Stránky jedné zralé holky (matky‚ která přišla o dítě...)

.ROK 2025

 

Čas je vážně neúprosný, sotva začal duben a už tady máme začátek května. Mám pocit, že absolutně nic nestíhám...samozřejmě se snažím, ale jsem nějaká vyčerpaná a zpomalená. Rychleji mi to prostě nejde.

   Předminulý víkend jsem tady měla sestru, užily jsme si to, i když po škrábání se do vrchu v Jelením příkopu mě stále bolí koleno, ale ten výhled stál za to. Moc jsem si vždycky přála se do Jeleního příkopu podívat. No, užily jsme si taky rozkvetlé královské zahrady, posezení v "Kredenci" na Břevnově, zmrzlinárnu, došlo i na (mé) neoblíbené nákupy, ale kvůli vnoučátkům, pro které byly určeny jsem se přemohla :-). Vnouček si pratetu velmi oblíbil. Jen mi bylo hodně líto, že se naše vnoučata skoro neznají a nevídají.

   Konalo se i posezení u vína (polosladké sice nemusím), ale občas je potřeba si pokecat v trošku povznesené náladě. 

   Největší radost jsem měla z toho, když sestra řekla, že už přestala s nevraživostí k T...ce. Dlouho jsme si povídaly i o synovi. Vím, že vždycky měla a má moje děti ráda. Ten víkend se ségrou pokaždé tak strašně rychle uteče. Taky jsme zašly na Kampu, do naší oblíbené galerie. Pokaždé tam objevím nějaký obraz, který bych si moc přála. Tentokrát to byl domeček (zanedbaný), s dřeveným plotem, zarostlou zahradou, prostě jsem měla pocit, že v tom obraze "jsem doma". Nekoupila jsem si ho a trochu toho lituju, ale vím, že nemůžu mít každý obraz, který vidím...

   Ještě před příjezdem ségry u mě spala dcera s vnoučkem, to bylo moc milé, večer jsme si povídaly a ráno, když dcera jela něco vyřizovat, tak jsme spolu s malým snídali. Každý okamžik, kdy jsem s ním je moc a moc krásný, i když někdy trochu náročný.

   T...ka mi v těch dnech, byl to zrovna synův svátek, přivezla obrovskou nádhernou kytici. Udělala mi neskutečnou radost, jen mě mrzelo a nikdy mrzet nepřestane, že s ní dcera nechce mít nic společného. Tolik jsem si přála, aby aspoň na bráchův svátek, ale je prostě nesmiřitelná.

   Maličkého i dceru jsem viděla na 1.máje, kdy jsme se sešly na Výtoni, na hřišti, byla tam i bývalá kolegyňka se svými dvěma holčičkami. Ještě před hříštěm jsme byly v "Kočičí kavárně". Holčičky byly z kočiček nadšené, ale mě se chtělo brečet, protože jedna vypadala úplně přesně tak, jako Královna. Obdivuji bývalou kolegyňku, jak to s dvěma dětmi zvládá!

   V předvečer 1.máje jsem se toulala okolo Vltavy, fotila a vzpomínala na všechny "Čarodějnice", které mi, často, přinesly nějaké změny do života. Tentokrát jsem nic neočekávala (a nebo jenom tak trochu v duchu...). Pusa pod rozkvetlým stromem se nekonala, ale před tramvají (na 1.máje) mi dal vnouček pusinku na rozloučenou a ta byla úplně nejlepší ze všech!!!

   V pátek byla dcera poprvé v práci (jasně, že jsem přesvědčená, že by měla být s vnoučkem ještě doma, ale není to moje věc), dcery muž přivezl vnoučka na víkend. Spolu s dědou jsme si to s ním hezky užili, hřiště, výlet vláčkem do Davle, zmrzlinku. V Davli bylo nádherně a kvetly kaštany. A co teprve ta cesta přes most. Jenom jsem asi nervoznější, než je třeba, protože si dělám starosti, aby se vnoučkovi ani dědovi nic nestalo, aby byl včas domácí oběd, prostě mám pocit, že musím myslet na všechno a na všechny.

   Děda se snaží, jak může, dokonce koupil i balík minerálek. A malý ho má fakt moc rád. Dokonce, když se v sobotu probudil, tak jsem ho musela utěšovat, že děda neodešel. (Děda ho totiž vždy večer uspává, ale sám spí v jiné místnosti).

Pro vnoučka přijela dcera a ještě jsme si chvíli u kávy povídali. Vím, že je to nesplnitelné přání, ale kéž by tady byl syn s námi. 

   Kolikrát za den si vzpomenu, kolikrát se mi chce brečet beznadějí, že už nikdy, nikdy, nikdy...

   Včera jsme se sešly s T...kou, zašly jsme na oběd do centra, pak na moc hezkou, ale škoda, že jen malou, výstavu hodně zvláštních fotek a nakonec do Luxoru, kde jsem si, (za od ní darované poukázky) vybrala dvě knížky. Kdybych pořád neřešila katastrofické předpovědi počasí, tak jsme mohly jet na výlet do Třeboně. Tak třeba někdy příště... (jen ten čas bych potřebovala nějak nafouknout, abych toho víc stíhala).

   Za chvíli odjíždím na Moravu, připadám si jak malá holka, která chce být s maminkou, i když moc dobře vím, že malou holkou už nikdy nebudu...

 

Na Škaredou středu jsme se sešly s dcerou v centru a zašly na večeři do jedné pizzerie na Staromáku, byla opravdu moc hezká. No a potom jsme už vyrazily směr Rudolfinum, na koncert Filharmonie (Pražské kvarteto a Jiří Vodička). Lístky jsem dostala od dcery k narozeninám. Koncert byl naprosto úžasný a samotné interiéry Rudolfina doslova úchvatné. Opravdu moc jsme si to užily a já navíc i to, že jsme se s dcerou držely za ruku a nebo jsme měly o sebe opřené hlavy. Ta hudba byla doslova jako živá voda. Takový vyjímečný a nádherný večer!

 

...čas se nachýlil k Velikonocům, jo, kde jsou ty časy, když jsme jezdili na chalupu, trhali medvědí česnek do nádivky, zdobili vajíčka kytičkami a prvními lístky a vařili je ve vodě s cibulovými slupkami, kdy jsme pekli beránky a mazance...kde jsou ty časy, kdy syn s kamarády chodil po vesnici koledovat...

...a kde jsou ty, kdy jsme zůstávali doma v paneláku, my se ségrou ještě jako holky a kdy jsme se s kamarádkami schovávaly a pak ve škole triumfovaly, která byla ve vaně a která jen politá příšerně páchnoucími voňavkami. Jo, bejvávalo...

V dnešní době, aspoň co se torza mé rodiny týká, se žádná setkání nekonají, ale člověk musí být vděčný za to, co má a ne skuhrat pro to, co nemá. (Nicméně jsem byla ráda, že mamka je s celou sestřinou rodinou a společně s Velikonocemi slavili i narozeniny starší mamčiny pravnučky).

Díky ne příliš přívětivému počasí jsme si s dědou aspoň na chvíli užili vnoučka. Dokonce se mi podařilo ho v pátek po obídku uspat. Nechtěl ale být v postýlce a doslova mi usnul v náručí ve velké posteli. Sluníčko milované. Po probuzení a příjezdu dědy jsme vystřihovali velikonoční kartičky, hrál si s traktůrkem z Lega, který mu tady posledně nechal můj Nejlepší přítel, vytáhli jsme barevný kinetický písek a taky pekli mazanec. No a samozřejmě oblíbený Večerníček a trable s nočníkem. V noci se probudil a plakal, opět chtěl do velké postele a zase mi usnul v náručí. Je to obrovská esence lásky, která se nedá vůbec k ničemu přirovnat, leda k tomu, když byly děti malé.

   Ráno u snídaně jsme si zapálili velikonoční svíčičku (vybral ji vnouček = zelenou) a pak si ji mohl sfouknout :-). A jeli jsme busíkem koupit kytičku a nové bačkůrky. A pak ještě na hřiště a krmit kačenky a pozorovat busíky. Byl z toho celý uťapkaný a dožadoval se nošení na dědových zádech. Na hřišti si hrál na bufet s prodejem kávy a moc jsme se nasmáli jeho hláškám : "Děda tady má kávu bez kofeinu", dokonce prý pro dědu "prodával" i bezkofeinový chleba :-D.

Říká mi "babička rybička", to podle přívěsku, který nosím na krku, kdysi dávno jsem ho dostala od tatínka. Děda zase nosí na krku křížek, ale vnouček mu říká "letadlo" :-D. 

   Po obědě si pro něj přijeli mladí, bohužel jsem se nezdržela poznámky o tom, že je to s nočníkem už docela na pováženou. Mám pocit, že se maličkému muselo něco nemilého přihodit, protože drží potřebu tak dlouho, dokud nemá zadeček bezpečně v plence. Podle dceřina muže si mám nechat své poznámky pro sebe a řešit si své problémy. 

Pak mě ještě napomínal děda, jestli prý to mám zapotřebí. No, nejsem zvyklá, abych jen mlčela a nekomentovala věci, které mi dělají starosti. Myslím, že by bylo potřeba věc nějak řešit, aby to bylo pro maličkého přínosné a nestresující. Vždy jsme věci, které se týkaly někoho z rodiny řešili jako rodina (aspoň na Moravě určitě). Ale tady na to nemám právo. Vím, že lidé mohou mít odlišné názory, ale mrzí mě postoj dceřina muže. Měla jsem co dělat, abych se nerozbrečela.

   Dcera nám přivezla moc dobrého beránka, opravdu se jí povedl :-). Myslím, že si to na chalupě užili, je tam opravdu nádherná příroda, jak ukazují fotky, které dcera sdílí. "Nejhezčí věci jsou zadarmo", uvedla u jedné, úplně mi tím mluví z duše :-).

   Po vnoučkově odjezdu jsme s dědou ještě šli na dlouhatánskou procházku. Stejně je legrační, jak se dlouhá léta společného života na lidech "podepíší", oba najednou jsme ve stejné chvíli vykřikli: "busík!" :-). Večer jsme si dali skleničku vína a konstatovali, že je v bytě bez malého nezdravé ticho.

   No a čekala mě ta druhá, osamělá polovina svátků. Nakonec až tak úplně osamělá nebyla a užila jsem si moc hezké procházky pod Hradištěm a u Modřanských tůní. Někdy se dějí věci, které by člověka opravdu ani nenapadly...

   Taky se nemusím bát, že uschnu, protože na Velikonoční pondělí přišel ráno syn paní domácí s pomlázkou :-) (naštěstí jsem tady něco čokoládového měla) a paní domácí přinesla pomlázku pro vnoučka. 

   V pondělí přišla také velmi smutná zpráva - úmrtí papeže Františka, právě on byl velmi lidský a soucítil s těmi, kteří jsou bezbranní, chudí a utiskovaní.

...čas běží - věci se dějí. Každý okamžik s milovaným chlapečkem a dcerou se počítá, každá hra s pexesem Tlapková patrola, každé skládání puzzle, každá pusinka u výtahu.

Každá dobrá zpráva se počítá. Třeba teta D. jako manekýna na módní přehlídce, třeba hezká fotka od kamaráda, třeba milé popovídání s kolegyněmi v práci, třeba telefonát od mamky...

Každý výstup z komfortní zóny se počítá, třeba kratičké ranní cvičení podle návodu sestřenky, co žije v Anglii, třeba cesta do Brna a procházení se v kvetoucím parku pod Špilberkem, třeba návštěva sauny, třeba popovídání si se spolucestující ve vlaku nebo spolusaunujícími.

 

 

... čas opravdu letí jako šílený, sotva začal březen a už tady zase máme duben, sotva jsem přijela na Moravu, byla jsem zpátky, je to prostě fičák.

   Počasí se tentokrát moc nevyznamenalo, ale na druhou stranu, určitě lepší, než úmorná letní vedra. Mamčin nový nábytek je hezký a byt vypadá útulněji, ale co si budeme nalhávat, doma už to není, prostě už mi tam skoro nic nepřipomíná taťku a dětství.

   Čím jsem starší, tím méně mám důvodů se s mamkou dohadovat, jiná stejně nebude. Dokonce jsem se přistihla, že se cítím v pohodě a bezpečí, když jsme spolu večer seděly, svítila jen lampička u jejího "čtecího" křesla, sledovaly jsme TV, povídaly, občas doplnily nějakou tu křížovku v telefonu a nebo mlčely. Jediné, co mi fakt vadilo a nedokázala jsem to "spolknout" jsem jednoho rána prostě předělala tak, aby mi to víc vyhovovalo. Trochu jsem mamce uklidila, nakoupila, zašly jsme si do města, do kavárny a taky na oběd. A společně jsme přivítaly sestřenku J. s manželem a mamčinou sestrou (hrozně ráda jsem je viděla) a druhý den pak sestru se švagrem a vnučkami. Holčičky jsou úžasné :-) a moc šikovné.

   Taky jsem se, samozřejmě, viděla s tetou D. Zavítaly jsme do cukrárny v nedalekých Petřkovicích, kde dělají opravdu úžasné zákusky (můžou směle konkurovat těm z  Werichovy vily). A navíc tam mají nádherné obrazy.

   Na vycházky se mi nepodařilo nalákat mamku ani tetu, i když uznávám, že opravdu studeně foukalo. No, šla jsem sama a obdivovala se nápadité velikonoční výzdobě města i ulic a předposlední dopoledne jsem daleko za vilkami (kde za mého dětství byla podmáčená louka s blatouchy, kam jsme si chodili hrát), odbočila na jednu uzoučkou pěšinku a došla až mezi vrby, rákosí, potůčky, kde na stromech (ma dřevěných tabulkách) byla vyryta jejich jména. "Vždyť tyhle názvy nás učila naše hodná paní učitelka v 1.třídě". A u výtahu jsem potkala spolužíka ze základky, který taky přijel navštívit svou maminku. Jenomže jsme se vůbec nepoznali, takže jsme si řekli "dobrý den" a jeho totožnost mi odhalila až teta D. No, škoda. Fakt neumím zaklepat na dveře o dvě patra níž a zeptat se jako v dětství: "Je, J...k doma? A mohl by jít ven?" :-D

   Mamkce jsem koupila nové hodiny do kuchyně a ona mě náušničky a bundu. Náušničky jsem dostala i od tety D. Jestli něco fakt miluju (samozřejmě s nadsázkou), tak jsou to náušnice. A hlavně, mám jich velkou spotřebu, protože dost často nějakou ztratím :-(.

   Na novém gauči se spí o hodně líp než na tom starém, za ten jsem fakt vděčná a dokonce se mi jakousi noc zdál moc hezký sen o synovi.

   Ani se mi nechtělo odjíždět, cítila jsem se tam tak nějak v bezpečí, ale na druhou stranu, už se mi stýskalo po vnoučkovi.

   Domů mě odvážel Nejlepší přítel, který si vzal pár dní dovolené, aby se podíval do Prahy. Při odjezdu pršelo, asi to tak nějak vystihovalo naši náladu, protože...

,,,protože, jak se mluví s člověkem, kterému zemře dítě...? Nemyslete si, že, i když se to člověku stane, že ví, jak má s podobně truchlícími mluvit. Prostě jsem si připadala jak slon v porcelánu (a o tom na jiném místě).

...narozeniny, prožila jsem je sama se sebou, v lese za Zbraslaví, u kapličky, usínala jsem, ještě před nimi, s vnoučkem v jeho posteli, dokonce se mi ho podařilo uspat při odpoledním spánku a měla jsem pocit, že nic většího neexistuje. Z těch spících malých dětiček vyzařuje takový klid a pokoj. Vůbec neumím popsat, jak se v jeho přítomnosti cítím...

   V práci jsem dostala nějaké sladkosti, ale nejvíc mě potěšila bílá orchidej na lahvi prossecca a úplně zvláštní speciální zmrzlina. (Jasně, že jsem zmrzlinovou pauzu porušila. Alkoholovou ne, možná to bude tím, že mi, teď ke stáří, alkohol nic moc neříká). A taky mi udělalo radost přání od našich studentů a pana profesora.

   Tento pátek jsme se s dcerou a vnoučkem vypravili za dědkama, že ty moje narozeniny (opožděně) oslavíme tam. Venku opravdu hnusné počasí, ale vnouček v autě pusinku nezavřel a povídal a povídal. U dědy a prastrýce řádil jak černá ruka, ale zasmáli jsme se s ním. Nemohla jsem si nevzpomenout, jak jsme tak jezdívali společně slavit narozeniny babičky tchyně.

   Ještě před odjezdem mi vnouček předal kytičku a dal mi pusinku. Nic hezčího už jsem dostat nemohla. (No, vlastně skoro ano, protože od dcery jsem obdržela lístky na filharmonii. Nejvíce se těším, že tam půjdeme společně :-) ).

   No a dnes jsem byla na té Bílé Hoře (jak popisuju na jiném místě tady).

... čas samozřejmě šíleně letí a ač jsem se stále chystala ke psaní, zůstalo jen u toho chystání...ráno a večer sice mrzne, ale přes den už tady máme jaro a co hůř, blíží se opět "oblíbená" změna času!

   V práci se neděje téměř nic a pokud se něco děje, tak jedině nová nařízení, více vyplňování formulářů a "úžasná" inovace, přesčasy se nepřevádějí, dokonce ani do následujícího měsíce. Co si člověk nevybere do konce toho stávajícího, to propadne. Skvělé, opravdu motivační! :-(

   Nejlepší ze všeho je hlídání vnoučka, to si spolu s Ex dědou opravdu užíváme. Minulý víkend (mladí byli v zahraničí a malého si místo nich vyzvedávali druzí prarodiče) jsme se dokonce dočkali i prvního neslušného výrazu. Upadla mu nějaká hračka a on pronesl: "Do pr..le", vzhledem k tomu, že písmenko R vyslovuje opravdu dobře, jsme se nestačili divit.

    Sama jsem si užila, na začátku již zmíněného týdne, procházku s vnoučkem a dcerou k Břevnovskému klášteru. Počasí se nádherně vydařilo a to místo mám obzvlášť ráda :-).

   Předminulý víkend jsme také symbolicky oslavily T...ny narozeniny snídaní na Václaváku :-), bylo moc fajn se zase jednou nalíčit a vyrazit jinam než do práce.

   Bohužel se, skoro celý měsíc, mamky držela chřipka a nepříjemný kašel. Momentálně s něčím podobným bojuje sestra, takže tenhle víkend nepřijede, což je mi moc líto. Těšila jsem se, že s ní oslavím svoje narozeniny.

   Docházela jsem na ozařování patní ostruhy, takže jsem lítala jak hadr na holi, abych stihla všechno, co mě čekalo v práci. Čím jsem starší, tím jsou ty přesuny a dobíhání spojů MHD náročnější :-(.

   Minulý víkend jsem se, po dlouhé době viděla s jednou bývalou kolegyní. Ozvala se s tím, že má nějaké splíny a měla pocit, že potřebuje s někým pokecat. (Konkrétně ona mi také moc pomohla po synově náhlém "odchodu"). Proseděly jsme v kavárně u parku několik hodin, možná jí to, že si utřídila myšlenky, aspoň trochu pomohlo. Jo, pro ženskou, obzvlášť, když ji okolí má za silnou ženu, je střední věk fakt "lahůdka". No, ono stáří je taky pěkně "vypečené" období :-(.

   Mladí se, naštěstí, dnes v pořádku vrátili z ciziny, takže opět jeden velký kámen dole.

   Ex děda už se trochu dostává do formy a začíná pošťuchovat, ale s vnoučkem pomáhá, už statečně trefí sám do Prahy a dokonce tentokrát zvládnul po cestě koupit koláče pro malého k snídani.

   Pro pořádek, konečně jsem se objednala ke kadeřnici, vlasy už mám tak odrostlé, že se bojím sama sebe, když se vidím v zrcadle. Bude to, ale až skoro za tři týdny.

   A taky jsem, asi po stopadesáté v životě, začala počítat kalorie, však si ze mě taky Ex děda pořádně utahoval. No, jinak to se mnou nejde, bohužel, zvažovala jsem ještě objednat si krabičkovou dietu, ale Bůh ví, kde bych měla možnost si ji vyzvedávat (bez auta člověk v Praze ani není člověk) . Sice jsem od začátku roku neměla zmrzlinu a suchý leden a únor jsem přerušila za celou dobu pouze 2,5 dcl prosecca, ale i tak je pohled do zrcadla šílený. Jo, stáří není pro sraby!

   A abych nezapomněla, v květnu nás čeká milión let od maturity - třídní sraz. Stejný "milión" let uplynul letos od chvíle, kdy jsme se poznali s Nejlepším přítelem. Prostě škoda všech zbytečně promarněných dní a let, jenomže těch je, jak už to u mě bývá zvykem, drtivá většina.

 

... tu zprávu jsem stále ještě plně nevstřebala, byť jsem mezi tím chodila do práce, trápila se v MHD, navštívila s dcerou úplně mega úžasnou výstavu v botanické zahradě. Nádherně nasvícené a často i ozvučené skleněné plastiky J.Pačínka. Inspirací mu byly květiny a rostliny. Prostě neskutečná krása. Moc jsme si to s dcerou užily. (Pravda, ještě raději bych byla, kdyby jsme tam měl s sebou vnoučka, ale na férovku musím přiznat, že by bylo těžké ho tam, mezi všemi těmi skleněnými a křehkými lákadly,uhlídat. Jasně, moc by se mi líbilo, kdyby tam mohla být i ségra a třeba i T...ka, jenomže tohle už je z rodu věcí utopických...nicméně, i tak to bylo překrásné, perfektní a jsem za to neskutečně vděčná. Co si budeme namlouvat, nevíme, čím nás život ještě překvapí a to, co člověk vidí a zažije, spolu s milovanými lidmi, se úplně nejvíc počítá.

   Také jsme minulý víkend, s Ex dědou, hlídali vnoučka. Je to sluníčko naše milované. Pokaždé se s ním potěšíme, nasmějeme a užíváme si to, i když, občas nám dává pořádně zabrat :-D, A ty jeho hlášky :-), když přijel děda, byl maličký zrovna v postýlce a já se bláhově domnívala, že propadne odpolednímu spánku. Do telefonu jsem úplně šeptala (což je jasné, že děda, se svým masivním poškozením sluchu, neslyšel) a po špičkách jsem mu šla otevřít. Vnouček však slyší i přes zavřené dveře a tak se začal víc a víc ozývat. Pootevřela jsem tedy dveře do pokeje, kde mívá postýlku, že na něj nakouknu, sotva jsem to udělala, maličký upřel svůj pohled do kuchyně a zavolal: "...a je to děda!". Ze spaní už nebylo, samozřejmě, vůbec nic.

   Ráno už zase, sotva očička otevřel, žadonil o pohádky a o koláč a mlíčko, do hrníčku od "babi Míly", to je prababička.

   Druhý den nám po obídku usnul, ale po probuzení byl nějaký rozplakaný a nevrlý, plakal a nebyl k utišení, nechtěl se hnout od dědy, takže si s ním sedl do křesla, zakryla jsem je oba dekou (neboť topení tady není žádná hitparáda) a ...děda se po mrtvici změnil, moc emocí neprojevuje, ale když jsem ho viděla, s jakou láskou se dívá na maličkého a hladí ho, vzpomněla jsem si, že to, jak měl vždycky rád děti (nejen vlastní), byl jeden z důvodů, proč jsem si ho vzala. A vnouček se držel dědy pevně okolo krku a měl hlavičku na jeho rameni. Vzpomínala jsem na dobu, která už se nikdy nemůže vrátit, v očích jsem měla slzy a v duchu jsem děkovala okolnostem, že jsem dokázala odpustit...

 

...pořád se nemůžu vzpamatovat z té zprávy, která se zdá tak šílená, že se jí nedá uvěřit. Tohle se přece nemohlo stát, bohužel, mohlo a stalo.

   Vždycky jsem si říkala, že život je jednoznačně o prioritách a v tomhle případě naprosto přesně vím, co by pro mě priorita byla. Sebrat se, sednout do vlaku, dorazit na to nejsmutnější místo a obejmout lidi, kterým nepomohou žádná účastná slova, byť by byla míněna sebeupřímněji. Tady pomáhá (a možná se vlastně nedá použít ani to slovo pomáhá) jenom "akce". Jak úplně přesně vyjádřila moje dcera.

   Jenomže už je tady zase to šílené "kdyby", přestože nebo protože, na kdyby se opravdu "nehraje". V ideálním případě bych vůbec nepřemýšlela, prostě bych si koupila jízdenku tam a zpět, nejspíš bych, se zaťatými zuby, zvládla i tu cestu na otočku. Jenomže od začátku ledna jsem nebyla v práci, zaskočila mě chřipka a představa, jak zítra hlásím, že v pondělí už zase nepřijdu...a pak ani v úterý, protože jsem objednaná (vlastně už přeobjednaná) na kožní zákrok...

...nikdy jsem netvrdila, že mí nadřízení nemají pochopení, ale napínat jejich trpělivost na skřipec se mi taky nechce. Kolikrát si říkám, že jsme vlastně jako nevolníci ve středověku, jen místo feudála máme firmu, která nás zaměstnává. Sami nemůžeme o ničem rozhodovat, na všechno je třeba papír, povolení, potvrzení...

...kdyby to aspoň nebylo tolik hodin cesty, kdybych aspoň předtím normálně chodila do práce a nebyla na neschopence (ne, na kdyby se nehraje...).

ROK  2024

 

Než-li jsme se nadáli, starý rok končí, utekl jako voda, čím je člověk starší, tím rychleji roky utíkají...Je Silvestr, jako už kolikátý rok sedím sama doma. Letos ještě víc, protože mě, začátkem tohoto roku, opustila moje milovaná chlupatá parťačka. Ještě loni se mi krčila na klíně, když burácely petardy...

    Den před Štědrým dnem jsem s dcerou pekla vánočku, oblékla si k tomu zástěru po své prababičce, kterou chráním jak oko v hlavě, i když si ji, normálně oblékám na pečení. Pletení vánočky z šesti pramenů se podařilo na výbornou :-) a vánočky také výborné byly. (Už pár let pečeme podle receptu mé kolegyně A.) Potěšilo mě, když dcera řekla, že Vánoce už pro ni začínají tím společným pečením vánočky. A taky jsme si spolu, ten den, zašly na oběd.

   Všechno je jednou poprvé a tak jsem letos byla celý Štědrý den a večer jen sama se sebou. Těžko říct, co převažovalo. Vzpomínky na všechny společné Vánoce, které jsem pro své milované chystala a nebo ta nebývalá míra svobody, že nic nemusím, s ničím nespěchám a nikdo nebude kontrolovat, zda jsou tyhle Vánoce ty nejvánocovatější . Snažila jsem se si z toho vzít to nejlepší a smířit se s tím, že už nejsem maminka, která chystá svátky, ale babička, o kterou až tak moc nikdo nestojí. Dopoledne jsem se o samotě vyšplhala na Havlín a chvíli postála u nádherného skleněného oltáře, osvětleného velikým adventním věncem, ještě předtím jsem prozradila nějaké babičce, která sháněla restauraci, kde by koupila polévku, kde je určitě zavřeno, aby se tam nemusela zbytečně, o holi, trmácet. Posbírala jsem odpadky okolo našich popelnic a před našim barákem, které tam zbyly po trzích a evidentně nikoho nezajímaly. Prostě jsem měla pocit, že je tam nemůžu nechat. S klidným srdcem jsem vynechala tradiční oběd (vinné klobásy), které jsem vždy jedla víceméně z povinnosti. Radostně jsem vynechala i polévku k večeři. Na druhou stranu, hezky jsem si prostřela, zapálila svíčky, pustila koledy a dokonce jsem si oblékla své letité plesové šaty, ve kterých jsem byla na plese jen jednou, jedinkrát, obula si lodičky, které jsem si nikdy, kvůli převysokým podpatkům, nikam nevzala a ozdobila se šperky, které mi kdysi dali rodiče. Jasně, mohla jsem si nechat tepláky a starý svetr, ale nějak se mi před očima objevila teta D. :-D. (No, nebudeme si nic nalhávat, ty šaty, co jsou staré víc jak 13 let mi byly fakt fest, ale zapnout se daly. A kromě zrcadla mě v nich, naštěstí, nikdo neviděl). Potom jsem si nalila skleničku vína, rozbalila si dárečky od kolegyň a podívala se, na vážně nepovedenou, pohádku. Na klíně mi neleželo chlupaté potěšení a večer jsem u okna nešeptala žádné přání...

   Na Boží hod přijeli na oběd mladí s vnoučkem a také děda Ex, maličký byl zlatý, rozbalil si dárečky, odmítl jít odpoledne spinkat a tak jsme ho vzali s dědou na procházku. Statečně ťapkal a v parku nás "dostal" přáním "Chce do vody". domáhal se koupání v rybníčku s okrasnými rybičkami :-D. Samozřejmě, že to, jako všechno hezké, rychle uteklo. Osaměli jsme s dědou, radovali se z krásného fotokalendáře, který jsme (každý) od dcery dostali a podívali se spolu na další vánoční pohádku. Dokonce děda dceři a mě přivezl dáreček.

   Na Štěpána jsem vyprovodila dědu a odpoledne se v mrazivé mlze, kterou občas problesklo sluníčko vydala k T...ce, popovídaly jsme si, vyměnily dárečky, měla jsem velkou radost z toho, jakou radost z dárečku ode mě, (který vybrala sestra s mamkou) měla. PO setmění jsme se šly projít okolo rozsvícených domků a zahrádek a na jejich zahrádce jsme si zapálily prskavky. Přišlo mi to hrozně hezké, vrátilo mě to dětství, kdy jsme s tátou, zapalovali prskavky, házeli je z okna a něco si při tom přáli. A taky jsem si vzpomněla na chalupu, jak jsme v hlubokém sněhu na Silvestra, pak i s našimi dětmi, házeli prskavky a křičeli "Šťastný nový rok".

   Králíčci se spokojeně vyhřívali na podložkách a já si vážně přála, aby T...ka byla šťastná.

   Další dny byly ve znamení procházek, dokonce i trochu mrzlo a na větvích stromů se třpytila jinovatka, četla jsem si, vzpomínala...nebylo mi ani veselo, ale ani nijak závratně smutno.

   Vypravila jsem se i na Kampu, jak to dělávám skoro každý rok, když jsem v Praze. Je tam klid, nádherná vánoční atmosféra, kterou jsem ještě umocnila svařákem, chodila jsem tam, pozorovala světýlka a vzpomínala na chvíle, kdy jsem se tam procházela se svým Nejpřítelem :-), ale i s Nejkámoškou, se ségrou, se synem...Kampa je prostě srdcovka. Hrozně moc bych chtěla mít někoho, s kým bych mohla chodit na Kampu. Potom jsem se šla ohřát k hořícímu dříví v železném kotli a tam mě pozdravili dva muži, jeden z nich byl emigrant (na návštěvě v Praze) a druhý, prý kněz. No, nevím, myslím toho kněze. Chvíli jsme si povídali, tak o všem možném, o lidské zlobě, o ztrátě hrdosti našeho národa, o lásce k penězům, které propadá tolik lidí a nakonec, neý jsem odešla, ten rádoby kněz pronesl, vlastně ani nevím proč : "Pokud má člověk potkat lásku, tu opravdovou, hlubokou, tak ji potká, kdyby se dělo nevímco, ta láska si ho prostě najde..."

   Dne před Silvestrem jsem se vypravila k mladým, kde jsem měla možnost vidět malé zlatíčko, s kterým jsem se aspoň na chvilku potěšila a jejich krásně nazdobený stromeček. Potom jsme se s dcerou rozjely do Mělníka. Dcera tam měla sraz s kamarádkou, společně jsme navštívily "dědky" a potom jsme se, já s dědky, vydali na dlouhou procházku (dokonce zasněženým) parkem k zámku a na vyzdobené náměstí. Tající sníh, vykouklo totiž sluníčko, nám ze stromů kapal na hlavy, stromy a keře ve stínu se stále třpytily jinovatkou, nad soutokem se začala zvedat mlha, prostě nádherný den. Kdyby mi před rokem, když byl děda Ex ještě v LDN někdo řekl, že dojde sám a po svých na náměstí a koupí mi tam svařák, tak bych se mu asi vysmála.  Život někdy opravdu umí udělat zázrak.

   Na Mělníku jsem také ještě na chvíli zašla obejmout bývalou kolegyni a kamarádku D...ku. No a potom už jen cesta domů a opravdový konec roku.

   Sedím, vzpomínám a bilancuji, co mi tenhle rok dal a vzal....To, co mi vzal stále bolí a za to, co mi dal jsem neskutečně vděčná.

Tak ať je v tom příštím roce hodně naděje!!!

 

je před svátky a venku, jak už bývá tady v Praze tradicí, hnusně prší, v práci se všechno dokončilo, předalo pár dárečků (nejvíc mě potěšilo, jakou radost měl jeden student z potkánků, na které jsme se mu, s naší skupinkou, složili).

Proběhla vnoučkova školková besídka, na které se zpívaly koledy a maličký se opravdu radoval až z busíku, který ukořistil pod stromečkem, při školkové nadílce. Na besídku i z besídky jsem ho vedla za ručičku. Sice jsem nestihla vánoční večírek v práci, ale to mi až tolik nevadilo...

   Po posledním pracovním dni následoval koncert v kostele, kam jsme šly s dcerou. Kromě koled hráli také Mozarta a já si znovu uvědomila, jak moc je dcera muzikální, poslouchala se zavřenýma očima a dokonce mě v některých chvílích vzala za ruku. Tohle bych nevyměnila za žádný dárek na světě. Při koledách mi skoro vždycky tečeou slzy, nebo je aspoň zadržuji. Vždycky si vzpomenu, jak se po synově narození říkalo, že se narodil předčasně proto, aby stihnul stromeček a Ježíška...

A pak jsme s dcerou vyrazily na osvětlený a vánoční Staromák, hýčkám si každou společnou chvilku s ní, protože už má a vždycky bude mít, svůj život.

   Poslední předvánoční víkend jsem měla vnoučka, je to sluníčko. Opět přijel děda (Ex) a pomáhal mi s hlídáním. Dokonce jsem se odvážila je nechat asi hodinu samotné a jet nakoupit. Pravda, děda sice dělá, co mu řeknu, ale stejně musím všechno organizovat, kontrolovat a řídit. (Nedělám to vůbec ráda, ale jinak to s ním, po té mrtvici, nejde). S vnoučkem jsme se byli podívat na nádraží, na vláček (máme tady jen opravdu maličké nádraží) a k večeru na naše místní trhy. Tentokrát bylo narváno, že se nedalo projít, maličký trochu trucoval, ale pak dorazila i dcera a společně jsme se podívali na nádherný ohňostroj za zvuků "Vltavy". 

   To už jsem věděla, že letos na Štědrý večer u dcery nebudu, je to život a jednou to přijít muselo. Jejího muže chápu, mít každý rok na Vánoce tchyni není žádná výhra.  

   Mám zabalené dárečky, úklid veskrze žádný, za oknem se krčí pár kousků cukroví a zítra přijede dcera péct vánočku. Už šestý rok bych svátky nejraději vyškrtla z kalendáře, ale "hraju tu hru na Šťastné a veselé"...

...když jsem vyprovázela dědu na zastávku, chodili si lidé do kostela pro Betlémské světlo, vždycky si vzpomenu na syna, jak ho nosil ze Skauta a pak jsme jej opatrovali až do Štědrého večera...možná, kdybych měla nějakou lucerničku, tak bych si došla, ale neměla jsem ji...spoustu, velkou spoustu toho nemám..., ale za to, co mám, jsem opravdu vděčná.

 

 

Aniž bych se dostala ke psaní, je najednou z první adventní neděle ta třetí. Prý "radostná". Pro spoustu lidí asi ano...Snažím se cítit vděčnost a někdy se to i daří...bohužel, ne vždy. V prosinci je to, sakra těžké. V práci se finišuje, stále se vyplňují nějaké zbytečné papíry, noha bolí, z toho, že vnouček už chodí do školky taky nejsem nadšená. (Nevím, jestli se mi to jen zdá, ale připadá mi takový nějaký posmutnělý).

...a prosinec byl a je měsícem narozenin mých dětí. Pořád dokola jsem musela myslet na to, že syn by měl půlkulatiny. Hrozmě moc si vážím toho, že se "za ním" dcera rozjela. Nejraději bych jela taky, ale někdo musel vyzvednout vnoučka ze školky a, po hodně hodně dlouhé době, přijela do Prahy moje mamka. Samozřejmě, že spolu s mou sestrou. Takže poprvé viděla dceřin byt a od léta taky vnoučka. Malý byl nadšený, hned jí začal ukazovat hračky, ale nakonec, protože chodí ze školky domů po obědě, usnul na celé dvě hodiny. Po příchodu vnoučkova tatínka jsme se s mamkou vydaly za ségrou na "Mírák", kde jsme si trochu užily tamní trhy a přesunuly se k "Andělu". No a pak už toho měla mamka za celý den dost a následovala cesta domů.

   Druhý den odjely ze ségrou do centra nakupovat dárky a já zatím obstarala nákup, přinesla objednanou kytku a trochu poklidila. A než jsme se nadály přijel Ex a mladí s vnoučkem. Vyrazili jsme do synovy oblíbené restaurace, tady na Zbraslavi. Vnouček byl celou dobu moc hodný a po návratu ani nechtěl s maminkou a tatínkem domů. Oblíbil si ségru, které také začal říkat babi :-). Mladí s Ex odjeli a my se ségrou jsme nechaly vnoučka "lepit" s prababičkou a šly si k zámku poslechnout zvonkohru. Bylo to krásné, romantické a takové vánoční, cestu ke kostelu v zámeckém parku osvětlovaly svíčky v zavařovačkách, jen ten sníh chyběl. Poslouchaly jsme zvonivé koledy a písničky, držely se podpaží, ale přece jen jsme nechtěly nechávat mamku s malým dlouho samotné, tak jsme odešly ještě před koncem. Přiznám se, že mi, při těch krásných zvucích, tekly slzy a vzpomínala jsem na doby, kdy jsme ještě byli úplně všichni, se synem, s tatínekm...

   Doma se nám malý pochlubil nálepkami, no, nasmály jsme se, co s prababičkou stvořili :-), ale pak už byl vnouček unavený, i když ségra s ním vydatně dováděla, přesto si mnul očíčka. Naštěstí přijela maminka s tatínkem a my tři zase zůstaly samy. Podívaly jsme se na Star Dance a naplánovaly si na dnešní dopoledne trhy na Staromáku. Jenomže, člověk míní...k ránu nás probudila mamka a její nesnesitelné bolesti nohou, úplně plakala. Namazaly jsme jí nohy, ségra jí dala prášek proti bolesti a byly jsme rády, když se nám podařilo dojet s ní v pořádku na nádraží.

...tak už jsem tady zase zůstala sama...vlastně, už když jsem je viděla v pátek, při příjezdu, ve stejných bundách, ve stejných čepicích , se stejnými batohy, tak mi došlo, jak moc patří ony dvě k sobě a já nikam a k nikomu. Moji dceru by asi šlehlo, kdybych si vzala něco stejného jako ona :-D. Prostě ségra byla, je a bude mamčina holčička, já jsem byla spíš ta taťkova, nebo jsem si to aspoň tak přála...ale taťka už tady tak dlouho není...

...třetí adventní svíčka, opět zapálená o samotě, ještě v loni mi na klíně sedávala Královna, ještě v loni mi ležela na hrudníku, když jsem poslouchala adventní meditace...tak moc mi chybí a zdaleka nejen ona

...v předvečer synových narozenin mi zničeho nic spadla z parapetu kytka...ale nevím, jestli mám věřit tomu, co se mi děje nebo logice...

....nechala jsem se obarvit, nedávno, tentokrát na zrzku, vyhecovala mě jedna mladičká kolegyně, ale je fakt, že dceři se to moc nelíbilo

...pravda, v práci je to někdy hodně hodně náročné a "opruz", ale za spoustu kolegyň a kolegů jsem upřímně vděčná

 ...tak vzhůru do dalšího, posledního, Adventního týdne a k zimnímu Slunovratu

...dnes je úplněk, tak ať se splní to, co si přeju. Děkuji...

 

První Adventní neděle je nezvykle tichá a docela studená, ne, není zasněžená, o sněhu si můžeme tady v Praze leda tak nechat zdát.Ještě včera tady v bytě bylo veselo až moc :-). Měla jsem poprvé vnoučka "na spinkání" doma. A moc jsme si to užili. Tedy, pravda, rozhodně bych nechtěla vstávat ve volných dnech před šestou hodinou, ale kdybych už byla v důchodu, vůbec by mi to nevadilo. Před šestou ráno se probudil s pláčem, asi ošklivý sen, "zahrabkáme se spolu do velkého pelíšku", šeptem jsem říkala další a dlaší pohádky, které vyžadoval, myslela jsem si, že ještě usne, ale to ani náhodou. Tulil se, drželi jsme se za ruce a neustále povídal: "chce vstávat..., chce vejce..., babičko, vstávat, chce se zahrabkat s dědou...". Nakonec jsem po sedmé hodině kapitulovala a šla připravovat těsto na lívance. :-)

   Kromě vnoučka jsem tady měla i dědu, toho totiž malý úplně miluje a všechno chce dělat s ním. "Děda, sbírat tovinky", se ozývalo skoro neustále. "Tovinky" jsou zkratka slova těstovinky a dala jsem mu je na hraní (pochopitelně syrové). Opravdu si to užíval, přesypával je z misky do misky, vysypával z korby nákladního autíčka a děda mu u toho zdatně asistoval. No a muselo se taky jet "busíkem" na hřiště a krmit kačenky, prostě všechny oblíbené činnosti. 

   S dědou to úplně jednoduché není, trnula jsem, jestli se mu podaří dobře zvládnout cestu z Mělníka (několik přestupů), ale v pořádku dorazil až před barák. Bohužel, sice dělá co se mu řekne, ale samotného ho nic nenapadne. Každopádně, po tom, jak na tom byl loni, se tohle jeví jako skutečný zázrak. Nicméně, aspoň dokáže dávat dobrý pozor na vnoučka, když připravuji jídlo nebo uklízím nádobí.

   Odpoledne dorazila i dcera a všichni společně jsme šli na zahájení Adventu k divadlu. Malý se nesmírně radoval z velkého nafukovacího sněhuláka, tancoval pod rozsvíceným stromečkem, obdivoval čertici se svítícími růžky a vybral si u stánku pohádkovou knížečku o kočičkách. V duchu jsem děkovala za to, že jsme spolu jako rodina, i když, už nikdy nic nebude jako dříve. Syn bude navždycky chybět, obzvlášt v prosinci je ta připomínka neskutečně bolestivá (vlastně po celý rok, protože není den, aby mi ho něco nepřipomnělo). 

   K večeru přijel i dceřin muž a šli jsme na "tržíky" ještě jednou. Jenomže všechno pěkné jednou skončí, mladí odjeli domů a my s dědou se dívali na Star Dance. Děda moc nemluví a hlavně, špatně slyší. Ani o synovi se s ním moc povídat nedá. A hlavně, nic ho nenapadne samotného, bohužel. Hledat v něm nějakou oporu, to by bylo marné. Naprosto chápu, že věci jsou tak jak jsou, jen někde, v koutku srdce mě bolí, že jsem na všechno sama a nemám se o koho opřít, aspoň na chvíli...

Ráno jsem pověsila jmelí, které mi děda koupil, ale ne, že by ho to samotného napadlo, vyprovodila ho na autobus (naštěstí zvládl i cestu zpět) a vyrobila adventní věnec. Advent tedy může začít.

(Minulý týden jsem si též zažila strach o mamku, protože byla hospitalizována. Jasně, ségra tím vším prošla osobně, já to měla jen z doslechu. Naštěstí už je mamka zase ve své staré kondici a rízně odmítla zůstat v nemocnici o den déle, aby ji mohl vyšetřit specialista).

   Ať jsem měla názor jaký jsem chtěla a ať jsem si "melala" svou jak jsem chtěla, dcera stejně přihlásila vnoučka na dva dny v týdnu do školičky. Připadá mi to šílené, vzhledem k tomu, že měl teprve včera 2,5 roku. Je to tak roztomilé období a dobrovolně se toho vzdávat...no, nic s tím nenadělám, tohle je dnešní trend a od svých kolegyň, s téměř stejně starými vnoučátky vím, že tam už je školička či jesle na programu od září. Dnešní doba je prostě taková, ať už se nám, starým dinosaurům, líbí či ne. Nic s tím nenaděláme.

   Minulý víkend jsem moc ráda viděla sestřenku J. s mužem a také, po neskutečně dlouhé době jejich mladší dceru s rodinkou, kteří žijí trvale v Řecku. Bylo to moc milé setkání, děti jsou opravdu roztomilé. Udělali jsme si krásnou procházku po nasvíceném Karlově mostě. A další den jsem měly posezení u kávy s kamarádkami J. a M., hezky jsme si popovídaly a sdílely spolu různé bolístky.

   Čekala mě též preventivní prohlídka, která dopadla celkem dobře, až na zvýšený cholesterol a mou bolavou patu, kterou vážně budu muset řešit, neboť bez chození a stání se v práci skutečně neobejdu.

A také se v práci ukázala bývalá kolegyňka, která na podzim odešla studovat do Dánska, tuhle milou holčinu jsem opravdu viděla moc a moc ráda.

...některé věci jsou smutné a nechci o nich tady psát, jen se, každý večer, v duchu modlím...tak teď už jen zapálit tu první svíčku...

 

Z nádherného slunečného maďarského podzimu jsem se vrátila do pražské mlhy a inverze. Při předlouhé cestě jsme si užili pohledů na barevné stromy, lány polí, které jsme si tady v ČR zničili nebo nechali zničit a volné pastviny, bez skladovacích hal a fotovoltaických panelů. Voda v termálech byla nádherně teplá a léčivá - (pokožka po celém těle hladká i bez krémů). A když se k tomu připočte nádherně modrá obloha, hřející sluníčko a bílé chomáče páry nad venkovními bazény, tak to vážně nemělo chybu. Stejně jako gastronomické zážitky, které kazili jen hosté typu IQ tykve, které ani několikajazyčné cedule ve vstupní hale, na pokojích a ve výtahu, neodradily od oděvních kreací, jenž by se hodily možná tak do sportovní haly nebo pro práci na zahradě.

   Před hotelem, na balících slámy, přespávaly kočičky a barevné západy slunce působily úplně pohádkově, stejně tak, jako když ráno jeho východy rozpouštěly mlhu. No a hlavně jsme si dostatečně pokecaly se ségrou a taky jsme se dost nasmály. 

   Jenom mi tam, jako už po mnohokráte, došlo, že jsem vlastně strašlivě osamělá, že na mě nikdo nikde nečeká, že se na mě nikdo netěší, že mi nikdo nepomůže s taškou, nevyřídí za mě věci, tak jako to dělá švagr ségře. Už dávno vím, že funkční rodina je ta největší výhra.

   Byli jsme se podívat i v Hevízu, kde jsme něco málo nakoupili (hlavně pro vnoučátka). Raději bych se prošla po lázeňském parku a fotila, ale byla jsem jen spolucestující, takže jsem si nemohla nic diktovat.

   V pátek, pozdě večer, jsem se z Olomouce dopravila vlakem zpět do Prahy. Zpět do reality. Zpět do bytu, kde už mě nečeká žádné mňoukání, žádný hebký zrzavý kožíšek, jenom studené místnosti a vidina práce.

Každopádně děkuji ségře a švagrovi za to, že mě vzali s sebou. Aspoň maličké vybočení ze studené reality.

Podzim je nádherný, prostě úžasný, pokaždé mě znovu a znovu dostávají všechny ty barvy a modrá obloha. Už se brzy stmívá, někdy mi to přijde jako paralela mého života, barevná krása, která trvá chvilku a pak se najednou setmí...

   V práci je všechno při starém, nejhorší je, že se mi vrátila bolest pravé nohy a mám problémy stát a chodit...

   Jsem ráda za každý okamžik, kdy vidím vnoučka a mohu s ním být. Je to zlatíčko. Tento týden jsem mohla dokonce být s ním i s jeho maminkou, což bylo moc fajn. Takové ježdění "busíkama" nahoru a dolů :-), to se jeden pobaví. Nejdůležitější je, že malý je z toho nadšený.

Nedávno jsme oslavili narozeniny Ex a jeho bráchy. Mini oslava se odehrávala v blízkosti Břevnovského kláštera, takže maličký většinu času pobýval se mnou na zahradě. Dožadoval se i vstupu do kostela, kde, jak jsem mu předem řekla, musí být tiše. Však to také zdůraznil a na celý kostel pronesl: "Tiše bude"! A svatozáře nad obrazy mu připomněly sluníčko, což taky náležitě okomentoval :-). Při odchodu jsme ho, s Ex, vedli každý za jednu ručičku. Babička je sice fajn, ale děda je děda, jak dává malý znát. V tom okamžiku jsem si vzpomněla, jak jsem před rokem jezdila za Ex do nemocnice, jak nedokázal rozeznat ani barvy a mluvil jen s velkou námahou. Uvědomila jsem si, jak moc jsem vděčná za tenhle okamžik, kdy spolu vedeme našeho vnoučka k tramvaji. Člověk by neměl na vděčnost zapomínat a měl by si uvědomit, že ani zdánlivě obyčejné věci nejsou úplně samozřejmé...

   Minulý víkend jsem se také, v nádherně barevném Proseckém parku, viděla s T...kou. Je mi líto, že už se vídáme jen tak málo, ale nedá se nic dělat, má svůj život,prostě to tak je. 

   Dušičky...vždycky, když nemůžu za synem ani za tatínekm, jedu na Vyšehrad, tam na hrobě B.Němcové zapálím svíčku...a v duchu se modlím za všechny, kteří už tady nejsou. Tentokrát bylo nádherně, takže jsem cestou fotila, našla i nějaké kaštany (kaštany mají v mém životě zvláštní místo...) a svíčku zapálila nejen B. Němcové, ale i nějakému neznámému miminku z předminulého století. A také jsem postála u hroby Haničky Zagorové...

...a pak jsem vešla do baziliky, potichu jsem procházela, prohlížela si tu krásu a v duchu se modlila. V kapli Vyšehradské Madony jsem zapálila několik svíček, které se daly umístit mezi drobné kamínky, nad kterými se leskla voda. Téhle Madoně se říká "Dešťová". Vyšehrad patří k mým nejmilejším místům v Praze, toulala jsem se tam ještě nějakou dobu a před západem slunce  jsem sešla dolů k Výtoni. Kéž bych tam nebyla sama...

   Teď už jen dobalit poslední věci a zítra hurá na cestu.

... vlastně se vůbec nic neděje a život letí tryskem, už jsem si přestala opakovat, co všechno už nemůžu nikdy stihnout, ale přece jen mi to ještě občas přijde líto. To, co jsem nikdy neviděla a neprožila...

Práce, práce a zase práce, muselo být super odcházet do důchodu po pětapadesátce, zbývaly síly, dalo se toho ještě spousta zažít, ale takhle...po pravdě, někdy jsem ráda, když se mi podaří ráno vykopat se z postele. Venku je nádherný podzim a na obloze kometa, kterou jsem sice už byla už 2x "lovit", ale ani jednou se nezdařilo. Po pravdě, dovedu si představit, že jdu po setmění s někým na nějaký kopec a budeme tam na ni čekat. Samozřejmě, hned mě napadlo, že syn by určitě šel a možná by mě vzal i s sebou...na kdyby se nehraje. Nevím, opravdu nevím, jestli se někdy dokážu smířit s tím, že syna už nemám...

    Vnouček je čím dál tím roztomilejší a povídavější, měla jsem ho tady 2x dost brzy po sobě a vážně to bylo úžasné. Hlavně ta jeho slovíčka :-). Pevně věřím, že si je dcera zapisuje, člověk přece jen časem zapomíná a hlavně, doba je příšerně rychlá. "Pračík", to je první, kam jde, když přijede, ale už v chodbě kříčí "savač". Na hříšti jednoznačně vede "kačík" a na pískovišti "grle". Je to prostě takový kouzelný chlapeček. Jenom, když se po nebo před spinkáním z ničeho nic rozpláče a nedá se utišit, tak bych nejraději brečela taky. Sakra, proč tahle doba žene babičky do práce a vnoučátka do výchovných institucí? Něco je tady sakra špatně, ale nechápu, proč to lidé nevnímají...

   Vylezla jsem, po delší době, opět na Hradiště. Stejně je zajímavé, že vždycky skoro na stejném místě sejdu se značky a pak už jdu tak nějak podle intuice, jako by mi něco říkalo "jdi tam". Na rozhlednu jsem nelezla, lidí bylo přece jen víc než pouze hodně a tak jsem si sedla stranou a vnímala ty stromy, šípky, oblohu a v duchu jsem si povídala s těmi, kteří jsou daleko a nebo ještě víc než daleko...Žádné roční období nemám ráda tolik, jako podzim.

   Jo, taky jsem umyla okna, šplhání po žebříku a věšení záclon mi fakt dalo zabrat. Znovu a znovu mi dochází, že být na všechno sama je čím dál tím těžší, ale taky vím, že nedokážu udělat nic proto, aby to bylo jinak. Na druhou stranu, pokud se něco má stát, tak se to stejně stane.

 

 

 

... stále méně a méně rozumím světu, ve kterém žiju a nejspíš už ani nikdy rozumět nebudu. Za oknem se obloha barví do nádherných červánků a muškáty kvetou jako divé. A milovaný vnouček dal včera pusinku mamince a dodal: "babičce". Přišel, přitulil se a byla to ta nejhezčí pusinka, kterou jsem v životě dostala (vyrovnaly  se jí jen ty od mých dětí).

Pobíhám mezi prací, doktory a domovem, většinou mě bolí celý člověk a snažím se zahlédnout světýlko na konci tunelu, pokud nějaké existuje.

   Minulý víkend byl vnouček na "expedici Apalucha" se svým tatínkem, dalšími tatínky a hromadou dětí. Pochopitelně jsem jako pravá babička trnula hrůzou, že se nachladí, zmokne a bude se mu stýskat po mamince, i když moc dobře vím, že se o něj jeho tatínek umí výborně postarat. Dceru napadlo, že bychom mohly zajít na oběd a pak se uvidí. No, uvidělo, ač se počasí netvářilo zrovna přívětivě, vyrazily jsme po kávě a dortíku (po obědě) na posvícení. Nevím, jestli to zavinil burčák nebo vzpomínky na syna, ale ocitly jsme se s dcerou hned na dvou kolotočích. Vážně si nevzpomínám, kdy jsem naposledy seděla na kolotoči. Každopádně to muselo být už hodně, hodně dávno.

Chvíli jsem si přála zůstat u dcery přes noc, povídat si s ní, být jí blízko..., ale pak, i když nevím, jestli zvítězila představa nedělního výletu, případného mytí oken a nebo zodpovědného pocitu, že "jsem přece matka a babička" a tak nemůžu pít burčák a brečet svému dítěti na rameni, protože..., prostě jsem uvědoměle jela domů. A druhý den mě probudilo sluníčko, ihned jsem zavrhla mytí oken a zabalila si baťůžek, abych se konečně vypravila na místo, které jsem už chtěla vidět hodně dlouho (o tom na jiném místě).

   Výlet se vydařil a na zpáteční cestě jsem se ve vlaku potkala s moc příjemnými lidmi.

   Stále zvažuji zkusit najít nějakou kamarádku na netu, ale přiznám se, že se toho trochu bojím,

   Taky se ozvala bývalá spolužačka a spolubydlící ze školy s tím, že by se ještě s jednou, koncem října, ukázaly v Praze. Už teď se moc těším

 

...oblíbené rčení: "Když člověk plánuje, Pánbůh se směje" se opět potvrdilo. Ano, na chalupu jsem se dostala v pořádku, dokonce jsem v Krnově našla autobusovou zastávku (teď by byl větší problém najít Krnov...). Byla jsem ráda s mamkou i s nejstarší tetou, čím jsem starší, tím více oceňuji jenom to společné "bytí", čas nemilosrdně utíká...počasí přímo přepychové, dozrávající jablka, hroznové víno, nádherně kvetoucí muškáty. Snažila jsem se dát do pořádku zahradu, s bratrancem P...em jsme uklidili nábytek do posedu a pomohl vyčistit okapy. Ostříhala jsem levanduli a dala na půdu sušit šalvěj. A taky jsem umyla všechna okna na půdě. Mamka vyprala závěsy a dokonce se mi podařilo všechno i pověsit zpátky A a při mé výšce to fakt není snadné.

   Jenomže pak začalo pršet a pršelo a pršelo, v duchu jsem se vracela o 27 let zpátky do prázdnin, kdy jsem zůstala na chalupě s pěti dětmi, odříznutá od okolního světa. Ani ve snu by mě nenapadlo, že se něco takového může opakovat. Ve chvílích, kdy jsem v gumákách a staré pláštěnce po tátovi, kterou jsem díky mamčiné radě objevila v dílničce na půdě, čistila průtok do stružky před domem, jsme se tomu s mamkou ještě smály. Vypadala jsem jak strašák do zelí. Ještě odpoledne tekla voda ve velkém potoce po dně a naše stružka byla naplněná sotva do čtvrtiny. Pršelo celou noc, ve čtyři hodiny ráno už se voda ve stružce blížila k okraji, ale stále ještě neproudila po cestě....Bohužel, před osmou ráno už nezbývalo, než popadnout mamčiny sbalené tašky (a bylo jich požehnaně), vyhledat pro ni gumáky a přes vodu, která nám proudila zahradou, ji převést k sestře do auta. Projížděly jsme okolo potoků a říček, které už se na některých místech vylévaly z břehů a zalévaly cesty a okolní krajinu. Sestra se ještě stačila vrátit domů, kde jim téměř týden nešla elektřina. A to nejhorší teprve přišlo. Sutečně nejhorší, protože ani v roce 1997 nebyla Opava, Krnov a další města a vesnice zničeny tolik, jako teď. Zůstala jsem uvězněná v Hlučíně, neboť voda zastavila i veškeré vlaky odjíždějící z Ostravy a odřízla naše městečko z obou stran. Nakonec se moje dovolená o týden prodloužila a při nočních deštích se mi vracely vzpomínky na ty první povodně...

   Domů, ale čím dál tím víc si přestávám myslet, že tady v Praze je moje doma, jsem se dostala vlakem z Olomouce, společně se sestrou, která měla cestu do Prahy. A to ještě jiným vlakem, než na který jsme měly koupené jízdenky. 

   Z Prahy se povodně jeví trochu jinak, než z bezprostřední blízkosti. Díky tomu, že tady právšě vystavovali korunovační klenoty, vystály jsme si se sestrou frontu, aby je také mohla vidět na vlastní oči. Bylo to tady se sestrou fajn, protože ji vídám opravdu už jen párkrát do roka. (Pořád se mi vrací její věta, kterou mi řekla po cestě do Olomouce: "...mně by se to nestalo". Může mi to být sebevíc líto, ale vím, že je skutečně přesvědčená, že by ji nic z toho, co za všechna ta léta potkalo mě, nemohlo stát. Prostě by to nepřipustila. O (O to víc si připadám, úplně neschopná, hloupá a zbytečná).

   Také jsem, vzhledem k nucenému delšímu pobytu na Moravě, viděla tetu D. a absolvovala s ní příjemné procházky a posezení. 

   A pak už opět skok přímo do reality. Pobíhání mezi rhb a prací, dohánění úkolů, nestíhání, postávání v kolonách v buse, dobíhání spojů..."Přece to takhle nechci!" Problém je to, že nevím, co bych mohla udělat jinak, aby se něco změnilo. Sama nevěřím, že bych uměla něco změnit. Jak se to dělá? Možná bych měla mít nějakou vizi. Jenomže každá moje vize se mi jeví tak nereálná, že už ji zavrhuji předem. Opět jsem si uvědomila, že neznám jediného člověka, kterému bych si mohla říct o pomoc. Stejná bezmoc, jako v okamžiku, kdy jsem pochopila, že se nedokážu vlastními silami dopravit z Ostravy do Prahy. 

   Možná bych měla proti tomu nějak bojovat, ale můj boj zahrnuje akorát tak zmrzlinové orgie, abych byla ještě ošklivější než jsem a měla tak omluvu proto, že jsem pro všecny neviditelná a zbytečná.

   Z toho hezkého: Jakmile se trochu ochladilo a pominula palčivá vedra, nádherně mi začaly kvést muškáty, opadla voda ve Vltavě a dnes jsem se konečně dostala na procházku k řece. A viděla tam sedět vážku...

A úplně nejlepší ze všeho, 2x jsem od svého návratu viděla vnoučka. Jednou jen krátce, ale včera jsem ho hlídala skoro celý den. Už nádherně mluví a hned po mém příchodu přišel ke dveřím, s botičkama v ručičkách a řekl mi "babičko". Skoro se mi chtělo brečet. A pak jsme byli na hřišti, na písku a odpoledne na dlouhé projížďce "tamvají". A to bylo nějakého povídání : "další tamvaj", "další věž- to říká na kostely", "sanika", "hasiči", "kaďák"= náklaďák. Statečně došel, s baťůžkem na zádech, na zastávku i ze zastávky, zvědavě vlezl do Jindřišské věže a na otázku, zda k večeři chce kaši nebo chlebík s Lučinou rázně odpověděl: "čoko" :-).

Nejlepší chlapeček na světě.

   "Ještě tady máte nějaký úkol", řekla mi paní psycholožka...protože čím dál tím víc pochybuji o smyslu života, čím dál tím víc se mi stýská po synovi, po Královně, po světě, kterému jsem aspoň trochu rozumněla...

   

 

Je vedro, neustále a vyhlídky na zlepšení žádné, vedro v práci, vedro v MHD :-(, vedro doma, prostě vedro! Se zády už jsem byla i na ortopedii, ale po pravdě, moc jsem nepochodila, protože to prý bych musela mít bolavé koleno :-D (zajímavý přístup). Napsali mi aspoň rhb, ale kdoví, jestli na ně budu mít nárok, když jsem před měsícem chodila s krční páteří.

   Vnoučka jsem viděla od dovolené pouze jednou a to jsem ho ještě nemohla ani pořádně vzít do náruče. O tom, že s dcerou si už nemáme nějak co říct, jsem psala... Některé věci nezbývá, než přijmout.

   Už jsem na tom tak bídně, že když v noci nemůžu spát a probouzím se po třetí hodině ráno, jedu prvním možným autobusem do práce :-o, jako fakt. To už je vážně na pováženou.

   Naplánovala jsem si cestu za mamkou, hned příští týden. V duchu jsem si představovala, že by tam mohla přijet dcera s vnoučkem a vzít s sebou svého tátu, ale byla to jen představa...

Zatím vím, jak se dostanu tam a bude to vážně krkolomná cesta, protože na to, aby mě někdo vyzvedl v O...vě na nádraží už nejsou lidi (tím myslím svého Nejlepšího přítele). Snad je to pořád ještě můj přítel, ale hlavně je to čerstvě zamilovaný chlap a o tom víme své, že holky :-). A v sobotu a v neděli v naší vesničce zrušili autobusy úplně, takže nezbývá než doufat, že se do toho posledního autobusu v pátek hodně pozdě večer "trefím". O zpáteční cestě jsem zatím ještě nezačala uvažovat, aby to se mnou neprásklo.

   V práci jedna kolegyně po operaci, druhá po komplikované zlomenině a třetí chystající se na dovolenou, prostě, co se může po...at, tak to se taky po...re.

   Ven vylézám akorát k večeru, protože během dne se to moc nedá. Dnes jsem učinila výjimku a zajela do Hvězdy, stromy, stromy a stromy a stín a zbytky potůčků. Blaho. Ještě kdyby se tak člověk uměl teleportovat a nemusel lézt do rozpálených tramvají a busů.

   Možná bych ještě měla napsat něco o tom, že se snažím hubnout, ale nesnažím! Ze všech stran na mě útočí zprávy (zaručené) o tabletkách, cvicích, přerušovaném půstu, zaručenách jídelníčcích, že jsem z toho zmatená jak lesní včela a vážně nevím, co si vybrat. A hlavně, čemu věřit. Takže krabic od zmrzlin přibývá geometrickou řadou :-( (tím ovšem nechci říct, že nejím saláty :-) ).

... a taky se mi, v poslední době zdávají sny a musím dodat, že hezké, jsou v nich lidé, které už nemohu potkat, i kdybych 100x chtěla. Aspoň ty sny... 

 

Léto je letos obzvlášť vypečené, teploty lezou nad třicítku, nedá se vyjít ven a navíc mi vypověděla službu bederní páteř (a nebo něco podobného, čert ví, protože mě toho bolí mnohem víc). Začalo to v polovině minulého týdne, když se mi ráno v práci točila hlava tak, že jsem nemohla chodit ani sedět. Takže jsem bezmocně ležela na gauči v kuchyňce a snažila se dýchat. K tomu všemu rozdělaná práce :-(. Teprve, když přišly dvě milé studentky jsem se vypravila na cestu domů. Děsila jsem se toho, co bude v autobusech a na zastávkách, ale naštěstí bylo milosrdně pod mrakem a tak jsem se domů dostala. No a pak už bylo jen a jen hůř. Tupě jsem ležela a vlastně ani neuměla určit, jestli mě víc bolí hlava, v krku a nebo břicho. Pořád jsem si říkala, že přes víkend bude líp, jo líp! Nemohla jsem se postavit, chodit, sedět a lehala jsem si jen s obrovskými problémy. Vždycky, když mám někoho požádat o pomoc, mám fakt velký problém, jednak to vážně neumím a druhak, nemám koho. (S dcerou spolu stále nemluvíme a vnoučka už jsem neviděla skoro měsíc :-(). Navíc, stejně by nepřijela, protože v těch vedrech, co teď panují, by s ním ani nemohla do auta.Většinou se jako jediná ukáže ta nejméně pravděpodobná možnost - sestřenka cestovala s manželem a svým vnoučkem přes Prahu. Nakonec mi právě oni dovezli nákup a záchranné léky. V takovém případě nevíte, jestli se máte smát a nebo brečet. Právě jim vděčím za strašně moc (o tom později). Sestřenka mě objala, namazala mi tu proklatou bederku a pokračovali na západ. 

   Pak se ozvala T...ka, s tím, že by mě odvezla příští den na pohotovost. S díky jsem odmítla, věřila jsem, že vydržím do začátku pracovního týdne, protože strávit v nesnesitelném vedru mnoho hodin na pohotovosti se mi fakt nechtělo a vím, že i ona má mnohem lepší věci na práci (nehledě na to, co se teď okolo ní děje). A ozval se i "můj pan doktor", že by přivezl nákup apod. I jeho jsem s díky odmítla, prostě se ozývají lidé, kteří toho sami mají až nad hlavu a nic z toho není jednoduché.

   Taky si voláme s mamkou, která už je, naštěstí, zdravotně lepší a píše mi Ex, který pro mě stejně nic udělat nemůže...

...a tak jsem se první pracovní den dobelhala na polikliniku (telefon nikdo nebral), kde jsem zjistila, že probíhá čerpání dovolené a tudíž zástup. Na Nové poliklinice, která je až na horní Zb...vi a tím plížením bych tam šla asi půl dne. Došourala jsem se tedy na zastávku, kde mi před nosem ujel bus, neboť teď máme v Praze revoluční novinku "Pro výstup stiskněte tlačítko". Tak tedy čekání, raději ve stoje, protože ze sedu už bych se nemusela zvednout. Horečně jsem vzpomínala, jak se jmenuje zastávka, na které je poliklinika. No nic, zeptám se šoféra. Leč, smůla. Pan řidič pochází z naší nejoblíbenější spřátelené země, tudíž mi sotva rozuměl, natož, aby věděl...

   Zeptala jsem se, našla, znovu se zeptala, vybelhala schody a stanula před přístrojem, který si žádal moji zdravotní kartičku, Bože, ušetři mě technických vymožeností! Konec dobrý, všechno dobré!???? Milá paní doktorka (chodí k ní dcera a hned si na ni vzpomněla) mi napsala léky, neschopenku a injekci. Jedné nebylo dost, bohužel, ani druhé, takže se i dnes, v pekelném horku, budu šourat na další. Jedno vím, že tohle není řešení, jen nevím, co řešení je???

   Tohle léto mi vzalo opět spoustu iluzí a pár lidí, no, vlastně ne, ti lidé prostě odešli z mého života. A nebo to tak osud chtěl, jako u jedné milé kolegyně, která odchází do zahraničí. Bohužel, kvůli téhle zdravotní indispozici jsem se s ní nemohla ani osobně rozloučit.

   Tomuhle všemu, o čem píšu předcházely dny, kdy jsem byla dlouho v práci, dcera se mi neozývala a ani já se neozývala jí. Od synovy smrti se mezi námi něco rozbilo, mívaly jsme k sobě opravdu blízko, dříve, ale pak jako bychom se jedna druhé ztratily. Každý by řekl, že je potřeba komunikace, ale v tomhle případě jsem vždy měla pocit, že se navzájem neposloucháme...jasně, mohla jsem chtít vidět vnoučka, ale představa, jak k ní jedu po práci, v tom největším pařáku a stejně se nedá jít ven a o víkendech jezdí na chalupu (rodičů svého muže). Navíc jsou s ním určitě raději na zahradě nedaleko Prahy, kde má bazén, trampolínu a všechno, co takový chlapeček potřebuje. A psát jí, o tom, že se necítím dobře? Stejně by mi odpověděla, že si pořád stěžuju a jsem negativní. Některé věci nemají smysl.

... a tak jsem byla opravdu ráda, když se ozvala sestřenka, že pojedou první srpnový víkend pro svého vnoučka do Prahy (tam jim ho přivezla dcera z Německa) a vzali by mě na chalupu. Po příjezdu od psycholožky jsem se doma rychle sbalila (samozřejmě jsem počítala s vedrem :-o) a vyjeli jsme. Nedovedu ani popsat, jak moc jsem byla vděčná, když mi sestřenčin manžel V...n řekl, že bychom zajeli "za synem", fakt si nikdo nedovede představit, jak ráda jsem byla. Blížilo se páté výročí jeho úmrtí a tak dlouho už tam nikdo nebyl... a zastavili jsme se také za Ex, který byl opravdu překvapený, i když emoce na něm moc vidět nebyly, ale byla jsem hrozně ráda, že je viděl, že viděl lidi, s kterými se rád setkával před nemocí. 

   A pak jsme už jeli tou cestou, kterou jsem nejela od zimy, bohužel, venku lilo, neustále a taky se dost ochladilo. Na improvizovaném parkovišti jsme vystoupili jen my s V...m (sestřenčin manžel), stále pršelo, v krátké sukni a sandálech na boso to nebylo úplně komfortní, ale popadla jsem deštník, kytičku a vyrazili jsme. Musím se přiznat, že jsem i trochu zabloudila...Nakonec jsme se přece jen dostali na vyhlídku, ale všechno bylo ponořené do mlhy, jako by tady už nastal vytoužený podzim. Stále pršelo, položila jsem kytičku a chtělo se mi brečet, zůstat tam napořád...ale věděla jsem, že není čas, že máme před sebou dlouhatánskou cestu a v autě sedmiletého chlapečka, pro kterého je to cestování hodně náročné (pro které dítě ne). Ještě jsem vylezla na skalku, ve vřesu tam ještě pořád stála malá lampička...zapálila jsem svíčku..."chlapečku můj milovaný, tak těžko se mi tady bez Tebe žije..."

...a jeli jsme a jeli, zastávka na nákup, telefonát sestry, že je mamka a jedna z tet nemocná, německo-české hry, aby se malý zabavil...a pak lesní hřeben nad maličkým pohraničním městečkem, neustávající déšť a neproniknutelná mlha, mlha, ve které se dalo jet jen od jednoho osvětleného patníku k druhému, krokem. Tohle už jsem jednou zažila, před pár lety s Ex, stejně jako setřenka teď, jsem mu říkala, jak jet, sledovala patníky a jeli jsme také jen krokem. Malý J....n se před nějakou dobou probudil a teď se nejspíš bál, seděl vzadu jako myška a já si pak moc vyčítala, že jsem ho nevzala za ručičku a nepokusila jsem se ho uklidnit dotykem. (Mám už to tak nějak nastaveno, že se bojím dotknout kohokoliv, aby mu to nebylo nepříjemné). Konečně poslední ostrá zatáčka a veliká úleva. Byli jsme na místě. Díky Bohu.

   Babičky opravdu nemocné, kromě sestřenčiny mamky, která stále prohlašovala "co mají být co nemocné, když je léto". Nic se s tím nedalo dělat. Sestřenka od dalšího rána, vzhledem k tomu, že venku pršelo, začala organizovat úklid celého baráku, vařit a provádět další "oblíbené" činnosti. Vzala jsem si luxování a nějaké práce na zahradě. Chvílema jsem seděla na mamčiné posteli a držela ji za ruku, nechtěla jsem myslet na to, že se můžu nakazit. Vždyť, kdy se sem zase dostanu?

   Odpoledne přijela ségra se švagrem a vnučkami, děti se umí hodně rychle skamarádit a tak za chvíli byli všichni, včetně té nejmladší, u sousedů na skákacím hradu. A sestra tam dělala pedagogický dozor. Moc a moc se mi stýskalo po vnoučkovi, obzvlášť, když si tady děti hrály s jeho milovaným hasičským autem. Taky jsem se byla projít, na hřbitov, ke kostelu, nad první ostrou zatáčku, potřebovala jsem to jak sůl. Ségra se sestřenkou tu měly muže a vnoučátka, znovu mi došlo, jak smutný a dost zbytečný je můj život.

   K večeru jsme začali opékat buřty a snažili se přesvědčit děti, že už by měly jít domů. samozřejmě se jim nechtělo, i když sestřiny vnučky byly už dost unavené. Jenomže skákací hrad je skákací hrad :-).

   Nakonec sestra s rodinou odjela a také sestřenčin vnouček usnul skoro hned, jak si lehnul. Spali u mě v pokoji, takže já se přestěhovala do toho sestřina, kde to přece jen není takové jako u mě. Na jednu stranu, ale dobře, protože v tom mém mi všechno připomínalo to naše maličké zlatíčko.

   V neděli pokračovala sestřenka v úklidovém tažení, pochopitelně to bylo potřeba, stejně tak, jako uvařit babičkám, aby mohly ještě polehávat. Jenom jsem to, přiznám se, až tak úplně "nedávala". Chtěla jsem být venku, povídat si s někým o synovi, dívat se do zeleně, třeba i brečet, ale věci nejsou vždy takové, jak bychom chtěli. Každopádně jsem byla opravdu vděčná za to, že na Moravě jsem.

Pozdě odpoledne jsme vyrazili do O...vy, rozloučili jsme se s mamkou a tetami a k večeru dorazili na sestřenčinu nádhernou zahradu. A až úplně večer k nim do bytu. Myslela jsem si, že to bude jiné, že budu někde jinde, ale myslet si člověk může co chce...

Hodně brzy ráno mě V...n (beru sestřenčina manžela jako švagra, protože ji beru jako svou další sestru), odvezl do S...va na vlak, zamával mi a za chvíli jsem se v Pendolínu setkala s kolegyní O...vou, která také jela z Moravy přímo do práce, v jídelňáku jsme si daly snídani a v práci už jsem mohla pár kolegyň podělit kytičkami levandule. No a pak přišly všechny ty zdravotní problémy, které mají, jak si myslím, původ někde v duši a hlavě, i když se projevují tělesnou bolestí.

 

 

 

Venku je konečně zataženo a ochladilo se. Moje nejmilejší letní počasí. Jasně, jsem divná, ale ukažte mi někoho, kdo by měl rád léto, když se jeho život skládá jen z chození do práce, utrpení v MHD a schovávání se ve stínu. Vím, lidé se chodí bavit, grilujou, chodí se koupat, na nejrůznější kulturní akce, protstě žijou. Já "nežiju" už několik let, vlastně byse dalo říct desítek let. Neumím se seznámit, ba ani s ženskou a moje povaha (depresivní a uzavřená) žádné lidi nepřitahuje, naopak. Rodina se mi rozpadla...a vlastně jsem se ani nikdy nesnažila vytvořit nějakou novou, protože jsem zarputile chtěla setrvat v tom, co bylo...

   Z telefonu na mě "hledí" letní tvář mého syna, kéž by se vrátil, pak bych se smířila i s těmito způsoby léta, se vším, jen kdybychom se spolu mohli vídat aspoň tak, jak tomu bylo před lety. Nechce se mi myslet na to, že jsem tenhle rok ještě nebyla na místě, kde "zůstal"...a to od jeho odchodu uběhlo už pět dlouhých let.

   Přála jsem si posbírat všechny ty střepy a vytvořit z nich něco, co by, aspoň na venek, působilo celistvě, i když do slepeného džbánu se už voda stejně nabrat nedá. Bohužel, loňská těžká nemoc mého Ex manžela zamíchala karty už navždy jinak. Člověk, s kterým jsem mohla mluvit o dceři, o vnoučkovi, vzpomínat na syna, jezdit na chalupu, hlídat vnoučka, jet někdy na výlet a také jezdit "za synem" už není. Jeho život je teď mnohem omezenější než ten můj, i když, na jednu stranu je to pro něj dar, protože se nezaobírá zbytečnými myšlenkami...

   Dovolená utekla jako voda a vlastně to ani moc dovolená nebyla. Pouze jeden den jsem opravdu lenošila a chodila s tetou D. po H...ně, sedly jsme si na kávu, na zmrzlinu, obešly půl Štěrkovny, navštívily propagační :-( výstavu v Červeném kostele a také jsem si vyslechla slova, která jsem vážně slyšet nechtěla. Prostě nechci vědět, co moje máma dává sestřině rodině. Je to její rozhodnutí a nechci si tím otravovat život. Věci a peníze jsem nikdy moc nezáviděla a teď už absolutně ne.

   Ráda bych se podívala k bývalé spolužačce nedaleko Rýmařova, ale bez auta a řidičáku se tam v pohraničí člověk vážně neobejde, takže...prostě nic. Dokonce už nám ve vesnici o víkendech zrušili i veškeré autobusové spoje. Lidé bez auta jsou vlastně občany druhé až třetí kategorie. (Hlavně, že se všude propaguje Green Deal). Ani procházek po okolí jsem si moc neužila, o focení ani nemluvě, protože jsem měla na starost vnoučka. A ten byl na zahradě naprosto spokojený, jen jsme za ním občas nestačili běhat, protože všechno, co zavánělo aspoň trochu nebezpečím (jako rezavé a ostré plechy, vyčnívající hřebíky, kopřivy a plevel u plotu a včely na levanduli) ho neskutečně přitahovalo. A taky se ohromně rozpovídal, nová a nová slovíčka, skamarádil se se všemi "babičkami" a před povinnými úkony (spaní, jídlo, výměna plínky, pokusy o nočník) utíkal nejdříve k prababičce a pak, když i ona se stala propagátorkou nepopulárních opatření k její nejstarší sestře (83 let). To běžel, jen se mu od nožiček prášilo a volal "B...ža", chytil ji okolo krku a vy se snažte :-). Mamčina bráchu (80) bystře přejmenoval na dědu a každý den se dožadoval "ko-ko", což byly slepice a návštěvy u nich. Vybavily jsme tedy, vždy před večeří mamku a nejstarší tetu kočárem, teta si vzala hůlku a už se šlo. Většinou jsme si s dcerou na chvíli sedly, dcera připravila večeři pro nás a malého a já pro "babičky". Ráno se z postýlky ozývalo: "dolů, bába, S..a, Ko-ko, s košem a podobě". "S košem" byl koždoranní rituál, už při snídani mě tahal za ruku, nadšeně otevíral branku a důležitě, s igelitovým sáčkem v ruce, si to mířil ke staré škole, kde jsou kontejnery na tříděný odpad. Také jsme spolu podnikali dlouhé procházky na konec vesnice, kde jsem ho na "spodňačce" = cesta okolo potoka, kde skoro nejezdí auta, vysazovala z kočárku a mohl se dosytosti vynadívat na kohouty, slepice, hafíky, čičinky, tekoucí vodu, "Kačíky"=sekačky na trávu a traktory, kterým chtěl neustále dělat "malá".

    Poslední tři dny (a dvě noci) jsem ho měla na starost jen s babičkami. Bylo to hodně náročné, ale zároveň nádherné. Jen kdyby se mu tolik nestýskalo. Druhý večer mě držel okolo krku jako klíště a plakal. Skoro jsem plakala s ním. Ráno jsme se "zahrabkali" do velkého pelíšku spolu s hafíkem a ňuňu dečkou. Důvěřivě mě držel za ruku svou malou ručičkou a druhou se mojí rukou hladil po hlavičce. (Vracely se mi chvíle, které jsem na těchto místech zažívala s vlastními dětmi a které jsem si tenkrát neuvědomovala, protože se pořád něco muselo a někam spěchalo :-(). 

   Také nás o tom hlídacím víkendu navštívila ségra se svou starší vnučkou a dcerou své kamarádky. Obě holky jsou úžasné. A ještě přijela další mamčina ségra se svým vnukem a pravnučkou. Děti si společně pohrály a když si vzpomenu, jak se vnouček cpal tvarohovým koláčem od téhle tety, tak se musím usmívat. (Pochopitelně, podle moderních pouček je cukr jed a děti jspou po něm hyperaktivní. No, malý je takový i bez koláčků :-) ). Nakonec jsme to, byť vyčerpané, ale hlavně strachem o malého, s babičkami zvládly. Dokonce se mu podařilo vylákat ven i tetu J...nu, která kvůli bolestem nohou téměř nevychází z baráku.

   Konečně se vrátila vytoužená maminka a tatínek. A skoro okamžitě následoval návrat do Prahy. Zpáteční cesta v horku a zatáčkách pro mě představovala utrpení. A nejen kvůli tomu, byly věci, které mě bolely a vadily mi mnohem víc. 

   Mladí mě vysadili na autobusové zastávce (ještě si vzpomínám, jak moc byl kritizovaný syn, když jednal stejně). Hlavou se mi honila spousta věcí, o kterých nechci psát a mluvit o nich stejně nemá cenu. 

   Doma jsem se postarala o svoje a také o kytky paní domácí. Žádné mňoukání už mě nevítalo...vlastně mě nevítal vůbec nikdo. A nastaly opět všední dny, vedro, nekonečné množství práce, multi-kulti kolegové a kolegyně, kteří se ani neobtěžují zdravením a myšlenky na to, jak odejít z Prahy. Jenomže právě to jak nevím. Se systémem vydrbávat neumím, na pořízení bydlení nemám dost peněz a hledat práci v mém věku a zdravotním stavu, tak to mi přide jako sci-fi.

 

... jasně, když někde napíšu, že nemám ráda léto, hned se na mě snese vlna kritiky, ale je to tak, nemám ho ráda. A ještě to, pro jistotu upřesním, není totiž léto jako léto. Ono léto na zahradě, pod stromy je něco úplně jiného, než léto v rozpálené Praze a hlavně v MHD (takové autobusy, bez klimatizace nebo sice i s klimatizací, ale tu řidiří často vůbec nezapínají, tak to je fakt lahůdka). Taky v práci to stojí za to. Klimatizace vesele fouká přímo na záda, takže...Prostě se fakt těším, až konečně nastane podzim.

   Minulý týden proběhla konference pod patrtonací našeho ústavu, jo, bylo fajn chvíli sedět v recepci a dělat něco jiného. Ovšem, znovu jsem si uvědomila, jak je moje angličtina bídná :-(, je nutné si sebekriticky přiznat, že na jiné jazyky, než na ty slovanské, fakt nemám potřebné buňky.

   Bývaly doby, kdy jsem skuhrala nad tím, jak je můj život bezbarvý (teď musím přiznat, že to ještě byly zlaté časy). To, jaký je teď, tak to je teprve ta pravá absence barev!

   Práce, neustálý stres, protože jsem permanentně ve skluzu (ne, nezdá se mi to, fakt to tak je). Včera jsen se sešla s bývalou kolegyňkou, která právě kvůli stresům a tlaku na výkon od nás odešla. Je z ní úplně jiný člověk. Nutno však podotknout, že má VŠ vzdělání a je o víc jak čtvrt století mladší než já. To je pak změna práce brnkačka. Každopádně jsme si udělaly, ač bylo vážně parno k nevydržení, procházku ve stínu obory Hvězda a chvíli jsme poseděly u rybníka, kde se míhaly modré vážky. Moc ráda jsem ji viděla, je fakt, že mimo práci s moc lidmi do styku nepřijdu. (Jasně, občas nějaká ta prodavačka nebo spolucestující v MHD).

   U té recepce jsme byly spolu s mladičkou studentkou L. Je to takové sluníčko. Není v práci všechno jenom stresující, ale je fakt, že je toho dost. Chyba je, ale i na moji straně, protože jsem se nenaučila říkat "ne" a neustále žiju s pocitem, že nestíhám.

   Minulý víkend jsem se viděla s T...kou, byly jsme na nějakém Wine festu, celkem povedená akce, ale řeč se dostala opět na syna a opět se vynořila otázka "Proč?". Ano, proč?  A znovu doměnky, dohady a otázky, na které není odpověď...

   Mladí byli v Rakousku u nádherných jezer a také se, pouze na přespání, ukázala sestra se švagrem, letěli kamsi do exotiky. Je jasné, že jsme poseděli skoro až do půlnoci. Přece jen jsem ségru víc jak půl roku neviděla. Čím jsme starší, tím méně se vídáme. Je to smutné, ale je to prostě fakt...

   V pátek jsem se zastavila za Ex, popovídali jsme si, v mezích toho, čeho je schopen, ale přece jenom, když si vzpomenu, jak vypadal po tom záchvatu...tak je zázrak, že mluví, reaguje na otázky a uvaří i kafe :-).

A též jsem hlídala maličkého, naposledy dnes. Je to sluníčko a největší láska, důvod, proč žít. Mluvení sice zatím není úplně jeho parketa, ale je těch slovíček čím dál tím víc a už moc dobře ví, že stačí málo a "jeho lidé" mu budou rozumět. Např.dnes na hřišti: "Kačík není" a smutně se rozhlížel. Za chvíli mi bylo jasné, že má na mysli dětskou sekačku, s kterou si tam zhruba před 14-ti dny hrál :-). Ta ho vážně hned tak neomrzí. Nebo nočník: "Chceš jít na nočník?", "jo", odpoví okamžitě, obzvlášť, když má odpoledne spinkat. Sotva se na něj posadí, tak pronese: "dost" a zvedne se. No a za chvíli je "nadílka" v pleně. U krmení vehementně prosazuje: "Sama", nabere 2-3 lžíce, pak mi ji vrazí do ruky, otevírá pusu a dožaduje se autíčka :-D. Nejoblíbenější je pohádka o vlkovi a kůzlátkách (knížka je ještě po synovi, který ji měl taky hodně rád, snad proto jsem ji nikomu nedala a zůstala tak mezi věcmi, které se se mnou neustále stěhovaly). "Vuka" čteme mnohokrát za sebou. Vnouček moc dobře ví, ve kterém šuplíku ji najde. "Tak už číst nebudeme, už máme knížečku přečtenou, budeme si hrát s autíčkama", říkám, když mám pocit, že by 5-6 přečtení mohlo stačit. Chvíli si hrajeme, pak nechá hračky hračkami, obejme mě svými malými pacičkami, položí si mi hlavičku na rameno a já celá šťastná, že se přišel s babičkou pomazlit, si to náležitě užívám. A v okamžiku, když už jsem celá na měkko se na mě podívá svýma obrovskýma modrýma očima, prohlásí: "Vuk" a běží do šuplíku :-D.

   Ta láska je úplně hmatatelná, držím ho za ručičku a mám pocit, který neumím vyslovit, ale jsem toho plná, je to takové, jako když mi porvé ukázali v porodnici děti, když jsem chodila na školkové a školní besídy, když jsem dostávala neuměle vyrobená přáníčka ke Dni maminek, když dcera hrála na koncertech ZUŠ, když jsem se ráno probouzela vedle syna pod skalním převisem...nedá se to srovnávat s ničím, co jsem kdy cítila k nějakému klukovi nebo muži, je to prostě úplně nejúžasnější pocit na světě.

.... z moře už je taky jenom vzpomínka, ale jsem moc a moc šťastná, že jsem se rozhodla letět a taky, že letěla i kolegyně, protože jen tak sama (i když to bylo organizováno naší institucí) bych se nevypravila. Bála jsem se cesty na letiště, ale nakonec jsem tu hodinu a něco, v nočním autobuse, zvládla, na letišti jsem se zeptala a dál už jsem se orientovala podle tabulí. Letěla jsem sice teprve podruhé, ale i teď mi let připadal jako jízda Pendolínem a než jsme se nadáli, přistávali jsme v Burgasu.

   Už na letišti jsme s kolegyní zjistily, že jsme nejspíš nejmladší účastnice zájezdu :-) (ona 100% a též byla nejhezčí). Nepočítám do toho vnučku jednoho manželského páru z vrátice :-D, ta se teprve chystá zahájit školní docházku a je to fakt moc milá a holčička. Cestovaly s námi také dvě dámy, které by klidně mohly být Helgou a Charlottou z filmu "Účastnící zájezdu", ale tyhle byly mnohem víc akční a nic je nezastavilo. 

   Myslím, že úplně nejdříve ze všeho jsme šly k moři, prostě pohádka, procházelo se písečnými dunami, které byly zarostlé různou vegetací a vedla přes ně cestička z prken. Moře bylo nádherně teplé, střídalo barvy, někdy klidné, jindy jsme skákaly do vln, dlouho, dlouho musel člověk jít, než se dostal do vody po ramena, což bylo pro mě, jako pro téměř neplavce, úplně výborné. Nejraději bych z vody vůbec nevylézala a ještě poslední den jsem se šla dopoledne koupat (úplně sama, protože "naše parta" se osvěžovala v bazénu). Taky večer jsme se s kolegyní chodily brodit a sbírat maličké mušličky, kterých bylo opravdu hodně. Jednou jsem byla i sama. Moře je prostě pohádka...

   Myslím, že hned první den jsme se daly dohromady s dvěma dámami. Jedna byla stejně stará jako můj Ex manžel a druhá o rok starší jako moje mamka. Ta mladší mi připomínala mamku a jednu z jejich sester (asi tak před desíti lety) a nejen to, narodila se ve stejném měsíci jako mamka, vyučila se ve stejném oboru, jezdila jako vedoucí na tábory, má dvě dcery a dvě vnučky, stejně jako mamka. Ta starší měla hodně pohnutý život, prožila si své a dnes pečuje o 102 letou maminku. Klobouk dolů. Její druhý muž měl stejnou školu jako já. Viděla jsem jím vyrobené skleněné prsteny, vážně nádherné!  (Obě tyhle dámy už jsou, bohužel, vdovy). Přátelí se už hodně dlouho, takovou ukázku kamarádství, to je nádherné vidět, jak se znají, popichujou a přitom se mají rády. Vždycky, když potkám někoho takového, tak si vzpomenu na bývalou Nejkámošku a hrozně moc bych si přála, aby to mezi námi neskončilo tak, jak to skončilo...

   Společně jsme se chodily koupat k moři, vysedávaly ve vodním baru u našeho hotelu. E...no, "Hallo, boy" a objednávání drinků, to nás vždy spolehlivě rozesmálo. Obsluhovali opravdu hodně mladí studenti a ze začátku byli naší směsicí ruštiny, angličtiny a češtiny trochu zmatení. Osobně jsem proslula objednávkou: "Only water, please". Sice jsem pořád poslouchala, jak kazím naší čtyřce reputaci, ale něčím jsem ty drinky přece prokládat musela :-D.

   Pokoje byly fakt hezké, ale koupelny asi projektoval nějaký hodně divný člověk, protože když jsme se sprchovaly, měly jsme další bazén :-(, ráno nás budili svým chechotem racci, kteří tady byli úplně všude, mrouskání koček, kterých tady taky bylo požehnaně a občas i hluk stavebních strojů, protože jsme měly vyhlídku na stavbu dalšího z mnoha hotelů, které tady vyrůstají jak houby po dešti.

   Večer jsme sedávaly na terase, popíjely víno nebo drinky a povídaly si s ostatními. Bylo to takové skoro domácké, protože jsme byli první zájezd - zahajovali jsme sezónu. Však nás také přivítali sektem a chlebem s medem. Mimo nás tady byli ještě i nějací lidé z Vysočiny a Brna (mezi nimi fajn manželský pár), pár rodin Bulharů a také naši dobře známí, těžce zkoušení uprchlíci. (Těch tady vůbec všude bylo mnoho a mnoho a pokud se dá usuzovat z jejich vozů, kterých byla plná parkoviště, na strádající chudáky opravdu nevypadali).

   Kuchyni mají výbornou, ty zeleninové saláty, to je fakt báseň a což teprve feta. Po pravdě, ale sladkosti mají příliš sladké, asi jako všechny jižní národy a ani zmrzlina mě příliš nenadchla. Víno, to mi chutnalo docela dost.

   S naší partou "holek" jsme se moc a moc nasmály a opravdu si to užily. Např.takový výlet do Pomorie, který jsem vymyslela, to bylo něco :-D (píšu o něm na jiném místě). Divím se, že mi kolegyně a E. nevyškrábaly oči. D.si libovala, protože zůstala u hotelového bazénu a "Hallo boy" ji zahrnoval dotazy, zda si něco nepřeje.

   Ve starobylém Nessebaru jsem byla dokonce 3x :-), je fakt, že kolegyně a E.vyhrožovaly, že už tam nepáchnou a že přece už těch "šutrů" musím mít plné zuby, ale ještě v sobotu, když se šly koupat k moři mi D.nabídla, že tam se mnou pojede. Byla v Bulharsku už víckrát, takže fakt znala skoro všechny kostely v městečku. No a mi vůbec nevadilo, když jsem jsem úžasné pozůstatky chrámu Sv.Sofie prolézala sama, stejně tak, jako když jsem byla  (jiný den) ve dvou z kostelů, ze kterých udělali muzea. V jednom z nich si se mnou povídala (rusko-anglicky) opravdu milá průvodkyně, upozornila mě na středověké fresky. Celkově ta atmosféra tam byla úžasná. Zvláštní bylo, že při vstupu do prvního z kostelů (mohlo se tam fotit a nebyl v něm průvodce, chodila jsem tam sama...) se mi v telefonu ve vzpomínkových fotkách objevila synova tvář...klečela jsem tam a plakala. Je fakt, že tahle synova fotka se mi zobrazovala téměř po celou dobu dovolené... 

D.si mezitím prohlížela krámky, protože jí bolavá noha lozit po šutrech moc nedovolovala. Společně jsme pak byly v klasickém kostele, kde se konají bohoslužby, bylo tam spousta ikon, nádherné lustry (zákaz fotografování) a taky se tam daly zapálit svíčky za zdraví blízkých a pokoj zemřelých. Je jasné, že ty svíčky jsem zapálit musela...a když jsme stály u východu z kostela, náhle se přede mnou objevilo bílé peříčko...(vím, všude tam létají racci, ale opravdu jsou tohle jen náhody...?) Povídaly jsme si o tom s D. a ona říkala, že tohle se jí děje s vážkami, že je vídává a spojuje si to se svým zemřelým mužem (sama bych o vážkách mohla vyprávět...). No a když tady napíšu, že jsme se vrátily k hotelu rovnou na oběd a na terase, kde jsme jídávali nad D.proletěla vážka, tak to bude vypadat jako výmysl, ale fakt se to stalo

   Mohla bych psát a psát, jak úžasné byly procházky po pobřeží, když padala tma a mořské vlny se nám tříštily o kotníky, jak všude kvetly a voněly růže, jak to mojí kolegyni neskutečně slušelo, jak jsme došly až kdesi úplně dozadu, skoro k horám, kde to vážně "žilo" spousta barů, diskoték, mladých, atrakcí, prostě takový ten mumraj. Mohla bych psát, jak jsem sama večer stála v moři, dívala se na světla Nessebaru a chtělo se mi jít dál a dál do vody a úplně se v tom moři ztratit, rozpustit...

   Poslední den na letišti přišel smutek, návrat do reality, všichni si psali a telefonovali s blízkými, kteří na ně čekali. Mě se ozval jen Ex, který nesmí řídit, takže jsem se musela postarat sama. Letěli jsme blízko bouřky, v mracích to vypadalo nádherně, ale naštěstí jsme se jí vyhnuli, i když jsme dorazili s mírným zpožděním. Rozloučily jsme se s našimi dámami E. a D. a manžel kolegyně si udělal zajížďku na Zbr. Byla jsem mu vděčná.

   Druhý den už byla jen a jen realita, vybalování, prádlo, zjištění, že jsem v hotelu zapomněla jednu stříbrnou náušnici, kterou jsem dostala od ségry :-(, opravdu je mi to líto, byla krásná a tyhle jsem fakt ráda nosila. A už žádné moře, žádní racci, žádný bufet, žádné drinky, prostě realita...a taky telefon z práce, co se bude druhý den dělat. Jo, fakt, že jediný chlap, který se o mě zajímá je můj přímý šéf, tak to člověku vážně nepřidá, obzvlášť, když je to jen a jen kvůli práci.

   Ano, samota je dost často fajn, jsem na ni, koneckonců zvyklá, ale když člověku nemá kdo namazat spálená záda krémem po opalování, tak se najednou rozsvítí a v mysli vyvstane otázka: "Neudělala jsem přece jen někdy něco špatně?" No, prý nikdy není pozdě, ale myslím, že na některé věci už rozhodně je. Ještě před osmi lety, když jsem byla u moře poprvé, flirtoval se mnou nějaký kluk na pláži, tentokrát jsem byla skutečně úplně neviditelná a úplně v pohodě jsem chodila celou dovolenou bez podprsenky, aniž by na mě spočinulo jediné mužské oko. Tak asi tak to máme my tlusté ženské v předdůchodovém věku.

   Ještě tady dopíšu oblíbený výrok : "Ty nejsi tlustá, ty jsi almaroidní", což se rovná krabicovitá, jak o sobě sama tvrdím odjakživa a je to nezvratný fakt!

....čas opravdu letí přímo šíleně. Už máme za sebou vnoučkovy narozeniny. Jednu oficiální oslavu s dortem a druhou takovou maličkou, u mě doma, aby se taky děda (dcery táta) mohl s vnoučkem potěšit. Dcera upekla krásný dort, který všem (i maličkému) chutnal. Na 1.místě v dárcích se bezkonkurenčně umístila vrtačka (úplně jako ta pravá), skoro jsme si mysleli, že s ní vnouček půjde spinkat. Pro mě bylo moc fajn, uložit ho po oslavě do postýlky a přečíst mu pohádku.

   S tou malou oslavičkou jsem byla trochu v časovém presu, protože v práci se samozřejmě muselo dodělat a doměřit (zvlášť, když se blížila má dovolená), chtěla jsem upéct, uklidit, zajít k psycholožce, prostě toho bylo víc než dost. Nakonec se všechno zvládlo, i když nafukování balónků mi dalo fakt zabrat a zapomněla jsem dceři dát kytičku, kterou jsem jí koupila k nadcházejícímu Dni dětí...

   Vnouček se nemohl odtrhnout od dědy, hrál si s vláčkem po synovi, který "dědkové" = Ex a jeho brácha, přivezli z M...ka a taky jsem mu četla "Kozí pohádku", i tuhle knížečku syn miloval, proto jsem si ji kdysi schovala. Maličký je moc a moc roztomilý a říká čím dál tím víc slovíček, je to štěstíčko. Děti jsou vážně to největší štěstí na světě a taky ta největší bolest...

   Začala jsem chodit na rehabilitace. "A kolik máte dětí?" položila mi fyzioterapeutka "oblíbenou" otázku. Ještě, že jsem ležela na břiše, takže slzy nebylo vidět...

   Přiblížil se odlet, dnes v noci. Čím dál častěji mi dochází, jak vlastně žiju ve světě bez lidí okolo sebe, že nemám kamarády, kteří by mě odvezli na letiště, pomohli mi něco opravit, nafoukli by se mnou balónky, že jsem prostě jenom sama za sebe a jediné, co se ode mě očekává je práce. Možná jsem tenkrát, když ode mě odešel manžel, měla jít jinou cestou, možná jsem se měla pokusit najít nějaký rozumný vztah. Nestalo se, pozdě bycha honit. Na druhou stranu, je čeho litovat? Sama nevím, kdo by se mnou dokázal vydržet a nebo s kým bych dokázala vydržet já? Na kdyby se nehraje...tak teď, ať se v pořádku dostanu na to letiště a nějak se tam orientuju, prosím... 

 

V práci bylo všechno při starém a doma taky. Od té doby, co není Královna, tak doma už fakt není doma...

SS dcerou jsme byly na nákupy, přece jen s ní ten výběr věcí o hodně lépe zvládám. Ne, že by mě ty obchody bavily, ale někdy je to fakt nutnost. A hlavně, sehnala jsem pro vnoučka pěkné tričko (pravda, s obrázky bych se více rozvášnila, ale dceřin minimalismus je neúprosný. No a je fakt, že přece nebude maličkému oblékat něco, co se jí nelíbí). Vnouček teď horuje pro busy, takže je pochopitelné, že jsem bus z Dupla nemohla nechat v obchodě :-). Narozeniny se kvapem blíží. Po hodně dlouhé době jsme s dcerou poseděly a popovídaly si. Dříve to bylo hodně časté, ale teď jsem za každou společnou chvilku vděčná. Překvapilo mě, jak rozumně mluvila o T...ce, je jasné, že k ní žádnou láskou a sympatiemi neplane, ale to, co říkala, v tom jí musím dát za pravdu. Jenom je mi to neskutečně líto, i když sama pozoruji, jak se T...na a moje "cesta" od sebe čím dál tím víc vzdalují. Je to tak dobře, jenom mě to v hloubi srdce bolí, ale vím, že jinak to nejde...

   Hned druhý den mi dcery muž přivezl vnoučka. Viděla jsem ho skoro po třech týdnech a moc jsme si to užili. Hlavně "výlet" busem do obchodu, kde jsme kupovali "koáč" a potkali paní knihovnici. Vnouček zamával, řekl "pá, pá" a vzorně seděl ve vozíku, kterým jsme mířili k pečivu :-D. No a taky jsme byli krmit "káč", na hřišti, kde si házel s nějakým starším chlapečkem balónem, na pískovišti opět objevil oblíbený "grr" (bagr), doma jsme nalepovali nálepky, přidělával magnetky na lednici a "jezdili" jsme k "benzínové pumpě" s autíčky. To nové, od Nejlepšího přítele si hned oblíbil. Pochopitelně papal sám, takže byl zase  od ucha k uchu umazaný, ale v pohodě. Bohužel ho z odpoledního spánku předčasně probudila paní domáci (bydlení v přízemí  a bez předsíně, má dost nevýhod). A taky si moc oblíbil novou flašulku, kterou jsem mu koupila na pití :-). Každý okamžik s vnoučkem je moc a moc fajn. No a taky pár dní předtím viděl, po delší době, dědu. Podle slov dcery ho má taky dost oblíbeného, za což jsem ráda, i když jsme si to s Ex plánovali úplně jinak. Jenomže na některé věci (nemoci) jsou všechny plány krátké.

   Občas se na něco těším a dopadne to úplně, ale úplně jinak. V neděli jsem se vydala do takového malého městečka na pomezí Čech a Moravy. No, v jádru, počasí vyšlo, i když v noci řádila bouřka, do "ubytka" jsem trefila na první dobrou a náměstí s úžasnými podloubími a domy stálo za spoustu fotek. A taky tam ještě kvetly kaštany. (To setkání, co bylo naplánované, dopadlo jinak, než jsem myslela, ale dost často mám pocit, že plány jsou od toho, aby nevycházely...)

A zpáteční cesta, včetně nutnosti storna jízdenky...to byl zas zážitek. Nesnáším aplikace, přihlašování a hesla! Naštěstí byl v kupéčku mladý kluk, který se nade mnou slitoval a pomohl mi s tím (takže jsem vyvázla jen s jakýmsi doplatkem ke změněné jízdence). Kdyby se všechno dalo vyřešit penězi, hned by bylo méně problémů...

 

Konečně mi je, po víc než týdnu trochu lépe (škoda té dovolené, ale v tomhle věku už to asi o moc lepší nebude), včera jsem byla dokonce vyhlížet polární záři, ale jak je určitě každému jasné, nějak mě minula...No a dneska byl svátek - Den Matek. Vlastně moc a moc hezký svátek, tedy, pokud zrovna nejste dítě, které přišlo o maminku a nebo maminka, která přišla o dítě...hned ráno jsem zavolala té svojí, i když je daleko a náš vztah není a nebo, lépe řečeno nebyl, vždy úplně ukázkový. No, ale fakt jsem si uvědomila, jak jsem šťastná, že ji mám, že ji můžu zavolat...Povídaly jsme si po telefonu a asi tušila, jak mi je, snažila se mě podpořit a vzpomínala na svou maminku, o kterou přišla, když jí bylo nějakých 28 let.

...prohlížela jsem si ta prastará přáníčka..."maminko, mám Tě moc rád" a brečela...brečela a brečela, protože už nikdy nedostanu takové přáníčko, protože život už je někde úplně jinde...

 

     ... a aby toho nebylo málo, začala jsem držet krutopřísnou dietu (jasně, není to zdravé, zase časem přiberu atd.) Samozřejmě, že to všechno vím, ale dovolená se blíží a s ní i svlékání se do plavek. Nemůžu tam přece své krásné a štíhlé kolegyni dělat ostudu. A na mě fakt nic jiného, než ta nejpřísnější a jasně určená dieta neplatí. Jinak totiž řeším smutky zmrzlinou a co si budu nalhávat, smutků je hodně, hodně moc, takže přímá úměrnost říká, že je hodně hodně moc zmrzliny. A říká se tomu začarovaný kruh...

 

Fakt nejlepší je popsat kus stránky a pak se obsah nějak záhadně smaže. To by člověka vzal čert.

   Takže znova se mi to psát nechce, jenom tedy krátce, 2x po sobě jsem hlídala milovaného vnoučka (byla i pusinka na 1.máje a zmrzlinka a krmení kačenek a písek a kouzačka a magnetky na lednici a vysvětlování, jak s tatínkem opravovali postýlku :-) ). A je to ten nejúžasnější chlapeček na světě. A po druhé jsem hlídala přes noc, i když jsem místo spaní skoro celou noc zírala na "chůvičku". "Mamko, proč nespíš?", ptávaly jsme se se ségrou, když nám mamka na chalupě hlídávala večer děti. "To poznáte, až budete babičky", odpovídala. No, poznaly jsme :-D. Jenom mě mrzelo, že už nemůžu hlídat s dědou, protože cesta do Prahy je pro něj, po té příhodě, problém. Kolikrát mi přijde na mysl, že i když udělal některé věci fakt blbě, že tohle si prostě nezasloužil...

   Jinak únava, únava, únava a noční můry, jedna z největších byla sms od našeho studenta, že by chtěl všechno zabalit. To, že mi nebere telefon ve mě vyvolalo paniku, zalarmovala jsem kolegu a druhý den v práci jsem byla jak mátoha. Řešili jsme to v naší pracovní skupině, ale jak pomoct??? Navíc jedna mladá kolegyňka řekla, že mě bere jako maminku... Jenomže tohle je oříšek i pro zkušeného terepeuta nebo psychiatra a ne pro ženskou, která přišla tragicky o dítě. Nedokážu se z toho vzpamatovat. Udržuju s ním aspooň písemnou konverzaci (když nejsme v práci), ale stačí to? Život je fakt složitý, hrozně moc.

   Počasí se mění jak na houpačce, vedro, zima, prach ze Sahary (teda, jestli to vůbec je prach), takže mě škrábe v krku, motá se mi hlava a chce se mi kašlat. No, "paráda" a hubnutí taky pořád oddaluju, i když produkty už mám doma. Raději nepřemýšlet nad tím, jestli se nebudou třískat se štítnou žlázou....

   Prostě se v tom všem strašně, strašně moc plácám. A místo do zeleně zahrádky hledím na dna kánoí nebo na mikrobus :-(. Paní domácí má prostě své potřeby a její další objev je nějaký šílený sportovní maniak a ještě má velikánského psa, který je tady celý den přivázaný na provaze. To mě štve snad ještě víc, než ten ne-výhled z okna.

Chtěla bych se umět radovat tak, jak to umějí malé děti, škoda, že jsme to jako dospělí zapomněli...

 

Počasí přešlo z léta rovnou do zimy, ale vzhledem k tomu, že tomu tak povětšinou (kdysi) v dubnu bývalo, nějak hystericky jsem to neřešila. Ostatně, stejně by to nemělo smysl. Vždyť stejně dost dlouho už věřím tomu, že počasí různě upravují ti, kteří mají moc.

   Jsem víc a víc unavená, opravdu zvládám jen práci a do dalších věcí se musím strašně moc nutit. Pochopitelně nevím, jestli to je posunem času nebo problémy se štítnou žlázou? Nejspíš od obojího trochu. Každopádně žádné nadšení z ničeho se u mě neprojevuje.

   Nechci fňukat, protože je to stejně zbytečné, nechci nikomu volat a stěžovat si, protože každý má svých starostí dost a dost. Spíš mě děsí, že v sobě nemůžu najít žádnou energii a radost. Připadám si, jako bych ležela pod velkým balvanem bolesti ze ztrát - ztráta syna, táty, Královny, ztráta přátel (ti sice žijí, ale jakoby v jiném světě). Ztráta pocitů, že někdy něco bude normální. Pomohly by mi od toho ty slavné léky na depresi, které mi pořád nutí obvoďák a nebo by to všechno zůstalo stejné, jen bych to méně vnímala. Domnívám se, že za b) je správně. (Někdy k ránu, když ještě spím, cítím, jak se prohne matrace na posteli, jako by na ni vyskočila Královna a chystala se mě vzbudit tlapkou, jak to dělávala...nevím co to je, není to sen a není to skutečnost. Co to tedy je?).

   Mladí se v pořádku vrátili do Prahy, z tropického ráje přímo do aprílového studeného počasí. Naštěstí na ně čekala na letišti maminka dceřina muže s teplým oblečení.

(Posledních pát let cítím, že ten, kdo nemá auto a řidičák je v tomhle světě občan nejméně třetí kategorie. Prostě póvl, co nemá možnost využívat běžně dostupných služeb).

   Dcera mě, hned druhý den po příletu "nakopla", dohodly jsme se, že přijedou s vnoučkem na oběd. Vystartovala jsem do deště nakoupit nějaké suroviny (o mém stravování nemá smysl se moc rozšiřovat, takže je jasné, že cibule a brambory se tady moc často nenacházejí) a vrhla jsem se na vaření (o tom taky nemá cenu se moc šířit, vrcholem mých kulinářských úspěchů bývá nakrájení zeleniny na salát, popř.uvaření celozrných těstovin. Jo a abych nezapomněla, otevření vaničky se zmrzlinou :-D )

   Malé zlatíčko sice moc papat nechtělo, protože všechno bylo zajímavější než sedět v židličce a otevírat pusu. Dala jsem si závazek, že mu sem musím nakoupit nějaké další hračky (je fakt, že si nejvíc vyhrál se smetákem, který je asi 2x tak větší než on :-D). Moc milé bylo, když mi objal nohy a snažil se mě odtáhnout od trouby, protože jsme mu neustále opakovaly, že pálí a měl by "au, au". Poctivě zákaz dodržoval a snažil se před troubou ochránit i babičku :-).

   Beru do ruky hlaďounké mušličky, které mi dcera přivezla a říkám si, jaké asi je být tak daleko a v takové exotice...a tak trochu si říkám, že tam byl syn, aspoň v jejích myšlenkách s ní. Vím, že na bráchu pořád myslí a nejspíš jí to taky nikdy nepřestane bolet. 

   V těchto dnech měla narozeniny, kulatiny, dcera mého Nejlepšího přítele. Nevím, jestli se moje e-přání k ní vůbec dostalo, ale moc jsem si přála ji obejmout. Svět není fér, protože žádné dítě by nemělo slavit své třicátiny bez maminky a žádná maminka by neměla vzpomínat, v jeho narozeninový den, na dítě, které se ho nedožilo...

   ˇuplně samostatná je kapitola o tom, co se děje okolo nás, přečetla jsem, teď nevím, jestli poprvé nebo po letech Orwellovu knihu " 1984". Stejně jako jeho hrdina, když v příběhu četl jakousi "Knihu" jsem měla při čtení pocit, že tohle všechno přece vím, že jsem to věděla už dávno a tohle jsou jenom správně srovnané moje vlastní myšlenky. Kdysi byla tahle kniha přirovnávána k popisu totality, ale teď...teď mám pocit, že se její příběh odehrává přímo tady, okolo nás...v naší "slavné" unii. A čím jsem starší, tím víc cítím, že východisku není, že to, co žijeme, už bude napořád, že jsou úmyslně rozeštvaní lidé - mladí proti starým, rodiny, inteligentní proti těm jednodušším, prostě nikdo nechce konstruktivně diskutovat, ale jen urážet a nenávistně osočovat. A ti, kteří jsou u moci si mnou ruce, protože nikdo se tak dobře neovládá jako lidé, kteří mají strach a kteří "bojují" mezi sebou. /Lidem se musí najít společný nepřítel a proto stále musí být nějaká válka, protože válka znamená odbytiště a také udržuje spodní vrstvu - lidí, v určitém nedostatku, takoví lidé pak nemají myšlenky na žádné změny, protože se pouze snaží přežít. A tak tady máme válku a inflaci, každodenní starost, jestli zaplatíme všechny složenky, ze všech stran nás bombardují špatné zprávy, svůj názor si raději necháváme pro sebe, protože se vždycky najde někdo, kdo nám bude nenávistně odporovat a někteří naivně věří, že B...š nebo naopak F...a nás všechny zachrání. Je vůbec možná nějaká záchrana.? Někdy mám pocit, že technika už nepracuje pro náš, ale proti nám.../

Polovina dubna, ale  byt už krásně voní šeříky a jabloně kvetou jako zběsilé, pampelišky pomalu odkvétají, stejně tak jako magnólie (ty naopak odkvétají rychle). Světlo je do osmi večer, ale ráno pořád vstávám do tmy. Prostě to tak je.

   Minulý týden byl fakt výživný, sotva jsem se začala radovat, že jsem zvládla cestu k zubaři do Ne---ic bez prášku a z toho, že děda - pochopitelně vnoučkův (sice spolu se svým bráchou), přijel do Prahy a vzali malého na hřiště, tak se mu udělalo špatně a dcera volala rychlou :-(. No a vnouček marně nosil dědovi hračky, mohli jsme spolu jen pozorovat pod oknem stojící sanitku. A aby toho nebylo málo, tak hned za dva dny hospitalizovali bráchu Ex (takže další starosti, protože jsme si s dcerou nějak nedokázaly představit, jak by si poradil (Ex) úplně sám v bytě. No, možná, že poradil, ale nakonec to dopadlo ještě dobře. Představa, že k člověku, který je po těžké mozkové příhodě bude chodit denně pečovatelka je sci-fi, jak jsem se přesvědčila. Máš jen to, co si zaplatíš, takže poučení pro příště.

   No, nakonec se zadařilo a dcera s rodinou odletěla do exotiky. Hlavně, že si to tam maličký užívá :-). 

   Zubaře nebylo minulý týden dost a dostala jsem se i do spárů svého obvoďáka, pravda, pečlivost mu nemohu upřít, věnoval se mi víc jak hodinu a pomocí ultrazvuku mi zjistil i to, o čem jsem vůbec nevěděla (ne, že bych z toho jásala). Ovšem, zas až tak veselé to nebylo, sypala se z něj slova jako "chronické" a návrh na změnu práce. Cha, cha, vidím, kdo mě v mém věku zaměstná :-D :-(, "dlouhodobý stres a vyčerpání" a nabídka spasení = antidepresiva. Tak ty do mě fakt nedostane.Po pravdě, nevím, jestli je lepší chemie nebo zmrzlina a čokoláda??? Pravda,na tabletky by možná připlácela pojišťovna.

   Místo, aby se systém snažil změnit lidem aspoň trochu podmínky k lepšímu, tak do nich cpou prášky, aby nevnímali, co se jim děje. Absolvovala jsem ještě rentgen (a divila jsem se, že už se nepoužívá žádné odstínění) a nebo je to pro mou věkovou kategorii už zbytečný přepych :-o, kdo ví? A vyfásla několik listů s nákresy cvičení. (Bude následovat anabáze objednání se na rehabilitace. Vzhledem k tomu, že jsou tam do 15 hodin, tak fakt nevím...)

   Začala jsem číst knížku "Miluj svůj život". Příhodné pro tohle období. No, nevím, myšlenka asi dobrá, ale nějak mi nejde se dívat na sebe do zrcadla a opakovat si, jak jsem úžasná a jak se mám ráda. Jediné, co se mi honí hlavou je: "Podívej se na sebe, jak jsi tlustá". Budu na tom muset zapracovat. 

   Vzhledem k tomu, že bych další úplně osamocený víkend asi fakt "nedala",( a jet kontrolovat stav úklidu na M...k se mi vážně nechtělo) zkusila jsem pár lidí, jestli by se nechtěli sejít (teda, jednotlivě a mám, pochopitelně na mysli osoby ženského pohlaví). Čas měla až kamarádka M. a moc ráda jsem ji a její maličkou holčičku v neděli viděla. Sešly jsme se ve rozkvetlém Vysočanském parku, měla jsem radost i z toho, že její starší dcera byla s tatínkem (je trošku víc závislá na mamince, takže to bylo opravdu fajn :-), že se od ní na chvíli odpoutala).

   A taky mi šéf R.přivezl (na půjčení) dřevěnou židličku pro vnoučka, abych si ho mohla brát k sobě domů. Tak moc mi to připomíná dobu, kdy děti byly malé. A samozřejmě evokuje vzpomínky na syna...Dokonce se mi o něm i zdálo, jak přišel na návštěvu a byl absolutně vytočený z toho, že nemám nic v lednici, zaléval si nějaké barevné křupky horkou vodou a brblal. A taky pouštěl na videu záznam, jak v pracovním oblečení leze po nějakém komíně (opravdu to dělal jako brigádu). No, pochopila jsem, že se nezavděčím ani jednomu ze svých dětí...p. psycholožka sice říkala, že mi tím chtěl říct, abych se o sebe víc starala, ale kdo ví...

   ...abych zůstala u toho starání se, tak jsme se minulý týden (no, fakt byl "vydařený") rozhodly s kolegyní, že poletíme na dovolenou k moři (organizuje to ústav). Pokud bych pořád jen čekala, až se mnou někdo z nejbližších bude chtít a časově moct někam letět nebo jet, tak bych si mohla otevřít čekárnu. Jasně, čekají mě nenáviděné nákupy, protože zdaleka nemám všechno, co tam budu potřebovat, nějaké zařizování a taky sebereflexe, protože kolegyně je krásná, štíhlá a vzorně o sebe pečuje, ale o tom zatím přemýšlet nemíním. Ostatně, se ségrou jsem take jezdila a bylo to totéž v bleděmodrém, dokonce jsou s tou kolegyní i stejně staré (mladé :-D).

   Perlička na závěr. Dnes jsem vstala a po vzoru knihy "Miluji svůj život" jsem si řekla, že dnešní den bude samozřejmě skvělý. A šup, jel nový řidič, zapasoval kloubový autobus na staveništi v Mo...ech, nabral zpoždění, spoj mi ujel a do práce jsem přišla pozdě. Ze čtyř vzorků mi vyšly jen dva, ale pořád je to polovina, že...no a volal mi můj praktik, že to poškození páteře je střední, bolet mě to sice bude pořád, ale cvičit a rehabilitovat můžu, tak co víc si přát...:-D

Kratičké jaro, které je rok od roku kratší, stejně jako podzim a zima, přešlo rovnou do léta. Jasně, jsou lidé, kteří z toho mají radost a milují teplo, takže jim to nebudu znechucovat svými řečmi o tom, jak umí být vedra úmorná. Každopádně je rozdíl, když člověk tráví čas někde u vody nebo v lese a tím, pokud je nucený pobývat v rozpáleném velkoměstě a MHD.

   Nevím, jestli mívám jarní depky se změny času, opětovnému vstávání do tmy a nebo z něčeho jiného, ale je fakt, že opět nastává období, kdy bych se raději neviděla. (A tím nemyslím jen pohledy do zrcadla). Navíc mě tenhle rok bolí snad úplně všechno, takže mě nejspíš bude asi čekat kolečko po doktorech. Nejhorší na tom je bolest neohy, protože bez chození v přírodě...no, bude to všechno jenom horší.

   Práce mi ani tak nevadí, spíš to, jak mě při ni všechno bolí a strach, jak to budu zvládat v dalších letech. No a samozřejmě taky obavy, jak zvládnu vycházet s nižším příjmem. (Jenomže vrátit se na plný úvazek taky nebudu chtít - moct). Naštěstí mám teď na pomoc studenta, kterému můžu svěřit některou práci a taky nastala doba opravování diplomových prací, kde mi stačí jenom hlava :-).

   Mám vztek sama na sebe, že si neumím najít přátele, neumím žádat o pomoc, prostě jsem jedna velká neschopná zátěž.

   Vím, měla bych se spíš snažit o to, jak zařídit, aby věci byly tak, jak bych je mít chtěla, ale někdy se ptám sama sebe: "Proč bych to měla dělat?" A jsem zase na začátku.

   Viděla jsem moc hezký byt k pronájmu tady na Zbr., jenomže cena byla pro mě nedostupná, jsem totiž ráda, že zaplatím tuhle "kobku", jak mému bydlení říká teta D.. No, na druhou stranu, v kobce je i v největších vedrech příjemný chládek a v normálním počasí se bez teplých ponožek neobejdu :-D. Takže bych to brala jako výhodu.

   "Už se vám uvolnily ruce", řekla psycholožka, čímž chtěla naznačit, že všechno zlé je k něčemu dobré. Můžu klidně jet někam na výlet, někde přespat, nemusím pospíchat domů, jenomže výlety jsou také o financích a hlavně o tom, co člověk zvládne (s těmi zdravotními problémy toho teď tak moc nezvládám). A v neposlední řadě i o možnosti se tam dopravit, když už bych pominula fakt, že tam pojedu sama.

   Mám pocit, že do dceřiny rodiny téměř nepatřím, vše se odehrává jen s rodiči jejího partnera a na jejich chalupě nebo zahradě. Na druhou stranu, na férovku, je mi samozřejmě jasné, že pro malého je tisíckrát lepší být na zahradě a nebo na zdravém vzduchu na V....ně. Tohle je mnohem důležitější než nějaká moje lítost.

    Minulý týden jsme byli na kávě s kolegyní z práce, v takové hezké herničce pro děti, dalo se tam dojít pěšky z práce. Lákala mě, abych tam někdy vzala vnoučka, jenomže dcera přece nepoveze malého hodinu přes Prahu. Každopádně jsem byla za to posezení moc ráda, mám sice samotu ráda, ale v posledních letech už mi začíná tak trochu přerůstat přes hlavu. Jasně, úplně slyším tetu D., jak mi říká, že : "Jaký si to uděláš....", má pravdu, vím. Jenomže vážně nedokážu jít tak, jako ona, sama někam na koncert nebo do divadla, navíc s vidinou toho, že se v noci budu vracet přes místa, kde se to hemží pochybnými existencemi a vstávat před pátou. 

   Možná to všechno vyplývá z mého přesvědčení, že si nic dobrého nezasloužím.

   Máme tady jaro, no, vlastně skoro léto, protože jaro už se v posledních letech moc nekoná. Stromy kvetou už v polovině března a na 1.máje se nejspíš lidé budou líbat pod zralými třešněmi :-) (teda ti, které bude mít kdo políbit).

   Minulý víkend jsme byly s dcerou na Hluboké, v krásném zámeckém hotelu. (Můj narozeninový dárek pro ni). Opravdu nádherné, úplně pohádkové. Pokoje zařízené stylově, jako na zámku a stejně tak všechny interiéry. Pod oknem kvetoucí magnólie. Prostě fakt nádherné. Škoda jen, že se už lidé neumí do takovýchto prostor oblékat a při snídaních a večeřích jsem zaregistrovala snad jen jeden nebo dva vhodně oblečené páry. Také kuchyně vynikající (kromě jednoho chodu u večeře). K snídani bylo možné si dát i prosecco. Užily jsme si i procházku v zámeckém parku (Hluboká je opravdu skvost), wellness (ten nám připadal trochu studený a strohý, aspoň co se interiéru týkalo) a dlouhé procházky do ZOO Hluboká, která vedla okolo velkého rybníka. (Tuhle ZOO jsem navštívila už po třetí), Vzpomínaly jsme s dcerou na naši první návštěvu, kde jsme byli i se synem a T...kou. Jak řekla dcera: "není jediný den, kdy bych si na bráchu nevzpomněla". Vím, že o něm skoro nemluví a nese si všechnu bolest v sobě, znovu jsem v ní viděla tu malou holčičku, které nemůžu pomoct, i kdybych 100x chtěla. V jednu chvíli jsem tam v ZOO viděla zezadu kluka s holkou, on měl krátké tmavé vlasy, ona dlouhé hnědé, jako bych se na okamžik vrátila v čase, skoro jsem na ně chtěla zavolat...pak se otočili...

   Také tam měli klokani mláďátka, vystrkovala hlavičky z vaku svých maminek. Škoda jen, že nám začalo pršet a citelně se ochladilo. Vrátily jsme se dost promoklé. Jsem moc ráda, že jsem si mohla užít s dcerou společné chvíle, protože jich hodně ubývá. Většinou si vždy řekneme jen pár slov, když jedu hlídat vnoučka.

   Vnouček je sluníčko, den ode dne je šikovnější, semtam řekne už i nějaké slůvko a je s ním docela i legrace.

   Přesně po půl roce od "příhody" Ex dorazil na návštěvu k dceři, pravda, s bráchou, s kterým teď bydlí, ale i tak to bylo obdivuhodné. Vnouček se ho sice zprvu trochu bál, ale pak, to už jsem tam dorazila z práce taky, k němu lezl na klín, nosil mu hračky a knížky a pouštěli si spolu autíčka. V duchu jsem děkovala za tenhle vývoj událostí, ve který se skoro nikdo neodvažoval doufat.

   K svátku mi napsala spousta lidí, i ti, od kterých bych to nečekala. No, naopak, ne ti, od kterých bych to očekávala :-D, ale tak už to v životě chodí.

   Kupí se zdravotní problémy, úplně nejvíc mi vadí ten s pravou nohou, protože bez chození na procházky už nebudu mít skoro nic, co by mi přinášelo radost. Jsem ráda, že jsem se rozhodla pro zkrácený úvazek, ale jak se to bude vyvíjet finačně, to si netroufám odhadnout.

   Velikonoce pro mě znamenají být sama. Na chalupě bych ostatně byla sama také. Mamka je naštěstí u ségry s vnučkou a pravnučkami. Na chviličku jsem, v autě, viděla i vnoučka, když odjížděli a vraceli se z Vysočiny. Výzdobu jsem sice neměla dělat pro koho, ale nechci na tyhle věci rezignovat (aspoň něco z minulosti chci zachovat) a tentokrát jsem upekla i dva menší mazance. (Beránek a vajíčka by byly zbytečné, tentokrát nepřišel na pomlázku ani syn paní domácí). 

Na Bílou sobotu jsem se s jedním mazancem rozjela k "dědkům" = Ex a jeho brácha. Ani jsem je tentokrát moc nebuzerovala s úklidem, když jsou ty svátky. S Ex jsme se zašli projít do rozkvetlého parku. Chvíli jsme poseděli i v kostele, kde jsme kdysi nechali pokřtít dceru. Ex už dokonce vyslovuje i synovo jméno a při hovoru o něm si otírá oči...Na druhou stranu moc smysluplně si s ním člověk nepopovídá. Sice odpovídá na otázky, ale nějaký dialog nebo vlastní názor, to se moc čekat nedá. I tak jsem vděčná za to, že se stal skoro zázrak. Bohužel, už s ním není možné probírat starosti, podělit se o smutky, plánovat něco (právě tohle mi, spolu se společným ježděním na chalupu, aspoň trochu pomáhalo). Snažím se být vděčná za to, co je.

   Sváteční neděli jsem strávila při čtení a v okolí Strahovského kláštera, počasí krásné, i když nám tady nebe zahaloval nějaký písek ze Sahary, nebo co to bylo... Petřín je nádherný, rozkvetlý, prostě jsem jen šla a fotila. 

   Pondělí, den, který býval o setkáváních s rodinou a přáteli. Pro mě teď už většinou o samotě. Jsem ráda, že mamka je u ségry obklopená rodinou.

   Podívala jsem se na pohádku "Zlatovláska" a jako vždy si vzpomněla na mladší dceru sestřenky J. jak si hrávali na chalupě a ona zpívala tu písničku. A protesty ostatních holčiček, protože syn byl mezi nimi jediný kluk. "To nemá cenu, taková hra, on si stejně vždycky vybere V...lku". 

   Vlastně se mi tyhle dny o synovi zdálo, seděla jsem vedle něj v autě, citila jeho blízkost...jsem za každý takový sen vděčná. Stejně tak, jako jsem vděčná za každý okamžik strávený s dcerou a vnoučkem, za přátele, kteří se mi ozývají, aspoň na dálku a za některé kolegy a kolegyně.

   Za co nejsem vděčná ani maličko je ta nesmyslná změna času, kterou budeme mít na věky věků, protože jak dříve bylo na věčné časy se SSSR, tak teď máme na věky věků posvátná a nediskutovatelná rozhodnutí EU. Proč bychom se trápili přirozeným časem, když s ním můžeme podle libosti 2x ročně šoupat.

   A za co nejsem vděčná už vůbec, to je moje váha (teda hmotnost), aby to někdo nepojal jako nenávist k tomu přístroji. Vím, že je to v hlavě a sakra vím, co je to emoční přejídání = zmrzlina atd. Musím zase najít nějaké odhodlání a něco s tím udělat. Rok od roku se to hůř a hůř hledá.

   Tož vzhůru do blížících se veder a letní (pomýlené) úpravy času !

 

 

...a tak jsem přivezla Královnu zpět domů...tu maličkou krabičku jsem postavila na parapet okna, kde se vyhřívala na sluníčku a utíkala z něj ven do zahrady. Další událost, s kterou prostě musím žít...

...a odjela jsem na Moravu, za mamkou, která peče nejlepší žemlovku na světě a čím jsme obě starší, tím víc se snažím ji brát takovou jaká je, za Nejlepším přítelem, u kterého si přeju, aby byl holka, protože pak by to fakt nemělo chybu, je to někdo, kdo je ochotný mě vyzvednout na nádraží, pomoct mojí mamce opravit věci, s kterými si neví rady a povídat si úplně o čemkoliv. Jo a taky za tetou D., co je pořád tak úžasně svoje, že to snad ani více nejde a pokaždé, když ji vidím, tak mám pocit, že se zastavil čas. (A dostala jsem od ní fakt nádherné náušnice)

   Taky byla super kavárna, pokec s tetou v jejím úžasném bytečku, večery s mamkou, nákupy oblečení a sraz pod hodinami /tam jsme před dávnými lety mívali, s Nejlepším přítelem, rande. Moje Ostrava už byla úplně jiná, než ta, co jsme po ní chodívali kdysi a jiná, než ta, do které jsem jezdívala s tátou. Jo, byla hezčí, opravenější, ale vylidněná a mi z ní bylo tak nějak smutno. A moc mě mrzelo, že všechny kostely jsou úplně zavřené, prostě se do nich nedá ani nahlédnout...Chtěla jsem taky vidět sochu K.Kryla a V. Špinarové. K. Kryl byl moc maličký (tedy, ta socha), ale Špinarka překvapila, přes všechny kritiky, které jsem na ni četla si byla podobná. (Znám jednu Vědmu, co říká, že jsem jí právě Věru připomínám a neříká to jen ona. Chvíli jsem koketovala s návrhem Nejpřítele, že mě s její sochou vyfotí, ale pak jsem si řekla, že na to, abych si vedle ní (její sochy) stoupla zdaleka nemám. 

A potom mě Nejpřítel vzal na Slezskoostravský hrad, na kterém jsem nejspíš nikdy nebyla a nebo jsem si to nepamatovala? Stojí nad soutokem dvou řek a je naprosto "boží". Vůbec mi nevadilo, že se nekoná žádná akce, naopak, vysloveně jsem si užívala toho, že je tam jen pár lidí. A ve studené kapli, kde světlo vnikalo jen vitrážovým oknem, bych nejraději zůstala o hodně déle. Pak jsme ještě chvíli seděli v nějaké kavárně a popíjeli víno, jo, taky bych tam nejspíš seděla mnohem déle a dívala se na stmívající se rynek (pro neznalé naší řeči = náměstíčko). A taky, nejspíš, kdybych měla s sebou věci, tak bych jela spát jinam než domů a asi bych hodně povídala a hodně brečela...(a abych nezapomněla, dostala jsem od něj hodně zajímavý a hodně magický talisman) Jenomže jsem s sebou nic neměla a tak mi nezbývalo než čekat na autobus ve čtvrti, kde vidět klasického "bíloČecha" je dost rarita :-D a u mamky na mě čekal její vyhlášený gauč, který pamatuje má školní léta. Při spaní na něm si připadám jako odsouzenci ve středověké šatlavě. (Pravda, jinak Středověku fak fandím :-D ). 

   Rozpolcená, jako vždycky, jsem odjížděla z Hlaváku (ještě jsem tam koupila vnoučkovi dvě knížečky, protože hasičské auto je hasičce auto a navíc jsem mu vezla taplákovku s hasičákama od prababičky). Sluníčko maličké, když jsme volali přes facetime, tak mi přistrkoval přes telefon knížku.

   Na Moravě mám spoustu milovaných lidí, v Praze mám ty nejmilovanější, jenom sama nikam nepatřím...

   V práci mě vážně dojal můj pan doktor (kytkou a vínem), ale hlavně jeho paní, která mi upekla k narozeninám obrovský tvarohový koláč.

   Nejlepší dárek k MDŽ byly vnoučkovy pacičky okolo mého krku, i když kytky od dceřina muže si také považuji, ale vnouček je vnouček.

   No a narozeniny byly také moc příjemné, jednak spousta přáníček, dokonce i od lidí, od kterých bych to nečekala, ale hlavně příjezd dcery s vnoučkem. Byli jsme na pískovišti, plácali jsme bábovičky a byla to svým způsobem ta nejlepší oslava :-). 

Skoro to vypadá, že začínám letošní rok až teď, ale je to tím, že jsem psala do jiných rubrik tohoto "deníku", nebo jak bych to nazvala.

   Nikdy, ale opravdu nikdy jsem nebyla úplně sama. teprve teď rozumím své mamce, která si na to stěžuje. Vždycky mě někdo čekal u dveří, vždycky jsem měla důvod vstávat a důvod pospíchat z práce, vracet se domů. V sobotu, "odchodem" mojí milované Královny to všechno skončilo.

   Byt je neskutečně prázdný, při otevření dveří nenarazím na škrabadlo, marně chci kontrolovat záchůdky a ráno dávat čerstvou vodu a doplňovat mističky. Večer mi nikdo neleze na klín a před spaním si nelehá vedle mě na polšář. Je to neskutečně smutné. Vím, spousta lidí by si řekla, že to byla jen kočka, jen zvíře...jenomže ona to byla parťačka do nepohody, tvoreček, který byl svědkem mé radosti a taky bolesti...už jsem toho v životě ztratila tolik...

   Naštěstí jsem v posledních dnech byla hodně s vnoučkem, s kterým není na smutek čas, protože je tak akční a roztomilý, že se dokážu soustředit jen na něj. Třeba miluje vysavač, neustále se snaží napodobovat maminku (úklidovou maniačku) a jezdí vysavačem po podlaze (dokonce umí zmáčknout i tlačítko na automatické zasouvání šňury). A také umí sám (přes mobil) pustit robotický vysavač. :-) Prostě některé ženy mají sbírku šperků, bot nebo kabelek, moje dcera má sbírku vysavačů. A vnouček té její zálibě úplně propadl.

   

 

ROK  2023

Konec roku byl hektický a ke psaní jsem se vúůbec nedostala. Sníh pochopitelně roztál, takže jsme měli opět bláto, déšť a některé části republiky i povodně :-(.

   V práci se samozřejmě finišovalo, jak už bývá vždy koncem roku zvykem, ale nakonec se spousta věcí podařila, i když únava, ta fakt byla velká. Dokonce jsme s kolegyňkama (co spolu více mluvíme) pobyly chvíli i na Vánočním večírku, který se docala vydařil a přišla na něj i "Velká sestra", kterou jsem opravdu moc a moc ráda viděla.

   Tenhle čas je pro mě hodně smutný, takže jsem byla vděčná za každý okamžik s vnoučkem, protože to je opravdu sluníčko mého života. Je zlatý a raduju se z každého okamžiku s ním. 

   Předposlední adventní víkend jsem se sešla s T...kou na Míráku (ještě před jejím příchodem jsem šla zapálit svíčku k Ludmile) a chvíli po rozloučení mi od ní přišla hodně pozitivní sms.

   Druhý den jsme pak s dcerou vyrazily na Staromák, aspoň na chvíli a pak k Salvátorovi na "Rybovku". Vážím si každého okamžiku, kdy s dcerou mohu být, protože její nová rodina má rodinná setkávání jinak nastavená a navíc, dcera toho v posledním čtvrtletí měla opravdu nad hlavu, neustále zařizování okolo Ex a také okolo jeho bratra, který se též ocitl v nemocnici. Je to statečná holka, ale myslím, že už je toho na ni vážně přespříliš.

   Před Vánocemi se jsem dověděla, že je v nabídce bydlení opět Břevnov, zažádala jsem, neboť bydlení tady je nejisté, smlouvu už nemám ví jak půl roku, ale upřímně, nechci opustit Zbraslav a představa stěhování, kdy nemám koho požádat o pomoc (dcera bude mít spoustu starostí se stěhováním svého otce), tak ta mě upřímně děsí. Je to noční můra a vážně kvůli tomu často nespím. Pravda, o vánočním volnu jsem spala jak zabitá, protože jsem se probouzela podle svého nastavení (za svítání) a ne podle hnusného budíku. Co bych dala za to, kdybych se mohla řídit bilogickými hodinami a ne tím, co nám bylo vnuceno.

   Jak budou probíhat samotní Vánoce jsem netušila, ale jedno bylo jisté, letos minimum cukroví, vlastně jen pár nepečených kousků a dárky, kromě pro vnoučka, byly opravdu skromné. (S kolegyňkami jsme si předaly drobné dárečky a opět jsem dostala jeden šumivý novoroční - z vinohradu :-) ).

   S dcerou jsme upekly vánočky podle receptu kolegyňky A. A opět se, pochopitelně, povedly. Na Štědrý den jsme se s dcerou sešly u jejího táty v LDN, předaly mu dárky a pak jely k ní domů. Podařilo se mi pak odpoledne uspat vnoučka, kterému se do postýlky moc nechtělo, pak proběhla večeře - na stole tentokrát vánoční kytka ode mě, protože nikdo jiný už jí dceři koupit nemohl), nakrmení vnoučka a potom dárečky. Měla jsem velikou radost, když si vnouček užíval zvukových knížeček. No a pak pohádka, taxík a domů za Královnou.

1.svátek přijela T...ka, naobědvaly jsme se, popovídaly a předaly si malé dárečky. No a na Štěpána měl Ex propustku z nemocnice, takže jsme se všichni sešli u mě na obědě. Měli jsme co dělat, abychom uhlídali vnoučka před nebezpečím rozpálené trouby a Králobny, která se schovávala ve skříni. Pak mladí s vnoučkem odjeli ho dát domů spinkat a my s Ex jsme se dívali na pohádky, zašli si na procházku, dali si kávu. Po celou dobu se Ex ani jednou nezmínil o synovi, ale když vzpomínal na minulost, říkal vždy "děti" a u filmu "Jak dostat tatínka do polepšovny" si utíral oči...K večeru si ho vyzvedla dcera a mě druhý den čekala práce.

    Poslední návštěva byl můj nejlepší přítel. radovala jsem se z toho, že ho vidím asi víc, než z dárečků, které mi přivezl. (Po pravdě, největší radost mi neudělaly dárečky pro mě, ale autíčko pro vnoučka). Ta návštěva byla vážně fajn, ale asi víc pro mě než pro něj. Mě stačí povídat si, popíjet fakt dobré víno, dívat se na pohédky, procházet se po Kampě, po Petříně, jít dolů Nerudovkou a hlavně, státá na vrcholu skály, nechat si čechrat větrem vlasy a potichu opakovat synovo jméno a : "....jsem tady, já jsem tady....". Nevěřila jsem, že se mi to letos podaří, ale díky Nejlepšímu příteli jsem tam byla...na obzoru hora Říp, nad námi slunce mezi mraky...svíčka ve větru zapálit nešla, přes mnoho pokusů, ale nakonec, přece jenom, v zákrytu základny pro bivak (postavené z větví) se mi to podařilo. "Pro svoje děti udělám úplně všechno", řekla jsem.

  Pak jsem vylezla na skalku, dívala se dolů do skalních roklin a nahoru na oblohu a tam, pod stromkem, chráněná před pohledy lidí, kteří nahoru nepolezou, stála skleněná lampička, jako by čekala. Zapálila jsem v ní svíčičku ve tvaru hvězdy a nad hlavou mi začali plachtit dva draví ptáci...Nějak jsem tušila nebo tušit chtěla, že přes propast nekonečna se synem o sobě víme...

   Zastavili jsme se ještě v Mělníce, prošli náměstím, položili dlaně na prastaré kameny kostela, ve kterém byla pokřtěná moje dcera, zadívali se k soutoku a zašli na oběd. Na zpáteční cestě jsme poslouchali hudbu, většinou takovou, kterou bych si vybrala, prostě Nejlepší přítel mě zná a ví a nebo má jen podobný vkus.

   Jenomže...jenomže to co by chtěl nemůžu, neumím dát, nedokážu s někým být jen kvůli absenci samoty, jen kvůli dvojímu příjmu, prostě nedokážu. Mrzí mě to, už kvůli němu, kvůli jeho mladší dceři, kterou mám opravdu ráda a ráda bych ji vídala častěji, ale nejde to, já to fakt nedokážu. Nedokážu odejít na Moravu a nevídat vnoučka aspoň 1x týdně, nedovedu tady nechat dceru, i když sem patří a má tady rodinu, prostě to tak mám a neumím to změnit...

   Poslední den v roce jsem bilancovala, zajela k dceři, kde jsme si připili "Bohemkou" od Nejlepšího přítele a pak jsme s dcerou jely za Ex, chvíli jsme poseděli u vánočního stromečku na chodbě, vypili kávu a pak už pro dceru přijel její muž, na vnoučka jsem nakoukla na okamžik do auta a oni odjeli. Počkala jsem na autobus a už po setmění dorazila domů za Královnou. Ani do půlnoci jsem nevydržela, program v TV nestál za nic a důvod čekat do půlnoci jsem nenašla. Kdysi, kdysi jsem chodívala dětem dávat lehké pusinky na tvářičky a šeptala jim svá novoroční přání...

 

 

Minulý týden, začátekm Adventu nám napadl sníh, dokonce i v Praze. A musí se říct, že sníh Praze opravdu moc sluší (je to tady opravdu vzácnost). Sněhové vločky se pomaličku snášely k zemi a já si v duchu opakovala tu větu, kterou jsme si se synem psávali nebo volali "Sněží".

   Taky přijela ségra a opravdu jsme si to užily, na Staromáku sice byla hlava na hlavě, ale přesto jsme se probojovaly až nahoru, na plošinku, kde jsme, stejně jako loni, vyfotily. A taky jsme zašly na nádhernou výstavu "Skleněné vánoce" do Betlémské kaple, tam byla tak příjemná atmosféra, že se nám ani nechtělo odejít. Dokonce se k nám "vrhly" nějaké paní, jestli nejsme náhodou ze Vsetína (měly tam s někým sraz), jo, my Moraváci se najdeme všude :-).

   Den jsme završily svařákem na Zbraslavských trzích, kde děti ze ZŠ prodávaly moc krásné výrobky, u knihovny pouštěli koledy a písničky, děti dováděly ve sněhu a běhaly s prskavkami a spousta dospělých (my mezi nimi) se vrtěla do rytmu.

   Mladí byli s vnoučkem v zimní Zoo, takže si to taky užili. A v týdnu předtím jsem hlídala vnoučka, takže jsme se na sníh dostali taky, i když ho ještě nebylo tolik. 

   Navštívila jsem taky bývalého muže v LDN (již je v Praze a opravdu se hodně, hodně zlepšil), je to honička, stihnout všechno při práci, kde skoro denně zůstávám přesčas, ale co jiného mi zbývá.

   Tento týden oslavila dcera narozeniny, ale společně jsme neslavili, nikdy nezapomenu na oslavy narozenin obou dětí, které jsme pravidelně drželi, i když to bylo v předvánočním čase víc jak náročné. Zůstaly z toho jen vzpomínky, stejně tak jako ze společného posezení u Adventního věnce a pečení cukroví.

   Čím dál víc mám pocit, že nikam a k nikomu nepatřím, že prostě už jenom přežívám, zbytečná pro své okolí (když do toho nepočítám práci, ale nevím, jestli se tohle bere jako nezbytnost)?

   Možná bych měla napsat i to dobré, třeba, jak jsme v práci slavili narozeniny "mého" pana doktora R., jak jeho žena udělala krásnou vánoční výzdobu v naší místnosti (a to se nezmiňuju o tom, jak výborně na jeho oslavu napekla). Možná bych měla napsat, jak mi kolegyně (cizinka) přivezla z návštěvy svého domova kašmírový šál. Možná bych se měla zmínit o kamarádce J., co mi téměř denně posílá duchovní slova pro povzbuzení, o kolegyních, s kterými si ráno, ještě než v práci vypukne největší frmol, povídáme. Nejsou jen špatné věci, jsou i ty dobré...

   Jenom ty ztráty teď, s blížícími se synovými narozeninami a Vánocemi tak nějak víc bolí. To, že nemám možnost se "za ním" podívat, to nesu opravdu těžce, ale musím to přijmout tak, jak to je.

   T...ku jsem neviděla od léta, ale utěšuju se tím, že je jí beze mě asi líp, aspoň jí nic nepřipomíná události, které by měla raději vytěsnit. Jenom se děsím toho, jak se okruh lidí, s kterými se stýkám, čím dál tím víc zúžuje. Možná jsem jen příliš unavená a ubitá životem a už nedokážu vyvíjet iniciativu k tomu, abych se s někým setkala.

   Královna je nemocná a to tak, že hodně. Ještě mě chodí vítat ke dveřím, ale jinak většinu času prospí a málokdy se stane, že by zmizelo z misek všechno její jídlo. Ztrácí se před očima a lék pro ni (který by se mohl zamíchat do mastičky, aby se dal aplikovat do oušek, jiné podávání je, konkrétně u ní, nemožné) není u nás dostupný. Prý ani v Británii (jak mě informovala sestřenka). Ztratila jsem toho v životě už tolik, že bych nemusela brečet jak malá kvůli zvířátku, ale nedá se tomu poručit a bolí to, fakt to hodně bolí, ta bezmoc...

 

Tak jsem konečně umyla okna, pravda, chystala jsem se na to už dlouho, ale vždy do toho něco vlezlo a nebo jsem nedokázala překonat únavu. Navíc, komu by se chtělo uklízet v bytě, kde bydlí jen na dobré slovo a neví, jak dlouho. No, ale každopádně mám z těch čistých oken radost. Pravda, dokázala bych si představit tři volné dny s úplně jinou náplní, ale jak už je u mě zvykem, společnost se nekoná...

...počasí super, pořád se ještě drží krásný podzim, i když teď častěji prší. Takže ve volných chvílích a pokud je ještě světlo, vyrážím ven fotit. Dokud fotím, tak vnímám a žiju :-). Co na tom, že obrázky skoro nikdo nevidí, stejně tak, jako skoro nikdo nečte moje básničky. Jsou lidé, kteří umějí prodat úplně všechno a pak ti, co jim "vyroste i zahradní trpaslík". Už bych se s tím měla konečně smířit.

   Jo a taky jsem zavítala do Nového Bydžova, po pravdě, moc bych si přála vidět tamní náměstí, kostel a hlavně radnici za denního světla. Je to prostě nádhera. Litovala jsem, že se teď v listopadu stmívá tak brzy...Fakt by mě nikdy nenapadlo, že se podívám zrovna do tohodle města, ale stalo se. Nejspíš to byla poslední příležitost, protože Ex mají příští týden převést do Prahy. Tedy, po pravdě, když jsem ho viděla mluvila s ním, měla jsem co dělat, abych přesvědřila sama sebe, že musí být pod neustálým dohledem. Mluvil úplně normálně, logicky, vzpomínal si na většinu věcí a pouze jednou řekl něco, co nedávalo smysl. Navíc mu utkvělo v paměti narození syna, ale evidentně nevěděl, k čemu to datum přiřadit...Je fakt, že mozek je hodně neprozkoumaná oblast a skoro bych řekla, kdybych k tomu měla vzdělání, že to nejhorší ze svého života prostě vytěsnil a šťastně na to zapomněl. Nemohl pochopit, že na Vánoce nebude doma. "Cítím se dobře, snažím se, spoustu si toho pamatuju, ale na něco si nedovedu vzpomenout", přesvědčoval mě. Povídala jsem mu o vnoučkovi. "Už brzy budu hlídat s tebou", říkal. Musela jsem mu opakovat, že se nejdříve potřebuje uzdravit a taky jsem mu přece nemohla říct, že se domů už nevrátí. Navíc, vůbec netuším, kde si myslí, že má svoje doma. "Slibuju, že se uzdravím", opakoval. Přemáhala jsem slzy, ale viditelně jsem nebrečela. Vzal mě za ruku a řekl: "Nebreč". "Jak víš, že bych brečela?" "přece tě znám..." odpověděl mi na to. 

Skončily návštěvy a já měla hodinu a půl do odjezdu přímého autobusu. Na celém autobusovém nádraží jsem čekala samojediná. Byla už tma, čekárna prozíravě zavřená ...nebála jsem se, dávno se nebojím...jen ta úplná opuštěnost mi připadala příznačná. Prostě to ke mně tak nějak patří.

   Někdy mám pocit, že jsem si takový život fakt nezasloužila, stejně tak, jako si ho nezasloužili moji blízcí. A pak se mám chtít někomu ozývat a s někým se scházet...vždyť by to nemělo smysl, ale kamarádku, takovou, co bych s ní mohla kecat u kafe, smát se a chodit do divadla, kina a na výlety, tu bych si vážně přála. Jenomže doma ani v práci ji nenajdu...

   No a vnouček je samozřejmě nejlepší na světě, viděla jsem ho sice minulý týden jen jednou, ale je den ode dne šikovnější. Prostě sluníčko :-)

...cokoliv si naplánuju, tak to nakonec dopadne úplně jinak, raději tedy nic neplánovat, nic nechtít...

zažádala jsem si o neplacené volno (dovolenou už nemám), abych mohla být v Ex bytě a jezdit za ním do nemocnice, Je jasné, že dcera tohle s malým absolvovat nemůže a nikdo jiný, kdo by mohl, už není...Jasně, spousta lidí to nepochopí, že když jsme rozvedení atd. Jenomže když vidím dceru, jak je tohle všechno pro ni těžké, tak vím, že to prostě udělám. Obnášelo to x papíru a podpisů (tak nějak mě napadlo, jak moc jsme vlastně svobodní, když o tom, co udělám nebo neudělám rozhodují úplně cizí a neznámí lidé). Nějak mi to připomnělo nevolnictví, když se poddaní nesměli bez svolení svého pána stěhovat a vdávat. Zřejmě tedy patřím svému zaměstnavateli tělem i duší...no, je dobré to vědět!

   Samozřejmě, že práce zůstane stát, takže jsem toho co nejvíc musela udělat v minulém týdnu. Snažila jsem se, přesčasy byly,občas jsem dělala i tři práce na jednou a "padala na hubu" a v duchu prosila...Možná je to divné, ale když už nemůžu, tak ses většinou stane něco, co mě nutí věřit...Třeba jeden den, jela jsem na prohlídku a poté hlídat maličkého, protože dcera jela za svým tátou do nemocnice: Na obrubníku plotu ležel nějaký obrázek, vrátila jsem se a podívala na něj - vážka...odcházela jsem po vyšetření a v pasáží, ve výloze jsem uviděla polštářek, na jehož povlaku byla spousta vážek...a jeden den, když už jsem v práci fakt nevěřila, že to všechno najednou zvládnu se objevil student. Byla jsem radostí bez sebe a druhý den jsem mu koupila "Kofilu". (Student žije bez maminky...a má fóbii z motýlů - tu mám taky a po pravdě, ještě jsem se s nikým, kdo to tak má, nesetkala).

   ...věřím, že někde, nevím a netuším kde a ani se neumím to místo představit je někdo (představuji si tátu, babičku, syna...), kdo ví, že už vážně nemůžu...a vážka nebo jiné znamení je připomínka, abych si to uvědomila, že o mně vědí, že nejsem sama...

   ....chybí mi povídání s Ex o vnoučkovi, vždycky jsme si o něm povídali a psali...to nejhezčí tak nějak nemám s kým sdílet. První hlídání, které bylo naplánováno přes noc moc nedopadlo. Ze začátku to vypafalo, že se to zvládne, i když maličkému lezou špičáky a vyskočila mu teplotka, ale nakonec bylo vše jinak. Vážím si pomoci druhé babičky, ale stejný názor na věci tak úplně nemáme a zatímco já byla nachystaná noc i s teplotkpou a pláčem zvládnout, ona chtěla, aby se mladí vrátili. Připadalo mi neomalené s ní polemizovat v "jejím" (i když už bývalém) bytě a tak jsem souhlasila. Vnitřně se však cítím vůči dceři blbě, protože vím, jak moc by si potřebovala právě v téhle době odpočinout. Kromě zjištění, že v kuchyni má být vždy jen jedna kuchařka si začínám myslet, že hlídat má vždy jen jedna babička. (Myslím ve stejnou dobu).

   

 

 

...nevím, jestli existuje osud nebo karma, ale tak nějak si říkám, co jsem, sakra, komu udělala? Jako mladá holka jsem ironicky říkávala: "...kdybych měla trpaslíka, tak mi vyroste". A myslela jsem tím fakt, že jsem příliš krásy nepobrala a kluci se za mnou taky nijak moc neotáčeli, jo, zlaté časy to byly, ať bylo, co bylo...

   Takže, když už jsem si říkala, že všechno aspoň nějak funguje, bez ohledu na všechnu prožitou bolest, tak najednou, jako blesk z čistého nebe postihne bývalého muže mozková příhoda a místo pohody s vnoučkem a na chalupě nastane čas obav, strachu a beznaděje.

   Bývalý leží ve Východních Čechách, cesta je dlouhá, kolony nekonečné, takže na dceru dopadá složité cestování. A já se ptám sama sebe, jak mám  skloubit práci, pomoc s vnoučkem a nekonečnou únavu, protože v Praze prostě nemůžu spát...

...chvílemi to s Ex nevypadalo tak špatně, takže jsem, i po poradě s dcerou, odjela na plánovaný wellness se sestrou. Prostředí i vybavení nádherné a moc jsme se těšily, jak si těch pár dní užijeme a odpočineme si. Jenomže by v tom byl čert, aby vyšlo aspoň něco, co jsme si naplánovaly. Sestře se udělalo v noci po příjezdu opravdu hodně hodně zle a brzy ráno už jsme musely pobyt přerušit a čekat na švagra, který nás odvezl. Pochopitelně, že pobyt jsme musely uhradit v plné výši, ale peníze jsou až to poslední, aspoň v tomto případě, hlavně, aby sestra byla v pořádku.

   A tak jsem se namísto relaxu v lázeňském městě ocitla na chalupě s tetami, ke kterým po dvou dnech přibyla mamka a sestřenice s mužem. (Po pravdě, byl to zážitek, když se sešli všichni sourozenci, kromě jedné tety, která byla "na telefonu".) V duchu jsem si říkala, že tohle je výhra. Dokonce i guláš pro takovou spoustu lidí se mi povedl (a že vaření fakt nemusím :-D).

... a taky byly lesy, neskutečně modrá obloha, stříhání levandule, měsíc v úplňku a obrovské hvězdy, které jsem pozorovala z terasy a hlavně objetí mojí sestřenice J., za kterou jsem neskutečně vděčná, i když to někdy s úklidem a organizováním všeho možného i nemožného, na můj vkus, trochu moc přehání. A to, že večer zavřu oči, abych je ráno otevřela, bez toho, že se budu 100x za noc budit.

   Jenomže nic není nekonečné a musela jsem do Prahy, práce, spánek, který nestojí za nic, nepříliš dobré zprávy z nemocnice...mám pocit, že už mi nezbývá síla a nezbývají slzy, obzvlášť, když vidím a slyším, jak tohle všechno působí na mou dceru. Už toho v životě musela tolik prožít, to není fér, fakt to není fér!!!

...a přece je tady něco úžasného a krásného. Včera vnouček, který se ke mě rozběhl, hned jak ho dcera vyndala z kočárku, který vztáhnul ručky a chtěl do náruče. který se mě chytá za sukni a doma nosí knížečky na čtení (některé z nich měla ještě dcera). A jeho mávání, když už jsem, na odchodu, stála u dveří. Pro tohle musím tu sílu někde vyhrabat!

 

 

... moc jsem toho od posledně nenapsala a nějak nevím, jestli v tom mám ještě pokračovat. Ono se vlastně nic neděje, jenom to, že stárnu, jsem víc a víc unavená a motám se v bludném kruhu.

   Od posledního zápisu jsem byla 2x na chalupě, jednak tomu opravdu přálo počasí, druhak jsem chtěla vidět mamku a tety a v neposlední řadě jsem se snažila vybudit Ex z jeho depresí a letargie. Při první návštěvě to ještě jakžtakž šlo, posekal zahradu, já se postarala o to ostatní a dokonce jsme si udělali malý výlet do Horního Údolí, kde rekonstruují krásnou kamennou kapli. Celkově mě Horní Údolí hodně zaujalo.

   Druhá návštěva už byla trápení, Ex rezignovaně seděl a vzdychal, prostě bez nálady a bez vůle něco změnit. Chápu, že ne každý umí se svými psychickými stavy bojovat, ale nejhorší na tom je, že se jeho nálada přenášela i na ostatní.

   Děkuji za svou sestřenku J. a jejího muže a celkově za to, že chalupa existuje, pohled na hvězdy, které tam neruší přílišný světelný smog stojí za to, i za tu dlouhatánskou cestu tam a zpět...

   V práci jsem opět "vyfasovala" studenta, což je další nápor na nervy, protože jednak nic moc neumí, jednak mě musí sledovat téměř na každém kroku (čím jsem starší, tím horší to pro mě jě). Pochopitelně vím, že ten člověk za to nemůže, ale moje psychická odolnost rapidně klesá.

   Taky mě navštívila ségra a to bylo skutečně super!!! Udělaly jsme si vážně pěkný den a počasí tomu nahrávalo, projížďku malou lodičkou po Vltavě a Čertovce, návštěvu Muzea Karlova Mostu, hříšně drahou cukrárnu ve Werichově vile ( a stála sakra za to :-) ), hrnčířské trhy na Kampě, zahrady Pražského Hradu a Zbraslavské vinobraní. Večer jsme pak už jen seděly na náměstí, popíjely víno a povídaly...ne, ani se ségrou se úplně o všem mluvit nedá a i od ségry některé vzpomínky bolí (ne, že by nebyly pravdivé).

...minulý týden mě zase "dostal" kolega, který mě nesnáší a nesnáší mě opravdu důsledně. Zvládla jsem ještě odejít v klidu a rozbrečet se až na záchodě, kruci, nejen, že do důchodu mohu až za "sto let", ale ještě si na mě bude člověk, kterému jsem vlastně nic neudělala, hojit své frustrace. No, moje chyba, že se na to neumím povznést.

...vždycky, když mám pocit, že vůbec nikoho nemám, ozvou se mi najednou kamarádky (nebo v některém případě známé), že bychom se mohly vidět. Ve většině případů tpo však znamená, že se musím někam přepravit. No, což o to, asi bych to i udělala, ale vnoučka jsem neviděla téměř tři týdny a tak byla volba víc než jasná. Mladí se tedy jeli bavit a já si užívala krmení kačenek, pískových báboviček, nekonečného obracení stránek v knížkách o zvířátkách a celého toho maličkého človíčka, který objevuje svět. Za tohle neskutečně moc děkuji :-)

   zase přicházejí vedra :-(, co se mě týká, mohlo to ochlazení už vydržet do konce léta. Mimo vnoučka jsem tento týden hlídala i dva malé chlapečky svého kolegy cizince. Jeho žena musela zůstat v nemocnici, protože je těhotná a vyskytly se komplikace. No a práci, která nesnesla odkladu jsem za něj udělat nemohla. Takže jazyková bariera a jeden 3,5 letý a druhý něco málo přes 1,5. Vždycky se děsím předem, že něco nezvládnu, ale nakonec to bylo úplně v pohodě. Vlastně ani nevím, proč si tak málo věřím...?

   Tak nějak je mi smutno, chtěla bych něco zažít, něco vidět...a zatím jen práce, práce a MHD...

 

... venku prší, přiznám se, že mám takové dny ráda, sice se nedá jít ven, ale na některé věci je to fajn. No a taky to odpovídá mojí náladě, ten déšť...jsem sama se sebou a Královnou a jsem tak vlastně ráda...nějak paradoxně v té samotě hledám sílu, protože lidé mi ji ubírají. Jo, "co tě nezabije, to tě posílí".

   Vlastně ani nevím, kde začít? Královna je nemocná a řešení není. Vlastně je, ale jako by nebylo. Nakonec ze všeho zbyly jen jakési speciální granule, o kterých zatím ani nevím, zda je bude ochotná žrát. A tak se s ní snažím trávit každou chvíli, kdy je to možné a říkám si, že prostě s některými věcmi nemohu dělat nic, jen je přijmout...

   ...konečně jsem přešla přes ten most pod Vyšehradem, vždy jsem se na něj jen dívala, když jsem jela od psycholožky nebo k ní a říkala si, že příště, že teď prostě nemám čas. No a tenhle týden jsem to udělala, prostě jsem po tom mostě přešla Vltavu na druhý břeh. Občas si v duchu říkám, jestli to slovo "někdy" vlastně neznamená "nikdy". A tolik času fakt nemám!

   ...vrátila jsem se z Moravy, bylo to tam tentokrát neuvěřitelné a znovu jsem si opakovala větu: "Když už nemůžeš, tak můžeš ještě 3x tolik...". Prvních pár dnů s dcerou a vnoučkem bylo celkem v pohodě, i když jsme byly obě unavené, protože malý na zahradě neúnavně lovil čmeláky, mravence, pojídal mulčovací kůtru a kamínky a lomcoval bránou, ve snaze dostat se za plot. No, ale taky pěkně papal (při povídání pohádek), naučil se, jak dělá požární auto, oblíbil si místní psy a kočky, pochopil, jak pouštět vrtačku a brusku v dětské dílničce :-D, dělal čím dál tím víc samostatných krůčků a většinu rán mě budil jeho osmizubý úsměv. Je to sluníčko, ale taky pořádný zápřah.

...ovšem, po příjezdu "babiček" se všechno ocitlo vzhůru nohama. Nevěděla jsem, jestli se mám starat dřív o ně a nebo pomáhat dceři s malým. Na jednu stranu jsem byla ráda, že je maličký na zdravém vzduchu a také, že se "babči" opět sešly na chalupě, už mají věk a člověk nikdy neví. Jenomže dnes není mezigenerační bydlení v kurzu a tak jsem si připadala jako mezi dvěma kameny. A jednoduché to vážně nebylo.

 ...obdivovala jsem tetu A, která je ve svém pokročilém věku schopná péct vynikající koláče (slavily se mamčiny 75.narozeniny a její 80-ka) a ještě pečovat o svou pravnučku, která je jen o pár měsíců starší než vnouček. Však se také spolu tahali o nejednu hračku :-). Teta přišla o dceru a manžela v jednom roce, přesto nezatrpkla, naopak, její činorodost by jí mohli mnohem mladší lidé závidět. Oslavy jsme tedy, hlavně díky ségře a švagrovi, zvládli a pak už byly jen všední dny, ve kterých jsem se snažila dělit svou pomoc mezi dceru a babičky. Škoda, že jsme na to, že babičky mohou chodit s malým na procházku s kočárkem, přišly až ke konci pobytu. Měly to jako kulturní akci, mamka se nastrojila do velmi hezkých šatů a teta B. si dokonce vzala i nenáviděnou hůlku, za kterou se stydí, aby mamce při chůzi stačila.

... po dlouhé době jsem také viděla sestřinu nejlepší kamarádku z dětství - L...ku, se kterou jsem byla, opravdu jen párkrát na procházce za vesnicí a na hřbitově. Ostatně, co si budeme nalhávat, ze zahrady jsem se moc ani hnout nemohla. Kromě vaření, dávání do pračky, vyndávání myčky, krmení malého a žehlení jsem ho ještě většinou honila z nebezpečných míst (a že je neomylně vyhledával), zalévala a sbírala spadané švestky. No a taky jsem docela často pekla, protože nějak se ten rybíz zpracovat musel :-D.

...škoda, nemohla jsem navštívit kamarádku R., která má chatu nedaleko Rýmařova, nedostala jsem se do lesa a ani čtení jsem tohle léto moc nedala. 

...jednou mě na chalupě navštívil Nejlepší přítel, ale i tohle bylo ve spěchu, vzali jsme spolu malého na procházku, ale na zpáteční cestě už nechtěl být v kočárku a tak jsme ho střídavě nesli. Pak jsem s ním jela na mininákup, ale hlavně na zmrzlinu do Zlatých Hor, ale vlastně jsme si opět nic neřekli, protože jsem měla strach, jak si dcera poradí sama s malým (přece jenom je to tam mnohem větší prostor, než u nich v bytě a zavírání dětí do ohrádek není u mladé generace IN). Spát na chalupě nechtěl a mě se zase nechtělo ho k tomu přemlouvat, respektuji svobodnou vůli.

... na chvíli tam za námi přijel i Ex, snažil se hodně věnovat malému, což bylo fajn, ale bohužel, odjížděl rozhádaný s dcerou a jejich spor se vleče stále. Nemám sílu už něco urovnávat, prostě nemám. Ať si to vyřeší mezi sebou, jak podotkla i paní psycholožka.

...práce se zase nahrnula a všechno je takové, jak bylo, navíc příští týden bude náročný, hlavně kvůli tomu nejsmutnějšímu výročí. Musím a chci se tím prokousat sama, stejně jsou to naprosto nepřenosné pocity...

... včera jsem opět hlídala vnoučka, je to sluníčko, miloučké a nestačila jsem zírat, kolik udělal za ten týden pokroků :-)

 

 

...dá se přežít i dovolená v Praze, ač je vedro a plánovaný výlet mi zase nevyšel. Okna, samozřejmě, také ne, ale aspoň jsem přesadila muškáty a udělala spoustu a spoustu kroků (to mi počítá můj chytrý telefon a nestačím se divit). Však je čemu, neustále mě napomíná, že jsem překročila příjem cukru. To jsou teda poměry, když už si mě dovoluje buzerovat i kus plastu! Někdy mám chuť ho "vytočit" tak, až mu zbělá displey :-D, no, ono k tomu stačí, když si dám zmrzlinu a oříšky...(jenom bych to neměla dělat moc často, protože si teď můžu dovolit i některé oblečení, do kterého jsem se vlezla maposledy před 12-ti lety). Ve finále mi to stejně k ničemu není, protože ženské v mém věku se stávají neviditelnými (a hubnutí s tím fakt nemá nic společného).

   V neděli jsme vyrazily s T...kou na Kampu a na Střelecký ostrov, cachtaly jsme se ve Vltavě a bylo to vážně fajn. V pondělí jsem byla "kočárkovat" a malý si užíval krmení kačenek. 

...no a v úterý jsem se sešla s Vědmou, procházka v Krčském lese, odkud nedaleko bydlí a pracuje (pak, že se správným lidem nedějí správné věci) a posezení u nealka piva. No a taky povídání...Věřím na spoustu věcí, které se nedají vysvětlit rozumem, ale s ní si vždycky připadám jak "Alenka v říši divů", to se prostě nedá popsat. Neviděly už jsme se minimálně 3/4 roku, možná víc a ona mi říká věci, které přece nemůže vědět, ale rpstě ví...Vždycky po setkání s ní se mi začínají věci řadit do souvislostí a vidím to, co "vidět" mám. Jenom je to hodně, hodně těžko uvěřitelné, ale Vědmy fakt existují...

...včera setkání s kamarádkou M. a její druhorozenou malinkou holčičkou. Moc milé setkání. Přiznám se, že smekám a hodně hluboko.

,,,dnes jsem se probudila už před pátou, mám ráda letní rána, dokud ještě není vedro, konečně jsem přesadila muškáty a udělala si hodně dlouhou procházku. No a samozřejmě se máchala ve Vltavě :-). Jenom ten výlet jaksi nevyšel, možná i prot, že jsem se balila na Moravu. Pořád jsem váhala, budu déle na cestě než na chalupě, ale je tam dcera s vnoučkem a... pořád jsem s tou možností "koketovala", až když mi Vědma řekla, že nemám pořád dělat jen to, co je praktické, ale i to, co dělat opravdu chci, rozhodla jsem se definitivně. Takže zítra vyrazím směr chalupa :-)

 

...nic moc se neděje, TV raději nesleduji, protože zprávy, to už bych fakt "nedávala". Ono stačí zprávy z netu, jedna horší než druhá. Ono se takové věci asi děly i dříve, jen jsme o nich nevěděli...ve většině případů mám dojem, že se lidstvo zbláznilo. Matka shodí děti do Macochy a skočí za nimi...další matka shodí postiženého syna z lodi a skočí za ním (všichni zemřeli), jakási společnost pořádá vyhlídkové ponory k vraku Titanicu v ponorce, která není dostatečně prověřená a zemře v ní několik miliardářů včetně 19-ti letého syna jednoho z nich...

...a na školách budou společná WC a zruší se umyvadla ve třídách. To se opravdu zbláznil celý svět???

   Královna už má věk a bojím se, že i stařecké kočičí neduhy. Poslední návštěva veteriny je toho důkazem. Co bude dál? Raději nepřemýšlet. Tenhle týden jsem se probudila (nemusela jsem do práce) a ona ležela na ručníku na druhé půlce postele. Tak nějak mě napadlo: "Štěstí je nemuset vstávat na zazvonění budíku a mít vedle sebe svou kočku".

   Maličký je úžasný a pokud hlídám, tak zvládám i noční krmení, přebalování a sprchování pokakané dupky. Je to prostě milované sluníčko. Samozřejmě, že bych si přála, aby měl později sourozence, ale vím, že do toho dceři nesmím mluvit a že v dnešní době mají mladí jiné priority (nebo aspoň někteří). Je zajímavé, jak dneska, zpětně, rozumím své tchyni...a chápu její výhrady, kvůli kterým jsem se v mládí bouřila.

   Jsem vděčná za své kolegyně v práci, za to, že si s jednou z nich můžu popovídat úplně o všem, i o tom temném, co se mi honívá hlavou, za to, že s dalšími dvěma si mohu povídat o vnoučatech a dokonce jsme si (od jedné paní) koupily stejné halenky. Za kolegyni O., co se nabídla, že bude jezdit krmit Královnu (protože paní domácí bude pryč celé prázdniny a agentura na hlídání je díra do rozpočtu) a přivezla mi z dovolené papriku :-).

   Vlastně teď budu mít dovolenou, těšila jsem se, že přijede nejlepší přítel, budeme povídat, občas si dáme trochu vína a hlavně, procouráme Prahu a užijeme si nějaké výlety. Všechno je pochopitelně jinak, neboť dělá u nich v práci střídače a tudíž nemá v létě na dovolenou nárok. 

   Sakra, potřebovala bych změnit prostředí, ale ani na tu chalupu nemůžu a že by mě ta samota tam docela lákala...jenomže během svátků se hlídání pro kočky fakt nesežene a abych nechala Královnu víc dní bez dozoru, to si opravdu nerisknu. Je to moje parťačka a člen rodiny a to by si fakt ode mě nezasloužila. (Nemám tady mamku, která by mi vždy ochotně pohlídala zvířátka, tak jak to dělá sestře).

   No, sestra se mnou stále nemluví, tedy, vlastně nevolá. Mamka sice tvrdí, jak toho má hodně, ale kdyby chtěla, tak se ozve...A sama jsem se zasekla, nebudu se ozývat jako první. Obě děti včetně T...ky ji vždycky zbožňovaly, patří k mým nejbližším lidem na světě, ale proč bych pořád musela být já ta, která dělá první kroky, i když jsem se ničeho nedopustila...?

   Jo, byly i špatné dny, třeba zrovna minulý víkend. V práci na mě všechno "padalo", nezvládala jsem lidi okolo sebe, tak jsem to vyřešila půlkou prášku a pak večer doma jsem si dala pár skleniček vína. No, nemělo to ráno "chybu". Nemohla jsem se nadechnout, bolela mě hlava, točila se mi, nedokázala jsem vstát z postele. jenom jsem ležela a čekala, kdy to přejde. Možná to bylo z horka, ze změny počasí, čert ví...

   Bývá mi hůř a líp, podle toho, jak se vyspím...vlastně ani nevím, podle čeho. Nejlíp je mi venku, třeba když jsem nedávno seděla u řeky a zírala na skálu, na které dříve stávalo největší keltské sídlo u nás. Vnímala jsem mraky nad hlavou, kamínky na mělčině, vodní vlnky, dubový porost na skále a nejraději bych s tím splynula a nechala za sebou celou slavnou civilizaci...

... nebo včera, dlouhá, hodně dlouhá procházka nad Vrané nad Vltavou (konečně jsem zjistila, kde vlastně jsem) :-D, začala jsem zapálením svíčky u kapličky s obrazem Zbraslavské Madony a šla a šla...voněly lípy a dozrávaly maliny...

...mohla jsem se zastavit kde a jak jsem chtěla, mohla jsem jít jak rychle jsem chtěla, fotit, co mě napadlo. Samota je o svobodě a svoboda o samotě. Už delší dobu chápu, že samota člověku nejen bere, ale i dává.

   ...a taky budu mít nové brýle, částka, skoro jak za ojeté auto! No, co mi zbývá, když důchod v nedohlednu a při práci je fakt potřebuju.

 

...tak nějak se stále více orientuji v čase podle toho, co právě kvete a voní. Právě teď černý bez, jasmín a lípy :-) (nádhera). Vůni lip doslova miluju.

   V práci střídavě oblačno, přesčasy, pak zase trocha volna, složité dojíždění a přestupy.

   Maličký je čím dál tím roztomilejší. Byli i na chalupě, takže dováděl tam, kde dříve moje děti, Už se těším, až tam budu společně s ním a s dcerou.

   S kolegyní z práce jsme minulý týden byly v kavárničce, opravdu fajn chvíle. A vážím si toho, protože je mi jasné, že lidé nevědí, o čem se se mnou bavit.

   Tak se ke mně, zase jednou, tentokrát u potůčku v blízkosti dceřina bydliště, rozletěla vážka :-), pozorovala ji tam nějaká maminka s dvěma chlapečky...

...maličkého jsem hlídala minulý i tento týden a pokaždé jsem si to moc užila. Jednou jsme byli u rybníka "na kačenkách", ze kterých byl opravdu nadšený a podruhé to byl večer a kousek noci. Povedlo se mi ho v noci i utišit, když plakal a rozhlížel se po mamince (to si aspoň myslím, protože říct to ještě neumí). Je to zlatíčko.

   Včera dorazily do Prahy dvě spolužačky ze střední. (Ještě štěstí, že jsem si před setkáním s nimi napatlala na ksicht cosi, čemu se říká make-up a nalakovala si nehty na nohou. Obě jsou totiž stále velmi udržované, štíhlé a moderně oblékané. (Když jsem se s nimi viděla naposledy, tak syn ještě žil...). Povídaly jsme si o práci, o rodině a hlavně o vnoučatech. Kam se všechne ten čas poděl? Kde jsou doby, kdy jsme probíraly zkoušení, profesory a kluky? Holky jsou obě úspěšné v práci, mají spokojené rodiny, ale přeju jim to. Každý má to, co mít má, ač se to někdy zdá těžké.

   Stýská se mi, stýská se mi po něčem, co nemohu mít...

   Ex propustili z práce, někteří lidé prostě dostali přednost (tak už to tady v našem státě, chodí). Bylo to nefér, ale ničeho se nedovolá, což je jasné. Chápu ho, ale sílu na to, abych ho do nekonečna utěšovala, to vážně nemám.

   Paní domácí mi oznámila, že se s bydlením, nejméně do prosince, nebude nic dít. No, uvidíme. Moc mě to v té nejistotě nebaví, ale do stěhování se mi taky nechce a to vůbec.

... odkvetly šeříky a kaštany, teď začínají pivoňky, růže, jasmín, vlčí máky a na Moravě moje milované kopretiny. Včera jsme oslavili vnoučkovy první narozeniny. Myslím, že si to venku užil, hrál si s nafukovacími balónky, novými hračkami, lezl po dekách, sáhnul si do dortu a když byl tím vším už úplně unavený, uspaly jsme ho, s druhou babičkou, v kočárku. Je to zlatíčko.

   Venku už zase začínají letní vedra :-(, takže, ač ještě ani není astronomické léto, těším se na podzim.

   Minulý víkend a pár dní předtím jsem pobyla na Moravě, samozřejmě všechno hektické a ve spěchu, jak už to bývá...na nádraží mě vyzvednul nejlepší přítel, abychom se viděli sotva pár minut, neboť mě odvezl k tetě, kde odpočívala mamka po zákroku (naštěstí v pořádku). No a pak mě čekalo pobíhání po lékárnách pro mamčiny léky, cesta do H---na, rychlé setkání s tetou D., čekání na malíře, který měl malovat mamčin byt. Setkání asi tak po stopadesáti letech se spolužačkou ze základy (prodává v obchodě, kde jsem byla koupit malíři svačinu), cesta zpět do Ostravy a hledání zastávky, s které jsem se měla vrátit zpět za mamkou a tetou. No a samozřejmě cesta na chalupu se sestřenkou J. a jejím manželem. No a na chalupě tráva, tráva a tráva. A k tomu úklid baráku, zkulturnění zahrady a spousta jiné práce. Natrápili jsme se se stávkujícím bojlerem, dýmícím kotlem, ale na druhou stranu si užili nádherných pohledů na zahradu, zpěvu ptáků, snídaní u studny, opékání klobásek, zářivého měsíce... Přišla se za námi podívat i kamarádka M...ta, zvládla jsem se projít okolo kostela, na hřbitov a k pile, natrhala jsem milované kopretiny...

   Stromeček zasazený na vnoučkovu počest utěšeně roste, stejně tak jako růže, které jsme zasadili, když se narodily sestřiny vnučky. Jak ráda bych všechen ruch velkoměsta vyměnila právě za tohle. Za chladná rána plná ptačího zpěvu, za pohled na kopce, za choulení se do svetru s přicházejícím soumrakem, za neslyšný let netopýrů, za přírodu, která je pro mě opravdu lékem nad léky...

   Trochu jsem měla problémy s dodržováním dietního režimu, ale nakonec se svět nezbořil a věděla jsem, že se k tomu v Praze zase vrátím. Na zpáteční cestě jsme se s Ex zastavili na oběd u jedné přehrady a před mou cestou busem do Prahy mě ještě pozval v J...ně na kávu a zmrzlinu. Takže jo, fungujeme jako dědeček a babička, jako rodiče našich dětí (vždy budu říkat, že mám dvě děti, ač syn již nechodí po této zemi...), ale společného nemáme jinak nic a kromě praktických věcí se opravdu nemáme o čem bavit.

V práci jsem toho tento týden moc nepobyla, ale co jsem udělala, to vyšlo. Jenom zrušení autobusové linky 165 mi značně zkomplikovalo život a po více jak hodinové cestě z práce (v dopravní špičce s třemi přestupy) se mi chtělo opravdu brečet. Stejně tak, jako když nám vláda zase prodloužila odchod do důchodu :-(.

   Nabídka pronájmu, poslala mi ji realitka, celkem přijatelná, ale byt je, bohužel, úplně zařízený, takže jsem to vzdala. Nevím, nač čekám, ale opravdu bych nejraději zůstala tady, u Vltavy, i když  to dojíždění je vážně šílené.  (poslala jsem sice už stížnost na dpp, ale fakt nevím, zda to k něčemu bude...). Pořád věřím, že to správné nějak přijde a budu prostě vědět, že je to skutečně ono.

   Jedna paní v práci (z jiného oddělení) se mě ptala, zda už znovu maluji šátky. Nemaluji a nevím, jestli ještě kdy budu. Mám v sobě prostě jakýsi blok. Kolikrát nerozumím sama sobě.

 

 

 

 

,,,než se člověk naděje, je tady skoro konec dalšího měsíce. Květen doslova miluju, je nádherný, rozkvetlý, třeba kvetou kaštany jsou fakt překrásné. A letos naštěstí nebyla žádná úmorná vedra.

   Jenom toho času je zoufale mále, vlastně možná ne, je ho stejně, ale já jsem tak unavená, že mi všechno déle trvá a tak mám pocit (a nebo je to fakt?), že svůj život trávím jen v práci a v MHD.

   Druhý květnový svátek jsem strávila s T...kou, vyrazily jsme na Jarní festival vína k Písecké bráně. Počasí super, lidé příjemní a svátečně oblečení a kvetoucí šeříky a stromy v nedaleké zahradě Pražského hradu. T...ce to úžasně slušelo, měla černobílou kombinaci formálního oblečení, prostě opravdu hezká holka. V duchu jsem si říkala, kdyby ji tak mohl vidět syn...Vína byla výborná, takže jsem porušila i krutopřísnou dietu, ale stálo to za to. Dokonce tam byli i z té vinárny, co dováží víno z Francie a s jejím majitelem jsme se se synem seznámili, když jsme byli na prvním vandru...často si říkám, že svět je vážně malý a náhody neexistují.

   V práci se fakt dost nedařilo a tenhle týden už mě z toho popadala i depka, ještě, když se k tomu přidala dopravní zácpa a přecpaný bus, s velmi nepříjemnou paní, která si na mně vybila svůj vztek ze zpoždění. Kolikrát si říkám, že už nemůžu, že prostě nemůžu..., ale vím, že stejně zase zatnu zuby...

    pokud občas píšu, že nic nezažívám, tak některé zážitky bych si vážně odpustila. Třeba minulou neděli, kdy se Ex udělalo špatně (měli jsme hlídat) a musela jsem mu volat záchranku. Večer předem byl ještě v pohodě, dokonce mě pozval na večeři, ke příležitosti Dne matek, neboť, jak řekl, vždy budu matka jeho dětí. Ovšem, druhý den už to tak veselé nebylo...naštěstí vše dobře dopadlo, z nemocnice ho pustili ještě týž den odpoledne, ale to, jak jsem viděla vyděšenou dceru (která okamžitě přijela), tak na to vážně nezapomenu. Uvědomila jsem si, jak moc je křehká, jak se u ní sčítají všechny "rány", které na ni, v průběhu jejího života, už dopadly.

   Včera jsem hlídala vnoučka, tentokrát dost nepovedeně, neboť komunikační šum mezi mnou a dcerou způsobil problém, který byl pro dceru dost závažný (mně tak hrozný nepřipadal, ale každá máme svůj názor na to, co je a není zásadní...). Maličký je skutečně úžasný a když jsem ho chvíli držela v náruči (moc rád to nemá a pořád se dere na zem, kde zběsile leze a poznává a poznává :-)) říkala jsem si v duchu, že děkuji, opravdu děkuji za to, čeho se nám s ním dostalo. Je sice hodně akční a náročný na pozornost, ale také je to ten největší a nejkrásnější dar :-)

...tak oba květnové svátky téměř za námi. Asi by bylo moc fajn jet na nějaký výlet, ale nakonec jsem zůstala doma, protože sice dokážu výletovat sama, ale zas taková zábava to není...

   Vlastně jsem trošku na výletě byla a to na 1.máje. Dcera na poslední chvíli rozhodla, že vyrazí tam, kde jsme "nechali" syna. A jestli se chci připojit. Chtěla jsem opravdu ráda. Vnouček cestu zvládnul v pohodě, protože při výstupu na skalní vyhlídku si hověl v nosítku. Jenom nahoře se tvářil zklamaně, protože si nemohl lézt, kam by chtěl. Sahal na lístečky, na větvičky a rozhlížel se okolo. Všechno to bylo takové smutno-veselé...Nejsmutnější jsem byla z faktu, že z pietního místa zmizely všechny kamínky, které jsem "pro syna" namalovala. A nemusím tady zdůrazňovat, že jsem do nich vložila všechnu lásku a dala jsem si s nimi opravdu velikou práci. (Na každém kamínku bylo ze spoda napsáno, že není sběratelský, ale věnovaný maminkou dítěti. Ta bezohlednost lidí opravdu bolí. Vím, možná by mě mělo těšit, že kamínky byly tak pěkné, že stály za sebrání, ale nemyslím si, že by právě takový nález mohl někomu přinést opravdovou radost...)

   Další bolest bylo setkání se synovým kamarádem, který je vážně nemocný. Tak mladý a taková bezmoc...

Odpoledne a večer jsem pak měla na starosti vnoučka, všechno proběhlo v naprosté pohodě, oba jsme to spolu zvládli a dcera mi pak v pozdním večeru zavolala taxi. Ještě jsem ten první prodloužený víkend zašla do Modřanské rokle a jak jsem tak šla, rovnou za nosem, došla jsem až do Cholupic. Počasí přímo ukázkové :-). A jinak jenom samota, ale vím, že tohle je moje volba, protože si netroufám nikomu nevrhnout žádné setkání, abych lidi nevytrhovala z jejich rodiny a taky se bojím, že dostanu odpověď "nemám čas"...

   Pracovní týden uběhl rychle, i když práce, jako vždy hromada a do toho nemocná kolegyně. Nic jiného nezbývá, než zatnout zuby a dělat, dělat, dělat...

...ve čtvrtek pak návštěva u dcery (byl tam i Ex) a vnouček, který tentokrát opravdu neměl dobrý večer a stále jen plakal a plakal. Samozřejmě, má na to ve svém věku nárok, ale bylo mi líto jej i dcery. Právě tam, když jsme stáli všichni u přebalovacího pultu a já se snažila vyměnit malému plenku, objala dcera svého tátu i mě okolo ramen a řekla: "Já jsem tak ráda, že vás tady mám oba..." a v té chvíli jsem si uvědomila, jak důležité je odpuštění...protože kdybych to neudělala, nezažila už by dcera ten pocit, stát uprostřed mezi tátou a mámou...(Jenom mě nesmírně mrzí, jak obrovskou ztrátou bylo tohle odpuštění vykoupeno...)

   Také už mám za sebou přístroj na rozpouštění tuků - no, zážitek. Téměř po celou dobu procedůry do mě mladičká slečna "hučela", že diety jsou na nic a ke štíhlosti pomůže jen zdravá a sřídmá strava se sportovními výkony. Marně jsem se jí snažila přesvědčit, že od dětství nesnáším sport a připadá mi jako ztráta času. Ne, byla k nezastavení a neustále omílala, že chůze nestačí a "musím". Na slovo musím jsem vážně alergická! Neměla jsem chuť ani sílu jí vysvětlovat, že vážně nechci být modelkou, že se prostě jenom chci cítit líp a to určitě nebudu, když utahaná z práce půjdu ještě někam běhat...Nakonec jsem se uchýlila ke větě: "To je asi tak, kdybyste člověka, který opravdu nemá rád a nerozumí umění, posílala obden do divadla". Konečně zmlkla. Chápu, že tuhle agitaci má v popisu práce, ale na druhou stranu, sakra, za tu nemalou částku, kterou mě to stálo, bych snad aspoň chvíli mohla být v klidu!

   Včera jsem si udělala procházku ke kapličce a navíc odbočila na pěšinku, která vedla jinam, než jsem zvyklá chodit. A udělala jsem dobře, protože jsem se na horní Zbraslav dostala přes skoro opuštěné a úžasně zarostlé místo. Plané třešně, jabloně, keře, tráva, zpívající ptáci a jenom ta pěšinka :-)...

...taky jsem ráda za Královnu, která se, čím je starší, tím více tulí a dožadují mojí pozornosti

 

počasí je úplně bláznivé, pravé aprílové, sluníčko se střídá s deštěm, ale začínají kvést šeříky. Ten den dovolené byl jen takové jiskřička něčeho hezkého ve všedních dnech. A lepší už to nebude...teď zase všechno ve starých kolejích. Práce, práce, práce...konečně se, ale aspoň malý kousíček něčeho povedl. Možná bych z toho mohla mít radost, když nic jiného...(a taky mě baví vysvětlovat ČJ jednomu zahraničnímu kolegovi).

...krutopřísná dieta se taky celkem daří, ale bojím se toho, až už nebudu mít označené a předepsané balíčky. Znám se. Ono je totiž úplně nejjednodušší sáhnout po zmrzlině nebo čokoládě, když je člověku ouvej a ouvej bývá...a ne, že ne. Nejvíce tehdy, když je volno. Volno je fajn, vyspím se, nemusím nikomu nic vysvětlovat, ale na druhou stranu nemám vůbec nikoho, s kým bych zašla na procházku nebo na kafe (bez mléka, jak předepisuje krutopřísná dieta :-D). Nějak se z mého života lidé vytratili (mimo těch, co se s nimi musím vídat v práci) a já se vytratila z jejich životů. Asi to tak má být...(dcera má svou rodinu a o víkendech jsou pohromadě, což je normální a v pořádku). Tenhle prodloužený víkend jsme plánovaly s T...kou cestu "za synem", ale nakonec vše dopadlo jinak. Věřím, že to vyjde jindy.

...koncem května se zruší linka, kterou dojíždím denně do práce, ale věřím, že nějaké jiné spojení bude, i když asi komplikovanější. Jenomže to je život. Někomu ta nová tramvajová trať v Modřanech pomůže a někomu zkomplikuje život. Vždy je to o tom, na které straně člověk stojí

...zítra Beltaine...to jsou dny, kdy si nejvíc uvědomuji, že nemám s kým být, že nemám kam jít (na férovku, svou samotu jsem si, svým způsobem, vybrala a cca 75% času s ní bývám spokojená, ale někdy přijde den jako tyhle a mě napadne, že...ale co, má to tak být...!

 

 

...počasí se trošinku vylepšilo, ale jinak, stále žádné světýlko na konci tunelu. Tedy, když nebudu počítat některé kolegyně v práci a též dceru a vnoučka. Toho jsem opět tento týden hlídala (dopoledne), takže spinkal a já jen čekala, až se vrátí dcera z ošetření. No a potom jsem uháněla do práce, kde jsem se zdržela do pozdního odpoledne. (Stále mi v hlavě zní nadpis z netu "Proč lidé odcházejí do předčasného důchodu", no, ono je to vážně složitější, než se nám snaží namluvit vláda, totiž, že se jedná o vyžírky a lenochy. Zajímavé, že se nikdo nezajímá o ty, kteří nikdy nepracovali a pracovat nebudou. Tam se jen štědře rozdávají dávky! Docela dlouho jsme o tom v práci debatovali s mým panem doktorem a jednou studentkou. Pravda, ne se vším bych souhlasila, ale na druhou stranu, to, že to brzy krachne (systém) a nejen u nás je snad jasné každému, kdo aspoň trochu přemýšlí. Trochu mě děsí, že mi to připomíná Vondruškovu knihu "Kronika zániku Evropy".

   Včera jsem se byla projít okolo Vltavy, vody je spousta, stoupá až k náplavce, okolo se nádherně divoce zelenají mladé listy na stromech a začínají kvést plané jabloně. Miluju tohle roční období, je to neskutečné. A pampelišky září jako malá sluníčka :-).

   Taky jsem volala s T...kou. Mezi jinými: "Tak trochu mě mrzí, že už jako by na J...ka všichni zapomněli..." já. Ona: "Myslím na něj úplně každý den a pořád si říkám, co jsem mohla udělat jinak, aby se nestalo to, co se stalo a pořád mě to hrozně moc trápí a mrzí"...tak asi tak...

   Krutopřísná dieta není zas tak hrozná, aspoň teda určitě nemá hlad, to ani náhodou. O to víc věřím, že hubnutí je v hlavě, ale to jsem věděla vždycky. A taky v pevné vůli, kterou nemám. A nebudeme si nic nalhávat, ve věci vzhledu jsem ji ani nikdy neměla! Nejhorší 1.fázi už mám za sebou. Vyhovuje mi přesně určený jídelníček, ale maximálně mě štve všechno to krájení, vážení a příprava zeleniny. Tohle na těch vyvážených a zdravých jídelničcích nejvíce nesnáším, to, jak pořád dusím, restuji, krájím a vážím. Normálně bych přišla domů a popadla něco nejméně zdravého, plného cukru a bylo by. A v tom je ukrytý můj letitý problém. A taky v tom, že třeba zmrzlina přináší pocit okamžitého uspokojení, jako všechny sladkosti. Cukr je prostě návykový stejně jako nikotin a alkohol. Novodobá droga :-(. Jenomže bez něj nastává porucha soustředění, jak už jsem mohla vypozorovat a dát za pravdu "průvodci dietou". Za těch pár dní cukr free jsem popletla v práci tolik věcí, jako se mi jindy "nepovede" za půl až 3/4 roku. Myslím, že mi bude dieta brzy zakázána z vyšších míst :-D. A to ani nepíšu o tom, že jsem se jednou ráno probudila a běžela plotýnka na sporáku...:-o nepamatuji si, že bych ji zapínala... Takže buď nadpřirozené síly..., ale proč by zapínaly plotýnku, že? A nebo Královna, ale ta by to snad fakt nedokázala! Já o tom prostě nevím a nebo vážně "jedu v cukrovém absťáku"!

   Nic nestíhám, známé jsem už neviděla od Covidu, takže už se to dá počítat na roky, jsem pořád unavená, práce mě maximálně vyčerpává (možná to bude i vyhoření, vždyť už jsem tam devatenáctý rok). Mamka je skoro 400Km ode mě a rozložit volno mezi Moravu a Prahu (kde je pro mě na 1.místě dcetra s vnoučkem) je nesmírně těžké.

A kde jsem pro sebe já? Co dělám pro sebe, abych aspoň chvíli byla, když už ne šťastná, tak aspoň spokojená. (To jsem, samozřejmě, s vnoučkem, jako babička, ale jako žena, třeba...)

   Naordinovala jsem si aspoń jeden den dovolené a odjedu z Prahy, třeba je to hloupost, ale prostě to chci udělat.

 

opět vysvitlo sluníčko (konečně) a kvetou třešně, je to krása. Ovšem, chození spát za světla, to už tak krásné není (jenomže letní čas - nenávidím ho celý svůj život a čím jsem starší tím více a silněji, nic jiného nenabízí). Navíc, jak jsem včera v lékarně zjistila, Melatonin už není volně prodejný, co budu dělat, když mi dojde poslední zásoba, to netuším. Nějaký jsem sice dostala od dceřina muže, ale ten jsem u nich bystře zapomněla, když nás včera odvážela domů.

   Takže jsme s Ex opět hlídali, vnouček byl úžasný, krásně papal, radoval se při koupání a skoro hned usnul. A jak už si nádherně hraje, "posílá" autíčko a ukazuje na obrázky v knížkách. Je úplně nejvíc nejlepší, i když si to určitě myslí o svých vnoučatech všechny babičky :-). Každopádně je pro mě, ale i pro Ex, obrovskou motivací.

   Tedy, pravda, moc toho s Ex společného nemáme, možná ještě to, že chápe moje starosti s mamkou, ale jinak, sedíme vedle sebe mlčky a nevíme, o čem se bavit, pokud to není o dceři a o maličkém. Pochopitelně, nejspíš tomu tak bylo vždycky, jenom jsem to tenkrát, když jsme spolu začínali žít, tolik nevnímala.

   V práci jsem stále víc a víc unavená, síly ubývají a lidí a práce přibývá. Hlavně v ní přestávám vidět smysl, mám pocit, že před sebou hrnu úkoly, kterých neubývá, naopak, přiývají geometrickou řadou a každý den je jen opakováním toho předešlého. 

   O politické situaci škoda slov, člověk si má šetřit na důchod (pokud se tedy do něj nepůjde až ve 120 letech, ale úspory mu úspěšně žere inflace) a neustálé omílání Ukrajiny a toho, jak musíme šetřit a šetřit a zase šetřit. "Krmí" nás tím všechny vlády už od sametové revoluce, sakra, šetříme už skoro 35 let a ...a NIC!!!

   Mamka si stále vymýšlí nějaké věci, které bychom se ségrou měly dělat. Na jedné straně ji chápu, ale na druhé je to při té vzdálenosti téměř neproveditelné. Někdy už bych nejraději s něčím praštila a hlasitě ječela: "Sakra, pořád se ode mě něco čeká". A co já? Já jako nemám čekat nic? Raději už od nikoho nic nečekám, jenom mi někdy, úplně zoufale, chybí kamarádka, s kterou bych pokecala o věcech, o kterých se jen tak kecá u kafe nebo u vína. Nikomu nic nezávidím, protože věci jsou jen věci, ale kamarádku, takovou opravdovou, tu závidět dokážu.

   Dnes jsem jen tak bloumala starou Zbraslaví, chodila okolo starých baráčků, nahlížela do zanedbaných a zarostlých zahrádek a připadala jsem si jako v jiném čase, v takovém nějakém normálním. Samozřejmě, je tady i jiná, moderní paláce, obehnané betonovými ploty, aby nikdo neviděl, jak si ti lidé tam žijí...ta stará a zanedbaná je mi tak nějak sympatičtější...

   Ryksa se stává na mě "závislá" a mňoukáním se dožaduje mojí pozornosti, asi už stárne a chce mít nějaké jistoty :-).

   V knihovně jsme se tenhle týden bavili o politice, docela mě potěšilo, že nejsem jediná, kdo vidí současnou politckou scénu jako tragickou. A to ty paní, včetně paní knihovnice, skutečně nevypadaly na dezoláty.

   No a trošku dobrá zpráva, prodej se zatím nehýbá, takže mě paní domácí ujistila, že se stěhováním si nemám dělat zatím starosti. Nebudu zastírat, že mě to potěšilo, stěhování je jako tříska v --- a možná si ještě letos dám za okno muškáty (už jsem si na ně objednala krásný keramický květináč).

   A abych nezapomněla, od příštího týdne se pouštím do krutopřísné diety. Jak to dopadne skutečně nevím, ale zkusit to chci. (Sice mi v jejich tabulkovém výpočtu vyšlo, že mám lehkou nadváhu, zatímco v zrcadle vidím hnusnou obezitu, ale prostě, uvidíme).

   A světýlko na konci tunelu, mimo milovaného vnoučka a dcery, veškeré žádné...

 

... opět jsem se posunula kousek dál, no, řekněme, že je to myšleno v čase, protože jinak se nikam moc neposouvám...

...konec března a začátek dubna jsem prožila v Alpách, v jednom krásném Rakouskem horském městečku. Poprvé v životě jsem viděla tak veliké hory, i když ne úplně z blízka. Mladí tam jeli lyžovat a já hlídat vnoučka. Musím napsat, že jsem si ho užila až až a je den ode dne roztomilejší. Samozřejmě si stále myslím, že tak malým dětičkám je mnohem lépe doma a ne na dalekých cestách a v cizím prostředí, ale jak už mi bylo mnohokrát řečeno, je jiná doba a všechno je jinak. Vnouček statečně zvládl obě dlouhé cesty, na procházkách okolo horské říčky pěkně spinkal, zatímco já si užívala pohledy na zasněžené štíty, kouzelnou kapličku s křížovou cestou, lanovku v obrovské výšce, rozkvétající kytky, prostě nádhernou přírodu, i když počasí nebylo nijak úžasné.

S dcerou jsme na jedné horské pěšině přenášely kočárek přes hromadu sněhu, do kterého jsem zapadla až po kolena, ale maličký ani nehlesl.

Zpátky doma v Čechách nás přivítalo opět hodně chladné a proměnlivé počasí a mě samozřejmě i hromada práce. O tom, že jsou vzorky, které nevycházejí a nevycházejí se už mi ani nechce psát.

   Přibyla mi starost o mamku, která má, v souvislosti s věkem, víc a víc zdravotních problémů. Bohužel, jsem daleko od ní a jako skoro celý můj život moje jedna polovina chce zůstat tady a druhá se vrátit domů...prostě to tak je...naštěstí má mamka blízko ségru, vnučku a pravnučkama a též moji milou sestřenku J.s manželem, kteří si ji vzali k sobě i na část Velikonočních svátků.

...jak už bývá zvykem, Velikonoční svátky jsem prožila skoro celé o samotě. (Tedy, nevadí mi to až tolik). Mazence z tvarohového těsta se povedly a v neděli jsem vyrazila zavést pomlázku k dceři. Užila jsem si vnoučka a společně s dcerou jsme si udělaly velkou procházku s kočárekm do obory Hvězda. Maličký sice za celou dobu neusnul, ale venku je vždycky moc hodný a jen si tak pro sebe něco houká. Dcera upekla opravdu výstavního beránka, tak jsem na ni byla fakt pyšná, jak je šikovná.

   Dnes, poslední den volna se počasí konečně umoudřilo a tak jsem na nic nečekala a vydala se autobusem na Točnou, ze které jsem hodlala jít po Keltské stezce až na Zbraslav. No, nebyla bych to já, abych nepřehlédla směrovku a zabloudila kdesi v lese. Naštěstí z Točné šlo ještě pár lidí a mezi nimi pán, který sice šel po "červené" stezce, ale uměl se, na rozdíl ode mě, orientovat v mobilních mapách a tak mi poradil. Dostala jsem se zpět do obce a tam se "napojila" na správnou značku, která mě provedla Keltskou stezkou (nešla jsem tudy poprvé). Na vrcholu mezi starými duby a seschlým vřesem jsem si užila vyhlídky, zpěvu ptáků, magie místa a chvíli si tam vyměnila typy na zpáteční cestu s jednou slečnou, která taky putovala osaměle. Sestoupila jsem do údolí, sešla k Vltavě a pár hodin po poledni dorazila domů. Zastavila bych se cestou na malé pivo, ale vzhledem k tomu, že tam se už žádní osamělí potníci nevyskytovali, nechala jsem si zajít chuť s tím, že se napiju doma vody :-D.

   Ještě přišel syn paní domácí a lehce mě "polechtal" pomlázkou, dostal čokoládovou nadílku a já aspoň tenhle rok neuschnu :-D.

Asi bych měla napsat, jak řeším bydlení, ale neřeším, prostě čekám, co přijde nebo nepřijde, nějak se mi vůbec nic řešit nechce. No, měla bych se nad sebou zamyslet a taky řešit sladkosti, zmrzlinu a svou tloušťku!!! Pohled do zrcadla je jedna veliká hrůza a já si z toho ne a ne vzít poučení!!! Klidně bych brala ještě tak týden volna.

   ...v Alpách se mi zdálo, když jsem spala přerušovaným spánkem (díky dětské chůvičce a svému slibu, že se o malého v noci postarám) o usmíření s Nejkámoškou. Byl to jeden z nejhezčích snů, které jsem za poslední měsíce měla (pokud nepočítám sny o synovi...) Myslím na ni s láskou a přeju, aby měla pořád takové štěstí, jaké ji provázelo celý život, aby se jí plnila přání a všechno se jí dařilo. Stejně tak myslím na všechny své blízké a také na ty, kteří mě už ze svého života vyškrtli (vím, že takto se to dít musí, že každý má v našem životě svůj daný čas).

Čas samozřejmě letí jako šílený a s psaním je to bída. No, vlastně, kdo by to taky četl, že? Čas ubíhá mezi prsty a kolikrát si říkám, kolik z těch věcí, které dělám dělám dobrovolně a které jen proto, že musím? To slovo musím už mi fakt leze krkem, i když je jasné, že jsem si to takhle nastavila v hlavě sama. Vždycky je to jen a jen osobní volba. (Nevím, jakým zázrakem jsem ve čtečce objevila knihu, o které si vůbec nepamatuji, že bch si ji stahovala, že by mi něco takového neteř poslala...a právě ta je o tom, jak by se vyvíjel život, kdyby člověk na nějakém tom "rozcestí" prostě zahnul jinam...). Co by bylo, kdyby bylo...moje oblíbená osobní hra. Kolikrát mám pocit, že jsem si z těch voleb "špatná" a "ještě horší" nic jiného vybrat nemohla, ale někde v koutku srdce nebo duše vím, že se sakra pletu a všechno mohlo být jinak. A nebo nemohlo...?

   Minulý táden jsem tady měla ségru, mrzí mě, že už jezdí méně často, ale chápu, proč to dělá. Vnoučátka jsou pouto, která nás drží nejsilněji. Udělaly jsme si asi 12km procházku od Strahovského stadionu, přes Petřín, Strahovský klášter. chvíli nerozhodně postávaly u Lorety (jít či nejít), ale nakonec nás přemluvila dcera, že je venku hezky..., tak tedy na Nový svět a přes park směrem Břevnov a zmrzlinárna :-). Mrzelo mě, že jsme neměly s sebou vnoučka, ale toho jsme si užily předtím a pak i chvíli v autě, když nás dcery muž přijel vyzvednout.

   Ségra se naplno zapojila do akce "bydlení", až jsem z toho pomalu dostávala kopřivku, potože mi přišla nabídka z realitky na pokoj na ubytovně a musela jsem též volat realitními makléři, kvůli volnému pronájmu...(Kdo mě zná, tak ví, že telefonování neznámým lidem patří k tomu největšímu stresu,který mohu zažívat. Hledání nového podnájmu pro mě představuje fakt noční můru (v mém případě spíš barevného motýla, neboť těch se bojím a štítím, můry tiše toleruji).

   V práci tvrdošíjně opakujeme nepovedené vzorky, někdy už mám dojem, že se z toho zblázním, ale nezblázním, samozřejmě, protože někam do práce chodit musím a kde jinde by byli zvědaví na starou bábu...

   Včera dorazila T...ka, neviděly jsme se od února, přivezla mi velikánskou kytici tulipánů a dvě horrorové knížky (jednu už mám přečtenou, fakt síla...). Pozvala jsem ji na oběd do restaurace, popovídaly jsme si (tolik bych jí přála, aby byl její život radostnější, ale mám pocit, že se u ní sbíhají problémy celé jejich rodiny). Největší radst jsem měla z toho, že mi pořád říká "Mímo" (jako by v ní zbyl kousíček syna, tím se utěšuji...).

   Počasí je střídavé, ale v týdnu bylo docela teplo, jenomže problém je v tom, že tu nejhezší část dne trávím zavřená v práci. Vážím si každého okamžiku, kdy mohu chodit okolo Vltavy, dívat se na rozkvétající stromy, pomalu vylézající kytičky a poslouchat ptáky (pokud tedy jsou, přes hluk ze silnice, slyšet). Vážím si těch okamžiků o to víc, že nevím, kde nakonec skončím...přála bych si, aby si mě tady noví majitele bytů nechali, ale co bude doopravdy, to nikdo neví...

   A rodí se další a další dětičky, chlapeček synovu kamarádovi, tři holčičky dalším jeho kamarádům a také holčička mojí kamarádce M. (bohužel tam nastaly nějaké komplikace při porodu a tak se každý večer za maličkou a za kamarádku v duchu modlím). Ostatně, před spaním se v duchu modlím už strašně dlouho, možná od chvíle, kdy jsem byla těhotná se synem...

  

 

 

...jaru se mezi nás moc nechce, i když, proč by mělo, když vlastně vůbec nebyla žádná zima? Venku poletujou vločky sněhu, takže je doma líp, než kdekoliv jinde. Navíc se kochám pohledem na nádhernou jarní kytku, kterou jsem dostala od dcery k narozeninám. (Na narozeniny si už dávno nehraju, po pravdě, vlastně ani není s kým), ale úplně nejvíc mě potěšila návštěva u dcery a vnouček. (Sice mi tvrdošíjně říkal "dě-dě", ale i tak je to láska největší). Jinak klasika, pár lidí si vzpomnělo s přáníčkem, ti, od kterých bych o to nejvíc stále si nevzpomněli, ale co mě na tom vůbec překvapuje...

V práci stále nevím kam dřív skočit a jsem neskutečně unavená, fyzicky i psychicky, po příchodu domů už se mi vůbec do ničeho nechce a dokonce ani ven, protože počasí za moc nestojí. Připadám si úplně vyšťavená a vyhořelá. Už dost dlouho přemýšlím o nějakém medikamentu proti únavě, ale nejsem schopná ani vystoupit v Modřanech a zajít do lékárny "Dědka kořenáře".

  Bydlením se také nezabývám, prostě to nějak nedokážu...paní domácí mě tento týden znovu ubezpečila, že nemám pospíchat. (A vida, sněží čím dál tím víc...) Vím, že to jednou budu muset řešit, samozřejmě, že to bydlení a ne sněžení, ale teď prostě vážně nechci, nemůžu...

   Taky jsme s Ex hlídali minulý týden vnoučka, je to největší zlatíčko na světě. Všechno proběhlo v pohodě, krmení, procházka, koupání, ukládání do postýlky. Pokud existuje Bůh, tak je milosrdný, protože v maličkém se nám, tak trochu vrátil syn (spousta věcí, které dělá je úplně totožná).

Nedovedu si vůbec představit, že bych ještě někdy mohla být zamilovaná do nějakého muže, takovou lásku, jakou cítím k maličkému a dceři, tak taková se k nikomu jinému cítit nedá...(a pak mám v srdci místo, které bude až do mé smrti patřit synovi a všemu, co je s ním spojené...)

   A pár vzpomínek z cesty na Moravu: Mrzí mě, že jsem neviděla sestřenku J. a jejího muže, ale věděla jsem, že těch pár krátkých dnů budu chtít být s mamkou. Moc příjemně mě překvapilo, že mamka netrvala na sledování televize, ale večer jsme si spolu povídaly a nebo v tichosti četly. Pár okamžiků jsem strávila u tety D., v jejím útulném bytečku. Kéž bych jednou mohla mít podobné bydlení. To bych si přála z celého srdce.

Na nádraží mě vyzvednul Nejlepší přítel se svou dcerou. Tu jsem viděla úplně megaráda. Je to takové sluníčko. Cestou z nádražní budovy k autu jsme promokli až na kůži, ale před Hl...nem se rozzářilo sluníčko a objevila se přenádherná, dvojitá duha. Duha...vždycky jsme si se synem psali, když sněžilo nebo byla duha...V duchu jsem s ním mluvila a měla pocit, jako by on i taťka /tam někde/ byli rádi, že jsem tady, že jsem "doma".

Nejlepší přítel mi slíbil, že mě druhý den vyzvedne na výlet. Počasí sice nic moc, po cestě dokonce pršelo, ale na místě pak už jen poletovaly sněhové vločky a na vrcholu občas vykouklo i sluníčko. Vylezli jsme totiž k hradní zřícenině Starý Jičín. A, že je to zřícenina opravdu pořádná. Za tohle jsem Nejpříteli fakt vděčná, za to, že mě bere tam, kde ví, že se mi bude 100% líbit. A líbilo, prolezla jsem, co se dalo a vylezla všude, kam jsem to zvládla. Škoda, že nebyla otevřená hradní věž, na tu bych vylezla s největší chutí. Skoro celou dobu jsme se bavili o tom, jestli by bylo možné...a jak by to vlastně bylo? (Nebudu tohle téma tady rozebírat, je to příliš utopistické a neuchopitelné, ale kdyby...tak by to pro mě představovalo úplně největší kus naděje, která může existovat).

Na zpáteční cestě jsme se ještě zastavili v Novém Jičíně. Úžasné náměstí a cukrárna. Možná dobře, že neměli zmrzlinu, protože jsem byla odhodlaná dodržet svůj únorový závazek = žádná zmrzlina a žádný alkohol. (Obojí se mi podařilo). A jako úplně poslední zastávka bylo zapálení svíčky manželce Nejpřítele. V duchu jsem jí řekla, že má úžasné dcery, že ta mladší je moje srdcovka a že její muž je pořád její...

Ráda jezdím s Nejpřítelem autem, jsem uvolněná, povídáme si, posloucháme písničky a nemusím vědět, kde se má odbočit a kam se má jet. Tohle je pro mě hodně důležité, nemuset chvíli vůbec nic řešit. No, ale nesmí před námi jet kamión, ty na silnici fakt nesnáším a mám z nich trauma.

No a potom už jsem všechen zbývající čas byla s mamkou. Moje návštěva vážně patřila především jí.

   Těším se na jaro, ale netěším se na změnu času. Mrzí mě, že nežiju žádný život, že jen chodím do práce, jezdím k dceři (tohle vůbec není jen, ale největší radost a smysl života), čtu a snažím se přežívat. Mrzí mě, že nemám žádnou blízkou kamarádku (jako bývala Nejkámoška), ale chápu, že kamarádit s někým, kdo je uzavřený a postižený tragédií jako já, není vůbec lehké. Nějak si s tím svým životem nevím rady...

 

 

 

 

... a víkend zase za námi, sotva začal. Člověk se prostě musí smířit a žít, jak se dá a nebo, jak mu "vrchnost" dovolí.

   Celý týden si promýšlím, co podniknu o víkendu a nakonec jsem tak unavená, že se sotva vykopu na procházku k řece. A do toho ještě skoro celý víkend pršelo. Teda, ne, že by vláha nebyla potřeba.

Abych si pořád nestěžovala, tak jsem na Valentina byla s dcerou a vnoučkem. A moc jsme si to užily. Malý je kouzelný a na procházce s ním fakt vždycky zrelaxuju. Je to prostě úžasné mimi :-). Navíc se mi v noci na Valentýna zdál sen, který mi po celý den udržel na tváři úsměv, dokonce jsem si i přátelsky povídala s prodavačkami, což normálně skoro nedělám. Podstata toho snu byla, že syn žije (skoro shodný sen se mi zdál už loni). Sice nic není nemožné, ale tohle už by bylo příliš přitažené za vlasy. Jenom vím, že s tím nepatrným kousíčkem naděje by se o tolik lépe žilo...

   Vždycky, když se chystám k psycholožce, říkám si, jak jí povím o smutku, beznaději o tom, jak na konci tunelu nevidím ani paprsek světla, ale pak, když ji vidím a začneme si povídat, věci se nejeví už tak hrozně, jako za tmy, před pátou ráno, když mě nemilosrdně vzbudí drnčení budíku.

   Navíc jsem nechutně tlustá a bez jakékoliv motivace s tím něco dělat!!!

   Včera jsem jela k T...ce, pozvala mě, že už jsem dlouho neviděla chlupáčky a hlavně, blíží se její narozeniny. Pomýšlely jsme sice na kino, ale nepodařilo se nám najít nic, co bychom chtěly vidět. Tak jsme si popovídaly, prohlédla jsem si (na fotkách) dětičky jejich kamarádů, přibývá jich geometrickou řadou a tak nějak jsem si moc přála, aby si někoho našla a měla normální spokojený život. Na bus jsem čekala na Čes...ké, kdysi jsme se tam scházely s Nejkámoškou a chodily tam do čajovny, došlo mi, že nechodím vůbec nikam, s nikým se nescházím, prostě jen do práce a podívat se na maličkého. Jsou to už desítky let, kdy jsem naposledy byla třeba na plese. Hrozně mi chybí nějaká blízká kamarádka, ale vím, že seznamovat se s lidmi nikdy nebyla moje silná stránka. A z práce jsem už tak zblbnutá, že maličkému říkám, dokonce při přebalování :-D, jménem svého nadřízeného. To už je fakt na pováženou :-). A což teprve, až mi bude těch 70 (neboť nevěřím, že se reformy naší slavné vlády zastaví na nekulaté číslovce).

   Dneska mi tady zase pobíhal realiťák (paní domácí sice ujišťuje, že prodej neproběhne nijak rychle, ale)...budu to muset začít řešit a přiznám se, že se toho děsím. Balení, krabice, stěhováci, vystresovaná Královna, vystresovaná já. Jasně, na ulici nezůstanu a pár alternativ se nabízí, jenomže copak vím, jak se mám rozhodnout??? Každá možnost má svoje veliké ALE...

 

... je to tak nějak pořád stejné, když mám náladu a chuť psát, tak nemůžu a když už se k tomu dostanu, nemám zase nápady, Prostě truchlivá realita.

   No, ale jo, v práci se povedlo pár malých věcí. Bydlení jsem se, zatím, řešit nepřinutila. Moc bych si přála, aby mě tady noví majitelé nechali bydlet. Ne, že by to tady byla taková hitparáda (skoro si přeji, aby byly pořáíd mrazy, protože pokud je teplomět pod nulou, tak topení topí, ale běda, když vyleze nad ni!) Ovšem, Královna je tady zvyklá, blízko mám řeku a jsem tady schovaná před davy lidí. Přesně tohle k životu potřebuju, ale houby, co píšu k životu, když vím, že v mém případě se jedná o přežívání...

   Maličký už se snaží postavit na nožičky, to je velikánská radost (pravda, jeho maminka z té neustále aktivity úplně největší radost nemá, ale všichni víme a vidíme, jak je úžasný, i když o malinko víc aktivní :-D)

   ...teď jsem v nějakém článku četla, že člověk by měl být po 40% bdělého času v klidu, vnitřní vím, že právě tohle potřebuji, abych mohla fungovat, ale doba je postavena na výkonu a tak se tahle potřeba jeví jako prokrastinace. Proboha, kam jsme se to dostali, že věci, které máme všichni v podvědomí nevyužíváme, ale podsouváme problémy různým terapeutům a platíme za řešení nemalé částky. Stále se v myšlenkách vracím k našim předkům a nechápu, proč jsme se tolik odtrhli od jejich poznání.

   Na synovu památku stále držím "suchý únor", co se mě týká, mohla bych ho klidně držet celý rok, bez alkoholu se vážně obejdu. Se zmrzlinou je to horší, ale ten měsíc to prostě vydržím. Obzvlášť, když jsem se pokusila obléknout do některých (více jak 10 let starých kousků), je to šílené. Nejspíš se budu muset zaměřit i na snídnové cerálie a podobné věci, které bude potřeba vyřadit z jídelníčku. Ovšem, pracovní doba mi fakt neumožní snídat vejce nebo úhledně nakrájenou zeleninu s tvarohovým dipem. To, co je nejrychlejší je zároveň nejvíce kalorické, bohužel.

   Blíží se komerční zamilovaný svátek, vzpomínám na doby, kdy jsme si s dcerou otevřely sekt, zobaly jahody a řekly si, že se máme rády. No, rády se máme, doufám, stále, jenom už spolu netrávíme ten "valentýnský čas". 

 

...venku bezútěšně lilo, ač jinde padal sníh, Královna se krčila ve skříni a po bytě mi pobíhal fotograf z realitky, který odstraňoval věci, které by mohly vadit případným zájemcům o koupi, škoda dovolené...propadala jsem se do beznaděje. Kolikrát ještě budu balit své věci do krabic a schovávat fotografie svých nejdražších?

   Připadám si vyždímaná jak citrón, nechci, už vážně nechci! Měla bych v sobě najít sílu, napsat nějaký ten inzerát s žádostí o pronájem, hledat na realitách, ale připadám si jako zamrzlá

...z venčí to vypadá jinak, těch pár lidí, kterým jsem to řekla prohlašují, že to nebude tak žhavé, nakonec to zvládnu a zase mám pocit, že si o mně někteří myslí, že jsem jenom moc rozmazlená. Neumím tady popsat tu prázdnotu a beznaděj, které jsem plná, asi se ty pocity ani popsat nedají, pokud je člověk nezažije...

Můj nejlepší přítel mi napsal, že můj největší problém je, že se otáčím "dozadu" a tam je všechno, s čím jsem se musela potýkat a k tomu se přidává to, co mě čeká. Připouštím, že má pravdu. Prostě už jenom očekávám, z které strany přilítne jaký průšvih. Neptám se, proř právě já, neboť spoustě lidí se v tuho chvíli děje spousta nepříjemných věcí, jenom stručně konstatuju, že už nemůžu...

... až tak úplně nevím, jestli existuje Bůh, ale v cosi věřím a to, že mám vnoučka považuji za ohromnou milost, které se mi dostalo. Včera jsme ho s Ex skoro celý den hlídali, byli s ním na procházce, koupali ho a ukládala jsem ho k spánku. Leze už pěkně rychle a člověk ho nemůže ani na chvíli spustit z očí, opravdu dá člověku zabrat, ale když si položí unavenou hlavičku na moje rameno, tak v duchu děkuji Bohu nebo Vesmíru, že přes všechnu bolest a neštěstí mě potkalo tohle štěstí a smím ho držet v náruči

 

... v životě se nehraje na kdyby, takže se vlastně nedá vůbec nic opravit ani napravit. V mém věku už je na spoustu věcí pozdě. Jisté je však to, že člověk by měl udělat všechno proto, aby si v životě pomohl k nějakému, byť úplně skromnému, ale vlastnímu bydlení. Nemít vlastní bydlení se v téhle době rovná fakt velkému průseru!!!

   Včera mi paní domácí oznámila, že z osobních důvodů (docela jsem ji pochopila) bude prodávat celou svou polovinu domu. Jestli bude nový majitel stát o podnájemníka, to ví jen Bůh. Další krok do nejistoty, další boj o to, abychom měly s Královnou střechu nad hlavou.

   Kolikrát se ještě musím stěhovat, kolikrát si pořizovat nové zařízení nebo se zbavovat toho stávajícího? Jenomže tohle nikoho nezajímá. A proč by taky mělo!

   Už teď vím, že bezdomovec ze mě nebude. Jenomže každá volba přinese komplikace a problémy. Budu muset hledat novou práci nebo opravdu hodně dlouho dojíždět do té stávající. Královna si bude muset zvyknout na nové prostředí, čím je starší, tím je to větší problém. V Praze mám doktory, paní psycholožku, ale především, což je úplně, ale úplně nejdůležitější, mám tady dceru a vnoučka. Pokud nebudu mít možnost je pravidelně vídat, tak můj život ztratí veškerý smysl.

   Jsem srab, fakt už nemám sílu, prostě ji nemám

...venku je stále šedivo a pošmourno, sníh nám tady v Praze víc jak dva dny nevydrží, uzavírám se víc a víc do sebe a mám problém se k čemukoliv přinutit,

...už se mi nechce pořád někomu psát, někoho oslovovat, chtít se za každou cenu s někým setkávat. Myslím, že k tomu musí být vždy dva.

,,,v zrcadla vidím pořád ošklivější a starší bábu (napomáhám tomu sama, tím, jak skoro nepoužívám kosmetické výrobky a oblékám se s nutností, ne s radostí.) I tlustá ženská se může slušivě obléct, pokud jí na sobě záleží. Jenomže problém je v to, že mě je to jedno.

...v bytě se teploměr stále drží okolo 20°C, není to tragédie, ale tím, jak tady profukuje okolo oken to není ani žádná hitparáda. Kolikrát si říkám, zkusím namalovat nějaký šátek (ještě tady jeden prázdný mám). Jenomže tady není na malování místo ani světlo. V místnostech, kde by bylo místo je celý den tma, v lepším případě šero a tam, kde je světlo, tak zase není místo. Na druhou stranu mě moc těší, když vidím, že kolegyně šátky ode mě nosí :-). 

...zdají se mi sny, různé, ale už hodně dlouho se mi nezdálo o synovi...

....paní psycholožka se přestěhovala a když jsem k ní poprvé jela (na nové působiště), tak jsem ještě z tramvaje viděla jednu vinárnu. Jmenuje se "Na břehu R...y", na tom by nebylo nic divného, ale...Když jsem jela se synem na náš první vandr (na místo, kde teď zůstává jeho duše), přišla tam po setmění skupinka Skautů s vedoucími. Děti se uložily k spaní pod převisem a my dospělí si povídali u ohně. A jeden z těch vedoucích mluvil o tom, že si otevřel právě tuhle vinárnu a dováží vína z Francie. Pozval nás, abychom tam někdy přišli. Řekli jsme se, že by to bylo fajn, že někdy dorazíme...Jenomže syn měl spoustu jiných aktivit a hlavně, vinárna byla od jeho domova dost vzdálená. A teď  jsem šla přímo kolem ní...znovu mě napadlo, že v životě zase neexistuje tolik náhod...

...maličký je moc roztomilý, ale teď mu lezou zoubky, takže není zrovna nejhodnější miminko, což ostatně nebyl nikdy :-), ale je to naše sluníčko. Nejvíc mě dojímá dcera, s jakou láskou k němu přistupuje.

...nemyslím si, že bych měla depku, ale nějaká zimní melancholie to bude, nejraději bych nikam nechodila, nic nedělala, jenom spala a četla. Sama sobě jsem tím protivná, ale neumím s tím nic udělat.

...volby dopadly tak jak se očekávalo, zachovala jsem se tak, jak jsem se zachovat chtěla a dala najevo své smýšlení (asi jsem nebyla jediná). A dál se uvidí. Každopádně, když nic jiného, budeme mít na Hradě dobře vypadajícího prezidenta :-D

 

...nemohu říct, ba ani napsat, že by tenhle nový rok měl nějak veselý začátek (tedy, když pominu vnoučka, který již leze po čtyřech). Dokončila jsem sice různé pracovní podklady, vyhrabala se z chřipky a radovala z vzácné sněhové nadílky, ale to ja asi tak všechno.

... z mého života stále odcházejí (naštěstí ne do nenávratna) lidé, na kterých mi záleželo. Pravda, uzavřela jsem se po synově smrti hodně do sebe, je mi zatěžko se někomu ozvat, téměř nikam nechodím...ona opravdu nestačí na ty lidi myslet a mít je ráda na dálku...(jenomže často mám pocit, že jsem se svým smutkem a uzavřeností jen na obtíž a tak aktivně žádné kontakty nevyhledávám.

...takže děkuji své dlouholeté (v posledních letech již jen korespondenční) kamarádce I...ce, za všechno, co jsem s ní zažila, za to, jaká byla a stále je. Je to úžasný člověk s velkým srdcem!!! Její rozhodnutí, že naše psaní dospělo ke konci jsem přijala s pokorou, protože jsem si to zasloužila. Psala jsem opravdu málo, především proto, že moc nebylo o čem. A nechtěla jsem stále opakovat, že jsem po smrti syna "zůstala stát na místě" a k ničemu jinému, než k chození do práce neumím najít sílu.

 

 

 

ROK 2022

 

...neskutečně to všechno uteklo a je tady poslední den roku. Před chvílí jsem se vrátila z poslední letošní procházky k řece a nalila si víno do skleničky z Mělnické vinné noci 2017, tehdy byl ještě svět v pořádku (a myslím, že nejen ten můj).

...jo, piju sama dokonce jsem si udělala i pár jednohubek. Zvažovala jsem, že se i sama pro sebe oblíknu do něčeho slavnostnějšího, ale nakonec jsem to vzdala, jelikož paní domácí je velkou fanynkou paní Markéty. Musím si tedy vystačit se slušivou prošívanou vestou od mamky :-D.

...do konce roku jsem ještě stihla zabloudit po tmě v lese na Hradišti, ale zorientovala jsem se dříve, než mě začala ohlodávat divoká prasata. Zažila jsem tam přenádherný západ slunce, ale o rozhledně na akropoli si myslím stále svoje. (Dokonce jsem bojkotovala i výstup na její vrchol. No, ale když budu upřímná, tak to bylo částečně kvůli tomu, že se na něm nacházelo plno lidí a částěčně kvůli kolenu, které mě pát dní dost bolí). Stáří je fakt neradostné!!!

...stihla jsem postát a položit kytičku tam, kde se nachází duše mého syna (já věřím, že tam je...chci věřit...) a pak posedět u oběda v útulné kavárně, která je součástí jednoho mega květinářství u Prahy.

... a taky ještě navštívit mladé (dcera je stále nemocná) a vzít vnoučka na projížďku v kočárku. Je každým dnem roztomilejší a šikovnější, to se prostě ani nedá vypsat, jak je úžasný!!!

Je poslední den roku a už vím, že mi nevadí ho trávit sama. Je to věc volby a čím jsem starší, tím méně mi vlastní společnost (a společnost Královny) vadí. Ne, nemám se nijak zvlášť ráda, pořád se sama sobě nelíbím a nejspíš už ani líbit nebudu, stále neumím nastavit hranice a říct "dost", když nejsem s něčím nebo spíš s někým, v souladu, ale už si umím udělat sama kvůli sobě výzdobu a užít si volné chvíle, třeba jen tak, že si čtu "Deník Bridget Jonesové" a nepouštím TV, když na ni nemám náladu. A umím si užít osamělé procházky.

Něco tedy ten končící rok přece jen přinesl, ale ty pitomé petardy by si fakt mohli nechat!!!

TAK DO TOHO NOVÉHO ROKU HODNĚ ŠTĚSTÍ VŠEM!!!

A úplně nejlepší, co mě v něm potkalo, je můj roztomilý vnouček!!!

 

...."a je to za námi", dalo by se říct. Konec roku nabral na tempu a než jsem se nadála proběhl vánoční večírek, na který jsem, ale nešla, popřály jsme si s kolegyněmi v práci a už mě čekalo asi jen stopadesát dalších věcí (pochopitelně, přeháním) :-D

... a tak jsem přitáhla poslední dárky ze zásilkovny (stihly přijít všechny). ozdobila větve novými ozdobičkami (a od kolegyně dostala jednu starodávnou, která mi připomíná dětství) :-), trpělivě vyčkala na poslední předvánoční nákup, který doručili až po půlnoci a vydala se péct vánočku k dceři (až na půli cesty jsem si vzpomněla, že jsem zapomněla Kardamon, rozinky naložené v rumu jsem sice měla s sebou, ale pro změnu jsem si rum vylila do kabelky :-D. No a venku, samozřejmě, tradičně a vánočně pršelo :-(...

...a taky jsem ještě stihla koupit dceři i sobě (nějak už jsem přestala věřit na to darování) jmelí se spoustou kuliček.

...dceři sice ještě nebylo úplně dobře, ale po 14-ti dnech jsem konečně viděla ji i vnoučka a to bylo to úplně nejhezčí. Vánočky z šesti pramenů sice ještě pořád nechápeme, ale i ty tradiční jsou dobré a tyhle byly přímo excelentní. Nejlepší na nich bylo to, že jsme je pekly spolu :-), vždycky u toho vzpomínám na pečení  s mojí milovanou babičkou, na pečení s mou dávnou Nejkámoškou, ale letos to bylo vážně nej, protože u toho byl poprvé vnouček.

...a pak dorazil bývalý manžel, takže se malý hned začal sápat na dědu a babička "spadla z lopatky", jak se říkávalo kdysi u nás na Moravě. Jo a dostala jsem jmelí :-D, jedna kulička vedle druhé, to by bylo štěstí, kdyby vážně bylo...

...a čekala příprava salátu, dobalování dárků a pohádka.

....ráno po snídani, (fakt zvláštní, když člověk sedí se svým bývalým mužem po mnoha letech u vánočky), úklid, příprava vývaru, prostírání k svátečnímu obědu a docela překvapení, protože ta obrovská kytice z orchidejí, (u které jsem si předchozí den v květinářství říkala, kdo ji asi dostane...) tak tu jsem dostala já. (No a mimo jiné mi taky letos rozkvetly barborky, přesně na Štědrý den :-) )

...a pak už přijeli mladí a vnouček, kterému se, ale v neznámém prostředí moc nelíbilo a dával to patřičně znát. Královna se choulila v koutku skříně a myslím, že se bála mnohem víc, než mladí, aby něco neprovedla maličkému. Podali jsme vnoučkovi první dáreček, který hned popadl a začal z něj okusovat papír. V tom je přeborník. Obsah ho ani tak moc nezajímal, ale papíry a stužky, to bylo něco pro něj :-)  (I když doma si krásně hrál i s ozdobami na stromečku). Jelikož však malé děťátko potřebuje svůj pořádek, mladí se opět vrátili domů.

...vyšli jsme si s bývalým mužem na procházku a úplnou náhodou jsme se trefili v zámeckém parku přímo do začátku Vánoční mše v našem kostele. Kostel překrásně vyzdobený, zpívaly se koledy, prostě moc hezká část svátečního dne. 

...no a samozřejmě večeře, rozbalení dárečků (dávno, dávno už dárečky neřeším) a sklenka vína u tradiční večerní pohádky.

... Na Boží hod jsem už zůstala sama, ale absolutně mi to nevadilo. Zjistila jsem, že mi vyhovuje vlastní společnost, tulení se s Královnou, sledování pohádek, zapalování františků, kochání se rozkvetlými barborkami, krásnou kyticí a výzdobou, kterou jsem si udělala podle svého. Odpoledne jsem vyrazila k řece a užila si překrásný západ slunce. Neodolala jsem a fotila.

...dnes mě navštívila T...ka, poobědvaly jsme a pod ozdobenými větvemi se vzájemně obdarovaly. No a pak už jsme si jen povídaly.

...přiznám se, že bych raději než Vánoce slavila Slunovrat, přiznám se, že mám pocit, jako bych ke své rodině na Moravě tak nějak nepatřila...přiznám se, že mě potěšily fotky, které mi posílá někdo, koho bych i třeba ráda viděla, ale vím, že bych neměla... a tak to nechávám...

...přiznám se, že jsem ještě, ale už jen maličko, přemýšlela o těch, kteří mi neposlali žádné přání, ale asi to tak mělo být

...Nikdy, nikdy se nevyrovnám se ztrátou syna, bude to bolet navždycky, ale vím, že už umím prožívat svátky sama se sebou

... naši předkové věděli, že se v období okolo Slunovratu a Vánoc má rozjímat, přemýšlet, obracet se k božstvům a později k Bohu, že se má odpočívat...Všemocný konzum téhle doby to všechno zpochybnil a zrušil, naopak, musíme makat, makat a ještě více makat, abychom mohli zaplatit složenky a nakupovat více a více věcí, které vlastně ani nepotřebujeme, ale Reklamní božstva nám tvrdí pravý opak. A tak makáme (mimo jiné též proto, že grantové agentury neznají Vánoce...)

.. oslavili jsme dceřiny narozeniny, už to bude vždycky bolet, protože to byly čtvrté narozeniny, které dcera slavila sama. Tedy, samozřejmě, že sama ne, ale bez svého sourozence...z Moravy nakonec přijela jen neteř, ale chci věřit, že si ten Staromák mladí užili. My s bývalým jsme si zase užili krásnou, i když studenou, procházku s maličkým a rádi jsme se setkali s rodiči dceřina muže. (Jsou věci, o kterých nepíšu ani tady, jen si je nosím v sobě, takže i tyhle...)

...momentálně je dcera nemocná, její muž také a dokonce i malý Broučínek, prostě všude řádí všelijaké šílené virózy, chřipky, Covid a kdoví, co ještě. A zrovna před Vánocemi a zrovna, když nám i v Praze, konečně napadl sníh.

....poslední Adventní víkend jsme se sešly s kamarádkami J. a M. Po Covidových uzávěrách v minulých letech, jsme si opět poslechly koledy a "Rybovku" na tradičním koncertě v kostele. Rozloučily jsme se s kamarádkou J., která odlétá do Afriky pomáhat (hluboce před ní smekám) a kamarádka M. měla pro nás veliké překvapení. O to krásnější setkání a koncert byly.

...mrzne jak praští a máme tady sníh, je to krása, ovšem, když dobíhám autobus, který samozřejmě ujíždí před nosem a pak víc jak deset minut čekám na zastávce, tak už to taková krása zase není...no a při úsporách tepla v baráku, tak to už vůbec není krása. Chodím po bytě v prošívané vestě, kterou mi poslala mamka (původně do práce), ale tam se to s topením zlepšilo (pokud teda nemusím zrovna pracovat v místnosti, kde jsou 4°C). Docela silně mi to připomíná dobu, kdy jsem bydlela ve Vr.p.P a pracovala ve svém prvním zaměstnání. Tam jsme topily dokonce uhlím a dřívím a vodu na mytí ohřívaly ve velkém hrnci na kamnech. (No, zase jsme byly mladé a měly dost ctitelů, kteří nám to uhlí a dříví nosili z kůlny do "bytu"). Tady naštěstí "topí" tepelné čerpadlo a teče teplá voda, protože na svůj věk a vizáž bych "ulovila" leda tak bezdomovce, který by mi to dřevo ukradl :-D.

  Moc jsem za těch téměř čtyřicet let v tom životě nepokročila, pořád bydlím v podnájmu a je mi zima. Vlastně jsem nepokročila vůbec, protože tehdy jsem aspoň pracovala ve vedení fabriky, kdežto teď jsem mezi všemi těmi lidmi ověnčenými tituly vpředu i vzadu pouze taková maličko lepší pomocná síla...po pravdě, že by se mi ten život nějak vydařil, to fakt říct nemůžu. No, ale rozkvetla mi orchidej :-)

 

...do napadaného sněhu napršelo a koncem víkendu z něj nezbyla ani památka, všechno je stejně pomíjivé, jako sníh tady v Praze

...přinesla jsem si "barborky", od kostela, držím se všech těch tradic, abych vůbec dokázala fungovat...upekla jsem i pár kousků cukroví, vytáhla Betlém. Vyhovuje mi být sama, jen s Královnou a nechce se mi mezi lidi. Tyhle dny neskutečně bolí, dny, kdy vzpomínám na Mikuláše, na vánoční besídky, na společné pečení cukroví, na to, jak jsme se Nejkámoškou chodily na "barborky" a pekly adventní věnce. Na to, jak jsme slavívali narozeniny obou dětí společně, na to, jak jsme se chystali na svátky, na Betlémshé světlo, které nosil syn ze Skautské klubovny...

...nebrečím, jenom mám všechnu tu bolest a vzpomínky v sobě, někdy si říkám, že už se tam nic víc nevejde...vzpomínám na doby, kdy jsme zapalovali na adventním věnci svíčky, na to, jak se děti hádaly, kdo bude zapalovat. Kolik let už sedávám u adventního věnce většinou sama...(dcera má letos nádherný a jsem šťastná za ni, že u něj bude se svou rodinou), za sestru a její rodinu, která má u sebe mamku, kéž by takhle u nějakého věnce seděla s někým i T...ka

...mě už ta samota nevadí, spíš vyhovuje, můžu si v ní být se svými vzpomínkami i se svým smutkem

   Minulý víkend tady byla ségra, probíhaly jsme adventní trhy a vozily malého na Kampě, užily jsme si i Staromák a samozřejmě předražený svařák. Úplně nejvíc pro mě bylo, když jsme se na Staromáku, v blízkosti "Andělské brány", objaly. Jsem za svou sestru neskutečně vděčná. 

   Maličký je čím dál tím víc roztomilý a čím dál tím víc žvatlá.

   V práci přibývá úkolů, ale vím, že to jiné nebude, takhle to prostě je už spoustu let před svátky.

   Také jsme vyrazily s kolegyňkou do kina, hrozně dlouho už jsem nikde nebyla, takže díky i za tohle. Jak říká můj Nejlepší přítel "Díky za každé nové ráno".

   Jo a taky díky za nového kamaráda tety D. :-)

 

..."když si myslíš, že už nemůžeš, tak můžeš ještě 3x tolik", říkával kdysi můj Nejpřítel (rozumí se - kamarád, pořád pro mě je člověk, s kterým "chodím" partner nebo "milý"). No, nevím, kolik ještě můžu...jdu na zastávku a oči mám zamlžené slzami, tolik úkolů, kolik jsem jich vyfásla dnes se snad ani nedá stihnout, Každý rok si říkám, že letos to určitě bude jiné, ale není...nachýlí se listopad a v práci začíná pravidelné peklo s názvem : "Závěrečná .... zpráva" a do ní jsou potřeba výsledky. Co na tom, že by člověk, potažmo ženská, potřeboval péct cukroví, uklízet, dělat výzdobu a nakupovat dárky, ani omylem. Většinou se zadaří získat nějaké ty výsledky a padat na hubu ze stresu, ale to ostatní, to je čirá utopie. Čím jsem starší, tím méně sil mi zbývá a na spoustu věěcí okolo Vánoc prostě nedojde, jdu domů, padá ledový déšť a moje pracně umytá okna budou vypadat, jako bych je o víkendu neumyla, kdybych se nestyděla, brečela bych nahlas (jasně, že ne kvůli těm oknům, ani kvůli tomu, že opravili silnici a objížďku, která mi umožňovala jezdit jen jedním autobusem, zrušili). A doma na mě čeká "přítulná" kočička, která svou lásku vyjadřuje poleháváním na klávesnici, namáčením ocasu do hrnku s čajem a rozsápala by mě, kdybych se ji pokoušela nacpat do přepravky a odnést na pravidelnou veterinární prohlídku...

... a z netu na mě civí válka na Ukrajině, zdražování úplně všeho, chystaná daň z hlíny a ze vzduchu a nespokojenost 95-ti různých pohlaví

 

Na chalupě byl přímo pohádkový podzim, barvy, modrá obloha, zvuk padajících žaludů a nádherný klid. Udělali jsme co bylo potřeba, poseděli u ohniště, vypili nějaké víno, pokecali se sestřenkou a jejím mužem. A po setměním nad námi zářila nekonečná hvězdná obloha. Tak ráda si představuji, že tam někde za hvězdami...

...sebrali jsme spadaná jablka, dozrálé hrozno, ostříhali voňavou levanduli...prošly jsme se se sestřenkou jednou v noci po vesnici a též přes den ke kostelu. No a taky se staly věci, co se rozumem moc vysvětlit nedají...

...den před tím víkendem jsme jeli zapálit svíčky a synovi jsem položila věneček udělaný z kaštanů a šnečích ulit... a přivezla jsem dvě šištičky z Kokořínska k nám na zahradu, aby...aby byl v Jeseníkách syn tak nějak !více s námi".

Na zpáteční cestě jsem polovinu cesty v buse seděla na podlaze v uličce, v práci se už dva měsíce nedaří věc, která dříve fungovala skoro sama, nejraději bych brečela. Jenomže pláč nepomůže. Připadá mi to tak zbytečné a beznadějné, to neustále opakování bez výsledku!

...hlídání maličkého, procházky podzimní přírodou, to je nádhera, když si brouká v kočárku a nebo spinká, okamžiky, kdy ho držím v náruči...bezpodmínečná láska...(jenomže také chvíle, kdy začne z ničeho nic plakat a nedá se utišit...a nevím co mám dělat, jak mu pomoct, bolelo mě to kdysi jako matku a teď úplně stejně bolí jako babičku...život je kruh...)

 

... ani nepamatuji, kdy jsem byla někde za nějakou kulturou. Vlastně ano, na pár výstavách, ale divadlo nebo koncert, to už si vážně nevzpomenu. Dnes jsme se sešly s kamarádkou M.a její rodinkou a kamarádkou J. v jedné části Prahy, která slavila 700.let od svého založení. Hráli tam suprovou středověkou hudbu, dobové kostýmy a soutěže pro děti. A také odhalení nově opravené mariánské kapličky, kterou místní umělkyně vyzdobila opravdu pěknou mozaikou. Nechyběla ani modlitba. Moc ráda jsem holky viděla. Jedna z nich, ta, která je bezdětná poletí po novém roce do Afriky, pomáhat sirotkům. Rozhodla se tak, protože už na ni v jednotvárné prácii všechno padalo. Vyřídila si neplacené volno a těší se. Takové lidi obdivuji, výždyť já bych se bála se jen na to neplacené volno zeptat a vůbec, co kdyby mě pak, po tom čtvrt roce nechtěli vzít zpátky...Každopádně, J...ka ví, že tohle bude mnohem smysluplnější než stále se opakující práce, kterou rutinně dělá. Kolikrát jsem si říkala, že bych chtěla dělat něco prospěšného, ale nikdy jsem se neuměla odhodlat...

...počasí poslední dny bylo opravdu ukázkové, přesně takové, jaké miluju, barevné listí a modrá obloha.Užila jsem si to na Ladronce, kde jsme s dcerou vozily malého a také na Zbraslavi, kde jsem ho asi hodinku vozila sama. Je to úžasné miminko, jen mě mrzí, že prostě nestíhám všechno, co bych stíhat chtěla. Cítím se nesmírně unavená a vážně nevím z čeho, jestli ze špatného spánku, z práce, která mě vyčerpává svou nevyzpytatelností a tím, jak spousta věcí nevychází, ze stále zpožděné a přeplněné MHD, z neutuchajícího stesku po synovi, prostě nevím.... Nejraději bych si přitáhle peřinu přes hlavu, nikam nechodila, jenom si doma četla a nebo žehlila věci od maličkého a vozila ho v kočárku.

   Taky jsem vyrobila věneček z kaštanů, chtěla bych ho v pořádku odvést tam, kde je duše mého syna... Není den, kdy bych si na něj nevzpomněla a vím, že žádný čas nezmění nic na té prázdnotě, která po něm zbyla...

...a neusnu bez melatoninu...

 

... čas prostě běží jako splašený a mám pocit, že nestíhám vůbec nic. Možná to je i proto, že čím jsem starší, tím mi všechno déle trvá a tak vzniká ten pocit, že se věci prostě stíhat nedají.

...přestala jsem neustále dokola kontaktovat lidi, kteří nikdy nekontaktují mně. Proč bych to měla dělat? Lidé se buď chtějí setkávat a nebo nechtějí. Mělo by to být vzájemné. To už si pak opravdu raději užívám klidu při procházkách a tulení s Královnou. Někdy si i říkám, že vlastně ani nevím, o čem bych se s nimi měla bavit.

...v práci toho mám často plné zuby, hlavně, když se nedaří a taky, když stále přicházejí noví studenti a já ještě ani nemám pořádně "zažité" ty předchozí. No a pochopitelně si stále pokládám otázky: "Je ta moje práce vůbec k něčemu dobrá?" "Přináší to nějaký úžitek?" "Pomůže to někomu?". A jakmile k tomu přičtu to dojíždění, které mi vadí den ode dne více, tak mi ty roky, které zbývají do odchodu do důchodu (a stále jich přibývá, namísto aby ubývaly :-( ) k nepřečkání.

...maličký je zlatíčko roztomilé, už se začíná plazit po podložce a krásně si hraje s hračkami, Okamžik, kdy mě drží za prst bych nevyměnila za nic na světě

 

... těžko sloučit to, co chci a to, co skutečně můžu. Psala, bych psala, ale kde na to vzít čas a soustředění. Jo, kdybych tak byla celebrita a věděla bych, že si mou knížku někdo přečte, že ji mohu psát v tkzv. "pracovní době". Jenomže to nemohu... (teď jsem dočetla knížku "P.S.", kterou napsala jedna naše hvězdná herečka. Dříve jsem nevěděla, co si o ní myslet, i když jako úžasnou herečku jsem ji vnímala vždy. Musím přiznat, že tou svojí spontánně napsanou knížkou, ve formě deníku, se mi fakt hodně "přiblížila").

   V Maďarsku bylo úžasně a když pominu pokoj s mamkou a její chrápání, tak to nemělo chybu. Termály, váborná kuchyně, teplo, pěkně zařízený hotelový resort a hlavně, čistá a upravená městečka a vesničky, nikde se neválely odpadky a také nikde nevlály jiné vlajky, než Maďarské a nebo s mítními znaky. A téměř v každé obci měli nějakou sochu vladaře z rodu Arpádovců (a to my zas máme moderní umění, kdy člověk neví, co to vlastně je a pak se doví, že autorem je nějaký příbuzný nebo známý někoho z vedení města :-D :-( ). A v Hevízu mají fakt přenádherný kostel. Víc se toho za těch pár dní, ve kterých se člověk skoro pořád vyhříval v termálech nebo řádil ve vodě, stihnout nedalo. Škoda. No a abych nezapomněla, domluvila jsem se tam i svou značně šílenou angličtinou. Skoro bych na sebe mohla být hrdá...

   Na chalupě pak už byl konec hezkého počasí, i když občas sluníčko přece jenom vykouklo. Kvůli mamčinému nachlazení na mne spadla starost o kuchyň, ale nakonec jsem se toho zhostila celkem úspěšně, stejně tak, jako odvezení jablek do palírny. Jen si to zkuste, tlačit na vozíku (s vypuštěnými koly) čtyři bečky plné jablek!!! No a samozřejmě jsme se i nasmály, protože některé hlášky mých tet stojí fakt za to. Teta J. je pronáší s tak vážnou tváří, že by se člověk umlátil smíchy. No a vyjít na zahradu a zjistit, že tety čistí potok před barákem, to taky stojí za to. Obzvlášť teta B., které je přes 80 let a vlezla si přímo do něj v gumákách.

...no a taky kostel a barevné stromy a dozrávající jablka a dozrávající víno a kytičky levandulí a kaštany u kapiličky, prostě všechno, co mám ráda a co mi v Praze chybí...

...a taky špekáčky opečené na ohni, obloha plná hvězd, velikánské klobouky bedel, co jsme je s Ex našli na pastvinách, potože dcera vášnivého houbaře se přece nemůže vrátit z lesa bez "hřibů". (A taky jsem našla velikého kozáka). A při návratu cesta na Mariahilf, na místo, kam jsem se už nikdy nechtěla podívat, protože když jsem tam před třemi lety byla, v Praze o samotě (i když vlastně nikdo neví, jak to bylo) umírak můj syn...jenomže letos jsem přečetla knížku "Bílá voda" a tak nějak jsem věděla, že to místo za to nemůže. A tak jsem si tam nabrala vodu, pomodlila se za všechny blízké a také za ty do nenávratna vzdálené a vnímala, že u kapličky vedle posvátné studánky roste šípkový keř (můj tatínek kdysi říkal, že by ho tam měl někdo zasadit...dokonce o tom i uvažoval,ale smrt byla nakonec rychlejší. Keř už tam, ale roste :-) ).

...no a pak už jsem byla zase tady, když je hezky, tak se po cestě z práce toulám podzimní přírodou, protože podzim, to je vážně moje srdcovka. A hned druhý den jsem se jela podívat na vnoučka, který je úplně nejvíc nejlepší a nejúžasnější :-). A včera jsme ho, společně s Ex hlídali. V okamžiku, kdy ho mám v náručí, cítím to úplně největší štěstí a užívám si to úplně maximálně :-)

... čas běží jako voda ve Vltavě a na psaní mi zbývá stále méně a méně času. A přece by si tyhle poslední dny zaznamenat zasloužily. Přiznám se, ale, že pokud nějaký volný čas je, tak ze všeho nejraději jedu za vnoučkem a užívám si jeho úsměvy a pokroky. Včera jsme byli na procházce s kočárkem, já zmokla jako myš, ale nad kočárkem kroužila veliká vážka...

   Minulý víkend mě v Praze navštívil nejlepší přítel, druhý víkend s návštěvou (předtím tady byla sestra) na mě byl trochu náročný, ale nakonec jsme zvládli spoustu pěkných věcí (a některé i ty méně pěkné). Nejpřítel se moc chtěl podívat do staré Židovské čtvrti, tak jsme se tam vypravili, ale vzhledem k tomu, že byla sobota, ač jsem ho na to upozorňovala předem, nedostali jsme se vůbec nikam, jen z vnějšku. No a aby mu to nebylo líto a taky proto, že měl nedávno narozeniny, vzala jsem ho na vyhlídku do Žižkovské věže :-). A pak jsme se prošli kolem dalšího starého Židovského hřbitova. No a taky jsme poseděli u Pinkasů (já u malinovky), tahle hospůdka se nachází u chrámu Panny Marie Sněžné, takže to bylo hodně symbolické...no a samozřejmě Petřín. Ne, romantiku fakt nehledejte, mohla by být, ale nějak ji nezvládám. Tím ovšem nechci říct, že to nebylo super, stejně tak, jako večery u vína a večeře v Hostinci na Zbr. Jo a taky jsme v sobotu byli účastníky demonstrace (zdrželi jsme se opravdu jen chvíli). Zmíním se o ní někde jinde a asi i jindy. Jen tolik, netišula jsem, jak se dá všechno překroutit a zkreslit (jak jsme se dověděli večer ve zprávách). Nikdy jsem se nepovažovala za Putinovu fanynku a kremelského patolízala, leč, bylo mi to a všem, kdo tam byli, "přilepeno". Těžko pak uvěřit jiným věcem, že se skutečně staly tak, jak bylo oficiálně popsáno...

   V neděli jsme vyrazili na Kokořínsko, počasí nádherné a navíc, opravdu málo lidí, pokud byli, tak hledali houby a necourali po vyhlídkách. Před námi šel jen tatínek s holčičkou, tak jsem si představovala syna, že by za pár let na ta místa chodil se svými dětmi...a bylo mi smutno, tak moc, moc tak hodně... Zapálili jsme svíčku, položila jsem květy a najednou, když jsme seděli pod přístřeškem, odnikud, kde se vzala, tu se vzala, přiletěla obrovská modrá vážka a začala tam kroužit... (podotýkám, že všude je jen pískovec, borovice a jiné stromy, voda jen v malinké studánce dost daleko od Vyhlídky). "Něco je jinak...", řekl Nejpřítel a možná, že i bylo...za chvíli jsem totiž, když jsem se šla vyšplhat na miniskalku, našla kamínek se směrovacím číslem. A kdyý jsem ho otočila, byla na něm dětskou rukou namalovaná duha..."Mímo, u nás je duha...", takové sms jsme si se synem posílávali...

...a pak jsme jeli na Mácháč,na Mácháč, kde byl Nejpřítel se svou ženou na svatební cestě, kam jeli po dvaceti letech manželství...Mácháč je srdcovka. A bylo úžasné teplo a chtěla jsem se vykoupat a neměla jsem plavky... Paní, která se tam v zátočině koupala a opalovala nahoře bez byla krásně opálená a nebyla tlustá, tohle jsem si dovolit fakt nemohla. Stála jsem v té vodě asi do výše kolen a moc a moc chtěla dál, jít vodou a dívat si na siluetu Bezdězu...Samozřejmě, že se mě nejpřítel snažil vyhecovat, (a navíc mě ještě fotil, no fuj!!!). Do té vody jsem prostě moc chtěla. A tak jsem nakonec v černé krátké sportovní sukni, která je spojená s kraťasami a v černé podprsence do vody vlezla. A dobře tak. Kolikrát ještě budu moct udělat takovou blbost?! Pochopitelně, že jsem pak šla k autu v mokré sukni a v tričku. Naštěstí jsem měla náhradní sukni a tak jsem u oběda v krásné roubence už seděla celkem kultivovaná :-D.

Po návratu jsme ještě seděli chvíli na pivu a u Vltavy. Nabídky na to, abychom byli trochu víc než kamarádi jsem zahrávala do autu, prostě to "nedávám". Dcera s mužem přivezli švestly, abych jim z nich upekla koláč, ale vzhledem k tomu, že malý neměl nejlepší chvilku, jsem ho zahlídla jen přes okénko. 

No a nejvíc super bylo ráno, kdy mě Nejpřítel odvezl do práce, mohla jsem vstát o půl hodiny později a v práci jsem byla úplně stejně, jako když vstávám ve 3/4 na pět.

   Tento týden jsme měli z práce oslavu 60,výročí založení ústavu a plavbu luxusním parníkem. Úžasný raut, dobré víno, krásný výhled, pokecala jsem si s pár kolegy a kolegyněmi a hlavně s naší paní sekretářkou, udělaly jsme dobře, že jsme se rozhodly plout. 

...a večer, při cestě domů jsem se dověděla o smrti královny Alžbety II. byla to dobrá panovnice, určitě lepší, než naše šílená politická scéna

... no jo, vím to, psaní prostě zanedbávám. Pořád si říkám, že v důchodu to bude lepší, ale na druhou stranu, důchod je v nedohlednu a třeba taky nebude o čem psát.

Malíčký byl poprvé na chalupě, což pro mě opravdu hodně znamená. Vozila jsem si ho a dojela jsem až na dolní konec vesnice. Na druhou stranu bych si ho, samozřejmě, přála užít mnohem víc. Jenomže mamka už nezvládá vařit pro tolik lidí a že nás tam vážně byla hromada, takže jsem se musela zapojit i do akcí, které mě, až tak moc "neberou".

   Po hodně dlouhé době jsem viděla klučinu od sousedů, s kterým jsme vyrůstali a jeho neteř, která zase kamarádila na chalupě, s mými dětmi. Přišel i další kamarád dětí, který má svou typickou přezdívku :-), vzpomínalo se na syna...a další den si dcera s neteří a dětičkami udělali velký "kočárkový okruh" po místech, kam jako děti a mládežnící, chodili.

   Mamka je mamka, to už jiné nebude, ale s oběma pravnoučaty, nejstarší pravnučka tam chyběla, "kočárkovala".

   Nevyspala jsem se tak dobře jako obvykle, protože v mém pokojíčku spali mladí, ale to vůbec nevadilo, protože mít tam vnoučka mi připadalo úplně nejvíc nejlepší :-).

   S dcerou jsme si daly "sraz" na kopci "u dědy", jedna nesla zápalky, druhá svíčku a našly jsme tam maličké, úplně bělostné peříčko... a pak mi dcera taky řekla, že jí okolo nohou na zahradě, proletěla veliká vážka. "Moc tomu nevěřím", řekla, "ale říct ti to chci a hlavně, vím, že řekneš, že tady blízko není žádná voda", pronesla. No, podle mě vážky nejsou náhoda... A nebo jsou???

   Každý okamžik na chalupě je prostě super. Jo a ve Z---ých H...ch jsme si dali zmrzlinu a na okamžik se tam viděli se ségrou a švagrem.

   A taky jsem, díky hlídání Královny, zašla na Prosecco a na kávu s naší novou, půlúvazkovou kolegyní. Bylo to moc fajn a perfektně jsme si popovídaly o historii. Bohužel, Královna se sice, při její seznamovací návštěvě chovala jako milá a přítulná kočička, ale jakmile pak přijela sama beze mě, syčela a vyhrožovala, Pak ji má někdo chtít hlídat. A druhý den mé nepřítomnosti kousla a poškrábala T..ku. Prostě kočka potížistka :-D (ale kdo ji bude hlídat příště, na to nemyslí).

   měla jsem velkou radost, jedna ze studentek mě jmenovala v poděkování na první straně své práce (to mě potěšilo ještě více než bonboniéra). Možná kvůli tomu ještě aspoň trochu tu práci "beru".

   V pátek jsem hlídala maličkého, pokakal se až za ušima :-) a písničku "Když jsem já sloužil..." jsem zpívala asi 20x (teda, vyla, protože zpívat fakt neumím. Nicméně se tvářil, že se mu to líbí a zvládli jsme to spolu :-)l

   Tenhle víkend přijela ségra zase, podívaly jsme se do Obecního domu na výstavu iMucha (fakt super) a ty nádherné secesní šátky s jeho motivy, jaké tam prodávali. Jenomže už byly mimo naše cenové možnosti. V neděli jsme sice plánovaly výlet do Srbska, ale nakonec jsme se, kvůli počasí, musely spokojit s Prahou. Letohrádek Hvězda a taky zajímavá výstava, Františkánská zahrada a kostel Panny Marie Sněžné (tam jsme měli mši s přímluvou za syna), teď jsme ve skoro prázdném kostele, se ségrou, zapálily svíčky a potichu se pomodlily.

   Královna byla z návštěvy na nervy a dávala to ségře důkladně znát.

   Ségra má takový zvláštní sen, tak přemýšlím, jestli se nepřidat...jenomže já vždycky hledám důvody, proč něco nejde, zatímco ségra koná a plánuje. Zásadní rozdíl mezi námi!!!

 

...vlastně se nic moc neděje, dny běží ve stále stejném sledu: Do práce, domů, k řece, do práce...atd. Na jednu stranu jsem ráda, možná díky tomu stereotypu zvládám dál fungovat. Občas to o víkendu proložím procházkou do lesíka za Prahou (už zrají ostružiny).

...minulý víkend jsem si tak trochu plánovala, že se opět podívám "za synem", výročí se nezadržitelně blížilo a mě znovu a znovu napadá, že nikdy neuběhne dost dlouhý čas na to, abych si dokázala prohlédnout některé fotky, přečíst některé knížky...

   Jenomže zase bylo všechno jinak. Ohlásila se ségra, že má tady švagr výstavu s pejskem. (Takže "za synem" jela T...ka s kamarády, byla jsem za to neskutečně ráda.)

   Zašly jsme se ségrou s pejskem na procházku k řece a pak dokonce na chvíli přijeli i mladí s vnoučkem (byl tak poprvé u babičky :-)), vzali jsme ho do městské zahrady. Zdrželi se opravdu jen chvíli a my se tam pak se ségrou vrátily. Moje ségra a já jsme naprosto odlišné, ale pochybuju, že by se někdo jiný houpal společně se mnou na houpačce (na hřišti). Fakt jsme si to užily a zasmály jsme se. Večer jsme šli, společně se švagrem, do hospody na zahrádku, na Aperol a ovarové koleno. Pravda,ségra ho raději ochutnávat neměla. Druhý den, namísto toho, abychom vyrazily na lodičky a švagr na další kolo výstavy, jsme sháněli, jaký prášek nebo čaj do ségry nacpat, aby se jí ulevilo. No a naší nepozornosti využil pejsek, který byl pro tu chvíli uvázaný na zahradě, a v nestřeženém okamžiku se zmocnil cyklistické přilby syna paní domácí, kterou se mu podařilo zdevastovat. Takže jsme naprosto překopali plán a ségra (nadopovaná) léčivy se ploužila, spolu se mnou OC a sháněly jsme stejnou nebo podobnou přilbu. Podařilo se až nakonec díky ségřinému kolegovi a e-shopu. (Po velikých peripetiích, které nastaly ještě při doručování, ji mám doma a zítra odevzdám).

   Zbytek neděle měl být a také byl, věnovám hlídání vnoučka, neboť dcera s mužem měli výročí. Na pomoc mi přijel Ex, který mě nejdříve pozval na oběd a na kávu, já jeho na oplátku na zmrzlinu a pak už jsme se rozjeli k dceři, kde jsme obdrželi vnoučka a instrukce :-D. Ex se hrnul do vožení kočárku, takže skoro dvě hodiny jezdil s malým on, pak už byl čas na mytí a krmení. No a taky na přebalování. Zvládli jsme to s přehledem, i když jedna dávka mléka nestačila a musela jsem honem ohřívat ještě druhou. Stihla jsem nám nachystat i večeři a vyžehlit malému prádélko a pleny. Musím přiznat, že Ex je z vnoučka úplně vedle a umí to s ním opravdu hezky. Je fakt, že jsem měla takový ten pocit "dežaví" (kdyby teda Ex vůbec věděl, co to znamená). Asi jsme oba cítili, že něco hodně, hodně podobného už jsme kdysi zažili...Mladí mohli být po návratu spokojení, což asi byli, dceřin muž ještě otevřel víno, připili jsme si na jejich výročí a vydali se na Zbraslav. Každý svým způsobem sám, se svým smutkem...

   ... a přišel ten den, den, který bych nejraději vymazala z kalendáře i ze svého života, už tři roky tady chybí synův smích, už tři roky neviděl vycházet slunce...nejraději bych se sebrala a jela "za ním". Jenomže bez auta se to moc zvládnout nedá. A navíc jsem chtěla udělat jednu věc, o které jsem věděla, že ji prostě udělat chci. Zvládla jsem to, s polovinou prášku na uklidnění jsem nejdříve zašla do kostela ke Sv.Ludmile, zapálila tam svíčku, pomodlila se, pak v parčíku slízala ovocnou zmrzlinu a udělala to, co jsem si naplánovala. No a potom jsem poslechla intuici a jela na Vyšehrad, na Vyšehrad, na místo s úžasnou energií, na místo, kde jsem byla s lidmi, kteří jsou nebo byli v mém životě důležití, kde jsem byla i se synem...procházela jsem Přemyslovskou akropolí a konečně zjistila, kde se nachází místo, na kterém stával jejich nejstarší kostel. (Chtěla bych se tam jednou podívat, neboť tam pouští jen v určitou dobu a na požádání). Přála jsem si, aby se mnou byla moje ségra nebo nějaká kamarádka, ale kamarádky jsou u mne hodně nedostatkový artikl...zapálila jsem svíčku na hrobě B. Němcové (což dělám docela často,. chvíli poseděla někde pod stromy a pak se vrátila domů k zrzavé příšerce. Následující den už mě zase čekala práce, tahle doba je prostě taková, jaká je. Někdy mám pocit, že už jsem vybrečela všechny slzy a "vypustila" všechny emoce, že už mi téměř žádné nezbývají. (Nejlepšímu příteli zemřel v těchto dnech švagr, mladý chlap, chvíli po padesátce...)

   Mladí odjeli s vnoučkem na chalupu jeho rodičů a T...ka s kamarádkou na dovolenou do hor (bohužel, hned druhý den po příjezdu dostala horečku). Kéž by jí bylo co nejdříve dobře, aby si aspoň něco užila a něco viděla  

   Dnes konečně zapršelo, co se mě týká, mohlo by pršet minimálně týden v kuse a vůbec bych se nezlobila, příroda to potřebuje a letního počasí už mám plné zuby. Léto v Praze je skutečně za trest. Jak by řekla moje dcera "zase jsi negativní", no, nejspíš jsem. Vážně nedovedu jásat nad rozpálenými autobusy /případně zmraženými klimatizací/, většinou nacpanými výletujícími migranty chaosem v práci, který dělají studenti. (Už aby jim zase začala škola). Výdycky jsem si říkala, že až budu stará, tak nechci pořád všechno kritizovat a na všechno nadávat, ale samozřejmě, že to dělám...možná je to únava životem...

   Vděčná jsem, nesmírně, za dceru, vnoučka a blízké lidi, kteří mi zůstali. Maličký má dnes právě měsíc, včera jsem ho byla vozit okolo rybníčků a moc jsem si to užila. Dětičky jsou fakt úžasné a jsou tím největším smyslem života.

   Minulý víkend mě navštívila T...ka, aspoň jsem měla důvod uvařit něco trochu víc složitějšího než brambory s mlékem nebo restovanou zeleninu :-D. 

   Další víkendový den jsme se s Ex vydali za synem. Nebyli jsme tam hodně dlouho...a měli štěstí, že jsme skoro nikoho nepotkávali. Občas nad námi poletovaly ty "semínkové padáčky", o kterých jsem tady psala na jiném místě. Jednou dokonce celý chumel (to jsem viděla poprvé). Zase jsem si vylezla na skalku, dívala se dolů a zase jsem si v duchi říkala, jak jsem ráda, že syn není nikde pod zemí ani v žádné nádobě, že je volný...stejně tak jako jeho duše...

...udělali jsme si pak ještě krátký výlet na zříceninu skalního hrádku, tam mě kdysi zavedl syn a prozradil mi věci, které se nikdy neměly stát...možná, že kdyby se nestaly, tak by ještě žil, možná... Vůbec nechápu, jak se mu tenkrát podařilo mě s bolavou rukou dostat nahoru úzkou skalní průrvou. Podařilo se nám to i teď, i když už s Ex fakt nejsme nejmladší. Byli jsme tam sami, jen ptáci, obloha, skály a jeřabiny...a možná synova duše...

...čím starší jsem, tím víc vnímám úplně nepatrné věci okolo sebe, tím víc utíkám do přírody a k přírodě. Třeba stojím na zastávce pod ořechy, když slyším pravidelné klepání a ono ejhle, na uschlém ořešáku neúnavně pracuje strakapoud, nebo jdu směrem k našemu baráku a naproti mě letí veliká vážka. A cestou z oběda si na chvíli sednu v práci u kašny a jen tak sedím, aspoň chvilku pod stromy...tohle všechno mi dává mnohem větší smysl, než se stále honit za majetkem a za tím, co jsem v životě ještě nestihla...

... když mám velikou chuť psát, nemůžu, no a když zrovna můžu, tak zase nemám chuť. No, co už s tím nadělám...

...dovolená utekla jako voda a už jsem zase v Praze a v práci. Po pravdě, tak nějak nevím, co z toho mi vadí víc.

...dovolená byla jako sen, podívala jsem se s nejlepším přítelem na Dolní Moravu a do lázní Jeseník,viděla se s jeho dcerou, která je úžasná a pokaždé mám chuť ji popadnout do náruče a už ji nepustit (nevím, jestli je to syndrom matky, která přišla o dítě, podobně to cítím i s T...kou), poseděla s "babkami" u vína, připily jsme si na 80-tiny nejstarší tety a také na vnoučka :-), se sestřenkou, jejím manželem a Ex jsme zasadili stromeček na počest vnoučkova narození, který proplatila pyšná prababička, užila jsem si klidné snídaně v "posedu", pečení buchet z čerstvého rybízu, nádhernou duhu při západu slunce, pokec na setmělé zahradě a poletující netopýry a světlušky. V noci jsem spala jako zabitá, bez toho, abych se několikrát budila a probouzela totálně unavená. Jasně, že bez výměny názorů s mamkou se to neobešlo, ale vím, že jiné už to nebude. Sestřenka J. tomu říká "karma" a má naprostou pravdu. Čím dál tím víc si uvědomuji, že věci se táhnou v rodinách po generace a co "nedostali" naši rodiče, to nemohli "předat" nám a to my neumíme "dát" naši dětem. 

...poslouchala jsem na zahradě zpěv ptáků, stříhaly jsme se sestřenkou levanduli, užívala jsem si i chladnějšího a deštivého počasí.

...po dlouhé době jsem viděla holku, s kterou celé dětství a dospívání kamarádila moje ségra (u sousedů měli svatbu). Řeči o vnoučatech..."a od koho máš vnoučka?", pochopitelná otázka lidí, kteří nevědí...znovu a určitě ne naposledy musím říct, že už mám jen jedno dítě...

...švagr slavil půlkulatiny, na kterých jsme také chvilku pobyli a dokonce tam přijela i dcera s mužem a vnoučkem. Byl tam nejmladší děťátko. Starší sestřina vnučka si hrála se svou sestřenicí ze švagrovy strany. (Její tatínek byl stejně starý jako můj syn...tohle bolelo, ta připomínka, že tam měl být také, spolu s T...kou a nebo klidně i sám, ale být tam měl...Mladší sestřina vnučka si hrála na dece a desetiměsíční chlapeček syna švagrovy sestry seděl rodičům na klíně. Prostě dětí jako smetí. Našeho malého tak konečně viděla i prababička, která si ho vzala do náruče a pak mi říkala, jak moc jí to připomínalo syna, když byl tak maličký. A na téhle oslavě si malého také poprvé vzal do náruče jeho dědeček (Ex).

Uteklo to jako voda, v pondělí, brzy ráno jsme s Ex vyrazili do Jičína, kde mě při čekání na autobus pozval na kávu a pak už zase Praha...

...v práci to, díky nepřítomnosti neoblíbeného kolegy bylo docela fajn, po roce a půl se vrátila kolegyně z neschopenky, ale nevypadla moc dobře, tak vážně nevím, zda léčení nemocí duše přináší nějaké výsledky. Snažím se být vděčná za každý hezký okamžik, za každou pozornost (třeba nanuk od jedné holky z 1.patra). Snažím se "překousnout" MHD narvanou imigranty a cestu na zastávku, kde trávu nahradili dlažbou (asi tady máme málo vedro) :-(

...královna to tady také zvládla, jenom se ode mě, první dny, nechtěla vůbec odloučit

...samozřejmě chodím zase k řece a 2x jsem tento týden hlídala malého (sama). Myslím, že jsme to spolu zvládli hodně dobře, jednou jsme byli dokonce i na delší procházce.

...malý a dcera je to nejlepší, co mě v životě potkalo a samozřejmě rodina a těch pár přátel, kteří mi zbyli

 

 

...vedra se střídají s bouřkami, v práci je toho stále hodně, takže jsem dokonce musela tento týden, kvůli přesčasu, oželet návštěvu vnoučka. Zlatíčko naše už má měsíc :-).

...jinak toho moc veselého okolo není, i když nějaké pěkné okamžiky by se našly. Kolegyně přinesla do práce nahraný klavírní recitál své dcery a upečené dobroty. Vyšetřili jsme 15 minut a poslechli si skladby ve vážně pěkném a procítěném provedení. :-)

...z pěti malých labutí zbyly už jen tři :-(, možná za to mohou nezodpovědní lidé, kteří tam venčí "na volno" psy a možná i tlupy imigrantů, které si vybudovaly u Vltavy jakási víkendová "bydliště" :-(.

..."hlídací agentura" pro kočky příšerně zdražila (ostatně jako všechno) a Zbraslav přestali brát jako součást Prahy, takže naskočil i příplatek za dopravu. Královna bude mít tedy skutečně nákladnou dovolenou, i když zůstane doma. Do budoucna budu muset začít více komunikovat a sehnat na hlídání někoho známého (jo, kdybych jen nebyla tak zoufale nekontaktní)

...poslední dny mám takové rozbrečené, ještě jsem se nesmířila s tím, že babička z Mělníka už není...a taky se mi úplně neskutečně stýská po synovi, obzvášť teď, na konci školního roku, když vidím, jak děti mladších kolegů a kolegyň nosí vysvědčení, myslím na něj, vzpomínám na jeho školní léta a strašlivě moc bych si přála zvednout telefon a zavolat mu...(dnešek mi taky "dodal", syn neoblíbeného kolegy přinesl první vysvědčení a docela si s jednou kolegyní a se mnou povídal, když čekal na svého tatínka. Je to moc hezký tmavovlasý klouček, tolik mi připoměl syna, když chodil do 1.třídy...)

...asi jsem sobec, ale nemám sílu poslouchat stesky Ex, prostě už na to nemám kapacitu, protože sama se mohu "opřít akorát tak o dveře"

 

...po necelých třech letech jsem zase oblékla černé šaty, prastaré černé boty dala do tašky a v nenáviděném vedru se jela rozloučit s babičkou tchyni. Bylo mi z toho strašlivě smutno, úplně neskutečně, i když vím, že babička si konec přála...(což si opravdu nemyslím o svém taťkovi, a ač se to zdá naprosto paradoxní, ani o svém synovi, ale to jsou jen domněnky, které mi nikdy nikdo nepotvrdí). Babička, která celý sv§j život věnovala svým nejbližším, nikdy nemyslela na sebe a starosti jí nedopřávaly klidu. Z jejich čtyř dětí se s ní loučil jen "můj Ex manžel", ze tří vnuček pouze moje dcera (ano, dcera v polovině šestinedělí jela na babiččín pohřeb) a ze dvou pravnuků spal v kočárku, nedalekém parčíku, pod dohledem svého tatínka, ten, kterého babička mohla vidět jen na fotkách.Já, vlastně cizí člověk, ačkoliv vím, že pro babičku jsem nikdy cizí nebyla a ona pro mne také ne, jsem odříkala kratičké rozloučení. Kromě nás tří přišla ještě Ex manželova sestřenice s manželem (babička byla její teta z dědovy strany. K tomu už není co dodávat...

   Dcera držela za ruku svého tátu a snažila se mu poskytnout podporu, nechala jsem stékat slzy a cítila jsem se znovu sama, stejně sama, jako když jsem musela zvládnout pohřeb syna...

...potom jsme, spolu s Ex,  odvezli kytice na hřbitov. Položila jsem tam babičce malovaný kamínek, chtěla bych věřit, že "odešla" přesně tak, jak jsem se tam snažila namalovat. V objetí s dědou, který ji předešl o víc jak třicet let a ruku v ruce se svým nejmilovanějším vnukem.

   Na zpáteční cestě do Prahy se dcera přiznala, že má nejspíš zánět prsů, neuvěřitelně statečná holka to je a taky si cením obětavosti jejího muže, který nás tam odvezl a postaral se o maličkého.

U nich doma už úřadovala dceřina rádoby tchyně, nepamatuji si, že by se mi někdy podařilo dostat do dcery nějaké jídlo, pokud by ona sama nechtěla. Teď bez odmlouvání polykala guláš, zavolala k doktorovi kvůli zánětu (snažila jsem se sice poskytnout nějaké rady, které by ještě nezahrnovaly Atb, ale o autoritě dceřiny tchyně si mohu akorát tak nechat zdát. Ukázalo se, že dcera musí na kontrolu do porodnice a bylo úplně jasné, kdo bude po tu dobu hlídat vnoučka. Já to nebyla. 

   O samotě, pouze v kočičí společnosti jsem mohla plakat o babičku tchyni a truchlit nad jejím složitým a neradostným životem.

   Vím, že maličký je milovaný, že pro něj všichni chtějí jen to nejlepší, že dcera je úžasná maminka, která mu dává hromadu lásky, stejně tak, jako její muž. A prarodiče ze strany dceřina muže ho milují také a pomáhají jak mohou. A to je nejdůležitější

 

... nikdy není tak zle, aby nemohlo být hůř a nikdy není tak dobře, aby nemohlo být líp. Věci jsou v rovnováze, ať tomu věříme nebo ne. Za každou dobrou jedna špatná...A nebo záleží na úhlu pohledu? 

   Maličký je nádherný a ve spoustě věcí mi připomíná syna, když byl takhle malinký. Je plačtivý, vím, že na dceru je to hodně velký nápor, ale naštěstí má hodného muže, který jí pomáhá, jak jen může. A také má babičku a dědečka, kteří jsou již v důchodu. Ať je mi to líto nebo ne, tak mají mnohem víc možností pomáhat, než já, která do práce prostě musím. A o snížení úvazku si teď, když ceny úplně všeho letí raketově nahoru, mohu jen tak nechat zdát.

  V noci ze sobotu na neděli zemřela babička tchyně...minulý víkend, přímo na její narozeniny, ji odvezla rychlá záchranka do nemocnice. Narozeninovou kytku "od malého" , stejně tak jako jeho "na živo" už neviděla. Ještě v pondělí jsem si brala dovolenou, abych za ní mohla do nemocnice. Držela jsem ji za ruku, tiše šeptala, že to bude dobré a ještě tišeji se modlila.Dobré, co bylo pro babičku dobré? Věřím, že teď už je se svým milovaným manželem, kterého přežila o víc jak třicet let a se svým milovaným vnukem...

   Předminulý týden jsem jezdila pomáhat k dceři, na péči o miminka máme každá jiný názor, ona ten, který hlásá dětská doktorka, já svůj, ke kterému mě přivedl život. Držet maličkého v náruči je ten nejkrásnější pocit na světě.

 Minulý víkend také malého poprvé viděl Ex, přijel v pátek večer a šli jsme spolu na Noc kostelů. Na tuhle noc mě chtěl pozvat i kamarád z chalupy, nebudu tvrdit, že mě to nepotěšilo, ten pocit, že bych tontokrát měla s kým jít. (I když mi nevadí chodit sama). S Ex jsme zašli do katedrály Sv.Víta na houslový koncert J. Svěceného, pak do kostela Hradčanské kapituly, který založil Karel IV, ke Sv.Mikuláši, kde jsme si poslechli varhanní koncert a též jsem se tam pomodlila k Panně Marii. V tomto kostele jsme potkali kamaráda z chalupy. Dále jsme pokračovali k "Jezulátku" a namonec pěšky na Anděl k Sv. Václavovi. Na Zbraslav jsme dorazili již za tmy a Ex mě ještě pozval na Prosecco, abychom spolu připili maličkému. Druhý den jsme jeli k mladým. Dcera dostala modrobílou kytku a maličký pamětní minci z České mincovny.

   Musím napsat, že od té doby, co je vnouček na světě se snažím být víc "sociální", povídám si s lidmi a občas je to i příjemné. Třeba, když mi jedna paní, také s vnoučkem, pomáhala hledat overálky v "Pepku", když mi prodejkyně na tržišti chválily tašku (pendlovala jsem s vypranými oblečky mezi dceřiným a svým bytem a občas též s nějakým napečeným nebo uvařeným jídlem). A tento pátek jsem se dokonce připletla do jedné reklamní akce jedné nejmenované pekárny na Andělu a místo zaplacené malé zmrzliny jsem přímo od majitele dostala jednu úplně megaobrovskou.

   Jinak jsem unesená z toho, jak krásně dcera o malého pečuje (i když k některým maličkostem mám trochu výhrady), jak se snaží kojit a jak láskyplně s vnoučkem mluví. A též obdivuji jejího muže, s jakou samozřejmostí mu maličký vstoupil do srdce. Nejvíce na světě si přeji jejich zdraví a spokojenost.

 

Tenhle týden jsem konečně mohla držet v náruči vytoužené vnoučátko. Ten pocit se nedá popsat, asi jako když mi poprvé dali do náruče moje děti, jen ten strach jsem měla tenkrát, u prvního dítěte, o kus větší. Držet v náruči malinké děťátko se totiž nezapomíná :-). Samozřejmě mám pocit, že ten náš je úplně nejroztomilejší a nejkrásnější :-). A samozřejmě, že jeho narození předcházely obavy o dceru, o něj a nekonečné čekání. Hned druhý den po narození jsem si ho v porodnici poprvé popadla do náruče. Pár dní jsem pendlovala mezi porodnicí, prací a bytem.

   Teď už je dcera s ním doma a pomalu se začínají spolu sžívat. :-)

...od pátku jsem tady měla sestru s neteří, které se, mimo jiné, přijely také podívat na nový přírůstek do rodiny. Teprve s nimi jsem tak trošku zapila maličkého (pokud se nepočítá symbolický přípitek s úplně nejbližšími kolegyněmi a kolegou, v práci). 

   Společně se sestrou a neteří jsme vyrazily také na Kampu a na naléhání neteře jsme se svezly lodí pod Pražskými mosty a připily si tam (také na sestřiny narozeniny) Aperolem.

   Malý Broučínek se narodil do krásného ročního období, do období malých labutí, kačenek, nádhery kvetoucích šípkových růží a vodních kosatců. Hlavně, ať je zdravý a spokojený.

   Jak to bude teď se psaním, netuším, příští týden budu určitě "babičkovat"

 

 

...když si člověk myslí, že všechno už je, sice ne dobré, ale aspoň snesitelné a k žití, tak se "někdo někde zasměje" a zase se začnou "dít věci".

...takže v práci se nám nervově zhroutila už druhá kolegyně, žena, která dělala spoustu věcí a dělala je spolehlivě a dobře, kdo to bude dělat za ni? Těžko říct...

...na Vltavě labutě vyvedly čtyři šedobílé "kuličky", kačeny mají hromadu malých kačenek, kvetou šípkové růže - moje srdcovka a viděla už jsem první vážku...

...vypadalo to, že to nejlepší, co nás letos čeká už na sebe nenechá dlouho čekat, ale v pátek se ukázalo, že čekání se prodlužuje. A tak jsem nervózní jak sáňky v létě a stále dokola si opakuji "to bude dobré!!!!". Bude, musí!!!

...do toho radostného čekání se vloudil nádech smutku, protože babička na M...ku už se pravděpodobně chystá na tu nejdelší cestu. Nechci tady vypisovat věci, které nejsou tak úplně "moje", ale je fakt, že když jsme tam s dcerou a bývalým mužem v pondělí odpoledne byli, tak jsme se snažili ze všech sil, abychom se před ní udrželi. S dcerou jsme jí nechaly uvázat kytku růžové barvy a vypadala, že jí naše návštěva aspoň trochu potěšila...nějak nevím, co víc bych mohla dodat...

...včera jsem navštívila i dceru, ale chápu, že byla ze všeho rozmrzelá a nervózní

...no a zlatý hřeb byla včera večer paní domácí, která mi oznámila zvýšení nájmu o 33%. Jako fakt, nebyla to sranda, prostě má problém s hypotékou a někdo jí to navýšení vyrovnat musí. Vím, že se všechno zdražuje, ale vybafnout na někoho, že chce od příštího měsíce víc o takovou částku, to mi vážně fér nepřijde. Obzvlášť ve světle okolností, že můžu šetřit elektřinou a vodou jak chci, ale protože měřák je společný, tak mám vážně smůlu. Co budu dělat zatím nevím. Moc možností neexistuje.

....dnes jsem si udělala procházku na Petřín a z Petřína jsem šla pěšky Nerudovkou, kde jsem se zastavila v nějakém kostele, zapálila tam svíčku a potichu se pomodlila za věci příští. Nakonec jsem došla pěšky až na Anděl. Tak nějak se mi nic nechce, jenom brečet, jenomže to mi moc nepomůže. Kdyby mi tak někdo uměl poradit, kde mám tu sílu brát...?

 

...mravenci mi dále pochodují po lince, zřejmě jsou u mě "dočasně" stejně jak spřátelená vojska neblahé paměti. Měla bych si už na ně začít zvykat :-(. Nějak je to s těmi mazlíčky složité, tento týden jsem, kvůli náporu práce a dokončování projektu /jo, je to pravda, konečně se podařilo/, zapomněla na Královniny 11.narozeniny. Jako milovnice zvířat mám co dohánět, dokonce se přiznávám, že občas zabiju i nějakého z mých domácích mravenců.

...minulý víkend se docela vydařil, J--n je fakt hezké město a městečko, ve kterém získal byt můj Ex manžel je jako vystřižené z mého snu. Maličké, sympatické, s krásným starým kostelem, malebným náměstíčkem, je tam obchůdek, pošta i knihovna. Barák je přes sto let starý, ale docela fajn zrekonstruovaný, kuchyňskou linku bych si s ním vyměnila hned a možná i ta starodávná okna. Jen nevím, jak bych na ně dosáhla při mytí. No, s tím si nemusím dělat hlavu.

...Ex mě pozval na večeři, ukázal mi městečko a ráno jsme vyrazili na chalupu. (Jo, abych nezapomněla, udělal mi snídani, přesně tu, kterou kdysi milovaly naše děti...). Cesta docela dobrá, jenom si neumím znovu zvyknout na to, že Ex tak nějak neví, kam má jet a občas se mě ptá na cestu (což se ukázalo jako neprozřetelné, protože pokud si nejsem 100% jistá, tak do ničeho nemluvím a podle toho to taky dopadá.) Další bod zjištění, proč nám to spolu nefungovalo: On očekává přesné instrukce a já dopřávám lidem v rozhodování svobodu.

...u ségry opět obě její vnučky (bez rodičů), ségra plné ruce práce a mamku jako asistentku. Dostali jsme oběd, pokochali se starší praneteřinkou, která se hned s každým kamarádí (..."a strejda bude taky babička?", roztomilý dotaz a vyděsili tu mladší, která se naopak kamarádit nechce. Sebrali jsme klíče a pokračovali v cestě.

...to nejkrásnější přivítání, lepší než slavobrána!!! Stará jabloň před barákem nádherně kvetla, jedna obrovská kytice. Taky šeřík, který si taťka tak přál, se konečně zvetil a kvetl jako o závod. A samozřejmě i ostatní jabloně, ale ta před barákem, to je moje "srdcovka". A stromeček, co jsme ho zasadili na synovu památku měl letos první kvítek :-).

...pootvírala jsem všechna okna a po kávě jsme se pustili do úklidu, Ex vynesl všechen starý nábytek a truhlíky s uschlými kytkami (já je vysypávala do kompostu), utřela jsem prach v celém baráku (a že ho bylo požehnaně), Ex vyluxoval a pak jsme začali lividovat uschlé naváté listí v posedu. V duchu jsem si říkala, že je to práce nejméně na týden.

...večer jsem zalezla do své milované postele, kterou pro mě před spoustou let, skoro se to nedá ani počítat, udělal táta. A usnula jsem, bez prášků, bez čajů na spaní a hlavně, spala jsem celou noc bez probuzení. V Praze se budím až 10x za noc, pokud se mi tedy vůbec podaří usnout. Cítila jsem se klidná a v bezpečí, prostě "doma".

...úplně nejlepší snídaně, sedíme na schůdkách pod kvetoucí jabloní, kterou prosvítají sluneční paprsky. No a pouštíme se zase do práce, zbývá koupelna, WC a nekonečná zahrada. Přijíždí sestřenka J. s manželem, chlapi sekají zahradu, my upravujeme kytky, zastříháváme levanduli, uklízíme posed (hlavně sestřenka J, to bere hrozně poctivě a z gruntu. Chudák, pak musela na neschopenku s rukou). Obědváme pytlíkové polévky s rohlíky a dort (sestřenka měla v tom týdnu narozeniny) a znova do práce. Jasně, že se nám podařilo spálit i nějaký ten kýč (jen musíme doufat, že si toho babči nevšimnou). Ještě vylezu na kopec, zapálit svíčku taťkovi (tohle je moje sólo akce), ale ke stromečku jdeme synovi zapálit svíčku všichni. Taky sestřenka sestřenky , která se na skok přijela podívat. A opékáme párky, teda, opékají chlapi, na vidlicích, které kdysi nechal udělat táta, připadám si jako za starých časů, jenom někteří lidé chybí a budou chybět na vždy...

...taky se mi podařilo spadnout a narazit si ruku o ústřední topení, naštěstí se nic horšího nestalo a naštěstí to byla ta levá

...loučíme se se sestřenkou J. a jejím mužem, objímáme se, To objímání mi tak chybí...

třídím oblečky, které přivezla pro dceru po svém vnoučkovi, některé vezmu do Prahy, ale ty větší si zatím nechá Ex doma. A taky musím udělat ještě jednu věc, nahoře v mém pokoji, v krabicích, které jsou zakryté prostěradly jsou věci mých dětí, které si jednou chtěly vzít do svých nových domovů...hledám tam knížky o Harrym Potterovi, pod ruce se mi dostávají synovy sešity, DVD z jeho maturitního plesu, brečím, ale udělat to musím,,,chci ty knížky vzít dceři...nikdy by mě nenapadlo,že právě tyhle si on s T...kou neodvezou pro své děti nebo aspoň jen tak domů. Dáváme je s Ex do kufru a oba při tom brečíme...každý sám pro sebe, každý zvlášť, ta bolest se nedá sdílet...

...znovu usnu jako když mě do vody hodí a vzbudím se za svítání, snídaně, poslední pohled na rozkvetlou jabloň, na kostel, na stromy, na zahradu a zase zpět do reality. Mám chuť křičet, že moje realita je právě tady, ale vím, že v zimě tohle všechno vypadá úplně jinak...(a to ještě zlobí kotel). Zastávka u ségřina baráku, kde podávám mamce klíče přes branku a stejně tak jí dávám i pusu, přes plot. Sakra, ani jsme se neobjaly...Vychází neteř s maličkou, zve nás na kávu, ale čas je neúprosný. Proč? Proč člověk nikdy nemá čas na to, co by opravdu chtěl?

(...ten obraz, který mi ségra nechala zarámovat je fakt nádherný a vím, že je naštvaná, že jsme si ho neodvezla, ale z J...na jezdí do Prahy i normální autobusy, nejen dálkové a tam by mě s obrazem nevzali. A Ex prostě autem do Prahy jet neumí).

   V J---ně na autobusáku se rozloučím s Ex a rovnou nastoupím do busu na Prahu. Mám před sebou ještě hodinu a půl cesty, plus přepravu přes celou Prahu. Ex má před sebou noční. Za tu pomoc jsem mu vážně vděčná, to tady píšu na férovku, že fakt hodně!

   ...doma mě čeká naštvaná Královna, která se mnou odmítá sdílet ložnici (od mého návratu z Moravy na Velikonoce) a samozřejmě hromada práce v práci, včetně přesčasů. No a taky oprava Barranďáku, takže objízdné trasy, včetně té mé z práce, jsou docela "lahůdka".

...a v práci mytí oken, což znamená vyklizení všeho možného i nemožného z pracovních stolů pod okny a z parapetů. No a že toho fakt není málo. Velitele "myčů" jsem sprdla na tři doby, taky kvůli kouření pod našimi okny. Vzpomínám si, jak s nimi kolegyně (občas i já) v minulých letech flirtovaly a vařily jim kávu. Jo, kdeže loňské sněhy jsou. Však se na ně taky ptali. "Dvě šly do důchodu a jedna se zbláznila", odpověděla jsem docela stroze. Tak ať se nediví, jsem ráda, že jsem stihla svoji práci a vyklidit s pomocí kolegyně (půlúvazkové) ty stoly a parapety. Na nic ostatního mi čas nezbyl, tož asi tak. Na konci, když už měli všechno umyto mi ten jejich "Velitel" řekl, abych pro sebe něco udělala. "A to jako co?", zeptala jsem se.. "Zajděte si někam sednou na zmrzlinu a na dvojku vína", odpověděl, Jo, dobrá rada nad zlato, akorát, nějak mi chybí energie, na všechno. A chtěla jsem udělat i užitečnější věci.

...v týdnu se na skok zastavila dcera s mužem, přivezli mi nějaké věci (značkovou kabelku, kterou dcera přestala nosit, sama bych si něco takového fakt nekoupila). A myslím si, že si to ani nezasloužím, jsem příliš obyčejná a zanedbaná. Oblečky jsem jí vezla v pátek, po sezení u psycholožky. A taky takovou roztomilou usínací sadu :-), co jsem jí objednala z internetu. Poseděly jsme a popovídaly, už se to krátí. V těch vedrech, líto mi jí bylo, ale hrozně moc jí to sluší :-). (I když si myslím, že ona si to určitě nemyslí).

(...kolegyni z umývárny - té pěstěné a hezké, se narodila minulý pátek vnučka :-) )

... u Vltavy kvetou šípkové růže a labutě vyseděly tři malé hebounké šedobílé kuličky - nádhera :-). Jsem ráda, že je víkend

 

...delší dobu jsem nic nenapsala, vlastně ani nevím proč. Samozřejmě v práci pokračuji s projektem, který se moc nedaří a vždy se posuneme o krůček dopředu a o dva dozadu, tak asi tak...Dovolila jsem si říct nejvyššímu nadřízenému, že v práci panuje chaos a stojím si za tím. Ovšem, pochopitelně se nic nezměnilo a nezmění. Dle něj chaos=kreativita a to ho těší. No, aspoň, že to víme, že ti nezdravící bordeláři jsou vlastně kreativní. No, co taky čekat, nás pár bez titulu jsme jen nudně blbí (a uklízíme po sobě). Nic na tom nemění, že některé kolegyně (i mladé) jsou fajn a dobře se s nimi spolupracuje.

...dcera mě potěšila, když se zmínila o tom, že se se svým partnerem cítí v bezpečí a v pohodě. Myslím, že tohle je v patrtnerství úplně nejvíc a jsem za to nesmírně vděčná. Jsem vždy moc ráda, když ji mohu navštívit a obejmout. Zatím čekáme...

...minulý víkend jsme si s T...kou naplánovaly návštěvu Kokořínska a "syna". No, nezadařilo se. Ujely jsme asi 3/4 cesty a narazily na uzavřenou silničku a dost velkou dopravní nehodu. Na T...ce bylo vidět, že ji to rozhodilo, mě taky, ale já přece jen jsem jenom spolujezdkyně...tak jsme to nakonec obrátily zpět a ani kytičky jsme nepoložily...budem věřit, že příště. Aspoň jsem zase po delší době viděla králíčky :-)

...týden předtím jsme se konečně sešly s kamarádkami M a J. A taky s malou od kamarádky M. Vyrazily jsme do Botanické zahrady a užily si nádherně rozkvetlé stromy a květy. No a holky mimo to také tropické motýly. (Tomu jsem se vyhnula. Malá T. je už moc šikovná holčička a moc pěkně zpívá. Možná bylo na čase se zase vídat s lidmi a vypadnout z té své "bubliny". I tak samotu stále preferuji.

... počasí je už na mě moc teplé, ale přeje procházkám, takže pokud to jde, courám okolo řeky, pozoruju labutě na hnízdě a kochala jsem se kvetoucími jabloněmi. No a často mi doma voní šeřík :-)

...nevím, co se stalo, ale Královna odmítá spát se mnou v ložnici. Prostě totální ignorace. Spím celkově špatně a bez ní nemohu usnout skoro vůbec. Někdy, ale přijdu z práce nesmírně unavená a to si pak na mě vyskočí a trpělivě leží a vrní, je to opravdu uklidňující a jedna z nejlepších relaxací vůbec.

...věnovala jsem paní psycholožce jeden ze zbylých malovaných šátků (sama si vybrala). Snad jsem udělala radost...

...k řešení únavy jsem se ještě nedostala, ale plánuju to. No, ono já vůbec hodně plánuju, třeba tetování, liposukci, koupi nějakých nových a potřebných kousků oděvů atd., ale skutek utek. Prostě přijedu utahaná z práce a už mi chybí síla na cokoliv jiného. Pokaždé si dávám týdenní předsevzetí, že budu "víc žít", víc si dělat radost, ale vždycky se dostanu nanejvýš tak ke koupi zmrzliny :-(, tož tak je to se mnou...

 

...tak už chodím zase do práce. Dobže mi sice ještě úplně nebylo, ale jinak to nejspíš nešlo a nebo šlo, ale já jsem už na to neměla...Podařilo se mi přesvědčit jednoho praktika na Zbr., abych se k němu mohla přeregistrovat, tak to musím příští týden udělat. A taky konečně řešit tu šílenou únavu, ten zběsilý začarovaný kruh, ze kterého nevím, jak ven.

   V práci to docela šlo a musím napsat, že jsem vděčná za koegyně z naší místnosti. Ono není úplně lehké, kfyž jde člověk něco vyřizovat na osobní a tam dostane otázku : "Vy máte dvě děti, že?" Tyhle otázky už za mnou půjdou do konce života a odpověď bude vždy bolet a rozhodí...Pak mě mladá kolegyně K. objímala. Tohle je nenahraditelné, právě objetí lidé nejvíce ze všeho potřebují a pro ty, kteří žijí sami, je to hodně velká vzácnost. (Tím teď nechci tvrdit, že mi nějak zvlášť vadí žít sama, ne, vážně, nevadí).

   Vadí mi zprávy a to, jak nám pořád všichni prezentují, že bude hůř. No, tak bude, změní se na tom něco, když se z toho budeme hroutit a lamentovat nad tím?

 

...nevadí mi, že prší, aspoň nemám takový ten nutkavý pocit, že mám být někde jinde než doma. A co si budeme nalhávat, jsem doma ráda a dokonce i sama, nějak ty lidi okolo sebe nemusím. 

...ráno jsem se musela smát, když jsem si vzpomněla na různé bloggerky a infuencerky, nebo jak se to vlastně píše. Jak na sítích vystavují svá dokonalá těla, načančané domovy a zdravá jídla...Mě po lince pochodovali (jako již tradičně na jaře) mravenci, kdyby mě někdo sledoval na soc.sítích, mohla jsem se tam jimi prezentovat :-D. Na druhou stranu, je tu jistota, že mi tutově nikdo nezávidí a nechce mě napodobovat. Pochybuji, že by někdo toužil po mravencích, šedivých odrostech a nelichotivé nadváze. No dobře, budeme tomu rovnou říkat tloušťka! A to už se vůbec nezmiňuji o svých troskách podprsenek. Kolikrát už jsem plánovala, že si půjdu nějakou novou koupit. A samozřejmě vždy zůstalo jen u těch plánů, nejen, že nesnáším nakupování a nakupování podprsenek obzvlášť, ale já ještě k tomu nesnáším i jejich nošení. Pokrytecky je nosím jen kvůli tomu: "Co by řekli lidé, kdybych ji neměla na sobě?"

   Kolikrát si říkám, že si dám nějaké předsevzetí a budu se snažit je dodržet. Třeba koupit si novou podprsenku, objednat se na kosmetiku, objednat se na nehty (no dobrá, tak nehty ne), začít znovu používat kalorické tabulky...A už dopředu vím, že to stejně neudělám, možná jednoduše proto, že to vlastně vůbec udělat nechci. Čím horší budu, tím méně lidí se o mě bude zajímat a třeba to bude i dobře.

   Teda, teď pochopitelně nechci tvrdit, že neobdivuji svou sestřenku v Anglii nebo tetu D. A to už se vůbec nezmiňuji o mé nedostižné sestře. Obdivuji a hodně, ale nějak necítím potřebu být jako ony. Možná proto, že to nejde a nebo proto, že se mi to nemůže podařit? Koneckonců, už jsem na sebe docela zvyklá, tak proč si na stará kolena zvykat na "někoho jiného"...

 

...čas běží, Velikonoce za námi. Letos tedy vskutku "vydařené". Na Moravu jsem sice dojela, i když s 50-ti minutovým zpožděním, v narvaném vlaku a vychlazená klimatizací. Těšila jsem se, jak si s mamkou zajdeme na procházku a na kávu (společně s tetou D.), jak se uvidím se sestřenkou J. a jejím mužem, jak zajedem k nim na zahrádku, jak si pokecám s nejlepším přítelem někde v parku, ale všechno bylo, samozřejmě jinak. Jak se říká: "Když člověk plánuje, Bůh se směje". Hned druhý den ráno jsem se probudila bez hlasu a s šílenou bolestí v krku. Takže jsem jen ležela, ležela, četla, občas prohodila  (chraptivě) slovo s mamkou a mrkla na TV. Mamka se o mě fakt starala, většinu nemocí jsem musela zvládnout sama, i když s nákupy od holek. Domů jsem nakonec nejela vlakem, ale autem, ve stavu, v jakém jsem byla jsem přijala pomocnou ruku, vlastně čtyři pomocné ruce. Byl to Ex manžel a T...ka.

...některé věci mě mrzely a bolely, i když se snažím chápat, ale prostě si pod pojmem spravedlnost představuji něco jiného, než někteří lidé okolo mě. Snažím se chápat i strach z nemoci a nákazy, dokonce bych řekla, že chápu, ale neznamená to, že mě to nebolí.

...no a samozřejmě následovala obvyklá fáze: Bez testů se na mě nikdo nepodívá, AG test nestačí, na PCR se člověk musí objednat, na Zbraslavi objednání trvá 5 dní, takže když mi bylo lépe, zajela jsem do centra a na konci týdne jsem hrdě vlastnila negativní výsledek. Co k tomu víc dodat???

...moc mě potěšila teta D., když mi darovala knížečku obrázků a básniček mého bývalého pana učitele ze ZUŠ (za mě se tomu ještě říkalo LŠU a chodila jsem tam osm let)

 

...pravdidelný problém, když něco dělám, honí se mi hlavou spousta myšlenek, které bych napsala, jakmile si sednu k PC, tak nevím co psát...

...práce, práce a práce, čím dál tím víc si myslím, že k ničemu nevede, že nemá smysl a je to ztráta cenného času, který čím dál tím rychleji ubíhá. Jak moc se tenhle systém liší od otrokářských společností starověku? Někdy mám pocit, že zas tolik ne. Zrovna včera jsme o tom debatovaly se ségrou u vína. Mnohem raději bych malovala, fotila, psala a byla s lidmi, na kterých mi záleží. Místo toho marním svůj čas v MHD a při něčem, kde je výsledek značně nejistý. A dostanu za to pár peněz, které mi stačí jen na to, na co kdosi nahoře určí, že bude stačit. Opravdu veliký pokrok od toho starověku :-D. (Teda, tím se vážně nechci dotknout lidí, kteří mají svou práci opravdu rádi a mají ji jako koníčka. No, ale popravdě,kolik takových lidí mezi námi je?)

   Počasí aprílové, bláznivé...a někdy takové depky, že v noci nemůžu spát, bojím se, že se neprobudím na zvonění budíku, nestihnu to, co stihnout mám a navíc nikdy nevím, jak dlouho budeme stát u kterého semaforu a a který přípoj stihnu...a mezi tím mi utíkají věci, které mají opravdový smysl. 

   Jako vážně, vždyť já jenom jezdím do práce, jsem v práci a když se vrátím domů, tak jsem unavená, jako bych někde házela lopatou a nechce se mi vůbec nic, jen přežít do dalšího dne.Prostě v sobě nedokážu najít žádnou sílu, žádnou chuť na pokračování. A tak si říkám, že jsem tady na tomhle světě vlastně naprosto zbytečná...jako jasně, vím, že neudělám žádnou blbost, ale ten pocit zbytečnosti to nemění

 

...venku zima, že by psa nevyhnal a dokonce poletuje i sníh. Sice všechno nezasypal jako u ségry, ale tady je každá vločka vzácnost. Tedy, po pravdě, ne, že bych po sněhu právě teď toužila. Mnohem raději bych se procházela u řeky, poslouchala ptáky a hleděla na kvetoucí stromy. A nebo jela "za synem". Jo, počasí člověk neporučí.

   Minulý týden tady byla o víkendu ségra, je jako smršť a absolutně jí nestačím, nejdříve musíme tam, pak zase támhle, potom koupit tohle, ale je mi s ní fajn. Navštívily jsme dceru, prošly se v lesoparku, procházely se po Kampě a také postály u Lennonovy zdi. Visela tam spousta básniček, většinou v angličtině, což bych louskala hezky dlouho, ale bylo tam i pár českých. Jednu z nich jsem si ofotila :-). Také jsme zašly do naší oblíbené galerie, opět jsme objevily plno obrazů, které nutně "potřebujeme" :-D. A poseděly jsme v kočičí kavárně. Kočičky to "daly" i v Covidové době a teď to tam mají ještě i vylepšené. (Také jsme jim s dcerou, nějakou tu korunu na podporu, poslaly. Hned jsme si naplánovaly, že bychom tam vzaly příští rok sestřinu starší vnučku :-).

 

   Dcera už se částečně vrátila i do práce a u sebe doma se snaží, jak jen to jde.

.... v práci všechno jako vždycky, občas mě potěší příjemné povídání s mladou kolegyní K. a též s jinými kolegyňkami, občas mě potěší, když někomu nebo něčemu pomůžou moje pečlivě psané postřehy a poznámky k jednotlivým produktům, ale nic z toho nevyváží to příšerné cestování, kdy je Zbraslav takřka odříznutá od světa (rozkopané příjezdové silnice z obou směrů). Každý den se mohu jen dohadovat, kdy dorazím do práce. A o cestě z práce škoda slov, protáhne se téměř na hodinu. Úplně zbytečně sedím v buse, který se posunuje od semafóru k semafóru v nekonečné koloně. Brečet by se chtělo. Pan primátor nám udělal z cestování jednu velkou dobrodružnou stezku odvahy. Dokonce nostalgicky vzpomínám na Břevnov a tři přestupy...

Do toho mě začalo bolet rameno a celá pravá strana zad (daň za věci umístěné ve výškách a tahání těžkých flašek s roztoky).

....a změna času také stojí za to, opět probouzení se do tmy a otázky, co vlastně ještě má smysl. Těžko pak uvěřit tomu, že nás nikdo neřídí a že všechno co se děje není někým naplánováno. Opakuji si v duchu, že "musím", ale moc to nepomáhá. (I když dneska jsem zase po dlouho době malovala - na objednávku mladých. A to přináší aspoň trochu radosti, i když bych věděla o někom, kdo by to namloval 100x lépe).

...s bývalou kolegyní jsme se nakonec nesešly, bohužel ji "čapla" nějaká chcípavka s horečkami. Tak věřím, že se z toho zase brzy vylíže.

....i na můj svátek si vzpomnělo dost lidí, což bylo příjemné. Jenom...tak moc...tak neskutečně moc se mi stýská po tom, co se nikdy, nikdy nemůže vrátit, po synovi...

 

... dny běží, válka pokračuje...nejraději bych si zacpala uši a zavřela oči, abych už tyhle zprávy neslyšela. Tak nějak jsem zvládla návštěvu zubaře v N...cích. Na férovku, bez půlky kouzelné tabletky bych to nedala. Teď nemyslím kvůli zubům. Jít okolo baráku, kam jsme si přivezli syna z porodnice a kde jsme první skoro dva roky bydleli je "sousto". 

   Podařila se mi práce, u které si nejsem až tak moc jistá a to mě docela potěšilo, stejně tak, jako, že "oblíbený" kolega měl dovolenou. Ono stačí stále noví a noví studenti, kteří nejsou s pořádkem žádní velcí kamarádi.

   K MDŽ jsem dostala od dceřina muže gerberku, což mě taky potěšilo :-).

   Nějak jsem přežila narozeniny, i když jsem, snad poprvé, neupekla nic do práce. Bohužel mi připadá, že tam už vůbec nemáme žádný kolektiv. (Což se, samozřejmě, netýká některých lidí). Třeba červená růže od jedné kolegyňky mě obrovsky potěšila, stejně tak, jako sms od "mého pana doktora"

...doma to mám jako v květinářství, protože jsem dostala nádherné kytky od dcery, jejího muže a také od dceřina otce. Včera proběhla mini oslava v oblíbené restauraci na Zbr. Nejvíce mě potěšilo, že dcera již má "chodící ortézu", i když ještě samozřejmě musí používat berle. A dáreček od ní, ten byl skutečně milý, je fakt, že na kupování parfému sama nemám ani pomyšlení a ten, kterým mě obdarovala, je můj úplně nejoblíbenější :-)

...venku už je několik dní opravdu nádherně, sice ještě dost zima, ale modřemodrá obloha, když se toulám okolo řeky nebo v lesoparku, nemyslím na nic, jen na ten klid, na zpívající ptáky a říkám si, že právě v tomhle je ukryto štěstí

   

... nikdy opravdu nikdy, ani v tom nejčernějším snu mě nenapadlo, že budu žít blízko území, na kterém je válka. Válka vždycky byla jen v učebnicích dějepisu a ve vzpomínkách starých lidí, kteří o ní mluvili tak strašně neradi. A teď ji máme, nebo vlastně mají, Slováci přímo za hranicemi. Pomáhat, posílat peníze, přijímat lidi, kteří utíkají, 100x ano, ale posílat zbraně...? Dělit je na zlé Rusy a hodné Ukrajince...svět přece není černobílý, ani tento konflikt není černobílý. Jenom se bojím, že už je to zase tady. Můžeš být pro a nebo proti, ale nic mezi tím. Kam se poděl zdravý rozum? Ti kluci, které nahnali do války z Ruské strany se nemohli bránit, prostě museli jít, copak oni mohou za Putina? Na obou stranách umírají synové, tátové, manželé...Každá smrt je zbytečná, úplně každá. A "ti nahoře" z toho zase výjdou "bez ztráty kytičky", jim se nikdy nic nestane. Jen ti chudí budou ještě chudší a ubozí ještě ubožejší.

   Nejraději bych obě holky zavřela někam do krytu a nechala je vylézt, až zase bude po všem (samozřejmě, že ne do stejného...). Vím, že to nejde, ale myslím si, že spousta matek přemýšlí obdobně...

   Trochu mě uklidňuje, že se moje názory na tuhle šílenou situaci shodujou s názory některých kolegyň, kamarádky I..ky, paní psycholožky, dnes měla obdobný názor i paní prodavačka z květnářství. No a před tetou D. hluboce smekám, jak se postavila na městském zastupitelstvu v H---ně za naše lidi, kteří si z různých důvodů nemohou koupit vlastní byt ani vzít hypotéku.

   Dost často nebo aspoň tak často, jako to jde, jezdím k dceři a přála bych si, aby byla v klidu a nemusela si dělat tak šílené starosti z toho, co se okolo nás děje. Každá máma se 100x víc než o sebe bojí o své děti.

   Místo jara nám napadl sníh, jako by počasí kopírovalo náladu ve společnosti. Včera by naše milovaná babička E.měla 119.let Často na ni myslím, jak by asi reagovala na všechno, co se okolo nás děje.

   Stýská se mi po mamce, ale dokud se dcera nebude moct na nohu úplně postavit, tak mě z Prahy nikdo nedostane. Věřím, že na jaře, až bude tepleji, se za mamkou podívám :-).

   

...dny běží jako šílené, z práce, do práce, k dceři, objednat nákup, zaplatit složenky, pohladit Královnu, zavolat mamce, zajít nakrmit kačeny a sýkorky k Vltavě (sakra, někdo mi tam odnesl "krmítka", kam jsem sypala sýkorkám. Plechovky a igeliťáky nikomu nevadí, "krmítka" ano. Občas něco uvařit nebo upéct, otevřít knížku a ztratit se v jiném světě...

...zajít si na preventivní prohlídku a potkat tam další, v pořadí již třetí doktorku :-(, na slova, že mě to střídaní doktorů sgtresuje odpoví, že tlak mám dobrý, tudíž není třeba mluvit o stresu. Zajímalo by mě, kolikrát se mě ještě někdo v té ordinaci zeptá, proč docházím na psychoterapii a od kdy? Jo a taky, jestli na to beru nějaké léky nebo jsem brala. Mám chuť začít ječet, ale samozřejmě to neudělám. Vždycky jsem si myslela, že člověk by měl mít ke svému lékaři důvěru, to jsem se, nejspíš, sakra spletla. A nebo nerozumím moderní době. Asi to tak bude.

...taky rozkvetla orchidejka, taky mě jedna milá "holka" z prvního patra oslovila s tím, že mají radost z toho, co mě na jaře čeká, taky se další ptala na to, jestli ještě někdy budou šátky...taky jsem viděla na zahradě žlunu nebo žluvu (nevím přesně, ale měla červenou hlavičku)

 

....tak nějak si říkám, že mi úplně nejvíc chybí takové to papírové psaní, prostě se mi ta myšlenka mezi hlavou a klávesnicí nějak přeruší. Často se ptám sama sebe, jestli nám tahle rychlá doba opravdu jen a jen "dala"? Někdy mám dojem, že i vzala, třeba papírové dopisy a bylo by toho mnohem a mnohem víc.

   Včera jsem si udělala normální, klasické topinky, na sádle, s česnekem. Napadají mě takové blbosti. Týden celkem náročný, možná to není jen těmi událostmi, ale tím, jak k nim přistupuju. Neumím to, ale jinak, ta psychická únava mi to všechno komplikuje a vyčerpává mě mnohem víc, než ta fyzická. Stejně tak, jako mě mnohem víc stresuje doprava do práce a z práce, než práce samotná. Momentálně řeším především to, jak zvládnout všechno v práci a pomoc dceři.

...jenomže pak se stane, že se v práci musím zdržet, venku leje, ale žádný autobus mým směrem nejede, na zastávku dorazím mokrá jak myš, spoj na Zbraslav mi ujíždí před nosem a při nasazování respirátoru zjistím, že jsem ztratila náušnici s Keltským motivem...no a pak tam sedím v zastávce a brečím, je mi, sakra jedno, že jsou okolo lidé. Doma se ke mě tulí zrzavé potěšení, protože nějakým kočičím smyslem vycítí, že už prostě mám dost a v noci, když se mi konečně podaří usnout přichází ve snu syn, pokládá na stůl velikou dřevěnou mísu se spoustou čokolády a lehce se usmívá...

...v práci mě objímá mladičká kolegyňka...rozvinulo se poupě na orchidejce...telefonuje mi Nejlepší přítel. Prostě jsou některé věci, kdy se objevuje světlo :-)

...a přes tu únavu si říkám, že musím mít čas i na procházky, na T...ku, na psaní. Jasně, taky stále bojuji s tím, "musím" uklidit, ale uklízím přece kvůli sobě, nikdo mě do toho nenutí, stejně tak, jako do ničeho jiného

...ve čtvrtek jsem byla s dcerou v laborce na odběrech. Už dlouho jsem se nesetkala s tak úžasným přístupem ve zdravotnickém zařízení. Sestřička se tam o nás starala jako o vlastní, dceři, které se dělá při odběrech špatně připravila v Dětském koutku provizorní lůžko, pomáhala ji přesouvat na odběrové křeslo a zpátky na vozík, mě uvařila čaj, prostě úžasný přistup. A taky jsem si uvědomila, jak zvláštně fungují rodinné linie, protože jsem shodou okolností měla u sebe kapesník, který ušila a obháčkovala moje babička, ten kapesník, který je starý víc jak 40 let jsem namáčela a přikládala na čelo její pravnučce...

...no a také mě svou návštěvou poctil Ex manžel, tedy, kvůli mě ne, to je samozřejmé. Přijel večer, takže jsem i uklízela a měla pro něj nachystanou večeři, přivezl víno, ale neexistuje důvod, který by mě přinutil přerušit "suchý měsíc", podívali jsme se na TV a ráno vyrazili k mladým. Výhoda byla, že mi pomohl s těžkou taškou. U dcery jsem pomohla s tím, co bylo potřeba, povídali jsme si a dokonce jsme se i zasmáli, zvenčí bychom vypadali jako docela normální rodina...dokonce i Královna ho (bez syčení) toleruje. Přiznám se, že už k němu nechovám žádnou zášť, ale vím, že kromě rodiny bychom spolu už nenašli žádné společné téma. Nemám mu to za zlé, ale prostě to tak je. Na druhou stranu jsem vděčná za to, že spolu dobře vycházíme

 

   ... v práci je toho víc než dost a ta únava to všechno ještě komplikuje, i když, nemohu říct, že by tam nebyly i fajn okamžiky. Třeba některé mladé kolegyňky, sušenka od jedné paní z prvního patra, paní sekretářka, už v hodně pokročilém věku, která mi každý den nosí noviny. Prostě člověk musí vidět i to hezké okolo sebe.

   Bohužel se stalo něco, co se stát nemělo, i když to, naštěstí, ještě dopadlo vcelku dobře. Dcera zakopla na schodech a zlomila si nohu. Prožívá opravdu velikou bolest, protože si nesmí vzít žádné léky, které by to trochu otupily. No a může jen ležet, což zase odnášejí záda. Holčička moje a nemůžu jí od té bolesti nijak pomoct. Nejhorší ze všeho je pocit bezmoci.

   Včera jsem jim vezla jídlo a pomohla s nějakými maličkostmi, které potřebovala doma udělat. Pokud to bude nutné, vezmu si dovolenou, protože sama být nemůže a na jejího muže, který teď končí neschopenku, nejspíš tu něj v práci netrpělivě čekají.

   Zvláštní, v den, kdy se to stalo Královna ráno úplně šílela,nepřetržitě mňoukala, lítala po bytě, prostě se chovala úplně jinak než normálně. začínám si myslet, že zvířata vědí některé věci předem. Pravda, sama jsem se taky probudila s takovým divným pocitem...

...T..ka se rozhodla dát některé věci po synově do aukce na pomoc vážně nemocným dětem. Jsem za to ráda a a cením si takového rozhodnutí. 

   Venku je nádherně, úplně modrá obloha a u řeky bylo fantasticky. Skoro se mi už ani nechce věřit, že jsem kdysi, před mnoha a mnoha lety zažila takový nádherný zářivý únor. Kde by mě tenkrát napadlo, co všechno přijde...

 

...Covid si vážně nevybírá, tak došlo i na mě, příznaky se střídaly jako počasí a ráno jsem nevěděla, co mě bude bolet za dvě hodiny nebo, nedejbože, večer. Jediný, kdo si liboval, byla Královna, byla jsem pořád s ní a ve většině času v posteli, protože na nohou jsem dlouho nevydržela. Lékařská péče samozřejmě setrvalý stav - tudíž telefonáty se sestrou, která se mě snažila přesvědčit, že karanténa trvá pět dní, takže bych měla být po této době fit. No, nebyla jsem..., přesto už jsem se pak rozhodla, že se v polovině týdne vrátím do práce. Nevím, jestli se tahle pitomá nemoc vyznačuje sklonem k depresi, ale měla jsem pocit, že na mě úplně všechno padá, venku šedivo, brzy tma a hlavou se mi neustále honily myšlenky na syna, na jeho zbytečnou smrt, stále dokola jsem si opakovala "Proč, proč, proč?". Nedokázala jsem vzít do ruky žádnou knížku, o které jsem věděla, že je v ní napsáno věnování od něj, neviděla jsem před sebou nic hezkého a žádné "světlo na konci tunelu", přesto, že na jaře nás čeká to nejhezčí, co může ženu v mém věku potkat.

   Mile mě překvapila dcera, která mi tady nechala za dveřmi léky, nákup a uvařený oběd, mile mě překvapila naše paní sekretářka, která mi nabídla, že mi přiveze nákup, stejně tak, jako "můj pan doktor". Vzhledem k tomu, že z jejich strany je na silnici stále objížďka, jsem s díky odmítla. 

   Nemile mě překvapila T..ka, která rovněž chytla Covid a neměla nejlehčí průběh, vzhledem k tomu, že bydlí sama jsem se o ni dost strachovala. Naštěstí má blízké přátele, kteří jí pomohli. A taky se umí bránit a vymohla si vyšetření u své doktorky, protože léky "ordinované po telefonu" nezabíraly.

   V práci jsem pochopila, že jsem návrat tak trochu uspěchala, jsem pořád příšerně unavená a motá se mi hlava. Naštěstí je "můj pan doktor" uznalý, i když práci vyžaduje v požadovaném objemu a čase.

   Včera jsem se viděla s dcerou, byla jsem ji navštívit, viděly jsme se skoro po měsíci. Povídaly jsme si a konečně jsem ji mohla obejmout.

   Dnes jsem se pokusila trochu uklidit a zašla jsem k Vltavě (naplnit krmítka), ta krátká cesta mi dala zabrat tak, jako kdybych ušla nejméně 10 km. Pevně věřím, že se to zase urovná a bude mi líp.

   A taky držím "suchý leden-únor", na synovu památku, protože "suchý" leden držel ten rok, co zemřel...

 

... dcera s přítelem se vrátili v pořádku z toho pohádkového ostrova, jsem za to nesmírně vděčná. Ještě jsme se od jejího návratu neviděly, ale až bude chtít, tak se určitě sejdeme.

... v práci stále vše při starém, jen ty návraty skoro za tmy...jenomže se s tím nedá nic dělat, úpravy silnic, nesmyslné objížďky a délku pracovní doby, stejně tak jako jízdní řády ovlivnit nemůžu. Známá moudrost, člověk musí přijmout to, co nemůže změnit ani ovlivnit. Vlastně toho mohu ovlivnit nebo změnit jenom opravdu málo. Třeba uklízení odpadků okolo našich popelnic, protože trápit se tím, že tam jsou a čekat, že je sebere někdo jiný je zbytečné. Jsou to jen takové maličkosti, které mohu. Třeba chodit sypat do "krmítek", které jsem si pověsila na stromy u Vltavy. (Občas nám tady nasněží a to je pak ta procházka ještě o hodně hezčí).

... snažím se být vděčná za každou maličkost, která ke mě přichází, třeba za to, když paní domácí v bytě nade mnou hraje na klavír, za to, když vidím na náplavce stát volavku, za chlupatou "kouli", která se ke mě tulí a strká do mě čumáčkem. Nikdo, kdo nikdy nebyl sám nepochopí, jak úžasné je mít zvířátko, živého tvora, který se k němu přitulí. (Teda, pravda, Královna občas i kousne nebo sekne drápem, ale stejně bych ji za nic na světě nedala).

...přiznám se, že v práci už jsem se tenhle týden neudržela a řekla svůj názor: "Oblíbený" kolega nesl velkou kabici a před ním troje zavřené dveře. Vůbec jsem nepřemýšlela, udělala jsem to, co by udělal snad úplně každý a úplně každému. Dveře jsem mu otevřela. "Umím si otevřít sám", pronesl vztekle. Nenechala jsem se odradit a otevřela jsem i další dvoje dveře. "...říkám, že si umím otevřít sám!". Tak to už bylo moc i na mě: "Prosímtě, nechovéj se jak malý uražený kluk!", zvýšila jsem hlas a šla si po své práci. A chtělo se mi brečet, denně vnímat to jeho nepřátelství a negaci... někomu to může připapadat malicherné, ale žiju v tom už tolik let. Je to ten nejhlavnější důvod, proč bych, bez ohledy na svůj věk, na přátelské kolegyně a některé kolegy a taky na "mého" pana doktora, z práce z hodiny na hodinu odešla.

...opravdu moc bych chtěla něco změnit, ale neumím to. Dívám se na fotku, kterou měla schovanou moje milovaná babička, na té fotce můj první kamarád z našeho baráku v kolonii, náš soused, drží za ruku baculatou, rozesmátou holčičku s vlnitými vlásky, v barevné zástěrce. Jakou měla asi barvu? Fotka je, samozřejmě, černobílá. Kdy a jak se ta rozesmátá holčička ocitla na té koleji, kterou lemují jen zastávky se jmény: "to nezvládnu", "to nedokážu", "tam se nechodím", "tohle si nezasloužím"...???

... tak máme dnes nejdepresivnější den roku, no, nevím, většina dní v lednu mi připadá depresivní úplně stejně. Venku je většinou šedivo, prší nebo mží a domů se dostávám skoro za tmy. Prostě lahůdka!

   Dcera s přítelem v pořádku doletěli na nádherný exotický ostrov a teď si tam užívají překrásného teplého moře, potápění s delfíny, čerstvého ovoce a další úžasné věci. Přeju jim to z celého srdce.

   O víkendu přijela ségra, to je návštěva, na kterou se vždycky moc a moc těším. Pravda, návštěvy obchodů moc nemusím, ale nějak jsem její sezení u paní, která ji líčila, přežila chozením po pražských uličkách a dokonce jsem nakoukla do kostela Sv.Jakuba poblíž Kotvy. Podívaly jsme se spolu na výstavu v Palfyho paláci - Svatá Ludmila, která byla skutečně nádherná a navíc zdarma. No, ale to nehrálo roli, protože bychom si klidně koupily i vstupenky :-D. Taky jsme se prošly po Karlově mostě a nahlédly do naší oblíbené obrazové galerie. Jedna z majitelek nás vzala na pravý Malostranský dvorek a co víc, do sklepa, ve kterém je pilíř středověkého Juditina mostu. To byl zážitek, sáhnout si na něj. A každá máme i něco menšího, nač se dá sáhnout :-D doma. A taky jsme spolu viděly film o Karlu Gottovi a vypili celkem tři lahve vína :-). Pravda, jsme každá úplně jiná, ale vím, že ségra je "můj človíček". Úžasná zpráva byla, že švagr začal pátrat po rodokmenech a dostaly se mu do ruky (díky mamce) fotky po babičce E. Některé fotky jsme vůbec neznaly.... a tak jsme si se ségrou prohlížely ty, které si ofotila a hledaly va tvářích dědečků, pradědečků, babiček a prababiček rysy našich dětí...Nejvíce podoby jsme našly u mého syna...jenomže ten už ji nikomu nepředá...

Taky jsme se kochaly nádernými exotickými fotkami, které posílala dcera a těmi roztomilými, na kterých byly ségřiny vnučky :-).

...a dostala jsem překrásný dárek, Stříbrnou vážku na řetízku, k tomu už asi nemusím ani nic dodávat.

....v práci to nějak funguje, jsem ráda za novou paní laborantku, díky jí se mi tam chodí o něco lépe, i když ta rána...k tomu těžko co dodávat. Na druhou stranu, v práci přece jen aspoň s někým mluvím, občas se i něčemu zasmějeme

...jsme zase o rok starší, ale v jádru se v novém roce nic nezměnilo. V práci už máme novou kolegyni, je to úleva, protože přesně ví, co se má dělat a také je milá a sympatická. Bohužel, protivný kolega je na mě stále stejně protivný a skoro mě nenechá s novou kolegyní ani promluvit. Vím, že si z toho nemám nic dělat, ale přesto na mě působí hodně špatně negativní energie, kterou z něj, vůči sobě, cítím. Přiznám se, že jsem se do práce po svátcích i malinko těšila, protože už mi to, že nemám s kým promluvit (Královna nějak moc neodpovídá :-) ) trošku vadilo.

...lahůdka ovšem nastane od následujícího pondělí, kdy se tři měsíce bude opravovat silnice (směr do práce) a mimo špičku, což je doba, kdy ráno jezdím, bude složitá objížďka s použitím vlaku. Budu tedy muset jezdit do práce později a odpoledne pak naopak trčet v dopravní zácpě. Jo, člověk by si měl vážně dávat pozor, co si v duchu přeje. Např. "kdybych nemusela tak brzy vstávat...". A mám to tady. Prostě si neumím přát...

   Královna konečně "navštívila" veterinu, skoro půl hodiny jsme ji s dcerou naháněly do přepravky. Po cestě se hodně pronesla a v čekárně se s ní chtěli skamarádit dva velcí psy, kteří byli z domova na kočky zvyklí. Tak to ani náhodou. Naštěstí je v pořádku, dostala injekci a já radu, že by měla zhubnout, No, dopadne to asi stejně jako s hubnutím u mě :-D. Královnu omluvá to, že tady v malém bytě moc pohybu holdovat nemůže. Mě neomlouvá nic :-(.

   (Dcera se chystá na dovolenou do teplých krajin, tak pevně věřím, že vše bude v pořádku a že tam načerpají energii z moře a sluníčka.)

   V práci se objevil kolega, s kterým jsem před lety dělala na velmi úspěšném projektu. Malinko zestárnul, ale stále vypadá dobře, ve Státech se jim opravdu daří a moc rádi jsme ho všichni viděli.

   Přiznám se, že jsem vždycky ráda, když se mi ozve spolužačka z Liberce, je to příjemné, vidět, že i po tolika letech jsme spolu v kontaktu.

   Jinak celkem pohoda, včera jsem se dokonce dívala do půlnoci na "Kleopatru" a otevřela si k tomu dobré červené víno (pochopitelně, že jsem nevypila celou lahev :-) ). Dnes nasněžilo, takže dlouhá procházka a nějaké focení, užívám si ticha, toho, že nemusím nikam spěchat, netvrdím, že k sobě chovám nějakou zvláštní sebelásku, ale přiznávám, že se mi s Královnou a se sebou žije docela spokojeně. I když to taky neznamená, že se mi nikdy nestýská, asi úplně nejvíc po dávné Nejkámošce, ale po takové, jaká bývala před lety...

 

 

 

 

Rok 2021

 

... poslední den roku 2021, Silvestr...nikdy jsem ho neměla nijak zvlášť ráda, možná úplně dávno pradávno, jako dítě, protože jsme mohly být se ségrou déle vzhůru. Bavit se a radovat na povel? Vážně mi to nikdy moc neříkalo. Pravda, zažila jsem už různé Silvestry, v dětství a mládí většinou na chalupě, s prskavkami, masem z naší zahradní udírny, zažila jsem milování o Silvestrovské půlnoci, hlídání holčičky od sousedky, zažila jsem Silvestr v práci,Silvestry s přáteli v N...vicích, hru "Aktivity" u ségry (tu si budu pamatovat napořád, protože jsem ještě měla syna), prostě byly to různé přelomy roku. V posledních letech nikam nejezdím a snažím se být s Královnou, která nesnáší petardy. Ani se jí nedivím a přála bych si, aby se tahle pitomá zábava dostala na seznam zákazů (jiné věci umí vláda zakazovat z fleku). Myslím, že každý, kdo má pejska nebo kočku mě pochopí.

   V posledních letech chodím na procházky po Praze, také dnes jsem se vypravila. Z původně zamračeného dne se vyklubal nádherný, slunečný, teplý jako na jaře. Zajela jsem k Břevnovskému klášteru, ale kostel byl, bohužel, zavřený, takže jsem betlém viděla jen přes zasklené dveře. Prochodila jsem klášterní zahradu a park a pokračovala na Nový Svět, hemžilo se to tam lidmi, což není nic pro mě. U Lorety jsem si poslechla vánoční zvonkohru a moc jsem si přála, aby tam, spolu se mnou, byla moje sestra, která tyhle procházky starou prahou má moc ráda. Chyběla mi a jak!!! Přes Hradčanské náměstí jsem se dostala až na to Malostranské a uvažovala jsem ještě o Karlově mostě a o Kampě. Jenomže na Kampu bych chtěla s nejlepším přítelem, mám ji tak nějak s ním spojenou, i když samozřejmě, se ségrou taky. Tak jindy!

   Doma romantická a humorná knížka o Vánocích v Paříži a nealkoholický sekt, pár oříšků, kozí sýr s fíky, mazlení s Královnou. A úplně pohádkový západ slunce, obloha plná těch nejkrásnějších barev.

Prostě tak nějak...

   

... mílovými kroky se blíží konec roku, dokonce nás na pár dní potěšil sníh a mráz. Druhý svátek jsem zasněženou Prahou projížděla a kus cesty šla k T...ce. Potěšila jsem se s králíčky, tedy, s králičicí, králíček je moc bojácný. A taky mě potěšila T...ka, když vyprávěla, jak prožila 1.svátek s rodinou, s maličkým synovcem a dostala od své mamky hezké dárky. Při Proseccu jsme si vyměnily dárečky i my. Dostala jsem (mimo jiné) nádherný malovaný kamínek s Malým princem, růží a liškou. Malý princ je jednou z mých nejmilejších knížek, chtělo se mi brečet. Skoro stejně tak, jako když jsem na Vánoce vybalila motivační zápisník od dcery :-). Dávno, pradávno pro mě nejsou dárky o ceně...a možná, že nikdy ani nebyly...

...první všední den po svátcích mrzlo a nádherně svítilo sluníčko, udělala jsem malinkou kytičku z anturie a břečťanu a jela do M...ka. Počasí se vážně vyznamenalo, v lese se třpytil sníh, po bahnu ani památka, všechno krásně zmrzlé a vzduch voněl zimou a jehličím. Nahoře na vyhlídce plno lidí, nedalo se brečet, jen zapálit svíčku a položit kytičku vedle jednoho květu rudé růže, který tam ležel od Štědrého dne. Bývalý manžel přinesl jmelí a ke kořenům borovice, co roste na skále, jsem položila kamínek s namalovaným Betlémem - aspoň kousek Vánoc...Nad propastí létali a křičeli krkavci, stáli jsme proti slunci a najednou jsem viděla, jak k nám míří úplně bílý pták, chvíli jsem přemýšlela, jestli může být tak velká holubice (nebo hrdlička), když nám proletěl nad hlavami a náhle změnil barvu, zčernal...Nevím, jestli se stalo něco, co se nedá pochopit a nebo jsem byla natolik oslněná sluncem, že jsem viděla bílou namísto černé...nevím, skutečně nevím...

...nalila jsem šípkový čaj z úplně nové termosky a Ex vytáhl obložené housky, "poobědvali" jsme ve stoje, protože odpočívadlo bylo obsazené, nejdříve pánskou jízdou a pak rodinkou s malými dětmi. "Připili" jsme si na nádcházející nový rok a též "synovi", čokoládovými flaštičkami s vaječným koňakem a vydali se zpět do údolí. To počasí nám fakt snad seslalo samo nebe, protože po zbytek mého volna už jen a jen prší a všude venku je plno bláta.

...včera jsem po návštěvě psycholožky (místo, kde mohu mluvit o všem a úplně klidně a bez výčitek brečet, kde nemusím být silná a statečná...) byla pozvaná k dceři na oběd a pak jsme spolu prožily pár hodin v úžasném obchodě. Vážím si toho, že tam chtěla jet se mnou :-). Nakonec mě odvezla domů.

 

...jsou svátky, od rána drobně sněží...škoda, že na Štědrý den nesněžilo, ale člověk nemůže mít všechno a bílé Vánoce jsou tady v Praze raritou. Hned brzy dopoledne jsem vyrazila k soutoku Vltavy a Berounky, šla jsem mezi sněhovými vločkami a užívala si to ticho a samotu. A stihla jsem ještě naplnit krmítka (mám dvě u slepého ramene Vltavy). Sváteční den trochu pokazil nějaký "bláznivý řidič", který hned ráno srazil obě popelnice před domem, takže to tady vypadalo jako na skládce. Ostatní obyvatelé domu si buď nevšimli a nebo, jako jedna sousedka, zůstali k tomuto faktu nevšímaví. "Zahrála" jsem si tedy na popelářku a pomocí starého smetáku a malé lopatky tu spoušť uklidila.

   Boží hod by měl být o rozjímání a oslavě Ježíšova narození, takže poslouchám koledy, rozjímám a jsem ráda, že nemusím na žádnou návštěvu.

   Konec roku byl hektický, hlavně v práci, vracela jsem se úplně vyčerpaná a cítila velikou vděčnost ke Královně, která mi usínala na rameni a přenášela na mě svůj klid. Na druhou stranu jsem byla v práci obdarována cukrovím, perníčky, drobnými dárečky a od jedné ze studentek dokonce "čajovým" adventním kalendářem. S touhle studentkou jsme si poslední den v práci chvíli i zahrály stolní hru, kterou přinesla. Samozřejmě, že neoblíbený kolega nezačal být příjemný ani s blížícími se Vánocemi, ale s tím už prostě musím žít, s tím, že jsem mu trnem v oku a pravděpodobně navždy budu. (Tehdy, když už mám pocit, že nemůžu, tak většinou přichází táta, sice jen ve snu, ale už mi to připadá jako pravidlo, takže i teď nedávno se mi o něm zdálo. Potřebovala jsem s něčím pomoct a on se objevil, v tom snu, s pomocí a radou. Vždycky se mi ráno uleví). Kolikrát jsem si v těchto dnech říkala, jak moc bych se chtěla opřít o něčí rameno, ale přestala jsem věřit...a tak nevěřím ani tomu, že by takové rameno někde existovalo.

   Krásné bylo sezení s paní psycholožkou, neskutečně mě překvapila, protože pro mě měla dárek (brož ve tvaru vážky s červenými křídly...). Pochopitelně jsem pro ni také měla dáreček, ale vážka, vážka má pro mě v posledních letech, opravdu kultovní význam.

   Chaos se nevyhnul ani domovu, poslední dva dny před Štědrým dnem jsem zběsile uklízela, protože víkend předtím jsme byly s dcerou navštívit babičku na M...ku a předat jí dárky a též jsme, aspoň symbolicky, upekly pár kousků cukroví. Na M...ku jsem, aspoň na kratičkou chvilku, navštívila kamarádku D. a vypila u ní kávu, pohladila pejsky, předala dáreček a hlavně jsme se spolu objaly. 

   Plánovaný Štědrodenní oběd v restauraci na Zbraslavi jsme museli oželet, takže jsem ještě na poslední chvíli sháněla vinné klobásy a vzhledem ke komplikacím v dopravě přistoupila na to, že ke mě v předvečer Štědrého dne přijede bývalý muž. Takže další honička, dopoledne úklid, cesta k dceři (po cestě v autobuse mi po tvářích stékaly slzy, tohle období je opravdu hodně emotivní), kde jsme zadělaly na vánočku (ještě jsem běžela pro zapomenuté droždí) a pak hodně akční tvorba. (Tohle by si zasloužilo samostatný příběh, každopádně, pokud vám někdo bude tvrdit, že vánočka, pletená najednou ze šesti pramenů, se dá pochopit podle videa na you tube, nevěřte!!! JE TO PAST!!!) Nicméně, v pozdních odpoledních hodinách, obdarovaná jmelím, jsem bez vánočky, odjížděla zpět na Zbraslav, kde měl za chvíli dorazit bývalý manžel. Pochopitelně jsem dceru jmelím obdarovala také :-).

   Nezapomněla jsem ani na mamku a sestru, které ten den také, jak doufám, potěšil květinový dárek.

   Královna naštěstí zachovala dekórum, (i když k "polštářku" na uklidnění ani nečichla), ale nehodlala bývalého muže zakousnout. Dokonce na něj ani nesyčela, což byl šok i pro mne :-D.

   Obdaroval mě vínem, které jsme si otevřeli k televizní pohádce a společně jsme si pobrečeli při vzpomínkách na syna. 

   Druhý den po snídani (vánočka koupená na farmářských trzích :-) ) jsem začala připravovat ten slavnostní oběd a Ex se vydal (na můj popud, do květinářství), aby dceři koupil tradiční vánoční kytku. (A tak jsem, zase po třech letech, dostala také vánoční kytku. Dříve nám ji všem kupoval syn). Nejkrásnější vánoční dárek je živá kytka a jmelí, aspoň pro mne. 

   Pokračovala jsem v přípravě oběda, ale jak nejsem zvyklá mít někoho doma, zapomněla jsem dát pod talíře mince a později jsem zapomněla naservírovat na stůl kyselé okurky. Dorazila dcera s přítelem a vánočkou a cukrovím a salátem :-), hrozně moc jim to slušelo, poobědvali jsme, předali si nerozbalené dárky (na ten největší, na který se všichni nejvíce těšíme, na ten si ještě musíme počkat). Povídali jsme si, ale čas utíkal...mladí brali Ex na nádraží, takže jsme se rozloučili a mě čekal první Štědrý večer úplně o samotě. Tedy, až tak úplně ne, ale Královna měla návštěv dost a trucovala v ložnici. (Přišla paní domácí, popřály jsme si hezké svátky a vyměnily jsme si malé dárečky).

T...ka byla, stejně jako loni, za synem, takže poslala "vánoční" fotky z kraje skal a lesů...

   Ještě nikdy jsem nebyla na Štědrý večer sama, ale všechno je jednou poprvé. A až tak úplně mi to nevadilo, povečeřela jsem zbytky, pomalu jsem si rozbalila dárky od dcery a jejího přítele, které mě potěšily, i když už dávno pro mě Vánoce nejsou o dárcích a taky už nikdy nebudou...Nalila jsem si skleničku vína, dívala se na pohádky a vzpomínala na ty nejkrásnější Vánoce, na Vánoce dětství a hlavně na ty, kdy jsem měla okolo sebe své děti...na všechny ty pozdější Vánoce, kdy jsme se společně setkávali na Štědrodenním obědě, na ty, kdy jsme byly s dcerou u večeře jen spolu, ale věděla jsem, že syn  s T...kou jsou jen na druhém konci Prahy, případně na Moravě u ségry...

   Na druhou stranu jsem si uvědomila, když jsem viděla fotky dceřina stolu prostřeného na Štědrodenní snídani a Štědrovečerní večeři (s porcelánem, který si obě pamatujeme od dětství), že tohle jsem jí předala já (tak, jako mě to předali naši a babička E...ka), ten rituál svátečních stolů, stejně tak, jako mě nesmírně potěšilo, že stromeček ozdobila i starými ozdobami, které pamatují její a synovo dětství. A v "tomhle" jsem byla pořád s ní, i když fyzicky jsme byly každá jinde...

....jsem vděčná za svou rodinu, za sníh za oknem, za Královnu, za všechno, co vypadá jako samozřejmost, ale samozřejmost to zdaleka není...

 

...čas běží, je mi líp a brzy už zase půjdu do práce. Vlastně mi ta samota ani tolik nevadila, dny, kdy se blíží Slunovrat, kratičké dny a dlouhé noci, dny, kdy by měl člověk rozjímat, "nořit" se do hloubky své duše, odpouštět, snažit se chápat...neblázním s pečením ani s úklidem a nechybí mi to...

...dceři jsem k narozeninám nechala poslat kytku (prý se jí moc líbila) a její přítel si tady byl (v den dceřiných narozenin) vyzvednout "mikuláše" a překvapení pro ni. Překvapená sice byla, ale netrefila jsem se do "kousavosti"...tak už to někdy s překvapeními chodí... (Jsem ráda, že mají dceru rádi rodiče jejího přítele a mám z toho hezký pocit). 

...s dcerou, ségrou, sestřenicí J., mamkou i T..kou jsem v telespojení, takže o nich vím a ony zase vědí o mě. Samozřejmě, že se taky občas ozve bývalá spolužačka, nejlepší přítel, naše paní sekretářka, "můj pan doktor" (dokonce nejen kvůli práci) a jeden z mých mladých kamarádů. Neteřinka mě dokonce pozvala na Vánoce k sobě. Moc si toho vážím a věřím, že pochopí, proč nepřijedu. Mám ji moc ráda, holčičky také, stejně tak, jako mamku a ségru, ale Vánoce už pro mě vždycky budou spojené se ztrátou, která nikdy nepřebolí a připadá mi nefér přetvařovat se a nutit k veselosti. Není to vůbec o nikom jiném, tyhle pocity jsou jenom o mě...

.... je předvečer narozenin mého syna, už třetí narozeniny, kterých se nedožil...ještě jsem nemohla jet "za ním" tam do skal (a dnes by tam bylo obzvlášť krásně, protože svítilo sluníčko a určitě se taky udržel i sněhový poprašek). Celé odpoledne jsem malovala kamínek s "betlémskou" rodinkou, abych mu ho tam, až to půjde, mohla položit.

   Dokonce mám (opožděný) adventní věnec, ale ještě by to chtělo pár větviček a hlavně jmelí. No, větvičky budou později a pevně věřím, že jmelí od někoho dostanu.

 

 

...a máme tady zase Mikuláše, pochybuji, že by si mě odnesli čerti, i když taky pochybuji o tom, že bych snad byla celý rok hodná. No a s Královnou, s tou by měli těžké pořízení, takže s peklem máme obě šlus... Už je to tak dávno, když jsem přesně na Mikuláše odcházela od svého chlapečka, abych mu z porodnice přinesla sestřičku...Dcera byla vlastně takový, trochu opožděný, Mikulášský dáreček.

Jo, kde jsou ty časy, kdy za dětmi chodila ta "nebeská" trojice...a nebo kdy jsme jim nechávali dárečky pod polštářem, s tím, že Mikuláš se do bytu dostal tajně přes balkón. Ty nejhezčí vzpomínky, na dobu, kdy děti byly malé a měla jsem pocit, že je společně s mužem, můžeme před vším ochránit...

...nadílku jsem dostala na "Barborku", jednak nádherně sněžilo, což je v Praze vzácný úkaz a druhak se tady zastavil okatý chlapeček paní domácí a předal mi sáček ovoce. Samozřejmě jsem pro něj také něco malého měla :-).

...bohužel jsem zase nemocná, díky pravidlům, které v současné době vládnou, jsem nejdříve musela jen telefonovat, pak čekat na testy, pak na výsledek testu, takže jsem antibiotika, protože nemám Covid (možná to očkování fakt funguje :-D), dostala dost pozdě. Jasně, že nemám na úklid a pečení ani pomyšlení, jsem ráda, když si uvařím čaj - na sporáku, neboť rychlovarná konvice dosloužila, aniž by mě předem varovala :-(. No a aby toho nebylo málo, tak jsem si, kvůli zimnici, vytáhla peřinu, pod kterou u mě spává ségra (všichni ostatní by se pod ní totiž "upekli"). Říkala jsem si, povlečení jsem měnila před její poslední návštěvou, takže netřeba. Ovšem, Královna nelenila, ucítila Vetřelkyni a je jasné, jak si označila svůj majetek. Peřina se do pračky nevejde a peří se vyprat nedá, takže asi tak...

...nejvíce mě mrzí, že nemohu pomoct dceři s úklidem, protože rekonstrukce u nich stále trvá. No, prostě, nemarodila jsem od loňského ledna, takže teď si to vybírám i s úroky

...asi to vypadá, že pořád jen fňukám, možná to tak je, neumím sama sebe posuzovat objektivně. Snažím se aspoň trochu pomáhat, jak to jde, jsou to asi jen maličkosti, jako třeba potravinová sbírka, příspěvky pro Adventní koncerty, ale třeba se i maličkosti počítají...

 

...chodím už zase do práce a pevně věřím, že na začátku roku k nám opravdu přijde, aspoň na poloviční úvazek nová paní (je zkušená a práci zná). O něco horší to bude od nového roku s penězi, jak jsme byli upozorněni, protože jsme tentokrát získali málo grantů. O financování určitých oborů pomocí grantů si skutečně myslím své, ale myslet si, samozřejmě, můžu co chci. No, nezbývá než věřit, že se s tím nějak "poperu" a zvládnu to.

....trápí mě polarizace společnosti a nevraživost mezi očkovanými a neočkovanými, připadá mi to jako rozeštvávání lidí a ani jedna skupina nechci přijmout rozumné argumenty té druhé...

...sledovala jsem poslední rozloučení s Mekym Žbirkou a bylo mi moc a moc smutno, ale jeho písničky tady budou pořád...

...v šedivém podzimním dni jsem šla k lesní kapličce, zapálila svíčku a modlila se k Panně Marii Zbraslavské...

...jinak se raduji z umytých oken, z toho, jak mi u televize leží Královna důvěřivě na klíně, z každého paprsku sluníčka a samozřejmě se taky moc a moc těším...

 

...mám neschopenku a úplně dobře mi není, bez Endiaronu se zatím neobejdu. Přiznám se, že je mi tak nějak, částečně, jedno, co se děje v práci, i když samozřejmě, že se z práce ozývají (studentky kvůli konzultacím ohledně práce. Nevím, co by si počaly, kdyby nebyly sociální sítě. Takhle mohu jejich výsledky posuzovat i na dálku :-D). No, ale o tom jsem ani tak moc psát nechtěla.

...moc mě trápí dceřiny zdravotní problémy a cítím obrovskou bezmoc, protože ji nemohu nijak pomoct, leda vnímáním jejích pocitů. Ostatně, nějak ji neumí pomoct ani doktoři, v poslední době mám sama z těch mladých doktorů a doktorek podivné pocity, všechno léčí na dálku, přes sociální sítě...

... ještě stále je venku krásný podzim, i když dny jsou neskutečně krátké. Dnes jsem z okna pozorovala strakapouda a sýkorky. Přiznám se, že to bylo pro mě nesmírně důležité, stejně tak, jako je pro mě důležitá Královna na mám klíně.

...jsem vděčná za všechny tyhle chvíle, cením si jich a nestydím se za to, že se dívám na svět tak, jak se dívám.

 

...minulý týden byl samozřejmě taky hektický, ale podzim nám stále dopřával nádherné počasí, poplakala jsem si u psycholožky, viděla jsem se po roce s jednou bývalou kolegyní (paradoxně jsme musely do hospody, protože nám zrušili oblíbenou kavárnu), ale seděly jsme u dvou piv (já u nealko :-D) skoro až do zavíračky. Fakt jsme si dobře pokecaly, tuhle paní vždycky hrozně ráda vidím, je to jedna z těch, co se s ní život taky úplně nemazlí a tak má zdravé a realistické názory na život. Navštívila mě, po delší době také T..ka, i s ní jsem si moc ráda popovídala. Její malované kamínky, to je vážně pastva pro oko, ale hlavně jsem ráda, že kromě toho, že pomáhají opuštěným a poraněným zvířátkům, pomáhají také jí. Je dobře, že dělá něco, co jí opravdu jde a baví jí to.

   Poslední říjnový den jsme se s dcerou vydaly na Mělník, jednak k babičce a druhak pak za synem. Za synem jsme jeli i s bývalým mužem. Počasí se nádherně vydařilo, podzim jako z pohádky, vždycky mám pocit, že syn je součástí toho všeho a vnímám tam jeho přítomnost, i když...vždycky si přeju (vím, že zbytečně), abychom tam byli všichni i s T...kou, aby si holky jednou odpustily. Většinou tam na tom místě chci být sama se sebou a se synem, i tentokrát jsem to tak udělala a navíc jsem tam objevila nízkou skalku s vysekanými výstupy. Tak nějak mi bylo jedno, že mám na zádech baťůžek a na sobě sukni, nejdůležitější jsou stejně pevné boty a ty jsem měla. Prostě se mi tam podařilo vylézt a tak jsem nádheru a barevnost krajiny viděla ještě z větší výšky než z vyhlídky...

...později přišel ještě jeden ze synových kamarádů s přítelkyní,velmi zajímaví lidé, kteří žiji v obrovském souladu s přírodou. (Pamatuji si, když mě syn vzal do toho jejich domečku a popíjeli jsme na zahradě čaj s ručně vyrobených keramických mističek)

...do Prahy jsme se s dcerou vracely za soumraku a kolony se táhly přes celé město :-(

 

...a tenhle týden, ten se vážně "vydařil", v práci stále stejný nápor, pocit, že "jedu už skutečně na velmi ojetou rezervu" a do toho chytla dcera virózu. Na úterý jsem si naplánovala návštěvu Vyšehradu, jako to dělávám na Dušičky skoro pokaždé, ale chyba lávky. Musela jsem zůstat přesčas a pak jela hodinu v koloně domů :-(. Připravila jsem si zeleninu na vývar, který jsem chtěla druhý den, ještě před prací, přivést dceři, abych jí aspoň trochu pomohla, když jí není dobře a ještě do toho mají rekonstrukci a nepracovat nemůže. První zádrhel se objevil v okamžiku, kdy mi jedna zásilková firma nepřivezla objednané hovězí. Bylo jasné, že maso už nikde neseženu a tak jsem zvolila alternativu a uvařila pórkový krém. Po desáté jsem měla sotva sílu vylézt z vany, ale to zdaleka nebylo všechno. Před svítáním mě probudil tak šílený průjem, že...no, škoda slov. (Musela jsem vyprat dvě pračky :-() a co je horší, přichystané taška s polévkou, ovocem a zeleninou zůstala na svém místě. Nemohla jsem se hnout z bytu. Šílená bezmoc, když chcete pomoct svému nemocnému dítěti a prostě nemůžete. Nakonec jsem si musela zavolat o neschopenku a odpoledne mi paní domácí přinesla léky a též rohlíky a banány. A tak tady na tom přežívám...skoro pořád spím a to, co se děje v práci (i když první den mi kolegyně volala kvůli nějakému problému) mě nechává chladnou. 

...nakonec jsem ani neviděla ségru, která se tady měla se švagrem zastavit (švagr se zastavil, ale jen mezi dveřmi, aby něco nechytil), posílám si sms s dcerou, nejlepším přítelem, sestřenkou J. a dalšími. Tedy, já na ně hlavně odepisuji, nechci nikoho zbytečně otravovat. 

...moc mě potěšilo, že se dcera cítí lépe a též, že mi T..ka nabídla, že stačí napsat a přiveze mi věci, které bych popř.potřebovala. Nechci, samozřejmě, aby jezdila přes celou objížďkovou Prahu, tak to musím zvládnout !

 

 

... ne, že by se mi nechtělo psát, ale situace v práci fakt nabrala grády, takže mi došla síla na cokoliv jiného, než to tam nějak zvládnout, dojet domů, "nachytat" poslední sluneční paprsky, postarat se o chlupatou příšerku a padnout do postele. A tak to vypadá den za dnem. Nadřízení už se mi vyhýbají, aby nemuseli poslouchat moje stížnosti, že se nedá trvale dělat v jednom člověku práci, kterou dříve dělali tři lidé. (Nová kolegyněd dala výpověď dohodou. To jen pro pořádek, protože, když jsem navrhovala, aby vzali někoho staršího, tak mi bylo řečeno, že staří lidé se neradi učí nové věci a jsou pořád nemocní :-D). Paradoxně nejvíce pomáhá protivný kolega, rádi se sice nemáme, ale fakt si toho cením!!!

   Unavená jsem šíleně a nebýt procházek k řece, tak nevím, jestli bych to vydržela...Přiznám se, že se mi nechce ani s nikým komunikovat, odpovídat na sms a e-maily, prostě se cítím vyčerpaná jak fyzicky tak psychicky.

   Minulý víkend jsem si udělala (konečně) výlet na Levý Hradec, který je spojený s prvními Přemyslovci a Svatou Ludmilou. Už dlouho jsem o tom přemýšlela, ale pak mi, v mém značně pokročilém věku, došlo, že pokud se chci někam podívat, tak nemám na nic čekat a prostě se tam rozjet. A udělala jsem. Výhled z prastarého místa, kde stálo hradiště nad Vltavou byl opravdu úžasný, barevné stromy to všechno ještě vylepšovaly a kostelík Sv.Klimenta (na místě rotundy postavené údajně manželem Svaté Ludmily) velmi malebný. 

   Druhý víkendový den jsem uvařila dýňovou polévku a upekla koláč a muffiny a rozjela se podpořit dceru, která stále uklízí při rekonstrukci bytu. Vyrazily jsme na procházku na Cibulku, která byla v té podzimní nádheře kouzelná a užily jsme si, ještě hřejivých, slunečních paprsků :-).

   Přes všechno zlé, co mě v životě potkalo jsem nesmírně vděčná za některé lidi, některé okamžiky a některá místa. Zrovna dnes, ve sváteční den, kdy jsem si "naordinovala" jen a jen odpočinek ( a zmrzlinu :-D) jsem si uvědomila, jak je Zbraslav super,( i když tenhle byt...už jsem  bydlela lépe...), ale ten barevný podzim je tady vážně kouzelný!!! A zrovna, když jsem si to tak v duchu říkala, přeletěla nade mnou vážka, posadila se na dřevěné sedátko a začala se vyhřívat na slunci. (Pokaždé, když vidím vážku a stává se mi to hodně často, pomyslím na svoje milované TAM někde NAHOŘE a ubezpečím se v tom, že o mě vědí...stejně tak, jako já o nich. Ta vážka...prostě tomu věřím) 

 

...moje milované Jeseníky, nikdy se mi z nich nechce vracet domů. Celou cestu z Prahy do Jičína pršelo a z Jičína do Východních Čech také, ale když jsme přijížděli do našich kopců, tak najednou sluníčko ozářilo barevné listí :-). To nejhezčí přivítání. A samozřejmě taky mamka, tety a sestřenka s manželem. Práce bylo až nad hlavu, zazimovat zahradu, vypálit slivovici, schovávat věci, které jsou přes sezónu venku...prostě fakt toho bylo hodně. Naštěstí nám počasí docela přálo, ještě dokvétaly růže, muškáty na oknech kvetly jako o závod, dokonce i pár slunečnic se ještě pyšnilo svou žlutí a některé hrozny u posedu chutnaly docela sladce. Stihli jsme i večerní procházky pod hvězdami (pořádně studené), pokec u vína, návštěvu kamaráda z chalupy, prostě spoustu věcí. Z bývalým mužem, který mě tam vezl, jsme se zašli projít i do lesa, šípky, poslední ostružiny, kaštany a hlavně ta barevná nádhera. Taky jsem natřela vápnem všechny ovocné stromy (mám sice "rozežrané" ruce, ale hezký pocit, že věci opět mají svůj řád, jako ho mívaly za taťky).

   Včera jsme se vypravili na rozhlednu, která stojí na Česko-Polském pomezí. Jako děti jsme tam chodili nejméně 2x týdně, ale teď mi to dalo docela zabrat a měla jsem pocit, že rozhlednu kdosi posunul mnohem dál :-D. Nahoře sice docela mlha a výhledy na lesy zničené kůrovcem smutné, ale dole spousta přátelských Poláků, dobrý čaj u stánku a přátelský kocour, kterého si hladili všichni turisté. Nakonec jsme se, ještě se sestřenkou a jejím manželem, vyfotili. A na zpáteční cestě nás čekalo úplně největší překvapení, sestřenka se rozběhla k nějakému parkujícímu autu a z něj vystoupila dcera se svým přítelem. Tak tohle bychom nikdo nečekal. Celou zpáteční cestu na chalupu mi tekly slzy a všimla jsem si, že Ex manželovi také nějaká ukápla.

...a návštěvy ještě zdaleka neskončily, neboť dorazila sestra se švagrem a neteř s holčičkami. Tu nejmladší, tříměsíční, jsem viděla poprvé. Je to neskutečně hodné miminko, opravdu kouzelné. Ta starší, to už je malá filuta a treperenda, která pusinku nezavře :-).

   Také mě sestřenky manžel objednal na masáž k jednomu slepému pánovi, do vedlejší vesnice. A pan masér jen jmenoval: zablokovaná záda, zablokované hrudní svaly, nejspíš zánět v rameni (to mě bolí jako čert) a stres, stres, stres. Více než hodinu se se mnou trápil, ale prý bych to potřebovala nejméně 2x týdně, aby se všechno ztažené uvolnilo. Navíc se nedokážu uvolnit, pořád mám v těle napětí, které se tomu brání.

...večer jsme , zabalení v dekách a zimních bundách, grilovali a užívali si toho, že se vidíme. Sestřenka ještě zavolala své dceři do Řecka, takže nás bylo, sice jen virtuálně, ještě víc.

...dnes ráno pochopitelně chaos, uklízení posledních věcí ze zahrady a v chalupě, mamka nám všem nabalila jablka, ořechy a slivovici no a postupně jsme se začínali rozjíždět do svých domovů. Mám dojem, že ta zpáteční cesta vždycky hrozně rychle uteče...

...pochopitelně, že pořád hořela svíčka u "synova stromečku" a též "u taťky na kopci", protože tam aspoň symbolicky, byli určitě spolu s námi 

 

.... v práci je to stále horší. Nová kolegyně hned po dovolené nastoupila na nemocenskou...do toho se objednává na příštího půl roku, zjišťuje, co bude potřeba, co chybí, běhá do skladu (i když to mi často nevyjde, takže chodí kluci) a do toho všeho zpracovávám vzorky, které se tomu brání všemi svými molekulami a atomy :-(. Jsem nesmírně unavená a chce se mi brečet. 100x se ptám sama sebe, jak se utíká z tohoto začorovaného kruhu? 100x se ptám sama sebe, jestli už opravdu není nic, co bych si v životě přála a oč bych chtěla usilovat. (Mé jméno na "tabuli cti" v práci, to fakt není :-D :-D :-D).

   ... nic není tak bezútěšné, jako hledání rodného listu dítěte, které je mrtvé...(bylo dnes na pořadu deštivého odpoledne)

... víkend se "pochlubil" nádherným podzimním počasím, listí všech barev, šípky, modřemodrá obloha a slunce zrcadlící se na hladině Vltavy a Berounky. Udělala jsem si velký okruh po okolí, narazila na neznámá místa a užila si to, Taky jsem se pustila do pečení a koláč z ovesnách vloček a jablek mladým moc chutnal (dcera se zastavila před cestou ke kadeřnici)

...možná bych chtěla napsat víc, ale i u psaní mám pocit, že nic nestíhám

... jsou dny dobré a jsou dny horší...V práci mám poslední dobou pocit, že převládají ty horší, totální chaos, hromada lidí, žádná organizace, žádná domluva. Jsem z toho čím dál tím více unavená a často se mi chce brečet bezmocí. Jenže nemá cenu si nic nalhávat, kde čekají na ženskou, které chybí pár rokúů do šedesátky? Báječná perspektiva. Do důchodu nás nepustí a do práce nechtějí :-(. Takže asi takový výběr, jako u naší politické scény. Zodpovědně jsem si nechala poslat voličský průkaz (dokonce mi pošta hodila do schránky i poukázku pro vyzvednutí :-o (a tomu se tady na Zbr.říká šok), protože to zdaleka není pravidlem. Jenom nevím, koho z té sebranky zvolit. Výběr se jeví špatný a nebo ještě horší! Pokud už by člověk chtěl někoho zvolit, tak se ten někdo dal do koalice s někým totálně nevolitelným.

... svátek Sv.Václava jsem "oslavila" cestou na Kokořínsko, kam jsme jeli s bývalým mužem. Počasí nádherné, kvetoucí vřes, rudé šípky, zlátnoucí listí a stále ten pocit, že tam někde...že tam prostě je a vždycky bude synova duše...znovu jsem viděla studánku, ke které jsem se chodila mýt, když jsme tam byli spolu na vandru...

   A pak o víkendu jsem si udělala radost, i když to bylo tak trochu "dobrodrůžo" a vypravila jsem se do Nižboru, kam se mnou nikdy nikdo nechtěl jet. Musím spravedlivě přiznat, že mi ujel vlak a tak jsem se rozhodla jet dalším, aniž bych přemýšlela, jestli bude mít v Berouně nějaký přípoj. A neměl...No, nevadí, počasí nádherně teplé a slunečné, seděla jsem tam pod nějakými stromy, telefonovala se ségrou a čekala. Po cestě jsem se se mnou dala do řeči nějaká paní (důchodkyně), která jela ke známých a vypadala, že jí absolutně nedělá problémy cestovat sama, používat "chytrý telefon" a být v obraze. Trochu mi připomínala tetu D.

   Nižborský zámek čněl vysoko nad řekou, ale cesta k němu nebyla až tak náročná. (Nové turistické boty fakt dobré!!!). V klidu jsem si prohlédla Keltské muzeum, výstavu pravěkých šperků a litovala jsem jen toho, že tam nemůžu být spolu se ségrou, která má tyhle věci ráda podobně jako já. Bylo by to s ní veselejší :-). Pokochala jsem se ještě i nádherným výhledem do údolí a pak se pokusila dojít ke Keltskému hradišti Stradonice. Nepovedlo se, ale dostala jsem se skoro až pod něj. Mrzí mě, ale, že jsem neprošla přímo naučnou stezku. Bylo to nedostatkem času, protože mi do odjezdu spoje zbývala jen hodina, což je málo. Třeba se tam ještě někdy vrátím. Na zpáteční cestě se se mnou dala do řeči zase jiná paní důchodkyně, která taky putovala sama. Je vidět, že na tom není nic divného, užívat si výlety a hezká místa jen tak, o samotě.

   Pravda, samé výluky, změny tras, rozkopaná nádraží, ale cestu jsem zvládla a viděla jsem to, co jsem vidět chtěla.

   Druhý den jsme si daly s dcerou sraz na Výstavišti, prošly Stromovkou a dorazily do botanické zahrady na výstavu orchidejí. Botanická je teď celá rozkopaná, protože se v ní buduje vodovod na přívod vody z Vltavy, ale prostranství před megaskleníkem je nově upraveno a vypadá moc dobře. Orchideje opravdu překrásné, skutečně bylo co obdivovat. Ovšem, když okolo mě, v té největší části skleníku, přeletěl obrovský modrý motýl, s rozpětím křídel snad 20 cm, uskočila jsem stranou, vykřikla a myslím, že i polekala pár poblíž stojících lidí. Naštěstí se dcera za mě nestyděla a pochopila, že pro mě je výstava u konce. Pak jsme ještě poseděly u Sv.Kláry a užívaly si slunečních paprsků a pohledů na vinice a Prahu pod námi. Zpáteční cesta opět přes Stromovku. No a čekalo nás zase "dobrodrůžo", neboť fanoušci Sparty a Slávie totálně zablokovali dopravu. Musely jsme vystoupit z tramvaje a kus cesty, až na Letnou, absolvovat pěšky.

...a taky mi dcera přivezla z Itálie kaštánek...vždycky to pro mě bude něco, co mě spojovalo se synem, bez toho prvního podzimního kaštánku od něj by pro mě podzim nebyl podzimem. Nosil mi ho tak od svého dětství... od dcery to bylo hrozně hezké :-).

...abych nezapomněla, dostala jsem i fotku, na které byly nasbírané kaštany, ještě někdo si pamatoval, že kaštany jsou pro mě srdeční záležitost (stejně jako šípky). Jenomže s tím někým jsem se opět neviděla, asi to tak má být, že se naše cesty míjejí...

...dnes by bylo tatínkovi 81. let. Neumím si ho představit starého, pořád ho mám v myšlenkách takového, jako jsem ho viděla ten poslední den na nádraží, když mě odvážel k vlaku. "A tak si říkám, že mi někde "TAM" dává na syna pozor...a posílá nám svou lásku..., že nás vidí a taky, že vidí své dvě nádherné pravnučky, které neměl možnost poznat.

....a taky má dnes narozeniny (dokonce kulatiny a úplně neuvěřitelné) jedná úžasná, báječná a nádherná "holka", moje bývalá kolegyňka. V duchu jí posílám všechno to úplně nejlepší, co je možné člověku přát!!!

 

 

...dcera už se vrátila ( i s přítelem) z Itálie :-)

 

... asi tak, někdy to v práci docela ujde, chválím si některé studentky, jak jsou šikovné a dovedou pomoci, v pátek jsem dokonce byla s jednou i na kávu (po obědě), ale občas bych byla najraději, kdybych už do té budovy nemusela vkročit. Občas mě napadne, že v jiných firmách mají společenské místnosti, hezkou výzdobu, světlé chodby...A u nás, nízké stropy, popovídat si člověk může leda tak na chodbě, která připomíná bunkr, prostě jako bychom se vrátili do hluboké totality. Ještě chybí nástěnky s údernými hesly!!! A ze všeho nejhorší je vstávání ráno před pátou. A pak se do člověka "pustí" řidič v autobuse, že si má schovat mobil, protože se mu odráží v tmavém skle. (Samozřejmě, že jezdím do práce ještě za tmy :-( ). A úplně nejlepší ze všeho je, když přijíždím na zastávku a můj přípojový spoj odjíždí ze zastávky. Kolikrát asi ti umělci, co vymýšlejí jízdní řády, jeli MHD, aha?

   Občas se objeví nádherný den babího léta :-), jako třeba ve čtvrtek. Seděla jsem u řeky, četla, dívala se na vodu, na stromy, na červenající se šípky a vážně si to užívala. Jak málo stačí člověku ke štěstí. A taky proletěla nad vodou labuť...(No a na knihu si mi sedla červená vážka..., než jsem stačila vytáhnout mobil, tak zmizela, jako by se mi jenom zdála...)

...byly jsme s T...kou ve Stromovce na vypouštění uzdravených netopýrů do přírody. Sice jsme se přes frontu dětí k pohlazení netopýřice nedostaly, ale nevadí, bylo moc fajn být někde jinde, než jen v práci nebo doma. Přišla tam ještě její kolegyně s holčičkou. Jsem moc ráda, že zvířátka jsou pro T...ku takovou motivací. Našla jsem tam i pár kaštánků, které samozřejmě teď leží u synovy fotky.

....a dnes jsem vyzkoušela turistické boty, které jsem vybírala se ségrou :-), sice jsem původně plánovala něco jiného, ale nakonec z toho vyšel výlet do Divoké Šárky. Počasí úplně pohádkové, prostě babí léto jako malované, všude červené šípky, zabarvující se listí a modrá obloha a skály...Ještě bych škrtla většinu lidí, ale chápu, že nejsem jediná, kdo miluje přírodu a je mu v ní nejlépe. Mám vždycky pocit, že jsem splynula s prostředím a jenom vnímám, dýchám, dívám se a jdu...a je mi jedno, že už jsem stará a tlustá a nemám chlapa a ani žádnou kamarádku, která by se mnou šla. Ne, ráda chodím sama :-), naučila jsem se to. Jenom v jednu chvíli jsem musela potlačit slzy v očích, vždycky mi něco připomene syna a úplně "slyším" jak říká: "Mímo..." a upozorňuje mě na něco. (Pak si vždy v duchu říkám, že by člověk měl více naslouchat svým blízkým a více se zamýšlet nad tím, co mu chtějí sdělit, že čas je nejvzácnější dar a pokud ho dovedeme dávat tolik (často nesmyslné práci), tak proč ho, s radostí, nevěnovat svým nejbližším.

...

 

...víkend už je zase pryč...po více jak měsící jsme se viděly s T...kou a zašly ma vinobraní do Botanické zahrady. Je tam krásné prostředí, žádný velký kravál, nádherná květinová aranžmá, ale taky obrovské fronty a všechno a ceny spíš pro cizince, než pro našince. Burčák měli výborný, ale fronta na něj byla neskutečná, takže jsem si ho dala jen 2 dcl. T...ka mě zase "dostala" historkou, jak začátkem víkedu zachraňovala večer malého ježka. Je to taková "zvířecí máma". "Mám zvířátka raději než lidi", řekla. Bylo mi z toho smutno a hodně, i když chápu, že lidé ji zklamali. I syn ji tady vlastně "nechal". "Měl tady být, stát vedle mě...nadávali bychom na tu nekonečnou frontu spolu...", pokračovala. Co jsem jí na to mohla říct???

   Jinak to bylo pěkné, ale už mě zase čeká pondělí a práce. Připadám si jako křeček v tom kolečku, ale to už jsem tady psala víckrát. Nevadí mi samota, jenom ta beznaděj, že nevím, k čemu jsem tady vlastně dobrá...

 

... počasí se ke konci týdne trochu zhoršilo, ale ještě na začátku přetrvával ten nádherný podzim, který mám tak ráda. Pomaličku se barví listy, červenají šípky a padají kaštany :-). A okolo Vltavy dozrávají ostružiny :-).

   Dcera putuje se svým přítelem po Itálii a já se obdivuji fotkám, o tom jsem vždy jen četla nebo slyšela a ona to vidí na vlastní oči. Nádherné sochy, stavby a fontány Florenci, balkón Jůlie ve Veroně, prostě pohádka. A také fotka z nějakého horského výstupu...stojí na vrcholu, v ruce drží horolezeckou přilbu...mám pocit, že podobnou fotku mám i se synem...Tekly mi slzy, když jsem ji viděla a vzpomněla si, v duchu si říkám, "jako by šla i za něj..." A má s sebou kamínek, který mi pro ni namalovala jedna moc hodná paní z FB. Vyzvedla si ho v den odjezdu. (Na kamínku je Anděl v chlapecké podobě, který objímá dívku. Paní neviděla ani jedno z mých dětí, ale nějakým zvláštním způsobem se jí podařilo vystihnout délku i barvu jejich vlasů. Přála jsem si, aby dcera cítila, že brácha na ni dává pozor, i když už tady s námi není...)

   ... a já se snažím fungovat, ze dne na den, nemyslet na to, že jsem jen součástí nějakého šíleného kolotoče spotřeby a peněz, dělám něco, co nejspíš ani nemá žádný smysl a nedokážu být lhostejná k tomu, jak nová kolegyně pláče, protože "oblíbený" kolega se drží svého hesla: Kritizovat, kritizovat a opět kritizovat, za každou cenu! Nemůžu si pomoct, prostě mi to vadí a nedokážu se lhostejně dívat na to, jak někdo pláče kvůli práci! Vždy si vzpomenu na to, jak jsem se dozvěděla, že syna den před jeho smrtí, seřvala ředitelka, kvůli nějaké "nebetyčně důležité" tabulky. Proboha, kde to jsme, aby na sebe lidé řvali kvůli práci?!

...ne není všechno špatně a jsem ráda, že "kecáme" s paní sekretářkou, novou paní z umývárny, se studentkami probíráme otázky okolo životního prostředí, stejně tak jako s další kolegyní. A když nemusím vstávat za tmy, tak si užívám třeba takové blbosti jako je pomalá snídaně, ptáček na okenním parapetu, nález kaštanu nebo kočičí mazlení. A třeba taky výstava mého pana učitele z výtvarky, z které mi poslala fotky teta D. Úžasné obrazy, hned bych si nějaký z nich koupila. Líbily se i dceři, když jsem jí ty fotky přeposlala :-).

... na druhou stranu, kolik bezmoci všude okolo. Auta, která jezdí přes náměstí, že se pomalu nedá přejít na druhou stranu, protože je rozkopaný Pražský okruh, autobusový přípoj, který mi odjíždí před nosem, protože před každým létem a pak podzimem, se překopou jízdní řády a lidé, kteří je vymýšlejí nejspíš nikdy nikam MHD necestovali, bezmoc z toho, že se neměří protilátky, ale plošně navrhuje očkování třetí dávkou, z toho, že si někdo postavil bussines na výrobě respirátorů a roušek a tak je budeme nosit na věčné časy, z toho, že se zdražuje naprosto všechno... A taky z toho, že i letní a středoevropský čas se bude střídat na věčné časy, protože EU nemá čas se takovou banalitou zabývat. Sakra, proč pořád někdo rozhoduje za mě? Za nás? Jak ti nahoře tak bezpečně vědí, co je pro nás dobré?

...no a taky zuby, čištění kanálků byl fakt masakr. Navíc drahý jak válka. Po více než dvou hodinách mi neslyšně tekly slzy, ne bolestí, ale bezmocí, neboť jsem už nezvládala mít stále otevřenou pusu, rty jsem měla zhmožděné od nástrojů a motala se mi hlava. A jako bonus jsem se dověděla, že za 14 dní bude čištění pokračovat. :-( A to mě čeká ve stejný den ještě jiná zubní ordinace a jiný zákrok. Fakt vyhlídky!

 

 

... tento týden byl vážně pestrý. Druhý den po návratu z wellness, který jsme si s dcerou fakt moc užily jsme jeli s Ex manželem na K...nsko "za synem". Vzala jsem s sebou anturie, které vykvetly na pokojovce, co jsem ji dostala před dvěma lety od dcery ke Dni matek (kvete pořád nádherně). Cesta busem na M...k byla o hubu, protože se autobus málem srazil se zdivočelým dědkem v traktoru s přívěsem, který zřejmě nikdy neviděl značku hlavní silnice. :-(

Počasí úplně úžasné, slunce, ale žádné vedro a hlavně, málo lidí, protože byl všední den. Nad propastí pod vyhlídkou zakřičel krkavec, jinak ticho...jen vítr, (ani svíčka se nedala zapálit). Seděli jsme tam s Ex manželem na tom jemném bílém písku...a hlavou se mi honily myšlenky, že syn je součástí toho všeho...vítr a slunce mi osoušelo slzy...a zase jsem viděla lístky jmelí..."to přece není možné, kde se tady to jmelí pořád bere?". Zvedla jsem hlavu a viděla, že na borovici vyrůstá jmelí na větvích společně s jehličím. Vůbec netuším, jestli jsem viděla někdy jmelí na jiném, než na listnatém stromě. Prostě tam bylo, kouzelné, magické...

Ovšem, závěr dne už magický nebyl, doma jsem si chtěla rozmrazit housku v mikrovlnce a zapomněla jsem na ni, ten smrad a dým bych nepřála ani nejhoršímu nepříteli :-(. Královna vyděšeně mňoukala a dobývala se ven, nakonec se krčila ve vaně a čekala, až mraky dýmu vyvanou otevřenými okny. Domácí na mě klepali, zda jsem v pořádku.  A kdoví, jestli se mi podaří vyvětrat aspoň do Velikonoc?!

...přijela ségra, sešly jsme se u dcery (měla uvařený výborný oběd). Před cestou na Zbr. jsme si se ségrou koupily burčák. A to jsme neměly dělat (já teda byla pro koupi vína, ale ségra měla chuť na burčák), Fakt se to nedalo pít, hnus fialový, doslazovaný a ředěný vodou :-(. Druhý den ráno jsme ho odnesly k popelnicím pro bezdomovce. 

   Ráno jsme se vydaly na naplánovaný výlet. Déšť zůstal, naštěstí, jen v předpovědi počasí a my vyrazily k přístavu. Do Davle jsme pluly na historickém parníku a spravily si chuť, po hnusném burčáku, Aperolem. Měla jsem vymyšlenou trasu Davle - Pikovice. Vykračovaly jsme si okolo řeky, sluníčko hřálo, u kapilčky jsme našly první kaštánky (jako by tam na mě čekaly...samozřejmě, že jsem je pak doma dala k synově fotce, protože právě on mi každý rok nosil první kaštánek, který našel). 

V Pikovicích jsme, neplánovaně, narazily na Country festival, písničky hezké, ale nechtělo se nám tam zůstávat, takže jsme si daly jen "na půl" klobásu a místo na zpáteční cestu jsme, na ségřino naléhání, vyrazily dál do Štěchovic. No, když jsem supěla do toho kopce, tak to si ségra něco vyslechla...každopádně jsme přišly z úplně netypické strany a tak jsme se tam na jakémsi návrší kochaly pohledem na nádherný Štěchovický kostel a Vltavu. A podzimní květy, šípky a motýli, prostě krása. A taky jsme míjely pouť s kolotoči. Nesvezly jsme se. Možná škoda... (a zase ta vzpomínka, dcera se synem na řetízkovém kolotoči po oslavě sestřiných narozenin, jejich poslední společné fotky...)

Ve ŠTěchovicích jsme omrkly autobusové jízdní řády a zamířily k cukrárně. Nachodily jsme toho až až, takže jsme si něco sladkého zasloužily. Jenomže pak, překvapení. Jízdní řády tam sice byly, ale nějak jsme opemenuly cedule, které hlásaly cosi o víkendové výluce :-(. Po hodně dlouhé době konečně přijel autobus s tak nerudným řidičem, že jsme seděly jako myšky a neodvážily jsme se nadzvednout respirátory a nadechnout se, aby nás ten morous nevyloučil z přepravy. Dorazili jsme na železniční zastávku do Měchenic a...vlak tam sice stál, ale absolutně se nechystal k odjezdu. A tak jsme čekaly a čekaly a spolu s námi plno nadávajících cestujích. Konečně přisupěl  další vláček, který nás odvezl až na Zbraslav. Nachodily jsme asi 15 km, cestou jsme se nasmály a užily si to. I když, vždycky se mnou bude i kus smutku, protože myšlenky na syna se nadají vyhnat z hlavy. Rozhodly jsme se, že zajdeme ještě někam na salát. Cestou k restauraci jsme na silnici viděly mrtvou zelenou vážku...chtělo se mi ještě víc brečet a objevila se vzpomínka na vážku se zlomeným křídlem, kterou se syn kdysi snažil zachránit na K...sku...

...burčák už u poplnic nestál :-D, rozhodly jsme se, že zajdeme k Vietnamci pro víno (bohužel, na Zbr. je vinotéka o víkendech zavřená. Nechápu proč, ale nechápu tady toho mnohem víc). Víno bylo hnusné, prostě jsme tentokrát neměly štěstí, ale hodně ředěné vodou se pít dalo, tak ho teď tady popíjím, zatímco ségra už v brzském odpoledni odjela. (Byla jsem ji vyprovodit na Andělu, kde jsme stihly ještě i nějaké nákupy). 

Jsem fakt ráda, že ségru mám!!! Taky na chalupě rozkvetla růžička, kterou jsme zasadili na počest narození druhé praneteřinky. Tu mi zase vyfotila sestřenka J. Prostě díky za rodinu!!!

 

...to byl zas vypečený týden, i když netvrdím, že jsem nezažila nic příjemného, akorát že si člověk ty nepříjemné věci více pamatuje. V práci aféra okolo ztracené chemikálie, která se nakonec našla založená u lidí, co ji nejzběsileji hledali. A kdo za to může? Pochopitelně, my, co chodíme do skladu. Tentokrát jsme se s paní sekretářkou dost důrazně ohradily a musely jsme si vyslechnout, že naši kolegové mají důležitější starosti, než si pamatovat, kde co položí...Nějak mám toho za těch 17.let až nad hlavu, neustálý stres, 1/3 pracovní doby hledám věci, které nikdy nejsou tam, kde mají být, vážně mě to už unavuje. A výsledek žádný, protože to co dělám prostě není vidět. A stále dokola noví studenti a stejné otázky a nové vybavení, které je vždy horší než to staré, protože se v něm vůbec nepočítá s někým, kdo má podprůměrnou výšku. Jo, ve Středověku bych patřila mezi úplně normální lidi!

   Kromě zlomeného zubu (syrová mrkev)=zdravá strava, nižší cholesterol (o kterém píšu na jiném místě) jsem si ještě skřípla záda při cvičení. "A pak si nekup zmrzlinu!". No, asi nějakou dobu nekoupím...(možná). Prostě týden jak vyšitý, věčný liják, sice vedra nemusím, ale takhle se nedá skoro ani vylézt z baráku.

   Dnes jsem uvítala sezení u psycholožky, protože jsem se tam konečně vypovídala a vybrečela. A taky jsme se viděly s dcerou, zašly na jídlo, na kávu a do kina (po hrozně dlouhé době). Opatření jsou nastavená tak, že vlastně vše je přikázené, ale nic se v praxi nedodržuje. Moc ráda jsem dceru viděla a ty chvíle s ní si užila. A taky jsme vybraly řetízek s přívěskem pro novou praneteřinku :-) .

...u kávy jsme se o něčem bavily a najednou se dcera zarazila a po chvíli pronesla:"...teď jsem měla na jazyku, že musíme říct taky bráchovi, že určitě bude chtít jet taky..." Pořád je v našich myšlenkách...kolikrát za den si na něj vzpomenu a chybí mi tolik, že se to ani vypsat nedá...

...Nejkámoška dala na FB fotky z Francie, nezávidím jí to, jen se někdy v duchu ptám, proč život každému měří jiným metrem? No, možná proto, že ona vždy věděla, co chce a "šla" si za tím a já...? Spokojila jsem se se zbytky, o které už nikdo nestál s tím, že si stejně nezasloužím nic lepšího...Jak se do Vesmíru volá, tak se z něj ozývá...

...nejlepší přítel mi poslal odkaz na knihu "Jak si správně přát", chvíli jsem poslouchala...no, nějak jsem k plnění přání hodně skeptická, i když, co si budeme nalhávat, určitě si člověk často nepřeje správně a vzhledem k tomu, že Vesmír nezná dobré a špatné, tak se naše přání často plní s veškerou dávkou možné ironie. Vesmír nezná negaci, takže moje oblíbené přání z dřívějších let: "...kdybych nebyla tlustá...", samozřejmě, že tlustá jsem pořád a kdyby jen to...často jsem v práci (nyní už s bývalými kolegyněmi řešily bydlení, obě měly jen jednu dceru, takže jejich rozhodnutí bylo naprosto jasné...tenkrát, když jsem ještě měla byt, bylo nesmírně těžké a nemožné nechat jej napsat jen na jedno z dětí, určitě jsem párkrát při debatě řekla :"...kdybych měla jen jedno dítě, tak by to bylo jasné..." a okamžitě jsem dodala "ale jsem ráda, že je mám dvě". Jenomže Vesmír...bla, bla, bla

...v práci celkem klid, protivný kolega na dovolené, můj pan doktor na dovolené a nová studentka, kterou jsem dostala na starost, té šlo všechno perfektně a práce se jí podařila hned na první pokus. Ovšem nová kolegyně ještě zdaleka nemá jasno, co bude po její zkušební době (ani se jí nedivím). Mladí dnes mají zelenou a úplně jinak se k jistotě práce staví bába nad 50 než holka, která nemá závazky a má všechno před sebou. (opět se mi povedla minipreparace :-) ).

...zažila jsem "dobrodružství" při plánovaném odebírání krve. Poprvé jsem marně čekala na poliklinice, abych se pak prostřednictvím telefonu dověděla, že zmíněná odběrová firma má "u nás" dovolenou. A přece je to napsáno na jejich webovkách. Super, už vidím ty stařečky,kteří tam též čekali, jak si rozumějí s internetem :-). Napsat ceduli na dveře by asi někoho zabilo. Druhý pokus se konal hned druhý den, přivstala jsem si, vyhradila časovou rezervu, abych pak stihla návštěvu psycholožky a vyrazila na Prahu 4. A ono ejhle, odběry se sice konaly, přede mnou byli jen dva lidé, ale bohužel, sestřička nedokázala za půlhodinu odebrat ani jednoho pacienta. Při pomyšlení na to, jak mizerné mám žíly a na krátící se časovou rezervu jsem to opět vzdala. Věřím, že se příští týden už konečně zadaří.

...taky jsem byla na Vyšehradě, je to magické místo a jsou chvíle, kdy mám pocit, že tam prostě musím...Dva roky od pohřbu syna...šla jsem zapálit svíčku na hrob B.Němcové, která věděla...poznala, při cestě tam jsem přispěla na jakousi sbírku na pomoc nemocným Alzhaimrem (nebo jak se to píše), ten kluk, co vybíral se se mnou dal do řeči a ukázalo se, že pochází stejně jako já z O--vy a bydlel tam, stejně jako já kdysi v M.Horách. Ten den, když jsem otevřela FB, tak první se mi tam objevila fotka bivaku pod skalním převisem, takového, do jakých jsme jezdili se synem...a taky jsem tenhle týden stále nacházela bílá peříčka...co je tonáhoda???

...T...ka maluje čím dál tím hezčí kamínky, klidně by se mohla živit ilustrováním knížek pro děti (a nemyslím si to jen já), ale jí stačí, že maluje pro dobrou věc, na pomoc opuštěným a znevýhodněným zvířátkům. Důležité je, že kamínky dělají radost těm, kteří je dostanou a taky jí :-)

...rozbila jsem skleničku, myslím, že ji kdysi přinesl syn...Královna mňoukala a nechtěla se ode mě hnout, p.psycholožka mi vyprávěla o příhodě s vážkami, která se jí stala právě 9.srpna...Jela jsem k dceři, pozvala mě na oběd, Pochutnaly jsme si na tuňákovi a bramborách a brokolici na páře, pak dcera šla uklidit nádobí do myčky a také, že uvaří kávu. Sklonila se k myčce, celá zrudla a začala jí tepat v hlavě, položila se na gauč, dostala horečku, dala jsem jí napít, podložila jí nohy, aby je měla výš, dala studený obklad na čelo, na rukou a nohou se jí objevily horké červené fleky, bylo jí pořád hůř. Napadlo nás, že to bude asi alergie, spokla prášek. Byla jsem v panice a chtěla volat záchranku, neskutečně jsem se bála, ale na druhou stranu jsem nechtěla udělat nic, s čím by nesouhlasila, Naštěstí za chvíli přišel domů její přítel, už jsme na nic nečekali, dcera se oblékla a posadili jsme ji do auta. Bydlí kousek od nemocnice v M---le, takže jsme za pár minut dorazili na urgentní příjem. Měli jsme počkat v čekárně, ordinací pohotovosti je tam více. Nevím, jak dlouho jsme čekali, ale zdálo se mi to nekonečné. Držela jsem se vší silou, abych někam neběžela a nezačala panicky ječet na zdravotníky, že s ní musí něco dělat. Na dceři bylo vidět, že jí není ani trochu dobře. "Tady jsme na správném místě, pomůžou jí tady", říkal její přítel, "v případě, že ji nevezmou co nejdříve, tak to půjdu řešit". Věděla jsem, že se zachová rozumně a ne zbrkle. Asi po 15 nebo 20-ti minutách, které mi připadaly jako hodiny, zavolali dceřino jméno a vzali ji do ordinace. Samozřejmě mi nedovolili jít s ní. Pak vyšla znovu sestřička a řekla, že nám ji vrátí za 1,5 hodiny, protože musí okamžitě dostat kapačku. Velmi silná alergická reakce na rybu :-(. Ani ve snu by mě nenapadlo jet domů, jak mi navrhoval dcery přítel. Zašli jsme do nemocniční kavárny na kávu, v té místnosti se mi chtělo brečet, vzpomněla jsem si, jak za mnou přišel syn s T---kou do nemocnice právě v den svých 25. narozenin, byl to první den, kdy jsem se zvedla z postele po operaci a šla s nimi do té kavárny. Bylo mi tenkrát tak moc líto, že jsme jeho půlkulatiny neoslavili líp. A kulatin se už nedožil...

...možná, aby mě přivedl na jiné myšlenky, vzal mě dcery přítel do zázemí jedné z nejnovějších stanic metra, na jejíž stavbě se podílel. Nikdy by mě nenapadlo, že je tam pod kolejemi toho tolik...pak jsme si zašli ještě na zmrzlinu a pak nám konečně pustili dceru domů. Spadl mi ze srdce obrovský balvan a bylo mi úplně jedno, že jsem na zpáteční cestě domů promokla. Děkuji "nahoru", že má dcera takového přítele a hlavně, že všechno dobře dopadlo. A taky všem těm zdravotníkům, kteří se tam v M---le o ni starali.Slíbila jsem dceři, že se spojím s jejím tátou a řeknu mu, co a jak, protože jí psal v době, kdy ležela na kapačkách. Taky mu spadl kámen ze srdce a na hlase mu bylo znát, že nemá daleko k slzám. (Tak moc bych se chtěla o někoho opřít...ale o koho, že?). I když si třeba s někým píšu, tak mu nemůžu napsat, že bych mu chtěla položit hlavu na rameno a aspoň na chvíli se zbavit starostí...

...dnes jsem chtěla jet na nějaký výlet, nejdříve jsem uvažovala o cestě do Davle a pak o turistické stezce někam pod Medník, ale nechtělo se mi samotné. Tak jsem aspoň zajela za Zbraslav, úplně na konečnou, kde se nachází kaplička Panny Marie Zbraslavské, tam jsem zapálila svíčku jako poděkování a vydala se jen tak, na blint, po červené, dál a dál do lesa. Ráda jdu jen tak, aniž bych věděla kam...sice jsem nikam nedošla, i když myslím, že stezka vedla k vysílači Cukrák, šla jsem okolo nějaké obory, stromy voněly, kytky kvetly, ostružiny sládly na jazyku, jen mi bylo líto, že sestřenka J. je tak daleko a nemůžeme být v lese spolu. Občas jsem někoho potkala a docela jsem si tu procházku užila. A uprostřed lesa, tam, kde není žádná vodní plocha se najednou, na kmeni stromu, který ležel přes cestičku, objevila vážka...tak nějak už beru vážky jako své průvodce...možná, že už jsem fakt blázen, ale měla jsem pocit, že jí musím říct: "ségra je v pořádku, neboj se..." a vážka zase odletěla...

   (Pravda, tu zmrzlinu na zpáteční cestě (v krabici) jsem si kupovat neměla, je úplně jasné, jak to pak doma dopadlo :-()

...dnes úplněk : "Jsem připravená stát se babičkou, jsem připravená koupit holkám svatební šaty, jsem připravená jít svou cestou...třeba i za láskou, kdyby mě tam nějaká čekala, i když...)

...

... z neznámých důvodů, tak nějak si představuju, že proto jsem tady, ty důvody se fakt nedají pojmenovat. !...potřebuji tě...", řekla mi moje dcera. A já zase potřebuji ji, tak nejspíš proto, žádný jiný důvod vážně nevidím. A teď celkově nevidím před sebou vůbec nic. Venku je horké léto, léto tady vážně ráda nemám, v práci a v autobuse se nedá vydržet a chodit sama po venku ve vedru, tak to fakt pěkně děkuji.

   Královna se ke mě neustále tulí a ráno si lehá před dveře, za Královnu jsem fakt ráda, i když i tak si myslm, že na chalupě by nám spolu bylo líp. V době dovolené se fakt vyznamenala, syčet na hlídací slečnu z agentury a honit ji po bytě...Jiná kočka by byla ráda, že jí někdo doplní krmení a vodu, popř. vyčistí záchůdky, ale moje stará dáma si hraje na hlídacího psa. Vzhledem k tomu, že její třináctiletá matka zvládla letos ulovit malého zajíce asi ani není divu, po někom to mít musí :-D.

...preventivní prohlídka - krve by ve mě nedořezal, když místo na ceduli napsané doktorky seděl u stolu pohledný chlápek ve středním věku. "...všechno máte v kartě...", snažila jsem se vyhnout otázkám. "Paní doktorka si nic nepsala do PC, musím si to tady doplnit", bránil se. "Jaké nemoci mají vaši rodiče?", slzy v očích a fakt, že už mám jen mamku. "Jsou vaše děti zdravé?". Výborně, jen tak dál. Skoro to ani nemůžu vyslovit. "Jak zemřel váš syn?" Připadám si jako na mučidlech. "Mám tady zapsáno, že chodíte na psychoterapie, čím trpíte, od kdy tam chodíte?" Každé normální ženské by okamžitě došlo, že pokud přijde matka o dítě, tak to s ní pořádně zamává, ale doktor je ovšem CHLAP...Nezbývá, než mu to vysvětlit polopaticky. Tlak mám dobrý. "Natočíme EKG", výborně, musím si svléknout šaty a být před ním jen v prádle...nesnáším doktory chlapy!!! "Já vás nekousnu", žertuje, když se přiznávám, že jsem doufala v doktorku (naše bývalá paní doktorka odešla do důchodu). EKG mám dobré, odpouští si řeči o obezitě. "Kolikrát jste byla těhotná, jaké byly operace, ukažte mi tu levou ruku..."výborně, vší silou se bráním tomu abych se nerozbrečela a neutekla. "Škoda, že tady nevedeme lízátka, dostala byste jedno za statečnost", pronáší, když mě pouští s žádankami na odběry. Nezbývá, než být zdravá, protože do spárů toho frajírka mě tak hned někdo nedostane!!!

   Mám nové brýle a včerejší pátek 13. se ukázal jako skutečně "lahůdkový" - "jenom" mi nepřivezli 6 věcí z nákupu, který jsem zaplatila předem (to se mi ještě nestalo), po cestě od řeky mě píchla do prostředníčku na noze vosa, venku opět nehorázné vedro, takže se v buse (v respirátoru) nedalo pomalu ani dýchat, Královna zlobila jako smečka divokých koček a k tomu věčný hluk (za jedněma okny užívají domácí zahrady a "Kutilský bratr" věčně něco řeže, piluje, brousí a vrtá a za těmi druhými jezdí auta...). Sežrala jsem celý kelímek zmrzliny, i když je to chabá útěcha. A začala jsem přemýšlet o bezbolestné liposukci. Je totiž úplně jasné, že s mým životním stylem a v tomhle prostředí to se mnou nikdy lépe vypadat nebude.

... viděla jsem na FB novou fotku bývalé Nejkámošky, je vážně nádherná, stejně jako moje sestřenka v Anglii (se kterou je stejně stará), popírá zákony časy. V úžasných šatech, štíhlá, vysportovaná, blonďatá. Prostě sen. 

   ... sice si vždy přeji, aby dovolená nekončila a abych nemusela z Moravy odjíždět, ale vždycky to nějak rychle uteče. A prozatím se vracet musím, protože "doma" mojí dcery je tady v Praze a proto to musí být, aspoň ještě nějakou dobu, doma i pro mě. Každopádně vím, že že odchod do předdůchodu nevzdám, ať si o tom kdo chce myslí co chce. Prostě bych chtěla, ještě relativně zdravá a v kondici být víc v přírodě a s lidmi, na kterých mi záleží.

   Začátek dovolené byl bizární, cesta dlouhá a únavná a v Ostravě na Hl. n. jsem se nemohla dostat z WC, protože turniket fungoval jen jedním směrem. Musel být na mě fakt "zajímavý" pohled, jak v šatech a s cestovní taškou, podlézám po kolenou :-D

   Dovolená vlastně ani dovolenou nebyla, v tom  pravém slova smyslu. Na mamce i tetě se léta, bohužel, již začínají podepisovat a zvládají toho podstatně méně, než v letech předešlých. A tak jsem se, kromě do prací na zahradě, zapojila i do vaření (o pečení se nezmiňuji, to dělám každý rok pravidelně). Pravda, nebylo tolik času na bloumání lesními cestami a na knížky, o malování kamínků ani nemluvě, jenomže čím je člověk starší, tím rychleji čas ubíhá...

...každý víkend, vlastně již před víkendem přijížděla na chalupa sestřenka J. s manželem, jezdila jsem s nimi do lesa na hřiby a se sestřenkou jsme jednou vyrazily na dlouhý pěší výlet, aniž bychom věděly, kam dojdeme. Je fakt, že jsme nakonec došly k prameni Petrovického potoka (kdysi, v pradávnu, jsem tam chodívala s taťkou) a cesta do toho lesa poblíž pramene, byla naše poslední společná...My se sestřenkou šly po dešti a tak se na trávě třpytily a hrály všemi barvami tisíce barevných "korálků", jako by je tam poztrácely lesní víly. Cestou jsme sbíraly maliny a zpívaly jak na lesy, ač jsou právě tam lesy hodně vykácené, neboť v nich řádí kůrovec a bezohlední těžaři. Vylezly jsme i na jakousi skálu, kde byl do kamene vyrytý monogram, který patřil sestřence za svobodna. Sice jsme úplně 100% nevěděly kde jsme, ale to vůbec nevadilo, nakonec jsme "dobro došli" a už u hospody jsme slyšely hartusit naše mamky: "no, to ty naše rapuchy jdou fakt brzy k tomu obědu!". Jako by nám bylo znovu třináct :-). Jednou o víkendu přijela i ségra se švagrem, grilovali jsme a "zapíjeli" nový rodinný přírůstek :-)

...sestřenky manžel je úžasný kliďas a čím více se stýkáme, tím více jsem v souladu s jeho názory, kromě toho na očkování. Oškrábali jsme spolu všechny stromy na zahradě od mechů a lišejníků, starou jabloň před barákem jsem škrábala s pomocí tety, která mi držela žebřík. Stromy vážně prokoukly a věřím, že se jim bude i lépe dařit

...stromečku, který jsme zasadili loni na synovu památku se daří a letos jsme zasadili i další růžový keř, na počest narození druhé praneteřinky. Moc se těším, až budeme sázet růži na počest narození mého budoucího vnoučátka.

...několikrát nás navštívil kamarád z chalupy, přinesl borůvky a jednou jsme se fakt nasmáli, když jsme oba přinesli stejný nákup, protože já nevěřila jeho slibu, že dojede do obchodu ve vedlejší vesnici na kole a vydala jsem se tam pěšky. Sice se za mnou rozjel, ale já měla štěstí, že mě nějací osadnící vzali autem a tak jsme se minuli. Pak jsme se všichni na chalupě mohli umlátit smíchy, když jsme měli najednou dva chleby, hromadu cibule a několik bramborových těst :-D. Pochlubil se nám i seznámením s  novou paní, moc bych mu ji přála, ale vzhledem k tomu, že je o dvacet let mladší než on, radím opatrnost!

...po dlouhé době jsem po příjezdu na chalupu viděla i tetu L.z Vyškova, která tam měla s sebou tříletou vnučku. Druhý den pro ni přijel její syn s manželkou. A tohle setkání lehké nebylo...můj nejmladší bratranec je o pouhé dva měsíce starší, než byl můj syn, kluci spolu na chalupě, v ranném dětství, trávili letní měsícde. Ještě pořád si dokážu vybavit, jak bratránek D.seděl v kočárku a plynule mluvil, kdežto můj syn okolo něj běhal jako čamrda, ale domlouval se pouze pár slovíčky, Měli tehdy necelé dva roky. A nebo jak nás vyplašili, když se nějakým způsobem dostali za plot a viseli hlavami dolů nad potůčkem, který protéká okolo silnice...(Bratránek i teta L. se tvářili, že jsem nikdy žádného syna neměla. Nemám jim to za zlé, ale ty vzpomínky bolely fakt hodně, stejně jako fakt, že bratránek má rodinu, kdežto můj syn...)

...chodila jsem "nahoru"na kopec "za taťkou" a u "synova" stromečku jsme zapalovaly se sestřenkou svíčky. Po celou dobu mu tam též ležel kamínek od T...ky

...mohla bych psát o vážce, která se objevila hned první večer po příjezdu a zapletla se v posedu do pavučiny (manžel sestřenky ji vysvobodil, žádná větší voda v okolí není...) vlastně mě vážky provázely celou dobu pobytu, když jsem se dostala někam mimo obec..., mohla bych psát o pírku, které se mi sneslo k nohám, když jsem vycházela ze hřbitova (žádný pták nade mnou nepřeletěl), mohla bych psát o snech (2x o malé holčičce, o kterou jsem se láskyplně starala a měla pocit, že je moje), o tom, že pokaždé, když spím ve své posteli v podkroví, aspoň jednou za pobyt na chalupě, cítím, že si na druhou polovinu někdo lehá...vím, že určitě nespím a taky vím, že svou poslední noc na chalupě spal můj syn právě na té posteli, vedle mě...A taky bych mohla psát o tom, že když jsme spaly nahoře se sestřenkou, tak se jí, které se nikdy nic nezdá, zdálo o mém taťkovi a synovi a druhou noc se mi zdálo o tom jejím (naposledy jsem ho viděla, když mi bylo třináct a je již též mrtvý...). A taky bych mohla psát o dešti na spadnutí, o hrozivých mracích, ze kterých se déšt spustil, až když jsme se dostali v pořádku domů...

A taky bych mohla psát o tom, že nad chalupou a zahradou kroužil čáp a mamka mi říkala, že toto léto již několikrát :-)

...no a taky musím napsat, že na chalupu přijel můj Ex, nyní již rozvedený. Byl velmi mile překvapený, že se k němu všichni chovali slušně a vstřícně. Dokonce jsme navštívili i ségru a švagra. Udělali jsme si výlet do zámecké zahrady ve Slezských Rudolticích, společně s sestřenkou, jejím mužem a mamkou do Karlovy Studánky (kde jsme se sestřenkou zapálily svíčku u kapličky s Pannou Marií). Škoda jen, že jsem tam toho nestihla projít více, Karlova Studánka patří mezi mé srdcovky :-). A též jsme si spolu s Ex udělali výlet na Rejvíz, vzpomínali jsme, jak jsme kdysi, téměř v pravěku, výletovali s malými dětmi a s mým taťkou. Právě Rejvíz jsme navštěvovali moc rádi. Na zpáteční cestě jsme poslouchali Katapulty. 

   Samozřejmě, že Ex spal nejen v jiné místnosti, ale i v jiném patře. Vím, naprosto přesně, že se v jedné místnosti vyspím maximálně s dcerou, sestrou nebo sestřenkou J. A taky naprosto přesně vím, že odpouštím, ale nezapomínám!!!

   Nerada jsem se loučila s Moravou a s příbuznými, čím jsem starší, tím více si vážím společných okamžiků a pobytů na milované zahradě. Ex mě odvezl do Holešovic, polovinu cesty jsme poslouchali Katapulty a Tublatanku, tu další jsem mu hlásila trasu, kterou mi ukazovala navigace, kterou jsem mu nainstalovala do telefonu. (Nevstoupíš prý 2x do téže řeky...a hlavně, pokud bych  opravdu chtěla muže, tak takového, ke kterému bych mohla vzhlížet, o kterého bych se mohla opřít a aspoň na chvíli "zavřít" oči s pocitem, že jsem v bezpečí a že on ví, co má dělat, kam má jet, prostě, že je silnější než já. A to Ex, vážně není).

 

... tak už mám druhou praneteřinku, narodila se o malinko dříve, než doktoři stanovili, ale je zdravá a moc roztomilá, neteř je v pořádku a ve chvíli, kdy tohle píšu už jsou holky doma a starší praneteřinka se raduje z maličké sestřičky. Je to veliké štěstí!!!

... v týdnu mě navštívila dcera a dovezla mi tuňákový salát, je to zlatíčko, škoda, že jsme se viděly jen takovou chvilku, ale jsem ráda za každý okamžik s ní

...paní hlídačka pro Královnu je sympatická, tak snad to vše bude tak, jak být má a budu moci klidně odjet

.... v práci celkem klid, jen je mi líto, že nomohu nijak víc pomáhat nové kolegyňce, protože neoblíbený kolega nás střeží ostřížím zrakem a běda, když se k sobě jen přiblížíme :-(, k tomu už snad ani není co dodávat, také moje milá paní sekretářka měla v práci na chvíli vnoučka, super klučina, též jsem opět dostala od té jedné staré dámy (spolupracovnice) kytičku nádherně voňavých růží z její zahrádky

...a taky mě jedna spolupracovnice zastavila v umývárně a mluvila o tom, jak kamsi šla a měla oblečení sladěné s šátkem, který jsem jí kdysi namalovala, moc mě potěšilo, že se "moje" šátky ještě nosí...možná bych se měla k malování vrátit, ale bojím se, že bych místo optimismu a radosti do nich vkládala smutek...

navštívila jsem T---ku, bude mít zítra svátek, králíčci jsou moc roztomilí a nad kamínky, které maluje se mi chce brečet (jsem před tím úplňkem nějaká přecitlivělá), nejvíce mě dojal obrázek "Malého prince s liškou", jak se s ní loučí. Dostala jsem od ní kamínek s rybičkou, který po dobu pobytu na Moravě položím ke stromečku, co jsme ho zasadili na synovu památku.

...šla jsem večer okolo řeky, přemýšlela...a najednou se něco modře zazářilo - zapadající slunce na křídlech velké vážky...(jako potvrzení toho, co jsem si představovala!?)

(Ex manžel již má za sebou rozvod, Boží mlýny, jak říká mamka...,ale nepřeju mu nic zlého...)

 

... vzhledem k tomu, že neoblíbený kolega měl dovolenou (tedy,1x se objevil, ale naštěstí jen procedil mezi zuby pozdrav a já odpověděla, takže celkem pohoda). Dokonce se mnou zapředl hovor i pan profesor, začali jsme u kolegyně na dlouhodobé nemocenské, ale pak už jsme se bavili i o normálních věcech.

   S dcerou jsme se sešly v týdnu po práci, pomáhala mi vybírat brýle. Tedy, taková pálka! Jasně, proč by pojišťovny připlácely na brýle, vždyť si každý za to, že má špatný zrak, může sám :-(! Dát za brýle  pětimístnou sumu, to je fakt věc. A to i s 30% slevou. Chvíli jsem viděla i dceřina přítele, který za námi do Optiky dorazil. Dcera je nádherně opálená, fotky naprosto luxusní. Jsem ráda, že viděla tolik krásných míst. Byly jsme si sednout na zahrádku a povídaly si. Jsem tak šťastná, že ji mám.

   Včera jsem chvíli viděla i sestru, přijela, bohužel, jen na otočku, protože porod neteře se kvapem blíží a také měla doma samotné zvířátka. Naštěstí, i přes ohromné zpoždění vlaku, se dostala v pořádku domů. Stihly jsme spolu jen vypít kávu a obejmout se.

   Je mi moc líto, že neuvidím na chalupě tetu B., protože mají v srpnu svatbu, takže tento víkend odjíždí. Samozřejmě mám ráda i ostatní tety, ale teta B. je mi blízká tím, jak je tichá a smířlivá a též spravedlivá ke svým všem dětem a vnoučatům.

   Mám za sebou 2.dávku vakcíny. Žádná hitparáda (jedna mladá žena tam dokonce, při čekání po vakcíně, omdlela). Minule jsem měla modřinu jak vrata, ale ruka mě nebolela, teď mě pro změnu ruka bolí jak hrom, ale jsem bez modřiny. Možná mám i trochu zvýšenou teplotu. Věřím, že to brzy bude v pohodě. Ovšem, žádné výlety a akce tento víkend neplánuju.

   Musím se hlásit T...ce, která mi to důrazně přikázala, aby se prý o mě nemusela bát, že najdou Královnu, jak mě okusuje :-D. I Nejlepší přítel si o mě asi dělá starost a několikrát se ozval. Jsem za to vděčná, stejně tak, jako za kamarádku z Liberce, s kterou si docela často vyměňujeme zprávy. Stejně tak, jako jsem vděčná za ženu "svého" pana doktora R.  které jsem se také po vakcíně musela hlásit. 

   Po pravdě, ne, že bych věřila nějakým fantasmagoriím, ale rozhodně by se měla brát v potaz hladina protilátek, které mají lidé po prodělání nemoci a ať mi nikdo nenamlouvá, že respirátory a roušky nosíme jen kvůli ochraně zdraví. Musí se přece vyprodat ty zásoby, co tady máme!

   Jo a taky sestřenice v Anglii již je babičkou (tedy, pro úplnost, syn se snachou a novopočený vnouček žijí v Čechách) Já chci taky vnoučátka!!! (Jen s tím nesmím dceru moc otravovat)

 

...musím poctivě přiznat, že tahle krátká dovolená patřila k nejlepším, jaké jsem měla, tedy, když pominu věci, které už nikdy nebudou normální a také to, že jsem se nedostala na Moravu.

...viděla jsem místa, která jsem už neviděla hodně dlouho a nebo vůbec, popovídala jsem si se sečtělým mužem, kterému důvěřuji a cítím se s ním dobře, navštívila jsem kamarádku, před kterou nepřestanu pomyslně smekat, kamarádku D...ku, která mi pomohla v těžkých chvílích, stejně tak, jako její sestra, kterou jsem též na malou chvíli viděla, spala jsem tak dlouho, jak jsem chtěla, četla, co mi přišlo pod ruku, jedla to, co mě napadlo, hlavně, aby s tím nebylo moc chystání :-)

...utvrdila jsem se v tom, že nejsem úplný blázen, když si nedokážu představit žádné intimnosti (kamarádka D. přišla před třemi lety o manžela a na podobné věci má shodný názor, také si to neumí představit)

...a s čistým svědomím můžu říct, že po práci se mi absolutně nestýskalo, úplně klidně bych si dovedla představit, že tam nechodím. Tím nechci říct, že nepracuju podle nejlepšího vědomí a svědomí, ale ... Jo, taková práce, kdy člověk vymýšlí nové výrobky, co potěší svou vůní lidi, kdy spekuluje nad tím, jaké jim dá jmeno, to je jiný level, takovou práci, jakou má moje sestra se svou kamarádkou, do takové se chodí určitě jinak 

...hlavní je, že se dcera s přítelem vrátili v pořádku ze své nádherné dovolené, že je mamka s tetami na chalupě, že se moje bývalá spolužačka z Liberce raduje z vnoučka, že ségra pomáhá své dceři a užívá si své nejroztomilejší a nejkrásnější vnučky, že sestřenka J. navštívila jednu ze svých dcer a viděli s mužem svého vnoučka, prostě, že jsou lidé, (je jich víc, než jsem tady zmínila, samozřejmě) na kterých mi záleží zdraví a spokojení.

 

...léto, dcera na dovolené, dává na "Instáč" nádherné fotky a přeji jí to z celého srdce, že vidí krásná místa, užívá si to a také vidí moře. Moře už pro mě navždycky zůstane jedním z nejkrásnějších zážitků. 

   T...ka zase maluje nádherné obrázky na kamínky. Přiznám se, že holky jsou pro mne nejdůležitější. A  volala neteř, měla jsem z toho radost, brzy už bude mít další děťátko.

   Taky jsem byla, předminulou neděli, s Ex manželem na Mácháči, kdo by to byl řekl, že si spolu budeme máchat nohy v tom profláknutém jezeře. A samozřejmě mluvit o synovi...jasně, že jsem si nebrala servítky a mluvila o všem, čím jsme spolu s dětmi prošli i tím, čím jsem prošla jen já...ne, nebylo to proto, abych mohla vyčítat, jen jsem to nechtěla dusit v sobě...

...teď mám dovolenou, původně jsem si vše plánovala jinak, ale nakonec to dopadlo tak, jak to dopadlo, zůstala jsem v Praze. Nemohla bych tady přece nechat Královnu jen tak, když nikdo, kdo by se o ni mohl starat, nemůže.

...před víkendem přijel Nejlepší přítel, s tím, že si tady našel ubytování a přál si vidět věci, které ještě neviděl. Je to jeden z lidí, kterým fakt věřím, u kterého nepoužívám vnitřní cenzuru, tudíž mluvím tak, jak cítím. Pravda, někdy s trochou ironie. A taky, teď, po téměř osmi letech života v Praze, se tady umím orientovat, což dříve nebývalo a vždy jsem spoléhala na něj (nebo na někoho jiného). Teď vím naprosto přesně, které metro kam jede, kterou tramvají se dostanu přesně tam, kam se dostat chci.

...Karlštejn, který jsem sice už jednou uvnitř viděla, ale vidět něco dvakrát není na škodu :-). Černou zmrzlinu jsem viděla i chutnala poprvé. Vůbec mi nevadilo, že je Česko ochuzeno o spoustu zahraničních turistů. Český kras, krajina, ve které si připadám, stejně tak, jako v Moravském krasu a na Pálavě, v bezčasí. Koněpruské jeskyně jsem s dcerou navštívila loni, takže jsem se toho zážitků vzdala a procházela se tou zvláštní krajinou a trhala a jedla třešně, které tam jen tak rostly na dosah ruky. Nejraději bych si udělala okruh po naučné stezce, ale Nejlepší přítel má problémy s chůzí a chápu, že námahu vynakládá na to, co doopravdy vidět chce. Tak třeba lom Velká Amerika. Hodně jsem o tom místě slyšela, nikdy tam nebyla. Takže až teď. Bohužel, oplocená turistická atrakce. Jen jsem čekala, že začnou prodávat vstupné. Nezačali. Netvrdím, že bych na tom místě nechtěla být za soumraku, s malou skupinkou lidí a hlavně, tam dole, u vody. Člověk nemůže mít všechno...takže pak cesta na večeři a posezení, dlouho do noci, u vína. A povídání a slzy...protože Nejlepší přítel znal mého syna a měla jsem pocit, že můžu mluvit o všem, co mě bolí...

...další den Praha, MHD a respirátory, vedro, takže teď mám spálený obličej a dekolt. Naprosto přesně už vím, že se nehodlám přemáhat a navštěvovat něco, oč nemám skutečný zájem. Před Technickým muzeem jsme se tedy rozdělili, on si šel splnit sen a já procházela Letnou, lízala zmrzlinu, pozorovala rezavou veverku, kochala se vůní odkvétajícíh líp a užívala si volna. Pak jsme jeli k Břevnovskému klášteru, dali si pivo v klášterním šenku, procházeli klidnými rozkvetlými zahradami a na tamních hřbitově postáli u hrobu Karla Kryla. Další přání Nejlepšího přítele. Na zpáteční cestě Nový svět, Černínská zahrada, Loretánská zvonkohra a úplně nakonec milovaná Kampa. Nešli jsme ke zdi J. Lennona, kde jsem kdysi se synem poslouchala kluka, co úžasně hrál na kytaru, nešli jsme k vodě, kde mě Nej.přítel před řádkou let fotil, sentimentalita by neměla smysl, i když jsme oba vzpomínali na své nejbližší, on na ženu, já na syna...

....večeři jsem tentokrát uvařila doma a opět jsme si povídali

 

....pochopila jsem, že déle než tenhle den už se nezdrží. V původní verzi jsem s ním měla odjet. Dokonce i Královna se k němu chovala přátelsky, ale to neznamená, že bych ji nechala po zbytek týdne samotnou. Vyrazili jsme tedy do Panenského Týnce, k magickému nedostavěnému chrámu. Přes spoustu lidí ta atmosféra tam je hodně zvláštní...koupila jsem si andělíčka z modrých kamenů (náramek z červených nikde neměli). /Zvláštní, při posledním sezení s paní psycholožkou jsme obě měly náramek z křišťálu a oba jsme se shodly na tom, že nám chybí ten z červených kamínků./ Vstoupila jsem ještě jednou do kostelní lodi, která má místo klenby oblohu...položila jsem andělíčka do výklenku ve zdi...najednou z jednoho pilíře cosi spadlo...(snad to shodili všudepřítomní holubi...) a taky, na zemi tam, mezi holubími pírky, ležela tři úplně jiná, sněhobílá peříčka...třeba...třeba to místo skutečně je magické. Ne třeba, určite je...

...Mělník, kostel, ve kterém je pokřtěná moje dcera, náměstí, radnice, podloubí, zmrzlina...neskutečné horko, i když obloha zatažená oblaky. Na zpáteční cestě volala sestřenka, že právě projíždějí Prahou...

...musí se nechat, že Nej.přítel skutečně rozumí PC, nainstaloval mi tam nějaké programy a já najednou mohla stáhnout úžasné knížky, které mi před pár měsící poslal. (Však jsem taky oba díly přečetla skoro na jeden zátah). Pak cesta na večeři. (Fakt jsem emancipovaná, on platil benzín, víno, zmrzlinu, já jídlo.) A večer zase povídání, zase slzy. Vím, měla bych asi mluvit i o něčem jiném, on má taky svou bolest, ale nemám těch přátel tolik a ani s nimi, s některými, nedokážu tak volně mluvit.

...šla jsem ho vyprovodit k ubytování, řekl, že ráno hned pojede, že se se mnou loučit nechce. Byla jsem moc ráda, že tady byl, že jsme se někam podívali, že viděl to, co vidět chtěl a teď musím nějak prožít ten zbytek dovolené

...skoro dva dny jsem jen četla, dnes procházka k Vltavě a telefon mamce, nejdříve se moc bavit nechtěla, ale pak zavolala sama a povídaly jsme skoro půl hodiny

 

 

...řekla bych , že si píšu tak nějak pro sebe, pár lidí to tady možná čte, ale vlastně je to pořád dokola, takže musím nudit. No jo, jaké závratné věci se asi tak mohou dít obstarožní obtloustlé samotářce :-)?

...třeba jsem minulý víkend udělala jahodové tvarohové knedlíky, přijeli mladí a pochutnali si a ještě jsme se pak byli namočit ve Vltavě, druhý víkendový den přijela kamarádka s malou holčičkou. Z holčičky, co jsme se neviděly, se stala veliká šikulka, je chytrá a rozumná. Kamarádka by nejspíš potřebovala nějakou psychickou oporu. Moc bych jí přála, aby začala vidět život ve veselejších barvách a přestala se upínat na věci, které nejsou důležité. (Jenomže třeba je to jen můj pocit a pro ni ty věci jsou opravdu to nejdůležitější. Nikdy nevidíme do ničích myšlenek a nemůžeme své okolí posuzovat podle sebe a promítat si do něj své představy).

...jsou dny horší a dny lepší. Kolega v práci si pokoj nedá, pro mě a za mě, na mě ať si klidně hnusný je, ne, že by mi to nebylo líto, ale topit se kvůli tomu nepůjdu! Každopádně mě minulý týden naštvalo, že do své nechuti ke mě zatahuje nic netušící novou kolegyni (na mojí pracovní pozici). Sakra, komu už si má říct o pomoc, když ne mě? A do toho vystartuje on s tím, že si ji to naučí sám. Nic proti tomu, ale v okamžiku, kdy si přišla pro radu tam nebyl. . V posledním čísle Mojí Psychologie se píše o vzteku, jak ho mnozí lidé potlačují a není to vždy pro jejich dobro. Dělám to v posledních letech také, dříve jsem se navztekala až až...někdy mám chuť toho kolegu fakt seřvat a nebo mu říct, že mu přece nejsou 4 roky, ale 10x víc. Zatahovat do své nechuti k někomu pracovní záležitosti a nic netušící nové lidi je fakt dětinské).

...Slunovrat, Svatý Ján, úplněk, samé zvláštní magické červnové dny...vím, co bych chtěla úplně nejvíc a fakt to nechci pro sebe, ale pro holky...(možná bych si přála něco malinko i pro sebe, ale tak nějak si nevěřím, že bych mohla něco dostat...a tak se bojím i chtít). Každopádně jsem zapálila svíčky, natrhala Slunovratovou a Svatojánskou kytku...možná se mi i zdály nějaké ty sny :-D. Vrchol všeho byl sen o tom "Oblíbeném" kolegovi, už mi z něj hrabe, protože fakt, jak mě ve snu líbá na schodech a říká, že je tak hnusný proto, abych nepoznala jeho dávné sympatie, to fakt byla síla. Druhý den jsme se tomu řechtaly s p.sekretářkou. :-D Fakt už mi z něj hrabe :-(.

...taky jsme se jednou smály společně i s paní v umývárně, prostě to tak přišlo...ten smích. Jen mě někdy napadá, jestli se mají smát mámy, kterým zemřelo dítě...

...jsou chvíle, kdy mám pocit, že je toho moc, když mi odjíždí dcera na dovolenou do zahraničí a pokazí se telefón, když vidím přírodní katastrofu na Jižní Moravě, když se na mě máma utrhuje do telefonu (vím, rodiče si člověk nevybírá a možná jsem se i já někdy na děti do telefonu "utrhovala"), ale někdy bych tak chtěla nechat se obejmout a složit ty starosti a bolest někam jinam...

...vím, píšu smutné básničky, ale cítím to tak, nepíšu je pro to, aby mě lidé litovali, píšu je pro sebe. Od mediálně známých lidí (a celebrit) se přijímá všechno...smutky obyčejných nikoho nezajímají...

...fotka Nejkámošky v červených teniskách s někým dalším na Instagramu, z nějakého koncertu, asi. Někdy v koutku duše jí to strašně moc přeju, že žije tak, jak vždy chtěla, že si dokáže obout ty červené tenisky :-) a trochu je mi smutno z toho, že každá už dlouho žijeme v úplně jiném světě, že už nikdy nebudu patřit do toho jejího, kde si i  hodně dospělé :-) "holky" dokážou obout červené tenisky...

...kamarádce z Liberce se včera narodil vnouček. Nádhera. Právě téhle holce to přeji z celého srdce, bude to úžasná babička :-)

....sestřenka J. s manželem jsou s babčama na chalupě, kdyby chalupa nebyla tolik daleko...tak moc bych tam chtěla být s nimi, i když i tady zpívají ptáci a muškáty na oknech kvetou jako divé

 

...moje dcera s přítelem pokračují v rekonstrukci bytu, mají už to tam moc hezké, T...ka maluje kamínky (nádherně) do aukce na pomoc nemocným a opuštěným zvířátkům (hlavně králíčkům), od jedné staré dámy (spolupracovnice) jsem dostala nádherné voňavé růže (ještě staré odrůdy). Měla jsem velkou radost.

...dnes při cestě od p. psycholžky se se mnou dali v autobuse do řeči dva staří pánové, ale byli moc milí a cesta, i vtom šíleném vedru a s respirátorem, rychle utekla

 

...tak už jsem se konečně trochu zmátořila po tom očkování. V práci budeme mít za 14 dní již novou kolegyni, tak uvidíme, jak to pak všechno bude. Zatím fakt žádná hitparáda.

   Kvetou šípkové růže, je to krása všech krás. Dnes jsem si zkoušela šaty, myslím tím skoro všechny, které mám. Možná bych měla být na sebe pyšná, vlezu se do těch, ve kterých jsem před 36 lety maturovala. Jenomže mě spíš štve, že nezapnu ty, které jsem nosila v 17-ti, ty, které mi ušila babička z látky, co si přivezla kdysi dávno z Francie. Možná, kdybych žila zdravě, více cvičila, nejedla zmrzlinu...možná bych pak byla pohledná a vypadala mladě jako moje sestra, jako moje sestřenice v Anglii, jako moje bývalá Nejkámoška...

 

...Královna se na stará kolena stává dobrodružkou :-). Dnes se jí podařilo 2x uprchnout z okna na zahradu, poprvé ještě seděla vzorně pod oknem a jen sem tam něco očichala, ale podruhé už se vydala na větší průzkum a dokonce se válela na zádech a okusovala trávu. Ani ji nenapadlo, že by se mohla vrátit sama /a umí to/, musela jsem si pro ni dojít a docela protestovala, když jsem ji odnášela zpátky do bytu. Což o to, ráda bych jí to dovolila, ale paní domácí by se to určitě nelíbilo, kdyby se jí plouhala mezi kytkama. Čím dál tím víc si říkám, že Praha není nic pro mě ani pro kočku...

 

...docela bych přivítala bouřku, ale Praze se takové úkazy dost vyhýbají, zataženo sice je, ale po bouřce ani památky. Přesadila jsem pár kytek a nasadila další muškáty na okno koupelny. Kytek není nikdy dost :-).

...dala bych si skleničku vína, ale jak mi bylo řečeno, před a po očkování žádný alkohol, žádné nezdravé potraviny (no, ta zmrzlina, co jsem ji včera a dnes sežrala, tak ta určitě byla ZDRAVÁ :-( , žádná velká námaha. Vydržela jsem spát až do půl desáté. (Až budu v důchodu, tak se nejvíce těším na to, že mě absolutně nebude zajímat žádná pitomá zimní a letní změna času a budu si vstávat podle svého nastavení).

...už kvetou šípkové růže, ty fakt doslova miluju, jasně, nedokážu se zamilovat do člověka (chlapa), ale miluju kytky, zpěv ptáků, staré stromy a hradní zříceniny. Fakt jsem nejspíš hodně divná...

...jako jo, vím, že je to nebetyčná blbost a naprostý nerozum, ale stýská se mi po něm...na druhou stranu, sama jsem chtěla, aby to bylo takhle...těch protože je spousta, ale stýskat se mi snad může, když to nikdo neví...

...zkusit se neozývat jako první (teď mám na mysli všechny známé, nejen muže), ono se prý ukáže, jestli se někdo ozve a zeptá, jak se mám a co dělám...pravda, moc těch lidí, co se ozývají jako první není (ale pár jich je, takže díky za ně).

 

...kolega si na mě stěžuje stále více (už jsem i párkrát brečela), výsledek je, že nastoupí nová holka (už u nás pracovala a...no, třeba se změnila...), každopádně, on bude spokojený a bude si, pevně věřím, ted stěžovat už jen na ni :-D.

   ...jeden den jsem našla při cestě do práce čtyřlístek, slunce prosvítalo mladými listy ořechů, občas bývají hezká rána, také jsem dostala, jen tak, pozornost od mého "velitele" R.

...ve čvrtek mě navštívila dcera, jsem ráda za každou její návštěvu :-), manželství mého Ex se krátí, jak jsem se od ní dověděla...

...v pátek jsme se domluvily s kamarádkou J. na Kostelní noc, měly jsme sice více plánů, ale nakonec jsme si poslechly mši u Sv.Ludmily /...kdo ví, jestli mé modlitby někdo slyší...?/ a pak jely na Barrandov, do nového kostela. Je úplně moderní, ale překrásný, čisté linie, dřevo, sklo a bílá...Panna Maria jako by sestupovala dolů (její socha, z bílého mramoru, bez tváře...a vedle ní, v prosté skleněné váze jen jediná žlutá frézie...) A kulatým oknem ve střeše, stejně jako bočními vitrážemi (s anděly) prostupuje světlo. A skleněný kříž...vyšly jsme i na věž, pokochaly se vyhlídkou a pak v komunitním centru poslouchaly a dívaly se na hudební a taneční program. Krásný podvečet to byl... (když jsem byla na cestě, dostala jsem sms z J--ku, jestli plánuju Kostelní noc, odpověděla jsem, že už jsem na cestě s kamarádkou a bylo vymalováno...)

...dnes jsem si udělaly výlet do Průhonického parku, kvetly tam rododendrony a celý park vypadal úplně pohádkově. Balzám pro duši, balzám pro tělo :-)

...jinak se cítím tak nějak, ani nevím jak, nesmírně se mi stýská po synovi a celý život mi připadá bezútěšně prázdný, když k tomu připočtu toho kolegu "prudiče", tak se mi nechce vůbec nic...

...a ještě jsem se tenhle víkend cpala samými nezdravými věcmi - zmrzlina, sladké pečivo atd. Měla bych se nad sebou vážně zamyslet!!!

 

...dělám až se ze mě kouří, ale můj "nejoblíbenější" kolega si na mou práci stále stěžuje...tak nevím, asi se na něj vykašlu a nebo mu od plic něco řeknu a nebo...nebudu si ho všímat.

...dnes ráno jsem dostala od jedné ze sekretářek (úžasná skoro 80-ti letá paní) nádhernou kytičku konvalinek (úplně mi rozsvítila deštivé pracovní ráno) a pak od jedné kolegyňky čokoládku. Jsou i hezké chvíle, jsou i milí lidé, člověk si musí víc všímat toho dobrého :-)

... jak málo stačí ke štěstí a nebo možná ne úplně ke štěstí, ale aspoň k takové nějaké vnitřní spokojenosti, třeba vůně toho šeříku, přítulnost chlupaté potvůrky, knížka, zpívající ptáci a kytky, které jsem si zasadila za okno do květináčů (ty květináče jsem dostala od syna...). Je to hezký pohled ven, na ty kytičky, Doufám, že se jim bude dařit :-).

...počasí je zatím chladné a deštivé, ale na druhou stranu, lepší, než úmorná vedra.

... v práci fakt nevím, jak to půjde, odmítla jsem zvýšení platu, protože vážně nevím, jestli tu práci budu zvládat a peníze jen tak vážně nechci. Už tak jsem dosti lidem trnem v oku a teď asi ještě větším, když se číst práce po odchozí kolegyni rozdělila mezi ostatní kolegy a kolegyně. Kvůli kolegy, který mě už hodně let "nemusí" jsem koncem týdne i brečela, ať udělám, co udělám, ničím se mu nezavděčím, žádná moje práce není dostatečně dobrá. Kolikrát si kladu otázku, jesti bych si neměla začít hledat něco jiného a někde jinde. Jen nevím, jestli bych to zvládla... 

...v sobotu jsem si udělala procházku na Petřín, na zpáteční cestě jsem v jednom kostele chvíli setrvala v tiché vzpomínce a zapálila svíčku za zemřelé...tyhle procházky po Petříně jsem měla ráda se ségrou a právě v tom mi Břevnov chybí, že tam bylo blízko do historické Prahy, ale člověk nemůže mít všechno...

...dnes mě navštívila T...ka, původně jsme plánovaly výlet, ale vzhledem k počasí jsme se musely spokojit jen s popovídáním. Chjo, jestli bude přistupovat ke každému klukovi, který ji nabídne pomoc nebo ji osloví tak, jak jak k tomu v té myčce, co mi o něm povídala, tak nevím...(Něco mi to připomíná, takovým odmítavým postojem jsem byla zvyklá a asi ještě jsem, maskovat strach z lidí). Jenomže ona je ještě tolik mladá, kruci!

   ...jsem pořád unavená, i když ve volných dnech vstávám okolo 9 hodiny, přes víkend byla zmrzlina i víno od tety D. (výborné), ale jo, byl i úklid...a taky jsem se zaregistrovala na očkování, ale kdy přijde druhý kód, to fakt netuším

...věřím, že dcera je v pořádku a taky, že se příští týden už zase uvidíme, taky má toho v práci naloženo, že neví, kam dříve

... už jsem zase doma, voní tu šeřík, protože šeřík mám ráda a přenáší mě do vzpomínek...Královna se ke mě neustále tulí, asi se bojí, abych jí zase neodjela. Zítra už bude mít neuvěřitelných deset let. Právě tolik let jsem rozvedená...Dnes jsem se konečně vyspala, vlastní postel je vlastní postel a díky tomu, že mám zubaře, jsem nemusela vstávat v pět ráno. Svým způsobem mi ta moje samota vlastně i vyhovuje. A hlavně, jsem na ni zvyklá.

...na Moravě jsem zažila pěkné chvíle, ale také takové, kdy bych nejraději někam utekla. Čím jsem starší, tím jsou pro mě kompromisy složitější. Mamce jsem pomohla uklidit v bytě, zašly jsme spolu i do "města", kde jsem si nakoupila nějaké boty a oblečení. (Na něco mi mamka přidala). Ať si každý myslí co chce, ale dát člověku peníze a nebo něco, co se dá sníst nebo vypít, popř. spotřebovat, mi přijde vážně nejrozumnější. Málokdo se trefí druhému do vkusu a tak se stále musíme přetvařovat nad nevyžádanými dárky. (Obdarovala jsem mamku, kromě kytky penězi a myslím, že jsem udělala dobře). Stejně tak jsem penězi obdarovala i sestřenku J. Kromě toho jsem mamce dala i peníze na jídlo, když na chalupu přijeli na víkend moji mladí.

...prošla jsem se s tetou D. po okolí H..na, docela dlouhé procházky. H...čín je moc pěkné město a jeho okolí také. Dojala mě mamčina sousedka paní B., která nám přinesla na ochutnání koblihy, které pekla ke Dni matek. Na oplátku jsem jí koupila kytku. Pozvala nás s mamkou na návštěvu a ještě mi věnovala paličkovaného andílka. Má úžasné nadání a její paličkované práce jsou umělecká díla.

...Na mamčině gauči se fakt nedá spát a nechápu, jak ho může chtít dát na chalupu. Myslím, že by si každý, než něco někam dá, měl vyzkoušet, jak ta věc vlastně plní nebo neplní svůj účel.

...spala jsem dvě noci i u sestřenky, má nádherně zařízený byt, který na mě působí velmi harmonicky, stejně jako její vztah s manželem. I když jsou také věci, ve kterých se neshodneme. Jejich názor na očkování a celkově na věci. Věřím na věci mezi nebem a zemí, na tom, že "víra tvá tě uzdravila", ale nezavrhuji ani vědecké metody a objevy. Nemohu popřít 17 let svého života. A konspirační teorie ještě nikoho neuzdravily.

...navštívila jsem i Nejlepšího přítele a zašli jsme si na procházku do Bělského lesa, studánka Panny Marie, křížová cesta...jak moc mi to připomnělo den, kdy jsem nenávratně přišla o syna...

Překvapila mě reakce jeho kocoura, který se mě nebál a dokonce si přišel i pro lehké pohlazení, ale hlavně mě nadchla jeho mladší dcera, s kterou jsem se, po procházce, setkala. Krásná, vnímavá holka. Měla jsem pocit, že ji znám spoustu let. A přece jsem ji viděla jen 1 nebo 2x v životě a to ještě maličkou. Fakt jsme si spolu dobře popovídaly, nejraději bych ji objala a držela. Musí to být hrozné, tak mladá přijít o maminku. Naštěstí, jak jsem pochopila, má hezký vztah se svým otcem. I s Nejlepším přítelem jsem si dobře popovídala, ráda takhle diskutuju...víc mě nenapadalo, okolo nás obou je obrovský tmavý mrak smutku a bolesti...mohli jsme se vidět ještě další den dopoledne, ale neprojevil příliš zájmu (měl nějaké obchůzky) a já jsem neměla v úmyslu ho někam tlačit...

   Chalupa, místo, kterému říkám "domov", i když po různých zásazích je to čím dál tím složitější. Mamčino shromažďování věcí, sestřino a neteřino přesouvání všeho nepotřebného právě tam...jenomže ať řeknu, co řeknu, je to vnímáno špatně a nepřijato. Snažím se sama sebe přesvědčit, že je to o tom místu, o jeho "duchu" a ne o těch krámech, ale ne vždy se udržím.

"Díky" plánované oslavě mamčiných narozenin, na kterou měla přijet ještě ségra se švagrem, neteř s manželem a maličkou, jsem se vlastně vůbec nikam nedostala, Skoro dva dny jsme se setřenkou J. vařily, pekly a chystaly a taky dávaly chalupu do použitelného stavu. A samozřejmě též zahradu, ale tam se nejvíce realizoval sestřenčin manžel a též teta J. V pátek odpoledne přijela dcera s přítelem a také přiložili pořádně ruku k dílu. Potěšilo mě to, i když vím a myslím, že to ví i dcera, že vděk...(No, člověk by neměl dělat věci kvůli vděku, ale kvůli svému pocitu). Pořád jsem tam v duchu viděla syna s T...kou, prostě tam chyběli...(Stromeček, který jsme zasadili na synovu památku přežil v pořádku zimu, byla jsem za to moc ráda). Večer jsme u něj zapalovali svíčku v lampičce.

...malá je kouzelná, překrásná, úžasná a prostě nej. Vůbec se nebojí, s každým se kamarádí, nádherně mluví. Myslím, že jsme si jí tam všichni užili, i když nezůstali na noc. Kéž mám též vnoučátko. Dcera si s ní opravdu vyhrála. Dokonce pořád chtěla lézt na kopec, což vyvolalo vzpomínky na to, když byly děti malé...

...kvetla planá třešeň, kvetly jabloně a začínala kvést jabloň před chalupou. Tohle tam mám nejraději, všechno tam mám ráda...vyspala jsem se, ale jen jednu noc, protože v mém pokoji pak spali moji mladí a já jinde prostě nespím tak dobře. (Musím se, ale pochválit, ani jednou jsem nevynechala cvičení. Prý jsem i zhubla, no, nevím...podle váhy možná ano...)

...se sestřenkou a jednou i s dcerou jsme si dělaly večer procházky, k dceři se přidala malá kočička a nechtěla se od ní hnout.

... v čem se setřenkou absolutně nesouzním je její snaha o dokonalost všeho, co dělá. Vaření spousty chodů, příprava moučníků, protože to od ní moje mamka očekává. Všechno ji bolí, je unavená, rozrušená, ale dělá a dělá. A vděk??? Většina rodiny je na to od ní zvyklá a berou to jako samozřejmost. Je narozená ve znamení býka a tak si stojí za svým, ale svůj názor jsem jí řekla. Podle mě má člověk dělat to, co opravdu dělat chce a co zvládá. Pokud už se dostanu na hranici snesitelnosti, tak končím a je mi úplně jedno, co se ode mě čeká. ČLověk má věci dělat tak, jak nejlépe dovede, ale nejspíš už ne přes "moc".

Dostala jsem od dcery k Vánocům motivační deníček, některé citáty a věty jsou fakt super, jako např. tenhle: NEBUĎ DOBRÁ JEN K OSTATNÍM. BUĎ DOBRÁ K SOBĚ!

 

...při čekání na autobus jsem natrhala modřenec, jen tak, aby to v práci o trochu líp vypadalo...rozloučila jsem se s kolegyní, která odchází do důchodu, přece jen jsme spolu pracovaly skoro sedmnáct let, z toho šestnáct v jedné místnosti...nemám ráda loučení, ona nejspíš také ne a přiznat, že vlastně díky mě je vdaná, to je asi hodně těžké (no, třeba to není díky mě, kdyby tomu osud nechtěl...)

... v práci se radili, jak to bude dál, druhá kolegyně (dle zpráv z kuloárů) nepřijde ani v červnu :-(, nechápu, že mě na tu poradu nepozvali, ale nemám to akademické vzdělání, tak jsem nejspíš totálně blbá. Uvidíme, ale znovu jsem šéfovi zopakovala, že pokud se dostanu do neřešitelné situace, tak jde všechno stranou...

...dnes se mi (konečně) povedla jedna zapeklitá práce, nová, zatím nevyzkoušená. Ještě večer mi přišla sms-ka s pochvalou od "mého doktora R." :-). Potěšilo mě to, ne, že ne

....vakcínou A.Z. se teda očkovat nenechám, najednou mi naše doktorka, (která mi radila, ať si koupím tlakoměr, ne, že by mě pozvala a tlak mi změřila) nabídla, že jsem díky tlaku riziková skupina a mohu se nechat očkovat u ní v ordinaci. Fakt ne (Náš pan profesor se angažuje v propagaci očkování, ale vzkazy, kteří mu někteří lidé píší, to je fakt síla. Dobře, kdo se nechce nechat očkovat, ať to nedělá, ale psát někomu výhrůžky a urážky, to je fakt už přes čáru!)

... ani někteří mladí to nemají lehké, jak jsem zjistila z hovoru s jednou ze studentek, něčím mi připomněla mou dceru, asi tím, co si prožila po rozvodu rodičů...

...když se Královna rozhodně, že něco nesežere, tak to taky nesežere. To jsem si zase dala, když jsem jí objednala konzervu (údajně z lososa). Odmítá se k misce byť jen přiblížit. No, dostanou ji toulavé kočky...

....dovolená a cesta na Moravu, vlastně ani nevím, jestli se těším, když si představím vlak, tak bych nejraději zalezla do postele, otevřela si víno, zajela si pro knížky, které mám objednané a "dovolovala" se s Královnou vedle sebe. (Už teď se mi po ní stýská a to jsem ještě tady). Samozřejmě, že jsem mamku hodně dlouho neviděla a těším se na ni, ale už jsem fakt "konzerva", mám ráda svoji postel a svůj klid. Jediné co je fajn, že nebudu muset vstávat ráno v pět (to je vždy hrozný pocit, okamžik, kdy mi dochází, že před sebou vlastně NIC nemám a syn je neodvratně a už navždy mrtvý...)

...dcera mi koupila přes net jízdenku /takhle mi ji kupoval i syn,/ (vždycky v dubnu a začátkem května jsme jezdívali s ním a s T...kou na výlety...s T...kou věřím, že ještě na nějaký výlet pojedu...s ním už nikdy...)

...a nemám nic moc co na sebe, zase byla zmrzlina, prostě fakt divné rozpoložení

...dcera s neteří se poškorpily po sms-kách a taky dcera nedostala dovolenou, takže z pohodlné cesty autem sešlo, jo, kdybych mohla jet příští víkend, tak by mě mě prý klidně odvezl bývalý manžel...jenomže nemůžu

 

 

 

... "žádná práce, byť by to byla práce neurochirurga není tak důležitá, aby kvůli ní člověk riskoval své fyzické nebo psychické zdraví", jak říká paní psycholožka. Budu si to muset opakovat, protože odchod jedné kolegyně do důchodu se blíží mílovými kroky a ta druhá se určitě v průběhu května nevrátí. V kuloárech se špitá, že to nebude ani v červnu a kdoví, zda vůbec...Co budu dělat, to zatím nevím... Určitě, ale existuje nějaká možnost. Jenomže, co si budu nalhávat, neumím se rozhodovat, nemám ráda změny a hlavně, nejhorší je, že se nemám s kým poradit. Na druhou stranu, sama musím vědět, co ještě dokážu zvládnout a co už fakt ne...

...konečně jsem ostříhaná a obarvená, ale pochopila jsem, že ženské v mém věku jsou skutečně neviditelné, myslela jsem si, jak se všichni pohoršujou nad mými odrostlými šedivými vlasy, ale když jsem přišla vylepšená do práce, nebyl tam ani jediný člověk, který by si vůbec povšiml toho, že vypadám jinak (sama bych řekla lépe, ale jen jestli si moc nefandím). Takže asi tak...jsem jenom stroj na práci, nic víc!

   Spousta věcí v mém životě se odehrála na přelomu dubna a května, spousta...věřím na Beltaine...přijela ségra a podruhé jsme spolu "kouzlily", původně jsem si říkala, že dojdeme někam pod Hradiště, ale nakonec bylo vše úplně jinak. Kdyby nás někdo viděl, jak trháme a počítáme květy...a nad prohlubeninami u spodních částí kmenů stromů provádíme "čáry", tak by se nejspíš smál...jsme každá úplně, úplně jiná, ale v tomhle vím, že je to úplně nejvíc "můj" člověk. Nakonec jsme došly až na vrchol Hradiště, všude už začínaly hořet ohně a okolo nich byla spousta lidí, někteří z nich oblečeni jako Keltové, s různými talismany...vždycky jsem si přála mezi takové lidi patřit, ale s mou asociální povahou..., položila jsem jen květiny a šly jsme...i svíčky jsme zapálily jinde. Na zpáteční cestě jsem se náhle zarazila, protože proti nám do kopce šlapal kluk s holkou, on s batohem na zádech, vlasy stažené v culíku, oba v černém...na krátký okamžik jsem měla pocit, že je to můj syn...až když byli blíže, došlo mi, že ta podoba je jen rámcová...a pak šli proti nám dva kluci, pozdravili, jeden z nich s dlouhými tmavými vlasy, v nějaké haleně, prostě oblečený tak, jak před staletími snad chodili oni...za těmi jsme se ještě ohlížely, oběma se nám líbil a shodly jsme se na tom, že kdyby nás pozvali s sebou k ohni, šly bychom...jenomže nepozvali... 

....kéž se splní to, na co jsme myslely...na co jsem myslela při Úplňkové noci: "A TAK SE STAŇ!"

 

.... nikdo mě na 1.máje nepolíbil pod kvetoucím stromem, jako už pár let předtím (ale jo, Nejlepší přítel mi poslal fotku rozkvetlé třešně...), tak nějak mi stačilo, že jsem mohla obejmout svou holčičku a taky její nejlepší kamarádku, když jsme je byly se ségrou navštívit. A pak už jsme, zase jenom spolu, chodily po Karlově mostě, po Kampě, okolo Lennonovy zdi: "Všechno co potřebuješ je láska a rouška na obličeji" :-D, bylo tam napsáno anglicky. 

...kdyby tenhle víkend nepřijela ségra, nejspíš bych jela na výlet s T...kou, volaly jsme si před ségřiným příjezdem a nabízela mi to, (spoustu let předtím jsme v tomhle období jezdívali se synem a s ní na výlety).

Láska? Mám jí v sobě tolik, ke své holčičce, ke svým nejbližším a tu lásku, aspoň její část, kterou jsem cítila k synovi, tu, která přebývá, ač ji "posílám k němu nahoru", tak tu jsem "přesunula" na T...ku. 

... žádný chlap by mi nedokázal nahradit tu pusu pod rozkvetlým stromem, kterou jsem dostávala od syna nebo od táty...

...mamka často opakuje přísloví o "Božích mlýnech"...vážně nepřeju svému bývalému manželovi to, co ho potkalo, i když si to zavinil sám. Stalo se to, čeho se v posledních letech bál syn, stalo se to, co se mi před lety snažil říct ve snu můj mrtvý tchán (vím, moje sny, ve kterých ke mě mluví lidé, kteří dávno zemřeli, jsou kapitola sama pro sebe...)

...moje ségra je tak pragmatická a plánovací, že s ní mám pokaždé pocit, že jsem úplně neschopná, tupá, nerozhodná a navrch zanedbaná. Jiné to nebude. Určitě není její problém, že se tak cítím, ale vždycky propadám beznaději, že se neumím rozhodnout, neumím si nic naplánovat, prostě neumím nic a nemám žádný domov...

 

....včera jsem odhrnula závěs a sluníčko, které do téhle tmavé místnosti svítí jen velmi kratičkou dobu, osvítilo synovu tvář na velké fotce a látkovou "Andělku", kterou jsem dostala od ségry, byl to takový pěkný okamžik, jako "dárek k svátku".

....psala neteř, že na nás myslí tento den, potěšilo mě to...

Vyzvedla jsem kytky a vypravila se k dceři, na Mě...k jsme dojely ve stejném okamžiku jako Ex. Babička měla s kytky radost, ale z toho všeho dalšího se mi chtělo brečet, je mi jich tam opravdu líto, ale ta situace se měla řešit už dávno, tohle všechno jsou jen důsledky. Dokážu dokonce i pochopit příčiny, ale co je to platné, když je nikdo nepoznal a nebo, lépe řečeno, se jimi nezabýval celá desetiletí...

...venku na R..i bylo překrásně, vzpomněla jsem si, jak jsem na tom místě stála poprvé, s krosnou na zádech a vedle mě můj syn...nikdy by mě nenapadlo, že tam zůstane navěky...

...nechtělo se mi moc mluvit, jen se dívat na křehké zelené lístečky, vnímat skály a slunce a zpívající ptáky...položila jsem kytku a kamínek se srdíčky. Marně jsem hledala jeden z kamínků, který jsem tam synovi nechala, ten s maminkou a děťátkem. Vím, že je to hra, že lidé kamínky sbírají a "přenášejí dál", třeba někomu udělal radost, ale...(na druhou stranu, syn by měl určitě radost, kdyby se nějaké malé děcko z nálezu kamínku radovalo...)

...stáli jsme tam na skále, dcera tam položila kytičku od babičky a Ex pár nádherně žlutých narcisů, (rozdělil je a dal je na každé místo), zapálili jsme svíčku (jmenovala se "s láskou" a dostala jsem ji od T...ky), prostě jsem chtěla, aby byla aspoň takhle na synův svátek u něj...

...dívala jsem se dolů, okolo sebe a pak jsem šla a objala dceru, každý jsme stáli někde jinde a smutnili si po svém, ale byli jsme tam spolu...najednou jako by odnikud přiletěl baculatý čmelák, kde se vzal, tu se vzal, přiletěl přímo ke mě a pak si sedl na narcisy...chvíli tam poletoval a pak zase zmizel...(prý si člověk má všímat takových věcí, prý jsou to znamení z...tak nějak jsem věděla, že ten čmelák "ví"...a nebo jsem si to aspoň moc a moc přála vědět...

...šphání k symbolickému hřbitovu horolezců bylo fakt náročné, kopec je hodně příkrý a neměla jsem ani turistické boty, ale věděla jsem, že to prostě "dám", i Ex, který dávno překročil šedesátku to zvládl (dokonce rychleji než já), i když tvrdil, že netuší, kolikrát se mu tam ještě podaří vylézt...ještě pořád tam visely "lezečky", které tam pověsil jeden ze synových nejbližších kamarádů, ještě pořád se tam třepetaly vlaječky, co tam vztyčil další kamarád, v prohlubenině skály, na které jsou umístěny pamětní destičky, dokonce ležel i kousek vánočního cukroví...a taky kamínek se svíčkou, ta tam synovi svítí pořád...zapálili jsme svíčku od babičky, dcera připevnila poslední narcisy nahoru ke křížku...

...Ex vytáhl řízečky a podělil se s námi, povídali jsme si, po chvíli jsme začali náročný sestup dolů,,,po cestě mi dcera řekla, že je fajn, že spolu s tátou mluvíme a že nemusí tohle absolvovat z každým z nás zvlášť..."...když ztratíš dítě, tak odpustíš skoro všechno...", řekla jsem jí na to, v srdci je tolik bolesti, že na malichernou zlobu tam už nezbývá místo...dole u auta jsem se znovu podívala na tu krajinu a znovu v duchu viděla syna a sebe, jak jsme tam spolu byli...Podělili jsme se o koláče, které jsem měla s sebou a vydali se zpět do Mě...ka. Dcera jásala nad pasoucími se lamami a ovečkami. A pak už jsme se rozloučili, my s dcerou si přendaly věci do jejího auta, Ex objal dceru, objal mě a odjeli jsme každý svým směrem.

...Dcera mě vyklopila někde poblíž jejich baráku, vydala jsem se k MHD a doma si musela nalít aspoň maličkou štamprli slivovice

(...a babička tchyně mi pořád tvrdila, že jsem zhubla, no, možná už fakt špatně vidí...)

 

 

...tak nám Covid prý nestačí, máme k tomu ještě Ruské teroristy (po sedmi letech, kde se vzali, tu se vzali...) Celé je to nějaké divné, hromada zbraní někde v zastrčeném objektu, kde lišky dávají dobrou noc a nevypadá, že by to bylo nějak extra hlídané. Možná, abychom si mohli DEMOKRATICKY vybrat, čeho se budeme bát více, kdo se nebojí Covidu, ať má nahnáno z teroristů a naopak.

...představuji si moji sestřenku v Británii, jak běhá po mořském pobřeží, vypadá sotva na třicet, denně peče chleba a vaří úžasná zdravá jídla, možná má člověk opravdu to, co si zaslouží a možná to chce odvahu jít za svým snem. Měla já jsem vůbec někdy nějaký sen a nebo jsem se prostě předem bála nějaký mít? Pochybuji, že jsem někdy snila o tom, abych si v práci nestihla zajít ani na oběd (a kdyby nebylo jedné milé studentky, která mi ho přinesla, tak neobědvám), abych se ani na okamžik nepřestala soustředit, protože v jedné místnosti dělám "to", souběžně s tím ve 4 stupních C (místnost) "ono", do toho se mi v další místnosti "něco" promývá a ještě musím běžet do "sterilních" pasážovat a všechno si zaznamenávat. Do toho se snažím neposlouchat, jak si kolegyně povídají o manželích, dětech, vnoučatech, receptech a zařizování bytu...i kdybych měla čas, nejspíš bych se k debatě nepřidala...nemám totiž téměř o čem debatovat...Téměř, protože mám svoji holčičku a jednu, která je snad aspoň trošičku, aspoň symbolicky, ještě "moje".

...kdybych byla moderní a měla všelijaké ty aplikace na počítání kroků a kdoví čeho, tak bych dnes určitě bodovala, ale nemám je, tak si můžu jen říct, že jsem zkrátka udělala hodně kroků :-D (včetně cesty k přestupní zastávce, neboť bus z té naší jezdí jen 2x za hodinu a samozřejmě mi ujel). 

...někdy si říkám, jaké by to bylo, kdyby na mě doma někdo čekal, udělal mi čaj a zeptal se mě, "jak bylo?", no Královna je akorát tak naštvaná, že jdu pozdě, paštiku dávno slupla a v misce už jí zbyly jen ty nechutné granule :-D. Jasně, že bych si měla udělat něco dietního a zdravého, jenomže než se to udělá...takže to, co je honem po ruce, i když to většinou není ani dietní a už vůbec ne zdravé :-( (...ale jo, kdysi, občas, když jsem přijela takhle unavená byla v nabídce káva, sprcha, semtam i tráva...jenomže to bylo kdysi, dávno, dávno, když spousta věcí vypadala jinak...). Teď už je někdy, občas jen nějaká fotka, třeba západajícího slunce.

...jak píše teta D., že chlapi nejsou zas tak hrozní, nikdo jí to nevyvrací, ale mám o nich své mínění. Ne, že bych nepoznala pár skvělých (třeba táta nebo syn...ale už nejsou tady, na Zemi), ti zbývající tkzv.skvělí horem pádem zmizeli, vlastně se ani nedivím, taky mám občas problém sama se sebou vydržet :-D. Paradoxně, jak už jsem tady někdy psala, jediný chlap, který mě chápe (samozřejmě jen v úzkém spektru) je můj Ex manžel :-D, to je teda fakt bilance :-D. Každopádně, Covid a Ruští teroristé mi bohatě stačí, navíc kolegyně, která se jen tak do práce vrátit neplánuje, myšlenky na chlapy se už mi fakt nikam nevejdou

....Velká sestra je v karanténě kvůli Coviďáku, I--ku zase nechtějí naočkovat, dokud neprodělá x vyšetření, to jsou tedy novinky...něco veselejšího by to chtělo, vlastně jo, ten muničák, kdyby to nebylo spíš k pláči...

... v noci se mi zdálo o synovi a vůbec to nebyl hezký sen, byl tam úplně maličký a my s Ex manželem jsme ho nechali úplně samotného, když jsme se vrátili (jestli ho někdo hlídal nebo tak, to jsem nepostřehla) jsme ho posadili na nočník a ukázalo se, že po celou dobu na nočníku nebyl...takže se tam to nadělení ani nevešlo...byl celý špinavý, plakal a mě došlo, co jsme udělali...nechali jsme ho doslova ve sr...kách

 

...viděla jsem tenhle týden obě holky, dcera se naučila fakt dobře vařit, ale využívá toho jen tehdy, je-li to nutné :-), asi ti bude dědičné :-D, navštívila jsem i T...ku, má to doma opravdu útulné a králíčci jsou super, nabízela mi i odvoz "za synem", protože jsme náš původní plán (s dcerou a Ex manželem) kvůli počasí odvolali. Zvažovala jsem její nabídku, ale počasí hlásili ošklivé, necítím se úplně nejlépe a navíc by to bylo tentokrát i trochu komplikovanější než normálně, i když pravda, když jsem dnes ráno vstala a dokonce vykukovalo sluníčko, tak mi to bylo trochu líto. No, nezbývá než věřit, že se tam (všichni) dostaneme jindy.

...začátekme týdne jsem navštívila dceru, utkvěla mi v hlavě jedna její věta. Dcera ví, že chci jednou z Čech odejít, nikdy jsem se tady necítila úplně doma, vždycky mě srdce táhlo na dvě strany...mluvila o tom, že samozřejmě ví, že udělám to, co pro mě bude nejlepší (takhle to říkával i syn), ale pak řekla také, mezi řečí "...každý ode mě odejde..." Uvědomila jsem si tuhle velkou pravdu, i když některé odchody nebyly úplně dobrovolné, pak jsme to probíraly i s paní psycholožkou. I tak myslím, že dcera skutečně zmoudřela, i její slova o tom, že by neměla problémy s tím, kdyby se na K...sku setkala s T...kou, jsou toho důkazem.

...v práci se stále neví, jak všechno bude, na rovinu jsem, ale řekla, že si v žádném případě nedám vnutit v létě jen jeden týden dovolené v celku. "...buď odejdu a nebo se z toho zblázním", jak jsem řekla p.psycholožce. "Nezblázníte", odporovala, protože když jsem se prý nezbláznila po synově smrti, tak už mi to nehrozí. Jasně, nezblázním!

...jet do N...vic je vždycky síla, aspoň bez půlky prášku bych to nedala, vidět místa, kde jsme žili jako rodina, kde vyrůstaly děti...hláška zubního specialisty o tom, že mám krásné oči mě fakt "dostala", určitě ještě víc než ta suma, kterou budu muset zaplatit za nový zub. Uvědomila jsem si, jak jsem vůči podobným věcem zranitelná, možná proto, že jsem nic takového už hodně dlouho neslyšela. To je okamžik, kdy jsem ráda, že jsem stará a nic podobného mi už téměř nehrozí.

...máme úžasnou novou pekárničku a v ní sympatickou majitelku. Naposledy, když jsem tam byla jsme se nějak daly do řeči:"...určitě vám ublížil nějaký chlap", snažila se hádat. Tomu jsem se musela smát, nikdy už nebudu řešit chlapy jako životní tragédie, ale samozřejmě, jak jsem jí taky řekla, chápu lidi, kteří to tak mají, protože to je nejhorší z toho, co je v životě potkalo. A každý vždy všechno srovnáváme s tím, co nejhoršího jsme zažili. Prozradila mi, že tragicky přišla o bývalého přítele a jak dlouho se s tím srovnávala. Momentálně má stávajícího, který ji hýčká a otevřením pekárničky si splnili sen. Vždycky mě potěší, když tak sympatickým lidem začnou v životě padat tak dobré karty :-)

...naše maličká (praneteřinka) měla dva roky, jsem ráda, že mamka se ségrou a švagrem jeli na oslavu :-), nejlepší přítel mi poslal ke stažení dvě knížky, to jsem zvědavá, jak se mi to povede, fakt jsem technický antitalent, ... taky mě překvapilo, že se "Jižňák" dostavil na další natáčení, fotky byly hodně povedené...

....a ejhle, odešla naše doktorka (chodila jsem k ní i normálně, nejen na preventivní prohlídky), má tam místo ní být chlap - doktor. Už teď se toho děsím, nejraději mám doktory ženy, to zas bude, až tam budu fakt muset jít :-(, taky jsem si vyřídila oční tady na Zbr., jednak je v N...cích strašně dlouhá čekací doba a druhak fakt stačí, když tam musím kvůli zubům. Některým pocitům člověk neporučí, třeba cítit se normálně, když vidím barák, ve kterém jsme bydleli, školu, kam děti chodily, otevřít knížku, do které mi syn vepsal věnování, rozlepit obálku, ve které jsou schované jeho první vlásky (jediná fyzická věc, která z něj zůstala...) Bude to tak ještě dlouho, jak řekla p.psycholožka, ale nemusela to ani říkat...podobně jsem to měla u taťky, ale tam jsem spíš v těch věcech cítila oporu, úlevu a bolest až na druhém místě. Tady cítím jen šílenou, úplně svíravou bolest

 

...venku ledově prší, je mi zima, i když popíjím teplý čaj a chce se mi brečet, skoro pořád...když si vzpomenu na syna, když se mi vybaví nějaká jeho "hláška", když jsem si oblékala prastaré triko s medvědy...říkával "medvědí míma", když mi včera volala T...ka, pořád brečet se mi chce a obejmout ho a vzít do náruče...už nikdy...venku studeně prší, nedokážu otevřít knížku, kterou četl naposledy, která zůstala založená na stránce, kde se píše: "láska se nezapomíná..."

 

... jako by se dnes zastavil čas...dnes...proč se nezastavil před dvacíti měsíci, kdy můj syn měl před sebou jen pár hodin, minut...života...už je to dvacet měsíců, co nevidí slunce...

...už více jak rok žijeme s Coronavirem, se zakrytými obličeji...

....ne, že by se neděly pěkné věci, ne, že by někteří lidé nebyli dobří. Nějak jsem ani p.psycholožce všechno to, co bylo fajn neřekla, třeba to, že jedna kolegyně rozdávala v práci krabičky čokoládových bonbónů, prostě jen tak..., že se vrátila, po dlouhé nemoci, moje nejoblíbenější studentka, že se výsledky nové práce, kterou budu nejspíš v budoucnu dělat mi vyšly velmi dobře...a kamarádka R. (v našem věku) obhájila závěrečnou práci a získala možnost pracovat v úplně jiném oboru

...taky mamka už je naočkovaná druhou dávkou, tento týden mě jedno odpoledne navštívila dcera, "můj" pan doktor v práci mě pouští dříve domů, začínají kvést stromy ( i když na začátku týdne ještě ležel i sněhový poprašek)

...musela jsem se smát, když jsem měla telefonát z Jižňáku a hlášení, že se chystá jet přihlásit se do komparsu na vojáka z II.světové. K tomu, že stihne být někde okolo osmé ráno jsem byla těžce skeptická, ale ono ejhle, večer jsem dostala fotky staré vojenské techniky a jeho ve vojenském, takže tentokrát nebyla skepse na místě :-D

...někdy v těchto dnech před 32 lety jsem otěhotněla, pamatuji si to dobře, protože to bylo na svatební cestě v Beskydech a pak jsem až do 1.máje bydlela u našich na Moravě a můj Ex manžel v Čechách, takže jindy to být nemohlo. Tenkrát v těch Beskydech jsem zažila okamžik, kdy jsem naprosto důvěřovala svému Ex manželovi a cítila jsem se 100% v bezpečí, mockrát v životě už se mi podobný pocit bezpečí neopakoval (leda s tátou) a taky tehdy, když syn už byl dospělý a byli jsme spolu na vandrech nebo když mě, na svatbě neteře, snesl z jakési zíďky, když mě objímal...

Celý můj život byl o hledání toho pocitu bezpečí...možná ho ještě trochu cítím tady, v bytě, který patří někomu jinému, ale jsem v něm obklopená svými věcmi a mám tady zrzavou příšerku. Žádný člověk, který by mi ho dokázal "dát" už není...

 

...tak jsem nakonec byla i vyšvihaná pomlázkou :-), ráno, ještě jsem byla v noční košili, přišel malý syn paní domácí. Tak tradici bylo učiněno zadost, i když se musil spokojit s jablíčkem, protože čokoládového zajíčka jsem mu dala už v pátek.

...chladné větrné ráno, venku minimum lidí, takže jsem si zase udělala procházku od mostu k mostu (a není to od sebe úplně nejblíže...) Svým způsobem mi to tak nějak vyhovuje, bez chaosu, chystání a hluku, jen s kočičajdou, která se ke mě tiskla dopoledne u sledování TV

...včera jsem navštívila dceru, předala jejímu příteli dárek a pracně upečené zákusky (no, vzhled nic moc, ale na chuť dobré) a pustily jsme se s dcerou do pečení beránka. Bohužel, opět na chuť výborný, ale vzhled pokulhával. Nějak uvnitř sebe vím, že jsou věci důležité a ty nedůležité...takže jsme mu poloodlomenou hlavu (tvarohé těsto je těžké a nedrží tak dobře jako třené) podvázaly mašlí a nacukrovaný se dal i vyfotit :-D. Pro mě bylo úplně nejdůležitější, že jsem ji mohla obejmout a chvíli s ní být, i když už má svou domácnost

...nějak nevím, jak to bude s mým psaním dál, mám pocit, že by se mi myšlenky lépe skládaly na papír, než do PC, ještě uvidím...chtěla bych se umět stát spisovatelkou :-)

 

...Velikonoce, svátky jara, svátky vzkříšení, svátky radosti...jsem vděčná, ne že ne, jsem vděčná za holky, za krásné kytky, které jsem od nich dostala, za chvíle, které se mnou tráví...

...jsem vděčná za mamku, za ségru, za sestřenku J., prostě za všechny, i když jsou daleko a nemohu se s nimi setkat...

...jsem vděčná za rozvíjející se přírodu, za chladné, skoro mrazivé ráno, kdy jsem stoupala ke Hradišti, za to, že jsem tam byla sama...jen modrá obloha, slunce a já. Modlila jsem se beze slov, jen v duchu, možná, možná mi Velká Matka Keltů splývá s Pannou Marií...

...udělala jsem i ten velikonoční úklid, vyzdobila byt i dveře do baráku, posbírala odpadky před domem, pokusila se upéct zákusek k narozeninám dceřina přítele...

...tulipánky od dcery už mám skoro týden, T..ka mi přivezla skoro stejnou kytku, jakou mi přivezli spolu se synem k svátku nebo narozeninám před dvěma lety, vždycky, když ji vidím, jako by kousek syna byl s ní...možná proto, že spolu sdíleli bydlení a život...to, jak strašně moc ho postrádám v každém okamžiku svého života, to se nedá nijak napsat, ani jinak vyjádřit

 

... pořád se nemohu vzpamatovat z toho, jak naše vláda přistoupila k řešení Covidu, jak cíleně nechala lidi se promořovat a díky tomu jich zemřelo tolik...nedokážu se srovnat s tolika zbytečnými úmrtími, nedokážu...

   ...navštívila mě dcera, moc mě potěšila, jsem vděčná za každý okamžik s ní. Ona je ten důvod, proč jsem tady, na zemi...

...vyplňovala jsem dotazník pro sčítání lidu, když na mě "vyběhla hláška": "Uveďte děti, které se vám narodily, i když některé z nich později zemřelo". Napadlo mě, jestli se to objeví každé ženě, která to vyplňuje a nebo je systém "provázaný"? Každopádně jsem měla problém to vyplňování dokončit...

...velikonoční výzdoba, větvičky asi rozkvetou, skleněná vajíčka jsem si přivezla před pár lety z města, kde jsem studovala (setkala jsem se tam tenkrát s bývalými spolužačkami).

...po dlouhé době jsem mluvila s někým jiným než s lidmi z práce nebo s rodinou, volaly jsme si s bývalou kolegyní H. (všichni máme v této době nějaké trápení..., i tak jsem ji moc ráda slyšela)

...dnešní svátek, spousta přáníček, dokonce i od bývalé Nejkámošky (dojalo mě, že si pořád pamatuje, že jsem nejraději ze všech kytek měla kopretiny...). Taky se mi tenhle víkend o ní zdálo. Vím, že mi zůstane pořád v srdci, stejně jako spousta dalších lidí, která mi prošla životem a zanechala v něm stopu, i když třeba já jsem v jejich životech nezanechala vůbec nic. "Věci se dějí tak, jak se dít mají", i když pochopit, proč jsem přišla o syna je nad moje síly a vždycky bude

NENÁVIDÍM LETNÍ ČAS a neschopnost EU o něčem rozhodnout. Na jednu stranu zakazuje název "rum" a "pomazánkové máslo" a na druhou není schopna rozhodnout, jaký čas teda budeme mít. Už před třemi roky bylo rozhodnuto, že se čas přestane měnit, ale státy se musí dohodnout. Je jasné, že státy se, díky své rozdílné zemepisné poloze, nedohodnou nikdy. Nenávidím sprostá slova a vyhýbám se jim, ale tohle si neodpustím: BĚŽTE UŽ S TĚMI ZMĚNAMI ČASU JEDNOU PRO VŽDY DO PRDELE!!!

 

"...rána jsou smutnější než večer...", jak zpívá Nohavica. Pod to bych se klidně podepsala, rána, kdy vstávám do tmy a před sebou mám šílenou cestu MHD fakt veselá nejsou. Na druhou stranu, miluju rána, kdy nemusím vstávat tak brzy, probouzím se, když začne svítat, venku zpívají ptáci (a vůbec nevadí, když třeba je i nasněženo, jako dnes ráno), snídám při svíčce a těším se ven, kde ještě nebude moc lidí...

...nechce se mi nikomu vysvětlovat, jak se některý den cítím a začíná mi být fakt jedno, co si o mě myslí někteří lidé v práci a možná nejen v práci...

...jsou horší a lepší dny... v tom lepším je v práci naše paní sekretářka, stihneme si u kávy říct pár slov a ještě mě její syn odveze domů, nebo s doktorem R.vidíme nějaký výsledek, třeba i kdyby to byly jen uspořádané mrazáky :-), v tom horším brečím na zastávce a neskutečně se mi stýská po synovi...

...někdy si přeju z tohodle života "vystoupit", tak jako z vlaku, "sednout si někam na lavičku a počkat", až se tahle pitomá krize přežene a ...nejspíš už nikdy nic nebude takové jako bývalo, ale kdyby se aspoň mohlo jezdit, kam by člověk chtěl a přestali bychom dýchat přes respirátory, tak to by mi fakt stačilo...

...z mojí dcery se stala moudrá žena, jsem na ni fakt hrdá, na její názory (a úplně potichu si říkám sama pro sebe, že "něco ze mě, z toho, co jsem si myslela, jak jsem žila, jde dál...", jde to dál v ní, všichni ti, co byli před námi ovlivnili mě a ovlivnili také ji, často si říkám, že je praktičtější než já, méně naivní. Nejvíce mě překvapil její názor na T...ku, přenesla se přes svou nechuť a i když z nich nikdy nebudou kamarádky a určitě ani příležitostné známé, tak to, že jí přeje jen dobré mě pohladilo na duši. Myslím, že T...ce to bude trvat déle, než se dokáže přenést přes svou bolest a pocity křivdy...

...jsem ráda, že můj bývalý manžel je tento víkend u dcery (aspoň věřím, že tomu tak skutečně je) a oběma jim to přeju. Těch jedenáct let bylo opravdu hodně dlouhých...ale také si říkám, že raději pozdě než nikdy...

...mamka a teta D. už mají za sebou první dávku vakcíny, díky Bohu za ségru, že tohle všechno s mamkou absolvovala. Někdy mám výčitky, že je všechno jenom na ní, ale rozpůlit se nemůžu a volit mezi dcerou a mamkou a ségrou je nesmírně těžké. Všechny tři mají svůj domov jasně určený, jen já budu vždycky jednou půlkou svých myšlenek a duše na Moravě a druhou tady...

...jedné mojí bývalé kolegyni zemřel tatínek, mám dojem, že těch všelijakých smutných zpráv je víc a víc, kdy už tomuhle bude konečně konec. "Ti lidé si nevybrali promořování, bylo jim to vnuceno", jak říká moje paní psycholožka

 

...dnes jsem napsala J. Nohavicovi poděkování za jeho koncerty k MDŽ, denně je poslouchám (místo jednoho koncertu na přání jich naplánoval sedm, aby splnil všechna přání žen, které si psaly o různé písničky.) Odkaz mi poslala teta D.

Hrozně moc to pro mě znamená, ty písničky mě vracejí do mládí, do doby, kdy jsem poznala jednu ze svých velkých lásek (možná i ta písnička od Nohavici, kterou tehdy zpíval a hrál na kytaru, byla příčinou toho mého zamilování se...), vracejí mě do doby, kdy svět byl ještě normální, nenosili jsme zakrytá ústa a nos a smrt se ukrývala zalezlá kdesi v temném koutě

 

....kdyby se mě kdysi, před lety někdo zeptal, jak si představuju ten den, kdy budu ze středního věku vstupovat do toho seniorského, tak bych nejspíš vůbec netušila...určitě by mě nenapadlo, že bude "úzávěrka" okresů, že budeme na obličeji nosit masky, že budu sdílet domácnost jen s kočkou...

...každopádně děkuji všem, kdo si na mě vzpomněli s přáníčkem, (vážím si toho o to víc, protože vím, že v těchto dnech se spousta lidí potýká se spoustou bolestných zážitků), úplně super bylo přáníčko s fotkou mé maličké praneteřinky, děkuji své holčičce, že se mnou prožila kousek dnešního dne a přiznávám, že za zklamaná očekávání nemohou ti, kteří je nenaplnili, ale jen a jen ti, kteří očekávali (viz. má očekávání, že si vzpomenou někteří, které by to ani nenapadlo)

....úplně nejvíc mě dojalo a rozplakalo přáníčko od mé sestry (s letící vážkou)...ze všech lidí právě ona ví, co pro mě vážka znamená...

 

...kdyby to bylo jen na mě, absolutně bych své narozeniny neřešila. Ono na stáří fakt není co slavit, když k tomu připočtu, že syn zemřel ve stejný den  (číslo), kdy jsem se narodila, tak o to víc, bych se tomu vyhnula. Na druhou stranu, jasně, že jsem nemohla pokazit dceři překvapení. Byla tak dojemná, když mi předala vlastnoručně upečený (nádherný a výborný) dort a její přítel velikou, optimisticky zbarvenou kytici. A poukaz na super wellness, který mi připadal jako nesplnitelný sen. Nejdůležitější pro mě je, že pojede se mnou. A je fakt, že bych s ní klidně jela i pod stan, že je to o ní, o mojí dceři a našem společně prožitém čase.

...vzala jsem si přívěsek, který mi kdysi dali společně se synem k nějaké příležitosti a dort přivezla na talíři, který kdysi dostal od dětí k Vánocům jejich táta. (...aspoň takhle jsme byli jako rodina pohromadě, i když tohle už se nikdy nemůže stát...)

...na narozeniny před pěti lety jsem se neodvažovala ani vzpomínat, měla jsem obě děti, mohlo se cestovat a tak jsem je oslavila i s mamkou a sestřinou rodinou, jeden klučina mi připravil opravdu krásné překvapení...ne, nemá smysl se tím týrat, tím, co člověk měl a bral to jako samozřejmost...

 

... jako tak, "suchý únor" jsem vydržela úplně s přehledem, stejně tak, jako měsíc bez zmrzliny :-D. Stejně tak, jako jsem vyplnila spoustu únorových výzev (úplně všechny ne). Chybí mi tam např. "udělat něco úplně poprvé", "napsat recenzi na restauraci", ale třeba v kavárně a pekárně jsem paní majitelku pochválila osobně, "udělat něco, co dlouho odkládám", s mou povahou to budu "vesele" odkládat dál, nevychutnala jsem si "procházku v tichu", protože díky rušné silnici tady ticho není nikdy a v noci se ven nesmí. No, ale ostatní výzvy jsem "dala", i když někdy byly trochu vykročením z konfortní zóny. A dost z toho dělám pravidelně nepř. kupuju si kytky, dělám anonymního dárce, denně chodím apod.

   Situace stále graduje, už se nesmí téměř nic, jen chodit do práce. Nesmí se opouštět okres, na procházky jen v jednorázové roušce ("výborný nápad", ty látkové se aspoň daly vyprat a používat opakovaně, tyhle tvoří jen další a další odpad, který se podepisuje na stavu planety). Kéž už by s těmi svými nesmyslnými opatřeními šli konečně NĚKAM!

   Ano, ani to, co se člověk dovídá a nemyslím si, že z nepovolaných úst...tohle je prostě nástroj, jak se zbavit starých a nepotřebných lidí, protože kecy, že je "chráníme" jsou úplně blbé a vylhané. To by totiž ta nesmyslná opatření musela fungovat a někdo by je musel kontrolovat. Malé obchůdky jsou zavřené, ale ve fabrikách hlava na hlavě a jestli se dá dělat osm hodin ve vedru těsně vedle dalšího člověka v respirátoru, tak o tom mám fakt velké pochybnosti. Ostatně, spousta cizinců, kteří u nás manualně pracují, nedodržují opatření ani v MHD (ale revizoři kontrolují jen, jestli lidé mají platnou jízdenku). ČLověku by se chtělo zvracet. Vlastně proč ne, bohatí si budují pod zemí nádherně vybavené kryty a na těch ostatních, kteří nejsou vyvolení, vlastně vůbec nezáleží. Práci za ně zvládnou automaty a stroje. Hodně skeptický pohled na budoucnost, ale tak to je...

...jsem ráda, že holky nejsou osamělé, že mají přátele, ktaří se s nimi stýkají. Obě snášejí J...kovu smrt mnohem lépe než já a obě jsou svým způsobem silnější. A je to dobře, ony jsou mladé a mají život před sebou

 

... konečně jsem po měsíci viděla svoji holčičku :-), moc mě to potěšilo. Hlavně, že už jsou oba zdrávi. Vím, musím si zvyknout na to, že už má svůj život, je to normální, ale pořád mi nějak nejde pochopit to, že už pro ni nejsem "máma na plný úvazek", i když je to samozřejmé a přirozené.

...v práci "padám na hubu", když se k tomu připočte celodenní dýchání přes roušku a lidé okolo, tak toho mám vážně dost, jenomže předobře vím, že utéct není kam, vůbec nevím, jak bych si hledala něco jiného, jestli by mě někde jinde někdo chtěl, jen představa, že si zvykám na nové lidi a jinou práci mě děsí. Ráno prostě vstanu, zatnu zuby a řeknu si : "musím to vydržet". Neumím s tím nic udělat, vůbec nevím, jaká práce by mě bavila, nevěřím si, nevěřím lidem, prostě...NEVÍM

...na druhou stranu, fajn jsou procházky v přírodě, fajn je můj ustálený stereotyp o víkendech s kočkou, fajn jsou telefonáty se ségrou, se sestřenkou J., s T...kou, ale i s mamkou, postřehy tety D., fotky od spolužačky z Liberce

...bez zmrzliny to zvládám úplně v pohodě a řekla bych, že jsem, díky zdravým zeleninovým jídlům, i trošinku zhubla. No, přes víkendy to jde, ale v práci, tam do sebe v rychlosti naházím co je po ruce a pak, když se doplazím domů, tak se mi nechce vůbec nic připravovat, jen něco popadnout :-(

...venku už se počasí blíží k jaru, tak nevím, nejhorší to bude s botama, vůbec nemám náladu něco objednávat přes net, pak zkoušet, pak znovu vracet :-( a otevření obchodů je stále v nedohlednu...

...chtěla už bych zase vidět mamku, jet na chalupu, jít třeba do divadla, jet na výlet, (třeba i sama), kdy už tohle konečně vezme nějaký konec?

 

...letošní zima je tak hezká a "sněhová", že mi skoro ani nevadí, že je. Dny už se prodlužují ... procházky okolo Vltavy, když sníh křupe pod nohama, třpytí se na slunci a "ledové ozdoby" na keřích těsně nad hladinou vypadají jako šperky vodních víl. Fakt si to užívám. Začala jsem si i zvykat na neustálou samotu a přestala mě trápit. Někdy je mi daleko hůř, když musím mezi lidi. Mezi lidi chodím jen do práce, ale i to stačí, čím více lidí, tím delší doba v roušce nebo respirátoru a o spoustě práce a blbé atmosféře se mi nechce ani psát. Vážně nepochopím, jak může někdo nadávat na home-office. (Na druhou stranu bych přála budoucí generaci, aby se pracující i školáci mohli vyjádřit k tomu, zda upřednostňují učení a práci z domova a nebo ve školách a na pracovištích. To, co je pro někoho jako výhra, může být pro druhého pořádné peklo).

   S p. psycholožkou jsme si posledně povídaly i o dietách, o cvičení, čokoládě a podobných věcech. Je fakt, že mi takový"holčičí" pokec  občas chybí. 

   S tím, jak mrazy zesílily už někdy vážně nevím, co na sebe. Dokonce jsem vytáhla víc jak 35 let starý kožíšek, který mi kdysi koupil taťka. A nemohla jsem si nevzpomenout: "Moje maminka má kožich...králičí", pronesl  syn hrdě, když jsem s ním a dcerou v kočárku, jednou v třeskuté zimě, vstoupila do čekárny u dětské doktorky, kde už byla maminka s více dětmi a všichni dost lehce a velmi skromně oblečeni. (Tento týden to už byl rok a půl, co syn není s námi, někdy mám pocit, že mi chybí čím dál tím víc).

 ...nějak neřeším, že je dnes Valentýna, jó, bývaly roky, kdy jsem truchlila proto, že jsem nedostala kytku, že mi žádný muž nezavolal ani nenapsal, že si "Nikdo - někdo" nevzpomněl, dnes mi to připadá úplně malicherné. Jasně, že si dnes jeden muž vzpomněl = doktor R. s popisem práce, kterou budu zítra dělat, bylo by to k smíchu, kdyby to nebylo k pláči...

(Prostě jsem vděčná za své vzdálené kamarádky a nejlepšího přítele, kteří se občas ozvou, za slunce za oknem, třpytící se sníh, za rampouchy u okapů, za kočičí kožíšek a hlavně za to, že je dcera už zase zdravá!!!

(...a taky za slovo "sníh"), prostě za to, co mi v životě zbylo...

.... a bez alkoholu a zmrzliny zatím úplně v pohodě zvládám :-D

   

 

...sněhodeští nebo pršosněží, ale i tak jsem šla ven, snažím se jít každý víkend, stejně, jako se snažím každý den cvičit. Nějak mi ty rituály pomáhají přežívat.

Jsou dny a bezesné noci, kdy na sebe fakt pyšná nejsem, ale kromě toho, že si mohu vzít prášek "na nervy" s tím nemohu nic dělat, jen přežít.

...a taky se můžu těšit na jaro, že přesadím kytky, zasadím muškáty...

....kontrolovali jsme v práci, jestli se buňky, některé zamražené až 9 let při - 80^oC, probudí k životu...probudily a mě najednou napadlo, že takové nějaké mrňavé buňky to dokážou, ale můj syn je navždy a neodvolatelně mrtvý...stejně tak, jako mě v tu chvíli napadlo (ne poprvé), že kdyby ho našli včas, mohly jeho orgány někomu pomoci, jeho smrt by měla aspoň nějaký smysl... (pokud tedy je vůbec možné, aby něčí smrt byla smysluplná...). Jenomže o tomhle jsem pochopitelně mluvit nemohla, jen jsem se soustředila na práci a potlačovala slzy...

..."jsem vlastně na světě zbytečná...", říkala jsem psycholožce to, co už si nějaký ten pátek myslím a pak jsme se dostaly i k těm buňkám...(vždycky jsem dělala věci kvůli někomu, pro někoho...neumím kvůli sama sobě, nejde mi to). Vždyť vlastně ani sama úplně nevím, co bych měla chtít, po čem bych měla toužit...

"...každý je nahraditelný...", řekla jsem dál. "Máma ne", odpověděla p. psycholožka. Když si jen vzpomenu, co všechno musela moje holčička za svůj mladý život prožít...tak vím, že musím sebrat všechnu sílu a "pokračovat v téhle cestě". Nemyslím na žádnou takovou blbost, jenom nevidím světlo "na konci tunelu" a nevidím smysl...

"Potřebovala bych se někam pohnout...vím to, ale bojím se lidí, bojím se vystoupit z komfortní zóny...". mluvila jsem dál. Vím to o sobě, možná to vypadá jako pohodlnost, zbabělost, ale ten strach z neznámého je větší. Jasně, že se na terapii nedovím, co mám dělat, na to musím přijít sama, jenom se to ve mě více "otevírá"...Došly jsme i k tomu, proč vlastně chodím do práce, do téhle. Tak trochu mě někdy i baví, ale dobře vím, že hlavně z vděčnosti k doktorovi R., protože tak nějak vím, že mě tam potřebuje, z přátelství a vděčnosti ke kolegyni I., která (v době Covidové jediná) si se mnou naživo povídá. A taky ze zvyku, protože si vůbec nedovedu představit, jak bych přišla do neznámého prostředí a mezi neznámé lidi...(Kolikrát mě napadlo jít dělat někam dobrovolnici a možná ještě dřív, než o tom se mnou před víc než rokem mluvila kamarádka I..ka. Jenomže si nedovedu představit, že někam sama přijdu...co bych tam říkala?) Vždyť stačí, když si vzpomenu, co mi to dalo odhodlání, než jsem se odvážila jít sama do kina, na výstavu nebo do kavárny...pak zemřel syn a ocitla jsem se zase na začátku...

...bez alkoholu to zvládám s přehledem, dokonce i bez zmrzliny (teď ještě omezit pečivo a omezit sladké a ...:-D ). Prostě úplně se změnit. P.psycholožka najela na "hořký únor" t.j. bez sladkostí. Taky jsme si o tom popovídaly :-) "...co kdybych šla na liposukci...?", no, paní psycholžka by na ni nešla...pravda, nechat se dobrovolně "zákrokovat". když to není nutné, můj dlouhodobý názor, ale kdybych lépe vypadala? Jenom tak úplně nevím, jestli je to u mě opravdu především v tom, jak vypadám...? A nebo někde úplně jinde???

... v jednom časopise jsem našla výzvy (na každý únorový den jednu), jak si trochu "obarvit" ten ponurý měsíc. Prozatím už jsem zvládla "den bez peněz" - nic si nekupovat, "den s písničkou z mládí" - chtěla jsem si pustit Žbirku, ale CD mě úplně a naprosto zradilo, takže jsem si musela vystačit se starými písničkami z rádia, "den bez špatných zpráv" - nečetla jsem na netu nic politického a Covidového a nepustila jsem si v TV zprávy a dnes "den virtuálního úklidu" - vymazala jsem z kontaktů lidi, kteří se už hodně dlouho neozvali a pravděpodobně už to stejně nikdy neudělají. 

 

2x jsem zkoušela den bez kritiky, ale je to sakra těžké, nad ničím se nepozastavovat a myslím, že o víkendu o samotě, kdy není co komu komentovat, by to neplatilo

....a nezapomínám být vděčná, dceři, za to, že ji mám a ozývá se mi,spolupracovníkům, s kterými dobře vycházím, ségře, když piju z hrníčku od ní, T--ce, když si dávám do čaje med, co mi dala k Vánocům,   tetě D.za to, že mi denně píše, sestřence j., mamce, I---ce za e-maily, nejlepšímu příteli za občasné zprávy, bývalým spolužačkám ze ZŠ a SŠ, prostě lidem, kteří mi v životě zbyli a pochopitelně taky Královně, protože ona je jediná, ke komu se teď mohu přitulit, i když někdy sekne drápem :-)

...nikdo není zodpovědný za moje pocity a na nikom nezávisí moje štěstí, tohle je jen a jen můj problém!!!

...jednou je hůř, jednou je líp, prostě tak nějak jako na houpačce. Nemůžu říct, že bych byla nějak šťastná, ale můžu říct, že občas bývám spokojená. Pravda, hodně se na tom "podepisuje" to, jestli třeba venku sněží a nebo aspoň mrzne a svítí sluníčko (tak jako dneska). Mám ráda víkendové rituály, jako pomalá snídaně při svíčkách, ranní cvičení, večerní TV (pokud v ní tedy něco je) s Královnou na klíně. Někdy mám i pocit, že už si vážně začínám zvykat na život bez lidí. I když na druhou stranu, jsem ráda, když někdy můžu pro někoho něco uvařit (pro sebe mě to nebaví) nebo když zavolá sestřenka J.

   Nejlépe se cítím venku, i když i tohle je omezené, protože do MHD a s rouškou se mi vážně nechce, toho si dost užiju přes týden. Přesto si říkám, že nemá smysl "brečet" nad tím, že nemohu jet na hory, když mohu být aspoň venku u řeky. Někteří lidé jsou v nemocnici nebo v karanténě, takže ještě tak zle mi není. A vážně nemá smysl se trápit věcmi, které neumím změnit (třeba tím, že nemám myčku - to je vážně banalita) a nebo, že mi od netěsnícího okna v ložnici táhne na záda, když se, kvůli dispozici bytu, postel umístit jinde nedá. 

   To takový "odchod kalhot do věčných lovišť", to už je něco jiného. Se svou atypickou kulovito-hranatou postavou kalhoty bez zkoušení neseženu. Nezbývá než věřit, že mi ty jedny jediné vydrží do konce zimy. (V otevření obchodů nějak nedoufám...)

   Královna má zase truc akci "tohle žrát nebudu". Podezíravě se hrabe v granulích, které nejsou ty její oblíbené a čeká na konzervičku. Ovšem, na konzervičky (úplně stejné značky, kterou vždy milovala) teď pohlíží ještě hůř než na ty granule, tak nevím...

...taky si říkám, jestli bych si neměla už zase oholit nohy :-D, jako, že o sebe aspoň trošku pečuju...

...musela jsem se smát u paní psycholožky, když mě pochválila za oblečení, vyprávěla jsem jí story, jak jedna kolegyně už chodí v práci ověšená šperky a v kožených kalhotách, protože si je nemá kam jinam vzít. Vzhledem k tomu, že já pracuji v těch bílých hadrech, je tohle už fakt jediná příležitost, kdy se můžu normálně obléknout

....alkohol v pohodě, jako, že se bez něj obejdu, zmrzlinu jsem nekoupila ani neobjednala, takže bez ní žiju. Teta D. mě sice varovala, že budu frustrovaná a nesnesitelná, ale Královna je na mě zvyklá a nikdo jiný se mnou až tak moc ve styku není.

...teď jsem v jednom časopise četla o tom, jak princezna Diana bojovala s frustrací z manželství přejídáním : "Přejídání mi pomáhalo cítit se lépe. Konečně jsem měla pocit, jako by mě někdo obejmul"-Diana (ne, že bych jí nerozumněla...). K té zmrzlině se, ale fakt měsíc neuchýlím. Slíbila jsem to sama sobě.

 

 

...zase někdo může vytahovat argument, že virus neexistuje, jasně a moje dcera a její přítel teď mají co? A úplně nejhorší z toho je fakt, že je nemůžu ani jet navštívit :-(

...jsem unavená, neskutečně, z celé té atmosféry, z toho, jak mě bolí uši od roušky a respirátoru, z toho, že se téměř nedá s nikým potkávat, z toho, jak se nedá nikam jet (teda, pochopitelně, že dá, když má člověk auto a nebo nervy na to, tlačit se s někým v MHD při cestě za sněhem.

...sníh je krásný, občas padá i tady u nás, ale tady dole, v blízkosti řeky, moc nevydrží. To v okolí práce je to o něco lepší, ale tam zase nemám čas se s ním kochat.

...připadám si jak velká "koronová" koule, od 24.ledna jsem "nasadila" suchý ledno-únor (o tom, že vydržím bez alkoholu jsem téměř přesvědčená), horší to bude s "teplým" ledno-únorem, kdy jsem si zakázala zmrzlinu. To jsem na sebe fakt zvědavá. Obzvlášť, když se všechno bude tak vesele vyvíjet :-(

...nějak mám všeho celkově plné zuby

 

 

 

 

 

... někdy si říkám, jako by ten pitomý virus sám o sobě nestačil! Začalo to hláškou kolegyně, že jde do předdůchodu, k tomu se přidružily hlášky "ze shora", že v rámci úspor se nikdo nový přijímat nebude. Ještě jsem se nestačila pořádně začít hroutit z toho, jak budeme ve dvou zvládat práci pro tři a přišla další jobovka: Kolegyně, s kterou si máme od jara tu nadbytečnou práci rozdělit nastoupila na tříměsíční léčení. "Paráda"! Jestli něco opravdu nesnáším, tak je to věta: "Ono se to nějak udělá". Jasně "ono" a "se". Akorát se neví, co přesně bude to "ono" a kdo je to "se". Jsou věci a práce, které se ani při nejlepší vůli nedají dělat společně, jsou práce, na které potřebuji klid a dělat je bez stresu, potřebuji si vést zápisky, abych dokázala vzorky zpětně dohledat. A to už se vůbec nezmiňuji o tom, že si budu chtít brát dovolenou, potřebuji docházet k psycholožce a nedokážu si představit, že nebudu mít jistotu, že práci někdo udělá, v případě, že bych onemocněla. Prostě tohle mi rozhodilo už tak dost "rozhozenou" psychiku.

...vychrlila jsem to dnes na psycholožku:"....kolik toho ještě vlastně musím vydržet?". "Nemusíte, pokud to nezvládnete, tak v té práci přece nemusíte zůstávat". Nebylo tam v tuto chvíli žádné řešení, co, jak a proč. Prostě jen si uvědomit fakt, že skutečně NEMUSÍM!!! Kolikrát v životě si člověk neuvědomí ten fakt, že prostě NEMUSÍ, kolikrát v životě vedle sebe nemá nikoho, kdo by mu to řekl.

   V pondělí jsem viděla dceru, měla svátek. Přivezla jsem jí kytku s její oblíbenou lilií, ale její přítel jí (za pár minut) přinesl mnohem nádhernější, kde těch lilií byla spousta. Chvíli jsme seděli, připili jsme si a povídali. (Vždycky, když jsem u ní a nebo oni u mě, mám pocit, že už není moje holčička. Samozřejmě, že je, ale tím, jak se odstěhovala...podobný pocit jsem měla u syna, v okamžiku, kdy se odstěhovali do prvního podnájmu.  Nejraději bych je měla všechny pěkně pohromadě vedle sebe. (Vím, je to jen bláhová utopie...ale kolikrát jsem si to tak dříve představovala, jak jsou moje děti i se svými partnery někde, kde jsem s nimi, kde jsou všichni společně "moje děti"...)

   Neteř měla v den svátku mé dcery kulaté narozeniny, jak ten čas neskutečně utíká...

 

....začal další rok, další rok bez syna...další rok s Covidem, který stále řádí a nikde světlo na konci tunelu, jen vláda stále vymýšlí vyjímky z vyjímek a ve finále se všechno jen zhoršuje

...další rok v práci, ale dobře vím, že by mohla být i horší než je. Jsem vděčná za některé své kolegy a kolegyně, v poslední době, od chvíle, co jsem přestěhovaná v jiné místnosti (ale začalo to už dříve) si hodně rozumím s jednou z kolegyň "doktorek". Máme hodně podobné názory na skromnost v oblékání, na absenci líčení, na ekologii. I když samozřejmě chápu, když někoho oblékání a líčení baví a cítí se tak lépe.

...navštívila mě ségra (samozřejmě nejen kvůli mě, ale i kvůli kadeřnici). Takže jsem také ostříhaná a obarvená. Nějak tomu nepřikládám váhu, vzhledem k tomu, že se nelíbím ani sama sobě, těžko se mohu líbit někomu jinému. (Pochopitelně, že jsem nerezignovala natolik, že bych se přestala mýt, česat nebo cvičit, ale fakt nečekám, že na mě něčí oko spočine s potěšením).

...máme slabý sněhový poprašek a občas i lehounce sněží. "Sněží", napsala mi nedávno dcera. Měla jsem z té větičky radost, moc a moc mi to připomnělo syna. To on vždycky psal nebo volal, že u nich sněží, prší, je duha atd. Vždycky, když vidím nějaký takový úkaz, tak si jen tak tiše pro sebe šeptám "J...ku, vidíš to...sněží..."

...dcera se tady také zastavila, když tu byla ségra. Vůbec jsem měla radost z toho, že tu ségra je, měla jsem důvod uvařit, něco připravit, chodily jsme na procházky, daly jsme si u TV víno...

...taky jsme si psaly s bývalou spolužačkou z Liberce, nacházíme společná témata...

...zajímalo by mě, kam se poděli všichni ptáci z "naší" zahrádky a také z té sousední? V krmítku je nasypáno, ale zůstává úplně opuštěné

...psycholožka prodělala Covid, sestřenka je pozitivní, kruci, kdy už toho bude konec?

 

 

 

Začal rok 2020

 

... poslední dny, hodiny...tohoto roku. V práci jsem si připravila všechno na ten příští (a je pravda, že jsem tam, kromě uklízečky, téměř nikoho nepotkala).

...přivezli mi nákup a navíc v něm byla nějaká porcovaná krkovice z farmy, to jsem si vážně neobjednala, když jsem je na to upozornila, tak se omluvili a prý si ji mám nechat. Budu muset najít někoho, kdo by ji chtěl :-D

...vystoupila jsem kus před Zbraslaví a šla domů okolo řeky, mrzlo a do toho krásně svítilo sluníčko, poslední den roku jako malovaný.(Škoda, že bez sněhu). Odpoledne jsem pak šla ven ještě jednou...zapálit svíčku k řece...

...barborky mi nerozkvetly, ale objevil se na nich jeden zelený lísteček (však taky nebyly z třešně, ale z plané jabloně...ani hvězdička v rozkrojeném jablku nebyla úplně nejpovedenější...

...v posledních dnech jsme si psaly z bývalou spolužačkou z Liberce a posílaly si fotky, poslala mi odkaz na zajímavé přednášky (takové to, mezi nebem a zemí...)

...snažím se přistupovat k věcem s co největší pokorou, stačí třeba, když krásně voní "vosky od ségry" nebo svíčka, kterou jsem od ní dostala pod stromeček, stačí, když se ke mě tulí kočičí Veličenstvo

...jsem sama, ale to nesouvisí s tím, že už nemám syna, byla bych sama, i kdybych ho měla. Většinu Silvestrů jsem prožila sama, prostě jsem taková...je to zapsáno někde "v knize Osudu"

 

 

....jsem sama, pořád, i když chodím denně na procházky a potkávám lidi, které nezajímám (potkávám dokonce i pár osamocených..., většinou žen, chlapi asi samotu snášejí hůř a dokážou si spíš někoho najít...no a taky, nás ženských je prostě asi nějak víc...)

...včera dokonce večer sněžilo, bílé vločky se odrážely od tmavé večerní oblohy...mám ráda, když sněží :-), "mímo, sněží...", tohle mi syn vždycky volal nebo psal.

...každé ráno cvičím, vyžehlila jsem, dokonce jsem se pokusila upéct chleba (pravda, nijak povedeně nevypadal, ale jíst se dal), venku na procházkách si prohlížím ty krásné prvorepublikové vily a hádám, jestli jsou ti lidé za jejich okny šťastni, jestli je štěstí mít takové zahrady, obrovská okna a terasy...? Dokonce i ten "můj" oblíbený domeček v Bílce se opravuje a vypadá moc krásně. Opravdu stačí mít peníze??? Stejně si pořád myslím, že jsou to jen papíry...

   Blízcí se se mnou dělí o radostné novinky (samozřejmě prostřednictvím zpráv), každá taková novinka zahřeje a potěší. :-)

...bývalé spolužačky, kamarádky, známé, se všude na sociálních sítích chlubí vnoučaty...prostě to tak je, chci věřit, že se také jednou dočkám, moc chci věřit

...říkám si, že jsem vlastně na světě zbytečná, neumím nikomu pomoct, být pro někoho důležitá...

 

"...jaký si to uděláš, takový to máš...". "...i Vánoce?"...."...jasně, i Vánoce...". Jedny Vánoce dostanete pod stromeček nádherný stříbrný prstýnek a ty druhé už "slepujete" rozbitou rodinu a snažíte se předstírat, že uděláte dětem stejné Vánoce, na který byly zvyklé. Vlastně už od té doby nebyly Vánoce Vánocemi, ale nemohla jsem to dopustit a tak se uklízelo, peklo, balily dárky, koukalo na pohádky, prostě všechno, jako kdysi, ale nebylo to už nikdy stejné... A pak už jsme my s dcerou měly svoje Vánoce a syn s T...kou taky svoje a společný jsme měli Štědrodenní oběd. Žila jsem Vánoce svých dětí...

...úplně nejsnažší mi připadalo, už žádné Vánoce nemít, prostě se tvářit, že neexistují, ale jak říká moje dcera "nikdo by neměl být na Štědrý den sám", stejně tak, jak to říkávali naši, když jsme byly se ségrou ještě malé holky a bylo pro nás samozřejmé mít doma na Vánoce babičku E. a jednou i sestřenici G.s její mamkou (mamčinou sestrou). A tak jsem si řekla, že se budu snažit, abych dceři a jejímiu příteli ty Vánoce nekazila.

   S dcerou jsme byly odpoledne a večer předem samy, pekly jsme vánočku, pravda,úplně 100% se tentokrát nepovedla, možná proto, že duch babičky E. do té její kuchyně v Praze netrefil...Dělaly jsme dva bramborové saláty (ten, co má rád její přítel a ten náš). Na nádherně ozdobeném stromečku zářil paličkovaný andělíček od mojí mamky a měla jsem pocit, jako by mamka byla tak trochu s námi, i když, samozřejmě, užívala si nádherné Vánoce u ségry, s její rodinou a se svou vnučkou a pravnučkou :-).

   Vzpomínaly jsme s dcerou, jak jsem jezdívala péct vánočku k Nejkámošce, jak jsem se skoro pokaždé vrátila "zelená", protože jedna flaška je u pečení málo a dvě jsou moc...Stejně tak jsme dopadly s dcerou, myslím, že ta jedna flaška vína, kterou dostala jako pozornost z překladatelské agentury by stačila, ale otevřela ještě šampaňské...brečely jsme, obě, dcera se se smrtí svého bráchy taky nesmířila a ten věčný otazník Proč? tady s námi bude pořád...Nicméně, vánočka se nakonec upekla, jen mě mrzelo, že dcera nespala se mnou, ale krčila se na nepohodlném gauči...

"Krušná jsou rána opilcova", stačí mi jedna sklenička navíc a je to špatné...no, každopádně jsme s dcerou prostřely stůl ke slavnostní snídani (porcelánem, který jsme celé dceřino dětství a mládí používali právě na slavnostní příležitosti), dcera udělala čerstvou pomerančovou šťávu...(jasně, byla zvyklá dostávat na Štědrý den od bráchy kytku...ale v rodině jejího partnera mají jiné zvyky...)

    Po obědě (tradiční vinné klobásy) navrhl dcery přítel procházku, kterou si máme samy vybrat. Samozřejmě jsem věděla, kam bych úplně nejvíc chtěla jet, ale není to na území Prahy a zabere to o hodně víc času a nebyla jsem na to ani vybavená, co se oblečení a obutí týká. Nakonec jsme jeli na Vyšehrad, vždycky jsem si přála tam o Vánocích být, ale všude byla spousta lidí a v katedrále rozdávali Skauti Betlémské světlo (neměli jsme svítilnu a hlavně, představa, že stojíme v té neskutečně dlouhé frontě)...procházeli jsme se po Vyšehradě a na hřbitově jsem postála u hrobu Boženy Němcové... (O tom chlapečkovi, co tak krásně říkal mamince, že ví, kde žijí ti, co zemřeli, už jsem tady psala...)

    Po návratu domů jsme s dcerou prostřely, náš porcelán, ale sváteční rodinné sklo jejího přítele, připravily jsme se k večeři. Dcera měla nádherné černé šaty a moc jí to slušelo. Vzala jsem si náhrdelník s českými granáty, který jsem kdysi dostala od mamky a nosím ho k těm nejvýznamějším příležitostem, ale stříbrný řetízek od syna jsem si nesundala (je mi jedno, jak to vypadá...). Dcery přítel uvařil výbornou hráškovou polévku a všechno ostatní nám také chutnalo. Pak přišly na řadu dárečky (myslím, že oba si nadělili to, o čem věděli, že tomu druhému udělá radost), i když jsem si tolik přála, aby dcera našla tu vytouženou krabičku...

   Potěšilo mě, že jsem jí udělala radost maličkými zlatými náušničkami. Sama jsem od ní dostala to, co jsem si tak nějak přála, včetně knížky, co už se skoro nedala sehnat a od jejího přítele bylo pod stromečkem jmelí se spoustou kuliček :-). Už jsem se letos bála, že ho nedostanu...

   Po pohádce mi začali shánět taxíka, což fakt nebylo snadné a už jsme skoro kapitulovali, ale nakonec se přece jen podařilo a dcera mě vyprovodila před vchod. Nejraději bych si ji odvezla s sebou, ale dobře vím, že má svůj život a já mám zase ten svůj, prostě věci se dějí tak, jak se dít mají...

   Doma jsem před dveřmi našla cukroví od paní domácí a vánoční přáníčko od jejího malého chlapečka, to mě opravdu potěšilo a dojalo...uražená Královna se nechala prosit, než mi vylezla na klín a dívaly jsme se spolu na Půlnoční mši z Brněnské katedrály, právě z té, kde je pochována Richenza Polská, manželka Václava II a královna česká...

... 1.svátek ve znamení samoty, na druhou stranu, nemusela jsem nic složitého vařit, klidně jsem jedla zbytky a zmrzlinu a cukroví a tak, co jsem našla. A procházka pod podmračenou oblohou, a pohádka v TV a Královna na klíně. Vánoční přání, odpovídala jsem těm, kdo mi je poslali...už jsem se nesnažila, jako v dřívějších letech napsat každému, jen proto, že se to hodí, že jsme se znali, že jsme se dříve kamarádili...ono se to vytříbilo samo, spousta lidí si na mě nevzpomněla (včetně Nejkámošky) a někteří si vzpomněli...nemá smysl udržovat něco uměle...

...2.svátek, sbalila jsem dárečky pro T...ku a pro králíčky, venku nádherně svítilo slunce, na zastávce, jak jsem chodila sem tam, (právě tam, kde jsem nejspíše ztratila náušničku od tety D.) jsem něco zahlédla, třpytilo se to. Na zemi ležel andělíček (našla jsem ho právě v tu chvíli, kdy jsem si opakovala, co mám pro T...nu. ...Ráno jsem někde četla, že se máme soustředit na znamení, které nám andělé dávají...bylo to znamení? Vím, že ho prostě jen někdo ztratil, ale moc, moc bych si přála, aby to bylo znamení od těch, co jsou někde "TAM"... daleko...Nevěděla jsem , jestli není pro T...ku od syna, ale v duchu jsem si říkala, že ona těmhle věcem nevěří...

...T...ka vařila hovězí na česneku s bramborovým knedlíkem a vážně se jí to moc povedlo, králíčci byli moc hodní a pamlsky, které jsem pro ně přinesla jim chutnaly. T..ka mi vyprávěla o svých Vánocích, jak byla chvíli u své mamky a pak s králíčkama doma, že nechtěla jít ke kamarádce, i když jí opravdu moc zvala a asi se na ni kvůli tomu teď i zlobí...Jenomže každý by měl mít právo užít si svátky tak, jak chce, byť se to ostatním zdá nepochopitelné. Na druhou stranu to kamarádka myslela dobře, nechtěla, aby byla sama. Na 1.svátek se sebrala a odjela na Rač...sama (chtěla si dokázat, že to zvládne), zapomněla doma bundu a tak šla v ledovém dešti v mikině a s kytkou (ta kytka, která tolik připomínaly ty, co jí nosil syn, ta, co měla na stole na Štědrý den...tak tu mo odvezla o Vánocích). Chtělo se mi brečet. Pily jsme víno, vzpomínaly na některé synovy hlášky "dva sýry, jeden salám", protože měla přesně ten salámek, který spolu vždy kupovali. Dostala jsem dárečky, včetně pamlsků pro Královnu.

...večer jsme si psali s Nejlepším přítelem, vzpomínal na pradávno...taky někdy vzpomínám na pradávno, ale nevím, jestli bych ještě vůbec uměla žít jiný život než ten, který žiju, který žiju ve vzpomínkách na syna, který žiju s myšlenkami na dceru, možná ani nežiju, jen se o to snažím

...mamka je spokojená, ségra taky, mají u sebe maličkou :-). Měly díky ní krásné svátky a jsem za to ráda...

 

 

 

.... Vánoce...kolik už jsem zažila Vánoc...ale žádné Vánoce už nebudou takové, jaké bývaly...(možná, snad, kdyby...až bude v rodině mojí dcery pobíhat něco malého roztomilého a užvatlaného, tak jako u mé neteře, přiblíží se Vánoce k tomu, co bývalo...)

...venku leje jako o žních, z plotýnky voní purpura (mám pocit, že je to ta, kterou jsem dostala od syna, kdysi...), a svíčky, ale ty mi stejně hoří pořád... a trocha vánoční výzdoby. Jen to jmelí jsem letos od nikoho nedostala (zatím?!). Právě jmelí u mě neodmyslitelně k Vánocům patří, no, možná, že štěstí už jsem všechno vyčerpala...

...vzpomínám na všechny ty Vánoce, kdy jsme byli všichni spolu, na ty první, bez stromečku, kdy ten největší dárek bylo to malé ukřičené nic, co skoro nebylo vidět v zavinovačce - můj syn...na první Vánoce, kdy jsme s ním byli na chalupě a on poprvé viděl sníh (byl mu rok), moje babička ho tam krmila vanilkovými rohlíčky v sunaru a těhotná ségra vozila na veliké oranžové Tatře po baráku...na Vánoce, kdy brečel u pohádky Princ Bajaja, protože mu bylo líto toho dráčka :-), na Vánoce, kdy dcera hrávala u stromečku na flétnu a později na klarinet, na Vánoce, kdy jsme s tchyni střídavě nosily dceru, která měla vysoké horečky, v náručí, na Vánoce, kdy nám na chalupě u Štědrovečerního stolu chyběla ségra, protože právě byla v nemocnici, na Vánoce, kdy jsem chystala cukroví na školní a Skautské besídky, na Vánoce, kdy syn přinesl od Skautů Betlémské světlo a celou noc jsme vyměňovali svíčky, aby nám vydrželo, na všechny Vánoce, které se už nikdy nemohou vrátit...

...moje dcera si s sebou "odnesla" naše vánoční tradice a jsem za to ráda, stejně tak, jak si je odnesl syn a jeho T...ka (jenomže ta už teď nechce ani ty Vánoce, což chápu), kdyby nebylo mojí holčičky, tak bych je taky nechtěla. Vánoce, totiž, vůbec nejsou o výzdobě, o jídle ani o dárcích, jsou o lidech...kdysi, ještě jako holka, jsem u Štědrovečerní večeře přednášela básničku, ve které bylo "...a pod vánoční jedlí, jsou s námi také ti, kdož k stolu nezasedli...", tenkrát to pro mě byla jen babička z chalupy a prababička, přišla jsem o ně v dětství a brala jsem to tak, že staří lidé umírají...nikdy bych tenkrát nepomyslela na to, že jednou se ta básnička bude týkat mého dítěte a mého táty...

...člověk může udělat pár věcí, přispět dárcovskou DMS, dát žebračce stravenky, přidat na toulavé kočky...ale dělá to kvůli sobě, protože to udělat chce a proto, že nemůže doopravdy pomoct lidem, kteří budou v těchto dnech smutní a osamělí...

...a jsem nesmírně vděčná za ty, co umějí myslet na druhé. třeba moje kamarádka R., co bude první Vánoce bez své maminky, tak ta mi psala, jestli je moje mamka doma, že by za ní zašla, aby nebyla sama...Naštěstí mamka není nikdy sama, protože má ségřinu rodinu a navíc budou všichni i s maličkou praneteřinkou :-)

 

... nějak jsem se nemohla odhodlat k psaní (často si říkám, že vlastně ani nemám pro koho psát a beztak to nikoho nezajímá...)

   Minulý víkend jsem se na chvíli dostala domů, na Moravu. Bylo to opravdu jen na skok, jeli jsme s dcerou a jejím přítelem. Přespali jsme u mamky , kterou jsem měla možnost, od srpna, konečně zase obejmout. Mamka se ocitla ve svém živlu, když konečně mohla s někým mluvit, chudák dcery přítel, který není na ty naše "Moravské rodinné sjezdy" zvyklý. Bohužel jsem nestihla vidět sestřenku J., kamarádku R. ani nejlepšího přítele. Za necelých 24 hodin se toho moc stihnout nedá. Naštěstí jsem aspoň chvíli mohla pobýt v příjemné atmosféře bytečku tety D. a též vidět vánočně vyzdobené náměstí našeho městečka (vážně, takovou pěknou výzdobu nemají mnohem větší města!), Taky jsem si zazvonila na zvonek přání a dokonce napsala i do "Ježíškovské pošty". To by bylo, aby se to přece jen nesplnilo :-). Přijela též ségra se švagrem. Škoda jen, že jsme se museli brzy rozloučit a hlavně, neviděli jsme maličkou.

   ...a druhý den v neděli synovy narozeniny, cesta s dcerou do M...ka, po cestě se rozplakala (holčička moje, jak moc se snaží být statečná...), po dlouhé době setkání s babičkou tchyni a též s bývalým mužem (i když toho jsem viděla nedávno na Staromáku). A zase ta známá cesta vzhůru...tentokrát bez mlhy...a synův kamarád v jeho zimní maskáčové bundě (tu bundu jsem si od syna půjčovala)...a pohled ze skal...a zbytky kytek, které jsme mu tam s T...kou na Dušičky položily...a rozsvícená svíčka...a jmelí, co mu tam položil jeho táta (jmelí, které je pro mě tou nejkouzelnější rostlinou, jmelí, které jsem letos ještě zatím od nikoho nedostala). Dala jsem na to místo žluté růže a malovaný kamínek s Andělem, který, ať jsem se snažila, jak jsem se snažila, vypadal spíš jako bledá dívčí tvář, než jako Anděl. "Před 31 lety mi ho v tuhle dobu poprvé ukázali", řekla jsem bývalému muži...když jsme na chvíli postáli vedle sebe na místě, které náš syn miloval tolik, že... 

...večer ještě přijela bývalá kolegyně pro voňavé krabičky, které si objednala u mé sestry, vypily jsme spolu čaj. Aspoň třetí adventní neděli jsme nebyly s kočkou úplně samy...

...včera jsem se, po konzultaci s psycholožkou, zastavila u dcery, obě jsme byly rády, že se vidíme, nabalila mi ještě domů nějaké dobroty, já jí zase přivezla salát a jmelí. (Jen těch nemocných rybiček v akvárku mi bylo hodně líto, teď před svátky mám pořád pláč na krajíčku)

...a ztratila jsem úžasnou náušnici ve tvaru snítky jmelí, kterou jsem dostala od tety D. :-(, prostě to jsem celá já, pokaždé ztratím (nechtěně) šperk, který má pro mě zásadní význam a záleží mi na něm jak kvůli dárci, tak kvůli jeho symbolice

...dnes (před svátky) naposledy v práci (vzhledem k tomu, že mě na pondělí ještě narychlo objednala zubařka), milé drobné dárečky od pár kolegyň a ještě i trocha cukroví od nejmilejší studentky :-)

...autobus mi samozřejmě opět ujel před nosem, jak už bývá dobrým zvykem a když jsem se konečně dočkala dalšího, tak v něm, někde dost daleko ode mě, seděl kluk v bundě, jakou nosíval můj syn, měl stejně ostříhané vlasy a z profilu se mu podobal (jasně, rouška zkresluje), dívala jsem se na něj a bylo mi úplně jedno, že mi po obličeji tečou slzy. Říkala jsem si, že se jedná o nějaký vánoční zázrak a on jede za mnou na Zbraslav...Samozřejmě, takové zázraky se dít neumí, když vystoupil, pochopitelně, že o hodně dříve, tak jsem viděla, že je o dost vyšší než můj syn...prostě jen takové hodně velké, nesplnitelné přání...

...k  večeru mi pak volala "Vědma", znovu opakovala, že teprve mnohem později pochopíme, proč se věcí dějí tak, jak se dějí, jaký to pro nás mělo smysl a co nás to mělo naučit...se vším jsem ochotná souhlasit a sama si toto často myslím, ale nevěřím, nemohu věřit, že by smrt mého syna měla smysl...

Popřály jsme si do nového roku, především zdraví a bezpodmínečnou lásku...(i když podle Vědmy moc dobré vyhlídky na příští rok nejsou, ostatně, podle mě také ne...). Mezi lidmi je vůbec málo bezpodmínečné lásky, která se na nic neptá, nic nežádá, jen prostě je...

....Královna se dnes ukázala jako nejlepší kočka, tulila se, opírala o mě hlavičku, prostě dávala znát, že je se mnou, parťačka do nepohody :-)

 

 

 

 

 

... ale jo, nějak funguju, na setrvačník nejspíš, chodím do práce (teda vlastně jezdím), v roušce, samozřejmě :-(, snažím se i trochu cvičit, ne, že by to byl můj koníček, ale kvůli zádům a do toho stále řádí ten pitomý virus, lidé jsou čím dál tím víc rozděleni. pořád se něco otevírá a zase zavírá, přikazuje a dovoluje...

...v práci kontroluju studentky (jsou celkem fajn), zabalila jsem první vánoční dárek (pro praneteřinku) a v pondělí popřála (osobně) dceři k narozeninám. S kytičkou a dárečkem. Samozřejmě, že nejhezčí překvapení měla od svého přítele (dokonce jí udělal i doma shu-shi) a objednal dort (a zapálil na něm svíčky). A taky rekonstrukce už hodně pokročila. Byly to hezké chvíle, ale už vždycky mi při oslavě jejich narozenin bude chybět syn, protože se narodili 6 dní od sebe. Letos by měli dokonce narozeniny v jednom týdnu...

...nejraději bych šla spát a probudila se až po Vánocích, vlastně si "hraju" na něco, co vůbec necítím...každý den se probudím a pachtím se za něčím...sama nevím za čím...těžko se na něco těšit... (tedy, těším se, úplně hrozně moc na to, až dcera bude mít rodinu)

 

... nejsou vůbec lehké ty dny adventní, dny, kdy obě moje děti měly narozeniny, kdy jsem jim chystala Mikulášské balíčky, kdy jsme všichni společně pekli cukroví...vím, že to jednou, někdy v daleké budoucnosti všechno tak trochu otupí, ale nikdy nepřebolí...

   Včera jsem byla u paní psycholožky mnohem déle, brečela jsem tam, i když v roušce je to hodně, hodně nepříjemné (někdy brečím i v práci). 

   Odpoledne jsme se sešly s T..kou na Staromáku u stromečku. Staromák bez kýčovitých stánků a davů turistů se mi moc líbí, i stromeček je moc hezký, není přeplácaný. Vím, že T...ka žádné oslavy Vánoc neplánuje, prostě to pro ni bude den jako každý jiný, tak aspoň takovýto stromeček.

Upozornila mě na muže a ženu, že si myslí, že to je můj bývalý manžel s nynější manželkou. Připadalo mi to nepochopitelné, co by tady dělali, že? No, nakonec jsem na něj zavolala, otočil se a fakt - byli to oni. Prohodili jsme pár slov. Ukázalo se, že jeli oslavit rozvolnění obědem v luxusní restauraci v Praze a při té příležitosti se setkali i s dcerou. (Za to jsem byla ráda). Prostě ne každý "slaví" adventní čas zavřený doma nebo u Vltavy :-D. 

   S T...kou jsme si daly 2x svařák, prošly náměstí a pomalu se rozloučily...

   Ráno jsem se probudila okolo šesté a po troše přemýšlení se vrhla na mytí oken. "Největší sranda" byla v ložnici, kam se, díky malému prostoru mezi postelí a zdí nevejdou štafle. Sundat a pověsit záclonu a závěs se jevilo jako téměř nemožné. "To dáš", řekla jsem si, protože mi nic jiného nezbývalo. Vzpomněla jsem si na přísloví, kterým mě častoval nejlepší přítel,možná ještě v době, kdy jsme spolu ( v pravěku) chodili. "Když si myslíš, že už nemůžeš, tak můžeš ještě 3x tolik". Uvázala jsem si na hlavu šátek po babičce (kvůli mrazivému ránu), na košili si připevnila horolezeckou smyčku, která mi zbyla po synovi "...jsi přece statečná Míma...", slyšela jsem ho v duchu, z knihovničky jsem vyndala tři tlusté svazky Vondruškovy Přemyslovské epopeje, položila jsem je na židli a na tu "pyramidu" se vyšplhala. (Jasně, že jsem tu smyčku měla jen jako talisman :-D). "Dala jsem to"!

   Odpoledne jsem si od Vltavy přinesla "barborky", se zpožděním a ještě k tomu "jabloňové", ale mám je!!! Stejně nevím, jestli se ta pranostika vztahuje i na ženy s "prošlou lhůtou spotřeby". Moc dobře vím, komu bych přála svatbu,ale obávám se, že žádná z nich "barborky" letos nemá...

... a vyndala jsem betlém, který kdysi děti dostaly od našich, mám ho vedle synovy fotky...

 

... začala doba Adventní, doba, kterou jsem měla vždy velmi ráda. Včera jsem si od rána "přehrávala" vzpomínky, jak jsme s nejkámoškou dělaly pečené adventní věnce, jak jsme každý rok chodily na "barborky", jak jsme celá rodina seděli o adventního věnce, zapalovali svíčky a poslouchali adventní koncert, jak byly děti malé a dohoadovaly se, kdo kterou svíčku zapálí...a pak, jak jim přibývaly roky, raději šly někam s kamarády nebo hrály hry na PC. Přesto pro mě vždy byl advent něčím vyjímečný, ať už vánoční výzdobou, koncertem v kostele, pečením cukroví...přála jsem si, aby si děti tyhle zvyky odnesly s sebou do dospělého života...odnesly... (T...ka dělala každoročně adventní věnec, jednou dokonce i pro mne a my s dcerou také). 

   Včera přijela dcera se svou nejlepší kamarádkou (z gymplu) a pustily jsem se do výroby. Byteček vypadal mnohem veseleji a přívětivěji, když tady holky byly :-). (Jen Královna trucovala ve skříni, asi si říkala, že snad mohlo stačit, že byla ve čtvrtek na veterině, kde ji opět počastovali potupným prohlášením, že je moc tlustá, a teď ještě zas nějaká návštěva). Věnce se nám fakt povedly :-). Přála bych dceři, aby si se svou kamarádkou vytvořila taky takovou tradici, jako jsme měly my s nejkámoškou.

   Dnes jsem se zašla na chvíli projít okolo řeky a udělala jsem malou výzdobu na vstupní dveře i na dveře od domu. Přála bych si se dočkat toho, až budu na chalupě, udělám nějakou výzdobu na tamní dveře a do různých keramických džbánů naaranžuju větve...

   Moje milá studentka mi půjčila takovou půvabnou dětskou knížku, moc hezky se to čte a působí ta uklidňujícím dojmem :-).

   Včera jsme si psali s nejlepším přítelem, taky bude mít ten Advent letos hodně smutný...(mimo jiné mi napsal, že jsem pořád krásná, ale obávám se, že jsou to jen jeho představy a vzpomínky. Navíc jsem nikdy krásná nebyla, možná jen něco na mě bylo hezké...)

 

 

 

... vždycky, když jsem ráno doma, první co udělám je, že zapálím svíčku u synovy fotky, aby to světýlko bylo s ním...tam někde...v nesmírné vesmírné dálce...

...venku sychravo, inverze, ale doma teplo a hřejivý Královnin kožíšek. Však jsem si to taky, pevně věřím, zasloužila. Včera jsem zůstala v práci skoro poslední, odcházela jsem okolo osmé večer a bolelo mě úplně všechno (hlavně záda). Domů jsem se, díky omezením v dopravě, dostala až před devátou večer. Přiznám se, že jsem se skoro těšila, až odejde poslední studentka a já budu moct pracovat aspoň hodinu bez roušky. Studentky se docela snaží a ač jsem se v duchu zapřísahala, že už si v práci vážně nechci na nikoho zvykat a nikoho si oblíbit (příliš často se to tam mění), tak jsem jim přinesla upečené muffinky. Copak studentky...ale těch pitomých žabomyších sporů, co kdo řekl a neřekl a udělal a neudělal, těch mám tak akorát dost. Všechno je prostě o lidech...

... o víkendu jsem v týdeníku TÉMA přečetla hodně zajímavé články o "Samotě", některé myšlenky jsem opsala a rozeslala přátelům. Hlavně pro zamyšlení, co samota může dávat a co naopak brát. Naplno se tam ztotožňuji s větou, že jsou lidé, kteří volí samotu proto, že už se nechtějí znovu zklamat (jen nevím, jestli jsem byla svými přáteli pochopena...)

   Jak už jsem tady psala, dostala se mi do rukou, v duchu si říkám, že řízením osudu knížka "Proč?". Včera večer, když jsem vylezla z vany a doslova "padala" únavou, jsem ji začala číst. Nesmírně mě oslovila. Napsala ji Češka žijící v Německu, které se, před desíti lety, v 15-ti letech zabila dcera. Popisuje to, co jsem prožila a prožívám po smrti syna, klade si stejné otázky, bojuje se stejnými věcmi...

...ano, pár měsíců po synově smrti jsem ze všeho nejvíc chtěla přestat chodit do práce, odstěhovat se na chalupu a tam začít psát, sepsat to všechno, aby lidé vnímali své děti, snažili se jim pomáhat, aby se z toho, že si některé "vezmou" život přestalo dělat TABU. Neodhodlala jsem se k tomu, nemám tak velkou sebedůvěru, abych věřila, že by zrovna moji knížku někdo vydal, neznám nikoho, kdo by mě v něčem takovém podpořil a v neposlední řadě, bála bych se, abych bez příjmu nezůstala na krku (a pro ostudu) mamce nebo ségře. Ta paní to měla jinak a knihu nakonec napsala. Díky jí za to!

...k té knize se ještě na jiném místě tady vrátím

 

...vždycky všechno bylo, je a bude o lidech. V práci to cítím ještě mnohem více...když třeba přijdu a jedna ze studentek ozdobila spojnici našeho psacího stolu miniaturním bramboříkem, to je přímo pohlazení pro duši. Na druhou stranu, pokud vidím, jak si někdo může v práci dovolit téměř všechno a druhý nic, tak mě to dokáže celkem "vytočit", i když moc dobře vím, že se s tím nedá nic dělat.

...navštívila jsem dceru, rekonstrukce už jim nádherně pokročila a nakonec to tam bude moc hezké. Jen mám tak trochu pocit, že oba v tom vztahu zbytečně moc přemýšlejí, možná se ve vztazích až tolik nepřemýšlí a prostě se žije :-). (I když těžko mohu posoudit, vztahům obecně nerozumím, nejspíš vážně jsem asociální).

...chodím po Petříně, užívám si podzimních barev a paprsků sluníčka, volám přitom se ségrou a je to, jako bychom byly na procházce spolu, no a uklouznu na zledovatělé lesní cestičce, prostě tak nějak se snažím fungovat, tak, jak to umím.

...někdy si říkám, že kdyby syn žil, fungovala bych podobně jako teď, jen bez té všudepřítomné bolesti. Možná by mi některé věci trvaly kratší dobu, možná bych se rychleji rozhodovala, ale něco by určitě zůstalo stajné. Po pravdě, vážně nevím, co bych chtěla udělat doopravdy, abych žila v souladu sama se sebou. A nebo to vím, ale už předem si představuju překážky, kvůli kterým to vlastně "nejde". (Taková jsem byla skoro vždycky, jen jsem více řešila "co řeknou lidé", kdežto teď víc řeším, aby se nějaké moje rozhodnutí nedotklo mojí zbylé rodiny)

   ...ale ještě pořád mi za oknem nádherně kvetou muškáty, včera jsem upekla dýňové muffiny, občas se donutím něco uklidit, koupila jsem svíčky na adventní věnce a v pátek večer jsem volala s nejlepším přítelem (jen nevím, jestli mu rozumím, ale bojím se, že už nebudu rozumět žádnému muži...)

 

... konečně vylezlo na chvíli sluníčko, takže opět nějaké procházky po Zbraslavi. Říkám si, že až povolí opatření okolo Covidu, zase si naplánuju nějaké výlety za Prahu. Lepší by byly s někým, ale když není nikdo, jde to i sólo.

   Studentky se v práci docela snaží, což mě těší, je vidět, že jsem je něco málo naučila. Někdy si říkám, že se přání opravdu zvláštním způsobem plní (kdysi, v pradávnu, jsem si přála být učitelkou) a tohle je tak trochu něco podobného.

   ... tak si žiju ten svůj život-neživot, do ničeho se nevrhám a nic si "nemaluju" v růžových barvách. Prostě práce, procházky, občas úklid, kočka, knižní budka (knihovna je zavřená) a návštěvy psycholožky.

... ale jo, trochu i plánuju, třeba zkusit upéct domácí chleba, namalovat poslední kus hedvábí, který mi zbyl ještě z dob před synovou smrtí, takové maličkosti... (po pravdě,nikdy jsem nebyla nijak zvlášť akční, brala jsem věci tak, jak přicházely...)

 

... možná se tak trochu snažím, ale možná, že fakt jen trochu. Od pátku se neukázal ani paprsek sluníčka, pořád jen mlha, mlha a mlha spolu s inverzí.Depresivní počasí jako vyšité. (Jo, na horách...jenomže hory tady jsme v kotlině, takže...)

Musím vidět i ty drobné radosti, třeba, že dcera s přítelem přijeli na oběd a chutnalo jim, jo, to mě potěšilo :-) a taky mi dceřin přítel připevnil na zeď obraz, který jsem si koupila v létě (musím popravdě poznamenat, že je to můj nejhezčí obraz). No, ale v rámci objektivnosti musím dodat, že jich zase nemám tolik, ale v oblíbenosti stejně je aý na druhém místě. Na tom prvním je totiž veliká fotografie místa ze dne, kdy jsme tam navždycky zanechali syna...

   Včera jsme tam zajely s T...kou, na Dušičky to nevyšlo...ještě jsem se zastavily u babičky, kterou jsem, kvůli pitomému koroviru ani neviděla, pro maličký věneček.Barevné listí sice zářilo, ale mlha by se skoro dala krájet a ze stromů na nás padaly ledové kapky. Výhled do krajiny žádný, jen bílo a bílo...stačil by jeden krok za okraj skály...položily jsme do mokrého listí zářivě žluté chryzantémy...a kamínek s namalovanou svíčkou, aby nikdy nezhasla...chtěla bych tam zase někdy přespat pod širákem, ale bez auta, tudíž bez holek, nemám ani šanci se tam dostat. A holky mají právo na svůj život, nemohou truchlit do nekonečna...

   Dnes cesta do Ne....vic k zubařce, uvidíme, jestli se zub dá zachránit. Prozatím ho mám něčím zaplácnutý. Brala jsem si předtím půlku prášku, ale ne na bolest...věděla jsem, že nezvládnu pod tím šedivým mlhavým příkrovem jet více než hodinu do města, kde moje děti vyrůstaly, hrávaly si na písku, kde jsme chodili na rodinné procházky, děti tam měly školku, základku a syn i střední školu, chodil do Skauta, dělal řidičák...a dnes uběhlo 15.měsíců od jeho smrti...

 

... a stále žádné světýlko na konci tunelu, jenom virus...a nekončící stres, bolest hlavy, tlak na prsou, tepání ve spáncích....nehledě k tomu, že ve stresu přibírám i ze vzduchu (natož ze zmrzliny). Na to, že bychom zůstali z práce doma ani pomyšlení... 

 ...ségra to nějak udělala a přijela, chodily jsme poloprázdnou Prahou a na Karlově mostě se sešly s dcerou a jejím přítelem. Byl příjemný podzimní den, fotila jsem jak o život, protože mi do záběrů "nelezli" turisté, dceři to v šatičkách s bílým límečkem neskutečně slušelo a ve Vojanových sadech se procházela spousta pávů. To je jedno, že je moje ségra úplně jiná než já, ale za to, že se mnou byla v tomhle smutném Dušičkovém období, za to jsem jí velmi vděčná. Stejně tak jako sestřenici J., která se svým mužem přivezla mamku s chalupy.

...večer jsme se ségrou zašly na Zbr---ký hřbitov a u prastarého kostela zapálily symbolicky svíčku, za všechny ty, co jsou tam někde...za hvězdami... 

 

... prý se dnes měly zapálit svíčky za všechna přání. Zapálila bych třeba tisíc svíček a měla jen jedno přání, jediné, ale to se splnit nedá. Nikdy už se fyzicky nesetkám se svým synem, nikdy už mě neobejme, nikdy už ho nevezmu za ruku...

...do práce chodíme stále, ať vláda apeluje jak chce, my tam prostě jsme. Vím, že home-office není vždy jednoduchý, ale těm, kteří nad ním lamentují bych přála chvíli zažít neukázněné lidi v autobuse a spoustu kontaktů, kterým se v práci nedá vyhnout.

...každý den si píšu do "deníčku" příjemných zážitků jednu ze studentek :-), je to tak milý člověk, že druhým aspoň na chvíli projasní den.

...o víkendu u mě byla na večeři dcera s přítelem, hrozně moc ráda jsem je viděla a chvíli s nimi pobyla. Teď, co bydlíme každá zvlášť, je pro mě každé setkání s ní svátkem

...po dlouhé době jsme spolu telefonicky mluvily s tetou D. Vážně ráda jsem si s někým popovídala o něčem jiném, než jen o práci :-)

...v neděli jsme jely s T---kou na výlet ke Skryjským jezírkům. Počasí jako malované, nádherně zlaté stromy, sluníčko, modrá obloha. Prostě krása krás. Pravda, trochu jsme zabloudily a taky ceszta k jezírkům a vodopádu byla dost krkolomná, vedla mezi skalami a po dešti to klouzalo, ale stálo to za vidění. Škoda jen, že kvůli mojí noze jsme nedošly až ke zřícenině hradu Týřova. A mrzí mě, že jsem vlastně zavinila to, že ji nemohla vidět T---ka. A taky mě mrzí, že si chce se vším poradit sama, s dětmi jsme si vždycky tak nějak pomáhali (myslím s praktickými věcmi na výletech) a s dcerou si tak pomáháme dosud.Musím však přijmout její rozhodnutí. Pořád jsem si představovala, že je tam někde s námi i syn...kéž by byl...

... říkala jsem si, že naše rodina už toho měla vážně "naloženo" dost, ale evidentně si to osud nebo něco nad námi nemyslí...včera zemřel můj nejstarší bratranec, ještě mu nebylo ani 60. Syn nejstarší sestry mojí mamky. Od loňska jsme v naší rodině tři matky, které přežily své děti...tohle by se nemělo stávat, opravdu nemělo

 

...věci se dějí, nezávisle na tom, co si přejeme nebo nepřejeme. Virus rozdělil společnost a mezi lidmi je více nenávisti a zloby. Přiznám se, že je mi z toho hodně smutno, ale nemá smysl se tím trápit, asi je to v lidské povaze neustále být s někým "na kordy" a protestovat proti něčemu.

   V práci jako normálně, jen je teď větší klid, protože nevíme, kdy se bude muset zastavit (pokud se tedy bude muset...). Říkám si, jako po tisíckrát, že u nás buď člověk "padá na hubu" nebo "nemá do čeho píchnout", nic mezi tím.

   Počasí depresivní, souhlasím s tím, že déšť je třeba, ale povodně, to už je přes čáru. No, rozhodně neporoučíme větru dešti...jenomže v tom se nedá chodit ven a pak, hlavně o víkendech, to na člověka "padá"...minulý víkend už jsem se pustila i do úklidu...

   Někdy mám pocit, že došly dobré zprávy, nebo jak zpívá, myslím, že D.Landa "Chcíply dobrý víly". I---ce zemřela nejlepší kamarádka. Znala jsem ji osobně. Můj nejlepší přítel je nemocný a podle zpráv, které píše to nevypadá vůbec dobře, domnívám se, že díky stresu z nedávných dní je to pro něj ještě horší, ale vím, že ho nikdo nedonutí se dát testovat, protože až příliš věří tomu, co se šíří...Babička na Mělníku se zhoršila zdravotně, vím, že už má věk, ale stejně...kolik toho v životě zažila dobrého?

   No, už dost, za oknem mi stále krásně kvetou muškáty a na zahradě paní domácí nějaké pozitivní žluté kytky, na které se dívám z oken :-). A královna mi dneska dala do domácích bot svou plyšovou želvičku na hraní :-) A poslala jsem nějaké peníze na kočičky do kočičí kavárny, protože teď jsou uzavřeném režimu a zachráněných kočiček je tam hodně.

   Byla jsem na mammografu. pravda, vím, že mám jedno prso větší, ale fakt nemůžu říct, že bych to potřebovala slyšet nahlas od obsluhy přístroje. Prostě jsem silně nedokonalá a vždycky jsem byla. (Nicméně, proč se u toho zastavuji není fakt, že mi bylo něco takového řečeno, ale to, co se dělo mimo. Pro naši většinu, někdy mám pocit, že menšinu, platí jistá pravidla - nošení roušek, desinfekce rukou a dodržování odstupů. A najednou se do čekárny centra nahrne tlupa lidí, muže nevyjímaje, kteří jsou doprovodit jednu ženu, co je objednaná na vyšetření, posedají si okolo stolku, vytáhnou kávu, sundají roušky, smrkají a začnou se bavit. Pravda je, že to udělají chlapi, ženy jsou celkem tiše.Ostatní přítomné vyklidí prostor a vytvoří rozestup, žádná z nás neví, co to znamená. Pak se jedna paní zvedne a jde to nahlásit na recepci. Vedoucí sestra jde problém řešit. Zkrátím to, tito lidé se vrátili do čekárny vždy po pár minutách, co z ní byli, ve vší slušnosti vykázáni. Nakonec už jedna z recepčních hrozila ochrankou. Ve chvíli, kdy jsem přišla na řadu a vyplňovala jsem dotazník jsme o tom diskutovaly, přiznala se, že maji strach zakročit razantněji, aby nebyly obviněny z rasismu. Něco je v naší společnosti hodně špatně!!!)

 

   Přijela dcera. moc ráda jsem ji viděla, je to vždy jen ta takovou chvilku...dnes jí přijede táta, věřím, že se jim setkání vydaří. Moc bych jim to přála, oběma. Myslím, že někdy může být "později", ale dokud člověk žije, tak nikdy není úplně pozdě.

 

   Měla přijet T---ka, těšila jsem se na ni, už jsme se dost dlouho neviděly, ale volala, že jedna z jejich kolegyň je pozitivní. No, nic se nedá dělat. Ve čtvrtek byla s králíčkem na vyšetření až v Brně, dělala jsem si o ni obavy, protože D1 fakt není růžový sad, ale zvládla to, podle svých slov, dobře.

   Moc mě potěšila neteř, psala, abych k nim na pár dnů přijela, přiznám se, že bych ráda, pokud by se mi podařilo zabezpečit Královnu, ale nemám už skoro žádnou dovolenou, tak by to nešlo, i kdyby neřádil Covid, ale fakt bych ráda a úplně nejvíc kvůli maličké :-).

 

....napsala bych, že se život začíná dostávat, po výletě, zase do normálu, ale to bych hrozně kecala, protože díky "Corymu" se to, co teď probíhá, normálu nepodobá ani v nejmenším. Lidé se na sociálních sítích dohadují, zda existuje či neexistuje a mezitím přibývá těch v nemocnicích, což hodně ovlivní životy lidí, kteří tu péči budou potřebovat, byť kvůli něčemu jinému. Prostě bláznivá doba a nebo blázniví lidé???

   Do práce chodíme. Studentek přibylo, ale musím napsat, že všechny rozumí a mluví česky, což je fakt úleva. A navíc jsou i šikovné a příjemné. Ta moje "první" vede, v pátek (no, vzhledem k datu a shodě dnů to vážně dobrý den nebyl), mi přinesla mandle v čokoládě...a holky se hodně snažily i samy, tak jsme to nějak zvládly. Snažím se být vděčná za každou maličkost a za ty holky fakt vděčná jsem. Přiznám se, že někdy mám opravdu co dělat, abych nic nespletla a dokázala se soustředit.

   Sešla jsem se "Krmičkou" Královny, neviděly jsme se hodně dlouho, takže rychlá večeře, než nám zase všechno zavřou. Daly jsme si i skleničku vína a docela dobře jsme si pokecaly. Taky se pochlubila třemi novými vnoučátky. Ti miminčáci jsou fakt úžasní, všichni :-). No a za 10 osm už nás vyháněl číšník s účtem.

   Víkend v úklidu a trochu, co počasí dovolilo, venku. Jsem vděčná za to, že jsem tady tak trochu schovaná před městem a před lidmi.

  Přála bych si, hodně moc, aby moje dcera nebyla tak paličatá a nebo aspoň, aby nebyl tak paličatý její partner, ale to si můžu jen přát, možná se ti paličatí lidé nějakým zvláštním způsobem přitahují.

   Taky sen, takový zvláštní, o T---ce, takový hodně živý...přála bych si, aby se to stalo, ale na druhou stranu vím, že se budu cítit tak, nebo aspoň podobně, jak jsem se cítila v tom snu. Jenomže to se nedá naplánovat, co bude člověk cítit...

   

   Úplně náhodně se mi dostala do rukou (z venkovní knihovničky) do ruky jedna knížka. Byla úplně nová, tak jsem měla pocit, jako by na mě čekala. Trochu se mnou zamávala. (Kdysi dávno jsem něco podobného četla...). K té knížce se tady, na některé jiné stránce určitě ještě vrátím, ale musím to nechat "uležet".

 

 

 

   ...víkendový výlet byl nádherný, i když nemohu opomenout zpáteční cestu, která se jevila jako takový menší horror. Třeba uváznutí za podvozek nad kopečkem při výjezdu z parkovišťátka tak, že jsem musela vylézat přes sedadlo řidiče a tři malí kluci nám pomáhali auto tlačit. Nebo blikání kontrolky a ztráta otáček na dálnici, kde se nedalo zastavit, protože byl v provozu pouze jeden jízdí pruh. A nejhorší ze všeho, v jednom městečku malé dítě na čtyřkolce uprostřed silnice (úplně samo, rodiče v nedohlednu :-( ). Takové lidi, fakt nevím, co s nimi...

   Musím hrdě napsat, že dcera si zachovala úplně chladnou hlavu a všechno bravurně zvládla, ač aktivně řídí celkem krátkou dobu. Adrenalin to, ale fakt byl.

   Za zmínku stojí i náš výlet k vodopádu, kde jsme nakonec, po přeskakování potůčku, invazi komárů a bahnité cestě, došly k trošku větším balvanům, po kterých stékala voda. Taky zřícenina (mimochodem je jich pod tím jménem u nás více a tak došlo k omylu), stála za to :-D. Po překonání kopce a podlézání plotu obory (plížila jsem se jak krab) a málem zůstala viset za baťůžek jsme na vrcholu viděly takovou menší zídku ze starých šutrů :-D. 

Přiznám se, že pro mne bylo podstatné to, že jsem byla s dcerou, že krajina Vysočiny (až na umírající jehličnaté lesy, nad kterými se chce plakat), je nádherná a v podzimních barvách přímo malebná. Prostor mezi poli, vítr ve vlasech, hřejivé slunce, jablka okolo cest, dokonce, kde se vzaly, tu se vzaly mezi poli i vážky...prostě okamžitě bych byla ochotná vyměnit Prahu za tohle všechno...kdyby...ano, dcera mě důrazně upozornila, že na "kdyby" se nehraje. Vím to..., ale přesto mi často přijde myšlenka, že kdybychom bydleli někde na takovém místě a ne ve velkoměstě, tak by syn žil...třeba...možná...

   Ta holčina,co jsem tolik chtěla poznat krajinu jejího "domova" byla nemocná, ale věci se dějí tak, jak se dít mají...hlavně, aby byla s celou svou rodinkou v pořádku.

   Teď už zase práce, studentka (tahle je fakt dar z nebes, jak je šikovná a milá) mi včera přinesla kousek švestkového koláče a jedna stará paní sekretářka nádherné bílé růže ze zahrádky. (Včera by bylo taťkovi 80 let...však jsem ho celou dobu na zpáteční cestě prosila, aby nás v tom "nenechával"). Z těch růží jsem měla obrovskou radost a protože se radost má "poslat" dál, tak jsem dnes koupila barevnou kytičku "jiřinek" paní psycholožce.

   Královna je samozřejmě uražená, trucuje, nespí se mnou v ložnici a bobky dělá zásadně na podlahu. No jo, dovolila jsem si ji nechat dvě noci samotnou.

   Napadá mě toho víc, ale postupně se zmíním v jiných sekcích...

 

...kniha, ve které je uvedené jméno mého syna, v souvislosti s "prvovýstupem" v jeho milované skalní oblasti už vyšla. Hodně se mi chce brečet a trochu se usmívat...(Vzpomínám si, jaké to bylo, když mi poprvé vyšla v časopise básnička..., když se poprvé moje jméno objevilo v článku (od té doby už se tam objevilo mnohokrát a přestala jsem tomu přikládat význam). Je mi nesmírně smutno z toho, že se můj syn tady toho nedožil, ale jen tak v koutku srdce tajně věřím, že to TAM NĚKDE ví...(moc bych si přála jet tam, kde jsme ho "nechali" a pošeptat mu to...)

 

... musím říct, že jsem měla trochu radost, když mi konečně vyšla práce, kterou jsem několikrát opakovala, ale na druhou stranu vím, že je to skutečně jen práce...

...ozval se mi jeden klučina, už jsem ani nevěřila, že se to stane...překopal celý život, moc bych mu přála, aby k dobrému. Zůstane už navždycky v mých vzpomínkách za to, jaký byl a za to, že mi kdysi pomohl splnit si jeden "sen"

...odjíždíme s dcerou na víkend do jednoho městečka na Vysočině, do městečka, které jsem si hodně hodně dlouho přála navštívit, do městečka, kde žije jedna dívka (i kdyby jí bylo 100 let, vždy to bude dívka), která kdysi náhodou vstoupila do mého života a už v něm, ač to tak nevypadá, navždy zůstala a zůstane

 

,,,počasí prodlouženého víkendu se nevydařilo, skoro pořád pršelo a ven se jít nedalo, tedy, jen v neděli, na chvilku. Kino nebo nějakou výstavu jsem raději vzdala, protože nám tady řádí koronovirová příšera čím dál víc. Nikdo, koho znám se scházet nechtěl a pokud ano, tak určitě ne se mnou. 

   Takže jsem opět něco uklidila, uvařila (opět zeleninové variace), upekla podle receptu, který jsem našla na netu, ale žádná sláva :-(, příště raději něco osvědčeného. A taky omalovánky :-) a čtení, samozřejmě.

   A zmrzlina a víno..., tím bych se chlubit neměla, když vidím své známé, jak všechny hubnou a nebo zhubly, tak se stydím, ale zase ne tolik, abych se do toho pustila sama. Jo, pevná vůle, ta mi schází. Aspoň v tom, co se hubnutí týká :-(

  Na chalupě bylo počasí o dost lepší a tak se planýrovala zahrada. Kdyby to nebylo tolik daleko...jenomže možná to je takhle lepší, nejspíš bych do celé koncepce moc kecala. Prostě bych si to představovala trochu jinak (úplné zlikvidování tújí). Na druhou stranu jsem ráda, že zmizelo aspoň něco a bude tam více světla. A v baráku se nebude držet vlhkost. 

   Ptala jsem se sama sebe, jestli má moje přítomnost tady nějaký smysl? A jestli má vůbec smysl, abych byla? Pro koho??? (Teda, možná jen proto, abych se dnes sebrala, natáhla dvoje gumové rukavice a uklidila papíry a odpadky poházené okolo baráku. Fascinuje mě, jak si lidé hýčkají své zahrádky, ale to, co je na ulici před barákem, protože jim to oficiálně nepatří, to je jim jedno a klidně to překračují...)

   Taky jsem se sama sebe ptala, proč vlastně lidé mají partnery? Nejspíš to není kvůli tomu, aby mohli dělat kompromisy :-). Děti odejdou, mají svůj život, ale partneři zůstávají, tráví společně volný čas, diskutujou spolu a dělají ty kompromisy :-). Napadlo mě, jak dlouho už jsem nechystala nikomu snídani, jak dlouho už jsem se nedívala s nikým společně na televizi (no dobře, Královna mi při tom vždy sedí na klíně, tak abych jí nekřivdila). To zamotané klubko svého života nejspíš rozmotat neumím...

   Jo, o synovi se mi zdálo...pořád mi chybí...

...o bývalé Nejkámošce se mi zdálo, ale ten sen byl nejspíš úplný nesmysl 

 

... září je nádherné, sluníčkové, je krásně teplo a už není to úmorné vedro, prostě nejmilejší roční období. Víkendy jsou, ale posmutnělé. Kvůli rouškám v MHD se mi nechce cestovat ani po Praze, natož vyrazit někam dál a tak se potuluju kolem řeky a v duchu si přeju, abych měla někoho, kdo bydlí blízko a má auto. Tím fakt teď nemyslím chlapa :-D.

   Dokonce jsem tento víkend i vařila (všemožné zelenivové variace), upekla švestlový koláč, namalovala další kamínek a samozřejmě fotila u Vltavy. Taky jsem tam seděla na molu, vítr mi cuchal kratinké vlasy a kochala jsem se tím pohledem na vodu a kopce.

...jo a taky, po hodně dlouhé době přijel...jako i oholený, nevím, jak to dělá, ale sluší mu to pořád, šli jsme do lesa. Z minizoo už zbyla jen divoká prasata..., dodržovali jsme předepsaný dvoumetrový odstup, ale pili jsme pivo z jedné plechovky, takže by z nás "Červená mikina" a spol radost neměli, povídali jsme si, semtam se i zasmáli, ale ty sms-ky večer a dnes dopoledne už posílat neměl...

... na Břevnově byla spousta kaštanů, tady nejsou, bez kaštanů pro mě není podzim :-(, syn mi nikdy nezapomněl přinést první kaštánek, který našel, patřilo to k tomu, co bylo mezi námi. Seděla jsem u řeky a nemohla přestat brečet, protože ten kaštánek od něj už nikdy nedostanu, protože jsem nebyla s ním, protože každá máma by měla zachránit své děti, za každou cenu

 

... tak nějak, hodně pomalu...v práci je toho pořád hodně, ve středu jsem doslova "padala" na hubu, když jsem tam musela zůstat 12 hodin (z toho nejméně 10 v roušce). Velký obdiv doktorům a sestřičkám, kteří v nich pracují pořád. 

Studentka je opravdu šikovná a pracovitá, teď hlavně, aby vydržela ten nápor práce, který se na ni valí. Stejně je to paradox, ti pracovití a snaživí často nevědí kam dříve a lempli se "vezou" a nejspíš v každé době.

   Navštívila mě dcera, nejraději bych ji pevně držela a nepouštěla, jenomže to nejde...má svůj život a už vždycky bude mít. Mám vždycky pocit, že ten společný čas strašně rychle uteče a vlastně si nestačíme ani nic říct. "K Vánocům si přeju, abys byla na Štědrý den u nás", pronesla. (Argumenty, že nechci být nikde přespočetná a kazit svým smutkem atmosféru, nechtěla slyšet).

   Čím dál tím jasněji se uvědomuji, že jsem tady už skoro jen výhradně kvůli ní, kdyby potřebovala. (Nikdy se nesmířím s tím, že jsem byla daleko, když můj syn "stál na té nejosudovější křižovatce".) I když, často si myslím, že už nepatřím vůbec nikam a k nikomu. 

   Tak ráda bych viděla kamarádku D--ku, I--ku, ale netroufám si k nim jet, když nám to tady v Praze řádí jako zběsilé. A po pravdě, fakt už nevím, co si mám o tom viru myslet.

   T..ka se nějak přestala ozývat. Tedy, ne, že vůbec, ale určitě o hodně méně. Pokud je to známka, že se "odrazila" od předchozího života a vstoupila na novou cestu, tak to vítám.

   A skutečně, nevím, jestli mám věřit těm negativním pocitům (a některým řečem), že jsem marná a pořád přešlapuju na jednom místě a nebo paní psycholožce, že jsem za ten rok "ušla kus cesty". Bez antidepresiv, jen se zmrzlinou :-D. Nevím...

 

... v práci je toho hodně, obzvlášť, když máme zdržení kvůli karanténám :-(, cítila jsem veliký vděk k nové studentce, která mi včera, sama od sebe, pomohla s prací a navíc mi ještě koupila nanuka :-). Prostě život není jen nefér a smutný.

...nastal tropický konec léta a venku u Vltavy je nádherně, dneska jsem jen tak seděla na kamenech a máchala si nohy, vážně relax a úplně zadarmo :-)

...šla jsem od doktorky, vyšetření se zdálo dobré, v pasáži , kde jsem si kupovala ovocnou zmrzlinu (no jo, no, někdo má závislost na alkoholu, já na zmrzlině), pobíhala nějaká paní, protože ji bez roušky nechtěli pustit do obchodu, dokonce se ptala lidí okolo. Měla jsem v kabelce pár nepoužitých, jednorázových roušek, oslovila jsem paní a roušku jí podala. "Co jsem vám dlužná?", ptala se. "Kolik vám mám dát?" "A co byste mi chtěla dávat?", nechápala jsem. A paní zmateně vykřikovala na pasáž, že tohle se jí ještě nikdy nestalo, aby jí něco někdo dal jen tak... Napadlo mě, jestli to není smutné, nejspíš je...

 

   ... uběhla dovolená, další karanténa, roční výročí synova úmrtí...život jde dál, na nikoho nečeká...někdy žiju s pocitem. že mi toho osud vzal neskutečně moc, ale na druhou stranu si uvědomuji, že zdaleka nejsem sama, komu se dějí věci zlé...každý člověk má svoji bolest a většina z nich cítí, že právě ta jeho bolest je ta nejvíc hluboká...

... osud nám taky "dává", i když to mnohdy nevidíme. Někdy si říkám, že čím níž se člověk dostal, tím víc vděčnosti dokáže cítit a taky si ji uvědomit. 

...úžasné bylo držet za ručičku malou praneteřinku :-), chystat ráno snídani (na chalupě) s nejstarší ségrou mojí mamky, vidět ty "babči", jak společně hospodaří, i když někdy z nich jde člověku hlava kolem, mít stejné šaty se svou sestřenicí :-), jet se ségrou, její dcerou a malou praneteřinkou do Karlovy Studánky, vidět hvězdy, slyšet ptáky, vybarvovat omalovánky, zalévat zahrádku (jak na chalupě, tak tady - paní domácí), cítit vůni levandule, prostě být v souladu s přírodou a se svými blízkými

...člověk si hodně často pamatuje to, co ho potkalo poprvé, třeba 1.pusa, 1.školní den, 1.láska...toho, co je naposled si nevšímá, neví totiž, že to je naposledy...a tak včera uplynul rok od chvíle, kdy jsem naposledy viděla svého syna živého, kdy jsem jej naposledy objala na rozloučenou (krátkou, jak jsem naivně věřila), na autobusové zastávce v Letňanech...

..."Vědma" mi říkala, že to léto (loňské) bude složité, ale nenapadlo mě a koho by napadlo, že tak strašlivě bolestné, složité jsem vnímala ve smyslu -práce, bez partnera, daleko od rodiny, bez nejkámošky...houby jsem tenkrát věděla, co je doopravdy složité...

...jeden muž v mém životě mi kdysi, před více jak desíti lety řekl, že můj život bude hodně těžký, i tenkrát jsem si říkala, že asi bude...nesouznění s manželem, odrůstající děti, nemocná mamka, kila navíc, stárnutí...někdy se ptám sama sebe, jestli to ti (oba velmi zvláštní lidé) věděli...? A říkají se takové věci tomu, kterého se to týká, když to někdo ví...?

   Dnes mi napsala jedna hodně vědomá, nádherná holčina, krásnou sms-ku. Tu holčinu jsem znala od nepaměti, i když jsem ji ještě vůbec neznala...vím, že umí věci, o kterých se většině lidí ani nezdá, že se "dotýká" minulosti i budoucnosti, je neskutečně krásná, tou krásou bez věku a její oči už toho viděly tolik, že se to nemůže vejít do ohraničeného lidského života...hodně hodně dávno za mnou je den, kdy jsem ji v reálu viděla naposledy, ale v duchu jsem už ji vnímala víckrát, když jsem nevěděla jak dál...jsou lidé v těžkých situacích, kteří ji potřebuji naléhavěji než já, vím, že pokud by to mělo být, setkala bych se s ní a nebo by do mého života vstoupil někdo, kdo by mi pomohl ustát tohle všechno...pokud tomu tak není, musím sama, je to znamení, že to zvládnu, že to mám takhle zvládnout...otázka je, jestli chci...

....říkala jsem si, jaké to asi bude...jaká bude cesta, jaký hotel, prostě celkově, jaké? T..ka je vyloženě organizační, takže jsem "vyfasovala" mapky, popisy atd. Do řízení jsem nemluvila, neumím to a taky jsem ji nechtěla znervózňovat, ono úplně stačil pudký déšť a ucpaná dálnice, věřím na různé věci, na věci, které se vysvětlit nedají a tak jsem věřila, že nejedeme samy...i když to tak vypadalo.

...pokoje byly moc hezké, hotel úplně úžasný, bazén na střeše sice pořád narvaný, ale příjemně teplý a jezírko za hotelem, kde se dalo koupat, úplně kouzelné. (T..ka patřila k největším otužilcům a byla v něm každý den. no, nohy jsem si taky namočila). Snídaně úplně lahůdkové, takovou výbornou ovesnou kaši jsem  ještě nejedla :-), večeře (uzený sumec) též neměla chybu. Víno bylo všude hrozně dobré, lidé milí...jen toho víma moc nesnesu...

...měla jsem pocit, jako by na celé Pálavě panovalo jakési bezčasí, jako by se tam obloha dotýkala vší podstaty...místo pitomé řepky všude rostly slunečnice :-) a kam se člověk podíval, tak vinohrady, bílé vápencové kameny...i když nebyla typická vedra, ale skoro pořád pršelo.

...hned po příjezdu jsme vyšly na Svatý kopeček, sice drobně krápalo, ale to místo na mě působilo mysticky, jako bych se ocitla někde v jiné době, jako by neexistovalo nic, než rozkvetlý kopec, bílé kameny a nekonečná obloha, neuměla jsem najít žádná slova...jen jsem se v duchu modlila, za ty, kteří mi zůstali a za ty, kteří jsou někde...TAM, nejraději bych tam zůstala, déšť nedéšť a dívala se na tu nekonečnou oblohu...

...pak jsme šly k zatopenému lomu, i tam bylo nádherně a pak ještě do zámecké zahrady, Mikulov je úžasné město, večeři jsme moc neřešily, daly jsme si u T...ky na pokoji ovoce, oříšky a nějaké víno

...druhý den jsme si naplánovaly Děvičky, kotník mě sice bolel, ale moc, hodně moc jsem tam chtěla, dojely jsme do Pavlova, výstup do kopce, pohledy na Novomlýnské nádrže a vinohrady, nádherné pohledy. Po cestě začalo pršet a pršelo a pršelo...pršelo i na zřícenině. Přesto byl pohled dolů krásný. (Nechala jsem tam svůj první namalovaný kamínek...nebyl moc hezký, takový neumělý, ale něco pro mě symbolizoval...). Na zpáteční cestě se udělalo hezky, zastavily jsme se v několika sklípcích, v galerií vín a nakonec ve sklípku, kde byli loni na jaře syn s T..kou spolu (z toho místa byla fotka, kterou měl při obřadu). Mockrát za ten pobyt se mi chtělo brečet a mockrát mi tekly slzy...Večer jsme zašly na večeři do jedné z místních vyhlášených restaurací a pak do nově otevřené vinotéky. A taky jsme se byly namočit v jezírku (tedy, já namočit, T..ka plavala).

...na sobotu jsme měly plán, ale když člověk plánuje...od rána lilo, v bazénu bylo narváno (jezírko jsem vzdala, i když T...ku neodradil ani déšť), tak jsme si každá udělala vlastní program. Můj zahrnoval návštěvu jeskyně na Turoldu, kam se mi podařilo podle mapy dojít (pravda, poradily mi trochu, dvě milé holky z Ostravy), jeskyně byla úžasná, i když celou cestu tam a zpět pršelo. Při zpáteční cestě jsem se zastavila na Kozím hrádku (pamatovala jsem si ho z fotek od syna..., do jeskyně jsem šla také kvůli němu, potože se mu tam moc líbilo...). Jsem trouba, zapomněla jsem telefón, takže nejen, že jsem neměla fotky, ale nemohla jsem se ani ozvat T...ce. Zastavila jsem se ještě na kávu a skleničku v (Ne)vinné kavárně a pak jsme se sešly na hotelu. Najít místo na oběd byl nadlidský úkol, takže jsme nic moc nesnědly a já pak chodila po zámecké zahradě, dost dlouho jsem seděla v růžové a bylinkové části (mezitím vylezlo sluníčko) a naštěstí jsem tam byla dobře schovaná před lidmi. Pak jsme se znovu sešly (Mikulov je malý) a zašly ještě do vinotéky. A večer se konala zkušební hotelová slavnostní večeře, kde jsme si pochutnaly na uzeném sumci. Pravda, trochu jsem vyšilovala, protože T...na měla na večeři zpoždění a měla jsem o ni starost. (na večeři mi pořád mávala moc roztomilá desetiměsíční holčička  :-) ).

...no a dnes už jenom posezení u jezírka, pozorovala jsem ptáky, jak pijí, koupou se, brouky potápníky, pulce a a říkala jsem si, že jen tohle by mi stačilo ke "štěstí". Ke štěstí sice už ne, ale ke spokojenosti určitě. A cesta domů, zastávka u velmi příjemného vinaře v Březí a v Mandlovně v Hustopečích. (Bohužel Mandloňovu stezku a Lednický park jsme kvůli sobotnímu dešti nezvládly :-( ). Na zpáteční cestě nás zastihl liják a bouřka na Vysočině (stěrače ani nestačily stírat). T...ka to všechno perfektně zvládla (i když věřím, že...prostě spojení s Anděly a milovanými TAM...existuje a ochranné ruce nad námi byly...)

...dostala jsem se domů, T...ka také, Královna a její králičci v pořádku, dcera na cestě na dovolenou, též v pořádku a na stole milé překvapení od paní domácí, jako poděkování za zalévání zahrádky

...ta cesta byla nádherná a emotivní, lidé na Jižní Moravě jsou milí, přátelští a obloha je tam tak nějak blíž...a také se "děly" věci, které sice mohly být náhodné , ale taky nemusely...ale o tom jindy a na jiném místě...Děkuji...za všechno, co mě tam, v kraji vína, slunce a bílých skal, potkalo...

 

 

 

...odevzdala jsem další kus práce na měření studentům...docela se mi to nakonec povedlo... navštívila mě dcera, bylo fajn zase po dlouhé době pro někoho vařit a péct, stejně mi, ale chybí ty časy, kdy jsme se spolu vídaly mnohem víc. Vím, má svůj život a svoji domácnost, ale přesto...

....v noci nějak hůř spím, budím se...paradoxně spím nejlíp na Hájích, ale možná to bude proto, že nemusím ráno vstávat do práce a jdu tam spát později než normálně

...užívala jsem si zalévání zahrady paní domácí, i na chalupě zalévám ráda. Pravda, plevel mě moc nebere, ale zalévání je super...

...ozvala se Velká sestra, někdy v příštím týdnu bychom se měly sejít, těším se na ni :-), jeden kamarád z FB mi píše moc milé zprávy, udělá to radost, i když bydlí daleko a vlastně se osobně neznáme

...na nejlepšího přítele mohu jen myslet a přát mu všechno dobré, jeho situace je hodně těžká a prognóza...raději nemyslet...

...stejně tak myslím na kamarádku M., co se potýká se vším možným, :-(, na kamarádku J., která jede na vodu, na ségru, na sestřenku, na celou rodinu...

...balím se na Jižní Moravu, ani nevím, co od toho čekám...kéž by byl syn aspoň nějakým způsobem s námi...vzpomínám na dny, kdy ještě (před rokem) žil...každý den se znovu a znovu přesvědčuju, že život má smysl a že "mám jít dál". Je nesmírně těžké komukoliv vysvětlit, jak obtížné to je...

 

...nejlíp se mi dělá, když jsem sama v místnosti, prostě to tak je a nic s tím nenadělám, jsem jednoduše řečeno "nekolektivní tvor".

...nevadí mi ani méně letní počasí, stejně nemám vedra ráda, V pátek jsem u Vltavy viděla duhu, byla krásná a spojovala Hradiště a Šance, stejně jako je v pradávnu spojili Keltové, (v poslední knížce, kterou četl můj syn se píše, že duha spojuje svět lidí se světem Andělů.)

Dívala jsem se na ni tak dlouho, dokud úplně nevyhasla (nejdéle se udržela nad Hradištěm...)

   Kdo má doma zvíře, tak ví, že musí uklízet a uklízet, někdy si říkám, že se kvůli Královně ještě stane úklid mým koníčkem :-), takže jsem uklízela, prala, balila na dovolenou, zalila paní domácí zahrádku, četla si, vybarvovala omalovánky...a taky hubila svilušky na pokojových kytkách (snad se zadaří). Jednu z kytek jsem dokonce zlikvidovala úplně a druhé dvě radikálně ostříhala.

...T..ka se ozvala, jestli nepotřebuji něco z Ikea, sice by se něco našlo, ale na druhou stranu fakt nekupování nemusím, takže jsem to oželela, též jsme si psaly s dcerou a telefonovala sestřenice z chalupy (jsem jí i jejímu manželovi vděčná za to, že tam jezdí a pomáhají "babčám", které už vážně všechny práce samy nezvládají. Jsou chvíle, kdy bych tam hrozně moc chtěla být s nimi, obklopená rodinou, ale nějak cítím, že to zatím ještě nejde

...poslední loňská fotka syna s dcerou, fotka za narozenin ségry...dala jsem si ji jako spořič telefonu...lidé říkali, že syn je podobný Ex manželovi, možná, něčím, ale v zrcadle vidím "jeho" nos, "jeho" rty, částečně i "jeho" úsměv. Otisk mé podoby odešel s ním, odešel kus mé bytosti, protože si čím dál tím víc uvědomuji, kolik jsem toho měla s ním společného...

...s paní psycholožkou jsem (kvůli jedné kamarádce) mluvila o depresivních stavech...těm lidem se nedá pomoci laicky, ani dobrou radou, ani se nedají rozveselit, je to prostě nemoc, jako každá jiná, nemoc duše, na kterou antibiotika nezaberou...

 

 

   ...tenhle týden byl takový hodně rodinný :-) a díky za něj. Ségra sice přijela jen na jeden den, ale je fakt, že jsme toho stihly hodně, Karlův most, Kampu, gelerii, oběd s výhledem na Vltavu, lodičky. Prostě fajn letní čas. A navíc bez davů turistů. (Jo a taky jsme viděly v jednom uměleckém obchůdku sklenice Ronyho Plesla, byly úžasné. S R. Pleslem jsem chodila na stejnou střední školu, jeho jméno je ve sklářství pojem. Je fakt, že o jeho sklenicích tiše sním...

Také jsme byly v obrazové galerii. Jeden z obrázků  mě "dostal", neumím popsat ty pocity (byla na něm holčička, která drží v náruči králíčka...). 

DCEŘI TO DOBŘE DOPADLO, z toho mám radost úplně největší!!! Dnes jsme se u ní sešly z neteří, která přijela z Moravy, na oběd a my pak z neteří jely ke kadeřnici. Oběd byl výborný. (Neteř nebyla dva roky ukadeřnice, takže si nechala radikálně zkrátit vlasy a moc jí to sluší). Já, jako obvykle,to, co na mě hledí ze zrcadla, to je bída s nouzí (myslím vzhled, protože moje špeky fakt na nouzi nevypadají). Tedy, samozřejmě bych se měla snažit a ne jíst zmrzlinu atd. Asi není dobře, že jsem na vzhled rezignovala, ale nikdy jsem na tohle moc nebyla...nevymlouvám se, prostě to tak je. Sama sobě se nelíbím a nikdy jsem se nelíbila (leda tak po nějaké drastické dietě) a stejně vždy ještě bylo hodně co vylepšovat. Nemá smysl si nic nalhávat, s postavou typu hranatá skříň se nic moc dělat nedá. No a když je člověk navíc obtloustlý, tak je to hranatá skříň obalená peřinou :-(. Shrnu to, jsem prostě jako obvykle ostříhaná na krátko.

  V práci se něco povedlo, něco trochu méně, ale práce není alfou a omegou mého života, i když to tak na první pohled vypadá.

Též jsem viděla naši paní sekretářku, byly jsme v kavárně  (po více jak čtyřech měsících), byl s námi i její syn, který se zotavuje z velmi vážné nemoci. Dokonce mě odvezli domů na Zbr. Takže vlastně docela příjemný týden:-)

 

...znovu jsem si uvědomila, kde se opravdu cítím dobře, venku, v krajině, ráno...včera jsem jela nakoupit do Lidlu, je až na úplném konci Zbraslavi (vlastně už v jiné vesnici), vystoupila jsem z busu a i když tam taky byly baráky, tak nade mnou volná obloha, spousta trávy s vlčími máky a chrpami a kolem dokola žádní lidé, znovu jsem si říkala, jak by bylo fajň žít někde jen tak mimo...

...něco jsem někoupila, něco uklidila, dokonce jsem vytáhla i lux, takže na mě Královna rázem zanevřela, to jsem si tedy dovolila moc, možná jsem ty svátky měla prožít nějak barvitěji, ale asi to jinak neumím. Teda, byla jsem na Hájích, jenomže jsem složitá a tak je složité všechno okolo mě, co už nadělám...

 

 

 

 

...tak jsem dnes byla v práci (myslím teď z nás bez titulů) sama, no, masakr. Nevěděla jsem, jestli mám být dříve u své práce, v umývárně a nebo doplňovat to, co chybí.Myslela jsem na mamku, jak mi včera řekla, že udělám prostě to, co udělám.Jedněma rukama další troje nenahradím! Myslím si, ale, že jsem toho zvládla docela dost. 

...též jsem byla u masérky, kotník prý mám mazat, ledovat a šetřit, s tím šetřením to nevidím růžově, při tom frmolu si těžko mohu dát nohu na malou stoličku a popíjet kávu. Zajímavé, že i tahle masérka je hodně zvláštní, i když ne tak, jako Vědma. (Vědmu bych tolik potřebovala potkat, ptát se jí..., ale na druhou stranu ji nechci zatěžovat, vím, že "odpoutání se od reality a nahlédnutí jinam" je hodně hodně vysilující. Nevím, zda mám právo to po ní chtít. A taky bych potřebovala někoho, kdo by uměl vyčistit tu naši rodinnou karmu..., ale kde takového člověka najít???)...a tahle masérka narazila na můj hodně velký mindrák a možná i na to, že se vlastně, kvůli tomu, nemám ráda...měl také můj syn nějaký mindrák, kvůli kterému neměl sám sebe rád...?

...poslední dny se mi chce pořád jen a jen brečet, sedím u pracovního stolu, něco dělám a tečou mi slzy a neumím se tomu bránit, i když vím, že mě vidí kolegové (asi je jim to taky jedno, stejně tak jako mě, že před nimi brečím

...kytka od T--ky je pořád ještě hezká, Královna zatím škrabadlo ignoruje, byla jsem se projít u Vltavy, jako každý den...čím dál tím méně lidí jezdí v autobusech v rouškách (snažím se v ní jezdit, i když to není nic příjemného, ale Praha je přelidněná a MHD obzvlášť 

 

...v práci je toho až nad hlavu a navíc jsem tam od dnešního dopoledne sama, no, dělám co umím a co můžu. ..včera mě navštívila dcera, prodloužený víkend s kamarádkou se jí vydařil, pozvala jsem ji na večeři, moc mě její návštěva potěšila, ale přespat tady, abychom byly víc spolu nechce (často si říkám, že lonské léto, jako by mezi námi ty těsné vztahy rozervalo...)...dnes i spadl kámen ze srdce (tak trochu), protože, podle jejích slov, jí nenašli  nic vážného, ale i to nevážné by se mělo řešit

...ségra přijede jen na jeden půlden (tedy, jen tolik s ní budu moct být, neboť práce se moc neptá -ta moje,, škoda, těšila jsem se, že něco podnikneme, když měla v červnu ty narozeniny,ale už se jí to do programu nevejde, každý má prostě to svoje...

.... objednala jsem Královně megaškrabadlo, nebyly tam uvedené rozměry, tak to teď je hlavní zařízení našeho minibytečku :-D. Musím se pochválit, sestavila jsem ho úplně sama (až na nějakou houpačku, ale do té by si Královna stejně nevlezla :-D). Zatím ho očichává, ale dál škrábe válendu a malý stolek u botníku. Pokrok ovšem je, že na něj vylezla. No, uvidíme...

...zatím se neví, jak to bude s hlídáním Královny přes moji dovolenou, zřejmě nezbyde, než vyzkoušet i nějaké jiné možnosti, než paní domácí (pokud bude pryč ve stejném termínu)

 

...klidný víkend, mám ráda rána se zpěvem ptáků, pohled do zahrady, Královnu na okně...dcera dává fotky na Instagram, je vidět, že se jim prodloužený víkend vydařil (vzpomínám, jak jsme byly na dovolené s nejkámoškou...jenomže dceři, na rozdíl ode mě, ta její nejkámoška vydržela). No, netvrdím, že to není i moje vina, že už tu svou nemám :-(

  Mohla jsem včera do ZOO a nebo na Háje, jenomže jsem čekala T..ku a nejsem zvyklá už jednou domluvené věci rušit, ještě se v tom vedru táhla s kytkou. Snažily jsme se být veselé, no, to úplně ne, ale snažily jsme se nebýt smutné. A řekla bych, že se nám to celkem povedlo. I Královna se dívala na návštěvu přátelsky a otírala se jí o nohy. 

   Večer jsem se šla projít k řece, narazila jsem na opuštěná modrozelená labutí vejce...vlastně, není už na sezení trochu pozdě??? Bylo mi z toho tak nějak hodně hodně smutno, z těch opuštěných vajec ve velkém hnízdě...(Dnes jsem si procházku zopakovala dopoledne, ale na hnízdě už seděla labuť...tak teď nevím, nikde jsem ale neviděla tu druhou z páru, ani včera ne. Co se s ní stalo? Labutě se přece neopouštějí...a ta druhá, osamělá, sedí a sedí na vejích, jako by si to chtěla vyvzdorovat, ale je vůbec možné nechávat vejce opuštěná??? Vždyť na malá labuťátka už je skoro téměř pozdě, tak vážně nevím...)

   Napadlo mě zavolat na Háje, jestli nechce přijet, ale pak jsem to zavrhla, prostě už nějak nevím, jak se s lidmi bavit...

Četla jsem knihu od Dubské "Dcery", nemohla jsem se od ní odtrhnout, rodinné scénáře, které se opakují, minulost, která ovlivňuje přítomnost...nevím...

   T...ka mi ukázala další fotku svého malinkého synovce, chlapeček, kterému jsou všechny oblečky velké...něco mi to hodně silně připomnělo...

 

...někdy zvládám a někdy fakt ne...v práci jsem si včera musela vzít půlku prášku..."Tady to musí fungovat", prohlásila kolegyně, která bude mít příští týden dovolenou. "Musí se umřít a platit daně", odpověděla jsem jí na to. O věcech, které se skutečně musí už mám své mínění.

   Nebudu lhát, že nejsem na hraně toho, co jsem ještě schopná zvládnout při zdravém rozumu. Jsem. Práci pro studentku jsem dokončila (raději sama než s ní a tak jsem si o to i řekla). Myslím, že ještě anglické otázky bych fakt "nedala". Tedy, spíš ty odpovědi na ně. 

  Pokud se v polovině srpna stane to, co mi R.slíbil, tak to snad bude o něco lepší a zvládnutelnější. Vím, není to až tak úplně o lidech, spíš o tom, že 100x nic umořilo osla - horko, neschopnost se domluvit na otevírání oken, to, jak mi dávají cítit, že mezi ně vlastně nepatřím (za to nejspíš nemohou, nepůsobím přátelsky, nedokážu se smát hloupostem,nemám partnera (jedna z kolegyní sice taky ne), ale já si neumím ani o Královně povídat tak, jako by byla můj střed světa, prostě nepřizpůsobivá)

   Překousnout to, že mě partner mé dcery "nemusí", proč...protože cítí křivdu za dceru, která mi předhazuje můj vztah k "cizí holce", jenomže já ji nemohu brát jako cizí holku, je to především člověk,který sdílel život s mým synem

   Hlavně,aby dcera byla v pořádku!!! Na ničem mi nezáleží víc. Návštěva u ní byla příjemná, až na ty reakce na "cizí holku". Nemůžu za to, jak věci cítím...

   Konečně jsem si oholila nohy :-) a dala si závazek, že vlezu do nějakých obchodů, no, moc jsem tomu nedala, ale přece jen jsem si koupila výživné tělové máslo a háčky na záclony (hned to s nimi vypadá v "kobce" útulněji). A to se raději ani nezmiňuji o tom, co by řekla ségra, kdyby nevisely, až koncem příštího týdne přijede

   V galanterce, kde jsem kupovala háčky měli vystavenou malou brožku vážky, pořád jsem se na ni dívala, zajímavé je, že jsme se s dnes s paní psycholožkou bavily právě o vážce (v souvislosti se synem), měla jsem nutkání si ji koupit, jako připomínku na něj, ale přece jen...potřebuji brož téměř za 500 Kč? Jen jsem prostě měla takový pocit, jako bych ji měla mít...

 

...říkám si, že se v té práci z toho všeho fakt někdy zblázním, přestala jsem být proti tomu odolná, nic se nedaří a když si představím, že celý příští týden budu na většinou věcí sama, tak je mi z toho hodně ouvej...

...vyšetření (ne moje) až za tří týdny...další věc k zbláznění, v noci jsem nemohla spát, brečela jsem, ještě, že tak krásně kvetou muškáty a ptáci za oknem zpívají, jo a kvetou lípy, miluju tu vůni :-)

...upekla jsem dneska jahodové muffiny :-)

....no, tohle by možná patřilo do "pro velké holky", ale možná taky ne: Dnes jsem stála na molu u Vltavy a dali se tam se mnou do řeči dva dědouši, jeden hodně přes 70 a druhý nejspíš o něco mladší :-D, nebyla to moje oblíbená věková kategorie, ale co bych chtěla, že...a vypadalo, že se jim líbím :-D, :-D, :-D, no, krasavice, v prastaré krátké sukni a ještě starší halence ze sekáče. No, třeba...třeba...halenka byla průsvitná a já byla jen tak na rychlé procházce, jak chodím běžně "po doma" :-D...po dlouhé době jsem si popovídala s někým cizím, ale pozvat jsem se nikam nenechala, dokonce jsem i vysvětlila proč... Každopádně  dědouši byli celkem milí a zábavní...tak asi tak...

 

...Slunovrat, slunce se vážně vrátilo, po řadě deštivých dní je zase tady. (Jen ta ohlašovaná vedra by přijít nemusela...). Skoro každý Slunovrat (nevím, proč to tak vycházelo, jsem byla na Hájích...mohla jsem i teď, ale nedokázala jsem to. Vím, kolik mám let, vím, jak vypadám, prostě věci jsou tak, jak jsou...

  Už spousty let jsem si přála vidět Český kras, Koněpruské jeskyně a konečně to vyšlo. Dcera má řidičák a tak už to nebyl problém jako kdysi. V jeskyních jsem, jako vždycky, žasla nad tím, co dokázala a dokáže příroda a ta krajina okolo, ta mě opravdu uchvátila. byla tak známá a blízká, jako bych do ní patřila od věků. (A nebo to bylo tím Slunovratem...?)Byla jsem šťastná, když jsme se s dcerou držely za ruce, děkuji jí za tak úžasný výlet a vím, že bych se do té krajiny ještě chtěla někdy vrátit. (Přes některé neukázněné návštěvníky)

... tak mi včera v knihovně, zmizelo světýlko na konci tunelu - jiná práce. Byla jsem připravená oželet nějaký ten tisíc, ale na poloviční úvazek pracovat nemohu, zaplatila bych nájem, poplatila poplatky a mohly bychom s Královnou chodit na pastvu . A zrovna tohle bych dělala úplně nejvíc ráda. No, třeba se ještě něco objeví, není všem dnům konec.

   ...jen tak jsem šla včera okolo řeky, ta sms-ka byla fakt děsivá...nechci si to vůbec připouštět, chci se tvářit, že se to neděje...můj nejlepší přítel, jeho žena...to fakt není fér. Myslím na něj, myslím na ni a víc dělt nemohu, jen prosit "do oblak". To je samé "poručíme větru dešti, zdokonalíme to a zas ono, podnikneme výlet do Vesmíru" a najednou, tváří tvář k nějakým splašeným buňkám jsme bezmocní...úplně a nejvíc bezmocní...

...autobus stojí spoustu časů v koloně, protože ono je fakt nejspíš rozdíl, když člověk stojí v koloně ve vlastním luxusním voze a nebo s rouškou na "hubě" s ostatními "sockami" v MHD, :-D v okamžiku, kdy přijížídm, můj spoj na protější zastávce odjíždí :-(, ale to všechno jsou jen malé věci, malicherné...fajn třeba je, že mi i na krmítko v přízemí, lítají ptáčci :-)

...jsem unavená, psychicky, fyzicky, neskutečně unavená, z pokroku, z techniky, z lidí, z jejích řečí, nejraději bych od toho všeho utekla. (Někdy mě napadá, jestli byl syn taky takhle unavený...a nebo...?)

 

...existuje tolik různých "návodů" jak žít..., ale já to stejně nevím, jak? Každý člověk je jiný, tak by logicky pro každého měl být jiný návod...no, kdo ví...

...dnes jsem si s paní psycholožkou (po dlouhé době "na živo") povídala úplně o něčem jiném, než jsem měla v plánu...každý člověk má svá trápení, nevyhýbají se ani odborníkům "na trápení"

..."nevěřím na náhody", řekla, takže ty prapodivné věci, které se mi občas ději nejsou dílem náhod? A nebo se to tak říká lidem, kteří potřebují duchovní útěchu...?

"...zkušenosti jsou nepřenosné...", vyprávěla mi, jak viděla před nějakou fakultou plakat studentku, která neudělala zkoušku a vzpomněla si na mě...že si v duchu říkala: "...je to jenom zkouška...". Jenomže kolikrát jsem v životě plakala pro něco, co se mi nepovedlo, pro kluka, který mě bez vysvětlení opustil...tehdy by mě ani ve snu nenapadlo, že to jsou jen takové "malinkaté" bolístky, tehdy se zdály být nebetyčné. A pro ty, kteří měli štěstí a nepotkalo je nic doopravdy zlého, to skutečně obrovské nebetyčné bolesti jsou. Každý z nás má jinou míru a netroufám si říct, že něčí bolest je malá, ale přiznám se, že v duchu se nad tím usmívám a říkám si, kolik takových bolístek bych "brala", namísto té jedné, neskutečně obrovské a nenapravitelné.

   Dnes jsem pověsila pár obrázků a trochu uklidila, moc se mi do toho nechtělo, ale v té trvalé apatii se taky nedá žít, i když se přiznám, klidně bych si vystačila s knížkami a omalovánkami :-), nevidět lidi, nikam nemuset, nic neřešit...(na druhou stranu, přecpat se vločkami s mlíkem je taky dost velká blbost!!!)

...plánovala jsem si, jak si po návštěve psycholožky někam zajedu, dám si oběd, něco nakoupím třeba takové "žabky" na záclony, rámečky na fotky apod. bych vážně potřebovala. No a jak to dopadlo? Pochopitelně, "zabednila" jsem se na Zbraslavi, k obědu si koupila polevku v Bistru a šla jen k řece...jsem marná...

...vůbec nevím, co Velká sestra,už dlouho se neozvala, ani na zprávy nereaguje. Tak pevně věřím, že jsou všichni v pořádku!!! 

 

...kdyby mi někdo před desíti lety řekl, že budu u své Ex tchyně smažit řízky pro svého Ex manžela, tak ho buď seřvu a nebo se mu vysměju do ksichtu...a ono, ejhle...najednou je to jedno, Ex tchyně je hodně stará paní, která už nemá síly nazbyt a Ex manžel člověk, s kterým mám dvě děti (jednou už není na tomto světě).

   Chtěli jsme se "podívat"za synem, kytička z drobných karafiátků a růže stolístky...kytička od babičky, kytička od ex manžela, jenomže lilo, lilo a lilo, jako z konve (na déšť jsme byli připraveni, ale na takový nepřetržitý lijavec fakt ne. A tak jsem po obědě a marném čekání na zlepšení počasí navrhla, abychom to zavezli aspoň na nedaleký hřbitov, bývalému tchánovi...stáli jsme tam, moje dcera, bývalý muž a já...všechny slzy už jsem vybrečela...dcera nade mnou držela deštník...život tropí neskutečné hlouposti...

...vrátili jsme se ještě k babičce, její stále opakované věty: "...proč, proč...a proč jste mi lhali...?...proč nenechal aspoň dopis...proč? A hypotézy, stále se opakující...každý má jinou a kdoví, zda je některá správná...nikdy už to nebudeme vědět...

...babička tchyně měla taky narozeniny, bylo to jako kdysi dávno,přípitek bublinkami, chlebíčky, zákusky (ještě pořád si pamatuje, že mám ráda ty ovocné...), jen syn chyběl...vždycky už bude chybět, protože ne každý žije s tím, že není tady, ale TAM a že TAM je, o tom pochybuji jen opravdu někdy...někdy, když už se mi všechno zdá nesnesitelně těžké

...loučili jsme se se u dceřina auta (já jela do Prahy s ní a EX za svou rodinou do Východních Čech), objal mě (tak dlouho už mě žádný muž neobjal, tedy, pokud to nebyl švagr nebo manžel sestřenice J.), chvilinku, úplně mizivou jsem se o něj opřela, tolik bych chtěla, abych se, aspoň na krátkou dobu, mohla o někoho opřít, aby ze mě někdo sejmul aspoň trochu té bolesti, ale vím, že to nejde...už nikdy se nebudu moct opřít o své největší mužské jistoty, už nikdy mě neobejme můj syn a můj táta...(jen v těch prazvláštních snech, které občas mívám...)

...na zpáteční cestě jsme si povídaly s dcerou o tom, jak těžké je žít ve světě komerce, peněz a falešných jistot, o tom, jak tahle společnost dělá pomocí práce, peněz a neúprosného trhu z lidí otroky, podřízené svému diktátu. Obě víme, že tohle patřilo k největším problémům syna, tenhle nesmyslný diktát konzumu a peněz, jenomže kdo se z něj vymaní, vyčlení se i ze společnosti...syn si chtěl zachovat přátele, nechtěl "vyčnívat", ale zároveň se mu příčilo se těmi nepsanými zákony řídit. Nejspíš i tohle mělo na jeho konci svůj podíl...

 

...tak už zase "vytvářím hodnoty v práci", dodělávám věci, které studenti neudělali nebo jinak "pohnojili", nu což, není zbytí.

Trochu mi pomohla masáž, ale i tak mě záda zase dost bolí, je zajímavé, že na Moravě to bylo skoro v pohodě. 

...viděly jsme se s dcerou, zašly jsme na večeři. Pořád mám pocit, že se mezi námi něco pokazilo...byly jsme si, ještě před rokem tak blízké...mám ji ráda pořád stejně, ale nejspíš tomu nevěří a asi ji o tom neumím přesvědčit...

...dnes jsem si zašla na "svou Mininoc kostelů", chtěla jsem někam, kde to nebude daleko a nebude tam moc lidí. Zajela jsem do Hlubočep a přes staveniště (na Smíchově) jsem se dostala ke kostelu Sv.Filipa a Jakuba, kostel je jako z jiného světa, ční nad  kolejemi, nad Vltavou...okolo jsou zbytky starého hřbitova z roku 1800, před kostelem nějací mladí rozdávali otázky, "Co je pro člověka oázou", seděla jsem uvnitř, škoda, že nehrály varhany a vyplňovala...

...možná, kdyby mě nebolel kotník jela bych ještě někam do centra, kde je kostelů víc, ale nakonec jsem se vrátila domů, za Královnou, do klidu

 

...jak už bývá dobrým zvykem, vše je nakonec úplně jinak, než by si člověk představoval. Tak samozřejmě, že jsem si představovala přírodu, zahradu a klid...jenomže věci ve skutečnosti vypadají jinak a tam u nás, jak si v duchu často říkám "Na konci světa..." nic nejde úplně snadno. 

    Nejdříve jsem byla chvíli u ségry, krásná zahrada, zvířátka a opravdu ten vytoužený klid, pak jsem se přesunula (vlakem a autobusem) na chalupu. Jako by tam nikdy o žádném koronaviru neslyšeli, což není divu, neboť člověk jen velmi sporadicky potká nějakého člověka, obchod již druhým rokem nefunguje a do hospody nechodím. 

Mamka samozřejmě na chalupě sama nebude a spolu se svými dvěma sestrami (má ještě dvě, ale ty tam nebyly) jsou fakt trojka :-). Fakt to není snadné, ale občas s nimi bývá i sranda. (Pokud se tedy nezačnou hádat,neboť to jsou vážně decibely). Samostatnou kapitolou je též shromažďování kýčů a lpění na věcech rozbitých a naprosto zbytečných. Letos však musím přiznat dílčí úspěchy, podařilo se nám (sestřenici J., jejímu muži a mě) zbavit "posed" = kryté posezení na zahradě velkého množství příšerných předmětů, včetně šílených umělých kytek. Bohužel, plyšoví papoušci setrvali na čestném místě :-(.

   Též jsme zašli do lesa (balzám pro duši), na hřbitov, který je tady neskutečně malebný a dokonce na něm kvetly jedny z našich nejvzácnějších orchidejí (jak znám vedení obecního úřadu, stejně nařídí "rychlé rotě"=pracovníci obecní údržby, vykosit :-( ) no a samozřejmě, všude kvetly moje milované kopretiny. (Vzpomněla jsem si...vždycky vzpomínám...)

....vzhledem k tomu, že přijela sestřenka J. s mužem (byla jsem za to moc ráda), ale klidu vážně nebylo příliš, více se vařilo a také jsme dali dohromady zahrádku. Původně jsme sice chtěly nějakou květenu před "posedem" zachovat, ale když jsem se pustila do akce, zůstala za mnou jen hlína, vzrostlé kosatce a starý keř vinné révy. Naštěstí se nám podařilo mamku přemluvit, že to bude mít po našem zásahu mnohem hezčí snadnější na údržbu. Prostě se vše neslo v duchu kompromisů, které mi, vážně moc dělat nejdou, neboť Královna si umí prosadit své a jinak je dělat nemusím a vlastně už asi ani neumím.

...jeden den tam přijela ségra s neteří a praneteřinkou, která už chodí :-). Je přenádherná. Prostě se nás tam sešla velká ženská síla :-). (Muž sestřenky byl zrovna na nohejbale). Nejstarší teta 78 a nejmladší praneteřinka 14 měsíců. Úžasné. Ještě více jsem byla ráda, že se ségra se setřenkou J. v pohodě bavila. Vím, že násilím nejde nutit lidi, aby si byli sympatičtí,ale mám je obě ráda a tohle mě vážně potěšilo.

   ...ségra mi přivezla knížku a omalovánky (nejhezčí s Vílami), ty mě fakt moc potěšily, měla jsem radost jak malá a dnes jsem si koupila nové pastelky :-). (V souvislosti s těmi omalovánkami a knihou se jí něco stalo, něco naprosto nepochopitelného, vyprávěla mi to a kdyby mi neukázala tu "placku" s nápisem "Blackhaut přijde", tak bych tomu neuvěřila, ne, kecám, uvěřila, ač to zní úplně nepravděpodobně a nevysvětlitelně, tak jsou věci mezi nebem a zemí...a my víme, že je to pozdrav od jejího synovce a mého syna...protože když si objednáte omalovánky a knížku, těžko čekáte, že v krabici najdete "placku" s tím nápisem. A syn na "Blackhaut" věřil, na něco, co jednou přijde...

...s neteří jsme se byly projít na místech jejího dětství (a též dětství mých dětí...), příjemné, ale hodně bolestné. Všude tam jsou stopy mého syna...jeho hrníček, místa, kde si hrával, chatka v lesíku, kde mu spadlo na hlavu uvolněné okno a musel do nemocnice (jizva nad kořenem nosu mu zůstala do smrti)...

...často jsem plakala, hodně často...přesně před rokem jsme tam byli na oslavu sestřiných narozenin...syn spal se mnou pod skosenou střechou, ráno jsme spolu vyšli na terasu a dívali se po zahradě...nesl se schodů autosedačku pro maličkou...jsou tady jeho dětské knížky...pyžamo, ve kterém spával...udělala bych všechno, kdyby se čas dal vrátit...

...jasně, že taky lítaly emoce, nejsem zvyklá na tolik lidí, neumím dělat věci tak, aby vyhovovaly všem a asi to ani nejde...ale nakonec se to nějak zvládlo

...všechno se stihnout nedalo, samozřejmě, že bych taky ráda viděla tetu D., kamarádku R., nejlepšího přítele, ale při nejlepší vůli to nešlo. Nezvládla bych to ani psychicky, už tak jsem se cítila "nadoraz". Poslední den před odjezdem, vlastně večer, jsem byla se setřenkou J. a jejím mužem u nich na zahrádce, poblíž Os---vy. Mají to tam vážně moc útulné a příjemné. A o bytě ani nemluvím, fakt krásně zařízený. (Úplný kousek od nich bydlí můj nejlepší přítel, jenomže už bylo dost pozdě a bylo by mi fakt trapné, abych řekla svým hostitelům, že "půjdu někam ven". S některými věcmi se člověk prostě musí smířit. (S tím, co mi nejlepší přítel napsal ráno, když už jsem seděla ve vlaku, s tím se smiřuji těžko. Nejde víc, než "posílat dobro" a kladné myšlenky...

   Už jsem zase v Praze, Ryksa v pořádku :-), jen si vynucovala pozornost a mazlení, což je normální :-), ten přechod do úplné samoty z tak velké společnosti je zvláštní...

....tak jsem nachystaná, Královna obstaraná a trucuje ve skříni. A to jsem, pro jistotu, ani nevytahovala kufřík, abych ji neprovokovala. Pevně věřím, že to tady zvládne a pokud ne na 1, tak aspoň na krásnou 3, popřípadě 3- :-).

   ...no a taky věřím, že to zvládnu já (myslím cestu a věci s tím spojené), přece jen...

...těším se na mamku, ségru, švagra, sestřenku a jejího muže, na tety, prostě na všechny, které se mi podaří uvidět a na chalupu, hlavně na zahradu :-)

 

 

... jsem sbalená na Moravu, pevně věřím, že to tady Královna s paní domácí zvládne a nebo paní domácí s Královnou :-).

   Dnes se mi nikam nechtělo, jen jsem četla tu knížku, na kterou mi poslal odkaz nejlepší přítel. tedy, než se mi podařilo ji stáhnout, to byl zážitek...jenomže vím, že se nemám na koho obrátit a tak jsem se snažila a snažila...je to hodně silné čtení, dost to se mnou "mává", i když...nějaké střípečky něčeho podobného jsem nejspíš zažila..."kdoví, kolikrát jsme "tady" byli...kolikrát ještě budeme". Vždycky jsem byla přesvědčená, že nad našim světem, nad materiálnem, je ještě nějaké nepostihnutelné, těžko představitelné "někde". 

Musela jsem to prokládat odlehčenou četbou :-), jinak se mi nechtělo vůbec nic, ale i tak jsem uklidila, připravila si nějaké jídlo, nakoupila na minitrhu, psala si s tetou D., vyměnila pár sms s Hájema (t.č.na chatě)

... je mi líto, že dcera nebyla za babičkou,ale jsem poučená, že si své názory musím nechat pro sebe

...je mi tak nějak zvláštně, nakonec jsem se aspoň "dokopala" zajít k Vltavě, jo, těžko se budu přemlouvat, abych o víkendech opustila bezpečný azyl (přece jen, na Břevnově byly na dosah památky a výstavy). Odtud se mi nikam nechce. trošku jsem koketovala s myšlenkou, že je otevřený Pražský hrad (a dokonce zadarmo), ale samozřejmě zvítězil názor, že tam stejně bude plno lidí. Teda, občas by se nějací lidé hodili, aspoň jednotlivci...ale nadarmo netahám opakovaně kartu s Poustevníkem...

 

 

.... poctivě se snažím vidět hezké věci okolo sebe, ale někdy mi to fakt moc nejde, jak kdysi řekla moje bývalá dávná nejkámoška, jsem prostě zatvrzelý pesimista :-(, asi na tom něco bude

...třeba kytička polních kytiček od Vltavy, vidět, jak paní domácí s láskou pečuje o zahrádku :-) a taky to, že jsem po náročném pracovním dni, našla na trávníčku před tou krásnou vilou, čtyřlístek :-). Prostě jsem šla, kochala se pohledem na kopce nad Vltavou a když jsem se blížila k domovu, napadlo mě "...co kdybych našla čtyřlístek..." a ani jsem nestačila domyslet a "zíral" na mě přímo z jetelištíčka přede mnou. Na první pohled. Tak jsem ho utrhla a zasunula k fotce, na které tančí syn s dcerou na jeho maturitním plese...aby to štěstíčko provázelo dceru životem a syna TAM někde, v nekonečné dálce...

...neumím být ta vzorná daňová poplatnice a křeček v kolotoči nebo zběsilý potkan z krátkého filmu na netu o to, jak se "hledá štěstí". Včera jsme právě o tomhle mluvily s paní psycholožkou, o věcech zbytných a nezbytných a o nekonečném se pachtění za materiálnem, když už člověk nevidí nic okolo sebe, jen tupě vydělává na ty daně a další a další věci, které nám podsouvají, že bez nich prostě nemůžeme být. A běda, když zjistíme, že docela dobře můžeme...že smysl života je úplně někde jinde...jenomže ne každý to unese...

 

 

... celý den myslím na to, jak bych chtěla psát, ale když se k tomu konečně dostanu, myšlenky jsou fuč...no, prostě to tak je...

...okolo Vltavy kvetou šípkové růže, je to nádhera, keře vypadají jako obrovské růžové kytice, tak křehká a pomíjivá krása (tak jako fialová orchidej v černých a vlnitých vlasech mladé kolegyně dnes odpoledne v práci), z šípkových růží jsem každý rok úplně unešená...

...dcera je v pořádku u své sestenice na Moravě :-), těším se, až budu na Moravě taky, ale bohu žel, s dcerou se mineme...

...v práci mi R. řekl, když jsem se vrátila k té páteční chybě, že by naopak bylo dobře, kdyby ostatní pracovali tak jako já. No, nevím, jestli to od něj nebylo tak trochu psychologické :-), když mě pořád honí do chladovky :-( ...

...dnes jsem dávala Paní domácí instrukce ohledně Královny, docela jsme si pokecaly, jenom mám dojem, že už vůbec neumím jednat s lidmi :-(, po jejím odchodu jsem si uvědomila, že jsme celou dobu stály, fakt se ze mě stává "Poustevnice". Doufám, že Královna bude sekat dobrotu

...abych nezapomněla, zase rozházeli jízdní řády autobusů :-(

 

 

....musím říct, že tady fakt bydlím ráda, jsem skromná, vystačím si s tím, že se na zahradu můžu aspoň dívat a poslouchat ptáky. Jediné, co je šílené (hlavně pro Královnu) je hluk z chodby a třískání dveřmi. Chápu, že si to majitelka neuvědomuje, protože když v tomto bytě bydleli, tak jim tady nikdo neprocházel (ostatní nájemnící chodili zadními dveřmi). No, ale jinak fakt pohoda. Jenom centrum už pro mě bude nedostupné. Ne, že by tam nic nejezdilo, ale když jsem tady tak pěkně zalezlá, ani se mi nikam nechce.

   Včera jsem navštívila T...ku a králíčky, maličký už hodně vyrostl a oba jsou moc roztomilí. Starší králičice, která už má 3 roky si mě pamatuje a chodí si pro pohlazení, ale malý je ještě nedůvěřivý. Oběd byl moc dobrý, v bytě naklizeno, za okny nasezané bylinky, jenom ta zásoba vína v lednici :-(...jenomže někdo má víno, někdo zmrzlinu, já mám tak nejméně co kritizovat. Jsem ráda, že ty králíčky má, drží jí to.

   Večer volala sestřenka J., asi jsem nereagovala úplně vnímavě na smrt její kamarádky, mrzí mě to...jenomže já teď vážně nedokážu nést ještě cizí bolest, ale budu ráda, až se s J.zase obejmeme...

 

... píšu ráda, ale často se ptám sama sebe, jestli to má smysl, psát jen sama pro sebe? Jenomže oslovila bych těmi svými smutky vůbec nějaké čtenáře...? Raději bych psala vesele, ale to už nemím...

...navštívila mě dcera, dříve jsme se vídaly tak často...zase bych s ní chtěla jezdit na výlety, chodit na túry, smát se s ní, dělat si jedna z druhé srandu, ale bojím se, jestli to ještě půjde...všechno se tolik změnilo...ještě loni jsme byly společně v Mariánkách a pak už ... pak se celý svět obrátil na ruby...

... dnes jsem v práci zdrbala něco v TK, došlo mi to až poté, co jsem dávala produkty do -80 stupňů, to jsem se teda vyznamenala! Hrozně dlouho jsem tuhle práci nedělala, naposledy snad loni v létě, když ještě byl svět normální a to, že jsem dělala v jiném boxu, než jsem zvyklá a kolegyně na mě anglicky chrlila, že ji zdržuju a že nestíhá (je nás na box jak mladých myší), to mi taky nepřidalo...akorát jsem R. přidělala při pátku zbytečnou práci :-(

... do busu do K...tic (přestup) nastoupila Vědma, tak dlouho už jsem ji v práci nepotkala...tak dlouho jsem na ni myslela, vím, že ví..., že vidí za hranice tohoto světa...tak ráda jsem ji viděla, tak moc...tolik jsem jí chtěla říct, že to "nedávám", že si připadám neskutečně sama, ale na druhou stranu se lidí okolo sebe bojím, jenomže jsem jí nechtěla zatěžovat a přidělávat jí starosti, tak jsme se v tom buse rozloučily (ona pokračovala dál)...stála jsem na své zastávce a slzy mi volně tekly z očí, stékaly pod roušku (tu s mašličkami, kterou mám od ségry) a nemohla jsem přestat, ať si lidé okolo mysleli co chtěli...

...jsem neskutečně unavená, vděčná za zpěv ptáků ze zahrady a za Královnu, kdyby...ale na kdyby se nehraje... 

 

 

...hrozně moc se mi včera večer chtělo brečet, když zavolala T...ka, taky se jí chtělo brečet...tak jsme si místo brečení popovídaly...

...taky volala ségra, jsem ráda, že ji mám :-), mamka už je spokojená s tetami na chalupě :-)

....dnes jsem udělala spoustu drobností, které se mi nechtějí po pracovní době vyřizovat, dokonce i orchidej si lebedí v novém substrátu (aspoň doufám, že si lebedí :-) )

...po korokrizi jsem také zašla do knihovny. Budou tam hledat novou knihovnici. Na kdyby se nehraje, ale tohle jsem si vždycky přála dělat, to by snad ani nebyla práce.  :-) No, jsem přivandrovalá, nemám příslušnou školu, jen to velké přání a miluju knížky. Mohlo by to stačit???

...bydlení je celkem v pohodě, nesmím pořád hledat, co bylo lepší na Břevnově, ale to, co je lepší tady. No, každopádně se tu nedá nikde sehnat kočičí tráva :-(, takže u Královny má Zbr.tutově mínusové body:-)

...potkala jsem oblíbenou paní květinářku (mám štěstí na milé květinářky), chvíli jsme si povídaly, když otevírala obchod...bohužel i o tom smutném

 

 

.... moje obvyklé osamělé víkendy u Vltavy, to jsem si mohla myslet, že se mi nebudou chtít vytáhnout paty ze Zbraslavi, vystačím si s řekou, kačenami, labutěmi a začínají kvést šípkové růže. Obšas mě napadne, že se nic nezměnilo...ale změnilo a hodně. Tehdy, tehdy se stávalo, že jsem měla na mobilu nepřijatý hovor a nebo zvonil a ozvalo se z něj: "Co dnes děláš, Mímo? Nechceš k nám přijet na oběd?" Takový hovor už nikdy nebude...tedy, ne, že by mě T...ka nechtěla pozvat na oběd...jenom mi už prostě nezavolá můj syn...

... nechci se tvářit ukřivděně, vždy jsem byla samotářka a lidé se o moji společnost nikdy nijak zvlášť "nervali", ostatně, já o jejich taky ne...jenom si říkám, jestli na tom světě opravdu nejsem úplně zbytečná...(proč asi pořád dokola "vytahuju" kartu Poustevníka...?

...krátký hovor s "Hájema", střízlivý...jenomže v tom mám taky jasno a myslím, že nejen já, jsem stará, tlustá, zanedbaná, prostě marná...

...včera mi nejlepší přítel napsal krásnou sms, že ti co už nejsou "žijí dál v našich vzpomínkách" a dokud na ně myslíme, tak "jsou pořád s námi".Každé ráno, hned po probuzení vidím synův úsměv z titulní stránky fotoknihy...dokud budu žít, tak bude v mých myšlenkách a v mém srdci, jenom už mě nikdy neobejme a neřekne mi "mímo...". Jak řekla paní psycholožka, nejhorší ze všeho je nemoct už být "mámou"....

...netuším, jestli se ještě někdy budu umět zařadit do normálního žvota, hlavně, nikdy jsem nebyla úplně normální, v tom smyslu, jak si lidé normální ženskou představují...

 

....dnes byly na Zbr.už minitrhy, jenomže jsem pozdě vstávala a tak výběr zeleniny byl chabý, navíc byla asi tak jen polovina stánků, takže nic moc, ale i málo lepší než nic. Stejně toho moc nepotřebuju, jak psali o situaci s virem, že lidé náhle zjistili, kolik kupují zbytečností...

...mamka už je na chalupě, sestřenice mi poslala fotky, naše prastará jabloň v květu, stejně je tam nádherně...pevně věřím, že jednou...pokud se nezblázním a pokud bude zdraví sloužit

...podle paní psycholožky bych neměla odchod na Moravu uspěchat, už kvůli dcery ne...někdy je těžké tomu věřit, dcera tráví veškerý volný čas se svým partnerem a jaho rodinou, ale snažím se to chápat. (Syn přece též trávil volný čas s T...kou a svými přáteli, sami jsme nebyli jiní). Možná to tak všechno jen vidím přes filtr svého osamění...

...poctivě se snažím mít radost z maličkostí, třeba z toho, že Královna už se nezavírá do skříně, že si hraje, znovu spí v křesle :-), také ráda poslouchám, když paní domácí hraje na klavír :-) a za oknem mi kvetou muškáty (v truhlících, které jsem dostala loni od syna a T..ky, i tu zeminu se mnou ještě kupoval on...)

...volaly jsme si včera též se ségrou, jede za maličkou, je to radost, takové děťátko :-)

...taky jsme si volaly s T...kou, poslala mi nové fotky květináčků na bylinky, hezky si ten byteček zabydlela a volný čas většinou věnuje králíčkům

...mám před sebou víkend a ještě nevím, co bude nebo nebude, přes všechnu nepraktičnost bytu se tady cítím útulně, vybarvuju mandaly, čtu,nějak nevím, jestli chci nebo nechci vidět lidi...

...nedávno mi pochválila jedna stará kolegyně ze sektoru účes, maličko jsem měla radost, ale většinou to nevnímám, je mi tak nějak jedno, co mám na sobě a jak vypadám. Trestuhodně kašlu na péči o sebe...

... opět práce a opět déle, než je obvyklé. Prostě to tak je...kdyby to aspoň vycházelo, ale v poslední době se nedaří (ani nevím, jestli je to vina nevyzkoušených produktů a nebo moje...a po pravdě, je mi to asi i jedno - někdy...)

...přesně, jak jsem to včera vylíčila psycholožce, jsem v práci mezi lidmi, ale vlastně sama, takže je mi fakt lépe doma, než zavřené mezi čtyřmi stěnami s lidmi, s kterými kromě pozdravu nemluvím. A nebo oni se mnou? Tedy, nedávám jim za vinu, že se se mnou nemají o čem bavit...já vlastně s nimi také ne. Jsem mezi lidmi bez lidí...někdy mi to vadí a někdy ne...většinou prostě pracuju, mlčím, občas odpovím na pracovní dotaz a občas zadržuju slzy, protože samota je u nás na pracovišti nebývalý přepych

...člověk buď změní věci, které mu vadí  a nebo se přizpůsobí...já se asi přizpůsobím, už jsem taková (dobře mi to řekla ségra, že ona když něco chce, tak to prostě změní a dosáhne toho. Taková byla i moje bývalá nejkámoška. Já nejsem, nikdy jsem taková být neuměla...).

   ... jako jo, byt je nepraktický, ale když tady poslouchám ptáky za oknem a vidím Královnu, která se zase vrátila do "svého" křesla, tak mám pocit takové klidu a míru (samozřejmě v té své samotě).

...no a když ráno jedu do práce a vidím tu vyhlídku na Vltavu :-), tedy, výhled na Pražský hrad byl též nádherný, ale tady tu řeku vnímám úplně jinak než v centru...

...a když si můžu zapnout TV, kdykoliv mě napadne :-D. (Stejně sranda, v práci nemám jediného člověka, kterému bych to mohla říct,že se mipodařilo zprovoznit TV, no, až taková sranda to nejspíš není...spíš smutno...)

...volal dnes kamarád z chalupy, jenomže já byla ještě v autobuse, kdyby tolik a poád nemluvil, třeba bych mu řekla, aby se zastavil, jenomže po rachotu centrifug, třepačky a odsávačky v práci ,jsem už další míru zvuků vážně nepotřebovala...takže třeba jindy...

...u dcery započala rekonstrukce, z toho mám radost,  když pro ni je to náročné. Maličká od neteře už sama chodí (vzpomínám, že neteř začala sama chodit u nás, ještě v Nera...cích) :-) a taky králíčci jsou oba v pořádku :-). Všechny "moje holky" jsou v pořádku - mamča, dcera, ségra, neteř s maličkou, T...ka, teta D.. sestřenka J. a doufám, že i ty další. (Nepíšu o "svých klucích", ale ti jsou, pevně věřím, někde TAM, pod křídly Andělů...)

... venku prší, což je výborné, protože sucho je otřesné...prší drobně, májově, ale tak nějak beznadějně...dívám se, jak voda z okapu stéká zbytečně do trávy, marně...kdyby tam majitelka dale nějaký sud nebo větší nádobu, mohla by zalévat zahrádku zdarma a ne pitnou vodou...(pořád mluví o ekologii) a tohle nevidí...? Každý jsme asi nepraktický na jiném místě...

...měla jsem tady ségru, je to úplně něco jiného bý s někým...(uměla bych to ještě vůbec?), jejíma očima jsem viděla ty tmavé a nepraktické špeluňky :-(, na Břevnově jsme si víc užívaly, to je fakt...jenomže ona je tady jen opravdu občas...a já jsem svým způsobem ráda uzavřená před světem...

...vyšly jsme na Hradiště a taky chodily po Zbraslavi, je tom moc fajn mít nějakého parťáka na výlety :-), jenomže stejně mezi mnou a těmi "normálními lidmi" stojí nějaká pomyslná zeď, oni mají smysl života a já jsem jako ta zbytečně tekoucí voda z okapu na zahradě...

 ...Den matek, už jsem maminka jen na 1/2, další poprvé...v sobotu samé devítky...9.den, 9.měsíců...připadám si, že stojím někde na polovině "cesty", na půl bych tu zůstala s dcerou a s ostatními a na půl bych "utekla" za synem, za tátou...

...přijela dcera, přivezla mi nádherné anturie, víno, čokoládu, nejraději bych ji měla u sebe v náruči a nepouštěla ji, ale nejde to, má svůj život...nemůžu žít její život, musím mít svůj vlastní...umím to vůbec? Chci to...?

...poprvé od korokrize u kadeřnice, fajn, nemám už šedivé odrosty a nevypadám jak strašidlo, teda oprava, vypadám jako strašidlo, ale ne šedivé :-D). Uvědomila jsem si, jak mi na tom, jak vypadám vůbec nezáleží...ne, že by někdy závratně záleželo, ale dříve přece jen ano

...kdyby tu tak ségra zůstala...

 

 

 

... ono se toho zase tak moc nemění...opět v práci do nevidím. Kdepak, někde straší "korouš", ale u nás se "maká" jako vždycky, akorát v těch šílených rouškách. Ve středu mě to fakt dostalo, venku po ránu (před šestou) zima jak v Rusku, takže brýle totálně zamlžené, že jsem skoro neviděla na krok a tak jsem nastoupila do špatného autobusu :-( (na přestupu). Sice jsem vystoupila hned na následující zastávce, ale čekat na další (opačný) spoj byl nesmysl (MHD si stále jezdí jako v době korokrize :-() a tak jsem se vydala na cestu pěšky, okolo silnice. Pak jsem objevila nějakou zkratku, ale pro změnu jsem uklouzla na mokré trávě a slítla do příkopu. "Úžasné!!!" A jestě se v práci nic moc nedaří, R...by si měl najít na ty své nové pokusy někoho mladšího, asi už jsem fakt opotřebovaná a stará. Docela by mi vyhovovalo dělat zaběhnuté věci a ne pořád trnout, co se povede a co ne. Bohužel si myslím, že ani vyšší plat by mě nemotivoval, bereme všechny stejně a holky tam nemusí čumákovat...(já už to fakt vážně dělám jen kvůli R....). Stýská se mi po naší pí. I....ce, s ostatními si tak nějak nemám o čem povídat. I když chápu, že to není jejich vina, oni za to, že mám život rozbitý na kousky, nemůžou...

   Navštívila mě tady dcera, byla jsem moc ráda a Královna taky :-), kde jsou ty časy, kdy jsme tady bydlely obě a vídaly se každý den a plánovaly společné víkendy...

...dnes cesta do N...vic a zubařka. S "lokálkou" jsem to vydržela, paní zubařka byla moc milá a ohleduplná (Ne...vice jsou malé město a bydleli jsme tam léta, takže...). Možná horší než zuby byly ty pocity...baráky, ve kterých jsme bydleli...škola, do které děti chodily, Skautská klubovna...znovu a znovu se mi to všechno racelo. Co jsem udělala špatně??? Proč jsme s Ex manželem promarnili vztah??? Bože, kdyby se dal čas vzít zpátky...kdyby se nám syn vrátil...

...jinak skoro denně chodím k Vltavě, aspoň trochu uklidňující pocit a přesvědčuju sama sebe, že mám dál žít (stýská se mi po mamce)...dcera má svůj život, svého partnera a jeho rodinu, R...by si na ty své pokusy určitě někoho jiného našel..., Královnu by si snad vzala ségra...

 

....nemůžu říct, že bych tady byla nějak extra nespokojená, což teda Královna určitě je, nebo se aspoň tak tváří (už udělala akci "Tady bydlím já"), s čímž mě dost vytočila. A budu kvůli ní muset přeorganizovat všechny police ve skříni :-(, protože žádné jiné místo ji nezajímá a někde jinde se přes den zdržovat odmítá.

   ...vytřela jsem společnou chodbičku a poprvé tady upekla (snad dcera v týdnu přijede, tak jí to dám s sebou).

...každý den chodím na procházku k Vltavě

.... v noci tady spím...

...a prosím Anděly, aby mi pomohli vyřešit hlídání Královny, abych mohla odjíždět na Moravu

 

 

 

 

1.máj, zase na Zbraslavi, tak už tady fakt bydlím...bydlíme :-). (Královna je znechucená, ze skříně skoro nevylézá, majitelé totiž neustále pořádají na zahradě nějaké akce a moc klidu tady zrovna není. No, mám co jsem chtěla. Ovšem, ona to nemohla nijak ovlivnit...)

   Procházka okolo Vltavy, jak už bývá poslední roky zvykem - nepolíbená...už ani nevím, jestli mi to vadí nebo nevadí...No, možná, úplně malilinko vadí...

   Odpoledne milá návštěva, T...ka mi přivezla kytku ve veselém žlutém květináči a pomohla pověsit záclonu, na kterou jsem nedosáhla. Pobrečely jsme si spolu...loni, touhle dobou byli někde v cizině,v horách...

...taky jsme telefonovaly s mamkou, už se mi po ní hodně stýská, ale jak to udělám, až někam pojedu, to vážně nevím

...tyhle zahradní a přátelské párty hned pod oknem mi budou sakra připomínat, jak moc jsem osamělá. Klidu teda tady moc nezažijeme...

 

 

Sedím na Zbraslavi u stolu, ve váze voní šeřík, nějak nemůžu uvěřit, že jsem se tím vším prokousala. Kdyby nebylo dcery, tak bych to nezvládla. Když jenom pomyslím, kolikrát jela tam a zase zpátky, kolik beden se mnou odtahala...měla jsem chvíle, kdy bych to nejraději vzdala. Stěhovat se v době koronaviru je šílenství a velké!!!

   Stěhováci byli fajn, dávali pozor, rozložili a zase složili skříň (a že jim dale pořádně zabrat), odmontovali a zase přimontovali všechen nábytek ke zdi. A tady v tom malém prostoru měli fakt co dělat. Pomoct mi přijela kamarádka J. (kromě dcery jediný člověk, který mi pomohl). Nemám to nikomu za zlé, spousta lidí se bojí, zákazy stále platí (platily), jenom mi bylo hrozně smutno z toho, jak zbytečná jsem, nepotřebná...prostě pro nikoho důležitá... :-(

   Do toho jsem samozřejmě chodila do práce, kde, aby se to nepletlo, se začala dohánět, dost rychle, nechtěná pauza, která vznikla díky virákovi a rouška, pochopitelně :-(.

   Královna se stěhovat nechtěla, nesnáší změny, takže mňoukala celou cestu, naštěstí je už dcera tak dobrá řidička, že ji to nechalo v klidu.

  Teď je uražená, většinu času tráví ve skříni (Královna, ne dcera :-D), kterou si umí bravurně otevřít (no, nechci ty šaty vidět, všechny budou vypadat jako rezavé kožichy :-D) a občas milostivě sežere jednu granuli. To jsem si zas dovolila moc, s tím stěhováním.

   Vrchol všeho bylo úterý, kdy si měli jedni známí mé kamarádky odvézt z Břevnov nábytek, který jsem nechávala za nízkou cenu a za odvoz. Dorazila jsem tam a před vchodem do domu stál bagr a náklaďák, na chodníku se hloubil příkop a dostat se do baráku vypadalo jako hodně těžký úkol. Pán mi nebral telefón, 3x mi "spadl" PC, když jsem potřebovala odeslat platbu, snažila jsem se rozmontovat postel (tu postel mi před dvěma lety přivezl syn, byla to první věc, kterou jsem měla v bytě, přivezl ji v den, kdy se chystali s T...kou na ples, na té posteli několik let spali...). Pro slzy jsem neviděla...paradox, na spojovací liště postele, pod matracemi ležel, můj rok oplakaný stříbrný prstýnek, prstýnek pro štěstí...brečela jsem ještě víc...

Nábytek se nakonec podařilo odvézt, v bytě zůstala ještě spousta nepotřebných krámů, které jsem plánovala odnést, až jednou...až bude čas, až mi s tím někdo pomůže...nebylo zbytí, co se dalo, to jsem rozmontovala a prokličkovávala jsem okolo bagru a náklaďáku do kontejneru. Pak už jsem jen seděla na vytřené podlaze a brečela a brečela...už jsem nevěděla proč vůbec "jít dál". Pak přijela dcera, naložily jsme kytky a poslední věci a odvezla mě na Zbraslav, čelit naštvanému Kočičímu veličenstvu

   Dnes jsem vrátila klíče od bytu na Břevnově, od bytu, který byl krásný, prostorný, světlý a měl jen ten nedostatek, že se z něj komplikovaně dojíždělo do práce a také, kdybych to v práci už "nedávala", tak co dál...?

   Snažím se tady nějak zorganizovat věci, ale moc mi to nejde.Podařilo se mi zprovoznit internet - podle návodu (jsem dobrá :-D), TV ne, jelikož jsem "chytře" nechala jednu podstatnou součástku pro zapojení na Břevnově s tím, že nic takového přece k žádnému kusu nábytku nepotřebuji. Jo, technik ze mě nebude :-(.

   V noci tady spím...ale je pravda, že na Břevnově jsem "cítila" synovu "přítomnost", tady ji necítím...a chtěla bych...moc bych chtěla...

   ...mé kamarádce R.zemřela v to úterý maminka, to úterý byl šílený den a měla jsem pocit, že se něco špatného děje...

 

 

...jsem unavená, úplně apaticky, v noci nespím a ve dne se soustřeďuju na práci, abych tam vydržela v roušce :-(. doma vždycky něco málo zabalím...prostě úplně odevzdaná osudu

...dnes jsem pracovala v úplně prázdné místnosti (bez roušky), bylo to úžasné. Kéž by to mohlo být častěji. Není to o tom, že bych neměla ráda lidi, ale čím dál tím víc mám pocit, že jsou "úplně někde jinde než já". Nemám jim za zlé, že mě nechápou, stejně tak, jako by oni mohli mít za zlé mě, že nechápu já je. Jenom s nimi prostě nepotřebuji být v jedné místnosti. Home office je můj sen :-). Stejně je to paradox, patříme pod stejného zaměstnavatele, ale lidé v jiných budovách chodí do práce s bídou 2x týdně, kdežto my denně a se vším všudy.

  Pořád jsem prosila "nahoru", aby se vše nějak vyřešilo a ráno mi přišla sms-ka od paní, že si pro nábytek přijedou a taky e-mail od kamarádky J., že by mi přijela v sobotu pomoct :-).

   V těchto šílených dnech se do nekonečna ptám sama sebe, jak daleko je od stavu beznaděje k tomu poslednímu kroku? Jak obrovskou beznaděj musel můj syn cítit...? A nebo to bylo úplně jinak...? Kdyby mu v tu chvíli někdo zavolal...napsal....zaklepal na dveře...a nebo právě proto, že to kdosi neznámý (známý...) udělal...???

Člověk by neměl závidět, většinou to nedělám, ale v poslední době, co tady máme toho "roztomilého viříka" začíná u mě ten pocit nabývat na síle. Závidím lidem, kteří mohou být doma (a ještě na to nadávají a fňukají), úplně klidně bych přemýšlela o tom, jestli se naučím novou techniku malování nebo hrát na hudební nástroj :-D, závidím těm, kteří mohou chodit po zahradě a dokonce i těm, kteří pracují sami v místnosti a nemusí tak mít roušku.

   Kdyby mi to nebylo blbé vůči kolegyním, tak bych klidně byla doma i za nemocenskou...a bylo by mi úplně, ale úplně jedno, o kolik peněz jsem přišla. Ať si za ně vláda našije roušky!!!

Už to fakt "nedávám" a jestli zvládnu stěhování, tak ...tak fakt nevím co tak, protože si to nedovedu ani představit

 

... dcera bydlí v nádherném bytě s krásným výhledem, jsem za to moc ráda

...jinak je všechno takové, jaké je..., cítím úzkost, nemohu se nadechnout, nevím, jestli ještě vůbec mám nějakou sílu

 

 

....do práce už chodíme normálně, jako by žádná hrozba neexistovala...když vidím, jak je to jinde, tak nestačím žasnout...ředitel sice píše jakési doporučující e-maily, že by se mělo chodit po skupinách, ale u nás to vždy bylo specifické, takže chodí téměř všichni. (Kolegyně, kvůli, které jsme byli v březnu doma, přišla 2x a pak napsala, že nezvládá...). Na jednu stranu, no, možná na víc, než na jednu, ji chápu, ale nějak si neumím představit, že bych to udělala taky tak. A jak ráda. (Paradoxně, já jsem z těch, kterým vůbec nevadí být zavřená doma...jenomže zrovna já do té práce musím)...a to se na mě ještě sypou úkoly, které si, po té, co se stalo v létě, rozdělili mezi sebou studenti...jenomže to, jak je dělají...takže prý bude nejlepší, když se toho zase ujmu já...To, že bychom si v práci sundali roušky nehrozí a nejspíš ani hrozit nebude. Práce dobře, ale v té roušce je to peklo. /Přiznám se, že ač nechci být zlá a nechápavá, tak mě úplně vytáčí, když v nějakých internetových diskuzích narazím na "OBŘÍ PROBLÉM", jestli se otevřou kadeřnictví a úpravy nehtů dříve, než se otevřou některé kanceláře. / Někdo řeší, z čeho a jak bude žít, někdo to, jak vydržet celý den pracovat v roušce, ale kam se to všechno hrabe na TOHLE!!! Paradox dnešní doby. Jak už jsem někde psala, na některé lidi tahle korokrize uvalila neskutečné množství práce a zodpovědnosti a některým věnovala volný čas, oddech, možnost se realizovat, být spolu s nejbližší rodinou a mnoho z těch, kteří tohle všechno mají ,ještě skuhrají nad maličkostmi.

   Včera jsem mluvila s psycholožkou (až večer), někdy mám pocit, že jedině ona tak nějak chápe..., ale jestli to nebude taky tím, že je to její práce...."Kde berete sílu?", ptala se mě, když jsem jí líčila situaci v práci a stěhování. Snažila jsem se jí odpovědět, že mám pocit, že žádnou sílu už nemám, že bych někdy nejraději vyskočila z okna. (Jenomže tady to zas není až tak vysoko a na Zbr.je úplné přízemí, maximálně bych si zlomila nohu a to by byly další komplikace :-D, ne vážně, fakt už nevím kudy tudy...).

...kdybys někdy něco potřebovala..., jasně, v okamžiku, kdy bych potřebovala, mi dojde strohá odpověď, že odjíždí s přítelkyní na víkend a ta by určitě nepřijala, kdyby šel (jednalo se o pouhou hodinu) pomoct jiné ženské...(Nikdy jsem neměla problém s tím, když byl můj Ex manžel někde pomáhat, stejně tak, jako chodil pomáhat náš taťka...). No, mám jasno v tom, že už potřebovat nebudu nic, konkrétně ne po tomto pánovi!

   Pračku jsem odpojila od přívodu vody, vyčistila filtr a namontovala bezpečnostní pojistku...kam se poděly ty jistící šrouby nemám ponětí, ač jsem včera prohledala celý (zbytek) nezabalených věcí...možná si je odvezl tenkrát Jiřík...v kufru s nářadím, matně si vzpomínám, že říkal těm chlapům, kteří mi pračku zapojovali, že to mají ukázat jemu, protože to stejně bude řešit vždycky on...

JESTLI ZVLÁDNU TO STĚHOVÁNÍ A NEODVEZOU MĚ DO BOHNIC, TAK ...a teď nevím co tak...po alkoholu mě bolí hlava, "trávu" neseženu a neumím ani ubalit cigaretu :-D, sex je zakázaný a i kdybych neměla problémy, tak stejně už to asi neumím...Tak si možná koupím zmrzlinu a až se otevřou knihkupectví, tak nějakou knížku :-) Vidím to na příručku pro kutily :-D

   

 

 

....jsem prý hrozně negativní, jak mi řekla dcera (beránek a jídlo jim sice chutnalo, když se tady při návratu z Vysočiny zastavili, ale...). Jenomže jak negativní nebýt?

   Kolikrát si říkám, jestli jsem se s tím stěhováním neunáhlila? Tenkrát před dvěma lety to bylo úplně jiné. Byt jsem opouštěla s vědomím, že tam bude bydlet dcera s přítelem, kterému se na Zbr.moc líbilo a věděla jsem, že to zvládnu. Teď někdy mám pocit, že se to zvládnout nedá. A ještě v době korokrize, kdy se člověk bojí požádat někoho o pomoc. (Tedy, dcera mi pomáhá, jak může). /S ohledu na ni a na její vztahy s T...kou nežádám o pomoc T...ku, která mi ji několikrát nabídla.../

   Předvčerem jsme s dcerou zase něco odvezly na Zbr. a umyla jsem si tam okna. (No, když vidím ta malinkatá okénka, ústící na ulidi, je mi smutno..., stejně tak, jako když vidím ty maličké kamrlíky). Ať už jsem se rozhodla,jak jsem se rozhodla, tak tenhle byt, ve kterém ještě pár dní budu žít je jeden z nejhezčích, ve kterých jsem bydlela...

   ...ono to stejně není o bytě, ale o lidech a pocitech. Vím, jsem trouba, nejdříve se rozhodnu a pak přemýšlím, jestli dobře...(kdoví, jestli tohle taky "nedoběhlo" syna, ta nerozhodnost...vím, že moc rozhodný nebyl...) a ruku na srdce, kdo z jeho okolí mu dovedl poradit...?

...podařilo se mi si i zařídit výměnu internetu, mohla bych být na sebe pyšná :-), protože jsem měla dojem, že to "nedávám". A věřím, že s pračkou to taky dobře dopadne a že ji, kamarád z chalupy, odveze v pořádku mamce na chalupu. (Prodávat teda fakt moc neumím!). To dceři se podařilo prodat všechen svůj nábytek. Jestli to nebude taky tím, že mi to moc nejde s těmi internetovými inzeráty.

   Včera se zastavil kamarád z chalupy, omrknout pračku. Přinesl mi i vodu z "Mariánské" studánky. Je hodný...vyprávěl mi, jak se muži a ženy vzájemně nechápou. V duchu jsem mu musela dát za pravdu. Je to faj kamarád, ale já prostě nic víc nedokážu, nemůžu za to. A nebo můžu, ale nesnažím se s tím nic dělat. Někde jsem se zasekla, zasekla ve smutku a beznaději.

   V práci už se to po korokrizi zase rozjelo. Nejhorší ze všeho je rouška (teda aspoň pro mě), co bych za to dala, kdybych mohla být sama v místnosti a nebo jen s jedním člověkem a nemusela bych ji mít při práci nasazenou...(ono je fakt, že pro spoustu lidí, kteří ji nemusejí mít na pracovišti a mají zahradu, se fakt vlastně ani nic moc nezměnilo). Přiznám se, že kdybych bydlela někde na maloměstě, tak bych to brala taky jinak. Obchody mi nechybí vůbec :-), i když se musím, hořce smát, sama sobě, když se vidím v roušce, s šedivými vlasy - kadeřnictví nefungují, v prastarých botách - prodejny obuvi nefungují, obtloustlá - výsledek změny času :-(. Prostě bomba :-(. Změnu času nesnáším o trochu méně než nošení roušky a nebo skoro stejně.

   Sakra, vždyť já se vlastně těším jen na to, až si mi večer lehne Královna u nohou. To jsem to dopracovala...(a já jí za to připravila nenáviděné změny)...

 

 

 

...jarní svátky, měly by být nejkrásnější v roce, nejveselejší, měly by být o setkávání, o rodině, o přírodě, o novém životě...Loni takové byly, navštívila jsem mamku, neteři se narodila maličká...prostě bylo jaro plné naděje...

...letos jsou pro mě tyhle svátky o nesmírném osamění, o bolesti, o beznaději. Vím, že kvetou stromy, kytky, ale nevidím naději, nedokážu ji vidět. Připadám si úplně zbytečná, k nikomu nepatřím, nikam nepatřím a práce, do které chodím mi nikdy nemůže nahradit všechno to ostatní...

...jedu na setrvačnost, protože kdyby tomu tak nebylo, tak vlastně...upekla jsem beránka, natrhala modřence, jsem ráda za to, že dnes mamku navštíví ségra, že dcera je na zdravém vzduchu, ale nic z toho nezmění ten pocit, že jsem zbytečná...pro své okolí

 

 

....konečně jsem po dlouhé době měla pocit, že prožívám příjemný den :-), původně sice byl plán jiný, ale nakonec jsem dorazila k T...nce domů, objednaly jsme si oběd a pak vyrazily do nějakého velkého starého sadu. (Nejdříve jsme plánovaly lesopark, ale našly jsme místo něho ten sad) a vůbec to nebylo špatné, slunce, teplo, tůňky s divokými kačenami a všechny třešně kvetly a kvetly, prostě nádhera. A úplně největší nádhera byla, že široko daleko nebylo ani človíčka a tak jsme si mohly sundat roušky :-). Pravda, občas někdo projel nebo proběhl okolo nás, takže jsme se zarouškovaly. Taky tam byla spousta oveček s malými jehňátky. No a při návratu jsme narazily na partu kolařů, kteří si dělali piknik v přírodě a ze zákazu si nic nedělali. Taky dům, ve kterém T...ka bydlí byl v jarním módu, protože na zahradě okolo něj rozkvétaly nádherné narcisy. Příroda je mocná utěšitelka. Už dlouho jsem se tak dobře necítila.

   T...ka si taky pořídila dalšího králíčka, je to úplně malý králičí chlapeček, takový malý ňoumík, s bílými tlapičkami a náprsenkou. Králičice Lusy sice trochu žárlí, ale dává jasně na jevo, kdo je paní domu. Chápu, že spousta lidí nerozumí tomu, proč si pořídila dalšího králíčka, ale už mi "došlo", že lidé okolo prostě nebudou chápat to, co děláme my, kterým se roztříštil svět...stejně tak, jako spousta lidí, kteří znají mě nerozumí tomu, proč se budu po dvou letech zbavovat bytu, který jsem si útulně zařídila a vracím se podnájmu do mnohem méně útulného na Zbraslav....

    Často si 

říkám, že jsem svým dětem málo říkávala, že jsem na ně pyšná a teď vím, že to byla chyba. Vždycky jsem na ně pyšná byla (nebo téměř vždycky), ale nemluvila jsem o tom. Možná proto, že jsem něco podobného zažila doma...

Jsem fakt moc pyšná na svou dceru, která upekla (poprvé) velikonoční mazanec (viděla jsem sice jen fotku, ale super) a jsem moc ráda, že je v nádherné krajině, kde může volně dýchat.

A jsem taky pyšná na T...ku, jak se stará o ty dva chlupáčky...nikdy už nebudeme mít to, co bychom chtěly, nikdy už náš život nebude stejný...ale můžeme aspoň dělat to, co děláme tak, jak nejlíp to dokážeme

 

   

 

... chodím do práce, chcípám v mhd s rouškou na hubě a doma se mi pak už nechce vůbec nic. Venku je nádherné sluníčko, ale když si představím ty davy lidí v parcích, tak si raději jen otevřu okno.

Úplně nejvíc bych chtěla být někde v přírodě a volně dýchat (jenomže teď je nesplnitelné i tohle...nebo aspoň pro mě, která nemá auto). Vlastně něco bych chtěla ještě mnohem víc, ale...to už nejde vůbec...zítra již osm měsíců od chvíle, kdy žil můj syn...

   Jsem ráda, že měla dcera radost z těch tulipánů, aspoň maličká radost :-)

Dnes nám jedna kolegyně z práce přinesla hromadu roušek, které našila její maminka :-), bylo to super. Nebudu muset tak často vyvařovat.

Přála bych si, aby mamka už mohla konečně na chalupu a chodit svobodně po zahradě. Kdoví, kdy se tam letos dostanu, ale už ted se těším

 

...zašla jsem si hned ráno na procházku, v domění, že nikoho nepotkám a budu si moct sundat roušku, jenomže právě tohle si myslela většina pejskařů v parku, takže...

...taky jsem umyla okna, aspoň zevnitř. Ještě mě to čeká jednou na Zbraslavi, tam už je budu muset umýt z obou stran a dá to zabrat. Nemyslím si, že by se dcera, která se tam moc nevyskytovala, okny nějak zvlášť zabývala...

...ven bych sice ráda, ale jet někam MHD, když nemusím...tak jsem to vzdala.No, třeba by to bylo fajn, ale fakt nevím, jestli prahnu zrovna po tom MHD a celkově...kamarád z chalupy je sice fajn, jenomže některé věci se špatně vysvětlují a bojím se, že jsou k nepochopení. (Můžu být kamarádka, ráda přijmu pomoc, za kterou budu vděčná, asi bych se nějakým způsobem revanšovala, ať už dobrým pitím nebo něčím pečeným, ale nemůžu být nic jiného...). /Sbírala jsem s kamarádem z chalupy v Jeseníkách borůvky v okamžiku, kdy daleko ode mě, tady v Praze, umíral můj syn...tohle ve mě zůstane navždy a vysvětlit se to nedá, nikomu.../. Vždycky, když zemřel nějaký můj milovaný člověk, byla jsem od něj daleko, neskutečně daleko. Tak strašně těžko se s tím žije... 

 

...připadám si už úplně zbytečná a na obtíž, v téhle korovirové době ještě mnohem víc než jindy. Žádné světýlko na konci tunelu...nic a hlavně, už ani nemám sílu ho vidět.

   Paní psycholožka mi poslala výpisky z knížky, ve které se radí, jak překonat ztrátu nejbližšího člověka a jak by přátele a rodina měli přistupovat k tomu, kdo takovou ztrátu utrpěl. (V téhle době, ale každý řeší sám sebe a "viráka"). Těžko mohu někomu vysvětlovat, že ztráta syna je pro mě pořád stejná, ať už s "virákem" a nebo bez něj.

   Jako svoji největší jistotu beru Královnu, která mi večer usíná u nohou...

 

... poslouchám písničky na "artu", vážně mám pocit, že v TV nedávají nic, nač by se dalo normálně dívat. Telefonování - jediný způsob, jak být ve spojení se svými blízkými, jenomže každý mluví jen o "virákovi", když k tomu připočtu, že mnohem raději píšu než telefonuju...jenomže bych asi , ne asi, ale určitě měla být ráda, že se mnou lidé vůbec mluvit chtějí...

"...tůň plná zoufalství...než kolem ní něco poroste...bude to trvat...", takhle to dnes řekla psycholožka, přesně tak to cítím...když brečím, když nevidím ani kousek světýlka, když se ptám sama sebe a toho všeho, co mě převyšuje: "Kolik toho ještě musím vydržet, kolik???"

   Každý střípek je dobrý, když se dceři povede dort pro jejího přítele k narozeninám, když se přihlásí kupec na její skříň, když se mamka směje do telefonu, když ségra vypráví o procházkách do lesa, když T..ka povídá o kamarádce a její malé holčičce, tohle všechno je znamení, že lidé, které mám ráda vidí nějaká světýlka a tohle všechno je pro mě moc a moc důležité

""..jenom ticho, třpytící se sníh, hvězdy na obloze, úplně prázdná vesnice, jen z pár komínů se kouří, sníh vrže pod nohama, kachlová kamna hřejí...", takhle mi kamarád z chalupy popisoval začátek týdne tam. Úplně živě jsem si to dovedla představit a jak se snažím nikomu nic nezávidět, tak tady jsem přece jen trošku záviděla..."mohla bys jet po Velikonocích se mnou", nabízel. Mohla??? Ráda bych, jenomže potřebuju dořešit stěhování, v téhle době mi nikdo nebude chodit krmit Královnu a v naší chalupě bude zima jak v Rusku...a další, já už nedokážu být víc než jen kamarádka, dá se to pochopit, dá se to vysvětlit...?

...jak dlouho už mě žádný muž neoslovil zdrobnělinou jména...dneska jeden v sms-ce (poděkování za přání), bylo to milé, ale dál už jsem nereagovala, protože nedokážu vysvětlit nevysvětlitelné a vůbec nevím, jak kdo so bere...být jako jsem bývala předtím...to už nejde...

TEĎ ÚPLNĚ OD VĚCI: POTŘEBUJI DO 28.DUBNA T.R. PRODAT PRAČKU. NEVÍTE O NĚKOM Z PRAHY NEBO BLÍZKÉHO OKOLÍ KOMU BY SE HODILA???? 

 

...jen smutné a unavené oči nad rouškami, respirátory a šátky...lidé sedí v MHD a rezignovaně hledí před sebe, není jiné volby a všudepřítomný strach je stejně tak tísnivý jako nedostatek vzduchu...

...pořád myslet na to, nač kdo sáhl, neustále si umývat a desinfikovat ruce a lapat po dechu ve zvlhlé roušce...myslím na prodavačky, doktory, zdravotní sestry, hasiče a ostatní, kteří prostě musí...

..."do práce a domů"...jak hlásá vláda, připadám si jak pokažený robot, nic nesmět, jen muset. "To vydržíme!", horko těžko vydržím dvě hodiny denně v MHD, horko těžko v práci, kde, jelikož tam nejsem nikdy sama, musím mít roušku neustále na sobě. Kruci, proč mám ale vydržet ten nesmysl nemoct volně dýchat, když široko daleko okolo mě nikdo není??? To už hraničí vážně s blbostí!!! 

   Na fb "běží" videa s tím, jak se lidé dívají na nebe bez letadel, jak poslouchají ptáky, jak mají najednou spoustu času...jenomže ne všichni...spousta lidí je teď v tom největším zápřahu a nemají čas ani na ten pohled na nebe, ani na smutek z toho, že zmrzly květy ovocných stromů...

   Nejhorší ze všeho je strach, strach, který nám pořád někdo podsouvá: "Podívejte se na ta čísla...podívejte se, kolik lidí zemřelo...nechcete přece ohrozit svoje blízké...." Samozřejmě, že nechceme a tak tupě lapáme po dechu a sami sobě nedovolíme vidět probouzející se jaro. ...

...myslím na svého syna...úplně slyším jeho slova, o tom, že v takovém "blázinci" být nechce. Tak nějak tuším, co by udělal - sbalil krosnu, celtu a spacák a odjel do skal, bez roušky

Taky bych někam odjela, někam, kde se dá dýchat, jenomže jak a čím???

 

 

... nemám pocit, že bych v práci byla nějak potřebná, klidně bychom to zvládaly na střídačku...no, co se dá dělat, je to takové, jaké to je. Jenom zbytečné vstávání a přesuny v MHD...a to nepíšu o okamžicích, kdy se do jedné místnosti nahrne více lidí...(prostě ne každý bere opatření vážně, bohužel)

    Díky změně času jsem neskutečně unavená, fakt nechápu, k čemu je ta šaškárna ještě dobrá, když o žádné úspory nejde!

   V noci se mi zdál opravdu hezký a milý sen, moc bych si přála, aby znamenal to, co si myslím, že by znamanat měl :-)

   A taky venku sněžilo...myslela jsem na syna...pořád na něj myslím...

 

...lidé, kteří mohou pracovat z domova by si toho měli vážit, chápu, že na to spousta lidí nadává, ale v okamžiku, kdy člověk jede hodinu v MHD a má na obličeji roušku a pak si ji nemůže sundat ani v práci, protože tam není sám je opravdu krásná představa, že pracuje zavřený doma.

   Dohoda o nějakém rozdělení služeb není možná (díky kolegyni, se kterou pracujeme na stejné pozici)...naštěstí aspoň můžeme jít domů, když máme hotovou práci.

   Nebudu nic zastírat, jsem z toho všeho hodně psychicky špatná. Je to složitější, bylo mi nabídnuto, že mohu zůstat doma, pokud se bojím, ale kdybych to udělala, tak bych tam pak stejně nevydržela...člověk nemůže pracovat někde, kde se na něj dívají přes prsty...

   ... a do toho změna času :-(

pořád si opakuji, že jsem pod ochranou Vyšší moci a Andělů, ale co já, hlavně moji nejbližší a nejmilovanější

 

Chtěla bych všechny své problémy předat "Andělům...", protože sama už je nějak neumím nést...je toho všeho prostě nějak moc.

   Bolí mě záda, hrozně (skoro začínám věřit, že je to vážně ze stresu, protože dokud nade mnou nevisela vidina toho, že musím do práce (teď, v téhle době, ze které mám fakt špatný pocit), tak to šlo...A taky se dnes změnil čas, což nesnáším a vždycky to odnesu depkama, čím jsem starší, tím hůř snáším změnu normálního času na ten uměle vytvořený (na to, že vstávám za tmy)

  Včera jsme s dcerou opět jely odvést nějaké věci na Zbraslav a taky tam něco uklidit, prostě odvážíme moje, přivážíme její, balíme její, vybalujeme moje...(pochopitelně jsme se bez respirátorů neodvážily vylézt ani k popelnicím před domem a v obchodě jsme od sebe dodržovaly 2m odstup. Ještě sáčky na nohy a pláštěnku a bylo by to fakt dokonalé...prostě blázinec!) Chápu roušku v MHD, obchodě apod., ale mít ji venku v lese nebo při běhání či jízdě na kole mi připadá jako nesmysl. Pán v obchodě, který doplňoval jednorázové rukavice prohlásil, že mu to připomíná školní brannou výchovu. Byli jsme podobná věková kategorie, takže jsem měla skro stejný pocit :-) :-(

   Říkala jsem si, že kytička nádherně zářivých narcisů je ten nejhezčí dárek. Jen škoda, že jsme se s dcerou nemohly ani pořádně obejmout (protože přece jen nežijeme ve společné domácnosti). Hodně pozdě večer, když už jsme byly unavené ze všeho úklidu a balení a vybalování jsme si sedly k vínu a maličko, ale vážně úplně maličko, oslavily můj svátek.

   Až mě překvapilo, kolik jsem dostala přáníček, kolik lidí si na mě vzpomnělo (u některých mě to opravdu překvapilo hrozně moc). (Některým z gratulantů jsem až teprve teď prozradila, co se nám v létě stalo...)

   Ne, byt na Zbr.není tak krásně vzdušný a světlý jako tenhle, stále přemýšlím, kam umístím některé věci a hlavně ty, bez kterých se neobejde Královna, ale věřím, že mi bez toho šíleného dojíždění bude líp.

   Dnes jsme si volaly s bývalou kolegyní (Kočičí dobrou vílou), bylo to příjemné si popovídat. Ani se nemůže jít podívat na maličkou narozenou vnučku, ani k rodičům, prostě se, jako mnoho jiných, snaží vše dodržovat. I když, některá ta opatření fakt nedávají smysl.

   Též naše p.sekretářka (je dlouhodobě doma) se přimlouvala u šéfa, aby nás do práce zatím ještě neposílal. Kéž by...

   Tahle doba je hodně, hodně těžká, ale na druhou stanu si vážně moc cením všech těch lidí, kteří si na mě vzpomněli a jsem jim za to  vděčná. Hrozně vděčná jsem byla i dceři, za to, že jsme byly spolu, tohle je fakt nejvíc!!!

   (Vím, že si holky nedokážou odpustit, nejraději bych napsala "zatím", ale obě mají své místo v mém srdci...)

... některé dny jsou lepší, jiné horší. Vím, že nejsem sama, kdo se bojí, kdo neví, co dál. Člověk musí věřit. Jenomže někdy se věří těžko (obzvlášť, když člověka potkávají karamboly...)

   Brečím, brečím hodně často, brečím bezmocí, že nemohu být s těmi, které mám ráda, že je nemohu obejmout, brečím, protože nevím, jestli vše zvládnu. (Přiznám se, že představa, jak budu zase jezdit MHD a stýkat se v práci s lidmi je pro mě dost zlá, jenomže dělám to, co dělám a po pravdě, nevím, jak reagovat...)

    Volám si s blízkými lidmi, snažím se najít i humornou stránku v téhle situaci, např. vaření "těstovinových a rýžových pochoutek :-)". Aspoň člověk vidí, že i s omezenými zásobami se dá přežít a jídlo se dá vymyslet takřka z ničeho.

   Situace s nábytkem se začíná rýsovat, ale nebudu nic zastírat, když jsem si představila, jak už nebudu mít postel, kterou mi sestavoval syn...vím, že je to jenom postel, vím, že je to jenom nábytek...ale...

   Včera jsem tak nějak cítila, že je syn stále "někde", staly se mi věci, sice logicky vysvětlitelné, ale bylo jich víc najednou...

...mluvila jsem i s paní psycholožkou. Nechci nikomu přidělávat starosti, všichni jich mají spoustu, všichni mají strach...spousta lidí mi píše, že musím...jenomže kde tu sílu mám brát? Kde???

 

...konečně mám čas na psaní, i když si to můj "dědoušek noťoušek" nemyslí a snaží se snahu bojkotovat, třeba tím, že nabitý vydrží jen něco okolo půl hodiny :-(. 

...Královna je už ze mě celá otrávená, pořád jí někde v revíru překážím :-), zatím ještě každé ráno poctivě cvičím, snažím se balit a uklízet. Prostě nějaké plány, aby se něco dělo.

...k těm, co sledují filmy se přidat nemohu, noťásek nezvládá a TV mám přes anténu, takže jsem závislá pouze na nabídce programů, kde si, opravdu jen velmi zřídka, něco vyberu. (No, ale dnes jsem se musela pochválit u AZ-kvízu, kolik toho vím :-) ). Taky různá sdělení, co si kdo dobrého uvařil a upekl mě nechávají v klidu (střídá se u mě rýžová a těstovinová pochoutka :-D. (Tady musím místopřísežně prohlásit, že obě holky mi nákupy několikrát nabízely, ale odmítám je zcela programově, protože sedět na prdeli doma a necourat nikde zbytečně je to jediné, co mohu udělat, když neumím šít roušky a nepatřím mezi žádané profese).

    Samozřejmě, že moc dobře vím, že jsou lidé na tom mnohem hůř, ti, co pracuji z domova a mají školní děti, ti, kteří doma pečují o nemocné, prostě snažím se situaci brát takovou, jaká je, ale upřímně přiznávám, že ne vždy se mi to daří.

   Z práce přicházejí další zprávy, zatím to vypadá, že nastoupíme v pondělí (i když kolegyně se ještě na řadu nedostala), sice se máme vyvarovat většího množství lidí v práci, ale nic není určeno konkrétně, stejně tak, jako bychom neměli zbytečně užívat MHD (jinak se do práce, ale nedostanu). S věcmi, které nemohu ovlivnit nemá smysl bojovat...

...teta D. mi poslala nádhernou básničku :-)

   

 

... jak to zvládám, to fakt říct nemůžu...někdy mám pocit, že to "jde" a někdy, že to "nejde" vůbec. Pokračuju v balení věcí, ale někdy je to hodně těžké...když vezmu do ruky výkres, který kdysi v dětství kreslil můj syn, když najdu dopisy, které jsem (jen tak, do šuplíku) psala svému Ex manželovi, samozřejmě, tehdy to byl budoucí manžel, když najdu zamilované básničky, které pro mě kdosi kdysi složil a poslal...ustřižené vlásky mé dcery..., dopisy, které jsme si psaly se sestrou...Vím, je to minulost, ale přítomnost je jedna velká nejistota...

    ...přijela dcera, dala jsem jí další ze svých milovaných skleněných věcí, konečně jsem se dostala na chvíli ven, když jsem s ní (samozřejmě se zakrytým obličejem) nesla k autu kus nábytku, který se jim bude hodit do nového bytu. Vzpomínaly jsme na syna a brečely společně...

...v noci jsem nemohla spát, vzpomněla jsem si, že syn kamarádky R. je v cizí zemi...během dne jsem s ní telefonovala, je to úžasná žena!

...člověk pustí TV, "vleze" na net a rázem se na něj hrnou katastrofické zprávy. To se snad ani nedá. Pořád si zakrývat obličej, nemoct se nadechnout jarního vzduchu, e-maily od šéfa (ještě v angličtině), situace v práci se mění několikrát denně. (Naštěstí mi to aspoň dcera dokáže přeložit).

...někdy už si říkám, že co má přijít, to stejně přijde (a nebudu tady šířit své konspirační teorie o tom, že mi ten "maličký roztomilý brouček" moc přirozený nepřipadá. Jako by se mi už toho nestalo dost... na druhou stranu, jak šílená je to potvora, která zabraňuje matce obejmout vlastní dítě (pro jistotu, raději). Říkám si, jestli nás neporazí spíš nedostatek souznění, společnosti, lásky a doteků, než ta mrňavá potvůrka...

...chce se mi brečet a choulit se bezmocí, na druhou stranu si říkám, že přece musím obejmout svou dceru, mamku, ségru, vzít do náruče malou praneteřinku, políbit na tváře své kamarádky, jet s T...kou nebo s rodinou "za synem" do skal, vidět znovu moře a vozit v kočárku své budoucí vnouče, že to "dám", všichni to "dáme"

...Královna už mě má asi plné zuby, pořád jí něčím narušuji její pohodu :-)

 

.... nezbývá než se modlit a věřit v lepší zítřky a hlavně děkovat!!! Děkovat všem, kteří se chovají lidsky, kteří si vzájemně pomáhají.

Často mě napadá, že tenhle stav je trest za to, že jsme (ne všichni) přestali chránit přírodu, přestali si vážit zkušeností starších, téměř všechno jsme podřídili tomu, abychom se měli dobře a ještě lépe, že jsme pro materiálno zapomněli na duchovno...moc, opravdu moc bych si přála, aby nám to dalo poučení, abychom v budoucnu nezapomínali na ty slabší a nejohroženější, abychom byli skutečně LIDMI

...zatím nepřestávám děkovat!!!! Své sestře, která mi poslala roušky, neznámým doručovatelům, kteří mi je dali do schránky, tetě D., která svou přítomností pomáhá mamce (pomáhají si tak navzájem), své sestřenici, se kterou se vzájemně povzbuzujeme, kamarádkám J. a M., co si posíláme e-maily, kamarádce R., která je poblíž mamky, kdyby bylo potřeba, své dceři a jejímu příteli, T...ce,Velké sestře, I..ce z Varů, lidem na fb, prostě všem, všem, všem, co nám ten život dělají aspoň o trochu lepší, protože, nebudu se přetvařovat, cítím se někdy úplně ztracená a v háji (v tom, co určitě není zelený a rozkvetlý :-) )

 

 

....už si asi...

....píšu jen pro sebe, každý má dost svých starostí a vím, že nejsem žádná hrdinka, která by vymýšlela vtipná videa...vlastně nemůžu vůbec nic, jen čekám, jak se situace okolo kolegyně vyvine...raději nikam nechodím a s nikým se nevídám. Víc udělat nemůžu...

...dokud jsem měla krabice, tak jsem balila, takže co šlo, to je sbaleno. Uklízet nebo neuklízet? Něco už jsem uklidila, ale vím, že stejně budu muset byt uklidit ještě po vystěhování nábytku, takže nevím, jestli to není kontraproduktivní (a na férovku, zásoby úklidových prostředků jsem neměla). Vlastně ničeho, protože přesně v duchu slyším, jak mi okolí radí, že mohu uklízet pomocí jedlé sody a octa. Od té doby, co se naše rodina rozpadla jsem nikdy neměla nic v zásobě, žila jsem s tím, že v Praze je vše k sehnání a až přijde okamžik, kdy danou věc budu potřebovat, tak si pro ni dojdu do obchodu. Teď se mi to vymstilo.

   Člověk by měl dávat pozor na to, co si přeje. Zrovna nedávno jsem říkala paní psycholožce, že by mi vůbec nevadilo být zavřená doma, chráněná...Jo, to teda jsem :-(, venku kvetou stromy, svítí slunce, byť "zubaté" a já jsem zavřená doma, dokonce si ani netroufám jet pomoct dceři uklízet do nového bytu :-(

(...pravda,v noci spím, i když se budím okolo půl páté a nebolí mě příšerně záda, což je v době, kdy dojíždím do práce úplně naopak. To jsou jediné klady tohoto vyjímečného stavu)

...jasně, padá na mě depka,vzpomínám na syna, brečím, nazaujal mě téměř žádný program v TV a když slyším slovo koronavirus, tak se mi dělá na omdlení. Na druhou stranu nechci otravovat paní psycholožku, protože dobře vím, že má na starosti horší případy a taky dobře vím, že jsou lidé, co bojují v první linii, často bez opravdu účinných pomůcek, co mají home-office a ještě děti, které musí udržet doma a při učení, jako třeb Velké sestra. Prostě musím zatnout zuby a vydržet to, nepřidělávat nikomu starosti!!!

 

 

...doba korovirová...

   ...a tak tu žijeme...a blbneme, kočka už pomalu nechodí do kuchyně, kde jsou ty časy, kdy mě nadšeně vítala u dveří po příchodu z práce

...každý den si připadám jak v call centru a to nenávidím telefonování,než obvolám rodinu, je pomalu večer... ...lidé blázní a prý dokonce vyrábějí vlastní droždí...ještě nějaký čas a dojde k nejhoršímu -začnu  vařit :-(. Zatím se utěšuju tím, že nemám moc zásob a pochybuju, že mi kočka Ryksa schválí přípravu vývarů z jejich granulí :-)

.... přemýšlím, jestli mám otírat desinfekcí i kytky a jestli je lepší dát si rum do čaje a nebo ho raději schovat, až mi ta desinfekce dojde...

....místo milovaných procházek (ven se v respirátoru už bojím vylézt, aby mě někdo nezačal mlátit klackem a roušku zatím nemám (ale už se na ni těším, až mi dorazí z Moravy od sestry :-D), chodím z kuchyně do ložnice a zpátky a mezitím si pokaždé umyju ruce...

...prostě ve stylu, "vydrž, Prťka, vydrž"!!!

VYDRŽÍME!!!!

 

...přemýšlím, jestli nemám založit sekci "Jak žít v době "koroňáku", no, uvidím...Zatím tak nějak žiju, nejhorší ze všeho je zákaz pobytu venku bez roušky. Včera jsme s dcerou (hurá, už spolu mluvíme) a jsem za to šťastná jak blecha :-), jenom si nemůžeme dát ani pusu, ani se vzít za ruku, konstatovaly, že sundat si respirátor je lepší než orgasmus :-D.(Pravda, už si ho moc nepamatuju :-( ) Bylo to peklo, když jsme tahaly krabice do auta a z auta a nemohly se pořádně nadechnout. (Tedy, mohly, v rámci respirátoru...). Je to tak, stěhuju se na Zbraslav. Doma balím, kontaktovala jsem už i stěhovací firmu a kamarádka J.mi zase dala kontakty na prodej a darování nábytku. Věřím, že to vyjde, musí :-). 

   Jasně, vím, že prodávám skoro nový nábytek za zlomek jeho ceny, vím, že pohled z okna bude jen do zahrady (díky Bohu za to) a z těch malinkých okýnek pouze na plechovou dílnu a kousek oblohy, ale věřím a věřím tomu hodně moc, že se zase bude moct chodit neomezeně ven a k řece. Věřím!!!

  Taky mi minulý víkend přijela T..ka s nákupem, jsem ráda, že...prostě, že je zatím součástí mého života a bude jí do té doby, dokud ona sama bude chtít. Nemá to nic společného s mým vztahem k dceři a komukoliv jinému, prostě jsou to mé pocity.

   Denně si volám s mamkou, ségrou, prostě udržujeme kontakty a vzájemně se snažíme podpořit. Ségra už mi ušila dvě roušky (neboť já jsem šicí analfabet).Tak na ně čekám, až je pošta doručí. Kamarádka R. z Hlu-na ušila roušku pro naši mamkou, její manžel jí byl nakoupit a ještě jí půjčila knížky. Jsem neskonale vděčná za všechnu mezilidskou podporu.

   Sestřenka s manželem se v pořádku vrátila z Řecka :-), i za to jsem velmi vděčná, za lidi, kteří se mohli vrátit z ciziny.

   S paní psycholožkou jsem měla konzultaci přes telefon. Díky Bohu i za toto, díky za každou pozitivní věc, za každou pozitivní zprávu.

   Kočičí dobré víle se narodila další vnučka :-), též úžasná zpráva. No, trochu se obávám reakce jejího Veličenstva na stěhování, asi se jí to moc líbit nebude, ale třeba to nebude tak zlé.

   Jsem hodně rozčarovaná přístupem v práci, dohodnout se nějak nedá a na můj vkus se po pracoviště pohybuje zbytečné množství lidí. Pokud k tomu připočtu čas prožitý v MHD, kterým už cestují jen ti, co nemají auto...tak pociťuji paniku. Už jsem o jednoho z nejbližších lidí přišla a představa, že kvůli nezodpovědným lidem, kteří nedodržují karanténu nebo nejdou na testování, někoho nakazím, tak ta je pro mě nepředstavitelná. Přiznám to, jsem srab, cítím paniku, nejraději bych byla doma, klidně i za 60% platu, když nemohu pracovat z domova, což při mé profesi nejde. NIKDO SI NEDOVEDE PŘEDSTAVIT, JAK RÁDA BYCH SI TO  S LIDMI, KTEŘÍ MAJÍ TUTO MOŽNOST A NADÁVAJÍ NA NI, VYMĚNILA. No, vážně, po tom, co jsem prožila, přiznávám na plnou hubu, že jsem srab!!!

   S dcerou jsme vzpomínaly i na syna, o těchto věcech mluvil, jen mě nikdy nenapadlo, že se něco takového opravdu stane a dokonce tak brzy.

   Po více jak dvou letech jsem vytáhla tarotové karty, které jsem dostala od nejkámošky k posledním Vánocům, kdy jsme se ještě stýkaly...až mě mrazilo, jak karty, které jsem v uplynulých dnech "vytáhla" dokonale "seděly" na stávající situaci. (Nejkámošce, říkám jí tak pořád, i když jsme obě už někde úplně jinde, jsem pod tímto vlivem, dokonce napsala e-mail. Prostě jsem cítila, že to musím udělat, i když neodpověděla.

   Takže moji milí čtenáři, jestli teda ještě ty moje bludy čtete, dodržujte, prosím karantény, držte se doma, pokud aspoň trochu můžete, dělejte věci, které máte rádi, užívejte si svých blízkých, nepropadejte panice ani depresi a držme si vzájemně pěsti i palce, ať si zase, co nejdříve, můžeme užívat volného pohybu venku, v přírodě a ať se zase můžeme objímat, držet za ruce a líbat (třeba i jen na tváře)!!!!

 

 

 

... virus řádí čím dál tím víc...co k tomu dodat, lidé nejsou zodpovědni a nezáleží jim na druhých...:-(, je to smutný fakt...

...první narozeniny bez syna, v práci mi nikdo nepřál, protože jsem to nechtěla...jinak se přáníček sešlo hodně, ale když je člověk máma, tak ho nejvíce potěší přáníčko od jejich dětí...a to...k tomu není co dodávat...

...dostala jsem kytku, dostala jsem dokonce i čaj na nervy, ale nějak jsem to nedokázala ocenit, mrzí mě to, ale nedokážu nikomu vysvětlit, jak se cítím a nemohu po nikom chtít, aby to chápal a nebo se o to snažil...

...jsem vděčná za ségru, která se mě snažila podpořit ve stěhování, i když už se mnou absolvovala před dvěma lety akci "Břevník", slíbila mi přispění aspoň radou...

...jenomže po dnešku nevím, jestli jsem vůbec schopná něco zvládnout a zařídit, jestli ještě vůbec budu něco schopná dokončit a splnit...

...když člověk už neví kam by se obrátil, tak ani neví, co by psal a proč by vůbec něco psal...

 ...kupuji růžovou kytku...paní v květinářství mě bere do náruče...jedu na P..sek...mladá maminka v metru se drží tyče a v zápětí hladí po tváři svého chlapečka, dvě maminky tam dávají dětem jíst...tak fakt už ničemu nerozumím...kde je nějaká ochrana před viry...?

...ten byt je tak krásný a světlý, úplný sen, jídlo, na které jsem k nim vždycky ráda jezdila, králíček s námi sedí mezi polštáři...pijeme víno, mluvíme, brečíme jedna druhé v náruči...proč některé věci člověk ví, až když je pozdě...proč se mnou o tom nemluvil...(...má raději ségru, mě má na ty praktické věci a když něco pořebuje a s ní jezdí na výlety...). Pitomý syndrom staršího sourozence, trpěla jsem jím já, trpěla jím T...ka, trpěl jím i můj syn. "Člověk prostě musí věřit, že ho rodiče mají rádi, i když mají třeba rádi každé dítě jinak, že ho mají rádi tak, jak nejlépe to dovedou...", řekla T...ka, "chtěla bych, aby V---ka věděla, že ji máš nejraději na světě", řekla ještě. Mám, stejně tak, jako jsem měla syna, láska je nekonečná...

   ...nepustí mě domů, je už pozdě, probouzím se uprostřed noci, je mi hrozně zle, bolí mě hlava, šíleně, nevím, jestli z vína a nebo z toho všeho pláče, migréna jak prase a prášky, samozřejmě doma...zvracím, už nemám co...T...ka doma  žádné prášky nemá, shání taxíka a jede někam do lékárny, je mi šíleně...připadám si úplně mimo sebe, jako by chvíli se mnou "někdo" byl, cítím úlevu od bolesti, jako by mi někdo dal ruku na čelo...možná se mi to zdá...pak se bolest zase vrací, pak se vrací T...ka...beru si prášek, usínám...budíme se někdy dopoledne, už je mi dobře...dokážu sníst i míchaná vajíčka...dostávám kytku, myslím, že podobnou jsem od ní a syna dostala loni...:-), vyprovází mě k metru. Nemluvíme už o věcech mezi nebem a zemí, nemluvím ani o tom, že jsem včera měla ten pocit něčí přítomnosti...

...volá mi mamka, jsem ráda...potřebovala bych potkat Vědmu, ale přece už mi jednou řekla, že je syn v pořádku a že odpustil...ví někde TAM, že jsem ho neskutečně moc milovala a vždycky budu....?

...nevím proč, ale pořád mám pocit, že to vlastně udělat nechtěl...že se to všechno nějak vymklo...

.... cesta k psycholožce, vzala jsem s sebou i pár knih, které nepatřily k nejoblíbenějším, že je tam v parku dám do knižní budky, ozvala se dcera, má neschopenku, je mi to líto, ale jsem ráda, že už se aspoň ozývá...

...ozvala se Velká sestra, chjo, nic nemůže jít tak, jak by jít mělo...

...třeba by někdo mohl napsat nějaký návod, jak mají postupovat matky, kterým náhle zemře dospělé dítě (vím, jsem cynická... :-(,) ale prostě fakt nevím, jak naložit se svým životem, jak mu dát nějaký směr. "...vždyť přemýšlíte, uvažujete o tom, kde by vám bylo aspoň o něco lépe", řekla mi na mou otázku psycholožka, "co mají říkat ti, kteří dokážou jen chodit na hřbitov a zpátky...?" Ke stěhování mi odpověděla, že mám poslechnout svou intuici a své pocity, že se mám ohlížet jen na sebe. Těžko se vysvětluje, že se neumím rozhodovat, pořád mám hrůzu z toho, že se rozhodnu špatně. Ale co je dobře a co špatně??? Vím, že stejně takové problémy s rozhodováním měl můj syn...

...zavolaly jsme si s dcerou...

...na TV se raději nedívat, koronavirus řádí víc a víc, vládní opatření mi nepřipadají logické, tak nějak, aby se vlk nažral a koza zůstala celá (do Itálie se nesmí, ale Italové k nám mohou, tak co to opatření řeší? Kdo se vrátí po půlnoci půjde do karantény, kdo před ní, tak ne. Vždyť to je směšné a na hlavu postavené).

...začala jsem třídit papíry a nepotřebné věci, opět jsem dala plnou tašku k rozebrání k popelnicím (nádobí, různé šmuky, které nenosím, CD, která neposlouchám, atd.), prostě čím míň toho budu mít, tím lépe.

...mezi papíry kresbičky děti, když byly malé, dopisy od babičky, od taťky, od kamarádky z Liberce, od nejlepšího přítele...dusím se slzami, v obálce synovy vlásky, které se mu porvé stříhaly, když mu byl rok a půl...nedokázala jsem tu obálku ani rozlepit...to jediné, co z něj, mimo duše, zbylo...

...konečně jsem vyžehlila...

 

....virus pořád řádí :-(, raději na to nemyslet a nepouštět TV, v MHD už se objevují lidé v rouškách (samozřejmě, že nejsou k sehnání, takže asi zase lidová tvořivost.

   Včera Zbraslav, když jsem šla směrem dolů od autobusu a slyšela zpívat ptáky v nejkrásnější zahradě široko daleko a viděla kopce nad řekou, měla jsem pocit, že se vracím domů... Lepší pocit už mám jen na chalupě, v malé vesničce v Jeseníkách.

...zaběhla jsem rychle do knihovny (vypůjčila si jen jednu knížku, protože nevím, co a jak bude) a šla k řece, taková úleva od všeho...jenomže pocity se těžko vysvětlují a ještě hůř obhajují.

....přišla jsem od řeky, telefon : "...proč někdy nepřijedeš?...proč píšeš tak depresivní sms-ky...vím dobře, že piju, ale to neznamená, že tě nemám rád...dobře víš, že mám a hodně...". Vím to...?

...v dceřiném (zatím ještě) bytě jsem měřila a měřila, pak přijela bledá, vyhublá a nachcípaná dcera, pořád jsme k sobě byly odtažité, ale přece jen jsem ji mohla aspoň na chvíli obejmout, nejraději bych ji už nikdy nepustila z náruče. (Když jsem byla tak stará jako ona, měla jsem už dvě děti a poslední rok svou milovanou babičku...)

...mluvila jsem i s majitelkou, dohoda vcelku možná, nevím, všechno je to u mě o pocitech a o tom, jak se cítím venku, ne v domě...

....ten fajn pocit, když se ráno nepřestupuje, když jsem za půlhodinku v práci (a bez davu lidí v metru), no, ono mě ty davy stejně dohnaly, protože v práci to bylo dnes šílené, "jela" většina přístrojů a do toho měli všichni pocit, že musí své zahraniční studenty nahlas proškolovat zrovna v naší místnosti. Svou práci jsem samozřejmě udělala všechnu, ale taky jsem řekla (svému pracovnímu doktorovi), že už prostě nemůžu, že to takhle vážně "nedávám". Vím, že má spoustu svých starostí, je to ode mě nefér, že se cítím tak, jak se cítím?Celkově se teď 

lidem okolo mě nějak kupí problémy. Naštěstí je, ale syn kolegyňky na tom líp (aspoň tohle je pozitivní). Dokonce ani králíček  není úplně v pořádku :-(

...potvůrka zrzavá mě vítá u dveří, velká okna, prostorné, světlé místnosti...měla jsem pocit, že jsem rozhodnutá...teď nevím!? Naštěstí se úplně definitivně musím rozhodnout až koncem příštího týdne. Nevyznám se sama sobě. Vlastně jo, vyznám, tenhle byt na Zbraslavi :-). Tohle je nejhezčí byt, v jakém jsem kdy bydlela, ale i na chalupě mám raději okolí než místnosti...

....zase měřím...jasně, do toho bytu tam se hodí úplně jiný nábytek, než jaký mám tady. Jenomže, chce se mi kupovat nový?

...a brečím, pořád, protože tady ten byt se líbil mému synovi, pomáhal mi ho zařizovat, tady si namontoval mezi futra hrazdu...tady se přišel se mnou "rozloučit", když už nebyl...

...kde mám vzít sílu chtít žít?

....kamarádka D.mi nabídla pomoc, věřím, že by se našly i jiné, pán s vrtačkou (nebo i bez) bude složitější oříšek, ale ...nevím, nic nevím...

 

.... kdyby se všechno dalo vyřešit tak snadno, jako desinfekční gel na ruce :-), udělala jsem ho dnes odpoledne v práci a ani to nedalo tak velkou práci.

   Myslím, že tahle hrozba bude mít ještě další následky, lidé se budou bát MHD a každý, kdo má auto ho vytáhne, takže životní prostředí dostane zase na frak, i když se třeba zruší některé lety. Takže se to zase obrátí hlavně proti těm nejméně majetným a nejzranitelnějším.

   Cítím se šíleně, nevím, jestli mě více bolí bederní páteř nebo duše. Dnes na masáži se mi ji masérka pokoušela trochu uvolnit (páteř, samozřejmě), ale sotva chodím. Už nemám sílu s něčím bojovat, asi jsem srab, ale chce se mi být jen někde zalezlá a brečet. 

   Nikdo mi nenahradí syna a ani dceru, která se mi odcizila ( i když vím, že by řekla, že mojí vinou...)

Jsem strašně ráda, že mám kočičku, cítím úlevu, když mi leží na klíně...

 

 

....už tady máme koronavirus...co s tím? Roušky nejsou k sehnání, gel na desinfekci rukou není k sehnání, rýže není k sehnání. No co, prostě...je to, jak je to...

...včera kino s kamarádkami, hezký historický film "Malé ženy", takové klidné a oddechové, i když jsme si u toho s holkama poplakaly. Pak ještě pokec v OC. Dokonce jsem dostala dárečky k blížícím se narozeninám. Chjo, jsem nevděčnice, je pro mne těžké přijímat dárky...už každé mé  narozeniny budou bez syna a při každých si uvědomím, že je to určité výročí od jeho smrti. (Sice ne měsíc, ale den jeho smrti a mých narozenin je stejný   :-().

... npopsatelná barva oblohy a procházka z Ladronky až zpět k baráku, jen kdyby tady všude nebylo tolik lidí, běžců, kolařů, bruslařů, koloběžkařů a bruslařek s kočárky...jen pár lidí chodí po svých, včetně mě...

Původně jsme se měly s dcerou sejít na Zbr., ale všechno se nakonec vyvinulo jinak. Tak snad se tam dostanu v příštím týdnu. Nevím, ještě stále nevím. Vím, mamka i ségra jsou pro jistotu, ale mě se jen hrozně těžko vysvětluje, že kombinaci dojíždění s hromadou lidí v MHD a několik přestupů a hromadu lidí v práci prostě psychicky nezvládám. Musím v dohledné době něco udělat jinak se zblázním...

...telefonát se sestřenkou...vždyť já vím, že někde jsou lidé, kteří mě mají rádi, jenom nevím, jak si říkat o pomoc a nebo, jestli si musím pomoct sama. Někdy se ptám sama sebe, jestli mě vůbec někdo na světě potřebuje? Kromě Královny, samozřejmě :-)

 

 

...tak jsem úspěšně "dala" Suchý únor, po pravdě, teď bych nejspíš měla vyhlásit "Teplý březen" = měsíc bez zmrzliny :-), mám pocit, že to bych dodržovala 100x hůř než Suchý únor :-).

...na vyšetření jsem objednaná až koncem dubna, tak nevím...(a přemýšlím, jestli mám vůbec rozhodovat stěhování, když ještě nevím, co a jak...)

...o stěhování samozřejmě přemýšlím pořád a vážím si všech názorů, které se ke mě dostaly. Vím, že jsou myšleny upřímně a ze srdce. Jenomže rozhodnout se musím já a to sama!!! Stále ještě netuším...

Jedno vím určitě, že kombinace stresu z dojíždění spojené s kombinací stresu v práci nedokážu už dlouho vydržet. Ne, vážně , když nemusím vstávat o půl páte, tak v noci klidně spím, nebudím se a ráno si to tady užívám s chlupatou potvůrkou. Pokud mě, ale čeká hromada lidí v tramvaji, narvané metro a další přeplněný autobus a do toho lidé v práci, tak je toho všeho nějak moc. Jasně, možná jsem rozmazlená introvertka, ale tak to prostě cítím. Nedělám to schválně, ani se z toho nijak neraduju. Prostě to tak je.

   V práci mi vážně až tolik nevadí její náplň (i když někdy pochybuji, čím dál tím častěji o jejím smyslu a na jednorázové plasty, bez kterých to tam nejde, pohlížím s despektem), ale moje pracovní místo (tím mám na mysli to, kde se při práci nacházím) a množství lidí.

   Včera jsem (po delší době) viděla milou kolegyňku, která má nemocného syna, viděla jsem ji moc ráda :-). Dnes volala sestřenka, také mě to potěšilo, stejně tak, jako fotky maličké od neteře a T...ka, která mi nabídla, že by mi nakoupila, protože lidé se chovají v obchodech jako šílení.  (Přiznám se, že si žádné zásoby kvůli coronaviru nedělám, roušky stejně nikde nemají, gel na ruce také ne, ani rýži jsem nesehnala, ale naštěstí byly granule pro Královnu, takže pořád dobrý).

 

...včera večer jsem více jak po měsíci viděla dceru, nejdůležitější ze všeho je, že je zdravá a aspoň relativně v pohodě, i když starostí má teď také dost a dost. Kdoví, jestli to mezi námi ještě někdy bude jak předtím...? Bavily jsme se o mém možném stěhování, ale po pravdě - stále nevím

...musím přiznat, že včerejší vyšetření mi nepřidalo :-(, takže mě čeká ještě nějaké další...a zánět se mi opět vrátil (kdybych si aspoň něco užila, ale to ne,prostě mám záněty, kdoví z čeho...)

...jsou chvíle, kdy se mi nechce vůbec nic a nebo jen utéct...to, když celou noc nespím, sousedé mi dupou nad hlavou, v půl páté se ozve budík, v práci musím do chladovky (4 stupně C), okolo mě hromada lidí...chtít místo v zastrčeném kubále, kde neustále někdo neprochází a mít stůl, u kterého můžu pohodlně sedět a ne jako rozhodčí při tenise, to bych toho chtěla příliš. (Utéct není kam a představa, že budu nezaměstnaná je pro mě hodně zvláštní, spadá do kategorie "to přece nemůžu..." a "...mělo by se..."

...taky mi včera ségra poslala fotky maličké, je přenádherná :-)

....dnes jsem si znova uvědomila, jak moc léčivé je objetí, jedna holčina z prvního patra, ani nepatří do naší pracovní skupiny, ale už podruhé (během té...doby) mě objala a držela chvíli v náručí. Zvláštní je, že i tak mám pocit, že si objetí nezasloužím...Kde se berou takové pocity?

...tolik bych se chtěla na něco těšit...

 

 

 

...Břevnov nebo Zbraslav stále na programu... nevím, nevím, nevím...

Prosím, kdo máte na tohle nějaký názor, napište do vzkazů (více o problému v 13.komnatě). Děkuji

(Dnes oslavila T...ka narozeniny, první  (po 11. letech) bez mého syna). V práci nevím kudy tudy...vlastně vůbec nic nevím...

 

... stěhovat nebo nestěhovat? Ještě jsem se nerozhodla, vážně nevím...Samozřejmě, že nejlepší by bylo, kdyby tenhle byt byl na Zbraslavi :-), ale ...

...včera jsme konečně tak nějak uzavřeli majetkové vypořádání, paragrafy a lidskost se vzájemně vylučují, ale všechno je nakonec jen a jen o lidech. Byla jsem velmi ráda za fakt, že bývalý manžel souhlasil. Tak trochu jsem doufala, že udělá něco jiného, ale nakonec jsem byla ráda i zo stávající situaci.

...naplno mi došlo,jak se člověk strašně moc změní tím, s kým žije, necítila jsem žádnou nenávist, žádnou nechuť, necítila jsem vůbec nic a tak nějak v hloubi duše jsem stále nemohla uvěřit tomu, že jsem tomu úplně cizímu člověku porodila dvě děti a prožila s ním více jak dvacet let...cítila jsem jenom nevýslovný smutek a bolest...

...navštívili jsme společně i babičku tchyni, koupila jsem jí aspoň jarní kytičku pro radost, ale pochopila jsem, že babička už žádnou radost mít nemůže, brala nějaké šílené prášky na uklidnění, po kterých měla halucinace (naštěstí už jí je doktor "vysadil". O synovi vůbec nemluvila, neplakala...nějak nevím, jestli je to takhle lepší, ale nemám právo do toho nijak zasahovat

...mrzí mě, že jsem se neviděla s kamarádkou D., ale je jasné, že návštěva její rodiny má přednost, tak třeba někdy příště

...volal mi kamarád z chalupy, smsky z Jižáku, ale nemám chuť s nikým mluvit a ani nikoho vidět, mám v sobě tolik bolesti a hořkosti, že to nechci "přenášet" na nikoho jiného

 

... jsem ráda, že pracovní týden je u konce, ne, že by se studentkám všechno nepovedlo (výsledky naprosto super). Dokonce i mi se podařilo dokončit vlastní (samozřejmě jsem to nevymyslela, jen odpracovala) kus projektu. Možná, že kdybych začala brát nějaké léky, tak bych otupila emoce a prožitky a byl by ze mě celkem dostatečně výkonný automat na výsledky (i když ne zrovna nejvzhlednější :-) ).Jenomže opravdu mám v tom životě pokračovat jen proto, abych se podílela na malilinkatých krůčcích na poli vědy??? V duši si to nemyslím...

...vážně nemocný syn kolegyňky se pomalinku zlepšuje, zahraničnímu páru kolegů se narodil syn, dcera po měsíci pošle aspoň pár slov (v duchu mám velikou radost, že se jejich situace vyřešila a také, že jsou v pořádku), s T---kou si většinou napíšeme vždy k večeru, hlavně o našich zvířecích parťačkách :-)

...A pak to velikánské dilema, které teď řeším a musím vyřešit: vrátit se a nebo nevrátit zpět na Zbraslav. Kdyby to bylo jen o rozhodnutí srdcem, tak v tom mám úplně jasno, jenomže bez rozumu se to rozhodnout nedá. Napíšu o tom na jiném místě a vyjímečně poprosím svých pár "čtenářů", jestli by mi nemohli nechat své tipy na řešení situace ve vzkazích (jsou na panelu hlavní stránky). Nemusíte psát, kdo jste, jen názor. Děkuji :-)

....říkám si sice, že budu vidět pozitiva, ale fakt nevím, jak se to dělá, v práci stále blázinec, kolegyně, která tam chodí s chřipkou (nevím, co si myslí, že jí uteče...), fakt se na tyhle věci už dívám jinak, stejně tak, jako mladá studentka, která se mě ptá na banality, jako, kam má položit lahev, proč má v roztoku nějaké drobné nečistoty (a ještě, bych na to odpovídala anglicky :-( ). Chápu, že se snaží, chápu, že nechce udělat chybu..., ale přijde mi to tak malicherné, pro život naprosto zbytečné...proč tam vlastně chodím...? Někdy se musím úplně hořce smát nad tím, co všechno jsou lidé schopni řešit...

 

 

....tak a už jsem zase pěkně jako ten křeček v kolotoči :-(, v noci jsem nemohla spát, v nehoráznou ranní hodinu stála v narvaném metru a v práci se na mě všichni sesypali, takže za chvíli mi angličtina lezla i ušima. (Tedy, ne, že by někteří kolegové a kolegyně nebyli milí, to bych jim křivdila). Dokonce mi jedna mladá donesla i oběd, protože jsem to v tom zápřahu se studentkou fakt nestíhala. Myšlenky jsem neměla vážně na nic, takže na mě všechno dolehlo až na zpáteční cestě a já se rozbrečela v metru...a záda mě zase nesnesitelně bolí

...jsem ráda, za to, že se vážně nemocný syn kolegyňky dává po operaci dohromady, byla jsem ráda i za ten milý pozdrav jednoho údržbáře, prostě jsem vážně ráda za každou maličkost, ale nevím, jak dlouho vydržím...dlouhodobě to fakt nezvládám (dokonce jsem tento týden odřekla i psycholožku, i když bych ji potřebovala jako sůl, ale vůbec nevím, jak by se ta práce dala stihnout...)

..."chlapečku můj, tak strašně mi chybíš..."

 

... konečně jsem vytřídila ty věci, které nepoužívám, dala jsem je do krabice a postavila ji na zídku proti popelnicím ( a šla na procházku), když jsem se vracela, zbyl tam jen papír s nápisem "free". Tak snad ještě někomu nebo něčemu poslouží.

   Přesadila jsem kytičky z vody do hlíny a "vyrobila" si držák na náhrdelníky, už jsem o tom přemýšlela dlouho (jsem zvědavá, kdy mi z prstů sleze vteřinové lepidlo :-( ). A udělala jsem k obědu lososa. Po pravdě, od Královny bych čekala větší vděk :-).

   Taky jsem si po delší době zase zacvičila a snažila se přesvědčit Královnu, že křeslo v pokoji není jen její, že si tam občas přijdu sednout a číst.

   Pokus o pověšení obrazu se moc nezdařil, při snaze o namontováni závěsného očka jsem si  zajela pod nehet křížovým šroubovákem (palec bolí) a obraz pořád nevisí. Úplně živě jsem si představila syna, jak říká "...a to jsi nemohla počkat...?". Nemohla, není totiž na koho a ještě by dodal, že si musím najít nějakého seriozního pána s vrtačkou...

 

...fyzicky už by to nejspíš šlo...psychicky...? Kdoví, jestli ještě někdy půjde...nevím, jestli mi zbytek života bude stačit na tuhle předlouhou trať...?

Počasí se venku střídá, ale v okamžiku, kdy slyším zpívat ptáky, mám pocit, že možná někde je střípek nějaké naděje...jen nevím, jestli i pro mě?

   Sestřenka mi včera řekla, že až se opravdu rozhodnu, tak všechno "půjde" samo, jenomže problém je v tom, že se rozhodnout neumím, nevím, co chci dál a jestli vůbec něco chci...

...vrátit se domů, ale kde je doma? Co mi tam bude připomínat syna...? Dokážu v tomhle věku a stavu začít úplně znovu...?

...no jo, já vím, že jsou lidé, kteří mě mají rádi a kterým na mě záleží a není to o počtu, jak mi také řekla sestřenka...to všechno vím...

   Překvapilo mě, že včera volal kamarád z chalupy, jestli si nepůjdeme někam sednout, když bude ten Valentýn, no, nešli jsme, mám neschopenku, ale bylo to celkem milé, že si vzpomněl. (Jak jsme si tak chvíli po telefonu povídali, tak mě něco napadlo, ale vůbec nevím, jestli by se to dalo realizovat...kdo ví...)

   

... ráno trochu nasněžilo a bylo to moc hezké, i když tady v Praze se sníh nikdy neudrží ani do odpoledne. Během vycházek jsem vyřídila jednu věc pro ségru, jsem za to ráda (a paní v tom obchůdku byla moc milá). Jinak mi už docházejí síly, nedokážu už dál (do nekonečna) vysvětlovat, proč dělám některé věci tak, jak je dělám. V okamžiku, kdy přestanu poslouchat své pocity, tak to rovnou mohu "zabalit". Žádná další síla už mi nezbývá...

... sice bych za svůj výkon získala "Ptáka bludišťáka", ale podařilo se mi (s nápovědou) :-) najít kadeřnictví, kam jezdí moje ségra a během vycházek se nechat obarvit a ostříhat. No, vypadám podobně, jako od "své" kadeřnice a jsem schopna si i připustit, že kdybych se trošku namalovala...jenomže na tom pramálo záleží...

...fyzicky se cítím o hodně lépe, psychicky :-(, ale jak o tom mám mluvit a s kým...? Vážně nemám pocit, že by mi pomáhal pobyt mezi lidmi nebo práce. Doma, mezi čtyřmi stěnami, se zrzavou potvůrkou na klíně se cítím v bezpečí, ale jakmile vyjdu ven, mezi lidi...tak se úzkost stupňuje...

...včera mi psala T..ka, že vůbec nemá pocit, že by se cítila líp, že jí každý říká, že čím více času uplyne, tím to bude lepší...samozřejmě jsem se jí to snažila aspoň trochu "vymluvit" = vlastně vypsat, ale na férovku, mám to stejně, někdy mám pocit, že čím více času uplynulo, tím se cítím hůř. Nejhorší na tom je, že vůbec nevím, co mám dělat, neumím se na nic těšit, prostě netuším, jak "ven". Jasně, měly bychom se snažit, ale jak??? Jde to vůbec???

....probudila jsem se z toho snu, ze snu, kdy jsem seděla vedle svého syna, mluvila s ním, prohlíželi jsme si fotky...vděčná, že jsem slyšela jeho hlas, který už půl roku nikde jinde slyšet nemohu. A byla jsem neskutečně vděčná za to, že se mi něco takového zdálo...

...volala sestřenka, že se její dceři včera narodila holčička :-), je už potřetí babičkou a zase jsem byla tak moc vděčná za to, že se blízkým lidem rodí děti, že je všude okolo naděje...a taky volala mamka...

...jsem vděčná za ségru a neteř, které jsou stále v kontaktu s mou dcerou a vím, že se má na koho obrátit (protože pro mě je pocit, že mi přisuzuje nespravedlnost, fakt hodně bolestný, ale vyvracet jí její názor nebudu, věřím, že na to jednou přijde sama...(Díky netu vím, že je v pořádku, užívá si krásné výlety a to mi k spokojenosti stačí). Paradoxně, díky té neskutečné bolesti vím, že je pro mě nejdůležitější, že lidé, které miluju a mám ráda, jsou v pořádku a zdrávi, víc nepotřebuji, nenutím nikoho, aby mě vídal a trávil se mnou čas, stačí mi ten pocit...

   Byla jsem se na chvíli projít venku, už je skoro jako na jaře, ptáci zpívají...

....na hrudi mě tlačí, jako bych tam měla položený šutr...půl roku je málo na odraz ode dna...kolik je dost...?

 

 

 

....bolí mě hlava, bolí mě v kříži...od nervů a nebo proč vlastně?  Na nebi úplněk...a půl roku ode dne, kdy zemřel můj syn...

...návštěva kamarádek M a J, měla jsem důvod upéct (banánové muffinky), vypadalo, že se povedly :-), v té krátké době, kterou mám vymezenou na vycházky jsme se procházely po Letné ozářené sluncem...byla jsem tak ráda, že přijely :-), přivezly s sebou milé drobnůstky, ale nejvíc mě potěšila knížečka pro praneteřinku :-). A úplně nejvíc jejich konstatování při prohlížení vzpomínkové fotoknihy "... to byl tak hezký kluk...", a hodný, říkám si pro sebe v duchu...pokaždé, když se podívám na tu fotku, kde se směje i očima, tak mu ten úsměv oplatím, i když se mi chce brečet...posílám mu ten úsměv TAM někam...

 

... konečně jsem si oholila nohy...a zašla vynést tříděný odpad (když mám ty vycházky)...a promluvila cca 3 slova s odečítatelkou plynu...říkám si, jestli bych měla někomu napsat nebo zavolat, ale kdo by na to byl zvědavý...chodí mi (nevyžádané) e-maily ze Slevomatu a Trenýrkárny, že jsem už dlouho nic neobjednala...to jim mám jako napsat, že jsem objednávala pro syna a ten je mrtvý..., že trenýrky a "meníčka" nemám pro koho objednávat...

 

...a tak je mi pořád zima, i když jsem schovaná pod dekou...a ještě týden si pobudu doma...Bude mi vůbec někdy líp? Budu se líp cítit?

To, že ještě musím v práci dodělat to a ono...to jsou mé představy a předsevzetí, než "najdu" jinou cestu a rozhodnu se, že "takto už opravdu ne"...Jen kdybych věděla, jak se rozhodnout a pro co se rozhodnout...?

...mamka je úplně jiná, než já a vždycky jsme jiné byly, díváme se na život úplně z jiných úhlů, ale nemyslím si, že mě nemá ráda...má - po svém...

....nekoupila jsem si zmrzlinu, ale dvě knížky, je to to jediné, co si ještě kupuju s chutí a nadšením (kromě zmrzliny :-D)

...dnes měl být "světový den bez mobilu", mrzí mě, že jsem se bez něj neobešla, kolikrát mě napadá, co všechno nám jeho vynález "dal" a naopak "vzal". Jenomže to všechno je zase jenom hra na "kdyby..."

   

 

...člověk by měl mít radost i z toho, že lidé okolo něj mají radost a tak ji mám :-), včera se ozvala dobrá kočičí kmotřička :-), jednak adoptovali nádhernou kočičku z útulku a druhak (no, nejspíš to pořadí má být přehozené) očekávají tento rok 3 radostné události...moc jí to přeju a všem (je v tom i trocha smutku, protože její mladší syn je stejně starý jako ten můj...). A taky nemocný syn kolegyňky dělá pokroky, což mě těší neméně. Přece jen se ději okolo nás věci, za které můžeme být životu vděční

 

 

...konečně jsem vyžehlila tu hromadu prádla, vybarvila antistresovou omalovánku a odhodlala se objednat nákup, sama bych to ještě nějak vydržela, ale bez granulí by nejspíš propukla kočičí revoluce (takže mám i zmrzlinu :-( :-) a zase peru...a taky se dívám na Tv (což v době, kdy chodím do práce běžně nedělám)...

...mamce se ozývám většinou první, ale je to asi jediný člověk, s kterým hlasově komunikuji (kromě Královny), jinak občas někdo napíše (většinou T...ka, pravidelně teta D. kamarádky M a J), dcera se neozývá. Život je o lásce a odpuštění, řídím se tím, ale někdy je lepší mlčet...

...přemýšlím, pořád, sama totiž vím nejlépe, co mi víc pomáhá a naprosto přesně vím, že ježdění v MHD a pobyt v práci, ve které jsem už přestala vidět smysl, to nejsou...

...musím něco udělat, něco vymyslet a odrazit se ode dna, jenomže nevím, kde začít, protože všechno je provázané se vším. (Tak něj maličko tuším, že podobně se mohl cítit syn, nevěděl kde začít, protože všechno bylo provázané se vším). Stal se (dost možná) obětí slova "MUSÍŠ" a toho, že tahle náročná doba lidi od sebe vzdaluje a odcizuje. Rodiny se rozdrobily, lidé žijí osaměle nebo ve dvojicích a každý se bojí svými bolestmi a starostmi někoho obtěžovat, protože si představí, že ten tlak, který působí na něj, působí i na jeho nejbližší (dalo by se klidně napsat nejvzdálenější).

...ráno sněžilo, sice s deštěm, ale sněžilo, kromě holubů bylo vidět na větvích stromů i sýkorky, kolikrát, v běžném životě, máme čas si takových věcí všimnout...?

...rozkvetl druhý šlahoun orchideje, ale bohužel, chtěla jsem ho upevnit a ulomila jsem ho :-(, tak to dopadá, když člověk chce přetvářet přírodu k obrazu svému...to mám poučení pro příště...

 

 

... sleduji v TV pořady k 200.letému výročí B.Němcové, pokušim se vařit z toho, co doma najdu, úspěšně odkládám žehlení :-(, dobrala jsem atb (ale problém stejně budu muset později řešit)..., vytáhla jsem pastelky a pustila se do antistresové omalovánky :-) a přemýšlím, pořád...přemýšlím, jestli se dalo něco udělat??? Je lehké hodit vinu na jiného...ale kde vlastně jsou kořeny všeho, kde...?

 ...na sebe vesele kašlu, mohla bych si oholit nohy, dát pleťovou masku, nalakovat si nehty...jenomže mi to tak nějak nepřijde podstatné

    ...podařilo se mi něco uklohnit ze zbytků, které jsem doma našla, T..ka mi přivezla nákup, dokonce i Královna se chovala přátelsky (asi zmerčila ty konzervičky, které jí přivezla)

...seděly jsme, povídaly a hledaly důvody...nenapadlo by mě, jaké věci syn řešil...nikdy se mnou o tom nemluvil...nechtěl mi přidělávat starosti...tahla největší a nejnekonečnější jich nakonec,vydá za celý stoh...na venek to vypadalo jako banality, koho by napadlo, že si všechno bere až tak? 

   Už nemůžeme nic, jen s tím žít......

...kéž by to T...ka dokázala bez berličky alkoholu, i když, sama nevím, jestli jsou sladkosti lepší berličkou...?

   

... tak jo, je mi trochu líp, atb zabrala, ale stejně nevím, co mi doopravdy je, asi v tom hodně hrajou roli i nervy a stres...

...trochu jsem dnes uklízela...pomalu dojídám zbytky...nechci nikoho otravovat s žádostí o nákupy (i když T..ka zítra nejspíš něco přiveze)

...včera jsem volala s kamarádkou z K.V., asi bych vážně neměla nad vším pořád přemýšlet, ale udělat někdy to, co udělat chci. (Nejhorší na tom je, že já vlastně ani nevím, co bych pro sebe měla chtít a jestli je správné vůbec něco chtít). A kdyby, tak to bude o samém: "pomozte mi najít práci, pomozte mi najít podnájem, pomozte mi přestěhovat se..." A pořád mám v sobě tu šílenou zábranu, vzpomínám si, jak moc mi chyběli naši, když byli ode mě tak daleko... a teď bych tady dceru měla nechat??? Co když mě bude potřebovat.

...držím ze všech sil pěsti synovi své kolegyně a taky tetě D, která má velké trable se sousedem

...říkám si, že pomalu bych se měla začít zbavovat věcí, které nenosím, nepoužívám, nečtu...musím se k tomu odhodlat a začít je třídit, třeba ještě někomu udělají službu. Vážně si myslím, že nemá smysl mít věci jen proto, že je mám. Nejspíš vezmu nějakou krabici a nechám ji naplněnou u baráku (viděla jsem to tady už víckrát). Co si budou chtít lidé rozebrat, to si rozeberou a zbytek vyhodím. Tenhle rok je vhodný na vyhazování přebytečných věcí, tak se o to pokusím

 

 

... tak mám atb, ale vlastně ještě nevím, co mám...myslím jako, z čeho mám problémy. Každopádně jsem dnes zvládla zavést moč na bakteriologické vyšetření (2x jsem se musela zeptat na cestu, ale "dala" jsem to). Horší je, že jsem musela zrušit zítřejší sezení u psycholožky.:-. Snad to vše nějak zvládnu, akorát v práci mají smůlu. Zase jsem u slůvka "kdyby"...kdybych nedojížděla přes půl Prahy a několikrát nepřestupovala a neprofukovalo mě v metru, tak bych se obešla i bez neschopenky, ale...

...v teple pod dekou se cítím přece jenom líp, i když ta zima co je ve mě...to vědomí, že když vyhovím jednomu, tak ublížím druhému a naopak. "Není na světě člověk ten, aby se zavděčil lidem všem" a ani to tak nechci. Nechci být nespravedlivá a předem podezíravá.

   V dobrém myslím na lidi okolo sebe...a hrozně moc se mi stýská po synovi...

 

... vidím to na cestu k doktorce, asi nějaký zánět nebo co...od Vánoc se to jen zhoršuje a minulý týden v chladovce tomu dodal...v práci moc rádi nebudou, ale nějak to "nedávám"

... na stole mi voní "kávová" svíčka od ségry, dočetla jsem knížku o karmě...vím, že nepůjdu cestou nelásky, zloby a něčeho podobného

 

 

 

 

 

 

....udělaly jsme si se ségrou pyžamový den (nebo skoro dva) :-), objednaly si sushi a skoro jsme nevylezly z postele. (Stejně tak, jako se Královna, téměř po roce, nastěhovala do svého košíku, protože nejspíš myslela, že se jí do něj napakuje ségra). Pokecaly jsme si, vyměnily názory, prostě byl to celkem fajn a klidový víkend. Akorát se fyzicky necítím nejlépe, ale tak nějak se mi to moc nechce řešit. Jo a taky jsem byla ve sklepě zalévat muškáty, ségra stála u dveří (sklep fakt ani trochu nemusím).

   Čtu tu knížku, co mi půjčil kamarád z chalupy..."Zlo plodí zase jenom zlo...karma je zdarma a dožene člověka, ať chce nebo nechce". Docela tomu věřím, stejně jako tomu, že vyvázat se z karmy může člověk jen odpuštěním a dobrem. Neudělala jsem v životě dobře spoustu věcí, nebyla jsem vždy ke každému spravedlivá a teď nejspíš "sklízím".

 

 

...nejraději bych dceru pořád držela v náruči, vím, je to nesmysl, ale cítím to tak...a možná, že bych ráda držela i T...ku (představuju si, že v ní je nějaké spojení se synem)...jenomže nikoho držet nemohu, jsou dospělé a mají svůj život

...na Zbr-vi cítím klid, ale představa, že je mi tam pořád zima...no, třeba to bylo tím, že jsem byla větší část dne v chladovce nebo tím, že v přízemí je prostě víc zima a taky, často ta zima jde někde zevnitř, jako by z duše...nebo co...

Jsem s dcerou, jsem tak ráda, že s ní jsem, ale vím, že je to jen na krátkou chvilku, že žije s někým jiným a něčím jiným...

Je fajn jet do práce ze Zb...vi, i když zrušili nějaké spoje, ale nemusím do metra a hlavně, pořád nepřestupuju z jednoho dopravního prostředku do druhého.

   ...ta masáž dneska mi fakt ulevila...

....v poslední době cítím hlubokou pokoru před myšlenkami lidí, říkám si, že každý má právo se chovat tak, jak to cítí, prožívat věci tak, jak prožívá...to, že někdo dělá něco jinak než já, přece neznamená, že to dělá špatně...prostě to dělá po svém...přemýšlí po svém...cítí po svém...

pročítám spoustu článku na netu a už mě vážně iritují rady, jak mám žít, co si mám myslet atd. Sama se budu snažit si dávat pozor na to, abych někomu říkala "...měla bys...nejlepší by bylo...na tvém místě...", maximálně mohu říct - podle mého názoru...nic víc, protože nikdo nemůže být na místě někoho jiného...

.

...

 

 

 

 

....nějak jsem dnes žádná pozitiva neviděla :-(, tedy, když pominu tulipány a svíčku (v momentálně nejoblíbenějším svícínku od kamarádky R.).

Po šesti hodinách v práci už byla bolest bederky k nesnesení a konverzace kolegů a kolegyň o tom, jak se co na sebe váže či neváže k neposlouchání...( a to mě čekaly ještě 2 a půl hodiny :-( ), ptala jsem se sama sebe, proč tam vlastně jsem??? Nikoho už neživím, lede sebe a představa, že tam trávím hromady a hromady času, jen abych mohla zaplatit střechu nad hlavou a nakrmit Královnu, tak ta mi připadala k nesnesení. Žádný smysl jsem v tom fakt neviděla...A co by se stalo, kdybych si vzala půl roku neplaceného volna a jen tak žila, jezdila, chodila, fotila a vnímala...? Jenomže mohou si tohle dovolit ti, co nemají vlastní střechu nad hlavou a většinu svých peněz rozdali nebo věnovali na střechy jiné?...toť otázka

Vzpomněla jsem si taky, jak syn miloval přírodu, lesy, pozoroval světlušky a "poslouchal" ticho...třeba TAM tohle všechno je a naopak TAM není to věčné "ještě musíš to a pak tamto!!!"

   Při cestě domů mě zarazil mladý žebrák v metru, měl s sebou psa, asi je něco špatně, když mi toho psa bylo víc líto než jeho...nedovedu si představit, že bych někde vláčela Královnu, aby jí bylo zima, foukalo na ni, jen aby se nad námi někdo slitoval...nevypadal, že by nemohl do práce (ten žebrák), prostě svět na ruby...

   Před školou tady jsem viděla dva malé kluky, tak odhadem druhá třída, vlekli batohy, futrály s kytarami (každý jednu) a ten menší ještě pytel (možná s přezůvkami), "...ty to máš dobré", řekl jeden z nich, "máš už jen kytaru, ale já mám ještě sbor...", tak nějak mi jich zabylo líto. Lidé si pořizují děti, ale svůj čas namísto s nimi tráví v práci, aby je mohli poslat do kroužků, do kterých děti vlastně ani nechtějí...(a nebo chtějí, ale nevědí o tom, protože přece rodiče rozhodují, co je a není dobré...) V jak divné době to žijeme...? A ještě máme pocit, že děláme to nejlepší, co umíme...Opravdu děláme?

   Začala jsem číst tu knížku od kamaráda z chalupy. Je od nějaké terapeutky a popisuje návraty do minulých životů...co je možné...a co není...? Stále více otazníků. Opravdu se dějí věci tak, jak se dít mají? Má to nějaký význam? Opravdu???

 

... prý je dnes nejdepresivnější den v roce, ještě, že to na netu napsali, jinak bych měla pocit, že se "smíchy potrhám"...

...nemůžu usnout ani s 1/2 prášku na uklidnění, prostě, pokud vím, že ráno vstávám v půl páté, tak má spánek smůlu...a když už konečně...zdá se mi o mamce, o dřívější nejkámošce a posléze to pokračuje náznakově lehoulince eroticky (to, když do děje vstoupí nejlepší přítel, tomu totiž, i ve snu věřím a vím, že nebude nic "chtít"). A potom zazvoní ten praštěný budík :-(...

...a chce se mi brečet, když stojím celou cestu mezi davy lidí v metru...a když při cestě do práce stále musím chodit oklikou, protože rekonstrukce trvá a trvá a trvá...

...ale na druhou stranu vidím, že studenti fakt začali ukízet :-o, dokonce jeden z nich dělá i práci, které se léta letoucí nikdo, kromě mě, nedotknul...

...a při cestě z oběda potkávám "Velkou sestru", která tady byla u doktorky. Kruci, život  fakt není fér a nejvíc nefér je k těm, kteří si to vůbec nezaslouží!!! Kdyby to tak šlo, tak bych jí nasměrovala do cesty kouzelnou babičku i s kouzelným dědou a ještě prince na koni Zlatohřívákovi s ptákem Ohnivákem na rameni...

...a taky se pozdravím s Vědmou, nechci ji otravovat, ale tak moc bych si přála nahlédnout TAM někam do NĚKAM...tam, kde není logika a konec nekončí...

...jistota je, že vím, co budu pár následujících dní dělat. Ráda? To už je jiná věc...a co se bude dělat za měsíc...jako by se dalo něco naplánovat....

   ...pár tulipánů pro radost...a svíčka ve skleněném svícnu...a teplo zrzavé potvůrky...a kamínky, které šíří vůni esencí...a voda ze včerejší studánky, která chutná úplně jinak,než ta z kohoutku, vážně je sladká :-)...a hořká čokoláda s oříšky, kterou bych si měla, raději, odpustit :-(...a sms-ky, co na ně vlastně ani neumím odpovídat, protože srdce mě bolí mnohem víc než bederní páteř a naražená ruka...

 

...vzala jsem si dovolenou, jeli jsme s dcerou a jejím přítelem do Beskyd, kde žije neteř s rodinou, mají nový, nádherně zařízený dům, samozřejmě, že mě napadlo "kdyby...". A mají překrásnou devitiměsíční holčičku, je úžasná :-), (kéž by...). Každopádně jsem moc šťastná, že se jim daří a že tohle štěstí může s nimi sdílet i sestra se švagrem a mamka.

   První den návštěvy jsme s dcerou a jejím přítelem jeli do Trojanovic a z nich sedačkovou lanovkou na Radhošť (byla jsem tam kdysi pradávno na jaře...nikdy jsem na to nezapomněla...). Ovšem, tehdy jsme to vystoupali pěšky. Na Radhošti sníh, hustá mlha, ale i tak tam bylo krásně, když pominu hromadu stánků a lidí (na Prahu to, ale nemá :-) - naštěstí). Došli jsme k soše Radegasta a pak ke kostelíku Cyrila a Matoděje (Nejvýše položený kostel v republice). Dokonce se mohlo i dovnitř :-). Bohužel mě na zpáteční cestě srazil nějkaý kluk na bobech, takže mě ještě stále bolí pravá ruka,na kterou jsem spadla. V pozdním odpoledni jsme se u neteře setkali ještě se sestrou, švagrem a mamkou a oslavili neteřiny narozeniny.

   Druhý den jsme všichni, i s neteřinou rodinkou jeli do Rožnova, projít "Dřevěné městečko" a "Valašskou dědinu". Spousta objektů není v zimě přístupná, ale i tak to bylo krásné. Venku slunečno a mrazivo :-). Věřím, že se tam u nás na Moravě dceřinu kovanému Pražákovi líbilo. V pozdním odpoledni se dcera s přítelem vracela do Prahy a mě odvezl neteřin manžel k mamkce do H...na. (Nádherně a s velkým vkusem zařízený dům a úžasná holčička - výhra).

  Plánovala jsem si, jak si užijeme s mamkou klid, zajdeme do kavárniček (samozřejmě, že jsme zašly), pokecáme atd. Mamka si však pozvala svou sestru. Proti tetě vůbec nic nemám, jen mi vadí, že kouří a to je v bytě, kde není balkón, tak trochu problém. 

   Též jsem se viděla s tetou D., která měla narozeniny, pozvala mě do kavárniček a do nově otevřené vinárny. Úžasná je kavárna s galerií, kde prodávají skleněné věci, z té jsem vždy unešená.

   Zašla jsem ke kamarádce R., u té jsem byla skoro šest hodin, povídaly jsme si, vypily nějaké víno (docela dost), vyměnily si dárečky. (Ten skleněný svícen ve tvaru Anděla je úžasný, právě mi tady v něm hoří svíčka...). A domácí povidla jsou fakt super :-).

   Jednu noc jsem spala u sestřenky v H...vce, dlouho do noci jsme kecali (ještě s jejím manželem) u vína, ráno udělala perfektní snídani a jeli jsme se podívat na jejich novou zahrádku.Mají též krásně zrekonstruovaný byt, v podobném stylu, jako má neteř zařízený dům, jednoduché a čisté tvary :-)

   Poslední odpoledne jsme zašly s mamkou do muzea na "ještě" vánoční výstavu a pak do zámecké kavárny.

   Cesta do Prahy byla delší o půlhodinové zpoždění, četla jsem si knížku (nádraží v O...vě je plné prapodivných lidí :-(), doma mě nadšeně přivítala chlupatá potvůrka :-).

   Dnes mě kamarád z chalupy pozval na minivýlet ke studánce se "živou" vodou a pak na kávu.

Abych byla objektivní, tak chodily i smsky z Hájů, byl i telefonát

 

 

...něco se mi daří a něco ne, myslím v práci. Některé nové vzorky fakt nemusím, vůbec nevím, co se z nich vyklube a jak budou reagovat. Mohlo by mi to být jedno...není...

...přála bych si, aby byl v práci někdo, kdo v případě, že nebudu schopna ráno sesbírat sílu a pevnou vůli, zafungoval pro "mého doktora" a já nemusela být ve stresu, že když to neudělám já, tak to neudělá nikdo. (Některé věci, ale najednou "jdou", např. se konečně ustanovily služby na jednom speciálním pracovišti, takže už nemusím "šílet", že pokud nepřijdu, tak je tam zavalí binec...)

...byla jsem na Hájích...dostala jsem hezky zabalené maličkosti (hlavně, že jsem nic nechtěla) a samozřejmě průpovídky, že musím jíst teplé jídlo apod.Takový prapodivný pocit, když mě "maminka" nenechá odnést ani talíře, natož umýt nádobí. (Masáž chodidel...letmou pusu...vestu,aby mi nebyla zima...), jenomže já si připadám tak na 150 let, ošklivá jak noc...nedokážu si představit, že mě někdo drží v náruči..., že mě ještě někdo může vůbec držet v náruči, když můj syn nežije...nedokážu vysvětlit proč, ale prostě jedu spát domů a přitulit se ke své bláznivé zrzavé potvůrce...

...dceru jsem neviděla od Vánoc, až včera...zašly jsme na takovou minivečeři, asi je lepší být někde, kde člověka obslouží, v jiném prostředí...nejraději bych ji pořád držela v náruči a nepouštěla, i T-ku bych tak nejraději držela, jako bych chtěla někam "dát" tu lásku, kterou nemůžu dávat synovi...

....5 měsíců...už tak dlouho není "tady" s námi, nemůžu v práci vzlykat nahlas...když doma otevřu skříň, tak vím, že ji sestavoval on, najdu jeho ponožky, které tady jednou nechal...sedím u stolu, který přivezl a sestavil, na židli...všechno mi ho tady připomíná...do nekonečna: PROČ????

 

...nespím...nespím...a pak zazvoní budík...nejraději bych si přikryla hlavu, otočila se na druhý bok a kašlala na to...vůbec nevím, co mě drží, abych to neudělala?

...tak nějak zase vyplňuju nějaké podklady (celkem ráda), přijímám přání k novému roku (je to zvyk) a sama přeji stejně...rozhodnu se, že si prostě vezmu příští týden dovolenou...(pan doktor R. se moc netváří, vymýšlí strategie, jak vše stihnout, ale nakonec mává rukou, že se to dodělá až pak). Ne, že bych ho nechápala, ale ve srovnání s nekonečnem smrti jsou nějaké dny...týdny nebo měsíce nepodstatné...

...společný přípitek, který organizuje šéf (dokonce se dostaví i pan ředitel), po dlouhé době vykládáme s p.sekretářkou, je to příjemné...kolegyně Portugalka rozdává jakousi jejich specialitu (něco jako štóla, ale není to štóla)...doktor R. rozdává přebytky jejich domácího cukroví...občas si říkám, kdyby tahle práce a tihle lidé (někteří) byli někde jinde než v Praze...

...doma cvičím...zapaluju svíčky (a vonný vosk od ségry :-) )...přichází kontrola karmy (plynové) a diví se, že tady v baráku skoro nikdo nebydlí. Já už se ani nedivím, za ty skoro dva roky jsem se o tom přesvědčila (hlavně, že nejsou byty...)

...moje nejmilejší spisovatelka si taky přála dostat prstýnek s kamínkem...nakonec si ho koupila sama...já jsem si ho ještě nekoupila, nevím, jestli ještě čekám na toho pravého a nebo vím, že sama sebe zatím ještě tolik "nemiluju". A kdo ví, zda kdy budu...jediný prstýnek, který jsem důsledně nosila a o kterém jsem věřila (možná naivně), že byl darován z lásky, jsem loni na jaře ztratila...) nosil štěstí a potom...potom už bylo všechno pryč...

...jen tak jsem si vzpomněla, když jsem dávala citrón do čaje (mám šťavu vymačkanou v miniskleničce od pečeného čaje, poslední dáreček, který mi syn s T-kou přivezli ze své poslední společné dovolené, už mi ji ani nestačil dát...). Napadlo mě, že pokud by to, co se stalo, bylo dlouhodobě plánované, kupoval by nějakou pozornost z dovolené??? Na některé otázky nebudu nikdy znát odpověď, ale nedokážu si je přestat klást...

...je svátek Tří králů, dala jsem nějaké penízky na charitu...

    

 

 

...šílený sen o dceři, nechci, aby se mi zdály takové věci, nechci!!! Jasně, rozhodil mě telefonát bývalého manžela, když měl o dceru strach, protože byla v místě, kde je špatný signál, ale budu se už vždycky bát. Nechci se bát, nechci tyhle negativní emoce v souvislosti se svými nejbližšími!!!

 ... trochu jsem uklidila a vyrazila do Šárky, prudký výstup do kopce a pohled dolů...a obloha "na dosah ruky", mám ráda takové úniky z města a čím méně lidí potkám, tím lépe. Dívám se okolo, fotím a jdu...okolo krku synovu "palestinu" a na rukou jeho rukavice...Proč jsme spolu víc nechodili třeba i po Praze...? (Práce, prosperita, prachy... Alfa a Omega našeho světa...často myslím na to, kolik věcí se vlastně "podepsalo" na konci mého syna a je mi z toho strašlivě smutno v duši).

   Raději budu dceru bombardovat sms-kami, než aby měla pocit, že na ni nemám čas, ať si klidně myslí, že otravuju, raději budu kontaktovat T-ku, ať si klidně říká, že to přeháním...budu posílat mamce fotky, ať si je třeba nemá čas prohlížet...už NIKDY nedopustím, aby si mí blízcí mysleli, že je pro mě něco důležitějšího než oni. (Nevím, třeba si to syn nemyslel...ale nevím ani, co si myslel...)

...jsem ráda za každou milou a příjemnou věc, která se mým blízkým přihodí a jsem ráda za zrzavou příšerku, která mi večer spí na klíně

 

...víkend...dny, kdy se snažím fungovat, dny, kdy se normálně vyspím, nevím proč, ale když vím, že nemusím strašně brzy vstávat, tak nemám se spánkem takové problémy, dny, kdy se snažím si aspoň něco úplně jednoduchého uvařit a kdy nutím sama sebe jít ven, dívat se okolo sebe a procházet se, třeba i v dešti...raději nepřemýšlet, jestli jsem se svým životem spokojená...ještě, že mám zrzavou potvůrku a knížky...i když, kolikrát ani nevím, co vlastně čtu - takový únik z reality to je...

 

...většinou vždy, když vím, že mám ráno hodně brzy vstávat do práce), tak v noci skoro nespím, takže tohle nebylo nic nového ani v tomto roce :-(. Docela ráda jsem dělala pro "mého doktora" podklady pro konečnou zprávu. Nevadí mi administrativní práce, tabulky apod. (Po pravdě, baví mě to víc, než to, co běžně dělám). Mám ráda vyhledávání věcí, kompletování jich do tabulek, zapisování...a taky focení, tvůrčí práci, prostě to, k čemu se člověk musí nějak odhodlat, zviditelnit se, něco risknout a právě to neumím...

...nemám pocit, že by se něco zlepšovalo...stýská se mi pořád a cítím čím dál tím větší prázdno. Nechce se mi reagovat na věty typu "to přejde...to chce čas...to otupí..." TO PROSTĚ BOLÍ a žít s tím je neskutečně těžké a složité, každý den je těžký, každá hodina...to neustálé přesvědčování sama sebe, že "tady" mám "být", že tu mám nějaký "úkol" apod. (Chodím v košili, kterou mi jednou koupil syn s T-kou k Vánocům a ve které u mě spává ségra, mám tak pocit, že jsem nějak s nimi...nosím synovu "palestinu", jeho rukavice...aspoň trošku aby byl se mnou, aspoň v těch věcech...).

   Vlastně jo, mám i radost, protože mi psala jedna z kamarádek, že se u nich uklidnila rodinná situace a to jsem jí celou dobu (ještě s více lidmi) moc a moc přála. Přece jen se některé věci dějí tak, jak se dít mají ...

 

  ...včera jsem se nějak dočkala půlnoci, dívala jsem se na "Titanic", mezítím zavolala ségra, "Háje" a sestřenka J. S každým z nich jsem mluvila docela dlouho a tak za šíleného bouchání petard a odbíjení hodin v TV přišel nový rok. Mockrát jsem během toho večera a noci brečela...

...napila jsem se proseca, pošeptala někam "nahoru" přání, zavolala dceři, která byla někde na Letné, napsala krátce T-ce, která byla někde s kamarádkama a ještě hodinu trvalo, než se Královna odvážila vylézt z pod postele a zaujmout své místo ve velkém pelíšku...

...a nastalo slunečné ráno, jako pokaždé, když nemusím vstávat do práce jsem si zacvičila a vzhledem k tomu, že se poslední dny necítím zrovna nejlépe, vůbec nikam se mi nechtělo a vůbec nic se mi nechtělo, jen pít teplý čaj a být zalezlá v posteli a číst si...a brečet...

...okolo poledne zavolal kamarád z chalupy, že mi doveze ořechy, nebylo zbytí, musela jsem vylézt, hodit si na vlasy suchý šampón, udělat improvizované občerstvení ze zbytků a upozornit ho, že mi není nejlépe, takže nejspíš nikam na ohňostroj nepůjdu.

...nakonec jsem byla ráda, že přišel, připili jsme si na nový rok zbytkem proseca, povídali jsme si (je neskutečně ukecaný), ale snažil se mluvit o věcech, které by mě mohly zajímat...dokonce mi přinesl i maličký dáreček...nakonec jsem byla ráda, že přišel, aspoň jsem tady nebyla celý den úplně sama. Dokonce jsem přemýšlela i o tom, že kdyby mi bylo líp, tak bych asi na ten ohňostroj i šla..

....jo, taky musím přiznat, že je i ve svém věku pořád pěkný chlap...jenomže já jsem celá nějaká vygumovaná a vůbec neumím přemýšlet v takových souvislostech, prostě mi to nejde...ale je fakt, že sem přijel po 24 hodinové směně, je to od něj hezké

....po jeho odchodu jsem se donutila zajít aspoň vynést prázdné lahve (byly za hodně dlouhou dobu, ale kdoví co si myslel, když tady viděl vyskládané u linky samé flašky od vína...) ...a zajít zalít muškáty do sklepa, to je je vždycky velké rozhodnutí, protože sklep je pro mě noční můra, ne, že bych se něčeho bála, ale vždycky si vzpomenu, když jsem tam byla koncem předloňského roku se synem pro stromeček...

 

 

 

 

 

 

...konec je za pár hodin...

 

...poslední dny a hodiny tohoto roku...ještě jsem se zvládla (včera) zajet podívat k dceři na krásně nazdobený stromeček, ještě jsem v práci dodělala poslední úkoly (musím říct, že by mi naprosto vyhovovalo, kdybychom byly na celém pracoviště tak 2-3 a v Praze stále tolik lidí, co tyhle dny :-)

...ještě mi zavolala spolužačka z průmyslovky (moc mě potěšila), ještě se ozval kamarád z chalupy, ještě se ozvaly "Háje", potěšila mě "Královnina" dvorní hlídačka tím, že si pořídili kočičku z útulku, ještě nadšeně volala mamka a vyprávěla o svátcích u neteře a o maličké pravnučce, volala ségra :-)...

...taky jsem se včera trochu vyděsila (nebudu sem psát čím, ale rozhodilo mě to, skoro to už nevypadalo jako náhoda...)

...tolik Silvestrů jsem byla sama...(nerada nechávám Královnu samotnou, když venku blázní blázni s petardami, od doby, kdy jsem po operaci byla nucena zůstat doma jsem zjistila, jak hrozně se bojí a raději se vždy zařídím tak, abych byla na Silvestra s ní)

...tolik Silvestrů jsem byla sama...ale vždycky se ozvaly děti,třeba po půlnoci nebo druhý den dopoledne...čeká mě nejhorší ze všech Nových roků, protože syn se neozve u nikdy...nechci s nikým mluvit, jenom brečet...

...ale jo, udělala jsem si na malinký talířek jednohubky, koupila proseco...ale šťastná a veselá fakt nejsem...nemůžu být

...vždycky jsem čekala na půlnoc, byť jsem byla sama a dívala se z okna a myslela na děti a "posílala" jim v myšlenkách lásku a přání všeho dobrého...já vím, že je spousta lidí, kterým to přeju, ale...s tím ALE...se nedokážu smířit

 

...třetí den samoty...

....tak trochu dobrovolné a tak trochu nucené. Určitě by se našel někdo, kdo by mě neodbyl, kdybych se zeptala, jestli můžu přijet, ale mě se ptát nechtělo...na svátky by měla být pohromadě především rodina a tolik jí zase nemám...

.. dopoledne jsem se vypravila na procházku, trochu jsem váhala, jestli si stoupnout před Hradem do fronty (kontrola), ale nakonec jsem to udělala a udělala jsem dobře, protože hradní nádvoří byla krásně vkusně vyzdobená, stejně tak, jako stromeček u katedrály (přispěla jsem na SOS vesničky...). (Přispívám i na opuštěné kočky, celkem pravidelně, aspoň tak, jak si mohu dovolit...). Sluníčko svítilo a mezi samými cizinci jsem se cítila tak nějak oddělená od světa. Škoda, že kromě mrazu nebyl aspoň malý sněhový poprašek, ale tak už to tady, v Praze, chodí. Pomalu jsem došla až ke Strahovskému klášteru a domů...

....dokonce jsem si nenamazala k obědu chleba, ale udělala oběd se zbytků, které jsem našla v lednici, vyžehlila jsem prádlo a nachystala se zítra do práce. Na adventním věnci dohořívá další svíčka...(vlastně bych takhle sama byla i kdyby se žádná tragedie nestala. Loni to bylo podobné, osamělé procházky a kočičí společnost..).Kdybych to chtěla doopravdy změnit, tak bych se snažila...nesnažím se...

 

 

...kdybych tak věděla...

 

...co mám dělat. Venku je hnusně šedivo, takže pokud půjdu někam na procházku, tak to bude jen proto, že se k tomu donutím, abych neseděla doma mezi čtyřmi stěnami. Nebudu lhát, nejraději bych si zalezla do postele, s knížkou, zbytkem vína a datlemi. Jen nevím, jestli je to ten nejlepší nápad.

...vyprala jsem, možná bych měla žehlit...jenomže se mi do toho nechce, stejně tak, jako nemám náladu si namalovat nehty a nebo udělat masku. A to je relax, prosím...! Po pravdě, nemám náladu ani na tisíckrát viděné pohádky...

....někde mají sníh, ale já nejsem někde, ale v Praze...skoro bych řekla, jestli by nebylo lépe v práci (tedy, pokud by byla tvořivá a neprobíhala tam letitá rekonstrukce :-( )...

... tak nějak asi už nikdy nedokážu pochopit, jak jsem se mohla hroutit z toho, že jsem oplácaná, ramenatá, že se nelíbím chlapům, kteří se líbí mě, že se se mnou někdo rozešel...nepochopím, jak někdo může vyvádět kvůli chlapovi (asi jsem taky někdy vyváděla).

...no, vždyť já vím, že ty lidi to bolí, je to jejich nejvyšší hranice bolesti...vím, že by bylo necitelné se tomu smát a říkat, že je to jen banalita, ale pro mě to, fakt, banalita je

...nechci být tvrdá, zahořklá, nevnímavá, ale nevím, co udělat, abych taková nebyla? Nevím, jak dosáhnout toho, abych ještě uměla cítit nadšení,vzájemnost a pochopení?

 

 

 

...

...zase samota a zase Praha...

 

...ale jo, dojedla jsem zbytky, zašla do obchodu pro pár věcí a hlavně, procházela se, po skoro opuštěné klášterní zahradě, u kláštera. Počasí šedivé...samota šedivá...jenomže přece jsem se nemohla válet celý den s knížkou v posteli...a nebo mohla? Na druhou stranu byla ta procházka moc fajn, člověk si v přírodě vážně vyčistí hlavu...i když některé myšlenky bych z ní nevyhnala, i kdybych obešla zeměkouli...:-(

...nikdo mi nevolal...nikomu jsem nevolala...musím to zvládnout, nebudu přece otravovat lidi, co si užívají rodinné svátky

...taky jsem mohla uklízet nebo žehlit, ale když jsem měla tu dovolenou, tak mi to připadalo tak trochu morbidní...

...ještě pořád svátky...

 

...doma už je to o něco horší, venku slunečno, po sněhu ani památky, chlupatá příšerka se neustále tulí a čekala mě příprava slavnostního oběda pro dceru a jejího přítele. Nejspíš se mi i docela povedl, i když nebyla kachna ani husa, ale hovězí se špenátem a bramborovým knedlíkem (knedlík byl z obchodu :-) ). Předala jsem jin malé (jedlé a pitné dárky), povídali jsme si, oba vypadali šťastně a dcera měla krásný řetízek s přívěskem (kámen lásky), přivezený z velké dálky. (Také já jsem dostala z velké dálky sošku). 

...bylo mi s nimi dobře...celé dopoledne předtím jsem si prohlížela synovy fotky a brečela...mám pocit, že nikam a k nikomu nepatřím...a do Prahy nepatřím určitě...

 

 

 

 

...jsou svátky...

 

...nikdy už nebudou takové, jako bývaly, nikdy se už nemůže vrátit to, co jsem pokládala za samozřejmost, i když jsem byla v posledních deseti letech nesmírně vděčná za své děti, děkovala jsem z ně "nahoru", stejně ...

...sehnaly jsme s dcerou jmelí, povedlo se nám upéct vánočky (vzpomínala jsem při tom na babičku, na jednu svou kamarádku, se kterou jsme pravidelně pekly), pomohla jsem dceři připravit bramborový salát, moc jsem si přála, aby měla se svým přítelem krásné Vánoce (což se, aspoň jak jsem viděla na fotkách a podle toho, co psala, podařilo).

   Byla jsem ráda, že je mamka obklopená velkou rodinou...

....poprvé jsem byla úplně bez nejbližší rodiny, podruhé v životě se mnou neslavila svátky moje holčička a podruhé (a už navždy...) se mnou nebyl můj syn

...jely jsme se synovou přítelkyní do Mariánek, abychom ujely Vánocům...ale čekal nás vyzdobený hotel

 

(musím podotknout, že vkusně), dost velké zmatky okolo organizace slavnostní večeře :-(, společný stůl se šťastnou a spokojenou rodinou (možná měl ten pán pravdu, jak jsme tam všichni seděli a čekali a čekali, protože lidí bylo hrozně moc a obsluha nestíhala a organizace nebyla z nejlepších, že pořád někam spěcháme, pořád očekáváme nějakou akci a když se nic neděje, neumíme posedět, pobýt spolu a nechat věci plynout...), koupání v bezvadném bazénu, dlouhá túra (kterou vymyslela T-ka) do blátivého krpálu (nedalo se nevzpomenout na syna), dančí obora, kamenná rozhledna (poprvé jsem si nechala ujít výstup až na její vrchol) a park miniatur, kde T-ka nejvíc hledala hrad Kokořín..., taky setkání s jejím a synovým společným kamarádem (starým mládencem), který má v Mariánkách rodinu a sešel se s námi na vrcholu toho krpálu (a pozval nás na svařák). 

...došlo mi, že T-ce nijak pomoct nemůžu, že chvilkové nadšení z daňků, z toho, že se dívá z okna maličké rastaurace (od hořících kamínek) na "Karlštejn" zase přehluší smutek v očích a potlačované slzy. (Sama jsem je taky potlačovala). Nemůžu jí pomoct, nemůžu ji před ničím ochránit a nejspíš se jí nemůžu ani přiblížit...možná jsme měly být každá jinde...kdo ví...

...při nekonečném čekání na večeři jsem se snažila i konverzovat se spolusedící rodinkou, snažila jsem se vidět na tom pobytu i hezké věci, třeba pěkně rekonstruované koupelny, příjemnou masáž, odpolední opékání buřtů a svařák...Ta túra každopádně byla úžasná a dokonce chvílemi svítilo i sluníčko, na závěr jsme tam procházely mezi sochami z pohádek a za kapličkou jsem si zazvonila na "kouzelný" zvoneček...pevně věřím, že...

....po nekonečné večeři jsme si otevřely skvělé víno od Velké sestry, ale dlouho jsme neposeděly, asi jsme každá chtěla být sama se sebou a se svými smutky...Byla jsem ráda, že dostala od jednoho ze svých kamarádů dáreček, který si měla rozbalit až večer :-). (Já si letos nerozbalila nic, ale tak nějak jsem to chtěla...)

....v den odjezdu už jsme stihly jenom bazén (tak nějak si říkám, že bych asi chtěla umět plavat, prý se to nezapomíná, kdysi jsem to uměla, ale už mi to nějak nejde...), při cestě vlakem se mi chtělo hrozně moc brečet, ale zvládla jsem celý ten pobyt bez prášku.

...vím, nebo tuším, že lidé okolo za moji bolest a smutek nemohou, že se chtějí bavit, slavit svátky, být pospolu, že tím, že budu na všem hledat to horší, tím ničemu nepomůžu, že když budu zatrpklá (možná že často jsem), tak mi to syna nevrátí...

...něco se mi na tom pobytu líbilo a něco mě zklamalo, ale tak už to chodí...teď jsem zase zpátky u chlupaté příšerky a nevím, nevím, co vlastně...

 

 

 

 

 

 

 

...mívala jsem ráda...

 

...Slunovrat, byl to pro mě magický čas, Slunovratem pro mě začínal nový rok a taky jsem vždycky měla jmelí...(teď mi tady visí na lustru to loňské, někde jsem přečetla, že se má vyměnit za nové, udělala jsem to poprvé, jinak jsem vždy na Hromnice jmelí sundávala a většinou symbolicky spálila. A kolik mělo kuliček, prý čím víc kuliček, tím víc štěstí, kruci...letos to krutě nevyšlo :-()...

....včera jsem měla sraz s kamarádkami, šly jsme na Adventní koncert, jako už tradičně, ráda jsem je viděla, i přes zákaz mi donesly dárečky, jedna aspoň maličkost z Afriky a druhá dárkovou kartu, když prý ne dárky. Znovu tady píšu, jak jsem vděčná za všechny přátele, kteří mi zbyli a za svou rodinu.

...koncert byl překrásný, koledy, ty zpívali i návštěvníci spolu s orchestrem, Mozart a končilo se "Tichou nocí" za svitu svíček. Tekly mi slzy, vzpomínala jsem na dceřiny vánoční koncerty, na to, jak syn nosil ze "Skauta" Betlémské světlo, na to, jak jsme byli jako rodina pohromadě...

...zatnula jsem zuby a aspoň trochu jsem to v bytě uklidila (když má na 2.svátek přijet dcera s přítelem), koupila jsem jim aspoň nějaké "jedlé" dárky, pustila jsem si Nohavicu a myslela na syna, jak mi sem hned první den přivezl postel a dal ji dohromady, jak jsme spolu sestavovali nábytek, jak mi loni dával do stojanu stromeček, jak měl rád dřevěné vánoční ozdobičky...

...proč, proč, PROČ???

...bojím se, že už nedokážu být vnímavá, vždycky,když slyším, jak si někdo na něco stěžuje mě napadne "vždyť je to přece banalita, určitě to má řešení...jen smrt je neměnná..." 

...proč jsem musela dostat od života takovouto lekci...a proč spolu se mnou i moji blízcí???

 

...ve vlnách...

...právě tak přichází bolest a nedá se před ní nikam utéct. V práci to bylo přesně tak, jak jsem čekala a proto jsem si už loni "naplánovala" dlouho před svátky dovolenou...když člověk plánuje, tak se Bůh směje, říká se...teď bychom byli daleko od Prahy, na chalupě, spolu se synem. Chtěli jsme tam mít letošní Vánoce...

...bolí mě bolest dcery, viděly jsme se ve středu na Zbr. a viděla jsem ji plakat, tohle období je pro nás, opuštěné, fakt to nejhorší. 

(...bolí mě i sms T..ky, která nedokáže spát a tak raději jede v pět ráno do práce...)

Pořád si říkám, že dobra je na světě daleko více než zla, ale zlo je prostě víc vidět...paní knihovnice, hodná sestřička při odběrech krve, která mě držela v náruči a zalepila mi vpich veselými náplastmi pro děti :-), kolegyně z práce, co mi přilepila na monitor dřevěnou ozdobičku (přesně takovou, jaké měl rád syn). Nejdříve se mi chtělo brečet, když jsem ji viděla, ale nakonec jsem ji dala doma k synově fotce...Velká sestra (kruci, taky už by to mohla mít jednodušší), co jsem jí nechala v práci šátek a ona mi láhev vína (s krásným andělským obrázkem), protože na vánoční večerek, na která šéf vždy zve i bývalé kolegyně, jsem nebyla schopná jít...a byla jsem vděčná všem kolegyním a kolegům (včetně šéfa), že mi nepřáli obligátní šťastné a veselé svátky. Jsem vděčná všem, kteří pochopili, že pro mě takové fakt být nemohou...

   ...obdivuji svou ségru a její kamarádku, jejich výrobky jsou pohádkově krásné :-), tohle fakt není práce, ale ta nejlepší zábava. Kéž bych jednou měla takovou práci...

...byla jsem u dcery a pomáhala jsem jí dělat "úly", konečně nám to šlo od ruky (konečně jsme to vychytaly :-)). Paradox, tak jsem si plánovala, že letos udělám synovo nejmilejší cukroví...(skoro nikdy se mi do něj nechtělo, protože bylo moc složité), tak jsem si říkala, že když budu mít tu předvánoční dovolenou na chalupě...jo, když člověk plánuje...

...jsem ráda za chlupatou příšerku, jak se ke mě tiskne :-), jsem ráda, že mamka teď tráví svůj čas s milovanou pravnučkou :-).

...bolí mě na hrudi a špatně se mi dýchá, připadám si rozpolcená, chtěla bych tady být s dcerou a zároveň bych chtěla "odejít" za synem. Tolik jsem toho v životě pokazila, třeba i v dobrém úmyslu...

 

 

 

...budu ráda...

 

...když tohle období bude za mnou, ty všudepřítomné dárky, rádoby dobrá nálada...prostě všechno to vánoční běsnění. Fakt nemám výčitky, že nepeču, nezdobím, nebalím dárky...prostě fakt NE

Jsem ráda, že mamka je ráda, protože je u ségry spolu s neteří a svou maličkou pravnučkou :-), s tím děťátkem je všechno veselejší a příjemnější :-)...

Nemám chuť nikomu odpovídat na vánoční přání, přeju všem lidem dobro, spokojenost, zdraví a lásku, ale nemám sílu to vypisovat...ti, které mám ráda to vědí...

Včera jsem přijala pozvání na koncert do jednoho krásného kostela, kde hrála hudba policejní a hradní stráže. Bylo to opravdu nádherné, obzvlášť sólo na klarinet, škoda, že v kostele byla dost zima. Potom ta prohlídka podzemních prostor, ale fakt stála za to. Vystáli jsme i frontu na výborný punč a dostal se na nás i kousek vánočního cukroví. Vytáhl mě tam kamarád z chalupy. (Stál u kostelní lavice, zatímco já v ní seděla). Nakonec jsem byla vážně ráda, že jsem šla, ono i ta atmosféra venku, s kašnou osvětlenou svíčkami v nazdobených sklenicích, byla krásná...jsem ráda, že jsme kamarádi...(vůbec si nedovedu představit, že bych ještě někdy byla součástí života nějakého muže, že by mě ještě někdo chtěl...měl rád...nedovedu...)

    S paní psycholožkou jsme taky zas o kousek pokročily...jenomže v mé minulosti je toho tolik bolavého...

....v práci je to pro mě děsné, hluk, prach, obcházení skoro celého baráku po venkovním schodišti, nějak to "dávám" čím dál tím míň. To prostředí mě tam fakt stresuje (samotná práce ani ne), ale to okolo je pro mě šílené a jsem ráda, když tam nejsem.

...dnes jsem potkala ve vestibulu "Vědmu", tak ráda jsem ji viděla :-), jak sama řekla, měly jsme se dnes pozdravit (protože nic, co by chtěla v kantýně neměli...)

...nejraději bych někam utekla, někam do ticha, do klidu, bez lidí, možná jen s chlupatou příšerkou...

 

 

...doba adventní...

 

 ...už pár let mi tahle doba nepřipomíná klid a mír, ale šílený konzumní chaos, nejraději bych se někam zavřela a neotvírala, ale nejde to...A nebo jde a já to nedokážu...

...v sobotu jsme se s dcerou vypravily do Kutné Hory, počasí nic moc, ale chrám Sv.Barbory, starobylé uličky, nádherná galerie s uměleckým sklem a maličké, přátelské adventní trhy. "...když byl svět ještě normální...", řekla dcera, při vzpomínce na naši poslední návštěvu tady. Náš život už vždycky bude rozdělený na "před" a "po". Vlastně by mi bylo úplně jedno, kde jsem, ale důležité bylo, že jsem s někým blízkým...

...včera už bylo hůř...v autobuse jsme se s dcerou držely za ruku...žluté růže...oběd u babičky tchyně...pomáhám s nádobím...babička pláče...někdy mám pocit, že už jsem vybrečela všechny slzy...bývalý manžel (aspoň, že se snaží být oporou pro dceru). 

...je mi jedno, že sedím v autě jeho nové ženy...bude pršet...nebude pršet? Na rozcestí na nás čeká synův kamarád, má na sobě jeho "maskáčovou" bundu. Jsem ráda, že ji má právě on, kolikrát jsem ji měla na sobě, když mi bylo večer na vandru zima...drobně prší...chci jít sama. 

... sníh roztál, všude leží jen mokré načervenalé listí, podivná nostalgie, nad lesy stoupá pára...těch růží je jedenáct (připadá mi to jako symbolika), jednu ke křížku (pro všechny pocestné a jako dar Andělům...), devět pokládám na kameny, které si přál mít na svém pozemku a přivezl si je ze Slovinska...jednu házím dolů ze skály...tam, kde se jeho popel smísil s pískem...zapalujeme svíčky, bývalý muž pokládá na skálu jmelí...nechávají mě o samotě...dívám se do dálky...obloha je tmavá, ale někde na západě se přes mraky prodírá slunce a tvoří nádherné obrazy...jako by to byl pohled TAM...někam...jako by to byla naděje, že někde TAM...V dálce je vidět hora Říp...

...pijeme čaj z kalíšků, které má synův kamarád s sebou, napadá mě, že bychom mohli jít ještě k symbolickému hřbitovu horolezců, k pamětní destičce...beru z kamenů jednu růži...po cestě začíná pršet...nejdříve drobně...šplháme se do prudkého kopce...v duchu vzpomínám na syna a "blátivé kopečky"...konečně nahoře. "Jiříku, dala jsem to, jsem statečná míma...", šeptám si...svíčička, která se nám nepodařila zapálit na skále, tady ve výklenku, hoří...ještě tu pořád visí "lezečky" jednoho ze synových kamarádů...prší víc a víc

...cesta dolů je náročná...kameny a mokré listí kloužou...už přímo leje...oblékám si pláštěnku, ale mokrá jsem stejně...než dojdeme k autu, jsme všichni úplně promočení...cestou vystoupí synův kamarád, nás s dcerou bývalý muž odveze na autobusové nádraží...(paradox, zavírají ho ve 2 odpoledne,v mokrých bundách je nám pořádná zima a v autobuse se skoro netopí). 

...původně jsme chtěly jet obě k dceři, ale představa, že se pak znova budu nazouvat do promočených bot je šílená, tak jedeme každá k sobě...

...vlezu pod horkou sprchu, udělám si čaj a chvíli sedím s Královnou na klíně, jsem vděčná za její hřejivou blízkost...pak telefon, jestli bych šla druhý den na koncert. Copak já vím?

...jsem neskutečně unavená, vyčerpaná, vybrečená..., nikdo mě nedonutí uklízet, chystat Vánoce, prostě nic, chtěla bych utéct z téhle reality...

 

 

 

...v předvečer...

 

...úplněk...určitě si něco přeju, ale...teď jsou všude jen samá ale..., před pravým okem se mi mihají pořád černé mžitky, je to ze stresu a nebo z něčeho jiného? Nevím...V práci se v tom kraválu vůbec nedá vydržet, ale co jiného dělat...Kolegyně mi dnes donesla zázvorový likér (můj se ještě louhuje na okně), je nadšená z mýdel mé sestry (to já taky :-) )

...mám na sobě flanelovou košili, ve které u mě spává sestra, dostala jsem ji od syna a jeho přítelkyně k posledním Vánocům na Zbraslavi...včera mi synova přítelkyně poslala fotku, jaké blahopřání a dárkovou tašku dostala od majitelů bytu, kde teď bydlí (obě jsme si vzpomněly na syna, jak by ho to potěšilo)...se slzami usínám a se slzami se probouzím...jak moc jsem ještě na jaře věřila, že zítřek bude jeden z nejhezčích našich dnů, už jsme měly s dcerou vymyšlený dárek...

   Dnes s dcerou v krizovém centru, úplně jako bych slyšela sebe, jak argumentuji (nahlas) a cítím se v právu proti své mamce. Nemůžu říct, že má pravdu, ale stejně tak nemůžu říct, že ji nemá...každá máme tu svoji. A úplně přesně chápu, jak se cítí a také to, že pochopit mě nemůže...Díky pondělní konzultaci jsem si totiž úplně přesně uměla představit, že ona argumentuje tak, jako já a já stejně tak, jak by argumentovala moje mamka. Sakra, vím, že ji mám nade vše ráda, ona to ví taky, ale představuje si, že ji budu mít ráda tím způsobem, jak by to chtěla ona. Přesně tak jsem si já představovala, že mě bude mít ráda moje mamka, tím způsobem, přijatelným pro mě...(Matky a dcery - nekonečné množství lásky a nekonečné množství emocí, opakující se rodinné příběhy...)

   Stály jsme na Míráku a pily svařák...pod stromečkem, blízko "Ludmily", nechtěla jsem myslet na to, že jsem měla dvě děti...ale nešlo nemyslet...

 

 

 

 

...nedokážu...

 

...vidět pozitiva, tedy, momentálně. Vím, že okolo jsou pěkné věci, příjemní lidé (maličká už sama sedí :-) ), ale teď na mě tak nějak více působí všichni ti, kteří na mě prskají v MHD a v práci, kteří vedou (zbytečně nahlas) nesmyslné řeči, prostě všechen ten blázinec okolo blížícího se konce roku a komerčních Vánoc :-(.

   Tak hrozně moc se mi stýská, že se to ani vypovědět nedá...nejraději bych si zalezla do postele ( i když třeba dnes jsem se trapně vzbudila ještě před 4 hodinou), přetáhla si deku přes hlavu, cítila v nohách Královnu a a schovala se před světem, před lidmi, před smutkem...

   Jiříku,..

 

 

 

 

 

 

...prokousat se...

 

...v neděli jsem se vypravila na Jižňák, jen tak, na chvilku, pokecat s maminkou, prohlédnout si fotky a samozřejmě muset večeřet a navíc sníst úžasný domácí čokoládový dort z oslav narozenin jeho ségry a neteře, ale u adventního věnce už jsem seděla doma, s Královnou na klíně

 

...je strašlivě složité mluvit o věcech zasutých v paměti, o nejranějších vzpomínkách, nazývat je pravými jmény...díky p.psycholožce (u které mám teprve teď pocit, že jsme se konečně "našly" )vidím svůj minulý život v trošku jiném světle, vidím jinak své dětství...(nebudu se tady o tom rozepisovat, protože jsou to věci tak citlivé a soukromé,že se o nich vlastně ani psát nedá... navíc se netýkají jen mě).

   Vím, že syna mi žádná terapie nevrátí, ale možná díky některým věcem lépe pochopím svou dceru a nastane tak posun, který třeba jednou ocení její děti a děti jejích dětí...

   Čas, kdy bych nejraději vůbec nechodila mezi lidi, protože doma, i když je to na Břevnově, který mi k srdci nepřirostl, se cítím spolu s Královnou v bezpečí, v bezpečí před předvánočním šílenstvím, které mě doslova ubíjí. Svátky lásky a pokoje! A v Ostravské nemocnici nějaký blázen (protože jak jinak takového člověka nazvat), zastřelil šest nevinných lidí :-(. Proboha, kde to vlastně žijeme? V jakém světě? Kde jsou nějaké hodnoty?

   Opravdu jsem uvítala návštěvu bývalé kolegyně H., už dlouho jsem si tak fajn nepokecala, (naposledy se ségrou) o všem možném, o věcech smutných i veselých. Ale i o její sbírce náušnic, o vnučkách, prostě takový ženský pel-mel. (Královna samozřejmě trucovala pod postelí).

   V práci se zbláznili a pokračují v nekonečné rekonstrukci. Přímo nad hlavami nám duní sbíječky a vrtačky. Jestli se v tomhle dá pracovat a soustředit, tak jsem královna krásy. Celý den mi třeštila hlava, fakt síla.

   

 

 

 

....zvládla jsem to...

...zvládla, i když na mě všechno "padalo", musela jsem si vzít půlku prášku, ale byly to dceřiny narozeniny a vím, jak mi sama řekla, že prožívá hodně podobné pocity jako já...(rezignaci, netěšení se na nic apod.). Racionálně jsem si opakovala, že ona za to přece nemůže, že měli s bráchou narozeniny skoro u sebe, že je vždy slavili společně. Už tak to bylo pro ni hodně náročné. 

   Musím napsat, že má skutečně úžasného partnera. Je z něj cítit takový klid...taková harmonie, neumím to popsat...možná jsem něco takového v životě taky cítila, kdysi dávno. A dneska už vím, že to je přesně to, co by měl člověk cítit...

"Kousla" jsem se a po troše bloudění vyzvedla na Hrdčanské její oblíbený karamelový dortík, který jsem jí tam objednala. (Další "dárek" tady nebudu prozrazovat). Její přítel přivezl svíčičky a tak jsme si vypili kávu a vyrazili na "tajný" výlet. Místo původního oběda někde v Praze naplánovali překvapení. (Kolikrát jsem si říkala, že je krásné, když o narozeninách dětí dostane nějakou pozornost maminka, která je přivedla na svět. A letos jsem "dostala" něco fakt nádherného). 

   Podle směru cesty mě vůbec nenapadlo, kam jedeme, až teprve, když jsem uviděla směrovku. (Abych nezapomněla, poprvé jsem jela v autě, které řídila moje dcera. Nemůžu napsat jak, protože řízení fakt nerozumím :-) ). Tajil se mi dech, když jsem uviděla ten velkolepý, nedostavěný gotický chrám...často jsem si přála se tam podívat...a žádná fotka ani popis se nedokážou přiblížit skutečnosti. Klenbu tvoří sama obloha, která měla v tom zimním odpoledni nepředstavitelné barvy, díky probleskujícímu slunci. A člověk stojí, cítí se pokorný, ale zároveň osvobozený, cítí harmonii, klid, jakési vnitřní štěstí (navzdory všemu) a nad majestátními pilíři poletují ptáci a ztrácejí se v oblacích. V těch ptácích byla naděje, měla jsem pocit, že jejich let "odněkud" sleduje můj syn, můj táta, že tam nějakým způsobem jsou spolu s námi...Těžko popsat, co přesně jsem cítila, ale nebyl to beznadějný smutek a bolest...

   ...nejraději bych tam byla a byla...čekala na první hvězdy...na jaro..., ale studený vítr a zima nás "pophnaly" dál.

Nějakým způsobem jsme přišli na to, že nedaleko stojí jeden z nejznámějších menhirů - Kamenný pastýř. Další neskutečný prožitek. Rovina, zorané pole, zvláštně zbarvená obloha, ze které občas spadlo pár kapek, pár vloček, ale zároveň ji osvětlovalo zapadající slunce a jen ten čnějící kámen. Ani tyhle pocity popsat nedokážu, ani své prosby a myšlenky...jako by se člověk dotkl věčnosti, jako by byla jen země, obloha, podstata všeho a ostatní věci byly jen pomíjivé...

...nakonec jsme dojeli do jednoho krásného městečka, překrásně vánočně ovětleného a vyzdobeného. "Dýchal" z něj klid a mír a pohoda (a pro mě nostalgie...). A tam, v domě, jehož stavba se datuje po roce 1500 mají pivovar, kde výborně vaří.  Tam nás dcera pozvala na pozdní narozeninový oběd. Už jenom ta příjemná obsluha (oproti lhostejné a nabubřelé Praze) byla velmi příjemná.

   Za tento den jsem byla hluboce vděčná, stejně tak, jako za přítulnost chlupaté potvůrky, která mi seděla večer na klíně u televize.

 

...fakt nemůžu říct...

a dokonce ani napsat, že bych teď něco zvládala, ještě tak možná v práci...ale jak už to u nás v práci léta chodí, buď člověk neví, kam dřív skočit a nebo nemá do čeho "píchnout", většinou neexistuje nic moc mezi tím, teď bylo, momentálně, nejspíš jen chvíli, to druhé období. Nemůžu říct, že by se tam ke mě nechovali hezky, to fakt většinou chovají. Jedna kolegyně si se mnou docela často povídá, snaží se mě přivést na jiné myšlenky, ale nějak mi to teď, vážně nejde...

   Jsem vděčná za mamku, která mi volá, za ségru, které moc fandím v jejím podnikání, za dceru, za lidi, kteří pro mě najdou pár milých slov, třeba i jen psaných, ale...

...většinu času zadržuju slzy a nebo je rovnou utírám. (Dokonce i dnes u doktorky. Taky byla na mě, spolu se sestřičkou, moc milá). Všichni mi říkají, že mám ještě dceru, já vím, že ji mám, taky jsem za to nesmírně vděčná, ale...měla jsem dvě děti, dvě! První narozeniny, které bude dcera zítra mít sama...vždycky jsme jejich narozeniny slavili společně, měli je šest dní po sobě...

   "když člověk ztratí rodiče, přichází o minulost, když ztratí dítě, přichází o budoucnost..." Někde jsem četla, že matky synů mají před sebou těžkou zkoušku, musí zvládnout nechat syny jít svou cestou, musí jim nechat svobodnou vůli...(Myslím, že to mají i matky dcer, ale bylo to spíš myšleno tak, že velmi často se synové více rozumí s matkami a dcery s otci). Vždycky jsem se snažila přijmout rozhodnutí svých dětí, nikdy bych jim nebránila odejít do ciziny, pustila bych je, smířila bych se se sebevětší dálkou, ale ta dálka, ve které je teď můj syn (jeho duše), tak ta je k nepřekonání a k nesmíření...

 

 

 

 

...říká se tomu...

 

...jet na setrvačník...a tak jedu. Jasně, kdybych chtěla tahle všechna písmenka někde zveřejnit, tak nebudou nikoho zajímat. Každý si rád přečte něco, co má happyend:-), jako, že jsem se odrazila ode dna, vydala jsem knížku a nebo aspoň uspořádala výstavu fotek, zhubla 20kg a našla lásku. No, taková knížka by asi spadala do kategorie sci-fi :-).

   Nevím, jestli se mám "prát" s tím prázdnem v sobě a nebo se jím nechat pohltit? Ráno se mi nechce z postele, v práci ze mě nějaká ta činnost prostě "vypadnout" musí a doma..., ale jo, udělala jsem druhou dávku zázvorového likéru, každý den cvičím, ale k více činnostem se dohrabat nedokážu. Kdyby aspoň byl podzim nebo jaro a dalo se chodit ven. Tedy, ne, že by dnes nebylo krásně, to bylo, ale než se dohrabu domů, tak už padá soumrak.

   Pravda, západy a východy slunce, stromy, příroda, to je tak asi jediné, z čeho se ještě dokážu, aspoň trochu, radovat. Jinak si vůbec nedovedu představit, že bych se uměla na něco těšit, že bych si přála si něco hezkého koupit (třeba na sebe), že bych se ještě chtěla (a mohla) někomu líbit...prostě nedovedu...

 

 

 

... moc to nedávám...

 

...teď fakt ne,,,vánoční výzdoba, lidé okolo nakupují dárky...někteří už mají světýlka v oknech. Říkám si, že se musím radovat z milých lidí, z příjemných vět některých kolegů a kolegyň, z pochval oblečení...prostě, že se musím snažit, ale už jen slovo musím mi nahání hrůzu...

   Teda, I-ka mě fakt vyděsila a nic mi neřekla...až teď napsala, že se příšerná diagnźa nepotrvdila. Díky všem dobrým silám!!!

   Někdy si vzpomenu na svoje mladé kamarády, co už je, nejspíš, nikdy neuvidím, no, možná, že už neuvidm ani ty staré.

   Měla bych být hrdá na sestru, která byla ohodnocená jako nej pracovnice. Však taky jsem, hlavně na to, co dokázala i v jiných sférách, než jen v práci :-).

   Nedokážu teď nemyslet na syna...sedím v metru nebo v tramvaji a tečou mi slzy...vím, že mám dceru, mamku, ségru, zbytek rodiny, T-ku, Královnu, pár přátel, ale...pořád mám v sobě to šílené prázdno po něm...

   

 

...nejkrásnější roční období...

....teď si říkám, jak pro koho...tedy, ne, že bych ostatním nepřála, aby prožili tenhle čas co nejkrásněji :-)

...pořád je mi zima...dnes u psycholožky zase pláč...některé její postřehy jsou zajímavé...ale na některé otázky nejspíš nikdy nenajdu odpověď...

...prý se nedá řešit víc věcí najednou, musí se postupně, na otázku, že vůbec nevím, jak dál žít odpověděla, že prostě ze dne na den, nic moc neplánovat, snažit se zvládnout každý jednotlivý den, že prosinec je obzvlášť těžký na tyhle věci...

   Dnes mě potěšila mamka, když jsme spolu telefonovaly :-)

   Chtěla bych po příští návštěvě psycholožky zkusit jít do práce (zatím se mi to nepodařilo), ale říkala, že prostě pomalu, jak to budu cítit...

   Doma jsem akorát vyprala a takové drobnosti, nějak se mi nechce do žádného úklidu a vůbec do ničeho, možná je fakt lepší být v práci, jen kdyby to nebyla tak dlouhá doba a to dojíždění tak komplikované

 

 

 

 

...když není čas...

 

...jsou chvíle, kdy na psaní není čas, ale ne, že bych psát nechtěla...

...v práci jsme se studentkou dokončily vše, včetně měření, další úkoly už jsou na ní a já se opět budu muset věnovat něčemu jinému.

Přijela ségra, dokonce zvládla i ("díky" kolizi tramvaje s osobákem, cestu metrem a přestup mezi linkami), je tisíckrát jiná než já, ale přesto jedna z nejbližších. Povídaly jsme si, popíjely zázvorový likér a víno, dojala mě "Andělkou", kterou mi přivezla, abych tady prý nikdy nebyla sama. Mrzelo mě, že nepřijela mamka, ale pochopila jsem, že by pro ni, tahle jízda na otočku, byla opravdu hodně náročná.

   Jely jsme na večeři se švagrem a dcerou a jejím přítelem (a zase jsme spolu s dcerou začaly mluvit :-) ), na zpáteční cestě jsme šli přes Staromák, kde už byl rozsvícený stromeček. 

...po návratu, ovíněné a "olikérované" jsme si kreslily na nohy henou podivné ornamenty a před večeří jsme si zase nalepily na předloktí ornamenty :-). Tyhle věci jsem nikdy nedokázala s nikým jiným než svého času s nejkámoškou a se ségrou...tak to prostě JE

...ségra nejsem já a já nejsem ségra, ale můžeme spolu brečet a smát se...dnes ráno, hned po probuzení mi docvaklo, že úplně nejhorší ze všeho je očekávání. Očekávat od druhých, že se budou chovat tak, jak bychom se v dané situaci chovali my. To nejde, nemůžeme to po nikom chtít, kdybychom očekávání ze svého života vypustili, vážně by se nám žilo mnohem líp...

   Na výstavě psů jsme se sešli se švagrovou ségrou, její krásnou dcerou a jejím přítelem,z mladých zářila zamilovanost a my starší jsme si chvíli popovídali a pak se rozloučli.

...odpoledne přijela dcera a vyráběly jsme spolu adventní věnce, pak jsme si zapálily první svíčku a seděly u ní. Poprvé za x let mi nepřišla sms-ka, jaký mají krásný věnec v Le-nech, vždycky jsme si je posílali a syn vždy nezapomněl dodat, že oni mají určitě ten hezčí :-)...

   Moje dcera je pro mě nejvíc na světě, ale nezanevřu na synovu přítelkyni, protože ona byla ta, se kterou žil, která byla součástí jeho života...

...tenhle měsíc bude hodně, hodně bolestivý...

 

 

 

 

 

 

...tak se to v životě střídá...

 

...nejspíš je to pravda, ale ... stejně tak, jako, že všechno je otázka priorit, s tím souhlasím, je...jenomže jsme nahnáni do toho křeččího kolotoče a šlapeme a šlapeme, i když víme, že nemůžeme nikam dojet...hlavně rychle, nestagnovat! Takže na jaře kupujeme plavky, na podzim už se na nás valí zimní boty a čepice a sotva zmizí reklama na školní potřeby v září, už nás zaplavujou vánoční světýlka...prostě rychle, rychle, kupovat, dělat, nic nezmeškat...koho to nebaví, kdo nestíhá, má smůlu, většina to tak má nastaveno, takže hurá a "šlapat" v kolotoči...

...zrovna včera jsem tady psala, že mě to v práci celkem někdy i baví, ovšem dnes, když jsem měla místo jedné studentky rovnou dvě (i když jedna z nich je velmi samostatná) a k tomu ještě vlastní práci ("nástřel"), takže jsem netušila, co se z toho vyklube.

   Možná před "TÍM" by mě potěšila poznámka jednoho z kolegů, že mám jeho nehasnoucí obdiv, pronesl to po mém improvizovaném vysvětlování práce v angličtině. Ovšem, nevím, jestli tím bylo myšleno to, že jsem schopna takhle improvizovat v jazyce, který mi fakt nejde nebo, že jsem schopna mít zaučovat studentku a nebo prostě jen to, že jsem se nezbláznila a nehrabu někde listí, pod dozorem statného ošetřovatele. Tak dobrá budu upřímná, konkrétně od něj mě to fakt malinko potěšilo,ale stejně, jako většina nehezkých holek bych nejvíc uvítala pochvalu, že mi to sluší :-). (Jenomže to už není možné...)

   Dnes byla nádherně barevná obloha...takový zvláštní pozdně podzimní den...konečně, aspoň na chvíli, zmizela ta depresivní šedá. 

 

...není nutno...

....aby bylo pořád veselo, jenom nesmí býti smutno...tak to tedy je skoro pořád, ale přece jen...obšas si říkám, že kdyby nebylo toho šíleného vstávání a cestování do práce, tak bych možná (NĚKDY) byla i ráda, že tam chodím. Občas se tam i zasmějeme a je pravda, že nejvíce lidí, kteří mě "drželi" patří a patřilo právě do téhle práce. Dokonce jsou někdy opravdu milí i ti "mlaďoši". (Tím teda fakt nechci říct, že by snad byli pořádnější :-) ).

   Dnes cesta na Zbr-av do knihovny, paní knihovnice je též pokaždé velmi milá. Nejraději bych tam zůstala a v klidu si četla, ale vzhledem k okolnostem jsem to "otočila" a v pozdním odpoledni už jsem byla doma u chlupaté příšerky a jala jsem se filtrovat zázvorový likér, který jsem měla deset dní na okně. Vzpomínala jsem při tom na babičku E. a na její vaječný koňak:-). Likér jsem filtrovala přes plátěný kapesníček obháčkovaný krajkou, dostala jsem jich od ní (ještě před svou svatbou) celou sadu a tenhle se zachoval. A aby to bylo fakt stylové, přelila jsem ho do skleněné karafy, kterou jsem si vzala od ní na památku. (Patřila k prvním výrobkům sklárny, ve které jsem hned po škole pracovala).

   Kdyby...kdyby...kdyby...kdyby Jiřík žil, pořád čekám, že zavolá, přijede...tak neskutečně moc mi chybí

 

...nějak se to nelepší...

....občas si říkám, že přece jen ta práce není tak špatná, sice zdaleka nestíhám to co dříve, ale aspoň semtam vidím nějaký výsledek

...tak moc se mi stýská...nejhorší na tom je, že už je to navždy...jak se blíží synovy narozeniny a Mikuláš a Vánoce...tolik, tolik vzpomínek na tohle období...vím, jsou to hezké vzpomínky, ale i přesto bolí...když slyším, jak se kolegyně baví o dárcích, o společném pečení, tak se mi chce pořád jenom brečet...a doma taky...

 

 

 

...možná se to tady mělo jmenovat jak nežít...

   ...vážně už nemůžu, všechno, co řeknu, budiž použito proti mě. 

Včera večer jsem byla ráda za podporu sestřenice, která mi zavolala, prokecaly jsme spolu víc jak hodinu :-).

Dnes psycholožka odhlehčila setkání zmínkou o mém sladěném oblečení (to se zmiňovala i ta předchozí). Tak jsme se tomu společně zasmály, protože říkala, jak opravdu "žensky" se oblékám. Jasně, z nouze ctnost, protože si kupuju jen kombinovatelné věci, kterých mám hodně poskrovnu (kvůli odpadům a kvůli své nestandardní postavě). "Musím nosit sukně a šaty, protože s mými rameny a krátkáma nohama v kalhotách vypadám úděsně" a nebo si aspoň tak připadám..., takže tak asi...

   Další hovor už tak veselý nebyl, ale jelikož se nemluvilo o mě, tak to tady rozepisovat nebudu.

Domů jsem opět dorazila naprosto vyčerpaná a fakt mě uklidnila hodinka s Královnou při solné svíčce a s oddechovou knížkou (tedy, uklidnila trochu...).

   Přišly balíčky - jedna fotokniha a kalendář. Znovu jsem si prohlížela fotky svého syna, jeho tvář, oči, smutný úsměv...jak se s tím naučit žít?

   Dcera se mnou sice mluvit nemíní, ale nakonec odvezla Královnu na veterinu, neboť to ubohé zvíře za mě prý nemůže. "Ubohé" zvíře prý málem sežralo veterinářku, takže mimo injekce žádná kontrola neproběhla, chjo.

Podařilo se mi dát dceřinu příteli s sebou domů aspoň klobásu, naštěstí si ji vzal a nemusela jsem použít větu , "že přece za nic nemůže..."

   

 

 

... kde brát...

 

...kde brát sílu? Kytka krásně voní, namalovala jsem další šátek, prošla se okolo Lorety, čtu si oddechové knížky a většinu času mi spí na klíně Královna...

...o ničem dalším psát nebudu, snažím si to k sobě "nepouštět", ale už nemám kde brát sílu na neustálé konfrontace...

 

 

...přes veškerou snahu...

.... často věci nejdou tak, jak bych si představovala. Nezbývá tedy, než je přijímat tak, jak jdou...

...těšila jsem se na návštěvu T-ky, kterou jsme měly domluvenu už asi dva týdny předem. Měla jsem dobrý důvod uklidit, provonět byt a uvařit polévku a druhý chod.Dokonce jsem upekla pár listových šneků.

   Přijela, oběd jí chutnal, přivezla s sebou víno, sýry, kytku mých milovaných frézií a povídaly jsme si, hodně emotivně, protože při některých větách nejde udržet slzy...

....vím, že nemám holky nutit k setkávání se spolu a už se o nic takového nesnažím, návštěva tedy byla dohodnutá v době, kdy jsem věděla, že dcera má program...jenomže program se z nějakého důvodu nekonal a já, jak při návštěvách nevnímám telefon, jsem si nevšimla jejích zpráv...no, tak mi v kuchyni u stolu seděly dvě rozbolavělé holčiny a já si připadala jako koordinátor, protože jsem se snažila střídavě oslovovat jednu i druhou a "škvařila jsem se ve vlastním sádle". 

   Moc dobře to nedopadlo, nejsem si jistá, že by existovalo ideální řešení, tekže jsem si před spaním a brzy ráno opakovala slova ze ČTYŘ DOHOD: "Nejsem zodpovědná za ničí pocity", "Neberu si nic osobně" a "Dělám věci tak, jak nejlépe umím"... 

 

 

 

...dál...

....snažím se přežít dny...vím, za tohle by mě Ivka moc nepochválila, mám žít a ne přežívat...

...někdy si říkám, že je i dobře chodit do práce, se studentkou mluvící anglicky fakt není moc prostor na jiné, než pracovní myšlenky...a někdy se i zasmějeme (prozatím nám všechna práce vychází).

...jo, to bylo  řečí, že nic nového...kdepak "můj doktor" :-), už máme zase nějakou novinku, kterou jsme ještě nikdy nezkoušeli a samozřejmě, že mě nejspíš ukecá na to, že se ji pokusím dokončit do konce příštího týdne. No, uvidíme...

...taky je fajn, když přijede někdo z venčí, kdo u nás dříve pracoval, pochytil trochu češtinu a úplně spontánně člověka obejme a ptá se, jak se daří...ale pravda taky je, že by mi úplně stačilo být v práci tak 4-5 hodin (dvě na dojíždění) , fakt by to bylo, na můj nynější stav, akorát.

   Uvařila jsem dnes dýňovou polévku, jako, vaření mě nebaví a už vůbec ne jen pro sebe, ale aspoň občas bych něco ukuchtit mohla...když už letos nebude pečení a žádný šílený předvánoční úklid

...sakra, Velká sestra má trable, pořád si říkám, jak je možné, že ti nejlepší lidé mají nejvíc starostí, kdo to takhle "rozděluje"? Fér to teda není, to ani náhodou.

Královna si klidně chrápe, růžičky ještě pořád voní...jenom, jak se blíží Vánoce a narozeniny dětí, tak si říkám, že bych udělala nevím co, aby syn byl tady, na světě... Jak se s tím mám naučit žít??? Nevěřím, že je možné se to naučit...

 

 

 

...podzim...zima...nevlídno...

 

...snažím se vidět aspoň malinká pozitiva...třeba, že mi zase pokvete orchidej, ale je toho opravdu málo...a nebo se málo snažím...? Jenomže jak?

   V práci se držím tak do oběda, pak už se cítím hrozně unavená, ale prostě to je tak, jak to je...

...nevěřícně se dívám na vánoční výzdobu ulic, na fb už "banda" peče cukroví. Tak nějak si říkám, jestli ještě není příliš brzy, vždyť ještě neskončil listopad, nezačal Advent a lidé už šílí. Příští rok už budou nakupovat dárky začátkem prázdnin...svět se zbláznil...

Dnes oslava 30.narozenin jednoho kolegy...pořád budou okolo mě lidé, nemůžu se schovávat před světem, lidé budou slavit, bavit se, radovat. Na chviličku jsem tam šla, popřála a pak se (tak trochu) vymluvila na studentku, kterou mám na starost. Bála jsem se, abych to "ustála", protože tyhle kulaté narozeniny by měl za pár týdnů můj syn...

...tolik věcí mi ho připomíná...tolik..

 

 

 

 

...utíkají dny, týdny, měsíce...

 

   ...a každý další den je jen dalším dnem bez syna...když vidím na displeji telefonu jeho jméno, tak na okamžik propadnu bláhové naději, že se stal největší z možných zázraků, ale bývá to jen jeho otec, který se občas ptá, jak se mi daří. Jak se může dařit matce, které chybí dítě? A chybí i jemu, vím to...bylo to naše první dítě...

   S dcerou jsme včera byly v kině, na takové pohádce, ale jsem ráda za každou chvíli s ní. (Už nikdy nebudu nic pokládat za samozřejmost...). 

   V práci si někdy připadám jak ten křeček v kolotoči, ale už jsem se ozvala a řekla, že potřebuji zvolnit tempo. Nejhorší jsou rána, když nevyspaná zamačkávám budík a chystám se do studené tmy venku. Zrovna dnes jsem si položila otázku, jestli by mi nebylo TAM někde líp...

Kolegyně má vážně nemocného syna. Proč se těm nejmilejším a nejhodnějším lidem dějí ty nejméně příjemné věci? Proč jsme tak bezmocní vůči vyšším záměrům?

   Paní psycholožce z centra se šátek moc líbil (skoro od samého začátku jsem věděla, že první šátek, který namaluji "po", (ale nevěděla jsem, jestli vůbec něco namaluji), bude pro ni a věděla jsem, jaké bude mít barvy. No, ale kdybych neměla za sebou krátký rozhovor s "Vědmou", tak by mi to trvalo mnohem déle. 

Také dnes volala mamka, vím, že mě má ráda tak, jak umí a že se snaží. Měla jsem radost, že zavolala.

   Jak se blíží prosinec a synovy narozeniny, tak je ten smutek větší a větší a nejspíš nejen pro mě (podle toho, co psal bývalý manžel)

 

 

 

 

 

 

 

...šlo to zvládnout líp...?!

 

   dneškem se nejspíš pochlubit nemůžu...jela jsem k nové paní psycholožce, venku lilo jako z konve a moje orientační schopnosti jsou hodně mizerné. Dcera mi vždy pošle staženou mapku, bohužel, prostě jsem ještě nikdy žádnou mapu nepochopila a teď nenastala vyjímka :-(. Dle svého systému vždy jdu ve směru výstupu z tramvaje či busu (ulice se jemnovala jinak), pokračuji tedy v protisměru. A navíc jsem se zeptala a měla štěstí, hned první paní mi správně poradila a protisměr byl správná volba. Pak, že nemám Andělíčka strážníčka. (Úplně živě si představuju, jak se syn někde TAM chytá za hlavu a taťka si mumlá cosi o "vemenu z kvočny"...no, každopádně, našla jsem to a včas :-).

  Čekárna mě fakt neuchvátila, ale řekla jsem si, že se nemůžu řídit vzhledem čekárny (jasně, soukromá ordinace by byla asi trochu jiná...jenomže mi ji nemá kdo sponzorovat)...

   Paní psycholožka, těžko říct, takový neutrální dojem (jenomže u mě je to hodně o zvyku a to jsem byla na tu "svoji" v centru, kam chodím už třetí měsíc) a za to, že je blondýna nemůže...asi to bude tím, že s blondýnami moc nepřicházím do styku.

...nejhorší na tom bylo odříkat to všechno znovu...znovu si tím v duchu projít (jenomže bez toho to asi nejde, jak mi bylo na závěr řečeno). Brečela jsem, brečela jsem hodně, rozbolela mě hlava, nedokázala jsem pak jet do práce...přijela jsem domů, snědla cosi z pekařství a zalezla do postele...spala jsem až do odpoledne, úplně "vyšťavená...další sezení za týden...

...teď pere pračka, v troubě se peče zelenina k večeři, je mi tak nějak...ani vlastně nevím jak...

....tak trochu...

 

   tak trochu ve mě zůstalo nějaké to kouzlo, které ze sebe vyzařuje "Vědma", zašla jsem nakoupit, rozmístila po bytě kamínky pokapané vonnými esencemi (což jsem odkoukala od jedné kolegyně :-) ) a je to vážně příjemné, růže, které svěsily hlavičky jsem nevyhodila, ale udělala z nich zajímavé plovoucí dekorace. Zašla jsem se, po hodně dlouhé době, projít do Petřínských zahrad. A tentokrát jsem se o víkendu cítila spokojeně, třeba když mi Královna seděla na klíně a já si četla knížku, kterou mi před časem půjčila T-ka.  

   Druhý víkendový den jsem plánovala Zbraslav, ale všechno bylo nakonec jinak. (Snažila jsem se totiž vyrobit fotoknihy ze synových fotek. A díky mému prastarému noťasu to vůbec nebylo jednoduché :-(, 2x mi "chcípnul", poprvé v polovině druhé knihy a podruhé už při jejím dokončení :-(, takže jsem si řekla, že ráno je moudřejší večera, ale když začal stávkovat potřetí, začala jsem panikařit a psala dceři, že Zbraslav nestíhám a asi budu potřebovat její pc. Do třetice se mi podařilo knihu dokončit a tak jsem mohla vyrazit na oběd s dcerou a pak jsme si ještě zašly do kavárny. Doma jsme pak na jejím pc (které s sebou přivezla), udělaly ještě kalendář. Vytrhala mi obočí, pomazlila se s přešťastnou Královnou a naplánovaly jsme si předvánoční aktivity.

   Holčička moje, trápí ji hrozné sny, všechny nás to zasáhlo, pořád si klademe otázky a hledáme odpovědi...kéž by se daly najít...a nebo je lepší nevědět...?

 

 

 

...fakt super...

   když to, co napíšu bez vyrování zmizí :-(.

...navždycky budu mít v sobě prázdné místo po synovi... a vždycky mi bude záležet na holkách, ať už se mají nebo nemají rády. Budu respektovat jejich pocity...

   Potkala jsem dnes "Vědmu", musela překopat celý svůj život, ale byla jsem hrozně ráda za to, co mi o sobě říkala. Hrozně ráda jsem ji potkala a kousek s ní šla. Možná jsem si z té její aury "vzala" kousíček síly a tak jsem si koupila zmrzlinu (což teda asi nebylo moc rozumné) a doma jsem se usmívala na kytku nádherných žlutých růží, ke Královnině velké radosti jsem převlíkla postel a napnula na rám hedvábí...

...měla jsem určitou představu, ale nakonec jsem barvy nanášela jen tak, jak jsem to cítila...a poslouchala při tom Nohavicu a Kluse...a myslela na holky a taky na syna...vždycky to tak budu mít...

 

 

 

...dny a dny...

 

 ...když venku padá ledový déšť a mlha, je těžké vstát a jít...jenomže pak, když už jsem v práci, tak vidím, že je potřeba si rozdělit práci nepřítomné kolegyně a není čas nad ničím přemýšlet...a to je možná to dobré, to, když se něco povede, i když mě to po těch 15-ti letech už moc nebere, tak to je taky dobré. A úplně nejlepší je, když venku aspoň na chvíli vykoukne sluníčko, když se holky ozývají, (u dcery musím pochválit maličký vstřícný krůček, který udělala vůči T-ce. Byla to její volba, že nepřijala...), když mluvím s paní psycholožkou a ta se mnou rozebere pocity a taky to, že teď musím postupovat pomaličku, protože bude ještě hodně dlouho trvat, než budu na nějaké změny připravená, že se nemám do ničeho nutit, ale dělat jen to, co mám chuť dělat, i kdyby to byly drobnosti...(ne, že bych se nebála nové psycholožky, která mě čeká v pondělí), aspoň trochu fajn je i střízlivý telefonát z Jižňáku, fajn je i Královna, která si hoví vedle mě na židli. No a abych nezapomněla, poslali mi peníze za pracovní neschopnost.

   Jsem vděčná za každou kamarádku, za každého ve svém životě, protože bolet, bolet to nikdy nepřestane...

...vzorky s čísly 9 a 13..., stejně tak jako jsem měla čísla sedadel do K.Varů a zpět 9 a 13...data ohraničující život mého syna...J-ku, vím, že někde JSI..ale v téhle dimenzi mi tak strašlivě chybíš...a holkám, tak těm taky...

...tak moc...

   tak moc se mi ráno nechce vstávat, nastoupit do MHD, poslouchat v práci hluk rekonstrukce (nekonečné) a čichat nátěrové barvy :-(. I-nka má pravdu, co jsem za ta léta udělala s tím, co mi vadilo a vadí? Nic, pochopitelně, protože se bojím změn, přímo panicky.

   ... a tak jsem dneska pokračovala v práci, když najednou ke mě přišla naše italská kolegyně a hrozně roztomile komolila moje příjmení a táhla mě s sebou na chodbu. No a tam mi kurýr podával velikánskou kytku nádherných žlutých růží a kartičku...Hned mi bylo jasné, že žádný tajný ctitel se nekoná ( i když kolegyně se snažily zažertovat), měla jsem podezření na dvě až tři holčiny a samozřejmě, že jsem se trefila :-). "Velká sestra" bdí :-). Poprvé v životě jsem tímhle způsobem dostala kytku. (Druhou kytku růží během jednoho týdne)...díky za ženy v mém životě!!! Fakt díky.

   Odhodlala jsem se dnes dát flashku do PC (snažila jsem se i do TV, ale to bylo marné) a protřídila jsem dost fotek, které mi na ni nahrála T-ka...Můj syn nádherně fotil...snažila jsem se nebrečet, ale usmívat se na jeho tvář, kterou jsem na fotkách viděla, usmívat se na fotky oveček, lam, kůzlátek, telátek, toho, jak T-ka pekla vánočku, stromečku...prostě všeho, co  měl rád, co ho bavilo, co se mu líbilo..."Jiříku, nemůžu uvěřit, že už tady nejsi, byl jsi tak úžasně vnímavý, tak citlivý...proč, proč jenom...?"

 

...depka...

 

...dnes teda fakt naplňuju prognózy kamarádky I-nky, nechce se mi absolutně nic, jen sedět, hledět do blba, maximálně číst. Jasně a myslet na to, co bylo loni a předloni  a ještě předtím okolo "Martina". Vždycky jsme chodili se synem a T-kou na husu a na Sv.martinské víno. Letos jsem si, raději, nekoupila ani to víno...čekala jsem pouze pracovníky na odečty tepla a vody :-(. To je teda náplň, jen co je pravda.

"...a budeš upadat", jak řekla I-nka, to budu, první kroky už mám zdárně za sebou, neholím si nohy, plánovala jsem, že si udělám k večeři zapečenou zeleninu a nakonec jsem se spokojila s jogurtem a koláčem. 

Vážně nevím, co chci, prostě to nevím...

...pořád myslím na to, o čem mluvila a ve spoustě věcí jí dávám za pravdu. (Samozřejmě, že ne v tom, jak mám jít někam do "skupiny" hledat lidi...ale v tom, co jsem si nechtěla připustit, ač jsem to v hloubi duše cítila, že to tak být nemělo).

...dnes jsem si znovu uvědomila, jak kolegyně řeší své dospělé děti, jak se jim snaží pomáhat (a ve spoustě případů za ně dělají téměř všechno). Syn nikdy s ničím nepřišel, všechno řešili s T-kou sami (dvě "děti") bez opory rodiny. Ani dcera v drtivé většině s ničím nechodí a vše řeší sama,za pomoci partnera. Kruci, kde je ta hranice mezi tou správnou pomocí a tím, co dělali rodiče mého ex manžela pro jednoho ze švagrů? Toho jsem se vždycky chtěla vyvarovat, toho, že by moje děti nebyly ještě ve 40-ti letech vůbec samostatné. Jenomže, kde ta hranice je??? Říkávala jsem si, že jsem odešla z domova taky mladá, nebyly mobilní telefony, nemohla jsem často volat, s kým se poradit, (ono to ani nešlo, když na telefonní budku stály na sídlišti sáhodlouhé fronty...). Musela jsem spoléhat jen na sebe a na ex manžela. Jenomže tenkrát nebyla doba tak nemilosrdná, zahlcená stresem, hromaděním majetku a porovnáváním úspěchů...

...taky jsem dnes pořád myslela na ten poslední sen o synovi...před chvílí jsem našla na stole drobounké kotvičky (asi z těch měřáků), připomnělo mi to ty droboučké "smajlíky" ze sna, když jsem je v něm našla, tak jsem si řekla "doopravdy tu byl".

 

 

...zrychlit nedovedu...nebo se nesnažím?...

   ...v cestování na dlouhé trasy mám ještě velké nedostatky, sedět dvě hodiny vedle cizího člověka je pro mě fakt nápor. První cestu - do K.Varů jsem "dala" s polovinou prášku a se sledováním filmu, abych se "odpojila" od toho, že sedím v těsné blízkosti cizího pána (dříve jsem tyhle věci zvládala). Naštvalo mě, ale, že film, těsně před příjezdem vypli. Zrovna před rozuzlením děje:-(. S kamarádkou I-nkou jsem se cítila dobře, hodně dobře, je velmi moudrá, rozebrala se mnou spoustu pocitů, starostí, ale jak už jsem tady mnohokrát psala, jsou pocity, které jsou nepřenosné (a to je nejspíš dobře).

   I-nka mě rozebrala, ale i jinak a to už pro mě vážně jednoduché nebylo. Ve spoustě věcí má názory jako teta D. (jestli ono to není proto, že jsou obě narozeny ve stejném znamení :-) ). 

   V sobotu bylo opravdu hnusně, takže jsme se nedostaly ven, ale dnes už nádherně svítilo sluníčko. Ukázalo se však, že I-nku jednak bolela noha a druhak se mi (po deseti letech) přiznala, že procházky fakt nejsou její hobby. Vždycky jsem si o sobě myslela a tvrdila mi to i většina lidí, že jsem empatická...tak tady jsem to totálně "zazdila". Prostě na všechny ty výlety a procházky se  mnou chodila jen kvůli mě, aby mi udělala radost. No, stydím se...

   Snažila jsem se jí trochu pomoct v kuchyni (výborně vaří a peče, ta úžasná štola), ale byla jsem jak hrom do police. Rozlila jsem čaj, když jsem ho nesla jejímu manželovi k televizi, ráno jsem rozsypala cukr, když jsem mu chtěla osladit kávu, neumím loupat bambory s pohyblivou škrabkou :-(, prostě nemehlo kuchyňské.

   Druhý den jsem se šla projít sama, nádherný podzimní den, i když chladný, slunce, modrá obloha s překrásnými mraky, mlha stoupající nad lesy, všude šípkové keře, barevné stromy a hlavně, kousek za barákem jen příroda, bez lidských zásahů. Taková nádhera a zklidnění...

   Na návštěvy přes noc ještě nejsem úplně zralá, ale i tak jsem byla ráda, že jsem se mohla nachat od I-nky obejmout a mluvit s ní...

Zpáteční cesta mi dala zabrat, nevzala jsem si prášek, bolela mě hlava, nechodila stewardka a o tom, že si pustím závěr filmu, jsem mohla jen tiše snít, protože nefungoval mini pc na sedadle. Prostě jsem byla ráda, když jsem vystoupila v Praze a uviděla doma Královnu :-).

   Taky jsme si volaly s dcerou, nemá to lehké, holčička moje, ale jsem na ni pyšná (zvládá i v takovém rozpoložení řídit auto). A taky jsem ráda, že k ní její táta našel cestu, i když ta cena, ta je nepřiměřeně vysoká...

 

...chci to "dávat"...

   někdy to "dávat" fakt nechci, snaha o normálnost mě vyčerpává, jasně, jsou to banality, vyčekat si v čekárně vyšetření prsou, nakoupit v Lidlu, posedět s hromadou lidí v kuchyňce a ještě aspoň trochu konverzovat (dokonce trošku i anglicky...).

   Největší radost jsem měla z návštěvy bývalé kolegyně H., která chodívá krmit Královnu. (No, když mi vyprávěla, jaké teroristické útoky tady na ni Ryksa pořádala, tak se mi to snad ani nechtělo věřit). Tentokrát se chovala snesitelně, ale přece jen občas zasyčela pro výstrahu. Kamarádka mi přinesla nádhernou kytku rudých růží, která, bohužel, musí být v bezpečí kuchyně, protože před Královnou neobstojí žádná kytka...a taky výborné růžové víno. Na druhou stranu jsem se "pochlapila" nebo "poženila"? :-D a upekla šneky z listového těsta. Bylo hrozně fajn si popovídat, jen mě mrzí, že jsme nestihly probrat H. (Tak věřím, že se k tomu dostaneme příště). Potěšilo mě, že bude podruhé babičkou a počtvrté polobabičkou (ze strany partnera).

   Pokud chodím do práce (teď tam zas řešíme nějaký nepřizpůsobivý vektor), dnes jsme se tomu, dokonce s mladičkou studentkou i trochu nasmály (no, ono to moc k smíchu není, když už nám to podruhé nevyšlo), tak mimoc času nezbývá. Musím k tomu připočíst ještě chození po doktorech, psycholožku, obstrukce okolo blížícího se dědického řízení a věci, které mě bolí, ale nechci se tady o nich rozepisovat. Těmi se trápím jenom uvnitř sebe....

   Taky telefonát z Hájů, asi bychom se i viděli, kdyby nebyl nachlazený tak, že se bál, abych to "nechytla". Ono mi úplně stačí, kolik lidí na mě denně prská v MHD. Samozřejmě, že jsem si vyslechla, jak nemám pořád čas. Prostě nemám, potřebuju si  tu spoustu věcí a lidí vykompenzovat klidem a samotou. Sedět v kuchyni při svíčkách, když Královna leží na jedné z židlí je sice smutné, ale taky uklidňující. Vždycky mi vadilo tohle životní tempo a teď mi vadí o to víc.

...i tak jsem měla aspoň maličkou radost, když mi ráno přišla sms s jediným slovem "pusu"...

....no a taky holky se ozývají. Dcera vypráví o rybičkách...a taky, že ty fotoknihy uděláme spolu (jsem srab a nedokážu si ty fotky o samotě prohlížet). Mám se k tomu odhodlat???

   ...T-ka zase vypráví o králíčkovi, neteř poslala fotky své kouzelné maličké, ségře se daří podnikání...ale...

...ale všechno to je sice hezké, radostné, ale nedá se zapomenout na to, že přesně před třemi měsící syn ještě žil, mohl se smát, mít radost, těšit se na něco...jak si mám udržet v paměti jeho hlas, jeho smích...když čas tak strašně rychle běží. Jak?

 

 

...držet se...

   ... někdy si říkám, že bych potřebovala nějaké lano, které by mě tady drželo...něco, jako je ta horolezecká smyčka, kterou mám navázanou na rohu postele...

...včera po dlouhé době zavolala ségra, když mi líčila, co babička (mamka) zase "provedla", skoro jsem si připadala jak za starých dobrých časů. Nechci ji zbytečně rozesmutňovat, má spoustu práce s firmou, radosti s maličkou, spoustu aktivit...jenom, možná...měla jsem jí říct, že ten náramek z ametystů, který mi přivezla ze Španělska, nosím pořád na ruce :-).

...taky "Velká sestra" bdí, vždycky si vzpomenu, jak jsem si připravovala vstupní řeč, až se s ní poprvé potkám při nástupním pohovoru do práce

...dneska jsem na obědě na chvíli viděla "Vědmu", instinktivně jsem jí stiskla ruku...vím, že se potkáme, až k tomu bude ten správný čas...

...při cestě na rhb jsem v Thomayerce viděla stádo muflonů :-), vídám je tam často, ale tontokrát jsem si je i vyfotila. Musí to být pro všechny ty pacienty super, vidět tam volně procházet a pobíhat tahle krásná zvířata. Pro mě, aspoň, to opravdu super je.

...setkání s dcerou o její obědové pauze, samozžejmě jsem jí zase zkritizovala pracovní oblečení, chjo, že si taky nedám pokoj, pořád přemýšlím o tom, co by se mělo...jako by to nebyla její věc, jak se obléká, jako by nemohla být sama sebou a taková, jak to cítí. Nejraději bych ji držela a nepustila, ale vím, že takhle to nejde, má svůj život, svého přítele...svoje plány. "...a upečeme vánočku...a chtěla bych úly...a uděláme ty fotoknihy spolu...". Tyhle plány "voní" normálností, ale kde je normálnost v tomhle světě? 

 

 

...chceš znát má rána...?

 

...raději nechtěj, ráno (pro ty, co jezdí do práce skoro hodinu), protože normální lidé ještě spí. Jsem vzhůru už nejméně půlhodinu až hodinu před budíkem, úplně první myšlenka je vždycky ta, že nemám syna...a pak ty další "co musím". Není tam ani jediná jiskřička toho, co chci, na co se těším, jenom to "musím". Jasně, nic nemusím, můžu to zabalit...

...nakrmit Královnu, něco na sebe hodit, vzít si prášek na tlak, něco sežvýkat, aby mi nebylo špatně, napít se teplé vody (na čaj nebo kávu není čas) a vyjít do tmy...čekat na tramvaj...hrát si na sardinku v metru...cpát se do autobusu...navlíknout bílé hadry...snažit se usmívat, trochu konverzovat, něco udělat...jít na oběd (sama, protože kolegyňka I.má neschopenku...jet do nemocnice, prodělat rhb, přesunout se do krizového centra...vybrečet se tam...přesunout se domů...odměnit Královnu pamlskem...nachystat se na druhý den do práce...zaplatit složenky. A tohle se více méně stále opakuje. Tak nějak mě dnes napadlo, jestli by mi nebylo TAM u syna a táty líp...?

"...kdo je vaše největší opora, na koho se můžete vždcky obrátit...?" Vůbec jsem nevěděla co odpovědět. Na koho? Vždyť bych každého jenom zatěžovala..."asi vy...", odpověděla jsem a kočka...

...jasně dcera, jenomže ta už má naloženo tolik, že s brekem a steskem za ní nemůžu a nechci. A "největší sestra", jenomže ta má taky svůj náklad a kamarádka M. (podobný případ) a kamarádka R.(nápodobně, ještě navíc daleko). Kéž bych mohla odpovědět "táta a syn"...

   To jsem zvědavá, jestli zvládnu udělat pro babičky ty fotoknihy ze synových fotek, jestli si je vůbec dokážu aspoň prohlédnout. No, musím, už je to předplacené

 

 

 

...touha rezignovat...

 

...přesně to mě napadá v tyhle pošmourné, zamlžené a sychravé dny, vykašlat se úplně na všechno...kde mám najít sílu na handrkování se s ČSSZ, pojišťovnou a následně ještě ohledně dědictví (a ani tohle nebude jednoduché). Nikdo to za mě nevyřeší, fakt bych na tohle všechno nejraději rezignovala...

   Zvládla jsem cestu k zubařce, ale bylo to na hraně, neustále hlučící děti v autobuse, pak čekárna...když jsem si představila, že budu další hodinu sedět s otevřenou pusou a po injekci... :-(. Nakonec jsem požadala paní doktorku, zda by ten větší zákrok nemohla posunout. (Za půl roku to snad zvládnu...). Nic víc už jsem ten první listopadový den "nedala", jen koupi jednoduché kytičky...

   Seděla jsem při svíčkách, myslela na svoje nejdražší někde TAM a ráno se vypravila s kytkou na druhý konec Prahy. Vystoupily jsme s K-nkou z auta, pršelo, stále hustěji pršelo...jinak by to byla krása, stromy hrály všemi barvami,na zemi koberce listí. (Ještě, že jsem poslechla a vzala si pláštěnku...). Klouzaly jsme v blátě, vyhýbaly se loužím a brodily mokrým listím. Skoro mlčky jsme došly až tam...skály a lesy se halily do mlhy, všude bylo mokro...tam někde se popel mého syna smísil s pískem jeho milovaných skal...jedna po druhé jsme položily jednoduchou kytičku na zem pokrytou barevným listím, na kameny, které si syn přivezl z Itálie a které tu teď leží mokré podzimním deštěm... (Co by se muselo stát, abychom se dokázali přenést nad křivdy, nechuť a nelásku a přišli za "ním" společně, všichni jeho drazí...netuším a bolí mě to...)

   Mlčky jsme se vrátily k autu (přestalo pršet). "Ten déšť měl J-ka na objednávku, vždyť víme, že neměl rád vedro", řekly jsme si skoro společně. V jakési hospůdce jsme si daly čaj a pokračovaly ve zpáteční cestě, na které jsme hledaly hřbitov, kde je pochován tchán. (nebyla jsem tam už hezkou řádku let, ale nakonec jsme to našly, takže jsem mohla zapálit svíčku a položit květináč s vřesem).

  Sedím u K-nky v bytě, mezi polštáři (vždycky jsme si přála mít takové posezení), zíram na fotky, které "běží" v TV a brečím, dívám se do hezké tváře svého syna a kladu si otázku "proč se sám sobě nelíbil, proč nebyl sám se sebou spokojený?" A cítím šílenou bezmoc, protože nikomu z jeho blízkých nedokážu pomoct, protože...prostě nedokážu. Odvážím si fotky "stažené" na flashce, ale nevím, jestli jsem se nepředcenila, když z nich chci za tři týdny udělat vzpomínkové knížky pro babičky...jestli si je vůbec dokážu přehrát...(jedno vím určitě, pokud si s někým posílám takové fotky, tak k němu musím něco cítit...)

  Večer se dívám na "Dánskou dívku"...

   ...včera jsem si v duchu říkala, že to K-nka moc nezvládá a bylo mi z toho smutno. A já? Já to snad zvládám? Nevařím, raději kupuju něco, co se dá hned sníst, i když bych vařením ušetřila, prádlo na žehlení se válí ve skříni, o Ryksu se starám, to zas ano, na úklid zvysoka kašlu, do žádných kreativních věcí se nepouštím, jenom čtu a čtu, jako bych se mezi těmi příběhy jiných lidí chtěla ztratit...nikam se mi nechce, nic se mi nechce...jenom brečet a číst. A chraň ruka, abych si koupila víno, ještě štěstí, že se bojím bolesti hlavy (a k těm mi stačí obyčejné rozrušení, nemusím to ještě přikrmovat vínem...)

   Odhodlala jsem se jet na masáž do centra, pochopitelně měla tramvaj zpoždění,takže mi ujel navazující spoj. Dokázala jsem poslat sms s omluvou za zdržení, pak jsem zmateně hledala Slovanský dům. Naštěstí byly recepční moc milé, ale v šatnách jsem byla opět zmatená jak lesní včela, takové luxusní prostředí a já...ve fasovaném masážním oblečku si mě vyzvedla Thajka, masáž byla dost razantní až bolestivá..."Madam, is it ok?", opakovala několikrát, trvalo mi, než jsem "přepla" na angličtinu. Uvolnila mi snad všechny zádové a šíjové svaly a masáž obličeje byla velmi příjemná. Nakonec jsem se zmohla na anglickou pochvalu a poděkování. Ještě i pak na recepci nalila nějaký zelený čaj. Teprve teď mi došlo, že jsem jí měla dát nějaké "všimné", ale jako naschvál jsem u sebe měla jen 500 Kč a drobné by vypadaly jako urážka. Prostě jsem moc obyčejná do takového luxusu, i když to kamarádky M. a J. myslely dobře.

   Jsem doma s Královnou a nechce se mi nic, jenom brečet...a rezignovat...

...je fakt, že mi některé kamarádky nabídly finanční pomoc (vzhledem k nevyplacené nemocenské a pojistném plnění), ale skutečně ji zatím nepotřebuji. Jen mě děsí, jak by dopadl člověk, který by se neměl v takové situaci na koho obrátit...

  

   

 

...běh přes překážky...

   ...nikdy jsem nebyla nijak sportovně založená a proto mi to připadá přesně tak, to, co se přede mnou pořád objevuje...Myslela jsem si, že se situace bude uklidňovt, ale kdepak. Úřady a byrokracie člověka vždycky dostanou. Boj s větrnými mlýny. Často v tom tápe i člověk, který je naprosto ok. (A to já, fakt, nejsem). 

   Peníze za neschopenku mi neposlali, protože jsem údajně něco nevyplnila na formuláři, účetní si toho nevšimla a poslala to na ČSSZ, ti zase odeslali nevyplněný formulář na mou trvalou adresu, ač na neschopence byla uvedená ta korespondenční. A aby se to nepletlo, mamka samozřejmě dorazila do bytu až tento týden...podle paragrafu toho a toho, pokud neodpovím do příslušné doby, tak BĚDA. Díky všem těm okolnostem jsem do příslušné doby neodpověděla. Pak jsem sice poslala omluvný dopis, ale kdoví, jestli paragrafy na omluvy slyší...takže čekám...

... platím si připojištění na každý den, kdy moje pracovní neschopnost překročí měsíc. (Syn mě několikrát upozorňoval, že platit tak vysokou pojistku je v mé situaci nesmysl, leč neposlechla jsem, protože jsem chtěla být zabezpečená pro případy nouze). A ejhle, na neschopnost v důsledku psychického zhroucení se pojištění nevztahuje. Podle paragrafu toho a toho...jsem zajatkyně paragrafů a faktu, že se nám přihodila tragédie..

   Z toho pozitivního - "Největší sestra" mě navštívila a přitáhla stelivo a krmení pro Královnu, však se k ní také její Veličenstvo chovalo korektně :-). Sakra a taky se na ni toho valí ze všech stran ( na Největší sestru). 2x jsem byla u dcery (v bytě, kde bydlí se svým přítelem),dostala jsem u ní fakt dobrou večeři a obdivovala jejich milované rybičky. Smekám před ní, jak všechno zvládá a děkuji jejímu příteli, jak velkou oporou jí je.

Včera mě na skok navštívil kamarád z chalupy, bohužel jsem neměla nic, co bych mu, mimo čaje a slivovice nabídla. Zavolal na poslední chvíli a hlavně, byla jsem skoro na odjezdu k dceři. A ještě jsem vypadala ve staré košili jak vytažená z kontejneru (ne, že by mi na vzhledu nějak záleželo), ale i tak se mě dotklo, když okomentoval jednu moji předloňskou fotku, že mi to na ní moc sluší a že už určitě musí být strašně stará :-(.

   Hrozně moc mi pomohla moje bývalá spolužačka R., která, když jsem jí napsala po bezesné noci, ve které jsem řešila nevyplacenou neschopenku a mamčiny problémy s dodavatelem elekřiny, okamžitě jednala, za mamkou zašla a věci posunula. Díky za takové lidi!!!

   A hrozně moc mi pomáhá paní z krizového centra, můžu s ní o všem mluvit, hlavně o tom, co mě trápí...dokonce mi slíbila, že mi pomůže řešit ČSSZ, když to bude potřeba.

...mám totiž pocit, že když "přeskočím" jednu překážku, tak se objeví nějaká další a ještě záludnější...

vím, v práci si budou kolegyně vžycky vyprávět o svých dětech, vnoučatech, o Svatomartinské huse (což byla taková tradice se synem...), o blížících se Vánocích...je to normální, všichni okolo žijí své životy, musím to tak brát, i když mě to bolí sebevíc...

...a je mi smutno, v tomhle "Dušičkovém" čase, v noci se mi zdálo o velkém akváriu, kde plavala spousta ryb, ale pak tam byly také velké ryby, které se mrtvé vznášely ve vodě a nebo z posledních sil pohybovaly ploutvemi...:-(... a taky mě v tom snu někdo objímal, jen nevím, kdo to byl...

  

   

 

 

...nic jsem na dnešek neplánovala...

...asi je to špatně, nevím...celkem nic nevím. Nechci být sama a nevím, s kým bych mohla chtít být (ono ten výběr zas tak široký není (vlastně bych řekla, že je hodně hodně úzký). Nejhorší ze všeho je, když venku svítí slunce, ale tady v bytě je šero, prostě sem slunce nesvítí :-(.

   Pořád myslím na to, co jsem včera viděla...přibyly další a další otázky...mám dojem, že se to už vůbec nedá vysvětlit, pochopit...

 

...bolí mě hlava, chce se mi brečet, u ničeho nevydržím...včera jsem četla příběhy rodičů, kteří přežili své děti (převážně psaly maminky...) "...kdyby mě manžel nepodepřel..., kdybych neměla partnera...nepřežila bych to bez něho...". Takže se můžu naprosto regulérně zbláznit a nepřežít...jak moc mi k tomu chybí???

 

 

 

...když je krásně až to bolí...

...znáte to a nebo možná neznáte...venku je nádherně a člověk si říká, že sedět doma by byl hřích...takže se snaží vyrazit někam ven, i když se mu moc nechce....Konečně se vrátil normální čas, sice je brzy tma, ale po ránu je příjemné vidět svítání. Nevím proč, ale prostě mám ten SČ raději. :-)

... dočetla jsem tu horrorovou knížku, i když za denního světla už to bylo fakt o něčem jiném a pak jsem si připravila nějaký zeleninový oběd. V Botanické bylo krásně, hlavně ty barvy v Japonské zahradě, ale jak už to bývá, když se sejdeme s T-kou, probíraly jsme věci smutné a nakonec obě brečely u vína (na Vinici Sv.Kláry). Někdy mi připadá, že ta bolest je nekonečná. Hrozně moc bych si přála pomoct oběma holkám, ale bojím se, že neumím pomoct ani sama sobě...

...jak to psala autorka "Nočníku", že lidé mají nejraději humorné a "lehké" čtení, bolest a smutek nemá rád nikdo...každý se mu snaží vyhnout (stejně tak, jak to řekl T-nce nějaký kamarád, že je pořád smutná, pořád něco řeší, že se s ní nechce vídat...). Takže je lepší být povrchní, aby nás měli lidé rádi...no co, tak mě rádi mít nebudou...netvrdm, že se už nikdy nechci zasmát, zatančit si, pobavit se, ale vždycky budu vědět, že jsem měla syna a nikdy už nebudu taková, jako předtím, to prostě nejde. Tahle zkušenost je, bohudík, nepřenosná...

 

   

...když se člověk "hecne"...

....tak jsem to zkusila, možná, že na základě toho snu. Nevím úplně přesně, co mi chtěl "říct", ale možná jsem si z něj něco "odnesla"...

...pravda, raději bych jela s dcerou a jejím přítelem na chalupu nebo aspoň na chatu někm..., ale "vzala" jsem to tak, že prostě vezmu za vděk věcmi dostupnými...takže jsem hned dopoledne zajela na "Kulaťák", na vyhlášené trhy. Nakoupila jsem, co jsem tak nějak potřebovala a navíc jednu růžičku, tak trochu pro radost a tak trochu...

...okolo poledne jsem se vypravila na Pražský hrad, kde příští týden končí výstava o době Václava IV. Musím říct, že byla opravdu pěkná a nad některými věcmi se tajil dech. Třeba nad pohřebními rouchy jedné z českých královen, Václava IV. a Jana Zhořeleckého, stejně tak jako nad pečetním prstenem Jíry z Roztok a nádhernými sochami, vitrážemi a relikviáři. Také iluminované rukopisy stály za to. Škoda, že se nesmělo fotit, hodně dlouho jsem se odhodlávala, že bych to zkusila a "odnesla" si aspoň jediný obrázek truchlící týnské madony, ale stará paní "hlídačka" mě německy poprosila, ať nefotím. Tak nic...

...zpáteční cestu jsem směrovala okolo katedrály, dolů po zámeckých schodech. Snažila jsem se odfiltrovat všude přítomné turisty a halas...došla jsem až do Valdštejnské zahrady, kde jsem se chvíli procházela a vzpomínala, jak jsme tam byli spolu se synem. Nikdy mě nepřestane mrzet, že jsme spolu nenavštívili v Praze více míst. I když je pravda, že on se snažil z Prahy utíkat do přírody, jak jen to šlo :-).

...nakonec jsem se odhodlala, přes výluku metra, jet na Budějovickou, na festival "Miluj svůj život". Jasné je, že neumím číst v mapách, takže jsem zmateně bloudila a říkala si, že to nejspíš vzdám, ale věci se dějí přesně tak, jak se dít mají...a tak jsem najednou viděla paní, celou v černém, jak se ptá někoho na cestu. Nevím proč, ale usoudila jsem, že hledá to co já...šla jsem tedy hodně velký kus za ní, když se najednou otočila a jak jsme šly proti sobě, zeptala se na tu cestu mě...a tak jsme pokračovaly v hledání spolu, ona se aktivně vyptávala lidí, já upřesňovala, protože přece jen ta místa tam trochu znám a nakonec jsme došly ke škole, kde se festival konal. Vzhledem k tomu, že na programu venku nebyly přesně rozepsané přednášky jsem si koupila i vstupenku, protože přece jen, kdyby mě něco zaujalo...(a už mi zbylo jen opravdu málo peněz). Součástí byla velká prodejní výstava ezoterických pomůcek, polodrahokamů, čajů, mandal, obrázků a nabídka výkladu karet, léčitelství atd. Zaujala mě jedna svíčka, ale na tu jsem neměla peníze :-(, tak jsem si koupila aspoň menší, stejného složení. ...když jsem procházela okolo stolečku jednoho léčitele, starého pána, nabídl mi své služby, že mi pomůže, prý abych i za deset let byla tak hezká jako teď. "Kdoví, co bude za deset let...kdoví, kde budu", odpověděla jsem. Poznal, že mě něco trápí a znovu nabízel pomoc, jenomže já neměla ty peníze a karty nebrali...tak prý, ať přijdu zítra....tak nějak nevím...pomáhat by se možná mělo zdarma...pokud opravdu někomu pomoct chceme...

...prohlížela jsem si nabídku přednášek, jenomže, jak jsem tam šla na slepo, tak ty, o které bych měla zájem už proběhly...a ani nevím, jestli bych 45 minut vydržela v nějaké místnosti plné lidí....

...prohlížela jsem si obrázky (pocitů) nějaké moc milé paní, všechny působily pozitivně a každý z nic bych si dokázala sama pro sebe pojmenovat...

...bylo toho na mě nějak moc, cítila jsem spoustu emocí a tak jsem se pomalu chystala k východu..., ale přece jen jsem se ještě zastavila u stolečku se zvláštními svíčkami, zbývalo mi úplně přesně, na korunu, 60 Kč, když jsem tam přesně za tuhle cenu uviděla "dušičkovou" svíčku. "Jakou chcete barvu?", zeptal se mě někdo na rozhraní mezi klukem a pánem v tričku s mandalou. "Je to pro dušičku na druhé straně?", ptal se dál. Odpověděla jsem, že ano,že asi fialovou. "Myslím, že růžovou, růžová je z lásky, fialová je duchovní", řekl zase. To už mi v očích stály slzy. "Některé věci prostě musíte prožít, i když jsou strašně těžké a nepochopitelné...", pokračoval. "Tak růžovou", odpověděla jsem. "...něco mi pošeptalo do ucha, že i fialovou...je to za šedesát...", řekl a podal mi obě svíčky a já mu své poslední peníze...mnohokrát jsem poděkovala a ubrečená vyšla na ulici. Ušla jsem sotva pár kroků směrem k metru, když mě ten kluk-pán, dohonil a podával mi malý balíček "tahle je taky pro vás, jako dárek", řekl a objal mě. Úplně cizí člověk, na ulici..."tady jsme jen chvíli...to hlavní je TAM, na druhé straně...", řekl mi. "...já vím, vím toho dost...jako  vědomá jsem pochopila, ale jako matka to nedokážu..." Po tváři mi stékala slza a on se se mnou rozloučil útěšnými slovy. Svět je přece jen krásný a spousta lidí je dobrých!

   V metru se se mnou dala do řeči sympatická paní, poradila jsem jí, jak se dostane na náhradní autobusovou dopravu, nakonec jsme šly spolu a povídaly si i během cesty. Na "A" se na mě zase usmívala nějaká německá babička s vnoučátky...

 

...co s načatým večerem...?

.... a co s načatým prodlouženým víkendem...? Ne nadarmo se mě v "centru" psycholožka ptá, co budu dělat. "Něco...", teda, ne, že bych třeba nemohla umýt okna, zajít nakoupit, protože v lednici by chcípla i malinkatá myš hladem...a nebo jít shánět nové podzimní boty (než se k tomu odhodlám, bude zima, mávnu nad tím rukou a odložím to na jaro). Můj klasický přístup k pořizování šatstva a obuvi :-) (ne, že bych to nedělala už léta předtím). /Taky, ale nemůžu říct, že bych si na ulici ráda neprohlížela krásně oblečené ženy a holky a něříkala si v duchu, jak jim to sluší. Ovšem, to by mi ty věci musely přijít domů samy :-)/.

   Pochopitelně tohle neřeší prodloužený víkend. Napadá mě spousta věcí - výstava Václav IV., Zoo, Botanická, konečně vidět Nižbor (má být hezky), třeba i nějaké to kino, případně den a noc na Zbraslavi. Jenomže...samotné se mi nechce ani na jednu z těch "aktivit". Leda bych si někam dala inzerát: "Chcete někdo jít někam se smutnou ženskou, která ani neví, jak dlouho vydrží nazávaznou konverzaci?" Samozřejmě, není to o tom, že bych žila na pustém ostrově, ale většina lidí na prodloužený víkend někam odjíždí, kamarádka M.má malou holčičku, kterou by moje klidové akce určitě nebavily, kamarádka D.je ve své vysněné Americe (a díky Bohu a všem dobrým lidem za to :-) ).

   Taky jsem mohla jet do Varů a nebo napsat spolužačce z Liberce, aby přijela sem...nebo bych mohla jet na Jižňák (akorát, že po minulém víkendu mě tam nikdo nepozval :-), což se, tak trošku, moc...ani nedivím). 

...taky jsem už asi 2x slyšela, že mi to sluší :-o, dneska jsem si třeba konečně vzala šaty i s doplňky. Ne, že by mi na tom nějak záleželo, ale i kdybych chodila jak vytažená z popelnice a nemytá, tak mi to syna stejně nevrátí...

...stejně tak, jako když o něm s nikým (teda skoro s nikým) nemluvím. Nedokážu se tvářit, že těch téměř třicet let nepatřil k nejdůležitějším lidem v mém životě, že...přece ho "nevymažu" jen proto, že při skoro každé zmínce o něm zadržuju (většinou marně) slzy.

...a v noci se mi o něm zdálo jen jednou..., ale utěšuju se tím, že je to známka toho, že je mu TAM někde dobře :-)

   

 

 

...jsou dny horší...jsou dny lepší...

 

...tyhle uplynulé patřily tak trochu k těm horším, ale zase ne až tak úplně, abych byla spravedlivá...a objektivní. V práci to moc nešlo, jednak byly úplně nové vzorky, takže se chovaly nestandardně a druhak mě dost hodně bolela hlava. No a samozřejmě syčící autokláv (navíc smrdící), hluk ze třepaček a diskutující kolegové a kolegyně mi fakt k pohodě nepřidávali. Dokonce jsem zjistila, že jsem prohodila jeden roztok (naštěstí byl podobný tomu, který se měl použít,takže se situace dala zachránit. Jenom mě mrzelo, že se to stalo při práci se studentkou. Vážně potřebuji pro práci klid, abych se mohla soustředit, ale nám prostě zoufale chybí prostory :-(. Taky mě dost štvalo, že jsou věci, na které nikdo nesáhl po dobu, co jsem do práce nechodila...Jednu z věcí jsem stihla udělat minulý týden a druhou až teď. (Bylo by to snad i dříve, ale nezvládám se soustředit na více prací najednou :-( ). Ani teď tam nejsem jako dříve, protože pořád poletuju mezi různými doktory a krizovým centrem.

   Cesta na Zbraslav je vždycky příjemná, ale ke kadeřnici jsem se moc netěšila. Pravda, vypadala jsem jak zasněžená rozzuřená brokolice, ale představa více než hodiny v přítomnosti jiných lidí mě nenadchla. "Moje" kadeřnice byla velmi milá a taktní (chodí k ní i dcera, takže věděla co a jak...), ale její kolegyně se svou upovídanou zákaznicí, to byla zkouška trpělivosti. Nicméně, zvládla jsem to a vypadám aspoň trochu jako člověk. Taky jsem byla pochválená, že jsem zhubla, ale to nějak nevím, i když si občas na sebe znovu oblékám některé, z déle vyřazených věcí.

   S paní knihovnicí to také bylo v pohodě, ale to je vždycky :-). S dcerou jsme si objednaly pizzu a otevřely víno, které jsem dostala z Jižní Moravy - mňam, fakt výborné. Bohužel přišlo na přetřes neoblíbené téma, jsou věci, v kterých se s dcerou neshodneme. Mám ji nadevše ráda, ale některé věci si prostě budu dělat po svém. Neumím být jiná, než jsem. Další obrovské + je, že na Zbraslavi spím celou noc, ale možná to bude i tím, že tam nespím (většinou) sama v bytě.

   Ráno jsem vyjela o hodinu dříve, abych stihla Krčskou nemocnici a hledání "ozařovacího" pavilonu. No a jak to dopadlo? Pochopitelně, rozkopané Komořany a šílená zácpa. Jak už bývá milým zvykem, v každém autě jeden jediný člověk a autobus, ve kterém jsem jela, poloprázdný :-(.  (Hlavně, že zarytí ekologové pak "honí čarodějnice" kvůli plastovým brčkům, tyčinkám do uší a sáčkům.) Díky desetiminutovému čekání v koloně před semeforem mi ujel přestupní autobus a tak jsem musela čekat další čtvrthodinu. Baterka v mobilu skoro bez "šťávy", číslo jsem neměla, protože jsem se objednávala z pevné linky. Začala jsem panikařit a v tom okamžiku se mi chtělo brečet. Nakonec mi to zařídila dcera :-) (na dálku). Pavilon jsem nemohla hned najít (nějak jsem nezaregistrovala jeho označení, které mi v mlze splynulo s fasádou), tak jsem se musela zeptat. (To jsem neměla ráda nikdy, natož teď). No a pak už jsem jen čekala a čekala...naštěstí tam byli všichni hodní, ale i tak se mi chtělo v ordinaci hrozně brečet a na všechny otázky jsem odpovídala jednoslabičně "Ano". Působila jsem zřejmě jak retardovaná :-(. A doba pokročila natolik, že jsem do práce už ani nedojela. Trochu jsem měla výčitky, ale když si představím některé lidi a jejich nevyčerpatelnou zásobu dovolené, tak jsem ty výčitky zas odsunula...Ještě pár týdnu budu chodit po doktorech, pak už se to snad trochu uklidní,ale teď mě čeká zubař, mammograf, další ozářky a samozřejmě psycholožka. Aspoň se nenudím, že... :-(

   Odpoledne jsem si udělala kratičkou procházku v podzimním parku a trochu uklidila v bytě. Z chlupů na podlaze už by měla Královna novou kámošku :-).

   Z těch fajn věcí byla nabídka "Největší sestry", už teď se těším na její návštěvu, telefonát od sestřičky od paní doktorky, která mi poslala recept na "tlakové" prášky na mobil, příjemný přístup pána na "ozařovně" a samozřejmě večer s dcerou :-).

   

S

S

 

 

...nepřebolí...

....bolí a nepřebolí, dnes to prostě na mě všechno nějak doléhá víc než jindy...v práci, když jsem slyšela kolegyni, jak telefonuje se svou dcerou, kdepak já, hned po pár větách jsem dětem říkala, aby mi nevolaly do práce...pořád mám v sobě to, co jsem se dověděla v pátek...a nejen já. Řekla jsem to aspoň "svému" doktorovi, před ním jsem se dokázala nerozbrečet, ale v krizovém centru jsem brečela a brečela, tam jsem fakt žádnou statečnost nepředvedla. Budou mě muset přesměrovat jinam, tam, kde konzultace hradí klient nebo pojišťovna. Tak už to ve světě chodí...Jedna z mála věcí, která se mi dnes povedla bylo objednání se na masáž, kterou jsem dostala od kamarádek (ani už nevím, jestli k Vánocům nebo k narozeninám), každopádně je na ní datum synových loňských narozenin a má platnost přesně rok...no, ale dokázala jsem tam zavolat, to je u mě pokrok :-) Navíc jsem byla na masáží i dnes dopoledne.

   Taky jsem volala s mamkou a ségrou, kéž by ségra nebyla tak nesmiřitelná. Život je o odpuštění a to mi nikdo nevymluví. Na druhou stranu, je to její volba...

   Chvíli jsem si psala i s nejlepším přítelem, bylo to milé, ale tu bolest stejně nic neutiší...navíc, když se ještě ozvala K-nka  řešila anabázi s cestou do servisu v mlze a výměnou pneumatik. Psala o tom, jak samozřejmé jí to vždycky připadalo a teď to pro ni představuje problém. Ráda bych jí pomohla, ale neznám nikoho (teď myslím chlapa), který by kvůli mě (potažmo ní) vstal tak brzy, aby byl na 7. hodinu v servise. Zkusila jsem Háje, ale tam jsem nepochodila, nikdo jiný mi není tak blízký, abych si ho troufla obtěžovat. Ani ona nikoho obtěžovat nechce. 

    Došlo mi, kolik věcí jsem brala od syna jako samozřejmost, za kterou jsem sice poděkovala, ale nijak jsem ho nechválila, prostě jsem si říkala, že děti pomáhají rodičům...a ono to taková samozřejmost nebyla, teď když řeším, jak obstarat těžké stelivo a krmení pro Královnu to vidím v úplně jiném světle a nejen to...

   

 

 

 

...chce se mi...nechce se mi...?

.... nechce se mi nic, v noci špatně spím (zajímavé, že úplně nejhůř spím tady na Břevnově) a pak ráno vstávání, to je šílené a vzhledem k tomu, že odpoledne většinou něco mám, tak musím být v práci brzy, abych všechno stíhala. A zase jsem v tom kolotoči, ze kterého jsem chtěla vystoupit...a víc si uvědomuju, že mi v práci vadí i to prostředí - neútulno, všude nacpané krabice s materiálem, nic, nač by se člověk rád podíval a nekončící hluk rekonstrukce. Může se v tomhle vůbec někdo cítit příjemně? Může se v tom někomu dobře pracovat...?

 

 

...zvládám...nezvládám...?

    ...skutečně nevím, jsou chvíle, kdy už to vypadá, že ano a jsou chvíle, kdy nechci už vůbec nic...jenom brečet, vzpomínat a pořád dokola opakovat PROČ??? Sedět na gauči, mít vedle sebe předoucí Královnu a nikdy nenajít odpověď...

Dnešní procházka s dcerou a jejím přítelem byla fakt moc hezká, je pravda, že tady v Praze je spousta zvláštních a příjemných míst, kam nechodí moc lidí. Třeba park Cibulka s vyhlídkou. Brodili jsme se v podzimním listí a užívala jsem si jejich společnost. Pak jsme zašli na oběd do restaurace a oni pospíchali na oslavu jeho malé neteře a já domů, ke splnění restů. Z mlhy vykouklo sluníčko, ale napsat jsem to musela :-(...a nebo jsem měla ten pocit, že musím...Vždyť, co bych dělala jiného. Vlastně jo, zasadila jsem pecku od avokáda (uvidíme).

 

 

 

 

...je lepší vědět nebo nevědět...?

   ...nevím, vážně nevím, dokonce mám pocit, že vím ještě méně, než jsem věděla prve...Seděla jsem s dcerou u oběda (mimochodem, dělá opravdu v krásném prostředí) a poslouchala to, co už bylo zaprotokolováno. Brečela jsem nad kávou a poprvé od pohřbu jsem polkla (znovu) půlku prášku na uklidnění. Z důvodu obav o bezpečí sem nebudu psát podrobnosti...jen tolik, že před svým synem hluboce smekám. Těžko se někdy dovíme, zda už žít nechtěl a nebo nesměl, ale do poslední chvíle myslel na to, aby se "postaral". Bohužel, některé věci vyšly na jevo až více jak dva měsíce, po jeho smrti...

...s něčím takovým se nedá jen tak smířit a je hodně těžké s tím zůstat o samotě, protože Královna, i když je právoplatný člen mojí minirodiny, přece jen nemluví...

...odjela jsem tedy na Jižňák a prožila tam nádherný (vizuálně) soumrak u rybníka, plakala jsem, opírala se o nabídnuté rameno a bolest hlavy "léčila" pár tahy z trávy a předraženým burčákem (nedobrým). Bohužel, bez vodky to nešlo...(samozřejmě, že to se nevztahuje na mě)

...nevím, proč se tam budím později než doma a cítím více klidu, jednak tam neburcuje Královna a druhak je to bez hluku z té šílené výpadovky. Další cesta k rybníkům, letící labutě, ten svistot křídel je něco nádherného...všechny barvy podzimu, listí pod nohama a moje panika, protože už ze zásady nevěřím chlapům, kteří pijou. A tak jsem samozřejmě nevěřila, že na metro se odtud jde lesními cestičkami, zavátými šustícím listím a panikařila, že nestíhám a vysloužila si tak akorát vzteklé výčitky.

   Zajímavé zjištění, WC na Holešovicích zdražili na 15 Kč :-(, nehoráznost! NEKUPUJTE si v pekařství na metru Háje cheesburger, je fakt hnusný. Nenávidím plýtvání jídlem, ale tenhle jsem mrskla do koše :-( a pekařství v Holešovicích taky žádná hitparáda. Ještě s nostalgií jsem vzpomínala na včerejší večeři, kterou jsem dostala až pod nos.

   Setkání s K-nkou a cesta do Stromovky, barvy, rybníčky, vodotrysky..., ale taky její bledost a neskutečná únava, včerejší objasnění zamávalo nejen se mnou...seděly jsme na sluníčku, ale naše povídání bylo plné smutku a bolesti. Pak jsme si ještě zašly na něco malého k jídlu (K-nka nic nejedla od včerejška). Tohle se už konečně aspoň dalo jíst.

   A zase doma, s Královnou, jsem unavená...bolí to...všechno...

 

....najednou je spousta věcí malicherná...

 

   ...ale jo, v práci už to trochu jde, dokonce se mi povedlo zregenerovat i část matrice, kdyby mi šlo všechno tak, jako práce...Možná to bude tím, že jsem ji přestala hrotit, když to nepůjde, tak nepůjde. Důležitý je fakt, že tam chodit nemusím...(Jedna obrovská pravda a objev, na který mě přivedla psycholožka - NEMUSÍM...). Nejdůležitější není práce, ale LIDÉ!!! V tomhle už budu mít vždycky JASNO.

   ...nikdy už nebudu stejná jako předtím, nebudu chápat "banality", které lidé řeší, jakou sukni si koupit, kolikátou kabelku si pořídit, jestli jet na dovolenou do Egypta nebo do Řecka...prostě věci, které mi dříve připadaly důležité...vím, že pro ty okolo důležité zůstaly, ale osobně už jsem úplně změnila úhel pohledu. Netvrdím, že bych se už nechtěla nikam podívat, na něco hezkého podívat, ale určitě už nebudu věnovat hromadu času úvahám o tom, jestli jsem nebo nejsem tlustá a jestli mě někdo má nebo nemá rád...už mě to nikdy nebude tak obrovsky mrzet jako dříve. Jasně, i tak pocítím nějaký lehký smutek, ale ten brzy odplyne a nedostane se do hloubky. Vztahy druhých k sobě nemůžu ovlivnit a vůbec to není o tom, jaká jsem nebo nejsem, je to jen jejich pocit a jejich pohled na svět, na který mají plné právo...

...nejvíc ze všeho si přeju, aby byly šťastné a spokojené holky a taky ostatní moji blízcí (ať už rodinní nebo nerodinní), aby si lidé uměli vzájemně odpuštět a aby hledali to, co je spojuje a ne to, co je naopak rozděluje. A myslím, že tohle by si přál i můj syn.

 

 

....

 

 

 

... trochu se snažím...

 

 ...je fakt, že zatím mi všechny práce vycházejí, ale je taky fakt, že některé věci, které jsem dřív chtěla stihnout za každou cenu mě nechávají v klidu a buď si na ně lidé počkají a nebo si je budou muset udělat sami. A lázeň v TK, ať si klidně nechávají přes noc zapnutou, jejich problém... :-( a kolega, co mě nesnáší, tak mě stejně bude nesnášet dál, i kdybych se na hlavu postavila. A nepostavím. Když jsem viděla novou tabulku konstruktů, které mám "oživit", tak mě trochu zatrnulo, ale budu dělat tak, jak to půjde, zázraky už jsou mimo moji kompetenci :-). (Někdy mi připadá, že se na mě všichni, v čele se šéfem, domluvili...). 

   Dnes jsem vstávala o hodinu později a bylo to o trochu lepší, nejlepší byla procházka s kamarádkou J. mám ráda její názory, skromnost a to, jak se nežene za věcmi a za kariérou. Užily jsme si barevných stromů a zrcadlení mraků na hladině rybníka. 

   Docela mě potěšil i telefonát z Jižňáku (střízlivý) a zprávička od "Velké sestry", taky má, holka, naloženo...

...a zrzavé potěšení mě soustavně vystrkuje z židle, na které sedím, takže než bych ji vyhazovala, raději si přesednu :-).

   ...ale stejně pořád čekám na to, že až budu ve sprše, tak najdu nepřijatý hovor, že zavolám zpátky a ozve se: "Mímo, co děláš...nepotřebuješ pro Ryksu něco ze "zveráku"...?" Tolik se mi po těch večerních telefonátech stýská...

 

 

 

...něco jde a něco ne...

 

...ranní vstávání moc nejde, ale práce pak už docela ano, pokud se po mě nechce 10 věcí najednou. (No, ono už dvě jsou na mě dost). Taky v MHD už to lépe zvládám, ač je pravda, že je to pořád jeden z největších stresů. Pomoc krizového centra je fakt nenahraditelná, to, že tam můžu otevřeně mluvit i brečet. Včera byla dcera nadšená dýňovou polévkou :-), no jo, domácí dýně (od "Velké sestry" :-D). Dnes ráno mě od ní potěšila zpráva.

   Dnešní vyřizování papírů bylo dost náročné a hovor se šéfem také (a ještě bez kapesníku). Vím, že to myslí dobře, nad některým radami asi bude dobré se zamyslet, ale názor na to, co vnímám jako stres mám svůj a některé věci v práci (hlavně diskomfortní prostředí) k tomu vážně patří. To mi nevymluví, stejně tak jako to, že pro svou (aspoň trochu vyrovnanost) potřebuji více volného času. Jinak je pravda, že se chová opravdu vstřícně.

   Hodně moc bych si přála, aby holky k sobě našly cestu...kéž by

 

...když to jinak nejde...   

 

   ...je neděle a venku pohádkově krásné počasí...někdy právě tohle je smutné, protože...když leje, člověk sedí doma, čte si nebo sleduje něco v TV a je to tak v pořádku. Jenomže, když je krásně, mělo by se být venku, jet na výlet nebo něco podobného. Plán z včerejška nevyšel (chápu, někdy se člověku nechce nic, jen být doma, sama to tak občas mívám, tak to nezazlívám nikomu jinému.) Dnes bych uvítala i ukecaného kamaráda z chalupy, který sice byl v Praze, ale měl jiný program s někým jiným. Ostatní jsou se svými rodinami a blízkými...tak jsem procházela nádherně barevnou Stromovkou, semtam sebrala kaštan, ale pak mě vyplašil telefon, který z ničeho nic odmítl fungovat :-(, ještě chvíli jsem se toulala mezi stromy, četla si na lavičce a pak jsem se vrátila mezi čtyři stěny a zapnula žehličku...

 

 

 

 

...není nutno...

 

   ...není nutno nechat volný průchod fámám a domněnkám. Potkají se dva lidé, jeden z nich řekně něco, o čem se domnívá, že správně pochopil, tomu druhému a ten to tlumočí dalším. To, co si pak člověk vyslechne nemá s původní verzí vůbec nic společného. Dnes jsem u babičky tchyně musela uvést věci na pravou míru a nebylo to lehké...

   Teda, jak jsem mohla zapomenout na švagrovy kulatiny :-(, nějak teď zapomínám na spoustu věcí...

Venku nádherný barevný podzim, ten, který miluju :-), šly jsme s K-nkou na oběd a pak na procházku do parku k zámku, tam, kde jsme kdysi, v pradávnu, jezdívali s kočárkem, ve kterém seděl syn, na jeho milované pískoviště. K-nka mi dala kaštánek "ploský", právě tak jsme těm našim nejmilejším, se synem, říkali :-). A po návratu do Prahy jsme si ještě zašly na kávu. Hodně jsme si povídaly, také o tom, že člověk po takovém neštěstí přijde i o některé přátele. Já už tu zkušenost měla, i když se jednalo "jen" o rozvod. Ona ji právě prodělává...toho ji nikdo uchránit nemůže, tak to v životě chodí...bohužel

  Vždycky budu mít ráda Mělník, město, kde se narodily moje děti, kde je moje dcera pokřtěná, kde žije rodina mého Ex manžela, kde žije moje úžasná kamarádka D. :-)

 

....konečně pátek...

 

... přesně tak, konečně...šéf mě teda "dostal". Dal se prý slyšet, že žádný zkrácený úvazek, prý léčba prací (to snad může fungovat jen tam, kde člověk svou práci miluje...nepamatuju si, že bych kdy milovala chemii a věci s tím spojené... prý taky potřebuju peníze. Jasně, v dohledné době ano, ale pak hodlám být skromná a žádné zbytečnosti nepotřebuji...a hlavně, ani po nich už netoužím...(no, ale něco bych vyhrát mohla, teď by se to fakt hodilo :-) ). Každopádně jsem "nadšená" z toho, jak ví, co je pro mě dobré. Troufám si tvrdit, že každý člověk je originál a každý snáší bolest jinak. A každému pomůže něco jiného. Fakt nemám pocit, že by mi pomáhaly cca 2 hodiny v MHD, nekonečné přestupy a tlačenice a pak osmi hodinový chaos v práci.

   Pravda, samotná práce pro "mého" pana doktora mi nevadí (teda, kromě práce ve 4 stupních C, tu fakt nemusím :-( ), vzpomněla jsem si na postupy, jeden kompletní přípravný produkt pro diplomku studentky je dnes dokončený i změřený. Vadí mi všechny ty věci okolo, to hledání potřebných pomůcek, zdržování se něčím úplně jiným, provoz jak na Václaváku apod. To je jeden velký stres. Měla jsem to na hraně už začátkem tohoto roku, vlastně od chvíle, kdy jsem se musela odstěhovat ze Zbraslavi a už jsem se neměla kam chodit uklidnit. A taky, když se mi prodloužilo dojíždění. 

   Možná jsem praštěná, ale i když tu práci nemiluju, chci ji dělat dobře, tak jak nejlépe umím.(A to jsem chtěla v každé práci). Nemám ráda zdržování, vyřizování osobních záležitostí v době, kdy na něčem pracuju. Není to kvůli tomu, aby mě někdo chválil, tak to mám prostě nastavené. Když si vzpomenu, kolikát jsem v tomto roce dětem zvedla telefon a stroze do něj řekla, že toho mám hodně..., když si vzpomenu, že jsem jim odpovídala na sms-ky jedním slovem...tak je mi z toho dnes smutno, ale neumím to jinak...možná, že kdybych byla jako jiné kolegyně...???

   Moje dny se už před lety smrskly na chození do práce, brzské vstávání a včasné chození spát :-(. Co je to za život??? Co mi to přineslo???

   Nechci zapomenout...a už vůbec nechci zapomenout proto, že jsem zahrabaná do práce jak krtek.Chci vnímat slunce, stromy, oblohu...a je mi jedno, když to nebude v Praze, tím lépe, když nebude...

   Dcera tráví víkendy s partnerem a jeho rodinou. Asi je jí tak líp. Nemám jí to za zlé, se mnou by jí bylo jen víc smutno. Vlastně se dost často ozývají kamarádky, někdy i kamarádi...Možná by bylo fajn být na chatě za Davlí, jenomže se sama nechci nikam vnucovat a v pátek večer už nebudu měnit dohodnuté plány.

   Před čtyřmi lety jsme byli všichni na Šalounu, u výlovu Rožmberka :-(. Sebevětší nával práce nezmírní to, jak strašlivě moc mi syn chybí...

 

 

jsou špatné dny...

   ... a jsou dny ještě horší než špatné...tak třeba dnes...natřískaná MHD, kdy jsem polovinu cesty prostála (po hodně špatné noci)...ti lidé v práci nejsou zlí, ale já teď fakt neumím fungovat v tom chaosu, kdy je potřeba dělat věci, na které po celou dobu mé nepřítomnosti nikdo nesáhl a do toho pracovat s anglicky mluvící studentkou. Práce mi nevadí, orientuju se a vím, co a jak, vadí mi ty nedodělané věci, nepořádek, smrad ze Sava, hluk, který dělají přístroje, moje pracovní místo vedle autoklávu a v uličce, kterou prochází spousta lidí. Fakt to nedávám. Nedokážu se cca 7 hodin soustředit a dvě hodiny procestovat. Nemůžu chtít nemožné, kolegů je jako mladých myší a prostory jsou stísněné, pod nohama krabice s materiálem, který už se nedá jinde uložit. (Už nějakou dobu před TÍM jsem to špatně snášela, teď už jsem na hraně...). Noha mě bolí, protože stání na tvrdých dlaždicích mi dává zabrat (uvidíme, co za 14 dní udělají "ozářky". A výplatní páska  s částkou 4.500 Kč :-D (drze jsem byla v pracovní neschopnosti...). "Úžasné" a to mi nezbyla ještě ani dovolená, takže vyhlídka na nějaký odpočinek je minimální :-(. Prostě totálně vyšťavená a ubrečená a nenapadl mě nikdo, kdo by se se mnou dnes sešel ... (A proč by to dělal, že...? :-D). Potřebovala bych obejmout...(Ha, ha, vypadám na 95 minimálně, 5cm odrosty, ostříhaná, jak se komu podařilo..."krása sama")

   No, musím se sebrat, protože tohle je začátek konců...přece jen, mám aspoň Královnu a zavolala dcera...

   Dva měsíce, už dva měsíce od chvíle,kdy jsem se dověděla tu šílenou zprávu, ale stejně pořád čekám, že se večer, během toho, co se sprchuji, ozve telefón a z něj : "Íííí íííííí, mímo, co děláš?...já jsem byl běhat..."

 

...zase v práci...

 

   tak nějak jsem tušila, že nezbývá, než to zvládnout a vrátit se tam...kdybych uměla pořádně plavat, přirovnala bych to ke skoku do vody, no, možná sedí to přirovnání právě proto, že plavu jak zednická tříska...hned na "ostro", takže okamžitě plán práce a anglicky mluvící studentka. Co mě teda dorazilo - na některé věci nikdo 2 a půl měsíce nesáhl. Jak si mohli být tak jistí, že se vrátím??? Některé věci se mi vybavují rychle, jiné pomaleji. Absolutně nemám kapacitu řešit všechno, co by řešení vyžadovalo. Buď to zvládnu postupně nebo to nezvládnu, ale nervovat se nad tím nebudu. Pokud to neudělal nikdo jiný za tak dlouho dobu, tak to asi není tak akutní. Lidé se ke mě chovají buď rozpačitě (ti mladší) a nebo mile, jako bych se vrátila z dlouhé dovolené. Nikdo se na nic nevyptává...jsem ráda. Jsem ráda i za to, že jsem si se "svým" panem doktorem otevřeně promluvila o tom, že plánuju návrat na Moravu, že s jeho ženou mohu mluvit otevřeně a dokonce před ní i brečet, jsem vděčná za naši pani sek., s kterou chodíme na obědy a na odpolední kávu, jsem vděčná za holčinu ze sousední prac.skupiny, která mě spontánně objala. (Objetí je moc potřebné a lidé, kteří žijí osaměle ho moc postrádají...i když já jsem člověk, který ho neumí nabídnout, což asi u introvertů je normální). Jsem ráda za kolegyni, která se mnou vede úplně normální běžný hovor. Dokonce i šéf přišel, zrovna jsem sepisovala nějaký pracovní návod a položil mi ruku na rameno, s tím, že si promluvíme později. (S jeho pracovním vytížením to vidím tak na konec roku :-D). I když bych si s ním asi promluvit potřebovala. No, prostě nějak to šlo...

   Dnes volala kamarádka ze základky, byla jsem moc ráda. 

 

 

 

...nějak...nevím jak...

 

   venku je nádherně, i když chladno, sluníčko :-). V noci jsem nemohla spát...sousedi nade mnou zase sexovali (teda, ne, že bych jim to nepřála, ale nemuseli by to dělat po půlnoci...

  Měla bych se zamyslet nad slovy Ivunky, zamýšlím se nad nimi. Má pravdu, napadá mě spousta důvodů, proč něco nejde...Jenomže jsem byla vždycky zvyklá dělat věci pro druhé, ne pro sebe. Každopádně nevím, kde začít. Jestli hledat nejdříve práci a pak bydlení, nebo naopak? Nebo oboje najednou? Jenomže jsem nikdy nebyla praktická a teď jsem úplně nejméně. Spojení hodinového cestování, práce a bydlení na Břevnově je pro mě dlouhodobě neúnosné. A krátkodobě...? Ptám se sama sebe, co mohu pro sebe udělat? Nejspíš mě napadá "zabalit to tady na světě". (Možná, že třeba ještě časem přijdu na něco jiného a snad i lepšího)

 

...neveselo...

   ...dnes je mi vážně neveselo, brečím spolu s počasím...jo, jasně, že se snažím si to trošku zpříjemnit (třeba vana s levandulovou pěnou nebo zmrzlina (no, pravda, to je pro mě spíš zlo než dobro...).

   Říká se, že když si člověk dělá plány, tak se Bůh směje...no,něco na tom nejspíš bude. Při tom jsem byla už tak smířená, žádné plány jsem si nedělala, nebo aspoň ne veliké. Přání jen taková, abychom byli všichni zdraví a spokojení, práce tak cca 5 let a pak Morava...Už jsem si ani netoužila najít partnera a kamarádky, které by měly společné zájmy a dost času. Cítila jsem se spokojená, když si na mě občas někdo našel čas, když jsem se mohla toulat starou Prahou (pokud možno nepřelidněnou), když jsem mohla vypadnout ven nebo někam úplně z města,když jsem trávila chvíle s dětmi, když přijela do Prahy ségra, když jsem chodila po loukách a cestičkách na Moravě, když jsem mohla vidět maličkou, ale třeba i když se v práci něco povedlo, když některá z mých kamarádek měla na sobě "můj" šátek a nebo, když se na Jižňáku méně pilo...

Horko těžko jsem se naučila chodit sama do kina, na delší procházky po Praze (na Moravě mi to šlo tak nějak samo), na menší výstavu a třeba do kavárny. Plánovala jsem si :-) :-(, že to rozšířím i na výlety a třeba na divadlo a ... a jsem zase na začátku, kdyby na začátku...teď už se bojím sama i do MHD a do práce :-(

...pořád si říkám, že pokud tohle byla lekce, která mě má něco naučit, tak byla hodně krutá...Před 25-ti lety jsem přišla o babičku, bolelo to, ale musela jsem "dál", měla jsem malé děti a měla jsem kolem sebe ještě tolik lidí a babička už byla opravdu stará a prožila naplněný život, před 10-ti lety jsem přišla o tatínka, to bylo už rochu přes čáru...byl relativně mladý, měl spoustu plánů, nedokázala jsem se s tou ztrátou smířit, ale pořád jsem měla děti, mamku, ségru, přátele i manžela, ač už to bylo mezi námi všelijaké. "Zatnula" jsem zuby a "šla dál". Jenomže to, co se mi stalo nedávno, to už fakt nebylo fér, to bylo hodně, hodně příšerné...(nestalo se to jenom mě, ale...). Přišla jsem o kus sama sebe, o obrovský kus života, o naději, o víru...kde mám v sobě najít sílu na to "jít dál...???"

 

 

... pošmourno, lezavo...

....ideální depkové počasí, chvíle, kdy by člověk k někomu utekl, kdyby měl ke komu...plánovala jsem cestu k babičce a pak se zastavit ke kamarádce D. Jenomže v tom dešti...a navíc kamarádce D.onemocněl pejsek, takže...

   Včera mě "dostala" návštěva u K-nky, zase přibylo pár kousků do skládačky, ale PROČ je pořád na programu. Některé věci mě rozhodily, obzvlášť ty, o kterých jsem nevěděla. Bylo toho tolik, tolik, s čím se musel potýkat, jen netuším a nejspíš netuší nikdo, která z těch věcí byla "konečná". Často neumíme naslouchat, neumíme nabídnout svou přítomnost, pronášíme bez rozmyslu věty, které mohou ranit a pak...pak žijeme s výčitkami...

   Nejhezčí byt, jaký kdy měli (tedy, už jen ona), v tom posledním společném jsem se nikdy necítila dobře a vím, že ani on ne. Jenomže někde bydlet museli...

   Zařídila si to hodně skromně, ale vkusně, většinou bez věcí, které by jí připomínaly jeho. Chápu...každý truchlí jinak a není to o tom, jak moc kdo brečí. Vím, že se navenek tváří jak ledová královna, ale já se tak tvářím často také. Říkám si, že nikomu do mé bolesti nic není.

   Dokonce si někdy říkám, že jí je možná ještě o kousek hůř než nám ostatním. (Já jsem na samotu zvyklá už tolik let, na zařizování věcí apod., na prázdné večery a osamělé noci), ale ona nikdy nežila sama, všechno dělali a zařizovali společně...

   Před odjezdem k ní jsem na betonovém nástupišti našla ležet kaštánek. Kde se tam vzal? Automaticky jsem ho vzala do kapsy, brala jsem to jako pozdrav, který jí mám předat :-)

   Všichni žijeme s výčitkami, co jsme mohli, měli...je to tak těžké, tak to bolí...

   Nejraději bych pořád seděla s Královnou vedle sebe, listovla v knížce a "utekla" do cizích osudů. Vůbec nevím, jak budu chodit do práce a dojíždět...neumím si to ani představit, jenomže si nějak moc neumím představit žádnou práci a žádný jiný život...

 

 

 

 

...nastává podzim...

 

...podzim mám hrozně ráda, je to moje nejmilejší období, ale ten sluníčkový, barevný, s šípky, kaštany, hřiby, modřemodrou oblohou a nejraději někde venku...podzim ve velkoměstě, větrný, zachmuřený a deštivý (i když déšť je opravdu třeba), tak ten nemusím a padá z něj na mě smutek, veliký...

...včera jsem byla opět u psycholožky, hodně mi pomáhá, můžu s ní mluvit o všem, co mě napadá a klade trefné otázky a rozebírá se mnou to, co mě čeká...momentálně návrat do práce. Přiznám se, že se ho děsím. Nejvíce ranního vstávání, příchodů do prázdného bytu (za tmy). Ještě, že mám Královnu :-) a úplně úplně nejvíc těch lidí. Vůbec nevím, jak se na ně tvářit, co jim říkat...prostě panika...

...podle psycholožky by stálo za to (pokud by to šlo) vrátit se na Zbraslav, byť by to mělo být jen na dva roky. Denně být a nebo nebýt tam, kde se člověk necítí dobře je fakt dost podstatné. Asi dost lpím na nábytku, který mi poskládal syn, ale třeba by mi mamka dovolila mít ho na chalupě...Jenom to balení a stěhování, na to se tedy vůbec necítím, ani trochu. A zase někoho hledat, kdo by mi s tím pomohl.

...včera mi volala sestřenka, v každé práci je něco, bohužel...proč lidé hledají to, co je rozděluje, namísto toho, co by je spojovalo.Proč si spoustu věcí, především těch nepodstatných, uvědomíme až tehdy, když nás život srazí na kolena?

...včera jsem někde vytratila nebo založila želvičku, kterou jsem nosila všude s sebou, byla ze synovy putovní krabice. Bylo to, když jsem vytahovala před krizovým centrem deštník? Letošní rok je vážně "bohatý" na ztrácení lidí :-( a věcí :-(.

   V úterý v noci zemřel pan zpěvák - Karel Gott, jaho holka jsem ho fakt nemusela, ale později se mi některé jeho písničky začaly líbit. Hlavně jeho chování a uctivost. Je mi to líto, je mi líto jeho rodiny, přeju mu státní pohřeb, ale bolest už cítit nedokážu, té mám v sobě obrovský balvan...a taky si říkám, že jeho život byl naplněný, krásně prožitý a hlavně dlouhý...vždyť žil o 50 let déle než můj syn...

...chybí mi,jak mě mamka na chalupě objímala a držela u krbu za ruku, lidé se mezi sebou normálně neobjímají na potkání, přijde jim to příliš důvěrné a potom některým ta objetí opravdu moc chybí...

 

 

 

...jsou chvíle...

 

...kdy nechci vůbec nic, nic řešit, nic dělat, nic plánovat. Nechci jezdit MHD :-(, budu se muset k tomu faktu nějak postavit, k tomu, že nechci žít v Praze (hlavně ne tady v blízkosti centra). Jak už jsem tady psala, nemám momentálně sílu hledat jinou práci a jiné bydlení, jak tady, tak na Moravě. Zvažuju, jestli se nenechat někam zavřít...kdysi, v hodně ranném mládí jsem uvažovala o vstupu do kláštera. Byla to asi ztřeštěná myšlenka, ale teď jsem si na ni zase vzpomněla. Ticho, klid, žádný provoz, žádné vzruchy...jenomže zase tolik nevěřím...jenom přemýšlím, kam bych se schovala před světem. Před světem a před bolestí...jenomže dá se před tím někam schovat...?

 

... skoro dva týdny na Moravě...

 

...ve vlaku cestou tam jsem moc nebrečela, jen tak...pro sebe...v autě už pak ano, dost...přála jsem si, abychom někde zastavili,aby mě můj nejlepší přítel vzal do náruče...a držel...a nechal brečet...ale nic z toho se nestalo...jen to brečení. Ale na druhou stranu,co se smutnýma holkama...a už vůbec, co se smutnýma starýma ženskýma...předal mě mamce a jel...sama bych tu cestu s přestupy asi nezvládla...tu cestu jsem si zaplatila...V tomhle světě je jen něco za něco a já už nemám co dávat...leda tak ty peníze...

...A sbírala jsem ořechy, celá ta zahrada v zapadajícím slunci dýchala klidem a maličká mourovatá kočička si se mnou a kamarádem z chalupy hrála a nechala se hladit. A byla jsem vděčná za ty ořechy, ale hlavně za ty chvíle tam, za tu zahradu a za všechno, co bylo úplně, úplně normální...

...a přijela sestřenice, kterou jsem dost dlouho neviděla, spolu se svým mužem, a do půl třetí do rána jsme pod taktovkou tety J.opravovali ucpaný kuchyňský odpad, u toho jsme se i nasmáli. A spolu se sestřenkou jsem pila víno a brečela...a povídaly jsme si...

...a šplhali jsme se kdesi nad Mnichov, sbírali hřiby, střídavě byla zima a střídavě horko, chvílema jsem plakala, chvílema jsme se se setřenkou a jejím mužem smáli, obdivovali mochomůrky, ale to prázdno, které jsem v sobě měla po synovi, to se nedalo ničím a nikým zaplnit...

(...a náhrdelník, který mi spadl, se na zemi "sám" poskládal do tvaru srdce...a tak jsem "věděla"...)

...po 40-ti letech jsem šla ke kostelu na schůzku s klukem, který byl mojí pubertální obrovskou platonickou neopětovanou láskou. A po 40-ti letech vzpomínáme na naše prázdniny a znovu se fotíme na cestě. (Jen místo mojí sestry je na té "nové" fotce jeho přítelkyně). Stejně jako tehdy je moje sestřenka ta hezčí, zajímavější, obdivuhodnější, ale tentokrát už mi to nevadí a nebolí mě to...už navždy...

 ...kdybych tady měla Královnu, tak bych tu nejraději zůstala napořád, s mámou, se kterou jsme si řekly věci, které nikdy předtím ne, třeba i s tetou, která sice nadává, ale lásku vyjadřuje mými milovanými bramboráky a topením v krbu, když venku leje...návrat do Prahy mi připadá úplně absurdní. Kdo rozhoduje o tom, co skutečně musím???...

"...když venku mrholí a celá vesnička se propadá do smutku, nechci nikam jít, nic dělat, jen se dívat do ohně v krbu a brečet, mamka s tetou mě utěšují a tak si brečím sama, nahoře, ve svém pokoji, v pokoji, kde spolu se m mnou naposledy spal můj syn, když tady byl..."Mímo, já tě chápu, že tady chceš bydlet...tady je tak hezky...", řekl mi, když jsme spolu ráno vyšli na terasu a dívali se dolů na zahradu..." "Může člověk uhlídat své dospělé děti???..."

...a znovu nešťastná rodinná událost, jedna moje teta přišla, ani ne po třech měsících po dceři, o manžela. Mamka s tetou jsou celé špatné, ale pohřbu se zúčastní. Jsem sama, ale tady na zahradě je to úplně jiné, než mezi čtyřmi stěnami bytu...

(...a dostávám smsky od kamarádek a kamarádů a občas zavolání z Jižňáku...)

...znovu přijíždí sestřenka s mužem, sekáme zahradu, pijeme víno, jdeme opět na hřiby, obdivujeme výhledy z kopců, pijeme vodu ze studánky, sušíme hřiby...pomáháme babčám vařit...opékáme buřty, bedly a hermelíny, sedíme nahoře na pastvinách a vzpomínáme na dětství...smějeme se šílené ukecanosti kamaráda z chalupy, sbíráme kaštany u starého hřbitova...

...a pak přijde poslední den, uklízíme chaloupku, balíme se (nejvíce tašek má moje mamka, fakt hodně moc) a jedeme k ségře, kde mamku vyložíme a aspoň na chvíli vidíme maličkou :-). A pak vezeme domu tetu a v jejím bytě se na chvíli vrátím do puberty, kdy jsme se sestřenkou sedávaly v koupelně, jedna ve vaně a ta druhá na jejím okraji. Úplně živá vzpomínka. A pak už nádraží, narvaný vlak (z Olomouce), dva kluci, kteří si v tempu hovoru a ukecanosti nezadali s kamarádem z chalupy :-o, poslední zamávání a už jenom Praha...

...moje milovaná Královna, která mňouká jak divá, tulí se ke mě, dobrůtky, které jí tady nechala kamarádka, která ji chodila krmit, dárečky, co mi dala sestřenka pro obě holky :-) i pro mě a nádherně voňavá svíčka, co mi tady nechala ségra, když tu spala před odletem na kurz tance...a trvalý smutek...

 

 

...úplně upřímně...

 

...úplně upřímně bych klidně seděla zavřená v bytě, dívala se na úplně zbytečné pořady v tv, kterou bych mohla kdykoliv vypnout, poslouchala pořád dokola CD (třeba Nohavicu), brečela, hladila Královnu, která mi sedí na klíně a zvysoka kašlala na to, jestli mám uklidit, zajít na nákup nebo si koupit nové podzimní boty, protože staré už jsou téměř nenositelné. (Jasně, o Královnu bych se starala, tak flegmatická, abych ji pustila na svobodu, kde by si lovila myši a ptáky, fakt nejsem).

   Jenomže ono zrovna dnes v práci nemohl "můj pan doktor" něco najít, tak zavolal...Bože, vždyť já v první chvíli ani nevěděla, o čem mluví, natož abych si vzpomněla, že jsem právě tu věc mnohokrát připravovala...teprve později mi to secvaklo...a to bych se tam měla vrátit a vědět, co budu dělat...

   Nejraději bych někam, kde nebudou žádní lidé, abych tam jen tak seděla a hleděla do blba a brečela...a dívala se do mraků a do korun stromů...jenomže jsem ještě pořád "mladá" :-D na předčasný důchod a bez peněz můžu akorát tak sedět s bezdomovci na Smíchově nebo na Vltavské (a to fakt ne, je tam moc velký provoz). Co mám na tomhle světě dělat...?

 

 

 

...kdyby...kdyby...

 

...hra na kdyby je ta nejhorší možná...kdyby se nestalo toto, tak by se nestalo tamto a ...prostě kdyby...samota na Břevnově na mě padá a bolí, samota na Zbraslavi je, ale taky samota...jenomže tam je moje milovaná řeka, Hradiště...tam se cítím víc v bezpečí, i když se už vlastně nikdy v bezpečí necítím a nikde...a s nikým...ti, s kterými jsem se cítila nejvíc v bezpečí už jsou TAM a nebo jsou daleko ode mne...a já jsem tady...seděla jsem u řeky a brečela a myslela na to, jak Tvoje horolezecké vybavení dostanou malí Skautíci a bylo mi z toho hezky v duši...K-nka Tě znala...ale přece ne úplně, nikdo z nás Tě neznal...nevěděl...PROČ??? PROČ jsi s námi nemluvil, co jsme dělali špatně???

   ...koupala jsem se ve voňavé soli od své ségry, pila víno a brečela, brečela...čekala jsem, jestli se neozve táta, ale neozval...

...ráno, na Zbraslavi je hezčí ráno, než tady, ale není tam chlupatá potvůrka...a taky jsem slíbila, že pojedu na Jižňák...(no, vím, že jsi tomu nefandil), ale seriózní pánové s vrtačkami už jsou asi rozebraní a teď, teď už fakt jsem jenom stará a smutná bába, která nestojí za pohled, natož za práci s vrtačkou :-) :-(. Všude se červenaly šípky (prý Šípková královna...), na rybnících plavaly labutě a kačeny, začínaly se rozevírat lekníny a krajina ve slunci vyvolávala pocit klidu, chodili jsme, občas se někde posadili a moc nemluvili. 

   Oběd, dávno jsem nejedla něco tak dobrého, jestli to nebude tím, že jsem při vaření jen trochu pomáhala...vlastně škoda, že jsem nejala na Jižňák už v sobotu, mohli jsme jet na chatu, úplně ven z Prahy...no, nejeli...stejně i tady cítím, že už nemám jak pomoct, co dát...

A zpátky na Břevnov a pak na Dejvickou, předat klíče, aby hodná H.jezdila krmit Ryksu (nejraději bych ji vzala s sebou, kdyby to tak šlo...) a na Hlavák, koupit si jízdenku. No, tento víkend bych měla dostat za cestování v MHD metál.

 

 

 

 

 

 

 

...co bys na to asi řekl...?

 

...brečela jsem, když mi K-nka napsala o "Želví mímě", plyšáček, kterého jsme si vzájemně půjčovali, čekala jsem na Muzeu na Tvou ségru a najednou nebylo kam spěchat, najednou se dalo dívat okolo...a Sv.Václav byl ke mě otočený zády...držíme se v metru za ruku a jdeme k baráku, kde jste bydleli...K-nka už tam stojí. Snaží se být statečná, ségra taky. Musím se taky snažit...nevím proč se mi právě v tomhle podnájmu nikdy nelíbilo, neměla jsem tam dobrý pocit a vím, že ani Ty ne...teď se tam na sušáku suší Tvé věci...vyprané, voňavé, roztříděné...ségra si bere mikinu, tričko a mě K-nka podává "Želví mímu", brečím jak malá. Dávám holkám koláč, který jsem dopoledne upekla...jdeme do sklepa a pak do restaurace. Jsem ráda, že holky aspoň něco sní, ale s tím vínem by měla K-nka brzdit, jenomže, copak mě poslechne...? Možná, že jediný, koho aspoň občas poslechla jsi byl Ty...přijíždí přítel Tvé ségry a společně pak jdeme zpátky, pro věci. "Vemte si to, já už nikdy nebudu chtít tenhle stromeček", říká K-nka. "Já taky ne...". A tak si ségra bere všechny slaměné ozdobičky, které jsi měl tak rád, které Ryksa jako malé koťátko schovávala za Tvou postel a mě vnutili poklop na buchty, který jsi měl ještě ze společného bytu...Komu mám ty buchty péct??? A pak už fakt nemůžu, K-nka mi dává do ruky knížečku, kterou jsem Ti kdysi dala...pak mě drží v náručí a objímá mě, brečím a nemůžu přestat, i když si říkám, že jí je stejně jako mě...a nechce žádnou pomoc, dokonce si i našla už nový byt, kde bude moct mít Lussinku. Tvá sestra s přítelem nakládají věci do auta a já stojím vedle K-nky, která drží prázdnou urnu...tu knížečku prý dá do ní a ještě další věci...a pak ji někde (ve Tvém milovaném kraji) zakopou. Kousek cesty držím K-nku na klíně, pak jde ke kamarádce a my pokračujeme směr Břevnov...v noci držím toho plyšáčka, nemůžu spát a vůbec nevím, jak mám dál fungovat...?

   ...co mi zbývalo, než zvládnout doktorku a účtárnu a poslední rhb a objednat se na sono...? Můžu brečet mezi lidmi, nemůžu...? Nevím...Pořád teď brečím...Představ si, že přijel M.K. (vždyť víš, jeden z Tvých nejlepších kamarádů) a přivezl mi panoramatický obraz toho místa...pak nemám brečet, měl jsi úžasné kamarády, fakt skvělé. Chvíli se zdržel, pořád dokola jsme všechno probírali a taky, jak pomoct K-nce. Bude to těžké, hodně...tak aspoň od TAMA na ni dávej pozor, prosím a na ségru!!! Přivezl mi tu knížku, tu, co si myslím, že jsi ji dočetl už předtím, ale dočetl??? Proč byla založená na tom místě, kde založená JE??? Mám z toho něco pochopit? Snažím se, ale...Přijdu na to??? Mám dvě verze, ale je možná ještě nějaká další???

   Poslala jsem pro jeho malou čokoládové vajíčko...

   Jo a taky jsem byla na takové delší procházce ve skalách u Suchdola, na Kozích hřbetech a u Únětického rybníka a u "Zapomenuté vrby", tam by se Ti líbilo :-)...s kamarádem z chalupy, no, nevím teda, jestli má vrtačku..., ale pozval mě na oběd a na Svijanské pivo, jo a taky mi rozbíjel a loupal oříšky...a našli jsme už kaštánky, přinesla jsem je domů, jsou vedle Tvé fotky...

 

 

 

...a...co...ještě...?

 

...jak to mám vědět? Šílím jenom z cesty tramvají...pořád se mi vrací myšlenka, že jsem Tě mohla nějak zachránit..a nezachránila..."Když se rozhodnete...tak vám v tom nikdo zabránit nemůže...bude to vaše volba...", řekla mi psycholožka. Jasně, bude to moje volba a všechno, co zůstane tady, už mi bude úplně jedno...úplně!

   Poradila jsem si, jak s blouděním v Grébovce, tak s cestou na metro, ale už se mi chce vykašlat se na všechno, s čím si poradím...

Babička je hrozně hodná, vzpomíná na Tebe a brečí...já taky a ještě se musím zuby nehty držet, protože se pořád vyptává na...Copak jsme jí mohli říct pravdu??? A co je vlastně pravda???

   Kolik jsem toho od života chtěla? Co? Skoro nic...? Přála jsem všem svým kamarádkám a kamarádům cestování k moři, cestování po památkách, šťastné svazky, další manželství...hadry, auta, motorky, stačila mi chalupa, lesy, občas Zbraslav...a to, že Ty a ségra jste v pohodě a spokojení. Víc jsem nechtěla...To jsem opravdu byla tak špatná a zlá, že jsem si nezasloužila ani tohle...?

   ...a pořád řeči, že jste nebyli oddáni, tak nemá žádná práva...na tohle sílu nemám. Proboha, proč si lidé nemohou mezi sebou odpustit? Bude to někoho bolet méně, když se bude snažit pochopit cizí bolest, když přizná, že jsi byl sám sebou, svůj..., že si nebyl ničí, že si na Tebe nikdo nemůže dělat nároky...

   Táta se přiblížil Tvé ségře, společně to snad nějak zvládnou, on to každý zvládne s někým, koho má nejblíž...s kým to zvládnu já...? Záleží na tom...? O čí rameno bych se mohla opřít...? A vlastně se můžu svobodně rozhodnout...Můžu?

 

 

 

 

 

...fakt nevím, jak dál...

 

...prostě nevím, měla bych se vrátit do práce, ale nedokážu na to ani pomyslet...dnes už rozumím lidem, kteří mají problém vycházet z bytu, nějak ty své pocity neumím popsat, ale pokaždé, když jdu někam mezi neznámé lidi, tak mám potom pocit, jako bych tahala na zádech těžké šutry. Nic jiného mi stejně asi nezbude, protože do důchodu mám spoustu let a nějak se živit musím... :-(.

...ono to není o moc lepší, ani když jsem sama...prostě nikdy už nebude nic jinak, než je, nikdy už tady nebudeš...

...já vím, že nejsem jediná, kterou potkalo neštěstí, ale nevím, co mám dělat, jak mám dál žít, jak mám chtít žít???

   V noci se mi zdál sen, dokonce jsem si ho chvíli i pamatovala, takový nějaký, ve kterém bylo, že nejvíc je mít blízké lidi, že stačí jeden kamarád (kamarádka), ale dobrý a že žádná technika nenahradí člověka. Měla jsem v tom snu malou holčičku...možná připomínka, že tady jsou holky a že mě, možná...potřebují. No, nejsem si tím tak jistá, jestli potřebují ubrečenou matku a rádobytchyni...???

   Dneska jsem táhla kočkolit pro Ryksu, sotva jsem ho unesla, ale nebylo zbytí, ten od Tebe už pomalu dochází...vzala jsem aspoň menší balení (pro koťátka), i tak to bylo co nést. Já vím, mohla bych si ho objednat ze "Zveráku", ale proč zvyšovat znečištění životního prostředí dalším autem...

Musím poslat do práce ty oskenované papíry, na všechno musí být doklad :-(, i na to, že už tady nejsi...

...nechci nikoho otravovat, s ničím, ale fakt nevím...jak dál...

 

 

 

...už měsíc...

 

...milosrdně jsem dlouho spala, venku je šedivo a pořád jemně mží, je mi pořád strašná zima...i s teplým čajem, i zabalené v dece...bojím se lidí a bojím se samoty. Dívám se z přeplněné tramvaje na svět, ve kterém už pro Tebe nebylo místo...lidé se smějí, povídají si, cizinci hlučí...mám na ně vztek, i když vím, že za to nemůžou, za to, jak mi je...na terapii mi paní dělá čaj (pravý, jak jsme tomu říkávali spolu...) jenomže Ty jsi mi do něj dával citrón a med...Pamatuješ, ještě ve starém bytě, když jsi chodil s čajem ke mně do pokoje apovídali jsme si?...vůbec nevím, jestli si TAM ještě můžete něco pamatovat...určitě TAM není ani žádný čas...Ptá se mě co cítím...copak to vím? Zimu, bolest, stesk, bezmoc, že nemůžu pomoct holkám (nejsem za ně zodpovědná...jak mi bylo řečeno), ale NEJSEM doopravdy? A taky vztek a všechno možné... Žádný návod, jak mám žít neexistuje. Žádný!!! 

   I kdybych si koupila sedmičku vína a pila, tak mě bude akorát ráno bolet hlava, ale stejně nebudu dál vědět, co dál..."Když už si myslíš, že nemůžeš, tak můžeš ještě 100x tolik...", říkával mi někdo, komu jsem tak hrozně moc věřila...Kdyby byl děda tady...tak bych ho objala a nemusela bych nic říkat...jenomže tady už deset let není, Ty tady nejsi...

 

 

 

...vždycky už bude před... a po...

 

...ještě před měsícem jsi byl tady...v práci...doma...s K-nkou, s kamarády...co se Ti honilo hlavou...? Nevím...užívala jsem si posledních dnů na zahradě, zabloudila v lese, chystala se na borůvky...proč jsme si nezavolali??? To PROČ nikdy nevymažu z mysli...

Přesně před rokem jsme byli spolu na vandru, u vyschlé studánky, v blízkosti krásných roubených chalup, povídali jsme si, mlčeli...Proč jsme spolu nejezdili častěji??? Byli jsme matka a syn, vždycky jsem se snažila respektovat Tvé soukromí a věděla jsem, že Ty respektuješ to moje. Co se stalo s naší společností, že se rodiny roztrhaly na malé kousky? Něco je v tomhle světě špatně? A kdoví, zda je to vůbec k napravení...?

   Víš, tak si říkám, když mám pocit, že nikdy nedokážu žít jako dřív... jestli bych raději neměla být tam někde...TAM, kde je děda, prababička, Ty...s kterými jsem se cítila v bezpečí a kteří mě měli rádi...nebo mají...?  

   Kdo rozhoduje o tom, kde budu? Já sama?

   A můžu tady nechat Tvou ségru a svou mamku a svou ségru a Tvoji statečnou K-nku a tu chlupatou příšerku, která mi bezmezně věří??? Já vím, že by mi to pak už bylo jedno...říkala "Vědma", že tady ještě mám nějaký úkol...úkol by mi taky mohl být jedno a úplně...ať si je plní někdo jiný...!!!

   A 100x si můžu říkat, že ta Nejvyšší moc není spravedlivá...jenomže tam už asi nejsou žádná slova, je to jako dívat se na hvězdy...jsou úplně malinké, takhle nás vidí ta Nejvyšší moc...asi ještě menší...Není schopna obsáhnout války, hladomor, Zemi trýzněnou oteplováním a požáry, mohla by "chápat" tohle???

   Byl to trest za všechno zlé, co jsem udělala? Udělala jsem toho zlého opravdu tolik??? A co zlého udělaly holky??? Komu tolik ublížily??? Kdyby to byl trest, copak bych "věděla"??? Copak by se mi děly věci, které se mi dějí???

  Pořád dokola dělat nějaké věci...mám pocit, že bych měla namalovat šátek...jenomže malování by mi určitě nešlo...nic mi nejde...nedovedu si představit, že bych šla na výstavu, do divadla, do kina...někam...mezi lidi...

...a všichni se baví, smějou, chodí po památkách, jezdí k moři..., no, všichni ne, nejspíš...chtěla bych ještě někdy vidět nekonečno moře...

...Tvoje K-nka nechce abych jí pomáhala, zahojí se její bolest někdy...? Dokáže někdy odpustit...? Říkám si, že nesmiřitelnost a zlost nás nikdy nemůže nikam dovést a nebo aspoň ne na dobré místo...každá jsme Tě milovala jinou láskou, ale láska přece odpouští...

   ...říkám si, že už žádné úkoly nemám, že prostě...jenomže, já "vím" a "Věřím", jasně, je to tam úplně jiné než tady...nedá se to tímhle myšlením pojmout...ale někde hluboko v duši nebo kde... se bojím...bojím, že děda (můj tatínek) by mi položil neslyšnou otázku: ""Jak jsi je tam mohla nechat...?"" Můžu přesvědčovat sama sebe, že by to pochopil..., že už fakt nemám moc síly...ale třeba by se, zase neslyšně, zeptal, jak mají mít sílu ti, kteří "nevědí"

...J---ku, je mi tak těžko...

 

 

 

 

 

 

 

 

...víkendy jsou nejhorší, ale...

 

   ono ani nemusí být víkend...spoustu lidí a hluk prostě nedávám, tedy, nedávala jsem to ani předtím...třeba kavárna, ve které jsme seděly s holkama před mší, tak ta mi dala vážně zabrat. A potom opětovné setkání s bývalým mužem a jeho ženou, (jedna z mých kamarádek pak prohlásila, že musel být dříve hodně sympatický...). Trošku jsem si myslela, že přijde více lidí, ale jak se později ukázalo, někdo se spletl v datu, někdo měl, v prvním školním týdnu, spoustu zařizování. Díky za ty, co přišli a též za holky, které vybraly právě toho kněze, který kázal opravdu hezky, tak nějak, lidsky...Brečela jsem hodně,  ale bývalá kolegyňka H.mě držela za ruku a též jsem v těch slovech cítila úlevu..(Mši poslouchali v rádiu i příbuzní na Moravě).Pak jsem se dověděla, že tam byla i "nejkámoška" s další kamarádkou. I za to jsem byla vděčná...Část cesty domů jsem jela s dcerou a jejím přítelem. Noc už tak přátelská nebyla, ale nakonec se ve snu objevil taťka a tak nějak se mi ulevilo...(sny si, však v poslední době, už nepamatuji). Co je zvláštní, že se mi v den mše sama otočila fotka babičky E., kterou mám ve skříňce, je to starobylá fotka na tvrdém papíře...takže nechápu...

   Zvládla jsem masáž, setkala se s naší p.sek. a potom jsem jela do květinářství, abych koupila kytku pro jednu moc milou a statečnou paní. K obědu byly plněné pariky :-), jedno z mých nejoblíbenějších jídel, které mi vždycky dělá mamka, když přijedu na Moravu...a ještě byla taky procházka k rybníkům, ale vody ubylo, obloha se chystala k dešti, jenom šípky červeně zářily a hladina vodky neklesala takovým tempem, jako bývá zvykem...Pořád mi byla zima, i když jsem měla na sobě teplé ponožky, mikinu a byla zabalená do deky. Brečela jsem, zatímco on dělal večeři, brečela jsem přikrytá dvěma dekami...ale poprvé od...jsem cítila jakési pomyslné bezpečí, když mě chvíli před usnutím držel v náruči a ráno po probuzení za ruku (tu dobu mezi usínáním a probuzením jsem prospala v pokoji sama, protože tak nějak to máme už dlouho nastavené). Nevím, jestli k tomu pomohlo pár tahů z trávy nebo loků vodky, ale poprvé od...jsem po probuzení necítila ten strašný strach...strach a bolest, že můj syn se neprobouzí do stejného světa jako já...

   Cesta domů šílená, tramvaj přecpaná k prasknutí, takže fóbie...ve večerce nepříjemná Vietnamka (chápu, může mít vlastní trable, ale ona je taková pokaždé...). Královna vyžrané granule a vyčítavé mňoukání. Co nechápu je ta barevná myš na stole. Kde se tam vzala? Hodně dlouho jsem ji mez kočičími hračkami neviděla...že by ji vytáhla až na stůl...? Je dost těžká...

   Telefón od Vědmy :-), mluvit s ní je úleva :-) pro duši. Sraz s bývalou kolegyňkou M.a jejími dvojčaty. Úžasní kluci, jak si rozdělili pomoc při nákupu... :-) A má je fakt vychované tak, že jsem v duchu před ní smekala. Škoda, že počasí nestálo za nic, abychom mohli někam na hřiště a aspoň trochu si to užili. Přivezli mi košík s biovýpěstky se zahrádky, hodně dlouho jsem nedostala tak bezvadný dárek :-)

 

 

 

 

 

 

 

... a tak Ti píšu, TAM do NĚKAM...

 

...možná jsme si měli více povídat...jenomže jednou jsem neměla čas já, jindy jsi byl Ty na výletě s K-nkou nebo s kamarády, byl jsi tak akční a činnorodý, že jsem Tě já, "pomalá a leklá ryba", jak jsi vždy říkal, prostě nestíhala. A taky mě kolikrát napadlo, jestli Tě to moje "kecání" baví, že je to spíš pro ženské...Povídala jsem Ti o Tvých prarodičích, o svých prarodičích (to, co jsem věděla, to, co jsem se doslechla, ale možná jsem měla povídat víc o sobě, o tom, co pro mě znamená mít děti...Nevím, jestli jsem Ti vyprávěla , že jsi byl vytoužené dítě, že jsem obrečela každý marný pokus (protože jsme se snažili už před svatbou...), že jsem lehávala s nohama opřenýma o zeď, jenom, aby se "to" povedlo...

   Možná jsem Ti řekla, že jsem si Tě přivezla ze svatební cesty, ale asi už ne to, že tam jsem se cítila s Tvým tátou strašně moc šťastná a v bezpečí, bylo to pro mě nejšťastnější období s ním, tenkrát v Beskydech...vidíš, čekala jsem, že se tam všichni pojedeme podívat na nový barák Tvé sestřenky a tam jsem Ti to chtěla říct, že Beskydy byly pro mě fakt hodně, moc, důležité...neměla jsem čekat...

   ...jo, přála jsem si holčičku, protože všichni v mém okolí je měli a uměla jsem s nimi zacházet, ale když se mi jednou v noci zdálo, že vidím v modrém kočárku chlapečka, tak už mi to bylo jasné...jenom jsem si to nechávala pro sebe...pojmenovala jsem Tě napůl po Tvém tátovi a napůl po své první veliké lásce..., byl to okamžitý nápad, protože jsme se s tátou shodli na jiném jméně

...když si jenom vzpomenu na mou a babiččinu (Mě-cká) rivalitu, měla jsem tenkrát pocit, že si Tě přivlastňuje a nebylo mi to příjemné, vidíš, dneska už vím, že babičky cítí ke svým vnoučatům lásku, která je skoro stejná, jako ta mateřská..taky jsem byla dřív hloupější, než teď..

...když jsi se narodil (nedonošený) a od noci do poledne příštího dne, mi o Tobě nebyl nikdo schopen pořádně nic říct, prožila jsem tolik strachu, že se to nedá ani popsat, ta panika a bezmoc. Tenkrát jsem se zapřísahala, že nikdy nebudu mít žádné "přiblblé" myšlenky, protože mateřský strach je něco úplně děsivého a nikdy bych ho nechtěla způsobit své mamince. A taky bych nikdy nechtěla, aby ho prožívaly jiné maminky...Tohle jsem Ti řekla? A nebo taky ne...?

   Víš, asi jsem málo chválila a opakovala, jak jsem na Tebe (i na ségru) pyšná a to jsem teda byla!!! Víš, říkala jsem to před známými, před rodinou, ale ne před vámi. Nikdo mě to nenaučil, protože to nikdo nenaučil moje rodiče a táhne se to jako červená nit někam hluboko do minulosti. Vyrostla jsem v tom, že všechno, co jsem udělala, mohlo být vždycky ještě o kus lepší. A vás jsem v tom vychovala...nebylo to dobře. Paradox, teď o dovolené jsem seděla "u dědy na kopci" a vyprávěla mu, jak jsem štastná, že vás mám, že jsem hrdá na to, jak si v životě vedete a co jste dokázali...

   ...nevím, asi TAM nemáš pc, tak kdoví, jestli se to dočteš...jo, děda má dneska výročí (10 let, co není s námi), tak doufám, že TAM na Tebe dává aspoň trochu pozor...no, je to TAM asi úplně jiné, než si dovedu představit...takové, hodně, hodně jiné...a ty naše pozemské trable tam už vůbec nejsou...Stejně si, ale představuju, jak tam s oběma děduly chodíš na hřiby a prababička Em-ka dělá koblihy s povidly a prababička B-ka vaří slezské zelí...

   ...no a já tady nějak nevím, co dál...prostě nevím, co bude za měsíc, za rok a hlavně, dělám si starosti o holky, bylo toho na ně moc...fakt a však víš, jak jsou obě paličaté. Mám pocit, že ani jedna není na nějakou pomoc ode mě zvědavá. Nemůžeš to nějak zařídit, aby se jim třeba zdálo o tom, co mají dělat...zkus to, prosím...

 

 

 

 

 

... viděl jsi to...?...víš to...?

 

"...tak si říkám, jestli jsi viděl svou malou sestřičku, kterou jsi se vždy snažil chránit spát s ušmudlanou tvářičkou, jak jí slzy smazaly řasenku, spát pod převisem...jestli jsi viděl svou statečnou K-nku, která tam spala mezi kamarádkami, každá z nich měla po boku svého přítele (Tvého kamaráda), jen ona tam ležela schoulená ve spacáku...bez Tvé ochrany...?

...tak si říkám, jestli víš, jak mi je, že bych nejraději někam utekla, někam daleko, kde nejsou cizí lidi, kde není MHD, kde nezní neustále hluk z té šílené výpadovky pod oknem, že bych odjela k babičce na Moravu..., že mám pocit, že fakt už nemám sílu, že nemůžu...?"

 

...co dělat...nedělat...?

   Jenomže jak mám odjet od Ryksy, od složenek, od vyřizování? A to nemluvím o tom, co řekla její rodina K --nce, tohle ještě musím vyřešit...pořád řešit...pořád muset...

   Úsměvné, volal mi včera kamarád z chalupy, jestli bych se nešla koupat. Nešla...Psal mi jeden klučina, jestli mám někdy večer čas...musela jsem s pravdou ven..., a že nic "nedávám"...

Říkala mi minulý týden bývalá kolegyňka, že sX je taky způsob jak na chvíli zapomenout, odreagovat se...třeba má pravdu..., ale vůbec si nedovedu představit, že by se mě někdo dotknul...že bych se já někoho dotkla...

 

 

 

 

 

 

... kruh se uzavřel...

 

   "...tak jsem si říkala, jestli to vidíš...?" A tak trochu (hodně) jsem věřila, že ano...nechtělo se mi čekat na ostatní, nasadila jsem si batoh a vydala se od auta směrem nahoru. Poznala jsem to místo, kde jsme zastavili...ty dvě břízy...cesta byla značena Tvými horolezeckými smyčkami...už jsem věděla, proč jdu sama, protože tohle byl přece náš poslední vandr a tak jsem si pořád opakovala, že jdu s Tebou...u každé ze smyček jsem se znova a znova rozplakala, pak jsem viděla křížek a "prudký blátivý kopeček dolů", šla jsem rovnou k bivaku, ale tam byli cizí lidé...zeptala jsem se. ""Ano, kluk s dredama a dlouhovlasá holka, vázali smyčky, měli s sebou horolezeckou výstroj, šli směrem k P...záku."" Poděkovala jsem a věděla, že mi směr nemusí ukazovat, že jsem tam byla s Tebou a že trefím...Na místě byl jediný člověk, neznámy... ""Vy jste?...vy jdete...?"", odpověděla jsem, že jsem mamka, on mi podal ruku a představil se. Poznala jsem člověka, s kterým jsi čistil komíny a dělal výškové práce. ""...já jsem s ním počítal, až ho kancelář přestane bavit úplně...""

...a vylezla jsem na vyhlídku nad P-ákem...byl tam klid, samota na slzy a na větvi osamělé borovice roztahoval křídla barevný motýl, jako pozdrav...protože určitě víš, že motýla si všimnu vždycky...:-)...

   A najednou se objevili i ostatní. Lidé, kteří by se pravděpodobně nikdy společně nesešli, ale tady je spojovala láska a přítelství k Tobě...Postupně jsem poznala K.ze Mš.a, jeho pejska, kterého jsem znala z vyprávění, legendárního P-ra, s kýmsi jsi byl v Tatrách, s někým jsi hrál aiersoft, někdo byl něčí bývalá přítelkyně...,ve vaší nerozlučné Skautské 4 (později osmičce, když přišly manželky a přítelkyně) jsi chyběl jen Ty...(teda, nechyběl, urna stála na dřevěném stole vedle sekyrky, naloženého masa a lahví s vodou :-), myslím, že bys to bral jako takovou malou Šmudlí legrácku), Tvůj kamarád O-ra, B..l, táta, macecha...Tvoje ségra a Tvoje K-nka, všichni se tak nějak ve skrytu obávali, co se mezi nimy strhne, ale holky si to dokázaly vyříkat, omluvit se jedna druhé a přiznat, že s nimi, s oběma cloumaly emoce...Všichni s Tebou měli něco naplánováno...počítali s Tebou...

   A tak jsme šli...šplhali jsme se do krpálů, G-dy v nazouvákách, protože měl puchýře z nových bot, ve kterých se minulý týden ženil...dva Tví kamarádi šlapali bosky, fakt jsem před nimi smekala, ostatně i před macechou, která zřejmě měla pocit, že se půjde po rovné asfaltce:-)a podle toho se obula, bylo mi jí dokonce i trochu líto, no, noha mě taky bolela jak čert :-(. A to vedro!!! :-(. Fakt jsem věřila, že nás vidíš, K-nku v černých minišatičkách, ve kterých se Ti tak líbila... ještě, že měla aspoň tenisky a L...e stálo hodně přemlouvání, než mu svěřila do batohu Tvou urnu. Plánovala ji nést celou cestu v náručí :-o. 

   Konečně jsme došli na místo, na místo, které jsi miloval...stáli jsme tam okolo odpočívadla, neskutečně nesourodá skupina lidí...spousta z nás ještě úplně nevěděla, kdo je kdo. Hlavně ve Tvých rodičích mělo dost lidí chaos :-o...Dalo trochu práci "to Tvé dočasné bydliště" otevřít. Potom jsem něco řekla, jen krátce...a ségra šla na okraj skály...bála jsem se o ni...najednou k ní přistoupil táta a držel ji...nad vřesem, nad skalami, nad stromy, při západu slunce poletoval lehounký prach a mísil se někde s Tvým milovaným pískovcem...potom jsem nad tím srázem stála já, točila se mi hlava a nevěděla jsem, kde je dole a kde nahoře...a táta řekl ""neboj se, já tě budu držet..."" a držel mě v pase a ... pak jsem mu tuhle službu vrátila, protože ten sráz...a nakonec tam stále K-nka, bála jsem se fakt moc, o ni...a chvíli jsem se ji snažila držet, ale ona nechtěla...přála si být sama...s Tebou..."Jsi svobodný...to jsi vždy chtěl, nebýt ničím spoutaný..."

   Ještě než jsme pokračovali v cestě, stála Tvá ségra pořád nad tím srázem, ten strach mě úplně děsil, táta si toho všiml a šel za ní, objal ji okolo ramen a pevně držel, tak, jak ji měl držet celý život, stejně tak, jak měl držet i Tebe...A pak jsi možná nebo určitě viděl, jak tam jdu za nimi, jak táta objímá druhou rukou mě, jsme všichni tři spolu a "díváme se za Tebou dolů...nahoru...okolo". Macechy mi bylo trochu líto, ale nikdo ji nenutil tady být...

   Někteří se vraceli, někteří pokračovali na symbolický hřbitov horolezců, kde Ti kluci udělali pamětní desku. Cesta to byla fakt náročná...šla jsem s vypětím všech sil, ale jeden z Tvých bosých kamarádů šel pomalu, abych mu stačila. Táta se fakt snažil, ale s macechou to bylo horší...Nakonec jsme došli všichni...položily se kytky, G-dy tam nechal svoje "lezečky", B..l natáhl šňůru s vlaječkami...a naproti stála krásná skála, solitér, jaké jsi měl rád. "Nepolezete někdo symbolicky nahoru?", zeptala jsem se Tvých kamarádů. Rozhlídli se ... ""no, on Cha-vy lezl vždycky na prvního, on nás táhl..."", řekli to, co jsem věděla...

   Pomalu se začalo stmívat, obrátili jsme se k návratu...loudala jsem se s bolavou nohou a B--l se mnou, po cestě jsme sebrali nějaké dříví, u P-áku ho moc nebylo, na rozcestí na nás čekali ostatní, naše dřevo je inspirovalo :-), táta s macechou a pár dalších se vydalo k autům a domů...

  Hořící oheň vítal poslední příchozí, holky vytáhly naložené maso, hermelíny, na prázdné urně ležely krabice s bábovkou a koláčem...první panáky...a kolovaly historky o Tobě, o tom, jak jsi miloval přípravu dříví, jak jste lezli, jak jste stavěli iglů, jak jste bivakovali, jak jste...a všichni mluvili o tom, jak jsi byl fajn, kamarád, Skaut, lezec...a taky občas padla výčitka a tekly slzy...

   Povídala jsem si s Tvými kamarády a kamarádkami, trochu (možná víc než trochu) pila, plakala...M-el mě držel za ruku. K-ka povídala, že ji připomínám Tebe...všichni jsme se ptali PROČ??? Všichni věděli o Tvých plánech..., ale některé věci jsem věděla jen já...

  Spálili jsme stuhy z kytek, někde, netřeba mi vědět kde, bude zakopaná krabička s malými památkami na Tebe, které jsem Ti, tak nějak, dala s sebou...a pak jsem všem poděkovala a řekla, že život, i to za životem...je o odpuštění, tak aby odpustili...(některým se bude hodně těžko odpouštět..., ale to asi nejspíš tam někde...víš...)

   B..l mě odvedl pod převis, kde jsem hodně daleko od ostatních spala, úplně sama, ale v mylné představě, že tam blízko leží i on a...(byli jsme přece na tomhle vandru spolu...). "Ticho, tady spí lidé", napomínala jsem Tvou ségru. ""Mímo, co blázníš, to je přece šutr"", vyvedla mě z omylu. No, i díky šutru, o kterém jsem věřila, že to někdo je, jsem se klidně vyspala. Na temné obloze zářily hvězdy, takové, jaké jsme tady před čtyřmi lety pozorovali...

   Ráno, všichni ještě spali, jen B--l, jak jsem se později dověděla, šel na vyhlídku. Chodila jsem po skalách, dívala se na stejný vřes, jako kdysi s Tebou...vylezla znovu na vyhlídku nad P-ákem a tam, s pohledem na vycházející slunce a jmelí v korunách osamělé borovice jsem (o samotě) plakala..."jako částečně "Vědomá" vím, že ...ale jako Míma se přes to nedokážu přenést, přes to, že už spolu na té skále nebudeme sedět vedle sebe...vždycky Tě budu milovat, vždycky...

    

 

 

 

 

 

 

 

... tak těžko...tak pomalu...

 

...mám pocit, že je každý den k neunesení. Noc bývá někdy milosrdná, podaří-li se mi usnout, spím...asi se mi něco zdá, ale nepamatuji si to a jsem za to vděčná...pak se probudím a první myšlenka je, že...vždycky je to první myšlenka :-(...

   Den rozdělený na malé kousky, vzít si prášky, pokusit se jít něco obstarat, něco sníst (včera jsem upekla koláč, ale část ho skončila v mrazáku, protože...:-(, uklízet, odpovídat na zprávy a telefonáty (mluví se mi do telefonu hůř, než normálně), snažit se přečíst pár stránek, pustit si hudbu...pustit si televizi, mazlit se s Královnou, se zaťatými zuby přejít frekventovanou silnici a sednout si pod stromy.... Víc nedokážu...

   Bolí mě na hrudi...snažím se dýchat, snažím se pochopit svou dceru, ale už mi došla síla...

Vadí mi neustálý hluk ze silnice, sekačky, houkání sanitek, nějaký nevidtelný soused, který cvičí na klavír. Nevím, jak dlouho tady dokážu ještě žít. Nevím, jak dlouho vydržím být ve vnitřní Praze, tady, v sousedství Pražského okruhu...

  Budu muset v nějakém časovém horizontu něco udělat, změnit spoustu věcí, ale sama to nezvládnu, bez podpory a opory to nezvládnu a na druhou stranu si nedokážu představit, že s tím někoho obtěžuji. Proč? Proč by mi s tím někdo měl pomáhat. Každý má vlastní život a vlastní starosti.Moc dobře to vím a ani to, co se stalo mi tohle vědomí nezkreslilo.

   Tak už vím, kam bude směřovat jeho poslední vandr. Předobře vím, že K-nka udělá všechno tak, jak by se synovi líbilo, společně s jeho kamarády ho znala nejlíp... (I když, asi jsme ho nikdo neznal úplně...). Tam, tam kde mě vzal na náš první společný vandr, tam, kde jsme večer seděli na skále pod hvězdami, tam, kde jsme se ráno probudili vedle sebe ve spacákách, tam, kde mi svěřil věci, které ho léta tížily...tak TAM...Život je kruh, už dost dlouho žiju s tím vědomím a stále se mi to potvrzuje...

  Kdyby tomu tak mělo být, objeví se někdo, kdo mi na tom vandru bude oporou. Jenomže objeví??? Bude to hlavně pro jeho kamarády, kteří se s ním nerozloučili při oficiálním obřadu, přeju si tam jen pokorně být...nechci prosit žádnou ze svých kamarádek, aby tam se mnou jela, necítím to tak...člověk, u kterého bych ten pocit měla, tak ten ho se mnou nesdílí...(má to tak být!!!) (Bývalý manžel si s sebou jako oporu bere svou nynější ženu...nic nenamítám, je to jeho potřeba a jeho pocit). Mohu jen doufat a věřit, že přijde neviditelná síla...že tam "někde" vědí, co ještě unesu...

 

...den za dnem...

      tří týdny...už tři, co slunce vychází a nevidíš ho, J-ku... a nebo vidíš...? Nějaké jiné? Někde jinde...? 

   Včera tady byla bývalá kolegyně (taky má od života "pěkně" naloženo). A je tak statečná a silná, že před ní ani neumím brečet. Docvaklo mi, že nejvnímavější jsou lidé, kteří toho sami mají až až. Pořád se oháníme nedostatkem času a ...lidé, kteří tady za mnou chodili a chodí jsou ti, kteří ho mají skutečně málo, protože bydlí za Prahou, mají spoustu dětí, jsou na děti sami, mají malé děti, mají děti a jsou pracovně přetížení, sami maji zdravotní problémy...prostě ti, pro které není život procházka růžovým sadem. Nedokážu vyjádřit, jak moc jsem jim za jejich pomoc vděčná, protože jsou věci, které vážně nezvládám a potáhne se to asi hodně dlouho, než zvládat budu...Co je také až úsměvné, jsou to většinou lidé z práce, z práce, kde jsem víc jak 15 let. Většina z nich už tam ani nepracuje, ale vztahy překročily pracovní rámec...jsem vděčná, přes všechnu tu bolest, co na mě každé ráno výsměšně cení zuby a bezpečně ví, že vyhrává...

 

 

 

....myšlenky jako kolovrátek...

 

  pořád se mi to vrací, ten den, kdy jsem ho viděla naposledy,jak řekl "já jsem nešťastný...", "No, my s K-nkou jsem neustále štastné", pronesla jsem s kapkou ironie u nich při obědě. V tomhle světě bych vážně obdivovala lidi, kteří jsou stále šťastní. Pokračovala jsem v tom, že štěstí se skládá z okamžiků...(Pořád jsem v něm viděla toho akčního kluka, který dělal spoustu sportů, stále něco plánoval s kamarády a s K-nkou, slušně vydělával, měl přátele na život a na smrt (některé od základní školy), kluka, na kterého bylo od dětství vždycky spolehnutí, s kterým nebyly skoro žádné problémy...)

   Vždycky chodil na brigády, ze kterých si hradil svoje koníčky, hned po maturitě začal vydělávat, pomáhal mi šetřit na to, abych mohla jeho tátu vyplatit z bytu, "držel mě", když dcera dělala v dospívání problémy (a já už na ni byla sama). Mohl mít pocit, že je toho na něj moc? Náročné zaměstnání, schopnost normálně žít v drahém velkoměstě, to, že od něj očekávám pomoc s věcmi, s kterými jsem si nevěděla rady...??? Minimálně 2x týdně jsme si volali, ještě častěji psali, zhruba 2-3x do měsíce se viděli. Bylo to málo??? Respektovala jsem jejich čas, soukromí, jejich akce s přáteli...Bylo to správně? V každé sms-ce jsem mu psala, že ho mám moc ráda...

   Pořád vzpomínám na den, kdy šel poprvé do školky a já brečela, protože už nebyl jen se mnou, stejně tak, jako když šel do školy...Pořád vzpomínám na to, jak přijel z tábora a svěřil se mi s první pusou...(taky jsem brečela, protože už nebyl jen můj malý chlapeček), jak mi řekl, že...to už jsem nebrečela, naopak, byla jsem pyšná na jeho důvěru :-).

   A když si vzpomenu na to, jak jsme jednou v létě, když jsem byla těhotná s dcerou, odjeli s mužem na týdenní dovolenou a jeho dali na Moravu k babičce, dědovi a mojí sestře. Skoro každý den jsem se sestrou volala, protože ona byla jeho milovaná teta a starala se společně o něj a o svou malou holčičku. Vyprávěla mi, jak hrozný na mě měla vztek, když ho našla večer plakat v postýlce."J...ku, proč pláčeš?, řekni tetě", ptala se . ho. "Já pláču, protože moje maminka je po mě smutná", odpověděl jí tenkrát. Zařekla jsem se tenkrát, že už nikdy nenechám žádné dítě, které ještě nemělo tři roky beze mě déle, než 1-2 noci. 

Pořád jsem v něm viděla toho chlapečka, který plakal, že je mu líto toho dráčka, kterého zabíjel princ Bajaja, toho, který litoval i zlé vosy v pohádce o Krtečkovi, kluka, který potají (ve 14 letech) uronil slzu nad vážkou se zlomeným křídlem a není to tak dlouho, co někde na silnici zachraňoval malého zaběhnutého pejska...

Jak se mám každé ráno vzbudit a vědět, že už tady není...???

   

 

 

 

 

 

 

 

 

...jak dál...jestli to jde...?!

 

   každý den něco musím, nebo si to aspoň tak říkám...vaření mi nejde, tak prostě jím to, co najdu v lednici (ono se dá vždycky jíst něco s něčím). A ve večerce, kde nejsou lidi, umím i nakoupit 1-3 věci. V neděli jsem si naplánovala Zb-lav. Nejezdí tam metro a ráno se líp dostanu na rhb a do "práce". Až večer, ale..., protože chlupatici nechci nechávat moc dlouho samotnou. (Nějak se z ní stala úplně jiná kočka). Tramvaj, přestupy...lidi...snažím se. Konečně u řeky, sedím na molu...dívám se na vodu...na kačeny...na labutě...vidím dvě zrzavé ondatry (nejdřív jsem si myslela, že tam na kamenech sedí moje Královna...). Volá bývalý manžel, najednou spolu umíme mluvit. (To fakt brzy...). V dceřiném bytečku se cítím v klidu a chráněná...

   ...cesta ráno do centra (i ze Zb-lavi) je horror, autobus stojí v koloně, v dalším autobuse naopak stojím já, namačkaná mezi lidmi a řidič namísto klimatizace pustil topení :-(, je mi špatně...slečna na rhb se mě ptá, jestli nejsem nemocná...zatínám zuby, abych nebrečela, krátce říkám, že...a nechávám ji, aby mi dávala do pořádku nohu. Další autobus...cítím hromadu kamení na prsou...

   ...naše paní sekretářka si pro mne přijde na vrátnici, vede mě k doktorce, sestřička mě okamžitě bere, p.sek.jde se mnou. Nemůžu mluvit, mluví tedy za mě, přebírá neschopenku, vede mě ven...

...jdeme na oběd, stačí nám poloviční porce, sedíme v zastrčeném koutku, kde jsme si vždy spolu dávaly kávu,pijeme kávu...p.sek.pláče. Vím, že přijde "moje" Vědma...přichází...bere mě do náruče...je v tom obrovská úleva...jako by mě objímali všichni ti, co jsou daleko...nejvíc daleko...

...domů mě doprovází "můj"pracovní doktor, mhd, jede se mnou i nakoupit, sám se nabízí (vzpomínám na slova jeho ženy, že ani neví, kde u nich mají obchody...)vehementně to popírá. Veze košík a já tak nějak přemýšlím, co nemám (pravda, nemám doma už skoro nic). Dokonce sám najde moučkový cukr (to budu muset jeho ženě říct :-) a nebo raději ne :-D..., aby ho pak neposílala moc často nakupovat. Nákup velkého obchodu je pro mě jako skok do vody (plavu jak zednická tříska) 

   Je alergický na kočky, ale tvrdí, že má v sobě prášky proti alergii. Královna přichází naproti, zrušila bojkot návštěv a vehementně se snaží být s námi v kuchyni. Povídáme si...tak nějak o svých rodičích, prarodičích...přijde i na slivovici, kterou mi dala s sebou mamka (a na moje památeční štamprlátka po babičce)...a pak se mu snažím souvisle vypovědět to, co jsem mu říct chtěla, aby si udělal obrázek a řekl mi svůj názor...vidím všechno z jiného pohledu, z pohledu člověka, který není citově zainteresovaný...mluvíme dlouho, hodně dlouho...mluvíme i o něm, o věcech, o kterých se většinou nikdy nemluví (a asi už vůbec ne mezi pnadřízeným a podřízenou). Přesto, že si od samého začátku, celých 15 let vykáme, je tohle hodně o důvěře. Jsem neskutečně vděčná za jeho pohled, názor, za všechno. On je také ten největší (z velmi mála)důvodů, proč se, snažím se věřit, vrátím do práce...zdržel se až do večera

   ...nepřijatý hovor z Jižnáku, poprvé od...nepíšu, ale volám. "Na dvojce běží Pomáda", říká "Fakt? Vážně?, Ty si pamatuješ, že je Pomáda můj nejmilejší praštěný film?" "Prosímtě, copak jsem velryba, abych si pamatoval takové věci..." Dívám se na svého idola z pubertálních dob, na Travoltu...

 

???(Včera jsem vybalovala ten nákup, nechápavě jsem zírala na salátovou okurku, nepamatuji si, že bych ji dávala do košíku, salátové okurky moc nemusím. "...Vy jste bral okurku...?", ptám se. "Ne, tu jste mi asi podala, Vy je nemáte ráda?, jsou zdravé..."odpovídá "můj"pracovní doktor. "Nevzpomínám si na to, že bych ji brala, ani je moc nemusím...J-k je měl moc rád". Okurka mi pořád vrtá hlavou. Ráno se dívám na účtenku. Okurka na ní není!!! Takže jsem ji ani neplatila. To jsem ji někomu přibrala z pásu??? Měla jsem nákup oddělený zarážkami...Jak se, k sakru, do té tašky dostala?????)

 

 

 

 

 

 

 

 

...po stopách jeho kroků...

 

...ještě v pátek večer jsme si volali s bývalým mužem...najednou to šlo...najednou jsme oba věděli, jak hloupí, nesmiřitelní a zatvrzelí jsme byli...jasně, jsou věci které ve mě zůstanou, nikdy se nezahojí, ale třeba, kdybychom o nich mluvili tenkrát, tak by nebyly tak "zhnisané"...

   ...co se sobotou? Asi bych měla zajet obejmout babičku na M-ník, třeba potřebuje slyšet, že jsme se s jejím milovaným a jediným vnukem rozloučili hezky...A taky bych mohla navštívit kamarádku D-ku, skoro přesně před rokem ji postihla podobně krutá událost.

   Musím zvládnout MHD, to je základ, pak už to půjde. A davy lidí všude okolo...snažím se dýchat a zírám do mobilu, abych se od těch všech nějak oddělila. Vím, spousta z nich má vlastní trápení, vlasní štěstí, chápu..., ale nedokážu...(to, že jsem introvertka všechno ještě zhoršuje)...

...objímám babičku, bývalé švagry, mluvíme, pláčeme, předávám pár drobností, které se synem putovaly po všech jeho bydlištích...piju Colu, kterou normálně odmítám pozřít, ale kávu nechci a něco do sebe dostat musím (když jsem s tím nakupováním tak na štíru...)

   ...jsem u D-ky, úplně nejdříve ze všeho mě bere do náruče, objímáme se a já zas brečím. Mluví o tom, jak i po roce ještě "bojuje", jaké má deprese, jak nejhorší ze všeho jsou večery...Je super, že D-ka naplánovala výlet, ven z města, tam, do krajiny pískovcových skal, do "domova duše mého syna". Tam vždy "utíkal", tam se vždy vracel, tam měli Skautskou základnu, tam jsme jezdili ještě jako rodina, tam jsme jezdívali spolu...

   Máme s sebou D-ny pejsky,úplně to chápu :-), nejdříve jdeme na oběd, kdysi jsme tam chodili s bývalou spolužačkou a její rodinou, kdysi, když byly děti ještě malé a byli jsme všichni...Ano D-ka,jak tvrdí, po roce, nezvládá sama pro sebe moc vařit, tak jsme obě rády za teplé jídlo.

...najednou zmateně zírám, přijíždí kluk s holkou, ta holka vypadá jako K-nka, ale není to ona, má stejnou postavu, stejné vlasy...

...uběhne chvíle a opět zmatek, na kolo nasedá kluk v zelené přilbě (v takové můj syn lezl, podobá se mu i postavou). Asi je to normální, vždycky ho budu hledat ve všech a všude...???!!!

Pak si říkáme, že se půjdeme s pejsky kousek projít, plánujeme, že odbočíme na nějakou lesní cestu...jsou tam jen vysekané schody do skály, jde se po žluté...mám dojem, že jsem tudy už někdy šla, ale snad opačně, cestou ze M-na, snad se synem, už nevím...Jdeme pořád do kopce, vidím skálu porostlou vřesem a zakrslými borovicemi. Da-ka s pejsky jde napřed, na té skále fotím (poprvé od...fotím krajinu...) Vím, že tuhle krajinu miloval, že na téhle skále určitě někdy stál...přemýšlím, že zapálím svíčku, ale pak mi něco říká, že raději ne, že je velké sucho...že prostě najdu lepší místo, třeba kapličku..."tak jsem ji nezapálila, je sucho, třeba někde narazíme na nějakou kapličku...", říkám. Jdeme pořád do kopce, začíná mě bolet levá noha, D-ka má baleríny, prostě jdeme...

   Najednou obě hledíme jak sůvy z nudlí, u cesty, která na chvíli odbočila ze skalních proláklin a vysekaných schůdků, stojí kaplička...nechápavě do ní hledím a pak na D-ku. Leží tam vyhořelé svíčky, péra káňat, uschlé kytky, kamínky, ale to, co absolutně nechápu je trochu poškozená freska (Sv.J-í, který bojuje s drakem...!!!???). "Přesně sem jsme měly dojít, to byl záměr, že jsme odbočily směrem k tomu krpálu", říká D-ka. Doluju z batohu svíčku, zápalky, kaštánek (všude s sebou nosím kaštany, už léta...), ze sporých drobných lesních rostlinek dělám kytičku... brečím...a děkuji...že jsem došly právě na tohle místo...

   ...dolů to jde hůř než nahoru...konečně jsme u auta, teď jedeme splnit další část D-ého plánu. Vykoupat se v rybníku, v rybníku, kam se jezdil koupat můj syn...musíme až na okraj plážičky, kam můžou pejskové, voda je nejdříve jako led, ale pak příjemně teplá. Musíme tam být na střídačku, jedna vždy drží pejsky. Krajna okolo je úplně pohádková...

...u D-ky na balkóně večeříme maso, které dala na gril, mluvíme...pak mě vyprovází na autobus, odvážím si sebou plyšovou sobici, kterou jsme pojmenovaly J-na, D-ka nejdříve říkala, že je to sobík, ale pak jsme si všimly, že má v hlavě mašličku :-).

   MHD jsem "přežila", jsem tak hrozně moc vděčná D-ce za tu sobotu bez Prahy, za její hojivou přítomnost a za všechno, co přicházelo samo...

 

 

..

 

 

 

 

Píšete, píšete, píšete a nakonec všechen text záhadně zmizí, více jak hodina práce a poskládaných myšlenek v nenávratnu...a zůstala jen bílá stránka...PROČ

 

Tak třeba ještě jednou..., o tom, že jsem nikdy nevěděla, jak pomoct lidem, kterým se něco podobného stalo a chápu, že lidé okolo mě nevědí, jak pomoci, byť by i chtěli. O tom, že si o pomoc neumím říct, že jenom vím, co fakt nezvládám. Moc mi nejde nakupování, vaření vůbec, bojím se přecházet silnici a koleje (tak nechodím tady na Břevnově skoro ven a když tak, tak jen mezi baráky, kdy nemusím nic přecházet). A taky jízda v metru je pro mne horror. Špatně se mi mluví do telefonu, bojím se, ještě více než dřív, velkého množství lidí, mám pocit, že mi na hrudi leží těžky šutr. A jít do práce, to mi připadá úplně strašlivé :-(

   Ale čistím si zuby, uklízím, dokonce víc, než kdy dřív, starám se o kočku (a nebo ona o mě?). Je fakt, že je to jediný fyzický kontakt, který mám. Copak se dá někomu jen tak říct, aby mě objal? A on stejně nemá kdo.

   Jsem ráda, že je dcera na dovolené, protože jsme obě hrály před tou druhou hrdinku. Ať si odpočine a vypustí z hlavy všechno, i starost o mě.

   V úterý tady byla kamarádka M-nka, to mi moc pomohlo a dopoledne jsem na Vyšehradskm hřbitově rozdávala kytičky na hroby, zvládla jsem i metro a ségra, která jela "v duchu" se mnou dokonce byla tak "hmotná", že si na vedlejší sedačku nikdo nesedl. Až pak, ke konci cesty, paní nebo holka v šatech podobným těm, které jsem měla na sobě v okamžiku zvěsti a s černým baťužkem, mám skoro stejný. Připadala jsem si, jako bych cestovala sama se sebou...a ten kluk, co stál v té tramvaji, s culíkem, s brýlemi, baťohem a v mikině, která se podobala té, jakou nosíval syn. Nebyl mu podobný, ale přesto mi ho připomínal...a pak jsem šla okolo hradeb, nevím proč, prostě jsem cítila, že mám jít tou cestou a na hradbách seděla holčina, cizinka, s dlouhými vlnitými vlasy, nohy spuštěné dolů nad srázem k Vltavě, s piercingem a zpívala, tak smutně a procítěně, že jsem měla pocit, že ji syn TAM někde musí slyšet...poslouchala jsem...plakala, dala jí jednu z kytiček a poděkovala jí svou šílenou angličtinou. Prostě jsem měla dojem, že ta písnička je na rozloučenou...

   Ve středu jsem stála na místě, kde můj syn zemřel, procházel mnou mráz a bolest, ani já, ani jeho K-nka, jsme si už nehrály na hrdinky, držely jsme se za ruce, tekly nám slzy a v taškách jsem si pak vezla pár věcí, drobnůstek, které byly součástí jeho života, které si schovával, ač jim říkal lapače prachu, ale stěhovaly se s ním z podnájmu do podnájmu...usínám s jeho mikinou, která nebyla praná a ještě jej z ní cítím, nosím s sebou antistresovou želvičku, která ležela na jeho stole u PC ještě v Nera-ích...

   Tisíckrát, se ptám PROČ??? Proč skoro přesně 10 let po taťkovi, PROČ???

   Dnes mě M-nka doprovodila do krizového centra, tam jsem už nemusela být hrdinka, tam mě nikdo nezná, nikdo neznal syna, lidi z jeho okolí...

  Děkuji za každou sebemenší pomoc, snažím se být "statečná míma", jak říkával syn, ale někdy mi to fakt, fakt nejde. A ta samota, kterou často vyhledávám mi připadá někdy přímo děsivá...