DoporučujemeZaložit web nebo e-shop

Příběhy

 

Kočičí povídky (36) - Kočka Ryksa se loučí...

 

Všechno se strašně moc změnilo a mě se nechtělo vůbec nic drápat, vlastně skoro ani nebylo co. Odstěhovaly jsme se s paničkou zpět do domu na Zb...vi, však jsme v tomhle bytě chvíli bydlely, společně s Malou paničkou. Jenomže všechno už bylo úplně jinak, skoro pořád jsme byly s Paničkou samy a kdyby se mi občas nepodařilo vyskočit otevřeným oknem na zahradu, tak bych neměla žádné zážitky, tedy, když nepočítám ptáky za oknem a nebo návštěvu Setry, na kterou jsem vždy zuřivě syčela , jednou dokonce z vrchu kuchyňské linky. Jestli si myslíte, že se odvážila si uvařit kávu, tak jste fakt naivní :-). 

   Za Paničkou už nechodili žádní vetřelci, což jsem uvítala, ale Malá panička nebo panička T...ka, by občas přijít mohly. No, pravda, chodily, ale málo, opravdu málo. A když Panička někam odjela, tak mě krmily nějaké cizí paní. Malá panička si pořídila něco maličkého, co prý bych mohla škrábnout nebo kousnout a nebo by mě to, když to trochu vyrostlo, tahalo za ocásek. No, loni o Vánocích se to malé stvořeníčko dobývalo do mé úkrytové skříně a snažilo se vydávat zvuky, jako malé kotě. Kdepak, na tohle už jsem byla fakt moc letitá kočka.

   Panička se vracívala z práce často pozdě a žádná velká zábava s ní nebyla, naštěstí už mi stačilo lehat si jí na knížku nebo na klávesnici a občas ji kousnout nebo škrábnout, abych nevyšla ze cviku. No, kdyby semtam nepřijížděla Sestra, na kterou jsem si mohla s chutí zasyčet, bylo by to tady jak v Seniorkočkoďáku.

Nic naplat, stávala se ze mě kočičí babička, místo hraní na lov jsem raději ležela paničce na klíně, když se dívala na TV nebo jí polehávala na zádech, když si četla. Pravda, taky už skoro s ničím neprovokovala, leda hlučíčí obludou = vysavačem a to jsem vždy zalezla do skříňokrytu.

A tak jsme si, musím zamňoukat, že fakt nudně, s Paničkou vegetovaly až do loňského léta. Opět nastala nehorázná vedra a mě přestaly chutnat granule, Panička vyzkoušela několik dalších druhů, ale marně. Usoudila, že už mám nejspíš špatné zuby a začala kupovat víc kapsiček a paštiček. No a občas bývalo masíčko z vývaru nebo kousek lososa. I přesto našla často Panička misky skoro plné. Sestra by sice určitě zase rýpala, že jsem konečně zhubla, ale přece jen jsme se tak často neviděly. 

Jednoho dne, konečně, přijela Malá panička, jen na chvíli, což už bylo vždycky od té doby, kdy se Panička naparovala tím, že je babička a opět jsem skončila v té hnusné přepravce a na veterině. Dostala jsem fujtajbl injekci a potom jsem se musela jít zvážit. Vážně nevím, co by ta kočičí doktorka chtěla, nejdříve léta letoucí Paničce vnucuje, že musím držet dietu a teď, když jsem zhubla, zase se jí něco nelíbí. 

   Nejenom, že jsem musela za pár týdnu na přeočkování, ale ještě navrhovala odběry krve. Sice jsem nevěděla, co to je, ale je jasné, že z Veterinářky nikdy nevypadne nic dobrého. A taky, že jsem to uhodla. Panička lamentovala, že málo žeru a občas zvracím, takže další potupná injekce nestačila.

"Co, vyholovat mi packu a dávat na ni nějakou hnusnou gumu, to teda ne, co si ta ženská vůbec dovoluje", fakt mě to rozhořčilo až do posledního chloupku. Jo, panička ji varovala, že jsem agresivní a má si vzít rukavice, nechtěla věřit a má to. Syčela jsem jako divá a chtěla ji zakousnout. Musela jsem, ale uznat, že byla statečná, i když si přivolala posilu a nakonec mi tu krev přece jen odebrala. Bojovala jsem sice jako tygr a nakonec počůrala vyšetřovací stůl, ale nebylo mi to nic platné. Aspoň paničce jsem udělala radost, protože se hned dověděla, že nemám nemocné ledviny. A doma byl za odměnu pamlsek. Jenomže tím byly všechny dobré věci u konce...

Za pár dnů, když zavolali z Veteriny, tak Panička začala brečet a mě hned napadlo, že něco není v pořádku. A taky nebylo...zjistili mi nějakou ošklivou nemoc, kterou mívají starší kočičky a jako na potvoru se tady u nás v Česku nedá operovat, leda léčit, ale to zas až někde daleko a auto s paničkou nemáme (to by bylo nadělení, kdyby se pokoušela řídít a na trakaři by mě tak daleko neodvezla). A navíc, jak někoho může napadnout taková blbost, že bych někde zůstala sama celý týden a ještě opakovaně. 

   Na veterině brzy pochopili, že do mě nikdo dobrovolně žádný léčivý roztok nedostane a pravidelné odběry krve, no, to by se měli na co těšit "mňauuu". Zbývala poslední šance, lék v mastičce, která se maže na vnitřní stranu oušek. Jenomže ten se přestal vyrábět...Panička se snažila, psala i někam, čemu si říká cizina, snažila se dokonce i Sestra, ale ať se snažily jak chtěly, lék prostě nebyl...a přitom hlazení oušek mám docela ráda. takže tohle jediné by mi skoro nevadilo.

   A tak paničce poradili, ať mě nechá být, předepsali mi zdravotní granule a prý mám ještě šanci na nějaký ten rok i bez léčby. Zdravotní granule mě fakt nezaujaly, pár krát jsem do nich kousla a smůla. možná by si je mohla dávat k obědu paní Veterinářka, když je tak doporučuje. No, vlastně, už jsem nechtěla vůbec žádné granule. Panička začala kupovat kapsičky, ale ani těmi se mi nezavděčila, potom "přešla" na paštiky, které jsem občas snědla. Masíčko z vývarů jsem snědla vždycky.

   Přešel podzim a přiblížila se zima, ještě jsem skákala po lince a číhala za oknem na ptáky, ale bylo mi nějak divně, misky mě skoro nezajímaly, měla jsem pořád žízeň, čím dál tím častěji jsem chodila čůrat do bedýnky, ale bobky ze mě, naopak, moc nešly :-(

   Na okně už jsem většinou jen pospávala, čím dál tím víc jsem se tulila k Paničce a naučila jsem se spát u ní na polštáři a je pravda, že Panička už si zoufala nad tím, že opravdu nechci skoro nic žrát. I když občas jsem se dala přemluvit aspoň  na pamlsek.

   Konečně jsem vypadala jako ty vychrtlé modelky v TV a na netu, jenomže Paničku to ani trochu netěšilo a je fakt,, že těch všelijakých bolestí, únavy a hlavně zvracení už jsem měla plné zoubky.

   Nezvládala už jsem ani čekat Paničku u dveří, jen jsem mňoukla z košíku, když přicházela z práce. A bylo hůř a hůř, už jsem chtěla být jen u Paničky, aby mě držela v náruči zabalenou v dece a hladila, když se dívala na TV . Jenomže Panička musela do práce a já jenom čekala a i když jsem se jí snažila udělat radost a vzít si něco z mističky, tak jsem to stejně vyzvracela. A potom jsem se jen dívala, jak Panička uklízí tu spoušť, všude už byly položené staré ručníky, a je čím dál tím víc smutná. Dokonce přinesla nějakou drahou mastičku do oušek, ale byla jen pro povzbuzení chuti k jídlu. Opravdu, snažila jsem se, "čestné kočičí", ale nakonec to dopadlo jako vždy v posledních dnech. Na jídlo už jsem se jen dívala a bála se do něj strčit jazýček, někdy jsem skoro nemohla ani dýchat, jak mě všechno bolelo. Snažila jsem se aspoň napít, ale zvracela jsem i jenom samotnou vodu. 

   Vzpomínala jsem, jak mi Páneček říkal "kočka obranářka" a chtěla jsem být statečná, ještě jsem chodila na škrabadlo, ještě jsem vyskakovala na stůl a k paničce do postele, ale ....

Včera večer, když se Panička vrátila od Malé paničky mi jí bylo hodně líto, vlastně už i pár dní předtím pořád jen brečela a uklízela a uklízela. Přepadla mě totiž v posledních dnech taková bolest, že jsem ani nestačila dojít na záchůdek a ještě k tomu pořád to zvracení. 

   Já vím, Panička chtěla, abychom jednou odjely na chalupu, kde budu moct pozorovat ptáky z trávy a lézt po stromech, abych ještě i tady mohla zažít útěk z okna na zahrádku a na sluníčko, abych ještě viděla paničku T...ku, ale obě jsme se bály, že už to nepůjde. 

V noci už jsem tu bolest a zvracení nemohla vydržet, dokonce jsem vlezla do té hnusné přepravky a k ránu do vany, ale ani to mi neulevilo. Brzy ráno mi Panička nachystala snídani, ale bála jsem se a tak jsem se došourala jen k miskám s vodou. "Ne, já už opravdu nechci zvracet...". Panička někam odešla, měla jsem strach,  že mě tady s tou bolestí nechá samotnou, ale vrátila se . Brečela. Moc, moc bych jí chtěla šťouchnout hlavičkou a trochu rozveselit, ale neměla jsem už žádnou sílu. Vyskočila jsem na okno a podívala se ven, i když na jedno očko už jsem od začátku týdne neviděla, svítilo tam sluníčko a ozývali se ptáci...a pak jsem zalezla do krabice k topení a zkoušela usnout.

"Co to cítím?, takhle přece voní jen Malá panička", a byla to opravdu ona, pohladila mi ouška, pohladila mě po kožíšku a říkala, že všechno bude dobré a že už mě nebude nic bolet. To bych si moc, moc přála, "mňauuu".

A za chvíli přišla nějaká paní, asi jsem ji viděla na Veterině, ale do skříňokrytu už jsem nedokázala doběhnout. Paní mě hladila a taky říkala, že to bude dobré. Jenomže těm lidem z Veteriny ze zásady nevěřím. Malá panička mě vytáhla z krabice a položila na postel. Panička brečela. Tak prý už se nedá vůbec nic dělat. Panička pořád chtěla věřit, že je nějaká naděje, ale obě jsme tušily, že už není.

Tak to tedy "prrr", holit tlapku mi nikdo nebude. Snažila jsem se na tu Veterinární paní syčet, ale ani to už mi nešlo. A žádnou kanylu nechci, to jsem dala jasně najevo pokusem o útěk, i když mě obě paničky držely. Jenomže před injekcí jsem neutekla, až po ní. To jsem seskočila na zem a utíkala, no, vlastně se potácela, do kuchyně, kde mě, skoro padající, zachytila Malá panička. Znovu mě položila na postel a já usínala...Malá panička mě držela za tlapičku, Panička mě hladila po kožíšku, daly mi pusu na hlavičku, obě brečely a říkaly, že už je dobře, že už nic nebolí...pořád mě obě hladily a hladila mě i ta Veterinární paní. A v tom spánku jsem jen tak lehounce cítila, jak Veterinární paní bere další injekci a ....už jsem věděla, že tady musím paničky nechat, už jsem cítila trávu, sluníčko, slyšela ptáčky, už jsem nezvracela, nic mě nebolelo, už jsem viděla velkého psa a malého pejska z velkého domu na Moravě, strakatou kočičku= sestru mojí maminky, jednoho zrzavého brášku a mezi nimi svého Pánečka...už je mi tam s nimi dobře....

"Hodná kočička, Panička za Tebou zase přijde", s tím slibem jsem tam odešla... 

 

Kočičí povídky (35)

 

Na jaře mi bylo už osm a drápání mi nejde tak, jako za mlada. No a taky, co vám mám mňoukat, není to žádná  Mňoukparáda. Panička si zabalila kufřík, což je znamení, že budu hodně dlouho ve velkém pelíšku opuštěná a prosila mě, abych byla hodná kočička. Nevím, proč ještě za ta léta nepochopila, že po něčem takovém vážně netoužím?

Malá panička za mnou jezdila, to je fakt, ale …rychle nasypala do mističek, vyměnila vodu, uklidila záchůdky, pomazlila se a už zase pospíchala. A navíc, kdyby se aspoň soustředila jen na moje veličenstvo, ale to ne. Ještě zalévala nějaké hloupé kytky, kvůli kterým nesmím do kuchyně, když jsem tu sama. No, co to je za pořádek, mňauuu!!! Jednou jsem na ni dokonce musela zasyčet, když mě drze zvedla z gauče a dala za kuchyňské dveře. Prý musí do práce! No, chápete to? A ještě to nahlásila do té krabičky, co si dává k uchu. Však ať, taky paničce všechno vymňoukám a má to.

   Víte, my kočky cítíme spoustu věcí a já vůbec nevěděla, co si mám myslet, ani co mám dělat…

  Jednou večer se otevřely dveře a konečně se vrátila panička. A s ní malá panička a taky panička K-nka a nějaký „Vetřelec“. Chviličku jsem se radovala, že zas budeme všichni hezky pohromadě a čekala, že za chvíli přijde ještě páneček…Jenomže…moje kočičí dušička cítila, že páneček už nikdy nepřijde…už mi nikdy nepřiveze kočkolit ani granulky a ani neudělá dřevěné škrabadlo z kusu starého stromu…

Chtěla jsem paničky nějak utěšit, tak jsem mňoukala a mňoukala, ale lidé mají jinou řeč a té naší kočičí nerozumějí….

   Vzpomínala jsem, jak jsem jako malé koťátko spávala s pánečkem v jeho velkém pelíšku, jak mě, spolu s paničkou K-nkou, brali na procházky okolo domu, jen jsem musela mít ty potupné kšíry…jak jsem chtěla vyzkoušet pánečkovu novou karimatku a zaťala jsem do ní drápky (vůbec neměl radost, což nechápu), jak jsem o Vánocích sundávala ozdoby ze stromečku a schovávala si je za pánečkův pelíšek…

A taky mi nic nechutnalo, ani lososová konzerva, ani uvařené kuře, jenom sušená masíčka a to jen trochu, ale pak už mi bylo paničky líto…tak jsem se smilovala a něco slupla.

   …sedávám paničce na klíně, dávám na ni pozor a mňoukám, že si páneček určitě vzal všechna ta úžasná barevná lana, po kterých jsem kdysi tak ráda skotačila, vylezl na hrozně vysokánskou skálu a teď už nemůže za námi dolů…ale třeba se na nás dívá a tak, (i když mě nikdy nebavilo být hodná kočka), dělám bobky do kočkolitu a ne na podlahu, nesyčím na návštěvy,ale chovám se k nim přátelsky, (dokonce jsem snesla i jednoho mrňouska) a nikoho jsem neškrábla ani nekousla. No, ale ty hnusné jehněčí granule žrát nebudu, to už snad po mně nikdo ani chtít nemůže.

  

 


 

 

 

 

Kočičí povídky (34)

 

 

 

Úplně potichu a úplně pro sebe jsem si v duchu vrněla, že třeba letos, když jsem musela vydržet to hrozné stěhování, ten nepohodlný byt bez schodů a zákaz chození na chodbu, zapomene panička na listopadovou akci. Kdepak, ani náhodou. Nejdříve vytáhla z komory tu protivnou zamřížovanou bednu a provokativně ji postavila do předsíně. Snad si nemyslí, že do ní vlezu sama, to se snad pomátla, nebo co! Bedna tam stála, já ji okázale ignorovala a nic se nedělo. Až jednou, panička se vrátila z práce a dala do bedny ručník,  plyšovou myš a moje mňamky (sušená masíčka). Ha, tak na to jí určitě skočím, „mňauuu“.  Jenomže masíčka tak krásně voněla…a podle paničky jsem si v poslední době žádné dobrotky nezasloužila…ta z toho kousnutí taky nadělá, „mňauuu“. Ovšem, jsem kočka šikovná a nepozorovaně jsem si masíčka vytáhla. Panička nic. A v tom někdo zvoní, takový protivný zvuk, ale místo nějaké nevítané návštěvy se ve dveřích objevila malá panička. Seděla jsem sice ve škvíře mezi lednicí a gaučem, ale když ona na mě vždycky tak hezky mluví a musím ji přece přivítat, že…No, co vám budu mňoukat, zase jsem nalítla! Malá panička mě popadla, panička přistrčila tu potupnou bednu a „spadla klec“.

   Venku tma, zima a já v bedně. Paničky se střídaly v nesení a já mňoukala jak o závod. A věřte, že jsem byla fakt hodně naštvaná. A už vím, co je to tramvaj. Do mističky by se nevešla. Je to takové obrovské auto, ale vůbec v ní není páneček, ale plno cizích lidí a nějaký ten, no fuj, pes. Mňoukala jsem ještě víc a paničky se rázem staly středem pozornosti. Dokonce se na mě nějaká paní chtěla podívat a říkala, jak jsem krásná. To samozřejmě jsem, ale to vím i bez ní a tak jsem na ni, pro jistotu, zasyčela. No, aby ne, když paničkám prozradila, kudy se jde na veterinu.

   A zase zrada, pamatuji si jinou paní doktorku pro kočičky, tahle se mi nelíbí, „mňauuu“. Nejdříve mě do té bedny strkají a pak zas chtějí, abych vylezla ven. Tak jo, rozhodla jsem se, že seskočím a uteču. …nevyšlo to. Malá panička mě podržela, kočičí doktorka řekla, že jsem tlustá. Co si to vůbec dovoluje? Tomu fakt nerozumím, panička mě nechá  klidně urážet, píchat do mě, studit na bříšku a ještě jí za to dává peníze.

Musím, ale přiznat, že jsem se chovala vzorně , veterinářku jsem neškrábla ani nekousla a dokonce jsem ani nemňoukala, ba ani nesyčela. Paničky na mě mohou být pyšné. Pravda, v tramvaji jsem o sobě dala zase řádně vědět. A sotva se za námi zavřely dveře bytu, malá panička otevřela bednu a já z ní vyběhla jako kulový blesk. O veterině nechci ani slyšet, jasné a o držení diety už vůbec ne, „mňauuu“.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kočičí příběhy (33)

Tak si mňoukám pod vousy, že už jste na mě nejspíš zapomněli. Dlouho, hodně dlouho jsem nic nenadrápala. I když, kdoví, jestli jsem ještě kočka? Skoro to vypadá, že jsem se proměnila ve stěhovavého ptáka. L

   Prostě, panička se nejspíš zbláznila a zase jsme se stěhovaly. Jestli si myslíte, že někoho zajímalo, že nenávidím cestování v zamřížované bedně, tak to jste na velkém omylu. Nezajímalo, „mňauuu“.

   To byla hrůza, když nás sem páneček přivezl. Holé stěny, žádné schody, žádné okno na chodbě, kde bych mohla pozorovat ptáky, ještě štěstí, že tu byl velký pelíšek. Zalezla jsem do nejtemnějšího kouta v komoře a odmítala granulky, kapsičky i dokonce i konzervy s tuňákem. Panička se tvářila vyděšeně, ale abychom se sbalily a vrátily na Zbraslav, to ji ani nenapadlo.

   Po nějaké době se to trochu zlepšilo. V bytě se objevila spousta prken, páneček dělal hrozný hluk, který nesnáším, ale najednou tady byla skříň, kam se můžu schovávat a gauč, který sice nesmím drápat, ale slovo „nesmím“ nemám ve svém kočičím slovníku. J

   Celkově mě to tady děsně štve, jakmile uteču na chodbu, panička vystartuje a vrátí mě do bytu. Ona si snad nepamatuje, že jsem na procházky po chodbě a po schodech zvyklá. Malá panička už za mnou nechodí každý den, což nechápu a když přijede páneček s paničkou Kristýnkou, tak pořád jen pomáhají paničce něco montovat a dělají u toho rámus. Jako by nestačilo, že za dveřmi štěkají nějací neurození psi.

   Lepší je jedině to, že sem nejezdí vetřelec, mňauuu. No, ale toho jsem aspoň mohla kousnout nebo škrábnout a hned bylo veselo v revíru. Vždyť tady ani není s kým hrát na lov, „mňauuu“. Tuhle jsem, ale kousla aspoň paničku, to si nechte „namňoukat“:

Panička se přiloudala z práce a pozdě, moc dobře totiž vím, kdy normálně chodí a čekám na ni u dveří. A dokonce přišla s nějakou kamarádkou. Teda, už mě vážně nebaví se pořád schovávat pod postel a čekat, až se návštěvě uráčí odejít. Vznešeně jsem nakráčela do kuchyně, vyslechla si chválu, jak jsem krásná a hodná a vlezla jsem si na gauč. Dokonce jsem do něj ani jednou neškrábla, aby návštěva zírala, jak jsem vychovaná.

   Nechápu, proč se panička musí ještě po tmě někde toulat a chodit s návštěvou k tramvaji. A vůbec, co je to, ta tramvaj? Je to něco do mističky? A nebo na hraní?

   Naštěstí se vrátila včas a za chvíli zalezla do postele, jako, že si bude číst. Já jsem si seděla na okně a přemítala o všech křivdách, které se mi tady dějí. Panička si chodí domů pozdě, směje se s kamarádkou, nevšímá si mě, pak odejde k nějaké záhadné tramvaji a když už se konečně má věnovat mému veličenstvu, tak si klidně čte. No, sama nevím, co to do mě vjelo? Možná za oknem zaštěkal nějaký protivný pes, možná jsem se lekla něčeho jiného…udělala jsem obrovský skok, přistála na velkém pelíšku a zakousla se paničce do ruky, kterou otáčela stránky v knížce. A bylo to!

Panička moc přátelsky nevypadala, tak jsem se raději uklidila do kouta a usnuly jsme. Ještě byla hluboká noc, ale ona už courala po bytě a prohlížela si tu pokousanou ruku. Vypadalo to, že jsem svou akci kapánek přehnala. No a představte si, že s tím šla dokonce i k veterináři pro lidi, nebo kam vlastně. Dal jí na to něco, co moc smrdělo a celou ruku jí zamotal. A ještě jsem musela poslouchat, z té krabičky, co si dává k uchu, že jsem zákeřná. A to prosím, i od mé nejmilovanější malé paničky. To jsem se teda dočkala…

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kočičí příběhy (32)

 

Tak já vím, no...nedrápu a nedrápu. Ale o tomhle prostě musím, to hned uvidíte. Jména měsíců mě sice moc nezajímají, ale listopad poznám, "brrrmňouuuaaa". To totiž chodíme na veterinu. Já tedy samozřejmě nechodím, ale nosí mě malá panička v bedně. "Fuj, mňaaauuu", taková potupa. A ještě si myslí, jak je šikovná, když zavřou všechny dveře a zaženou mě do kuchyně. To si myslí, že se budu šplhat na lednici nebo co? Nacpala mě tam, skoro jsem ani nestačila zamňoukat. Panička si asi myslela, že si to u mě vylepší a dala mi do bedny ručník. No, to si tedy vážně vylepšila! Dát tam tuňáka, to ji ani nenapadne. Všichni víme, že už je stará a začíná zapomínat, to je jasné.

   V bedně jsem žalostně mňoukala a čekala, že paničkám někdo vynadá za to, jak týrají kočičky. Bohužel si nás nikdo nevšímal. Trocha vnímavého obecenstva by rozhodně nezaškodila. Veterina je kousek od baráku, ale malá panička, která mě celou cestu nesla, protože panička má bolavou ruku, hekala, jako by šla nejméně tři kilometry a nesla loveckého psa. 

   Než jsem se nadála, stála bedna na vyšetřovacím stole a mě se z ní ani trochu nechtělo. Maličko jsem se bála, ale těšila jsem se, jak mě paní veterinářka pochválí, že jsem krásná a poslušná kočička. Veterináře ze zásady nekoušu a neškrábu, člověk, vlastně kočka, nikdy neví, co od nich může čekat. No, to jsem se dočkala, to je fakt, "vrrrmňauuu", zadávit jsem ji měla, příšeru jednu vychrtlou. "A čím ji krmíte?", ptala se. Nastražila jsem ouška, protože určitě uslyším, jak paničkám říká, že mi mají dávat více tuňáků, lososů, masíčka z polévky a žádné nechutné granule se zeleninou. Malá panička, zrádkyně zrádná začala o tom, že mě panička překrmuje. Ona mi snad ty kapsičky závidí. Pořád do sebe láduje jen papriky, rajčata a sýt tofu. A ani o ten se nerozdělí. Tu zeleninu si může nechat, že jo!!!

"Tak ji zvážíme", rozhodla veterinářka a malá panička mě vítězoslavně nesla na váhu. Jsem krásná a vznešená, to je jasné a ne, že o mě bude říkat, že jsem tlustá. Kdyby jen říkat, ona to dokonce paničce napsala na papír. Je to jasné, taky vidí, že je stará, tak aby to nezapomněla. No, to jsem se dočkala!!! "A příště si ji zkontroluju, musí zhubnout, nasaďte jí dietu". Dieta by se měla nasadit paničce, ale to, jak vidím, je té veterinářce úplně jedno. 

  Malá panička se mě nezastala ani náhodou a pořád jen připomíná, že dietu držet musím. No, to je vážně hnus, vážení. Žádné konzervičky, žádné kapsičky, jenom nechutné granule pro obézní kočky. Ano prosím, něčím takovým mě paničky živí. A malá panička to hned nahlásila do té věci, co se dává na ucho, pánečkovi a paničce Kristýnce. To už ani od ní určitě nedostanu pod stromeček žádné pamlsky. Malá panička by mi nadělila leda tak zelenou okurku :-(.

   Moje panička je slabý článek řetězce, tam by se něco dělat dalo. Musím se snažit. Nedávno, když k nám přišel jeden Vetřelec, naštěstí ne ten, kterého nejvíc nesnáším, jsem se od něj nechala hladit, tvářila jsem se jako přítulná kočička a dokonce jsem po dlouho době, udělala bobek do kočkolitu a ne na podlahu v koupelně, kde ho dělám běžně. (No co, to má panička za to, že je pořád v práci a kašle na kočičku). Tak abych jí nedělala ostudu. A panička by mohla zrušit tu příšernou dietu, když vidí, jak jsem vzorná. Zatím ji to ani nenapadlo, ale mohl by jí to někdo poradit, co říkáte?

 

 

 

 

Kočičí příběhy (31)

Ale to víte, že jsem nezapomněla drápat. Tak co bych tak…Zase ze mě dělají stěhovavého ptáka, kolikrát mám mňoukat, že jsem kočka, co? A marně, jasně, že jsme se zase přestěhovaly L. Za všechno může pan domácí, to je jasné, „Mňauu“. Však se mě bojí čím dál tím víc. To si jen myslí, že si sedne na sedačku, když k nám přijde, kdepak. Na sedačce mám deku a na druhé straně košík. To je pohled, když se krčí na židli a pozoruje, jestli na něj někde z poza rohu necením zuby a netasím drápky. Kdepak, se mnou nejsou žerty, „mňauuu“

   A páneček už si taky moc dovoluje. Vůbec za mnou nejezdí a panička Kristýnka taky ne. Tohle se jim trpět nebude. No, nedávno se tady ukázali. A co myslíte, že přivezli? Kdepak lososa nebo tuňáka, dokonce z nich nevypadly ani ty nechutné zeleninové granule. A to si páneček snad myslí, že se s ním budu mazlit. Zbláznil se, nebo co? Jasně, že jsem ho drápla, až mu tekla krev a demonstrativně jsem odešla do ložnice na svůj ručník. Mě nikdo dlouho ignorovat nebude, mě tedy NE!!!

   No a to, co si dovoluje panička, to už je vrchol drzosti. Kolikrát už jsem mňoukala ze všech sil, že návštěvy fakt nesnáším. A ona nechápe. Chvíli seká dobrotu a pak se sem zas někdo přihrne. No, fuj-mňaubl! Jen ať si ta návštěva zkusí sednout na moji deku nebo vedle košíku. Dobře, to má tedy štěstí, ale vedle mojí paničky sedím já, jasné! A taky jí dám tlapky na kolena, což je výzva, aby mě začala hladit. „Já jsem nejdůležitější, já jsem Královna a ne nějaká návštěva, víme…!“

   A vůbec, panička se nemá večer co chichtat, ale má ležet ve velkém pelíšku a čekat, až si k ní přijde moje výsost lehnout. A vůbec, už vůbec nemá ráno odcházet a zavírat se s návštěvou v pokojíčku. To se jí teda trpět nebude. A buďte si jistí, že jsem to netrpěla. Ta ječela, když zjistila, že jsem jí počůrala plyšáky, prostěradlo a matraci. Na výprask jsem nečekala, zalezla jsem za sedačku a pozorovala, co se bude dít. Chichotání byl konec, pěkně drhla a prala. To se ještě uvidí, komu se bude věnovat!

   Návštěva konečně vypadla a já se vrátila na scénu. Jenomže panička, ta nevděčnice se mnou nemluvila a dokonce zakázala na týden pamlsky. Já ji naučím, mňauuu, já jí ukážu. Místo toho, aby se styděla, že zanedbává kočičku si odešla na procházku. Ložnici zavřela, ale nevadí.

   Fleky na koberci se jí taky nelíbily, ale já byla za sedačkou v bezpečí. Nemá si se mnou zahrávat, “mňauu“.

   Večer už jsem se chtěla udobřit a položila jsem jí opatrně jedno ťapátko na kolena. Kdepak, nepohladí mě a nepohladí. A zákaz pamlsků trvá, ach jo…snad na to zapomene a bude se ke mně chovat tak, jak si zasloužím.

 

 

 

 

 

Kočičí příběhy (30)

aky jsme měly Vánoce. Místo stromečku, na který bych mohla lozit, zase jenom pichlavé větve, ach jo, to je domácnost. Naštěstí na ně panička pověsila nějaké nesmysly, takže jsem si s nimi mohla hrát. Samozřejmě, že malá panička pořád hubovala a říkala takové hlouposti, jako, že kočka nesmí na stůl. Beztak závidí, protože obě se na stůl nevejdeme a kdo je tady Veličenstvo, co…!

A představte si tu hrůzu, co vám teď vymňoukám. Vánoce a my neměly lososa, ani pstruha a dokonce ani ne kapra nebo tuňáka. Příšerné! To jsou poměry, tohle. Panička se nejdřív fláká v nemocnici, kde jí zakážou chodit na nákupy a malá panička pořád v práci a pak to dopadne takhle.No, „mňaufuj“. Aspoň že byly pod pichláky nějaké voňavé balíčky, kde jsem našla lososové a pstruží pochoutky a dokonce rybky na hraní. Tak jsem ty Vánoce nějak přežila a protože panička nikam nesmí (to je dobře, „mňauuu“), tak jsem na Silvestra, to je ten hloupý večer, kdy se zvenčí ozývají samé strašlivé zvuky, které by vyděsily i mě, kočku – obranářku, ležela přitisknutá k paničce ve velkém pelíšku. Jo, kdyby někam mohla, to by určitě jela k sestře, která o mě říká, že jsem tlustá.

Venku je pořád zima, „mňauuu“, na půdičce je taky zima, tak jsem raději dole s paničkou, vyhřívám se na topení a lovím maxibrouka. Zkouším to už celý týden a nic. Myslím, že losos je lepší, to je jasné, ale baví mě na něho číhat. „Mňauuu“ a bojí se mě, „mňauuu“, když nemůžu zastrašovat protivné návštěvy, tak aspoň jeho.

   Panička pořád nechodí do práce, to vám musím vymňoukat. Teda, ne, že by se mi to nelíbilo, je to„mňaufajň“, v mističce jsou pořád granule a nejsem opuštěná kočka. A kolikrát už jsem ji škrábla nebo kousla, to ani nepočítám. Vůbec nejsem zákeřná, jasné! Musím přece trénovat na maxibrouka.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kočičí příběhy (29)

„Mňauuu“, tak po pořádku, ju mňuuu“. Panička byla zase v nemocnici. To má za to, že mě pořád , společně s malou paničkou, tahají na veterinu. No, ale abych pravdu mňoukala, moc se mi to nelíbilo. Z veteriny se vždycky hned vrátíme a pak dostanu pamlsky. Však je to tam taky pěkné utrpení a zasloužím si to.  Už jsem si v duchu mňoukala, že bych jí třeba přenechala trochu granulí nebo lososovou kapsičku, ale pořád se nevracela. Ve velkém pelíšku se mi samotné ani trochu nelíbí, fakt ne.A malá panička si klidně někam odjela…no toto! Venku hrozně foukalo a ten protivný vítr otevřel okno na půdičce. Jsem samozřejmě ta nejstatečnější kočka pod sluncem, ale co je moc, to je moc! Vítr, zima a ještě samota. Vytahala jsem paničce z poličky oblečení a udělala si v něm hnízdo, to dělám vždycky, když je mi smutno a nebo (ale nikomu nic neprozrazujte), když se úplně maličko bojím.

   Najednou se otevřely dveře, ale vůbec jsem necítila paničku, ani malou paničku a dokonce ne pánečka nebo paničku Kristýnku. Zachumlala jsem se ještě víc do hnízda a nevystrčila jsem ni drápek, ani fousek, ba ani chloupeček. Na půdičku přišel cizí pán, pořádně zabednil okno a zase odešel. Nestačila jsem po něm ani vystartovat. Vítr přestal fučet, oteplilo se a já čekala a čekala.

„Mňauuu, hurá, mňauuu“, paneček a panička Kristýnka. Dosypali mi mističky a vyčistili fuj kočkolit. Přiznám se, že kdyby mě šoupli do zamřížované bedny a odvezli s sebou, tak bych ani moc neškrábala a nekousala. Samotnou mě to tady nebaví, „Mňauuu“. Z té divné věci na pánečkovém uchu jsem slyšela paničku, mňoukala jsem jako divá, aby se mi vrátila, ale nic, asi mě nepochopila, to je jí podobné.

„Mňauuu, auuu“, je mi smutno, nudím se a asi něco provedu, „mňauu“. Na zábradlí v kuchyňce visela bunda od malé paničky, pár krát jsem poskočila, natáhla tlapky a bylo…je pěkně měkoučká…a čůrá se do ní mnohem líp, než do kočkolitu. Malá panička se vrátila a nadávala, ale co, „mňauuu“, nemá mě tady nechávat, dělo se mi jen samé příkoří, tak si to zasloužila“.

Běžela jsem ke dveřím jak zběsilá. Malá panička přivezla paničku z nemocnice. Ta se radovala, že mě zase vidí. Já taky, „mňauuu“, hned jsem ji kousla do nohy, aby si pamatovala, že mě tady nemá nechávat. Doufám, že si to pamatovat bude. Moc zábavy s ní teda nebylo, pořád ležela v pelíšku…asi se začíná proměňovat v kočku. Ještě by měla víc hrát na lov, to je jasné. Ležela jsem v pelíšku s ní a zahřívala ji.

  

 

 

 

 

 

 

Kočičí příběhy (28)

Listopad, nevím sice, co to znamená, ale nemám ho ráda, „mňauuu“. Ony si totiž paničky myslí, že když neumím mluvit, tak jim nerozumím. „Je listopad, musíme na veterinu“, říkaly si. A je to jasné. Paničky chodí do práce, k doktorovi a nebo do nemocnice. Na veterinu chodí kočičky, to moc dobře vím. „A uvidíš, že jí řeknou, že je tlustá“,sýčkuje malá panička. Jasně, když někomu netrčí žebra jako jí, tak je tlustý. To už jsem si zvykla. Naštěstí je panička taky tlustá a vždycky mi přisype granulky nebo podstrčí masíčko, když se malá panička moc nedívá.

   A tak jednoho dne postavila malá panička do pokoje zamřížovanou bednu, „no fujmňauuu“ a strčila do ní tuňáka…jenomže tahle bedna vždycky znamená černou zradu, tuňák netuňák. Chodila jsem kolem ní, jééé, to vonělo, ale byla jsem ve střehu. Musím však uznat, že ve střehu byla i malá panička. Jen jsem se k ní přiblížila, zapnula mi kšírky. „Nééé, Mňauuuu, s vámi nemňoukááám“, lehla jsem si na koberec a ani jsem se nehnula. Marně mě malá panička do bedny cpala, bránila jsem se jako lvice, syčela, prskala, prostě jsem se nedala. A hodiny ubíhaly. Paničky se nasupeně vzdaly. Vyhrála jsem, vyhrála a na veterině mě nikdo neuvidí.

   Další den stála bedna v kuchyňce a v mističkách nebyly žádné granulky. „No tohle, mňauuu“. Mrzutě jsem upíjela vodu a čekala. Granulky byly v bedně, no, co je tohle za pořádek. Pomaloučku, polehoučku jsem se k ní přikradla…vrhla jsem se na granulky a …ono nic. Stejně musím být ve střehu „mňauuu“, nechat se chytit nehodlám. Venku se začalo stmívat, panička přišla z práce a bedna se přestěhovala do pokoje. A kdyby tam byly jenom granulky…paničky se zbláznily a cpou tam i moje pamlsky. No tohle! „Je to zrada, mňauuu“, prokoukla jsem je. Jenomže běda, dveře zavřené a útěk na půdičku znemožněn. Chodila jsem okolo bedny, čichala, čichala, ale ani mě nenapadlo strčit tam hlavu. Včera mi to stačilo, malá panička mě tam chtěla nacpat, to moc dobře vím. „Na veterinu nepáchnu“, radovala jsem se v duchu. Jenomže…malá panička mě popadla, zabalila do velké košile a snažila se ze všech sil. Panička jí samozřejmě pomáhala. No, to jsou hrdinky, dvě, na jednu kočičku, to se teda zase vyznamenaly. Marně jsem syčela, marně jsem prskala, marně jsem žalostně mňoukala…to mám za to, že malou paničku nikdy neškrábnu ani nekousnu…Tak a spadla klec, mříž zaklapla a šlo se.

   Stejně ty lidi nepochopím, nejdřív mě cpou do bedny a pak mě z ní zase tahají. Na veterině se mi vůbec nelíbí, ale samozřejmě jsem ukázala, jak se chová dáma. Nechala jsem se poslechnout, u injekce jsem ani nemňoukla a dokonce jsem neutekla z té potupné váhy. Vážím stejně jako loni a malá panička má smůlu, může se se svými nápady, že mám držet dietu jít vycpat, jasné. Konečně doma, bednu paničky zase uklidily a odčervovací tabletu si klidně mohou sníst samy. A řeknu vám, panička je taky divná, to je jisté. Pořád říká, že nemáme peníze, ale moc dobře jsem viděla, jak je dává té paní na veterině. A za co? Za trápení mého Veličenstva. Lososa za ně měla koupit, ale to ona ne, to mi zas bude chtít nacpat tu hnusnou tabletku. „Mňauuu, tahle domácnost, to je utrpení“, jestli by mi nebylo líp s pánečkem a paničkou Kristýnkou. A to sem ještě jezdí „sestra“ se svými přednáškami o poslušných kočkách a zákazu hraní na lov. To by nevydržela ani kočka sibiřská, tohle to.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kočičí příběhy (27)

Mňauuu, co vám mám pořád mňoukat. No, já vím, že už jsem dlouho nic nevymňoukla, to jo, mňoooou. V revíru byl dlouho, předlouho klid. Panička vzorně sypala granulky, čistila kočkolit a spala se mnou na půdičce. No a když zase někam odjela, tak mám přece malou paničku. Nejvíc mě panička štve, když si klidně odjždí někam za cizíma kočkama. Co jsou tohle za způsoby. Jako by nevěděla, že já jsem ta nejlepší kočka pod sluncem. Divím si, že jí to za tu dobu co mě má, ještě nedošlo. No, jestli to nebude tím, že není kočka. „Mňauuu“.

   A představte si, ta paní od těch cizích koček si k nám klidně přijela. To je drzost, co! Na druhou stranu, přivezla mi kočičí pochoutky a chovala se ke mně jako k Veličenstvu. Zachovala jsem dekórum a nesestoupila z půdičky. Ovšem, ukázala jsem, jak jsem vychovaná a neškrábla jsem ji ani nekousla. To aby náhodou neuvěřila, že jsou ty její kočky lepší než já, „mňauuu“. A díky ní mám na půdičce svůj vyšívaný portrét, poslala ho po ní paničce nějaká jiná kamarádka. Tak je to správné, „mňauuu“.

Jo, jen ať se všichni bojí, ať si říkají, že jsem krvelačná, v revíru bude pořádek a hotovo! Panička je moc mírná, musím to vzít do drápků sama. Pořád lamentuje, že nemáme peníze. Sice nevím, jestli jsou k něčemu dobré, ale prý se za ně kupujou granulky a kapsičky. „Tak my nemáme peníze, mňauuu“, no, abychom je měli, když je panička dává cizím lidem. Tuhle nedávno slyším paničku, jak říká do té divné věci :“přijď si pro peníze“. Nesnáším, když k nám někdo chodí, sedá si do mého křesla a povídá si s mou paničkou. A co vám budu povídat, to už je vrchol, když mu panička dává peníze, které má schovávat na moje lososové kapsičky, mňauuu. Tak jsem vystartovala a kousla jsem pana domácího do ruky. Jenomže panička to samozřejmě zase nepochopila. Fakt nevím, čím přemýšlí? Křičela na mě a vyhrožovala, že s takovou půjdu do kočičího útulku. „Tak já se snažím chránit naše úspory a ona vyhrožuje útulkem, mňauuu“. Peníze jsem bohužel, neuhájila, ale moje pověst „kočky obranářky“ se rozkřikla po okolí. „Prosímtě, mohla bys zavřít kočku“, prosily všechny paniččiny kamarádky, které ji přišly navštívit, když přišla z nemocnice. No, nelíbí se mi to, sedět na půdičce, když se rozvalují v mém křesle, ale ten respekt, který jsem si vybojovala, tak ten mě těší „mňauuu“. S nikým se mazlit nebudu!  Jen s malou paničkou a taky s pánečkem a paničkou Kristýnkou. No a s mojí paničkou, pochopitelně. V ostražitosti však nesmím polevit, aby panička moc nezvlčila. Třeba, když se fláká s výměnou kočkolitu, hned stáhnu nějakou osušku ze zábradlí a vyčůrám se do ní. A nebo udělám bobky vedle sporáku. Panička sice hrozně nadává, ale věřte, že kočkolit pak vymění na to šup. Musím to dotáhnout do konce, abych s ní mohla být úplně spokojená.

   „Mňauuu“, to vám zamňoukám jen potichu, když byla v nemocnici, tak jsem se o ni bála a hrozně jsem si přála, aby se mi vrátila a spala se mnou zase na půdičce. Jsem na ni sice přísná, ale v noci se k ní tulím hrozně ráda. „Mňauuu“, ale to je tajné. Čestné kočičí.

 

 

Kočičí povídky (26)

Panička se vrátila. Samozřejmě, byla ráda, že se nám nic nestalo. Dívala se dolů z okna a vůbec nevypadala vesele. „No, Mňoooo, kdyby se pořád někde netoulala s kufříkem, tak se nám to nestane“. A ještě si jezdí se sestrou, která o mě říká, že jsem tlustá a krvelačná. Pro jistotu jsem paničku kousla hned, jak otevřela dveře. To má za to, že nás tady nechala a byly jsme v nebezpečí života, mňauuu. Doufám, že se pořádně poučí. Jenomže, to by nesměla být moje panička, ta se totiž nepoučí nikdy. „Čestné kočičí“. Nejdřív přijel pan od sestry. No, dobře, nemusím si ho všímat a na půdičku za mnou nepoleze. Ráno odjel a představte si tu hrůzu hrůzoucí – večer se tady zčista jasna objevil „Vetřelec“. On si prostě pokoj nedá a nedá, „hernajs mňauvajs“. On si klidně zavře dveře do pokoje. Tak já paničku celý týden nevidím a pak tohle! „Tak to ne, toto“. On si tady klidně spí,on si tady klidně vaří. No tohle! Do mističky mi nedá ani kousíček a tolik to voní. Ne, já to tak nenechám, mňauuu, mám plán! Syčím na něj jen malinko, jen tak, aby se neřeklo. Paničky se radují. Já vím, vypadá to podezřele, ani jednou jsem ho neškrábla a dokonce ani nekousla. No, ale mám ten plán :-D. Konečně vypadnul, konečně.

A pak přišla moje chvíle. „Ty zlá kočko, já tě vyhodím ven, mám tě plné zuby, potvoro“, tak takhle, prosím, mi nadává moje panička. Takhle mluví o mě, o Královně. Hotová katastrofa. Má totiž počůranou peřinu a kdyby jen to, má pročůranou i tu drahocenou matraci. Cpe to všechno do té vrčící obludy v koupelně a je vzteky bez sebe. To má za to, mazlit se s „Vetřelcem“, doufám, že si to bude pamatovat hodně dlouho. No jo, no, malá panička odjela do práce a nemluví se mnou ani plyšová myš. To mám za to, že hájím náš revír. To je vděk, toto! „Hurá, mňauuu“, páneček a panička Kristýnka, ti se mnou mluví a mají mě rádi. Já jsem v pohodě a panička, ať zpytuje svědomí, „mňauuu“.

  

 

 

 

 

 

Kočičí povídky (25)

„JO, mňooo“, najednou dostanu dvě misky granulí a ještě plno pamlsků…“a ten kufřík, co má panička sbalený, tak ten jako nevidím, jo, mňooo“. Však ona malá panička přijede, však ona se o mě postará, to jsem zase klidná, mňauuu. Nesmím to mňoukat tak nahlas, ale panička mi ani moc nechybí. Tak jo, „mňoooo“, večer ano, nemám s kým spát ve velkém pelíšku. Malá panička spí dole, má zavřené dveře a ještě, to si představte, si vodí domů nějaké své „vetřelčí“ kamarády. To by se jí tedy, trpět nemělo. Na druhou stranu, granule sype, vodu mi vyměňuje, tak co.

   S malou paničkou všechno nakonec zvládáme bravůrně, jenom to hrozné vedro, kdyby nebylo. Malá panička si může chodit po bytě jen tak, ale co já? Co moje Veličenstvo? Ten kožíšek tolik hřeje, „chjau – mňau“. Musím si chodit lehat na desku sporáku, ta aspoň trošinku chladí. Kdepak, u nás se sporák moc nezahřeje, vždycky vařil nejvíc páneček a ten je daleko, ale má balkón, „chjau – mňau“. „Mám nápad“, udělám si balkón sama. Malá panička se nedívá a otevřela okno ve velkém pokoji. Pod oknem je úzká rovná stříška.Tam sekočím a budu si užívat. „Co to je, toto, mňauvajs?“ „To klouže, pomoc, mňauuu, mňauuu, auuuu, já se bojím, pomoc“. Chci domů, ke svým granulkám, do velkého pelíšku, ke své malé paničce! „Já tady být nechci, auvajs mňauvajs“. Ťapátka mi koužou po plechové stříšce a tam dolů, auuu, to je hodně dolů, tam tedy nechci, fakt ne. Musím zpátky na okno. „Ale co když znovu ukouznu?“ „Hop“. „Mňauuuu, co je zas tohle?“ Malá panička zavřela okno. To by mi přece neudělala. Přece tolik nezlobím. „Mňauuu“. Škrábu na sklo a mňoukám jako divá. Všimněte si mě, zachraňte mě!!! „Nééé, mňaueee“, to není moje panička, jsem na cizím okně. Neseskočím, bojím se, nechci spadnout tam dolů, nééé. Moje zlatá malá panička je hrozně statečná, jenom ať neuklouzne. Leze za mnou na plechovou stříšku, ona se taky bojí. Bojíme se obě. Co budeme dělat? Z bezpečného parapetu se nehnu, ne, ani k paničce ne. Já vím, že mě chce zachránit, ale ne. Raději jsem ji škrábla, aby si to rozmyslela. Jenomže co teď? To tady budu na tom cizím okně sedět celou noc? „Mňauuu“. Nějaká hodná paní otevřela okno, skočila jsem dovnitř. Má kočičky, ale nemám na nic náladu. Chci domů, chci domů, mňauuu. Bere mě do náruče. Neškrábu, nekoušu, jenom, ať mě zase vrátí. Někam mě nese…“Mňauuu“, moje milovaná malá panička, můj pelíšek, moje granulky. Už nestojím o žádné „dobrodrůžo“ a v noci budu raději spát dole, s malou paničkou. Ještě, že se nám nic nestalo, to by se velká panička zbláznila. Na žádnou stříšku už z okna skákat nebudu. No, ale kdyby si mě chtěl vzít páneček s paničkou Kristýnkou a pouštět mě na balkón, to by bylo „žůžo, mňauuu“.

  

 

 

 

 

Kočičí povídky (24)

„Mňauuu, s malou paničkou je ráj“, ráno nikdo nezavírá dveře do pokoje a můžu tam skotačit a vyhřívat se na topení. Malá panička nevstává tak hrozně brzy a taky se dřív vrací z práce. Běžím ji vítat na chodbu a většinou uteču, abych mohla očichat u sousedních dveří, co tam asi vaří dobrého. Na souseda Honzu samozřejmě nesyčím, vaří samé dobroty a ta vůně, která se line od jeho dveří, prostě „Mňauu mňam“. Doma mi cpou jen samé granule a malá panička pořád tvrdí, že jsem tlustá. No fuj, kdyby to řekl někdo jiný, tak hned vytasím drápky, ale takhle? Copak po těch pitomých granulích může být člověk, vlastně kočka, tlustý? No, řekněte sami. A lososa jsme už neměli, ani nepamatuji. Jo, to u pánečka a paničky Kristýnky byly rybičky častěji. Jenomže ti se tady neukážou, jak je rok dlouhý, „mňauuu“. Asi zase už mají tu protivnou sezónu. Ta kdyby se mi dostala do drápků, to by tekla krev, to přísahám!

   V jádru, kdyby paničky dělaly lososa, více masíčka a chodily méně do práce, tak by to bylo skoro tak dobré jako ve starém bytě. No jo, no, balkón..., ale malá panička mi otevírá okno na půdičce a taky trávu v květináči tady mám krásně zelenou. Mezi námi, až se tomu divím, velká panička zahubí co může. Ne, že by mi nějak vadilo, že ji zplesnivěly papriky, které zasadil Vetřelec. Dobře mu tak, mňauuu! To já jen pro pořádek, ať každý vidí, jaký je panička „pěstitel“  :-D.

   Taky musím přiznat, ač hrozně nerada, „mňauuu“, že Vetřelce se mi zlikvidovat nepodařilo. Pravda, kousla už jsem ho mockrát, tekla mu i krev, hééč! Vždycky pak na mě křičel, ale to se nesmí. „Kdybys na ni neřval, tak to nikdy neudělá, je z tebe celá vyděšená“, sekýrovala ho pokaždé panička. „Máš ji raději než mě“, bránil se Vetřelec. Tak to snad musí být každému jasné. Nevím, co na tom nechápe, „mňauu“. Jenomže posledně, posledně jsem se dala „nachytat“. Panička se vrátila s Vetřelcem z procházky, číhala jsem na schodech a pro jistotu jsem syčela jen malinko. Čekala jsem, jak na mě zařve a já po něm vyjedu “vrrr“, no, vlastně „mňauuu“. Vetřelec nic. „Mňauuu“, ozvala jsem se, jak nejroztomileji umím. Však on se dá nalákat, bude mě chtít pohladit a pak, pak POTEČE KREV! Panička mi to celé překazila. „Nesahéj na ni“, varovala ho. Cože, že by mě prokoukla? To bych do ní neřekla, „mňauu“. Vystartovala jsem po něm bez důvodu a zaryla mu zoubky a drápky do ruky. Smůla, měl bundu a nic se mu nestalo. A panička? Ano, moje vlastní panička, prosím. Moje nejponíženější poddaná, zklamala a zradila na celé čáře. „Ty zlá kočko, mazej do pelechu, nebo dostaneš přes kožich“, zakřičela. Na mě,na mé Veličenstvo, prosím. Tady je vděk. Hlídám náš byteček jako ostříž a tohle je odměna, no fuj. Trucovala jsem v poličce na půdičce, ale ani odprosit mě nepřišla. A to ještě říkala do toho divného přístroje „sestře“, že jsem zákeřná. To jsem se dočkala, „mňauuu“. Ale já to tak nenechám, „mňauu“.

 

„Mňauu“, někdy se všechno proti mému Veličenstvu spikne. Zrovna včera, skoro se mi příčí o tom drápat. Paničky vymyslely hroznou hloupost. Prý budou smažit palačinky. Jinde se smaží masíčko, peče losos, ale u nás – palačinky L. Beztak to zase vyzkoumala panička v tom svém ústavu, to by jí bylo podobné. No a kdo myslíte, že přijel tu hrůzu ochutnat. Samozřejmě, Vetřelec. Teda, ten hnus jsem mu samozřejmě přála, ale abych zase byla na půdičce...“Mňauuu, to nemám ráda“. Chci být dole s paničkami, vyhřívat si kožíšek na topení a poslouchat, jak si povídají. A nejraději jsem, když malá panička ukořistí z lednice tuňáka a musí se se mnou rozdělit. Uraženě jsem se tedy přesunula na půdičku, trucovala a čekala, až se Vetřelcovi udělá z toho fujtajblu špatně a odjede.

    Jenomže, co to? Za oknem se objevovala divná světla a ozývaly veliké rány. Ještě horší,než když jede veliké nákladní auto. A byly tak blízko...Tedy, samozřejmě jsem ta nejstatečnější kočka pod sluncem, ale přece jen...co kdyby? Paničky se s Vetřelcem smály a tomu, což je div divoucí, nebylo špatně ani trošičku. Další rána a další světlo. Musím honem dolů. A tak jsem pomalu vkráčela do pokoje, jsem přece dáma a nikdo nepotřebuje vědět, že se malinko, no, vlastně hrozně moc, bojím. Měla jsem sto chutí Vetřelce zakousnout, jenomže dobře vím, co by se stalo. Malá panička by mi vyprášila kožíšek a taky by zavřeli dveře...

   Musím se přetvařovat, jinak to nepůjde. Nasadila jsem výraz, „vzorná kočka“ a usadila se pod stolem, co nejblíž malé paničce. Ještě předtím jsem se roztomile otírala o Vetřelcovu bundu a jeho baťužek. „Ta je dneska tak hodná“, mohla se panička rozplynout chválou. Snad si bláhově nemyslela, že si Vetřelce oblíbím. To tak!!! A tak jsem byla v bezpečí, v teple a s paničkami. A ještě jsem v noci spala s oběma paničkami na půdičce. Malá panička sice vymýšlela různé změny, ale naštěstí zůstalo vše při starém. Do mého revíru prostě Vetřelec nepáchne.

   Panička odešla ráno do práce, s Vetřelcem se loučila déle než se mnou. No, bude litovat! Malá panička a Vetřelec měli volno. Koho má pořád bavit předstírat hodnou kočku? Na to mě tedy neužije. Však já jim ještě ukážu. A ukázala jsem. Vyčůrala jsem se na podlahu na půdičce. Malá panička se má věnovat mému Veličenstvu, když má volno a ne nějakému ničemnému Vetřelci. To bych se na to podívala. Bohužel, podívala se ona a vyprášila mi kožíšek. Teda, jestli to bude pokračovat, tak za sebe neručím a chci do Letňan k pánečkovi a paničce Kristýnce. Sezónu zneškodním a budu mít i balkón. Jen ať si se mnou paničky moc nezahrávají, „mňauuu“!

  

 

 

 

 

 

 

 

 

Kočičí povídky (23)

 

Hlásím klid v revíru, „mňauuu“. Tedy, trošku neklidu bylo. Malá panička si k nám přistěhovala věci, má je na půdičce v krabicích, „mňauuu, to je super, můžu po nich skotačit a schovávat se v košíkách, jen kdyby do nich pořád něco necpala. Jak se tam potom má vejít moje Veličenstvo, mňauuu!“. Nejraději jsem, když tady spí, ráno totiž můžu být v pokoji a lezu k ní do pelíšku. Kdyby tady tak byla pořád, jenomže to ona ne, to si jezdí k nějakému Vetřelci.

   A páneček a panička Kristýnka, ti si klidně jezdí za cizími kočkami. Prý jsou čistokrevné, to bych teda chtěla vidět. Já jsem přece ta nejlepší a nejčistokrevnější kočička a basta! „Mňauuu“.

   A Vetřelce, co k nám chodil jsem určitě vyděsila úplně příšerně. Beztak si myslel, že bych ho nemilosrdně zakousla a je od něj klid. Jenom nevím, jestli to panička dostatečně oceňuje.

A ještě taky, „mňauuu“, panička je nemocná, nechodí do práce ani na procházky, to je sice žůžo, ale jinak, jinak s ní nic není. Dokonce ani nehubuje, když si odnáším plyšovou hrušku za křeslo a teď tomu nebudete věřit, „mňauuu“, úplně jsem okousala kytku v předsíni a panička NIC. To mě pak ani nebaví, když mi nic nezakazuje. „Takhle to přece nemůžu nechat, co když má nějakou vážnou nemoc, když je taková divná“. Včera jsem zkusila nejsilnější kalibr. „No, co, měla mi vyčistit kočkolit včas!“ Vyčůrala jsem se na vyprané prádlo a pomalu si chystala kožíšek. A panička? NIC, prostě zase NIC. Prádlo dala do hlučící příšery a vyměnila kočkolit. Tak to mi můj kočičí rozum nebere, tohle. Chodím  za paničkou, objímám ji tlapkama a olizuju jí prsty, už je to jasné, je zase smutná, moc smutná. To taky nechápu, když má takovou kočičku jako jsem já. „Mňauuu“.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kočičí povídky (22)

 

Tak tedy, jestli Vánoce znamenají to, že jsou kočičky pořád opuštěné, tak „mňauuuu“ nemám je ráda. To víte, panička se zase vyznamenala. Místo mojí oblíbené kytky, které tak ráda okusuju listy, dala na poličku nějaké fuj zelené pichláky. Chtěla jsem se do nich zakousnout, ale „mňauuu auuu“, akorát jsem se píchla do tlamičky. Pak prý, že pojede péct vánočku. To není nic pro kočku, to už znám a ještě mě tady nechá opuštěnou. Naštěstí přijela malá panička. No, představte si to, balila se na Moravu. Tam přece bydlí moje maminka a teta a taky bráška. „Mňauuu, neměla bych tam jet taky?“ Asi ne, když malá paničku nevytáhla zamřížovanou bednu. Vzala si kufřík a už jsem tady byla sama, „mňauuu“.

   A pak už přišlo vánoční ráno, panička mi nasypala do mističky a šly jsme do pokoje, kde byla spousta balíčků. Koledy tady moc nemusím, určitě mňoukám mnohem líp, ale panička to samozřejmě zase neocení, „ach mňauuu“. Svíčičky taky nejsou nic pro mě, když jsem byla malé koťátko, spálila jsem si o ně vousky, ale panička se bez nich neobejde, tak ať si svítí, když bez toho nemůže být. Začala z těch balíčků vyndávat samé nesmysly. Nikde jsem neviděla ani kousek lososa nebo granulky. Jak se z toho panička může radovat, to fakt nechápu ani já, nejchytřejší kočka pod sluncem. Jeden balíček krásně voněl. Konečně někdo poslal něco pro moji výsost. „Mňauuu, já snad té paní odpustím, že má ty dvě kočičky, co o nich moje panička pořád básní, mňauuu“. Kromě papírových nesmyslů, po kterých se nesmím válet se tam objevily dvě barevné myšky a mňam mňam pamlsky. Paní Ivu bych asi nekousla ani neškrábla, „mňauu“. Od paničky jsem ještě dostala kožený míček a sušené masíčko. „Mňauuu, nakonec si ty Vánoce oblíbím“. Jenomže než jsem se z dárečků pořádně zaradovala, panička, zrádkyně zrádná se sbalila a odjela. Tak ona si bude mít Vánoce s pánečkem a paničkou Kristýnkou a já sama.  No, jak myslí, že...

   Schroupala jsem granulky i pamlsky, pospávala ve velkém pelíšku a nakonec jsem, jako čistotná kočka, „vyprala“ v misce s vodou růžovou myšku a míček.  No a to mám za to, že jsem tak pořádná, „mňauuu“, voda se nedá pít a já budu mít žízeň, „mňaauuu“.

... a už něco slyším, tak honem, honem ke dveřím. Hurá, panička i s pánečkem a paničkou Kristýnkou. Teď jsou ty pravé Vánoce, „mňauuu“. Panička mi rychle vyměnila vodu a do mističky jsem dostala pstruha, mňam, mňam, mňam, to si na něm pochutnám, „mňauuu“. Nejraději bych si tady nechala všechny svoje poddané napořád, ale musela jsem se spokojit s paničkou. „Mňauuu“, panička nechodí do práce, jen na procházky, hraje si se mnou, tulím se k ní u televize, to je přímo kočičí ráj,tohle.

„Mňauuu, pěkný ráj, tohle!“. To jsem si mohla myslet, že je panička falešnice falešná. Já jí prostě nestačím, „mňauuu“. Zase návštěva. To si každý přijde, rozvaluje se v mém křesle a panička dělá, že ji vůbec nezajímám. A ještě hubuje,že syčím na hodnou slečnu. A to jsem syčela jenom malinko, vážně. A to ještě nebylo všechno, fakt, „mňauuu“. Hodná slečna odešla a já se těšila, jak si sednu paničce na klín a budeme si užívat pohodu. „Co že? Nééé, mňauuu, nééééééééé“. Hnusný Vetřelec! Panička s ním chodí ven i když je tma a má být se mnou, do velkého pelíšku chodí pozdě,  Vetřelec si na ni sahá jak chce a ona ho dokonce hladí, no fuj, já to viděla, hladí ho, i když nemá heboučký kožíšek jako já, „mňauuu“. „Mňauu, já to tak nenechám a budu na něj syčet a budu a to ještě uvidí, co mu provedu, mňauu“.

 

Hurá, „mňauuu“, přijela malá panička. Jenomže se ani pořádně nerozkoukala a já s ní ani pořádně nezamňoukala a už zase utíkala. Dole na ni čeká další Vetřelec. Co já si s těmi mými paničkami počnu? „Mňauuu“.

   Něco čuchám, panička neuklidila ten proradný kufr. To snad ne, někam mi odjede, „ach mňau“. Tak dobře, mňauuu“, já vím, že má taky maminku a sestru, jako já. Jenomže, „mňauuu“, mě za mou maminkou a bráškou nikdo nevezme, „mňauu“. A tak jsem si tady hospodařila sama. Panička mi nachystla hodně vody a hodně granulek a měla jsem celý velký pelíšek jen sama pro sebe, ale bylo mi smutno, „mňauuu“. Naštěstí moje panička nelže,i když, polepšit by se měla, to je jasné. Slíbila, že za mnou bude jezdit malá panička. A jezdila. Vždycky jsem utíkala ke dveřím a vítala ji. Pravda, někdy přišla se svým „Vetřelcem“, ale já vím, „mňauu“, že to má sem daleko a za to, že tady u mě byla rychleji, jsem na něj ani moc nesyčela.

   A pak malá panička neodjela, ale byla tady a bez „Vetřelce“, „mňauuu“ a čekaly jsme na paničku. Jééé, panička se tak radovala,když nás viděla a já taky. Vybalila proradný kufr a v něm byl pro mě i dáreček. Možná, že nebudu už na tu její sestru syčet, když na mě tak myslela a poslala mi do mého košíku krásný polštářek, „mňauu“. No, ale to neslibuji, jasné! Raději jsem si do prázdného kufru vlezla, aby mě tady paničky zas nenechaly, ale ony se nikam nechystaly a jen si povídaly. A zas jsem měla kočičí ráj, obě paničky spolu. To mám nejraději, když tady mám svoje poddané a kočičí pohodu. Paničky něco vařily, krásně to vonělo, ale nebylo to pro kočky. Nebo bylo? Moje výsost tedy bramboráky nerada.

A pak, pak zase přišla černá zrada. Malá panička odjela a „mňauuu“, kdo myslíte, že přijel místo ní, „mňauuu“? „Vetřelec“, ale já to tak, „mňauu“, nenechám!

„To je moje panička, mňauuu, nebude s tebou chodit ven, mňauuu a nebudeš se roztahovat v mém křesle, mňauuu a nebudeš mi na ni sahat, mňauuu“, mňoukala jsem jak o závod, ale on mi prostě nechce rozumět. „Ona na mě zase syčí“, žaloval paničce. „A budu syčet a budu, dokud ho nezastraším a nenechá paničku na pokoji, mňauuu“.

   Zalezla jsem si na půdičku a vymýšlela plán. Samozřejmě, že s ním šla panička ven, i když byla tma. „Buď tady hodná kočička, Ryksinko“, říkala. „To tak, nebudu hodná a nebudu!!! Na někoho, kdo mi říká zubatá příšero hodná nebudu nikdy, mňauuu!“. Opatrně jsem se plížila ke dveřím, třeba panička přišla sama...Jenomže nepřišla, byl zase s ní. Panička mě pohladila a on na mě začal mluvit. Co si to dovoluje, nezdvořák jeden, já s ním nemňoukám a hotovo. Zaujala jsem bojovou pozici na schodech, které vedou na půdičku a než se stačil vzpamatovat a žalovat, že zase syčím (a to si piště, že jsem syčela jako kobra královská) jsem po něm skočila a zaryla jsem mu do nohy zoubky i drápky. „Hurá, pomstila jsem se, až tekla krev!!! MŇAUUU“. Já mu prokousla i džíny, jsem nejšikovnější kočka, jak vidíte. Zbaběle uprchl do pokoje. Pro jistotu jsem zasyčela i na paničku, co kdyby s mou akcí nesouhlasila, že...

Panička je nespravedlivá, „mňauuu“, vůbec mě nepochválila a nedala mi ani pamlsky. A já ji tak bráním a bráním i náš revír. Ona má snad toho zlotřilého „Vetřelce“ ráda. Tedy, pevně věřím,že ho nemá raději než mě, „mňauuu“.

Ale víte, co vám prozradím: „Vetřelec“ se mě už pořádně bojí, panička s ním musí chodit do kuchyně, abych na něj na schodech nečíhala. Jsem prostě statečná kočka obranářka!!!

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kočičí povídky (21)

Panička má starosti a kdo to nakonec odnese, no přece já, „mňauuu“. Jenomže co mají kočky dělat, když lidským věcem nerozumějí...Stalo se to takhle: Panička jednou ráno pospíchala do práce, neděste se, na čistou vodu a granulky nezapomene nikdy, ale zapomněla na mě. Teda, „mňauuu“, zapomněla mě zavřenou v pokoji. Pravda, nevím,proč pokoj přede mnou zavírá, stejně jsem nejraději na půdičce ve velkém pelíšku, ale zavírat před mým Veličenstvem. Jako bych snad byla nějaký ničitel nebo nějaká šmudla, to bych se skoro měla urazit „mňauuu“. Prostě vyběhla a já, hrůza „mňauuu auuu mňauuu“, nemohla ke granulkám.(Voda by se v koupelně nějaká našla, naštěstí).Jenomže, nemohla jsem ani na kočkolit a to byl malér. Škrábala jsem na dveře, zběsile mňoukala a nakonec už to nešlo vydržet L.

„Ryksinko, beruško moje“, volala u dveří a její hlas zněl vyděšeně. Však ať se bojí,když je hlava děravá, která zapomíná na kočičku. Jenomže já se bála taky. O svůj kožíšek,protože až panička uvidí tu spoušť! Vrazila do dveří a já se jenom přikrčila a čekala, co panička popadne. Nepopadla nic. Pohladila mě, nasypala granulky a zapnula hlučící obludu, do které se dává prádlo a taky drhla kobereček. Moc to nešlo a mám ho teď v předsíňce u škrabadla. No, nevadí, aspoň se na něm nebude roztahovat Vetřelec.

Taky čekáte,že se panička polepší? „Mňauuu“, jenomže to ona prostě ne. Sice už mě nezapomíná zavřenou, i když, kdyby mi sem dala granulky a kočkolit, tak by se mi v pokoji moc líbilo, když máme to  nové obrovské topení, „mňauuu“. V pokoji mě sice nezapomíná, ale zase mě trápí Vetřelec. Nestačí, že si povídá i s malou paničkou, když sem přijede, ale navíc si moc dovoluje. Tuhle si přišel a že bude čekat na paničku. „Mňauuu, na paničku přece čekám já a chodím ji naproti ke dveřím, jasné, mňauuu“. Nerozuměl tomu. Vytáhl sýr a trapně si myslel, že mě tím oblafne.“Mňauu“, sýr bych možná slupla, ale zásadně jím ze své mističky, ani lososa bych si z ruky nevzala.A on na mou Výsost zkouší tohle, „mňauu“, copak jsem nějaký fuj – pes. Vetřelce samozřejmě vůbec nenapadlo, že má sýr odnést tam, kam patří. „Mňauu“, taky na mě zkoušel nějaké řeči o hodné kočičce, totak, „mňauuu“, na to mu tak naletím. A nebo na hlazení, „mňauuu“, celá se naježím, když hladí paničku,to by mu snad mohlo stačit,ne?

   Zasyčela jsem, zaprskala a zakousla se mu do nohy. Ať vidí, kdo je Královna. Teď si to mohl vylepšit a ukázat se jako parťák ve hře na lov. A co myslíte? Zklamal na celé čáře. Zaujala jsem místo na schodišti, odhodlaná střežit můj a paniččin velký pelíšek.Tvářila jsem se výhružně. „Mňauuu“, ale kdyby si dal říct,tak jsme mohli krásně hrát na lov, fakt. Jenomže co se dá čekat od Vetřelce...Potupně zavřel dveře do pokoje. Aspoň budu první u dveří, až panička přijde, „mňauuu“. Přišla a hned mě začala hladit a chválit, jak jsem byla hodná kočička. „A to jsem taky byla, Vetřelce jsem kousla a revír uhájila“.

„Proč má Ryksinka zavřeno?“ „Mňauuu“, teď mu ukáže, řekne mu, že je“zlý“ a nedostane pamlsky. „No, je to možné, toto? Co si to ten bídný Vetřelec dovoluje? Tak já, že jsem na něj zlá, já,že jsem ho kousla a syčím? „A čí je to revír? Mňauuu a čí je to panička?,mňauuu“. A ještě, no, to jsem z toho celá vedle, tak on se může k paničce tulit,když má sváteční věci. A vůbec mu neříká, že bude celá chlupatá. Kdyby tak aspoň okousal kytku, to bych mu přála ten mazec. Urazím se a jdu na půdičku. Panička tam sice jde za mnou, tulím se k ní a taky žaluju, ale mě, Veličenstvu se nevěří, „mňauuu“. A ještě dostal masíčko, tak to je vrchol. Dostala jsem sice do mističky taky, ale stejně. Z půdičky neslezu a mňoukat s nimi nebudu, však ona panička zase přileze, až Vetřelec vyklidí revír. To jsem si jistá, jako že jsem nejlepší a nejhodnější kočka pod sluncem,“mňauuu“.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kočičí povídky (20)

 

V revíru panovala pohoda. Panička mi tu kabelku  odpustila, chodila vzorně domů, sypala mi do mističky a já se s ní na oplátku tulila. A v noci,samozřejmě,že jsem do košíku nestrčila ani tlapku, ale zase jsem se uvelebila na velkém pelíšku. Jenomže, znáto to, „mňauuu“. Sotva přestanu být ve střehu, panička zas něco „chytrého“ vymyslí. Tedy, prozradím vám to, zaslechla jsem, že chodí do práce do nějakého „Výzkumáku“. Takže teď je mi to už úplně jasné, „mňauuu“, ona tam určitě zkoumá, jaké křivdy by se na mě zase mohla dopustit. A ti ostatní ji s tím beztak pomáhají, když jí nestačí to vymýšlet doma „mňauuu“.

„A je to tady“, přikrčila jsem se, když jedno ráno,ještě než odjela zkoumat, vytáhla zamřížovanou bednu. „Jestli se zase budu stěhovat, tak za své Veličenstvo neručím, mňauu, mňauuu, mňauu“. Odjela, ale do bedny strčila moje milované sušené masíčko. Pomaličku, polehoučku jsem se k ní přikradla...a ono nic...“mňau“ opatrně jsem tam strčila tlapku...a ono zase nic...Podařilo se mi pochoutku vyhrábnout a moc jsem si pošmákla. No a samozřejmě, teď už budu tu pitomou bednu ignorovat, „mňauuu“.

„Co se to děje...slyším klíče...to toho tedy panička moc nevymyslí, když je doma tak brzy,mňauuu“. „Čichám, čichám, to přece není panička, hurá, mňauu, hurá, to je malá panička!“ To bylo radosti a mazlení. Jenomže, co je zas tohle? Malá panička přenesla bednu do pokoje, ale sušené masíčko do ní nedala. No, co jsou to za pořádky?

   Přišla panička a ...malá panička zklamala na celé čáře. A to se říká, že kočky jsou falešné. Malá panička tedy vůbec nemá špičatá ouška, kožíšek jí taky nenarostl a o ocásku nemůže být ani „mňouk“, ale falešná je jako ta nejkočkovatější kočka. Chtěla jsem se s ní pomazlit a ona, no, představte si to, ona mi nasadila kšírky. Tedy, snad si nemyslí, že půjdu někam do zimy a do tmy. Uteču na půdičku a bude. Jenomže jsem neutekla.No, moje chyba, „mňauu, mňauu, mňauu“.

   „To je vůně...“, „to bude pochoutka“. Jenže, jenže ta vůně vychází z té odporné bedny. Co to tak voní? Jasně, tuňák. Tomu neodolám, „mňauu“. Panička ho dala až úplně dozadu, „ach, ach,mňau“. Vyčkávala jsem, až si paničky zase začnou povídat a pomalinku jsem se plazila k bedně. Opatrně jsem tam strčila hlavičku a přední tlapky. Tunák už byl docela blizoučko, jen otevřít tlamičku...a...spadla klec „au, au, mňauu“. Paničky jen předstíraly, že si mě nevšímají, falešnice falešné. Zavřely mě do bedny, nevšímaly si mého mňoukání a nesly mě dolů ze schodů. „Tak a teď se budu stěhovat. Já jsem do té kabelky čůrat neměla,mňauu, kdoví, co se mnou bude, mňauu“.

 Kdepak, to nebude stěhování, ale krvelačný veterinář. Jedno lepší než druhé, „au mňauuu“. Celá jsem se skrčila v bedně, rozhodnutá, že ji dobrovolně neopustím ani za nic.Tedy, kdyby mi někdo řekl, že si ji oblíbím, tak si pomyslím,že je to blázen, „mňauu“. Jééé, krvelačný veterinář nikde, jen takové dvě slečny, skoro jako malá panička a panička Kristýnka. „To je krásná kočička“, řekla ta, která mě vytahovala z bedny. No, prosím, konečně někdo ocení moji Výsost. No, co to slyším? Já, že jsem zákeřná a škrábu a koušu? Já? Tak tohle ne! Tohle o mě paničky povídat nebudou!!! Zatvářila jsem se jak nejroztomileji umím a dokonce jsem se nechala zvážit. No, fuj. Prý mi panička nemá dávat kapsičky. Co jsou to za řeči, tohle? Potom mi jedna z těch slečen píchla injekci, ale ani jsem nemňoukla. To bylo něco úplně jiného, než krvelaný veterinář. „Ta je tak hodná“, opět mě pochválili. To víte,dala jsem si záležet, pravá královna. A navíc, paničky teď vypadají jako dvě prolhanice. Jasně, že kousat, škrábat a hrát na lov nepřestanu, to ať se neradují, ale na veřejnosti jsem dáma, jasné, „mňauuu“.

   „No vidíš, říkala jsem, že je tlustá“, pořád opakovala malá panička. Tak tohle bych si o ní fakt nemyslela, fakt ne. Už jsem na ni chtěla zanevřít a vyhostit jí ze své královské přízně, ale doma, když mě vypustily z bedny,mi právě ona dala do mističky zbytek tuňáka. „Mňam mňau mňam“.

 

 

 

 

 

 

Kočičí povídky (19)

A tak jsme si s paničkou žily a v klidném revíru. Už jsem se radovala,že to tak zůstane, když si panička najednou vzpomněla, že se pojede podívat na nějaké cizí kočky. To tedy nevím, proč, „mňauuu“, má přece mě, „mňauu“. Naštěstí mě přijela hlídat malá panička a přivezla si s sebou zas nějakého vetřelce. „Já se jí skoro bojím“, špital vetřelec malé paničce. No, já to moc dobře slyšela, „mňauuu“, ať se bojí, ale hlavně, ať respektuje,kdo je tady Královna. A to respektoval, to tedy ano. Panička naštěstí brzy přijela, ale přece jenom mi to vrtalo hlavou, proč jezdí za nějakými cizími kočkami. „Nebo snad nejsem úplně nejlepší, mňauuu?“

   Pěkně jsem si lebedila, že je všechno zas v nejlepším kočičím pořádku, dokonce po vetřelci ani vidu ani slechu. „Mňauuu, myslím, že se paničce po něm stýská, mňauuu“, to já už na ní poznám, ale stejně se raduju. Mazlí se jenom se mnou! „Mňauuu“.

„Ale co to vidím, to snad není možné, mňauuu, co to je za pořádek, toto? Mňauuu“. Venku tma jak v pytli a panička si klidně balí baťůžek. No, chápete to? Ráno, ať si klidně chodí do práce, ale večer? A do práce snad má kabelku, ne? A ona baťůžek a ještě k tomu večer. „Mňauuu.....kam jde...mňauuu....proč mě tady nechala....mňauuu?“ Sedím na velkém pelíšku a čekám a čekám a čekám. Je noc, „mňauuu“ a panička nikde. „Co když odjela za cizími kočkami....co když utekla za vetřelcem,když už k nám nechodí, „mňauuu“.

   Ono se vám to řekne, abych byla statečná kočka, ale opustila mě malá panička, opustil mě páneček a panička Kristýnka a už nemám ani svou velkou chlupatou kamarádku. A jestli mě tady panička nechala, „mňauuu“ já se bojím, „mňauuu“.

   Konečně se mi panička vrátila, neutekla, prý musela k panu doktorovi. No dobře, ale samotnou v noci, to mě nechávat neměla, to tedy ne!!!

   Za pár dnů přijel páneček a panička Kristýnka, to bylo bezva. Všichni mě hladili, mazlili se se mnou a panička se chlubila, jak jsem hodná kočička. To by se mi líbilo, mít zase všechny pánečky pohromadě, „mňauuu“. Jenomže, co to, „pomoc“, „mňauuu“, „co se to zase děje???“. Páneček s paničkou Kristýnkou se oblékli a šli...jenomže panička taky. „Zase mě tady nechali, zase je venku tma“. „Ne a ne, mňauuu, já to takhle nenechám, mňauuu!“ A vyskočila jsem na gauč, kde měla panička položenou kabelku...

   Panička byla zpět. To nemohla něco říct, že jde jen na chvíli, vyprovodit pánečka a paničku Kristýnku? Vždycky, když jde do práce, tak přece říká, že se vrátí, že mám být hodná.I když jde na procházku to říká...Tentokrát neřekla nic, její chyba, „mňauuu“.

To, co se stalo ráno, to byla ta největší urážka mého majestátu. To byla přímo hrůza, „mňauuu“. Panička si chtěla vyndat z kabelky kapesníky a najednou spustila hrozný křik. Ta ječela! Ne, neměla jsem chodit dolů z půdičky, neměla. Panička popadla nákupní tašku a vyprášili mi s ní kožíšek.“Jdi mi z očí, ty zlá kočko“, křičela na mě, na Královnu, na moje veličenstvo... Já jsem přece jenom chtěla, aby nikam nechodila, aby věděla, že mě má...aby mi s tou hloupou kabelkou nikam neodcházela a nenechávala mě tady. „Mňauuu“. To se mi podařilo, kabelka smrděla na sto honů a panička ji se všemi věcmi,které v ní byly, vyhodila do popelnice. A brečela...a nechtěla, abych se k ní tulila...to jsem teda asi nějak špatně vymňoukla. „Mňauuu“. „No, ale copak za to můžu, že mě panička nechápe, mňauuu?“ Měla by se nad sebou pořádně zamyslet, co říkáte?

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kočičí povídky (18)

„A je to tady zase, mňauuuu, stěhování, nééé, mňauuuu“. Já se nedám, nikam nepůjdu a basta. Z šachty nevylezu a nevylezu, mňauuu, však ono je to bavit přestane, však oni mě nakonec nikam nepošlou, mňauuu. Pán od sestry byl čím dál tím netrpělivější, sledoval hodiny a nakonec řekl „Déle čekat nemůžu, odjedu bez ní“. Krčila jsem se v šachtě a v duchu se tak móóóóc radovala, „mňauuu“. Konečně klaply dveře, v revíru je čistý vzduch, pomyslela jsem si a vystrčila opatrně čumáček a ...ZRADA, TA NEJVĚTŠÍ ZRADA, panička Kristýnka mě hbitě popadla a ... ani se mi to drápat nechce, zavřela mě do zamřížované bedny. Pán od sestry se vrátil, naložil mě do auta a ...zase jsem byla kočka bezdomovec.

   Tedy, „mňauuu“, musím se zastat malé paničky, ta mě nechytala, ta mě dát pryč nechtěla, ale co naplat, když pořád není doma. Já už chci mít taky nějaké svoje doma,“mňauuu“. Pak už jsem přestala v bedně žalostně mňoukat, stejně mi to nepomůže a aby mě tak odvezli za trest ke zlému psovi, to né, teda. Pomaličku jsem vystrčila pacičky z bedny, byla jsem na místě. Uviděla jsem dřevěné schody a zábradlí a taky paničku. „Ryksinko, tady je naše doma“, říkala mi. Tak dobře, „mňau“, zkusíme to. Prošmejdila jsem to všechno za chvilku, mističky byly plné, kočkolit na místě , uvidíme. A viděly jsme. Košík jsem si nechala jako náhradní řešení,jednou jsem Královna, tak potřebuji pohodlí. A největší pohodlí je ve velkém pelíšku s paničkou, to je snad jasné každé,i obyčejné kočce, „mňauuu“.

   Jak já k tomu přijdu, nemám balkón. Můžu na paničku mňoukat jak chci, ale to okno, co se z něj tak krásně dívá na ptáčky mi neotevře a ven mě nepustí a nepustí. Jinak to s ní docela jde a stará se o mě dobře, to se jí zas musí nechat. Občas přijede malá panička, to si fakt užívám a taky páneček a panička Kristýnka. Tedy, ti mi chtěli jednou dát kšírky a vzít mě ven, to se asi zbláznili, ne. Nejsem žádný neurozený pes, abych chodila na vodítku, to už by si mohli pamatovat. Pravda, občas přijde i nějaká návštěva, kterou neznám. Vznešeně se odeberu nahoru do velkého pelíšku a vyčkávám, až konečně zase odejde. To vám mňouknu, někdy to vážně trvá hodně, hodně dlouho. To pak pomalinku slezu dolů a nechám se obdivovat. Jedna paní dokonce přinesla pamlsky, no, tak dobře, do té ruky jsem ji kousnout nemusela...“mňau“.

A taky, to vám prozradím, kamarádím se jen s tím, s kým chci já, „mňauuu“, to tak,aby mi někdo lezl na půdičku a k něčemu mě přemlouval. Marně mě panička přesvědčovala, že ten pán je hodný, to známe, „mňauuu“. Jo, dával mi masíčko do misky, snažil se, ale úplně klidně si sedl do „měho“ křesla a to si dovolil moc. A kdyby jen to, na paničku mi nikdo sahat nebude. Pro jistotu jsem na něj pořádně zasyčela. A měla jsem úspěch, nápady, že snad bude spát ve velkém pelíšku, ho hodně rychle přešly. Ráno, když panička ještě spala, jsem se  pro jistotu  na pelíšek posadila a výhružně se dívala dolů. Nestrčil tam ani nos a hezky čekal, až se panička probudí. Však já už si svou paničku ohlídám, abychom neměly v revíru žádné vetřelce.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kočičí povídky (17)

Všechno a všichni se proti mé Výsosti spikli. A hlavně,nikdo se mě nanic nezeptá a o ničem se se mnou neporadí „mňau, mňau, mňau – v lidech se prostě nevyznám“.  Zase ta odporná mřížovaná bedna a zase auto. Ani s kamarádkou jsem se nestihla pořádně rozloučit. Tedy, co kočka s těmi páničky zkusí, to si ani představit nedovedete.

„Mňau, mňau, mňau, už to tady poznávám“, přiznám se, že jsem se malinko zaradovala. Byla jsem zpátky v našem bytě. Pro jistotu jsem hned zalezla do své nejmilejší skrýše a čekala, co se bude dít. No, abych jim moc nekřivdila, nasypali mi granulky a dali košík opět na mé staré místo. Jenomže to taky bylo všechno, „mňau“. Malá panička mi pořád máčela kožíšek, hladila mě, ale na lov hrát nechtěla. Byla smutná, to už poznám. Asi se jí taky stýská po veliké chlupaté kamarádce, to je jasné, ve dvou to bylo větší dobrodrůůůžo.

   Páneček a panička Kristýnka (už není víkendová, když ji vidím každý den) jsou pořád v nějaké té práci a s bídou mě večer pustí na balkón. A ty změny v revíru, to by kočce slezly všechny chlupy, „mňau!“ Do velkého pelíšku nesmím ani nakouknout, co nakouknout, já tam prostě vůbec nesmím stračit ani tlapičku. Zavřeno. K pánečkovi do pokojíčku taky nesmím, zavřeno. V kuchyni a v košíku mě už to ani trochu nebaví, nudím se, „mňau“. Mňoukám jako divá, škrábu v noci na dveře a domňoukávám se pozornosti. A co myslíte, že se děje? Vypráší mi kožíšek novinami a odnesou mě do košíku.

   Malou paničku skoro nevidím, panička přijede, ale jen na chvilku. Naštěstí mě pouští do pánečkova pokojíčku a dokonce i na sedačku a vozí mi dobroty. Jenomže ráno odjede a pak na ni marně čekám. A zas už nikam nesmím,  „mňau, auuu“. S paničkou Kristýnkou by to ještě šlo, ale páneček je přísný a neustále opakuje, co vychovaná kočka nedělá. „Jsem Královna, jsem Veličenstvo a nebudu pořád tupě ležet v košíku, jasné!“ Ovšem, jasné to nikomu z nich není. Kdykoliv slyším z divné věci paničku, tak jí o mě říkají, že zlobím. Zlobím, já, ta nejhodnější kočička, já, výsost.

 

 

 

 

 

 

Kočičí povídky (16)

Bydlím teď s mojí milovanou malou paničkou, na nového pánečka už jsem si taky zvykla a hlavně,mám kamarádku. Chození do práce mi už nevadí, hrajeme na schovku, na honěnou a bojujeme o obrovské škrabadlo. A máme balkón, i když malá panička zase blázní a chce si tam nasadit kytky. No, to se ještě ukáže. "Mňau, sem tam si ukradneme něco z misky" a trochu žárlíme, když pánečci hladí tu druhou. Panička za mnou jezdí, vozí dobrotky a když tady spala, tak si k ní do pelíšku vlezla i kamarádka." To může, ale pohladit musí panička nejdříve mě, mňau."

A taky, ale to je přísně tajné, máme s kamarádkou dohodu o spolupráci. Škrábání koberce v předsíni mě sice moc nebere, ale kamarádka po tom touží.Bohužel, nezvládá otevřít dveře, což je moje parketa. Však my si už poradíme, jak se zabavit, když jsou pánečci v práci. "Dvě kočky zvládnou mnohem víc než jedna, mňau".

 

 

 

 

 

 

Kočičí povídky (15)

To, co se v poslední době dělo mému Veličenstvu bych nepřála ani úplně obyčejné kočce. "Mňau". Nejdřív se z bytu vytratila panička.Čekala jsem na ni celou noc v křesle, abych si mohla zalézt k ní do velkého pelíšku, ale nic. Prostě už tady nebyla. Granule a kapsičky, to jsem dostávala, ale...Potom přijela malá panička, zabalila si věci a už se taky neukázala.Páneček a víkendová panička se vraceli až večer, chtěla jsem si hrát,chtěla jsem dovádět, ale byla jsem pořád sama. "Mňau".Myslela jsem si, že si to večer vynahradím. Chtěla jsem jsem s nimi hrát na lov, škrábala jsem na dveře, ale co myslíte. Pořád jenom říkali, že zlobím, že to se mnou není k vydržení a podobné věci.

Jednou přijela panička, přivezla mi lososové kapsičky, "mňau mňam", hrála se mnou na lov a spaly jsme spolu ve velkém pelíšku, ale odpoledne z práce, to už se nevrátila, zrádkyně jedna.

"Nejsem žádný stěhovavý pták, jsem kočka", mňoukala jsem ze všech sil, když mě páneček s víkendovou paničkou nacpali do té odporné zamřížované bedny, sbalili mi všechny věci a naložili mě do auta. Prý už to se mnou nevydrží ani jediný den.

"Kde to jsem?" Samé schody, všechno je tady jiné a kde mám svůj balkón? Ne, tady se mi prostě nelíbí. Naštěstí tu bylo dost schováveček a panička tak moc prosila, abych vylezla. První dva dny jsem si nevšímala granulí a ležela jsem schovaná za lednicí nebo za křeslem.

"Mňau, pořád se mi ději nějaká příkoří, mňau". No jo, panička chce kamsi odjet a mě nemá kdo krmit. Samozřejmě, nemá nikam jezdit, ale být se mnou doma, jenomže to jí můžu rozmňoukávat jak chci.

Najednou se tady objevila malá panička. Zaradovala jsem se a hned jsem běžela se s ní pomazlit. Řekla jsem si, že ukážu, jaká jsem dáma a nechala jsem se pohladit i od toho pana, co s ním přijela. Jenomže, zase to byla zrada. "Ach mňau". Nacpali mě zase do té nenáviděné bedny, hrozně jsem mňoukala a panička se rozplakala. "Mňau já vážně nejsem stěhovavý pták, já jsem její veličenstvo, královna". A zase jsem byla někde, kde to neznám. A nebyla jsem tam sama. Tady už totiž něco kočičího bydlí. Je to chlupaté, líné, větší než já a asi mi to bude chtít poroučet. "Já se nedám, mňau". Ať si je klidně čistokrevná, já jsem veličenstvo a basta!"

 

 

 

 

 

 

 

Kočičí povídky (14)

"Mňauuuu, co vám mám mňoukat, s mými páníčky prostě klid v revíru nevydrží..." A už to vypadalo tak nadějně. Pravda, malá panička sice jezdí jen občas, ale když už tady je,mazlí se se mnou a můžu do jejího pokojíčku. A dokonce, "mňauuu", když jsem se tam vyšplhala nahoru po zácloně, to byla paráda, "mňauuu" a zřítila jsem se i s prasklou konzolí na zem, vůbec mi nevyprášila kožíšek. Letos taky "není žádná sezóna", jak mrzutě říká páneček, ale mě to nevadí. Stejně "sezónu nesnáším. A víkendová panička už je tady s námi pořád. "Pssst mňauuu, když není páneček doma, pouští mě do jejich pokojíčku a mazlí se tam se mnou". Panička se nikde necourá a nevodí domů žádné vetřelce, takže spokojenost. Jenže, "MŇAUUU", v revíru se začaly dít věci. Krabice se mi nejdřív líbily, to bylo nových schováveček, ale panička do nich pořád něco cpala, až se tam nevešlo ani kotě, natož velká kočka. "Stěhování, co to je, mňauuu???" Nejdřív, že tady zůstanu, potom, že nezůstanu. Kdybych nebyla kočka, tak nadrápu, že jsem z toho jelen. Pro všechny případy se skoro ani nehnu z velkého pelíšku, aby panička věděla, kdo ji má nejraději. "No, dobře, ty škrábance a kousance nepočítám, má hrát na lov dobrovolně, že!""A kdyby náhodou, tak každé ráno za svítání, chodím škrábat na dveře pánečkovi", aby věděli, že na ně nezapomínám a chtěli si mě nechat". Jenomže kočka se lidem nezavděčí, pořád jen hubují a vyhrožují tím stěhováním. Jen doufám, že to nebude tak odporná věc, jako odčervovací tableta.

A včera, no vrchol. Kolikrát už jsem mňoukala, že nesnáším návštěvy. Jenomže, to bych se umňoukat mohla..."Tu voňavou paní, tu si pamatuju, i tu  holčičku..." No, ale panička se nad ní nějak moc rozplývala a hrála si s ní. To se mi teda, ale vůbec nelíbí. A malá panička, ta zrádkyně, z nich taky byla celá nadšená. A ještě s sebou měli něco malého, všude to lezlo, křičelo jak na lesy a hrabalo se v pánečkových lanech. A to, prosím, nesmím ani já. Prý to byla mladší holčička. "Mňauu, jsem ráda, že taky někomu jinému se říká, že zlobí, ale kožíšek jí nikdo nevyprášil. Žádný neměla. To je pěkná spravedlnost, mňauuu! Raději jsem zalezla do své osvědčené skrýše a přemýšlela, co mě v tomhle revíru ještě čeká, mňau.

 

 

 

 

Kočičí povídky (13)

"Mňauuuu, dějí se u nás věci, že se jednomu ježí všechny chlupy, mňauuu", to vám teda vymňoukám. Malá panička mě zrádně opustila a hádejte proč? "Klidně si chodí do práce". Jasně, že to vím, proč se tam chodí. To ví každé malé kotě, kvůli granulím, lososovým kapsičkám a taky kvůli kočkolitu. Jo, ale proč tam musí chodit i malá panička, to fakt nevím. A kdyby jen to, bydlí teď u toho protiváka, co mi ji pořád ošmatával a domů jezdí jen na víkend. Moc se mi po ní stýská, mňauuu!!! Teda, někdy ji slyším, ale ať se rozhlížím jak se rozhlížím, ať čuchám jak čuchám, nikde není vidět. Pořád čekám, že vyskočí z té podivné věci, kterou si panička drží u ucha, ale NIC.

V neděli jsem zase dostala tu podivnou kapsičku, Moc dobře poznám, že s ní není něco v pořádku. Určitě zase ta odporná odčervovací tableta. Jenomže, co myslíte. Všechno se proti mě spiklo. A taky všichni. Nikdo mi nic jiného do mističky nedal. A to jsem škrábala na dveře špajzu jak zběsilá. Ve špajzu jsou totiž moje granulky. Potom jsem v noci ukořistila z tácku čokoládovou buchtu, no, ale...no fuj, vůbec mi nechutnala. To se teda panička zase vyznamenala. :-( A něco takového dává malé paničce s sebou do Prahy. Ani se jí nedivím, že tady už s námi není každý den. Buchtu jsem trochu poválela po lince a nakonec jsem z hladu snědla ten blivajz z mističky. "Mňauuu, nemyslete si, že tím příkoří v téhle rodině byla u konce, to ani omylem, mňauuu".

Oni si snad myslí, že jsem úplně hloupá kočka. To si ještě nevšimli, že jsem výsost a nadmíru inteligentní? "Když slyším slovo veterinář, tak moc dobře vím, co to obnáší. Hurá ,včera přijela nečekaně malá panička, jenomže přišel taky pánečkův kamarád a tu jejich domluvu, tu jsem teda vážně slyšela, mňau". Pro všechny případy jsem zalezla do osvědčené skrýše, z té mě tak hned nikdo nedostane. Jenomže jsem podcenila víkendovou paničku, ta vždycky vymyslí něco pro kočku. "Co to mňoukám, pro kočku, proti kočce, jasné". Vytáhla mě z mé důmyslné skrýše a ...dostala jsem kšírky. "Tak to ne, tohle, na žádnou vycházku nechci, mám svůj balkón!" Nikdo mě ani nepožádal o svolení a nesli mě dolů. "No, to snad ne, auto, aby mě tak nakonec odvezli k "sestře", která o mě říká, že jsem tlustá. To by byla hrůza!". Naštěstí ne, ale naneštěstí si ten barák pamatuju, mňauuu. "Krvelačný veterinář!". Objala jsem malou paničku tlapkama okolo krku. Přece mě nenechá na pospas tomu bídákovi. "Nechala, mňauu, auuu". Píchnul mi injekci a ještě se smál. Celá jsem se třásla, trochu ze strachu a hodně vzteky, takhle se jedná s královnou? A navíc mě tam v čekárně očichávali nějací dva naprosto neurození psi, no fuj!!!

Konečně zase doma, nasypali mi granulky a snažili se být hodní, ale to si hned tak nevyžehlí, to ne, tedy. A dnes se sbalil páneček a odešel na operaci. Včera mě sice naštval, ale tohle mu nepřeju, určitě šel taky k tomu zlotřilému veterináři. "Toho jsem asi měla včera kousnout, ale když já jsem se fakt bála, mňauu." A představte si, oni si tam pánečka nechali. "Mňau, ale panička za ním dnes byla a říkala, že to dobře dopadlo". A taky panička říkala nemocnice, tak to možná u veterináře nebude. Co myslíte?

 

 

 

Kočičí povídky (12)

"Mňau, mňau, mňau, všechno vám tu vymňoukám". Nesnáším návštěvy, grrrr. Koncem září večer někdo zvoní. No tohle, co jsou to za pořádky! (Večer přece ležím ve velkém pelíšku vedle paničky a přemýšlím, jak ji oblafnout, abych nemusela na noc do košíku.) Panička běží ke dveřím a radostně huláká: "Sestro!". Moje sestra to asi nebude, to je jasné. Sice mám dvě a čtyři brášky, ale pochybuji, že by je sem někdo přivezl. "Mňau, jestli si tahle sestra myslí, že jsem zapomněla, jak mě sebrala ze zahrady a od maminky, naložila do mřížované bedny a poslala pryč, tak to se móóóc plete, mňau" . Schovala jsem se za televizi. No, ale to bych nesměla znát tu sestru. Hned se tam hrnula a no, tomu fakt neuvěříte, co řekla: "Teda, ta je tlustá". Tohle o mě, o mém veličenstvu! Naježily se mi chlupy na hřbetě, tady končí legrace, to je urážka majestátu a já to tak nenechám. Zasyčela jsem na ni jak kobra a zaběhla do své nejmilejší skrýše - do šachty na WC. "Ne, nebudu v jedné místnosti s někým, kdo mě uráží a kdoví, jestli by mě zase někam neposlal".  To víte, že se snažila mě vylákat. Na to jí určitě naletím, že jsem hodná a rozumná kočička, nejsem, "MŇAU!". A ani nebudu!

 

   A aby toho nebylo málo, můj klidný revír byl plný lidí. Ještě taky pán od "sestry" a ten protiva, co mi pořád šmatá po malé paničce. Na toho mám obzvlášť spadeno. No, ale na "sestru" ještě víc, mňau. Však on milou "sestru" smích přešel, však ono se jí chtělo čůrat. No, zkuste si to, když máte za zadkem syčící kočku, která může každou chvíli vyrazit z důmyslného úkrytu :-). "Kde je ta krvelačná bestie?", ptala se pokaždé, když musela na onu místnost. To víte, že jsem stanoviště opouštěla jen v noci, abych si křoupla granulí. Ani nevíte, jak jsem se radovala, když jsem slyšela, že "musí" :-). "Já jí dám, říkat o mě, že jsem tlustá!".

 

   A ta její vášeň pořád někoho odvážet ji neopustila. Odvezli s sebou paničku. Ještě, že ji nestrčila do žádné bedny! A konečně nastal zase klid v revíru.

 

 

 

 

 

 

 

Kočičí povídky (11)

"Všechno vám to vymňoukám, MŇAU, dějí se mi tady samé křivdy, MŇAU". Nerada, hrozně nerada jsem rozmňoukávala to, že páneček jezdí pořád na pískovce a s sebou mě nikdy nevezme. Na druhou stranu, kdoví, jestli by mě nenacpal do té odporné bedny s mříží. Víkendová panička se neukáže a kolikrát jede zrádně s ním. Malá panička má toho pána s černým kocourem možná raději než mě. "No, to snad ne, že?!" A panička, to je prostě vrchol, MŇAU! Ve čtvrtek, představte si to, no, snad jsem to nadrápala dobře, ve čtvrtek si začala balit kufřík. Tak on jí baťůžek nestačí :-(! "Kdo ji má potom utěšovat, až zase bude smutná?". No, já jsem ji varovala. A pro výstrahu jsem se jí v pátek ráno vyčůrala do velkého pelíšku. I malé kotě by pochopilo, že je něco špatně, ale panička? Nejen, že to nepochopila, ale ještě mi vyprášila kožíšek. "Mě, Veličenstvu". No, jak myslí. "Mňau, samozřejmě, že nemyslela, mňau" a ke kufříku si sbalila i baťůžek. Tohle už bylo na pováženou. Ráno jsem si připadala jako úplně bezradná kočka. "Co asi tak mám dělat, mňau?" Páneček pryč, malá panička se chystá na jakousi promoci. Prý to má ten pán s černým kocourem. Tak nevím, možná, že se tam hraje na lov a dává do misek losos, malá panička se strašně moc strojila, tak to asi bude veliká událost. Pokusila jsem se tulit k paničce, vzorně jsem vypila mléko a doufala, že kufřík baťůžek uklidí a zůstaneme spolu doma. Kdepak, je to zrádkyně, zrádná. Po dobrém se s ní nic nepořídí. "Kdo je tady Veličenstvo, co?" Kousla jsem jí do nohy, ale odjela stejně. "Mňau, mňau, mňau".

   "Tak ono to nestačilo". Vstávaly by vám chlupy na hřbetě, kdybyste slyšeli , co říkala malé paničce do té podivné věci. "Tři hodné kočičky, jako bych já snad nebyla úplně nejlepší a nejhodnější, nehrají na lov, nekoušou pánečky a nevymýšlejí si v jídle". No tohle, copak je to vůbec možné? Panička si určitě vymýšlí, ale musím být ve střehu! MŇAU. Včera jsem zas byla sama doma, takže jsem paničku radostně uvítala. No, vztek se mnou lomcoval, když jsem z ní cítila ty cizí "prý vzorné kočky", ale co kdyby... Co kdyby mě třeba chtěla vyměnit a nebo odjet úplně. Pro jistotu jsem mňoukala na uvítanou jako divá a tulila jsem se ze všech sil. "Stejně by si zasloužila, abych šla trucovat do odpadové šachty, ale jistota je jistota, však já jí to spočítám i s úroky!". Pomazlila jsme se, dala mi čerstvou vodu. "No, to je její povinnost, že". Nasypala do misky a já se pak k ní vzorně stulila do klubíčka. "Nejhodnější a nejlepší kočičku má doma, aby bylo jasno!".

   Nebojte, nepomátla jsem se. Večer, když už bylo zjevné, že všechno je zas ve starých dobrých kolejích jsem zlobila jako divá, v noci jsem ani oka nazahmouřila. "Já jí ještě ukážu, odjíždět s kufříkem!". A což teprve dnes ráno. Vzpurní poddaní se odjakživa trestali! Panička chodí jenom v sukních a šatech, po dnešku má nohy, jak by proběhla ostružinovým roštím. Však ona si to rozmyslí opouštět moji výsost na takovou dobu. MŇAU!

 

 

 

 

 

Kočičí povídky (10)

"Mňau", skoro bych řekla, že se nudím. Už pěkně dlouho jsem nic neprovedla.
# Venku málem léto, ne, že bych teploučko neměla ráda, ale žloutne mi na balkóně
# tráva, mňau. Škubu teda raději listy kytkám u paničky v pokoji. Pravda, netváří
# se, že by se jí to nějak moc líbilo, ale však ona si stejně nakonec zvykne.
# Pánečka téměř vůbec nevidím, tedy, nevím, co je to "sezóna", ale nic dobrého asi
# ne. V zimě takové slovo neříká a bývá se mnou doma. Sezóna znamená nejspíš i to,
# že nevidím ani víkendovou paničku. "Mňau, co myslíte, že bych tu proklatou
# sezónu škrábla nebo kousla?"
#
# Panička se konečně polepšila.Však už to s ní taky bylo na pováženou. Pořád se
# někde courala s baťohem a vodila domů vetřelce. "Co jsem se jí namňoukala, že
# tohle je můj revír". Koho si myslíte, že má bavit dělat pořád uraženou výsost a
# schovávat se do odpadové šachty. "A to, dokonce, kolikrát ani nepřišla prosit,
# abych vylezla". Začala sice kupovat kapsičky s lososem a tuňákem, prostě
# lahůdka. Na druhou stranu, aby se mi ve velkém pelíšku roztahoval vetřelec, to
# ani náhodou a to se kapsičkami "vyžehlit" nedá. "Mňau, mňau, mňau, však mňoukám,
# že se polepšila...". Nikde se nepotuluje, baťoh uklidila do skříně a ..., tak
# jo, "mnau", asi je smutná.Tulila jsem se k ní ve velkém pelíšku a nezradila jsem
# ji ani kvůli mouchám a vosám na balkóně. To víte, že ji semtam drápnu nebo
# kousnu, aby si zapamatovala, co už příště nemá provádět. A smutná být nemusí, má
# přece mě. "Chtěla bych vidět, jestli s ní vetřelec hrál někdy na lov".
#
# " Teď vážně nevím, mám vám to na sebe vymňoukat?" Představte si, že jsem
# nakonec snědla tu potupnou odčervovací tabletu. Kdo ví, kde na to panička
# přišla. Ty rozdrcené kousíčky jsem už vyhodit z mističky nemohla a malá panička,
# zrádkyně jedna, mi nic nového, kromě té podivné masové kapsičky, nedala. A to
# jsem mňoukala jako divá. "Však si dám pro příště větší pozor, mňau!"

 

 

Kočičí povídky (9)

To se vám dějou věci, až se z toho člověku, vlastně kočce, ježí chlupy na hřbetě. Už nemám maličké sourozence. Maminka o ně moc a moc bojovala, jednou se jí podařilo maličkou sestřičku a brášku zachránit a dokonce je odnesla do boudy k velikému pejskovi, ale...Podruhé už našla paní z velkého domu na Moravě, chomáče rezavých chlupů, oba maličké zakousnuté a naříkající a zuboženou maminku. Prostě maminka toho zlého kocoura,který za ní pořád chodil, nepřeprala..."Ještě, že s ní žije jeden z brášků a o mě moc dobře ví, že se mám výborně.!"

"Tedy, dobře..., abych ty moje pánečky zase tolik nepřechválila, mají co zlepšovat, MŇAU!" To jsou mi pořádky, velká panička si nějak moc jezdí po výletech a vodí si domů návštěvy. Zatím zachovávám příměří, ale běda, když se to bude stupňovat. Pak se mají na co těšit!

V sobotu jsem měla jeden rok. Malá panička si se mnou hrála a večer, to se jim teda musí nechat, že panička sliby plní, večer se objevil v misce veliký kus lososa. "MŇAU, to byla dobrota, jestli bych neměla mít ty narozeniny častěji". Stejně, ale nemám ty návštěvy ráda a vždy zalezu do záchodové šachty. Panička je pak smutná. Nebojte, dovedu se tvářit jako ubohá, opomíjená kočka, aby si nemyslela, že si může do mého revíru vodit koho chce! To tedy NE, MŇAU.

Páneček mě krutě zanedbává, ta barevná lana má raději než mě. "A to nepřipustím!". Však jsem opět pronikla do jeho pokoje a hádejte, co jsem udělala v jeho posteli? "Však on si hodně brzy uvědomí, že mě má".

Bohužel, musím vám něco namňoukat: "Moc rozumu ti moji pánečci nepobrali!!!". Odčervovací tableta, to snad nemyslejí vážně? S tímhle na moji výsost? Mysleli si, že mě chytí a něco tak odporného mi vnutí do tlamičky. To tedy NE, NE a ještě jednou NE!!! Vzali si na to ručník a rukavice, ale musím se pochlubit, MŇAU, tentokrát jsem zdolala i velikou přesilu. Panička, malá panička a víkendová panička, ale tabletu do mě nedostaly a nedostanou, čestné kočičí. A dnes, panička mi tu odpornost zamíchala do masové kapsičky." MŇAU, kde se v ní ta hloupost bere???" Kapsičku jsem pěkně smlsla a fuj-tabletu vyhodila z mističky. "Tam nemá co hledat, jasné." Jsem zvědavá, jak se jim podaří mi tu nehoráznost vnutit. A "mňau, mňau, mňau, mezi námi, myslím, že to panička taky neví :-) ".

 

 

 

 

 

 

Kočičí povídky (8)

"Tak a už jsem velká kočka, velká sestra, na Moravě se mamince narodili dva malí sourozenci". Malá panička s pánečkem by jedno koťátko chtěli sem k nám. Říkají, že bude určitě hodnější než já, "pcha, já jsem přece nejhodnější, mňau! A ještě jednou mňau".

Brzy mi bude 1 rok a s jistotou očekávám do misky velký kus lososa. Zatím nic podobného panička z nákupu nepřinesla, ale POZOR. V pátek tady někdo zazvonil a malá panička přitáhla velikánský balík. Prý granule pro velké kočky. "No, nevím, nevím, já mám ráda svoje ""koťátkové"". Běda, když mi ty novoty nebudou chutnat, to si je panička klidně může nosit do práce na svačinu".

Jak už jsem tady párkrát nadrápala, v lidech se kočka prostě nevyzná. To víte, páneček, sotva se oteplilo, tak pořád odjíždí s těmi barevnými lany. "A kdo si bude se mnou hrát na lov a mazlit se, co? Mňoukání zřejmě nerozumí, tak jak mu tedy mám říct, že se cítím zanedbaná, jak? Vyčůrala jsem se mu do postele, toho si určitě povšimne a zjistí, že jsem TADY. Každá kočka by tohle pochopila, ale páneček, škoda mňoukání...Hrozně křičel, přemontoval všechny kliky na dveřích tak, že už si neotevřu a druhý den přišel jakýsi chlap s hrozně hlučící obludou, aby postel vyčistil. Jako by nevěděli, že rámus prostě nesnáším". A úplně nejhorší byla pánečkova nevšímavost, nepohladil mě, nemluvil se mnou a o lovu nemohl být ani mňouk. Dokonce i na víkendovou paničku se mračil, když se se mnou přišla pomazlit. "Já to tak nenechám", rozhodla jsem se. Pravda, lehké to nebylo, když už nedokážu otevřít, ale přece jenom: Vyčíhla jsem si okamžik kdy pospíchal a zapomněl zavřít. No a vyčůrala jsem se mu do postele znova. "Teď už určitě pochopí, že jsem smutná a začne si mě všímat!" Kdepak, páneček je asi hlupák, nepolepšil se. A, skoro se mi příčí o tom drápat. Sebral noviny a vyprášil mi kožišek a křičel ještě víc než prve. Běžela jsem k paničce pod postel, ta mě nedá. Veselo mi, ale nebylo. A před pánečkem jsem se raději schovávala...

A nerozumím jim a nerozumím. Malá panička už ráno nikam neodjíždí, je se mnou doma, hlídá mě na balkóně, hrajeme si spolu a je to jako kočičí ráj, ale...velká panička po ní pořád hrozně křičí a to se prosím, ani jednou nevyčůrala do postele. Co se mě týká, tak já jsem s malou paničkou ráda a nemyslím si, že by se ta maturita dala nasypat do misky nebo se s ní dalo hrát na lov. To by mě tedy zajímalo, proč je pro velkou paničku tak důležitá.

A ještě se musím pochlubit, páneček už se mnou mluví, ani nevím, jak se to stalo. Možná, že ho přemluvila víkendová panička, ta mě ráda má. Mňau :-). No, ale zase další ohrožení, za malou paničkou jezdí pořád ten pán, co má černého kocoura a...hrůza. Všude za ní chodí. Musela jsem ho seknout drápem, aby pochopil, že za ní teď všude chodím já. A co myslíte, nepolepšil se, mňau!

http://i.imedia.cz/impress?spotId=1300302&section=/profily/jednazesta%40seznam-cz/denicek-zaznam&collocation=ram-denicek-kralovny-ix&lang=cs&referer=www.prozeny.cz&r=0.571768

 

 

 

 

 

 

Kočičí povídky (7)

To je všude pořád řečí, kolik starostí děláme my zvířátka svým pánečkům, ale že by to někdo rozebral taky z druhé strany. "Co vy tady na to?" "Pravda, jsem s těmi svými celkem spokojená, ale někdy je toho prostě na jednu kočku moc", to vám řeknu!

Třeba minulý víkend, to se zas předvedli...Pátek, čekám víkendovou paničku a ono kde nic, tu nic. "Jestli ona není ve škole?", to bych jí asi odpustit musela. Jenomže páneček si začal balit ty bezvadné barevné provazy, po kterých tak ráda skotačím. A vykázal mě z pokoje, že prý bude nafukovat karimatku. Ten s tím taky nadělá, jednou jsem se po té staré proběhla a trochu vystrčila drápky...vůbec nepochopil, že jsem mu ji jenom chtěla vyzkoušet. "Je to jasné, jede na pískovce". To bude fakt nudný víkend.

Paničky se taky "vyznamenaly", přiběhla jsem do předsíně, jenom přišly z nákupu. Hrozně ráda pozoruju vybalování. "Co kdyby tam bylo něco pro mě, že". A taky bylo {C}{C}:-({C}<!--[endif]--/>. "Ryksinko, koupila jsem ti novou kapsičku", hlaholila panička. "To zas bude!" Nejméně 100x už jsem jí říkala, že na mě žádné nové "pochoutky" zkoušet nemá, ale ona snad nerozumí kočsky. To se potom jeden nedomluví. Čichla jsem k tom. "To jsem si mohla myslet" a vyhlásila jsem protestní hladovku...

"Aha, tak ono nestačí, že páneček odjel na pískovce a víkendová panička se kdesi toulá s kamarádkou". Malá panička si úplně klidně balí baťůžek a stříká na sebe nějaké nevábně vonící věci. "Lehnu si před dveře, do žádné Prahy nepojede, hezky se mnou bude doma hrát NA LOV!". Jdu zkontrolovat paničku, to je jistota, i když, co se LOVU týká, je nejslabší článek řetězce. "COŽE????" "ZRÁDKYNĚ JEDNA". No, věřili byste tomu? Balí si taky baťůžek, jako by se nechumelilo. "Co si to vůbec dovoluje?". Do práce ať si teda chodí, když bez toho nemůže být, ale tohle! MŇAAAUUUU jsem rozhořčená až do posledního chloupku. Večer odcházím demonstrativně spát na pánečkovu sedačku, ať si hezky sedí sama a zpytuje svědomí.

To víte, že jsem do té novoty ani nedloubla, však ono mi ráno panička nasypala osvědčené granule a taky připravila mléko. Toho si před ní ani nevšimnu, když je taková a jede si na výlet. A klidně, ať si odnese tu "dobrotu" toulavým kočkám venku. "To jsem zvědavá, která se obětuje". A rozloučit ke dveřím se s ní taky nepůjdu, to tak. Jen ať je pořádně smutná. Opět jsem se uraženě uvelebila na pánečkově sedačce.

Večer se vrátili a jak se všichni lísali. Kdepak, nemňoukám s nimi. Zalezla jsem si k víkendové paničce, však ono je ty nápady, aby mě opouštěli přejdou!

 

 

Kočičí povídky (6)

Tak jsem se pánečka přece jen dočkala, ale to, že se mnou nebyl při té hrůze, tak to mu nezapomenu. Však se musel hodně doprošovat, než jsem si vlezla k němu do pelíšku. A ani vítat ke dveřím jsem ho nechodila, aby věděl. "A taky jsem moc důležitá, víte, víkendová panička tady se mnou zůstala, abych nebyla přes den opuštěná". Jenomže v těch lidech se kočka vážně nevyzná. Chtěla jsem jí udělat radost, že už je mi líp a vyškrábala jsem se na botník. "Vůbec mě nepochválila, ale zděšeně mě sundávala dolů, chápete to?"
Panička sliby plní a fakt byl k obědu losos, toho s malou paničkou milujeme, jenomže pak to zase začalo. Jako by nestačilo, že mi vyholili kožíšek, ještě nějaké hloupé nítě mi z toho trčí. "A kdo myslíte, že mi je má vytahovat? Samozřejmě, zase ten krvelačný veterinář!" Kdepak, pánečkům se nezavděčím, vytáhla jsem si jeden steh sama a hned pozdvižení. Víkendová panička vyndala jakousi krabici a strašně dlouho něco kutila. "Cože, to snad nemyslí vážně????" Copak já jsem nějaký trpasličí pes, aby mě někdo navlékal do čehosi podobného. Tohle si ke mě dovolovat nebudou, ani kdyby slíbili k obědu žraloka, tohle tedy NE! Nu což, podařilo se jim to, zase byli v přesile, ale škrábala a kousala jsem statečně, to mi věřte. To víte, že se radovali předčasně, chvíli jsem nehybně ležela, ale pak jsem z toho potupného hábitu vyklouzla jedna báseň. A pro jistotu jsem si vytáhla další z těch hloupých trčících nití.
"Holky, sehnala jsem to", jásala panička při návratu z práce. Podle toho nadšení bych usuzovala nejméně na tuňáka, jenomže ona se prostě nepoučí. Zase nějaký hábit a ještě k tomu se sponkami. "A těch peněz co to stálo, kdyby za to raději nakoupila mléko". Byla jsem odhodlaná bránit svou vznešenost a kožíšek, ale paničky se vyzbrojily dlouhými rukávy a rukavicemi, prostě úplné přepadové komando. A to, prosím, na jednu skoro bezbrannou kočku. Několikrát jsem utekla, rozdala pár škrábanců, ale bohužel, zase jsem vypadala jako trotl. Moc dlouho se, ale neradovaly, i z důmyslného oblečku se sponkami jsem se nakonec vyprostila. "A páneček se opět ukázal jako hanebný zrádce". Přivezl nějakou zelenou ohavnost a paničky mi začaly ten vyholený kožíšek natírat. Nebojte, nikdy jsem se nevzdala bez boje a ten zelený melír jim hned tak neodpustím. Víkendovou paničku jsem vytrestala brzy, našla jsem si důmyslnou skrýš a jen jsem se v ní pod fousy usmívala, když běhala po celém domě a sháněla mě. Na nějaké "čičičíí" se fakt nalákat nenechám. Potom mi jí zabylo líto a vyskočila jsem. Třeba bude mít radost a přestane mě natírat. Nepřestala.
"To není možné, co to zase slyším z té podivné věci...veterinář...ten bídák vleze úplně všude". Naježila jsem se jako dikobraz. "Do přepravky a k němu - NIKDY!!!". Paničky se mě asi zalekly, nikam mě necpaly, ale tou odpornou zelenou vodou mě natírají pořád. A páneček s nimi, asi se jich taky bojí, když jsou v přesile.

 

 

 

 

 

 

Kočičí povídky (5)

"Asi se něco děje", panička vytáhla tu odpornou bednu se zamřížovanými dvířky a víkendová panička přijela uprostřed týdne. A malá panička mě v noci nevyhnala ze svého pelíšku. "Tak to je tedy vrchol!"
"Co to je za pořádek, kde mám granule?", mňoukala jsem na paničku brzy ráno a dožadovala se mléka. Panička nic, jenom mě dlouho hladila a kamsi odešla. "Aha, asi do práce, někdo na mléko a granule vydělávat musí a taky lososa by občas mohla koupit!"
"To už přesahuje všechny meze, víkendová panička si přijede ve středu, mléko nenaleje a ještě mi schová misku s vodou. No, však on si to s ní páneček vyřídí, na to dám špičku ocásku". Co se to s těmi mými paničkami děje? Malá panička má ovázaný krk a není ve škole, ale do té hnusné bedny mě tedy cpát nebudou. Syčela jsem, drápala, ale bohužel, byly v přesile.
"A je to tady, ten barák nesnáším, nikdy mi tu nic dobrého neudělali, snad mě víkendová panička nedá". Tisknu se k ní ze všech sil a odpouštím jí to cpaní do bedny, jenom, ať mě vezme hodně rychle zpátky. Nevzala...
"Nesnáším veterináře", to jsem si mohla myslet, že je to on. "Auuu mňauuu", to to bolí, ale nahlas jsem ani nepípla, tedy, nemňoukla. Jsem královna, tak se to nehodí. A spát nebudu, tu radost mu neudělám, kdo ví, co by mi ještě provedl. Tisknu se k víkendové paničce ještě víc. A zase ten veterinář a zase ta bolest a....a už spím...
..........................................................................................................................................................
"auuuu mňauuuu.....co se to se mnou děje.....to je hrozná bolest......nemůžu se probudit......je mi špatně.......auuuu mňauuuuu, co mi to udělali...........???" Jsem v pokojíčku u pánečka, cítím ten teploučký svetřík od malé paničky, slyším hlasy.....panička se vrátila z práce.....na granule nemám ani pomyšlení.....panička brečí.....v bříšku mě hrozitánsky bolí....je mi špatně.....auuuu mňauuuuu" Zvracím do toho voňavého sveříku na kterém ležím, víkendová panička mi drží hlavičku.....chci se postavit, ale tlapky mě neposlechnou....padám na zem....zkouším to znovu....nejde to, nejde....auuuu mňauuuuu...."Kde je můj kočkolit?" "Co jsem to udělala...pánečkovi na koberec..." Malá panička bude hubovat, ale ne, nehubuje, jenom to uklízí.
Padám, zvedám se....plazím se po bříšku, ale musím si očichat svá místečka, musím se podívat do pokoje k paničce a do kuchyně a k malé paničce. "A kde je páneček, kde jenom je?" Chci ho počkat na jeho pelíšku. "Já tam nevyskočím, auuuuu mňauuuu". Konečně přišel, ani ho nemůžu přivítat u dveří. Spím s pánečkem a víkendovou paničkou, v noci je mi zase špatně, ale snad to bude lepší. "Jsem přece statečná kočka".
 

 

 

 

 

 

 

Kočičí povídky (4)

"Fakt nechápu, proč moji páníčci neustále zavírají dveře?" "Koho to, prosímvás, má pořád bavit na jednom místě?". Marně se jim snažím dokázat, že se v noci prostě nudím. "Když budu hodně mňoukat a skákat na kliky, však on si mě někdo do velkého pelíšku  vezme!" Vezme, opravdu, ale koho má bavit celou noc ležet, mě teda ne! Sotva seskočím, začnu běhat a škrábat do koberce nebo do sedačky, tak mě hned odnesou do košíku. "A tam prostě v noci nebudu, už ze zásady ne!"

Včera večer bylo jasné, že mám smůlu. Přijela víkendová panička, takže si mě můj milovaný páneček k sobě nevezme, panička taky ne, minulou noc jsem PRÝ zlobila jak stádo čertů a malá panička mi zase odjela. To už vím, že za tím pánem s černým kocourem. Kdyby ho aspoň 1x přivezla s sebou, ach jo. Prošmejdila jsem celý její pokojíček, ale nikde ho neschovávala. "Ta nuda!". Dokřupala jsem granule, chvíli polehávala ve vaně, potom pro změnu na botníku, ale hrát si se mnou nikdo nechtěl a to jsem mohla mňoukat jak jsem chtěla. "Dělají, že mě neslyší, tak to tedy ne!" Umím si otevřít i venkovní dveře, aby bylo jasno. "Půjdu se podívat, jak to vypadá ve světě a třeba potkám někoho jiného, kdo v noci pořád nespí".

   "Žádné koberce, žádné teploučké topení, ani jedna kulička na hraní...a misky tu taky nevidím, to je fakt divný svět". "A takové zvláštní pachy...a štěkot, ale mňoukání nikde neslyším". "Neměla jsem raději zůstat doma?" "Aha, už cosi slyším, paničku, jo a má to, už se bojí!" "A schválně ani nehlesnu, ať si mě hledá!". Tisknu se ke schodu, je mi zima a docela se těším, až mě najde a odnese do tepla. Na oko se bráním, ale pak velkým skokem zmizím v naší NUDNÉ předsíni. "A ejhle, už se servíruje mléko". Asi musím do světa častěji, aby si panička nemyslela, že může o víkendu vyspávat.

 

 

 

 

 

 

Kočičí povídky (3)

A tak tady žiju. Chození ven a ještě na vodítku, tak to si můžou nechat. "Jsem výsost a jsem domácí". Vyfásla jsem ještě pánečka, toho hrozně miluju a vždy večer na něho čekám, až přijde z práce. Vyměňuje mi kočkolit a hraje se mnou "NA LOV". To je moje nejmilejší hra, když skáču, vytasím drápky a zoubky.  Panička vždycky hubuje a malá panička, ta mi vypráší kožíšek novinama. "Mezi námi, malá panička je hrozně přísná, ale zase má krásně heboučké svetry, které si tahám do svého košíku". "A co myslíte, zase kvůli tomu hubuje"  Mám ještě jednu paničku, ta je víkendová. "No, na můj vkus se příliš ochomýtá okolo pánečka, však už jsem jí párkrát ukázala, zač je toho dráp". "Tedy, ale abych jí nekřivdila, vozí mi dobroty a ochraňuje mě u veterináře". "Tak jsem ji vzala na milost a občas si k ní vlezu i do postele". "Stejně, páneček říká "Moje Beruško" mě, tak co!"

   Prozradím vám, že v pátek jsem měla nahnáno. Panička, vždycky když zlobím, vyhrožuje. "Tedy, já nezlobím, to říká jen ona, ani muších a muřích křídel ve velkém pelíšku si neváží". "Zkrátka a dobře vyhrožuje, že mi sbalí kočkolit a mističky a pojedu do B....ky ke zlému psovi". A najednou se v pátek u nás objevila ta voňavá paní, co mě přivezla z té Prahy a dokonce celá rodinka z velkého domu na Moravě. "A je to tady", asi zlobím. Vždyť já moc dobře vím, když panička říká do telefonu "sestro" a slyším, jak si povídají o tom, že "NA LOV" hrát nesmím. Moc dobře jsem byla celou dobu schovaná, ani pohladit jsem se nenechala, ani jazýček do mlíčka jsem nestrčila. Kdepak, nikam se odvážet nenechám. Na žádného zlého psa zvědavá nejsem. Jo, to kdyby malá panička jednou nepřivedla s sebou toho pána, ale jeho černého kocoura, tak to bych zvědavá byla. A opravdu moc, věřte mi :-) 

 

 

 

 

Kočičí povídky (2)

Ani jsem nestačila zamávat tlapkou a dobrodrůůůůžo bylo tady. Zase to auto. "A kdyby jen to, panička z velkého domu mě strčila do jakési bedny s mříží a nechala mě na pospas cizímu pánovi a paní". Nejřív jsem se hrozně bála, ale pak jsem z těch podivných věcí u jejich uší uslyšela známé hlasy. "Tak to jim nedaruji", rozhodla jsem se a začala smutně a naříkavě mňoukat. Hlasy zesílily. "Bojí se o mě", zaradovala jsem se, ale neustávala v naříkání. Tak, už je to v pořádku, otevřeli mříž, nejsem ve vězení a můžu klidně usnout. Auto jelo dlouho, hrozně dlouho...

   "Praha", nevím co to je? Čekalo tam další auto a krásná paní s maličkou holčičkou. Vytáhla mě z té bedny, přitulila do své voňavé náruče a zase mě někam vezli. Venku už byla úplná tma, holčička usnula v sedačce a auto zastavilo před nějakým domem, který má strašně moc oken a dveří. A voňavá paní mě předala té , co se jí říká "sestro".

   "Kde to jsem?"  "Kde je maminka, bráškové, teta?" "Kde je můj velký psí kamarád?" "A kde je tráva?" Zmateně jsem pobíhala. "No, ale mističky tady mám, pelíšek jen pro sebe a barevné kuličky na hraní, ty se mi hrozně líbí". První noc se mi moc stýskalo po mamince a tak si mě panička vzala k sobě do velikánského pelíšku

. "Teď už nemusím ani naříkat, naučila jsem se otevírat dveře a do velkého pelíšku si vlezu kdy chci". "Jenom nevím, proč panička hubuje?".

Podzim u Vltavy

 

Toulám se kolem řeky,

v duši mír,

vítr mě hladí po vlasech,

slunce zas líbá na tváři,

léto se snoubí s podzimem,

toulám se kolem řeky

a nic mi neschází,

snad jenom...

...objetí...

září 2013

 

 

Kočičí povídky (1)

(ráda bych sem vkládala (na pokračování) povídky o mém zrzavém štěstíčku)

Ten den, kdy jsem se měla narodit, přišla moje maminka za tou paní z velikého domu. Chystala se rodit poprvé a to asi není žádná legrace. Paní nezklamala a odvedla maminku na místo, kde už bylo všechno připraveno.

   Druhý den jsem nad sebou slyšela nějaké hlasy, ale nic jsem neviděla. Teprve po čase jsem zjistila, že mám ještě dva brášky, dováděli jsme spolu, pili maminčino mlíčko a každý den se s námi na chvíli přišli potěšit všichni obyvatelé velikého domu. Nevím, jestli jsem té paní správně rozuměla, ale říkala něco o tom, že tady napořád nezůstanu. "To je teda fakt nespravedlnost, jeden z brášků zůstat může, ale co my dva?". Maminka to asi zaslechla taky a začala nás schovávat. Paní to ale nepochopila a vždy mamince vyhubovala. Jednoho dne se schovávačka nevyvedla. Maminka nás všechny odnesla dozadu ke plotu a ukryla za velikánskou hromadu dřeva. No a já jsem byla zvědavá ze všech nejvíc, při průzkumu se mi smekla nožka a já padala kamsi dolů. Začala jsem žalostně naříkat a maminka se ke mě přidala. Ať se snažila, jak se snažila, vysvobodit mě nemohla. Najednou se ozval motor auta. To paní s pánem přijeli domů na oběd. Maminka jim běžela naproti a snažila se  vysvětlit, co se stalo. Naříkala jsem víc a víc, aby mě dobře slyšeli a nenechávali  na tom nepohodlném a tmavém místě. Paní s pánem začali tu velkou hromadu dříví přerovnávat a nakonec mě v ní objevili. "Asi mě mají rádi", říkala jsem si, "protože oběd nestihli a paní mě vysvobozovala v kostýmku a v lodičkách, pán v obleku". Jenom mě moc mrzelo, že tolik vyhubovali moji maminku.

   Maminka nás začala vodit na zahradu, tam to bylo o hodně veselejší než v pelíšku. "Prostě dobrodrůůůžo!".

"Zlý pes", co jenom si mám pod tím představit? "Tady není vůbec nikdo zlý, maminka nám dává mlíčko, s bráškama se sice pošťuchujeme, ale to nevadí". Mourovatá teta se k nám chová přátelsky a všichni lidé z velikého domu nás každý den hladí a mazlí se s námi. "Pes?" "Psa přece znám, je stejně tak rezavý jako maminka, bráškové a já, ale o hodně větší". "A zlý není ani trochu, můžeme po něm skákat a pít mu vodu z jeho misky". "Jo, ve velikém domě žije ještě jeden, ten je malinký, střapatý a hrozně moc štěká. Rád nás asi moc nemá, ale maminka už ho srovná. Takže proč hned zlý pes?"

   A zase ten zvuk auta. "Sestro!", slyším. "Já jsem taky sestra", tak vím, co to je. A naše paní z velikého domu nás chytá v keřích, prý se s námi chce pochlubit. Bráškové jsou rychlejší, ale já se mazlím ráda. Ta cizí paní má na krku šátek a v něm ruku, to tedy naše paní nemá. V tom šátku je krásně teploučko, raději ani nevystrkuju drápky, aby mě tam nechali. "Prosímtě, nedávej ji tam, víš jaké to tam je", slyším. "To mluví o mě?" A naše paní zase straší tím jakýmsi zlým psem. "Nechéj si ji", prosí ta cizí. "Nemůžu, už mám dvě kočky, nechám si jen kocoura", teda, to je fakt nespravedlnost.

   Teprve za hodně dlouhou dobu mě vracejí do pelíšku k mamince. Cizí paní pořád přemýšlí, s někým se radí. "To tedy nevím jak, když tam nikdo není, jenom si tiskne k uchu jakousi podivnou věc".

   Ráno za mnou zase přijdou, říká mi "Richenzo", "ty moje zlatá Ryksinko". Nejdřív jsem nevěděla co a kdo to je. Teď už to samozřejmě vím, Richenza byla před staletími česká královna. "No, nejsem žádná obyčejná kočka, aby bylo jasno, ale královská výsost".

  " Cizí paní odjela, ale nevzala mě s sebou, prý ještě musím pít maminčino mlíčko a musí pro mě všechno připravit". A tak mě čekala daleká cesta, čekalo mě další dobrodrůůůžo. 

Webová stránka byla vytvořena pomocí on-line webgenerátoru WebSnadno.cz