Shrnutí
Rok 2024 už je minulostí, nebyl úplně zlý, ale nebyl ani úplně dobrý.
V práci jsem začala dělat na 80% úvazek, nedá se říct, že bych práce měla méně, během čtyř dnů musím stihnout to, co normálně za pět. Únava se hlásí o slovo čím dál tím víc a dojíždění mě nesmírně vyčerpává. Bohužel o tom není s kým mluvit a čím dál tím víc chápu, že kdo nezažil, nemá smysl mu něco vysvětlovat...
Tento rok se mi splnilo pár snů a to doslova :-), opět jsem viděla moře a svezla se na motorce. A samozřejmě si užívala chvíle s milovaným vnoučkem. Je čím dál tím víc roztomilý a povídavý. Prostě sluníčko.
Taky mě potěšila návštěva mamky v Praze, hodně to pro mě znamenalo, setkání s dcerou sestřenky J., která žije trvale s Řecku a s její rodinkou, setkání s její starší dcerou. Sestřenka J. a její manžel jsou jedni z mých nejbližších lidí.
Se sestrou a švagrem jsem opět prožila pár dní v Maďarsku, v termálech. Takže jsem tento rok byla 2x v cizině, což u mě není běžné.
Letěla jsem podruhé v životě letadlem, přečetla spoustu knížek, nafotila spoustu fotek, které téměř nikdo neuvidí, napsala pár básniček, zvládla hlídání vnoučka přes noc (již několikrát), mé jméno se opět objevilo v pár vědeckých časopisech.
Na mnoho míst jsem se v loňském roce nepodívala, ale přece jen aspoň do Bulharska, Maďarska, Svitav, Tetína, do Ostravy, Mělníka, na Kokořínsko (bohužel, za synem jen 2x, z toho je mi nejvíc smutno, že už tam nemám s kým jezdit a bez auta je to dost problém, obzvlášť s mými problémy s nohou). No a samozřejmě na chalupu.
Jsem velmi vděčná za svou rodinu a za zbytky přátel, kteří mi zůstali. Je jich čim dál tím méně a myslím, že to bude moje chyba, prostě něco v tom životě dělám hodně špatně.
Velmi bolestné v loňském roce bylo rozloučení se s Královnou, moje chlupatá parťačka "odešla" koncem loňského února za Duhový most. Nesmírně mi chybí.
Také jsem velmi vděčná za uzdravení Ex, zůstaly mu sice následky, ale díky Bohu za to, co zvládne. Dokonce spolu hlídáme vnoučka. /Tedy, někdy mám pocit, že hlídám malého i dědu, ale i tak je to důvod k vděčnosti/.
Velký vděk cítím také vždy, když vidím mamku a její ségry spolu na chalupě. Hodně to pro mě znamená, i když se někdy hádají.
Také za návštěvy ségry tady v Praze jsem vděčná, vždy si uděláme nějaký příjemný program, v září jsme vystály frontu na korunovační klenoty.
Abych nezapomněla, svezla jsem se loni i na kolotoči (s dcerou) a také jsme spolu byly na Hluboké. To byl krásný zážitek. Od té doby, co má svoji rodinu už s ní mnoho času netrávím, mrzí mě to hodně, ale vím, že to je život.
S T...kou také trávím toho času méně a méně. I to patří k životu.
Jo a taky jsem byla, aspoň jednou v divadle a ještě s dcerou na Adventním koncertě :-). Není toho moc, ale aspoň střípky, protože většinu času a síly věnuji práci.
(No a dokonce jsem loni zažila i intimní chvilku, naštěstí se to obešlo bez sexu).
Nevím, co mi nový rok přinese, ale moc prosím, aby mi nikoho nebral a taky ne nikomu blízkému. A děkuji za ten loňský...
Rok 2023 nebyl lehkým rokem. V září postihla mého Ex manžela těžká mozková mrtvice, takže na mou dceru padla spousta starostí a zařizování, snažila jsem se jí pomoct, jak jen jsem mohla, ale vím, že to určitě nebylo dost.
Konec roku se nesl ve znamení rozhodování, zda se snažit o nové bydlení, když tady bydlím víc jak půl roku bez smlouvy. Je to pro mě strašlivě těžké, protože mám pocit, že na Zbraslav z nějakého důvodu patřím. Kéž by to dopadlo tak, jak si moc přeju!!!
Také v práci to bylo hodně náročné, neboť čím jsem starší, tím víc jsem unavená a jsou věci, které zvládám hůř a hůře. Na druhou stranu, koncem roku jsem se dověděla, že se moje jméno objevilo v hodně prestižním šasopise "Nature", sice jen v poděkování za technickou pomoc, ale i tak...
Zvládla jsem už i hlídání vnoučka přes noc a také jsem s ním dceří pomáhala v létě na chalupě. To je pro mě nesmírně důležité, každý okamžik, který s ním trávím.
Přečetla jsem v tomto roce 116 knih, ale kromě několika výstav jsem nic dalšího kulturního nezažila, což je ostuda. A nafotila jsem spoustu fotek, které mimo FB nejspíš nikdy nikdo neuvidí, taky pár básmiček mě napadlo.
Jako obvykle jsem se dostala na chalupu, díky Ex též ke krásné kapli v Horním Údolí a na Maria Hilfe, díky Nejlepšímu příteli jsem se podívala na zříceninu hradu Starý Jičín a do Nového Jičína.
Začátkem jara jsem byla s mladými a s vnoučkem v Rakouských Alpách.
Podívala jsem se i na Mělník, do Brna, do Hlučína, na Kokořínsko a do Jeseníku, kde jsme měly mít se ségrou wellness, z kterého, bohužel, sešlo.
Kvůli hospitalizaci Ex jsem pobývala v malebné Železnici, jezdila do Jičína a dostala se za ním do Nového Bydžova, kde byl chvíli v LDN.
Rok 2023 moc výletům a poznávání nepřál.
Podařilo se mi zhubnout nějaké to kilo, ale u mě to, bohužel, nemá dlouhého trvání, takže si to můžu, v novém roce, zase zopakovat.
A poslední dny v roce jsem se pár krát namalovala :-), rozhodně to, ale nebudu praktikovat moc často.
Jsem velmi vděčná za svou rodinu = dceru, vnoučka, maminku, sestru, sestřinu rodinu, dceřina muže, T...ku, tety, kamarádky M a J, kolegyně A, J.K. O, I...ku, studentky, studenta R. a "mého" doktora R. sestřenici J., jejího muže a Nejlepšího přítele. No a samozřejmě za paní psycholožku
Také jsem vděčná, že se Královna, přes svůj věk a nemoc drží a ještě stále vyskočí na horní skříňky kuchyňské linky :-)
Jsem vděčná za to, že se Ex dostal z nejhoršího a za to, že mohu bydlet na Zbraslavi.
V roce 2022 se narodil můj milovaný vnouček, největší štěstí, které mě za poslední léta potkalo. Nic není víc.
Naučila jsem se žít ve větším souladu sama se sebou a myslím, že mi k tomu pomohla i "moje" paní psycholožka. Zatím se ještě nemám moc ráda a moc se o sebe nestarám (kosmetika, móda, hubnutí apod.), ale moje společnost už mi vážně nevadí a sama se sebou si vystačím. Přestala jsem se oceňovat podle toho, zda o mě stojí nějaký muž. (Možná, že i stojí, ale nemám to v hlavě srovnané).
V práci se daří a nedaří na střídačku, ale jsem velmi ráda za některé své kolegyně. Občas i za kolegy :-).
Bohužel zemřela má milá tchyně, ale věřím, že to bylo pro ni vysvobození.
Moc míst jsem tento rok nenavštívila, ale přece jen jsem se dostala s mamkou, sestrou a švagrem do Maďarských termálních lázní - Zalakaroš, kde bylo velmi pěkně a moc jsme si to užili. Také jsem se podívala na jedno z hodně preferovaných míst. Na "visutý most" na Dolní Moravě, kam jsem jela se svým Nejlepším přítelem a také jsme se zastavili v lázních Jeseník. A mimo to, jsme též byli na Máchově jezeře, kde jsem vlezla do vody, ačkoliv jsem neměla plavky a nebyla už koupací sezóna.
Jinak jsem samozřejmě byla též v milovaných Petrovicích a poprvé od synovy smrti na Maria Hilfe, no a také v Hlučíně, Ostravě, Jičíně, Starém Městě, na Mělníku a na Rači. Není toho moc, ráda bych cestovala více, ale sama se toho neumím odvážit a s někým...to zas nevím, jestli by to někomu jinému nevadilo...
Jsem velmi vděčná za svou rodinu, za sestřenku J. a jejího muže, za tety, hlavně za tetu J. a tetu B., za svéráznou tetu D., za kolegyně v práci, za některé kolegy, za paní psycholožkou, za kamarádky J. a M., za nejlepšího přítele, prostě za všechny, kteří tenhle rok se mnou na blízko nebo na dálku tak nějak byli...
Končí rok 2021, rok, kdy jsem ho více jak půl strávila v práci jako jediná zbylá, jedna kolegyně odešla do důchodu a druhá je na dlouhodobé neschopence již od ledna. Přiznám se, že to pro mě bylo hodně náročné, obzvlášť, když jsem věděla, že se ode mě očekává mnohem víc, než jsem schopná zvládnout. No a ani neustálé odsekávání a ignorování od neoblíbeného kolegy mi nepřidalo. Usuzuji, že mé zdravotní problémy pramení právě z toho všeho.
Moc míst jsem letos nenavštívila, hlavně kvůli Covidu, Podívala jsem se do Ostravy, Hlučína, Karlovy Studánky, Slezských Rudoltic, do Davle, do Štěchovic, do Nižboru, do Dolních Břežan,na rozhlednu Biskupská kupa, do obory Žleby, do Českého krasu, na Karlštejn, porpvé jsem viděla lom Velká Amerika, po dlouhé době jsem se dostala na Rejvíz, do Pelhřimova, do Mělníka, na Rač a do resortu Svatá Kateřina u Počátek.
Měla jsem pro tenhle rok pár přání, jako třeba svést se na motorce, přespat na hradní zřícenině, přespat ve skalách, poblíž místa, kde "je" můj syn, namalovat šátek, navštívit Klatovy a v nich jeden úžasný krámek "Klatovský Anděl" se jmenuje a taky ještě pomilovat se s někým příjemným a sympatickým. Nic z toho jsem neudělala a nezažila. Musím si však přiznat, že je to především moje vina, nedostatek snahy a sebedůvěry.
Na druhou stranu se mi splnilo to úplně největší přání!!! Takže teď panuje velikánské očekávání, které se naplní až v následujícím roce :-).
Stejně jako všechny předchozí roky jsem nesmírně vděčná své dceři, své sestře, mamce, neteři a jejím holčičkám, setřenici J., tetám,T...ce, jejich manželům a partnerům, své paní psycholožce, Ex manželovi, kamarádkám D..ce, I...ce, M...ce, J...ce, H..če, R..ce, Vědmám M. a V., Nejlepšímu příteli, paní domácí, kolegovi R. a jeho ženě, naší paní sekretářce, mladé kolegyni K...ce a ostatním milým studentkám, nové paní v umývárně, paní knihovnici, mladým kamarádům, kteří mi občas napíšou a dalším lidem, které třeba neznám osobně, ale jsou tady a zlepšují ostatním jejich životy. A samozřejmě taky děkuji svému tatínkovi, že se mi o něm v noci zdá, když mívám někdy pocit, že už nemůžu a taky svému synovi, za to, že byl takový, jaký byl.
P.S. A taky Královně, dceřiným rybičkám a T...ným králíčkům, Bez zvířátek by byl svět moc smutný :-). A přírodě, lesům a vodě...
Časopis "Moje psychologie" vypsal anketu "O čem se mlčí", snad se mi podaří nějak sepsat téma, které se mě dotýká:
Dobrý den,
jsem velmi vděčná vašemu časopisu za projekt "O čem se mlčí". Jsem dlouholetou čtenářkou a několikrát jsem dostala předplatné jako dárek. Teď naposledy od své milované dcery. A shodou okolností to byl též jeden z posledních vánočních dárků od syna a jeho přítelkyně.
Smrt dítětě, o tomhle se velmi často mlčí, protože nikdo neví, jak o něčem takovém mluvit. I když obecně je téma smrti v naší společnosti hodně tabuizované. Před rokem a půl můj syn tragicky zemřel, jeho smrt byla uzavřena jako sebevražda, i když ve mě osobně zůstaly nějaké pochybnosti. Nezanechal žádný dopis na rozloučenou, jen pár poznámek, které neobjasňovaly důvod a dostaly se k nám až po ukončení vyšetřování.
Syn měl spoustu kamarádů, lyžoval, jezdil na kole, provozoval horolezectví, přivydělával si výškovými pracemi, chodil na dlouhé túry,neměl žádný zdravotní problém, byl oblíbený, rád se seznamoval s novými lidmi. Měsíc před smrtí si společně s přítelkyní koupili (na hypotéku) pozemek, kde chtěli začít stavět domek, měli naplánovanou dovolenou, s kamarády se chystali do Vysokých Tater. Neustále mi v hlavě zní otázka PROČ? a myslím, že nejen mě.
O jeho smrti jsem se dověděla až o den později, protože jsem trávila dovolenou u maminky na Moravě. Dcera ani jeho přítelkyně mi tu strašnou zprávu nechtěly sdělovat telefonicky, takže za mnou přijela dcera se svým přítelem až tam a řekla mi něco, čemu jsem v první chvíli odmítala uvěřit...
Následovaly šílené hodiny a dny, chvíle, kdy člověk opravdu neví, neví, co má dělat, zírá do zdi a ví, že mu nikdo a nic nepomůže. (Žiju úplně sama, v Praze mám práci, ale minimum přátel, protože jsem introvertka a velmi těžce se seznamuju). Měla jsem problém vůbec vyjít z bytu, nedokázala jsem si jít nakoupit, protože jsem nedokázala vejít do obchodu, dva měsíce jsem nebyla schopná jít do práce, protože jsem pokaždé, když jsem čekala na metro přemýšlela o tom, jestli pod něj skočit. A jelikož se mi (už od mládí) dějí věci, které jsou rozumem těžko vysvětlitelné, neustále jsem se vracela k různým znamením, jenž ke mě přicházela v tom týdnu, kdy syn zemřel. A vyčítala jsem si, že jsem je správně nepochopila a něco neudělala. Ty výčitky jsou se mnou stále, to, že jsem měla se synem více mluvit, trávit s ním víc času (sdíleli s přítelkyní společnou domácnost a bylo mu téměř 30 let).
Je pravda, že někteří přátelé ke mě přijeli a nakoupili, dovezli jídlo,mluvili se mnou... později jsem jela opět za maminkou na Moravu, kde se mi v jesenické přírodě aspoň trochu ulevilo. Ale je také pravda, že po návratu do práce jsem vůbec nevěděla, jak mám s lidmi okolo sebe mluvit, co jim mám říkat. Většina lidí se mě na nic neptala, spousta z nich se tváří, že jsem nikdy neměla dvě děti, někteří mě přesvědčují, že bych měla začít normálně žít. Velmi těžko se vysvětluje, že pro matku, které zemřelo dítě už nic normálního neexistuje.
Jestli jsem byla dřív uzavřená, tak teď jsem ještě mnohem více, lidí se bojím a snažím se jim vyhýbat. Myslím, že někteří se vyhýbají mě, protože nevědí, jak se mnou mluvit. A do toho přišel Covid a samota se ještě prohloubila.
Pravidelně docházím na psychoterapie, ale snažím se žít bez léků, i když někdy s úzkostmi bojuji opravdu hodně. A píšu na své webové stránky, psaní mi hodně pomáhá.
Nevím, jak to mají jiné matky, které potkala taková tragédie, ale nevadí mi o synovi mluvit, nedokážu se tvářit, že nikdy neexistoval. Na druhou stranu se často při slovech o něm rozpláču, což asi také nemusí být pro ty okolo mě příjemné. Nejvíce asi pomůže objetí beze slov (i když teď v Corodobě musí být vše bezdotykové). A snaha pochopit, že člověk, který utrpěl takovouto nepochopitelnou ztrátu už prostě nedokáže být stejný jako dřív, i kdyby se o to sebevíc snažil.
Končí tenhle divný, prazvláštní rok, rok, ve kterém se změnily životy většiny lidí, protože se objevil jakýsi šílený virus, který nepřeje setkávání a dotýkání se, který spoustu lidí zavřel doma a připravil plno lidí o jejich blízké. Dokonce nám "zakázal" i volně dýchat a tak se většinu času, všude mimo své domovy, pogybujeme s hadrem přes obličej. Nikdy by mě nenapadlo, že si budeme tolik cenit volného nadechnutí.
Díky tomu, co se děje, jsem nemohla vidět kamarádku I..ku, skoro nikam jsem se nedostala, skoro nic jsem neviděla...ale na druhou stranu člověk musí být rád a vděčný za to, co dobrého ho potkalo, i když viděno optikou jiných, je toho u mě málo. (Letos jsem navštívila Pustevny, Rožnov pod Radhoštěm, Mikulov, Děvičky, Pavlov, Třebíč, Český kras, Skryjská jezírka a samozřejmě moji milovanou chalupu.)
Jsem vděčná za svou rodinu - za dceru, jejího přítele, mamku, ségru, tety, sestřenici J. s manželem, neteř s maličkou praneteřinkou, za švagra, tetu D., za kamarádku R., za "mého pána doktora R. a jeho ženu, za "Velkou ségru", za moje nové studentky, především za studentku K., jsem vděčná za T..ku, za to, že s bývalým mužem dobře vycházíme, za naši paní sekretářku, za kamarádky J.a M., za bývalou spolužačku P., za nejlepšího přítele a za ostatní kamarádky a známé, byť jsem je viděla jen málo a nebo jsem s nimi jen v písemném kontaktu. (Jsem vděčná paní domácí, že v mé nepřítomnosti chodí krmit chlupaté Veličenstvo)
...jsem vděčná za každou návštěvu tam, kde "je" můj syn, jsem vděčná za každý výlet, na který jsem se dostala s dcerou a nebo T...kou, za cesty do lesa se sestřenkou J. Jsem vděčná za paní psycholožku, s kterou mohu volně mluvit o svém synovi, prostě s pokorou děkuji všem svým blízkým i vzdáleným a v duchu jim přeji ten nejlepší rok 2021. Hlavně, ať v něm nikomu nechybí zdraví, světlo, láska, víra a naděje!!!
Neexistuje žádný návod na to, co mají rodiče říkat svým dětem, rodičovství se nikde neučí, nejsou na něj žádné zaručené recepty, prostě metoda pokus - omyl...
Nevíte, co se vašemu dospělému dítěti honí hlavou, nevíte, co ho trápí, obzvlášť, když nic neřekne a nesdílí s vámi společnou domácnost...a najednou přijde blesk z čistého nebe, svět se roztříští na milión kousků a místo dítěte máte jen vzpomínky a nekonečný pocit viny.
Nezáleží na titulech, na penězích, na tom, co kdo v okolí dokázal, ale pouze na tom, aby se vaše dítě cítilo šťastné, spokojené, v bezpečí, aby za vámi mohlo přijít s úplně každým problémem a průšvihem a nebálo se, že vám tím přidělá starosti, abyste mu dokázali říct, že úplně všechno na světě má řešení, že vaše srdce a dveře jsou pro něj vždy otevřené a že jste tady pro něj,připraveni mu naslouchat a pomoci, ať je sebedospělejší a sebesamostatnější.
Tohle všechno jsem cítila a věděla i před půlrokem, ale ani tak si nejsem jistá, zda jsem to dostatečně často opakovala...nikdo a nic mi (nám všem) už nemůže syna vrátit, ale kdyby tohle připomenutí a uvědomění si pomohlo byť jedinému člověku, má smysl.
Končí tenhle šílený rok, rok, který mi "vzal" polovinu srdce - mého syna...
Včera jsme se bavily s dcerou a ta řekla, že musíme připustit, že přece jen v něčem byl tenhle rok (aspoň malinko dobrý). Pokud bych při tom myslela na ni, tak rozhodně byl - má práci, která ji baví, skoro po deseti letech začala řídit auto, přestala kouřit, žije s partnerem, na kterém jí záleží a jemu na ní (je pro ni velkou oporou a hlavně, byl jí v těch nejhorších dnech). Takže mám dceru, na kterou mohu být pyšná (a jak řekla, "brácha by teď na mě byl určitě hrdý...")
Pokud budu myslet na T-ku, tak musím s povděkem konstatovat, že má okolo sebe kamarádky a kamarády, kteří s ní tráví volný čas a jejich děti ji mají rádi.
V tomto šíleném roce se narodila mojí sestře milovaná vnučka, sestřino podnikání má úspěchy :-), s mamkou jsme si vyříkaly spoustu věcí a díky psycholožce i díky našim hovorům cítím, že k ní mám nějak blíže.
Poznala jsem, že člověku dokážou lidé pomáhat a velmi si toho vážím, všech svých bývalých i současných kolegyň, "svého pracovního doktora R.", přístupu šéfa, obvodní doktorky a sestřičky, paní psycholožky z krizového centra, paní psycholožky z P7,
Jsem ráda, za I-nku, která mě "nutí" být na zemi, stejně tak jako teta D., jsem ráda, že jsme k sobě našly cestu se sestřenkou J., za kamarádky J-ku a M-ku, za Velkou ségru, za Královninu dvorní hlídačku, za kamaráda z chalupy, za "maminku" z Hájů...
Děkuji "nahoru" za to, že se bývalý muž začal stýkat s dcerou, i za to, že spolu po deseti letech konečně komunikujeme jako normální lidé...
Děkuji za zrzavou příšerku, která mi leží na klíně v těch nejtěžších chvílích a strká do mě hlavičkou, za orchidej, která mi letos už podruhé rozkvetla, za dobré Víly a Vědmy v mém životě, za Anděly a duše mých drahých, kteří mě drží ve svých neviditelných náručích, když už ztrácím sílu jít dál...
A JSEM NESMÍRNĚ VDĚČNÁ ZA TĚCH CELÝCH NECELÝCH TŘICET LET, KDY BYL MUJ SYN SE MNOU (S NÁMI VŠEMI) TADY NA ZEMI ....
Končí rok 2018
Jsem introvertka a neumím si nezávazně povídat, tak si aspoň takhle, na dálu, povídám s vámi...
Letos jsem nesepisovala knihy, které jsem přečetla, ale bylo jich hodně, nepočítala jsem šátky, které jsem namalovala, ale chci věřit, že potěšily ty, ke kterým se dostaly. Navštívila jsem méně míst než v loňském roce, ale byla jsem poprvé v Adršpachu a po hodně, hodně dlouhé době jsem se opět podívala do Krakowa (ke kořenům), protože můj dědeček z tatínkovy strany, byl Polák.
Některé z lidí, které mám ráda, potkala spousta bolesti a postihly je ty nejtěžší ztráty. Naopak některé z nich potkaly věci radostné a nebo je v nejbližší době čekají :-).
Rozloučila jsem se v duchu s těmi, kteří mě ve svém životě už nepotřebují a děkuji jim za všechno, co mi do života přinesli či z něj odnesli.
Jsem vděčná za ty, které ve svém životě mám, byť některé vídám jen velmi málo. Mají však své stále místo v mém srdci.
Přiznám se, že nevím, zda byl letošní rok dobrý nebo špatný. Prostě byl, jaký byl a jaký nejspíš být měl. Přiznám se, že pro mě vůbec nebylo lehké odstěhovat se ze Zbraslavi na Břevnov. A nebylo to lehké ani pro mou chlupatou příšerku. Nicméně, díky své rodině už dnes bydlím jako člověk (s kočkou :-D).
Do nového roku budu vstupovat starší, vrásčitějsí, tlustší, ale pokornější a smířenější.
Máj v roce 2018
často teď nevím co a nevím jak. Mám pocit, že nikam nesměřuji. Někdy se cítím šťastná, i když sama a říkám si, že to tak má být, že to tak "někde někdo" chce. Fotím, užívám si chlupaté příšerky a říkám si, co bych ještě chtěla...? Třeba zrovna dnes se narodil jedné úžasné ženě syn :-).
...někdy se mi naopak chce brečet, třeba když si vzpomenu na to, jaké to bylo teď nedávno na Moravě a nebo na lidi, kteří se vytratili z mého života. (Vím, lidé přicházejí a odcházejí, má to tak být, ale po některých zůstává v srdci, sakra prázdné místo).
Někdy si říkám, že v práci aspoň vím, co mám dělat, většina věcí tam má svůj daný postup, ale mezilidské vztahy - pro mě jeden obrovský - ?.
Taky občas hraju hru na "kdyby" - kdybych měla peníze na větší byt v 6.patře, který má střešní terasu - viděla bych sluníčko... Kdyby Princ přestal pít a záleželo by mu na mě...Kdyby na chalupě byla nějaká práce...Kdybych si uměla tady najít nějakou kamarádku...Kdyby se někdo, na kom mi záleží, přestěhoval do Prahy...Kdyby K.Vary nebyly tak daleko...Prostě samá co by...kdyby...
A úplně nejvíc, ale to není kdyby, to je prosba Andělům, aby se jedna skvělá žena uzdravila
Blíží se konec roku 2017
V tomto roce jsem spolupracovala na zajímavých projektech, podívala se do Brna, Bruntálu, Starého Města u Bruntálu, Tábora, Třeboně, Hluboké nad Vltavou, Neratovic, Mělníka, Mlékojed, Janova, Jindřichova ve Slezsku, Petrovic, Ostravy, Hlučína, Jánských Lázní, Vrchlabí, Malé Skály, Železného Brodu, Karlových Varů, Lokte, Jenišova, Sloupu v Čechách, Davle, Mníšku pod Brdy, Kutné Hory, Svitav, Vidimi, Svatého Jána pod Skalou, Jiříkova a asi i na jiná místa :-). Přečetla jsem cca 79 knih a namalovala 29 šátků a nafotila hromadu fotek. Poprvé v životě jsem sjela kousek řeky :-). Možná jsem někomu pomohla, možná někoho potěšila a možná (nechtěně) někoho zarmoutila. Děkuji své rodině, přátelům, kolegům a čtyřnohým kamarádům, že byl tento rok pro mě takový, jaký byl.
Jak to jen udělat?
...abych měla víc času na dlouhé procházky a výlety, na čtení tlustých knížek, na vlastní psaní, na malování, na focení, na pozorování přírody...jak to jen udělat???
Možná jsem prostě moc komplikovaná...
... na to, aby mě někdo miloval...(přečetla jsem si dnes na fb). Řekla bych, že možné to je. Jsem. Neumím se seznamovat, nevím, jak nezávazně konverzovat, všechno beru moc vážně a pak se divím. Říkám co si myslím, když mám chuť mlčet, tak mlčím. Když cítím smutek, tvářím se smutně...A pak se divím, že si připadám osamělá a neoblíbená v kolektivu.
A po všem, co se mi nepovedlo (teď myslím vztahy s muži a kamarádkami) se už bojím si někoho nového hledat...
Rok 2016 je za námi...
V uplynulém roce se mi splnil veliký sen, viděla jsem poprvé moře (stalo se tak i díky mé mamce a sestře se švagrem). Také jsem letěla poprvé letadlem. :-) Jinak jsem, ale, navštívila méně míst než v roce 2015. Stále stejný problém -není s kým...
V práci jsem se podílela na projektu, který může přinést veliký posun ve zdravotnictví. Ovšem, jestli ho přinese, to ukáže teprve buducnost...
Nepoznala jsem mnoho nových lidí a jsem vděčná za to, že v mém životě zůstali ti stávající. K nejzajímavějším patří polská studentka Joana a klučina, jehož rodina žije v Anglii.
Potěšila mě nová práce mé dcery, která ji baví :-) a má možnost v ní uplatnit své jazykové znalosti
Namalovala jsem o mnoho méně šátků než v uplynulém roce, protože materiál je drahý a já neumím prodávat :-(
Přečetla jsem hodně zajímavých knih a nafotila hromadu fotek (dokonce jsem z nich vytvořila kalendáře). :-)
Objevila jsem v "chytrém" telefonu kalorické tabulky, které mi pomohly zhubnout o 2,5 kg (ony a moje kozelnice masérka). Nicméně, 0,5 kg jsem přes Vánoce zase nabrala :-(
Předsevzetí do nového roku:
Zůstat sama sebou, pomáhat tam, kde se pomoci dá, užít si krásných míst (konkrétně Zbraslavi, dokud tady mohu bydlet), udělat si čas na blízké lidi, nechat děti žít podle svého a mít se ráda!!!
Adventní...
Dívám se z okna...umýt by fakt potřebovalo, ale asi se bez toho budu muset letos obejít...jsem vděčná za dobu, kdy mohu bydlet tady, na Zbraslavi, byť díky nájemnému vycházím ťipťop a přesto, že na mě přes ta stará okna táhne :-(. Svítání a rackové nad Vltavou...harmonie, kterou narušuje hluk ze silnice.
Letos nijak moc nestresuji, co se zvládne uklidit, to bude uklizené...pár kousků cukroví stačí. Proč bych pořád měla žít v něčem, co mi kdosi nastavil, v tom "co se vždy dělalo a tedy dělat bude...". Ty nesmyslné příkazy a zákazy nám nedává nikdo druhý, ty nám dáva jen naše mysl.
Nejvíc mi chybí sdílení. Na to, že mi nikdo nekupje drahé dárky, nebere mě na večeře, nevozí taxíkem, nelichotí mi (kdo by taky lichotil bábě v přechodu :-D), jsem si zvykla. Jenom to sdílení, společné vnímání, to mi, sakra, příšerně chybí. (A nikdo tady neříká, že se sdílet musí s chlapem). Heboučký rezevý kožíšek je moc a moc fajn, ale tohle nedokáže...
Jak na tom jsem
Co se týká zjištění a měření, které mi udělali ve speciální poradně pro hubnutí a zdravý styl:
1, dostala jsem se na hranici obezity (tučné - )
2, mám ke své váze překvapivě nízké procentuální zastoupení podkožního tuku ( + )
3, mám zvýšenou hladinu vnitřního tuku - nebezpečného a těžko odstranitelného (tučné - )
4, mám vysoké zastoupení svalové hmoty (ta se hubnout nedoporučuje) ( + )
5, mám nízký obsah vody v těle ( - )
6, mám 100% průchodnost cév (tučné + )
7, mám hodně vysoké procento tělesného stresu (v organismu se něco nekalého děje) (tučné - )
8, mám celkem dost vysoké procento duševního stresu ( - )
9, mám v pořádku složení kostí ( + )
10, CO S TÍM???
Mínusy převažují nad plusy a když přihlédnu k tomu, jak se v poslední době (především od operace cítím - hodně často nafouklá, téměř pořád unavená) a navíc, oblečená si připadám jako neforemná tlačenka a nahá - tak to se hrozím pohledu do zrcadla, k něčemu bych se odhodlat měla. Jenomže kde vzít 11.000 a nekrást???
Neděle 3.4.
Dnes jsem si udělala výšlap z Hlubočep přes Barrandovské skály do Malé Chuchle a odtamtud přes Chuchelský háj do Velké Chuchle. Začínám si zvykat na to, že dost často chodím v přírodě sama. Bení to ideální, ale na druhou stranu mnohem lepší, než sedět pořád doma.
Při návratu jsem potkala na zahradě mladou sousedku, která vyráběla úžasné obaly obaly na přírodní mýdla z ovčí vlny. Nikdy jsem nic tak zvláštního neviděla. Naprosto fantastická technika. A stačí k tomu jen nabarvená ovčí vlna a zvláštní jehla. No a samozřejmě také šikovnost :-). Pokusila jsem se vyrobit ptáčka, vznikla z toho nějaká příšerka, ale Ryksa si s ním doma pak hrozně vyhrála.
