Přítelkyně". 

   Přátelství je pro mě nesmírně důležité a nikdy nepřestanu litovat, že nemám takovou tu úplně nejvíc nejlepší kamarádku, co se jí dá říct úplně, ale úplně všechno. Vždycky jsem si myslela, že s Nejkámoškou nám to vydrží až do důchodu, ale...prostě to bylo jinak. Tak aspoň úryvek z té knížky, která mě, stejně jako další knížky do I.O., dostala:

    "Přatelství nikdy nebylo považováno za reprodukční svazek, nikdy nepodléhalo tolika vžitým představám, do přátel nikdo nehustil, jací mají být, jak se musí chovat, aby to bylo správně, žádné náboženství ani společenství nehlásalo, že je nutno přátelit se výlučně s jednou osobou, že přítel musí být věrný, nesmí mít žádné další přátele, že se musí cele oddat, odevzdat, vzdát se své svobody, neopustit. Že navěky. Žádné "co bůh spojil, člověk nerozlučuj", nic takového, žádná omezení, žádný kriminál. Přátelé si nemusejí lhát. Přátelství je pravdivější, protože skuteční přátelé si mohou říct vše, nikdy se nenechají ve štychu, nepotřebují k tomu žádná razítka, obřady ani rozvody. Přátelství se neuzavírá, není doprovázeno žádnými kecy ani obřady. Prostě vznikne. Prostě se stane a je. Na druhou stranu rozchody bývají hodně bolestivé" 

A pod tohle bych se podepsala, protože ztráta přátelství fakt bolí.

DÁ SE TOHLE ROZHODNOUT?

Nikdy vůbec nikdy mě nenapadlo, že budu muset něco takového rozhodnout. Vždycky jsem si představovala, že moje kočička se mnou bude hodně hodně dlouho, že se spolu jednou odstěhujeme na chalupu, kde bude mít velikou zahradu, ptáky v přímem přenosu a spoustu schovávaček. A že až jednou...tak napořád usne někde pod stromem a nebo ve svém pelíšku. Jenomže realita se od představ strašně moc liší...

   Z kočičky je uzlíček kostí potažený kůží, podle poloh, které zaujímá tuším, že si ulevuje od bolesti. Skoro nežere, ale o to víc pije (prý to k té její nemoci patří). A začátekm týdne jsem si všimla, že má nějaký problém s okem. Možná by se teď, kdy už je hodně unavená, daly do ní nějaké léky dostat, ale bojím se, že na léčbu už je pozdě. 

   Pořád bych si přála, aby klidně usnula ve svém pelíšku, v bezpečí. Představa, že její poslední cesta bude na veterinu, kde ji zbaví bolesti v anonymním prostředí je pro mě hrozná. Jenomže stejně hrozná je i ta, že se bude dál trápit. Jak se o něčem takovém dá vůbec rozhodnout???

NECHÁPU A NECHÁPU

Tahle doba už mi připadá vážně zvrácená. Jak je možné, že korektnost už je tady v takové míře, že studenti VŠ mají spousty papíru, co všechno nesmějí, jak se k ním musí přistupovat a jak s nimi jednat...za mého mládí by takoví lidé mohli stěží na "učňák". Dobře, takže korektnost nade vše, ale jak je na druhou stranu možné, že známá a prosperující firma donutí člověka k výpovědi dohodou takovou formou, že nad tím zůstává rozum stát.

   Jasně, někomu někdo ležel už dlouho v žaludku, ale to, že se člověka nikdo nezastane, že neexistuje odvolání, že se všichni tváří, že se nic neděje...Sakra, kde to žijem? Ano, spousta lidí by mi řekla, abych "sestoupila na zem", ale kde jsou nějaká pravdila, kde je slušnost? Nedokážu jen tak přijmout fakt, že vyhrává vždy ten, kdo má víc peněz (a to, samozřejmě, má v tom případě ta zmíněná firma). Takže spravedlnosti se nedá dovolat ani soudně...Vážně, kde to žijem? Jak moc se tahle společnost liší od té proklínané před  89? Tak nějak v koutku duše víc vím, než jen tuším, že se od ní neliší vůbec!!!

CO TEN DŮCHOD ?

Po setkání se spolužačkami ze střední jsem pochopila, že s důchodem to máme, my "holky", v našem věku, skoro stejné. Práce nám nevadí tolik, jako ta únava. Zvládáme osm a občas i více hodin, ale doma už jsme k nepoužití. A zoufale nám chybí čas, který bychom chtěly věnovat vnoučatům a starým rodičům. Popřípadě i samy sobě a svým zálibám. Ještě ta šedesátka nám připadá přijatelná, ale všechny ty další roky po ní, to už je vážně jako trest za něco, co jsme neprovedly.

KRUTOPŘÍSNÁ DIETA :-)

   Mám za sebou 15 dní fakt přísné ketodiety. A pár dní, kdy se snažím držet nějaký režim. (Jasně, že ne vždy je to úplně 100%, ale zmrzlinu jsem ještě neměla :-D).

   Potěšilo mě, že si toho všimla dcera a některé kolegyně v práci. No a před zrcadlem se taky cítím o trochu lépe, i když, vrásky a kruhy pod očima žádný úbytek kil nevymaže.

   Zjistila jsem, podle vzorového jídelníčku, který mi zaslali, abych ho dodržovala po dietě, že vlastně normálně jím málo a ještě blbě. No, ale kde vzít čas a prostor na neustále nákupy a přípravu jídel, to mi neporadili :-). (Přiznám se, že krájení zeleniny fakt nesnáším).

   Další poznatek je, že jsem v průběhu diety vůbec neměla hlad, takže to neustále nutkání si něčeho zobnout je jenom pocit a chutě. Měla bych si z toho vzít ponaučení, než něco bezmyšlenkovitě strčím do pusy.

   Taky se mnohem lépe dodržuje režim, když má člověk volno a déle spí. No, s tím též už nic nenadělám.

  Prozatím se budu snažit a uvidíme, jak dál...

CO S BYDLENÍM

Na Zbraslav jsem se, podruhé, stěhovala s tím, že už tady zůstanu až do důchodu. "Měla jsi to předvídat", jak prohlásila sestra. Na prahu stáří jsem se poučila, jak je známo, jsem nekonečně naivní, že pokud nemám vlastní bydlení, musím neustále předvídat a především, nikomu nevěřit. V okamžiku, kdy mi paní domácí sdělila, že prodává svou část domu jsem jen zalapala po dechu a v duchu úpěla, že tohle si přece neděje mně. Sakra, už podruhé...

   Proč jsem vlastně tolik chtěla být na Zbraslavi? Kvůli řece, která mě uklidňuje, kvůi síle, která vyvěrá z Keltského oppida a kterou vnímám, kvůli tomu, že se tady, za oknem do zahrádky, cítím chráněná před světem a před lidmi, kvůli tomu, že téměř nepotkávám žádné sousedy, že je Zbraslav taková "pražská vesnice".

   A taky kvůli vzpomínkám na chvíle, kdy tady za mnou jezdívaly všechny děti, kdy jsme s dcerou sedávaly v pergole, kdy tady za mnou jezdily návštěvy, kdy jsme se tu občas sešly s Nejkámoškou, kdy jsem se, asi naposledy, úplně zbytečně a nerozumně zamilovala do člověka, do jakého by se nikdy nikdo zamilovat neměl. Kdy jsme tady občas s tím člověkem byli i šťastní (po pravdě, on byl šťastný s vodkou a já, když jsem to pominula, s ním). Tady za mnou jezdil kamarád motorkář, tady jsem přijala naplno rozvod...Možná to nepopisuju až tak úplně dobře, ale fakt bych chtěla být tady, blízko řeky...

   Bojím se, že na hledání dalšího bydlení, na stěhování, na nové zařizování už prostě neumím najít sílu...

                                                                           2023

VOLIT - NEVOLIT ?

Již začínám být alergická na média, která nám prezentují jedinou správnou volbu a jediného správného kandidáte. Tak nějak mám pocit, že vládu té jedné správné strany už jsme tady měli. Zase už nám někdo podsouvá, co si máme myslet.

   Po pravdě, nechci, aby prezidentem byl člověk, který "všechno zná, všechno ví, od všeho má klíče" a jeho čeština, budiž mu tak trochu odpuštěno, protože není jeho mateřským jazykem, je žalostná. Nechci, ale také, aby prezidentem byl člověk, ze kterého mám pocit: "čí chleba jíš, toho píseň zpívej". 

   Jiný výběr není. Moji alternativou není anti-volba. 

   (Již několikátý rok žiji v Praze, ale za svůj domov považuji maličkou vesničku, kde není obchod, není školka, doprava je silně "osekaná" a pokud člověk nemá auto a řidičák, je odsouzen k nezaměstnanosti. Bez auta se lidé nedostanou ani k lékaři, ba ani do lékárny. A přitom, za mého dětství, tohle všechno bylo dostupné v nejbližších obcích. Lidé z takových vesniček nikoho nezajímají, naopak, jsou nazývání "Koblihami", dezoláty, rusomilci a lůzou. Všichni kritizují, jak tito lidé volí. Ovšem, kdo se ptá, proč ?)

   Zvažovala jsem, říkala jsem si, že se rozhodnu po sledování "Debat", ale na něco takového se nedá ani dívat. Mohu kritizovat něčí vyjadřování, ale nemám ráda nefér hru. (Ano, celá politika je svinstvo, což všichni víme). Moderátoři by měli být nestranní, nejsou. A zavřít kostel, aby do něj nemohl kterýkoliv člověk, byť kandidát na prezidenta, je opravdu do nebe volající (vždyť kostely vždy poskytovaly azyl...).

   Ne, nemám pocit, že tyhle volby jsou svobodné, vždyť ostatní kandidáti, kromě favorizované trojice, byli znevýhodněni hned od začátku. Nechci volit mezi dvěma zly a nechci volit proti svému přesvědčení. Na téhle frašce se podílet nebudu.

PRVNÍ KOLO ZA NÁMI

Odvolila jsem. A po prvním kole jsme zase na začátku a opět tady máme dilema "volby menšího zla", přesně tak to dopadlo. Ostatně, dalo se to čekat. Společnost je rozdělená a ti, kteří uvažují maličko jinak, stejně nic nezmohou. Přemýšlím, že do druhého kola volit nepůjdu, protože oba kandidáti mi připadají nepřijatelní, každý z jiných důvodů. Co je v tomto případě menší zlo??? Největší zlo je rezignace, jak říká můj Nejlepší přítel. A já už v životě rezignovala na tolik věcí, že přidat k nim i druhé kolo prezidentské volby nebude problém. A nebo by měl být...?

A ZASE VOLBY

 Tak si opět volíme prezidenta. Kandidátů sice máme osm (původně devět, jeden odstoupil), ale favorizovaní jsou pouze tři. Nechápu, proč nemají všichni stejné podmínky, ale některé věci se vážně chápat nedají.

   Z těch tří mám pocit, že bych volila buď větší zlo, menší zlo a nebo naprostou nekompetenci. Neustále nás "masírují" média, že ten má tolik a tolik procent a takovou nebo makovou úspěšnost.

   Kruci, proč si lidé nezvolí "svého kandidáta" podle toho, jak se jeví jim a nevykašlou se na všechna média a progózy!!!

...a stále nechápu...

Tuhle dobu chápu čím dál tím míň a přiznám se, že už ji ani tak moc chápat nechci. Stává se ze mě nejspíš stará zapšklá rašple, která nerozumí mladým a modernímu pojetí života.

   Nechápu, že vyplnění nějakého genderového dotazníku můžu ovlivnit přidělení grantu a potažmo fakt, zda bude či nebude na výplaty. Hlavně, že v záhlaví je napsáno, že se jedná o dotazník dobrovolný a anonymní. Tak nějak mám pocit, že něco podobného už jsme tady jednou měli...

...při nákupu a též příspěvku do potravinové sbírky, jsem zaslechla paní, co měla na starosti pečivo, že museli odinstalovat bezpečnostní kamery, protože na nich bylo zachyceno, jak určitá skupina cizinců krade...fajn, takže se to zamete pod koberec. Člověk pak opravdu přemýšlí, zda má chuť někomu na něco přispívat, když tak nějak tuší, že ti opravdu potřební si kvůli studu o pomoc stejně neřeknou.

   Byla jsem nadšená z "Knižních budek", kde se daly najít skutečně zajímavé knížky. V současné době zejí prázdnotou, jakmile se tam nějaká knížka objeví, okamžitě naběhnou bezdomovci s taškami a nebo nějací výkukové přímo z auty a všechny knížky z budky zmizí. A pak člověk neví, zda je lepší představa, že ty knížky někdo prodává do antikvariátu a nebo s nimi topí, to v lepším případě, v tom horším slouží k hygienickým účelům. 

   Lidé jsou nabádáni k šetrnosti, ale na klimatickou konferenci se letí letadly, protože mít ji on-line přes internet by bylo pod úroveň. Stejně tak, jako když část vlády letí letadlem do sousedního Polska. Jako by neměli auta nebo vlak. Šetřit mohou jen ti dole a to pořádně.

   Všude po Praze na člověka "křičí" zářící reklamy, ať si splníme vánoční přání a bez čeho všeho se neobejdeme!!! Na těch reklamách se šetřit nemusí? Zrovna včera jsem si říkala, jak všechna ta světla a nápisy odvádějí pozornost od nádherných fasád domů, od toho, co vytvořili naši předkové. A téměř všechno se jmenuje anglicky, jako bychom neměli svůj krásný melodický jazyk. Jo, jsem staromódní a zapšklá...

   Nějak mi to připomíná starou knížku po tatínkovi, byly v ní takové hodně smutné pohádky. (Kdo ví, kam se poděla?) V té knížce chudé děti neměly žádné hračky a žádné Vánoce, jenom se dívaly do nazdobených výkladů a tajně snily. Už tenkrát mi to bylo tak moc líto a vlastně jsem byla ráda za to, že taková doba už je pryč. Teď bych řekla, že je zase zpátky. Sice jinak, ale je.

   Proč by nemohlo být méně věcí, proč se musí dovážet přes několik států, proč trvanlivost věcí je minimálně? Víc a víc se vyrábí, víc a víc se prodává, tiskne se víc a víc peněz, které mají menší a menší hodnotu...a tlak ma lidi je větší a větší, pracuj, pracuj, pracuj, šetři, šetři, šetři!!! Proč neřeknou rovnou, že svět v téhle podobě je jenom pro bohaté a ti ostatní, ti jsou tady přebyteční a je potřeba s nimi skoncovat. Je nás tady už osm miliard. Kolik toho ještě Země vydrží?

"Nechápu, nechápu, nechápu"

...nerozumím téhle době a neumím v ní žít, nerozumím stále více a více technickému způsobu života. Pořád se mě někdo ptá "...a máte naši appku?", stále se mi nabízí placení jakýmsi záhadným QR kódem, stále více věcí se jmenuje nějakým záhadným anglickým slovem. Nějak mi přizpůsobování se tomu všemu nejde.

...nerozumím tomu, že lidé, kteří se fotí jak jedí, oblékají se a líčí berou za tohle neuvěřitelné množství peněz a říká se jim "celebrity". Nerozumím tomu, že lidé, kteří dávají na net podobné fotky přírody jako já jsou umělečtí fotografové a já pořád jenom uplně obyčejná stará ženská.

...nechápu, že se lidé živí tím, že radí ostatním, jak mají žít, co mají jíst, co si mají oblékat a jak se mají cítit šťastní... A každý chce vydat knihu, protože je přesvědčený, že právě on má ten úplně správný návod na tohle všechno. (Taky bych chtěla vydat knihu, ale četl by ji někdo?) A navíc by mě vážně zajímalo, kdo ty knihy chce vydávat kvůli těm ostatním? A kdo kvůli svému egu!

"Dnešní době nerozumím"

A nejen, že jí nerozumím, ale asi se to ani nikdy nenaučím. A další fakt je, že vlastně ani nevím, jestli jí vůbec rozumět chci?

   Tak třeba zákaz plastových brček a tyčinek do uší. Dobrá, plastů je všude hromada. Na druhou stranu, sakra, proč kupuju většinu zboží v plastovém sáčku a ještě zabalené v kartonové krabici? To mi hlava nebere. Třeba do odpadkového koše jsme v době mého dětství dávali noviny (posloužily tak vlastně 2x), teď se tam dávají plastové pytle...

A celkově, co se ekologie týká. Vláda nám vyhrožuje, že se v zimě bude vytápet pouze na 18 stupňů C (chudák Putin, tomu to bude rvát žíly), ale Praha má nejvíce aut na obyvatele v celé Evropské unii a v každém autě většinou sedí jeden člověk! Ovšem, MHD se místo zlevňování  zdražuje, kde je v tom nějaká logika?

   Potýkáme se se suchem, ale namísto, abychom zadržovali vodu v krajině stavíme na orné půdě další a další sklady pro zboží, které dovážíme přes půl světa kamiony. Všude jen samý beton, ten té vody vážně zadrží hodně! Nebylo by snažší vypěstovat a vyrobit si ty produkty přímo tady? Stavíme další a další megastavby, office centra, kde stejně nikdo nechce pracovat. Proč se tam nenasázejí stromy nebo aspoň keře? Jasně, peníze jsou až na prvním místě.

   Složitě řešíme likvidaci odpadů, ale proč se nevyrábí kvalitnější věci? Proč skoro každý spotřebič "odejde" chvíli po záruční době? Více kvalitních výrobků by znamenalo i méně odpadů.

   Nevím, proč mám pocit, že se šetří vždy jen na těch nesprávných místech. A nejhorší na tom je, že jedinec moc dělat nemůže. Je k smíchu, že vodou, kterou nevypije kočka zalévám kytky, ale většina dešťové vody tady v Praze odtéká do kanálů, protože ji nikdo nejímá. A tak by se dalo pokračovat do nekonečna.

   Dcera se zetěm mi stále předhazují, jak jsem negativní, ale nějak mi nejde tohle všechno přijímat s úsměvem a nepozastavovat se nad tím.

"Dobrá matka"

Tak nějak si říkám, že pokud matce zemře dítě, které zemřít nemuselo, tak nejspíš mezi dobré matky nespadá. Dobrá matka by něco takového nikdy nedopustila. A všechnu svou lásku přenese na dítě, které jí zbylo. (Pokud měla to obrovské štěstí). Jenomže co znamená být dobrá matka? Za mého mládí nebyl internet a tak člověk prostě byl matka a asi se v tomhle ohledu s nikým neporovnával. Doma nás nějak vychovali a o tom jak jsme moc nepřemýšleli, prostě jsme pokračovali ve výchovném modelu svých rodičů, aby děti byly najedené, čisté, přiměřeně poslušné a něco uměly. A samozřejmě, aby se cítily milované. No a ta láska byla i v tom čistém oblečení, v uvařeném jídle, v pohádkách před spaním, ve vybarvování omalovánek, v chystání Mikulášské nadílky a Velikonoční pomlázky. Jestli se cítily milovaně...? Jestli jsem se jako dítě cítila milovaně...? Nějak neznám odpověď...

   V době, kdy děti byly úplně malé mě napadaly různé myšlenky, které jsem si zakazovala. Říkávala jsem si, že normální matka by je mít neměla. Nikdy jsem neměla pocit, že úplně přesně zapadám do nějaké "škatulky", proto jsem se o to víc těm myšlenkám bránila. Tenkrát a ještě dost dlouho potom jsem si  "zapadat" hodně moc přála.

Byla jsem dobrá matka, když jsem cítila zklamání, že se mi narodil syn, když jsem si přála holčičku? Byla jsem dobrá matka, když jsem se radovala, že si dítě nebo později děti na chvíli vzala babička? Byla jsem dobrá matka, když jsem se více radovala z narození dcery než z narození syna? Byla jsem dobrá matka, když jsem si, při poslechu některých matek na pískovišti, říkala, že se na MD docela určitě zblázním, že už nikdy nebudu normální, že už si nikdy nevezmu lodičky a kabelku? O tom všem jsem mlčela a nikoho se na to neptala. Koho taky? Myslím, že od mamky nebo tchyně by se mi dostalo odpovědi, že matka má být prostě matka, být s dětmi doma a starat se o ně a o manžela.

   Nikdy jsem nelitovala let, kdy jsem byla s dětmi na MD, nevadilo mi ani to, že jsem se musela uskrovnit, dokonce mě to s nimi, když už byly trochu větší než miminka, moc bavilo, ale přesto jsem si přála mluvit s někým o věcech, které mě zajímaly a sdílet myšlenky, které se týkaly i jiných témat než domácnosti.

    Nejspíš bych ani tenkrát titulu "dobrá matka" nedocílila. No, vlastně ani pořádně nevím, v čem vlastně má být ta "dobrá matka" opravdu dobrá.

"Ludmila Vaňková"

 Více jak před týdnem mě "dostala" zpráva o úmrtí mojí milované spisovatelky Ludmily Vaňkové. Mám skoro všechny její knížky a opakovaně se k nim vracím. Díky ní se pro mě postavy z naší historie staly skutečnými živými lidmi. Dožila se požehnaného věku a chtěla bych věřit, že se teď setká s hrdiny a hrdinkami svých knížek.

"SLUNOVRATOVÁ VÝZVA"

Nedokázala jsem se smířit s tím betonováním keltského oppida, ale cítila jsem se úplně bezmocná. V den Slunovratu jsem stála na molu, dívala se na Hradiště, které už hyzdí ta nová rozhledna a najednou mě napadlo, že musím zkusit ještě něco. Napsala jsem doma výzvu na (veřejný) FB, aby se lidé zamysleli a podepsali petici proti betonování. Vím, před Vánocemi má každý jiné starosti, ale chci věřit, že každý hlas se počítá a že je to lepší, než neudělat vůbec nic.

   Stejně tak, jako je lepší poslat aspoň malý obnos na pomoc potřebným, než si vyčítat, že nemám dostatečné prostředky, abych mohla pomoct účinněji.

"MÁ SMYSL PROTESTOVAT?"

Nějak nevím, zda to vůbec má smysl, nesouhlasit, protestovat, podepisovat, ale když člověk neudělá vůbec nic...? V posledních dnech jsem podepsala dvě petice. První za zavedení "klasické" vakcíny. Podepsla jsem ji proto, že se snažím pochopit lidi, v mém bezprostředním okolí, kteří mají problém s moderními vakcínami a pozastavují se nad množstvím doporučených dávek. Nad těmi se, ostatně, pozastavuji také. Spousta těchto lidí by se očkovat nechala v případě, že by vakcína byla právě na té "staromódní" bázi a jednodávková. Myslím, že by se tomu měla dát šance!!!

   Další petici jsem podepisovala rozhořčená na nejvyšší míru. Petici za zákaz betonování na Keltském oppidu u nás na Zbraslavi. Jako by nestačilo, že tam nechali postavit rozhlednu. Na ta místa chodili lidé, kteří něco cítili, kteří se cítili spojení se zemí a nebem, s duchy našich dávných keltských předků. A někdo někde vymyslel, že se plocha zarostlá trávou, keři a květinami, pod kterou odpočívají základy prastarých sídel a chrámů, zalije betonem a popíše barvami. Vždyť tohle je svatokrádež, pohrdání minulostí!!! Jak se bránit proti aroganci moci a nebetyčné blbosti, která je podpořená funkcí???

"POLARIZACE SPOLEČNOSTI"

Společnost se rozdělila na dva tábory, očkované a ty, kteří očkování odmítají. Ani jedna skupina nechce slyšet rozumné argumenty té druhé. Někdy mám pocit, že si ten, který je o své pravdě pevně přesvědčený "jede ve své lajně" a odmítá slyšet i to, v čem je názor protistrany pochopitelný. 

   Osobně bych souhlasila s povinným očkováním pro seniory a pro zaměstnance ve zdravotnictví. Na druhou stranu, při povinném očkování by musel na sebe stát vzít garanci za vakcíny a přihlížet k tomu, zda by u dotyčného vakcinace převýšila přínosy nad riziky.

   Jenomže jak poslouchám některé lidi, tak skutečně slyší jen to, co slyšet chtějí. Prostě to tak je, zastáváme nějaký názor, s tím názorem se ztotožňujeme a tan opačný rovnou zavrhneme, aniž bychom o něm přemýšleli. 

   Stále upřednostňuji to, aby lidé hledali věci, které je spojují a nebazírovali na tom, co je rozděluje.

"ČO BOLÍ, TO PREBOLÍ..."

Přišlo to jako blesk z čistého nebe a svět je zase chudší o jednoho úžasného člověka, o "básníka", zpěváka Mira Žbirku...

(...nemohly jsme tomu se ségrou uvěřit...a byly jsme tak daleko od sebe, že nám "nehrozila" ani ta společná sklenka vína.)

Navždycky s ním budu mít spojeno své dospívání, první lásky, první zklamání, slova jeho písniček mě provázela celým mládím až do dospělosti. Patřil k mým nejoblíbenějším zpěvákům. Dokonce jsem ho jednou viděla na živém koncertě (Šumperk), když jsem končila druhý ročník průmyslovky. On byl jedním z důvodů, proč "miluju" slovenštinu. 

   Nesměle jsem uvažovala o tom, že bych ještě nějaký jeho koncert navštívila, ale už nenavštívím...jeho písničky zůstanou...ale on už se vydal na tu nekonečnou cestu, možná tam, kde je ukrytá, před zraky světa, tajemná Atlantída...

NECHCI

Jak už jsem psala v předchozím příspěvku nechci a nemám chuť za něco bojovat a proti něčemu se stavět. Člověk by měl žít v souladu s přírodou a sám se sebou.

   Mám na věci svůj názor, ale nehodlám ho nikomu vnucovat a vydávat ho za jediný správný. A stejně tak mi přijde jako ztráta času neustále číst a sledovat videa o "zaručené pravdě".,

   Lidi, které mám ráda, budu mít ráda stále, bez ohledu na to, jaký názor zastávají, ale přesvědčovat mě o své !pravdě" skutečně nemusejí. Opravdu to k svému životu nepotřebuji. 

   Dostala jsem se,  po více jak třiceti letch, znovu ke knížce V. Škutiny "Tak už jsem tady, pane Werichu". Je v ní spousta nádherných myšlenek a jedna z nich přímo výstižná: "...vždy se ptám, jaký to bude mít význam pro nás, pro Wericha?..." A přesně vím, že výše uvedené spory o tu nejpravdivěší pravdu pro mě žádný význam nemají.

NECHCE SE MI DISKUTOVAT

   Přiznám se, že se mi nechce diskutovat ani o politice, ani o očkování. Prostě už mě tahle témata unavují. Mladí si svou budoucnost zvolili a tak mají to, co chtěli. Budoucnost je především jejich a čas ukáže, jestli volili nebo nevolili špatně, stejně tak, jako to ukázal nám, dříve narozeným.

   Očkování je také veliké téma a nemám chuť "kopat" ani za stranu odpíračů nebo naopak fanatických vyznavačů. Prostě asi tak, nemocní a slabí senioři nad 65 let rozhodně očkovat, mladí zdraví, ať ponechají na svém uvážení a nikdo je k ničemu nenutí. Máš zdravotní důvod proč se neočkovat, vyběhej si potvrzení a doktoři by se neměli bát ho vystavit. Jsi riziková skupina a očkování odmítáš, protože věříš bludům, v případě hospitalizace se podílej aspoň z části na zaplacení nutné léčby. Rozhodnutí je tvá osobní věc, takže je tvoje osobní věc i tvé vlastní zdraví.

VOLBY DO PSP

   Na tyhle volby jsem se nevykašlala, dokonce jsem si nechala poslat voličský průkaz (a světe div se, naše pošta mi dokonce doručila dodejku :-) ), takže jsem odvolila v Praze. Byla bych tady černá ovce, protože jsem nevolila žádnou z koalic (myslím si o nich své). Tím ovšem nechci říct, že bych nevolila některou ze spojených stran, kdyby kandidovala samostatně. Svůj hlas jsem, stejně jako více než milión lidí "zahodila", protože se "moje" strana nedostala do parlamentu. (Sice těsně, ale tady se hraje i na setinky).

   A navzdory tomu, že žiju už pár let v metropoli si myslím, že opravdu není dobře, když ve sněmovně nebude žádná levicová strana. Ti nejubožejší a nejpotřebnější nebudou mít u nikoho zastání. Uvidíme, co nám to přinese...

CHOLESTEROL

Konečně se mi podařilo nechat si odebrat krev, což byla vážně story :-D, sice spíš k pláči než k smíchu, ale dobře. A tohle byl výsledek: Včera, hned po ráno, když jsem nevěděla, s kterou prací začít dříve, se ozval telefon a z něj sestřička od našeho nového úžasného pana doktora: "Dobrý den, máte vysoký cholesterol, pan doktor vám vzkazuje, že máte ihned začít držet přísnou dietu, zhubnout a začít se hýbat!!! Pokud se za půl roku nezlepšíte, tak vám nasadí prášky!". Nezmohla jsem se na slovo. ..

Práce jsem měla fakt hodně, takže nebylo moc času přemýšlet, ale vážně nemám pocit, že se takhle jedná s pacienty. Viděl mě jednou v životě, nic o mě neví, paradoxně jsem si před 14-ti dněma ulomila kus zubu na syrové mrkvi a tento týden skřípla záda při cvičení.

   Téměř denně chodím dvě zastávky pěšky, protože tím směrem nic nejede, Denně cvičím, nejím nic smaženého, masa minimum, žádné omáčky, nenechávám si jídlo omastit apod. Jasně, zmrzlina, ale na té si aspoň nelámu zuby. A on mi bude, sakra, vyhrožovat nějakými prášky. (A je veřejným tajemstvím, že přijatelné hodnoty cholesterolu se v tabulkách posunuly níže, aby se zvýšila spotřeba léků a výtěžek farmaceutických firem). A co třeba zauvažovat o tom, že by cholesterol mohl být dědičný. 

   Prostě, vidím člověka jednou v životě, je tlustý, takže je jasné, že se cpe tučnými a nezdravými jídly (ok, zmrzlina taky není zdravá), neudělá krok pěšky a celý dny se váli na gauči... Zlatá stará paní doktorka

PROČ?

   Vážně nevidím jediný důvod, kromě lásky k dceři, proč tady zůstávat. Proč pobývat 8,5 hodiny zavřená v rozpálených místnostech a k tomu téměř hodinu a půl v rozpálených autobusech. Myslím, že jsem už na oltář téhle společnosti "položila" vážně dost. 

V bytě neustálý hluk, domácí vrtají, bouchají, ráno pouštějí šílenou hudbu, souloží, večer pobývají na zahradě, za okny jezdí a práší auta...zlatý lockdawn. (Nejraději bych bydlela na samotě u lesa). 

   "Výborný nápad" odchod do důchodu v 65-ti letech, když už bude člověk tak unavený a vyčerpaný, že už nebude chtít nic vidět, nic zažít a nic podniknout. "Dobře" si to na nás vymysleli. Celý život jen chodit do práce, hrbit hřbet a platit složenky. A ještě se tomu říká "žít".

ZMĚNA ČASU

...dočetla jsem se, že změna času (letní - zimní) se nezruší. Prostě bude trvat a bude trvat, ač EU slíbila, že tento rok máme změnu naposledy. Prostě na věčné časy a nikdy jinak!!! Ať s tím už jdou opravdu DO PR--LE!!! 

Vážně nechápu, že se u nás dají ze dne na den zavřít školy, uzavřít okresy, nařídit nošení roušek a respirátoru a všechno tohle projde. Ovšem, když se má zrušit něco, co bylo jednou nařízené, tak se to prostě zrušit nedá, aniž by někdo vysvětlil proč. Sakra, k čemu je ta absurdita se střídaním času dobrá, když to nepřináší žádnou energetickou ani jinou úsporu??? Nařídit se to dá a zrušit ne??? Sakra, kde to žijem? Ostatně, ty změny času jsou asi tak potřebné jako ta trapná EU!!! Do háje se změnami času i s celou EU!!!

ŠIKMÝ KOSTEL

 Přečetla jsem oba díly téhle úžasné knížky od Karin Lednické. Najednou jsem mnohem víc pochopila kraj, ve kterém jsem se narodila, ve kterém se narodil můj milovaný tatínek. A v duchu jsem se sklonila před babičkou, která byla schopná zařídit svému jedinému vymodlenému dítěti, které nezemřelo při porodu ani hned po porodu, Českou národnost, namísto Polské po jeho otci. Po přečtení těch knížek jsem naprosto přesně věděla, proč to udělala.

CO NAPSAT?

Co napsat muži, který je o pár let starší než já, když napíše, že pro něj už život nemá cenu? Napíše, že se "špatnými kartami" nechce a nedokáže hrát. Když se "podívám" na ty svoje, tak se mi chce zoufale smát. Kdo z nás dvou je má horší? On, který se dávno rozvedl, zemřeli mu rodiče, se synem se nestýká a po 11 letech s přítelkyní se najednou nemohou shodnout na tom, kde chtějí prožít stáří. On na Severní Moravě, ona na Jižní. Je tohle důvod pro uzavírání života???

   A já? Zemřel mi syn, asi by mě strašlivě bolelo, kdybychom se spolu nestýkali, ale kdybych věděla, že žije...Nemám svoje bydlení, nemám žádného muže, s kterým bychom o sebe vzájemně stáli, chodím do práce, která mě už dávno nenaplňuje a ještě tam se mnou nejsou někteří lidé spokojeni, dcera i T...ka mají svůj vlastní život...a přece vím, že život se musí žít, že má smysl...

ZAPOMNĚLA JSEM FLIRTOVAT, POMOC!!! :-)

   Tak  se se mnou dnes, nezávisle na sobě (postupně,. pokoušeli flirtovat dva pánové, asi tak v mém, značně pokročilém věku. Určitě nejspíš proto, že si mě pořádně neprohlédli :-), v prvním případě jsem měla nasazený respirátor a v tom druhém polonasazený :-D.

   První případ nastal v práci, kde jsem už od včerejška byla "štěstím bez sebe", že dorazí parta umývačů oken. Ke všem úkolům se přidalo ještě vyklízení věcí ze stolů pod okny a jejich opětovné vrácení. No a pak se jeden bodrý umývač nahrnul do naší místnosti se slovy, o krásných ženách a podobných věcech. Jenomže padla kosa na kámen, neboť narazil pouze na mou šťastně vdanou kolegyni, která měla v hlavě jen nový experiment a na mě, šťastně osamělou, která se soustředila na svou práci. Trochu mi ho zabylo líto, protože jsem si vzpomněla, jak s ním vždy povídaly a žertovaly mé (nedávno odchozí) kolegyně. A tak jsem se, mezi pracovním zápalem, zmínila, že bych ho brala na brigádu. (Je fakt, že by se mi někdo, kdo by umyl okna, hodil). Pán doslova pookřál a hned začal, co bych s ním asi tak dělala a cosi o dobrém jídle a podobných věcech. Naprosto stroze jsem odpověděla, že brigádou jsem, samozřejmě měla na mysli mytí oken a vaření, že upřímně nesnáším. A bylo "vymalováno". Oba jsme si pak už hleděli svého a kolegyně byla vděčná za ticho, ve kterém mohla nerušeně bádat :-D.

   No a pak jsem kráčela k zastávce, hlavu plnou toho, co jsem dnes v práci dokončila a co musím začít dělat zítra, V postranní uličce, do níž vstup blokovalo větší auto, jsem se nerozhlídla a další auto mě málem srazilo. Sotva jsem uskočila....a šla jsem dál a dál přemítala o práci. A ono ejhle, zmíněné auto vedle mě zastavilo a řidič prohlásil: "Nebojte se, já bych vás nepřejel, viděl jsem, jak jste se lekla" a usmíval se, no a já, místo, abych poděkovala a usmála se za respirátorem :-D pronesla: "Vůbec jsem se nerozhlídla, jdu z práce a mám plnou hlavu práce...". "Tak to vás nebudu zdržovat", řekl pán a odjel.

   Kdybych žila v době minulé, tak by mě "pověsili" na "Tabuli cti", jako vzornou pracovnici, to jsem to dopracovala!!! (Nejen, že jsem zapomněla co je to sex :-D, ale neumím už ani úplně obyčejně flirtovat). :-D

FAKT NEVÍM....

 ...dodržuji všechna opatření, nejen proto, že jsem v životě přišla o několik milovaných, ale i proto, že vím dost o virech, mutacích, metodě PCR, sekvenacích, prostě o věcech, které jsou pro většinu lidí španělskou vesnicí. Jenomže už nějak nemám sílu věřit, že nás někdo chce něčeho ušetřit. Pokud by na tom skutečně měli zájem, vypadalo by to jinak. Téměř všechno je zakázané, ale dodržování opatření nikdo nekontroluje. Každé opatření má několik desítek výjimek. (Takže většinu lidí musí napadnout, že nejde o zdraví národa, ale o podzimní volby...). Proč zaměstnavatelé nepoužívají antigenní testy? Proč neumožní těm, kteří mohou pracovat z domova, home-office? Proč zaměstnavatelé nevybaví své zaměstnance respirátory? Proč se nezvýší nemocenské dávky těm, kteří jsou v karanténě? Jak je možné, že si nemohu jít koupit boty, ale mohu denně jezdit natřískanou MHD? V hotelu se člověk s rodinou ubytovat nemůže, ale pokud si krátkodobě pronajme chalupu nebo apartmán na horách, tak je všechno v pořádku a může tam být pohromadě třeba pět rodin. Britská mutace koronaviru se u nás ve větší míře nepotvrdila...jak by také mohla, když vzorky "neodcházejí" na sekvenaci. Proč? Senioři by se rádi nechali naočkovat, ale ejhle, chybí vakcína...

BÝT JAKO VŠICHNI

Tohle se asi nikdy nenaučím. A někdy se ptám sama sebe, jestli to vůbec chci. 

Teď v době Covidové všichni chodí ven, ale chodí není to správně slovo. Všichni totiž venku jezdí na kole nebo běhají. S hrůzou čekám, že mě vykážou z pěšinek okolo Vltavy, protože po nich pouze chodím a překážím jezdcům a překážím běžcům. A nemám dokonce ani psa, s kterým by bylo možné to pouhé chození omluvit. (Královna by mě nejspíš rozsápala, kdybych se jí pokoušela navléct kšíry a táhla ji na procházku). A nejen, že si jen tak chodím, já dokonce chodím bez "apky", takže absolutně netuším, kolik jsem ušla a jaké převýšení se mi podařilo zdolat. A co víc, u toho "jen tak chození" si fotím, ne kvůli lajkům na FB nebo na "Insťáku", prostě pro radost, pro zachycení okamžiku...Tak nevím, jestli se nezačít bát, že mě vyškrtnou z 21.století :-D

Vzpamatovat se

Přiznám se, že už mě nebaví přesvědčovat někoho, že Covid existuje. Kolik virologů znáte osobně? Co všechno o virech a virových nákazách víte? "No a jestli teda existuje, tak na něj stejně umírají jen staří, nemocní a tlustí", hodně častý argument. Jo, tak to vám lze pak jen závidět, když mezi těmi, na kom vám velmi záleží, nikoho starého, oslabeného a tlustého nemáte.

A není to možná také o tom, že se do přeplněných nemocnic nedostanou třeba lidé s nemocným srdcem nebo s jiným onemocněním? A nebo o tom, že praktik, který ordinuje převážně po telefonu může něco podstatného zanedbat?

   Nepopírám, že některá nařízení jsou matoucí a postrádají smysl, ale děláme je přece kvůli sobě a svým blízkým a ne, abychom udělali radost vládě!!!

Něco  je někde špatně!?

Byla jsem na mammografu. pravda, vím, že mám jedno prso větší, ale fakt nemůžu říct, že bych to potřebovala slyšet nahlas od obsluhy přístroje. Prostě jsem silně nedokonalá a vždycky jsem byla. (Nicméně, proč se u toho zastavuji není fakt, že mi bylo něco takového řečeno, ale to, co se dělo mimo. Pro naši většinu, někdy mám pocit, že menšinu, platí jistá pravidla - nošení roušek, desinfekce rukou a dodržování odstupů. A najednou se do čekárny centra nahrne tlupa lidí, muže nevyjímaje, kteří jdou doprovodit jednu ženu, co je objednaná na vyšetření, posedají si okolo stolku, vytáhnou kávu, sundají roušky, smrkají a začnou se bavit. Pravda je, že to udělají chlapi, ženy jsou celkem tiše.Ostatní přítomné vyklidí prostor a vytvoří rozestup, žádná z nás neví, co to znamená. Pak se jedna paní zvedne a jde to nahlásit na recepci. Vedoucí sestra jde problém řešit. Zkrátím to, tito lidé se vrátili do čekárny vždy po pár minutách, co z ní byli, ve vší slušnosti vykázáni. Nakonec už jedna z recepčních hrozila ochrankou. Ve chvíli, kdy jsem přišla na řadu a vyplňovala jsem dotazník jsme o tom diskutovaly, přiznala se, že maji strach zakročit razantněji, aby nebyly obviněny z rasismu. Něco je v naší společnosti hodně špatně!!!)

Nejsem normální

prostě mi to nejde...jdu nějak proti proudu a vůbec se to nelepší. Na koronaviru mi nejvíc vadila rouška a to, že jsem nemohla volně dýchat. Nechápala jsem, jak se někdo může hroutit ze zavřených OC. Kdyby bylo na mě, nemuseli by už je otevřít nikdy.

   Vidím a slyším, jak si lidé mé generace nechají renovovat byty, v jakém "vymazleném" prostředí žijí. Moc se mi to líbí, je to nádherné...pak se podívám na to, jak žiju já. Přízemní, skoro sklepní byt, zařízení - hlavně, ať to slouží...Nemám kuchyňský robot, domácí pekárnu, toustovač, zmrzlinovač, odšťavnovač, kávovar a kdoví, jak se to všechno jmenuje. (Paradox, dříve jsem něco z toho i měla). A co je na tom to nejpodivnější, nevadí mi, že to nemám. Jsem spokojená se zahrádkou,na kterou se mohu jen dívat z okna a s tím, že slyším zpívat ptáky...

   Vlastně teď ani nevím, jestli jsem tak nectižádostivá, flegmatická a nebo naopak tak vyrovnaná a skromná??? :-) 

Vděčnost

   čím víc člověk ztrácí, tím vděčnější je za to, co mu ještě zůstalo. Za každou maličkost, kterou dříve ani neregistroval. Dnes procházka s kamarádkou okolo Hostivařské přehrady. Nebylo zrovna nádherně, ale déšť je teď veliká vzácnost, takže pár kapek víc potěší než naštve. Vodní kostatce, kvetoucí šípkové růže, osamělá volavka, vlny na hladině...a hlavně, člověk, s kterým se dá povídat i mlčet. Cítila jsem, že jsem opravdu vděčná za přírodu okolo sebe, za dešťové kapky a hlavně za to, že mi ještě zůstalo pár lidí, kterým nevadí se se mnou občas vidět.

ULÍTLÝ NETOPÝR  

((toto je pouze a jenom čistě osobní, ničím nepodložená úvaha)

... ať už vir vznikl nebo unikl jak chtěl, jedno je jisté, náramně se hodil. Vzal na sebe totiž to, co nikdo jiný na triku mít nechce. Co si budeme nalhávat. Planeta je přelidněná, produkujeme hromady odpadu, lidé se díky vyspělé technice dožívají věku, o jakém se jim před sto lety ani nesnilo, zachraňují se děti, které by tehdy neměly šanci přežít ani první dny života nebo se vůbec narodit. Jenomže tohle nejde do nekonečna, ale copak může někdo říct, že se musíme zbavit všech přestárlých a nemohoucích nebo těch, kteří se narodí postiženi tak vážně, že si svůj život ani neuvědomují? Nemůže, je to nehumánní a tudíž nevyslovitelné. Kdežto taková malá kulatá viří potvůrka, to je něco jiného...."To my ne, to ON = VIRUS". Nemůžeme  zrušit ani zbytečné lety, zbytečnou nadprodukci všeho možného i nemožného, to přece nejde, ale když to svedeme na viříka, hned to vypadá líp.

   Třeba ho nikdo nevypustil do světa schválně, třeba ho jen někde "lehounce" zmutovali a říkali si, že se může hodit, když bude ještě hůř a nebo plánovali s ním jen tak trošku postrašit, stejně tak, jako se straší děti čertem a Mikulášem. A ono se to, jen tak malinko, vymklo z ruky. Ono člověk, když s něčím dělá delší dobu, tak nabývá jistotu a ztrácí respekt. A ztrácet respekt před některými věcmi nebo jevy zavání průšvihem. Někdy se nic nestane, někdy jen maličkost, která se dá lehce napravit, ale někdy může, v nestřeženém okamžiku, ulítnout "nemocný" netopýr...

Každý má právo...

...ano, každý má právo vysvětlovat si tuhle apokalypsu po svém, každý má právo vidět ji tak, jak ji vidět chce.

   Můj názor: planeta je přelidněná, ve velkých městech není k hnutí, znečištění dostoupilo vrcholu, nedotčené a čisté přírody ubývá, vymírají živočišné druhy, globalizace spojila zdánlivě nespojitelné, každý (kdo na to má) se snaží urvat co nejvíc, mít co nejvíce věcí, zažít co nejvíce, podívat se úplně všude...a ten kdo na to nemá se snaží aspoň přežít...Kdo z nás opravdu dělá nezbytně nutnou práci? Kolik lidí pěstuje obilí a zeleninu, kolik lidí peče chleba, šije oblečení, vyrábí boty, staví domy...??? A kolik z nás vykonává jen nějakou pseudopráci, za kterou bere výplatu??? Poradce pro tohle, poradce pro tamto, analytik toho, analytik onoho a kanceláře pro tyhle všechny marné profese jsou postaveny na místech, kde mohlo růst obilí nebo stromy...

Nikdy, ani v téhle době nebude nikdo, kdy by požehnal útlumu ekonomiky a zrušil zbytečné funkce, protože nic není zadarmo a lidí je neskutečně mnoho. Nepoučili jsme se, lidé volají po znovuotevření obchodů, provozoven, stadionů, letišť, protože bez nich neumějí žít a ti, co jsou v nich zaměstnaní bez nich žít nemohou. Takže zase začneme šroubovat výrobu a spotřebu, ať to stojí co to stojí, třeba i lidské životy...lidstvo ničí samo sebe svým sobectvím a nenasytností...

"...kde to žijem...?"

Tak nějak se ptám sama sebe, jestli se mi to všechno náhodou nezdá. A čekám, zatím marně, kdy se z toho praštěného snu probudím...

   Jediné, co někteří z nás smějí, je chodit do práce. Dopravit se tam poloudušení a stejně tak tam pracovat. (Pro ty, co do práce nesmějí a nebo musí pracovat z domova: Vážně není sranda dobíhat v roušce tramvaj, fakt není příjemné, když se vám celou pracovní dobu navlhle lepí na obličej a pokud si neustále paranoidně umýváte ruce, neboť na většinu věcí sahá spousta vašich kolegů, tak už je máte jako sušené maso. A pokud si myslíte, že po tom všem ještě máte chuť jít do parku, pochopitelně v roušce, tak věřte, že fakt nemáte).

   Myslím si o sobě a ti, kteří mě znají to vědí, že jsem hodně skromná, vážně moc nepotřebuji, ale situce, kdy nemohu obejmout svou dceru, nemohu jet za svou mamkou a ségrou a nemohu se volně nadechnout je pro mě fakt nesnesitelná!!!

"Říkám si..."

...že bychom si měli vzít ze současné situace ponaučení, neboť i toto se děje v duchu hesla "všechno zléje pro něco dobré".

Měli bychom už trvale trochu zpomalit, začít vidět smysl života v něčem jiném, než v hromadění věcí zkrášlování zevnějšku a hledání zábavy

Měli bychom si uvědomit, kolik věcí ve skutečnosti vůbec nepotřebujeme, bez čeho všeho se docela dobře obejdeme.

   Měli bychom se zamyslet nad zdánlivě úplně obyčejnými věcmi, které jsme brali jako samozřejmost a vážit si jich.

Mělo by nás to naučit, obzvlášť teď, kdy je pro některé lidi svobodný pohyb v přírodě vzácností, jak moc nám příroda dává, jak uklidňuje, jak je pro nás nesmírně důležitá a podle toho se k ní chovat. 

   Mělo by nám to ukázat, že bydlet ve velkým městech není vždy výhra a že je možné se uskrovnit, aniž by nám to nějak výrazně ublížilo.

   Mělo by nám to připomenout, hlavně tehdy, kdy mnohdy opravdu nemůžeme navštívit své nejdražší, že společně prožitý čas je velice cenný a ničím nenahraditelný.

Prostě by nás ta miniaturní kulovitá potvůrka měla přinutit přehodnotit pohled na svět a na náš každodenní život.

   Poučíme se?

"KOROŇÁK"

...nejdříve všichni vysmáti - je to daleko..., úsměv pohasl - blíží se to..., pořád dobrý - není to u nás..., ještě dobrý - je to u nás, ale je toho málo a je to jako chřipka..., už ne tak dobrý - je toho víc a není to až úplně jako chřipka...vláda přehání..., vláda nic nedělá..., vláda dělá málo...cha, cha - na co rouška....máte roušky...? Nejsou roušky!!!

   Člověk si připadá jako v nějakém špatném snu. Naše generace ani generace před námi nic takového nezažila. Nemáme před ničím pokoru, jsme pány světa. A najednou se ukazuje, že až tak úplně nejsme. Válcuje nás nějaká neviditelná "potvora" a válcuje nás pořádně.

   Na jedné straně obrovská soudružnost mezi lidmi, nabídky pomoci, šití roušek, hlídání dětí, ale na druhé straně snaha se obohatit za každou cenu, bozohlednost k druhým. Ti, kteří nemohou do práce, brblají, že mají "ponorku", ti, kteří do práce musí, brblají, právě proto, že musí.... Nikdy jsme se s ničím takovým nesetkali, život se zpomalil (a některým - zdravotníkům, prodavačkám a řidičům atd.) naopak neskutečně zychlil. Nevíme co bude, mnozí z nás mají strach, bojíme se o své blízké, kteří jsou mnohdy daleo od nás. Bojíme se neznámého...

   Nejsem hrdinka, přiznám se, že se bojím, v nedávné době jsem ztratila jednoho z nejbližších lidí. Nikomu nepřeju takový pocit. Pokud se ztrátám a ohrožení zdravotního stavu dá zabránit, dělejme prosím všichni všechno proto, abychom to udělali !!! Zůstávejte doma, pokud nemůžete,berte ohledy na kolegy v práci, nesdružujte se na jednom místě, neberte situaci na lehkou váhu a CHRAŇTE SI OBLIČEJ a pokud možno i ruce. Díky všem a hodně síly!!!

KARMA???

   Často jsem v dětství, v dospívání , ale také v dospělosti měla pocit, že jsem úplně jiná, než moje mamka, že ať se snažím, jak se snažím, není schopná mě pochopit a já zase nejsem schopná pochopit ji. A tak mi přicházelo na mysl, že mě určitě má málo ráda, že mě určitě nemá ráda tak jako ségru, s kterou si vždy rozumněla lépe...a jako holka jsem si někdy říkávala, že bych si přála mít takovou maminku jako byla mamčina nejmladší sestra, napadalo mě, že je budoucí (tenkrát) tchyně ke mě milejší než mamka a jak by bylo fajn, kdybych si s mamkou rozumněla tak, jako s tetou D.

...teď to mám i s úroky a když je člověk máma, tak nic nebolí víc než, když si vaše dítě něco podobného myslí a nebo je přesvědčené, že ho máte ráda míň než kohokoliv...

...mít rád je možné jen tak, jak nás v životě naučili, můžeme "dávat" jen to, co jsme dostali a tak člověk musí přijmout (nebo nemusí, ale měl by se o to aspoň (sám kvůli sobě snažit), že ho rodiče mají rádi úplně nejvíc - tak, jak jsou toho schopni. A ty schopnosti nezávisí zase až tak úplně na nich, ale na tom, jak byly předány jim. Prostě karma...

BEZOHLEDNOST

Nemůžu si pomoct, situace v naší zemi je ze všeho nejvíce o bezohlednosti. "Já, já, já, jenom já...", přece nepřijdu o své peníze, mám to zaplaceno, tak si užiju prázdné sjezdovky a ty slevy!!! Co na tom, že se vrátím, nejlépe ještě do půlnoci, abych nemusel do karantény, protože to bych bral 60% platu a nesměl bych si jít ani nakoupit. A tak vesele budu jezdit MHD, chodit do práce, pošlu děti do školy a budu si říkat, že jsem v nejlepším věku, odolný, že jsem v pohodě. Ti druzí okolo mě nezajímají, to přece není moje rodina, moji blízcí! Své staré rodiče pro jistotu navštívit nepůjdu a ti ostatní staří a oslabení, které potkávám, tak ti mají smůlu.

   Stát se může stavět třeba na hlavu, vymýšlet opatření a postihy, ale pokud v sobě jednotlivci nenajdou lidskost a solidaritu s těmi slabšími a ohroženými, tak to žádná nařízení nezachrání. 

Takový jeden dopis:

NEJEN...

Možná to vypadá, že mě nezajímá nic jiného, než moje bolest. Ano, zabírá hodně přes 90% mého života, ale všímám si i jiných věcí. Třeba nesmyslných reklam, před Vánocemi nám všichni všude vnucovali různé pochutiny a dárky, které určitě musíme pořídit svým blízkým, teď naopak vnucují dietní programy a předplatné do posiloven a fitcenter a detoxikační přípravky...Až se tomu člověk musí smát

...hodně oblíbené jsou taky zaručené knižní návody, jak správně žít. Ty mě fakt úplně fascinují!

Na druhou stranu, čím by se lidé živili, kdyby se nevyrábělo a neprodávalo tolik nesmyslů. To by byla "tragédie", kdyby si aspoň čtvrtina z nás uvědomila, že nepotřebuje ani polovinu věcí a služeb, které vlastní a pořizuje si je.

   Kolikrát se ptám sama sebe, jestli se vůbec dá z toho kolotoče konzumu a reklamy vůbec "vystoupit". A jestli bychom se necítili šťastnější a naplněnější, kdybychom vystačili s málem?

JE TO SKUTEČNĚ TAK...?

Není to tak dlouho, co jsem četla, že pokud potkáme "někoho" byl myšlen potenciální protějšek a rozbuší se nám srdce, tak to vlastně není to úžasné, ale signál, abychom vzali nohy na ramena. Neboť bušící srdce signalizuje strach. Naopak, když cítíme klid a harmonii, tak máme veliké štěstí, protože právě tohle je to pravé.

   Ruku na srdce, kdo z nás se tím řídí? Přejeme si "motýlky" v břiše, rozechvění, srdce až v krku a říkáme tomu "láska". Jenomže ono je to možná jen vzrušení, adrenalin...Láska je vlastně hluboký klid, harmonie, souznění, to, že zhluboka dýcháme a dokážeme se uvolnit, protože si připadáme v bezbečí.

...mám pocit, že jsem něco takového v životě poznala (byť jen na chvíli) a přiznám, že jsem vůbec netušila, že je to ONO...

...a přesně takový klid a harmonii cítím z dceřina partnera a chci věřit, že takhle to cítí i ona :-) 

ČTYŘI DOHODY

Kdysi, hodně dávno, mi jeden člověk přinesl knihu "Čtyři dohody". K téhle knize se čas od času vracím a možná není náhoda, že po ní sáhnu většinou tehdy, když mě za pár dnů či hodin potká něco, s čím si nevím rady...

   A potom si říkám, že si skutečně nesmím brát věci osobně a také, že nejsem zodpovědná za ničí pocity. Stejně tak, jako je moudrá BIBLE. "Nesuďte, abyste nebyli souzeni" -je velice lehké vznést soud nebo názor na člověka či situaci, ale v okamžiku, kdy někdo zkouší něco podobného na nás, se nám to už nemusí tolik líbit. V prvním okamžiku převáží pocit lítosti nebo vzteku: "Proč mě ten člověk soudí, není v mé kůži, co o mě skutečně ví, kde bere to přesvědčení, že se vžil do mých pocitů?" Teprve později začne docházet, že podobně se chováme všichni a poskytujeme nevyžádané rady a návody na všechno: "...měl bys udělat tohle...neměl bys říkat tamto....určitě udělej toto...". Všichni to známe. 

   Pokusím se nejdříve přemýšlet a pak teprve vynášet na něco či na někoho názor. Pokusím se vždy mít na vědomí to, že nejsem v kůži toho člověka, nevím, jak se cítí a můj názor je pouze můj. Nikdo není povinný se jim řídit. Jak mohu vědět, jak bych se sama zachovala v jeho situaci? 

   Budu se snažit neodsuzovat, zkusím si nejdřív představit, že ten člověk udělal to nejlepší, co v dané chvíli udělat mohl.

   A nejspíš není od věci ani věta: "Zajímá tě můj názor?" 

Co doopravdy chci?

   Moje kamarádka z K.Varů mě fakt "rozebrala". Na kousíčky...život, který žiju, prý není život a nebyl ani předtím, než jsem přišla (všichni jsme přišli) o J-ka.

"Nedělám nic pro sebe ani pro druhé...pokud nic nedávám, nic nemohu dostat, chodím do práce, která mi nic nepřináší, žiju ve městě, kde se necítím dobře, všude chodím sama, protože nemám žádného člověka, s kterým bych sdílela své záliby, prostě nežiju".

   Jasně, bojím se lidí, teď ještě víc než předtím, bojím se ztrát, bojím se zklamání...ale má pravdu, že se bojím udělat i ten první malý krůček k nějaké změně, protože se všeobecně bojím změn. Při představě slova "skupina lidí" dostávám osypky, ale prý jedině mezi podobnými lidmi mohu najít někoho, koho budou bavit památky, túry v přírodě a divadlo. A nestačí (prý), když se s někým vidím jen občas, musí to být pravidelně. "Dědka hledat nechci", tak si prý mám hledat babku...kdybych tak věděla, jak se to dělá. Absolutně si nedovedu představit, že vkročím někam mezi cizí lidi, které jsem nikdy neviděla. Tedy, ne že by mě nikdy nenapadl turistický kroužek nebo něco podobného, ale vždy zůstane jen u toho nápadu. Nedokážu se totiž přenést ani přes tu úvodní myšlenku "o čem tam s těmi lidmi budu mluvit". I-nce i tetě D. se to lehce řekne, když jsou komunikativní, umí se seznamovat a podobně. Jako introvertka jsem to neuměla od dětství a teď se to ještě zhoršilo. Někdy mi připadá, že stres ze samoty je menší, než stres z představy, že se jdu s někým seznamovat...

   Upřímně bych se chtěla nad tím, co říkala zamyslet. Jenomže já vážně nevím, co chci. A na férovku, nevěděla jsem to nikdy. Jasně, aby moje dcera byla zdravá a spokojená, aby moje širší rodina byla zdravá a spokojená, aby si T-nka někoho našla, aby spolu holky aspoň trošku normálně vycházely, abych měla vnoučátka. No, ale co chci pro sebe??? Dělat nějakou práci, co by mě těšila a přinášela lidem radost a krásu do života (třeba jako dělá ségra), nežít v Praze, ale kde tedy? Mít aspoň jednu kamarádku, takovou jako jsem mívala "nejkámošku", s kterou jsme se scházely pravidelně a něco spolu podnikaly. (Jenomže v posledních letech už jsme se taky scházely sporadicky...). 

   A nejspíš, vždycky stroskotám na tom, že nevěřím, že si něco zasloužím, že si zasloužím něco dobrého, někoho vnímavého.

   Možná jsem opravdu blázen (a až mě tam zavřou, tak se budu sprchovat jen 1x měsíčně :-() a možná, že budu vážně sedět v tom mrkvovém záhonu s knížkou a kolem mě budou pobíhat toulavé kočky.

  Může mi někdo pomoct přijít na to, co vážně chci a můžu si troufnout něco chtít???

30.let svobody

Šla jsem po ulici Na Příkopě (kdo ví, proč jí říkám Na Poříčí?), prohlížela si velkoplošné fotky ze Sametové revoluce a vzpomínala...byla jsem tehdy holka, mladičká holka, celá nadšená, že se něco děje, že se někam posouváme...ex manžel se tvářil tehdy opatrně a naši i "tchánovci" dost skepticky. Možná jen taťka tomu tak trochu fandil a říkal, "že třeba...". Nemohla jsem tenkrát do Prahy, přesto, že byla za humny, (protože v posledním měsící těhotenství by se jen blázen vydal do tlačenice a vřavy) pouze na náměstí do Nerátek, kde se toho zas tak moc nedělo. 

...a v těch bouřlivých dnech, kdy se rozhodovalo o všem, v těch jsem rodila. Maminy na pokojích probíraly kojeni, dětský pláč a výbavičky jen okrajově. Neustále jsme po všech návštěvách vyzvídaly co studenti, co Havel, co Občanské fórum a hlavně, co ta úžasná SVOBODA?

"Tobě nestačí, že máme svobodu, ty máš k tomu všemu ještě syna", napsal mi můj nejlepší přítel. Ano, měla jsem své vytoužené miminko, svého chlapečka, narozeného do SVOBODY...

...uběhlo třicet let, jdu po pražských dlažebních kostkách...kolik mi zbylo z toho nadšení, z té euforie, z té svobody? ...a můj syn, chlapeček narozený do tehdejšího chaosu a vřavy, nežije...jediné co si mohu říkat je, že jeho duše je SVOBODNÁ a VOLNÁ. (Všechnu svou svobodu bych obětovala, kdyby se mohl vrátit).

V zajetí paragrafů

Ne, fakt nechci psát, že umírám hladem a věřím, že mám okolo sebe lidi, kteří by to nedopustili, chci jen ukázat na to, že je velmi snadné spadnou na dno, ale velmi těžké se z něj odrazit.

   Člověk většinou není připravený na tragédii, má co dělat sám se sebou. Třeba se zhroutí (tak jak se to stalo mě) a není schopen chodit do práce. A často také není schopen si všimnout, zda správně vyplnil nějaký papír...a pak "zařehtá úření šiml", stane se špatná náhoda a peníze za pracovní neschopnost jsou kdesi zakleté. Co teď? Pokud člověk žije sám, tak většinou velkými úsporami neoplývá (navíc, k některým tragédiím se pojí i zvýšená vydání). 

   Od pojišťovny, kde si zodpovědně platí (už léta) nemalou pojistu právě pro tyto případy se doví, že na psychické problémy s s nimi spojenou pracovní neschopnost se pojistné plnění nevztahuje... (Na to, prosím pozor, v době, která klade na lidi čím dál tím větší nároky, kdy spousta lidí žije ve stresu či bojuje s depresí, není možné počítat s pomocí).

   Žádná "doba hájení" pro takto "postižené" lidi neexistuje. Poraď si, jak umíš, co na tom, že se, díky paragrafům dostaneš do ještě větší psychické nepohody a stresu. Proto si myslím, že je hrozně důležité, pokud člověk neví kudy kam, aby se obrátil na nějaké krizové centrum, které nabízí pomoc v nouzi. 

   Lidé často kritizují různé neziskovky, ale právě tyto, které se zabývají konkrétní pomocí jsou velmi důležité a někdy jedinou spásou pro ty, kteří se, ne vlastní vinou, ocitli v zoufalé situaci.

JAK???

Smutek, smrt a ztráty odsunula společnost kamsi na periférii. Doba se řítí dopředu jako zběsilá a na něco podobného není čas. A tak prostě nevíme, jak se chovat, co cítit...? Co je přípustné a co už přes čáru? Jak dlouho "máme nárok" být smutní? Troufám si říct, že každý člověk je jiný a každý prožívá svou bolest jinak. Žádná pravidla neexistují.

  Přiznám se, že když jsem byla na "opačné straně barikády" taky jsem nevěděla, co říkat, jak se chovat a jak dotyčnému pomoci...

  A ono to, možná, není zas tak složité, jenom se o tom NIKDE nemluví a tak většinou tápeme a nevíme. Pokud někdo chce doopravdy pomoci, tak prostě přijde a pomůže. (Tak, jako to v mém případě, udělaly moje bývalé kolegyně). Ten truchlící je totiž tak "rozhozený", že téměř neumí odpovědět na to, zda něco potřebuje. Objetí nic nepokazí, je konejšivější než slova a potřebný je většinou mnohem víc vnímá. Je příjemné, když vás někdo poslouchá, pokud chcete o své ztrátě mluvit, ale strašlivě bolestné, když to z vás někdo páčí. Nemusíte mluvit, stačí, že budete přítomni. Počítejte, ale s tím, že truchlící jsou často přecitlivělí, "rozhodí" je i zdánlivá banalita, nedokážou pokaždé ovládat své emoce a slzy a mohou chtít "utéct" do samoty. Připusťme, že cítit bolest a smutek je normální, že to není žádná ostuda, ale úplně normální reakce. A lidé, kteří je prožívají se zase tak úplně nezměnili, jenom je postihla nenahraditelná ztráta. Mějte s nimi trpělivost, šetřete, prosím, slovy "to bude dobré" a "to dáš", oni vědí svoje. Klidně mluvte o úplně obyčejných věcech a nebojte se zasmát, buďte sami sebou. Osobně musím poděkovat za to, jak nesmírně taktně se ke mě chová drtivá většina mých kolegyň a kolegů po návratu do práce.

Co dělají lidé, kteří vážně netuší, jak dál? Co mají dělat? Vím, že spousta lidí okolo to myslí dobře, ale každý jsme jiný, nikdo si nedovede představit a vžít se do pocitů druhých.

   Vůbec si nemím představit, jak bych hledala na Moravě bydlení a ještě k tomu i práci. A to navíc práci, kde bych nepřicházela moc do styku s lidmi. Docela ráda bych pomáhala, ale tak nějak, za plentou, prostě ne v přímém kontaktu. Nejraději bych něco vytvářela na chalupě (otázka je, jestli bych se tam z té samoty nezbláznila).

   Prozatím mi i hledání podnájmu, třeba v Hlučíně, připadá nesmírně náročné. Tam bych možná žít dokázala, znám tam pár lidí, není to tam moc velké...ale zatím to neumím vzít za ten správný konec. Kdoví, jestli budu za čas umět?

   Praha je skutečně otázka krátkého času, pár let, ráda bych ještě byla "svému" panu doktorovi něco platná, ale pokud budu denně bojovat s dopravou a ještě s množstvím kolegů, tak to moc přínosná pomoc nebude, tím jsem si jistá. A vnitřní síly, kterou bych tomu mohla čelit, tak té už mi moc nezbylo.

   Přemýšlím, že bych ráda jela třeba do lázní, někam do klidu, do ticha, ale nevím, jestli jsou na takové stavy lázně, nemám už dovolenou a ještě tady čeká na vyřešení dost věcí...

Dříve se mluvilo o tom, že tihle lidé jsou moc rozmazlení a hysteričtí...jelikož s touhle "diagnózou" už víc jak půl století žiju, vím, že není co závidět. (Takže asi takhle jsem cítila věci dříve, než...teď je to ještě o nějaký ten stupínek složitější) :

8 hlavních problémů, s nimiž se potýkají vysoce citliví lidé

Jak to cítím....

nemám už chuť dělat věci tak, jak ostatní čekají, že je dělat budu. Nevidím důvod, proč bych si měla kupovat spoustu oblečení jen proto, že je zrovna ve slevě. Nemám potřebu mít 10 kabelek a hromadu šperků a bižuterie. Říkám si, že dokud oblečení není zničené, dá se používat a stejně tak boty. Hodně dlouho se rozmýšlím, než si koupím nějakou věc do bytu, třeba se mi i líbí, ale k čemu vlastně? Na to, abych z ní mohla utírat prach...?

   Neshromažďuji zásoby ve spíži a v mrazáku. Jediné, zač radostně vydávám peníze jsou knížky a věci, které by potěšily mé blízké. No a samozřejmě vstupenky a jízdenky, protože to, co člověk uvidí a zažije, to zůstává v jeho duši a navíc se tím až tak neničí životní prostředí.

   Vím, že sama toho moc nezmůžu, protože okolí nakupuje jako divé, ve většině aut jezdí jen jeden člověk a tak je nepoužívání igelitových sáčků (třeba na dvě cibule) jen boj s větrnými mlýny. Ne, fakt to nedělám jako gesto, které má spasit svět, prostě to takhle cítím a je mi vážně jedno, jak moc si o mě ostatní myslí, že jsem praštěná.

Jsem ostýchavá, nerada "lezu" na veřejnost, nejraději splývám s davem, ale už jsem se nemohla dívat, jak u nás (v pracovním areálu, který je poblíž jednoho z pražských lesů) utíkají zmatení zající před sekačkami a místo zelené louky je tam jen sluncem vypálená tráva:

Vážené kolegyně a kolegové, 

omlouvám se vám za nevyžádaný e-mail. 
Jsem si vědoma toho, že máte plné hlavy svých výzkumů a v souvislosti 
s tím plné ruce práce. Jistě nemáte čas registrovat zdánlivě banální 
věci, které se dějí okolo nás. 
Všude se píše a mluví o srážkovém deficitu a jak všichni víme, v 
Praze opravdu prší sporadicky. Podíváte-li se z oken svých pracovišť, 
povětšinou vidíte horkem sežehnutou trávu. (Ještě před několika dny jsme 
měli pod okny  rozkvetlou louku a pod stromem, kam paní 
XY pravidelně doplňuje vodu do "pítek", se osvěžovali ptáci a 
skotačili zajíci. 
Nepřestávám si klást otázku, proč se v době letních veder a sucha, 
seká v areálu tráva? (Pochopitelně, chápu sekání trávy v místech, kam si 
chodí hrát děti ze školky). To opravdu nikoho nenapadne, že vyšší tráva 
spíše zadrží vlhkost a poskytuje útočiště hmyzu, potažmo některým ptákům 
a zajícům. To už je tady vážně nechceme??? Opravdu nejsou luční kytky 
hezčí než ty vyprahlé zažloutlé plochy? 
Chápu, že vaše práce je jistě důležitější než zbytečné úvahy, ale i 
tak mě občas napadne, jestli za pár desetiletí nebude předmětem výzkumu 
otázka přežití člověka na zdevastované Zemi. 
Ještě jednou se omlouvám za tuto zprávu a přeji krásný den plný 
pohody 

... ani ne tak zamyšlení, jako okamžité úvahy...

Mezi námi žijí fajn lidé, kteří nejsou lhostejní, jako třeba ta paní, co našla moji lítačku v parku Břevnovského kláštera a dala si tu práci zavolat na DP, ti zase zavolali mě a nakonec jsem si tu praštěnou zelenou kartičku vyzvedla na Petřinách. A díky tomu jsem si udělala krásnou procházku a ještě přinesla domů šeřík. (Jen kdyby ta noha tolik nebolela :-( ).

   A taky jsem ráda, že jsem nakonec šla na koncert do Kobylis "Prague cello quartet", vážně ta hudba stála za to a byla nádherná...a setkání s kamarádkou také. Pravda, ráno jsem nemohla vstát, ale nevadí...

   "Malá je přenádherná, taky bych chtěla, no, musím věřit, že se dočkám".

...našla jsem v nočních stolku poslední malinký diskrétní balíček, jen tak mě napadlo, jestli ještě najde uplatnění...? Kruci, ta pitomá číslice jako by byla začarovaná, dříve se za mnou občas i někdo otočil, usmál se na mě, oslovil mě a teď...Leda mě tak někdo pustí sednou v metru, což je sice super kvůli bolavé noze, ale na sebevědomí to fakt nepřidá. Na seznamce mě osloví už jen podvodníci (většinou žijí někde na konci světa, hledají věčnou a nehynoucí lásku , vlastní firmu a jsou za vodou) a nebo jinak orientované ženy. (...že bych to taky obrátila :-D :-D :-D)

   Je fakt, že když sedím venku pod rozkvetlými stromy nebo fotím, tak se cítím šťastná a v pohodě, ale vím, že mám ještě velké rezervy...

   ...a stále nenávidím změnu času,teď už vím, proč vždy v létě přiberu (dost atypické, neboť většina lidí hubne do plavek), jenomže já jsem díky té pitomé hodině více unavená a tím pádem mám i větší hlad než třeba v zimě. Čert aby ty posuny vzal!!! I když pravda, snažit bych se mohla. Hlavně, ale, aby se mi ta noha dala do pořádku a mohla jsem víc chodit, i cvičit se s ní dá jen špatně :-(.

   Dcera se potkala ve vlaku s nějakou paní, důchodkyní, která zásadně jezdí na výlety jen sama a nejen na výlety. Budu se muset více "odvázat" i v tomhle. (Což ovšem neznamená, že bych se už nikdy nechtěla nechat obejmout...)

..dětství....

všechno, co se nám děje má kořeny právě tam. Měla jsem problém najít s mamkou společnou řeč, nedokázala jsem ji pochopit a nedokázala jsem pochopit její chování. Teď, poprvé v životě, mi řekla o věcech, které prožila když byla malá a mladá. Něco takového by mě nenapadlo. Asi se jí o tom nemluvilo lehce, ale už je mi jasné, proč je taková, jaká je a chová se tak, jak se chová. 

  Sama neustále válčím se svým dětstvím, s tím, co jsem prožívala, ale skutečně mě nenapadlo a nebo napadlo, ale jen úplně lehce, že i moji rodiče ovlivnilo jejich dětství a chování jejich rodičů k nim.

   Jasně, neodpovídá to úplně na všechny otazníky, ale na některé určitě ano. Věci nejsou jen černobílé a někdy nejde překročit vlastní stín...

...cesta k sobě...

...dlouhá je a hodně, hodně hrbolatá, bahnitá...

...možná jsem se teď tak dlouho nemohla sebrat z nemoci, abych se našla...kde jsem se to vlastně ocitla...? ...vstávat v týdnu před půl pátou, hodinu se trmácet mhd do práce, o které nejsem až tak úplně přesvědčená, že mě naplňuje. V práci rychle, honem, ještě tohle a tamto a ono. Nenaučila jsem se nikdy říkat NE a ani nevím, kdy ho smím nebo nesmím použít...

   ...okolo deváté večer být v posteli, abych se ráno probudila...spánek nepřichází...probouzím se unavená, bez energie...první, co mě napadá je kafe a něco sladkého...vracím se unavená a vyšťavená z hluku, chaosu a množství lidí...takže kafe a něco sladkého...venku už je tma...kam bych chodila...takže čtyři stěny ...

...jak dlouho ještě se to dá vydržet...? Potřebuji se zastavit, zvolnit, třeba i za tu cenu, že budu vstávat o hodinu později a jezdit do práce a z práce v té největší dopravní špičce :-(, potřebuji "vyhodit" z jídelníčku jednoduché cukry a polotovary, i za tu cenu, že budu přípravě jídla věnovat víc času...

...potřebuji se o sebe víc starat, třeba používat denně tělový krém, občas se nalíčit a chodit více na procházky...i když to znamená, že sama se sebou...

...a jezdit častěji na Moravu za rodinou, i když se to v práci nebude líbit,že dovolená...prostě prožít ten zbytek času, který mám jinak, než jako křeček v kolotoči....

...mít dokonalou sestru není sranda...

už loni jsem si řekla, že nebudu podléhat předvánoční davové psychóze, což v překladu znamená mít vytahané ruce od nákupů až ke kolenům, leštit okna, na kterých to při provozu na naší výpadovce nebude za hodinu vidět, prát záclony, které jsem si ani nepořídila a letos jsem dokonce zavrhla i pečení cukroví. Stejně bych ho zběsile vnucovala dětem a nebo se jím ze zoufalství cpala, protože návštěvy se u mě vyskytují asi tak často jako státní svátky, ne-li méně. Dokonce si myslím, že by Ryksa přivítala i nějakou zapomenutou pavučinu a jejího právoplatného nájemníka, aspoň by nám tady bylo veseleji :-)

   Sama se sebou jsem se svým vztahem k adventní době srovnaná a nepřipouštím si, co na to okolí. Běda, zapomněla jsem si zakázat volat domů na Moravu. V okamžiku, kdy vymačkám mamčino číslo se na mně z éteru hrne lavina všeho, co stihla a stíhá má nedostižitelná mladší sestřička. Mimo jiné umytí všech svých (odhadem) 120 oken, vyžehlení kilometrů záclon a závěsů, upečení JENOM (jak bylo zdůrazněno) 12-ti druhů cukroví, k tomu všemu chodí samozřejmě do práce, stará se o mamku, 2-3 x týdně trénuje tanec, návštěvuje divadlo a ještě výborně vypadá. 

   rázem si připadám jako totální vánoční ignorant, špatná matka, hrozná dcera, neschopná sestra a nevyhovující kočičí podnájemnice. Kruci a tak je to celý život. :-) :-) :-)

.... někdy si říkám, že...

zbytečně moc přemýšlím...ale stejně mi to nedá, musím myslet na to, že města jsou čím dál tím víc pro auta než pro lidi. V každém autě jeden člověk...kolony...zácpy...a všude přítomný smog. Nedalo by se to dělat jinak? Klidně si odpovím sama -  tady v Praze nedalo, každému jde o rychlost a hlavně o pohodlí.

  Nikdo nemá na nic a na nikoho čas, za čím se všichni tak ženeme? Mladí nemají čas zajet k prarodičům, k rodičům, zavolat jim, zajít zapálit svíčku na hřbitov, zastavit se, rozhlédnout se kolem...zvednout oči od mobilu. 

   Všichni odsouváme setkání a říkáme si "příště". Kdy bude příště...? A bude vůbec někdy?

   ... a k čemu jsou na světě chudí lidé, lidé, kterým nedá nikdo nic zadarmo? Paradox, bohatí mají známé, dostávjí sponzorské dary, jsou zváni na prestižní akce (většinou opět grátis), ti, kteří mají hodně dostávají ještě víc a hlavně, znají ty správné lidi. Chudí žádné správné lidi neznají, nemají kde se s nimi seznámit a ti správní o to vlastně ani nestojí. Dá se z toho nějak vymanit a nebo je to věčný začarovaný kruh?

   Black friday- 100% ušetřím, když si nic nekoupím. Přesně tak. A ještě ušetřím životní prostředí :-). Pravda, když se dívám do botníku, na pár párů sešlapaných bot a na věšák, na dvě onošené kabelky, říkám si, jestli nedělám něco špatně...? Asi jsem fakt divná, vždyť já mám pocit, že hromadu bot a hromadu kabelek nepotřebuji. Docela určitě mě to neudělá šťastnější...

...letní nebo zimní...?

ještě jednou se vrátím ke změně času. Prostě mi to nedá. Četla jsem mnoho názorů, ale přiznám se, že nad některými mi zůstává rozum stát. Např., že zimní (tedy původní středoevropský čas) bude politické rozhodnutí. Co je na něm tak politického? Je přirozený, byl tady od nepaměti. Nebo názor, že moderní doba si žádá letní čas. Nějak nechápu, jak móda může změnit biorytmy a přírodní zákony. Co je nemoderního na tom, že v létě dřív svítá a v zimě se brzy stmívá?

   Spousta lidí argumentuje tím, že se v současnosti chodí do práce na 9 hodinu a spát se chodí okolo půlnoci. Pokud už pomineme  názory vědců a astrologů, které se přiklání k zachování s.č. (tedy zimního času), tak si, prosím, nezapomínejme uvědomit, že proto, aby ti moderní lidé, co chodí do práce na devátou tam mohli jít s veškerým konfortem, musí ta "staromódní" skupina jít mnohem dříve, aby si ti moderní cestou mohli koupit kávu, pečivo, popř.cigarety nebo noviny. A mysleme i na to, že spousta lidí do práce dojíždí z malých městeček a vesnic. Stejně tak, jako dojíždějí děti do škol. Ono je opravdu rozdíl, jestli vstáváte, podle letního času, v půl páté nebo v půl čtvrté. Tam už je ta hodina sakra znát. 

    Nikdo nikoho nenutí chodit v létě spát se slepicemi. Každý si přece může jít spát tehdy, kdy uzná za vhodné, ale lidé, kteří brzy ráno vstávají, na vybranou nemají. A taky bývá  problém dostat do postele děti za světla a ráno je budit, když musí  vstávat o hodinu dříve (podle letního času). 

...věřím na Anděly a ....

   jsem už prostě taková, věřím na věci mezi...věřím na Anděly, na znamení, na sny...Asi před 14-ti dny, v tu neděli, kdy jsem se s někým seznámila jsem k večeru našla v parku kámen ve tvaru srdce a chvíli na to uschlý list, ve stejném tvaru...byla to náhoda? A nebo mi přijde do života opětovaná láska...a nebo mým nejbližším (třeba dceři)...třeba...

   ...jak asi mezi všemi pracovními úkoly, když jsem tam zůstala sama, mám stihnout něco navíc? Přihnala jsem se do místnosti s odhodláním, že to prostě nějak zvládnu, děj se co děj a zůstala jsem hledět jak zjara. Ono to bylo uklizeno :-o. Ukázalo se, že to den předem udělal sám od sebe jeden zahraniční student. A pak, že nejsou Andělé :-)

   ... v noci se mi zdálo, že jedna holčina (mám ji ráda, jen už se s ní nevídám) se bude vdávat. Věřím tomu, že bude, ale ptát jsem se nechtěla. Nemělo by to smysl, každá si žijeme svůj život a já do toho jejího už nepatřím. Pokud jsem vůbec kdy patřila...možná jsem si to jen namlouvala...

   ...ne, nejsou náhody, protože sblížit se po mnoha a mnoha letech se spolužačkou ze základky a mít pocit, že mi rozumí jako nikdo, to fakt není náhoda. To je něco mezi nebm a zemí... :-)

...někdy ty horoskopy fakt sedí :-)

Ryby nejsou tak moc náruživé, a někdo by mohl dokonce říct, že jsou trochu dětinské – pokud jde o sex. Jsou plaché a citlivé, obvykle předstírají, že jsou svobodné, ale ve skutečnosti nemají rády, když se někdo pokouší dostat do jejich duše. Aby si užily i sex, potřebují někoho, s kým mohou sdílet skutečnou intimitu. Když najdou muže, s nímž se cítí v bezpečí, budou kreativní a rády vyzkouší v posteli cokoli

...náhoda...

jela jsem do Šárky a se mnou v autobuse paní se dvěma dětmi a mladý kluk. Na první pohled vypadala starší než on, byla i vyšší.Nevím, třeba to byl její brácha (podobní si nebyli vůbec) nebo kamarád nebo, kdo ví. Na první pohled určitě neřešila své povislé paže v tílku a žádné pohledy spolucestujících. Povídali si spolu, povídali si s dětmi a těšili se na výlet.

   Když jsem se vracela, potkala jsem je na cestě k MHD, každý držel za ruku jedno dítě a děti se držely spolu, taková pohodová čtveřice. Kdoví, proč jsem je viděla i na zpáteční cestě? Možná proto, aby mi došlo, že nemá smysl dopředu řešit věci, o kterých nevíme jak dopadnou a také, že je úplně zbytečné a zcestné přemýšlet o tom "co si řeknou lidé"...

I místa mají duši

 Mám nesmírně ráda malou vesničku v podhůří Hrubého Jeseníku, jezdím sem od raného dětství a když se řekne "domov",
vybavím si právě tohle místo. V posledních letech si však kladu otázku, proč lidé mají pořád větší a větší snahu něco kultivovat a omezovat přírodu? K vesničce patří malý hřbitůvek, (jsou na něm pochovaní ještě i původní Němečtí obyvatelé), působil velmi malebně a věřím, že díky starým stromům. Stromy dokreslovaly atmosféru a poskytovaly stín. Obec se rozhodla stromy kácet, začala těmi nemocnými, ale nakonec to vzali šmahem a chystají se i na ty zbylé. Proč? Vždyť teď, když všude ubývá voda a hrozí sucho by se měl každý strom, který udržuje vláhu, přímo hýčkat. 
   Za mého dětství a mládí byla okolo kostela louka, kde rostly kopretiny, zvonečky, kohoutky a jiné kytky. Když tráva přerostla, některý soused ji pokosil, usušil seno a odvezl ho na dvoukoláku pro kozu nebo králíky. Dnes je louka vyholená sekačkami a seno nikdo nechce...I tráva přece drží vláhu a luční květy dávají potravu včelám a čmelákům...Převažuje u mne pocit, že takto se ztrácí duch místa...
   Nevím, opravdu stromy na hřbitůvku a rozkvetlá louka u kostela tolik vadí a nebo jsem fakt už jen nemožná stará ženská, která ničemu nerozumí?

V Praze je blaze...

musím se tomu fakt smát. Vzhledem k tomu, že si nemohu dovolit drahý podnájem (žiju sama a mzda žádná hitparáda), stěhovala jsem se začátkem března do podnikového bytu. Nebydlím zde ještě ani tři měsíce a již mi přišel výměr o zvýšení nájemného o víc jak 800 Kč. ( Nyní už dávám za bydlení - včetně služeb, polovinu platu). Když přihlédnu k tomu, že musím něco jíst, občas si koupit něco na sebe a šetřit si na důchod, zvažuji, jak dlouho pro mě bude tohle bydlení únosné a zda se mám vůbec zařizovat??? 

   Bylo mi sděleno, že při navyšování nájmu je zohledňovaná lokalita, hrozím se pomyslet na to, jak bych asi dopadla, kdyby mi do bytu svítilo slunce a nebála se kvůli prachu a hluku z vysoce frekventované silnice, otevírat okna...

  Teď nevím, mám poslat kočku do světa a ušetřit tak na granulích, stelivu a občasném hlídání, najít si druhé zaměstnání (v bytě se tak nebudu téměř vyskytovat, ale budu si ho moct dovolit :-() a nebo polapit na ulici jakéhokoliv chlapa, který vypadá na to, že by se případně dal přemluvit k tomu, aby  docházeldo práce a přispívat mi na nájem ??? :-D :-D :-D

Malá - velká dramata...

Možná budu vypadat jako nevzdělaný buranský ignorant, ale volit někoho jen proto, abych zabránila zvolení někoho jiného se mi příčí. Připadá mi to totiž dost laciné. Patřím ke generaci, která musela své názory hodně korigovat, vážím si tedy svobody projevu a udělat něco, s čím vnitřně nesouhlasím jen proto aby...prostě NE.

   Ostatně, škatulkovat lidi podle toho, jaký lístek tam "hodili" mi připadá přinejmenším podivné...

Demokracie?!

Nevím jak vám, ale mě začíná už bytostně vadit, jak mi média neustále podsouvají to, koho mám či nemám volit. Podle prezentace obou kandidátů, která se objevuje by ani od jednoho pes kůrku nevzal. Dokonce myslím, že ani kus bůčku. O prezidentský úřad se u nás totiž uchází pedofilní estébák s muslimskými předky a notorický alkoholik s dřevenou nohou, který je nevlastním pravnukem V.I.Lenina. Vždyť těm blábolům nemůže věřit ani ten, kdo je vymýšlí a rozesílá.

   Zkusme si vzpomenout na takovou maličkost: Volby jsou demokratické!!! Každý z nás si může svobodně zvolit podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Buďme rádi, že tuhle možnost máme a respektujme právo na vlastní názor.

..co takhle? Takhle:

V posledních dnech a týdnech jsem se rozhodla, že opravdu nebudu řešit neřešitelné a nepůjdu hlavou proti zdi. Snažím se přijímat věci tak, jak ke mě přicházejí, snažím se být sama sebou a ono to, vážně jde. V práci dělám tak jak nejlépe umím a vím, že jsem schopná naučit se i něco jiného, pokud k tomu budu okolnostmi přinucena.

   Bydlení jsem také vzala tak, jak to přichází. Pokud se dostanu jinam do Prahy, tak to sice nebude Zbraslav, ale určitě tam též najdu hezká místa a bude to mít své výhody (nevýhody samozřejmě také). Pokud (někdy po létě) skončím na Moravě nebo ve Slezsku, tak je tam taky hezky, budu mít blízko ségru, mamku, chalupu, tetu D. Prostě přijmu to a budu se v tom ty klady snažit najít. (Spoustu už jsem jich našla  ).

   V  okamžiku, kdy jsem se takhle rozhodla se začaly události "skládat" a "zapadat" do sebe. Takže teď balím, balím a balím. Šílím z toho  , uvítala bych nějakého dobrovolníka brigádníka, ale ještě nevím, jestli osud nějakého pošle 

.. možná ne "Proč Já?" ale "Co mi to dá?"

setkat se se spolužačkou ze základky (Radkou) je jako napít se živé vody. Málokdo by vydržel takový nápor a starost, jako má ona, se svou vážně nemocnou maminkou. A přece se umí smát, bavit lidi okolo a navíc, má úplně specifický úhel pohledu. Jedna její kamarádka jí nešťastně oznámila, že jí "odešel" kotel. No a Radka se zeptala:"Vybuchnul, stalo se někomu něco?". "Ne, byl už starý", odpověděla ta dotyčná. "Tak vidíš, stejně by se musel vyměnit, hlavně, že se nikomu nic nestalo a nic víc se nepoškodilo", na to Radka. A přesně takhle se dívá na všechno. Vzpomněla jsem si na to ve chvíli, když jsem se dověděla, že jsem pro moji mamku pořád problém. Problém, protože jsem kdysi opustila profesi, na kterou jsem studovala, proto, že jsem se vdala za muže, který mě materiálně nezabezpečil a odešel ode mě i od dětí, proto, že už jsem si žádného jiného muže nenašla...

   Marně si říkám, že od nikoho nic nechci, že všechno, co jsem v životě dokázala jsem dokázala sama, pro mamku se nic nemění na tom, že jsem problémová. 

   Můžu jí to mít za zlé, můžu se tím trápit, ale taky nemusím. Mohu si říct, že ona je moje mamka a já její dcera právě proto, abychom se jedna od druhé něco naučily. Není to, že by mě neměla ráda a žehrala na mě, je to strach. Nezná jinou možnost než tu, že o ženu se má postarat chlap, že ji má zabezpečit...A to, co neznáme, toho se podvědomě bojíme a to, čeho se bojíme, to je pro nás problém. Možná právě proto, aby si uvědomila, že ne pro každého jsou na 1.místě věci materiální má takovou dceru, jako jsem já. A já, která se pořád dívám někam do dálky, k obloze a na horizont bych si měla uvědomit, že jsou okolo mě i lidé, kteří to mají v životě jinak nastavené, duchovno pro ně není až tak důležité. Nad ty bych se neměla v myšlenkách povyšovat, ale měla bych se je snažit přijmout takové, jací jsou. Díky, kamarádko Radko, za tuhle lekci, o které ni nevíš, že jsi mi ji poskytla :-), protože jsi člověk, který je duchovně skutečně velmi vysoko.

... babo raď...

jenomže bába neporadí...a poradí vůbec někdo? Občas by nějaký ten parťák na radu byl dobrý :-). Skoro by se dalo říct, že práce snů...bez chladovky, bez chaosu a hromady lidí, bez neustálého uklízení nepořádku po mladých a nepořádných, bez bílých "hadrů"...jenomže taky bez podstatné části platu, na který jsem zvyklá. No, zvyklá možná ani ne, ale bez kterého bych asi nepoplatila všechno, co poplatit musím. 

   Skoro by se dalo říct, že za ten klid to stojí, ale...ale na koho bych se asi tak obrátila, kdybych onemocněla nebo kdyby mi peníze chyběly...?

   Tak teď nevím...risknout to a odejít do práce snů (no, možná to až tak úplně práce snů není, ale kancelář, šatičky, ten název a i to, k čemu by měla daná instituce sloužit) a nebo zůstat a dál se prát se syndromem vyhoření?

   Je fakt, že práce snů!? není moc o přemýšlení, jako spíš o konání a to, co dělám teď...? Jo, babo, teď raď. Aintuice, potvora, když se jedná o mě, tak MLČÍ jako zařezaná...

... i známí novináři jsou jen lidé...

.. kdo vlastně jsem...

po pravdě ani pořádně nevím, jestli tyhle moje stránky někdo, kromě cca 2 "věrných" příznivců, čte. Dnes je moderní být "bloggerka" :-), ale kde bych vzala ty potřebné davy fanoušků :-)? To mi teda, někdo, prozraďte. A o čem bych psala, aby to bylo zajímavé? Takže nejsem bloggerka, ale "rebelka". Taková, co nezapadá do průměru a už se o to ani nesnaží. Je fakt, že dříve jsem se snažila a ne, že NE. Pravda, příliš mi to nešlo, ale ta snaha tam fakt byla.

   Jsem co jsem, jsem jaká jsem. Netajím se tím, že jsem introvertka, že ideální pracovní kolektiv je pro mě 2-3 lidé, že neumím vést nezávaznou konverzaci, že už nechci a bojím se hledat si věkově podobného partnera. Oblékám si to, v čem se cítím dobře a je mi jedno, jestli se to hodí k mému věku. Infantilně občas nosím náušnice s kočkama, sahám na prastaré stavby, objímám a hladím stromy, věřím v sílu úplňku...  Nade vše miluji své děti, svou rodinu, svých pár přátel, které jsem svou "divností" neodradila a svou kočku. Jo a taky mě přitahují mladší muži.

... a někdy se příliš bojím toho, co by se stalo, kdyby se stalo..."Chtěla bych se přihlásit na seminář o tvůrčím psaní k Ireně Obermannové, kterou hrozně obdivuji, ale...bojím se, že jsem příliš obyčejná na to, abych se mohla setkat se známou spisovatelkou a hlavně, bojím se toho, že by třeba nebyla taková, jakou si ji představuji a obdivuji...". No, co na to říct, že...

... a k čemu to vlastně je?

pochopitelně se ptám na to, co mi v těchto dnech pije nejvíc krev. ZMĚNA ČASU. Nesnáším ji už od školních let, když se objevila v mém životě poprvé. Jako začínající puberťáci jsme plánovali rázný protest, který se samozřejmě, nekonal. V té době jsme se museli smířit se spoustou věcí a nějaký posun hodin patřil k těm nejmenším. Změnila se doba, změnilo se zřízení, ale hodiny se posouvají stále. Proč vlastně? Výzkumy prokázaly, že žádná energetická úspora nevzniká. A s posunem se organismus srovnává až 21 dní. Zastánci tvrdí, že máme víc slunečního světla. Nějak zapomínají na ty, kteří musejí vstávat opravdu brzy a tolik vychvalovaná delší doba světla jim akorát brání v usnutí. Oháníme se návratem k přírodě a přirozenosti a současně přirozenost popíráme. Dobrovolně jsme se zavřeli do betonovo-skleněných krychlí, kde během pracovního týdne pracujeme téměř od tmy do tmy. O víkendech masově sportujeme v přírodě a snažíme se tak dohnat absenci pohybu. Přírodu v běhu či při jízdě nevnímáme, tvoří jen jakousi kulisu a iluzi klidu. Neumíme se zastavit, stále se za něčím ženeme...Přirozené bylo vstávat za svítání a usínat za soumraku. V létě a za světla se více pracovalo a v zimě a za tmy odpočívalo. Proč bychom na tyhle zákonitosti brali zřetel, když jsme pány tvorstva, že? A tak se ženeme stále stejným tempem a když nám chybí světlo, tak prostě posuneme čas. Vždyť my v tom MATRIXU žijeme úplně dobrovolně a už se nad tím ani nepozastavujeme.

a kvete...

já vím, říkáte si, že mi hrabe, vždyť co by mohlo kvést teď v únoru. Jenomže tady je řeč o lásce, o té, co kvete v každém věku. Ve Valentýnském týdnu jsem si zašla na oběd do "Škoda lásky" (pro neznalé = restaurace u nás na Zbraslavi.) Sotva jsem si stačila objednat a k mému stolu si přisedl postarší pár. Ukázalo se, že jsou povídaví. Probírali spolu spoustu drobností a obraceli se i na mě. Překvapilo mě, že si dávali vzájemně ochutnávat jídlo a pan oslovoval paní zdrobnělinou jména, žádné "babi" nebo "mámo". Pochlubili se hospodářstvím, ježděním do lázní a společnou zálibou v tanci. V duchu jsem si říkala, že musí být super prožít tolik let s člověkem, s kterým toho mám tolik společného. Ukázalo se však, že všechno je jinak. Byli spolu teprve 5 let, jak se mi paní svěřila. Pan zase dal k dobru jejich seznámení. Místo, aby po ovdovění  do nekonečna truchlili, dali jeden druhému šanci a také šanci společnému životu. Oba se na cestu do města vyfešákovali a paní bych její věk nikdy nehádala. Jediné, co se na tom příběhu ukázalo smutné bylo nepochopení jejich dětí. Jako by jim nepřáli ten kus naplněného života, který si ještě dokázali od života vzít. Z obou přímo vyzařovalo, že se "nedají" a nenechají si do ničeho mluvit. Popřála jsem jim hodně štěstí a odcházela ve výborné náladě. Přes všechny zmatky a problémy je láska pořád okolo nás. :-)

... přemýšlet? Nepřemýšlet?

nedávno jsem objevila na FB článek J. Duška. zaujal mě opravdu hodně. "....a komu vlastně dluží vlády těch největších světových velmocí?", ptá se v něm. A když se nad tím zamyslíme, k jakému závěru dojdeme? Nevím jak vy, ale já k tomu, že všechno bohatsví vlastně pramení ze země, že ty nejzákladnější věci pro náš život pocházejí z přírodních zdrojů. Kdo se koho ptal,zda si je může přivlastnit? Kdo rozhodl, za kolik se budou prodávat těm, kteří si nic nepřivlastnili??? Opravdu jsme tady jen proto, abychom pracovali, vyráběli , mnohdy pro život nepotřebné, produkty, dostávali za ně potištěné papírky a celý život strávili tím, abychom těch papírků shromáždili dostatek. A skutečně mají ty papírky nějakou hodnotu a nebo je to jen pouhá fikce? A opravdu, opravdu potřebujeme všechny ty věci, které nám vnucují všude přítomné reklamy? Opravdu se, aspoň bez některých z nich, neobejdeme? A jedna otázka navazuje na druhou. A nebo už se ani nenamáháme si podobné otázky pokládat?

... to nepochopíš ...

jak je možné, že jízdenka z Prahy Hl. n. do Brunálu stojí (s místenkou) 302 Kč a z Bruntálu do Prahy Hl.n. 357??? Obě cesty vedou přes Olomouc Hl.n. Paradoxně, na cestě z Prahy (té levnější) byl vagón vybaven wi-fi a seděla jsem po směru jízdy. Jedině, že by cestující, kteří chtějí z Moravy do Prahy měli zvláštní příplatek :-D. (Třeba jako důkaz, že jsou dost majetní a mohou si cestu do metropole dovolit.) Jinak vážně ČD nechápu :-o

... a stejně přijdou

léta letoucí jsem žila v modelech z dětství. Pokud nebude vše perfektně naklizeno a upečeno nejméně 10druhů cukroví, přijde katastrofa a ne Vánoce. Letos mi konečně došlo, že tohle všechno je jen v mé hlavě a nikdo mě nepřijde kontrolovat. A to doslova (návštěvy se ke mě zrovna nehrnou). Nemám umytá okna (problémy s rukou a nedosáhnu na garnýže, abych pověsila záclony), mám jen 3 druhy cukroví (na co víc, když jsme s dcerou jen dvě) a hloubkový úlid se mnohem líp dělá na jaře, když je dlouho světlo. 

   Adventní čas je o něčem jiném - o pohledu do krajiny, o výstavě betlémů v knihovně, o smíchu s kolegyněmi, o večeru, kdy sedíme s dcerou na gauči a chlupaté potěšení dělá všechno proto, aby se dostalo mezi nás :-) a užívalo si hlazení z obou stran :-).

   ... ale to jmelí bych si dostat přála...

???

tak nějak nevím? Může za to aplikace "Kalorické tabulky", které jsem si stáhla do mobilu a nebo to, jak mě moje masérka "vzala do jinam"? Ať je to jak je to, nemám skoro chuť na sladké a přemýšlím o tom, co jím. Za týden jsem zhubla 2 kg (no, asi jím méně, než bych měla, to "říkají"i chytré grafy v těch tabulkách). Pohled do zrcadla je pozitivnější a dokonce jsem se nechala i svléknout..

Já už fakt asi nechci..

v práci od nevidím do nevidím, rukou sotva hýbu (řešení obstřik), to jsem zvědavá, jestli do slibovaných 10-ti dnů pomůže..., nedokážu nic ušetřit, téměř všechno jde na nájem a běda, když jsou Vánoce nebo nčí narozeniny..., nedosáhnu na lustr, abych si vyměnila žárovky, nemám umytá okna, protože na službu nemám peníze a ruka bolí jak čert. Nemám naklizeno, nemám napečeno, nemám chlapa. co by mě měl rád, ani co by to aspoň předstíral. Kruci, Vesmíre, proč ? No jo, já vím, že se nemám rouhat a být vděčná za to, co mám. Jsem vděčná, jsem za to ráda, ale někdy, někdy se mi fakt chce brečet Rykse do kožichu...

Co dál...

Na jiných místech mého e-deníčku (blogíčku - zpovědníčku) jsem se zmínila o návštěvě poradny pro hubnutí a zdravý životní styl. Mám dojem, že "cesta" vážně může začít rozborem krve a vyloučením nežádoucích potravin. Dobře, už nejsem žádná mladice, ale když pominu přijatelnou postavu, (které stejně nedocílím, protože jsem od přírody hranatá, neforemná a zakrslá), je nutné se cítit stále unavená, nafouklá a utlumená? 

   Dnes mi navíc zjistili zvýšený cholesterol a málo hemoglobinu. Praktická doktorka mi s radostí předepíše další prášky..., ale je to řešení? Všechny tyhle problémy mají někde svůj původ a prášky nic neřeší, maximálně utlumí. Kde začít? U psychiky? U toho, že se cítím nemilovaná? Jak mi vlastně může sloužit tělo, které jsem se nikdy nenaučila mít ráda, protože se nelíbí okolí? A po pravdě, nijak zvlášť se nelíbí ani mě samotné.

   Dát dohromady tu nehoráznou sumu, vyrazit znovu do poradny, nechat si udělat rozbory krve a pustit se do hubnutí a celkového ozdravění? Kde ty peníze vzít? Na čem ušetřit? Na dárcích pro děti a nejmilejší lidi? Nemyslitelné. Na kosmetiku nebo pedikůru ani nechodím, jen to plánuji, takže ani tady není kam sáhnout. Masáže a a kadeřnice? To vážně nepůjde. Oblečení si kupuji už jen opravdu to nutné. A úplně zrušit výlety, kultůru a podobné věci, které rozjasňují život? Co by mi potom zbylo? Práce, která už mě dávno nenaplňuje a střecha nad hlavou. Není to trochu málo? Je to přijatelná cena za dobrý tělesný pocit a vylepšenou postavu? To kdybych věděla - co dál?

Čas

jak se nám může nedostávat něčeho, co vlastně vůbec neexistuje, co jsme si sami vymysleli? Pořád ho nemáme, neustále se z ním ženeme, nepřetžitě nám chybí. Kde ho najít a nabrat si hromadu do zásoby? Utíká jako šílený a ať děláme co děláme, nedohoníme ho. O Vánocích plánujeme letní dovolenou, v létě přemýšlíme, jak to bude s vánočními dárky, sotva začnou prázdniny, děláme si starosti s nástupem dětí do školy. Neumíme sezastavit, neumíme se nadechnout, neumíme vnímat. Jen pomyslně sprintujeme, aby nám nic neuteklo, abychom všechno stihli. A co na to čas? Škodolibě se nám vysmívá a běží, jakoby naschvál, stále rychleji. Ještě jsme se pořádně nevynadívali na krásu šípkových růží a už se červenají šípky, před očima se nám mihly svíce kaštanových květů a už dozrávají lesklé plody v pichlavých slupkách, sotva jsme zaregistrovali pupeny na stromech a ejhle - začíná žloutnout listí. Děti, které vedle nás cupaly prvně do školky nás dávno přerostly a zakládají vlastní rodiny. A kde se vůbec vzalo tolik vrásek ve tvářích našich rodičů? 

  Nemusíme všechno stihnout, nemusíme mít všechno, co se dá koupit za peníze, nemusíme být nejlepší. Zastavme se, dívejme se okolo sebe, vnímejme, obklopme se těmi, na kterých nám záleží,Nic nám neuteče a čas, ten stejně nedohoníme...

Dostala jsem knížku...

Četla jsem tu knížku a nevěděla…ten, kdo nikdy nežil na ostravsku by potřeboval slovník. I já bych ho na některá slova potřebovala. A slova, která se tam, kdesi na východě používají normálně…slova, která mi vadí používat. A přece…v tom prostředí, se zbíječkou, taky jako předák, pracoval můj táta. Téměř nikdy s námi o práci nemluvil, věděli jsme jakou má směnu a když se razilo na Vrbici, nosil domů fantastické housky. Přicházel z noční a my odcházely do školy. Jeho polštář se nedal vyprat…“Všichni havíři mluví sprostě“…u nás doma jsme žádná sprostá slova neznali. Kdoví, jestli je táta ve své osádce používal…a nebo jenom nesměla přes práh našeho bytu? Slovo šachta jsem měla spojené jen s tím věčně černým polštářem, tmavými linkami pod očima, na které nebyla potřeba oční tužka a se zkamenělinami zuhelnatělých přesliček, ty táta nosil domů a my pak do školy na přírodopis. No a taky samozřejmě se slovem „rekord“, to když táta neměl volno v sobotu ani v neděli. Tátova práce bylo cosi mimo nás. Princeznička, která nemá ponětí o špíně a nepředstavitelné dřině, která chodí kreslit do „lidovky“, začíná psát básničky. Teprve na průmyslovce v Čechách jsem zjistila, že ne každá spolužačka nosí zlaté prstýnky, střevíčky z luxusu a koupí se jí kožíšek.

   A přece měl táta šachtu rád a chyběla mu. Viděla jsem to na tom zaujetí, s jakým ukazoval vnoučatům hornické muzeum na Landeku, stejně tak, jako muzeum dolování rud ve Zlatých Horách. A když začal švagr na chalupě budovat sklep, našel v tátovi toho nejnadšenějšího spojence, protože tam při odstraňování krystalických břidlic mohl ukázat všechny fígle, které znal ze šachty.

Ale teprve ta knížka mi ukázala tu odvrácenou tvář tátovy práce, to, co jsem si nikdy ani nepředstavovala, protože jsem o tom téměř nic nevěděla.

   Takže mi chybí slova…

... a můžu se jen domnívat, proč mi můj nejlepší přítel (který už se se mnou chce přátelit jen na dálku,) tu knížku věnoval...více slov fakt nemám

Jak to vlastně je...?

"...mami, ty se musíš cítit strašně osamělá", řekla mi včera moje dcera, "když jsem v práci, jsi tady sama... a ty víkendy...".  Má pravdu? Nevím, možná mi to, jak žily obě moje babičky, připadá normální. Obě ovdovělé, děti se jim odstěhovaly...

   Nikdy jsem nebyla "bavička", většinou mi stačila přítomnost jedné kmarádky, procházky jenom s tatínkem, když jsme někde se sestrou, úplně mi stačí její společnost. V přítomnosti více lidí se cítím nesvá. Pokud si někdy přeji společnost, přeji si být s jedním ,maximálně s šesti lidmi. Tak jak to s tou osamělostí vlastně je?

Sílou slova...

máloco umí tolik potěšit a zároveň tolik ublížit jako právě slovo. Obyčejné lidské slovo...I když si člověk 100x říká, že si nemá vytvářet doměnky, stejně slova někdy bolí a nejdou ven z mysli. A tak se ptám, jestli skutečně záleží více na tom, co zaznělo a nebo od koho to zaznělo? A co když třeba na tom, v jaké náladě člověk byl, když slyšel a jak si slyšené vyložil? Každopádně, slova mají svou sílu. Velikou sílu...

Existuješ vůbec...?

Tak se Tě ptám, Lásko, existuješ vůbec? A nebo jsi jenom taková krásná pohádka, takový přelud, abychom to vůbec vydrželi tady, na Zemi? Potkala jsem Tě někdy? A nebo nepotkala? Nevím, neumím odpovědět...myslela jsem si, že ano, že aspoň můj Ex manžel mě kdysi měl rád...O Vánocích se dostávají dárky a někdy, bohužel, i takové, které vlastně vůbec nechceme. A najednou se všechno jeví jinak a nejednou to,co se zdálo být pravdou, pravda není...

   Takže odpovědět neumím. A Ty, Lásko, Ty také neodpovíš, zda jsi a nebo nejsi...Možná trváš jen tu chvíli, než písmena psaná křídou na zdi smyje déšť (jak "praví" též jeden z dárků vánočních). Jenomže, sama dobře víš, že bez víry v Tebe bychom byli ztracení a nešťastní, takže, možná, že někde, za devatero horami, za devatero řekami, za sedmero barvami duhy, pod křídly sedmera krkavců  sedíš na louce mezi kopretinami a trpělivě čekáš, až Tě najdeme. A nebo nenajdeme...Kdo ví...?

Páteční Paříží

Mohla za to ta nešťastná třináctka a to, že byl právě pátek...? Paříž je přece už docela blízko. Není možné si říkat, že někde...Co člověk cítí? Strašlivou bezmoc, neschopnost něco udělat, neschopnost se tomu postavit čelem. Strach z příštích dnů...

Starým sadem...

Bloudím starým ovocným sadem hned na začátku města.  Na jaře se sad podobá krásné nevěstě, chlubí se jemňounce růžovými heboučkými kvítky a celý svítí. Teď, v "babím létě" se zněj stává krásná zralá žena. Ale, veliké ale...Sad je starý, prastarý, každý strom jinak pokřivený, jinak zvrásněný a jinak krásný. A na nich a pod nimi jablka, všech barev, všech tvarů, všech vůní, všech chutí. Nikdo je nečeše, nikdo je nesbírá, padají, hnijí. Proč? Proč o ně nikdo nestojí? Zajisté nesplňují normy EU. Když pomyslím, za jaké ceny se jablka prodávají, až mě mrazí z toho, kolik jich přichází nazmar. A kolik takových sadů je po celé naší zemi, kolik takových nechtěných jablíček. Co koláčů by se z nich upeklo, co křížal nasušilo, co moštu vytlačilo. Kolik dětí a staroušků v různých domovech by si na nich pochutnalo...Kolik úžitku, kromě své krásy, by ten starý sad ještě mohl přinášet. Proč nepřináší? Proč?

Mám ráda...

mám ráda babí léto, spoustu lidí okolo sebe, lidi, kteří jsou daleko, ale jsou...Mám ráda byt, kde teď žiju, růži ve skleněné váze, hebký kočičí kožíšek, dozrávající jablka na stromech...mám ráda cesty podzimní přírodou...Když stojím na vrcholku Šance a dívám se do kraje...když se dotýkám kůry pokřivených borovic, poslouchám šumění dubových listů, cítím vůni lesa, která se mísí s vůni vřesu...cítím štěstí, kouzlo okamžiku. Jsem v jednotě s přírodou, se stromy, s oblohou a jediné, co mi chybí je někdo, komu bych řekla "podívej...". Ale i tak vnímám to co mám a jsem za to ráda...

Osudem ...

  Pokaždé, když slyším "svoji" masérku, přeji si, abych "postoupila" na vyšší level a uměla být víc "svoje". Přijímat osud tak, jak přichází, věřit, že není třeba jít "naproti", ale že lidé i události nám přicházejí do života přesně tak, jak to potřebujeme. A stejně tak i odcházejí. Všechno, co nás v životě potkává má svůj smysl, všechno, co se nám přihodí, se přihodit mělo.."...abychom poznali sebe sama...abychom někomu pomohli...abychom se dostali dál...". 

Výhrou...

Výhry mohou být různé, ale obrovskou výhrou je splněný sen. Možná to zní jako hloupost, ale snila jsem o výstupu na prudký kopec, na kterém se vypíná zřícenina Ralska. "Když se uzdravím, tak chci opravdu vyjít na Ralsko", říkala jsem si v nemocnici. Jenomže jak? Hromadná doprava v těch končinách skoro nefunguje...A najednou je tady další výhra, možná ještě mnohem větší, než splněný sen (a nebo aspoň stejně tak velká). Moje nejkámoška, člověk, kterého znám téměř 25 let. A tak jsme zběsile hledaly v mapě, vyptávaly se, trochu bloudily, později hodně funěly :-), ale pak jsme přece jen stály na zřícenině, dívaly se dolů do rozkvetlé jarní krajiny... Nedokážu úplně popsat, jak moc to pro mě znamenalo, to, že jsem zvládla ten výstup  společně s člověkem, kterému fakt věřím. Prostě - výhra na ^2.  :-)

Být doma...

Včera jsem se po dlouhé době ocitla ve městě, kde jsem prožila víc jak 20 let, ve městě, ve kterém jsem vychovala své děti, ve městě, kde jsem našla svou nejlepší kamarádku, ve městě, kde jsem se bláznivě zamilovala. Město, kde jsem vozila děti v kočárku, kam chodily do školky a do školy, dcera mívala koncerty, kulturák, kde jsme chodili na plesy, děti tam měly své maturitní plesy...hrávaly si tam na pískovišti...pracovala jsem tam...Ani nevím, jestli jsem něco cítila, možná nostalgii, ale jako domov mi tohle město nikdy nepřipadalo. Možná je to divné, zvláštní, ale prostě nevím proč

Vstupem do vyššího levelu...

chtěla  bych umět být nad věcí, oprostit se od neustálých starostí o dceru, od pocitu marnosti, od hořkosti nad některými pracovními vztahy, od pocitu ztráty lidí, které mám ráda a kteří mě ze svého života téměř a nebo úplně vytěsnili. Chtěla bych umět jen vnímat daný okamžik, radovat se nad krásou přírody, oprostit se od touhy po sdílení, po pohlazení. Chtěla bych přijmout sama sebe takovou,jaká jsem, bez toho, abych si neustále vyčítala nedostatky ve vzhledu a v povaze. Chtěla bych žít vyrovnaná se vším okolo sebe a přijímat všechno bez emocí. Vím, že někteří lidé tohle umějí. Kéž bych k nim patřila...

Volnými rány...

užívám si každé ráno, kdy nemusím vstávat v 5 hodin a hnát se na autobus do práce, užívám si každé ráno, kdy mi do pokoje svítí slunce a zrcadlí se v řece. Užívám si východy slunce, majestátně plující labutě, křik racků a hašteření strak. Užívám si vonící bylinkový čaj, heboučkou kočičí srst a rozečtenou knížku. Užívám si zdánlivé maličkosti, které dohromady tvoří obrovské věci. Možná bych chtěla tyhle pocity s někým sdílet, ale ...tak si je užívám sama po svém. A snažím se netrápit tím, že nemám úplně všechno, co bych chtěla. Jsem ráda za to, co mám. :-)

Štěstím ...

a pak, že neexistuje...Kdepak, je tady, pár kroků od domu. Mrazivé dopoledne ozářené sluníčkem. "Zubatým", jak říkávala babička. Uschlé rákosí okolo řeky, ojíněná tráva. Zamrzlá slepá ramena, která se blyští jako obrovská zrcadla a jediná místa, kde se tady udrží sněhový poprašek. "Hádající" se kačeny...Chtěla bych se rozběhnout po ledě...(aspoň jsem zkusila jeho pevnost na kraji). To by mi nedalo, abych si "nešlápla". Ať mi někdo vykládá, že tohle není štěstí, jít, dívat se, nechat na sebe svítit slunce...Pustila jsem všechno z hlavy i za hlavu a prostě jsem věděla, že štěstí je právě teď a tady. Vzpomněla jsem si na své pradávné toulky po bývalé hlučínské louce, na zamrzlé minirybníčky, uschlé rákosí, na křik vran. Kolik mi tenkrát bylo? Dvanáct, třináct...? Tenkrát jsem ještě nevěděla. Teď vím..., vím, že dívat se a vnímat daný okamžik je štěstí, je naplnění...

   Snad bych si mohla říct: "Štěstí by bylo, kdyby...kdyby šel někdo se mnou, kdybychom se na tu krásu dívali společně, kdyby ji vnímal podobně...". Třeba je štěstí i vědomí, že takový člověk někde žije. Jenom se nedívá spolu se mnou...nevadí a nebo vadí, ale ne zásadně. Štěstí prostě JE

Jsem bezdomovec...

   oficiálně již od středy. Co s tím? Kdybych věděla, jak se rozhodnout? Kdybych věděla, co udělat? Nevím. Nevím a ani se nemám s kým poradit. Praha je drahá. Co se týká bytů, tak drahá příšerně. Peníze mi na přijatelný byt nestačí. Na hypotéku se věkově již necítím.  Koupit byt ve špatném stavu? Kdo zajistí rekonstrukci? Koupit stávající podnájem? Jak budu zvládat za 10 let schody? Kdo se postará o údržbu, když jsem sama? Odejít z práce a koupit byt na Moravě? Kde tam budu chodit do práce? Jsem už vůbec připravená na odchod z Prahy? Zůstat v podnájmu a vložit peníze do chalupy? Jak dlouho budu moct v podnájmu být? Vložit peníze do koupi bytu společně se synem a pronajímat ho? Jenomže kde budu pak v případě potřeby bydlet? Nevím, vážně nevím...

Při prvním letošním úplňku...

  Nemohla jsem spát - byl úplněk a tak mi hlavou běžely různé myšlenky...myšlenky, které se ustálily na jednom bodě...jsem si jistá, že člověk nedokáže úplně bezezbytku přežívat sám. Potřebuje někoho blízkého, nejbližšího, někoho, kdo mu pomůže v případě potřeby, s kým může sdílet své starosti, ale i radosti. Stejně tak pomůže on jemu. Sebehodnější děti, sebelepší kamarádka, sebeobětavější sourozenec nestačí. Člověk potřebuje partnera... Uvědomila jsem si, že ač bylo naše soužití s bývalým manželem sebeproblémovější, tak to spolehnutí a vzájemná pomoc tam byla (aspoň prvních 15-18 let určitě). Můžu se tvářit, jak chci emancipovaně, můžu zvládat spoustu věcí, ale vždycky si budu uvědomovat to prázdné místo vedle sebe...a přát si, aby prázdné nebylo...

2014

Končícím rokem...

  za oknem sníh a světla odrážející se na hladině Vltavy. A premiéra samoty o téhle poslední noci v roce. měla bych cítit smutek a hořkost...? Možná, možná jen trochu...Daleko víc cítím smíření, kdyby...jenomže na kdyby se nehraje a tak tady sedím a opodál podřimuje Královna...

   Jaký byl tenhle rok? A lehce by se dálo říct, špatný. Dvě operace, dvě narkózy, dlouhá pracovní neschopnost, vybydlný a vykradený byt po podnájemnících.  A kolega, který na mě nevidí nitku dobrou, a kamarádka, které jsem věřila a ona...?A dcera, která se pořád ne a ne rozhodnout, co si počne se životem. A syn, který spolu s přítelkyní nechtějí děti...a můj nejlepší přítel, který už mě nemá rád...a chlapec, s kterým jsem byla tak ráda jinde a s jinou...

Jenomže, ty pokusy, které nám s oblíbeným kolegou vyšly, pomoc, kterou mi nabídla kamarádka Danka, když jsem řešila byt, pomoc, kterou mi nabídla bývalá kolegyňka po operaci, všichni ti,kteří si na mě v těch náročných dnech vzpomněli, pobyt v Luhačovicích s mamkou, mou milovanou sestrou a tetou, výlety s Ivunkou na hrady, zříceniny a do Soosu, návštěvy babči Hanči, moje stále optimistická nejkámoška, rozevláté vlasy z jízdy na motorce, procházky okolo Vltavy, divadelní představení na Vyšehradě, ples, kde jsem byla za krásnou, Leniččiny nádherné holčičky, výlet do Brna, noční Brno s nejlepším přítelem, to, jak mi dal ráno, ještě skoro spící, pusu, setkání po více jak 30-ti letech s první velikánskou platenickou láskou a ty růže od něj, moje děti, i když bych se z nich někdy zbláznila, synova přítelkyně, setkání s fajn ženskými v nemocnici, radost z Martinčina přítele, ze syna jednoho klučiny, pocit štěstí při pohledu na svítání nad Vltavou, při kterém mě objímal Princ, okamžiky s ním, tak bláznivé a bezstarostné..., vrnící Královna na klíně. Ne, zdaleka ten rok nebyl tak špatný, jak by se na první nebo druhý pohled zdálo...Děkuji za něj, děkuji za prožitky, za smíření, za poznání...

Pošli to dál...

  V nemocnici jsem si znovu 100% uvědomila, že všechno, všecičko je o lidech. Největší strach mi  pomohly překonat spolubydlící na pokoji. A věděla jsem, že tohle musím "poslat" dál. Ty dvě babči, mi na pokoj, přidělil sám osud. Abych jim pomohla překonat strach, tak jako bylo pomoženo mě, abych jim mohla věnovat igelitku, tak jako byla věnována mě a abych je mohla před odvozem na sál držet za ruku, tak jako jsem byla držena za ruku já. Pokud takhle bude fungovat "lidství", nemůže být nikdy úplně zle

Co udělat?

   Vůbec jsem si nechtěla připouštět, že by operace nemusela dobře dopadnout. Jenomže ona nedopadla...Samozřejmě, že mohlo být ještě hůř a samozřejmě, že tohle je do jisté míry dobrý výsledek, ale...Co dál? Co chci? A co mám chtít? Mám dvě možnosti, jak mi naznačili. A nebo tři? Buď znovu menší zásah a čekat...a nebo už zásah velký. A čekat? Každopádně znovu myrterium narkózy a šíleného stavu po ní. Po velkém zákroku navíc dlouhodobá neschopnost a bezmocnost. Kdo se o mě bude starat? A chce se o mě vůbec někdo starat? Už teď šílím z prachu, nežehleného prádla a podobných věcí, do kterých se dcera pouštět nechce...Třetí možnost je hodit všechno za hlavu a žít tak,jako jsem žila dosud. Vrátit se do práce a čekat...Jak dlouho s tím mohu žít? Pokud si dobře vzpomíním, letos už je to sedmý rok, co jsem s tím žila. Bylo by to dalších sedm? Možná by mi i stačily. Na aspoň jedno vnouče, na cestování s Ivkou, třeba i na to moře. Kolik těch roků navíc, pokud ten zákrok podstoupím, získám? A jaké ty roky po zákroku budou? Není lepší prožít ten zbytek normálně? Bez zásahu. Nevím? Donutit mě přece nikdo nemůže. Nebylo by lepší zkusit něco jiného? Třeba zdravou stravu, potravinové doplňky? Nevím, skutečně nevím...

Vypadáš -  nevypadáš - dobře

   Nevypadám, už delší čas ne. Bohužel, při prvním pohledu se to "samo nabízí". Tlustí lidé skutečně vypadají tak, že podle mínění jiných "vypadají dobře". A já tlustá jsem. Beze všech příkras. V pondělí jsem se musela zvážit (kvůli vyplnění papírů do nemocnice). Moc dobře jsem věděla, že jsem přibrala...ale že jsem přibrala tolik?Už dlouho se dobře necítím a tak tedy dobře nevypadám. Shodou okolností jsem na internetu našla pořad s vysvětlením PROČ. Jako bych to netušila už dávno. Jídlo a následně sádlo zaplňuje prázdnotu duše, jak říkali v tom pořadu. U mě to tedy funguje dokonale, ať ujdu kilometrů kolik chci, ať chodím denně dvě zastávky pěšky, sádlo zaplní co může...a všechno, všechno se mu stejně zaplnit nepodaří, ač přibývá geometrickou řadou :-(. Od poloviny jara, co se všechno začalo "řítit"kamsi...odcizení s Princem, neplatící podnájemníci, nezaměstaný syn, vybydlený byt, odcizení s nejlepším kamarádem, kamarádky nemající čas, nedostatek peněz, blížící se operace...co problém, to kilo nahoře :-(. Výsledek = katastrofa a obrat k lepšímu? Existuje vůbec?

   (Tak dávno se mi nezdál hezký sen, sen o bezpečí. Až na dnešek. Nevím, kdo ten muž byl, jenom ten pocit, ten pocit si pamatuji, pocit, že jsem mu věřila, že jsem se s ním nebála, že mu bylo jedno, jak vypadám...takový pocit jsem mívala s tátou, kdysi s bývalým mužem, do nedávna s nejlepším kamarádem, takový pocit někdy mívám s Ivunkou...proč jenom sen?)

Páteční okamžik

  Na té zastávce čekám každý den, stíní ji několik ořechů... Občas, když je čekání moc dlouhé, procházím pod nimi a někdy mám štěstí na oříšek. Dnes bylo horko, takže jsem zalezla do stínu a jen tak, mimoděk, se dívala do trávy.  Starý pán se pokoušel z nejvyššího stromu srážet ořechy hůlkou. Moc se mu nedařilo. Přesto ke mě přišel a dal mi dva oříšky, prý jen tak, aby bylo veselo. Najednou mladík, který ještě před chvílí sháněl zapalovač, vylezl na strom a začal jím třást. Možná jen tak, aby bylo veselo :-). Starý pán začal sbírat a mladík se opět vrátil pod stříšku zastávky, kde prve čekal na autobus. O oříšky zřejmě nestál. Ani starý pán nesbíral pro sebe, znovu ke mě přišel a všechny oříšky mi nasypal do dlaní. V tom přišli dva školáčci, malý chlapeček a starší holčička. Začala jsem znovu hledat v trávě a to, co jsem našla jsem dávala chlapečkovi. Prostě jsme se obdarovávali navzájem, úplně cizí lidé, v anonymní Praze. Ten největší oříšek jsem podala tomu mladíkovi, který nám je setřásl. A pak už přijel autobus. Starý pán a školáčci ještě sbírali, asi čekali na jiný. Mladík a já jsme nastoupili. Opět cizí lidé. Celou cestu jsem se usmívala sama pro sebe...

Slovní pohlazení

Tahle slova mi napsal jeden, ani né třicetiletý kamarád. Vím, že si je budu opakovat ve chvílích, kdy je mi hodně, hodně smutno a budu ženám kolem sebe přát, aby takových mužů měly kolem sebe co nejvíc:

Za dobrotu...

Všichni známe paradoxní úsloví, "že každý dobrý skutek bude po zásluze potrestán". Přesto mě to neodradilo od toho, abych se snažila pomoct, když tuším, že to lidé potřebují. Bohužel, samozřejmě ve spoustě případů dopadám "po zásluze". Pronajmout byt slepené rodince se třemi dětmi, kdo by to udělal? Samozřejmě - já. Přistoupila jsem na minimální kauci, na placení nájemného ve druhé polovině měsíce, nechala jim v bytě k užívání spoustu věcí, prostě jsem chtěla pomoct. A výsledek? Nájemné neplatí vůbec, domluva o věcech příštích s nimi není možné a vzájemné komunikaci se vyhýbají jako čert kříži. Opět jsem neposlechla intuici, která mě varovala, že problémy nastanou. Přehlušila jsem ji v touze někomu pomoct...Ne, nezaříkám se, že už nikdy nepomůžu, ale rozhodně se budu příště intuicí řídit.

Co se má...

Jsem dost stará na to, abych se přestala starat o to, co "se má", abych přestala dělat věci, "které dělají všichni". Jako například sportovat, když mi tato činnost nikdy nic neříkala. Nebo se stýkat s lidmi, s kterými si skutečně nemám co říct. Truchlit nad tím, že nechodím na žádné párty, když se mezi větším množstvím lidí necítím vůbec dobře. Běhat od jedné věci k druhé, abych ukázala, jak všechno stihnu a jsem akční. Nechci stíhat všechno a to co dělám si chci vychutnat. Najít si chlapa přiměřeně k svému věku, abych se měla o koho starat. Na starání mi bohatě stačí dcera a Královna. Jsem dost stará na to, abych konečně přestala dělat věci, které ode mě čeká okolí a začala dělat to, co chci dělat já sama.

Tím vším...

No jo, jsem divná, prostě jsem. Každý člověk by měl chtít něco mít - chtěla jsem mít byt (kvůli dětem). Byt děti jen otravuje, nikdo v něm nechce bydlet a když slyším slova BD, vyskakují mi pupínky. Tak si říkám, jestli není lepší nic nemít.

   Taky mi nevadí, když o víkendu prší. Můžu si v klidu doma číst a nemusím si dělat výčitky, že nejsem s někým venku, že nic nepodnikám. Baví mě prostě jen tak si "být" a to je asi taky špatně. 

A nechci s nikým bydlet, prostě nechci. Můžu mít 100x ráda, ale proč je to povinné v jednom prostoru? Nejraději se probouzím sama (leda tak ještě s Královnou). Je pro mě krásné moct se ráno přitulit, připravit snídani, ale proč, kruci, bych měla trávit noc s někým ve společné posteli.

   A kašlu na sebe, nebaví mě cvičit a nedokážu z jídelníčku vyškrtnout pečivo. Sama sobě se nelíbím, ale nic s tím nedělám. Jsem divná, prostě divná

...když už to nejde...

Přemýšlím, hodně přemýšlím nad tím, jak asi "hledala" Katka, když začínala zjišťovat "že už to nejde...". Co ji napadalo? Jak hledala pomoc? A hledala ji vůbec? A dá se pomoc najít? U koho? Představila si taky všechny okolo sebe s jejich problémy, ke kterým nechtěla přidávat ty svoje...? A jak se doopravdy pozná, "že už to nejde"? Možná toho nebylo vůbec tolik...Jenomže já mám pocit, že bylo, že jsem se snažila to všechno vyřešit, zvládnout, neříkat nikomu o pomoc. A komu taky? Komu tenkrát a komu dnes?

   Sestra má na starosti mamku, která prostě přesunula starost o svou existenci na ni. Její jediná dcera brzy odjede do Anglie, nemůže řešit ještě moje problémy. Syn má svých starostí až nad hlavu. Výčet lidí, na které bych se mohla nebo chtěla obrátit není velký.

   S dcerou jsem "prošla" spoustou věcí, vždy připravená podat pomocnou ruku...jenomže "už to nejde". Už jsem "někde" kde jsem být nechtěla, už mi dělá problém i předstírat před lidmi v práci, že jsem v pohodě a že se mi nic neděje.

   Děsím se každé složenky, která přijde a týká se pronajatého bytu, každý měsíc trnu, jestli podnájemníci zaplatí nebo nezaplatí nájem. Neumím se přizpůsobit té šílené nejistotě a nemám komu říct "prosím, pomoz mi". Žádný psycholog mi nedá návod na to "jak dál".

   Mám chuť zbaběle přiznat, "že už to nejde", ať syn byt potom prodá, dá nějaké peníze dceři a hlavně, aby se Královna dostala k hodným lidem.

Domovem

Je domov místo, kde mi téměř nic nepatří? Místo, kde "to moje" jsou jen maličkosti a obrázky na stěnách? Je domov místo, kde mě nečeká nikdo jiný než rezavá kočka? Dnes jsem se vrátila od sestry. Bylo tam hrozně moc fajn, ale tam jsem jen návštěva, byť vítaná. Moje opravdové "doma" se ztratilo s tatínkem. Moje doma na chalupě...

   Tady, v podnájmu na Zbraslavi, se cítím doma. Tady, kde jsem žila v bláhové nevědomosti, že moje dcera je senzační holka,že konečně dospěla a máme k sobě tak blízko, jak jen matka s dcerou mohou mít. Tady, kde mi každá maličkost (nejvíc výhled z okna na řeku) připomíná Prince... Jenomže pohádky pro velké a staré holky neexistují. Přesto všechno se tady cítím doma... (Na krku "moudrou sovu", jak mě moje sestra s neteří přijaly do "klubu". Kdyby věděly, jak moc jsem jim za tu sounáležitost vděčná...)

Šestistěnem

Nedávno jsem dostala krásné video, ve kterém jeden pan psycholog popisuje,jak důležitý je pro každého člověka "šestistěn". Nás v něm přirovnává k plamínku svíčky,který může klidně hořet jen tehdy, když je obklopený ochrannou hradbou. Budoucnost tvoří stěnu, která je před námi, člověk se musí na něco těšit a v něco doufat, stěnu za námi tvoří nejbližší člověk, pro dospělé partner, pro děti rodiče. Stěna v levo jsou blízcí přátelé, stěna v pravo kolektiv v práci, podlaha znázorňuje místo, kde jsme ukotvení, místo, kde jsme a nebo nejsme rádi. A strop, strop to je obloha, nehmatatelné, víra, láska, naděje...

   Zamyslela jsem se nad svým šestistěnem...vím, že není úplný a že na plamínek od někud fouká...ale pozitivní je, že na něj nefouká za všech stran :-). Před sebou mám těšení se na dovolenou s mamkou a ségrou, po levé straně svou nejkámošku, nejlepšího přítele, děti, ségru s rodinou,tetu sousedku, holky, které jsem poznala na "síti", na pravé straně se také najde dost kolegyněk a kolegů, s kterými ráda spolupracuji, ačkoliv prvá strana není úplně beze škvírek :-(. Podlaha je jasná, tady v bytečku na Zbraslavi, s výhledem na řeku jsem ráda a těší mě, že jsem právě tady. Strop - vždycky budu věřit v dobro v lidech, v lásku, ve věci mezi nebem a zemí.... 

   Vím, že zadní stěna není, že kdybych se naklonila do zadu, neopřu se, ale spadnu. Šestistěn by se měl, podle pana psychologa, budovat. Jenomže já nevím, jestli to ještě v tomhle věku je možné, vybudovat tu zadní stěnu. Ne, kecám, není to o věku, je to o člověku, který buduje. Já prostě nevím...A o to víc jsem vděčná za ty ostatní stěny, které chrání ten "plamínek".

"Novým" jarem

Pokaždé s příchodem jara mám pocit, že by se něco mělo pohnout, že bych se měla někam posunout, něco udělat. Většinou tomu tak vždy bylo. Třeba loni jsem se na jaře přestěhovala a také setkala s Princem. Co bude letos? Něco by být mělo. Jenomže v tuto chvíli ještě nevím co. A hlavně, nevím, jak toho "pomyslného něčeho" dosáhnout. Vím, že bych ráda změnila práci, vím, že si představuji maličký krámek, kavárničku, čajovničku, prostě něco, kam chodí lidé proto, že tam chodit chtějí a chodí tam rádi. Přestávám zvládat práci v neskutečném chaosu, mezi hromadou lidí, ač spoustu z nich mám upřímně ráda. Jenomže hledat novou práci v mém věku? Je to vůbec možné? Vlastně je to všechno tak trochu začarovaný kruh. Chtěla bych, aby nové jaro něco přineslo, ale měla bych tomu "něčemu" jít nadšeně naproti...

Důvěrou a sebedůvěrou

Obojí je opravdu hodně, hodně důležité. Věřit druhým a věřit sobě. Přiznám se, sebedůvěra mi nikdy nijak moc nešla. Pořád jsem o sobě pochybovala a ještě stále pochybuji. S důvěrou to bylo jinak, ke komu jsem ji jednou pocítila, tomu jsem ji chtěla ponechat na věčné časy. Bohužel, ani tohle není vždycky možné. Největší problém jsem měla a mám s důvěrou vůči mužům. Kromě tatínka se jich okolo mě v dětství moc nevyskytovalo. Neměla jsem ani jednoho dědečka, ani brášku. Tatínek vždy držel slovo, vždy poskytl pomoc a nechoval se tak jenom k rodině, ale k celému svému okolí. Tohle se stalo mou laťkou. 

  Přiznám se, že každá zklamaná důvěra mě velice bolela a neuměla jsem se s ní smířit. Neumím to dodnes. Málokomu jsem důvěřovala tolik, jako svému bývalému manželovi. Ztráta téhle důvěry se mnou taky "pěkně" zamávala. Cítím, že si po tomhle podvědomě vybírám muže, kterým se ani důvěřovat nedá.Proč? Z důvodu své vlastní nízké sebedůvěry a nebo proto, abych se vyhnula dalšímu zklamání. Možná to bude kombinace obojího.

Kočkami

   Nedávno jsem si přečetla,že vědci někde v zahraničí zjistili, že kočka nepřilne ke svému pánovi, sotva jej pozná po hlase. Milovníci psů se nad tímto zjištěním radují a spoustě lidí vytane v mysli spojení - "falešná jako kočka". Nebudu zpochybňovat vědecké závěry, ale jednoduše a prostě NEVĚŘÍM. Možná i proto, že nejsem ta správná kočičí panička. Panička je totiž moje kočičí Královna. 

   Jak pozná, že přicházím domů a čeká za dveřmi? Proč tam nečeká,když se mnou přijde i někdo jiný? Jak pozná,že jsem smutná? To mi pak leze na klín, pokládá si hlavičku na moje prsa, přede a jako nejvyšší vyznamenání - dotýká se mého nosu svým čumáčkem. Žárlí na knížky, na vyšívání, na noťas, prostě jsem její poddaná se vším všudy. Je svérázná, potměšilá a hlavně, je úplně a beze zbytku svá. Prostě, mám ji ráda takovou jaká je, ať si věda hlásá co chce.

Adventní dobou

Kdysi, v dobách mého dětství se ještě nezapalovaly svíčky na adventních věncích a "vánoční těšení" pro nás začínalo až před Mikulášem, kdy se ve výlohách obchodů objevily první obrovské skleněné koule a v prodejnách OZ nakrátko zavoněly mandarinky. Mikuláše mám navždy spojeného s velikými nazdobenými perníkovými postavičkami té strašidelné trojice, které každoročně pekla babička, se strašným čertem a přísným Mikulášem, kteří chodili patro od patra v celém našem panelákovém vchodě a v knize hříchů měli zapsanou každou naši špatnost. Až o hodně později jsem zjistila, že strašného čerta představoval můj tatínek a Mikuláše svérázná teta D. 

   Adventní čas byl také sníh, který se třpytil pod světlem pouličních lamp, sáňkování, sýkorky na okenní římse...Dnes bych nejraději vydala přísný zákaz na hraní koled v nákupních střediscích a vystavování čokoládových figurek od poloviny října. To všechno jen a jen kazí to pravé "vánoční těšení". A to už vůbec nepíšu o šílených televizních reklamách.

   Ještě pořád mám ráda adventní čas,i když "těšení"ustoupilo rozjímání a tichému smutku. Mám ráda mihotavá světýlka svíček, procházky zimní krajinou, tiše se snášející sněhové vločky a voňavý čaj v keramickém hrníčku. A taky vrnící rezavou příšerku, která mi sedává na klíně a hlavičkou odstrkuje moje vyšívání :-).

Nadšením

nikdy nedokážu skrývat svůj obdiv, když vidím nadšení někoho pro něco, když vidím přímo výsledky toho nadšení. K takovým lidem podvědomě vzhlížím a vážím si jich. Více než před rokem jsem na Jižní Moravě poznala mladičkéhu kluka, který doslova miloval městečko,ve kterém bydlí. Městečko i jeho nádherné okolí. Sbíral staré pohlednice, fotky, archivní materiály a zároveň se zajímal o všchno aktuální, co se v té oblasti dělo. Nadšení toho kluka pro to maličké městečko působilo nádherně, působilo jako živá voda a neopustilo jej. Momentálně sbírá všechny pověsti z té krajiny a vážně věřím, že jednou vydá knížku. Strašně moc mu na dálku fandím a pokaždé, když si na něj vzpomenu, nepřestávám děkovat osudu, že jsme se, aspoň na okamžik, potkali. Hodně štěstí...chlapče, hodně štěstí Tobě i všem těm, kteří se umějí, třeba bláznivě, pro něco nadchnout.

Volbami

Asi bych se měla stydět, ale tentokrát jsem u voleb nebyla. Jednak z časových důvodů, ale hlavně, skutečně jsem nevěděla,komu bych dala hlas. Snad jedině některé z malých stran, o kterých už bylo jasné předem,že se do parlamentu nedostanou. Volební situaci jsem však sledovala a musím přiznat, že jsem stávající výsledky předpokládala. Předem bylo jasné, že se politické spektrum roztříští a sestavit vládu se stane nadlidským úkolem. 

   Osobně bych preferovala vládu odborníků, ať už patří do kterékoliv strany. Kéž už by se konečně začalo skutečně něco dělat pro lidi a pro celou naši zemi. Doposavaď jsme byli svědky pouze tahanic o koryta. 

   Přejme si všichni funkční a rozumnou vládu,která by náš stát už konečně někam dovedla.

Cestou dál...

Přiznám se, že nevím kudy kam. Nevím, jak naložit se svým dalším životem...Rozvod byl veliký zlom a i když si to snažím nepřipouštět, zmizely určité jistoty. Většinu svého dospělého života jsem věnovala dětem a domácnosti. Měla jsem ráda tvorbu vánoční i velikonoční výzdoby, přípravy na oslavy narozenin, bavily mě hry s dětmi, ráda jsem jim četla, povídala si s nimi...

   Nedávno jsem někde viděla článek o tom, že každé znamení zvěrokruhu vidí smysl svého života v něčem jiném. Možná je to velká chyba, ale já prostě nedokážu úplně podlehnout své práci, vyzdvihnout ji na nejvyšší post. Vždy pro mě nejvíc znamenali lidé, jejich pocity. Vždy jsem byla přesvědčená, že nejdůležitější ze všeho je poskytovat péči a rozdávat lásku...

   Jak rozdávat? Komu rozdávat? Děti mají své životy, chtějí být samostatné a mě nezbývá, než z povzdálí pozorovat, jak si s tím vším poradí.

   Stojím na jakémsi rozcestí a přemýšlím, kudy se vydat? Co dalšího se svým životem podniknout?

Samotou

jsou chvíle, kdy si nic jiného než samotu nepřeji. Například , když se to u nás na pracovišti hemží lidmi a jeden mluví přes druhého - čeština se mísí s angličtinou a do toho občas zazní i úplně jiná řeč :-).

  Jenomže jsou také chvíle, třeba když sedím večer u stolu, za oknem padá soumrak a já vím, že jiný zvuk než mňoukání nebo předení neuslyším a také, že jediným dotekem bude dotek chlupatého kožíšku.

  Jsem divná, divná, divná, k samotě prostě předurčená. Téměř celý život jsem měla pocit, že mezi mnou a ostatními je skleněná zeď. Snažila jsem se, aby to bylo jinak, ale nějak to prostě nešlo. Rodný list ukazuje na blížící se padesátku, ale kdesi uvnitř jsem pořád malá holka. Málokdy se umím bavit se svými vrstevnicemi o receptech, o tom, co se kde dá výhodně sehnat, o tom, co včera dávali v televizi. A mezi mladé se zas nehodím vzhledem. 

  A s muži je to stejné, vrstevnící mi připadají starší o celá světelná léta, nevím, o čem si s nimi mám povídat a svým způsobem se jich i bojím. Pro ty mladé jsem zase neviditelná a v případě, že by si všimli nějakých sympatií z mé strany, nanejvýš trapná a směšná.

  Co mi zbývá? Těšit se z pohledu nabarevné stromy nad řekou a věřit v životy příští, vekterých budu jiná a samota už nade mnou nebude mít tak velkou moc.

Webová stránka byla vytvořena pomocí on-line webgenerátoru WebSnadno.cz