Stránky jedné zralé holky (matky‚ která přišla o dítě...)

                                         

Tady píšu věci, které ...prostě které jsou jen moje. Respektujte to, prosím, nekomentujte je, nevyjadřujte se k nim a možná, pokud až tak úplně "nemusíte", tak je nečtěte. Mnohokrát děkuji za pochopení...

                                                 

                                                                                               

 

2025

 

...venku hustě pršelo, rádio něco hrálo a já byla vděčná, že se můžeme bavit o věcech "mimo čas a prostor" a nebo nadávat na politiku. Řekla jsem, že když bude chtít mluvit, budu poslouchat...

...po příjezdu jsme zašli na obědo-večeři, nezdravá jídla a pivo, to je fakt něco na mě (Ex dědovi bych to prostě nedovolila, ale tady jsem se omezila jen na kritiku, i když, přiznávám, že často opakovanou). A ráno, počasí navzory jsme vyrazili na místo, kde pořád věřím, že "je" duše mého syna. Byla zima, fakt zima, dokonce jsem měla na hlavě zimní čepici. Tak dlouho už jsem tam nebyla...skály, stromy, uschlý vřes a na obzoru, občas vykukující z mlhy, silueta Řípu. Znovu jsem nechápavě zírala na místo, odkud už zmizelo tolik malovaných kamínků. Přitom na každém z nich nechávám prosbu o ponechání na místě....a nic jiného už synovi "dát" nemohu. Vylezla jsem na skalku, ale zmizela odtud ta malá skleněná lampička, mluvila jsem na syna, ale odpověď...však víte. "Jestli víš, že tu jsem, tak..." a nahlas jsem odříkala pozdravy od těch, kteří ho měli rádi. Slezla jsem ze skalky a chystali jsme se k odchodu. A najednou se objevilo sluníčko :-). U křížku jsem zapálila svíčku, za syna, za dceru Nejlepšího přítele, za všechny...Za to, že mě zavezl sem jsem byla nesmírně vděčná,opravdu.

   Naše další cesta směřovala k úpatí hory Říp, byla jsem tam už 2x, ale Nejlepší přítel ještě nikdy a tak jsme zahájili stoupání. Poprvé jsem tu byla před 18-ti lety, bláznivě zamilovaná, v botách na podpatku a dlouhém kabátě, nejspíš taky bylo jaro nebo předjaří. Teď do třetice a už to taková legrace nebyla, roky, kila..., ale to finále! Sluníčko sice svítilo, ale o teple se nám mohlo jen zdát. Mělo to však své výhody, na temeni hory jsme byli jen my dva. Super. Fakt super. A okolo zdí baziliky kvetly fialky. A listi stromů ještě nestiho překážet ve výhledu. Ten pohled do krajiny je jako pohlazení. Opět jsem se snažila zapálit svíčku, za Českou zemi, za naše děti, které už nemáme, za ty, které máme, za všechny dobré lidi, ale vítr byl nemilosrdný. Stála jsem na zemi a dívala se k nebi, takové krásné, zvláštní spojení. Jsou místa, kam se člověk pokaždé rád vrací...

Navíc jsem zapomněla doma mobil, takže jsem se mohla jen dívat a dívat :-)

   Opět nějaký ten oběd spojený s večeří v restauraci, doma pár skleniček vína, nějaké písničky, nějaká slova a celkem brzy rozchod na spaní, protože ráno se muselo do práce.

   V práci naše děti = studenti a student, který mi přinesl vlastnoručně natrhanou kytičku a kolegyně, která ukazovala fotky z dovolené v zahraničí, prostě se to dalo. Po návratu domů byl Nejlepší přítel ještě někde po Praze a já zjistila, že neumím zvládat zvednuté prkýnko na WC, závěsy svázané jinak, než to dělám já, prostě drobnosti, které má člověk, co je zvyklý žít sám, nastavené podle svého :-D.

   Další den jsme si (po mé práci) dali sraz na Staromáku (už je Velikonočně vyzdobený) a namířili si to do domu U zlatého prstenu, kde probíhá výstava o Karlu Krylovi. Právě s Nejlepším přítelem jsem Kryla často poslouchala, ještě v dobách, kdy se to nesmělo. A tam na výstavě se daly vidět jeho osobní věci, jeho rukopisy a náčrty k písničkám, jeho kytara, spousta fotek a zněly tam ty úžasné a milované písničky. Nechodili jsme spolu, ale každý se zastavoval tam, kde chtěl, jenom jsem věděla, že tam spolu jsme a že vnímáme. Skoro se mi chtělo brečet, bylo v tom tolik nostalgie...(vždyť v den synova pohřbu jsme jednu z kytic zavezli právě na hrob Karla Kryla). A ty vzkazy, které mu návštěvnící výstavy "poslali rádoby do nebe", tak ty stálo za to si přečíst. Ano, legendou se člověk nerodí, legendou se stává...

   Ještě jsem moc a moc chtěla na Kampu, tak jsme spolu chodívali vždy, když byl Nejlepší přítel v Praze, šli jsme i tentokrát, ale už to bylo trochu jiné, i když stále hezké. Posadili jsme se v cukrárně Werichovy vily, on si dal skleničku vína a já kávu a hříšně dobrý a drahý dortík. Představovala jsem si, jak sedíme na trávě, pijeme víno z lahve a povídáme si, ale...teplo sice bylo, ale s večerem se začalo ochlazovat. Na víno přece jen došlo, ale až ve vinotéce na Zbr...vi a pak ještě i doma. Povídali jsme si, taky o jeho poslední známosti...Co k tomu říct? Asi jsem byla až příliš upřímná, v něčem jsem byla na jeho straně a v něčem na straně té neznámé paní. Vztahy jsou složité a řekla bych, že v téhle době přímo megasložité.

   Ráno už mě čekala cesta k paní psycholožce a pak hlídání vnoučka a Nejlepší přítel se chtěl podívat ještě na jakousi výstavu v M..é B...vi. Tak jsme společně posnídali, objali se a každý z nás si šel - jel, za tím svým. Bylo to příjemné a milé setkání, dojalo mě, že koupil vnoučkovi malé Lego (traktůrek s vozíčkem), který jsem mu pak večer sestavila. Druhý den se z něj moc radoval. Z dárku pro vnoučka jsem měla větší radost, než kdyby mi koupil kytku :-).

   Vnoučka přivezla dcera odpoledne, potěšila mě krásnou kytkou tulipánu a s maličkým jsme si užili pískoviště, hřiště a druhý den, ač se citelně ochladilo, cestu busíkem do Alberta, krmení kačenek a opět pískoviště. Už si začíná i hrát s dětmi. A pořád se vyptával na holčičku, s kterou se klouzal na klouzačce, když tady byl posledně. Jenom ta změna času přinesla to, že odpoledne neusnul :-(. A tentokrát tady nebyl děda. Sice se na něj pořád vyptával, ale byla to situace, kdy jsem se rozhodla, že pohlídám sama.

   Neměla jsem nic nachystáno, navařeno a přiznám se, že jsem po pobytu na Moravě a pak tady s Nejpřítelem, potřebovala oddych od všech řečí. (Vnouček se do toho nepočítá a nepočítá se ani dcera, i když ta si pro něj přijela s mužem, takže jsme spolu toho moc nenapovídaly).

A teď už zase vzhůru do běžné reality.

 

 

Do nekonečna bych si mohla opakovat: "Jsem vděčná, jsem vděčná, jsem nesmírně vděčná". A opravdu jsem, za toho chlapečka, který je mým vnoučkem, za jeho úžasné větičky, za to, že se brzy ráno dožaduje "zahrabkání" do velkého pelíšku s babičkou, za to, že se těší na mlíčko v hrníčku od prababičky a na koláč, že si řadí na lednici magnetky se zvířátky a říká jim "kamarádi". Za to, jak opakuje "Kozí pohádku", prostě za úplně všechno, co dělá, i když někdy lumpačí a nočník pokládá za svého největšího nepřítele.

   Ano, jsem vděčná za víc lidí, třeba (mimo jiné) za některé  kolegyně, za paní psycholožku, ale stejně mě úplně nejvíc "dostává" ta větička: "...je babiččino sluníčko".

   Jasně, někdy si říkám, jak by bylo fajn, kdyby Ex děda mohl řídit, kdybych mohla nechat některé věci na něm, kdyby to bylo odtud blíž na Moravu, ale i tak, přes to všechno - jsem vděčná.

 

Noční můra, asi už od dětství "nejsem dost dobrá". Mockrát jsem si říkala, že kdybych nebyla tlustá, tak: ble, ble, ble, někde v koutku duše jsem věděla, že jsem měla v devítce spolužačky, které byly mnohem tlustší než já a byly zábavné, holky s nimi kamarádily, kluci se o ně zajímali. Nejspíš to bylo v něčem jiném, ale bylo mnohem jednodušší svádět všechno na tloušťku. Ostatně, to mi zůstalo dodnes, kolikrát se mi podařilo dostat se na přijatelnou váhu. A kolikrát následoval jo jo efekt!!! Prostě jsem nebyla dost dobrá ani na to, abych si tu přijatelnou váhu udržela. A to zatím opomíjím ta šílená krabicoídní ramena :-(, FUJ! A zajídání emocí...

   Jo a taky nechodím na kosmetiku, na manikúru, na pedikúru, ke kadeřnici fakt sporadicky, nosím letité prádlo a raději koupím dvě knížky pro sebe a tři pro vnoučka, než něco nového na sebe. Někde uvnitř mám nastaveno, že si to stejně nezasloužím (byť bych si to i sama zaplatila). /Téměř celý dospělý život jsem čekala, že mi někdo koupí prstýnek, takový, jaký by se mi líbil, že mi ho koupí z lásky. Tedy, Ex mi kdysi takový koupil, líbil se mi, ale jestli byl z lásky...o tom by se dalo hodně dlouho debatovat. Pak jsem si řekla, že si ho koupím sama, až se začnu mít aspoň trochu ráda...nemám ho dodnes.../.

   Začala jsem o tom (ne o prstýnku) dokonce mluvit i u psycholožky (nebyla jsem prý jediná, ten pořad na NOVĚ "dostal víc lidí). Prostě věčný problém, nejsem dost dobrá dcera, nebyla jsem dost dobrá vnučka, dost dobrá sestra, kolegyně, partnerka a co je nejhorší, kdybych byla dobrá matka, tak by můj syn žil...Podle psycholožky to tak není, ale toho pocitu, že nejsem dost dobrá jsem se nemohla zbavit celé dětství, mládí a zůstal mi dodnes. 

   Prozradila jsem na sebe dokonce i to, že všude kam přijdu mám pocit, že si lidé říkají: že tak tlustá a ošklivá ženská tam nemá co dělat a proč se tam vlastně cpu. Nejraději bych byla neviditelná. No, skončilo to brekem a pořádným, chtělo se mi brečet ještě i na ulici, ale to jsem se přece jen hrozně moc těšila na vnoučka a na dceru. A nemohla jsem za nimi přece přijet uřvaná.

 

Zvládla jsem napsat jen tu větu : "Nejsem dost dobrá", tak to cítím celý svůj život a stránka mi "vesele" zmizela. Momentálně mě hodně bolí hlava a necítím se dobře, takže to, jak jsem viděla pořad na TV NOVA a právě ta věta v něm mě úplně rozhodila, napíšu jindy. 

   No, ono mě toho v posledních dnech rozhodilo víc. Třeba nějaký starý film, kde herec, ani nevím, jak se jmenoval, nápadně připomínal někoho, na koho bych docela ráda zapomněla. A to je jen špička ledovce. Tak někdy příště.

Co mi chtějí říct sny, vekterách se potkávám s bývalou Nejkámoškou, která samozřejmě krásně vypadá a je obklopená přítelkyněmi, když já vypadám šíleně a na klíně držím malého chlapečka (ve vlaku)? Marně jsem o tom přemýšlela a ještě týž den jsem viděla na netu její fotky z velmi exotické destinace (samozřejmě na nich úžasně vypadala a byla obklopená přítelkyněmi). Ne, fakt nezávidím. Jenom jsem se pala sama sebe, co se vlastně stalo, když jsme před víc jak třiceti lety "stály obě na skoro stejné startovní čáře"? Jak moc se ona od té doby posunula "výš" a já "dolů". Je to osud a nebo spíš to, že ona vždycky přesně věděla co chce a šla si za tím? Kdežto já...já to asi nevím ještě ani teď, v pokročilém věku... 

   Možná v tom byl i fakt, že ona vždycky chtěla nového partnera a majetek pro ni zdaleka nebyl zanedbatelný, kdežto já...Ne, že bych nikoho dobře zajištěného kdysi nepotkala, ale vždycky tam bylo nějaké to ALE. V tomhle jsem se nikdy neuměla řídit chladným rozumem. Takže teď sedím v pronajatém sklepním kutlochu a i kdybych měla finance na cestu za exotikou, tak nevím, kdo by tam se mnou jel nebo letěl. Prostě totální zkracovalec, aspoň podle měřítek průměrné společnosti.

   ... minulý týden mě skoro rozbrečela sms jednoho synova kamaráda. Mimo jiné napsal, že na syna nikdy nezapomenou, že byl součástí jejich rodiny a že jsem ho dobře vychovala...cítím takovou bezmoc, že nemůžu "za synem" zajet, že vlastně nemůžu nic, že nestíhám všechno, co bych stíhat chtěla, že mám pocit, že jsem v životě nic nedokázala...

...tolik se mi stýská, po synovi, po tátovi, po lidech, kteří už mě nechtějí vidět, po tom, jaká jsem byla ještě před šesti lety, po Královně, po babičce, která by dnes měla 122 let...

 

 

 

...všechny dny jako přes kopírák, ráno konstatuju, co všechno mě bolí, přibývá to geometrickou řadou, pokud nevstávám před pátou, tak si říkám "pohoda", z patnácti minutové rezervy se rázem stane skluz, protože když v Praze mrzne, tak praská vodovodní potrubí a autobusy a kolony aut stojí kvůli vodě valící se po silnicích. Fakt nekecám, tenhle týden se mi to přihodilo 2x :-(. U Thomajerky se pokochám pohledem na stádo muflonů a v duchu polituju belhajícího se bezdomovce (mrzne, jen to praští). Nechám si ozářit patní ostruhu a jdu vyčkávat další bus, co by mě odvezl do práce. 

   Nejen bolesti, šedivé vlasy, vrásky a nenáviděné špeky, taky práce přibývá geometrickou řadou. Než se naděju, je pozdní odpoledne nebo večer a už zase někde omrzám při čekání na autobus. (V lednu a únoru totiž máme takovou vymoženost, jako prázdninové jízdní řády. Pořád si říkám, že jsem se narodila v divné době, do které se nehodím, bez auta se z člověka stává jakýsi podčlověk, který se s bídou dostane do práce a z práce.)

   Občas si říkám, že je lepší, když venku mrzne, protože když je pod nulou, v bytě se topí, ale běda, když venkovní teplota vystoupí na nějakých 2-3 stupně C, jakési čidlo to vyhodnotí jako teplo a radiátory bych mohla využívat jako ledničku. (Kdybych byla medvěd, zalezla bych do brlohu a probudila se až na jaře).

   V poslední době se ptám sama sebe, jestli je možné zestárnout přes noc? Jak vidím, tak asi je. Ta příšerná ženská, která na mě hledí ze zrcadla snad ani nemůžu být já. A nebo můžu? Teda, tlustá jsem byla vždycky, ale tak nějak, že se to dalo trochu zamaskovat oblečením a občas něčím vylepšit. Zato teď! Před pár týdny jsem si vyzkoušela nějaké dříve oblíbené sukně a šaty, troufám si dokonce říct, že mi slušely, třeba i synovi jsem se v nich líbila. Jo, všechny jsem zapnula, do všech jsem se vešla, ale ten pohled do zrcadla, to byla hrůza, celá postava se v posledním roce úplně zdeformovala, špeky se přeskupily, prostě pokud to není věc přímo pytlovitá, tak v tom vypadám strašně. Oblečení jsem sbalila a věnovala jedné kolegyni - cizince. (Nebyly to žádné hadry, vážně, ale moc hezké věci, nezničené, některé skoro nenošené). Moc jí sluší. Vidím jí v tom a v duchu vzpomínám, jak jsem v jedné z těch sukní přijela na návštěvu k synovi a on řekl "Mímo, moc ti to dneska sluší" nebo když jsme se sešli s "alkoholikem", on mě vzal do náruče a pronesl "nádherně vypadáš, sluší ti to...". Teď už mi nesluší nic, i kdybych se na hlavu postavila. A to od začátku ledna nepiju žádný alkohol a zakázala jsem si zmrzlinu. (Asi bych si měla zakázat jídlo jako celek).

   Něco na tom bylo, že ženy odcházely do důchodu dříve, byly doma, staraly se o domácnost a o vnoučata a nemusely denně někam mezi lidi, když je to stáří dostihlo takřka přes noc. Ptám se sama sebe, kolik liposukcí, plastik, botoxových kůr a diet bych musela podstoupit, abych vypadala aspoň trochu normálně? Kolik peněz by to stálo a kolik času...jestli není lepší koupit něco pro vnoučka :-).

   Chtěla jsem se na tyhle pocity dnes zeptat u psycholožky, ale nakonec jsme mluvily úplně o něčem jiném. 

 

   Včera jsem byla pro maličkého ve školce, moc veselý mi tam nepřipadal, ale na zpáteční cestě jsme volali !babi M.", která je nemocná (a bojkotuje zastupující doktorku), vnouček se pak rozpovídal, u nich doma jsme si hráli, prohlíželi knížky, pokoušeli se o hru pexesa a snažila jsem se ho dát spinkat. Prochází teď obdobím vzdoru, takže to s ním není úplně jednoduché, jasně, mám ho jen občas, ale pro dceru je to horší. Stejně mě dojalo, když utekl z postele a v pyžámku přišel ke dveřím, když jsem se chystala k odchodu "bude mávat babičce", prohlásil.

   Vnouček je zlatíčko, minulý víkend jsem ho tady měla, opět i s dědou. Dcera odjela a malý se mě najednou zeptal: "Babičko, pšíde děda domů?" "To víš, že za chvíli přijde", odpověděla jsem a ani jsem se nesnažila vysvětlovat, že děda má doma někde jinde. Malý má dědu fakt rád a dokonce i děda, který má po mrtvici hodně oploštěné emoce, mu dává znát, jak mu na něm záleží. Je to sice náročné, protože mám k tomu ještě vaření a skoro všechny organizační věci, které děda už nezvládá, ale i tak si to užíváme. Škoda jen, že jsme bez auta (já nemám řidičák a děda po mrtvici řídit nesmí) a nemůžeme podniknout žádné delší výlety.

   Většinu času, ale jsem sama (pokud nejsem v práci, tam je lidí až nad hlavu), v té zimě v bytě se mi do ničeho nechce, ještě pořád se brzy stmívá, i když už se den znatelně prodlužuje, hlavou se mi honí divné myšlenky a přiznám se, že někdy bych si nejraději nalila víno, zapálila jointa a nechala se od někoho obejmout...jasně, víno jsem si zakázala, vůbec nevím, jak a kde bych mohla přijít k jointu a kdo by mě tak asi chtěl objímat, že....?

   Sice si opakuji afirmace, že se mám ráda takovou jaká jsem a že jsem hezká, ale při pohledu do zrcadla stejně vím, že tomu nevěřím. Blbé, že!

   

 

Začínám zjišťovat to, čemu jsem se vždycky bránila, že peníze znamenají svobodu, zdraví a štěstí si za ně člověk sice nekoupí, ale rozhodně ano o něco lepší vzhled a naplněnější život.

   Možná teď začínám chápat i ženy a holky, které si našly (plánovitě) movitého partnera. I když vím, že kdybych se ocitla znovu v situaci, kdy by o mě měl někdo takový zájem a něco mi na něm vadilo, tak bych stejně neudělala nic jiného než kdysi. Ale teď už to chápu, že je to pro spoustu žen řešení. 

   Nebudeme si nic nalhávat, poctivou prací si člověk k žádnému většímu majetku nepomůže a být v téhle podivné době stará, nehezká a unavená ženská, bez partnera, to vážně není žádná výhra. Nedávno jsem četla jakýsi článek od I.Obermannové (mám ji dost ráda, i když ne s každým jejím názorem souhlasím). Psala, že vlastně muže už k ničemu nepotřebuje, jen pro zkrášlení volného času. A to s ní musím souhlasit, musí být fajn mít s kým zajít na výstavu, do divadla, vyjet na výlet nebo si jít zatančit. No, možná by na to stačila i kamarádka, kdyby to seznamování nebylo tak složité (aspoň pro mě).

 

    Často se mi zdá o synovi, v těch snech se odněkud vrací živý a zdravý...a já se pak většinou octnu někde, kde zabloudím, všichni se baví, ale já uklízím a když se něco rozdává, tak na mě se nikdy nedostane..., bloudím sama v opuštěných prostorách (naposledy v mateřské školce) a když najdu východ, tak vede zase jen do dalšího bludiště (tentokrát na vysoký kopec, odkud se nedalo nikam jinam sejít, pouze na ploché střechy domů). Kolikrát si říkám, že celý můj život je jedno velké bludiště, z kterého se neumím dostat. A pochopitelně vím, že čekat na někoho, kdo mě z něj vyvede, je naprosto zbytečné...

 

K tomu, co jsem chtěla napsat jsem se vlastně včera neprokousala. Možná tak trochu i proto, že zavolala ségra a skoro hodinu jsme si povídaly. Jedině s ní a ještě se sestřenkou J.vedeme takové sáhodlouhé telefonáty. Obecně telefonování nemám ráda, ale v poslední době je tohle moje jediná komunikace s lidmi, kteří se mnou ještě chtějí o něčem mluvit.

   To, co se stalo včera mému Nejlepšímu příteli mě doslova sejmulo. Vrátily se mi ty šílené pocity, které jsem před víc jak pěti lety prožívala, ta bezmoc, ta neskutečná bezmoc a neschopnost udělat cokoliv, co by mohlo něco změnit...

   Opět "facka", neboť v životě neděláme to, co bychom udělat měli nebo chtěli, ale to, co "musíme", co od nás čekají druzí. A nebo to vidím z toho špatného úhlu pohledu, prostě mi chybí síla neustále s něčím bojovat.

 

Venku září úplněk, na sobě mám noční košili, kterou tady nechala v polovině prosince mamka, prostě jsem se do ní musela obléct, pro ten pocit, jako by byl někdo se mnou a není to jen tím, že jsem od začátku ledna ležela s pitomou chřipkou, měla jsem problém vstát z postele, nadechnout se (to mě už chytala panika) a uvařit si čaj. Samota na mě přímo padala a já byla vděčná za každý telefonát (bylo jich pomálu) a každou sms. A vlastně tiy lidi i chápu, proč by měli, sama nerada někomu volám a snažím se neobtěžovat. Každý je "zalezlý" v té své vlastní ulitě. 

   K ránu se mi zdávaly sny, z kterých jsem se ještě dost velkou část dne vzpamatovávala, třeba o mé bývalé Nejkámošce s tetovaným dekoltem, s kterou jsme se potkaly ve vlaku a já držela na klíně svého maličkého spícího syna...kdo ví, co vlastně jsou sny...?

   Přemýšlela jsem o minulosti a současnosti, nechápala jsem, proč ještě tolik let musím vstávat před pátou ráno, kodrcat se přes Prahu a dělat něco, abych si vydělala na další chození do práce? Život jen tak protéká mezi prsty...Pak jsem na ČT 2 našla nějaký pořad o J. Duškovi, zamotalo mi to hlavu ještě víc. Co je skutečnost, co je představa, co je vlastně život, co jsme, kam jdeme...?

   Dělám věci, které se ode mě čekají, i když bych nejraději chodila po lesích, fotila a držela v náručí svého vnoučka a dceru...

   Nemám vlastní bydlení a nemám partnera. Jsem tak neschopná? Pořád žiju v nějakých modelech, které byly platné v mém dětství a mládí. Stačí, aby člověk byl poctivý a férový? Stačí to dnešní společnosti? Bojím se, že ne. Ještě pořád mám špatné pocity z toho, že do žádaného průměru nezapadám...

   Strašně moc jsem si přála slyšet nebo aspoň číst nějaká účastná slova, ale chodily jen strohé zprávy od dědy (Ex), vím, že je zázrak, že si vzpomněl na psaní a po tom, co se mu stalo se od něj citové zabarvení většinou čekat nedá.

   Jako ty dvě ryby z mého znamení, každá plave na opačnou stranu...na jednu stranu už jsem se chtěla vrátit do práce a vidět aspoň nějaké lidi a na druhou jsem si, masochisticky, představovala, jak už nebudu muset vyléz ven, nikoho potkávat a budu zahrabaná ve své "ulitě".

 

 

2024

 

Pomalu se chystám na osamělý Štědrý den, trochu je mi to líto a trochu, vlastně hodně, je mi to jedno. Nikomu nebudu muset "skládat účty" z toho, že nemám dost uklizeno, že mám málo cukroví a kdy a jestli vůbec, bude nějaká večeře.

   Mohla jsem jet se sestřenkou J. a jejím mužem na Slovensko, docela mě to lákalo, ale to bych nemohla mít tenhle předvánoční kus víkendu vnoučka a hlavně, znamenalo by to, že sestřenka bude spát na pokoji se mnou, místo se svým mužem. A to bych vážně nechtěla, právě na Vánoce by měli být ti, co jsou si nejbližší, spolu. A takový vztah, jaký mají oni dva, je vážně vzácný.

   Mohla jsem jet k mamce, ale moc dobře vím, že ta si svátky bez mé sestry a své nejmilejší vnučky (a také bez pravnuček) nedovede představit. To bych jí nemohla udělat. Člověk by měl být soudný a nechat lidi, které má nejraději právě tam, kde se cítí nejlépe.

   A taky bych nechtěla, aby Ex nechal samotného bráchu, s kterým bydlí. To by taky nebylo fér. (A navíc, když jsem dědu slyšela včera telefonovat s jeho kamarádkou, tak mě to přešlo úplně). Jako, ne, že bych nějak přehnaně žárlila, ostatně, volala ona jemu, ale i tak, nějak mě přestalo bavit, snažit se působit na muže, kteří před svými známostmi úspěšně předstírají, že vůbec neexistuju. Takových už mi životem prošla hromada...

Možná bych jenom chtěla, aby mě někdo, jen tak obyčejně a bez přetvářky, objal a nemuselo by to být zrovna o Vánocích.

Prostě, nějak to zvládnu...

....a musím myslet na ty maminky, které zůstaly po dětech, co je loni, právě před rokem, zastřelil ten šílenec na Filozofické fakultě. Taky to musejí zvládnout...

 

Často se ptám sama sebe, proč se vracím? Jenomže stejně nemám kam jít. Vracím se tedy do prázdných studených místností, kde na mě nikdo nečeká. Dříve jsem se aspoň vracela za Královnou. Občas mě napadne, že bych si pořídila novou kočičku, ale představa, že vystavím další zvířátko samotě a nejistotě, ta mě z toho vždycky spolehlivě vyvede.

Svatomartinská husa, chodili jsme na ni se synem a T...kou, je to taková rodinná záležitost a nebo přátelská. Musela bych si na ni  teď zajít leda tak sama...rodina se mi, se synovou smrtí, tak nějak rozsypala. Člověk by se neměl cpát tam, kde ho nechtějí a v posledních letech nemám pocit, že by mě někdo někde chtěl, že by o mě někdo někde stál. Pořád si říkám, že je se mnou něco špatně, když nikomu nechybím. (Sama sebe se ptám, jestli by se to změnilo, kdybych začala chodit na kosmetiku a nechala si udělat třeba liposukci?) Někde uvnitř sebe vím, že nejspíš nezměnilo...

   Při cestě do Maďarska mi opět přišla záhadná sms ze záhadného čísla...co kdyby...? Hrozně moc bych chtěla věřit teorii své sestry, ale jsem zvyklá řídit se faktem, že na kdyby se nehraje.

Jsou chvíle, kdy si říkám, že si nezasloužím nic jiného, než tu bolest, než to, být sama, než to, být tak ošklivá a předčasně stará.

 Listopadové mlhavé dny jsou neskutečně smutné, nejraději bych někam utekla, ale není kam.

 

 

 

 

Při pohledu do zrcadla vidím, že jsem zestárla snad přes noc. Prostě to tak je. Vím, jsou různé procedury a fígle, ale dobře už vypadat skutečně nebudu. Navíc mě už v tramvajích a busech pouštějí mladí sednout (cítím se šíleně), i když si sednu ráda, protože noha opravdu bolí. Prostě jsem stará a zanedbaná, to bez diskuze.

...co člověka napadne, když mu, pár dní před Dušičkami, přijde sms z neznámého čísla a z cizím předčíslím, ve které je jediné anglické slovo - pozdrav??? Opravdu existují náhody a nebo neexistují...?

 

Tak je předposlední říjnový týden a zmrzlinu jsem měla. Nevím, jestli je omluva to, že ovocný sorbet a že jsem předtím umyla všechna okna, což obnáší 2 velká, 3 malé a 1 úplně malé. Takže s tím budoucí objímáním je to fakt nahnuté, ale co si budeme nalhávat, v určitém věku je ženská jen kus nevýrazného, skoro neviditelného jedince. Obzvlášť, když se neumí stravovat, nechodí na kosmetiku a tak vůbec.

   Přemýšlím o různých věcech, třeba i o politice a taky o tom, že dřívější doba (tím nemyslím jen socík) byla ve spoustě věcí mnohem pomalejší a dávala větší smysl. Vážně, nejsem schopná pochopit, proč v případě, že nejsou dostupné školky a jesle mohou dát maminky své dítě na hlídání nějaké sousedce (pochopitelně musí mít potvrzení a hygieny a nějaké další razítko :-( a zaplatit jí za to). Má to jako podnikání. Proč nemůže vnouče hlídat vlastní babička, dostat na to nějaký příspěvek a počítalo by se jí to do odpracovaných let na důchod. Ve výsledku by byla spokojená maminka, která by měla postaráno o dítě a mohla v klidu pracovat (určitě je mnohem zdatnější a zdravější než obstárlá předdůchodkyně), spokojené by bylo dítě, které by čas trávilo s někým, koho dobře zná a spokojená by byla i babička, která by byla s vnoučátky a netrápila by svého zaměstnavatele neschopenkami a návštěvami doktorů. No, asi jsem divná, když mi připadá, že k věcem, které by se daly řešit úplně jednoduše se přistupuje zbytečně složitě.

   Nedávno jsem četla knížku, kterak mladice z dnešní internetové generace šílela z rozvodu. Musela jsem se tomu smát. Jasně, ne, že bych některé věci také neprožila, ale na to, abych přestala chodit do práce, přečerpala limit na účtu a ležela zhroucená, opilá a nemytá v posteli, jsem fakt neměla čas ani prostor.

   No, ale zas musím napsat, že hledat v sobě dennodenně sílu je taky dost síla! Vstávat před pátou, už víc jak dvacet let a nerozmlátit budík, každý konec října a března proklínat změnu času, v každém počasí dobíhat autobusy a stepovat na zastávkách (pravda, můj problém, že jsem technický antitalent a srab, tudíž neschopná udělat řidičák), snažit se vidět v té práci aspoň kousek nějakého smyslu a po dvaceti letech se nedočkat ani pitomého : "Děkujeme, že pro nás tak dlouho pracujete". (Když měla odpracováno dvacet let jedna kolegyně, která už je v důchodu, nadřízený se mohl ugratulovat a uděkovat...to nena..re, to přijde líto...)

Na druhou stranu, člověk by neměl žehrat na to co nemá, ale měl by se radovat z toho, co má. I tohle mi, někdy, připadá nesmírně těžké...Ale snažím se, fakt...

 

"Poslední zmrzlina", teda, ne v životě, ale minimálně do listopadu. Aspoň tak jsem si to na její krabici napsala. Ještě, abych se tím řídila. Kolikrát mě napadlo, jestli by nebylo lepší chlastat (aspoň bych nebyla tlustá). 29.října sem napíšu, jestli jsem tohle předsevzetí dodržela. Obecně mi předsevzetí moc nejdou.

   Není to tak dávno, co jsem se zapřísahala, že už nikdy, nikdy, nikdy, neodpovím jistému muži na žádnou zprávu a samozřejmě...Jenomže jak nereagovat na fotku, na které se v jedné slupce schovávají rovnou tři kaštany? Pochopitelně by se dala ignorovat, jenomže já mám ze všech období nejraději podzim a v něm právě kaštany a šípky. Kaštany mám navěky spojené se synem, stejně, jako šípky s tátou.

   Doufám, že s tou zmrzlinou to dopadne lépe, protože jestli ne, tak už nemůžu čekat, že mě ještě někdy někdo obejme. A co si budeme nalhávat, samota je občas fajn, ale současná samota, ve které se nacházím už je dost za hranou. A to i pro mě, která jsem ji hodně často vyhledávala.

   Jasně, že to vůbec není jen o nějakém tom muži, ale celkově o všech lidech, které jsem znala a měla ráda (nebo znám a mám), což se týká i rodiny, kteří mají své životy a já do nich prostě nějak nezapadám a nepatřím...

Jasně, že na soc.sítě všichní dávají jen ty hezké a pozitivní obrázky, ale dívat se na všechna ta moře a výlety a rodiny a kamarádky, když trčíte v rozpáleném velkoměstě, na výlet se nikam nedostanete, protože nemáte auto a marně přemýšlíte, jestli v celém tomhle ohromném městě je aspoň jeden člověk, který by s vámi kamkoliv šel. No a na to navazuje pocit, že kdybych nebyla tak strašná, určitě by se někdo našel... a když jsem tak strašná a samozřejmě nenašel, tak proč tady vlastně ještě být? Jestli kvůli chození do práce, tak je to víc než jen tragické, to je totiž přímo megatragické!

   Nejlepší přítel tomu říkával vystoupit z bubliny, nebo zbořit zeď. (Podařilo se mu to). Nemůžu říct, že bych mu to nepřála, ale na druhou stranu, taky nemůžu říct, že bych aspoň maličko nežárlila.

   Nejspíš už nemám psychicky ani vzhledově na to, abych hledala chlapa, byť by to byl jen kamarád. Dá se na těch všech soc.sítích najít aspoň jedna paní, která by občas někam zašla nebo jela o víkendu na výlet? Vím, existují takové skupiny, jenomže představa, že přijdu někam, kde je "hafo" lidí, tak na to fakt nemám. Prostě jsem skutečně asociální, jak o mně vždy tvrdily moje děti. 

 

Ne, nic se nezměnilo a samo nezmění...dcera má nejspíš pravdu, že jsem stále negativní, pro ni přímo toxická a nemám se divit, že se mnou nikdo nechce trávit svůj čas. No, vlastně se tomu nedivím. Odjakživa vím, že je to ve mně (vsugerovala jsem si, už kdysi v pubertě, že problém je v tom, jak vypadám a jak jsem tlustá). Co si budem nalhávat, s tloušťkou také neumím nic udělat (no tak dobře, umím, ale jen na krátko, jen do té doby, než začnu tu prázdnotu v sobě zaplacávat zmrzlinou. Jo, ty plastové dózy od zmrzliny by mohly vyprávět!).

Nikdy, ani jako dítě, ani jako puberťačka jsem nebyla nijak zvlášť veselá a ani optimistická, prostě to mám někde nejspíš zakódováno v genech. Přemýšlet o tom, jestli je to rodinná linie a nebo málo lásky v dětství stejně nepomůže...

Někdy mám pocit, že ty špatné věci snad přivolávám, ale nejspíš to bude taky tím negativním rozpoložením, že co se může pokazit nebo zkomplikovat, to se taky zaručeně pokazí a zkomplikuje.

   Záda pobolívají dál, v práci šílím z toho, že pořád musím někomu říkat o pomoc, dvě kolegyně jsou na dlouhodobé pracovní neschopnosti (obě potřebuji pro svou práci, takže komplikace se dají čekat...)

   Jsem unavená, unavená, unavená, vstanu z postele (třeba jsem v noci i spala), ale ta únava je tady pořád, nutím se úplně do všeho. Ve skutečnosti zvládám jenom to, co musím udělat v práci, ale o tom, jak to vypadá u mě doma je škoda se šířit. No, občas vyperu, vyžehlím, utřu prach, vyluxuju a zaliju kytky, ale nějaký hloubkový úklid, to "jde" fakt mimo mě. Na to neumím najít kapacitu. A nejspíš, abych byla upřímná, ji ani nehledám.

   Konečně jsem, po měsící, viděla vnoučka. (Možná, že kdyby dceru neodvezla sanitka do nemocnice, nevím, zda kolaps z vedra nebo z vyčerpání, tak jsem se jí, ve strachu o ni, neozvala a všechno by se ještě prodloužilo).

Maličký na mě hleděl hodně nedůvěřivě a nechtěl se pustit maminky. Naštěstí jsem měla s sebou puzzle, které jsem dostala po dětech jedné kolegyně a ty ho zaujaly. Takže jsem si s ním užila opravdu pěkné odpoledne, hráli jsme si, ukazovali v knížkách, domáhal se říkanky "O vlkovi", ale vzhledem k tomu, že některé, pro něj nepopulární věci, dělat opravdu nechce, musela jsem ho zvedat a přenášet. (No, záda dávala o sobě vědět). To jsem také řekla dceři, když se ptala. Výsledek byl, že si na příští týden, kdy mělo být hlídání i přes noc, našla za mě náhradu. Nechci a ani už nedokážu její rozhodnutí nějak vyvracet.

Skoro jsme spolu nemluvily, natož, abychom se objaly. Připadala jsem si jako najatá chůva, která s nimi nemá nic společného. (S vnoučkem samozřejmě ne). Vždycky jsem si přála mít rodinu,která se vídá ve volném čase, kam patří vnoučátka, mladí i prarodiče, možná o to víc, že jsem se společně se svými rodiči a dětmi nemohla vídat tak často, jak bych chtěla. Dnešní mladí to mají nastaveno úplně jinak, jako by se všechny vazby úplně přetrhaly...Netvrdím, že to není i moje vina, ale nějak nedokážu být taková, jakou by mě dcera chtěla. (Karma je zdarma, bývaly doby, kdy jsem si horoucně přála předělat svoji mamku...)

   ............................................................................................................

Nejlepšímu příteli "odešel" kocourek, může aspoň děkovat "nahoru", že se netrápil, usnul a už se neprobudil. Když si vzpomenu, jak zubožená byla Královna, než jsem se odhodlala o ni přijít... Chtěla jsem mu aspoň trochu "pomoct", byť třeba na dálku, ale už má někoho, s kým může být fyzicky, takže mou pomoc nepotřeboval. Musím si zvyknout, že po těch všech letech, kdy jsme jeden o druhém věděli skoro úplně všechno je to teď jinak. Napsal mi hodně upřímné psaní a já mu, hodně upřímně, odpověděla. Kdoví, jestli ještě přijde nějaká jeho odpověď?

   Vybičovala jsem se k namalování posledního kusu hedvábí, který mi ležel doma víc jak pět let. Přiznám se, že mi to vážně skoro vůbec nešlo, ale namalovat jsem ho chtěla, protože ta kolegyňka si zaslouží 100x větší podporu, než je neuměle namalovaný šátek s růžovými kytičkami.

   Samé negativní zprávy - války, globální oteplování, růst konzumní společnosti, posouvání důchodového věku, nedá se před tím utéct. Zaháním to čtením, což je útěk z reality a zmrzlinou (do zrcadla se na sebe už fakt nechci ani dívat!).  A když se, náhodou ozve zazvonění telefonu, tak je to můj nadřízený a chrlí na mě další a další úkoly, které musím zvládnout. Nemusím, sakra! Jak se vyskakuje z toho pitomého křeččího kolotoče???

"Zavolej zase, když ti bude smutno", řekl můj Ex, s kterým se, ale bohužel, nedá mluvit úplně tak, jako před mrtvicí. To jsem to dopracovala...někdy se ptám sama sebe, co jsem, kruci, v těch minulých životech (jestli nějaké existují?) tak hrozného udělala???

 

Fakt nemám ráda léto a to letošní obzvlášť. No, možná by to mělo mít trochu jiné znění a třeba za to léto ani nemůže. Především nejspíš nemám ráda sama sebe a od toho se to všechno odvíjí. Ono se říká, že zdraví je hlavně v hlavě. Ptám se sama sebe, jestli by mi pomohla Celostní medicína, Čínská medicína nebo prostě něco jiného, než klasika? Měla bych někde začít, protože do práce budu muset a vím, že mi ještě zdaleka není dobře. A cpát do sebe prášky proti bolesti taky není řešení. Jenomže kde začít? Prostě nevím! Připadá mi to jako hodně moc začmodrchané klubíčko, u kterého se nedá najít začátek. (Nikdy jsem neuměla rozmotávat zašmodrchaná klubíčka).

   Co mám udělat? Kam mám jít? Mohl by mi někdo pomoct? Kdo? A jak se říká o pomoc? Mezilidské vztahy mi připadají 1000x těžší než ten nejsložitější pracovní úkol. Nikdy jsem nevěděla, jak navazovat kontakty, jak je udržovat. Jestli se lidem, které v průběhu života poznám ozývat nebo neozývat...?Jak často se jim ozývat? Jak docílit toho, aby se se mnou ti lidé chtěli stýkat? 

   Bojím se vystoupit z komfortní zóny a neumím si najít ani kamarádku, s kterou bych občas zašla na kafe nebo jela na nějaký výlet. Sakra, je jasné, že ten problém není v těch druhých, ale ve mě.

   Měla bych něco udělat, něco změnit. Jenomže nevím kde začít a jak?

 

...tak nějak mi došla síla něco řešit, něco zvládat, většinu času tady ležím s bolavými zády a myslím na věci, které se staly. Proč se staly, to nevím a možná ani vědět nechci, člověk může bojovat a nebo se nechat unášet proudem. Bojovat jsem nikdy neuměla...

   ...před 14-ti dny na Moravě, co to vlastně bylo? Se sestřenkou jsme pozdě večer po příjezdu dávaly aspoň trochu dohromady kuchyň (tedy, hlavně ona, protože ji uklidňuje organizování a úklid, bohužel, mě právě tyhle věci způsobují stres), nalily jsme si víno, protože jsou chvíle, kdy to bez něj fakt nejde a najednou jsme obě uviděly něco zvláštního (venku lilo) - nad jednou ze skříněk v jídelně, která stojí u okna a visí nad ní lampička, se objevily dva jasně modré záblesky,jako by rotovaly, právě v blízkosti lampičky. Chvíli jsem na to nechápavě zírala, jestli to vidím jenom já a nebo, jestli už nemám halucinace, když se ozvala sestřenka: "Co to bylo, viděla jsi to?" "Viděla". Zdála se dost vyděšená, já trochu taky, i když vím, že se občas ději nevysvětlitelné věci. Každopádně jsem se snažila najít logické vysvětlení, lampička byla prokazatelně vypnutá ze zásuvky, na skříňce nebylo nic, od čeho se může odrazit světlo. Stejně tak jako já, i když já k tomu potřebovala židli, vzal všechny věci ze skříňky do ruky sestřenčin manžel, také zkontroloval, zda je lampička bez přívodu proudu. Sestřenka měla očividný strach, nakonec jsme usoudili, že okolo muselo projet auto, neslyšeli jsme ho kvůli dešti a světla se odrazila v kovové části držáku lampy...určitě to tak nějak bylo. A nebo ne? Ta barva mi vážně nepřipadala jako odraz světla a hlavně, může se od tmavě zbarveného kovu něco takhle odrazit? Nic jiného, od čeho by se mohlo odrazit světlo na skříňce nebylo...už párkrát se mi na chalupě stalo něco, co jsem si neuměla rozumem vysvětlit. A sestřence taky, i když jsme se jí pokaždé snažili uklidnit něčím logickým. (Musím nahoru na půdu pověsit sušenou šalvěj, jen nevím, jestli ji ještě letos budu moct sklidit). Ten den jsem byla po dlouhé době "za synem" a "je" tady můj milovaný táta...tak nevím, jedno vím určitě, že se není čeho bát.

...druhý den jsme šly se ségrou zapálit na kopec svíčku, její starší vnučka chtěla jít s námi. "Proč tady je to světýlko?", ptala se, po krkolomném výstupu, na který měla jen gumové nazouváky. Společně ze ségrou jsme vysvětlovaly, že proto, aby ho pradědeček, který je nahoře, na některé hvězdičce, viděl a věděl, že na něho vzpomínáme...

...stromeček, který jsme zasadili jako vzpomínku na syna krásně roste a sestřenka o jeho okolí pečuje, nikdy tam nezapomene, když je na chalupě, zapálit svíčku. Já samozřejmě také, šly jsme se ségrou i k němu a malá s námi. "A proč je tady to světýlko?". "To je pro strejdu J...u", odpověděla ségra. "A kde je?" ptá se malá. Ségra nikdy, nikdy neřekne, že není, vytvořila takovou hezkou "pohádku", že žije v Mexiku. "Je hrozně moc daleko", říkáme obě. "A přijede za námi?", ptá se A...a. Nesmím brečet, přikazuju si, zatímco malé vysvětlujeme, že to nejde, že prostě přijet nemůže. "A on nás nemá rád, že za námi nepřijede?", vyptává se malá dále. Kde najít odpověd na tohle??? Kdyby nás měl rád, tak by ...tak by to neudělal...?! "Víš, to světýlko je tady proto, že kdyby letěl v letadle, tak ho uvidí a bude vědět, že na něj myslíme", jiná odpověď mě nenapadla.

   

 

...když si člověk něco přeje, tak...tak se mu to občas i vyplní. Vůbec bych si, po tom neslavném návratu z chalupy, ani ve snu nepředstavovala, že se zase, po letech, svezu na motorce. Nejvíc jsem se bála, abych na tu motorku ještě vůbec uměla vylézt, ale podařilo se. A bylo to úžasné, úžasné, úžasné a adrenalinové. Jako fakt hodně. Když přímo před námi vyletěla z lesa sova, tak jsem vykřikla, ale zase ne nějak moc. Ten kluk (no, už to úplně kluk není) to naprosto chladnokrevně zvládnul a vyhnul se jí. Sama se bojím spousty věcí, ale když všechno můžu nechat na někom jiném, tak je to ohromná úleva. Na motorce s tím "klukem" se nebojím, ať jede seberychleji, vlastně ani nevím proč mu věřím. Možná proto, jak moc má naježděno.

   Pomalu vyhasínaly červánky, voněla pole a louky, třpytila se řeka a posléze i přehrada, vycházel obrovský načervenalý měsíc a bylo neskutečné teplo. Jela bych tak pořád dál...a byla jsem za to vděčná, opravdu moc.

   ......................................................................................................................

   Vždycky jsem četla a slýchávala, že snachy matkám odcizily syny, to se mi nikdy nestalo. A taky jsem vždycky slýchávala a četla, že dcera "zůstane" mámina. Nezůstala, ač jsme k sobě v dřívějších dobách měly hodně blízko, ač jsem s ní trávila mnohem víc času než se synem (v dospělosti), ač jsem jí, byť třeba nevědomky, v dětství nadržovala, prostě nezůstala. Nejdůležitější (a možná to tak má být) jsou pro ni názory jejího partnera a jeho rodiny. Jsou věci, s kterými se dokážu smířit a věci,které mě neskutečně bolí.

    Jsou věci, které bolí, ač se nestaly přímo mě. Dnes jsem se dověděla, že tento týden zemřela maličká T...na neteřinka. Bože, proč se něco takového děje...

 

 

Nevím, jestli je to problémy se štítnou žlázou nebo něčím jiným, ale cítím se fakt blbě a ještě blběji. Probouzím se úplně bez energie, i když v noci třeba spím, do všeho se musím nutit a bez sladkého (zmrzliny) nejsem schopna vůbec fungovat. Mám vztek sama na sebe.

   Na nic se netěším a nedokážu věřit, že může být ještě někdy něco jinak.

 

Fungovat mi moc nejde, prostě nejde...když si na 1.máje dcery muž odvezl vnoučka (kterého jsem celý den hlídala), měla jsem pocit, že nic nemá smysl. Navíc se mě chytla nějaká šílená viróza, takže rýma, bolest v krku, kašel a zvýšená teplota. A absolutní nechuť do čehokoliv. Prostě jsem si vzala dovolenou (no, já vím, škoda jí) a cucala nějaké tablety, polykala paralen, smrkala a ležela a ležela a ležela. A taky četla, jednu knížku za druhou, knížky, které už jsem měla mnohokrát přečtené, knížky o ztrátách, o vraždách, o sebevraždách, jako bych tím čtením chtěla ze sebe vytěsnit všechny pocity (kéž by to šlo...)

   A nenapsala jsem Nejlepšímu příteli, aby nejezdil, protože jsem si říkala, že to přece nějak dopadne a taky je fakt, že úplně zle mi ještě nebylo. /Ovšem, dost se to v průběhu jeho návštěvy zhoršilo/, Největší radost mi udělal autíčkem, které přivezl pro vnoučka :-). Bylo fajn s ním diskutovat (pokud jsem tedy zrovna nesmrkala nebo nekašlala), dívat se na filmy, které měl stažené v noťasu a poslouchat písničky. Přes den si udělal program, protože já se na žádné výlety ani na courání Prahou fakt necítila. Jo, bylo i fajn, když mě držel za ruku, ale... To ALE je podstatné, já už prostě neumím s nikým být a už vůbec ne tak, jak by si představoval. Mám ho ráda, strašně moc, ale jako člověka, což pro chlapa fakt nejspíš, jak jsem pochopila, není jedno a totéž. Prostě to jinak neumím. Mám lhát? Mám se přetvařovat? A už vůbec jsem se necítila na to, aby mě odvezl na chalupu, kde bylo potřeba posekat trávu a poklidit barák. (Nemůžete přece chtít po někom, s kým vážně dokážete být jen kamarádka, aby za vás sekal trávu, zatímco vy budete ležet 400 km od "domova" ve svém milovaném prostředí). Stejně tak jako jsem nedokázala poprosit, aby mi pověsil obraz, přivezl hlínu na přesazení kytek a zkusil opravit skříň. Prostě to neumím a nejspíš nikdy umět nebudu, A kdo ví, jestli jsem to vůbec někdy uměla...

   Jediná věc, o kterou dokážu prosit a poprosila jsem, ale marně, venku lilo jako z konve a ani výhled nebyl o mnoho lepší. To, co jsem opravdu, opravdu chtěla, aby mě vzal "za synem". Nevzal a odjel...

   Sekat na chalupu nakonec jela ségra se svým mužem, protože sekat se přece musí a mamka si to přála. A já zůstala ležet a už jsem ani nevěděla, jestli je mi blbě z virózy a nebo z beznaděje, z toho, že se mi nechce vůbec nic dělat, na nic se těšit, že do sebe láduju ty pastilky proti bolení v krku, litry různých čajů a s bídou si skočím koupit něco k jídlu (a pořád odsouvám začátek diety).

Ne, fakt neudělám žádnou blbost, to můžu svatosvatě slíbit, ale nejspíš neudělám ani nic chytrého...

 

"Nikdy to nepřebolí, nikdy se nezapomene", jen se s tím člověk musí naučit žít. Tohle je velikánská pravda. Čím dál tím víc oceňuji svoji paní psycholožku, pomocí které se prokousávám různými věcmi, které mě v životě potkaly a nejsou to jenom ztráty...

Snažím se fungovat, i když mám v posledních dnech pocit, že nemám pro koho (přece jen jsem byla zvyklá každé ráno obstarat Královnu a pak se k ní odpoledne nebo večer vracet).

   Zafungovala jsem aspoň pro Ex a jeho bráchu, kterým jsem o víkendu opět jela trochu uklidit. Pravda, vyhazovat z lednice a mrazáku věci, které nikdo nevytřídil od smrti babičky tchyně před (dvěma lety) bylo dost prapodivné, ale co by člověk taky chtěl od chlapů, že. Po pravdě, myslím, že jim moje příkazy co mají a nemají dělat a co mají nebo nemají jíst dost lezly na nervy a pochybuju, že se na papír, kde jsem jim sepsala úkoly, vůbec podívají, ale udělala jsem všechno, co jsem mohla.

   V okamžiku, kdy jsem přicházela k baráku jsem uviděla na vedlejším chodníku holku, neuvěřitelně se podobala T...ce, v kočáčku vezla dítě a druhé šlo vedle ní. Tak nějak v duchu jsem si řekla, že kdyby byl život fér, tak by to byla ona, ty dětičky by byla moje vnoučata a někde doma by na ně čekal můj syn...jenomže život fér není...

Po úklidu jsme šli s Ex do parku k zámku, už kvetla spousta stromů a já si najednou vzpomněla, jak jsme kdysi, dávno, dávno, možná ještě před svatbou nebo krátce po svatbě byli tam v parku, V Domě dětí, na nějakém koncertě nějakého písničkáře. Věděla jsem, že to byl folkař, že zpíval s ostravským dialektem, ale zaboha jsem si nemohla vzpomenout na jeho jméno. A ejhle, Ex, který si nepamatuje, co měl kdy k obědu a žádné heslo k netovým účtům ze sebe okamžitě vysypal jméno i příjmení toho písničkáře. Šli jme okolo hřiště, které tu kdysi nebylo, jen pískoviště, kam jsme chodily s babičkou tchyni a s dětmi. (Ex si na to vzpomněl taky, ale nikdy nevysloví synovo jméno), Vždycky mi pomáhalo, když jsem s ním mohla o synovi mluvit, ten pocit, že někomu chybí stejně moc jako mně...ne, život není fér...

   Snažila jsem se oba chlapy přesvědčit, aby si pořídili kočičku, kterou bych jezdila navštěvovat, mají dva balkóny a jsou pořád doma, Jenomže o tom nechtějí ani slyšet. Škoda :-(. (Viděli jsme na procházce s Ex v parku nejméně šest kočiček, ale ani to ho neobměkčilo).

   Druhý den jsem se sešla s T...kou, v květinářství, kde jsem jí kupovala kytičku zrovna nějaký Ukrajinec kupoval pro svou ženu 31 růží...Kdo ví, jaké by bylo dosta takovou kytku??? Šly jsme parkem, kde jsme dřív chodívaly s Nejkámoškou a měly jsme štěstí, protože hned, jak jsme dorazily do restaurace, začal prudký liják. T...ka mě pozvala na oběd a pak k sobě domů, kde jsem si pohladila králička (toho, co měli ještě se synem), ten druhý se pohladit nenechá. Vyměnily jsme si narozeninové dárečky a povídaly si. Přiznám se, že jsem byla pyšná, když mi ukázala fotku baráku, ve kterém pracuje a nabídla luxusní čokoládové bonbóny, co dostaly ženy u nich ve firmě k MDŽ. Pyšná na to, kam se dostala holka z malého města, stejně tak pyšná jsem na dceru. Obě se vypracovaly, něco dokázaly. Kéž by je viděl syn a věděl...

Dověděla jsem se, že se bude ženit další synův kamarád (poslední svobodný z jejich čtveřice). Bude se ženit na Skautské základně, kam jako děti jezdili na tábory a pak také s malými Skautíky. Kdyby byl život fér, tak by se té plánované svatby syn zúčastnil, ať už jako poslední svobodný a nebo už ženatý...

...vím, že to tak je a musím s tím žít, že vnouček tráví mnohem víc času s druhou babičkou a dědou, paní psycholožka mi vysvětluje, že to tak prostě je, že je to pro mladé ta jednodušší volba.

Vím že je oni jsou soběstačná dvojice, já sama a ještě nepojízdná, což se v dnešní době = neschopná. Ovšem, když vidím na fotkách, jak je maličký spokojený, tak si říkám, že jeho spokojenost a radost je i moje. 

   Taky mě překvapí a potěší, když mi sama od sebe zavolá mamka, i když je zrovna u ségry a jsem za to ráda, víc než ráda, protože život je krátký a každý hezký okamžik má obrovskou cenu

 

Poprvé po dlouhých letech jsem úplně, ale úplně sama. U dveří už mě nikdo nebude vítat, nikdo si mi nebude lehat na klávesnici a na stránky rozečtené knížky...Nikdo do mě nebude strkat hlavičkou a dožadovat se pohlazení.

Moje milovaná Královna už je pryč, snad někde daleko, až za duhou...Bohužel, se její nemoc "potkala" s dlouhodobějším  výpadkem účinného léku, navíc nebyla zrovna trpělivá a aplikace náhradních léků by byla pro ni (a z toho důvodu i pro mě) utrpením. Po novém roce se začal její stav skokově zhoršovat a únor už byl ve znamení většího a většího trápení. 

   Tolik jsem si přála, aby ještě zažila zelenou trávu (když se jí podaří utéct z okna), sluneční paprsky, které by jí, ležící za oknem, ohřívaly kožíšek, tolik jsem chtěla, abychom se spolu (v mém důchodu) odstěhovaly na chalupu, kde by měla zahradu, ptáky, keře a stromy, po kterých by mohla šplhat.

   Moc jsem chtěla, aby se s ní ještě mohla rozloučit T..ka, která ji vždycky měla ráda a třeba také Ex, kterého si v posledních dvou letech oblíbila. Jenomže chtít nestačí.

   Ještě ve čtvrtek mi ležela při sledování TV na klíně...v duchu jsem slibovala jí i sobě, že ještě víkend, celý víkend budeme spolu, celé dny a ne, jako když v týdnu chodím z práce často až večer. Jenomže včerejší večer byl zoufalý a ani jedna z nás neměla sílu "držet" to ještě další dva dny...

   Moc a moc děkuji dceři, která přijela, ač ještě není zdravotně v pořádku, jejímu muži, který, též ještě dost nastydlý, se postaral o vnoučka, milé paní veterinářce, která přišla už mimo svou pracovní dobu a chovala se ke kočičce opravdu citlivě...

Děkuji také pánovi v místě posledního rozloučení se zvířátky, kam jsme ji s dcerou odvezly. T...ce, která mě včera večer, když už bylo rozhodnuto, podpořila po telefonu a všem těm, kteří mě dnes, když už kočička nebyla, podpořili na dálku po síti.

   Sedím tady v tom prázdnu, které po ní zbylo a nejraději bych zajela někam do útulku a vzala si dalšího chlupatého kamaráda nebo kamarádku. Jenomže "moje doma" je pořád jen pronájem, závislý na blahovůli majitelů a moje práce a návštěvy Moravy se s péčí o zvířátko moc neslučují. (Tehdy, když k nám Královna přišla, vlastně byla přivezena z Moravy, jsme byli na to zrzavé štěstíčko čtyři...)

   Tolik, tolik blízkých už jsem nějakým způsobem ztratila...a s Královnou jako by opět ubylo kus vzpomínek na syna...

   "Kočičko moje, snad je Ti tam někde, v tom lepším světě dobře a hlavně, už Tě nic nebolí". Skoro třináct let jsi byla věrná parťačka, nejdříve pro nás všechny, potom pro dceru, pak pro mě s dcerou společně a nakonec jsme to spolu "táhly" samy. Děkuji Ti za všechen ten společně strávený čas

 

Otevřela jsem dnes FB a "vyskočil" na mě příběh bývalé nejkámošky - úžasná dovolená v exotice, modré moře, bílé pláže atd. Budiž jí přáno, v duchu jsem si řekla, že mě by teď úplně stačila aspoň vůbec nějaká kamarádka, která by se mnou jela třeba byť jen do Šárky.

   Jo, lajky na FB, za dnešní den bych nejspíš nedostala ani jediný, protože, tohle fakt nevymyslíš: Likviduju "nehody" nemocné Královny a vyrážím na oblíbenou exkurzi MHD :-(. V hrůzobytě na M....ku se nenachází jen můj Ex, kterého přivezla před chvílí sanitka z LDN, ale navíc i jeden z Ex švagrů, který je ležák. Nevím, kterou moudrou hlavu napadlo, že ho odvezou jeho bráchovi (druhému Ex švagrovi) do trvalého bydliště, když je nechodící a byt k tomu není nijak přizpůsobený, takže leží, nezvládne se sám ani posadit a neustále úkoluje svého bráchu, který je po operaci ramene a má funkční jen jednu ruku.

   A tak pobíhám po městě a matně si snažím vzpomenout, kde najdu lékárnu, ve které nedokážu odpovědět na dotaz, zda budou nabízené senior pleny dostatečně velké. Z toho by se člověk pos...l (aspoň bych měla do čeho). Po příchodu do hrůzobytu mě to napadne znova. Proč asi jsem jim přivezla z Prahy oběd, když si pánové objednali bramborový salát a řízky...

   Ani tady to nekončí, kuchyň je plná věcí, které dcera přestěhovala z bytu Ex, jenomže tady se nikam nevejdou. Nedá mi to a fakt si naběhnu. Otevřu jámu pekelnou = špajzku! A pak už jen hodiny a hodiny vyhazuju, vyhazuju, vyhazuju, třídím, utírám a zase vyhazuju. Potraviny, u kterých je 10 i více let prošlá lhůta, zaprášené kuchyňské vybavení, které se používalo snad za 1.republiky a další a další děsy a běsy. Ex švagr č.1 se nabídl, že mi pomůže, no, trochu kecám, tak dobrá, nabídl se pod nátlakem. Ex si v klidu seděl před TV a tvářil se, že se ho to netýká. Sice nevím, co všechno může nebo nemůže dělat, ale podařilo se mi ho zaúkolovat. Pravda, z počátku měl problémy s rozlišováním pytlů, které jsem určila na papír, plasty, prošlé potraviny, sklenice a ostatní odpad, takže jsem jen uvítala, když nakonec oba odnášeli všechno, co bylo určeno k likvidaci, do kontéjneru.Třídila jsem si už raději sama. Oba se sice snažili vyhlašovat přestávky, lobbovali za vaření kávy apod. Ex švagr č.1 argumentoval nateklou rukou a Ex vyžadoval ohledy kvůli svému zdravotnímu stavu a navrhovali dokončení úklidu někdy v budoucnu. Ne! Zařekla jsem se, že špajzku "dotáhnu" do konce za každou cenu. Je fakt, že jsem se docela natrápila s jednou přízemní policí (nakonec mi s ní trochu pomohl Ex), dokoce jsem nezačala ječet, když mi místo Cifu přinesl odstraňovač vodního kamene (po tom, jak těžkou mrtvici prodělal, je zázrak, že si spletl jen druh úklidového prostředku a nepřinesl třeba kladivo. A taky, když jsem někde v zákpoutí špajzky objevila kojeneckou lahev po synovi, rozbrečela jsem se úplně nahlas. Jenomže Ex švagr č.1 byl zrovna někde pryč a Ex manžel má po té příhodě rozhozené vnímání, takže to nebral na vědomí, naopak, využil chvíle, kdy po něm nic nechci a "zašil" se před TV.

   Musel být na mě pohled, promáčela jsem si totiž, jak jsem klečela na mokré podlaze, kolena u 3/4 ťáků a Ex nebyl schopný vyznat se ve svém oblečení, které bylo ještě nevybalené, takže jsem z vrchu popadla jedny jeho trenýrky a dále uklízela v nich.

   Pomyšlení na to, kolik peněz jsme doslova vyházeli při pořizování luxusních potravin jako dárků pro babičku tchyni, jsem raději zatlačovala do pozadí. Byly toho doslova plné pytle.

   Po téhle čistce se do špajzky vešly nejen všechny potraviny a nádobí z bytu Ex, ale ještě tam zbyla spousta a spousta volného místa. (Na vyklizení všech úložných prostor v hrůzobytě bych potřebovala tak cca 3-4 zdatné pomocníky a minimálně 14 dní dovolené :-( ) To už fakt nedám...asi...

   Ke kávě jsem zabavila jednu celou hořkou čokoládu, která měla trvanlivost do poloviny letošního roku a po pravdě, kdybych nedržela "suchý únor", tak bych se neudržela a nejspíš bych načala nějaké to víno, kterých tam taky nebylo málo. Jasně, měla bych striktně počítat kalorie a držet dietu, ale vážně nejsem až taková masochistka.

   Tohle byl bezva volný den, který normálně věnuju sezení u psycholožky, volný den, kvůli kterému dělám na zkrácený úvazek,den, kdy nádherně svítilo slunce a člověk by se šel projít k soutoku. Koketovala jsem s myšlenkou sejít se s kamarádkou a bývalou kolegyní ze Spolany, ale ani to nevyšlo, pouze jsme si zavolaly.

   A pak už jsem jenom seděla v MHD, myslela na nemocného vnoučka, kterého už skoro 14 dní trápí kašel a teploty, na dceru, která je taky nemocná a vyšťavená z toho všeho, co od září ohledně tátovy nemoci řeší, třeštila mi hlava a tak nějak jsem věděla, že tohle vůbec nikoho nezajímá, protože ...protože trable druhých prostě nikoho nezajímají, každý má dost těch svých vlastních.

... a říkala jsem si, že bych napsala třeba jednomu alkoholikovi, jestli nemá trochu trávy, ale tak nějak vím, že bych mu nejspíš nestála ani za odpověď, stejně tak jako bych si nejspíš "naběhla" u některého z kamarádů (jestli teda vůbec ještě nějaké kamarády mám) zda-li mě chce ještě někdy vidět. Tak jsem se spokojila jen s tím zbytkem čokolády. 

   Jo, kdyby mi někdo vyprávěl, jak uklízí neskutečný bordel v bytě, kam se nastěhoval jeho Ex, který se na něj vykašlal kvůli o téměř 10 let mladší ženě (než já), tak tomu nebudu věřit a budu myslet, že tomu člověku vážně hrabe. 

   Jo a do toho mi napsala studentka, o tom,co plánuje, že by pod mým dozorem chtěla dělat v pondělí. Jako fakt jsi jí odpověděla zdvořila a nikam jsem ji "neposlala"...z posledních sil jsem vyhodnotila, že za ty moje dnešní nelajky nemůže.

 

... tak si říkám, jestli to někdy přejde, jestli to někdy bude míň bolet, jestli někdy budu mít pocit, že si zasloužím aspoň trochu něčeho hezkého. Často sama sobě říkám, že si přece nic zasložit nemůžu, když...jo, myslím na to dnes celý den a taky včera...

   Dnes je to přesně čtyři a půl roku co už nemám syna, vezmu hrnec na vývar a vím, že jsem jej dostala od něj a jeho T...ky k Vánocům, podívám se na odpadkový koš a... ten jsem zase dostala jindy, přemýšlím o tom, jak by teď vypadal, co by dělal a bolí to, prostě to bolí

   Řádí chřipky a chřipku má i celá dceřina rodina včetně maličkého. Můžu jim akorát tak odvézt uvařený vývar, ale pomazlit se s vnoučkem nemůžu. Hlavně, aby se co nejdříve všichni uzdravili.

   Počasí je prapodivné, většinou zataženo a depresivně leje. Včera jsem byla v práci skoro do šesti do večera, i když pravda, v práci aspoň vím, co mám dělat a kdyby nebylo dojíždění a některých spolupracovníků, tak by mi snad ani tolik nevadila. Jinak jsem absolutně nesociální a chovám se jako hrom do police, ani se nedivím, že nikdo nestojí o to se se mnou vídat. A asi ani nemumím někomu zavolat a nebo napsat: "Chceš se se mnou sejít?". Vím, že víc, než to, že neodpoví a nebo odmítne, se stát nemůže, ale nějak mi to vylézání z komfortní zóny nejde.

   Kolegyně v práci mi včera koupila zmrzlinu, takové milé gesto, jenomže držím bezzmrzlinový a bezalkoholový měsíc a v žádném případě to nechci porušit. 

   Vůbec jsem nevěděla, že se 7.únoru, kterým začíná Valentýnský týden, říká "Rose day", pro mě to vždy byl den, kdy má svátek Verunka (a Verunka je jméno, které už mnoho let mám spojeno s jednou nádhernou bytostí) a taky den, kdy mají narozeniny dvojčata od jedné milé bývalé kolegyně. Chtěla jsem si růžičku koupit, ale venku tak lilo, že mě to úplně odradilo a místo do květinářství jsem pospíchala domů ke Královně a teplému čaji. 

   Jo, kdyby mi tak někdo dal aspoň jediné poupátko...(mamce jsem nechala poslat k svátku krabičku žlutých růží, tak snad měla radost).

   A zdálo se mi, po dlouhé době o tátovi, zdá se mi o něm vždycky, když už nevím kudy kam. Tentokrát se ve snu vrátil z nemocnice (ve skutečnosti se z ní nevrátil...), nikdo se nedivil, že mezi tím uběhla tak strašně dlouhá doba, byla jsem v tom snu už v nynějším věku, dcera měla chlapečka, všichni jsme stáli a táta nás ve dveřích jednoho po druhém objímal. Přišla jsem na řadu a držel mě v náručí nekonečně dlouho, až mamka, ségra nebo dcera začaly brblat...to jeho objetí byla taková úleva, tolik toho ze mě spadlo...až bylo škoda se z toho snu probudit!

   Dnes jsem brečela u paní psycholožky, ale taky to byla úleva, že si konečně nemusím hrát na tu silnou, která všechno zvládne a vydrží.

   (Tenhle týden jsme volaly se sestřenkou J. normálně mě "dostala", když řekla, že by už nezvládla sama cestu do Prahy. Přece to byla ona, která vymýšlela v mládí všechny akce - stopy, čundry, cesty na zábavy, ona byla ta zábavná a krásná (krásná je pořád). A najednou řekne tohle. Jak mi vysvětlila p.psycholožka, člověk v páru mnohem víc spoléhá na druhého a složitější věci přehraje na druhou polovinu hřiště, takže tohle se normálně stává.) Ale i tak si sama sobě vyčítám, že se neumím "pochlapit" a nezajdu sama do divadla nebo nejedu sama k moři. Chtěla bych to dokázat, ale to je právě ten výstup z komfortní zóny...

   Jsem moc ráda, že si stále píšeme s bývalou spolužačkou z Liberce :-)

   Člověk by neměl být negativní a neměl by se litovat, začnu teda tím, že mi rozkvetla orchidej, že se v práci občas něco povede, že mi paní domácí prodloužila smlouvu, za což děkuji, ale určitě to nepotěšilo moji sestru a ani pana doktora (pracovního), kteří by pro mě chtěli větší jistotu (což by byl podnikový byt). No, ten by mi, prý, přidělili, kdybych sama žádost nezrušila :-(. V tu chvíli jsem to tak cítila a navíc, při pohledu na Královnu si absolutně nedokážu představit, že bych ji vystavila nějakému stresu ( a to by stěhování 100% bylo). Vždyť teď si ani nedovedu představit, že bych odjela na Moravu a jet tam vážně potřebuju, protože jsem mamku neviděla už od konce září :-(...

   Každé odpoledne jsem vděčná za to, když ji najdu sedět na škrabadle a čekat na mě, už jenom pospává a občas něco málo sežere. Je hrozně těžké si představit, že jí bude zle, bude tady sama a já daleko od ní. Nějak jsem si to spojila s tím, jak daleko jsem byla od babičky, od taťky a taky od syna, když jim bylo zle a "odcházeli"... vím, je to jenom kočka, ale prožily jsme spolu kus života a nikoho jiného než mě nemá. Ani dcera, ani T...ka by neměly čas za ní zajet a chvíli s ní pobýt. Sice docela snáší i Ex, ale to už bych se strachovala nejen o ni, ale i o něj, protože nikdo neví, co se bude dít, až ho pustí z nemocnice.

   Další důvod ke starostem, byt v M---ce jsme s dcerou uvedly do relativně přijatelného stavu (ani se mi nechce popisovat, jak to tam vypadalo), pocit z toho, jak jsem všude narážela na synovy fotografie byl hodně bolestivý, ale snažím se to chápat, protože vím, jak moc ho měla babička tchyně ráda a Ex švagr také. Jak to bude Ex spolu se svým bráchou zvládat, to netuším a myslím, že netuší nikdo. Bláhově jsem si, ještě v polovině loňského roku říkala, jak spolu v pohodě vycházíme, jak velká pomoc je, že se, díky jemu, dostanu častěji na chalupu a pak se stalo to, co se stalo...

   Přemýšlím o tom, kam se vytratili všichni lidé z mého života, proč nemám s kým jít do kina nebo do divadla? Nějak už nemám sílu pořád někoho kontaktovat první. Kolikrát si říkám, že mě vlastně potřebujou jenom v práci...a to vážně není moc veselé zjištění. Nejspíš o mou společnost není co stát

   Dcera má svou rodinu a svůj život, respektuji to a užívám si každou chvíli, kdy ji můžu vidět a taky vnoučka. Jeho pacičky okolo krku a posledně dokonce pusinka na rozloučenou, to je to nejkrásnější na světě. Každý den děkuji "nahoru" za to, že mohu být babičkou. Za nic bych to nevyměnila a většinou mám pocit, že můj život má smysl jen ve chvílích, kdy jsem s vnoučkem a s dcerou

 

Mám ráda zimní svítání, kdy venku mrzne, leží sněhový poprašek (v Praze se na víc nezmůžeme), obloha se pomaličku začíná modrat a teplý čaj to všechno ještě umocňuje. Říkám si, že tohle je přesně ta pravá podstata všeho, kdy je cosi vyššího nade mnou a já v souladu sama se sebou. Jo a taky Královna, možná bych s ní měla běhat po vyšetřeních, snažit se do ní nacpat nějaké léky a ... prostě to nedělám, Dávám jí jen to, co sama chce, víc po ní uklízím a jsem s tím smířená a většinu času kdy jsem doma ji nechávám ve své těsné blízkosti...

... sama sebe se ptám, jak moc jsem byla v životě sama sebou? A odpověd znám víc než dobře, pořád jsem se snažila nacpat se do "nějaké škatulky", vyhovět něčí představě, dělat to, co je normální. Tak nás to učili a v tom jsem vyrostla. V mém dětství a mládí se nehrálo na bezpodmínečnou lásku, lásku si člověk musel zasloužit...nejspíš tak, že se snažil přizpůsobit představám toho, od koho tu lásku chtěl. A lásku chceme přece všichni. Bylo to takové to: "...když se budu dobře učit, když budu doma pomáhat, když budu souhlasit s názory okolí..." A v pozdějším věku třeba i "...když budu souhlasit se sexem..." Kolikrát se ve mně všechno vzpíralo, kolikrát jsem si myslela úplně něco jiného, než jsem dělala...nespočítala bych situace, kdy jsem jen chtěla být v něčí blízkosti a sex jsem doslova přetrpěla se zaťatými zuby a falešnými vzdechy jen proto, abych "dostala" tu blízkost.

...ještě pořád mě bolí, jak se z mého života postupně vytrácejí další a další lidé (a není to jenom proto, že už nejsou tady na Zemi), ale už jsem se přestala tak zoufale snažit, aby mě měli rádi, aby se se mnou chtěli vídat, abych pro ně byla taková, jakou si představují. Neumím už se napasovat do žádné pomyslné krabičky, prostě jsem přestala.

   Samota mezi spoustou lidí a že jich mám, těch cizích okolo sebe neskutečně mnoho, mě naučila dívat se někam dál, pochopit, že podstata věcí je jinde a cítím, že určitě není v nekonečném vyplňování nesmyslných výkazů pro EU, neustálém stresu, že jsem pozadu s prací a těmi hromadami zboží, na které většinou nemám peníze a vlastně ho vůbec nepotřebuji. Je to něco vyššího, co nás přesahuje, něco, co si v tom neustálem stresu a honbě za meteriálnem nepřipouštíme a bereme jako luxus něco takového vnímat.

   Život mnou (a možná i jinými) postrkuje sem a tam, společnost (vláda) stále vymýšlí nová a nová pravidla,  jak nás začlenit do poslučného stáda.

   Kolikrát už jsem si v duchu řekla "zabalím to a odejdu na chalupu". A myslím, že bych se zaťatými zuby zvládla i topení v našem prehistorickém kotli a pěší cesty do vedlejší vesnice s batohem na zádech, abych si přinesla nákup. Jenomže ještě pořád mám někde "vypálenou" tu větu : "Co řeknou lidi!" A strach, že se za mě mamka a ségra budou stydět, když bych byla na pracáku. A nebudu si nic namalouvat, v naší vesnici se práce najít nedá, ani v jejím nejbližším okolí a představa, že si udělám řidičák je pro mě skutečně neskutečná, je to megablok, který pochází z nějaké pradávné doby. Prokletí, že si nedokážu věřit.

   Téměř celý život lavíruju mezi tím, co cítím, že chci a tím, co ode mě očekávají druzí. A vlastně se ani neptám, jestli mají právo to očekávat. Nejspíš každý z nás od někoho něco očekává...

A pokud někdy udělám opravdu jen to co chci nebo cítím, tak se do nekonečna ptám sama sebe, jestli jsem na to měla právo, zklamat něčí očekávání. (Třeba jako včera, když jsem se rozhodla, že nepojedu za Ex do LDN, protože jsem potřebovala jít na zimní procházku do lesoparku a aspoň jeden den si odpočinout od nenáviděné MHD).

   Jsem srab, protože neumím vystoupit ze systému tak, aby se to někoho nedotklo a někomu to neublížilo (mám na mysli své nejbližší). 

 

Na Tři krále - o skok dále. Nebo o krok? Roli to nehraje, venku je šedivo, deštivo, počasí jako dělané pro "depku". Sedí mi za krkem jako límec a neumím se jí bránit. Prostě došly síly...

Většinou tak začíná každý můj nový rok: "Ještě tohle, ještě tamto, ještě tohle musím a ještě bez toho to nepůjde", říkám si vždycky na sklonku toho starého a pak přijde tohle. Třeští mě hlava, mám zimnici a střídavě teplotu a nevím, jestli je to viróza nebo vyčerpání. Nejspíš od každého trocha. A tak ležím, nechci vidět lidi a poslouchat telefon, takže ho většinou vypnu.

   A zjišťuju, jak moc nesvobodná jsem, protože zřejmě patřím svému zaměstnavateli tělem i duší, protože bez peněz není svobody, jak se mi snaží vysvětlit můj "zeť". Ne, nemám sílu se s ním hádat, protože v téhle době a nejspíš v každé, by měl a má pravdu. Papíry, nebo dnes už ani ne ty papíry, ale cosi virtuálního, nás drží v šachu a pokud to nemáme, tak nemáme vlastně nic. A nebo je to jenom o tom překonat strach? Vymanit se z toho systému a přežívat někde svobodně, bez věčného musíš a nesmíš.

   Před svátky mi dcera řekla něco o mé dávné a bývalé Nejkámošce, jasně, vím, že závist je hnusná a většinou už ji vůči nikomu moc často necítím, ale teď...odešla z Prahy, odstěhovala se do krásného prostředí, společně s partnerem si pořídili dům s bazénem, který si vždycky přála. Jasně, je tady otázka, co z toho by si pořídila bez toho partnera...jsou ženy, které pochopily, že nejdřív si pořídí partnera a pak přijde na řadu plnění snů a pak ty pitomé naivky, kterým to přijde nefér a chtějí to dokázat samy. A těm zbudou tak akorát oči pro pláš, nadváha ze stresů a pocit, že se nikdy nedokážou vymanit ze začarovaného kruhu...

   Svět, ve kterém nehrají peníze hlavní roli neexistuje, "jdu" sama proti sobě, protože mě ubíjí to věčné musíš a nesmíš, vstávání podle nařízeného času, který kdosi určil, aniž by bral ohledy na původní biorytmy a střídání ročních období, množství lidí, které musím potkávat a odtržení od přírodní podstaty, ale neumím se sebrat a odejít, nevěřím si, že bych to zvládla, nevěřím si, že bych vydržela žít daleko od dcery a vnoučka. Nechám sebou osud orat a vláčet a nebráním se.

   Nevím ani co s Královnou, jestli se někde dožadovat pomoci pro ni, byť by to nebylo spojené s ničím příjemným a nebo jestli si užívat každého okamžiku s ní a nechat to na přírodě, která je moudrá a "ví". Já sama nevím...nevím vůbec nic

Nový rok, věděla jsem přesně, co udělat chci, byla jsem sama, jako už tolikrát a mohla jsem si dělat, co mě napadlo. A tak jsem šla nahoru, pořád najhoru do kopce, až k rozhledně na Hradišti.

   Na začátku cesty jsem potkala nějakého pána s chytrými hodinkami, po infarku, který si dal za cíl 2x týdně vylézt nahoru. Chvíli jsme si při chůzi povídali, ale po nějaké době řekl, že mi opravdu nestačí a tak jsem šla sama se sebou a se svými myšlenkami.

   A zase jsem stále tam někde, kde se nebe dotýká země, kde je jen příroda a někdy mám pocit, že i čas tady ubíhá úplně jinak. Klekla jsem si u borovice a pověsila na jednu větvičku zbylou "keltskou" náušnici, koupila jsem v Nižboru a jednu ztratila...a pak jsem se vydala k rozhledně, která tady neměla být a přece byla. Bylo 1.ledna a já se na ni chystala poprvé vylézt. Nahoře se smáli nějací turisté...stoupala jsem po dřevěném točitém schodišti a najednou, na jednom z trámů bylo uhlem napsáno zdrobnělé jméno, jméno, které nosil můj syn...to jméno je hodně časté a život je jedna velké náhoda. A nebo není?

   Vítr mi rozfoukal vlasy a viděla jsem celou vyvýšenou akropoli, okolí, krajinu, která byla v pradávnu úplně jiná a přece snad hodně stejná... a viděla jsem někde, chráněno keři, jakési zvláštní místo. Po sestupu jsem se tím křovím prodrala a zůstala stát u jakého oltáře Velké Matky (stála tam, na kamenech její keramická socha). V duchu jsem cítila, že je to Bohyně Země, napovídaly tomu všechny atributy. Připadala jsem si jako na nějakém posvátném místě, pod oblohou, v blízkosti velkého šípkového keře, zašeptala jsem své prosby o ochranu nejbližších a pomalu opuštěla Hradiště, kde už se to, s pokročilou hodinou, začalo hemžit turisty. Kráčela jsem po navýšeném valu a chvíli jako bych se ocitla v bezčasí, šla jsem, šla a vlastně chodila v kruhu, než jsem se opět dostala na značenou cestu. Už mnohokrát se mi tady při zpáteční cestě něco podobného stalo.

   Doma mě čekala smutná zpráva (rodina dceřina muže), ale život už je takový...veselý i smutný, bere i dává...

   "Veveřice", šel bych s tebou, kdybys dala vědět", jenomže já už dávno vědět nedávám...neumím být pořád sama, ale neumím ani být pořád s někým. Tady není na výběr, nejde to na polovic!

   Chtěla bych zůstat na Zbraslavi, kéž by se stal nějaký zázrak, který by mi bydlení tady zaručil!

 

 

 

 

 

2023

 

Zpravy z kuloárů: práce je stále až nad hlavu a i kdybych se rozkrájela na kousíčky, tak stihnout všechno je nemožné.

Začala jsem vyplňovat žádost o přidělení bytu, ale že by se mi do toho nějak zvlášť chtělo, to se fakt říct nedá

Nikdy, ale vážně už nikdy nebudu péct cukroví, které jsem nikdy nezkoušela. Místo datlových pusinek mám jakési nevzhledné gumové žížaly :-(, další novátorský druh čeká na zatuhnutí v lednici, jak dopadne si netroufám odhadnout

Úklid mi celkem přijde zbytečný, i když se stále snažím, Královna se neustále hrabe v kočkolitu (důsledek její nemoci) a chlupů je všude požehnaně, ale na druhou stranu, dělala bych to ráda stále, jen kdyby se mnou byla co nejdéle...(jsem vděčná za každý kousek toho, co je ochotna sežrat, za to, jak mi léží u TV na klíně a při meditacích na prsou). Zvažovala jsem sirup, který by jí mohl pomoci, že jí ho sice do tlamičky nevnutím, ale aspoň bych to zkusila dávat do žrádla, ALE - zmíněné léčivo má tolik vedlejších účinků, že nevím, jestli mám vůbec něco takového zkoušet. Navíc způsobuje nechutenství a zvracení, ona už tak nežere a zvrací i bez sirupu :-(

   V sobotu jsme byly s dcerou na krásném vánočním koncertě v kostele. "Rybovka" je úžasná a "Tichá noc" v setmělém kostele jen při světle svíček, vážně zážitek. Nejvíc, ale pro mě znamenalo, že jsme byly s dcerou spolu (už dlouho jsem nikde nebyla jen s ní). Před koncertem jsme se zastavily na Staromáku na naše tradiční trdlo na půl a svařák. (Ceny skutečně lidové nejsou). No, ale v tu chvíli to vůbec nevadilo.

   V pátek jsem se po půl roce konečně viděla s T...kou, pro změnu jsme byly na Míráku. Ještě předtím jsem zašla do kostela k Ludmile zapálit svíčku, mám tolik důvodů...

   Také T....ku jsem viděla ráda a chvíli po našem rozloučení mi poslala super zprávu.

   Úplně nejvíc super je vnouček, je to sluníčko, když přijdu, tak si skoro vždycky přinese botičky a říká "pá", jenomže většinou už je tma a nebo včera jsme šly "pá" jen s jeho maminkou. Vím, že to má dcera teď hodně náročné, po Novém roce chtějí Ex propustit z LDN, takže vyřizování, zařizování, stěhování...a vše je to na jejích bedrech. To by položilo silného chlapa a ne sotva padesátikilové děvčátko.

   Mám pocit, že žiju v permanentním stresu a hlavním slovem mého slovníku je "nestíhám". Práce, rychle k dceři za vnoučkem, aby ona mohla být jinde a zařizovat a hlavně, abych měla vůbec nějaký smysl života, rychle za Ex do LDN, aby tam nebyl pořád sám, rychle zavolat mamce, rychle nakoupit, rychle něco uklidit a pořád myslet na to, co ještě nemám: Větve, všechny dárky, doklizeno, zabaleno a hlavně, nemám JMELÍ (to, kdoví proč, pokládám za nejdůležitější) možná proto, že má být darované...a hlavně proto, že je kouzelné, protože Keltové...

   Mrzí mě, že jsme se před svátky, jak už je letitá tradice, nesešly s kamarádkami M. a J.prostě čas, čas, čas...uvidím, jak to půjde příští rok, až budu dělat na 80% úvazek. Pokud tedy nezahynu hladem :-D

   Ne, nezapomněla jsem na to, že tenhle týden by byly synovy narozeniny...ten den jsem se probudila o půl druhé ráno, nevím, snad proto, že se mi v tuhle dobu narodil. Myslela jsem na něj celý den, i když práce bylo nad hlavu a vím, že moje bolest nikoho nezajímá. A nikdy nepřebolí, ať si každý říká co chce. Nemohla jsem jet na místo, kde jsme ho "nechali" a to bolí hodně...

   Včera na koncertě jsem také vzpomínala, na to, že se narodil před Vánocemi (ostatně, stejně jako dcera), ale on se narodil předčasně, spousta lidí říkala, že chtěl vidět stromeček... :-). Narodil se a ..."vrátil se někam do nikam..."

   Chystá se poslední týden před Vánocemi a to je fakt výzva, jestli se podaří vše zvládnout a nebo...

 

Co udělat když nevíš co udělat?

Někde tady, asi už dřív a možná na jiném místě jsem psala, jak se paní domácí rozhodla prodat byt, ve kterém momentálně bydlím. Chápu ji, spousta věcí se v jejím životě změnila a hlavně, skončila jí fixace hypotéky. Naštěstí pro mě (a naneštěstí pro ni) doba teď prodejům nepřeje. A tak zatím bydlím, byť jen tak, na dobré slovo. A držím se toho bydlení zuby nehty. Ano, je to finančně přijatelné, ale to zdaleka není hlavní. Na Zbraslavi se cítím "schovaná" před lidmi, před ruchem velkého města. Pominu, že tady mám doktora, kadeřnici,knihovnu a veterinu v docházkové vzdálenosti, což my, kteří nemáme řidičák a auto, fakt potřebujeme, ale hlavně se tady cítím v bezpečí, prostě, že sem tak nějak patřím. Pod tu skálu, na které kdysi stálo významné Keltské oppidum, na místo, kde žila Eliška Přemyslovna, k milované řece.

   V pátek se v práci objevila nabídka podnikového bytu na Břevnově, ve stejném vchodě, kde jsem dříve bydlela. Nájem dražší, ale ne o moc, i když nikde ani zmínka o zálohách na energie, což by mohlo být kamenem úrazu. V první chvíli mě napadlo, že zažádám a pokud by to vyšlo, skončila by nejistota : "Co se stane, když paní domácí byt prodá?". Jenomže pak jsem o tom začala přemýšlet: Bojím se, že Královna už další stěhování nezvládne a bojím se i toho, že to nezvládnu ani já. Bojím se hodně. Představa, jak budu muset zase všechno zabalit, vytřídit, znovu kupovat věci, které jsem před třemi lety prodala, znovu řešit žaluzie, znovu dojíždět do práce s třemi přestupy, znovu se pohybovat v šíleném provozu u vjezdu do tunelu Blanka. Vážně nevěřím, že jsem to schopná zvládnout. Je pravda, že mi sestra nabídla pomoc, dokonce i její kolega z práce, ale já už si vážně nevěřím, nevěřím, že to dokážu. 

   Brečím a ptám se sama sebe, koho jiného, že? Jestli mám o ten byt zažádat a nebo nechat všechno osudu? Nejhorší ze všeho je, že když žije člověk sám, nikdo mu neporadí.

 

 

Nedávno jsem si říkala, že se skoro vůbec nesměju, ale na druhou stranu, záleží, z které strany se na to čověk dívá. V pátek mi půjčila kolegyně knížku "Aristokratka", řehtala jsem se od začátku až do konce a ono by se toho našlo...tak třeba s vnoučkem už nemůžeme hrát na velkou mouchu, protože zlomil plácačku, ale vymysleli jsme hru na velkého bizona :-D. Dám si na hlavu polštářek ve tvaru půlměsíčku, který představuje rohy a hodně dupu - vnouček se směje a honí bizona :-D. Pravda, dcera tvrdí, že se soused pod nimi určitě nesměje, ale co bych pro naše zlatíčko neudělala.

   U dalších zážitků se spíš směje okolí. Třeba kadeřnici se narodila dvojčátka, jasný důvod k radosti. Jenomže "nová" kadeřnice mi na přání, aby barva byla světlá nanesla na hlavu něco, co by jako světlé mohl označit snad jen barvoslepý a o sestřihu bych se též raději nezmiňovala. Pravda, za to, že mám opět hubu jak kopací balón, za to ta holčina fakt nemůže. Prostě to (všechno) bez zmrzliny nedávám :-(. Přišla jsem do Mordoru s novým účesem a soucitná kolegyňka konstatovala: "No, máš to moc hezké, ale to předtím se mi líbilo mnohem víc!" :-D Tak asi tak...

   Mám pocit a to už vážně dost dlouho, že se můj život opravdu skládá jen z práce, pobytu v MHD (a to je samo o sobě snad ještě horší než ta práce) a jediné návštěvy jsou u dcery nebo v LDN. Přemýšlím o zkrácení úvazku na 80%, ale jednoduché to nebude, jednak kvůli financím (ozdravný balíček naší úžasné a vysoce kompetentní vlády) a druhak kvůli požadavkům mého přímého nadřízeného. Snažila jsem se to vysvětlit mamce, ale tady padla kosa na kámen, začala tak silně agitovat ve prospěch onoho vedoucího, že jsem skoro získala dojem, jestli to náhodou není můj utajený mladší bratr, kterého kdysi strčila do babyboxu :-O. Musela jsem jí důrazně připomenout, kdo je její vlastní dítě. A nebo moc poslouchá populární hudbu "...když nemůžeš, tak přidej víc..."

   Jo, vážně už moc nemůžu, nejraději bych si zalezla pod peřinu a vystrčila hlavu až na jaře. Při pomyšlení na práci dostávám kopřivku a o blížících se Vánocích se raději ani nezmiňuju. Nemám ještě ani jeden dárek a představa, jak se o svátcích štrachám do depresivní LDN, kde je Ex nejschopnější a nejmladší pacient, tak ta je víc než jen šílená. (Dneska jsem měla úplně stejný pocit jako on, když tvrdí, že tam nemá co dělat).

   No a co se týká mého společenského života, tak tady je to na bodě mrazu. Moje akční teta D., které v duchu přezdívám "Lvice salónů", žije ve svém věku (prozrazovat ho tady nebudu, ale budeme tomu říkat 60.dávno dávno pryč), asi 150x kulturněji a společenštěji než já. Za chvíli už se budu umět bavit jen o práci nebo mňoukat.

   Jo, ale měli jsme dnes ráno sněhový poprašek a padaly obrovské vločky, celou dobu jsem myslela na syna, jak hrozně moc bych mu chtěla zavolat, že venku sněží...

 

Tenhle víkend jsem prožila první noc s nejúžasnějším chlapem na světě (no dobře, tak s chlapečkem) :-). 

... hlídala jsem vnoučka i přes noc a zvládli jsme to naprosto perfektně, i když jsem jsem toho moc nenaspala, což samozřejmě k těm úžasným nocím prostě patří :-). Největší strach jsem měla z toho, co udělá, když ráno místo maminky přijde "bá", ale přivítal mě s úsměvem a vztáhnutýma ručkama. Prostě láska všech lásek.

   Užili jsme si to, sice jsem pohádkovou knížku o požárnících přečetla asi 20x za sebou a měla pociz, že místo mluvení budu už jen bzučet (hrajeme si na velkou mouchu, to jsem já a vnouček mě honí s plácačkou), ale vážně neznám nic lepšího, než být babičkou. 

   Člověk v tomhle věku už totiž moc dobře ví, že děti vyrostou hrozně rychle a opakovat už se to nebude, takže každý takový nádherný okamžik je malý svátek a musí se vychutnat. Z jeho jemňoučkých vlásků cítím vůni své dcery, když byla miminko (a že mu k nim hodně často čichám), když mu dávám pusu na nožičky, tak je to jako bych ji dávala oběma svým dětem a v hloubi jeho očíček je někde schovaný dětský rošťácký výraz mého syna. Je v něm úplně všechno z nás všech. Stejně jako moje děti je vnouček tím nejlepším, co mě v životě potkalo a nikdy za to nepřestanu být vděčná.

   Skoro jsem druhý den měla problém předat ho druhé babičce. Jasně, vím, že ho miluje úplně stejně jako já, že pro něj chce jen to nejlepší, ale už chápu dávnou rivalitu mezi mojí mamkou a tchyni, aspoň co se dětí týkalo. Teď vidím, jaké to je, být tou babičkou, která má méně příležitostí se s vnoučkem vídat. Dceřina tchyně už nemusí do práce, mají domeček, kam si může malého brát a také jsou kompletní rodina. (O tohle jsme se s Ex také snažili, aspoň posledních pár let, i když jsme spolu nebydleli, být pro vnoučka babička s dědečkem a pro dceru rodiče. Bohužel, nevydrželo to dlouho, nikdo neví, co si Ex ve svém stavu uvědomuje a ať udělal co udělal, tak takový osud si vážně nezasloužil).

   Nechci teď psát smutné věci, i když se k tomu, co je s Ex často v myšlenkách vracím, bolí mě to a snažím se nebrečet, stejně tak, jako se nutím zadržovat slzy při vzpomínkách na syna. Třeba období okolo Sv.Martina má  spojené s "chozením" na husu, mladým vínem a se společností syna a jeho přítelkyně. Letos, když už nemůžu jít nikam ani s Ex mi zase "docvaklo", že vlastně nikam nepatřím. Dcera zapadla do rodiny svého muže, za což jsem ráda. Já nějak neumím zapadnout nikam...

   

 

"Milý deníčku", proč mě nikdo nemá rád? V překladu = proč mě kluci nechtějí? Co bych teď dala za takové problémy, které se pravidelně objevovaly v mých holčičích deníčcích. Jo, "milý deníčku", kdybych se začala ptát : "Proč právě já?", tak bych musela začít mlátit hlavou do zdi. A s tím zatím ještě počkám!

   Sakra, když se, ale začnu ptát "proč moje dcera"?, tak je mi z toho fakt hodně nedobře. A tady nepomůže ani hektolitr zmrzliny!

   Nastává období podzimních plískanic, časné tmy a studeného topení. Škoda, že se vedro z léta nedá schovat do zásoby na zimu. (Naštěstí se, aspoň v práci, letos topí). No, na druhou stranu tam kolegyně kašle jak tuberák, ale domů neodejde, protože musí dokončit projekt. (Jednou nás všechny zahrabou v parku pracovního areálu...) Doma řeším chlad horkými čaji a Královna má pocit, že mě musí zahřívat. (Srdce mi nad ní usedá, když ji vidím tak vyhublou, ale vybíravá je 100x víc než za mlada.

   Proboha, kde už je to dno, ať se mám od čeho odrazit!

    Nejhorší pocit je, když nemůžete pomoct svým nejmilovanějším. Jak? Kvůli pracovní době nemohu hlídat vnoučka tak, jak by dcera potřebovala. Návštěvy v nemocnici jsou ohraničené od do, takže i kdybych nakrásně chtěla, v pracovním týdnu se tam nedostanu. 

   V práci se věci nedaří a nedaří, ano, v tomhle oboru je to naprosto normální, ale skutečně už nezvládám hodiny a týdny práce, abych na konci dospěla k výsledku, který nemá potřebné parametry pro další zkoumání :-(. (Přiznám se, že ještě pořád mám ráda ten pocit, když zapisuju to, co se povedlo do tabulky). No, ale co si budeme nalhávat, kolikrát se to podaří, no???

   To, co si vyslechla dcera od primáře, to bych fakt nikomu nepřála a nikdo neporadí, co dál. Prognóza je neznámá, ale v následné péči potřebují fakta. Následná péče je nedostatkový artikl. Jasně, dcera může použít tátovy úspory, ale jak dlouho vydrží a co bude pak???

   Co udělá naše humánní společnost s člověkem, který již není v produktivním věku, neplatí daně a nemá vlastní bydlení??? Napadají mě jen samé šílené věci, které sem raději ani nebudu psát.

   Nevíme...i kdybych se nakrásně rozhodla, že se budu o Ex starat v domácím prostředí, tak to domácí prostředí prostě nemám. Podnájem je malý a hlavně nejistý, jeho byt ještě menší, nemám řidičák a nejsem schopna ho udělat (to by bylo jako překročit vlastní stín), abych ho mohla vozit po doktorech. Na chalupě se nedá být přes zimu (problém s topením) a zase bych se "zastavila" u své neschopnosti řídit, tudíž nedostupná lékařská péče. A co vnouček? Kdo by Ex pohlídal, kdybych za ním jela? Dokázala bych ho vídat ještě mnohem méně než teď?

   Dokázala bych se starat o Ex v bytě jeho bráchy??? Nevím, jestli bych dokázala pečovat o dospělého člověka 24/7, skutečně to nevím. O dítě samozřejmě ano, ale o dospělého, o někoho, koho více jak deset let nezajímaly ani naše společné děti...??? Nevím, tohle skutečně nevím a nevím ani, jestli to chci zkoušet...

   Napadá mě spousta dalších věcí, ale má smysl je tady vypisovat? Možná bych si měla přiznat, že na takovou péči o někoho prostě nemám kapacitu. Měla bych ji mít? Očekává se to ode mě? 

   Nevím, nevím, nevím...

   Dušičky, letos bez cesty za synem (to jsem oplakala), bez cesty za tatínkem...jak to vše bylo loni jednoduché. Zapálila jsem svíčku na břehu řeky, pod Hradištěm...a včera jsem se brodila spadaným listím na Vyšehradě, kde jsem zapálila svíčku, jak už to dělávám, na hrobě B. Němcové. Vyšehrad je jak pohlazení pro duši, aspoň duše je pohlazená...aspoň kousek krásy do té bezútěšné šedi...

...ráda bych aspoň do kina nebo do divadla, ale do konce roku bude jen práce, práce a zase práce, dokončování projektů a jiné lahůdky.

...vlasy mám jak čarodějnice, protože kadeřnice je na mateřské...vypadám příšerně, protože splíny léčím zmrzlinou! Měla bych se nad sebou zamyslet, ale na to už nemám sílu, maximálně bych si k té zmrzlině nalila ještě víno

...těšila jsem se na Vánoční koncerty s kamarádkami, ale vypadá to, že obě mají prosinec už nabitý, takže najít společný termín se asi nepovede. Jo, když se nedaří, tak se nedaří...

 

 

 

...nevím si rady se svým životem a nemám se koho zeptat, co mám dělat? Prostě to nevím. Přála bych si, aby mě někdo objal a řekl, že to bude dobrý, ale vím, že nikdo takový není...staré báby se prostě neobjímajÍ a vůbec bych řekla, že objímání se ze světa nějak vytratilo...

...nikdy nepřestanu být vděčná za zářivé říjnové barvy a podzimní vůně, beru procházky přírodou jako pohlazení, jako balzám, jenom jdu, dívám se okolo sebe a fotím...jenomže i toho je zoufale málo, protože jsem skoro pořád v práci. Ten týden, kdy jsem tam nebyla je sakra znát a všechnu práci pořád "tlačím" před sebou. Kolikrát mi tečou slzy a v duchu si říkám, že už prostě nemůžu. A pak najednou dorazí student, kousek práce ode mě převezme nebo mi studentka pomůže s tabulkou, nebo kolygně připraví něco, co bych měla připravit já...a nebo nejdu pod monitorem PC ležet kaštan :-). A to pak myslím na Anděly strážné, kteří možná mají úplně obyčejnou lidskou podobu.

...a úplně nejvíc jsem vděčná za úsměv vnoučka, za jeho rozzářená očička, za jeho ručky, které ke mně vztahuje, když chce do náruče. :-)

...no a taky za kamarádky, které sice vídám jen opravdu velmi vzácně a nebo za ty, které se ozvou aspoň ve zprávě. A taky za rodinu, ať je, jak chce daleko. Kéž bych je mohla vídat častěji

... hodně věcí bolí, opravdu bolí, třeba pohled na vyhublou Královnu, která odmítá zdravotní granule, když ji hladím, tak cítim všechny její kosti. A taková to bývala baculatá kočička :-(. 

   A myšlenky na Ex, který leží někde v nemocnici přivázaný k posteli a celý týden se za ním nikdo nedostane a vhlavě se mu "honí" kdoví co, o ničem neví, nic si nepamatuje...ani vnoučka, ani dceru a ani to, že jsem měli syna...(Byla jsem tak ráda, že spolu normálně mluvíme, hlídáme vnoučka, že se zajímá o chalupu, že "někde je", v případě, že bych potřebovala nějakou chlapskou výpomoc. A teď?) Vždycky jsem si říkala, že mám syna...pak jsem si říkala, že aspoň Ex...jasně, ani on neuměl spoustu věcí a nebo neměl čas, ale i tak...Teď už si budu opravdu muset úplně se vším poradit sama

...a to, že se na "Dušičky" nedostanu za synem, to bolí opravdu hodně, nevím proč, ale vždycky mám pocit, když stojím tam na vrcholu skal, že jsem tak nějak víc s ním...(a těžko mohu někoho prosit, aby mě tam odvezl, každý má spoustu starostí a málo času). Jo, kdybych měla řidičák...který se panicky bojím  udělat...tak by to bylo o něčem jiném, ale takhle...?

...a taky mě, sice ne až tak bolí, ale mrzí a štve, že jsem zase přibrala, hlavně v obličeji. Pár měsíců jsem se docela bez problémů dívala na sebe do zrcadla, ale teď už je zase všechno při starém. Fuj! Jenomže tohle všechno + spoustu únavy ze stresu a nevyspání, prostě bez pečiva a zmrzliny nedávám. A taky s minimem pohybu, i když se v práci nezastavím, ale k večeru, po návratu, se mi už opravdu nechce nic jiného, než si sednout ke knížce. A kdo by se vařil se zeleninou? No a výsledek, ten je právě vidět v tom zrcadle.

 

...vybojovala jsem neplacené volno a vydala jsem se, vlastně mě tam odvezla dcera, do městečka, kde má Ex byt, abych za ním mohla jezdit denně do nemocnice, jen tak jsem si psala, když jsem večer seděla v cizím městě (městečku) a v cizím pokoji: "Na samotu jsem zvyklá, ale na tu spojenou s beznadějí se zvyká hůře...docela bych tady chtěla bydlet, je tu klid, ticho, málo lidí a fascinují mě staré baráky s rozbitou střechou, ale za okny kvetou muškáty.

   Připomíná mi to tady byt babičky E...ky a kuchyňka je úplně suprová, za oknem se haštěří sýkorky a vidím na nějaký vysoký kopec, plný podzimních barev. V pokoji ale, na mě padá tíseň, nevím proč...

   To se vlastně ani moc nedá popsat, co cítím, když se vidím s Ex, nedokážu přijmout, že už si s ním nejspíš nebudu moct normálně promluvit o vnoučkovi, o dceři, o chalupě...je to taková tíha, tíha a nekonečný smutek...

   Jasně, že tady nedržím dietní režim, to fakt nedávám, cpu se pečivem, kupuju si nanuky a chodím v Ji..ně do kavárniček. Jo a taky piju whisky, co jsem našla v lednici. A mám kvůli tomu na sebe vztek!  Co bude, co bude dál?

   Myslím na dceru, jak se to všechno na ni nakupilo a chce se mi vážně brečet, ale někdy mám pocit, že už nemám žádné slzy. Proč se dějí takové věci? Jaký to má smysl...?

   Neumím se  smířit s tím, že Ex už nebude jako dříve...prostě to neumím přijmout.

    Jsem silnější, než si myslím, ale nevím, kolik toho ještě "dám"?. 

   Je to fakt šílené, vidět ho připoutaného k posteli, protože utíká a neví, kam chce jít...vidět, jak má na stolku položené jídlo, které zapomíná jíst...Co se mu honí hlavou nikdo neví a neví to asi ani on sám...nepamatuje si jména, lidi, věci..."

   Snažila jsem se, koupila jsem obrázková leporela, ukazovala mu tvary, barvy, mluvila na něj, opakovala jména, lidi, krmila ho dětskými ovocnými kapsičkami, jednou dokázal říct moje jméno i s příjmením, jindy mi říkal jménem své zemřelé maminky...poslední den v řadě mi dal na rozloučenou pusu, nevím, jak si vzpomněl na to, že se něco takového dělá...?

   Většinu času jsem v jeho očích nezahlédla žádná světýlka, ty oči byly jiné, i když on vypadal stejně jako dřív, jenom trochu přepadle. Právě v očích je vidět duše člověka, nebo si to aspoň já tak myslím. A u něj to světýlko jen občas problesklo...

   Dobíjela jsem energii a čerpala sílu z přírody, z krás podzimu, z procházek, z knížek, tohle mě drželo nad vodou. Co, ale budu dělat tady v Praze, nevím? 

   Chtěla bych být s vnoučkem, čím víc se, ale snažím jezdit za Ex, tím méně jsem s ním. Do toho práce, dojíždění a raději ani nepřemýšlím o tom, kdy zase uvidím mamku. (Mamka, když se mnou mluví, tak je fakt milá a snaží se mě povzbuzovat). A taková neumytá okna, Královna, která mě pak po příjezdu nechce pustit na krok a bytová nejistota...ani plný mrazák zmrzliny by na to nestačil!

   Co mám udělat, co mám řešit nejdříve, s kým se mám poradit? Jsou v životě chvíle, kdy by člověk vedle sebe někoho potřeboval, chvíle, kdy rozhodnout se sám je nesmírně těžké...

   

 

Za oknem je šedivo a smutno, ale na druhou stranu cítím vděk, že nepršelo včera, do mého pobíhání po J....ě. Bylo by to k smíchu, kdyby se to vázalo k jinému cíli. Dcera mi sdělila, že najít nemocnici je jednoduché. (No, jak pro koho, oni jeli podle navigace, já musela od autobusáku pěšky). Zodpovědně jsem se zeptala v informačním centru. Mladá dívčina mi to vše ukázala na interaktivní mapě (takže to na mě klidně mohla mluvit španělsky ) a nabízela mi i tištěnou mapku (kterou bych stejně nechápala, natolik se znám). Snažila jsem se poctivě jít podle jejího výkladu, ale výsledek byl ten, že jsem se stejně musela znova zeptat a dověděla jsem se, že se nacházím na úplně opačném konci J...a, než se nachází nemocnice . Tak jsem se otočila a podnikla druhý pokus. Pak už jsem jen bloudila v areálu, protože tam probíhají nějaké stavební úpravy. Nicméně jsem se dostala k cíli a posléze i k Ex na JIP. Sestřičky jsou tam velmi milé, ale žádné informace mi, jako "cizímu člověku", poskytnou nemohly. 

 

... moc už se toho napsat nedá, i když naděje...atd. Chci věřit, ale jako by se všechno proti nám spiklo, chci věřit...přestože, protože, chci, ale ztrácím sílu

...dcera má u sebe doklady svého táty a kromě své fotky a fotky jejího bráchy tam našla i tu moji...fotku z pradávných let, když jsem ještě nosívala polodlouhé vlasy...raději si nic nemyslím. Ani nemám sílu si něco myslet. 

 

,,, přesně tak, když si myslím, že už jsem na hraně a zvládám s vypětím všech sil, tak si osud zase něco vymyslí a ukáže, že to všechno je ještě málo:

   Pořád jsem byla přesvědčená, že problémy Ex jsou psychického rázu a vymýšlely jsme s dcerou, jak mu pomoct, třeba najít konzultace, poradit, při případné změně bydlení, ale nakonec bylo všechno jinak. Ve středu večer se mi ozvala dcera, že se jí táta neozývá (byli jsme domluveni na čtvrteční hlídání). Neozýval se ani svému bráchovi, což bylo divné. A tak jsme volali, volali a volali a telefon zvonil a zvonil...(později jsme se dověděli, že v prázdném bytě...).

Ex bydlí sám, kontakt na žádného jeho souseda neznáme. Uprostřed noci se dceři, po složitém telefonování na policii a jiná místa podařilo získat informaci, že se její táta nachází ve velice vážném stavu v nemocnici krajského města. 

   100x bych se mohla ptát, proč se tohle všechno děje moji dceři, jako by si už toho neprožila dost a dost. Není to fér!!! Jenomže život prostě fér není.

   Ex ležel v bezvědomí od noci do odpoledne druhého dne, kdy byl naštěstí domluvený se sousedem a když mu neotevíral a přes okno ho viděl bezvládně ležet, zalarmoval soused policii a záchranku. 

   V tuto chvíli nezbývá nic jiného, než se modlit, vysílat pozitivní myšlenky a pevně věřit. Dcera potřebuje tátu a vnouček dědečka, tak ....moc prosím, moc věřím...

   Mluvili jsme spolu normálně, jezdili na chalupu a plánovali, jak tam budeme pobývat s vnoučkem a plno výletů, na které ho vezmeme, jen co bude aspoň trochu starší. 

   A v městečku, kde Ex bydlí jsou vážně úžasní lidé, rozkřiklo se to tam, a včera, když jsme tam byly s dcerou zařizovat nezbytné věci, všichni vyjadřovali podporu a účast. Nevěřím, že by v Praze někoho zajímalo, co se stalo s jejich sousedem nebo klientem...

Utíkáme do velkých měst a vlastně se tím odsuzujeme k samotě!

   Někdy mám pocit, že už jsem vyplakala všechny slzy...

   Jak k tomu ta moje holčička přijde...?

 

...brzy to nbude deset let, co jsem začala psát tenhle "blog", který vlastně skoro nikdo nečte. Začala jsem psát kvůli sobě a také v tom, teď již velmi nepravidelně, pokračuji.

   Ptám se sama sebe, jestli mám pokračovat dál? Jestli to má smysl? A úplně odpovědět si vlastně neumím. Ve chvílích, kdy mám na psaní náladu to nejde, protože musím udělat spoustu jiných věcí...a ve chvíli, kdy už bych konečně mohla zase není ta správná nálada a já marně hledám slova, do kterých bych ukryla svoje pocity. To už spíš vyplodím básničku, ale básničky už téměř nikdo nečte, navíc je básnička zachycený okamžitý pocit.

   Kolik znám lidí, s kterými bych si jen tak, nezávazně promluvila o spoustě věcí? Kolika lidem by to nevadilo? Kolik lidí by si na mě udělalo čas? Raději si na tohle neodpovídám.

   Každý má svých problémů dost a dost a nebudu už si nic nalhávat. Moc jsem se těšila, že přijede, aspoň na krátký víkend Nejlepší přítel. Nepřijel - peníze, problémy, složenky, čas...Jiné to nebude.

   Únava, neskutečná, z ranního vstávání, ze spousty nesmyslných věcí, z práce, ve které čím dál tím častěji přestávám vidět smysl...

   Nechuť dělat něco v bytě, kde bydlení je víc než nejisté. Strach vzít si v práci kratší úvazek, protože co kdyby mi pak peníze nestačily na pronájem a na to, abych mohla občas něco koupit vnoučkovi.

   Nedostatek času na věci, které bych dělala ráda, hodně mi ho zabere dojíždění do práce a fakt, že jsem často tak unavená, že se odpoledne nedovedu k ničemu dokopat.

   Marná snaha aspoň trochu pomoct Ex, který se psychicky hroutí a nezvládat už ani přijet se podívat do Prahy na vnoučka. Samozřejmě že vím, že musí chtít sám, ale i to, že  vyposlechnu jeho nářky mi "nepřidává". 

   Pořád ještě vidím modrou oblohu, volavku na rybníku, zabarvující se listí, mraky zrcadlící se ve vodě, rudnoucí šípky, držím se zuby nehty těchto faktů a pohledů, protože když se "pustím", tak už nebudu vidět na konci tunelu ani tu maličkou jiskřičku světýlka.

 

...jasně, že mi není dobře, když je, tak toho moc nepíšu. Tak prostě žiju a vnímám. Nemám ráda léto v Praze, řekla bych, že ho doslova nenávidím. A srpen, tak ten bývá obzvlášť "vypečený"...

   Vedro, vedro a zase vedro. Práce do zimy nepočká a cesty MHD, zkomplikované opravdou mostu a busy bez klimatizace, tak ty by umořily i vola. Jo, jsem vůl a velký, protože se prostě neumím pohybovat v tomhle prostředí a neumím žít tak, jak žije většina :-(

   Pokud se něco jeví, že to nakonec bude fajn, tak do toho vždycky osud "hodí vidle". A tak nějak se to ke mně dostane, i kdybych 100x nechtěla...To, co se stalo kolegovi cizinci a jeho těhotné ženě sem raději ani nebudu psát, doslova mě to "sejmulo", ale věděla jsem, že práci prostě udělat musím, protože...ale jo, mladičká kolegyňka se nabízela, že to udělá, ale cítila jsem se za výsledek zodpovědná, tak jsem prostě dělala...

...objednaly jsme si se ségrou wellness, aspoň tři necelé dny relaxu a pak se od mamky dovím, že ségra byla týden v nemocnici :-(. Nedozvěděla jsem se ani, co jí vlastně bylo, jen to, že je stále v pracovní neschopnosti...

...Ex se propadá do pochmurných nálad, neboť koncem srpna mu končí brigáda a pak neví, co bude a mě pokládá za vhodnou vrbu (jo, vrba bych možná byla, ale pěkně vykotlaná :-(). Sakra, já už to fakt nedávám, ty negatovní zprávy. Do toho Královna pořád zvrací (nesnáší vedra a tohle se opakuje každé horké období), chudinka malá, už je z ní jenom malé klubíčko rezavých chlupů. "Zdravotní granule" sice trochu žere, ale jinak je to bída...a když k tomu začnu přemýšlet, že vlastně nevím, jak to bude dál s bydlením, tak bych nejraději řvala vzteky, protože vystavit ji dalšímu stěhování a změně veterináře...

... a komu to mám sakra říct,vždyť vím, že každý má svoje starosti a vlastně nikdo nikoho neposlouchá, protože se babrá v tom svém...

...ani teta D. se mi nezdá, v poslední době, v pohodě. Bere si moc k srdci věci, které se tady, v naší zemi, dějí. A že je to k vzteku, to se jí ani nedivím. Jenomže lidé jsou poštváváni jedni proti druhým a ti u moci se jen chechtají a mlaskají u svých korýtek...Tož tohle je realita...

... no a pak není divu, že jsem skončila u kelímku se zmrzlinou (a stejně mi nechutnala, protože byla protivně přeslazená) a 2 dcl vína, které mi taky nechutnalo! 

...občas si říkám, že víkendy jsou za trest. Všechno na mě padá. Přes pracovní týden mám svojo samotu ráda a těším se na ni, ale ty víkendy...nikdo se neozve, že by mě chtěl vidět a abych se ozývala já, tak to fakt neumím opakovat pořád dokola... (v tom souhlasím s T...kou, ale ani ta mě teď nějak vídat nepotřebuje, kéž by za tím aspoň bylo to, v co doufám...)

...strašně moc, opravdu hodně bych si přála kamarádku, aspoň jednu, ale jak se hledají kamarádky v takto pokročilém věku? A nejsem fakt divná, když o mě žádná nestojí??? Na druhou stranu, o čem by se se mnou bavila, že...když chlapa nemám a asi ani nechci, jsem samotářka a zemřelo mi dítě...o čem se bavit s takovou ženskou? Jo, já vím, že bych měla vyhledat nějaké sobě podobné lidi, ale já to fakt neumím, nikdy jsem to neuměla!

...taky vím, že to zvládnu, prostě musím, pokaždé si připomenu fakt, že Bůh (pokud existuje) nikdy člověku nenaloží víc, než dokáže unést! (Bože, tak ať je Královna v pořádku, prosím...) A všichni blízcí, samozřejmě!!!

 

...další rok bez syna...nemůžu uvěřit, že už jsou to čtyři roky, co neslyším jeho smích, někdy mám pocit, že už jsem vyplakala všechny slzy a teď zůstává jenom ta bolest, co nikdy nemůže zmizet. Bolet to nepřestane, ale něco mě nutí "tady" pořád být a fungovat, i když jsou chvíle, kdy bych se na to vykašlala a se vším praštila...

...pršelo, pršelo opravdu hodně a tak jsem si říkala, že budu sedět doma při svíčce, ale okolo poledne přestalo a tak jsem, jako už mockrát, chodila po Vyšehradě a jenom vnímala. Vyšehrad je pozitivní místo, nadarmo si ho naši předkové nevybrali za knížecí sídlo. Ta energie je očistná, nejdříve jsem šla ke hrobu B. Němcové, ale ještě předtím jsem sbírala spadané kaštany v ostnatých slupkách, že by přece jenom...ale na kaštany bylo ještě brzy...Vlastně jsem se ani moc nedivila, když jsem, při zapalování svíčky, na hrobě Boženy, jeden takový kaštan v ostnaté slupce našla...

...potom ke mně, v místech bývalé knížecí akropole, přiběhla skupinka Skautíků, jestli se mě můžou na něco zeptat. Chtěli znát nejvyšší věž v Praze. Ostuda, nevěděla jsem, ale nabídla jsem jim alternativu Žižkovská, Petřínská rozhledna a věž katedrály Sv.Víta...V duchu jsem si říkala, že syn by přece nechtěl, abych brečela, tak jsem se usmívala na Skautíky, na řeku pod Vyšehradem a konečně, konečně jsem viděla základy baziliky Sv.Vavřince, která by měla být nejstarším církevním objektem tady. Její základy se prý datují ještě před rokem 1000. Dotýkala jsem se těch prastarých kamenů a zírala na torzo dlažby zdobené figurálními motivy...tohle jsem už chtěla vidět opravdu dlouho...

...a taky jsem věděla, že v kasematech, v sále Gorlice je výstava skla J.Pačínka. Pořád jsem si říkala, že tam třeba zajdu, se ségrou nebo s Nejpřítelem, ale když už jsem byla tady... Přifařila jsem se k jednomu manželskému páru (sice jsem nedostala důchodcovskou slevu, jako oni, neboť podle mladinké pokladní prý vypadám velmi dobře), který přišel pozdě a nevadil jim výklad v angličtině. Takže jsem v úžasném osvětlení viděla naprosto famózní skleněné plastiky, které braly za srdce. No a troufám si říct, že o skle toho vím mnohem víc, než paní průvodkyně, takže jsem paní z toho páru, odpovídala na nějaké otázky. Ona spokojená, že se něco doví a já, že mohu mluvit o skle. Nejzvláštnější na tom bylo, že na našem předposledním vandru jsme se synem přišli k jedné sklárně  (v Severních Čechách) a právě tam byly podobné skleněné plastiky vystavené. Kolikrát mě napadá, že opravdu neexistují náhody...

   Minulý týden jsem 2x hlídala vnoučka, je to zlatíčko, byli jsme i na písku, kde se ukázal jako kolektiví a snažil se kamarádit s Ukrajinskými dětmi. 

   V sobotu jsme s dcerou a malým jeli "za synem". Vůně borovic, jemný písek. v dálce České středohoří...maličký si užíval hrabání v jehličí, strkání šišek a kamínků do pusy a za chvíli byl jako malé čuňátko. Až se mi svíralo srdce, když jsem si vzpomněla na syna, kterému bych tohle nikdy nedovolila a z kočárku bych ho nejspíš nepustila. Teď jsem byla nad věcí a v duchu jsem se mu omlouvala a tak nějak věřila, že to ví...že nás tam, na místě, které tolik miloval, vidí...

... dala jsem na "to" místo dva nové malované kamínky, když všechny předchozí vzaly za své, nevím, jestli mohou tomu člověku, který je sebral, opravdu udělat radost...? A uvědomila jsem si, že už tam nikdo nechodí...každý má svůj život a J...ík, jako by ani nebyl...

... a pak jsem uviděla tam nad roklí něco malého, bílého...jen se to mihlo a zmizelo. Motýl, malý ptáček, byl to jen okamžik...

...vždycky, když z toho místa odcházím a mám nastoupit do auta a odjet, přeju si zastavit čas a zůstat tam...

....mám vypnutý telefon, schválně, nějak nemám náladu stále dokola reagovat na věci, které nemohu změnit ani ovlivnit. V poslední době mívám pocit, že v samotě je síla. Možná to bude tím, že čím více věcí člověk musel zvládnout sám, tím víc si dává pozor, aby ho o jeho, těžce nabytou sílu, nikdo neobíral. Proto jsem tak opatrná na lidi, které si pouštím do života a moc a moc přemýšlím, jak dlouho s kým chci trávit čas. Vím, je to možná zbabělé a nesociální řešení, ale neumím to jinak. Život mě k tomu tak nějak přivedl...

...vím, že moje dcera má problém, který si nechce přiznat, bolí mě to, stejně tak, jako jejich spor s otcem, ale opravdu v tom už nebudu nic dělat. Je to mezi nimi a jsou to jejich pocity. Osobně si myslím, že život je příliš krátký na zášť, malichernost a hrabání se ve starých křivdách, ale chápu, že to někdo může mít jinak.

...někdy bych řekla, že je můj život jedna velká Megafraška, která nikoho nezajímá a už si ani nenamlouvám, že by zajímat mohla. Každý si totiž žije tu svoji velkou nebo malou frašku, která ho úplně zaměstnává. No a někdo o tom umí napsat příběh (já nejspíš ne, i když ten, o mém pobytu na chalupě s dcerou, vnoučkem a třemi babičkami byl místy k popukání a místy k srdceryvnému pláči). Ano, každého ve skutečnosti zajímá jen jeho vlastní příběh a čekat, že vám někdo pomůže řešit ten váš je opravdu naivní. Nepomůže, takže buď se v tom všem do nekonečna nimrat a nebo nechat být. (Jo, když si vzpomenu na to, že budu muset řešit bydlení, což zoufale ignoruju a nebo jen pomyslím na cesty z práce, tak mi fakt do smíchu není). Vážně nerozumím tomu, proč každé tři měsíce zavírají most a doprava je řízená semafórem, /ve špičce se stojí víc jak 20 minut/, když namísto toho mohli nechat malý autobus a linku, která sloužila celé roky. Ne, kvůli dotacím z EU se linka zrušila a zavedl dlouhý kloubový bus, který mostní konstrukci přílišně zatěžuje. Čím dál tím častěji mám pocit, že žiju v Absurdistanu).

... krom toho, že jsem se sama pro sebe vzbouřila a přešla most pod Vyšehradem, jsem si taky koupila dvě knížky, co jsem si už dávno koupit chtěla. Jedna z nich, od Třeštíkové je fakt síla. No, přiznám se, že mi tam ten "Zajíček", kterého popisuje úplně nebezpečně někoho připomíná...to vyjadřování, ty závislosti...jen jsem si říkala, že on ji měl možná skutečně rád (svým způsobem). No, možná, že mě tenkrát, svým způsobem, měl ten dotyčný rád taky...

...pořád cítím, že mi utíká čas, utíká mi při věcech, které nejsou podstatné, chtěla bych, tak moc bych chtěla cestovat po krajině a dotýkat se kamenů, stromů, zřícenin a skal, míst, kterých se dotýkali ti, kteří v téhle zemi žili před námi. Chtěla bych sedět na břehu moře a dívat se na obzor...chtěla bych si umět vzít dovolenou, přestat řešit problémy, které nemohu vyřešit a jet si někam odpočinout...jen nevím, zda to umím udělat a zda to není sobecké...?

 

"Milý deníčku",

   často si říkám, že věci se dějí právě tak, jak se dít mají a že pokud nevím co chci, tak se nikdy nic nezmění. A věděla jsem vůbec někdy, co doopravdy chci?

   Tak nějak na mě všechno padá, telefonáty s mamkou jsou plné její zahořklosti, zprávy od dcery zase toho jak málo hlídám. Je opravdu takový prohřešek, že nejsem jako moje ségra a nezvládám hlídat celý víkend včetně noci? Nemůžu za to, že se po pracovním týdnu cítím úplně vyšťavená, po vstávání okolo páté hodiny utahaná a ani za to, že prostě potřebuju určitou dávku úplné samoty, abych vůbec mohla fungovat. A nebo můžu?

   Moc mě potěšilo, že dcera byla s rodinkou na chalupě, ža malý dováděl tam, kde kdysi moje děti a úplně nejvíc fakt, že přesto, jak komplikovaný má vztah se svou babičkou, tak ji navštívila a mamka tak mohla po desíti měsících vidět malého.

   Opět jsem byla v práci přečas, ale po pravdě, kdyby nebylo toho šíleného dopravního spojení, tak by mi to, snad ani tolik nevadilo. Pokud mohu pracovat sama v místnosti, nemám s tím zas až tak velký problém. Jenom ty spoje, to je fakt peklo. A pro mě, i když to bude někomu znít vážně směšně, je problém i čekání na spoj na zastávce, kde je okolo spousta odpadků a výhled na nemocnici a bilboard s upoutávkou na pohřební službu :-(.

   Byla jsem vděčná své kolegyni, že na mě čekala na zastávce, ač bylo dávno po pracovní době a pozdní páteční odpoledne, abychom zašly na kávu do moc hezké a útulné kavárny. Vážím si každého přátelského gesta, protože chápu, jak těžké je bavit se s někým takovým, jako jsem já. (po tom všem, co mám za sebou).

   Včera jsem jela k T...ce, má opravdu moc hezké bydlení a smí používat zahrádku. Seděly jsme pod ořechem a popíjely Prosecco (jasně, dieta v háji(!!!, potěšila jsem se s králíčky, ale bylo mi do pláče, když jsem zjistila, že odstranila všechny synovy fotky (včetně jejich společných). Jasně, rozumím tomu a chápu, sama si nepřeju, aby žila v minulosti a stále se ohlížela, ale bolí mě ten fakt a je mi to líto. (To jsem jí také řekla, samozřejmě i s tím, že to úplně chápu). No, jako matka to, ale 100% nepochopím nikdy.

   Dnes by měla babička tchyně narozeniny, je mi z toho smutno, ale tak nějak vím, že už je někde, kde už hodně dlouho být chtěla...

 Také měla tento týden narozeniny kamarádka M. Myslím na ni a její rodinku hodně a moc a moc si přeju, aby její mladší holčičce dobře dopadl zákrok v nemocnici!!!

   ... kvetou šípkové růže, vlčí máky a taky ještě jedny narozeniny tento týden...Co jsem čekala"? Poděkování za přání přece bylo a ...nic, už nic...(rozumně bych měla být ráda, že pracuje). Navenek umím být rozumné, ale tam uvnitř...

   Včera jsem naprosto cíleně koupila kelímek zmrzliny a prostě jsem ji večer snědla u knížky. Nějaké výčitky se nejspíš dostavily, ale bez té zmrzliny bych tenhle týden nejspíš fakt nedala! Jsem srab

 

 

"Milý deníčku",

   po vydařené oslavě vnoučkových prvních narozenin jakoby na mě všechno padlo. Nejvíc asi to, že ségra byla s rodinouv Praze a ani se nezastavili. Měla jsem s sebou i dáreček pro ni, vážně jsem věřila, že se na první oslavě svého prasynovce aspoň na chvíli objeví. Znovu jsem měla pocit, jako, že nikam nepatřím, že pro nikoho nemám žádnou cenu, že jsem dobrá jen na to, abych produkovala nějaké vzorky, které vlastně ani nechápu. Mnohem raději bych psala nebo fotila, ale to by mi složenky nezaplatilo, že!!!

   Čím jsem starší, tím víc bych chtěla být součástí přírody, součástí něčeho, co mi dává smysl. Dokonce jsem jela i na Noc kostelů do Barrandova, neboť miluju ten nádherný zářivý a moderní kostel, kde v pátek večer zněly varhany a já, sama mezi lidmi, upírala oči k madoně z bílého mramoru a v cizích tvářích chlapců hledala navždy ztracenou tvář svého syna...Zapálila jsem tam svíčku a zpátky k tramvaji kráčela lesíkem a okolo rozkvetlých šípkových růží...

   Sama mezi lidmi, stejně tak jsem se cítila, když jsem včera vozila v kočárku vnoučka, kterého uondala jeho narozeninová oslava. Dívala jsem se do zeleně La...ky a cítila smutek a zároveň mír v duši.

   Jsem beznadějně stará a unavená. A duše bolí, duši se stýská po něčem, co nemám, po přátelství, po někom, s kým bych si povídala a kde by mě vzal do náruče. Neumím žít sama (většinou to sice umím, ale ne vždy) a neumím žít mezi lidmi... 

 

"Milý deníčku",

tak ti řeknu, že ještě jednou na mě aplikace kalorických tabulek "vykřikne", že mám ve stravě příliš mnoho cukru, tak ji nemilosrdně odinstaluju :-D. Jako fakt, co si vůbec myslí? Kolem regálu se zmrzlinou v akci procházím čtyřikrát, abych si ji nakonec nekoupila, vážím si každé sousto a ten hajzl telefon na mě takhle! Můj život se tedy kromě práce na šíleném produktu, který si žije vlastním životem, cest v nenáviděném MHD a spánkového deficitu skládá ještě z neustálého krájení zeleniny a zapisování do tabulek.

   No, jako fakt, že vypadám líp, řekly už mi to některé kolegyně a taky dcera. Chlap ještě žádný, ale to v tomhle věku asi čekat nelze, neboť pro chlapy je žena na prahu stáří (škoda jen, že si to o našem věku nemyslí ministr sociálních věcí) neviditelná. Jako, bláhově si namlouvat, že mě někdo vezme za ruku nebo obejme, to je vážně zbytečné, ani kdybych se už na jídlo, které obsahuje cukr, do konce života ani nepodívala. Deníčku, jasné je, že mám na mysli muže, který by se mi mohl líbit, ne svou věkovou kategorii :-D.

   Nejhorší je bezmoc, to, že člověk nemůže pomoct tomu, komu by pomoct chtěl. Myslím tím holky...V nedávné době mě obě "dostaly". Dcera tím, jak reagovala na náhlý odvoz svého táty záchrankou. (Uvědomila jsem si, že ji nemohu před strohostí a nespravedlností světa ochránit, ani kdybych 1000x chtěla). A T...ka svým smutkem a a marným přáním poznat synovce kluka, s kterým tolik let žila. Člověk nemůže nikoho nutit, aby někomu odpustil, i když si to skutečně z celého srdce přeje...

   Deníčku, kdybys věděl, jak mi chybí kamarádky, lidé, s kterými bych mohla někam jít...jenomže pořád se ozývat jako první...? Na druhou stranu, paní psycholožka jen tak mezi řečí pronesla: "A co když oni to cítí úplně stejně...?

 

Beltaine - kolikrát už jsem tady a nebo aspoň v duchu vzpomínala, kolik věcí mě právě v ten den potkalo. Kolik lidí (tady myslím mužů) jsem v ten den potkala a někdy to byla i celkem osudová setkání...

Čím jsem starší, tím méně mě chce někdo potkat a ani se tomu nedivím. No, možná by mě i někdo potkat chtěl, ale otázka, zda by to bylo vzájemné...(tady nepomůže ani krutopřísná dieta, protože mladší nebudu..., ani kdybych se rozkrájela)

   Kolik vzpomínek se mi za ta léta nastřádalo...vybavuju si je, ale nebudu tady o nich znovu psát. (Možná by to ještě trochu bolelo, i když to bylo tak dávno...bolelo by to tím, že už se mi nic podobného nestane...) A nebo třeba ještě někdy stane? Kdo ví? (...i když, člověk je už s tím "nic" smířený...pak se ukáže jiskřička naděje, jenomže ta opět zhasne a nastane znovu ten předlouhý proces smiřování se...A teď, babo raď: "Bylo by to lepší bez těch jiskřiček"?

 

...jsou chvíle, kdy se mi chce brečet, něčím třískat a někdy řvát bezmocí, chvíle, kdy ze své dcery cítím bolest a nejistotu. Nic nebolí víc, než bolest vlastního dítěte, nic netrápí více než bezmoc, když nemůžete pomoct a navíc, když vycítíte, že tam není ani víra, že byste to dokázali...Neumím popsat lásku, kterou cítím k dceři a k maličkému, je to prostě nepopsatelné, nesdělitelné. (Jedna z kolegyní v práci tento týden pronesla, že je ráda, že se rozhodla nemít děti...chápu, je lepší se takhle rozhodnout, než se neumět a nechtít o děti postarat, ale...). Nedovedu si představit, jak někdo může žít bez poznání té úplně nejsilnější a bezpodmínečné lásky. Prostě nedovedu.

   Říkala jsem si, že něco udělám se svou obezitou, chtěla jsem do toho i zainvestovat, protože nejspíš lepší, aby se peníze podílely na odstranění tuků, než aby je požírala inflace. No, jak už to tak chodí, inface zvítězila...(Podařilo se mi překročit vlastní stín a zatelefonovat, objednat se a dokonce, po nepatrném bloudění i najít ono pracoviště, ale...). Pokud nebudu pít alkohol (v pohodě), kouřit (v naprosté pohodě), pít kávu (v dost velké nepohodě), nejíst přílohy, pečivo, sladké (??? se znám, ne!) a denně hodinu svičit (kdy?), tak mi ten přístroj fakt zhubnout pomůže. A taky, pokud se vyvaruji stresů (jak???). No, je jasné, že nepomůže. Se svou pevnou nevůlí prostě zůstanu tlustá. Jako, vážně nevím, na čem z toho bych mohla zapracovat jako první? A co bych zvládla, že...))

   A jděte už s tou změnou času do prdele, jo!!! Vážně mě vytáčí do vysokých obrátek, že mi neustále někdo diktuje, kolik budu mít hodin a rozhazuje mi metabolismus. V EU si připadám jako za ostnatým drátem, neboť denně čtu na netu (zprávy jsem přestala sledovat), co všechno naši občané musí a co naopak nesmí. Demokracie by měla být vláda lidu, ale tady mám pocit, že nám vládnou nějakcí psychopati. 

 

 

"maminko", kolikrát v životě jsem nahlas nebo v duchu volala nějakou virtiuální maminku, někoho, u koho bych se mohal vybrečet, kdo by mě vzal do náručí, utěšil mě a miloval za každé situace...nemyslím si, že by mě ta moje opravdová neměla ráda, ale tak nějak jsme jedna druhé nikdy nerozumněly. Vždycky byla daleko, když jsem maturovala, když jsem rodila, když měly děti školní besídky, když měly děti maturitní ples, když jsem se rozváděla, když jsem ležela na JIP po operaci, když jsem se chystala na synův pohřeb, když jsem se po jeho pohřbu vracela do prázdného bytu..."maminko" (o tátovi někdy, dost často věřím, že na mě (i na dceru a vnoučka) dává pozor z té dálky za oblaky a hvězdami...a snad tam stíhá dávat pozor i na syna...

...vím, že se člověk musí spoléhat jen sám na sebe, ale tak bych chtěla, aby mě aspoň na malou chvíli někdo vzal do náruče a řekl, že aspoň pár okamžiků nic nemusím, že se věci zařídí...

...jo, Ex mi slíbil, že by mi případně pomohl se stěhováním, ale opět "vytáhl" poznámku, že se neměl prodávat byt (to vím taky), možná jsem mu to mohla vrátit slovy, že se neměl nechat ulovit mladou zlatokopkou a chtít tak brzy vyplatit. (A ještě líčil, jak z něj tahala peníze). Pomyslela jsem si cosi o Božích mlýnech, ale mou situaci to nevyřeší a představa, že by mi mohl být oporou...to vážně možné není 

 

... tak jsem se nechala uschopnit, ne tedy, že by mi bylo úplně dobře, ale kvůli svému nadřízenému, který to ode mě očekává. Drtivou většinu života dělám to, co se ode mě očekává (jestli je to dobře, o tom vážně pochybuji)

   Včera jsem stále chvíli u řeky a dívala se směrem ke slunci. Jako už po několikáté jsem si uvědomila, že právě v takových okamžicích cítím štěstí a svobodu, cítím, že život je právě o tomhle. Jenomže takových okamžiků je velmi málo, většinu času musím dělat něco, abych si pobyt na téhle zemi zaplatila, abych platila za to, že vůbec existuju. Peníze přinášejí svobodu, ale peníze, které si člověk vydělá normální prací ne. Těch je příliš málo. A není to o věcech, u mě vážně ne. Čím jsem starší, tím víc mi věci připadají zbytečné (i když na některých z nich lpím a je mi líto, když o ně přijdu. Např.dnes mi Královna rozbila skleněnou dózu, kterou jsem měla už dvě desetiletí). Dívám se zpátky a vidím, o kolik lidí a věcí jsem přišla. A o kolik jistot...(jako jistotu jsem třeba brala i časopis "Moje psychologie", který přestal z finančních důvodů vycházet).

   Vzpomínám, že většina okamžiků štěstí, které jsem zažila nebyla o penězích, byly to chvíle, kdy jsem se cítila součástí něčeho vyššího, kdy jsem stála na vrcholu nějakého kopce a dívala se do údolí, kdy jsem se dotýkala prastarého zdiva hradních zřícenin, kdy jsem ležela ve spacáku vedle syna a dívali jsme se na zářivou noční oblohu. V tom bylo štěstí i svoboda a vystihovalo to moji podstatu...

A samozřejmě k tomu patří narození dětí a vnoučka, nic nebylo víc.

...kolikrát se sama sebe ptám, jak to vlastně bylo se synem? Jak moc ho svazovala tahle doba a tahle pravidla...? A pokud se skutečně rozhodl sám (což nikdy nebudeme vědět s jistotou) tak vím, že přes všechnu tu šílenou a nevyslovitelnou bolest, jsem schopná pochopit, proč to tady bylo pro něj k nesnesení těžké. 

...kolikrát mám chuť řvát a křičet, že tady být nechci, že nechci být někde, kde se všechno přepočítává na peníze, kde všechno řídí reklama a kde se lidé posuzují podle toho, kolik mají kabelek, bot, jakou mají značku auta a na koho mají telefon! Vždycky mi to vadilo, ale čím víc si uvědomuji, co je pro mě důležité, tím víc mi vadí v tom žít.

...pravda, někdy si říkám, proč někteří utíkají ke chlastu a ke drogám. Pochopitelně, ti, kteří o ničem nepřemýšlejí, tak těm to asi stačí tak, jak to je. A ti, kteří přemýšlejí...??? Pořád se před někým plazit, poslouchat příkazy a nařízení a za to dostat hrstku peněz (většinou virtuálních), za které si člověk koupí povolenku k existenci...

 

...první měsíc nového roku se blíží k polovině. Moc dobře nezačal, ale s tím se nedá nic dělat. Možná bych měla napsat, že nezačal dobře pro mě (věřím, že pro jiné ano). 

   Doma zima, v práci zima (nějak mi není tepleji, ani když si říkám, jak mnozí tvrdí, že na Ukrajině je mnohem hůř). V práci jsme se nakonec tepla dočkali (díky panu profesorovi). Doma budu mrznout nadále, neboť energie je drahá, splátky hypotéky vysoké. Navíc je barák, mimo přízemí (kde bydlím) zateplený. Takže topení je celý den ledové a pokud se trošku zadaří (2x denně na pár minut, vydá jakýsi slaboulinký nádech tepla). Umění vrstvení jsem dotáhla do dokonalosti - většinou mám na sobě pyžamo, tepláky, svetr, zimní podkolenky,  a prošívanou vestu a na hlavě vlňák. Jo, jsem srab, domácí jsem nekontaktovala, sílu na to, abych je přesvědčovala prostě nemám. Řeším to horkým čajem z termosky a léky (jako bonus jsem k tomu všemu získala horečku, zimnici, rýmu a kašel). 

   Neumím si říkat o pomoc, snažím se všechno zvládnout sama. A bylo mi hrozně trapně, když mi nadřízený  nabídl, že mi potřebné věci obstará, pokud nikoho jiného nemám. Je šílené přiznat sama sobě, že vážně nemám a nebo nemůžu nikomu říct. Nakonec jsem se "kousla" a doplížila jsem se aspoň pro maso na vývar. Lékárna měla, bohužel, inventůru a to už jsem si o tu pomoc říct fakt musela.

...a tak jsem ležela navlečená a zakrytá až po uši a přála si, abych už nikdy nikam nemusela, abych už nemusela s nikým mluvit, abych se vytratila někam do prostoru a nikomu nechyběla (což si myslím, že nechyběla). Myslela jsem na to, jak jsem nic v životě nedokázala, jak jsem ničeho nedosáhla, jak jsem si neuměla najít přátele, prostě jak jsem se tady na světě ocitla nějakým omylem a většinu času si nevím se svou existencí rady. (Vlastně jsem to nikdy moc neuměla, ale aspoň jsem sama sebe přesvědčovala o tom "musíš". 

   Ono to vypadá, že myslím jen na sebe, že kdybych někomu pomáhala a ...Nejhorší je přiznat sám sobě, jaký je člověk tam někde uvnitř. (S tímhle výrokem svého Nejlepšího přítele musím naprosto souhlasit). Tak třeba, chybí mi pokora, v duchu pohrdám bezdomovci a různými stroskotanci, lidmi, kteří jsou jednodušší a stačí jim kus salámu a basa piva. Myslím si o sobě, že jsem lepší, ale oč? Oni by mohli říct, že jsem na tom mnohem hůř. A možná i jsem.

... Královna má látkový tunel, ve kterém si hraje na schovávanou, občas jí na něj stříkám spray proti stresu, jedno dopoledne jsem na něm (v těch flecích) uviděla siluetu srdce (s prasklivou uvnitř), Myslela jsem na syna, podívala se na tunel a uviděla to "srdce". Kolikrát si připadám, jako bych měla v sobě nějakou velikou dííru, která se nedá ničím zaplnit, ve které zmizely všechny hezké vzpomínky, které jsem měla před synovou smrtí. Vzpomenu si na to, ale mám pocit, jako bych o tom někde četla, jako by se to nikdy nestalo mně. Kolikrát se sama sebe ptám, jestli skutečně žil, jestli existoval, jestli jsem se ho mohla dotknout???

Sama sobě si říkám, že bych si měla koupit aspoň nějaký elektrický přímotop a funkční prádlo, protože v tomhle se celou zimu rozhodně přežít nedá. Přála bych si, aby to někdo vyřešil za mě, ale vím, že nikdo takový není. Ono to vypadá, že je to úplná maličkost, banalita, ale já tu sílu v sobě neumím najít. Prostě už to nejde. Ani paní psycholožka mi nepomůže, protože od ledna pracuje v jiné společnosti a tam platí jiná pravidla (takže žádné konzultace po telefonu v době nemoci). Pacient je tam jen malou částečkou systému a tou se stane až při první fyzické návštěvě. Nevstoupila jsem do systému....

                                                     

                                                                                  

                                                     2022

...ještě na chvíli se vrátím do minulého roku, ač již dnes končí první den toho letošního. Seděla jsem včera večer u "Titanicu", už vím, jak to dopadne...a na nějaké rádoby vtipné pořady jsem vážně neměla náladu. Díky mobilu (teda, je už v hrozném stavu a letos prostě už vážně musí být nějaký nový) jsem byla v kontaktu se světem. Vlastně mi tak trochu bylo jedno, že s nikým nejsem, hladila jsem chlupatý Královnin kožíšek a pozorovala dohořívající svíčky na Adventním věnci. (Ten rituál jsem se vytvořila sama, poslední léta nechávám právě na Silvestra svíčky dohořet...je to jako symbol konce starého roku).

....pak přišel odkaz na písničku, rapp (nebo jak se to sakra vlastně píše???) moc nemusím, ale když jsem si poslechla slova, jednou, dvakrát..."to je pro tebe, ta slova", bylo k tomu připsáno. Poslouchala jsem písničku o někom, kdo nechával svou holku pořád samotnou, kdo chlastal, kdo nechtěl chápat, o tom,že to, co je v něm dobré má od ní, že se jejich cesty rozešly a že je vděčný za to, že spolu aspoň mluví...tak trochu mi to připomínalo příběh, který jsem znala, až na to, že ta holka určitě nebyla stará, nebyla tlustá a nezemřelo jí dítě...nevěděla jsem, co na to napsat a nechtěla jsem být trapně sentimentální...

...nedokázala jsem už odpovídat na žádné zprávy a bála jsem se, že pokud nechám zapnutý telefón, tak budu po půlnoci marně čekat na zavolání od syna...od táty (vždycky volali a nezavolají už nikdy...), bála jsem se, že se budu snažit volat na čísla, která už nemají žádného "svého člověka". Se ségrou jsem mluvila odpoledne, mamka většinou nevolá a dcera chodí, díky maličkému, brzy spát, kdoví, jestli čekali do půlnoci...

...napila jsem se vody (víno sice nedošlo, ale už mi nechutnalo), vzpomněla jsem si na své nejbližší a na některé nejvzdálenější...poslechla si hymnu, podívala se na oblohu, kde zářily domácí ohňostroje a vzpomněla na to, jak jsme se vždy s bývalým mužem chodívali na Silvestra dívat na spící děti, když byly ještě malé...(a nad jejich postýlkami jsem jim v duchu přála ty nejšťastnější a nejkrásnější roky...) Třeba v tom bude dcera pokračovat...

Jsem unavená, tak neskutečně moc unavená. Pokaždé na konci roku mám pocit, že "melu" z posledního, že už nemám kde brát. Opakuji si jako mantru to slovo "musíš". "Musíš" do práce, musíš mít výsledky, musíš ráno vstávat, musíš mrznout na zastávkách, prostě musíš.

...ale jo, ještě pořád si dělám adventní a vánoční výzdobu, (dokonce jsem si koupila i nové skleněné ozdobičky, kdyby se sem náhodou dostala dcera s maličkým, tak aby mohl koukat na světýlka), ale už nemám žádnou potřebu dávat dekorace na sociální sítě, vím, že to dělám kvůli sobě, ty rituály mi pomáhají fungovat. 

...pečení letos bylo jedno velké fiasko, moc se mi do toho nechtělo a navíc mi spousta věcí k pečení cukroví chybí (např.ta základní - vál), takže jak jsem ty kousky nakydala na plech a jak se tam rozplácly, tak tak vypadají :-(. Chtěla jsem to trochu vylepšit a koupila jsem na trhu trochu cukroví (prý výborné a v adventní akci). No, na pohled vypadalo slibně, ale ta chuť! Myslím, že ani Ryksa by do toho nekousla (a to, paradoxně, sladké žere, asi je po mně :-D) Již nikdy více, od teď budu cukroví na adventních trzích obcházet velkým obloukem.

...vážně, jsem unavená tak, až bych brečela, zalezla do postele a minimálně týden nevystrčila hlavu. Pořád jenom "musím" a nikdo se neptá, jestli chci. Na každého se v práci berou ohledy...Jenomže jak mám, sakra říct, že se cítím mizerně, že se mi chce pořád brečet, že nevidím v ničem žádný smysl, že nevidím žádné světlo na konci tunelu...okolo synových narozenin jsem několikrát potkala kluky ve stejné bundě, jako měl on...

...zimní krajina je jako z pohádky, neskutečně uklidňuje, jenomže místo procházek trčím v práci a pak unavená zalezu s knížkou do postele

...ani na veterině jsem s Královnou nebyla, protože ji prostě sama nenacpu do přepravky :-(. Tak si říkám, že jsem fakt k ničemu, nic jsem v životě nedokázala, nic jsem si nevybojovala (třeba napsání knížky, kterou by někdo chtěl číst, třeba aspoň minivýstavu fotek, na kterou by se někdo přišel podívat, třeba aspoň malilinkatý vlastní byteček, třeba se odvážit jet sama k moři). Jsem marná!

 

Možná není ani tak hrozné, když se něco děje přímo mně, jako to, když nemohu pomoct lidem, které mám ráda...prostě nemám schopnosti pomoci. Ani dceři, která je vyčerpaná péčí o maličkého a jeho nespavostí, ani T...ce, která teď prožívá ztrátu v rodině, je nemocná a myslím, že nemá všechnu tu bolest s kým sdílet. To, když jedu malého vzít ven na procházku nebo když jsem dnes přivezla T...ce vývar, to je jen maličkost, bezmoc stejně zůstává...

...vím, dějou se i hezké věci, třeba sněžilo, ale v těch pošmourných dnech, kdy se skoro nedostanu ven na mě všechno nějak víc "padá".

...v práci se krutě nedaří už skoro celý další měsíc (a to tam ještě drkotáme zubama), obě holky mají "naloženo", naštěstí u dcery je to aspoň krásný a smyslupný "náklad".

...tak strašně moc se mi stýská po synovi, tak neskutečně moc a vím, že je to navždy, navždy, prostě navždy, že žádný zázrak ho nevrátí zpět. Včera jsem myla okna, (v ložnici je to úplný horror, protože se tam nevejdou štafle, musím si na židli narovant ty nejtlustší knihy, abych na okno dosáhla a právě ty knihy jsou od syna), otevřela jsem jednu z nic, v duchu se omluvila za to, že na ně stoupám, ale fakt nic jiného nemám, co by mi tu potřebnou výšku poskytlo, (ve svých jediných podpatkových botách bych si zlomila nohu) a přečetla si věnování. Tolik se mi chtělo brečet...tolik se mi nechce vstávat ráno z postele...

 

 

Než se člověk naučí nepokládat si otázku: "Proč se to děje právě mně?" trvá to hodně, hodně dlouho a když už to konečně umí, tak je ta zkušenost stejně nepřenosná, takže svými radami nikomu nepomůže.

Dcera to má s malým jako přes kopírák, to, co jsem prožívala kdysi já se synem. Ona má sice dvě babičky v bližší vzdálenosti, plno vychytávek, o kterých se nám ani nezdálo a chytré rady přes internet, ale podstata zůstává stejná. Maličkého skutečně miluje, ale to nic nemění na tom, jak je takové nespavé a uplakané miminko náročné...

T...ka pláče, vše jí přerůstá přes hlavu, překročila třicítku a cítí se čím dál tím víc osamělá, k tomu se jí nakupila práce, operace maminky a každým dnem se dovídá o dalších přírůstcích svých kamarádů. Marně bych jí říkala, že něco podobného jsem kdysi zažívala také, jenom tenkrát se tohle všechno řešilo už po překročené dvacítce...a hlavně, neprošla jsem si tenkrát tak neskutečně nesmyslnou ztrátou. Bolí mě vědomí, že kdyby syn neudělal to, co udělal, tak by se její život odvíjel jinak. A cítím i vinu, byl to přece můj syn, který k tomu, jak se teď ona cítí, přispěl. Marné je líčit, že jsou na tom jiní lidé hůře, že každý má své trápení, že je okolo ní spousta lidí...nevidí to, taky jsem to neviděla. Je velmi těžké se rozhlédnout okolo sebe a opravdu vidět. Vidět víc, než jen svou bolest.

Je to tak strašlivě těžké "jít" dál, když před sebou člověk vidí jenom beznaděj, strach a smutek. Je to tak složité, když člověk nemůže nijak pomoct lidem, které má z celého srdce rád.

Nový praktik mi nabízel antidepresiva (byl to celkem sympatický pán), ale tohle opravdu ne. Přesně jak řekl, situace se nezmění, ale budu je lépe snášet. Kéž by místo nabídky léků na všechno dopřála tahle doba lidem více odpočinku, nebyl takový tlak v práci, to by pak pomohlo mnohem více. Tedy, aspoň si to tak myslím.

Našla jsem na netu otázku: "Co bys dělala, kdybys neměla strach?" Nejspíš by si ji měl položit každý člověk, protože všechny naše problémy pocházejí ze strachu. Vím, co bych udělala: Odešla bych z práce a nebo bych si aspoň vzala 1 - 3. měsíce neplaceného volna (strach mám z toho, že mi budou chybět peníze na nezbytné věci). A odjela bych k Baltu, klidně i sama. (strach mám z toho, že by tady Ryksa sama strádala a také ze svých šílených orientačních schopností).

 

...člověk si raději nemá vůbec nic představovat, i když ty motivační "kecy", že jakmile se věc vizualizuje, tak je skoro vyhráno, to teda, cha, cha :-D. Pochybuji, že bych si před cestou na "Signal" představovala narvané tramvaje, do kterých se nedalo ani dostat a metro, ve kterém stále fronta na nástup a výstup, O jediných pojízdných schodech raději pomlčet. No, jsem srab a zvládla jsem jen tu jednu jedinou projekci u Ludmily, víc času mezi tou masou lidí jsem prožít nedokázala. Zlatá, celkem klidná Zbraslav.

... a taky jsem se těšila na nedělní výlet s T...kou, počasí jako malované a skoro letní teploty, vůbec by mě nenapadlo, že bude muset pracovat a hlavně, určitě jsem si to nepředstavovala...Takže jsme nakonec skončily na L....ské terase, kam mě pozvala na oběd a pak vyrazily do přilehlého parku. Nádhera, to sluníčko, ty barvy, to teplo...jenomže jsem měla pocit, že jdeme po našich dávných stopách (párkrát jsme tam, ještě i se synem, byli) a chodíval tam běhat a taky tam jezdívali na kole, jak vzpomněla T...ka a hlídali holčičky kamarádů...a bydleli v několika podnájmech...všude v těch místech jsem "viděla" stopy svého syna. A chtělo se mi neskutečně moc brečet a ještě víc ječet vzteky, něco roztřískat a ...vzpomněla jsem si, že když byly děti malé a dělaly něco co neměly (několikrát jsem je napomenula), ale když si nedaly říct a došlo k nehodě, tak jsem je nejdříve ošetřila, pokud to bylo nutné a pak jim samou úlevou, že to dobře dopadlo, naplácala na zadek, aby to už fakt nikdy neopakovaly. A přesně tohle jsem cítila teď, že bych nejraději po synovi (kdoví kde jeho duše je...) ječela, ať už se konečně vzpmamatuje, že už toho bylo fakt dost, že už se to nedá vydržet, ať už se konečně vrátí a už nikdy žádnou takovou blbost nedělá. Kéž by to bylo takto jednoduché...

... a na Zbr.mě Vietnamec úplně hravě ošidil o 100 Kč a ani se u toho nezačervenal. Uvědomila jsem si to, hned jak jsem vyšla z obchůdku, ale nějak se mi nechtělo se hádat. Poplatek za blbost, dalo by se říct!

...a zítra už zase práce a noci, kdy neusnu bez Melatoninu, fakt skvělé vyhlídky

 

...vždycky jsem věděla co nechci, ale nikdy jsem neuměla jasně definovat, co bych vlastně doopravdy chtěla. Nemůžu si teda ani nic přát a "Vesmít" mi nemůže nic vyplnit, protože v tom mám zmatek. Jasně, že si přeju zdraví pro všechny blízké, spokojenou rodinu pro dceru, partnera pro T...ku a světový mír. 

"Stejně nevíš co chceš", řekl mi minulý víkend ten kluk z Jižňáku a ač jsem se s ním docela úporně hádala :-), kdesi v hloubi duše jsem věděla, že má úplnou pravdu. Nevím to...

   Dívala jsem se na video "O čem se mlčí", pořad o pozůstalých lidech po těch, kteří spáchali sebevraždu. Psali o tom i v časopise "Moje psychologie" a ten pořad byl věnovaný tomu článku. Mluvili tam přesně o věcech, které jsme si prožívali, o pocitech viny, o tom, že rodina, kde se toto stane je považována za divnou, o stigmaci a také o tom, že většina lidí nabývá dojmu, že za pár měsíců je všechno v pořádku, ale ti pozůstalí vědí, že není...Hodně mě překvapila slova (odborníků z podpůrných skupin), že pokud je někdo z pozůstalých osamělý, tak se zhruba za dva až tři roky ocitá v čím dál tím větší izolaci. Pod to bych se podepsala. (Vážně není den, kdy bych si na syna nevzpomněla, kdy by mi ho něco nepřipomnělo a vím, že lidé z mého okolí o něm mluvit nechtějí, většina se jich tváří, že vůbec nikdy nebyl...

... a když je mi hodně zle, tak se mi zdá o tátovi a nebo, úplně paradoxně, uvidím vážku...

 

 

... jasně, fakt dobře vím, že na kdyby se nehraje, ale čím jsem starší (a být starý není v dnešní době vážně žádná výhra), tak si více a více uvědomuji, jak fajn je vnímat právě daný okamžik a užívat si ho. Člověk, který poznal ztráty už ví, že nic není napořád, že všechno je něčím ohraničeno a jenom to "teď a tady" nám nemůže nikdo vzít. A tak jsem si svým způsobem užívala i tu dobu s tetami na chalupě, to, jak jsme se společně něčemu smály a v duchu jsem si říkala "je to super a příští rok to třeba může být úplně jinak", tak jsem si užívala termální bazén se ségrou, protože mít sourozence je jedna z nejlepších věcí, která nás v životě může potkat. A úplně nejvíc si užívám, když držím v náruči vnoučka, když se na mě směje bezzubou pusinkou a nebo mi svírá prst...(jasně, do očí se mi derou slzy, když si vzpomenu na malého chlapečka v mé náruči před téměř třiatřiceti lety), ale nechci si těmi slzami kazit ten úžasný okamžik, protože to, co se stalo, už se nikdy odestát nemůže, ten čas prostě nevrátím, byť bych sebevíc chtěla. Stejně tak si užívám, když se vidím se svou krásnou dcerou a přála bych si s ní být víc (třeba se nám zase jednou povede, až bude vnouček větší, abychom si jako matka s dcerou vyrazily do kina, na nákupy a nebo jen tak na kávu).

A užívám si i to, když na FB vidím nějaký hezký obrázek od T...ky, částky, které na něj přihazují lidé "v dražbách" a to, že penízky půjdou na pomoc nějakému zvířátku, ten okamžik, když vidím, že holka (vlastně teď už žena), se kterou byl spojený život mého syna není zlomená, ale žije a dělá něco smysluplného. 

...prostě, každý pěkný okamžik se počítá a stojí za prožití, byť by to bylo focení šípků nebo sbírání kaštanů. Jasně, štve mě, kolik času promarním v práci, čím jsem starší, tím víc vidím, jak život běží a lidé jsou někde "zasklení" na víc jak osm hodin, i když by úplně klidně stačilo šest. S tím nic neudělám, jen vím, že spousta toho, co bych stihnout chtěla už se prostě stihnout nedá, ať už kvůli časovému omezení a nebo kvůli chátrající tělesné schránce. A nebo by se něco udělat dalo? Jenomže nevím jak, ale spíš si to netroufám, nejspíš...

 

...můžete být 100x dobří, třeba v práci, nebo si můžete říkat, že se vám podařilo vychovat dvě děti, můžete si říkat, že máte celkem dobré estetické cítění, že se vám povedlo pomalovat pár pěkných kousků hedvábí, že vám kdesi kdysi vydali nějaké básničky (dokonce 1.cena), že se se svou klopotnou angličtinou domluvíte, můžete si říkat, že jste se po smrti dítěte nezbláznili, nestala se z vás alkoholička, neskončila jste pod mostem , ani jste nepropadla drogám, ba dokonce neskočila pod metro nebo pod vlak. (Jasně, ta postava je děs běs, stejně jako konzumace zmrzliny), ale pokud vám vaše vlastní matka, člověk, který by vás měl nadevše a bezpodmínečně milovat nadává do "bl...čků", tak je něco hodně, hodně špatně a věřte, že vaše mínění o vás samotných je hodně hluboko pod bodem mrazu, stejně tak, jako sebevědomí a sebeláska. Tak asi tak...

 

 

"Je v pořádku cítit se tak, jak se cítíš", hlásají různá moudra, která docela často čtu. Tak fajn, tohle by mi vyhovovalo. Aspoň si nemusím dělat výčitky, které si stejně dělám, že se raduju z toho, když je venku hnusně a prší (bohužel, tady v Praze je to skoro zázrak) a nemusím se sama před sebou omlouvat za to, že si čtu, když je venku nádherně a mohla bych něco podniknout. Jo, občas i něco podniknu, ale ne vždycky se člověku chce jít nebo jet někam samotnému. A přetvařovat se sama před sebou, že jsem u vytržení z úklidu, to teda taky nemám zapotřebí. Vzhledem ke Královně bych mohla uklízet 24/7 a stejně by to skoro nebylo vidět. Motivacím, že urovnané věci mi pomohou se cítit vyrovnaně, taky moc nevěřím. (No, dobrá, bordel ve skříni je taková moje postpubertální revolta vůči mamce, pokaždé, když jsme se ségrou neměly uklizené skříně, vyházela nám je a musely jsme rovnat. A dokud nebylo vzorně urovnáno, nemohly jsme se hnout z domu. Možná si tou skříní malicherně dokazuji, že o svém nepořádku a aktivitách rozhoduju sama, Jasně, vím, že v mém věku, který se kvapem blíží důchodovému, je to úplně trapné).

   Nebo takové sociální sítě, moc jim "nedám", ale občas mám potřebu podělit se o nějakou fotku, focení mě vážně baví. No a když tam "vlezu" vidím všechny ty šťastné, požehnané, vděčné, krásné a zdravé lidi, kteří mají spoustu kamarádů, pravidelně sportují, jedí jen zdravě, jejich kočky nepouštějí chlupy a vypadají cca o 10-15 let mladší. A taky samozřejmě navštěvují krásná a zajímavá místa v cizině i doma. Po chvilce sledování něčeho takového mám chuť zahrabat se deset metrů pod zem a říkám si, že jsem asi jediná na světě, kdo nemá kamarádku, s kterou by mohl chodit na latté (no, s naší paní sekretářkou někdy chodíme po obědě na presso, ale 100% se u toho nefotíme a nevím, jestli se to počítá :-D), že místo zdravé zeleninové směsi občas o víkendu obědvám zmrzlinu :-! (i když tu směs mám vcelku často), nechodím ke kosmetičce ani na nehty, takže vypadám asi tak o 10-15 let starší než jsem a ani výhledově to neplánuju změnit (kvůli penězům to zatím není, ale představa, že bych si v té době, kdy tam budu sedět nebo ležet mohla číst nebo se jít projít mě vždycky vrátí zpět do reality a úpravy zevnějšku přesunu do další pětiletky). A co se týká těch zajímavých a krásných míst, je fakt, že občas si nějaký ten výlet naplánuju, ale skoro vždycky mě dožene otázka: "A co tam budeš dělat sama?" Takže nakonec jdu, jako tradičně k řece, kde už jsou na to, že chodím sama, zvyklí. A ani nad tím nepřemýšlím. Stačí, když vidím na soc.sítích svoji o šest let mladší sestřenku z Británie a začínám silně zvažovat, že bych si měla pořídit burku. A k tomu se mi okamžitě přiřadí výčitky, že nemám odhodlání, pevnou vůli a vytrvalost.

   Další kapitola je vděčnost, vděčná být umím, za milé slovo, za chvíle v přírodě, za osvěžující déšť, za svou rodinu, ale na druhou stranu vážně nehodlám být vděčná za všechno, čeho se mi od života dostalo. Za smrt syna opravdu žádnou vděčnost pociťovat nebudu, NIKDY! 

   Stejně tak se nebudu radostně usmívat nad přecpanou MHD, přelidněnou Prahou a odpadky na místěch, kde nemají co dělat. No a možná, že ani nad tím, že jsem se jako žena stala neviditelnou. (Což je ovšem, jak jsem psala výše, můj problém, protože kdybych se snažila tak: bla, bla, bla...)

 

"Odpojila jsi se od své duše", řekla mi Vědma, kterou jsem potkala na obědě. Necítila jsem se, práce a lidí v ní jsem měla plné zuby a nechtěla jsem s nikým být, ji jsem potkala jako na zavolanou, protože na takové lidi se ta nechuť nevztahuje. Povídaly jsme si, mimo jiné i o tom, že bude ze své současné práce "odejita", neboť nejsou peníze. Je to od Nich opravdu "milé", protože hledat v našem věku práci...(teda, ale stejně se nedokážu přinutit, abych za tu svou byla vděčná). 

Bavili jsme se tak obecně, i když o věcech, o kterých bychom nejspíš nemluvily s většinou lidí. Ano, odpojila jsem se, jsem unavená, skoro nic, kromě maličkého, mě netěší, pro nic se nedovedu nadchnout, nedokážu se ztotožnit s heslem "Chodit do práce, platit složenky a umřít". S tím, že do důchodu se moje generace dostane jako unavené trosky, které pak, když to vyjde, žijí víc jak dvacet let s různými nemocemi a nemají sílu už podniknout nic, co si dříve podniknout přáli. Prostě mi to nepřijde fér, že musíme odpracovat skoro nejvíce let v Evropě, že se nebere v potaz výchova dětí ani nic podobného, že s polovičním úvazkem se člověk neuživí.

...a vyprávěla jsem jí o maličkém, o tom, jak moc mě i Ex připomíná syna, tím, co dělá, dcera jako miminko nic podobného nedělala. "...přinesl zpátky kus duše tvého syna", řekla. Jasně, zní to naprosto nepochopitelně, bláznivě..., ale právě s touto ženou, které si velice vážím, jsem byla svědken věcí, které se normálně vysvětlit nedají. (Druhý den jsem sbírala u řeky ostružiny, dělám to skoro denně a pořád jsem přemýšlela o tom, co řekla. "Musím být racionální, sakra, pracuju přece tam, kde pracuju, věci jsou jednoduché a tohle všechno se mi jen zdá, kdyby to tak bylo, třeba by se tu objevila aspoň vážka". Sotva jsem to domyslela, přistála na keříku jedna maličká ..."no dobře, náhoda, jsem přece u řeky, to by muselo být něco ještě průkaznějšího", pomyslela jsem si a v tom okamžiku se přímo přede mnou objevila velikánská vážka, obletěla mě obloukem, dosedla na cestičku a než jsem se stihla vzpamatovat, zmizela. A teď??? Vysvětli to, rozume!)

   ...a na cestě domů, vedle knihovny seděl s baťůžkem kluk, který byl někomu určitému (tomu z Jižňáku) podobný tak, že se tomu skoro ani nedalo věřit.Taky nevím, co mi to chtělo říct, ale nevím toho spoustu .

   Jsem vděčná za svou rodinu, za Královnu, za dny, kdy nemusím do MHD a mezi lidi a chtěla bych znovu najít svou duši, žít tak, jak bych opravdu chtěla...

 

Bolí mě hlava, vždycky, když se vrátím z Moravy, kde jsem byla delší dobu, trvá mi hodně dlouho, než se tady vrátím do reality. No, nějak se mi do ní nechce...

   Jsem nesmírně vděčná za svou dceru, za vnoučka, za rodinu, ale vím, že si z nikoho nesmím udělat smysl života...oni mají svůj život a já musím mít ten svůj.

   Vzpomínám na nedávnou pohodu z Nejpřítelem, jela bych s ním nekonečně dlouho, poslouchala písničky z jeho playlistu (přesně takové, jaké mám ráda) a občas vystoupila na nějakém fajn místě. Jenomže chlapi si asi pohodu představují jinak...

   Vzpomínám na Ex, jak mi na chalupě, před odjezdem udělal kávu, jak jsme u ségry na zahradě stáli u kočárku s vnoučkem a oba jsme měli v očích slzy. Kolikrát mě napadne, že bych se chtěla o někoho opřít, nemuset nic řešit, jenom být...jenomže to neumím a nechci sama sobě dovolit. Nemůžu totiž nabídnout nic na oplátku a to co můžu, tak to je asi málo...

   Vzpomínám na toho kluka z Jižňáku, na letní večery u rybníků nebo na balkóně v 11.patře, kde se měsíc a hvězdy zdály tak blízko, na vůni trávy, na večeře, které dělal, na pár těch hezkých věcí a taky na ty nehezké...

   Vzpomínám na různé kluky, kteří se mi mihli v životě, ukázali mi nějaké pěkné místo, něco hezkého a šli si za svým...musela jsem je nechat jít..

   Sedím u řeky, chlad, který od ní táhne je víc než příjemný, nejraději bych tam vlezla a šla a šla...vždyť vím, že plavu jak zednická tříska. Právě proto bych šla...vzduchem poletují taková ta zvláštní semínka, říkali jsme jim "padáčky". "Mímo, mímo, musíme ho vysvobodit", křičel syn, když se dostalo do místnosti, "chce být na svobodě". Chytali jsme je a pak pouštěli otevřeným oknem na "svobodu". Pozoruju ty "padáčky" a myslím na to, že jsem strašně ráda, že je syn "na svobodě", že to, co z něj fyzicky zůstalo, někde poletuje mezi skalami, smísí se s hlínou, s pískem, s deštěm a on je tak v trávě, v kytkách, v zobáčcích ptáků, je na "svobodě".

 

Samota je o svobodě, jak napsal můj nejlepší přítel. Ano, je. Samotu jsem si vybrala a jsem s ní smířaná. Nechci říct, že bych někdy raději nebyla někde s někým, že bych si případný výlet nebo procházku nevychutnala s člověkem, s kterým mohu sdílet myšlenky a případné nadšení, ale fakt je, že to nemusí být chlap. Mnohem víc, než po jakémkoliv chlapovi se mi stýská po mé dávné Nejkámošce, ale ne po té, kterou je teď, ale po tom, jaká byla kdysi, předtím, než pro ni začalo být nejdůležitější postavení, vlivní známí a majetek jejího nynějšího muže. Ségra mi chybí, sestřenka J., povídání s tetou D...Po mámě se mi někdy stýská, po tetách, po chládku na zahradě u chalupy...

...nemám ráda léto, přesněji řečeno, nenávidím léto v Praze, je to nejhorší roční doba, obzvlášť, když nemám zahrádku, kde by se člověk aspoň trochu ochladil a ani možnost se, v dostupném čase, na nějakou dostat. Nu což, vybrala jsem si to sama!

...když tak přemýšlím o babičce tchyni, kolikrát si říkám, že mohla věci změnit, ale neměla sílu, také ji nemám a občas si i říkám, že by se věci třeba daly i změnit, kdybych uměla věřit, kdybych uměla věřit sama sobě, protože věřit druhým, to už nějak opravdu neumím

....neumím svá případná přání realizovat, když cítím, že by to mohlo někomu vadit, když by to bylo pro někoho nepohodlné nebo neakceptovatelné. Dívám se "vpravo, vlevo", abych někde neuškodila. Ale je to tak správné? Je to správné právě pro mne???

 

Už mám dost keců o tom, že jsem silná žena, vážně.Mladé kolegyně v práci se mohou "vesele" hroutit, pobývat více jak rok a půl na dlouhodobé neschopence, ale u mě někteří kolegové poukazují na to, že docházím k psycholožce (v pracovní době,jako k lékaři, neboť jindy nebyl termín). To, že se snažím všechnu práci udělat, to už nevidí nikdo. Za bývalé doby bych šla příští rok do důchodu. Teď je něco takového v nedohlednu a zatím nemohu uvažovat ani o zkráceném úvazku, protože bych nezaplatila zvýšený nájem a stále se zdražující nezbytné potřeby. Jsem unavená,opotřebovaná, tolik bych chtěla víc pomáhat dceři, vídat vnoučka, více jezdit za mamkou, ale ...naštěstí mi paní psycholožka vyšla vstříct a našla pro mě, od září, jeden odpolední termím. To  však neřeší únavu a všechny další problémy.

Paní domácí, jako reakci na zdražování ,opět přitvrdila, aby nemusela platit městu za parkování, začala své auto a též auto svého přítele, parkovat na minizahrádce, přímo před mými okny. Takže místo do zeleně civím na auta. (Což takhle se jednoho auta zbavit, když je tady funkční MHD??? Ha, ha, Ha :-(). Patrně má pocit, že nájemník je horší než štěnice, ono nestačí, že společnou chodbu zavalila svým bordelem, který se hodí akorát tak na sběrný dvůr, teď ještě tohle. A není odvolání.

   Překvapilo mě, že si pan profesor v práci všiml mého, fakt nehezkého, mateřského znaménka na čele. (Navíc jsem si ho, já blbka, namazala přípravkem na odstraňování bradavic, takže vypadá ještě hůř). A domluvil mi prohlídku u jakésiho docenta ve fakultní nemocnici. Vážně stačí jméno...čekací doby jsou okolo tří měsíců, mě vzali do desíti minut a dokonce zařadili na konci prázdnin do operačního plánu. Myslím, že taková starost o podřízené je hodně nadrámcová a vážím si toho.

   ... a právě v ten pátek jsem si udělala hezký den, vyšetření bylo rychlé a do konzultace s paní psycholožkou zbývaly skoro dvě hodiny. A tak jsem jela do Stromovky, koupila si kávu do kelímku a procházela se tam ještě za ranního chládku, brouzdala se orosenou trávou a pozorovala labutě, volavku a kachny na jezírkách. Úžasné, smutné je na tom to, že tohle je pro mě svátek, mít takovou chvíli volna v přírodě, jinak jsem stále zavřená v barácích ústavu a nebo "vypékaná" či "mražená klimatizací" v MHD. Člověk by nad tím životem fakt někdy brečel.

...stále musím obdivovat T...ku, jak nádherně maluje a svými dílky pomáhá spoustě zvířecích útulků. Myslím, že pojem silná žena by na ty obě "moje holky" "seděl" mnohem víc

 

...minulou neděli jsme s bývalým mužem a T...kou zajeli "za synem". Počasí úplně suprové, lesy nádherně zelené a nad skálami kroužili a křičeli krkavci. Vylezla jsem tam na skalku, dívala se do krajiny a beze slov si povídala se synem...nejraději bych tam zůstala, minimálně na jednu nebo dvě noci.

...na zpáteční cestě jsme se (už jen s bývalým) zastavili za babičkou. V tom odcházení je tolik smutku, tolik beznaděje, těžko se o tom píše, celkově se mi špatně píše o něčem, co je soukromé..., vím, že je to život, ale k babičce život nebyl zrovna moc fér, i když dost věcí není osud, ale to, jak se k svému osudu sami postavíme...

...rozmluva s domácí, ohledně zvýšení nájmu byla bezpředmětná. Zastihla mě rozcitlivělou brzy po narození vnoučka, ale myslím, že ani jinak by se s ní nedalo mluvit. Mladá holka, ale ostrá jak břitva a hlavně, bez ohledu na okolnosti. Prostě "už nemám kde brát", tak napálím nájem. A je jí úplně jedno, kdo tady bude bydlet a jak se bude chovat, hlavně, že dostane své požadované peníze. (A musím dodat, že značně nadhodnocené). Jednu věc jsem si, ale řekla, po bezesné noci, že už se tím nebudu trápit, prostě až nastane čas, tak to začnu řešit. A budu se snažit z toho vytěsnit svůj sentimentální vztah k tomuto místu

 

....tak nějak nevím, dochází mi síla a říkám si, že jsem na světě vlastně jen na obtíž. Kde mám vzít ty peníze, které chce domácí za nájem navíc? Jasně, dám to nějak dohromady, ale platit nájem z úspor mi přijde fakt děsivé :-(, navíc, kde je záruka, že mi to ještě mnohokrát nenavýší? Jasně, nemusím souhlasit a nemusím tady bydlet. Kolikrát jsem se jenom za posledních 9 let stěhovala? Raději nevzpomínat, kolikrát si Královna musela zvykat na nové bydlení...a kolikrát jsem já hledala to místo, kde bych se cítila doma...? Vím, že slzami nic nevyřeším, ale já už prostě vážně nemám sílu. Snažila jsem se najít něco levnějšího a nebo ve stejné výši, ale aspoň blíže k práci. Bez šance. Pokud už se objevilo něco, co by se mi líbilo, tak to buď bylo někde u hlavní cesty a nebo a to je horší "zákaz domácího mazlíčka".

....jo, taky můžu hnít na pracáku a odstěhovat se na chalupu, pokud by to mamka dovolila, jenomže právě teď bych úplně nejvíc potřebovala a taky chtěla být tady kvůli dceři a očekávané radostné události. Takže...nevím, prostě nevím...

...šla jsem dnes vmísená do davu turistů a bylo mi to jedno, splynula jsem s nimi, nemyslela na nic, jen na krásy staré Prahy, lízala jsem zmrzlinu a doma si dala 2dcl "šampaňského" s rumovýmí pralinkami, to je teda řešení problémů, jen co je pravda

 

....bylo to k ránu, najednou se mi vybavila vzpomínka na oslavu mamčiných narozenin a přímo před sebou jsem v duchu viděla syna, který tam tenkrát ještě byl...a ucítila jsem pohyb, jako by si na polštář vedle někdo lehal (Královna to nebyla, odmítá se mnou poslední týdny sdílet ložnici...), ještě chvíli jsem vnímala ty nepatrné pohyby, sáhla vedle na prostěradlo, na polštáře, ale nic...už se mi to párkrát stalo a vím, že nespím, že jsem probuzená. Těžko říct, co....?

 

Magická noc, ta před prvním májem, první letošní šeřík ve váze, kvetoucí jabloně, u Vltavy hnízdí labutě...kalo vždycky jsem zapálila svíčku a natrhala devatero kvítí...

Kolikrát jsem dostala pusu pod rozkvetlým stromem? A kolikrát nedostala...? K čemu ty vzpomínky? Kolikrát jsem právě v té magické noci něco moc chtěla...a někdy ani nechtěla, třeba to přišlo úplně samo...kdysi dávno, pradávno jsem právě ten den a večer poznala kluka, o kterém jsem si myslela, že jsem do něj zamilovaná, úplně umanutě a zbytečně a třeba to bylo všechno, jenom ne láska. Před mnoha lety mě právě v ten zvláštní  den vezl na motorce nádherný tmavovlasý kluk až na Moravu, tam, ve svým milovaných Jeseníkách jsem prožila 1.máj a asi byla i ta pusa pod třešní. Letos to bude deset let, co jsem dostala pusu pod planou třešní ,někde poblíž hradní zříceniny a taky slib, že jednou na té zřícenině přespíme pod širákem...zůstalo jenom u slibu,

...jsem stará a žádné pusy pod třešněmi už nebudou, ani magické noci s přísliby. Možná bych si přála, aby si někdo právě tuhle noc na mě vzpomněl, ale...je to jen přání...

 

Vážně mě nebaví se doprošovat ignorantských doktorů, aby se na mě aspoň podívali, když se cítím nemocná. Jak mám k sakru poznat, co mi vlastně je. Snažila jsem se najít si praktického lékaře tady na Zbr., ale zatím bez výsledků. Nikoho tu neznám, nikdo se za mě nepřimluví...To jsou chvíle, kdy mám pocit, že už vážně nechci, že už jsem tady toho prožila dost. Stejně cítím, že půlka mého srdce je s mojí holčičkou, ale ta druhá, ta je někde "tam". (Chlapečku můj milovaný, zítra bys měl svátek a já nemůžu nic, nechci říkat, že nejsi..., ale jsi tak nepředstavitelně daleko, že se to nedá postihnout běžným rozumem...)

...když je mi zle, když mě napadají divné myšlenky, tak se mi pak zdává o tátovi, táta v těch snech stojí vedle mě a říká mi věci, z kterých mám něco pochopit. v tomhle snu jsem stála vedle vánočního stromečku, v náruči chlapečka (nejspíš to byl syn), vedle nás stál můj tatínek a povídal si s ním. A pak jsme odešli do vedlejší místnosti a tam u stolu seděla spousta lidí, včetně druhého synova dědečka a obou jeho babiček. Věřím, že jsem z toho snu pochopila to, co jsem pochopit měla...

...je divné, když umírají lidé mého věku, když umře člověk, kterého jsem znala od 18-ti let, kterému jsem byla na svatbě, kterému jsem tu svatbu přímo předpověděla, když umře člověk, který byl součástí mého mládí, který mi navzdory podemletému mostu přivezl na chalupu, kde jsem o povodních v 97 roce zůstala s pěti dětmi, chleba a vodu, když zemře člověk, kterého jsem vždy považovala za kamaráda. Alkohol je svinstvo, ale lidé pijí proto, že je něco trápí nebo bolí a pak, pak už nastává jen zlý konec, jako nastal u něj. Je to tak těžké přijmout, třeba i ve světle toho, že mi ještě stále záleží na někom, kdo "jde" po stejné lihové cestě. A žádná slova tady nic nezmohou...

 

Uvědomila jsem si, jak jsem ráda, že mohu se svou sestrou mluvit o taťkovi, o babičce E., o svém synovi...je velikým darem sdílet vzpomínky s člověkem, kterému byli tito lidé drazí. Nesmírně moc to pro mě znamená. Lidé, kteří "odešli" "žijí" už jenom v našich vzpomínkách.

...a na férovku, už nezvládám sledovat, co se děje na Ukrajině a co se zase zdražilo, prostě nezvládám. Mám chuť si přitáhnout peřinu přes hlavu, pít rum s Kofolou, hulit trávu, nechat se od někoho obejmout, jedno od koho a kašlat na to všechno z vysoka!!! (Samozřejmě, žo to neudělám nebo asi určitě neudělám...)

 

"...závidíte?", zeptala se mě jedná svérázná kolegyně, když jsem ji pochválila, jak úžasně se jí podařilo zhubnout. Závidím? "Nezávidím, přeju vám to", odpověděla jsem po chvilce. "To já bych záviděla, i nahlas", řekla opět ona. Ano, před pár lety bych skutečně záviděla, dokonce i nahlas. Jenomže moc dobře vím, že hubnutí je především v hlavě a taky moc dobře vím, že vždycky, když jsem zhubla, tak to bylo kvůli někomu a nebo jen tak, že jsem se prostě cítila šťastná a nad jídlem jsem vůbec nepřemýšlela. Nezávidím, protože prostě nemám kapacitu, abych svou mysl přeorientovala na hubnutí. Teda, kloubouk dolu před tím, komu se to podařilo. (Teď musím zmínit i mou oblíbenou FB autorku Evu, fakt smekám. Navíc mi přímo píše z duše a hubnutí pojala hodně podobně, jak bych ho pojala já, kdyby mi na to zbývaly kapacity). Třeba si říkejte, že jsem srab a looser, ale fakt dávám všechnu sílu do toho, abych ráno vstala do tmy, absolvovala dobrodružnou cestu do práce : "Kolik minut asi budeme stát u semafórů a kolik přípojů mi ujede?", abych dokázala sama sebe přesvědčit, že ta moje práce vůbec k něčemu je...abych se přinutila zapomenout, kolik dní, měsíců a roků už můj syn nevidí vycházet slunce...

...a to bych ještě měla častěji chodit ke kadeřnici, koupit si nějaké nové prádlo (to staré už je fakt pro ostudu), něco na sebe, občas se namalovat a objednat se ke kožnímu s mateřským znaménkem. A častěji uklízet a více si hrát s Královnou a ...Jak se nachází ta síla? Jak se dá zaplašit beznaděj, ve které sice září světýlko, ale té mlhy okolo je tolik...

 

...nemůžu spát, slzy se vsakují do polštáře, nechci brečet, ale tečou úplně samy...bolest je nepřenosná, pocity jsou nepřenosné. Nikdo nedokáže pochopit to, jak se ten druhý cítí, každý máme pocit, že to cítíme my, nikdo jiný nemůže cítit stejně. 

...dokud se úplně nesesypu a nebudu cpát práškama, tak budu pořád ta, která to prostě musí zvládnout. Co mám udělat, aby bylo jasné, že už vážně nezvládám to hemžení studentů, ten šílený chaos a neustálé sledování věcí, které nejsou hotovy nebo chybí? Potřebovala bych se soustředit na nastávající úkoly, "načíst" si poznámky z předchozích pokusů, rozplánovat si jednotlivé kroky. Jenomže ještě musím udělat toto, ještě chybí tamto...a musí se to zvládnout do měsíce. Jak??? Nemám na to kapacitu, jsem taky máma, kruci. (Prohlížela jsem si nabídku míst, která by pro mě připadala v úvahu. Za inzerované platy si může dovolit dělat něčí dobře situovaná manželka nebo paní s vlastním bydlením. A požadavku plynulé ukrajinštiny už teda fakt nerozumím! )

...dokud se prostě úplně nesesypu jako jedna kolegyně, tak se všichni tváří, že to prostě zvládnu. "Když už nemůžeš, tak můžeš ještě 3x tolik".

...dívám se na fotky své nádherné sestřenice žijící v Anglii, na to, jak se otužuje v moři a připravuje zdravá jídla. Ne, nezávidím jí, jenom si opakuju, že každý je tvůrcem svého osudu. Je to moje vina, že jsem na tom tak, jak na tom jsem.

...po bezesné a probrečené noci stejně vstanu a jdu na autobus, jako včera, jako zítra, celá obloha je úplně rudá, slunce se prodírá mlhou...a dostanu fotku, vychází na ní slunce, jenomže na rozdíl od odesílatele, já nemám čas fotit ani se tím kochat. Já prostě "musím". Neumím si říct, že na to kašlu, prostě jdu...

...domů jezdím více než hodinu, silnice je rozkopaná v obou směrech a nic se neděje, však oni si lidé na to zvyknou. Co jim taky zbývá? O dopravě v Praze by se daly psát katastrofické romány.

...dala mi velkou kytku tulipánů a krabici zabalenou v igelitové tašce. "Raději se do toho nedívej", nabádala mě T...ka. Bojuju s touhou otevřít krabici a vidět kostičky lega, které skládal můj syn. A bojuju se strachem, co by se stalo, kdybych ty kostičky viděla. Jasně, ono to nic není, vážně ne, když se člověka nic z toho netýká...

...jedna z mých milovaných "holčiček", před mnoha lety, když jsem přišla do soičasné práce, viděla jsem tam sedět tu nádhernou holku, která patřila spíš na obálky módních časopisů než k pracovnímu stolu. Její první dcerku jsem mohla vzít do náruče ještě v porodnici, nikdy nezapomenu, jak jsem ji vozila v kočárku. Nedopočítala bych se, kolikrát mě nádherně nalíčila a kolikrát mi v životě pomohla. To ona stála vedle mě, když jsem se vlastními slovy naposledy loučila se synem...dnes jsem se dověděla, že se stala šéfkou v cizině, ve F...cii. Kéž by ji i její rodinku provázelo životem jen a jen štěstí

 

...někdo si na mě vzpomněl a někdo ne, tak už to bývá. Ty kytky jsou skutečně překrásné a mám z nich obrovskou radost.

...viděla jsem svou krásnou dceru, které to moc slušelo, sedět naproti sobě v restauraci, viděla jsem, jak servírka stahuje jejímu muži z jehly špíz...právě tohle jídlo si tam skoro vždycky dával syn...na chvíli se mi tam vybavila jeho tvář. Nedokážu se dívat na dceru a nepředstavovat si jeho...vždycky budu vědět, že mi, při každé události v mém životě někdo nenapravitelně chybí a vím, že to místo nemůže nikdy nikdo zaplnit.

...nikdy nebudu mít pocit, že bych o synovi neměla mluvit, budu, i kdyby to bolelo 100x víc.

....tenhle týden jsem reagovala na nějaký příspěvek na FB, zmiňovala jsem se tam i o synovi a najednou, když jsem dopsala, tak nevím, jak se stalo, že mi na konci reakce vyskočila dvě písmenka, písmenka, kterými jsme se synem začínali společné konverzace, byla to taková naše hra. Opravdu nevím, jak je možné, že se tam ta písmenka objevila, když jsem je tam nepsala, ale stalo se...

...čím více jsem sama, tím více si na samotu zvykám a přestávám v ní vidět zlo, přiznávám se, že se sama se sebou nenudím, i když někdy prostě jen vypínám myšlenky a jinak nedělám nic. Při procházkách vzpomínám na výlety, které jsme před desíti lety dělali s jedním hodně zvláštním klukem. Nejlepší na tom byla ta krásná místa, vrcholy hor nebo skal, hradní zříceniny a to, že jsme vedle sebe šli spousty a spousty kilometrů úplně beze slov. Vnímali jsme jen krajinu. Na benzín jsme se složili a bylo to takové klidné a příjemné. Škoda, že jsme propadli pokušení najít v tom něco víc a tím to všechno úplně pokazili. Kdo ví, kde je chlapci dneska konec?

...Moje bývalá Nejkámoška měla včera kulatiny, ač jsem ji už pár letneviděla, jsem přesvědčená, že stále vypadá sakra dobře. Poslala jsem jí blahopřání, dokonce papírově, protože takové narozeniny se neodbývají jen nějakou virtuální zprávou, ona si na moje narozeniny ani nevzpomněla (vždycky jsme je slavily spolu). Člověk má hledět dopředu a ne se otáčet zpátky, vím, že to bylo její krédo. Každopádně jí přeju jen a jen dobré.

 

... jdu krajinou, občas zbytky sněhu, všude šedivá tráva a holé stromy a přece je v tom něco tak uklidňujícího, v tom větru, v občasném pípnutí ptáka, v těch polích skoro bez lidí. Jdu směrem k Děvínu a stoupám nahoru. Možná měla ta paní, které jsem se ptala na cestu, pravdu. Nic tam není, nebo skoro nic tam není. V tom nic je obsaženo všechno. Cítím svobodu, i když někde vzadu v hlavě zůstávají myšlenky na vaření polévky, nevyžehlené prádlo, na to, ža autobus odtud jede jen 1x do hodiny, ale stále je to aspoň nějaká svoboda. Z vyhlídky vidím Vltavu, Prahu, skoro jako na dlani, Barrandovský most, výškové budovy Pankráce a věže Vyšehradu. Tak trochu mám pocit, jako bych tam tomu všemu "dole" utekla...

   Možná jsem tady a nebo aspoň poblíž už někdy byla, možná tehdy, krátce po taťkově smrti, kdy jsem nevěděla kudy kam a potkávala se s různými lidmi a s nimi se dostávala na různá místa. Když se na to dívám dozadu, tak jsem nejspíš hledala pochopení a zdroj jakési pomoci nebo síly. Dneska už vím, že tohle člověk může najít jenom a jenom v sobě.

...svoboda, už dlouho, strašlivě dlouho se cítím nesvobodná a nemá to nic společného se stavem, který se dříve psával do občanky a ani s tím, že žijeme (a nebo se to aspoň tvrdí) ve svobodné a demokratické zemi. Nesvobodu cítím z věčného "musíš" a "nesmíš", z neustálého tlaku na výkon v práci, z termínů, do kdy je splatná ta která složenka, z jízdních řádů, dokonce i z toho, že když se člověk konečně začne sám probouzet za úsvitu, tak mu "nějací oni" na základě něčího rozhodnutí změní čas na letní. Sakra, tak o čem vlastně mohu svobodně rozhodovat??? Nejspíš, aby byl člověk svobodný, tak musí mít veliké množství peněz a nebo nemít žádné...

... a další omezení má člověk v sobě, protože díky výchově, která byla v naší generaci běžná, neumím rozeznat ani hranici mezi sebeláskou a sobectvím. Neumím vymezit to, co bych chtěla nebo nechtěla já, od toho, co se ode mě čeká. Prostě nevím, kdy je dobře vyhovět druhým a kdy ne. 

... nekdy bych nejraději vyhodila mobil a vypla i sama sebe, aspoň na chvíli, na pár dní...

....bojím se, ale kdo se nebojí...takže sladké, naštěstí to řeším sušeným ovocem a hořkou čokoládou (teda, když dojde zmrzlina :-D :-( ). A říkám si, že dorty, šlehačka, alkohol a drogy by byly horší (jako jo, napadne mě i trocha trávy a něčí náruč, ale okamžitě to vyhodnotím jako nepřijatelnou blbost)

 

Válčí se na Ukrajině, vlastně skoro za humny. Proč? Ve jménu čeho? Blbá otázka, jasně, že ve jménu peněz. Nikdy se neválčí kvůli ničemu jinému, jen a jen kvůli ziskům. A umírají lidé, obyčejní lidé, ne ti, kteří sedí v bezpečí svých rezidencí, ti, kteří vedou války. Umírají úplně zbytečně, nesmyslně, stejně tak, jako úplně zbytečně zemřel můj syn. (Nikdy už se nedovím, jestli to zbytečné nebylo...)

   Je těžké žít v takovém světě, ale život přece je, musí být o naději. Jaro je dobou naděje!!! Věřím, chci věřit, že i nadcházející jaro takové bude.

   Chtěla bych toho tolik napsat, ale nejde mi to, slova mám jen v hlavě a neumím je dostat na monitor, napadají mě v práci, po cestě autobusem, na procházce u řeky, ale když si sednu k PC, tak se někam vytrácejí...

 

..."když si myslíš, že už nemůžeš, tak můžeš ještě 3x tolik", touhle větou mě kdysi často přiváděl k nepříčetnosti můj "Nejlepší přítel". Tuhle větu jsem si opakovala, když jsem bezmocně ležela v posteli, zápasila se slzami a myslela na dceru. Měla jem pocit, že už nemám vůbec žádnou sílu, že se chci někam schovat, přetáhnout si peřinu přes hlavu a nevnímat to, co se okolo mně děje. Jsem unavená, neskutečně, fyzicky i psychicky. Strašně jsem si přála, aby mě aspoň na okamžik vzal někdo do náruče a řekl mi "to bude dobré". Jenomže jsou věci, které jsem prostě nedějí, mohla jsem jen zavolat mamce a být vděčná za to, že vůbec mám komu zavolat a taky mi zavolal Nejlepší přítel. Královna si na mě položila tlapku a přitisknout jsem si mohla k sobě leda tak plyšáčka po synovi. A pak už jsem vstala, ve stejnou dobu, jako vstávám do práce a začala vařit, abych mohla mladým přivést jídlo. Tu sílu v sobě musím k vůli dceři najít!!!

 

""Kolikrát si říkám, kdyby tak někdo něco rozhodnul za mě, kdyby mě tak někdo někam odvezl, kdyby mě tak někdo vyvedl z toho začarovaného kruhu únavy. Vím, že nemám jen unavené tělo, ale taky duši, mám problém se soustředit celých osm a více hodin na práci, někdy bych únavou a bezmocí brečela. Jenomže není žádná jiná cesta. Nemůžu pracovat na poloviční úvazek, protože bych nezaplatila nájem a další věci, nemůžu jít do důchodu, přesto, že již mám odpracovaná povinná léta. (V našem Kocourkově nestačí buď odpracovat povinné roky nebo dovršit povinný věk, tady musíme obojí.). Za to, že se žena rozhodne a nebo je donucena žít sama se platí a neplatí se málo!"

 

...během Covidu jsem si užila dost a dost depresivních stavů, strašlivého smutku po synovi, smutku, který se nedá ničím zahnat. Hlavně proto jsem šla do práce, i když mi ještě nebylo úplně dobře. Doma bych se totiž nejspíš zbláznila. 

   Snažím se radovat z kytek na okně, z toho, že mi možná vykvete miniorchidej, z Královny, která se ke mě večer vždy oddaně tulí, snažím se těšit se na jaro, ale úplně dobře mi to nejde.

   Úplně náhodou jsem se od dcery dověděla, že moje bývalá Nejkámoška už je skoro rok babičkou. babičkou od staršího syna, od toho, který byl prvním kamarádem mého syna, kluci spolu chodili krátce do školky i do Skautu. Teprve později si šli každý vlastní cestou, i když se občas vídali. Samozřejmě jí to moc a moc přeju, tolik let jsem ji brala jako sestru, protože ta moje byla a je ode mě daleko. Mám s ní spojeny opravdu hezké vzpomínky, i když samozřejmě i některé méně hezké. A najednou jsem věděla, že nikdy nepovedu jako ona svého syna k "oltáři", nikdy už se o něj nebudu moct opřít a nikdy si nepovozím ani nepřivinu jeho děťátko...

...je toho tolik, co vzbuzuje nepokoj a strach: Covid, inflace, situace na Ukrajině, rozdělená společnost, zničené životní prostředí, stále více a více aut na silnicích, je toho tolik, co se vkrádá do myšlenek...

 

...jsem zalezlá ve své komfortní zóně a bojím se z ní ven. Dělám jen věci, které jsem zvyklá dělat, aby mě nic nezaskočilo a jen tak se cítím bezpečně. Nemůžu říct, že jsem nešťastná, ale nemůžu říct ani opak. Vím, že ta bolest není každý den tak drásavá, ale jakmile mi něco syna připomene, tak se vrací a bolí úplně stejně, jako tehdy, když se to stalo. Vím, že nejsem jediná, komu zemřelo dítě, ale smířit se s tím nedokážu.

...chtěla bych udělat něco jiného, ale nevím, co a hlavně , nevím jak. Chtěla bych mít nějaké místo, nějakého člověka, u kterého bych se mohla vybrečet, nechat se obejmout, cítit se chvíli bezbranná a malá. Jenomže nikdo takový není. Byl vůbec někdy? Nechci tím říct, že nemám nikoho ráda, že mi nikdo není blízký, ale jen to, že nechci nikoho otravovat a bojím se někomu bezvýhradně věřit, věřit, že mě ten člověk přijme takovou, jaká doopravdy jsem, že nebudu muset být více statečná, více rozumná, více dospělá...

...zdává se mi spousta snů, většinou je po probuzení zapomenu, protože spěchám do práce, ty víkendové mi někdy zůstávají v paměti. Třeba z včerejška na dnešek se mi jich zdálo více najednou: Jedna známá, kamarádka mé bývalé Nejkámošky pozvala mě a dceru na nějaký autobusový zájezd, osazenstvo byli skoro samí důchodci, všichni spořádaně čekali v autobuse, až se Nejkámoška se svým mužem a nějakou blonďatou kamarádkou naobědvají v restauraci. V tom snu mi bylo líto, že dělala, že mě, ani moji dceru nevidí...

...měla jsem jít k lékaři, ale místo toho jsem někde, možná to bylo na chalupě, vařila na klasických kamnech oběd. Dělala jsem plněné papriky, ale plnila jsem je, mimo mletým masem rozinkami a hroznovým vínem. Přišla tam jedna spolupracovnice z jiné skupiny a chtěla půjčit to hroznové víno na pokusy. Povídaly jsme si o práci a já byla v panice, protože papriky jsem měla jen dvě a věděla jsem, že vařím pro manžela, syna, dceru a sebe. A pak tam přišla dcera v těhotenských květovaných šatech, moc jí to slušelo a čekala, až bude jídlo hotové...prostě vážně nevím, kam na takové sny chodím

 

...tolik je mi smutno, tolik se mi po synovi stýská...stahuji se sama do sebe a do své komfortní zóny, domů. Nechce se mi z ní ani "vystupovat". Představa, že bych se, jen tak, s někým sešla mi připadá skoro divná. Jo, minulý týden  telefón a nabídka, že bychom se mohli vidět. Neviděli jsme se víc jak půl roku, ale i tak jsem řekla : "Ne". V poslední době si tak nějak říkám: "S kým se nesejdu, ten mi nemůže ublížit" a má to něco do sebe, i když to nejspíš není ta úplně nejlepší taktika.

   Svěřila jsem se s tím psycholožce, ale ta mě ubezpečila, že v těchto pochmurných zimních a tmavých dnech také nerada opuští domov.

   Často se mi zdají sny, většinou příjemné, je v nich taťka, můj syn, blízcí lidé. Nedávno se mi zdálo o nejlepším příteli a jeho ženě, která již nežije. V tom snu jsme byli všichni na chalupě (včetně mého tatínka). Ona již věděla, že..., ale chovali se k sobě s nejlepším přítelem tak hezky, ohleduplně, láskyplně, prostě z toho snu úplně vyzařovala pokora, smíření a laskavost.

   No, ale také ve snech stále hledám nějakou cestu, bloudím mezi šedivým betonem, chci se dostat do lesa, mezi stromy, ale pokaždé, když už si myslím, že jsem u poslední etapy, tak se mi do cesty postaví další šedá ne převysoká zeď, která je k nepřekonání. A ještě mě, když se vrátím na místo, ze kterého jsem vyšla, okradou o doklady a peníze :-D. No, celá já, i ve snu :-D.

   Ségra mi přivezla zpět šátky, které se tehdy na jaře, ještě když žil můj syn, neprodaly. Zírala jsem na ně a nemohla uvěřit, že jsem je malovala já...

...Nejlepší přítel mi nabídl, že bychom mohli spolu jet někam na dovolenou. Vybral Jižní Čechy, jenomže...ze známých důvodů mohu jen určitý termín a ten nezaručuje příhodné počasí a navíc další zádrhel. To, co bych vybírala já, by bylo podmíněno oddělenými pokoji, jenomže vybíral on a většina nabídek počítá s dvoulůžkovým pokojem. A to je, pro mne, hlavní kámen úrazu. Nedovedu si vůbec představit, že bych spala v jedné místnosti s někým jiným než  s dcerou, ségrou nebo sestřenkou J. A už vůbec né s chlapem. Prostě tohle nezvládám, ale jak se to vysvětluje v e-mailech nebo sms-kách??? Prostě nevím a je mi to líto...

 

Jsou chvíle, kdy se mi chce brečet bezmocí, třeba tehdy, když vidím všude na zastávkách rozházené odpadky a nikomu to nevadí, lidé je prostě vyhazují dál. Na své zahradě by to nevyhodili. Nad tím, jak okolo našich popelnic je stále nepořádek, ale nikdo ho neuklízí...(pokud tedy zrovna už nemám sílu se na to dívat). Nevkusná rozhledna na Hradišti už stojí a teď prý tam plánují ještě kiosek a další "nezbytnosti". Nemohu si pomoci, tohle a betonování oppida mi připadá jako to největší rouhání se minulosti a předkům. Ani 10 000 podpisů nestačí na to, aby odradilo některé lidi (ty mocné), ale raději bych napsala nemocné na hlavu, od záměrů, při kterých získají dotace!!! Člověk je naprosto bezmocný, žijeme sice v moderní době, ale připadám si jako otrok techniky a systému. A nedá se z toho vystoupit. Proč to nikdo nechce vidět, že jsme nuceni systémem vydělávat na věci a služby, které vlastně vůbec nepotřebujeme!!! A tachnika, která by nám ten čas vydělávání měla zkracovat nám ho naopak prodlužuje, V práci jsme více a více hodin a do důchodu můžeme odejít stále později a později. To vážně niukdo nevidí a nebo vidět nechce??? Jak je s námi manipulováno ve jménu lepší životní úrovně...

   Minulý týden jsem něco říkala kolegovi - cizinci, a on se mě zeptal :"...a týká se to tvého syna nebo dcery?" Anglicky jsem ze sebe dostala, že už nemám syna...a chtělo se mi neskutečně brečet. Právě on tam měl svého malého chlapečka, který je kouzelný a pořád se na všechny směje.

   ...psycholožka o mě říká, že jsem jedna z jejich nejakčnějších klientů, to bych teda chtěla vidět, jak vypadají ti neakční...

...dost často se mi zdají sny, stále se v nich dostávám na místa, ze kterých neumím najít cestu a musím se rozhodovat kudy dál...

...a trochu se mi stýská...i když vím, že to nemá smysl...

                                           2021

...rok se chýlí ke konci, jsem ráda, že zatím nikam nemusím, že nemusím dělat nic, co ode mě "někdo" čeká. Nemusím vařit jídla, která se mají o svátcích vařit, mohu se budit bez budíku, dívat se na TV déle, než normálně, užívat si chlupatého kožíšku, prostě jen tak být...(a kupodivu mě ani nic nebolí, možná díky tomu, že nemám strach, co zase v práci nestihnu, který autobus mi ujede a jak se na mě bude tvářit protivný kolega - jasně, že neustále nepříjemně!)

   Taky si říkám, co by se stalo, kdybych si otevřela víno a jen tak seděla na gauči, popíjela ho, četla si a ...jenomže to neudělám, protože sama flašku nevypiju, beztak by mě bolela hlava. A pozvat někoho? Každý má svůj život, svou rodinu, své přátele a abych se někoho doprošovala, aby se ze zdvořilosti zastavil, ne, to fakt neudělám. A nejspíš ani udělat nechci, čím déle jsem sama, tím více si uvědomuji, že samota má něco do sebe.

...taky bych se mohla "hýčkat", patlat na sebe krémy, lakovat si nehty a podobně, ale na to mě neužilo nikdy a nejspíš ani už neužije, ale dodržuju ranní cvičení, plánuju procházky, peru, žehlím a občas ukuchtím i nějaké zeleninové jídlo, protože válet se celý den na gauči u TV, to si fakt nedovolím. No, i když, možná, že by to bylo fajn, třeba i s tím vínem, třeba i se zmrzlinou, třeba i s "trávou", kdyby byla...ale prostě vím, že to sama sobě dovolit nemůžu...

 

...měla jsem potřebu slyšet názor jedné "Vědmy" a děkuji, že jsem jej od ní slyšet mohla. Volaly jsme si a mě se pak po tom rozhovoru začaly "otevírat" myšlenky. Pochopila jsem, že obraz svého světa si skutečně tvoříme vlastními myšlenkami, že víra a odpuštění je skutečně nejdůležitější. Věděla jsem to někde uvnitř, ale vždy po vyslechnutí "vědomých" to mám více "poskládané". "Slyšela jsi se, co jsi říkala?", zeptala se mě po té, co jsme spolu probíraly jednu věc, která je pro nás obě teoreticky již nemožná. A najednou jsem přesně věděla, co mám dělat a co jsem kdysi, hodně dávno, před více jak 32 lety dělala špatně. Člověk se na tomto světě pořád učí...Zkušenosti sice jsou nepřenosné, ale o některých věcech prostě mluvit chci a věřím, že je ta, které jsou určeny přijme a pochopí

."...samozřejmě, že někde JE, nemůže nebýt, duše člověka se nemůže jen tak vypařit, ten potenciál nemůže zmizet..." Musela jsem se na to zeptat, musela, protože ač už se ke mě dostala spousta znamení, tak nejsem na takové výši vědomí, abych to ujištění nepotřebovala...

 

 

...dověděla jsem se velmi smutnou zprávu z rodiny mého švagra. Je zvláštní, že jsem den předtím měla nutkání začít malovat andělíčka na kamínek, který mi už dlouho ležel na okenním parapetu...

....a taky jsem sáhla po knize "Pestré vrstvy", znovu jsem se začetla do líčení hornického prostředí, znovu jsem se, aspoň v duchu, ocitla na "pracovišti mého táty" a najednou se objevila neodbytná myšlenka: Měl táta strach? Co cítil, když každý den sjížděl dolů, do černočerné tmy, z které se tolik horníků nevrátilo? Nepamatuju si, že by s námi o svém strachu někdy mluvil. (Táta vůbec málo mluvil...). A taky mi najednou došlo, že to byla škoda, že byla nenapravitelná škoda, že se nedožil synovy úplné dospělosti, že s ním nikdy nemluvil o strachu...

...až při svém posledním setkání se synem jsem se od něj dověděla, proč omezil lezení, nepřímo přiznal, že se bojí (vzhledem k událostem). Později, už po jeho smrti jsem se dověděla od lidí okolo něj, že se skutečně bál, že při každém výstupu musel překonávat strach. Ale tam na vrcholu, to už byl adrenalin a úžasné pocity (to mi líčil on sám). Musel takový strach překonávat i táta, když fáral? Proč se oba pouštěli do takových věcí, stavěli se čelem k svému strachu...? Chtěli něco dokázat sami sobě a nebo někomu okolo? Ani jeden z nich mi na to PROČ nemůže odpovědět.  Může se ta odpověď nacházet někde daleko a hluboko v rodinném karmickém zatížení?

 

...je zvláštní, jak funguje propojení, včera jsem četla na FB nádherný článek o tom, jak je dítě celé těhotenství propojeno s matkou, jak si vzájemně vyměňují buňky, jak buňky toho malinkého děťátka v bříšku skrze pupeční šňuru přecházejí do matčina těla a mohou tam léčivě působit... a nejen to, spojení prý přetrvává i po narození dítěte a ještě mnoho let po porodu se dá v těle matky najít něco, co tam přešlo z těla děťátka. PDíky tomu existuje i propojení mezi matkou a dítětem na dálku. Četla jsem to a myslela při tom na dceru a : Najednou mi přišla sms od dcery, která mi přeposlala úplně stejný článek, jenž četla ve stejné chvíli jako já. Tolik k tomu propojení na dálku. (A taky...je v tom obrovská naděje, dokud budu žít, bude ve mě žít i něco ze syna...)

 

... zní to možná fakt divně, že mě na chalupu vezl můj bývalý manžel, těžko uvěřit, že se spolu stýkají lidé, kteří žili 11 let každý úplně jinde a neměli potřebu spolu komunikovat. Hodně lidí se tomu diví...asi tak, pokud někoho potká to, co potkalo nás, pokud rodiče přijdou o dítě, tak se všechny bývalé spory a křivdy jeví jako malicherné, zůstanou jen společné vzpomínky a společná bolest. Člověk je mnohem pokornější a odpuštění patří k pokoře. I když odpustit neznamená zapomenout...zapomenout na věci, které se nadají vzít zpět

...možná je to jen takové něco...něco pro útěchu, ale prý se přání mohou plnit. Samozřejmě, jsou přání, která se plnit nemohou, třeba objetí syna ( i když, kdo ví, co bude jednou, tam v té nekonečné dálce...). Dnešek prý je na ta přání ten pravý den. A prý mají být tři, jako v pohádce :-) Tak tedy:

 

1, ať je moje milovaná dcera zdravá a má šťastnou a spokojenou rodinu (vícečlennou)

2, ať je T..ka zdravá, spokojená a najde si nového partnera

3, ať jsou zdraví a spokojení všichni moji nejbližší (včetně mě) a jdeme tím správným směrem po své cestě

 

Děkuji :-) Andělům, Univerzu, prostě děkuji...

 

 

 

 

...připadám si jako křeček v kolečku, jako nějaký robot (povinná údržba u doktorů, abych ještě nějakou dobu vydržela dělat předepsané úkony, hlídání termínů kadeřnice, abych nepůsobila rušivě, prostě věci, bez kterých bych se klidně obešla, protože smysl v nich nevidím). A zase shánět zimní boty, tento rok už, po spoustě let i zimní bundu :-(, koženková bundička, kterou nosím na podzim mi popraskala na zádech, takže koupit něco náhradního...kdyby se někdo zeptal, jestli mě to baví, tak vážně NE!!!

   Odpadky okolo popelnic, chodba před bytem zaskládána věcmi, které se domácím nevejdou do třípokojového bytu a sklepní kóje. A co můžu dělat? Nic. Nemáš nemovitost, nemáš právo! A taky, neumím se o svá práva brát. Ani je vlastně neznám.

   Přemýšlet, jestli se ozývat známým (aby to nebrali tak, že na ně kašlu). Proč se, ale mám pořád ozývat první? Proto, že jsem bez partnera. Jako by to bylo povinné.

   Občas odepsat na sms-ku..., ale vážně netoužím po tom dělat konkurenci nějaké, kdovíjaké ženské a hlavně, NECHCI. To je to poslední, po čem bych toužila, handrkovat se s někým o někoho.

   Kolikrát mě napadne, co vlastně chtěl syn tenkrát, při naší poslední společné cestě z Moravy naznačit tím, že začal mluvit o jednom, dávno zapomenutém muži, kterému jsem tolik věřila a byla do něj platonicky zamilovaná. Nikdy už jsme se k tomu rozhovoru nedostali a tak jsem se vlastně nic nedověděla. A nejspíš už ani nikdy nedovím. Je opravdu možné, že o tom všem špatném věděl a že do toho syna zatáhl vědomě??? Kolikrát na to myslím a přičítám si za to vinu. ( I když byl syn dospělý a měl možnost začít o tom mluvit, když to všechno začínalo). Kolikrát si říkám, že kdybych tenkrát neodešla z bytu a města, kde na mě "padalo" nepovedené manželství, odchod Ex manžela, nezájem známých a pozdní příchody dětí, tak mohly mít věci jiný průběh. Kolikrát si říkám, že kdybych tenkrát dala všechny peníze na koupi malíčkého bytu v Let...ech, tak mohlo být třeba taky všechno jinak...Jaký úkol tady vlastně ještě mám???

 

 

...dcera mi dala opravdu nádherný dárek, wellness pobyt na překrásném místě (popisuju jej jinde), řídí čím dál tím lípe, ale i tak jsem jí pověsila v autě andělíčka, kterého jsem si koupila při návštěvě Panenského Týnce a nechala na něj chvíli působit "energii" nedostavěného chrámu. Vím, že ji bude ochraňovat na všech jejích cestách.

   Ty necelé tři dny a dvě noci jsme si užily fakt skvěle, byla jsem s ní a tam tak "šťastná", jak jen to dokáže  matka, které před dvěma lety zemřelo dítě...

   Užívaly jsme si skvělého wellnesu, procházek, zašly jsme k prameni Sv.Markéty a Sv. Vojtěcha, (pramen Sv.Kateřiny) byl přímo v areálu lázeňského komplexu, našly jsme několik hříbků a taky krásného "praváčka". Toho jsem našla já a podarovaly jsme jím jeden starý manželský pár. Jak se říká, "poslaly jsme radost dál". Ajurvédský pavilón byl architektonický sen, hlavně večer, když vše ozařovalo tlumené osvětlení, jsme si to tam užívaly až do zavírací hodiny. 

   Všechnem personál velice milý a vstřícný (personál mezinárodní, takže dcera uplatnila svou výbornou angličtinu). Masáže a zábaly kapitola sama pro sebe. Při zábalu, z bahna mrtvého moře, se se mnou dala do řeči paní masérka, nejdřívě o tom, jak je dcera mladinká (no, zdání klame :-), prý vypadá mladistvě po mě :-D :-D :-D) a pak začala mluvit o svých dvou synech...ležela jsem na břiše a slzy mi kapaly otvorem masážního lehátka do dřevěné misky s černými kameny (vím, že tyhle kameny odvádějí špatnou energii). A tak jsem jí to řekla, paní mě hladila po vlasech (ani už si nepamatuju, kdy mě někdo hladil po vlasech, jen tak.../nebo možná trochu pamatuju, bylo to víc, než celý sex, tohle pro mě vždycky bylo víc.../, řekla, že tam se mnou zůstane, nechtěla jsem. Pak se stejně vrátila, sedla si na vedlejší lehátko, v místnosti zněla jen relaxační hudba, panovalo šero...za víčky jsem viděla tmu a pak víc a víc zlatých a žlutých tvarů, ta paní byla takový maminkovský typ (i když o rok mladší než já) a vyzařovala z ní pozitivní energie. Na rozloučenou mě objala. 

...bylo toho hodně, co jsme si s dcerou užily, a taky jsem pořád vnímala znamení, jako třeba bílá peříčka, která mě provázela skoro všude. Jak už píšu na jiném místě, velmi na mě zapůsobila energie kruhu Druidů, hned poprvé jsem si namířila ke kameni, ve kterém jsem viděla "tvář", seděla jsem na zemi, bosá a opírala se o kámen. Nad hlavou svítilo slunce...(byly jsme s dcerou v kruhu víckrát). 

   Po tom zábalu jsme seděly na lehátkách u jezírka a náhle k dceři přiletěla "červená" vážka, sedla jí na koleno, odletěla, vrátila se a obletěla jí hlavu. Dcera na znamení až tak moc nevěří...Hned potom jsme našly ten "praváček". A šly jsme opět ke kruhu. Já šla opět k tomu kameni "s obličejem" a dcera opodál fotila koně na pastvině. Byl to neskutečně silný pocit, ta láska, kterou jsem k ní cítila, tu její blízkost, kterou jsem vnímala, nějak jsem "věděla", že k nikomu, k žádnému muži, nemohu cítit tak obrovskou lásku, jakou cítím k ní a jakou "posílám" tam do "Někam...". Nenapadl mě nikdo, kromě syna, s kým bych tam chtěla být stejně tolik, jako s ní. Nad hlavou mi svítilo slunce, bosýma nohama jsem se dotýkala trávy a hlavou opírala o vyhřátý kámen...a v tom přiletěla "červená" vážka a posadila se mi na nohu...chvíli tam seděla, ale když jsem se pohnula, že ji vyfotím, odletěla..."Jsou tady prostě vážky", řekla dcera. Možná náhoda, možná...? 

...ještě hodně pozdě večer, po zavíračce ve wellness jsme šly, ještě i s župany a mokrými plavkami, za světla telefonu ke "kruhu". Už podruhé jsme tam stály pod hvězdami, nad námi Mléčná dráha a souhvězdí...stály jsme u středového "oltáře" a tentokrát se nám podařilo zapálit svíčku. Dcera úzkostlivě chránila dlaněmi plamínek, který se třepotal ve večerním větru a já obcházela kruh, s tváří upřenou nahoru k obloze...ke hvězdám, k jiným světům...

...večer jsme se v posteli smály mým představám o ideálním muži pro život :-D. A ráno už jen balení, snídaně a já ještě rychle vyběhla k prameni Sv.Kateřiny, ještě se "pokochala" pohledem na nádheru Ajurvédského pavilónu, nahlédla do meditační zahrady, "hodila" okem ke starému kostelu a pod stromy u jednoho z jezírek si moc přála najít "první kaštánek", abych ho přivezla a dala k synově fotce. A ležel tam,  ukrytý v ostatnatém obalu, takové ještě "nedopečené" kaštaní miminko, ale on zhnědne...(přesně před třemi lety jsme byli se synem na vandru, FB mi to vždy připomene...na té fotce bude navždy chystat v bivaku dříví na oheň)...

...na zpáteční cestě jsme se zastavily v historickém Pelhřimově (město biskupa Tobiáše za Václava II). Stojí za vidění :-).

   Byl to nádherný pobyt a jsem za něj své dceři moc a moc vděčná

 

... kdyby se mě někdo zeptal, jestli se mi něco "chce", tak bych řekla, že nechce, vážně. Nechce se mi nic. Ani uklízet, ani si holit nohy, shánět nové prádlo, jet sama na výlet a už vůbec ne chodit do práce. Každý jsme nahraditelný a tam obzvlášť. Což o práci, ta by až tak nevadila, ale ty nerváky tam, to věčné hledání něčeho, co někdo někam položil, to už vážně unavuje. Kdyby bylo na mě, tak si prostě čtu, čtu a čtu a unikám tím z reality. Maximálně zajdu někam ven, do přírody a fotím.

...jo, jasně, jsem srab, o tom žádná, dcera se snaží, rekonstruují s přítelem byt, dbá o sebe, plánuje dovolené, T...ka maluje nádherné kamínky a pomáhá tak zvířátkům, stará se o králíčky. A já? Bojím se něco naplánovat, natož zrealizovat, bojím se každé další změny. Bojím se pro něco nadchnout, rozhodnout se a udělat to. Jen o věcech přemýšlím a odsouvám je do nějaké vzdálené budoucnosti. Sama sobě jsem protivná.

   Nikdy nemůže napravit to, co se pokazilo, syn se nikdy nevrátí, nikdy nezestárne, nikdy už nic nedokáže, nikdy už ho nikdo neobejme. (A v práci se pořád řeší žabomyší spory o to, kdo po sobě co neuklidil a kdo co někam založil. A lidé pořád jako stroje dojíždějí někam za prací, aby si za peníze koupili nové a nové věci, jak do nich hustí reklamy, ale které ve výsledku stejně nepotřebují). O čem ten život vlastně ? Jaký má vůbec smysl? 

... čtu teď JáMy od P. Cassanovy a nějak nevím, zda to, o čem píše je opravdu tak, jak píše. Tím nemyslím, že to nikomu nemůže pomoct. Nutí to člověka vracet se do minulosti a hodnotit to, jaký byl jeho život, to, jak opakoval stále stejné chyby (jo, opakovala jsem jich dost). Proč? Byla v tom opravdu ta potřeba lásky? Nemyslím si, že by mě naši neměli rádi, možná jenom nedávali tu lásku tak, jak jsem si představovala. Proč, no přece proto, že to jinak neuměli. Jak se píše v knížce, člověk si nemůže promítat to, co je pro něj normální do ostatních lidí, nezklamou lidé, ale naše očekávání. A pak se mi automaticky nabízí myšlenka, jestli teda není lépe bez lidí. Jenomže člověk neumí bez lidí žít. Jako ano, někdy to jde a než někteří lidé, tak raději bez nich. Podívám-li se třeba na nádherně kvetoucí muškáty za oknem a nebo, když mi večer Královna sedí na klíně a díváme se spolu na TV, tak si číkám, že by mohlo být ještě mnohem hůř. A říkám si, že nikoho nepotřebuju. A v duchu mi naskakuje otázka: "Ani člověka, který by si s tebou rozuměl?". Asi by bylo jedno, jestli je to muž nebo žena. Jenomže, lidé mají své starosti. své rodiny, své zájmy a pokud člověk nemá přímo svou spřízněnou duši...(jak se píše ve výše zmíněné knize). A samozřejmě začarovaný kruh - čím více se člověk v lidech zklame, tím méně jim věří a tím více se jim vyhýba a jak se jim vyhýbá, tak nemůže nikoho potkat. No a do toho si taky můžu dosadit, že jsem celkově divná a když se zeptám sama sebe, jestli se mám ráda, tak vlastně ani nevím. Co na sobě mám mít ráda? A pokud nikdo neobjevil, že by na mě bylo něco, co by se dalo mít rádo, tak kdoví, jestli tam vůbec něco je?  Nebudu-li mít ráda sama sebe, tak mě nemůže mít rád ani nikdo druhý. A znovu začarovaný kruh, z kterého neumím najít cestu.

 

... přišel zase ten den, už druhý rok od chvíle, kdy můj syn viděl naposledy vyjít slunce. Jeli jsme s dcerou a Ex na místo, kde je součástí vřesu, bílého písku a kapek rosy. Cestou jsme ještě přibrali jeho kamaráda. Položili jsme květiny, zapálili svíčky a dívali se k obzoru, na kterém se rýsovala silueta Řípu, kvetl vřes, nad kterým poletovali motýli, čmeláci a včely...žluté frézie od T...ky ještě neuvadly, položila jsem vedle nich jedinou růži...a dolů ze skály hodila malinké skleněné srdíčko...

...na skalní plošince jsem začala vyrývat do písku vzkaz..."tam nahoru" a ještě než jsem jej dokončila, všimla jsem si, že vedle jednoho slova leží v písku větvička jmelí, jmelí, které tam poblíž položil v zimě Ex...Často se ptám sama sebe, jestli existují opravdu existují náhody???

...zapálenou svíčku jsem nesla celou zpáteční cestua položila ji na kamenný podstavec u křížku...vzpomínala jsem, jak jsme tam se synem strávili úžasný den a noc ve skalách, jak jsme sbírali dříví na oheň, jak mi ráno vařil na lihovém vařiči kávu, jak jsme v noci měli nad sebou místo stropu hvězdnou oblohu. Moc, strašně moc bych tam chtěla zase přespat, vím, že by tam "byl", tak nějak se mnou...

 

 

...říkám si, že existuje rodová linie, že geny se předávají od nepaměti lidstva, že "kousíček něčeho", co bylo v synovi pokračuje dál v holčičkách neteře, protože to byla jeho přímá sestřenice...a po tísící se ptám sama sebe a toho, co mě převyšuje, jestli je aspoň kousek synova vědomí někde v hlubinách vesmíru, jestli je někde nějaký záblesk nebo "otisk" toho, že tady žil? A chce se mi brečet a brečet, protože právě před dvěma lety jsem ho v těchto dnech viděla naposledy (ještě si pamatuji, co jsem měla na sobě, co bylo na oběd, co říkal on, co T...ka, jak jsme se objali na zasávce autobusu...) Nikdy, nikdy by mě nanapadlo, že jsme se objali naposledy...

 

...dobře mi to teta D. poslala, to, že jsou lidé zasaženi tragédiemi, smutkem a tím se stávají necitelnými, nikdo už je nemůže "zranit", ale na druhou stranu neumí cítit. Ono to není jen necítit bolest, ale i necítit lásku...Jenomže srdce člověka po mnoha ranách okorá a těžko se do něj kdo dostane.

   Mluvily jsme s paní psycholožkou o tom, že nejtěžší úkol je "dovolit si žít". Nejtěžší úkol pro toho, kdo utrpěl těžkou ztrátu a pokud se to týká matek, tak tam je to prý úplně nejtěžší. Nedá se říct, co je normální, protože ta škála je široká, některé matky už nedokážou ani žít a "odejdou" za svým mrtvým dítětem, některé jen fungují a "dovolit" si cítit štěstí nebo pohodu, když tohle už dítě cítit nemůže, to je sakra těžké. Říkala jsem jí o tom, jak se teď v mém životě objevili nějací muži, jak v tom mám "guláš" a vlastně nevím, neumím...a pak jsem jí řekla, že ač je to paradoxní, že se mi po někom stýská...

 

... sny, které se mi zdají, sny o Nejkámošce, sny o klukovi z Jižňáku v souvislosti s mou rodinou (i s tátou), nerozumím sotěm snům a nebo si je neumím vysvětlit. Dnes nad ránem se mi ve snu objevil potok, ve kterém byla nádherně čistá voda a plavaly v ní ryby. A jako bych viděla někde napsáno: "Voda je život, ryby z ní nemou ven, protože by bez ní nepřežily, musí plavat. A člověk, pokud by přestal dělat ty běžné věci, které dělá, by nemohl v životě obstát". Nevím, jestli tomu rozumím...

 

...Ex manžel se rozvádí, ne, fakt mu to nepřeju, včera jsme si psaly s dcerou a byla jsem hodně dojatá, když mi napsala, že jsem mnohem samostatnější než její táta, že jsem vlastně zvládla většinu věcí řešit sama, aniž bych se dostala do blázince :-). Ukazuje se, že Ex vlastně neumí žít sám a hlavně si to nedovede představit. Což o to, vařit umí, prát nejspíš taky a asi i uklízet, ale přibude mu různé zařizování, placení apod. To jsou věci, které jsem i v našem manželství zařizovala já. (I syna jsem učila, že by si měl umět vyprat, vyžehlit, uvařit...aby si uměl poradit, kdyby někdy zůstal sám, uměl to, ale samoty se bál...). Myslím, že se jí bojí i Ex. Možná se pro samotu nenarodil každý, možná je pro některé lidi k nepřekonání, nedozráli pro ni, protože samota není jen zlá, je v ní i spousta svobody a možnost dělat věci po svém.

   Nesmírně si vážím těch slov, které mi včera napsala moje dcera, pokud to takhle cítí, nežila jsem zbytečně!!!

 

 

... babička na M...ku měla 85.let, znovu jsem jí poděkovala za všechno, co pro mě a moje děti udělala...jeli jsme s kytičkou od ní za synem...(ještě před malou oslavou). Položila jsem růži vedle té, kterou tam před pár dny dala T...ka, dívala jsem se znovu z těch skal, někde v dálce se rýsovala silueta Řípu,,,chtěla bych tam zůstat, přespat pod skalním převisem a být tak blíže duši svého syna...

...dcera s Ex manželem se objímali, přiznám se, že jsem na ni žárlila, vždycky jsem se snažila, abychom si byly blízké, ale na druhou stranu vím, že neměla tátu více jak deset let...

...na zpáteční cestě jsem mezi lidmi s baťohy (z auta) zahlédla kluka, který vypadal jako můj syn v době, kdy začínal s horolezectvím...měl i stejně svázané vlasy...třeba mi tam toho kluka "přihrály" mé myšlenky, třeba jsem tolik chtěla, aby...

...z bývalého muže bezdomovec nebude, vyhrál v obálkové metodě obecní byt...to, co dnes řekla p.psycholožka j mi "naběhlo" okamžitě, že mu v tom vlastně pomohly i peníze po synovi..., že je to všechno tak jaksi naruby...

...při nedělním setkání ze mě mluvila hořkost, protože dcera se snaží svému tátovi opravdu pomoct, v době, kdy se rozváděl se mnou bylo všechno jinak...možná ta moje slova byla jedovatá, ale věci se staly tak, jak se staly a i když už se nedají změnit, některá slova se asi vyslovit mají, člověk by si je neměl nechávat v sobě...

...v práci je vše tak nějak podivné, ať se snažím, jak se snažím, tak spousta lidí má pocit, že se snažím málo a "oblíbený" kolega jen rozdmýchává vášně...Nejvíce mi asi vadí, že p.profesor jedná s lidmi "o mě, beze mne", vím, že tak je to tam u nás zvykem, neboť kdo nemá VŠ, jako by nebyl..., ale cítím, že takhle si mi to fakt nelíbí! Navíc si "oblíbený" kolega prosadil, že novou sílu nebudu zaškolovat já, ale on, zřejmě další důkaz mé neschopnosti a ignorace. Přiznám se, že kdybych neměla svého doktora R., jeho ženu a paní sekretářku, tak mizím, i když fakt nevím, kam. Jenomže ono je to těžké a zrovna dnes p.psycholožka naprosto přesně definovala důvod, proč zůstávám, nemyslím v práci, ale v Praze. Je rozhodně přesvědčená o tom, že bych zůstat měla, ještě několik let určitě

(...jednou se mi v noci zdálo, ten rok, co zemřel syn, že mi říkal něco o tom, že se chtěl "vrátit" na jedno místo, vím, že je to v Americe (nikdy tam nebyl). Jméno toho místa mi zůstalo v paměti. Nedávno jsem četla o místech, která mají zvláštní energii a dějí se tam podivné věci.... To místo ze sna bylo mezi nimi...Dá se tohle logicky vysvětlit???

 

...měla jsem před očkováním, chodila jsem u řeky a říkala si v duchu " Jiříku, jestli někde jsi, tak...tak něco...", rostla tam spousta jetele, třeba bych mohla najít čtyřlístek...dívala jsem se, ale nikde nic...už jsem to chtěla vzdát, protože někdy se opravdu bojím, že pak už není vůbec nic, že není žádné TAM..., že věci, které se mi staly byly jen výplody mého mozku a pak jsem ho uviděla, úplný mega čtyřlístek...

...bolí mě ruka, motá se mi hlava a mám pocit, jako by moje hlava nebyla moje, jako bych ji měla úplně prázdnou, jako by se mi vytratily pocity...tak nevím, jestli to souvisí s očkováním...

...nějak mám pocit, ten se mi nevytratil, že mě nikdo nepotřebuje, že jsem na světě zbytečná, že nikomu nechybím, že nedělám nic užitečného, že moje dny jen tak mizí v nenávratnu a každý je stejný jako ten předešlý...možná si i říkám, že kdybych nebyla tlustá, tak by mě měl někdo rád, ale kdo, že...?

 

 

....tak nějak nevím...smutno je mi, možná ještě o něco víc než vždycky začátkem léta, když začínají kvést šípkové růže...

...trochu, ale vlastně ne moc, mě překvapilo, že moje i synovo životní číslo je stejné (duchovní), shodné životní číslo má i dcera s Ex manželem. Někdy si říkám, jestli jsem opravdu silnější než syn, když jsem "tady" dokázala zůstat...? Vždycky, když na mě "vyjede" kolega v práci, když se mnou není schopen normálně promluvit, tak mám pocit, že chci utéct a už se tam nevracet. Jaký mám vlastně důvod tam chodit a nechat si od někoho stále odsekávat? Co dělám tak hrozně, že si nezasloužím slušné jednání?

 

...vděčná, tak nesmírně jsem vděčná za to, že mám dceru. Vždycky jsem si říkala, že i kdybych nedokázala vůbec nic, tak jsem do světa "pustila" dvě chytré a hezké děti. (I když jedno z těch dětí v tom světě nechtělo nebo nemohlo zůstat...)

...včera jsem byla u dcery, udělala teplou večeři, přivezla jsem jí kytičku ke Dni dětí :-), pily jsme víno a dívaly se na úžasný hudební film. A ona mě hladila, ani nevím proč, po nohou, které jsem měla poležené na sedačce. Jak dlouho už se mě nikdo jen tak nedotýkal...skoro jsem zapomněla, jaké to je. A ráno jsem se probudila vedle ní, v pokoji plném slunce. Ještě spala. (Když si syn našel T...ku a dcera měla partnery, vždycky jsem si říkala, že se musím "stáhnout" a nepřáhánět to s projevy lásky, že jsou dospělí.) Teď jsem si hrozně přála ji držet za ruku, ale bála jsem se, aby se neprobudila. Pak jsem ji tak opatrně chytla, držela jsem ji a z očí mi tekly slzy, protože jsem myslela na to, jak jsem se před dvěma lety takhle probudila vedla syna na chalupě, jak jsem si toho vážila, ale na druhou stranu jsem si říkala, že se ještě mockrát tak probudím vedle něj někde pod skalním převisem nebo někde jinde pod širákem...vzpomínala jsem na to, jak děti byly mladší a říkávaly, že potřebují "mímí lásku" a "mímí teplo", úplně jsem slyšela syna, jak ta slova říká, zněla mi v hlavě...

...nic na světě není víc než milovaní lidé, žádné peníze, žádný majetek, prostě nic. Nic není víc, než být matka a babička!!!

...asi to zní šíleně, ale velmi často přemýšlím, jestli se duši mého syna TAM NĚKDE nestýská, jestli je v pořádku, jestli mu nechybíme...? Říkám si, jestli je někdo, koho bych se na to mohla zeptat, kdo by mi zprostředkoval nějakou odpověď. Napadají mě někteří (některé), ale bojím se jich zeptat, nechci obtěžovat. 

...docela určitě vnímám duši svého tatínka. O synovi se mi jen zdají sny, v těch snech jsme celá nebo skoro celá rodina pohromadě

 

...zdají se mi hodně zvláštní syn, třeba ten, že jsem doma chovala v kleci medvěda, tomu se pak nějak podařilo utéct a já nevěděla, jak ho mám do té klece vrátit a tak jsem volala na pomoc dceru, stejně tak, jako ji volám, když je potřeba dopravit Královnu na veterinu (prostě jsem si říkala, že když si umí poradit s kočkou, tak si poradí i s medvědem) :-) a do toho mi psali lidé na fb, jak čistím medvědovi zuby :-o...vyprávěla jsem ten sen paní psycholožce a ona řekla, že medvěd je pravděpodobně probuzená síla, která už se nedá zastavit...Síla k čemu?

Vyprávěla jsem jí také o práci, že kdoví, jak to bude s tou kolegyní, co si stále prodlužuje léčbu, že se toho prostě bojím, že nebudu zvládat, ale na druhou stranu, když nevím, kam dřív skočit, tak nemyslím vůbec na nic, jen na práci, což občas vypadá fajn,protože nemyslím ani na to smutné a zlé, co mě potkalo ale potom cítím psychickou únavu, možná ještě větší, než tu fyzickou...kdybych tu práci milovala, kdybych měla pocit, že je to moje poslání...ale to fakt nemám...

...kolikrát ráno se mi chce brečet, když zazvoní budík a je ještě tma (což je, kvůli pitomému letnímu času skoro celý rok). Potom už to jde, ale to vstávání do tmy a představa cesty v MHD ve mě probouzí beznaděj

....paní psycholožka mi něco vyprávěla, v souvislosti s úmrtím spolužáka dítěte její známé...a pak formulovala úplně přesně to, co nosím v hlavě, že kdyby...tak nejdříve snaha o každodenní přežití, ale pak něco, co by chtělo dělat i to dítě, v čem by bylo jeho pokračování, něco, o čem snilo...nebo pomoc někomu, třeba jako je "Kapka naděje" A pak dodala, že samozřejmě nechce zlehčovat moji práci, ale že pochopila, že mám úplně jinak přeskládané priority a že by je měl přeskládané každý rodič...

...když zemřel táta, pořád jsem nosila v hlavě knížku, věděla jsem, že by byl rád, kdyby se mi to povedlo, kdyby to moje psaní někdo viděl. Po čtyřech letech se mi, za velké pomoci mamky (finanční) a technické mého nejlepšího přítele a samozřejmě s vlastním finančním přispěním, podařilo vydat knížku básniček, byť jen pár výtisků.

...přemýšlela jsem o knížce i po smrti syna, o knížce, která by třeba někomu pomohla překonat nějakou těžkou ztrátu, ale nepíšu nejspíš tak dobře, aby to někdo četl, nevím, kdo by mi ji vydal ... a nevím, jestli je někde někdo, kdo by mě v tomhle podpořil (Pamatuji si, jak mi syn řekl, že byl na mě hodně pyšný, když se na švagrových padesátinách četlo dlouhé veršované přání, které jsem složila, jak se mi přiznal, že při tom zatlačoval slzy..., taky chválil některé moje malované šátky.

...na to, že chodím jen z práce a do práce, občas ven, na to by nejspíš moc pyšný nebyl a ještě v té práci ani nevidím smysl svého života, jen si vážím doktora R., jsem tam zvyklá, bojím se změny a dávají mi tam výplatu

...možná bych si měla splnit nějaký sen, jenomže já si sny skoro nikdy nedovolovala, protože jsem už předem nevěřila, že by se mi mohly splnit...

...mám vůbec ještě nějaký sen, možná ano, ale nevěřím si ani, že bych ho dokázala zrealizovat úplně sama, jako třeba odletět k moři, nejlépe někam k Baltu, kde nebude vedro, ale klidně i na nějaký krásný (ne moc přeturistovaný) Řecký ostrov, přespat tam, kde jsme nechali syna, přespat na hradní zřícenině, sednout ještě někdy s někým na motorku a možná ta knížka, byť jen s básničkami a fotkami, ale vím, že neumím vyhecovat sama sebe a těžko mě kdo jiný vyhecuje a podpoří...

 

...čím dál tím víc mě napadá, že kdybychom neřešili stále budoucnost a minulost, mohl tady syn ještě být, kdybychom uměli reagovat vždy přímo v daném okamžiku, kdybychom věci neodsouvali...

...možná je vůbec naše největší chyba v tom, že se neumíme zastavit, jednoduše jen "být", ale stále řešíme a plnánujeme, co všechno ještě musíme udělat, zařídit, zlepšit...vím, bez toho bychom byli nejspíše ještě v jeskyních...ale jak poznat, že se to už zvrtlo, že vlastně vůbec nežijeme teď a tady, že nežijeme v přítomnosti

...uvědomila jsem si, jak je úžasné sedět u okna, pít čaj a poslouchat ptáky, kteří zpívají jako o závod, vnímat jen ten čaj a ten zpěv ptáků...tohle od jisté doby miluju na chalupě, ta rána, kdy sedím nebo se procházím venku a vnímám právě jen tu rosu, trávu, stromy a ptáky, nic víc, nic míň...

...člověk by měl, nebo aspoň já to tak dělám, přistupovat k tomu dění s pokorou, stát se jeho součástí a ne pořád jen všechno usměrňovat, korigovat...možná i proto bych chtěla mít jednou přírodně rostlou zahradu, jen občas zasáhnout do překotného bujení, nechat přírodu, ať vytváří sama, co vytvářet chce...možná mě to všechno napadá i proto, že v práci vlastně "přírodu" tak trochu znásilňujeme, tak jako protiklad

...taky mě napadlo, i když jsem se tomu vždycky bránila, že v sobě nesu opravdu geny své mamky (a napadlo mě to nejen proto, že mě na to, v poslední době, neustále upozorňuje moje dcera). Nejspíš je to v tom, jak "utíkám" do světa knížek, jak si tím kompenzuje reálný život. Ač to k mamce vůbec "nesedí", tak ona taky vždycky utíkala do toho svého světa fantazie...asi jí připadá mnohem lepší, než svět, ve kteréme se pohybuje, stejně tak, jako mě. To, co po ní nemám určitě je vazba na materiálno, ale taky jsem nikdy nežila v nedostatku a nemusela jsem se o všechno dělit se sedmi sourozenci...

 

...cítit prázdno, jde to vůbec? A nebo nic necítit? Ani nevím, co vlastně. Život je o nás, o těch druhých okolo nás, o tom, co děláme, ne kvůli okolí, ale kvůli sobě. Pokud na něco přispěju, tak ne proto, abych udělala "gesto", ale proto, že to udělat chci a nemusí o tom ani nikdo vědět, nemusím to nikde prezentovat. Je to v těch každodenních drobnostech, v milém slově, v úsměvu, v tom, že vyslechneme názor druhého, ač s ním neslouhlasíme, že se pokusíme o pochopení, že přestaneme tvrdit, že jedině ta naše pravda je ta nejpravdivější...

 

 

 

...prý se nemá moc přemýšlet, to věřím, nemá. Přemýšlení vyloženě škodí :-D. Pořád dokola nějaké řeči o svobodě a o tom, že nám svobodu berou....jo, berou, ale jen ty poslední zbytky, protože namlouvat si, že jsme před Covidem byli nějak svobodní je úplná absurdita. V tomhle systému pro obyčejné lidi žádná svoboda neexistuje, dítě se sotva narodí a už ho zahrnou do placeného svozu odpadů. Pokud rodinka bydlí v paneláku hupky šupky, přibyde další člen k placení vodného a stočného,  no a sotva dosáhne potřebného vzdělání, popř.věku, stane se z něj daňový poplatník a platí a platí. Pokud tedy není z nějaké minority, to pak získává na doživotí sociální dávky. To by mě fakt zajímalo, kde je v tomhle nějaká svoboda? Kolik lidí si může opravdu svobodně zvolit zaměstnání, které by je skutečně bavilo? Fakt netvrdím, že takoví nejsou. Ti zbývající ostatní jsou na osm nebo dvanáct hodin někam nahnání, vyžadují se po nich nějaké důležité (a často i nedůležité) úkony, aby pak dostali na účet virtuální papíry (které nejsou vůbec ničím podloženy) a jími virtuálně platili za to, že mohou pobývat v systému. Vždyť my už platíme i za ten vzduch, který dýcháme, protože ho musíme dýchat přes respirátory!!! No a teď se bouříme proti tomu, že nemůžeme ani nakupovat, chodit do hospody a jezdit na výlety, sebrali nám i to málo.

   Kolikrát si říkám, že zhruba před 150 nebo 200-ty lety lidé nijak moc necestovali, seděli na zadku na své rodné chalupě, pracovali většinou na poli, ženy se staraly o domácnost a děti a nehroutily se nad tím, že děti nemohou do zájmových kroužků, cesta na trh do většího města byla událost a kulturní akcí se rozuměla návštěva kostela, pouti nebo tancovačky. 

   Co tak úžasného nám ta moderní doba a technické vymoženosti přinesly? Nesnesitelný hluk a smrad na silnicích, prodloužení doby života, i když spousta starých lidí dožívá v osamění, neustálý stres v zaměstnání, zničené životní prostředí a povrchní mezilidské vztahy...

   Jak moc jsme skutečně svobodní? A jak moc jsme jen maličkým kolečkem v tomhle šíleném systému, ze kterého se nedá "vystoupit"?

 

....vždycky se hrozně těším, až budu moct začít psát, ale jakmile si sednu k PC, tak se mi všechny myšlenky někam ztrácejí. Možná je lepší psaní na papír, prostě si s tou technikou nějak nerozumím. Mezi mou hlavou a klávesnicí prostě hapruje spojení...

...chtěla bych mít Slávku, to je kamarádka "Nočníka" (autorky té super knížky). Tu kamarádku, co se jí může zavolat ve dvě ráno, co na sebevětší blbost řekne "to bude dobré", co se s ní do nekonečna dají probírat úplné banality a nebo naopak věci, které se s nikým jiným probírat nedají. Vždycky pak vzpomínám na Nejkámošku a strašně strašlivě se mi po ní stýská. (Teda, samozřejmě, že ne po té reálné, která už dávno má svůj dobře zajištěný život, vysoký pracovní post a absolutně nevypadá na svůj věk, ale po té holce, co jsme spolu 25 let mluvívaly o svých láskách, probíraly trapasy, brečely si na ramenou a pily víno...na tu nezapomenu do konce života...)

...někdy si říkám, jestli se poučíme z života v téhle krizi, jestli přestaneme pořád spěchat, nebudeme v práci trávit hodiny a hodiny, obejdeme se bez zbytečností, přestane nás bavit bloumání po obchoďácích a kupování nových a nových věcí, které už stejně ani nemáme kam dávat...? Co se mě týká, tak bych k tomu ani krizi nepotřebovala, dávno vím, že ani peníze, ani věci, ani zábava, ani život v neustálém ruchu velkoměsta nejsou smyslem života

 

... a tak prý máme co jsme chtěli a možná spíš to, co nás nikdy chtít nenapadlo. No, nezbývá, než v tom a s tím žít. A tak jsem poslouchala koncerty J. Nohavici, cpala se při tom čokoládou, bo zmrzlina došla a otevřela si Proseco. (To byl teda nápad, obdarovat mě k narozeninám tolika sladkostmi :-(, jako by moje nepevná vůle nebyla dostatečně známá. Slíbila jsem si, že tu jednu bonbonieru fakt neotevřu a věnuji ji dceři, až se zase přijede na mě podívat. Syn taky miloval čokoládu, ale abych ji rozsypávala někde po skalách, to zas jako sorry...).

...posbírala jsem odpadky před barákem, nikdy nepochopím, proč lidé tak lpějí na načančaných zahrádkách, ale to, co je veřejné, byť před jejich domem, je nechává úplně chladné a lhostejné. No, nemusím přece chápat všechno, že...

...tak prý se obchody hned tak neotevřou, on mě k tomu hubnutí nakonec donutí spolek "HaBaBla", protože vb současném stavu si přes internet můžu objednat leda tak ponožky nebo šálu, to jediné nemusím vyzkoušet :-D, o tom, co budu nosit na nohou až se oteplí, o tom se neodvažuji ani přemýšlet. Jedině, že bych si vyhrabala v parku před pracovištěm zemljanku a vystačila si tak jen s pracovní obuví

...a co vlasy? Kolikrát si říkám, že hůř už ani vypadat nemůžu, na druhou stranu, kdo ví? Pokud se rozhodnu ostříhat se sama podle kastrólu!

...na řece se objevilo větší hejno labutí, což je super a nikdo mě přes telefon nerozesměje tak, jako ségra :-), ještě kdyby si tak mamka přestala dělat těžkou hlavu z toho, co říkají lidé. Jako by na tom záleželo...

...a taky knížka "Nočník neohrožené ženy" fakt super, jako by ji psalo moje mladší a talentovanější "já", vřele doporučuji. Dostala jsem ji od dcery k Vánocům a teď jsem ji začala číst

"Miluju" holku, co píše "Nočník neohrožené ženy", dnes ráno mi na fb padl do oka její další příspěvěk. Přehodnotila situaci, přestala "fňukat" (všichni teď fňukáme kvůli Coronakrizi) a podívala se sama na sebe jinýma očima, podívala se zpět a uvědomila si, co všechno dokázala. A vybízí k tomu i ostatní. Jasně, moje příspěvky na fb by nikoho nebavily a nejspíš by je moc lidí ani nedočetlo do konce, ale na druhou stranu, kruci, vždyť jsem taky zvládla spoustu věcí: Jezdila jsem od patnácti let do školy přes půlku republiky, naučila jsem se každou práci, kterou jsem byla, životem přinucena, se naučit, zvládla jsem žít více než 300km od rodičů a svého milovaného domova, dokázala jsem se vrátit i do práce, ve které jsem, kvůli úrazu, přišla o prst, nezhroutila jsem se, po náhlé smrti milovaného tatínka, "zvedla" jsem se po té, co ode mě a dětí, bez varování, odešel můj tehdejší manžel k jiné ženě, se zaťatými zuby jsem přetrpěla celou dceřinu šílenou pubertu a postpubertu, podařilo se mi, s pomocí kamárdky D---ky prodat byt, který mi zničili neplatící podnájemníci, "přežila" jsem rozchod s nejkámoškou, která byla čtvrt století součástí mého života (a bylo to mnohem horší, než rozchod s chlapem), sáhla jsem si na dno po smrti syna, která přišla jako blesk z čistého nebe, přemohla jsem to nutkání, "jít za ním". Ano, chodím na terapie, ale chodím normálně do práce, nejsem zavřená v žádném zařízení a nejsem na práškách. 

   A taky umím smontovat nábytek, vyměnit žárovku, tahám si nákupy v batohu na zádech (pokud si je nenechám přivést), svépomocí a s pomocí nejlepšího přítele a mamčiny jsem vydala knížku básniček,namalovala jsem několik desítek hedvábných šátků, prostě nejsem úplně k ničemu...

...i když, pravda, jsem úplně levá na všechny sporty,nemám řidičák (bojím se řídit) a nikdy se mi nepodařilo dlouhodobě zhubnout, stejně tak, jako se mi nikdy nepodařilo vypadat krásně. Dnes už mě to mrzí jen kvůli dětem, že syn vždy obdivoval mou sestru a kamarádky, jak jim to sluší a myslím, že i dcera by si přála nějakou líbivější mamku. 

 

...co vlastně obyčejnému člověku v téhle době zbylo? Fakt si myslím, že jsem na zábavy a zážitky všeho druhu hodně hodně skromná, obzvlášť po synově smrti. Pár krát do roka jsem se sešla s kamarádkami, které mi ještě zbyly a měly čas, pár krát do kina (buď s dcerou nebo sama), pár krát na výstavu (většinou sama) a krátké výlety sama, ty trochu delší s některou z holek (zbytek jen práce, práce, práce a procházky v okolí bydliště). Teď už jen práce. 

   V noci zírám do stropu, bolí mě na prsou, potím se a brečím. Od mamky se dovídám, že umírají další a další lidé, které jsem znala od dětství :-(. Vím, že strach nic neřeší, ale nedokážu si poručit, abych se nebála o holky, o mamku, o ségru a ostatní blízké.

..."když už nemůžeš, tak můžeš ještě pětkrát tolik", říkával můj nejlepší přítel. Sakra, fakt už nemůžu...jenom se prostě neumím jen tak sesypat a nepříjít do práce, kde na mě spoléhají. (To zahraniční kolegyně, ta se, kvůli rozchodu s přítelem, sesypat může...)...ale jo, neodsuzuju ji, taky jsem kdysi, v pravěku, měla pocit, že zhroutit se kvůli chlapovi je normální. 

...i tak si spousta lidí myslí, že houby vydržím a že jsem moc rozmazlená. No, nepřála bych jim "chodit v mých botách" Ženská, která vypadá jako almara nemá na hroucení se nárok, to je pro ty něžné květinky. Almaru nikdo podpírat nebude!

(Holky obě vypadaji jak křehké květinky, ale mají neskutečnou vnitřní sílu. To, co zvládly ony, to by stěží "dal" metrákový chlap.

 

... vydržela jsem 35 dní bez alkoholu (a klidně bych jich vydržela ještě víc) a vydržela jsem 36 dní bez zmrzliny (asi bych taky ještě vydržela), kdybych si ji neobjednala v akci :-D

...to, jak dlouho už jsem vydržela bez pohlazení nebo např. sexu už by se dalo počítat na roky :-D

...dodržovala jsem všechny příkazy a zákazy, kterými nás naše vláda zavalila, chodím jen do práce, s nikým mimo práci se nestýkám (vyjimečně s některou z holek), na procházky chodím jen v místě bydliště. Kruci, co mám ještě více dodržovat?!

 

 

 

"...tak si říkám, že už nemám z čeho "dávat", protože kvůli Covidu nejsou kontakty a "nedostávám" ani to skromné, co jsem dostávala dříve. Prostě psaní a telefonování není totéž...

 

 

 

"...Chlapečku můj,rok a půl  už tady nejsi..., přestala jsem počítat dny, ve kterých jsi neviděl sluníčko, je jich stále víc a víc, ale stýskat se mi po Tobě nepřestalo, ani jediný den, chybíš mi stále stejně a vždycky budeš...

...máme sníh, i tady v Praze, říkám si, kolik ho asi musí být tam, kde jsme Tě nechali...ale vím, že se tam v zimě nejspíš nedostanu...

...víš, nějak neumím říct nikomu (o kom si myslím, že "ví"), jak moc bych chtěla vědět, jestli jsi "tam někde nahoře" v pořádku. Jak moc bych s Tebou chtěla navázat nějaký kontakt...jenomže mě napadá i to, že je "tam" úplně všechno jiné, že se "tam" jinak vnímá a že už třeba ani nevíš, že jsme k sobě patřili.

....dívám se z okna na sníh a vzpomínám na oslavu mých narozenin před třemi lety, kdy jste se tady na zahrádce koulovali. Tenkrát jsem si říkala, že je mi jedno, že nemám žádného chlapa, že stačí, že mám vás, svoje děti, Tvou přítelkyni a přítele Tvé ségry...

...je strašlivě těžké si přiznat, že všechny dny už budou bez Tebe a ještě těžší je s tím dennodenně žít..."

 

...zvláštní den, 21.den v měsící, 21.rok a 21.století...ale takový čas jsme si nastavili jen my lidé a jen v naší kultuře (jak mi dnes napsal nejlepší přítel).

...zdál se mi zvláštní sen: "Skupina lidí, sympatičtí, tvářili se jako přátelé, postupně začali chtít věci a služby,které mi nepřipadaly reálné a ani přijatelné a náhle se ukázali v pravém světle. Nechtěli dobro, jen zlo, vysmívali se a vyhrožovali černou magií. Snažila jsem se bránit, což jim bylo ještě víc k smíchu a naznačili, že už ublížili, pak se tam objevily holky, obě, vedle sebe, bez vzájemné nesnášenlivosti, taky jim začalo docházet...kdo vlastně byl za tím nejhorším, co nás postihlo. "Nevíš, co dokážeme", vyhrožovala jedna z těch krásných žen ve skupině. "Vy nevíte, co dokážu já...holky vám nedám!" Připadala jsem si jako v Harry Potterovi, ale věděla jsem, že v sobě mám sílu se jim bránit, že nedovolím holkám ublížit. Probudila jsem se, nevěděla oč jde...celý den se cítím hrozně psychicky vyčerpaná.

 ...nemůžu se na sebe podívat do zrcadla, cítím se úplně hnusná, tlustá nebo oteklá, čert ví, nevím, jestli fakt tak hrozně vypadám a nebo se jenom tak vidím. Pořád jen únava, osm hodin v roušce v práci, dvě hodiny v respirátoru v MHD, vůbec nic nač by se dalo těšit, žádné světýlko na konci tunelu. Jenom práce, více a více práce. Utéct někam daleko, na mořské pobřeží, bez telefonu

 

...na Zbr.nám nasněžilo, v posledních dnech často vidím za oknem vznášející se sněhové vločky...mám to ráda, vždycky jsem měla, procházky okolo řeky a v lesoparku jsou o to hezčí :-). Přála bych si vidět zasněžené lesy a hromady sněhu, ale na hory se, samozřejmě, nedostanu. Musím "brát" to co je a být vděčná i za málo... (Snažím se o to a dokonce si všechny chvíle, které zasluhují vděčnost zapisuju). (Mladí mají možnost jet na hory a jsem za to ráda). Kdyby nepanovala ta bláznivá Covidová situace, tak bych se nejspíš rozjela vlakem na nějaký zimní výlet.

   Teta D.má narozeniny, stejně ji obdivuju, že neztrácí zájem o módu a dění ve světě. Nesnažím se s ní porovnávat, protože můj zájem o módu je fakt hanebný. S hrůzou zjišťuju, že už se trochu lépe oblékám (a občas si beru doplňky) jen na návštěvy terepií u psycholožky. Pravda, od předloňského roku jsem si vlastně nic na sebe nekoupila a některé věci začínají pomalu dosluhovat. Naštěstí (nebo na neštěstí) se řídím heslem "však ono mi to ještě vydrží".

..."přicházejí" ke mě knížky, časopisy, přednášky, prostě dost často mi to nepřipadá jako náhoda, cítím, jako by se přede mnou něco "otevíralo". Jdu okolo Vltavy, mé stopy se mísí se stopami lidí, labutí, divokých kachen a psů...prostě jdu...tichounce sněží a uvědomuju sí, čím dál tím víc, že všechna ta samota mi umožňuje nahlédnout do sebe, umožňuje mi vidět chyby, které jsem dělala, umožňuje mi odpouštět lidem, kterým jsem měla to či ono za zlé...Umožňuje mi přiznat si věci, které si člověk opravdu nerad přiznává (neustálou prací, hlasitými rozhovory a vrháním se z akce do akce vlastně před tím vším "utíkáme", před tou pravdou o sobě). V lednovou čísle "Moje psychologie" jsou články, které toho spoustu objasňují, včetně článku od A.Hogenové, jejíž přednáška mě nadávno tak zaujala. /Autorka v článku zmiňuje, že jí zemřel syn. Bylo mu 40 let, hodně pil a kouřil...chtěla z něj mít vysokoškoláka, ač nebyl studijní typ. Popisuje, jak v mládí milovala knihy, velmi často četla, např.i tehdy,když byla s dětmi na pískovišti, raději si četla, než by si s nimi hrála. Zmiňuje, že nejspíš nebyla tak dobrá matka, jak si to o sobě myslela.../ Díky tomu článku jsem se podívala hodně hodně daleko zpátky. Taky jsem si o sobě myslela, že jsem byla dobrá matka. Samozřejmě, děti byly čisté, najedené, ráda jsem si s nimi hrávala. Na druhou stranu, kolikrát jsem na mrňavého syna bezmocně křičela, protože už jsem si nevěděla rady s jeho pláčem, kolikrát jsem ho posadila na pískoviště a četla jsem si u toho, protože jsem si nechtěla povídat s ostatními matkami "o ničem", kolikrát jsem dětem řekla, aby si hrály samy a daly mi "svatý pokoj", protože jsem si chtěla v klidu přemýšlet, číst si nebo psát. Byla jsem opravdu až tak dobrá matka? Dopustila jsem, aby děti slýchávaly hádky mezi mnou  a bývalým mužem...musely v té atmosféře žít...

   ...uvědomila jsem si, že syn bude navždy se mnou, i když je někde, těžko říct kde...třeba dnes jsem dělala palačinky a v hlavě jsem slyšela jeho hlas: "...a budou hodně flíčkaté?" Takové drobné věci mi ho pořád připomínají, připomínají to, co jsem s ním prožila, jaký byl...tohle mi nikdy nikdo nevezme. A uvědomila jsem si, že právě k tomu potřebuji tu svou samotu, aby se mi v ní "vracel".

   ...vlastně jsem nikdy nevěděla, co doopravdy chci, ale v posledních dnech a týdnech se mi to trochu začíná rýsovat ( odejít dřív do důchodu a zkusit zvládnout život na chalupě). Vůbec si nenamlouvám, že to bude jednoduché, ale určitě nebudu první ženská, která se o něco takového pokusí. A nejspíš ani nebudu první ženská, která se o to pokusí navzdory tomu, že nemá řidičák. (Pořád "jdu" jen sama proti sobě, miluju ticho, ale žiju v hlavním městě, kde je nejvíce aut a nejvíce lidí, i když, Zbr.je tak trochu stranou, ale aut je tady skoro víc, než lidí). Většinu svého života jsem argumentovala tím, proč něco nejde, možná bych už konečně měla přemýšlet o tom, jak udělat, aby to šlo.

...každopádně jsem si jistá, že po odchodu kolegyně do předůchodu nechci mnohem více práce, byť za víc peněz. Prostě nechci. Peníze samozřejmě potřebuji, protože nájem něco stojí a také musím spoléhat jen sama na sebe, ale nehodlám žít v neustálém stresu a ve strachu, že něco nestíhám. Jsem si vědoma toho, co jsem schopná zvládnout a také toho, že nejsem typ, který potřebuje svou bolest potlačovat neustálým vrháním se z akce do akce.

...možná bych taky měla začít přemýšlet o hubnutí, ale tam přesně vím, kde je kámen úrazu, proč "ujíždím" na sladkém a zmrzlině. Je to náhrada za objetí, pohlazení, lásku. (Samozřejmě si nemyslím, že mě nemá nikdo rád, vím, že jsou lidé, kteří mě rádi mají), ale ty fyzické projevy schází (což v téhle divné Corodobě určitě nejen mě). Jenomže neumím mít ráda ani sama sebe a jak se to naučit, to fakt nevím...

 

 

...v poslední době se ke mě dostaly dvě velmi zajímavé přednášky. První mi poslala bývalá spolužaška z Liberce, na téma rei-ki, regresní terapie, čištěni aury apod. Opravdu mě zaujala a hodně jsem o nich přemýšlela. O regresní terapii jsem už několikrát přemýšlela, ale trochu se bojím toho, co by se mohlo "otevřit" (což také řekla i psycholožka, když jsem se jí ptala na názor). Na druhou stranu jsem slyšela o lidech, kterým právě tohle pomohlo.

   Druhá přednáška byla z FF UK a poslal mi ji nejlepší přítel. Skutečně mě oslovila a hodně s ní souzním. Neuměla bych to vysvětlit tak vědecky, ale pojednávala o tom, že opravdu existuje něco, co nás přesahuje, že k tomu, abychom "našli" potřebujeme samotu a ticho, ne materiálno a neustále "muset", že člověk "nachází" ve svém nitru. To všechno jsou věci, které jsem cítila už mnohem dřív a čím jsem starší, tím jasněji je vnímám. Štěstí je, podle té přednášky, právě to vnímání. Ano, štěstí je příroda, lehoučké vločky sněhu, vůně svíček, plující labutě, kočka na klíně...ne t,o neustále si něco dokazovat, neustále se za něčím hnát, neustále něco kupovat...

Moje ségra je úplně jiná než já, žije přítomností, akcemi, ale patří ke mě, jsme jako oheň a voda, každá jiná...teď, když tu byla se nám stala taková zvláštní příhoda: Šly jsme se v podvečer projít, povídaly jsme si, druhý den mělo přijít 17-ti měsíční výročí synova úmrtí. Vyprávěla jsem jí, jak jsem před více jak třemi týdny ztratila náušnici ve tvaru jmelí od tety D. a jak jsem pak, na "Štěpána", když jsem jela k T---ce a v duchu jsem přemýšlela o dárcích, které jí vezu a o synovi..., našla toho maličkého Andělíčka. Jak jsem si říkala, že "je to dárek od něhoho z "hůry", pro mě nebo pro ni a jak mi bylo od více lidí napsáno, že Andělíček je náhrada za ztracenou náušničku. A právě, když jsem ségře vyprávěla o tom, jak jsem Andělíčka našla a co jsem si v duchu říkala, tak se ségra sehnula (už opravdu nebylo mnoho denního světla) a říká mi: "Není to náhodou ta tvoje náušnice?". To nevymyslíš, na trase, na které se pokaždé když po ní jdu, minimálně 2x denně ( a dívám se po zemi, co kdyby....), našla ségra. po více jak třech týdnech tu ztracenou nášničku! "Tak vidíš, je to jasné, Andělíček nebyl náhrada, byl to fakt dárek od...", řekla. Prostě, to fakt nevymyslíš

 

 

 

 

 

....tak nějak si žiju ve své bublině, ve svém stereotypu, hlavně v té době, kdy mám volno a nemusím do práce, skoro se nestýkám s lidmi (nejen kvůli Covidu, ale mám to tak nějak nastavené, nikdo nevyhledává mě = nikoho nevyhledávám já). V té "bublině" se cítím bezpečně, s kočkou, se svíčkami, s každodenní procházkou okolo řeky nebo do lesoparku. Neříkám, že mi vůbec nechybí lidé, ale taky se přiznám, že z nich mám strach, ze zklamání, z toho, že umějí ublížit...říkám si, že čím víc budu mít ten život sterilní a oproštěný od všeho, tak tím klidnější bude. Venku u řeky "potkávám" volavky, labutě, racky, divoké kachny, nutrie a nějak se tam cítím líp, než mezi lidmi, kterým nerozumím. 

...po krásných slunečných a mrazivých dnech přišla mlha a nízká oblaka (vlastně mám svým způsobem mlhu ráda), ale to šedivo, tak to moc ne...

...překvapilo mě, že se mi ozval nějaký klučina, kdysi jsem se asi 2x viděli, popřál k novému roku, nějak jsem zapomněla odpovědět a dnes přišla otázka, zda jsem v pořádku. Tak to mě fakt "dostalo". Úplně cizí člověk se zajímá o to, jestli jsem v pořádku

...dostala se mi do ruky (někdy si říkám, že knihobudka je kouzelná :-D) knížka "Místo činu lednička". Přesný popis toho, jak člověk nahrazuje jídlem chybějící city, objetí apod. Tohle o sobě vím dávno...ale nejspíš jsem se vždycky mnohem víc bála těch ztrát a zklamání než toho, že jsem tlustá

 

                                           2019

 

Milovaný Jiříku,

   ptám se sama sebe, jaký vánoční dopis Ti mám napsat? Sama nevím, protože "TAM" kde jsi, je všechno úplně jiné...a nic z toho, co se tady děje nám, se Tě už nemůže dotknout...

...víš, jednou jsi někde našel šištičku...nebo to byla Tvoje ségra...občas mi nějak splývá to, co udělal který z vás...prostě jste mi dávali drobnůstky, které jste nacházeli, protože pro vás měly cenu, sem tam jsem si něco schovala, semtam se něco ztratilo, možná jsem někdy i něco z těch "pokladů" časem vyhodila. "Máš tu šištičku?", zeptal jsi se a nebo ségra? A já ji neměla...nevěděla jsem, co mám říct, tenkrát v pradávnu jsem netušila, že vaše zdánlivě nekonečné dětství skončí, že  budete samostatní a nikdy už nebudete dávat takové bezelstné dárečky...Nevím proč jsem si před nedávnem právě na tu šištišku vzpomněla...? A pak, když jsme byli "za Tebou", na Tvé narozeniny, pokládala jsem na místo, které vnímáme jako "Tvoje"...malovaný kaminek...A přesně tam, vedle kytice povadlých květů od Dušiček, ležela šištička, jako by to byl pozdrav od Tebe, jako náhrada za tu z pradávna, kterou jsem ztratila...dala jsem si ji do kapsy bundy a věděla, že ji vezmu s sebou domů (položila jsem ji na stříšku betlémku, který vytahuju na Vánoce jako vzpomínku na vaše dětství...)

   Co Ti mám ještě do toho dopisu napsat? Žádné Vánoce už nebudou takové, jako ty, když jsme byli všichni pohromadě...Tvoje ségra se sice tváří statečně, rve se se životem, ale vím, že se s Tvým "odchodem" neumí smířit, T..ka slavila Vánoce s kytkou tulipánů...aby jí připomínaly Tebe...to, že jsi nám vždy na Štědrý den nosil kytky...?

   Byli jsme na procházce na Vyšehradě, vždycky jsem si to přála...ale teď mi bylo neskutečné smutno, když jsme vycházeli z tamního hřbitova, nějaký malý chlapeček tam slabikoval nápis, který končil slovy "...nezemřeli, budou žít věčně...", zvedl hlavu ke své mamince, která ho držela za ruku a řekl jí: "Já tomu rozumím, já vím, že žijou, a víš kde? To taky vím, přece tam nahoře" a ukázal rukou k šedivé obloze. Přišlo mi to jako takové krásné vánoční poselství, že "někde" žiješ...a nejen Ty...

   Moc na Tebe myslím, pořád...

   Tvoje Míma

Slunovrat, zapálila jsem svíčky a vytáhla karty...existuje výklad, který se má udělat jen jedinkrát v roce, o Slunovratu. Udělala jsem ho...vykládají se 4 karty - první je o tom, co nás naučil uplynulý rok, druhá se týká toho, co bychom měli nechat za sebou, odložit to, třetí popisuje, co bychom si s sebou měli vzít i do nového roku a ta poslední má vystihnout všechno, co v příštím roce budeme opravdu potřebovat. Moje ségra vždy říká "karty nelžou" a myslím, že nelhaly ani tentokrát, to, co jsem "vyložila" zhruba odpovídá tomu, co se v mém životě odehrává...jen to jmelí...

 

 

...už 16 měsíců...už tak dlouho, nechce se mi probouzet při zvonění budíku do dalšího tmavého prázdného rána (i když dnes se mi zdálo o spoustě dětí na chalupě a byl to takový milý sen...)...na jaře loňského roku to vypadalo, že něco už je u konce. Ne, není, jsou kauzy, které trvají, trvají a trvají...Co je v jejich pozadí? Kdo??? Raději nevědět (ještě 16 měsíců po...)

...znečištění jedné z největších Moravských řek a to, co mělo za následek...hodně mě to rozhodilo, hodně mi to něco připomíná...ale vlastně nic nevím, vůbec nic...nejspíš nikdy nebudu vědět...

 

 

 

...přes FB mě ve skupině "Kamínky" oslovila maminka, která přišla o dceru, ptala se, jak jsem se s tím vyrovnala...(no, nevyrovnala, je to na celý zbytek života, k vyrovnávání se...) a mezi jinými zmínila "...když se o tom konečně s někým odhodlám mluvit, tak to stejně nikoho nezajímá..." Je to smutná pravda, jak mi potvrdila i psycholožka, s kterou jsem to konzultovala Prostě tématu smrt dítěte se lidé vyhýbají ještě více než Covidu

 

 

 

... "taky by vás dcera mohla navštěvovat v psychiatrické léčebně a vidět vás jen pod prášky...vaše maminka by taky mohla sedět jen u TV, třást se hrůzou z koronaviru a bezmocně brečet, že přišla o muže a vnuka...", řekla mi psycholožka, když jsme se bavily o nadcházejících svátcích, kdy mamka s tetami plánujou společné pečení cukroví a my s dcerou pečení vánočky. "Ta síla, kterou v sobě máte zřejmě pochází z té vaší ženské linie...", řekla mi dál. (Kéž bych té síly měla víc, kéž bych měla někoho, kdo by se mnou chtěl aspoň chvíli trávit čas...). Opravdu jen chvíli, na něco trvalého nejsem moc připravená a kdoví, zda ještě někdy budu...!?

....rozbila jsem krásnou skleněnou hvězdičku, kterou jsem dostala před pár lety od mamky, kéž by střepy nosily štěstí...

...včera jsem od rána myslela na syna, na to, že se snad pokusím nějak sepsat příběh toho, co nás potkalo...četla jsem i jednu knížku, která mě přivedla na myšlenku: "kdoví, jak to skutečně bylo...?", na myšlenku, kterou se nechci zabývat...pak jsem přišla k jeho fotce, abych u ní, jak bývá mým zvykem o víkendech a ve volných dnech, zapálila svíčku a všimla jsem si, že má nad pravým spánkem černou skvrnu...(nejspíš, jak odlítl kousek zápalky...) Setřela jsem ji, ale je zvláštní, že jsem ji objevila v těchto chvílích...

 

Někdy si říkám, že nic není náhoda. Třeba jako sny...zdají se mi takové prazvláštní, vždy na něco odkazující...(ten z minulého týdne mi psycholožka analyzovala jako symbolický = kousnutí synovou zapomenutou "hračkou"do levé ruky, hledání důkazů proč zemřel, otrava krve a nakonec setkání s tátou, který mě za tu ruku držel a bolest trochu polevila...). Dnes sen o bývalé nejkámošce a mém kolegovi a kolegyni, i ten se dá lehce vysvětlit...Nejkámoška mi stále chybí, ale nejen z toho snu jsem pochopila, že má svůj život, své přátele a úplně v pohodě se beze mě obejde (stejně tak, jako většina lidí).

   Přicházejí mi pod ruku knížky tak, jak bych to nikdy nevymyslela (z knižní budky). Včera třeba  "Bojíte se smrti" a "Proč? Umřelo mi dítě". Prostě jako by tam na mě čekaly...

   Četla jsem také zajímavý článek o samotě. "Unést samotu je velice individuální. Záleží na tom, jak je člověk zralý".Prostě samota není pro každého a ještě horší je osamělost, protože to je stav duše.

   Někdy si říkám, obzvlášť po telefonátech s T...kou, že měla poznat někoho jiného, než mého syna, že tím, co se rozhodl udělat (nebo, co mu bylo rozhodnuto udělat?) jí strašlivě poznamenal život. Nám všem samozřejmě taky, ale dcera už nikdy nebude mít jiného bráchu a my s bývalým mužem jiného syna (i když bývalý muž nevlastního syna má), ale T...ka by měla mít někoho dalšího... Člověk by neměl udělat takové rozhodnutí, pokud není sám...

 

 

 

 

...jedna velká podzimní depka, tedy , dnes na se na chvíli ukázalo sluníčko a taky, protože jsem měla psycholožku a nepřijela jsem domů za tmy, mohla i na chvíli k Vltavě. I tohle je lepší než nic. Jinak mám pocit, jako bych byla pod nějakou neprodyšnou šedivou peřinou...

.... nic se mi nechce a do všeho se musím nutit násliím (kromě do konzumace zmrzliny :-(), nejhorší to je v práci, studentky jsou sice celkem šikovné, to abych byla spravedlivá, ale i tak je to na mě nápor. Paní psycholožku dnes zajímalo, co bych dělala, kdybych byla doma (kéž by). Prý se nejvíc hrozila toho, že jí řeknu něco o zatažených závěsech a nevylézání ven. Po pravdě, jeden nebo dva dny bych to klidně i brala, ale déle nejspíš ne.

   Je zvláštní, že si s psycholožkou nejvíc pokecám (nějak se mi nechce ty ostatní, není jich moc, co okolo mě zbyli) se svými smutky obtěžovat. On má každý těch svých smutků dost a dost. Říkala, že se na mě prý pokaždé těší...no, to bych chtěla fakt vidět ty ostatní "depresáky", když já nepůsobím tak šíleně tragicky :-)

   Brečela jsem, když mi ségra včera volala a chtěla vědět číslo mamčina účtu...našla jsem ho, protože mi syn přeposílal to potvrzení o odeslaných penězích na střechu...

...brečela i jsem i tehdy, když jsem upravovala rozdělení (vlastně spojení) penzijka při dožití, pořád jsem ten krok odkládala, protože pro mě bylo neskutečně těžké jeho jméno vymazat...

...celý můj život se (a nejen díky Covidu) smrskl do chození do práce a nějaké nezbytné fungování ve zbývajícím čase. Nějak vnitřně tuším, že bych měla pomoct někomu, kdo je na tom hůř, ale ten, kdo neví, co to je mít strach z mezilidských kontaktů, nemůže pochopit, jak je jen představa něčeho takového, pro mě těžká...

...říkám si, že mě nepotřebují ani mí známí...člověk si paradoxně časem pamatuje jen ty hezké věci, ty horší zapomíná. (Takže si taky pamatuju jen labutě letící nad hlavami, šípkové keře, pohled na měsíc z balkónu a rorýsy honící se za mouchami...)

 

...možná by některé věci byly stejné, i kdyby syn žil...od dětství jsem měla pocit, že jsem divná. Nikdy jsem nepotřebovala spoustu kamarádek, vždycky jsem měla "strach" z nových lidí, nikdy jsem se neuměla seznamovat, nikdy jsem neuměla lehce konverzovat o ničem, vždycky jsem měla pocit, že se na mě lidé divně dívají, že každý vidí, jak jsem mrňavá, jak mám široká ramena, jak jsem oplácaná na těch nesprávných místech, vždycky mi vadilo telefonovat s neznámými lidmi...dnes se tomu říká "Sociální fóbie", kdysi se tomu říkalo "je divná". Logicky by mi mělo být mezi lidmi líp, ale není. Stačí, když vím, že ráno musím do MHD a už nemůžu spát a cítím úzkost a kámen na hrudi. Paradoxně se cítím líp sama doma s kočkou, připadám si tak víc v bezpečí, i když je mi někdy smutno. Je mi líp, když je tady ségra, když přijede dcera, když se vidím s některou z toho mála kamarádek, které mi zbyly, když se vidím s T...kou, dokonce i někdy, když jsem, ještě před řáděním viru, jezdívala na Jižňák, ale v MHD, v práci a na ulicích je těch lidí na mě prostě pořád moc

... v noci na "Dušičky" se mi zdál sen, byli jsme v něm pohromadě celá rodina, syn ještě chodil do školy a pořád řešil čtenářský deník, to, že lidé nedodržují sliby a nějaké oblečení od dcery, které někomu půjčila nebo si od někoho půjčila a on pro to musel někam jet...nějak jsem v tom snu "věděla", co se stane v budoucnu, ale nemohla jsem syna nijak varovat, byla jsem prostě jen takový přihlížející, který se nemohl vyjádřit...tolik jsem chtěla, ale nešlo to, cítila jsem tu bezmoc i v tom snu... Na druhou stranu bylo tak hezké vidět ho živého, slyšet jeho hlas :-). 

Chodila jsem dnes za soumraku okolo Vltavy, rozsvítila jsem tam na hladině svíčku a byla jsem vděčná za to, že aspoň v tom snu ke mě syn "přišel..."

...pořád si plánuju, že o tom konečně napíšu, ale pořád se k tomu nějak nemůžu dostat. Láska má mnoho podob, i když většina z nás si pod pojmem láska představuje tu mezi mužem a ženou, tu, která souvisí s tělesným spojením. Hodně dlouho jsem to tak měla taky, žila jsem v tom, že když nemám muže, tak vlastně nemám lásku, necítím ji. A přiznám se, že pro mě je necítit k někomu lásku mnohem horší, než když ji nemohu přijímat. No, spousta lidí namítne, že láska by měla být oboustranná, ale skutečně taková vždycky je??? Na jakých analytických vahách se to váží, to přijaté a poskytnuté množství???

   Dnes vím, že láska má mnoho podob, miluju svou dceru, mamku, sestru, její rodinu, své přátele, synovu přítelkyni, lidi, kteří už jsou někde JINDE, svou kočku...prostě lásku cítím a nepřemýšlím až tolik, zda je úplně přesně opětována. (Teď nechci říct, že mi někdy není líto, že není opětována stejnou mírou, ale prvořadé to pro mě skutečně není).

   ... už je to víc jak třináct let, co se v mém životě znenadání objevil jeden člověk, možná pro mě tenkrát bylo podstatné, že to byl muž...dnes už by to takovou roli nehrálo. V jeho přítomnosti jsem cítila nepředstavitelnou svobodu, prožívala jsem hluboké souznění, nedělala jsem ze sebe to, co nejsem, cítila jsem se sama sebou. Možná jsem do něj byla i zamilovaná, ale ne tak, jako jsem byla do kohokoliv předtím nebo potom. Všechno se to odehrálo na platonické a duševní bázi, ale tím nechci říct, že mi tenkrát nějak vadily tělesné projevy. Prostě jsem to tehdy tak cítila. Ten člověk mi ukázal úplně jiné stránky života, to on mi dal číst Londonovu knížku "Tulák po hvězdách" a od něj se ke mě dostala ještě jedna knížka, o které se zmíním později. Ten člověk mi také řekl, že můj život bude hodně složitý a těžký, ten člověk znal mého syna, ten člověk zmizel z mého života stejně tak rychle, jako se v něm objevil, ač jsem se tomu ze začátku bránila, prostě najednou se úplně vypařil. Přestala jsem o něm mluvit, přestala jsem na něj myslet...dva měsíce před svou smrtí, se o něm zničeho nic, zmínil můj syn, řekl, že mi o něm musí něco povědět. Už nikdy jsme se k tomu hovoru nedostali. Nevím, co mi tenkrát chtěl říct...

...tenkrát, před lety, mi ten člověk půjčil knížku "Hovory s Bohem", přečetla jsem ji a přiznám se, že spoustu věcí jsem nebyla schopná vstřebat a ani pochopit, i když jsem se poctivě snažila o jejím obsahu přemýšlet. Spousta věcí z ní mě oslovila, ale přesto převyšovala moje chápání a to tak, že hodně. Před pár týdny jsem u knihovny, v knižní budce, narazila na úplně nové vydání, už asi čtvrtého pokračování té knihy. Vzala jsem si ji domů a samozřejmě ji opět přečetla. (Pominu fakt, že nové knížky v budce nebývají, jen vyřazené z knihovny a nebo z knihovniček lidí, tahle prostě byla úplně nová, ještě s vloženým letákem z knihkupectví). 

   ... mimo jiné - Život je věčný

                  - Žádný život a ani smrt nejsou nikdy marné

                 - Narození a smrt jsou stejné věci

                 - Když zemřete, budete pozdraveni všemi svými milovanými - těmi, kdo odešli před vámi, a těmi, kdo přijdou po vás

   A také- vědomí nemůže zaniknout, neboť je to energie, minulost, současnost a budoucnost probíhají najednou, člověk nedělá nic kvůli druhým, ale pouze kvůli sobě...

Pro člověka, který nestudoval kvantovou fyziku je toto hodně složité, pamatuji se, jak jsem se s tím výše popisovaným člověkem přela o to, že člověk vždy dělá věci kvůli druhým a ne kvůli sobě. Smál se mi a neustále mě přesvědčoval o opaku. Jenomže - i pokud uděláme něco, co moc udělat nechceme a říkáme, že to děláme kvůli XY, děláme to kvůli sobě, abychom měli klid, abychom měli radost z jeho radosti, abychom nemuseli poslouchat jeho výčitky, abychom si zasloužili jeho pozornost apod. Takže to skutečně, ve finále, děláme sami kvůli sobě.

   Tu knížku ještě mám doma, ale pochopitelně, že ji do knižní budky zase vrátím, aby se dostala dál, k někumu, kdo ji bude potřebovat

 

...neumím už věřit a ani nechci, ale taky nechci ublížit, někomu, kdo pořád vypadá jako kluk. Nevěřím, že někdo, kdo je závislý, může mít někoho doopravdy rád. A proč by měl mít starou bábu? Mám zrcadlo, vím, jak vypadám, vím, že se nesnažím zhubnout, nelíčím se, je mi jedno co mám na sobě, protože část mě umřela spolu se synem a už nikdy nemůžu být taková, jaká jsem byla. A tak jsem musela napsat, že potřebuje někoho mladšího, hezčího, veselejšího a méně komplikovaného, protože tak je to fér

..."umřela bych taky...", řekla mi vysokoškolsky vzdělaná žena, odbornice ve svém oboru, ale zároveň matka dvou dětí. Po víc než roce si pamatovala, že jsem to já, které se "něco stalo se synem". "Ráda bych vám něco řekla, ale na tohle nejspíš vůbec nejsou slova..."mluvila dál. Děkovala jsem jí, za její zájem, za obrovskou snahu o pochopení.

...je fakt, že spolu se synem jedna moje část umřela, jedna poloviny "Mímy"...s každým odchodem někoho milovaného mě kousek umřel, s babičkou ta malá holčička..., s tátou důvěřivá holka, která byla přesvědčená, že ji nikdy v životě nenechá na holičkách, s ukončením vztahu s nejkámoškou ta, co se umí se vším svěřit a zavolat třeba ve 2 v noci, s rozvodem žena, co byla přesvědčená, že na každou radost a smutek jsou v rodině dva lidé...

...dlouho jsem nepsala a nebylo to jenom proto, že jsem byla bez počítače. Psát se mi nechtělo, možná i proto, že nejsem schopna zachytit své myšlenky tak, aby mě lidé pochopili....na druhou stranu, je vůbec možné někoho pochopit? Je možné pochopit situaci, která se člověku nikdy nestala??? 

Většinou naprosto přesně víme, jak bychom se zachovali "na něčím místě". Jasně, myslíme to dobře, chceme pomoct, ale na "tom místě" prostě a jednoduše nejsme. Jsme pouze a jenom na tom svém. Ono se vždycky cizí starosti jeví jako snáze řešitelné a "tráva na sousedově dvoře se zdá zelenější".

   Nakonec přece jen píšu, píšu pro sebe. Ne proto, aby mě někdo litoval, aby sdílel mou bolest, ani proto, aby se mi v dobré víře snažil pomoct, ale proto, že psaní pomáhá mě, pomáhá mi si utřídit myšlenky a vypsat se i z věcí, které nemám komu říct a někdy je nestihnu říct ani psycholožce (tedy, ne úplně všechny).

   Do hlavy mi nikdo nevidí, ani do srdce, pocity, které mám jsou moje a "stojí" za nimi věci, které se staly dávno, hodně dávno, ale každopádně mohly ovlivnit to, co se stalo potom.

   Sebeobviňování - zajímalo by mě, aspoň trochu, který rodič, jenž přišel o dítě za nevysvětlených okolností, by se neptal do nekonečna sám sebe PROČ ? Pochopitelně, žádná odpověď nezmění konečný výsledek, ale je to jako nikdy nezahojená rána. Opravdu se nikdy neptáte sami sebe "Proč se s vámi někdo rozešel", "proč vám vynadal šéf", "proč vás ta drbna z vedlejšího vchodu pomlouvá"? Pokud skutečně takové otázky nemáte, pak se před vámi s úctou skláním.

   Jsem opravdu šťastná, když vidím, že moje dcera je spokojená, když se jí něco podaří, dokonce i za to, že k sobě našli cestu se svým otcem.

   Jsem šťastná, když vím, že je moje mamka spokojená a v bezpečí na chalupě se svými sestrami, jsem ráda, když si moje sestra užívá svou nádhernou vnučku, když je rodinka její dcery v pořádku a v pohodě. Měla jsem velkou radost z toho, když jsem viděla fotky T..ky z horolezecké akce. Nechci a nikdy jsem nechtěla, aby se mí nejbližší uzavírali do smutku!!!

   Nikdy jsem nebyla společenská a vždy jsem měla okolo sebe jen pár lidí. Nezměnila jsem se. Vždy jsem se lidí svým způsobem bála a bojím se jich stále, možná ještě víc než dříve. Nevyhledávám je a oni nevyhledávají mě, je v tom zákon rovnováhy. (Nedokážu v téhle době, kdy se všude omílá nebezpečí koronaviru, někomu volat nebo psát, jestli se nebojí mě vidět a nebo jestli mě vůbec vidět chce, prostě to neumím.)

   Někdy se mi zdá život příliš těžký, ale žiju, žiju tak, jak umím. (Což znamená práce, procházky okolo Vltavy, čas s Královnou a občas setkání s nejbližšími). Nikdy neodmítnu, pokud si se mnou někdo potřebuje promluvit, svěřit se s něčím, ale neumím za nikým přijít se srdcem na dlani, prostě to nedokážu.

 

... jsou vůbec náhody...a nebo si všímám věcí jinak a přikládám jim skrytý význam?...To kdybych věděla...vždycky jsem věřila, že ať se děje co se děje, táta mě zachrání nebo mi aspoň pomůže...i teď, když už tady téměř jedenáct let není, nějak tuším, že kdyby...prostě jsem věřila, že nás tak nějak doprovází na té náročné cestě, protože vážně náročná byla, pro holčinu, která není zvyklá jezdit dlouhé trasy a už vůbec né v průtržích mračen, které nás potkaly při cestě tam i zpět

...T...ka mi pořád říkala "Mímo"...při výstupu na Děvičky měla "beruščí" pláštěnku, stejně tak jako na té fotce, co na ní vypadají se synem tak šťastně. Seděly jsme pak, po lijáku u jednoho sklípku, když T..na zjistila, že po ní leze beruška a nechtěla za žádnou cenu od ní, "je to náhoda", smála se...nad kotníkem jsem měla stále přilepenou vážku (ozdobu), "ať ji někde nestratíš", říkala mi. 

...při koupání v bazénu jsem najednou zjistila, že už vážku nemám, "určitě ji najdeme", říkala, při pohledu na stále se měnící dno bazénu, které bylo stejně namodralé, jako moje ozdoba, mě poraženecky napadalo, že nejspíš skončí někde ve filtru. A ono ne, T..ka ji vylovila :-). Druhý den, když jsme se koupaly v jezírku za hotelem (mimochodem, voda byla pro hodně otužilé), na hladině se zmítala malá (ještě živá) vážka s namočenými křídly. Nevím proč jsem měla pocit, že ji nemám brát do ruky a zachránila ji zase T..ka. Vážka se od ní nechtěla hnout, držela se její ruky jak přišitá, nakonec vylezla z jezírka a podařilo se jí dostat vážku na jakousi trávu...byla to náhoda...nebyla? Říká se, že ve vážkách se vracejí na zem duše mrtvých...T...ka nevěří...já dost...i mamka říkala, že syn bude s námi, protože ho obě nosíme v srdci...

...předposlední den jsem šla do jeskyně na Turoldu, do jeskyně, kde se prý synovi moc líbilo. Nikdo tam nebyl sám, jen já...přesto jsem tam chtěla...když jsme stáli u vstupu, oslovila paní, která stála vedle mě, svého syna...jmenoval se J...ka. Další náhoda? (U zkamenělého kouzelného Džina, který plní přání, jsem se, jako všichni, zastavila...a přála jsem si...)

...odjížděly jsme, hlásili bouřky, v duchu jsem si říkala, že se není čeho bát, že Andělé a ti, co je nevidíme, jsou s námi, pak jsem náhodně zvedla hlavu k jednomu nadjezdu a tam na ceduli, v souvislosti s nějakou firmou, bylo napsáno příjmení mého syna. T...ce jsem nic neříkala, ale tak nějak uvnitř jsem věděla, že dojedeme v pořádku a jak jsme pak jely přes průtrž mračen, skoro krokem po dálnici, co připomínala rybník, tak se někde mezi černošedými mraky objevil nepatrný kousek světla...a déšť postupně ustával...spousta věcí může být náhoda, ale úplně všechno??? Může??? Nemůže??? Skutečně vnímám správně a nebo jsem se zbláznila a vnímám to, co chci vnímat???

 

...poslední měsíc, kdy ještě před rokem, syn žil...nebolí to o nic méně, naopak...pořád si říkám, že některé věci se nedají pochopit...(proč vlastně..., ale ne, ani sem některé věci nenapíšu...). Nad kotníkem mám nalepenou tu vážku...vzpomínám na den, kdy jsem ho naposledy viděla, byl červenec, měla jsem na bundě "placku" se znamením ryb. Ptal se proč a já odpověděla, že kvůli tomu, že ráda mlčím a aby to lidé věděli...To tenkrát řekl, že není šťastný...a já mu odpověděla, že štěstí je v okamžicích...tenkrát jsem jeho i jeho přítelkyni objala na zastávce autobusu, kam mě doprovodili. Naše poslední objetí...svého syna jsem naposledy viděla na autobusové zastávce(nebo popř.na skok u mě doma, když přivezl stelivo pro Královnu), teď nevím, které to setkání bylo poslední. Jenomže člověk si většinou pamatuje setkání první, o tom posledním to neví, že poslední je...A svého tatínka jsem naposledy viděla na vlakovém nádraží v Krnově...ani s jedním jsem se nijak nerozloučila...tatínka jsem viděla v nemocnici, i když už nežil, syna ne...ani ruku jsem mu naposledy nemohla pohladit...to ostatní, to bylo jen ve snech...a ta trocha popela, která mi ulpěla na prstech..."KAždý přijímá takovou lásku, jakou si podle svého názoru zaslouží" S.Chbosky - já si nezasloužím žádnou...

 

...labuť to nakonec vzdala, vejce něco sežralo a hnízdo promočila stoupající říční hladina, labuťák nezvěstný...aspoň, že ji rybáři krmí...možná jsou labutě na to všechno zvyklé, život není bílé peříčko a nemazlí se ani s nimi, příroda je krutá, asi ne, není krutá, je prostě přírodní...

...taky bych to mohla vzdát...když se tak dívám na tu tmavou, rychle ubíhající vodu...kdybych tam vlezla a šla...a nebo skočila... s mým plaveckým uměním, vlastně neuměním by to asi bylo dost snadné...a jaké by to vůbec bylo..."...já pláču, protože moje maminka je po mě smutná...", řekl kdysi syn mé setře, když mu bylo dva a půl roku a ona jej hlídala, protože my (s tehdejším ještě ne Ex manželem) byli na týdenní dovolené v Jižních Čechách. Vím, jak se na mě tehdy zlobila a to není nic proti tomu, jak jsem se na sebe zlobila já, za ty jeho slzičky..."chlapečku můj, jsem smutná tak, že jsem si nikdy nedovedla takový smutek představit, ten největší, nejnekonečnější a tak si říkám, kdybych to za Tebou vzala "přes tu vodu..."" Jenom nevím, jestli bych tady nenechala někoho, kdo by taky mohl být tolik smutný. A takový smutek bych nikomu, opravdu nikomu nepřála...nikomu

 

...tak jsem si nakonec koupila tu vážku (snad jsem o ní někde tady psala), pokud ne, tak se jedná o ozdobičku s kamínky Swarowského, původně jsem myslela, že je to brož, ale ne. Prostě k nalepení na pokožku. Vzhledem k tomu, že jsem měla "ten" pocit a nějaká znamení jsem si ji nakonec koupila...(když člověk dědí po vlastním dítěti, je to svým způsobem strašné, nepochopitelné a nepředstavitelně bolestné...). S penězi jsem naložila takjak jsem naložila, mimo jiné jsem jich pár věnovala na opuštěné kočičky (syn měl od mala kočičky moc rád)...

...jo, bylo víc důvodů k pláči a nebo jsem to tak cítila, třeba, když jsem s bolavým kotníkem dobíhala autobus a když jsem konečně dorazila k jeho dveřím, tak se rozjel...čtvrt hodiny jsem nahlas brečela na zastávce (a nešlo přestat) nebo když jsem včera dorazila domů a zjistila, že mi Královna ukousla kus plyšáčka, kterého mi dal syn, ještě když chodil do Skauta, pořád si pamatuju, co tehdy říkal : "mímo, dej si ho pod polštář, bude tě v noci hlídat..." Ať jsem bydlela, kde jsem bydlela, měla jsem ho pod tím polštářem..."chlapečku můj"

 

...hodně často si říkám, že chápu mamku, které se nikam nechce, která utíká ke knížkám, dělám to taky tak, přála bych si se do toho děje úplně vtělit, abych byla prostě jinde...útěky od reality

...na základě té knížky, kterou jsem přečetla a samozřejmě nejen, protože už mě to pronásleduje hodně dlouho mě znovu napadlo, že opakuji nějakou rodinnou historii...něco nedořešeného...kolikrát mě napadla podobnost s babičkou E., ta také byla od 43 let (stejně jako já) sama. Byla sama většinu času a někdy si myslm, že jí samota ani nevadila, chtěla, aby věci šly podle ní a když nešly...(někdy si říkám, že díky samotě a smutku zatrpkla, ani nevím, jestli se někdy cítila šťastná...) Cítím, že se jí tak nějak podobám, tedy, samozřejmě, že nejsem tak pořádkumilovná, šikovná a praktická, jako byla ona, to ani náhodou. Přesně taková je moje sestra. Každá v sobě něco z ní máme, sestra tu čistotnost a praktičnost a já samotu a častý smutek. (Přiznám se, že ten sklon k zatrpklosti, který mě "dohání" bych chtěla nějak zlomit. Jsem hodně často, ne vždy, ráda sama, ale nechci být zahořklá vůči lidem, kteří mají velké a spokojené rodiny, spoustu vnoučat, jsou veselí a hodně oblíbení. Vždy jsem si přála být taková, ale nějak cítím, že mi to do vínku nebylo dáno, ani to neumím...tohle také "dostala" od Sudiček moje sestra :-))

   Úplně jsem zapomněla napsat, že moje bývalá spolubydlící z intru bude poprvé babičkou (moc jí to přeju) a hodně hodně moc se toho také chci dočkat, až budu babičkou já

 

posílám Andělům : ať je dcera v pořádku, ať to zvládnu ten týden sama v práci a ať seženu hlídání pro Královnu po dobu plánované dovolené (nejraději paní domácí). A samozřejmě přání všeho dobrého a stálého zdraví pro všechny příbuzné a blízké. Děkuji :-)

...vždycky jsem si přála psát, nebo aspoň od dospělosti, jenomže vůbec nevím, jestli psát umím. Nejspíš jsem moc pesimistická a odráží se to i v psaní. Přála bych si, aby mi vydali knížku :-), ale kdo by ji četl??? Říkala jsem si, že bch chtěla pomoci těm, kteří přemýšlejí podobně jako můj syn...a nebo těm, kteří zůstali po těch, co dopřemýšleli...jenomže nevím jak???

Pomůžu někomu těmi nesmyslnými a neviditelnými vzorky???

Je mi jedno, co si říkají lidé, teď už docela ano, ale není mi jedno, co si říká moje rodina. Sestřenka v Anglii i ségra říkají, že když něco chtějí, tak si za tím "jdou". Jenomže jak se za něčím takovým chodí??? Úplně si představuji, jak bydlím někde v zeleni, nevstávám v pět do práce, sedím na zahradě, poslouchám ptáky a píšu. Jo a taky fotím a Ryksa si hraje na trávníku a nebo se jen tak vyhřívá na sluníčku. Jenomže co s tím psaním pak??? Děsím se toho,že by mamce a ségře vadilo (a asi i dceři), že sedím na podpoře a píšu nesmysly. 

  Pamatuji si, jak si syn kdysi přál být "Poustevníkem", jak jsme mu vysvětlovali, že to prostě nejde. Vím, že bych si přála být Poustevnicí, neumím jednat s lidmi, nerozumím jim, cítím se mezi nimi ztracená, ale být Poustevnicí nemůžu, protože...

...asi bych chtěla, aby mě ještě někdy někdo pohladil, asi bych chtěla ještě někdy jet na motorce, jen nevím, jak se to dělá, aby byly věci tak, jak bych si přála, aby byly... 

 

 

 

... vždycky se budu bát, i když strach je špatný přítel...dcera je pro mě nejdůležitější ze všeho (v tomto hmotném světě)...protože vím...a nebo někde v srdci tuším, že jsou i jiné světy a ...

Musí být v pořádku, musí, co musí, je v pořádku!!!! JE!!!

Venku nepřetržitě prší, nejdříve bylo sucho, teď je pro změnu zase mokro...co se to s tím světem děje?

...Mám v sobě tolik bezmoci, tolik únavy, nechce se mi vůbec nic...všichni blízcí jsou daleko, i když si je nosím v srdci

...nechce se mi jít na nákup, je tady vlhko, mám pocit, že všechno je navlhlé (no, ale abych byla fér, vedro by bylo nejspíš mnohem horší, aspoň pro mě...)

...neumím už ani komunikovat s lidmi, raději je nevyhledávám...není to fér, vím, že bych možná měla zajet na Háje, ale nějak si to neumím představit...ani nevím, co mám psát...jak mám psát...nic nevím...

...jsou chvíle, kdy se na věci okolo sebe dívám úplně jinak a ptám se sama sebe, proč? Tak nějak mám pocit, že všechno je příliš krátké a člověk, místo, aby si užíval zpěv ptáků, šumění stromů, odlesky slunce na řece, nebo třeba i knížku, procházku, objevování nových míst, klidu přírody, vybarvování omalovánek, trčí 8,5 hodiny (někdo i mnohem více) v nějaké nezáživné práci (nebo třeba i záživné), protože kdesi kdosi rozhodl, že se tam prostě MUSÍ, protože "bez peněz"...někdy mám pocit, že ty peníze vydělávám jen proto, abych mohla chodit znovu do práce.

...vyhazujeme ještě dobré věci, které jsme si koupili a mnohdy je ani nepotřebovali, protože nás kdosi kdesi přesvědčuje, že bez těch novějších a lepších, které si MUSÍME koupit nejsme nic a nemůžeme existovat, protože přece ekonomika a prosperita a ble, ble, ble...

...vzpomínám, jak jsme tyhle debaty vedli se synem a vždy jsem skončila u argumentu, "že tak to prostě je"...taky nechápal, proč má být zavřený hodiny a hodiny v kanceláři, když je venku hezky a přesvědčovat klienty o něčem, čemu sám těžko věřil...

...přiznávám se, že čím jsem starší, tím méně tenhle systém chápu a uvědomuji si, že skutečně potřebuji úplné minimum k tomu, abych byla, ne nenapíšu šťastná, protože štěstí neumím "PO" už cítit, ale spokojená...

...ne, nechci tvrdit, že pracovat je zbytečné (pokud to člověka naplňuje) a dokonce jsem ochotná i přiznat, že když něco dělám a k něčemu to je, tak to akceptuji, ačkoliv bych raději fotila, psala, malovala, procházela přírodou. Co, ale nepochopím nikdy je fakt, že i když je vše hotovo, člověk tam musí trávit ten přesně daný čas, který kdesi kdosi vymyslel. To mi hlava "nebere" a nejspíš už nikdy "brát" nebude

 

...věřím na věci mezi Nebem a Zemí, i když se to zdá nepochopitelné a nemyslitelné. ta knížka, co mi poslal nejlepší přítel, ta mě doslova uzemnila, ale stejně jsem si říkala: "Je to vůbec možné...?". Jenomže pak, i když jsem zvyklá, že na chalupě se prostě "dějí věci"...pak jsem brečela, úplně zoufale a úplně nejvíc a šla jsem vyměnit svíčku na kopec (k taťkovi), mamka mě utěšovala, objímala, ale ta bolest musí nějak ven...a když jsem vyndala vyhořelou svíčku, tak na dně kalíšku bylo úplně malinké černé srdíčko, jak vzniklo, z čeho se vytvořilo...těžko říct, ale bylo tam. Jako pozdrav od taťky mamce...mě...nám...netuším?

   Vozila jsem maličkou, chtěla jsem ji uspat a potichounku jsem jí povídala, že z ní má pradědeček radost...a pak za mnou přišla ségra (vodila maličkou po zahradě) a ta, když byly pod kopcem najednou začala říkat "děda", "děda"...možná,že má les a stromy spojené se svým dědečkem (mým švagrem) a nebo...? Děti prý vidí a vnímají věci, které jsme my dospělí rozumem potlačili a vytěsnili...

  Jednou, bylo to krátce po synově smrti, když jsem nemohla spát a probrečela celé noci, jsem ucítila zvláštní klid, usnula jsem a ráno polštář voněl vodou po holení (žádnou jsem doma neměla a nemám). Teď jsem v koupelně na chalupě našla nějaký zbytek (vody po holení), přičichla jsem k ní a byla to ona, přesně tu jsem cítila, pamatuji si tu vůni, protože tak voněl taťka. Zeptala jsem se mamky, jestli si ji schovala. Schovala...tak a teď jsem blázen nebo nejsem...

No a potom ta věc s "plackou", která se stala ségře. "Já už snad těm tvým bláznivinám taky začínám věřit", řekla mi, než ten zážitek vylíčila...Věci se dějí, nezávisle na nás a najednou nevíme, co všechno nás může přesahovat a co všechno je nebo není možné...

... přišla jsem dnes ráno do práce a chaos nad chaos, můj osobní názor je, že počet lidí a různých projektů na kterých pracují je už předimenzovaný a dlouhodobě neúnosný. Samozřejmě, že jsme to s mladou kolegyní nakonec "daly", ale necítila jsem se ani trochu dobře, pro jednu věc člověk zapomíná na druhou, pořád mu něco chybí (ať už chemikálie, nádobí atd.), protože lidí je prostě MOC, sotva stačíme doplňovat zásobní produkty a hlavně čekání, až budu "na řadě" na potřebné pracoviště nebo přístroj. Už na to nějak nemám. Ani sílu, ani trpělivost a už vůbec né nadšení.

   Před šesnácti lety,když jsem nastoupila,bylo tam tak o polovinu méně lidí, byli víc vstřícní, víc spolupracovali. Necítila jsem se jako v práci, ale spíš jako ve škole, byla to celkem zábava a trochu mě i překvapovalo, že za to dostávám výplatu. V průběhu let zvítězilo magalomanství, zběsilý tlak na výkon a výsledky, spousta stávajících lidí odešla, někteří se hodně změnili. Podívám-li se zpátky, tak jsem si vědoma toho, že jsem se před těmi šesnácti lety do práce i těšila, byť jsem dojížděla až z Nera---vic a vstávala okolo čtvrté hodiny ráno. Minimálně polovinu let už si, ale říkám "musíš to vydržet". (O těšení nemůže být ani řeč). A držím, ale jde to čím dál tím hůř.

   Nepřidá k tomu ani fakt, že už se barák, minimálně pět let rekonstruuje, poslouchat skoro celý den sbíječky a vrtačky, to dokáže člověka "vytočit". A to nemluvím o lidech, kteří si půjčí" cokoliv z pracovního stolu, aniž by to vrátili zpět. To by mě zajímalo, kde je moje kalkulačka, že...!

...jasně, to, že mi vadí, jak se lidé smějí hloupostem nebo hlučně baví, je můj problém, oni za moji bolest nemohou, ale fakt, že není možné najít klidné místečko, kde by se dalo chvíli "zastavit", nechat téct  slzy...to je hodně těžké. A ještě když se k tomu připočte kolegyně, která nenávidí větrání, neboť je jí pořád zima (v duchu ji podezírám, jestli není nějak spřízněná s mou sestrou :-D), stále otevřené dveře, průvan a zároveň vedro od sterilizátoru, prostě 100x nic umořilo osla a od loňského léta na to reaguju nějak mnohem víc přecitlivěle.

...dnes ráno, když ten blázinec gradoval jsem si řekla sama pro sebe a nahlas "já už tady nechci pracovat", ač se mi s doktorem R. moc dobře dělá a velmi si ho vážím, ale tahle fakta nepřeváží to ostatní. Sama o sobě mi práce nevadí a pokud zrovna nedělám v místnosti, kde jsou 4 stupně C, tak mě ještě pořád docela baví, ale kdyby tam nebyli ti lidé a ten neskutečný chaos a tlak na výkon. 

   

...sny,které se mi zdají...tentokrát o celé rodině dceřina partnera, jak jsem s jeho rodiči někam jela, vlastně jsem ani nechtěla, zapomněla jsem říct, že chci vystoupit, dcera a její partner zůstali na jakési zahradě a oni mě vyložili na neznámé ulici, neměla jsem s sebou peníze, klíče ani mobil, vůbec jsem nevěděla co mám dělat a nemohla jsem zavolat dceři (to bylo ze všeho nejhorší). Umím si ten sen vysvětlit, nebo si aspoň myslím, že umím. Je to ten pocit, že se mi dcera vzdaluje směrem k rodině jejího partnera...pak mi v tom snu její partner svěřil, že už se ví, jak bude dcera rodit...(moc radosti jsem z téhle možnosti neměla) a ani ve skutečnosti nemám, pokud by to tak mělo být .../Všechno je to jen můj sen, nic není potvrzeno/.

 

...život není čekárna...a nebude...paradox, že si po deseti letech dopisuji (tedy, e-mailuji, s bývalým manželem..."my...jeho rodiče...", jak napsal...co by pomohlo, kdybych oponovala, že deset let měl syn , ostatně i dcera, jen jednoho rodiče...teď už by to nepomohlo ničemu...

...Královna má dnes devět let, loni, na její narozeniny syn, se smíchem, poznamenal: "Ta kočka nás všechny přežije...", dá se k tomu ještě něco dodat? Před desíti měsíci pohřeb syna...(pořád se mi vrací ten okamžik, kdy jsme, někdy na začátku září, převáželi už prázdnou urnu, jak mi na prstech zůstaly zbytečky popela, který se zachytil mezi ní a ozdobným obalem...nikomu jsem to neřekla, jenom jsem neslyšně brečela...

   Tak jsem zjistila, že celý můj plat jde z grantů doktora R. (doposavaď jsem byla placená částečně institucí, částečně z grantů více lidí...). Je možné, že mě šéf pokládá za zbytečnou a neschopnou? Všechno je možné...

   ...chci já se vůbec s někým vidět? Sama nevím? Nějak nevěřím, že mám kapacitu vídat se s někým kdo pije a má fůru problémů. Dříve se mi "říkávalo" "Matka Tereza" a měla jsem tendenci lidi napravovat a vylepšovat je proti jejich vůli. Teď si vybírám cestu nejmenšího odporu, jak mi říkaly obě psycholožky, nestýkat se s lidmi, kteří jsou vyčerpávající, vyhýbat se složitým situacím, prostě vím, že nedokážu nikomu pomáhat, ani sama sobě ne a nedokážu si říkat ani o pomoc, protože lidé, kteří by mi případně pomohli též nemají kapacitu. Nadarmo stále dokola nevytahuji kartu "Poustevníka"...

... jsem tady ráda, na Zbraslavi...izolovaná od světa okolo, právě to jsem chtěla, tu izolaci, tu samotu, i když někdy se mi po lidech stýská...to víno od T...ky je výborné, nikdy jsem od nich nepila špatné víno...obě holky jsou v pořádku, dcera na Vysočině, s partnerovou rodinou (jo, vzpomínám si, jak jsem si po té, co jsem poznala budoucí tchyni říkala, že je na mě hodnější než moje mamka...všechno se v životě vrací jako bumerang...až později, hodně později jsem zjistila, že mamku mám jen jednu, jedinou na celém světě...), T...ka je doma s králíčky, jsem ráda, že je má. Vím, jak jí je, měla ségru tak ráda, vzhlížela k ní, stejně tak, jako k ní často vzhlížím i já, ale v tomhle nic udělat nemohu, ségra je nekompromisní a ze svého života ji vyškrtla...

...kdyby to vše bylo tak jednoduché, tak bych dávno byla na Moravě zpátky, dcera má partnerovu rodinu...a T...ka svou a též kamarády, já jen prostě jen nechci být nikomu na obtíž, ani mamce, ani ségře s rodinou, raději se budu nějak protloukat sama, dokud to budu zvládat.Nic jiného už v tom není, nikdo jiný...

...zítra, zase už 9. tentokrát devět měsíců...chlapečku můj milovaný, kdybys věděl, kolik výčitek se mi honí hlavou, kdybys věděl, jak mi chybíš...proč jsem nebyla lepší máma, proč jsem si nezasloužila abych se dožila Tvé dospělosti a toho, co jsi chtěl dosáhnout???

   ....našla jsem tady nějaké antistresové omalovánky po dceři, jasně, nepřináší to žádný úžitek, jen mě to baví...jako dítě jsem milovala omalovánky...

...stýská se mi, strašně, po Tobě, po mé kdysi nejkámošce...po nejlepším příteli...po tátovi...někteří z těch lidí už nežijí a pro ty ostatní zase už nežiju já...Bože, co jsem to jen s tím svým životem udělala...???

...přišla mi včera sms, jestli nechci přijet na večeři...chtěla jsem...? Vlastně ani nevím. Možná, možná úplně malinko chtěla, jenomže...Královna určitě nemá zájem být tady sama, to bych jí udělat nemohla a pak...skoro tři měsíce nebarvené vlasy, vrásky...vždyť by to bylo paradoxní. A tak jsem zůstala doma a četla si knížku, kterou jsem kdysi dostala od syna k Vánocům...vykoupala se ve vodě s bylinkovou vůní a ráno pak přemýšlela, jaké to tajemství mi chtěl svěřit...

 

...zapalovala jsem svíčku...na "Čarodějnice", už zase u Vltavy...jenomže tentokrát jsem si už ani nic nepřála, nic pro sebe...jen pro holky...a aby si tady Královna zvykla...

...možná bych si mohla přát, aby mě měl někdo rád, takovou, jaká jsem, takovou smutnou, "vyšťavenou", takovou, která už neumí věřit lidem, jenomže vůbec nevím, jestli něco takového je možné, možná bych si mohla přát, abych zas uměla lidem věřit, ale moc mi to nejde...

...vždycky, když jsem "čarovala", myslela jsem většinou na dceru, říkala jsem si, že potřebuje potkat někoho stabilního a být šťastná. U syna jsem si říkala, že je spokojený, vyrovnaný...proč zapomínáme na lidi, kteří vypadají navenek spokojeně a vyrovnaně, proč ???? (Ne, nezapomínala jsem na něj, jenom jsem byla přesvědčená, že ví co chce a jde si za tím...). Nikdy mě to nepřestane bolet a trápit.

 ... možná jsem měla odejít na Moravu rovnou, dcera mě zase až tak moc nepotřebuje...

 

Jiříku,

   v předvečer Tvého svátku...vždyť víš, jsi pořád se mnou, i když tady už nejsi a vždycky se mnou budeš, v mém srdci a v mých myšlenkách, navždycky Tě miluju, i když jsem třeba někdy nebyla úplně nejlepší máma...(zítra na Tebe budou vzpomínat kamarádi u Gr...ho a samozřejmě T...ka a určitě taky ségra a táta a babičky a a ...

 

 

 

 Jiříku,

   kdybys tady byl a blížil se Tvůj svátek, tak bych něco upekla, koupila, prostě něco...jenomže tady nejsi..., ale je jaro, první jaro bez Tebe a taky Tvůj první svátek, u kterého nebudeš...

...asi víš, že jsme dneska byly s T...kou na "skalách", nebo aspoň moc, moc věřím, že to víš...to, že ráno pršelo jsem brala jako něco stabilního, protože přece...a taky, když jsme vystoupily z auta, spadla najednou na cestu zelená větvička, sotva rozvité pupeny...odkud spadla...kde se tam vzala...? V duchu jsem si řekla, že je to přivítání...no, možná jsem úplně hloupá, když si říkám, že nejsou náhody...možná...

   To víš, že byli všude lidé, ale roušky si nasazují všichni až tehdy, když mají někoho míjet...říkaly jsme si, že už byste neměli hypotéku na pozemek, ale na pokuty, protože nevěříme, že bys při své alergii tu roušku nosil...

Krása, jarní zeleň, za pár dnů budou všude vonět konvalinky, přesně vím, že právě tohle bys mi zavolal...víc než kytky jsme Ti tam nechat nemohly...takové veselé barvy, jaké jsi měl rád. Tak nějak jsem si typla, že T..ka přinese frézie...vždyť víš, že přinesla...nebo aspoň moc věřím, že víš...

   Nechala jsem Ti tam ve větvích borovice slaměného andílka, aby na Tebe dával pozor...a kousky křišťálu (spadl mi na zem a ty kousky se od něj odlomily) jsem hodila dolů ze skály, však víš z které...(křišťál je ochranný kámen)...když vidím ten šedý jemný písek, vždycky mi přijde na mysl, že už jsi s ním na věky spojený...kdysi jsi měl na FB album, které se jmenovalo "Trochu písku", jako bys to věděl...

...povídala jsem si s Tebou v duchu, ale tak nějak jsem si říkala, že Tě moje trable se stěhováním nezajímají, že už JSI někde, kde nic takového není, hlavně tam nejsou roušky a strach a slzy...

...T..ka si s Tebou asi taky povídala, taky beze slov, vlastně jsme tam každá byla trochu sama a trochu spolu...nedokázala jsem úplně nebrečet, ale tak trochu mě uklidňovalo, že JSI (nebo aspoń Tvá duše je) tam v té krásné jarní přírodě, pod oblohou, že jsi daleko od chaosu, bolesti a beznaděje...

...ještě jsme došly i k pamětní destičce, teda, vyšplhaly jsme se, "dala jsem to", pořád tam visí B..ovy "lezečky"...nic jsem neměla, jen andělíčka s ulomenými křídly (tak nějak mi to přišlo symbolické), tak jsem Ti ho tam nechala...

...já nevím, jestli duše vidí a nebo jen cítí...tak kdyby náhodou, tak T..ka měla tu "beruškovou bundu", co se Ti líbila

...jo a taky vyjela, i když za ní a před ní parkovala auta a ten prostor byl opravdu malý a trochu se toho bála, ale to věřím, že to víš, protože na ni přece dáváš pozor...i na mě a na svou ségru...možná si říkáš, že jsem hloupá Míma, ale musím přece něčemu věřit...

   Miluju Tě a vždycky milovat budu...

 

      

 

 

 

Můj milovaný chlapečku,

   už osm měsící tady nejsi, není den, kdy bych si na Tebe nevzpomněla, kdy bych se neptala sama sebe, co jsem udělala tak špatně...? 

  Dnes nad ránem se mi vybavily ty okamžiky, kdy jsi mi říkal, že se mnou chceš mluvit, že mi chceš něco říct...a jako naschvál jsme nikdy nebyli nikde sami, jako naschvál jsme si neudělali čas ve stejnou dobu...a tak už se nikdy nedovím, co jsi mi vlastně chtěl říct...

   Vzpomínám na Tvé telefonáty, volával jsi mi, když jsi přespával někde na hradní zřícenině nebo pod převisem, když jsi viděl světlušky, když jsi pozoroval superúplněk...nesmírně jsem si vážila toho, že se se mnou chceš o ty krásné věci podělit...A vidíš, když jsem já viděla něco takového, tak jsem si to "uschovala" v sobě, protože jsem měla strach, abych Tě nerušila, abych neotravovala, abych se Ti příliš nemontovala do života, abys neměl pocit, že se na Tebe příliš upínám...Bylo to dobře? Teď sama nevím a žádné výčitky už mi nepomohou...Kolikrát jsem Ti říkala, abys dělal to, co doopravdy udělat chceš, abys poslouchal svoje srdce...Často jsi oponoval a tvrdil, že to přece nejde...měl jsi v sobě zakódovaný ten smysl pro povinnost, i v tom jsme si byli podobní, taky často říkám, že některé věci prostě nejdou...

   Vzpomínám na chvíle, kdy jsi mi říkal, že jsi na mě pyšný, nebylo to moc často, ale o to víc jsem si toho vážila. Taky jsem na Tebe byla pyšná, strašně moc, jen nevím, jestli jsem Ti to říkala dost důrazně...

   Víš, Jiříku, někdy a to hodně často už nevěřím, že mám nějakou budoucnost, říkám si, že už jsem každému jen na obtíž a "jdu dál" jen nějakou setrvačností, která se chytá toho, že když bude mít Tvoje ségra děťátko, tak abych jí s ním pomohla, abych jí byla oporou. Tobě jsem být oporou nedokázala a to v sobě ponesu až do konce, že jsem Tě tady nedokázala udržet...

 

 

...propadám smutku, bolí mě hlava, ostatně, jako pokaždé na jaře, když nám "panstvo" změní čas, letos ještě o veliký kus víc, než jindy...první jaro bez syna, první Velikonoce...

...těšila jsem se na chalupu,na přírodu a kde nakonec budu, samozřejmě, v Praze :-(, protože bych v těchto koročasech nesehnala ani hlídání Královny :-(

...ptám se sama sebe, jestli to bude na Zbraslavi jiné...ne, spousta věcí bude stejná, nikdy, už nikdy nebudu mít syna...vždycky tady bude ta bolest a bezmoc...

...v práci stále stejné, možná je horší to cestování v roušce, než samotná práce a s každým teplým dnem se to bude ještě zhoršovat

...kdy zase uvidím mamku...kdy ségru...maličkou praneteřinku...zahradu na chalupě...?

KKolik slz ještě, aby jich bylo dost, aby se něco změnilo...

...

...snažím se zavřená doma fungovat, raději nikam nechodím, protože ještě není jisté, jak to vlastně je s jednou kolegyní...všchno se dá vydržet, jen to chození do přírody mi moc chybí. Jo, ono se dá jít ven, ale pokud by si to tady v Praze řekl každý, tak v těch parcích a prostranstvích o sebe zakopáváme. Z celého srdce přeju lidem, kteří mají zahrádku a nebo bydlí na venkově, že jít ven mohou.

 ...nemám šicí stroj, neumím šít, ale říkám si a slibuji sama sobě, že až bude svět zase normální, budu se snait víc pomáhat lidem okolo sebe. (možná i to, že jsem už dala ven k rozebrání spoustu funkčních věcí je také pomoc, třeba i to, že některý nábytek chci nechat jen za odvoz, také někomu pomůže...)

...jsem nesmírně vděčná za lidi, jako je kamarádka R., za tetu D., která je poblíž mojí mamce, obdivuji svou sestru, která šije roušky, jsem vděčná svojí dceři, že mi pomohla odstěhovat spoustu věcí na Zb-av, jejímu příteli, že je pro ni obrovskou oporou, kamarádce J. a M., s kterými se vzájemně podporujeme, kamarádce D., kamarádovi z chalupy, který mi teď znovu nabídl pomoc při stěhování, T--ce, která mi stále nabízí dovoz nákupů, prostě všem okolo sebe.

Říkám si, jestli tahle hrozná doba nenastala proto, aby lidé k sobě opět našli cestu, aby našli víru, aby si začali nezištně pomáhat, aby trochu zvolnili, aby si začali vážit přírody, svých blízkých, prostě aby pochopili, že žádné peníze a materiální věci nejsou víc než moct se svobodně nadechnout

...přisednete si v jídelně ke stolu k paní, s kterou jste dříve, cca před 12-13 lety jezdila společně posledním autobusem do práce. Proč? Prostě proto, že už vás jíst samotnou někdy nebaví. A sympatická paní se vás zeptá na děti...Co máte říct? Zadržujete slzy a přiznáte, že děti už nemáte...:-(, jen dceru...a paní se omluví, rozostří se jí oči a pak pronese, že ztratila syna, když mu bylo něco málo přes rok. "Teď by mu bylo čtyřicet let...člověk pak trochu otupí..." Zbytek života už mi pro otupění stačit nebude...(Zvláštní, jak osud režíruje různá setkání...).

"...jste ještě hezká ženská...", řekla paní dál. Jsem??? Připadám si stoletá, prázdná, rozbolavělá...

 

(....vím, ozývala jsem se málo, skoro vůbec, prostě mi to nešlo, ale spíš jsem v tom neviděla smysl. A tak jsem poslala sms-ku, že byl nejspíš mojí poslední velkou láskou, ale že se ze mě stala stará ubrečená baba, která mu nechce být na obtíž, protože on bude napořád lehkovážný, bezstarostný kluk...

...nezapomněla jsem na ty dlouhatánské řasy, na pevné rty, na svaly na jeho rukou, na soumrak u rybníka, na labuťě, které nám proletěly nad hlavami, na jediné ráno, kdy jsem necítila tu šílenou neodvratnou beznaděj, protože jsem se probudila v jeho náruči, na ty obyčejné drobnosti, které pro mě dělal, když byl relativně střízlivý...

...možná, kdybych byla mladší, hezčí, ne tolik citově zraněná, zdravá...tak...jenomže to je hra na "kdyby" a na to se v životě nehraje. Byl vždycky zvyklý, že se o něj někdo staral a já už to asi neumím...

...na tu sms-ku neodpověděl...má to tak být...)

 

 

 

 

PŘESTĚHOVAT SE???

 

Zbraslav má pro mě velikánské plusy: nemusí se z práce a do práce dojíždět metrem a přestupuje se jen jednou, cesta je cca o 10-15 minut kratší, mám tam ráda okolí (blízko domu je řeka), žije tam méně lidí než na Břevnově a též jich člověk tolik nepotkává v MHD, chodím tam do knihovny, protože mám ráda tamní pani knihovnici, koupelna má okno a vypadá přívětivě, Královna snáší mladé paní veterinářky a veterina je kousek od domu, nebyla bych tam vázaná na stávající práci. Dům od silnice odděluje stěna, která částečně brání hluku a některá okna vedou do zahrady. Na Zbr.jsem se cítila šťastná, jezdily tam za mnou děti, dcera bydlela nejdříve se mnou a pak v těsném sousedství, dokonce jsem se tam i zamilovala (ne právě šťastně, ale chvílema mi to připadalo hezké...)

Jenomže jsou tady i mínusy: všechno, kromě práce, je odtud hůře dostupné, byt je menší, nevím, zda bych si mohla nechat všechen nábytek (nejspíš by se mi tam ani nevešel), nevím, jestli bych v podnájmu mohla vrtat do zdí (kvůli přichycení nábytku), chybí tam internet a nevím, jaká je dostupnost TV signálu, byt postrádá úložné prostory (komora, chodba, sklep apod.).

Ve stávajícím bytě jsem si nechala namontovat žaluzie (na Zbr.bych to musela teprve řešit), byt mám kompletně vybavený, takže bych se musela zbavit některého nábytku a spotřebičů, v případě, že odjíždím,potřebuji, aby někdo chodil pečovat o Královnu, což se v tomto bytě vždy vyřešilo, ale kdo za ní bude jezdit až na Zbr.??? Z tohoto bytu mám mnohem blíž k dceři a jak už jsem psala, všechno, kromě práce je lépe dostupné.

   Platím sice vyšší zálohy, ale tady existuje vyúčtování, kdežto na Zbr.se platí fixní částka, která nezohledňuje šetření, ale ani plýtvání. (Nájem se samozřejmě může zvýšit v obou případech,výše se zaručit nedá). 

   Tento byt mi částečně zařídil syn (spolu se sestrou a švagrem), vím, že jsou to jen věci, ale mají pro mě cenu ve spojitosti s těmi vzpomínkami. Jsou tady úložné prostory, v létě tady není nesnesitelné vedro, protože okna vedou jen na východ. 

   Největší mínus tohoto bytu je dojíždění do práce a bezprostřední blízkost silnice, která vede z tunelu Blanka :-( :-( :-( a také množství lidí.

   Tak a teď, co????

   Vím, že všechno se dá řešit, na stěhování existují firmy, s balením by mi určitě někdo pomohl, na montáž a demontáž nábytku také existuje např."hodinový manžel"...

Jenom se musím rouhodnout...Jak?

 

 

...musím si najít nějaký cíl, něco, kam budu směřovat. Vím, že nedokážu do nekonečna chodit do práce, na nic se netěšit a ničemu nevěřit. A vůbec nemůžu říct, že by se něco nějak zlepšovalo, občas mi to připadá dokonce horší a horší a stýská se mi víc a víc. (A teď už i po dceři...snad se to mezi námi ještě někdy urovná...).

   Všechno se to ve mě tříská, pocity, úvahy...když se podívám na synovu fotku (co se na ní usmívá i očima), usměju se také a někde v hloubi duše vím, že je mu dobře, že okolo "něj" je jenom láska a světlo, že ho nic nterápí a nebolí...ale když si na cokoliv vzpomenu, třeba na jeho výlety do přírody, přespávání na hradních zříceninách, na jeho nadšení ze světlušek, tak se rozbrečím a nedokážu přijmout, že o tohle všechno přišel...že nic takového už nezažije, neuvidí...

   Tak nějak se mi v hlavě objevil datum 2022, nejpozději do konce toho roku tady zůstanu, to bude cílová čára. V průběhu příštího roku začnu vážně přemýšlet a hledat možnosti. (Leda bych tady byla někomu k něčemu prospěšná a tím nemyslím práci, tedy, tu, do které momentálně chodím).

   A tak mě taky napadají místa, která bych tady ještě chtěla navštívit, třeba v okolí: Nižbor, Stradonice, Koněpruské jeskyně, nějaké zříceniny na Berounsku a v samotné Praze (ještě jsem nebyla ve Strahovské knihovně, v Loretě, v Národním divadle). Nevím, jestli sama nebo s někým, ale viděla bych je ráda...

 

 

 

 

 

....věci někdy nejsou tak složité, jen je takové vidíme.Třeba jako to moje "odcházení". Vím, že v Praze být nechci, že mi v práci, do které jedu hodinu všemožnými dopravními prostředky rozhodně není líp, že už ani nemám pocit, že bych tam byla někomu užitečná. Tak by se zdálo logické, sebrat se a odejít. (Někteří lidé prý po tom, co se jim stane tragedie spálí mosty, všechno nechají být nebo prodají a odejdou. Nestarají se co bude...). Taky bych se mohla nestarat, jenomže člověk pořád plní nějaká očekávání a nebo aspoň má pocit, že by je měl plnit. I když je to blbost. Jak by se asi tvářila moje mamka a ségra, kdybych nic neřešila a klidně si byla nezaměstnaná. "Co by řekli lidé..." A kam bych šla? "No, mami, tak nás tady máš, mě a Královnu, to je jedno, že jsi nikdy neměla zvíře, však si zvykneš...a ten nábytek, tak ten tady fakt nebude, co na tom, že jsi na něj zvyklá a připomíná ti taťku...tak takhle bych to vážně udělat nedokázala. Copak mi tady ta místa, i když je nemám ráda, nepřipomínají syna? Copak tady tenhle byt není nekonečno vzpomínek na něj...?

  Na jiném místě tady jsem přidala článek "do náruče", jenomže i z toho je mi jen a jen smutno, protože moje "do náruče" není, ani otec ani syn mě do náruče (fyzicky) vzít nemohou...a chce mě do ní vůbec někdo vzít? A dala bych se od někoho do ní vzít? Když si to tak představuju, tak mi to zase přijde složité, i když ve skutečnosti, kdo ví, jak to opravdu je? Kamarád z chalupy by mě asi nejspíš do náruče vzal, ale tak nějak mám dojem, že do jiné, než kamarádské a to je kámen úrazu (tak kličkuju jak zajíc=výmluvy na návrhy trávení volného času). Chci ho jako kamaráda. Na Hájích bych se asi taky nějaké té náruče dočkala, jenomže tam je to složité zase jinak...těžko vysvětlit proč, prostě to tak cítím. A ten, u kterého vím, že by to bylo opravdu upřímné "do náruče", že by v tom nebyl sexuální podtext, tak ten mě do ní nevezme...můj nejlepší přítel...

Valentýn... každý rok (nebo skoro každý) jsme tenhle svátek slavily spolu s dcerou, potože láska, to není jen mezi mužem a ženou, to jsou všechny druhy lásky (k rodičům, přátelům, sourozencům, dětem, prostě ke všem...). Skoro vždycky jsme měly sekt, jahody, zapálenou svíčku. Je to fakt, bydlely jsme blízko sebe (v jednom baráku). Syn se většinou zmínil o tom, že "...chjo, zase ten Valentýn, musím koupit kytku, blbý komerční svátek..." A já jsem někde v duchu přemýšlela, jaké by to bylo, kdyby mi někdo (nějaký muž) koupil tu kytku, kýčovitou, růžovou...abych to taky zažila.

    Jako bych úplně nevěděla, že láska není o jednom dni, že láska není o tom, že mě bude milovat nějaký muž, že láska se nedokazuje květinami, dárky a podobně, že láska se skrývá v každodenních maličkostech, v úsměvu, v myšlenkách, že láska vůbec není jen ta milenecká...

   Myslím s láskou na svou dceru, na všechny své blízké a na všechny, kteří jsou někde TAM v té největší lásce a ve světle. Už k tomu nepotřebuji sekt, jahody ani růže...

...100x si můžu myslet co chci a jak chci, ale dcera si stejně udělá svoje, tak jak to cítí ona. V noci se mi o ní zdálo, jak byla úplně maličká a jak jsem se o ni musela postarat sama...někdy si říkám, že to byly krásné časy, když děti byly malé a mohla jsem je ochraňovat...jak jsem si vůbec někdy mohla přát, aby vyrostly...

...už nemám sílu pořád někomu vysvětlovat svůj postoj k dědictví, prostě to mám nastaveno tak, jak to nastaveno mám a neumím dělat a tvrdit něco jiného, i když by to třeba bylo pro spoustu lidí přijatelnější, ale tak to cítím...(viděla jsem dnes v tramvaji mladého muže, který vezl horolezecké lano,červené...věřím na znamení :-), beru to jako znamení od syna...

   ...pročítám si své prastaré deníky...kolik je v nich zmínek o tom, že neumím žít v tomhle světě, že nechápu spoustu lidí, nechápu, proč jsou falešní, proč se ženou za penězi...prostě jsem si skoro vždycky připadala jako cizinka, tady na Zemi...kolikrát mě napadlo, jestli by nebylo lepší nebýt...(mohlo to tak být i u mého syna...?). Vždycky jsem věděla, že bych strašlivě ublížila svým blízkým, kdyby...vždycky jsem věděla, že mě mají rádi a v okamžiku, kdy se mi narodil syn už jsem si takové myšlenky nikdy nepřipouštěla, věděla jsem, že musím být zodpovědná za ty, které jsem přivedla na svět...(až teď, teď už nemám být zodpovědná za koho, ale stejně...) Můj syn se necítil za nikoho zodpovědný, ale ta myšlenka, že nevěřil, že jej někdo má nezištně, upřímně rád...tak ta myšlenka bolí ze všeho nejvíc...

(...včera mi kdosi - z Hájů, napsal, že mě má rád...kdysi, před lety, bych byla i šťastná...teď - nevěřím, nedokážu už věřit a pak...není to o slovech...není

...během dne mě napadá spousta věcí, ale copak můžu psát, když se noťas nabíjí několik hodin a funkční vydrží sotva hodinu...

...tohle není život, co žiju, ale fajn, jsem s tím spokojená, všechno dělám pomalu, dívám se na ptáky (když jsou zrovna ve větvích), občas něco uklidím nebo uklohním, čtu a čtu a čtu...a ráno se probouzím s plyšáčkem nebo polštářkem v náruči (to mi nahrazuje blízkost) a s Královnou u nohou...

...vím, měli by mě asi zajímat lidé, ti v práci, ti na ulici, ale fakt už nezajímají...až na pár vyjímek

...jako by mi někdo řekl: "Tak a teď teprve uvidíš...", jo, občas jsem brblala, na práci, na nenaplněný život, no, po pravdě, dost často...na druhou stranu jsem v posledních letech byla ráda i za úplné maličkosti, které se děly - duha, povedený šátek, pochvala v práci, občasné setkání s kamarádkami, západ slunce, když byl M.střízlivý...a hlavně za společné chvíle s dcerou a méně časté společné chvíle se synem...

...přesvědčila jsem sama sebe, že spousta žen v mém věku nemá chlapa, nejkámošku, nemá s kým cestovat a snažila jsem se, fakt vážně, být spokojená s tím, co mám a být za to vděčná (dokonce jsem si úplné maličkosti, ty hezké, zapisovala do diáře...)

   kdysi, když se dcera učila lézt a konečně se doplazila k vyhlídnuté hračce, tak její, o tři roky starší bráška, přiběhl, hračku vzal, hodil ji na druhý konec pokoje a křikl: "...a nebudeš to mít...!" Stejně jako teď,...rozhodl se...a nebo mu bylo rozhodnuto a ...nebudu to mít...nemám to...

...tak a teď si můžu přemýšlet o zbytečnostech, o tom, co skutečně NEMÁM, už nikdy se člověk nebude hroutit nad tím, jak je strašné mít hranatou obtloustlou postavu, nemít dva články prostředníčku, přijít o nejkámošku, žít bez sexu (a hlavně bez něhy), protože přijít o dítě...to nemá srovnání...

 

...zákon nezná emoce, jen strohá fakta, je odosobněný. Můžeme se vztekat, nesouhlasit, ale věci jsou dány tak, jak jsou. Na lidské rovině se dají věci řešit jinak, je to o osobním pocitu, o hloubce přiznání, byť sobě samému...Zákon se neptá na okolnosti, na pocity. Můžeme si o něm myslet co chceme, ale měli bychom ho respektovat. Zákon nemá ani nic společného s morálkou, 100x si můžeme říkat, že něco je a nebo není morální, ale to je všechno...víc nemůžeme...

...mám ráda spisovatelku Irenu O...vou, ale potkat bych ji nechtěla, raději si ji představuju...že je tak trochu dáma jako teta D., trochu "čarodějnice" jako "moje" Vědmy,trochu - hodně krásná, třeba jako L--ča, ale Irena je krásná jinak...možná trochu jako "moje" dávná nejkámoška a trochu praštěná, třeba jako já? A ještě má trochu z B.N. Dokážu číst její knížky pořád dokola...ale taky mě napadlo, jestli by psala dál, kdyby se jí stalo to, co mě se stalo...? Ale B.N. psala...Taky bych psala, ale kdo by to četl? Tak moc bych psala, prosila, snažila se, aby lidé nebyli lhostejní, aby se dívali okolo sebe, aby poslouchali a snažili se pomoct těm, kteří to potřebují. Aby žádné "dítě" nevidělo východisko a pomoc v tom, v čem ji viděl můj syn....

   Jsem ráda, že mám Královnu, protože být tady úplně sama...jen s neviditelnými sousedy, kteří ožívají hlavně v noci...buď sexují a nebo stěhují nábytek (podle zvuků nad mou hlavou), ne, že bych jim záviděla, ale kdyby u toho byli aspoň tiše...

...nábytek nestěhuju, neumím si pověsit ani obraz a neumím o to ani nikomu říct a sex...to už ani nevím, jak se to dělá...a pochybuju, že bych to dokázala, i kdyby bylo s kým...

...a vůbec mi nevadí, že teď nemůžu mezi lidi a myslím, že těm lidem to taky nevadí...kdybych žila v nějakém jiném století, tak bych teď byla někomu na obtíž, asi bych štupovala ponožky, zašívala, vyšívala, přebírala hrách nebo o někoho pečovala...

... v tomto století jsem na obtíž jen sama sobě a musím chodit do práce, protože nevím, co bych jinak dělala...vydrbávat se systémem neumím...začarovaný kruh...

... stejně jako T...ka, tak si i já spojuju věci dohromady a je mi z nich nekonečně smutno. Pokud se syn rozhodl sám, tak co k tomu rozhodnutí vedlo? Dnešní doba je posedlá úspěchem, mládím, vzhledem, důraz se klade na výkony, na to, co člověk má. Ve školách se děti dovídají věci podstatné, ale i nepodstatné...Proč se neučí o tom, že život není o tom, co člověk dokáže, ale jak ho prožije, že je podstatnější, aby se cítil spokojený sám se sebou než to, jestli jsou s ním spokojení druzí. A pořád se bál, že pokud se nezavděčí okolí, tak nebude přijat...

   Nikdy už nemohu vzít zpět ten ztracený čas, ve kterém jsem měla synovi říct, že je úplně jedno, jestli má a nebo nemá titul, jestli vydělává statisíce, jestli postaví dům, že na tom přece vůbec nezáleží. Důležitý je jen jeho pocit, že se cítí dobře a dělá to, co opravdu cítí, že dělat chce, že ho miluju proto, že je ... 

...možná nedokázal (jinak)vystoupit z toho kolotoče,"chodit do práce,která ho nebaví, protože musí vydělávat na bydlení, bydlet v Praze, kterou nemá rád, protože se tady nejvíc vydělává, neodejít, protože se cítil zodpovědný...pořád dělat to, co se od něj čeká. A proč si všichni myslíme, že od nás někdo něco čeká???

"Nechtěl ti přidělávat starosti...", jak řekla T---ka a tak jsem vlastně nevěděla tolik věcí, ani tu, že měl strach, že se na něj bude rodina zlobit, když neudělá oslavu kulatých narozenin...

...byl nerozhodný, nejspíš po mě...copak já nejednám podobně, musím teď myslet na slova I--ky, že nedělám nic pro sebe, že už nejsem za nikoho zodpovědná, jen za sebe...a stejně se neumím rozhodnout, že "seknu" s prací a odejdu z Prahy, protože se, stejně tak, jako můj syn bojím, že se za mě rodina bude stydět...pitomý začarovaný kruh

....pamatuji si, že když na tom byl Ex manžel psychicky hodně zle (nebudu tady psát proč), přestal chodit do práce, mluvil s lednicí, skoro nevycházel ze svého pokoje, podal mu syn pomocnou ruku a odvedl ho k doktorovi...

...jenomže syn chodil do práce, smál se, podnikal spoustu aktivit, měl spoustu plánů a jen občas něco pronesl...jak poznat, že...jak poznat, že už nemohl...?

....měl se na někoho obrátit, jenomže, taky se neumím obracet na lidi, protože jim nechci přidělávat starosti...a lidé sami od sebe nepoznají...

...jedna známá si splnila sen a odjela na Srí Lanku...kolik snů jsem si splnila já? Kolik jsem sama sobě dovolila si jich splnit? Tolik bych chtěla jet do Irska nebo do Skotska, ale vždycky se zaseknu u toho, že nemám s kým a že nevím, co by bylo s Královnou...Kolik snů si sám sobě dovolil splnit můj syn???

...u všech věcí dopředu říkám důvody, proč to nejde a ani to, ze zbabělosti nezkusím...

 

 

 

.

 

 

....nechci vylézat z postele, nechci vůbec nic...včera večer jsem vylouskala všechny ořechy (u stolu, ne v posteli, to je jasné :-) )...dnes je z krmítka vyzobali holubi a měla jsem je pro sýkorky...svět není fér...ani ptáci...nějaký soused hraje pravidelně na klavír, někdy mi to vadí, jindy ne...dcera se tady včera jen otočila ve dveřích...ať si dělá co chce...není šance ovlivňovat něčí život...jak jsem si mohla myslet, že by knížka, která nese v názvu moje jméno mohla být oddechová...?...její přítel a láska se jmenuje jako ten z Hájů...a osud - fakt tragédie...v posledním roce mi přicházejí do rukou jen samé takové knížky, jako by si mě samy vybíraly...

...co vlastně potřebuju...neotvírám zásuvky...kolik věcí je úplně zbytečných...k ničemu mi nejsou, jen mi připomínají lidi, od kterých jsem je dostala...

...je to nepodařenou zimou...antibiotiky, která, podle příbalového letáku, mohou ovlivnit psychiku...tím, co se v poslední době okolo mě děje...nevím

...co kdybych to riskla, odešla z práce a odjela mrznout na chalupu...a nejspíš šla na pracák a už nic nemusela...jen krmit Královnu

...měla bych někomu pomáhat, ale mám uvnitř takové prázdno, že vůbec nevím, jak bych to dělala...?...stýská se mi, ale má cenu se někomu ozývat...?

 

 

 

 

...mamka je nejspíš jeden z mála lidí, kterému "umím" brečet do telefonu. Nic jiného než brečet se mi nechce a nebo číst...

...vůbec nevím, co mi je, ale zánět močáku to prý (podle výsledků) není. Nechce se mi vylézat z postele, nechce se mi vůbec nic.

(Tak jo, vyprala jsem a při tom obarvila prádlo na růžovo a nebudu nikomu, ani sama sobě nic nalhávat, je mi to jedno!)

   ...číst úřední soupis jaká aktiva a pasiva zbyla po mém dítěti je šílené...naprosto šílené...a místo abychom na něj společně a s láskou vzpomínali, tak se mezi jeho nejbližšími lidmi stupňují spory...pevně věřím, že TAM někde už se ho to nedotýká...

...vzpomínám na okamžiky s ním, na chvíle, kdy mi volal a popisoval, kde právě v přírodě je, co vidí, co dělá, jak mi posílal fotky a vyčítám si, že jsem s ním nebyla víc...vzpomínám, když mi ukazovali návrh domečku a v něm "pokojíček pro mímu", kdybych už nezvládala být sama...vzpomínám na naši poslední společnou noc na chalupě. kdy chtěl spát se mnou v "budliku" (velikánský výklenek v podkroví), vzpomínám, jak mi, ještě v Ne---cích nosil do postele (právě do té, kterou pořád mám) čaj s citrónem a medem a povídali jsme si...

...jak mám žít, co mám dělat...nevím, fakt nevím

 

...jsou věci, které by člověk nejraději zasunul někam hluboko do paměti a už nikdy se k nim nevracel, jsou okamžiky, o kterých se nedá psát a raději na ně nemyslet. Jeden z nich jsem zažila tenhle víkend...nejvíc bolí "rány" od lidí, které má člověk nejvíc rád, od kterých by něco podobného nečekal. Kolikrát mi i příjde na mysl, že kdybych tady neměla ještě nějaký úkol, jak mi řekla "Vědma", tak nevím, jestli bych "tady" ještě chtěla být...obzvlášť po takových událostech to cítím jako hroznou tíhu...

 

...je zvláštní, když se ozve někdo, od koho bych to vážně nečekala, řekla bych si, že ho odpovědí na otázku, ak se mám, šokuju, nechtělo se mi nic víc rozepisovat a tak mě překvapila věta: "věř, že někde je někdo, kdo na tebe myslí...", je to všechno už tak hrozně dávno a já už nějak těm chlapům nevěřím...

Vím, myslí to nejspíš dobře, všichni, kteří se ozývají, ale já už nikdy nebudu já a nebo to aspoň nedokážu, ani se mi nechce věřit, že jsem uměla nábožně naslouchat (když jsem byla zamilovaná), flirtovat, klopit oči...prostě i přes to, že jsem nikdy nebyla krásná jsem uměla zaujmout (a nebo, což je taky možné, je zajímalo jen to jedno...)

...nemůžu za to, že sotva dokážu odepsat na zprávu, že používám krátké věty...prostě celý život se mi převrátil vzhůru nohama a já ani v nejmenším netuším, jestli bude ještě někdy něco podobné tomu, co bývalo...

 

 

....mamka je mamka, můžu čekat cokoliv, ale stejně se chová tak, jak cítí, někdy mě to ještě pořád mrzí, ale většinou už si říkám, že jiná být nemůže a snažím se ocenit to, co dělá. Jen mě mrzí, že vše ode mě bere jako samozřejmost, ale sama se trápí, když někdo bere samozřejmě to, co pro něj dělá...nemá smysl nad tím přemýšlet, je to tak, jak to je...

   Moje neteř, sestřenice i teta D.mají úžasný dar, udělat kolem sebe útulno, zařídit se s neobyčejným vkusem. Se sestřenicí jsem se cítila fakt dobře, po letech, co jsme se nestýkaly, jsme zjistily, že máme hodně shodných názorů, cítila jsem se u ní fakt dobře, stejně jako u kamarádky R. (taky se ve spoustě věcí shodujeme).

   Vím, že už nikdy nebudu jako dřív, nejde to, nedokážu přestat vzpomínat a myslet na syna...(nekonečné probírání a hypotézy "proč" nepomohou...proč se místo zbytečných slov lidé neobjímají a nedrží v náruči...?)

Nezlobím se, lidé se chovají přirozeně, tahle zkušenost je nepřenosná a nikomu bych ji nepřála, jenom mě to bolí, neskutečně moc, protože žádná hypotéza mému synovi život vrátit nemůže...

   Nedokážu jít na ples, chodit denně do kaváren nebo do kina, prostě nedokážu. Vím, že se kamarád z chalupy snaží, ale je to tak, jak to je...(Potěšilo mě, ale, že pro mě půjčil o téhle problematice knížku).

   ...když vás někdo prostě vidět nechce, tak s tím nic neuděláte, ať vás to mrzí sebevíc...a tak jsem "překousla" důvody, proč mě nechtěl vidět můj nejlepší přítel. Všechno je otázka priorit a pochopila jsem, že už mezi jeho priority nepatřím

 

 

 

 

...jestli jsem někdy měla pocit, že někde je někdo, ke komu patřím úplně, s kým se nemusím přetvařovat, s kým jsem sama sebou...? Možná měla, vlasy mi vlály ve větru, běhala jsem po kopcích, věřila na zázraky a přesto jsem věděla, že je to jen s ručením omezeným, protože děti měly svého otce a děti pro mne byly vždycky víc...a hlavně, bylo to jenom a jenom čisté a platonické, protože jsem cítila, že cokoliv víc tělesného než polibek by to všechno pošpinilo a pokazilo, bylo to o duši...a pak vzal syna na brigádu...a pak ho tam vzali do práce...a pak z té práce (on) odešel...a pak zmizel z mého života...a pak...

   ...kdysi mi právě (on) řekl, že mě v životě moc štěstí nečeká, ale že mě čeká tolik neštěstí, to mi neřekl...také před začátkem loňského léta mi "Vědma" řekla, že léto bude hodně těžké..., ale že bude přetěžké k neunesení...to mi neřekla...

Potřebovala bych tohle "duchovno" s někým "projít", "vyčistit", ale nevím, na koho se obrátit. Možná musím počkat, až nastane čas a věci začnou do sebe zapadat...

 

... vždycky, když vidím na displeji telefonu to jméno, tak úplně první mě napadne "zázrak"..., že se na druhé straně ozve jeho hlas...teprve po tom prvotním překvapení mi dojde, že to vlastně volá jeho otec...

...vždycky v sobě potlačím ty věty, že třeba, kdybychom se nerozvedli, kdyby za dětmi častěji jezdil...ty věty, že syn po jeho odchodu chodil brečet ke své ségře do postele...(ale to jsem se taky dověděla až "po..."). Stejně vím, že jsou to zbytečná slova, byly by to zbytečné výčitky...prostě už se stalo, stalo se neodvratně...

...něco si čtu, čtení, jako únik z reality...věnování v jedné knížce, v knížce od mé nejmilejší spisovatelky (i když, teď už ani nevím, zda ještě mám vůbec něco nebo někoho nej "...mé milované..." S údivem zírám na ta slova...byla jsem někdy něčí milovaná...?" Láska není to, co se říká nebo píše, ale spíš to, co se dělá...takže asi nebyla...nebo byla...? Těžko říct...

...před svátky jsem něco zhubla, po svátcích přibrala...je to důležité? Možná bych si měla psát, co si fakt potřebuji koupit : přezůvky na doma, baťužek do města, turistické boty...a co si fakt koupit chci? NIC

...nikdo z mých mladých kamarádků (dřívejších) už si na mě ani nevzpomněl, asi je to dobře, jsem už vážně stará. Nelituju toho, co se kdy stalo, aspoň v těchto směrech, mělo to být...stejně jako má být to, že na mě úplně zapomněli...

"...je to hodně dlouhý proces a patří do něj třeba i vztek na okolí, že ničemu takovému není vystaveno...", řekla mi psycholožka...je normální nechtít jít ráno do práce, je normální se na nic netěšit...žádné "život jde dál" a "musíš se snažit" nepomáhá. Skutečně je to jen a jen o přežití každého dne. Člověk se prý potřebuje stáhnout do sebe...vrátit tu lásku, kterou dával tomu co "odešel" do svého nitra ( i když tady se řídím jiným zákonem a "posílám" lásku nahoru...vždycky budu...).

"...lidé, kteří se jako vy rozhodnout to přežít bez léků to mají těžší, ale na druhou stranu jim zůstává vnímání pozitivních věcí, protože ti, kteří jsou "pod práškama" mají sice mezi sebou a bolestí "zeď", ale ta je zároveň odděluje od toho hezkého, co v životě přichází", řekla mi také.

   Pokaždé, když se mě zeptá, kde beru sílu, odpovídám, že nevím, že nemám kde brát...povídala jsem jí o taťkovi, že on byl zdroj mojí síly, největší opora..., že stačilo, když jsem se mu, po příjezdu na Moravu, schoulila do náruče a ani jsem nemusela nic říkat...byl mojí oporou stejně tak, jako byl oporou mamky, mojí dcery a částečně i sestry (i když ta má velikánskou oporu ve švagrovi).

   "...maminka vám může poskytnout technickou podporu, uvařit, pomoct, ale nesejme z vás bolest, protože sama má svou míru bolesti naplněnou až po okraj...", prohlásila, protože jsme spolu mamku dost probíraly a ví, že se stále nesrovnala s "odchodem" taťky, který byl pro ni tím, čím syn pro T-ku.

...říkala jsem jí, jak jsem vnímala syna jako oporu, jak se asi snažil být oporou i pro svou ségru, pro T-ku a také to, že to asi pro něj muselo být nesmírně těžké, protože byl mnohem zranitelnější a citlivější, než jsme tušili...

"...nejhorší je, zacyklit se v bolesti, to věčné, "kdybych udělala to nebo neudělala to...tak by se nestalo to "...jenomže jak se právě toho vyvarovat, když k tomu myšlenky přímo utíkají?

"...někdo změní všechno, někam odjede...", odpověděla jsem, že bych asi taky chtěla odjet, ale...jen tak lehce mi řekla, že tohle by pro mě, vzhledem k dceři, nebylo dobré. Hodně se na dceru vyptává, taky na to, jestli se jí snaží být teď táta oporou.

...je normální nemoct ze sebe dávat...je normální žít ze dne na den...je normální si nikoho nehledat..."pokud máte s někým být, tak to přijde samo...nic se nezmění lusknutím prstů, bude to trvat dlouho a ta bolest zůstane napořád..."

  To co se stalo a jak se to stalo patří k nejsložitějším a nejbolestnějším ztrátám a je nesmírně těžké se s tím vyrovnat...

...je normální chtít si dát peřinu na hlavu, nevylézat z postele a opít se...jsou prý i lidé, kteří risknou všechno, na ničem jim už nezáleží, někam vypadnou a nevadí jim, když už se pak nemají kam vrátit, buď se zachytí v sociální síti a nebo jí propadnou...v tom jsem odpověděla jasně (zatím), "to nemůžu své dceři a mamce udělat, aby se za mě musely stydět..." (...i když, někdy mám pocit, že by mi to mohlo být jedno...tak moc někdy nevím, proč dál žít...)

 

...kolikrát si říkám, jestli se mi "ty" věci dějí doopravdy a nebo jestli si je tak vykládám proto, abych se nezbláznila...? Potřebovala bych se na to zeptat Vědmy...

...šla jsem dnes po hradním nádvoří a najednou se přede mnou objevil maličký bílý kamínek, přímo u mé boty...tak mě napadlo...možná si těchto věcí více všímám...

...kolikrát si říkám, že všechny ty moje sny...vnímaná znamení...co to vlastně je...co to znamená...nějaký svět mimo tuto realitu a nebo jen zoufalé přání uvěřit, že někde tam...kam oko nedohlédne a myšlenky nedoletí...??? (Ale ty věci se mi děly i dávno předtím...ty sny se mi zdály...)

  ...kvete orchidej, nádherně, ALE...a nebo by to to dalo říct i naopak, bylo by v tom víc útěchy...

 

...svíčka, jediná z adventního věnce tak divně vyhořela...rychle...(vytekl z ní všechen vosk a zůstala jen dutá skořápka)...ostatní svíčky hořely pomalu, postupně...(tak trochu mi to přišlo symbolické..., byli jsme v rodině přece čtyři...)

...pořád dokola se mi hlavou honí všechna šílená "kdyby", kdybych poslouchala svou intuici...třeba tehdy, když se mi nezdáli podnájemníci a já jim vlastně pronajala byt jen proto, že jsem jim to slíbila...kdybych to neudělala...kdybych se do bytu raději vrátila a zůstali jsme s dětmi pohromadě..., kdybych si neříkala, že je syn ve 23 letech dospělý...dospělý, stejně tak, jako jsem byla dospělá já, když jsem ve stejném věku odešla do Čech..."kdyby", kdybychom se nerozvedli s jeho tátou, kdybych dokázala jeho tátovi napsat, že ho děti pořád potřebují, i když jsou dospělé..."kdyby..."

...všechna kdyby už jsem tolikrát probírala, v centru, s psycholožkou, sama se sebou...určitě se dalo něco udělat a já to neudělala...Jak s tím mám žít...?

 

...nikdo mě nepolíbil pod jmelím...ale v den Slunovratu se vosk se svíčky (pořád to byla ta, kterou jsem zapálila v den synových narozenin) rozlil do tvaru poloviční spirály...(skoro stejný tvar jsem našla někdy na konci léta pod svým polštářem -keramický střípek), nepřišla jsem na to, kde se tam vzal a z čeho byl...a spirálu jsem si také nakreslila v předvečer Slunovratu)  henou na kotník...

...zdál se mi sen, nebyla jsem v Praze, ale někde na Moravě, byla jsem v tomhle věku a věděla jsem, že už nemám syna, ale běhala jsem tam po trávě, pršelo na mě, přelézala jsem potoky, prohlížela si vietnamské obchody s oblečením a byla někde zavřená v kůlně, kam prosvítalo slunce škvírami mezi prkny.A celou tu dobu jsem byla s člověkem, který mě kdysi měl rád, hodně rád...(byla to naděje...?). A probudila jsem se a okolo raramen jsem měla šátek (nepamatuji si, že bych si ho tam večer dávala), ale někdo mi ho tam dát musel...

 

 

 

 

 

Jiříku,

   je to všechno tak těžké, kdybys jen věděl, jak mě trápí trápení Tvojí sestry i T..ky, jak moc na Tebe myslím a jak lituju toho, že jsem se Ti víc "nepletla" do života, že jsem netušila, co všechno Tě trápí, že jsem neviděla pod povrch té slupky bezproblémového kluka...že jsem Ti nedokázala vytvořit zázemí, kam bys mohl jít, když by Tě svět až příliš bolel...

...nikdy si nepřestanu vyčítat, že jsem na poslední návštěvě u vás vyřizovala nějakou sms-ku, tenkrát jsi řekl "jsi u nás" a řešíš někoho jiného...". Jiříku, mohla jsem tomu všemu nějak zabránit?

   V den Tvých narozenin jsem zapálila svíčku, kterou jsem dostala od toho pána z ezoterického festivalu, tu zvláštní, svíčku ve tvaru madony. Vosk se roztavil, ale ruce, které držely dítě zůstaly...pořád jsem s Tebou...pořád...i když už ne na fyzické rovině...pořád

 

 

V

 

 

 

 

Milovaný Jiříku,

   tak nějak nevím, jak jsme ty Tvoje narozeniny zvládli a takové to byly plány...víš, ono to bez Tebe vážně nějak není ono...fakt ne...

   Probudila jsem se v noci, nějak okolo té doby, co jsi se narodil a bylo mi, sakra, mizerně, Ryksa se přitulila a tak jsme ještě chvíli usnuly. Podruhé jsem se probudila okolo půl šesté a bulila do polštáře..., ale měla jsem pocit, že někde někdo chce, abych ještě chvíli spala a tak se to podařilo...

...v obchodě, kam jsem šla pro rum (abych mohla naložit rozinky na vánočku), jsem samozřejmě koupila všechno, kromě rumu :-). Na druhou stranu mi nevynadala pokladní, že jsem zapomněla zvážit mandarinky, ale zašla je zvážit sama...

...nebudu lhát, že jsem nebrečela, brečela a skoro pořád, ségra (Tvoje) dala na fb fakt krásné vyznání, sestřenice (Tvoje) poslala spoustu fotek maličké, aby nám zvedla náladu a věděla jsem, že je hodně lidí v duchu s námi, co jsme tady zůstali...

..."ííí, mímo, taky u tebe sněží?", úplně živě jsem si představila, jak píšeš nebo voláš, měl jsi sníh vždycky rád a tady v Praze je to vzácnost. A sněžilo a sněžilo, sněžilo Ti k narozeninám...nemohla jsem si nevzpomenout, jak jsi viděl svůj první sníh na chalupě, jak jsi se bál do něj stoupnout a jak Tě děda vozil na sáňkách a prababička se strachovala, abys se nenastydl. Věřím, že se o Tebe starají i TAM, kde jsi teď s nimi...

   Jela jsem do Letňan, sněžilo...seděly jsme v restauraci, kde jsi chtěl uspořádat oslavu...byly jsme tři velké holky a jedna úplně maličká. Má barvu vlásku stejnou, jakou jsi míval Ty v tom věku a stejně tak se jí vlní. Díky ní to nebylo tak strašlivě smutné, držely jsme se s T-kou za ruku, tak jo, trochu jsem brečela...

...když jsem šla na zastávku, tak nádherně svítil měsíc, takovou krásnou zlatou září a všude byl sněhový poprašek, to by se Ti líbilo...

....jo a v tramvaji mi nějaký dědouš popřál hezký večer (jestli má vrtačku, to fakt nevím) a své večery bych nikomu nepřála...

   Jiříku, tak TAM někde věř, že Tě nikdy nepřestanu milovat a myslet na Tebe. A krásné narozeniny... :-)

 

Milovaný Jiříku,

   nevím, jestli TAM někde, kde jsi, jsi on-line , ale budu věřit, že ano...

Už někdy na jaře jsme s Tvou sestrou plánovaly, čím Tě překvapíme, jenomže nám to letos, FAKT nevyšlo :-( a teď už vím, že by Ti TAM žádný dárek k ničemu nebyl,,,

Aspoň tedy pár slov: Chtěla bych Ti poděkovat za všechno, za to, jaký jsi byl, za všechnu Tvou oporu, za pomoc, za lásku, za Tvůj smích, za společné chvíle,za úplně celých těch Tvých necelých 30.let, kdy jsem mohla být Tvoje "míma". Děkuji za to, jak úžasný jsi byl syn a věř, že jsem na Tebe jsem opravdu pyšná. Vždycky budu vděčná za to, že jsi byl a stále jsi, součástí mého života.

"Šeptám své díky do mraků...

do krosen hvězdých tuláků,

za všechno čím jsi byl (tak krátce...)

mohou přání

či nemohou

proniknout k Tobě oblohou...?

dostihnout někde duši Tvou

TAM...v nekonečné dálce...

Láska, ta trvá napořád,

láska nezapomíná...

navždycky budu milovat

Tvou duši - svého syna...

 

.Někdy se ptám sama sebe, jaký syn opravdu byl? A nebo jsme jej každý vnímali jinak? Včera jsem se chvíli viděla s "jeho" T-kou, povídaly jsme si a ona mi úplně vážně tvrdila, že "takový" nebyl, že ta stránka, na které byla založená poslední knížka, kterou přečetl, je jen náhoda a nechtěl tím prý nic říct. Nevím proč cítím, že chtěl...že věděl, že pochopím... Jak ho znala ona a jak já? Která z nás víc? A nebo každá jinak? Vím, s ní posledních sedm let žil, mě viděl jen občas, ale mluvili jsme spolu, posílal mi fotky, povídal si se mnou o věcech, které se mu honily hlavou, o přírodě, o životě, o tom, co ho štvalo na téhle společnosti...

   Mám ji ráda a budu mít, i když třeba z mého života zmizí, protože bude žít nějaký nový (a přeju jí to z celého srdce), nedělám si nároky na žádnou vděčnost. Jenom mě mrzí, jak je zahořklá a kolik má v sobě smutku, zklamání, nechuti. Nevím, nesoudím ji, třeba bych to tak v mládí cítila stejně, ale i tak bych jí a nejen jí přála, aby v životě došla k tomu, že všechno je o odpuštění a o lásce. Ta slova, která byla na té založené stránce budu mít v sobě navždy, ale možná, že ta slova byla pro všechny, kteří jsme tady zůstali: "LÁSKA SE NEDÁ ZAPOMENOUT"

 

Hlavou se mi honí všechny "intuice", které jsem neposlechla. (Dostala jsem tento rok roztomilou lucerničku na čajovou svíčku, už když jsem ji rozbalila, měla jsem prapodivný pocit...nevím proč, normálně by se mi líbila jako dekorace, ale nikam jsem ji nevystavila, neodvezla jsem ji na chalupu, kde by se hodila do mého pokoje, dokonce jsem ji ani nikomu nedarovala...(nebudu se přetvařovat, občas od někoho dostanu dáreček, o kterém vím, že by udělal větší radost někomu jinému a tak ho "pošlu" dál...), prostě jsem pořád cítila, že mi evokuje něco smutného, nevím proč jsem ji spojovala s lampičkou na hrobech...a nakonec, v den, kdy jsme syna "nechávali" na jeho nejmilejším místě, jsem v ní nechala hořet svíčku na skalce...

   Stejně tak, jako jsem měla divné pocity, když jsem se po mateřské vracela do Spo-ny, pocity úzkosti, že tam nemám být...přišla jsem tam o dva články prstu a jednou jsem při cestě do práce ztratila zlaté srdíčko, které jsem dostala ke křtu...:-(

   Tak jako jsem kdysi pradávno, před čtyřiceti lety, viděla svou první velkou platonickou lásku s holkou a nevím proč jsem "cítila", že se s ní ožení. A letos v létě jsem se, přímo od něj dověděla, že si tu holku vážně vzal...

...a taky, ztratila jsem, už je to nějaký rok zpátky, jednu  z náušnic, které jsem dostala od bývalého muže, když jsem porodila syna. Kolegyňka mě tenkrát utěšovala, že jsem ztratila tu, která znamenala Ex manžela, ale...ani tenkrát jsem neměla dobrý pocit...

  Měla bych na ty své intuice reagovat, věřit jim...

 

 

Myslím, že brzy přijde chvíle, kdy mi začne být jedno úplně všechno...kde je hranice, za kterou už nezvládnu jít a nebudu schopná zvládat???

 

 

 

 

Už to nedávám...

...emočně už to fakt "nedávám". (Rozumově zatím ano), ale jak ještě dlouho nevím...

Cokoliv udělám je špatně (tedy, je špatně vnímáno).

Taky mi některé věci nepřijdou fér, ale snažila jsem se vžít se do pocitů ostatních. Proč by se někdo vžíval do těch mých...

 

 

 

 

 

 

Nejsem zodpovědná za ničí pocity

 

...miluji nade vše svou dceru, ale nemohu ovlivnit její pocity. Za to, jak se cítí nejsem zodpovědná, ač to tak může vypadat. Stejně tak, jako nikdo není zodpovědný za mou bolest. (Pokud se mi něco někde nelíbí a necítím se tam dobře, mohu odejít, pokud z nějakého důvodu odejít nemohu, musím se s tím, co se mi nelíbí smířit, jiná cesta neexistuje). A nebo také mohu odejít úplně...

Situace, do kterých se dostávám s dcerou mě "nutí" zamyslet se nad tím, co jsem kdysi prožívala se svou mamkou, to, jak jsem reagovala na některé její činy. Možná i ona tehdy jednala podle svého nejlepšího vědomí a to, jak jsem se při tom cítila byl pouze můj osobní probém a pocit (jak nás učí "Čtyři dohody"). Mamka nebyla zodpovědná za mé pocity, přesto jsem jí to měla za zlé, stejně tak, jak to má za zlé dcera mě. Každý jednáme tak, jak to cítíme, jak si myslíme, že je to pro nás nejlepší a nemůžeme ovlivnit to, jak se budou ti druzí cítit.

  Všechno zlé je k něčemu dobré (tedy, stále si myslím, že některé věci, jako např.smrt nejbližších, do toho nespadají), takže to, co prožívám s dcerou (její smutek, bolest, vztek na mě) je pro mě hodně zátěžové, ale na druhou stranu mě to nutí pořádně "otevřít oči" a podívat se na mamku z jiného úhlu. Takže svým způsobem děkuji za tuhle lekci, ač je nesmírně bolestivá.

 

 

 

 

 

 

Kam vedou otázky...?

 

   ...hlouběji a hlouběji do minulosti mě vedly otázky nové paní psycholožky...vím, všechno souvisí se vším, věci se nedějí náhodou. A nebo dějí? Můj vztah k T-nce je ovlivněn tím nejbolavějším z mé minulosti, můj vztah k ní ovlivňuje mou dceru a zároveň jejich vzájemný vztah...a tak bych mohla pokračvat a pokračovat.

Bylo to první sezení, takže otázky, otázky, otázky a pláč, pláč, pláč...Vyslechla jsem si názor na užívání antidepresiv, na délku truchlení, na svůj návrat do práce, na dělání změn v životě (v současné době), na odchod z Prahy, na přístup k holkám, na lidi, kteří by mohli být schopni být mi oporou...vnitřně jsem se znovu "složila", takže jsem fakt potřebovala do bezpečí domova, pod deku a spát...

   (Antidepresiva pomohou, ale mezi člověka a bolest se dostane jakési pomyslné sklo, takže se proces truchlení prodlouží, odtruchlit si a odbrečet je velice důležité, pokud k tomu nedojde, je velká pravděpodobnost vzniku depresí. Do práce jsem se (prý) vrátila moc brzy, měla bych vnímat své pocity a požádat, aby byl na ně brán ohled. V současné situaci nejsou dobré změny, protože člověk není schopen se s ničím novým vypořádat a naopak, jen ho zatíží./Mluvila jsem o tom, že změny plánuju/. Holkám pomoct nemohu, protože jsou v tom obě zainteresované úplně stejně jako já, potřebují si odtruchlit po svém, nebránit se tomu. T-ka musí na to, že pití nic neřeší přijít sama a nebo ji musí potkat nějaký impuls zvenčí. Holkám může pomoci člověk, který neměl k synovi tak úzký vztah. Stěhování z Prahy zatím určitě ne, protože dcera, ač to třeba nepřizná, potřebuje mateřskou oporu a lásku. Dávat jí tyhle city všemožně najevo. Dceru by měl podpořit i její otec. Sama bych potřebovala  pevnou oporu  rodiny (ale ne dcery a T-ky, které potřebují to samé, takže nemohou "dávat"). A nebo aspoň oporu přátel. )

  Na otázky, kde jsem vzala sílu všechno "ustát" tak jak jsem ustála, jsem odpověděla po pravdě "že TAM někde...nahoře... a pak od kamarádek, které samy mají problémů až nad hlavu a taky trochu od "mého" pána doktora z práce. 

   Jenom jsem neřekla, to se mě, ale neptala, že někdy už mi žádná síla nezbývá...

 

 

 

 

Možná bych to měla vědět nejlíp...

 

...tak nějak si říkám, že bych měla přece vědět nejlíp, co je pro mě dobré a co cítím...jasně, celý život jsem se snažila s každým souhlasit, moc neodporovat, každému vyhovět (ne, tak pravda, s mamkou jsem často vášnivě nesouhlasila), prostě chovat se tak, aby mě lidé měli rádi. Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale od jakživa žiju v tom, že si lásku musím zasloužit a všechno dobré, že si musím zasloužit. No a taky nevím proč si myslím, že si nezasloužím nic. Jestli proto, že jsem málo dobrá, málo šikovná, málo hezká...čert ví?

...pochopitelně jsem si takovým chováním nezasloužila absolutně nic. Nikdy jsem se neuměla vymezit a říct NE (mimo rodinu a to někdy i v rodině), bylo pro mě strašlivě těžké (nebo ještě je).

   Není ani divu, že moje volby partnerů byly hodně problematické. Jen když jsi vzpomenu, co všechno jsem byla ochotna udělat, abych si koho toho udržela, jak jsem potlačovala své pocity, prostě jen abych vyhověla, jen aby mě chvíli měl někdo "rád". Stejně neměl, nebo aspoń ne doopravdy...

...začínám si říkat, že už se nemíním snažit o náklonnost lidí, kteří mě nechtějí přijmout takovou jaká jsem. Je to jejich volba a jejich problém, ne můj.

   Vím, že jsem introvertka a nebudu to za každou cenu potlačovat a snažit se měnit. To je stejné, jako by extroverta někdo cpal na pustý ostrov. Kolikrát jsem šla někam, kam jsem vůbec jít nechtěla jen proto, že se to ode mě očekávalo...

...neumím věřit, že ještě někoho v životě potkám a pokud tomu nevěím, tak to nejspíš ani nejde...

....pořád tak úplně nevím, co chci, ale úplně určitě vím, že nechci dělat věci ve stresu, jen proto, že všichni žijou jako na dostizích. Nepochopím, proč se v polovině podzimu už řeší Vánoce, proč se koncem února řeší letní dovolená, proč v obchodech nemohu koupit žádnou sezónní věc, protože v zimě už mají jarní kolekce. Nikdy jsem to nechápala. Proč, sakra nemůžeme žít v daném okamžiku, ale pořád s nějakým předstihem. Co nám ty stresy a věčný spěch přinesly dobrého? Vím s jistotou, že NIC, leda odnesly...

 

 

...tak už nějak nevím, čemu mám a nebo nemám věřit...? Jestli už náhodou nejsem blázen (na to bacha, protožemi říkala kolegyně, že se v blázinci /prý/ můžou sprchovat jen 1x týdně, to bych nerozdýchala). 

...ve snu z pátku na sobotu mě objímá můj mrtvý syn, slyším jeho hlas, logicky mi odpovídá na otázky, říká, že už jednou ..., že přišel, protože ví, že se trápím, že ví o holkách...neodpovídá na otázku, jestli mám jít za ním a starat se tam o něj...a pak najednou nemohu překročit práh (skutečný ani pomyslný), abych ho ještě jednou objala, abych se s ním rozloučila. Jen se na mě dívá a já vím, že za ním do těch dveří prostě nesmím...Ten sen i syn byl naprosto reálný, děl se v reálné době (před mým odjezdem do K.Varů). 

 

...milovaný Jiříku, zítra se za Tebou vypravíme, teda, vůbec nevím, kde jsi, ale určitě někde JSI, to vím úplně přesně a vůbec si nepřipouštím pochybnosti. Prostě někde TAM jsi...tak se možná nevypravíme za Tebou, ale na místo, které jsi měl rád a kde jsme nechali Tvé fyzično...

...tak si říkám, že k Tobě "půjdeme" na etapy...táta s Tvým kamarádem B., ségra s přítelem (ale ti až pozítří) a K-nka spolu se mnou...a myslím, že třeba babička Z.a ostatní, aspoň v myšlenkách...

...víš, je mi z toho smutno, ne trochu...hodně, z toho, že se nedokážeme přenést přes ty žabomyší spory "ten nepatří k tomu...tomu vadí ten...ten nechce jít s tím...", no, co už...každopádně, rádi jsme Tě měli (a máme, teda, já určitě, protože TAM někde jsi, tak to pro mě není minulost...) všichni a hodně, hodně moc!!!

...věřím, že TAM kde jsi, je jenom bezpodmínečná a nekonečná láska, takže určitě neřešíš, "kdo s kým nemluví"...

...tak zítra, až mě "uvidíš" šplhat a funět do "blátivého kopečka", moc se nesměj a nebo jo, zasměj se na celé kolo :-) a pošeptej mi (třeba spolu s větrem) do ucha,že jsem přece velká a statečná Míma. (Ale musíš nahlas, protože prý jsem hrozně hluchá, jak říká Tvoje ségra...)

 

...kdoví, co mi chtěl říct sen ze včerejší noci, ale probudila jsem se vyrovnaná (aspoň trošičku). V tom snu jsem cítila pod nohama lesní trávu, vodu na kůži a polibky někoho, kdo mě objímal (a spolu se mnou ještě jinou ženu...mou dceru...?) V tom snu nějaká holčina plánovala spáchat něco zakázaného a snažila se nějakého klučinu a mě opít něčím, co nebylo víno a nebyl koňak (něco mezi tím) a chutnalo to jako med. Av tom snu byl můj syn, ale pořád někam odcházel...Pak do jídelny, kde jsme pili (ten někdo, muž, už byl dost opilý)  ta holčina odešla (ani u jednoho nevím, kdo to byl), přišla stará dáma, opravdu dáma, vypadala jak šlechtična, upravená, nóblesní, tmavé vlasy...šperky, křížek na krku. Pila ze skleničky zdobené černými květy, zřejmě pak i za všechny platila a napomínala číšníka, že se nejedná o víno, tudíž je nepřípustná vinná sklenice..."Nikdy jsem neměla děti...ale když jsem vás viděla, jak jste sem se synem chodili, tak jsem vám záviděla to, jak se k vám choval...", řekla mi, když jsem pomalu upíjela ten zvláštní nápoj, abych se neopila...

...a pak bylo ráno, probuzení...a tak nějak jsem věděla,sama pro sebe, že je nádherné cítit trávu, vodu na kůži, že je úžasné se líbat a hlavně, že jsem obrovsky vděčná za každý okamžik z těch (necelých) třiceti let, který jsem se svým synem mohla prožít, za všechno, co jsme si, navzájem, "dali". A stejně tak jsem vděčná za každý prožitek se svou dcerou!!!

... už vím, ale nechci to více rozebírat...jenom je mi z toho nepředstavitelně smutno a pořád dokola se ptám sama sebe PROČ jsem neviděla všechny "ty věci", které se okolo mě děly, proč jsem jim nepřikládala význam? Proč jsem nedávala větší pozor??? Vždyť zarudnutí křišťálu na náramku (a posléze ztráta přívěsku z něj), ztráta nejmilejšího prstýnku, který mi nosil štěstí, "přítomnost" taťky na lesní procházce, divné sny, PROČ, proč mě to nepřimělo k opatrnosti, k větší pozornosti, kterou jsem měla zaměřit na děti, PROČ???

   Uvažuji o vyčištění rodové linie (začala jsem o tom přemýšlet už více jak před dvěma lety), protože mám pocit, že některé věci se v naší rodině stále opakují: Oba moji dědečkové zemřeli, když jsem ještě nebyla na světě, moje děti měly jen jediného dědečka a to ještě nijak dlouho, ze tří bratrů mé maminky už dva zemřeli, ani jeden nebyl nijak zvlášť starý, můj tatínek zemřel v necelých 69 letech, tchán v 57...teď můj syn...Něco tady je špatně. Špatně pro muže a tím pro celou rodinu, myslím, že se to táhne někde z minulosti.

   Jen nevím, na koho se obrátit. Věřím na tohle, ale potřebovala bych někoho spolehlivého, musím se poradit, ale nechci obtěžovat lidi, kteří "vidí dál a hloub" než jiní. O peníze nejde, jen o to, aby to vše mělo smysl a vyléčilo...

 

 

 

... zítra už asi budu vědět...bojím se, přiznávám..., ale žádné vědomí už nám  nevrátí J-ka na tenhle náš pozemský svět...a ať se dovím cokoliv, tak tenhle fakt zůstane nezvratný a ta "díra" po něm se nezacelí...

 

 

...prý hotovo a uzavřeno....nebo skoro uzavřeno...Na jednu stranu bych to chtěla holčičce mojí vymluvit, chtěla bych ji toho uchránit, ale vím, že je strašlivě paličatá a říct si stejně nedá :-(... A na druhou stranu vím, že bych tam měla jít já, ale představit si to nedokážu...spousta lidí by mi asi řekla, že mám, ale já stejně cítím, že dokud to neuvidím, nevyslovím....tak to bude trochu míň pravda...(je to hloupost, je to skutečnost, fakt, ale stejně to nechci přijmout). Pořád si v duchu říkám, že jen někam odjel, na dlouhou dobu, že nemůže zavolat, že se nemůže vrátit, ale že někde JE. Nevím, jestli je to zbabělost nebo bezmocnost...?

   Přála bych si, aby k sobě holky našly cestu, obě to strašlivě zasáhlo, obě se trápí, ale nepřestaly být soupeřkami, mám je obě ráda, ale jejich smíření si mohu jen opravdu z celé duše přát. Možná jsou jen příliš mladé na hluboké pochopení a bezvýhradné odpuštění...

 

   ...možná bych chtěla odjet na druhý konce Prahy, chvíli se nechat obejmout, ale...má dost starostí sám se sebou a já, která nebyla víc jak 4 měsíce u kadeřnice vypadám jak baba Jaga, takhle asi fakt ne... :-(

 

.... a tak se mi o Tobě zdálo...poprvé od...na chalupě, v "budliku", kde jsme spolu spali naposledy, když jsi tam naposledy byl...poslední noc na chalupě, vlastně poslední ráno, protože jsem se probudila před šestou a pak znovu usnula...máš na sobě bílé tričko, vypadáš spokojeně a někam se balíš, někde v pozadí je nějaká holčina, těžko rozeznám která a pak, jako by přicházel jiný sen, říkáš mi v něm, že máš tu stavbu a všechno dobře propočítáné, ale že se třeba může objevit nějaký problém a já se ptám, co budeš dělat. A vůbec neříkám, že jsi už přece někde jinde a TAM určitě nejsou peníze a taky už se tam nemusí nic řešit. "Tak to pak budu muset ještě něco vymyslet", odpovídáš mi...a ani Ti neříkám, že pokud jsi vymyslel "to", tak ...a probouzím se. Jsem vděčná za ten sen,kéž bys byl skutečně na nějaké cestě a opravdu měl všechno promyšlené, ale jak věřit tomu, že máš bílé tričko, když už fyzicky nejsi...

 

.... a když budu úplně upřímná, třeba aspoň sama k sobě,tak napíšu, že mi je úplně jedno, jestli mám nebo nemám uklizeno, jestli mám umyté vlasy, jestli jsem tlustá a nebo, jestli chodím v prastarých botách. Prostě je mi to JEDNO!!! A taky je mi úplně jedno, co říkají lidé okolo, lidé ve světě, ve kterém můj syn už NECHTĚL nebo NEMOHL žít...Nechtěl nebo nemohl? Nemohl nebo nechtěl? Pořád dokola...pročítám si tu stránku založenou v TÉ knížce...mám z ní něco pochopit? Jednalo se jen o tu stránku? Jednalo se o celý zbytek za záložkou? Dočetl tu knížku? (Mám dojem, že mi říkal, že ano...). Pročítám tam věty:  "Láska se nedá zapomenout", "Když máš někoho rád, musíš ho pustit. I když je to máma". "...určitě ti odpustí..." A taky o tom, jak člověk ztrácí jistotu, když už nežije obklopen rodiči...Měla jsem to pochopit takhle?

   Co bylo špatně? Co bylo, k sakru tak špatně? Třeba se to táhne už dlouho, to, že místo, abychom jako rodiče o děti pečovali a byli jim oporou, tak od určitého věku vyžadujeme péči a oporu od nich...máme to od nich žádat? Vždyť kolik měl let, když jsme najednou bydleli každý zvlášť, když jsem očekávala, že bude a také byl, jediný mužský element v rodině. V rodině, kde muži chyběli...Oba dědečkové umřeli před mým narozením, táta byl celý život oporou své ženě, své matce a nám se ségrou (ač ségra má úžasného muže). A J-ík měl na starosti sebe, K-nku, mě, dost často ségru a ještě se mu přípomínalo, že jsou tady babičky. Kde měl hledat oporu? Pořád se mluví jen o tom, že chlapi nebrečí. Jeho táta měl a má svou novou rodinu, svůj život, proto asi nešel za ním. Mě možná nechtěl přidělávat starosti, pro K-nku chtěl být oporou on,...babičku už obě jsou ve věku a mají spoustu zdravotních problémů, všichni okolo něj měli dost svých problémů...ségra nového partnera...za kým měl jít???

   Pořád si říkám, že za mnou, že bych přijela, šlo o jediný den, že by se vždycky našlo nějaké řešení, na cokoliv, všechno se dá řešit, o všem se dá mluvit...jediná věc je v životě neřešitelná a nevratná...

Už nemůžu brečet, ale ani přestat brečet. Nelepší se to časem, jenom mě napadají nové a nové věci, zbytečně...(včera v noci už jsem se nemohla uklidnit ani utišit, objímala jsem plyšáčka a najednou jsem začala úplně jinak dýchat a viděla za víčky barevné obrázky...a ráno, ještě mezi spánkem a probuzením, na takové té hraně, jsem ucítila úplně zřetelně vůni vody po holení...J-kovu, tátovu...? Nevím...vím, že je něco mezi nebem a zemí, něco, co se nedá vysvětlit ani pochopit a taky vím, že TAM vědí, že už to "nedávám"...

 

 

 

 

 

 

 

Ještě na posledním vandru se se mnou dali do řeči synovi kamarádi (lépe řečeno kamarád a kamarádka - partnerská dvojice). On: "jsem naprosto skeptický k věcem mezi nebem a zemí, ale až vám řekneme, co se nám stalo...". Těmhle lidem jsem důvěřovala, tvořili synovu nebiologickou rodinu. Řekla jsem jim, co všechno se stalo mě...Ona: "...tu knížku, která ležela otevřená na posteli jsem si vzala s sebou v domění, že je moje, že ji měl půjčenou, až doma jsem v ní našla věnování". Takže ta knížka...? Matně si vzpomínám, že mi syn říkal do telefonu, že už ji má přečtenou, že nebyla tak dobrá jako ta předchozí od stejné autorky. Proč byla založená, pokud už byla přečtená? Proč ležela uprostřed jejich manželské postele? Pak začala ta jeho kamarádka mluvit o sousedce, nevím, zda syna znala, ale každopádně se dověděla, co se stalo. Syn už nežil, ale sousedka přišla s tím, že se přes ni potřebuje s někým spojit, s nějakou paní s hnědými vlasy. Kamarád: "Mysleli jsme, že s K-nkou, s tou prý ne, ukázal jsem jí vaši fotku...ano, prý s vámi, potřebuje, abyste odpustila...". "Vždyť já odpustila, od první chvíle apeluji na odpuštění, aby všichni odpustili jemu, abychom si odpustili mezi sebou, aby on odpustil nám...". Kamarádka: "Bylo to nějak  začátkem toho týdne po jeho smrti,...pak už se s ní nespojil". Odpověděla jsem jí tím, co se v těch dnech stalo mě...Kamarád: "Nevím, co si o tom mám myslet, netvrdím, že na takové věci věřím, jsem skeptický, ale tohle je fakt hodně divné..." Kamarádka mi vyprávěla taky tu událost s termoskou, kterou už jsem slyšela od synovy přítelkyně...

   Tu knížku ještě nemám. Věřím, že se ke mě dostane zpátky. Je v ní nějaká odpověď? Prý byla založená na stránce, kde se píše o věcech uschovaných ve skříni. K..nka skříň prohledala. Je někde něco??? 

  Nikdy bych nečekala, že doktorka medicíny věří na "tohle". Sakra, už desetiletí chodím k doktorce, která je "vědomá"...Jako bych dávno nevěděla, že nám vyšší moc posílá do cesty lidi, kteří jsou nám podobní. Mluvila o své mamince, o tom, jak ji s pomocí jiné vědmy "převáděla" nahoru...také jsem jí řekla, že..."Ale on tady pořád je, jenom ho nevidíte...", říkala. Vždyt já vím, tyhle věci jsem si nevymyslela, všechno jsem to zažila, cítila...jenom se o to nemohu podělit s holkama, ulevit jim od bolesti, protože ony nevěří...

   "...víte, paní doktorko...jenom ta maminka ve mně to nedokáže přijmout, pro ni je to k neunesení..."

 

Syn věděl, že budu odpověď hledat, věděl...

Pokud nikde nic není, tak proto, že se nesmělo nikde nic najít a nebo proto, že pravda by ublížila lidem, které miloval a o které se bál. 

 

   

 

 

 

 

 

 

 

"...mám ti vyřídit vzkaz...", slyšela jsem z telefonu. Věděla jsem, že právě ona je ta, která vyřizuje takové vzkazy...  A...ano, jsem za něj nesmírně vděčná!!! :-) Jenom ta "maminčí" část ve mě se zuby nehty a bolestí na hrudi brání a nedokáže přijmout ten fakt, že už ve fyzické rovině nikdy nebudu cítit objetí svého syna...

 

 

 

 

 

...stalo se, co se stalo...

 

...sama nevím proč jsem na ni na Moravě pořád myslela, na svou "nejkámošku", pořád jsem si říkala, že bych jí měla napsat, že mezi námi spousta věcí zůstala nevyslovená a nepochopení se nabalovalo a nabalovalo...

   Pořád jsem věřila, že určitě ví, že kdyby se jí cokoliv špatného přihodilo, že nebudu na nic čekat a rozjedu se za ní, protože za těch 25 let byly mezi námi věci dobré i ty horší, ale na ty dobré jsem nikdy nezapomněla a nezapomenu.

   K tomu psaní nakonec nedošlo, protože se mi zřítil svět...a přišlo psaní od ní...vnímala ty poslední měsíce, kdy jsme se spolu ještě vídaly hodně podobně jako já, obě jsme měly pocit, že nás ta druhá nemůže pochopit a ani jedna z nás o něm nemluvila...prostě  jsme se "rozešly" tak nějak do ztracena...

Poučení pro všechny, kdo mají jakýkoliv vztah (milenecký, přátelský, příbuzenský, pracovní...) mluvte, mluvte, mluvte, vysvětlujte, dejte najevo své pocity, své křivdy, svá očekávání, protože jenom tak je možné zachovat funkčnost. Mlčení ještě nikdo nikdy nepochopil!!!

 

 

 

 

 

 

je léto...vedro a tak...

 

... a tak...léto prostě moc ráda nemám, tedy, taková léta, která prožívám v posledních letech. No, nebudu fňukat, mohu si za to sama. Jak jsem si to nastavila...

   Pravda, jsem ráda za každou změnu, třeba za setkávání s dcerou, za návštěvu Vrtboské zahrady, za procházku ve Hvězdě, za velmi občasná setkání se synem a jeho přítelkyní, za e-maily od mých kamarádek...prostě za to, co je...někdy i za příjezd klimatizované tramvaje

Lehce se snažím, začala jsem vařit podle zdravé kuchařky, třeba taková pizza z květáku, to bylo drama :-(, ale některá jídla jsou velmi chutná. Omezila jsem trošku i pečivo. Jenom ta zmrzlina, to je tragédie...

   V práci jsem se vybičovala k výkonu, ani nevím proč vlastně, od půl jedné odpoledne do 3/4 na 2 v noci, mnou zabrané tři pracovní stoly + další úkol ve speciální místnosti. Před 15-ti lety, když jsem tam nastoupila jsem to občas dělávala (i když ne v tak velkém rozsahu), teď, když jsem zadala poslední údaj do PC a nalepila poslední miništítek, měla jsem pocit, že snad polezu po čtyřech, jak mě bolela bederní páteř a noha. Za necelé dvě hodiny do místnosti, kam jsem si šla po 3 hodině ranní lehnout, vpadla uklízečka :-(. I tak jsem byla ráda za jednu mladou kolegyni a též za kolegu, cizince, který (pracuje zásadně v noci, ale je mladší než mé děti, takže mu to ještě tak nevadí) mě chodil každou hodinu kontrolovat s otázkou jestli jsem ok. S pozdními nočními hodinami se moje mizerná angličtina fakt nezlepšuje :-D. Dokázala jsem si, že to dokážu, ale bylo to fakt na hraně, prostě už mi není dvacet. Doma jsem padla do postele a odpoledne vylezla jako praštěná palicí.

  Kdybych tak věděla co dál? Co dělat? Co nedělat? Kam jít? Poradit se nemám s kým a někdy mě napadá, že pro nikoho nejsem důležitá a to možná proto, že nejsem důležitá sama pro sebe. Ono se to někde odrazit musí.

 

...vyšťavená...

 

to je přesně to pravé slovo, psychicky...i fyzicky...možná. Naložila jsem dnes všechny polodrahokamy do roztoku soli, taky bych potřebovala do přírody, do nějaké tiché, kde nejsou lidé...možná bych i potřebovala se vybrečet, ale nejde mi to...

 ...skoro celý týden jsem se v noci nevyspala, Ryksa byla strašlivě neklidná, některé noci zvracela, usínala mi u hlavy, což normálně nedělá...

...oblíbená teta D.v nemocnici na operaci, spadl mi kámen ze srdce, když se mi po ní ozvala Pořád ve mě přetrvává nějaký nepříjemný pocit z předčasné smrti mé sestřenice. Celkově jsem měla divné sny, divné pocity (dnes ráno jsem se dozvěděla od ségry hodně smutnou věc). Prostě jsem tu předtuchu měla...jen jsem nevěděla, koho se bude týkat...

   Nákupy s dcerou, koupila jsem si kuchařku pro zdravé vaření, ale ještě jsem z ní žádný recept nevyzkoušela. Vážně bych měla zhubnout, už jen kvůli té noze. Moje hodně blízké ženy hubnou, třeba je to nějaké znamení...stejně se nemohu odhodlat, jako by mě ten nepřitažlivý vzhled a tloušťka před něčím zvenčí chránily...:-(

  Navštívil mě syn, pobyl jen krátce, chybí mi, ale vím, že má svůj život. Já v jeho věku už jsem byla od našich 400 Km daleko...

   Hlídala jsem kamarádce malého, tentokrát dokonce i přes noc. Byl zlatý, neuvěřitelně pohodové dítě, byla jsem ráda, že mohu pomoct. Úplně jsem tam pustila z hlavy strachy a nepříjemné myšlenky :-)

   Volal mi z Hájů, když jsem hlídala. Jenomže to mu nechybím já, jenom prostě někdo...svým způsobem oba ztroskotanci, on díky alkoholu a já díky své nepřizpůsobilosti okolnímu světu...a ani si nemůžeme vzájemně pomoct, protože on potřebuje kolem sebe ruch, lidi, akci a já klid, přírodu a souznění...

   

 

 

 

 

 

Měla bych se stydět...vzít si příklad...měla bych něco udělat...???!!!

 

Bezva, výluka metra. Bez metra se prostě do práce a z práce nedostanu. Zkusila jsem to jednou a jela náhradní dopravou. Cesta domů se mi protáhla na hodinu a půl. Jasně, jsou horší věci v životě, ale jsou, samozřejmě, i lepší.

   Přesídlila jsem do dceřina bytu na milované Zbraslavi (dcera momentálně většinu času tráví u svého přítele), žila jsem sice bez TV a internetu, ale z okna jsem nekoukala do oken protějšího baráku nýbrž do zahrádky, zbavila jsem se stále přítomného hluku projíždějících aut z pražského okruhu a každé odpoledne jsem se uklidňovala pohledem na řeku...mělo to jedinou vadu na kráse - kočičku. Ta zůstala na Břevnově a dcera ji jezdila krmit: 

   Pořádně si rozmyslete, než si pořídíte zvířátko. Obzvlášť tehdy, pokud žijete sami. "Královnu" jsem si vzala po rozvodu, moc jsem nepřemýšlela, přála jsem si mít nějakého  tvorečka, který by měl radost z toho, že mě vidí. Bydleli jsme s dětmi pohromadě, takže nebyl problém, když kdokoliv z nás někam odjel. Jenomže se všechno změnilo, z kočky domácí se, vlivem okolností, stala "kočka stěhovavá" a navíc, protože už delší dobu bydlíme spolu samy, nastal problém "kam s ní" a nebo "kdo k ní". 

   Troufám si říct, že jsme na sebe zvyklé, je hrozně fajn, když mě vítá po příchodu z práce a nebo, když se mi stulí na klíně...jenomže...Na chlupy okolo už jsem si zvykla,nějaký ten škrábanec na nábytku taky neřeším (stejně ke mně téměř nikdo nechodí), ale cítím se fakt blbě, když ji nechávám samotnou. Jasně, do práce chodí každý, ale jet někam na víkend, někde přespat, to už je horší. A o dovolené ani nemluvě... Existuje sice hlídání pro kočičky (a mám s ním dobré zkušenosti), ale tahle služba je pro samotnou ženskou mé příjmové kategorie, hodně velký luxus. Pravda, několikrát už mi ji jezdila krmit bývalá kolegyně, ale v létě mívá každý dovolenou a já silný pocit, že někoho zneužívám a nemám se jak revanšovat.

   Vážně, pořádně se rozmyslete, než si zvířátko pořídíte, pejsek je na tom lépe, můžete ho brát skoro všude s sebou, ale zase potřebuje venčení. Takže, pokud jste osamělá ženská ve velkoměstě, nevyděláváte majlant, nechcete trávit volný čas jen u televize a máte díky komplikované povaze mále přátel, pořiďte si raději plyšáka.

   Skoro bych se měla stydět. Včera jsem se sešla s jednou svou kolegyní z bývalé práce.Je to úžasný a velmi silný člověk. Ani né před rokem utrpěla velmi těžkou ztrátu, jednu z nejhorších, jakou člověk může utrpět. A to nebylo všechno, musela také prodat domeček, který s velkou láskou, spolu s mužem, zvelebovali. (Sešla jsem se s ní již loni, krátce po jejím neštěstí) a pak včera. Podařilo se jí domeček prodat a sehnat nádherně zrekonstruovaný, velmi vkusně zařízený byt, dala domov pejskovi z útulku (jednoho už měla předtím) a úplně se rozzářila. Neuvěřitelně zhubla, obléká se do jasných barev, má skvělý sestřih, prostě vypadá o 10 - 15 let mladší. Pozvala mě na večeři a procházely jsme se po náměstí krásného města Mělníka. Zanechala ve mě fakt neuvěřitelný dojem.

   ...trápím se nad tím, že neumím vystoupit z kruhu, trápím se nad prací, která už mě nenaplňuje, nad kolegy a kolegyněmi, s kterými už neumím najít společnou řeč (a asi ji ani hledat nechci), nad stem a jednou maličkostí, které mi na pracovišti vadí. (Pravda, nevadí mi ani tak práce sama, i když teď se zrovna moc nedaří), jako pracovní prostředí. Dříve jsem se uklidnila na Zbraslavi a "šlo se dál", ale teď se vracím po práci v přeplněné MHD, což je pro introverta fakt lahůdka, do tohodle domu hrůzy. (Byt mám už útulný, ale v baráku visí ze stropu pavučiny, schody a chodby nikdo neuklízí, sousedé jsou vesměs podivní, sousedé v bytě nade mnou dělají v noci pravidelně hluk a nějakcí "fóbisté" v protějším baráku celou noc svítí, takže mi světlo (i přes žaluzie), svítí přímo do postele. A neustále hluk z projíždějících aut :-(.). Práci a tohle bydlení dohromady, to už vážně nedávám, ale nevím, jak z toho ven.

   No a samozřejmě, moje skvělá "postavička", neumím v sobě najít ani odhodlání začít jíst jinak. Ta moje kamarádka (ač je o 10 let starší) dokázala zhubnout i po tom všem, co ji potkalo a navíc dokonce chodí i na úpravy obočí a řas. Připadala jsem si proti ní jak vypuštěná z pralesa.

   Asi není náhoda, že se mi v posledních dnech dostaly do ruky knížky, které popisují, jak se lidé dokázali zvednou i ze zdánlivého dna. A to setkání s kamarádkou taky osud dobře načasoval. Měla bych v sobě vyburcovat všechnu sílu a vážně někde začít!!!

 

 

 

 

 

 

 

Je horko...je horko...je horko...

 

 

PPočasí zase předvádí, co dovede... :-(, ale jsou i hezké chvíle, třeba, když se déle nepokosí v parku a vykvetou tam kopretiny :-). Na druhou stranu, v práci už jsme se radovali, že je letos konečně vysoká tráva, že nám před okny kvetou zvonečky a zající mají spoustu schovávaček...uhodilo největší vedro a vyjely sekačky :-(. Proboha, když už si ani v takové instituci neumějí spočítat, jaký má to následné vysychání půdy dopad na klima a na přírodu, tak už vážně nevím. Jsem srab, měla jsem 100 chutí napsat na interní e-mail a rozvířit situaci (nebyla jsem jediná), ale zjistila jsem, že ani titulovaní lidé si nechtějí dělat s vedením problémy. Kruci, ke všemu jen mlčet a dívat se na něčí bezmozkové aktivity :-(.

   Minulý víkend jsme byly s kamarádkou u další kamarádky. Vím, jaké je to cítit beznaděj a plácat se od nikud nikam a tak jsme místo slov nabídly pomoc. (Vyžehlila jsem megahromadu prádla a kamarádka zabavila malou). Nakonec jsme šly na krásnou procházku (i malý hřbitůvek může být krásný cíl procházky) a užily jsme si to (včetně trhání třešní).

   Také jsem opět navštívila dceru na Zbraslavi. Moudrá řeč paní knihovnice (asi bych se měla takovými slovy řídit) a potom procházka k Vltavě, grilovaný pstruh, prostě pohoda. Díky Bohu za dceru i za syna (syna vídám málo, ale vždycky je mi krásně v duši, když mi volá, že třeba přespává na hradní zřícenině a pozoruje světlušky...)

   No a taky jsem jezdila na Jižnák...jenom už sama nevím, jestli kvůli tomu, že jsem to slíbila jeho mamince a nebo kvůli němu...? Těžko říct

 

 

 

 

 

 

 

 

Je fajn mít dceru a je fajn vypadnout z hlavního města ...

 

 

vv práci mě to, samozřejmě, nebaví dál. No, je to na dlouhé lokté. Na druhou stranu obdivuji svou sestru, jak se vrhla, úplně po hlavě, do něčeho nového. Vlastně ji obdivuju celý život. (Tak si říkám, jestli je někde nějaký kouč nebo lektor, který by mi pomohl rozmotat moje konstalace z dětství a dospívání? A nebo se jen do toho musím zakousnout sama.Bože, jestli to bude jak s hubnutím, tak to budu řešit nejspíš ještě v dalších a dalších životech, na které věřím...)

   Jsem ráda, že se dost často stýkáme s dcerou. Jsou věci, kvůli kterým jsem na ni pyšná :-). (To jsem na syna taky, ale u něj jsem vždy tak nějak předpokládala, že je skoro bezproblémový - což samozřejmě, není...) Byla jsem v poslední době s dcerou bruslit na Ladronce - tedy, ona bruslila a já nosila její "žabky". Ostatně, kdo mě aspoň trochu zná, tak ví, že na sporty jsem prostě tupá, ať dělám, co dělám.

V Mariánkách bylo nádherně, ještě málo lidí, lesy, chládek, ticho. Co si přát více? . Moc jsme si to s dcerou užily. Trochu jsem se sekla při plánování, takže se pak ukázalo, že hotel leží cca 2,5 km od zastávky autobusu. No, naštěstí jsme neměly moc těžká zavazadla, takže jsme to, po lesní cestě, zvládly . (Noha mě sice zlobila, ale všude okolo lesních cest byly lavičky, na kolonádě také, takže jsme celkem nachodily něco okolo třiceti kilometrů. Samozřejmě, že za 3 dny ). Jen mě mrzelo, že nezvládnu žádnou delší túru. 

Kolonáda a zpívající fontána mě nadchly úplně stejně jako tehdy, když jsem tam byla prvně s Ivunkou a jejím mužem. Celkově ta, byli příjemní lidé, krásné prostředí i v hotelu, hlavně ten klid mezi lesy...a ta sympatická německá stařenka, která dala českému školáčkovi peníze na zmrzlinu. Prostě fakt hezká minidovolená. A těch kytek, co tam všude kvetlo a moje milované kopretiny...

   Už dříve jsem si říkala, že by se mi líbilo v tom kraji žít, ale odrazuje mě od toho vzdálenost od rodiny. Celkově, když si vše porovnám, tak je pro mě Praha asi ze všeho nejméně přijatelná. Je to v létě nepříjemně, hodně lidí a velký hluk. Všechno to, co nemám v lásce. Na druhou stranu tady mám děti a odloučení od nich by pro mne bylo velmi těžké, takže zatím je všechno tak, jak to je.

 

  Abych nezapomněla, tak kvetou lípy, nádherně voní, ozvali se mi někteří bývalí mladí kamarádi a vždycky jsem ráda, když potkám jednu nevýslovně moudrou ženu (bývalou masérku).

 

 

 

 

 

 

Negativní baba...tak to jsem já...

 

vvšechno špatně, kruci, fakt už nevím kudy a tudy a sama sobě jsem strašně protivná. Ségřiny narozeniny celkem fajn, i když jsem zase, ve finále, skončila u škopku...

Nelíbil se mi synův ani dceřin přístup k alkoholu, ale to už je prostě syndrom, že mi to vadí, protože okamžitě mě popadnou negativní emoce.

Líbilo se mi chování dceřina přítele, sestřina aktivita v jejich firmičce, švagrovy ségry, naše rozkvetlá zahrada na chalupě a samozřejmě maličká praneteřinka, které jsem si, ale moc neužila, protože si ji chtěl užít každý. Takový nádherný malinký brouček :-). Líbilo se mi probuzení po oslavě, když jsme se synem vzpomínali, jak jsem si s ním, když byl malý, hrávala vždy ráno v pokojíčku, právě v tom, co jsme teď spali :-).

   Hodně se mi nelíbily mamčiny řeči o tom, jak jsem byla malá, opravdu hodně ne. Měla jsem vztek a chtělo se mi brečet. Možná to tak nemyslela, taky asi něco vypila, ale mluvit o svém, tehdy fakt malém dítěti takhle...přece jsem za to, jak se k ní chovala babička nemohla, neměla jsem z toho rozum. A musím s tím prostě žít...i s tím, že to ventiluje před cizími lidmi...

   A celkově nevím, co dál, co udělat s životem???

V poslední době se v práci fakt trápím, mám pocit, že mě už tam téměř nic nedrží a vztahy s některými kolegy mě vysloveně štvou. Říkám si, že jsem nejspíš přecitlivělá a cítím se zbytečná, protože mě nikdo nepotřebuje :-(. Jenomže si pořád připadám jak v začarovaném kruhu = bydlení = práce = děti (aby nebyly daleko ode mne) = přelidněná Praha. Prostě nevím kde začít, abych se z toho vymanila. Vážně nevím kudy kam.

 

 

 

 

 

... je tu zas čas šípkových růží...

 

...chodím na ultrazvuk s nohou a moc si přeju, aby zlepšení nastalo a nastalo rychle. V práci vše při starém, něco je fajn a něco fajn není. Někdy mám 100 chutí říct nahlas, co si o některých lidech myslím. Kruci, co se mi může stát, maximálně se vrátím na Moravu...ale co tam, že...?

   Ségra babičkuje a neozývá se, ani se jí nedivím, taky bych byla bez sebe, kdybych měla doma takovou malou princeznu :-)

   Užila jsem si Kostelní noc, vzhledem k noze jsem prošla jen tři kostely na Malé Straně, zapálila svíčku (je toho dost, co bych přála jiným, svým nejbližším.) A co sobě...? Nádhera katedrály Sv.Víta, zvuk varhan a houslový koncert J. Svěceného. Vážně jsem si to užila, ač sama...Jaké by bylo mít kamarádku nebo kamaráda, které by právě tohle bavilo a těšilo?

   Vypravila jsem se na farmářské trhy na "Kulaťák", dost draho na můj vkus a též hromada lidí, ale výbě úžasný a kvalita asi taky. Škoda, že se podobné zboží neobjevuje v našich obřích marketech, kterých je jako hub po dešti. Zasadila jsem si i muškáty, v tomhle baráku moc truhlíků na oknech není. Ba, skoro žádné... :-(

   Hubnutí je nad mé síly :-(, prostě tragédie, neumím fungovat v režimu letního času, aniž bych nebyla unavená a neměla hlad a chut na sladké. Do zrcadla se raději nedívat...

   Hodně dlouho už jsem neseděla jen tak na trávě...hodně dlouho jsem nejela na motorce...hodně dlouho jsem se nikomu nelíbila...(ale ta fotka...co mi poslal nejlepší přítel...ani jsem nemohla uvěřit, že jsem to fakt já, no jo, photoshop :-) a ...a okouzlené oči...díky za to.)

   Na tu svou samotu si už tak trošku zvykám, ale ... přece jen...ale...

 

 

 

 

 

...svět prý je fajn místo pro život...

 

něco na tom asi bude :-). Třeba ráno, když nemusím do práce na šestou, to je fajn, taky minulý týden, kdy se u mě sešly obě děti, to bylo víc než fajn :-) a nebo hlídání ročního chlapečka mé úžasné bývalé kolegyně. Tak hodné dítě :-), měla jsem z toho malinko strach, obzvlášt, když mě předtím viděl jen jednou, ale skutečnost předčila mé očekávání. Malý krásně jedl, vzorně usnul na skoro tři hodiny, nechal se přebalit a v pohodě si hrál v ohrádce. A když přišla ze školy jeho nejstarší sestřička, kterou znám od porodnice a spontánně mě objala, byla jsem fakt šťastná.

   Taky dcera za mnou docela jezdí, o víkendu jsme spolu pekly muffinky a fotky sestřiny vnučky, to je bezkonkurenční :-). Vnouče bych si vážně moc přála..., ale nejdůležitější je, aby si ho přály moje děti.

   Taky kočičí Královna měla narozeniny, už 8. Je to s ní někdy náročné, věřím, že někde na zahradě by jí bylo mnohem líp, ale jsme na sebe zvyklé

   Rehabilitace jde pomalu a noha bolí. Nechci se smířit s tím, že je to věkem, sakra, chci toho ještě tolik vidět a poznat.

   Zvládla jsem umýt okna a plánuju zasadit kytky do truhlíků za okna.

   V práci vše při starém, jen toho míň stíhám, díky rehabilitacím. Vadí mi tam ta faleš, intrikaření a v neposlední řadě jednorázové plasty :-(. Na druhou stranu jsou tam i lidé, s kterými se dá mluvit, naše skvělá sekretářka a pár fajn jedinců. A divoké kačeny v kašně za vrátnicí :-).

 

 

 

 

 

.. a co vlastně...?

 

   vlastně nic...vždycky si říkám, že napíšu něco vtipného, sarkastického a tak..., ale nakonec jsou z toho zase jen smutné věty osamělé ženské.

   Výlet na Třeboňsko byl fajn, ale noha bolela a taky...absolutně nerozumím dnešní moderní výchově (měly jsme s sebou tříletou dcerku jedné kamarádky). Počasí, že by psa nevyhnal, ale rybníky jsou opravdu neskutečné, celá ta krajina...

   Další svátek jsme s dcerou navštívily Jindřišskou věž (výstavu fotek Prahy). Kéž bych uměla takhle fotit, no, fotit m možná umím, jen na to nemám ten správný přístroj. A schopnost prosadit se. Ta mi fakt chybí. Když vidím, co dokázala moje sestra...co dokázali ostatní okolo mě...(ale je život opravdu o tom s někým se neustále porovnávat?)

   Vrátil se kolega z Francie, moc mu to sluší (zrovna toho fakt "beru", na rozdíl od některých, které bych nemusela potkat půl roku a vůbec by mi nescházeli a tím nemyslím jen kolegy).

   Nemohu v sobě vydolovat žádné nadšení, ani na úklid bytu (např.mytí oken, ani na malování šátků, ani na nic jiného.) Prostě od chvíle, kdy se na jaře mění čas jsem unavená, jakoby podebraná a samozřejmě jsem přibrala. Musím se smát termínu "hubnutí do plavek". To já každoročně hubnu do zimního kabátu :-). Většinou okolo února mám pocit, že vypadám líp, celkem mi to sluší a pak se posune čas...a všechno je v háji :-(.

   Dostanu ještě někdy pusu? Vyspím se ještě někdy s někým? Obejme mě ještě někdy někdo? (teď nemám na mysli své děti). 

   Ex manžel začal v mém nynějším věku zbrusu nový život, kolegyně se vdala (no, mám na tom celkem dost velkou zásluho), takže ne, že to nejde. Ono to jde, jen to neumím vzít za ten správný konec...

 

 

 

 

 

... je to zas - lásky čas...

 

 

 

už ani brečet neumím, cynicky si říkám, že věci jsou takové, jaké jsou a jaké si zasložím. Kruci, proč jsem pořád přesvědčená, že si nezasloužím nic dobrého? Možná fakt jdu ve stopách babičky E. (Nejen, že to říkala teta D., nějak to vnitřně tuším už hezkých pár let...)

   Vlastně, nad čím brečet? Krátce po čtyřicítce jsem zůstala sama ( duševně jsem byla sama už mnohem dřív...). Dávno bych si někoho našla, kdyby to tak být mělo. Jenomže koho bych chtěla se svým přístupem potkat a kde? V práci, kde svou postavou v bílém připomínám miniledničku? V tlačenici v mhd, kde splývám s davem? Na netu, kde člověk musí mít víc štěstí než rozumu a fůru času, aby se tam dalo "něco" vydolovat v haldách hlušiny?

   Když se dívám na šeříky ve váze, poslouchám pokojovou fontánku a na prsou mi přede Královna, tak si říkám, že jsem spokojená (skoro...). Jenomže právě jen to skoro...

   Tyhle dny mi v minulosti přinášely osudové zážitky. Přesně před 30-ti lety jsem se na 1.máje přestěhovala z Moravy do Čech, před milióny světelných let, jsem se v předvečer 1.máje, setkala na chalupě se svou láskou s velkým "L" (a co z ní zbylo...z lásky jednostranné)...před desíti lety jsem jela na motorce na Moravu, s nesmyslně mladým klukem, rozum mi říkal, že už jsem stará, ale v duchu jsem se cítila jak bláznivá puberťačka, která miluje dobrodružství a adrenalin. A zažila s ním noc, zvláštní...neskutečnou. Kdoví, kde je teď...? Před sedmi lety, pod kvetoucí třešní a na hradní zřícenině další mladý kluk, měl snad ještě víc problémů než já a nejspíš větších...věřila jsem, že to zvládnem, znovu jsem se cítila mladá, měla jsem naději, platonický vztah, který přešel do ztracena a opět ani nevím, kde je mu konec...(Pravda, ten polibek pod třešní jsem si, možná..."přičarovala" na Čarodějnice...ale možná to tak být mělo...Ještě loni, dle obecných měřítek už stará, otřískaná životem, na návštěvě na milované Zbraslavi, v paprscích zapadajícího slunce, v noci "Bosorek", s mužem, kterému nejde pomoct, který už má jen jednu jedinou největší láskou - vodku...

   Letos, s bolavou nohou, omšelá šedivějící a tlustá ženská, která nestojí nikomu za pohled, natož za úsměv. Neviditelná...seděla jsem skoro sama v celém parku a i když jsem chtěla věřit na noc kouzel, tak...prostě tak...

 

 

 

 

 

 

 

 

... zoufalé ženy dělají zoufalé věci ?....

 

 

...teď nevím, jestli jsem pořádně zoufalá...? No, asi nejsem. Každý den se totiž stane aspoň něco, co je hezké a milé. Např.teď mi na stole voní šeříková kytice a to fakt miluju, tu vůni :-). A piju k tomu bylinkový čaj (tedy, žádná hitparáda, za tu cenu). Na chalupě bych si bylinky sbírala a sušila...

   S tou zmrzlinou jsem to vážně přehnala. UŽ ŽÁDNÉ KUPOVÁNÍ ANI OBJEDNÁVÁNÍ CELÝCH VANIČEK ZMRZLINY!!! Hlavně, že pojídám zeleninu a popíjím bylinky a pak to takhle zazdím :-(.

   V noci se mi zdálo o jedné ex kamarádce, naprosto praštěný sen: Potkaly jsme se a ona vyhrkla to, co už jsem já měla též na jazyku "Ani nevíš, jak jsi mi chyběla!". Nevím, proč se v tom snu jmenovala Marcela, možná proto, že se tak jmenovala moje první školní kamarádka...Pak jsme se chytly za ruce a brodily se v bahně až na dno nějakého hliněného srázu, pořád jsme se držely a když jsme tam konečně došly, tak jsme zjistily, že jsme na dně hlubokého a úzkého údolí a musely jsme zase nahoru. Stěna byla příkrá a tak jsme volnou ruku zarývaly do toho bahna, druhou jsme se držely a šplhaly...Dá se to pochopit? Takový sen. (Vím, že mám blízké holky, kamarádky, ale nejsou blízko...A taky se nedá zapomenout, jak jsme si posílaly sms-ky, prokecaly spoustu večerů, svěřovaly si zážitky s chlapy...Stýská se mi, proto ten sen.., ale...)

    Stejně tak, jako někteří "kamarádi".Takový to byl kamarád, tolik jsme si povídali, tolik se naprocházeli a na radu psycholožky mezi námi nikdy nic nebylo, abych ho jako kamaráda neztratila...a výsledek. Stačilo, že jsem ho seznámila se svou spolupracovnicí, která se tvářila jako kamarádka...teď se na mě tváří tak nějak jako na hodně vzdálenou kolegyni a on, když přijel do práce s její neschopenkou, tak se ani neodvážil dát mi vědět, že tam je, natož mě pozdravit. Tak svět oplácí :-D

   Někdy, když jsem hodně upřímná sama k sobě, tak chápu i mamku, že se jí nechce do úklidu chalupy, když je tam sama. Tohle jsem po ní nejspíš zdědila, naklizeno mě fakt štastnější neudělá. Kytka ve váze ano, ale vyglancováno...?

   Neumím v sobě najít to nadšení pro uklízení bytu, ve kterém jsme s Ryksou jako dvě poustevnice...

   Noha bolí pořád, ještě 14 dní, než se (pevně věřím) začne něco řešit.

Za chvíli jedu malovat na plecháčky (dárek od syna a jeho přítelkyně k narozeninám :-) ) 

   ,  , 

 

 

 

 

 

 

...svátky jara

bláznivé počasí přešlo ze sněžení skoro do léta. Za pár dní, které jsem byla na Moravě jsem viděla ségru, švagra (dostala jsem od něj dokonce karafiát :-) ), neteř, jejího muže (včetně jejich rozestavěného domu), tetu, strejdu a bratrance. Stala jsem se pratetou :-). Uklidila celou chalupu (dalo mi to zabrat), trochu se prošla, ale opravdu jen trochu, protože noha bolí jako čert, pila kopřivový výluh, jedla medvědí česnek, cvičela nahá při otevřeném okně a kochala se pomalu rozkvétajícími stromy a keři. Nejraději bych zůstala, skoro žádní lidé,klid, pokoj v duši, ale také lesy zničené kůrovcem a posléze motorovými pilami, zavřený obchod ve vesnici a to, že tam člověk skoro nepotká živáčka. (Na jednu stranu dobré, ale na druhou...?) Odjet jsem musela, když má člověk kočičku, která je na něm závislá a nemůže si dovolit nákladnou hlídací agentůru, tak mu nic jiného nezbývá. Jsem ráda, že ji aspoň občas pohlídá dcera (když může).

   Viděla jsem se i se synem (ale tojen opravdu letem světem) a chvíli jsem s ním pobyla u babičky v Mělníce. Nebýt té bolesti v noze, nejspíš bych se vydala někam za Prahu, do přírody, ale když něco nejde, tak to nejde. Teď jen věřit, že se noha dá do pořádku a budu zase moct hodit po venku tak, jak jsem byla zvyklá.

   Měla bych si fakt najít nějakého chlapa, už kvůli chalupě...jenomže to vážně nedokážu. Opravdu chci tak mnoho, když si přeji potkat člověka, který chce mě, takovou jaká jsem, s kterým budu umět sdílet myšlenky i mlčení. Většina mého života byl kompromis, špatné volby, ústupky, jen aby v mém životě aspoň občas někdo byl, na chvíli...teď už nechci.

 

 

 

 

...kudy?...ne tudy...!

 

 

...už si píšu i každou hezkou věc, která mě potká. Kruci, nějak se to nedá. Neodtéká mi odpad v kuchyni, už jsem udělala maximum - louh, 2x přípravek na čištění odpadů, tak co, sakra, ještě...? Fakt už nevím

...ale rozkvétá mi hyacint, který jsem dostala k svátku od Princovy maminky. (Krásně voní). Hořkou čokoládu jsem snědla a zapila ji zbytkem červeného vína, které jsme pily, když tu byla minulý víkend na návštěvě ségra a pak přijela i dcera...budu prateta :-). Raději bych byla babička, ale co se dá dělat.

Bolí mě pata, dost hodně. Chodit na procházky, byť sama, patří k tomu nejlepšímu, co mohu dělat. A ještě tohle!

   Se ségrou jsme byly na Hradě (viděli nás tam kolegové se zahraniční delegací), taky na Petříně a na úžasné výstavě (Oděvy Viktoriánské Anglie).

   Taky jsem byla v kině na "Skleněný pokoj". Sama. Do háje už, se vším. Snažím se mít radost z maličkostí, ale skoro rok už jsem neměla sex, skoro nevím, co je to objetí. Tak nějak už nevím...

 

 

 

 

 

 

... přišlo jaro...

 

   

   počasí jako na houpačce, teplo a hned zima, člověk neví, co si oblékat a jako by to nestačilo, do toho opět změna času. Šílená EU sice odsouhlasila konec změn už loni, ale dojde k nim až za dva roky. Fakt nechápu proč. Jestli něco nenávidím, tak je to právě změna na letní čas. Vždycky padám do deprese a nevím jak z ní ven...

   Dcera se vrátila ze zahraničí, byla v místech, kam bych si hrozně moc přála jet. Kruci, ty peníze bych dohromady dala, ale neodhodlám se letět sama.

   V práci teď toho moc není, na jednu stranu fajn, ale na druhou děs, protože to pak vůbec neutíká :-(.

Taky mě postihly nějaké ty ztráty, sice věcné, ale i tak. Není moc věcí, na kterých bych lpěla, ale stříbrný prstýnek, který jsem před víc jak 30-ti lety dostala z lásky, k ním patřil... :-( Jsem bez něj jak bezruká. A andělíček z náramků (z křišťálků), tak toho je mi taky líto. Snad to neznamená nic špatného (obojí).

   Minulý týden jsem víkend prožila sama v Botanické zahradě a pak na Zbraslavi, kam jsem jela dceři zalévat kytky. Tento víkend jsme se sešly s dcerou, dojely do Stromovky, která je nově upravená a je to tam úplně kouzelné, pak jsme šly na přívoz do Tróji (poprvé jsem jela přívozem :-) ) a nakonec, opět do Botanické, kde jsme vylezly i na improvizovanou rozhlednu, zalenošily si na sluníčku v houpací síti a nakonec si ve Vinici Sv.Kláry daly úžasné víno. Jsem ráda, že se mnou dcera tráví část svého volného času. :-)

  Také jsem tento týden měla svátek, dostala jsem spoustu blahopřání, i od lidí, do kterých bych nikdy neřekla, že si vzpomenou. Nejhezčí mi, ale připadalo to od dávné kamarádky...moc se mi po ní stýská, ale vím, že by to nemělo smysl , dávno je někde úplně jinde a žije úplně jinak...

   Už jsem si začala i psát hezkévěci, které mě potkávají. Musím, sakra, začít být pozitivní. Fakt se snažím, i usmívat se na sebe do zrcadla (jak mi pořád tluče do hlavy nová mladá masérka), ale něco je prostě špatně. Člověk by si měl umět vizualizovat svá přání, což o to, přání mám hodně, ale taky nějaký blok v sobě, který mi neumožní si představit, že se mnou někdo jde na výlet, obejme mě, dá mi pusu na dobrou noc, daruje prstýnek...prostě to neumím...

   Prince jsem neviděla od doby, kdy dostal vycházky.Tak moc jsem chtěla věřit, že tontokrát to bude jinak, že se poučil, ale...

   ...taky si říkám, co se asi stalo s tím pánem, s kterým jsme si psali, byl sice v letech, ale psal moc zajímavé a milé e-maily. Měl problémy se srdcem, tak snad se mu nepřihodilo nic vážného....

 

 

 

 

 

...čas běží...

 

doběhl až k narozeninám...spousta lidí si vzpomněla, nejvíc mě potěšil telefonát od bývalé masérky, ale samozřejmě, že mě potěšila i jiná přáníčka. Už jen to, že si někdo vzpomene :-). Pochopitelně bych to ani nebyla já,  kdybych si, s trochou nostalgie, neuvědomila, kdo si nevzpomněl... jenomže, o tom je život

   Narozeninovou sobotu jsem si vylepšila krásnou kytkou, kterou mi uvázala milá paní květinářka a odpoledne, abych prý nebyla sama, jsem jela na Háje. Bylo to příjemné a milé. Vezla jsem s sebou upečené muffiny, dostala jsem nějaké maličkosti, ale nedostala jsem kytičku...

   V neděli přijel syn s přítelkyní a s kytičkou :-), pak už byla jen práce a práce, v úterý dokonce do večera a potom večeře s dcerou. 

   Den před odjezdem na Moravu jsem se sešla s nejmilejší bývalou kolegyňkou, poprvé jsem viděla jejího chlapečka, je kouzelný a neskutečně hodný. Takové vážně milé setkání.

   Na Moravě mě mamka potěšila mou oblíbenou zeleninovou polévkou a žemlovkou. Snad jsem ji, na oplátku, potěšila kytičkou a tetu D. též. Mamka mi nakoupila spoustu oblečení, vážně mi tím udělala radost, protože sama bych si toho tolik koupit nemohla. Teta D. mě zase překvapila krásným originálním šperkem :-). No a ještě setkání s naší těhulí (moc jí to sluší), Domácí kavárna, kde jsem potkala spolužačku ze základky, procházka do polí a mezi louky, tam, kde člověk slyší jenom ptáky a nepotkává lidi. (Jedno místo, které si budu pamatovat napořád...). Nádherně jsem si tam venku odpočinula od Prahy a hluku a lidí. Bohužel, počasí nepřálo :-(. Setkání s nejlepším přítelem. Procházka městem, parkem..."odvezu tě k baráku". (U našeho baráku se už parkovat nedá). "Odvez mě někam pryč, daleko", řekla jsem, když se se mnou loučil a já vystupovala z auta. Chtěla bych chvíli být malou holkou, nechat se obejmou a schoulit k někomu do náruče... 

   Setkání s mou milou bývalou spolužačkou, povídání u "bublinek", asi jsem toho řekla opravdu hodně, asi jsem to říct potřebovala...?! A jemňoučký stříbrný řetízek od ní.

   Na zpáteční cestě mě v autobuse poznal bývalý spolužák, sama bych ho nepoznala, Odstěhoval se s manželkou (též spolužačka) do Beskyd. A já jsem v Praze...proč vlastně? Je to složité

   Minimálně dva lidé mi řekli, že jsem zhubla, pochybuji, ale možná je to tím cvičením, kdybych to nedělala, tak pomalu nechodím, jak mě bolí bederní páteř. (No, kdoví, jestli to není ze stresů, těch mám tady požehnaně).

  Princ se ozval jen před mým odjezdem, pak už ne. Děje se něco???

  Doma mě čekala dcera a naštvaná Ryksa, hned jsem si vysloužila škrábanec :-(. Jo, kdybych tehdy tušila, že všechno dopadne tak, jak dopadne. 

   Teď už zase pracovní úkoly, ale díky přesčasům jsem dnes stihla kadeřnici.

 

 

 

 

 

...začalo astronomické jaro...

 

...asi tak, jako vždy, pořád práce. Zjišťuji, že mi na ní nejvíce vadí ti lidé, kdyby jich nebyo tolik a navíc, to dojíždění. No, skuhrání nepomůže, leda bych se sebrala a zmizela z velkoměsta.

   S dětmi jsme byli na večeři, oslavili jsme tak opožděně synovu přítelkyni a předčasně mě. Dostala jsem i dárečky, ale bohužel ne kytku od syna...

   Též jsem se po dlouhé době sešla s kamarádkami, zašly jsme do kina "Ženy v běhu", dobrá komedie a pak na kávu. Překvapily mě dárečky k narozeninám. Hlavně tou masáží. (Musím se tam objednat). Také se musím objednat na malování plecháčku, což jsem zase dostala k narozeninám od dětí. 

   Jen mě mrzí, že ta vdaná kamarádka není šťastná...

   S dcerou jsme zašly na výstavu Předjaří v královské zahradě. Skutečně nádherné květiny, doplněné uměleckým sklem a svítidly Bořka Šípka. Pominuly jsme i dlouhé čekání ve frontě u vstupu.

   Přála bych synovi, aby mu vyšla jeho vize a dceři, samozřejmě, aby našla toho pravého.

   Kdoví, s kým budu v den svých narozenin...(ráda si vzpomenu na ty, kdy mě překvapil jeden klučina, bylo to jak z romantického filmu...škoda, že se takové zážitky neopakují...)

 

 

 

 

 

...čas běží jako bláznivý...

 

...nejvíce času mi zabere práce a samozřejmě dojíždění. Z posledních "věcí", které se udály - byla tady ségra, vlastně jsem ráda, že se její kadeřnice přestěhovala na Smíchov, protože si aspoň užijeme více společných chvil. Čekala jsem ji n nádraží společně se synem a jeho přítelkyní, další den jsme zašly do kasemat na Vyšehradě (pochopitelně mi tam ten rapl (ségra) zakoupila vstupenku pro důchodce :-D). Večer jsme si užily poklidný doma, dokonce i Královna se začala kamarádit a vypily jsme moje "vánoční" víno.

   Občas trávím nějakou chvíli i s dcerou, posledně jsme se, na její popud, vyšplhaly na věž Svatovítské katedrály. Výstup náročný, ale ten pohled stál za to. Dolů od Hradu jsme sestoupily po Svatováclavské vinici a pak to vzaly přes Klárov na Kampu. Škoda, že se člověk i teď, v únoru, musí prodírat davy turistů. (Kolikrát mám pocit, že naše zem už vlastně není naše, že sem ani nepatříme). Po nějaké době jsme našly Lennonovu zeď, dcera tam ještě nikdy nebyla. Nějaký kluk tam hrál na kytaru písničky Beatles a fakt jsem si to užívala. Za zdí nějací nadšenci nebo "rýžovníci" otevřeli takovou retro výstavku s prodejničkou. Znovu mě "vzaly" zámečky nad Čertovkou...aspoň jeden...ale moc času nezbývá...

   2x jsem se viděla s Princem (od té doby, co se vrátil z nemocnice) a nepije....(ne proto, že by nechtěl, ale proto,že se nedostane k alkoholu. Trochu jsem pomohla jeho mamce (dokonce jsem od ní dostala opožděný vánoční dáreček :-)) a podruhé jsem tam uvařila. Musím poctivě říct, že se chová pěkně, za vše děkuje, je milý, dá se s ním mluvit o spoustě věcí a vypadá o spoustu let mladší, když nemá v dosahu vodku.

   V týdnu jsem též navštívila dceru na Zbraslavi, u řeky ze mě všechno spadlo, jen jsem se dívala a vnímala. Škoda, že nesvítilo sluníčko. Pokaždé, když jedu na Zbraslav, cítím se tam, jako bych se vrátila domů. (Ten barák s tím nesouvisí, jen ten pocit a místo...)

   Včera jsem byla u synovy přítelkyně (má dnes narozeniny). Syn byl na lyžích. Pokecaly jsme si a popíjely vínko.

   Taky jsem byla na tom vyšetření, samozřejmě, tak, jak jsem předpokládala. Doktorka se zas do mě bude snažit nacpat nějaké prášky - jako by něco řešily...Stres a genetika se odbourat nedá...tak uvidím..

   Snažím se omezovat sladké (ne vždy se to daří) a denně cvičím (to je nutnost, kvůli bederní páteři). Někde jsem četla, že bolest bederní páteře souvisí se strachem, že člověk nemá dost prostředků. (Jo, nejásám nadšením nad tím, že jsem skoro měsíc marodila,  bídnou výplatu tak spolknul nájem a úspory se rozplynuly v zařízení bytu).

   V pracovním areálu se potkávám s tou "holkou", která překonala těžkou nemoc a jsem hrozně ráda, když ji tam vidím :-).

   Nevím, proč jsem taková jaká jsem, ale povahu změnit neumím, kdybych byla veselejší, družnější...tak moc bych se chtěla podívat na některá místa. Vím, mohu jet sama...ale je to takové smutné a jet sama na dovolenou...? No, budu asi muset nějak vystoupit z komfortní zóny, ale mám strach, fakt...

 

 

 

 

 

 

...už zase...

 

  chodím do práce a mám čím dál tím víc pocit, že je to ztráta drahoceného času, který běží příliš rychle...žiju jak stoletá, do práce, z práce a domů. Žádné zážitky, žádní přátelé...možná nebylo nejlepší vystačit si s jednou kamarádkou...Vždy mi to tak vyhovovalo, teď už se kamarádky hledají těžko...

   Nemocná dcera, dnes jsem jí vezla nějaké jídlo. Synovi se celkem daří. Jsem vděčná za to, že se s dětmi poměrně často stýkám, ale mají svůj život a nijak zvlášť už mě nepotřebují.

   Návštěva sestry, je tak jiná než já, ale je hrozně fajn s ní být. Chodily jsme po zasněženém Vyšehradě a užívaly si chvíle společného času. Také její čas je vymezen - její rodina, blížící se babičkovství...

   Kvůli sestry jsem porušila cukr free, ale zase se k němu vrátím, cítím se líp bez bílého pečiva a sladkostí. Bohužel, s návratem do práce se obnovily stresy a tím i nafouklé břicho a hnusné tukové bochany na zádech :-(. Naštěstí trochu pominuly bolesti v kříži - denně cvičím. K tomu jsem se přinutila a dobře jsem udělala.

   Je mi jedno, co mám na sobě, takže teď kalhoty a nějaký volný vršek (na zimu mám cca 3), čím dál tím víc mi připadá zbytečné kupovat si věci, které nezbytně nepotřebuji, protože si představím, jak z nich vzniká odpad, který ničí životní prostředí. Ani šperky teď nestřídám, stabilně nosím prstýnek od nejlepšího přítele (pořád naivně věřím, že jednou dostanu ten s bílým kamínkem - z lásky :-D), dlouhé náušnice (kvůli krátkým vlasům), stříbrný řetízek od syna s přívěskem od tatínka a náramek (snad z křišťálů s andělíčkem), to na ochranu před zlým.

   Chci se ještě někomu líbit? To kdybych věděla...

  Z dobrých zpráv je návrat do práce (nové), po dlouhé nemoci, jedné úžasné ženy a návrat Prince z nemocnice (dokonce byl i střízlivý, když jsem s ním naposledy telefonovala)

 

 

 

 

... poslední chvíle doma...

 

...když venku sněží, bloudím mezi vločkami, jdu nakrmit toulavé kočky u hřbitova a postojím u hrobu K.Kryla...bloudím opuštěnou klášterní zahradou, fotím, žasnu nad vodotryskem, který stříká i v mrazech, myslím na své kamarádky, myslím na Prince v nemocnici, myslím na jeho maminku, která už neví kudy a kam..., myslím na lidi z práce, na to, že některé už bych nemusela nikdy vidět..., myslím na své milované děti, myslím na svého nejlepšího přítele, který z fotky, kde jsem s tím účesem, který neumím skousnout, udělal něco fantastického, myslím na to, že bych s ním chtěla jít mezi vločkami a mlčet..., bojím se slov. Myslím na pána, který žije (údajně) na Novém Zélandu a teď přiletí do Prahy a chce se sejít...jestli se vůbec chci s někým neznámým scházet...? ...když se lidé spolu sejít skutečně mají, tak to osud zařídí, nechám to tedy osudu...

   ...myslím na CD od Lenky Filipové, které jsem dostala od mladých k Vánocům, až mě mrazilo, když jsem ho poslouchala. Jako bych tam v Irsku byla...jako bych byla v těch dávných dobách. "Oppidum"...a přemýšlím o knize M.Kundery, na kterou jsem asi ještě málo dospělá...

   

 

 

 

 

 

... a ještě pořád doma...

 

 

pomalu se začínám připravovat na to, že brzy půjdu do práce. No, že bych se cítila 2x dobře..., ale nejspíš bych potřebovala vyměnit celou tělesnou schránku, prostě to nějak není ono...

...kdybych nemusela, tak se tam nevrátím, čím dál tím víc mi vadí množství lidí namačkaných na malém prostoru, hluk, intriky a především to nekonečné dojíždění do práce a z práce. No, ale loni jsem nechala rozhodnout osud a tak musím ještě na nějakou dobu zatnout zuby.

   Do Prahy nepatřím, i když je na některých místech krásná, až se tají dech. Na Zbraslav jsem "patřila", tam jsem se cítila doma, více doma než v Hlučíně, více doma než v Neratovicích...Je to jako by zasadili plevel na okrasný záhon a nebo ušlechtilé růže na skládku. Už jsem si stihla oblíbit zútulněný byt a cítím se v něm (když pominu občas bolest ze samoty) dobře, ale všechno, co je mimo.. s tím se neumím sžít...

   Cítím neskutečnou lásku ke svým dětem a jsem vděčná za každou jejich návštěvu...snažím se nacházet hezké maličkosti, třeba, že mi paní v papírnictví odpustila 2 Kč, že se se mnou dnes na ulici dala do řeči starší paní a jen tak nezávaně jsme si povídaly, z toho, jak krásně se vyjímá "anděl" od sestry v mé obývací ložnici, z tepla kočičího kožíšku...

   ...tiše vzpomínám na kluky, které už neuvidím a nemám jim to za zlé, moje role v jejich příbězích skončila...

...ještě pořád jsem srab, protože kdybych nebyla, napochodovala bych do práce a řekla, že si beru začátkem března dovolenou, protože jedu s bývalou spolužačkou k moři. Jenomže mi to přijde nefér, když jsem tak dlouho marodila...jiným nic podobného nefér nepřijde...

   Taky jsem konzerva, protože mám jiný sestřih, od jiné kadeřnice a připadám si v něm nepatřičně. Na druhou stranu a co. Však vlasy zase dorostou :-)

 

 

 

 

 

 

...pořád doma...

 

...je mi líp, ale není mi dobře, pořád mi není dobře, ale budu se muset vrátit do práce, protože trpělivost nadřízených není nekonečná a složenky se platit musí.

   Napadají mě věci různé, třeba takové, proč vlastně jsem na světě, jestli to má nějaký význam a podobně? Kdybych nemusela, tak se do práce nevrátím, ne kvůli práci samotné, ale kvůli tomu, jak je tam všechno chaotické a neorganizované a taky kvůli některým lidem. Patnáct let jsem ke všemu mlčela, asi by bylo divné, kdybych se teď začala ozývat. 

   Ze samoty už mi pomalu začíná hrabat. Nenapadá mě nic jiného než to, že jsem fakt divná, když nemám žádnou kamarádku, která by se mnou chtěla trávit aspoň trochu času. Jenomže čím jsem starší, tím víc je pro mě složitější předstírání, že mě baví návštěvy nákupních center ,televizní seriály a kritizování lidí...

 

 

Místo pracovního nasazení jsem se zdravotně složila, chřipka, zánět průdušek, vysoké teploty, problém vstát z postele a uvařit si aspoň čaj.

   Před svátky toho bylo hodně, ještě tohle a tamto v práci...ještě koupit tohle a tamto, aby děti :-) měly hezké svátky, ještě se podívat za mamkou (skoro na otočku) a pak už jenom totální bezmoc.

   Všechno to vstávání o půl páté, všechny probdělé noci, všechno to kýchání a kašlání spolucestujících v tramvaji...všechny ty pocity samoty, kdy není koho požádat o pomoc...

  Stále ještě neodstrojený stromeček v rohu pokoje, dárek, který si dcera neodvezla, chlupatá příšerka, která kopíruje mé rozpoložení a stále spí...

   Pocit naprostého odloučení od světa, pocit, že mě nikdo nepotřebuje (leda v práci, ale tam je to ryze účelové a nemá to nic společného se mnou, jako s člověkem). Žádná vize budoucnosti, žádné těšení se na něco, žádná chuť něco dělat. Naprostá apatie...

   Kruci, proč nedokážu věřit, že si zasloužím něco lepšího, že si zasloužím, aby mě měl někdo rád, aby mě někdo pochválil, aby mi někdo zalichotil, abych pro někoho byla důležitá? Proč to mám někde uvnitř sebe tak šíleně blbě nastavené. Proč mě nikdo nenaučil, abych se měla ráda?

     

 

 

 

 

 

 

 

 

2018

 

... chtěla bych psát...

 

 

vážně bych chtěla psát, ale moje psaní nejspíš nikomu k ničemu není. Možná je, mě. Stačí to? Možná k ničemu není ani moje práce. Když půjdu do hloubky, tak bych mohla přijít na to, že pomáhá uživit pár lidí, včetně mě. Jak uživit? Kdo vůbec přišel na to, že bez peněz, které vlastně ani nejsou ničím podloženy to nejde? A kolik úplných zbytečností si za ně kupujeme. A co všechno koupit nejde....?

   Jistota, bláznivé střípky jistoty. Můj dospělý syn měl největší radost z dřevěných vánočních ozdobiček, které jsem jim půjčila (připomínaly mu dětství) a z modrého zvonečku na mém stromečku, protože si ho pamatuje taky z dětství. I velkým dětem lze vzít jistoty, vlastně až teď mi, úplně brutálně, došlo, co všechno jsme jim svým rozvodem vzali. U mě jistoty pominuly s odchodem táty, nikdy už neuvidím "náš" stromeček z dětství (uvidím, u sestry, která si ozdobičky vzala..., ale už to nikdy nebude ono). 

   Přečetla jsem knihu "Jasnozřivost", četla mezi řádky...Obermannová mi něčím připomíná tetu D. (možná svou věčnou vírou v lásku) a něčím mě...kdybych zhubla (ne, teď nemyslím kvůli vzhledu), ale svým vztahem k nářadí, s kterým neumí zacházet (nebo to neumějí její hrdinky) a svým pohrdáním k hloupým ženám, které vždycky zvítězí, protože umějí chlapy přesvědčit svými jednoduchými způsoby, že ony jsou to jediné a nejlepší, co je mohlo potkat. Totiž, kdybych zhubla, mohla bych se tvářit jako ta, co pomoc potřebuje a on by na to někdo možná "naletěl" a s těmi nepopulárními prácemi by mi pomohl. V mládí to nebylo tak nutné, měla jsem hezká prsa, krásné oči a husté vlasy, moh jsem si o tu pomoc se sklopenýma očima říkat. Jenomže jsem stará a tlustá k tomu, takže vypadá, že všechno zvládnu. Na křehkost duše se v dnešním světě nehraje a asi ani nikdy nehrálo.

   "...i s dcerou si rozumíme mezi řádky, i když je jiná, nebo aspoň odlišná..."mami a to ti nechybí objetí?" chybí, ale za objetí už dnes neprodám duši, bez objetí se dá naučit žít, i když je to těžké. Díky stáří a tloušťce mě už žádný mladší muž neobejme... (nebudu si nic nalhávat, kdybych nejedla a cvičela, mohla bych ještě pár let vypadat dobře a nebo, kdybych šla na liposukci...). Nemám na to čas, peníze a hlavně, nemám vůli. A aby mě objímal nějaký starý, tak to prostě "nedám". Vím, protiřečím si, uznávám duši před vzhledem, ale do postele nedokážu jít s někým, kdo mě fyzicky nepřitahuje. Prostě marné. Správně to dcera pochopila, jak řekla, že chápe, že kvůli objetí nepopřu sama sebe a nebudu přijímat ve svém životě někoho, koho nejsem ochotna přijmout.

   Psala bych až bych brečela, ale jak na to nemám čas, tak se mi ta témata slévají a v okamžiku, kdy si sednu k pc nebo papíru, udělá se z nich úplný guláš, který je nepřehledný i pro mne samotnou.

   Jestli si myslím, že budu psát v důchodu, tak si to myslet klidně můžu...

 

 

 

 

 

 

 

 

 

... tak nějak, jak to jde...

 

po padesátce se spousta věcí změnila a nejspíš jsem se změnila i já a to nejen vzhledově :-(. Méně věřím lidem, nechci už si nechat ubližovat a nechci už se nechat opouštět. Umím asi víc odpouštět, třeba v posledních dnech nosím prstýnek, který jsem dostala před třiceti lety jako "zásnubní". Kdyby nic jiného, tak mám díky ex manželovi dvě úžasné děti :-).   

Chodím sama po Praze, ale ne zhrzená, nýbrž smířená s tím, že věci se ději tak, jak se dít mají. 

   Před dvěma dny večer jsem stála nad vykynutým těstem a prosila "nahoru", aby na mě babička dohlédla, že prostě potřebuji tu vánočku zvládnout úplně sama. Vánočka se nádherně povedla :-).

   Pochopila jsem, že mi věk změnil postavu a obličej, ale nezměnil duši, přesto chápu všechny své mladé "kamarády", že mi postupně zmizeli ze života bez rozloučení. A vím, že nemá smysl se jim připomínat. Vím, že nemá smysl čekat na zázrak, že se mnou jednou bude někdo, s kým bych snad i byla (stejně vím, že kdyby teď přišel, poslala bych ho zpět k jeho povinnostem).

   Bolí mě nesmírně to, že nedokážu pomoct někomu, kdo si nechce pomoct sám, pořád jen hlubší a hlubší beznaděje...

   Prožila jsem hezké svátky se svými dětmi a moc bych si přála, aby byly spokojené a šťastné, dokonce vím, že musím přijmout to, jak oni si spokojenost a štěstí představují, ač jsou to představy od těch mých odlišné.

  Milý pocit, že jsem dostala větvičku, sice zlatého, ale přece jen jmelí, od úplně neznámého prodavače stromečků, když mi prodával (vlastně načerno) chvojí. 

   Milý pocit, že jsme, aspoň na chvíli, potěšili návštěvou babičku tchyni (nejvíc vzpomínkami, když byly děti malé).

Zvláštní, rozpačitý pocit, že jsem dostala pod stromeček dárky od dceřiného kamaráda.

   Trocha smutku, že letos nebyla řezaná květina...prostě taková nějaká směs pocitů

   A nepopsatelný pocit, když jsem rozbalila úplně mystického Anděla od mé sestřičky...

   Sen v noci slunovratu - "bloudím v neznámém městě, neznám cestu, nevím, kam mám jít, ale před tím, než jdu tím městem nebo ulicí je se mnou táta." Jak to chápat? Tak, že je se mnou a nebo není...? Tak často se mi ten sen opakuje v různých obměnách, pokaždé je to město nebo baráky a pokaždé nevím kudy mám jít a co vlastně hledám???

   Sen v úpňkové noci -"ležím vedle někoho, chci vedle něj ležet, cítím vzrušení, chci se s ním milovat, dotýká se mě, ale nevím, kdo to je, jen to, že chci...možná vím, kdo to je", je to on, on, co mě vlastně ani nechce a co ho vlastně ani nesmím chtít, protože je to zbytečné. Spíš nechci, aby to byl on, ale někde uvnitř vím, že je...

 

 

 

 

 

 

...technika pro staré a ještě starší...

 

jsem tvor veskrze netechnický, ale jelikož vymoženosti pronikly do všech oblastí života, nezbývá, než se s ní potýkat a nebo si s ní "potykat" :-). Je to těžké. A moc. Např.bez hesla dnes člověk nedá ani ránu, natož, aby se někam dostal. Nezapomněla jsem tento týden heslo na pracovní PC ?(Samozřejmě, minimálně jednou za dva měsíce po mě ten šílený přístroj chce, abych ho změnila...)Nakonec mi nezbývalo nic jiného, než zavolat na IT a svěřit se se svou sklerózou. Vážně se děsím toho, že až mě budou chtít nasypat do urny, tak ta nádoba posledního odpočinku bude po mých ostatcích vymáhat heslo.

   Další lahůdkou jsou domácí spotřebiče. (Teď musím upřesnit, že znám pouze dva muže, které si troufám požádat o pomoc - syn, který bydlí na druhém konci Prahy a švagr z Moravy. Povzbudivá bilance, což :-) ). Dnes jsem usoudila, že zásoba mých čistých pracovních oblečků se povážlivě ztenčila. Pochopitelně, buď jsem v práci a nebo se do ní připravuju, co taky v mém věku jiného. Zapnula jsem pračku a jelikož si vzpomínám na četná prohlášení pánů tvorstva, že přece pere sama, nevšímala jsem si jí. A to byla prudká chyba, ta proradná mašina si totiž na přehlížení nepotrpí. Vlezla jsem do koupelny, abych si umyla ruce a rázem se octla v dětském brouzdališti, na jehož hladině plavaly misky pod květináče. (Bydlím ve starém baráku, který pamatuje ještě necky s valchou a rekonstrukci prováděli značně šetrně a neuměle), takže hadice, která byla nasazena na odpadní rouru v nepřiozeném úhlu se pod tlakem vypouštějící vody vysmekla a vesele zaplavovala podlahu. Bývaly časy, kdy bych se zoufale rozbrečela nebo aspoň vzteky rozeřvala, ale kdeže loňské sněhy jsou...Vzpomněla jsem si na svou bývalou spolužačku ze základky a její svérázný humor, s kterým čelí každé situaci. Určitě by se mě zeptala, jestli se někomu něco stalo a při záporné odpovědi by pronesla :"No vidíš, jaké máš štěstí :-), taky jsi mohla vyhořet... ". A tak jsem vytírala a do zblbnutí ždímala hadr úplně, ale úplně klidná. Nikdo jiný by to za mě stejně neudělal...

 

 

...doba Adventní...

 

 

 

venku nevlídno, sněhový poprašek se rozpouští pod dešťovými kapkami...na samotu jsem zvyklá a nebo čím dál tím víc zvyklá...Nevím, jakým řízením osudu mi v posledních měsících nevychází ani jedno setkání. Zřejmě se s žádným mužem ani klukem setkat nemám, jak je někde "psáno". Už se proti tomu ani nebouřím, ani netrápím, prostě to přijmu, jako, že se stalo...

...místo abych chodila mezi lidi, tak od nich utíkám. Stačí, že s nimi musím být v práci... a nečekám od nich vůbec nic. Nejspíš je to smutné, ale prostě to tak je.

   Proč se vyrábějí další a další věci a vzniká tak více a více odpadu? Proč sposta lidí neudělá ani krok bez auta a znečišťuje tak ovzduší? Oháníme se budoucností a zároveň ji těm, kteří přijdou po nás ničíme.

   Co může udělat jedinec? Bojím se, že směšně málo. Nedávat ovoce a zeleninu do igelitových pytlíků (to se mi to machruje, když kupuju po kusech...), nekoupit si 26-tý pár bot, protože jsou zrovna moderní (třeba si kupuji nové sezónní boty až tehdy, když jsou předchozí úplně zničené), nekupovat si 6 různých triček, protože jsou ve slevě...

   Jenomže kdoví, co bych dělala, kdybych měla konfekční postavu a všechno na mě bylo snadno k sehnání, kdoví, co bych dělala,kdybych měla peněz na zbyt, kdoví, co bych dělala, kdybych se chtěla líbit?

   Občas a čím dál tím častěji si myslím, že konzumní společnost došla k bodu zlomu, že dál už to "šroubovat" nelze. "Dusíme" se výfukovými plyny a nadáváme na zvraty počasí, ale vesele si kupujeme v prosinci jahody a maliny, aniž bychom se zamysleli nad tím, jak se k nám dostaly...Proč se nespokojíme s jablky a hruškami a neušetříme tak prostředí a energii? Věřím, že tohle nenapadá jenom mě, ale bohužel zároveň také věřím, že je spousta lidí, kterým podobné věci vůbec nepřijdou na mysl...

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

... ale jo, vím to...

 

jasně, že vím, co chci, nebo aspoň trochu to vím...jen nevím, jak se k tomu dostat. Chci malovat na šátky, chci se brouzdat podzimním listím, chci hlídat svá vnoučata, chci být s někým, u koho cítím, "že je domov mé duše" a sakra, přece to nemohl býtjen můj táta...

   ...chci bydlet někde, kde je míň lidí a hlavně míň aut, kde jsou pro lidi důležitější stromy než věci, kde se všechno nepřepočítává jen na peníze, chci se ještě někomu líbit, i když už jsem dávno za zenitem a kráska jsem nebyla nikdy, chci se dívat na hladinu moře...chci se smát s někým, kde se chce smát se mnou, chci si ponechat svou naivitu a své bláznivé nápady...

...chci věřit, že věk je jenom číslo, že kamarádit se dá i přes propast času,, chci se brzy ráno probudit a moct jít fotit starou Prahu...chci věřit, že moje děti najdou v životě své místo a že to bude místo na slunci...moc, moc chci a ještě pořád věřím...a věřit chci i dál...

 

 

 

 

 

 

 

 

 

... beznaděj...

 

...v bytě už to trošku vypadá obydleně. Pravda, velkou zásluhu na tom má ségra, syn s přítelkyní a také dcera. No, ale abych nelhala a neschazovala se - půl botníku a komodu jsem sestavila úplně sama :-).

   Přišel podzim, brzy tma a splíny...

  Umím si jen přát a neumím realizovat. Chybí mi občasný večer s kamarádkou u skleničky, smích a vzájemné svěřování. Mám ráda své kamarádky, které jsou daleko, ale tu jednu jsem měla jednu...

  Chybí mi pusa, pohlazení, no dobře, třeba i sex, ale...moji kamarádi (občas i s bonusy) se lehounce vytratili z mého života. Možná proto, že na Zbraslav bylo lepší spojení, že jsem bývala mladší, míň tlustá, že jsem jim pomohla (v některých případech) zvednout sebevědomí a když ho mají, tak k čemu bych jim ještě byla...?

Vlastně, k čemu bych ještě někomu vůbec byla...?

 

 

 

 

 

... nezajímá...

 

ať dělám co dělám, nemohu si tady zvyknout. Vždyť vím, kdybych byt upravila a zabydlila...možná bych něco z toho i zvládla, ale nechce se mi do toho. Vlastně ani nevím proč? V duchu si říkám "nikdo ke mě nechodí, nikdo nejezdí, nikdo to neuvidí. Já vím, že je to špatně, měla bych chtít, aby se to líbilo především mě. Jenomže to nemám tak naprogramované.  Prostě blné genové kombinace. Momentálně samá negace. Jsem stará, nehodlám nic dělat se svou postavou, líbí se mi mladí kluci, kašlu na nabídky jednorázového sexu od chlapů, o které bych neopřela ani kolo (kdybych nějaké měla).  Jsem strašně unavená, v noci nemůžu spát. Připadám si úplně zbytečná. Co třeba takové nějaká terapie? Tak na tu nemám peníze. Tak si říkám, jak čtu na FB různé blogy o tom, jak se kdo cítí a co jak kdo požívá, jestli bych to tam uměla napsat...? Vždyť to nikoho nezajímá, přece, každý jsme osamělý ve svém vlastním světě a každý se babráme ve svém životě...Sakra, proč se v tomhle bytě cítím tak blbě? Jak malé dítě bych se chtěla vrátit na Zbraslav. Domov je především o lidech a asi sama sobě neumím domov udělat...

 

 

 

 

 

 

 

 

 

...střední věk nebo stáří..?., záleží na tom, jak se kdo tváří...

 

...tak kudy tudy...? Prostě stagnace. Na všech frontách. Teda, kecám, přece jen mám radost, když vidím něco krásného venku a taky, když vidím pěknou holku nebo kluka. Dávno už jsem přestala přemítat o tom "proč já nemůžu vypadat takhle?". Jen se tak sama pro sebe usměju a v duchu si říkám, jak to těm krásným, štíhlým, mladým a usměvavým sluší. Radovat se z pohledů už jsem se naučila dávno. To mi potíže nedělá :-).

   Z pohledu do zrcadla už se radovat nedá. Jasně, nikdy jsem nebyla štíhlá, nikdy jsem neměla hezkou postavu. Široká záda, široká ramena, krátké nohy, krátký krk. Tohle se hodně blbě maskuje, ať si člověk obleče cokoliv. Teď se k tomu přidal úbytek hormonů a na postavě, ač dříve oplácané, ale pevné, teď všechno visí a sulcovitě se třese. No, fuj :-(. Jasně, není to jen věkem, ale i životním stylem. Moje o šest let mladší sestřenice vypadá jako reklama na zdraví, fitko a krásu. Je za tím hromada odhodlání, pevné vůle a ukázněnosti. Možná, že bych taky vypadala líp, kdybych se nemusela denně plácat hodinu do práce a z práce, ale živila se psaním článků z domova. Vím, že kdybych chtěla..., ale kde najít odhodlání denně vařit zdravá jídla a cvičit několik hodin? Vzpomínám, jak jsem si asi půl roku denně chystala jídlo do krabiček, měla jsem dojem, že nedělám nic jiného, než vážím, krájím a vařím. No, můj problém...

   Mohu se pak divit, že "mí mladíkamarádi" postupně mizí z mého života? Nemohu! Už nemám co nabídnout a aby se pomalu styděli ukázat se se mnou na ulici.

   Pravda, mám virtuálního ctitele, ale když si představím jeho 160 kg a ještě k tomu věk, tak, raději si nic nepředstavuji. Paradox, ač jsem sama při těle, líbí se mi štíhlí kluci. No, líbit se mi může kdo chce...

   A...? Taky už je to někde jinde. Při setkání včera se ke mě naklonil a pak mě místo na rty políbil na čelo...říká mi "Slonice" - dost výstižné. On neumí přijmout mou postavu, já to, že je alkoholik...

   Na druhou stranu, život je i hezký, okolo jsou krásné věci, občas se něco povede....Jen možná, to, když zrovna v práci není co dělat a člověk tam musí fyzicky být jen poto, aby tam byl, to mě ničí. A chybí mi takový ten lidský kontakt, i když, představa, jak na mne sehá nějaký ten "dědouš", tak to fakt nevím, jestli bych to chtěla...

 

 

 

....spirála nebo kruh...kudy ven...a nebo dovnitř...

 

...říkám si, že kdyby nebyla vedra, tak je to lepší, ale beztak jen tak sama sobě kecám...vždyť fakt nevím, kudy tudy. A kdoví, jestli vůbec vědět chci. Plácám se jako ryba na suchu. (Trefné přirovnání :-) ).

   Lidem, kteří se teď perou s osudem pomoci neumím...neumím ani udělat zázrak, aby byly šťastné a spokojené moje děti. Vím, je to jejich život, ale tolik bych si přála, hlavně jim bych to přála, aby vzaly všechno za správný konec.

   Pochopila jsem už, proč se tak bráním tomu změnit práci. Je to totiž jediná jistota, která mi, v poslední době, zbyla. Jistota, že budu vídat stejné lidi, vracet se na stejné místo a dělat to, co dělat umím. (Dokonce myslím, že dost dobře). Všechno ostatní je zoufalá nejistota. 

   Žila jsem mezi krabicemi na Zbraslavi, žiju mezi nimi ještě i teď. (Vlastně ty věci ani tak moc nepotřebuji), ale v bytě je dost hodně neútulno. Neřeším to. Řemeselníci jsou drazí, nevím, jak je najít, syn nemá čas a nebaví mě pořád na něm něco chtít. Se spoustou věcí si sama nevím rady. Děsím se toho, kolik co stojí. Za bydlení a věci s ním spojené dávám téměř 2/3 platu. Nevím, na koho se obrátit o radu. Nechci zatěžovat svou rodinu na Moravě, pro kterou jsem beztak černá ovce. Nechci se obracet na nějakého "rádoby" kamaráda, který si nechá zaplatit něčím jiným než penězi...Pokud by se mi taková platba nelíbila, tak mám smůlu. Nezištné mužské kamarády nemám, což svědčí buď o mé totální asociálnosti nebo neatraktivitě.

    Nemůžu v sobě vydolovat nadšení k malování šátků (materiál je drahý), k cestě na nějakou dovolenou (agentura na hlídání koček je drahá), celkově je život tady drahý... :-(. A nemůžu připustit, abych vypadala jako srab a vrátila se s prosíkem na Moravu.

   Sakra, musím to zvládnout, musím přece najít nějaký konec, od kterého začnu.

   

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

...psaní...otázka...

 

 

 

 

 

 

 

... co si o tom myslet...?

 

Tak jo, myslet si samozřejmě můžu co chci. Je to jen a jen moje volba a jen a jen moje myšlenky. Ale stejně...někdo, kvůli komu jsem  musela změnit život  mi nepokrytě lichotí a zaobaleně navrhuje, abych...Dá se to vůbec pochopit??? Jakou lidé mají vlastně představu o těch druhých? (Mám všechno - vlastní byt, rodinu, ale chybí mi cosi XX, ta ženská nemá nic svého, je sama, cosi by jí taky mělo chybět...tak proč to nezkusit)?Možná, že je to úplně jednoduché a jen já to vidím složité, ale i kdybych přiznala, tak tohle fakt ne. Proč jenom si chlapi myslí, že pro ženu je cosi stejně podstatné jako pro ně? Proč mi žádný z nich nenabídne sdílení okamžiků, společné procházky a přátelství? Co to mám v sobě, že je ještě pořád napadá cosi? Vždyť se vidím v zrcadle, navíc už jsem stará. Proč mi někdo nepomůže se zařizováním bytu, s těžkými nákupy??? Ne, mohou se zbláznit, aby mi nabídli své služby v té jediné oblasti, bez které se dokážu obejít. A nebo se aspoň dokážu přinutit, abych se obešla.

 

 

 

 

 

 

... dveře se otevírají...

 

 

v posledních dnech a měsících mám pocit, jako by se přede mnou otevíraly jakési dveře. Začala jsem si uvědomovat spoustu věcí, které se samy skládají...

...jsem sama sebou, nedělám věci, které opravdu dělat nechci, jen ty, které pokládám za morální povinnost např.k rodině.

Oblékám si to, v čem se cítím příjemně a o čem mám dojem (podle zrcadla), že mi sluší. Už se neoblékám proto, abych se líbila "Princi" a popř. někomu jinému a neptám se sama sebe, jestli se v tom budu líbit. 

   Neříkám si, že bych se měla chodit někam bavit, když v zásadě nemám ráda hlučné zábavy, kde je hodně lidí. Přiznávám sama sobě, že se líp cítím v přírodě nebo doma u knížky.

   Nechodím znechuceně do práce, protože jsem si uvědomila, že chodit přesně tam, kam chodím je jen  moje volba, stejně tak, jako bydlení v Praze. Obojí mohu vlastním rozhodnutím změnit a záleží to vážně jen a jen na mně.

   Nakupuji, vařím (skoro nevařím) a uklízím tehdy, když si řeknu, že to udělat chci a ne tehdy, kdy by se to mělo. Kdo vlastně určuje, co je a není správné dělat? Neměla bych si to, tak náhodou, určovat já sama :-) ?

   Nemyslím si, že jsem krásná, ale snad jsem přímo úměrná svému věku. No dobrá, váha by mohla být o nějaké to kilo až desítku kil nižší, ale pokud bych někoho potkala, byť by třeba byl i mladší než já, budu se s ním klidně vodit za ruku, protože pokud by mě chtěl, tak se vším všudy. A pokud jen pro nějaké kratochvíle, tak ať se poohlédne jinde.

   Věřím, že se odhodlám sama jezdit i na výlety a jednou třeba i na dovolenou. Prostě normálně žít, tak jak bych žít chtěla.

   Došlo mi, že je zbytečné a marné lpět na lidech, kteří mě ve svém životě nepotřebují a nepostrádají. Neznamená to, že je nemám v hloubi duše ráda, že se mi po nich nezasteskne, ale jen to, že respektuji jejich rozhodnutí a musím žít bez nich.

   ... ale jo, taky mi ještě bývá smutno, taky bych se přála setkat se s někým, kdo by chtěl být moje kamarádka nebo kamarád, taky bych chtěla, aby zazvonil telefón...ale přijímám život se vším, co mi přináší, i s tím určitým prázdnem...

 

 

 

 

 

 

 

 

... kdyby tak...

 

 

... ne, že bych neměla ráda svou neteř nebo rodinu na Moravě, ale když si představím ty přestupy ve vlacích, těžký a velký kufr a avizované třicetistupňové teploty, tak se mi jednoduše nikam nechce a už vůbec ne mezi spoustu lidí. Prosím Anděly, aby mi aspoň někdo pomohl s tím kufrem, ale jelikož je ženská nad 45 neviditelná, tak...tak leda by někoho seslali... :-)

 

 

 

 

 

... a tak žiju už měsíc na Břevnově...

 

(čistě soukromá zpověď, pokud přečtete, tak prosím, zapomeňte, že jste četli...děkuji)

 

když se mě někdo zeptá co je dobře a co špatně, tak nevím, fakt nevím...ze samoty někdy šílím, ale bez dopravního ruchu bych se vážně obešla, bez toho prachu taky. No a samozřejmě i bez věčného šera. Trápí mě Královna, bojí se tady, což je pochopitelné, taky byla zvyklá na teplá ,sluncem vyhřátá místečka v bytě na Zbraslavi. Musím pro ni něco vymyslet. Buď zamřížovat okno, aby se mohla procházet aspoň po parapetu a nebo nějaké průlezky. (Syn sice sliboval, ale jakmile nastala sezóna, tak nemá na nic čas...nedivím se). 

   Zařizování je též na mrtvém bodě, měla bych se vypravit aspoň do Ikea. jenomže mi zase naběhne to slůvko "sama". Sakra, už bych si za ta léta mohla zvyknout na to, že jsem na tohle sama. Dcera a syn mají svůj život a ségra teď má úplně jiné starosti, než mi pomáhat zařizovat. Mělo by mi vadit bydlení v provizoriu, vždyť jsem ještě nevybalila ani spoustu věcí a nechce se mi do toho...vážně nevím, nač čekám?

   Břevnov je fakt krásný, spousta starých, teď kvetoucích stromů. Za chvíli pokvetou i kaštany. Tolik nádherných zákoutí, tolik krásných míst k bydlení. No jo, samozřejmě, já musím bydlet u výpadovky. Na druhou stranu, kdybych nefňukala, vždyť kolik lidí bydlí u frekventovaných silnic a nemají v bytě slunce. Jako bych byla jediná na světě. Jako bych byla jediná na světě, která neumí navazovat kontakty. Už jsem si na to, za ta léta, fakt mohla zvyknout, že jsem prostě taková.

   Svým způsobem mi tenhle byt připomíná, jak jsem jako malá bydlela u babičky, vysoké stropy, stín, v místnostech se téměř pořád muselo svítit. Jenom tam nebyla ta šílená výpadovka. Tady je o strach otevřít okno.

   Nikdo mě tady, ale být nenutí, můžu odejít z Prahy, najít si něco na malém městě, najít si jinou práci. Mám být sama někde jinde a nebo sama tady...? Vědět co chci je víc, než vědět, co nechci. Jenomže já odjakživa hlavně vím to, co nechci. V tom co chci, v tom teda hodně tápu...

   Nedávno mi psal jeden klučina, je šíleně mladý (už jsme se jednou viděli), je hezký, ale...samozřejmě, že by chtěl...i kdybychom si rozumněli, asi bych mu nestačila. Přece jen už je věk znát. Všude. Navíc jsem, možná nesmyslně, věrná. Na druhou stranu, pokud se Princ sám neozve (jako, že se tento týden neozval), sama se mu nepřipomínám. Chci, aby měl ve svém rozhodování i v životě svobodu. Něco mi říká, že právě já nejsem ta, kvůli které by chtěl měnit své zvyky a především zlozvyky.

   ... a kdyby někdo starší...? Zase kámen úrazu. I tady mám pocit, že na něco nebo na někoho čekám. Na někoho konkrétního, na někoho, kdo mi rozumí i beze slov, ale třeba si to jen pošetile namlouvám...to své naivní lpění na lidech, někdy i na některých, pro které už dávno vůbec neexistuju.

   Ne, nefňukám, možná jen trošku...navíc mě ještě popadla nějaká alergie a svědí mě oči...

 

 

 

 

...když jsem byla off-line...

 

Ne, že by se věci okolo neděly, děly, přímo letěly, ale já neměla internet, takže…Stěhování se přiblížilo a už se nedalo odkládat. Navíc je únor kratší, než většina měsíců v roce. Bláhově jsem si myslela, že mám všechno sbaleno, ale zbývalo toho ještě tolik…a když mě tolik, tak dceři 2-3x tolik. Oslavili jsme narozeniny synovy přítelkyně, radovali se ze „ 2 x zlaté“ Ester a byli trochu zklamaní našimi hokejisty na zimních OH…, v práci se dělalo a dělalo a do toho se neodvratné blížilo.

   S těžkými krabicemi bychom si s dcerou samy neporadily a tak jsem pozvala na oběd syna i Prince (kvůli tomu stěhování). Bůh ví, že se mi do toho, abych ty dva seznámila, nechtělo. Dcery jsou vždy přísnější, co se týká otcových partnerek a synové to mají nejspíš naopak. Stěhování se komplikovalo, protože majitelé ještě neměli úplně vyklizený přízemní byt, do kterého jsme se měly stěhovat a tak kluci museli nechat dceřinu komodu a moje těžké krabice s knihami na chodbě. V pozdějším odpoledni se stěhování prostě zastavilo L a syn neviděl důvod, proč déle setrvávat. Princ ještě chvíli zůstal, ale jelikož nevypadalo, že bych byla ochotna dělat cokoliv jiného, než stěhovat a uklízet, sbalil se a odjel také. (Ostatně, druhý den měl jít do práce).

   V pondělí, když dcera přišla první den z nového zaměstnání, jsme obě začaly znovu balit (poslední věci) a odnášet je do přízemního bytu. Tahaly jsme se společně s krabicemi a se vším, co se nám nepodařilo odnést v neděli. Bohužel ještě toho zbývalo nekonečně hodně. V úterý se dcera po příchodu z práce začínala hroutit. Seděla nad hrnkem s kávou a brečela do něj. Bylo jasné, že obě se hroutit nemůžeme. A tak jsme zase nosily a nosily. Později večer přijel švagr a pomohl nám otočit těžší kusy nábytku v přízemním bytě, které majitelé nepostavili dle dceřiných představ a odnosil další  těžké věci. Dcera se trochu uklidnila. Bohužel, věcí bylo stále ještě příliš mnoho a přízemní byt ne zcela připravený k nastěhování. Vzala jsem si tedy na druhý den dovolenou. (Měla jsem sice slíbeno od Prince, že mi přijede pomoct, protože má dva dny volna, ale jako bych neznala, jak u něj volno vypadá…). Nicméně jsem nakoupila aspoň nějaké jídlo a jelikož se neobjevoval, pustila jsem se do odnášení a vyklízení sama. Chtěla jsem byt, který jsem opouštěla, odevzdat v co největším pořádku. Princ zavolal, že má zpoždění. A už mi to bylo jasné L. Když jsem ho viděla, tak  mě okamžitě napadlo, že v tomhle stavu mi moc platný nebude. Snažila jsem se do něj nacpat aspoň nějaké jídlo, ale bylo to marné. Přesto, že vypadal tak, jak vypadal, mi pomáhal odnášet, a to, co bylo těžší nosil sám. Jenomže do toho mi chodily sms od dcery, že majitel na vyklizení jejího bytu dost spěchá. No a dcera samozřejmě, jak je zvykem všech mladých,nechává spoustu věcí na poslední chvíli, takže u ní zbývalo vytřídit ještě dost věcí. Cítila jsem se pod tlakem, ale i tak jsem šla k ní nahoru a začala vyklízet a vyklízet. Jenomže to jsem si „naběhla“, Princ v takovém stavu má „hádavou“ a tak se začal nevybíravě vyjadřovat o tom, že za dceru všechno „odřu“, že jí dělám blbce a podobně. Jenomže moje děti jsou moje děti a o ně se mi nikdo „otírat“ nebude a už vůbec ne, aby se o nich vyjadřoval neslušnými slovy, byť v opilosti. Ještě by tak scházelo, aby ho viděl švagr. Všichni Andělé nade mnou bděli, když švagr přijel ze školení a chtěl se rozloučit, byla jsem zrovna v přízemním bytě a Princ nahoře. Takže jsem poslala dolů jen dceru a unikla „vyhoštění z rodiny“.

Abych byla spravedlivá, Princ se mě snažil vzít do náruče, hladit, prosil mě, abych se uvolnila, uklidnila, abych se nestresovala, chtěl, abych jela spát k nim domů…jenomže to nešlo, nic z toho nešlo. Věděla jsem, že musím (ještě později večer) odevzdat byt a nechtěla jsem to nechávat všechno na dceři. Princ odjel, naštvaný na mě i na dceru a ještě u mě zapomněl klíče a telefon. Dcera zas byla na oplátku naštvaná na něj, že se do ní „navážel“. No, dokončily jsme stěhování, úplně nakonec jsme přenesly vzpouzející se Královnu i s jejími věcmi a já se naposledy vysprchovala ve „starém“ bytě.

   Druhý den jsem měla chuť se sesypat, ale musela jsem do práce, tam jsem se aspoň trošku, aby se mi ulevilo, vykecala kolegyním a díky vědmě-masérce jsem načerpala nějakou energii a zprostředkovaně jsem pocítila „tátovo“ objetí. Jak řekla :“nemohla bys mít tam nahoře lepšího Anděla, který nad tebou bdí, než máš“.

   Odpoledne jsem předala na metru zapomenuté klíče Princově mamince a jela převzít klíče a byt na Břevnově. Byt se mi líbí, ale karma v koupelně a rušná silnice už fakt ne. No, nesmím si to znechucovat dopředu, snad tam najdu i hezká místa. Ještě ten den mi tam syn přivezl moji původní postel (kterou měli s přítelkyní půjčenou) a dal mi ji dohromady. Chtělo se mi brečet, měl před plesem, ale ten čas si udělal. Neskutečně jsem byla ráda, že ho mám. Řekl jen: „Vím, že mi do toho nic není, ale máš někoho takového zapotřebí?“ Chápu, věděla jsem, že tohle nepřijme, vím, že by „rozdýchal“ seriózního chlápka v mém věku, ale něco takového, to vážně ne. Vím, koho by přijal, ale…

   S dcerou jsme pomaličku dávaly dohromady přízemní byt a zabydlovaly jsme se. I Královna vzala nové bydlení na milost, když se ukázalo, že hravě vyskočí na kuchyňskou linku J. Začalo se mi tady i líbit, ale vím, že si nesmím zvykat.

   V sobotu přijel syn a kolega, s kterým spolupracuji na jeho projektech a dvěma osobními auty mi odstěhovali veškeré věci (mimo nezbytností mých a Královny) na Břevnov. Nestačila jsem děkovat. Syna jsem ještě pozvala na oběd do restaurace, kolega odmítl, jemu jsem tedy koupila aspoň láhev Whisky.

   V neděli jsem procházkovala a užívala si Zbraslavi. V následujícím týdnu jsem samozřejmě chodila do práce, syn mi pomohl vybrat ledničku a kolegyně pračku, kterou jsem si v úterý (spolu s jednou kolegyní) objednala. A taky jsem si objednala pevný internet. Jsem strašlivě unavená, padám na hubu a hrozně bych chtěla odjet někam relaxovat. Musím to zvládnout, musím to zvládnout všechno, s pomocí syna, s pomocí rad jiných a s dohledem, který je tam, kdesi „nad oblaky“.

 

   A tak mě dostihla nějaká chřipka nebo co to. Nenapadlo by mě, že poslední dny na milované Zbraslavi budu trávit v posteli L. I narozeniny proběhly tak nějak - nijak. Pravda, vzpomněla si na mě spousta lidí s sms-kou, do práce jsem objednala koláčky a od kolegů a kolegyň jsem dostala orchidej (prý na ten kamenný parapet, jak řekl kolega, který mě pomáhal stěhovat). A trochu mě zarazilo, že Princova maminka pro mě chystala něco jako mini-oslavu, na kterou jsem se nemohla dostavit, protože mě přepadla ta chcípavka.

   Ještě jsem zvládla převzít objednaný nábytek a pak už jsem ležela, pila čaje, spala a nebo koukala oknem do zahrady a přemítala o tom, jestli jsem se přece jenom neunáhlila…? Mohla jsem tady v tom bytečku být, vidět aspoň zahrádku a „Karlův stánek“, když už ne řeku…jenomže se všechno stalo tak, jak se stalo a kde by pak byla dcera?

   Během doby, co jsem polehávala mi syn sestavil skoro všechen objednaný nábytek. Správně řekl „kde bych byla, kdybych ho neměla?“. Asi v háji a nebo bych se musela obrátit na služby „Hodinového manžela“.

   Mám to v sobě zadřené jako třísku, poprvé po tolika letech jsem se okolo narozenin neviděla s jednou holčinou, poprvé jsme si nevyměnily dárky…jenomže tohle  je jen vyústění stavu, ke kterému to už nějakou dobu směřovalo. Nevím přesně, kdy se to „zlomilo“ a už vůbec si nemyslím, že je to její vina. Situace se prostě vyvíjela a směřovala právě tam, kde teď je.

   Co jsme vlastně měly společného? Od začátku jsme byly každá jiná, ale pocházely jsme obě z Moravy a ocitly se v jednom, ne zrovna hezkém, průmyslovém městečku. Každá jsme měly malého syna, manžela zaměstnaného v místní chemičce a původní rodinu dost daleko. Ona byla ctižádostivá, já naopak smířená s tím, co mám. Postupem let si vytrvale šla za svými sny a já jí „nestačila“. A nebo jsem měla jiné sny…

   Vždycky jsme si pomáhaly, říkaly jsme si spoustu věcí, vypily nepočítaně lahví vína, byla pro mě něco jako ségra, chtěla jsem ji mít u každé důležité chvíle ve svém životě….až zpětně mi došlo, že ona mě u svých důležitých chvil nepotřebuje… Spoustu let jsme na tom byly stejně, obě s dvěma dětmi, obě vdané, později rozvedené…obě jsme se (skoro ve stejných letech) potkaly s láskou. Ani pro jednu z nás nedopadla dobře. Ona si z toho odnesla víru, že lásku potká znovu, já zklamání a strach z mužů.  (Vyplnilo se jí to, díky lásce se dostala do světa peněz a spousty známých) a já se jejím prostřednictvím dostala na Zbraslav. Na Zbraslav, kde jsem vlastně chtěla být proto, abychom se spolu vídaly častěji. To byl první podnět, teprve později jsem si Zbraslav zamilovala…

   A navzdory původnímu záměru jsme se vídaly míň a míň. Daleko méně jsme si psaly a už jsme si ani nevolaly. A při těch stále řidčích setkáních jsem už ani nevěděla, o čem mám mluvit. Měla spoustu nových známých, nových kamarádek, partu, s kterou slavili narozeniny a jezdili na hory. Cítila jsem, že mě vidí jako bláznivou staromódní ženskou, která trčí v jednom zaměstnání, neumí si najít chlapa a žije s kočkou…Snažila jsem se zachránit kytku, kterou mi dala, když jsem se přestěhovala na Zbraslav, když začínala usychat, měla jsem špatné tušení, tušení, že takhle to dopadne i mezi námi.  Břečťan se mi zachránit nepodařilo…a asi ani nic jiného. Až přehnaně lpím na rodině a svých přátelích, udělala bych pro ně cokoliv, ale když cítím, že pro někoho jsem jen na obtíž, tak nechám ty lidi jít…

100x si můžu opakovat, že za to nemohla, za to rozhodnutí ne, ale kdyby mi o tom aspoň řekla, byla bych na to připravená a tolik by mě to nezaskočilo. Považovala jsem Zbraslav za svůj domov…

   Nemá smysl vyjmenovávat, co jsme kdy jedna pro druhou udělaly, ostatně, člověk věci nedělá pro nikoho druhého, dělá je kvůli sobě, pro svůj pocit (teprve teď, po 11-ti letech, rozumím slovům své velké platonické lásky).

   Chápu, že Ryksa zničila nějaké věci, ale nikdy bych neodešla bez toho, abych se vyrovnala a právě ona by to o mně měla vědět nejlíp. To upomenutí mu mohla rozmluvit. Tohle na tom bolí nejvíc, to, že ji vůbec nezajímá jak se cítím, když musím odejít…(pravda, nemusela jsem, ale bude to takhle lepší).

   Rozloučila jsem se s paní knihovnicí, s paní květinářkou, více lidí jsem tady neznala. Chce se mi brečet a nechce se mi nikde začínat znovu, ale rozhodla jsem se tak. Musela jsem se tak rozhodnout, všechno k tomu směřovalo.

    A tak už skoro týden bydlíme s Ryksou na Břevnově. Na začátku se jí tady nelíbilo, trávila celé dny ve skříni mezi mým oblečením, nechodila na záchod, nežrala…v poslední době se, ale začíná dostávat do normálu.

  Jestli se tady líbí mě, to zatím tak docela dobře nevím. V baráku jsem za celý týden nikoho nepotkala L. Ráno odcházím skoro ještě za tmy, cesta tramvají je hezká, obzvlášť, když projíždíme starou Prahou, vidím na katedrálu Sv.Víta a různé jiné krásy, jenomže pak už jen tlačenice na schodech v metru, dobíhání, metra, dobíhání autobusu a odpoledne návrat do bytu, kam nesvítí slunce, protože okna stíní protější činžák. Procházku jsem ještě žádnou nepodnikla, neboť venku je pořád spíš zima než jaro a snažím se, zatím, nenechávat Ryksu samotnou.

   Velkou radost mám z toho, že mi skoro denně volá syn,že se dceři s přítelem líbilo v Českém Krumlově a též, že mi zavolala spolužačka z průmyslovky a také kamarádka Jana.

   Občas volá i Princ, ale do rizika, že se setkáme a bude mít vypito, se mi nechce. V současném stavu bych to nedokázala ustát.

   Do zařizování se mi také moc nechce, cítím se nějak vyčerpaná a vyhořelá. Třeba to ještě časem přijde, že budu mít na to chuť. Zatím si připadám ztracená sama sobě, vykořeněná a opuštěná jako na pustém ostrově…

 

 

 

 

 

 

Co mě čeká a nemine...

Včera dopoledne jsem se to dozvěděla. Měla bych být ráda, situace se vyřešila. Jenomže namísto radosti cítím strach a nejistotu. Stěhuji se někam, kde to vůbec neznám, nevím, jak vypadá byt, znám pouze lokalitu (a ta mě zatím nijak neoslovila). Nevím, zda je náhoda, že se mi teď, v poslední době, dostaly do rukou dvě knížky a obě se vztahovaly k místu, kde mám žít...

   Nechci být nevděčná, nechci se rouhat, protože vím, že k člověku přichází to, co k němu přijít má, Bůh nebo osud nebo Vesmír, každý to nazývá po svém a pravděpodobně se jedná o jedno a totéž, nikdy nenaloží člověku víc, než může unést. Vím, že jsou lidé, kteří mi pomohou, ale...Jsem nenapravitelná s tím svým ale...

   Držím na klíně Královnu (dobře ví, že se něco děje) a vůbec si nenamlouvám, že se jí to bude líbit, brečím jí do kožichu a myslím na tátu. Na tátu, pro kterého by bylo samozřejmé mi pomoct, který by nad tím nepřemýšlel...

   Panují holomrazy, nad Vltavou se válí pára, zamrzlá okna se třpytí ve slunci a do toho všeho se ozývají ptáci, kteří by se jindy, v tuhle dobu, už chystali na příchod jara. I vtomhle počasí je Zbraslav krásná a nedovedu si představit, že už tady nebudu...

   Tolik lidí z mého života dobrovolně odešlo. (Opět nechci být nevděčná)- mělo tomu tak být, někteří si ještě vzpomenou, někteří ani to ne. Odchody některých sakra bolí...odejít ze Zbraslavi taky bolí, neskutečně. Prožila jsem tady téměř 5 let. Pokládala jsem to tady za svůj domov, ať už byly problémy s podnájmem jaké chtěly. 

   Vím, že přijde něco nového, je to logické, ale já nejsem ctitelka novot, nikdy jsem nebyla...A Zbraslav si nechám v duši navždycky...

 

 

 

 

 

Chumelí, nádherně chumelí. Jev v Praze víc než vzácný. Kéž by ta bílá krása aspoň chvíli vydržela. Užívám si pohled na milovanou řeku...každým dnem se mi to krátí. Zbraslav se opravdu stala mým domovem, bez ohledu na to,  jak dlouho jsem tady žila, bez ohledu na cokoliv...

   Dívám se ven, protože uvnitř panuje chaos, krabice, nejistota...dívám se do reje pomíjivých sněhových vloček a chtěla bych zastavit čas...

 

 

 

 

 

                                         2017

...předsváteční...

 

asi mi normálně hrabe, vstávám před 4 ráno a za chvíli se ženu do práce, nebudue to dlouho trvat a začnu se těšit i do "chladovky", to už je fakt na pováženou. V práci totiž vím, co mám dělat, tedy, většinou to vím. A to se o ostatních věcech v životě zas říct nedá.

   No jo, vždyť vím, že se blíží svátky, ale na férovku. Bavilo by vás uklízet byt, ze kterého se musíte za měsíc a půl odstěhovat? Tak si raději do omrzení opakuju, že na Štědrý den chodí Ježíšek a ne kontrola z hygieny.

   Jasně, zrovna včera jsem měla chuťse vykašlat na image vzorné matky a potencionální tchyně, která matlá oblíbené cukroví svých miláčků. Jak já tu výrobu včelích úlů - vosích hnízd nesnáším. A balení dárků taky zrovna není můj koníček. Nejraději bych je všechny nacpala do dárkových tašek. A formičku na úly vyhodila oknem. A otevřela si to víno, co jsem koupila (na svátky) odpoledne ve vinotéce. A možná i zavolala někomu, kdo ve mě ještě pořád vidí ženu, co by třeba stála za hřích...jestli teda ještě někdo takový na světě žije :-D. Ale znáte to, to bych si musela oholit nohy, hledat něco slušivého ve skříni a znepřátelit si kočičí veličenstvo...takže jsem se vrátila do normálu a probudila v sobě vzornou matku. (Ta formička na úly se ztratí při stěhování, to přísahám). Místo balícího papíru začnu kupovat dárkové tašky a nebo ještě lépe, přestanu kupovat dárky :-D. A to víno jsem si nakonec otevřela, i když jenom obyčejné...

 

 

 

... věci se dějí...

 

a věřím, že se dějí tak, jak se dít mají, nechci už se jim stavět a bojovat...Začátkem týdne jsem si uvědomila, taková okamžitá myšlenka, že "tam nahoře vědí", co se mnou a že přijmu, co mi "přidělí". Byla jsem u masérky (říkám jí vědma, tak snad se za to nezlobí). Něco dělala...něco jsem cítila, pocit, jako bych měla těžké celé tělo, jako bych se nemohla pohnout.... "...ale ty už máš vybráno...", řekla mi, když jsme se vrátily do "normálu". Vůbec mě neudivilo, když mi po návratu od ní kolegyně sdělila, že je k mání jeden jediný služební byt. Situace si žádá činy,s papírem a informací jsem (spolu s naší milou I...) zašla tam, kde se evidují tyhle věci, můj nejbližší spolupracovník zalarmoval šéfa a za chvíli už mi psali doporučení pro komisi. Já mezitím pracovala a dávala pozor, abych nic nespletla. No a že té práce bylo požehnaně...Ještě ten den I... mou žádost odevzdala.Do konce února by se mělo rozhodnout. Pokud kladně, mám zůstat v Praze (dojíždění, ale nebude žádná hitparáda), pokud záporně, nečekám na nic. V tom případě mám jít po jiné cestě a ta vede jinam. Už nechci nic mezi tím. Přijmu to, co přijde...a děkuji

 

 

 

 

 

 

...v kruhu...

 

Začínám si myslet, že jsem v minulém životě byla polární liška a v budoucím nejspíš budu lední medvěd. Jinak si to totiž vysvětlit nedovedu. Před třiceti lety jsem bydlela v malém podhorském městečku,v bytě se topilo kamny na dřevo a uhlí, voda se ohřívala na sporáku, záchod se nacházel na chodbě.Měla jsem dvě spolubydlící, spávaly jsme oblečené pod dvěma peřinama a s čepicema na hlavách. V zimě jsem ze všeho nejraději pobývala v práci, kde jsem se aspoň ohřála (u sklářské pece :-D ). Přežila jsem.

   Uběhlo zmíněných třicet let: místo spolubydlících mám kočku, záchod uvnitř bytu a z kohoutků teče teplá voda. Spím oblečená, s šálou okolo hlavy, protože 18,5stupňu C je maximální teplota - pokud zrovna venku nemrzne (to je pak i méně). V zimě jsem zase ze všeho nejraději v práci :-D. A ještě jedna malá změna tady je, před třiceti lety jsme společně platily za tu "komfortní ochlazovnu" 120 Kč. Teď platím téměř 90x více. A pak, že život není kruh :-).

Přežívám....a těším se, až začnu obrůstat srstí.

 

 

 

 

 

... tak...nějak...

 

...snažím se říkat si, že "to dám...", že to zvládnu, že tohle všechno se mi děje z nějakého dobrého důvodu, který se zatím tváří, že je nedobrý...Jenom nevím, co je na tom (pro mě a z mého pohledu) momentálně nejhorší.Ta bezmoc, ta nutnost opustit místo, do kterého jsem se zamilovala, ta neschopnost požádat někoho o pomoc, protože cítím, že každý má dost svých starostía problémů, ten smutek, že tady v okolí není člověk, kterému bych mohla napsat "pojď, dáme si víno", to vědomí, že nemám nikoho, s kým bych to mohla rozebírat a klidně u toho i brečet....

 

 

 

 

... nevědět...

 

tenhle svět je jen o penězích, 100x si můžu říkat, že to tak necítím, že to mám jinak, ale stejně mě to pokaždé znovu semele. "Nemáš peníze, nejsi nic, každý s tebou může strkat sem tam, nikdo se tě nezastane..." A o to víc, když se tě nemá kdo zastat. Samotná a ještě k tomu nepraktická ženská v tomhle světě nemá co dělat. Jenomže kam se má vrtnout...?

   Někdy si říkám, že už vážně nemám sílu. Zase si zabalit věci a zase se někam stěhovat. Po kolikáté už...? A kolikrát ještě...? 

   Včera, když jsem se šla projít, měla jsem takový zvláštní pocit, jakobych se měla se Zbraslaví rozloučit...a ono večer už to bylo tady. (Nevím, jestli bych dokázala žít v bytě, kde je téměř pořád tma, kde malinkatá okénka mají výhled jen do šedé zdi, kde Ryksa nebudu moct pozorovat ptáčky a kde je vlastně nevítaná. Nevím, jestli bych dokázala nevidět východy slunce...)

   Kam se mají podít staré ženské a kočky, které nikdo nechce?

    

 

 

 

 

 

 

 

...mám ráda podzim...

 

mám ho ráda dokonce i když je šedivo a prší, podzim, to je barevné listí, laskavé sluneční paprsky, lesklé kaštany, svíčky, aroma lampičky, Ryksa na mém klíně, čaj s citrónem a medem, procházky když je hezky a pohoda u knížky, když prší...

...je toho moc, o čem přemýšlím...o synovi, o dceři, o tom, že bych chtěla mít svůj vlastní byteček, podobný, jako má teta D., s nábytkem, který by se mi líbil, s okny, kterými studeně nefouká...jen nevím, kde by ten byteček mohl být a kde bych mohla a nebo měla být já.

   ...kam bych vůbec měla chodit do práce...v tom chaosu, který teď panuje na stávajícím pracovišti to fakt zvládám hodně špatně...

...ani nevím, jestli se mi ještě stýská po něze, po něčí blízkosti, po sexu...nebo už jsem si zvykla? Kluk, co je víc a víc "ponořený v bahně", co už pro něj nemůžu nic udělat, co mi volají jeho "kamarádi", možná by mu taky chtěli pomoct, ale dá se to vůbec? Nedá, dokud se sám nerozhodne. Rozhodne se...? Čemu vůbec věřím...?

...knížka Ireny Obermannové, sklárna, sklo, dobro, zlo...tak moc mě tou knížkou oslovila. Náhoda, že jsem chvíli před tím, než jsem ji přečetla viděla znovu sklářské pece a Bohem a lidmi zapomenutou krajinu, přesně tu, kterou ve své knížce popisuje...

   ... za oknem je šedivo, myslím na lidi, které mám ráda...mají oni rádi mě? A záleží na tom...?Možná bych hodně, hodně chtěla být chvíli malá holka a odjet někam, vím kam...do Brna...Je tam na mě někdo zvědavý...vůbec...?

 

 

 

 

 

 

...svět se zbláznil...

...a to úplně...V práci zní rachot zbíječek a vrtaček, cestou do práce slyším rachot stavebních strojů, které upravují příjezdovou silnici, po cestě domů opět stavební stroje a vyhloubené jámy směrem k našemu baráku, na zahradě denně brousí, vrtá, piluje a buší náš soused - notorický kutil. "Už poznám zvuk jeho vrtačky" :-), jak tvrdí moje dcera. Ještě štěstí, že Ryksa jen přede a chroupá granule, jinak vážně nevím, jestli bych nepodala žádost do Bohnic.

 

 

 

 

... nemám ráda oslavy, ale...

 

ani nevím, proč právě tahle, týkající se švagrových kolatin,  byla fajn. Možná i proto, že se konala v objektu bývalé školky, kam jsem v pravěku chodila, proto, že tam byly obě moje děti s partnery, proto, že jsem mamku opravdu hezky namalovala a že jí to moc slušelo. A hlavně, moc se bavila, proto, že všichni chválili moje děti, proto, že poté, co neteř přečetla veršovaný proslov, který mapoval švagrův život (zmínila se o tom, že jsem jej složila já a už během proslovu  někteří otírali oči, mě nevyjímaje), vyzval mě můj syn, abych s ním šla ven, vzápětí tam přišla i dcera a oba měli v očích slzy a syn mi řekl, že mě obdivuje a nechápe svého otce, jak ode mě mohl odejít. Pak jsme sešli spolu projít. je pravda, že podobné řeči syn moc nevede, o to víc si toho vážím. Stejně tak, jako jsem si vážila toho, že se mi svěřila jeho přítelkyně...a toho, že jsem měla pozdní noční (hodně improvizovanou) anglickou rozmluvu s dceřiným přítelem. Cítila jsem se dobře i v šatech, které mi pomohla vybrat dcera a schválila je teta D. Vím, že jsem nevypadala tak, jako většina účastnic oslavy, ale tentokrát mě to netrápilo. Byla jsem sama sebou a byla jsem svoje. Dokonce mě ani příliš netrápila myšlenka na to, že nejsem v páru...Tancovala jsem, bavila se a v noci koupala v bazénu při svitu úplňku, užila jsem si to.

   Nevadí, že jsem celý další půlden umývala nádobí jako ta Popelka po plese. Věděla jsem, že ségra pomoc potřebovala a přišlo mi samozřejmé, že to udělám. Prostě, jak velké oslavy nemusím, tak tahle se mi líbila a dokonce moc.

 

 

 

 

 

...doba růží šípkových a ...

 

všude v Kutné Hoře kvetly růže...i ty šípkové...A všechno tam bylo nádherné, je to jedno z měst mého srdce.  Největší zážitek jsem měla ze vstupu do středověkého dolu. Nějakou klaustrofobii jsem si vůbec nepřipustila. Ani to, že budu v hloubce 30 m pod zemí. Možná zvláštní...stáli jsme na rozpáleném nádvoří před Muzeem a slečna průvodkyně nám sdělovala pokyny. Náhle jsem ucítila chlad a bylo mi úplně jasné, že vůbec nevadí to, že mám na sobě sukni a sandály, nějak jsem věděla, že táta je s námi, i když ho nemůžeme vidět..."věděla jsem", že se usmívá na dceru v perkytli a s helmou a úplně klidně, s očima dokořán jsem šla po mokrých cestičkách, nízkými a uzoučkými uličkami mezi kamennými stěnami, které hrají různými barvami, třpytí se vodou a nikdy neviděly sluneční světlo. Jenom podvědomě jsem věděla, že dcera by měla jít přede mnou, kdyby něco..., tak by to táta chtěl, aby se nic nestalo jeho malé holčičce. I absolutní důlní tma, když jsme si všichni zhasli svítilny, působila přátelsky a konejšivě. Nebylo se čeho bát. Výstup na oslnivé sluneční světlo vrátil vše do normálu...ale byla jsem ráda za tu prapodivnou chvíli :-)

 

 

 

...jen tak, aby...

ale jo, vlastně jsem celkem spokojená...při pohledu na Vltavu...stromy už stratily ty nejkrásnější jarní barvy a změnily je na stálou a jednotnou zelenou (škoda). Miluju tu paletu různých zelených, do kterých občas zasáhne bílá nebo růžová. Také šeříky už odkvetly, ale nevadí, blíží se doba šípkových růží...

   V práci už jsem jen ze setrvačnosti, čím dál tím víc mi vadí ty rozdíly,které tam panují. Troufám si tvrdit, že před lety, když jsem nastoupila tomu tak nebylo. Nevím, jestli se tolik změnil šéf a nebo se změnili přicházející lidé, mladí, přesvědčení o svý vyjímečnosti a neomylnosti. Vždyť zatím ještě nic nedokázali, jen získat VŠ titul, který v téhle době má téměř každý. Těch skutečně dobrých v tomhle oboru je jenom pár...

   Uvědomuji si, jak je život krátký a že se nic nevrací, nic nepřichází znovu (a nebo přichází...?). Hledám duchovní spojení...paradox, chlapi si mě zařadili do kolonky "má v očích příslib...".Jak se mi tam dostal?

  Odmítám návrhy kluka, který je ve věku mé dcery, protože vím, že mi nemůže nabídnout nic, než splašené hormony. Možná by mi to mělo lichotit, v mém věku a s mojí postavou...(kolikrát ještě budu mít šanci...)? Jenomže o nic duševního nestojí a postel přece může mít s kýmkoliv...nechce se mi do toho.

   ...vybavuji si nekonečně něžné rty a zatrnutí, když cítím na prsou jeho ruce, to, jak bolí bezmoc, protože pomoct se nedá. Proč právě on mi zůstal v myšlenkách, v představách...?

   

 

 

 

...když jsem v "háji" (27.4.2017)

 

..."co mě nezabije...to mě posílí, jasně...ne, nechci se litovat, ale udělala jsem si čaj do hrníčku po babičce. Letitý rituál, černý čaj s citrónem a hrníček, z kterého jsem pila čaj s mlékem u babičky, když jsem byla hodná...(hrníček, z kterého pil v dětství můj tatínek).

   13 let života, za tu dobu nemám právo na názor, protože mi chybí VŠ vzdělání, můžu tahat krabice a utírat chuchvalce prachu při stěhování :-(...a připadat si jak blbka, protože mladí se někde "zašijí" a my, staré báby, makáme do zblbnutí. Měla jsem 100 chutí šéfovi připomenout, že mě před lety, s mým chabým vzděláním, nechali dělat technologa ve sklárně i šéfovou laboratoře. .. neumím se jen tak dívat, když někdo dělá věci, které se negativně dotýkají životního prostředí. (Na jednu stranu se pomáhá a na druhou ničí???) Neumím se jen tak dívat, že někdo se může přetrhnout a někdo nehne prstem, ale je první na žebříčku oblíbenosti..., ale neumím se "zašít" a dělat, že se mě společná práce netýká...

   Ještě, že mám Královnu, po příchodu domů se ke mě přitulila, ležela mi na břiše a předávala mi svou kočičí sympatii :-)

 

 

 

 

 

 

Zdálo se mi...(22.4.2017)

 

Umím si vysvětlit tyhle sny...sny, ve kterých bloudím po ulicích města svého dětství...narážím ne neznámé baráky, chodím po cizích schodištích, sedám na cizích předzahrádkách a neumím najít dům, ze kterého jsem vyšla, kde jsem se probudila. Potkávám se se s lidmi, mluvím s nimi, zastavuji se, ale nemůžu najít dům, kde bydlí moje máma a vím, že nikam nepatřím...k nikomu...kdo vlastně jsem...co tady hledám...s kým mám být...mám tady vůbec být...???

 

 

 

... myšlenky jen tak... (29.3.2017)

 

...je mi dobře "doma", je mi dobře samotné s kočkou na klíně, je mi dobře, když do pokoje svítí sluníčko a já mám natažené hedvábí na rámu...kdybych nemusela...jasně, kdybych nemusela mezi lidi a do práce. Ne, nevadí mi ta konkrétní práce, i když vlastně,není už se téměř co naučit, není se kam posunout..., ale hlavně ta atmosféra tam, ta mě ubíjí...

...mám ráda sny, ve kterých táta žije...cítím se úplná, cítím, že někam patřím. V tom snu byl táta a byla moje první velká láska, tak příjemný,uklidňujcí pocit...

   ...ještě pořád mám orchidejku, kterou jsem si koupila na Valentýna, je to neuvěřitelné :-), ještě pořád si umím představit jeho ruce, jeho rty. ...včera po více než týdnu jsem objevila, že se opět pokoušel volat...proč, že jsem měla svátek...? Kdybych věděla...kdybych jen věděla...? "Andělé, prosím, ukažte mi cestu..."

 

 

 

 

... myšlenky...(deníček 26.3.2017)

 

Tak si říkám, kolik lidí si píše blog, proč vlastně? Zajímá někoho to, co dělá někdo druhý...a nebo probíráme cizí životy, abychom nemuseli řešit ten svůj vlastní...? Zase změna času, nesnáším ji...vážně bych se chtěla dožít toho, až ji někdo konečně zruší..."Malovat je jako proniknout do jiného světa", je to fakt, když maluji, tak jsem jinde. A je mi v tom jiném světě dobře...jaro už udeřilo, kvete zlatý déšť (správně forsytie) a zelená se tráva. Bože, to nepochopím, jak lidé mohou odpočívat v davu na cyklostezce...? Jako by těch lidí okolo sebe člověk neměl dost v práci a v MHD...jsem ráda, že nemusím nikam chodit, i když...venku by být chtěla...jsem jako divák, který nemůže vstoupti do děje. Asi jsem ráda, že momentálně nikam vstupovat nemusím. Držím tu proteinovou dietu...mezi tím piju zázvorový čaj, poslouchám šumění fontánky, těším se ze záložky do knížky...čtu si...maluju, maluju, maluju. Syn dost často volá, dcera volá z Německa...jsem sama...jen s kočkou...stýská se mi? Nestýská? Potřebuje mě někdo? Nepotřebuje? Zajímám někoho...nezajímám...chybím někomu...nechybím...?

   Je to kletba...není...opakuje se to...kde byl začátek...přijdu na to? Můžu to změnit? Můžu být ta poslední? Vnímám..."co je nahoře je i dole", "co je uvnitř je i venku"...je to dobré a nebo špatné? Nemá to žádný potenciál, jen ten, který tomu dám sama. Někdy jsem s tím smířená a někdy nesmířená...někdy to přijímám a někdy odmítám...

 

 

 

 

Být babičkou není jen tak

 

Hlídání jsem se nebála ani náhodou, vždyť jsem před 20-ti lety zvládla 5 dětí při povodních na Moravě. Skoro odříznutá od světa (mobily byly tehdy ještě v plenkách). Takže jsem se doslova těšila, aniž bych uvážila, že jsem tehdy byla nejen o dvacet let mladší, ale i výkonnější. První den všechno vypadalo růžově, holky zaujaly nůžky, lepidla, barevné papíry a pastelky. A taky se dalo jít na hřiště. Zneklidněla jsem, když ta mladší začala zničeho nic mezi hrou poplakávat. "Ona je unavená, ze školky šla hned po obědě a včera pozdě usnula", referovala starší. Šupem domů a pod deku. No jo, aleje sedm večer a malá ještě spí. Co bude dělat v noci? Vzbudit, umýt, nachystat večeři. Zdravou výživu ať si řeší rodiče. Holky milujou párky, mají mít párek. "Já chodím spát později", ozvala se starší, "teto, můžu za tebou přijít do pokoje,až usne?" "Já se budu bát", v hlásku mladší se třepotaly slzičky. Přečetla jsem několik pohádek a v noci chodila kontrolovat, jestli spí. Druhý den : No nazdar, venku leje. Hygiena, snídaně, "teto...", ...a teto?", ...teto, ploč ona, když je stalší může...?, "teto, proč já pořád musím?". "Teto, už budeme malovat na skleničky...?, teto, ploč se pozád díváš do tlouby...?" To mám z toho, že jsem pořád odkládala zavolání opraváře na myčku! Mám pocit, že nedělám nic jiného, než vařím a umývám nádobí. Venku LEJE. Skleničky pomalované, vystřihování a malování už nebaví, v televizi nic pro děti.Starší se zabývá novodobým dětským morem - mobilním telefonem. Mladší po obědě ne a ne usnout. Zajdeme do cukrárny, už neprší. "Teto, na mě káplo". "Teto, na mě taky káplo". Vracíme se s dortama. "Teto, půjdeme na hžiště?". Nechám holky na dvorku a jdu odnést dorty domů. Nejsme ani v polovině cesty, když začíná zase pršet. Vracíme se. Už neprší, LEJE. "Já nejsem unavená", hlásí mladší a očka se jí zavírají. "Nemusíš spát, jenom už budeš umytá a v pyžámku". "Co chceš večeřet?". "Pálek". Kapituluju. Starší si, naštěstí, vybírá špagety s masem a sýrem. Párek zkonzumován a malá téměř spící. Ovšem, v okamžiku, kdy jsme se s tou starší usadily v obýváku bylo po spaní. Takže malou položit na gauč, zhasnout a nepovídat si, což starší utvrdilo v tom, že starší sourozenec je neustále diskriminován. Celou noc jsem opět chodila nakukovat, jak oba andílci spí a tisknou k sobě plyšáky. Ráno jsem bláhově vstala ve čtvrt na sedm s tím, že si vypiju v klidu kávu a přečtu kousek knížky. "Teto, my už jsme vzhůru", ozvalo se z pokoje. "Teto, ona mi žekla...", "teto, ona mě pořád provokuje",... teto a ploč?" A pak už bylo nadšené setkání s maminkou :-). Vrátila jsem se do tichého bytu, kde bylo najednou prázdno a smutno. Jen kočka opustila bezpečný úkryt :-). Vnoučata si samozřejmě přeju pořád, ale hezky postupně :-). :-) :-)

 

 

 

 

 

 

A ne...!!!

... nedalo se to a tak jsem si to zakázala. Když vidím, že jsi mi zase volal, tak bojuju s tím, "odbloknout" Tvé číslo. Jenomže tím bych Ti nepomohla...ba ani sobě. Nic by se nezměnilo, zase hektolitry vodky, hádky kvůli kočce, hádky kvůli chození do práce, Tvoje výčitky...moje výčitky. Stojí ten pocit, kdy se na chvíli ocitám mimo realitu a z očí mi samovolně tečou slzy, za tohle všechno??? Stojí? Nestojí?

 

 

 

 

 

Ne - romantika...

 

navzdory věku si stejně představuju, jak jednou, na tenhle komerční, bláznivý svátek dostanu kytku, jak budu s někým večeřet při svíčkách a jak mě třeba překvapí prstýnkem...

   No, kdo už mě má mít rád, když ne já :-D? Tohle se snažím aspoň trochu naučit od tety D. Bylo mi jasné, že si nevzpomene žádná osoba pohlaví mužského... (i když, den předtím mi syn do telefonu řekl, že mě má moc rád a to taky potěší, ne, že ne).

   Zašla jsem do květinářství (mile mě tam překvapili pánové středního a pozdě středního věku, někteří i v montérkách) a koupila jsem si snítku svých oblíbených fialových orchidejí. Královna se z nich radovala snad ještě víc než já. Do krásné sklenice ze zeleného skla (pravda, kdysi mi ji koupil Ex manžel, ale stejně ji mám ráda, jsem si nalila šumivé víno (bylo ho v minilahvičce právě jen 2 dcl) a k němu jahody. Četla jsem si u toho fajn knížku z knihovny a potom si nasypala do vany koupelovou sůl. Po koupeli jsem se ještě natřela voňavým tělovým mlékem ze stejné dárkové sady.

   A přijela dcera, která přivezla z výroční porady jejich firmy opravdu luxusní muffiny. (To už jsem si ovšem nechala až k snídani).

   Dnes nám šéf rozeslal jednu z našich nejlepších publikací. Osm let života....osm let piplavé precizní práce...

    (A před chvílí volal Princ, střízlivý...už jsem skoro zapomněla, jak milý a příjemný má hlas, když nemá v sobě hektolitry vody. Samozřejmě, jen se potřeboval na něco zeptat... nic víc...)

   Tak takhle, asi...

 

 

 

 

 

 

Kdyby...kdyby...

 

... na kdyby se nehraje, ale kdyby "kdyby" bylo, tak : Chodím okolo toho starého baráku v jedné z nejstarších čtvrtí Zbraslavi. Možná tam kdysi byl v přízemí obchod...(na zrezivělé roletě je namalovaný "Ježek v kleci"). Chodím okolo, občas nakouknu do zpustlé zahrádky a říkám si"kdyby...". Kdybych vyhrála ve Sportce (jenomže nesázím) nebo si koupila los, nebo dědila po tetičce z Ameriky , (kterou určitě nemám), nebo potkala někoho, kdo by měl nějaké peníze a chtěl mít se mnou společný sen, kdyby...Koupila bych ten dům, co je na něm plakát realitky a vypadá neobydleně a zpustle. Nechala bych ho zrekonstruovat...všude by byl světlý nábytek, světle vymalované zdi s fotkami přírody na stěnách, okna by těsnila..., z verandy nad vchodem bych viděla do lesoparku a Královna by z ní pozorovala ptáky. A na zahradě by zůstaly staré stromy, rostla by tam tráva, šípkové růže, kopretiny a umístila bych tam "pítko" pro ptáky. A taky krmítko na jeden z těch stromů...a vždycky na léto bych odjela domů, do milovaných Jeseníků, na chalupu. A během roku bych pak bydlela v tom starém, citlivě opraveném domě na Zbraslavi. "Kdyby...kdyby ... kdyby..."

 

 

 

 

 

 

 

O náhodách ...

 

Na Svatého Ondřeje jsem sice přijela domů hodně pozdě, ale zaujalo mě, když kolegyně přečetly na netu, že se jedná o věštěckou noc :-). Naštěstí bylo věštění jednoduché :-). A jelikož se, navzdory věku, cítím jako svobodná holka, napsala jsem si sedm jmen na sedm lístečků a dala si je pod polštář :-). Sepsala jsem prostě jména těch, kteří se vyskytují v mém okolí nebo myšlenkách. Jméno, které se ráno první, z pod polštáře, vytáhne, bude ten vyvolený pro příští rok. (Věštba samozřejmě praví, že pro další život, ale to už bych vážně ponechala těm mladým a úplně nejsvobodnějším:-) ). 1. prosince jsem zalovila pod polštářem a vytáhla 2 lístečky, nějak v noci do sebe zapadly. Se zavřenýma očima jsem jeden vrátila a ten, který mi zůstal v ruce, otevřela:  Bylo na něm jméno mého nejlepšího přítele. (Když napíšu, že jsem to věděla dřív, než jsem ho rozbalila, tak ...kdo chce, ať uvěří, kdo nechce, nemusí...). Pak mi to nedalo a sáhla jsem pod polštář pro ten, který jsem vytáhla prve souběžně. (Ani to další jméno mě nepřekvapilo): Princ...

   Tož tolik o náhodách z věštecké noci...

 

 

 

Vzala mě "jinam"

 

O své paní masérce už jsem tady psala. Je to paní s velkým P. V mém životě se objevují lidé, kteří jsou NĚKDO. Nepochybuji o tom, že mě mají něco naučit a někam posunout...(vím, že se někteří časem z mého života vytratí, ale také vím, že to tak chodí...).

   V úterý jsem byla na masáži, bolest ramene moc nepolevuje (klidový režim si totiž momentálně, při stávajícím pracovním vytížení, nemohu dovolit). Paní masérka mi nasadila baňky, stoupla si nad lehátko, na kterém jsem ležela a řekla, abych zavřela oči...ležela jsem, vnímala svůj dech, věděla, že bolavá ruka leží na lehátku a já jsem někde daleko, hodně daleko, úplně mimo...úplně nad..."vzala mě nad bolest...nad rovinu bytí...". Nic mě nebolelo, nic mě netrápilo...A vlastně se mi ani nechtělo "vracet". "Umím víc", řekla potom,"ale lidé si tady to své bytí musí naplno prožít, proklopýtat...aby se naučili...". Asi tak, takže pracně klopýtám a "peru" se s bolestí. S tou i s tou...

 

 

Deníček 23.9 - 24.9.

 

Žiju si s přesvědčením, že syn je samostaný, dospělý, žijící si vlastní život...už v pátek v autě mě poprosil, aby všechno, co si během tohodle našeho víkendu řekneme, zůstalo jen a jen mezi námi. Nesmyslně jsem se začala těšit, že by přece jenom...jak už to chodí, bylo všechno úplně, ale úplně jinak. Nakoupili jsme si v Tescu nezbytné věci a také asi litr stáčeného vína. Zaínal už padat soumrak, když jsme zaparkovali u polní cesty. Syn mi přeskládal věci z mého baťůžku do krosny své přítelkyně, která mi vypůjčila spacák, karimatku, vybavila nás i nějakým jídlem...Za čím dál většího šera jsme šli po polní cestě, která pak odbočila a svažovala se strmě dolů. Po celou dobu jsme dávala maximální pozor na pravou ruku, která je téměř nepoužitelná. Skoro za úplné tmy jsme došli ke dvěma pískovcovým velikánům, pod jejchž převisy bylo vybudované primitivní tábořiště. Pod lavicemi okolo ohniště bylo připravené dříví na podpal, ale syn trval na tom, že ho necháme pro ty, které tady překvapí vlhko a nasbírámi si vlastní, suché. Došli jsme na na skalní plošinu, všude okolo nás lesy, nad námi obloha posetá hvězdami a mezi skalami se rozléhaly hlasy od ohýnků před jinými bivaky. Při svitu baterek se nám podařilo najít nějaké klestí a syn rozdělal ohýnek. Přinesl od studánky vychlazené víno a do popela zahrabal konzervu, aby se ohřála. A začal povídat...v duchu jsem trnula nad tím, co všechno ho potkalo od doby, kdy jsme se rozstěhovali. Co všechno si celou dobu nechával pro sebe...o tom, jak žije...Chtělo se mi brečet bezmocí, obejmout ho, utěšovat, ale nic z toho nemůže udělat dospělý člověk a už vůbec ne matka, které se dítě odhodlá svěřit. Omezila jsem se na vyslovení názorů na jednotlivé věci. Nesměla jsem přiznat, jak mě to rozhodilo. Každopádně, slíbila jsem, že se to nikdo jiný nedoví,takže si budu muset poradit sama. Nejhorší na tom je, že synův otec je ten poslední člověk, kterému by tohle řekl. Jak se mi přiznal. Seděli jsme, ohýnek praskal a nad hlavou se nám černaly větve stromů a zářily hvězdy...nekonečno vesmíru, bezvýznamnost člověka, zbytečnost konzumní společnosti...tohle všechno přišlo na řadu...A pak se pod "našimi" převisy objevila skupina dětí a vedoucích, celý oddíl, který tam přijel zahájit klubovou sezónu. Utábořili se vedle nás, přinesli další dříví a když unavené děti usnuly, povídali si vedoucí s námi u ohýnku hodně dlouho do noci. Pak jsme spolu se synem šliještě jednou na skalní plošinu, kde jsme měli možnost kochat se noční oblohou a spoustou souhvězdí, která mi syn popisoval. Po návratu mi pomohl zapnout se do spacáku a ještě chvíli jsme si šeptali. Nad hlavou jen skalní převis, větve stromů a hvězdy...a zvuky nočního lesa. Nic z toho nepůsobilo strašidelně ani rušivě. Spalo se mi mnohem líp než doma, kde neustále projížději auta. Tady jsme byli součástí přírody, součástí něčeho velkého, sem jsme opravdu patřili...probudila jsem se hodně brzy, zírala na zářící půlměsíc, poslouchala hlasy probouzejících se ptáků a přemýšlela o synovi a také o životě. Pak jsem znovu usnula a probudil mě až jeden z vedoucích, který synovi šeptal, že odcházejí s dětmi na "tajné místo" a do hodiny se vrátí. Ještě chvíli jsme si se synem povídali, protože se nám nechtělo z vyhřátých spacáků, ale pak už jsem se zašla umýt ke studánce a užila si nádherné, ještě trochu mlhavé a orosené ráno. Vypili jsme teplý čaj,který syn uvařil, posnídali a vyrazili na skalní hrad Pustý hrádek. S bolavou pravačkou bylo šplhání po skalách hodně náročné, ale se synovou pomocí se přece jen podařilo a my se dívali do nádherné krajiny. I tady jsme ještě pokračovali ve včerejším rozhovoru. "A máš mě ještě ráda?", zeptal se. Jako malé dítě. Odpověděla jsem, že samozřejmě, jako každá máma. A věděla jsem, že můj syn je dobrý, čestný člověk, na kterého můžu být hrdá. Vrátili jsme se do bivaku, ale syn mi chtěl ještě ukázat různé skály, na které plánuje vylézt a srub "Pařezák". Skály byly skutečně impozantní a sroubek z venčí nesmírně pěkný. Uvnitř, protože syn zaklepal a sdělil, že by chtěl jen mamince ukázat jak to tady chodí, čekalo obrovské překvapení. Na palandě ve spacáku ležel s nějakou holkou klučina, který se u mě ohlásil dnes večer na návštěvu. Ani on, ani já jsme se k sobě neznali. Odešli jsme, na skalní plošince porostlé vřesem poobědvali a pomalu se zabalili k návratu. Na zpáteční cestě jsme udělali velký nákup v Tescu, který i pak syn, v doprovodu své přítelkyně, odvezl ke mě domů. Vlastně jsme nemuseli tolik pospíchat, návštěva se, "překvapivě", neuskutečnila.

   Nádherný, nádherný víkend v přírodě to byl. Utřídila jsem si spoustu myšlenek a spoustu dalších zamyšlení jsem získala...

 

 

Někam jsem se ztratila...

 

jsem tedy, samozřejmě, stále na jednom místě, ale někam jsem se ztratila sama sobě, nějak jsem jen tak byla - žila, nic neřešila...Je na čase to změnit?

   Do práce samozřejmě chodím a snažím se dělat jak nejlépe umím, to, že už mě to dávno nebaví je můj problém. Navíc mě čím dál tím víc (a nejsem zdaleka sama) štvou manýry těch nejmladších.Asi fakt stárnu, i když si to nechci připouštět. 

 

Jsem ráda, že dcera je spokojená v práci, syn s přítelkyní, že poklidně žijí, mamka je v pohodě na chalupě s tetami...to všechno jsou samé plusy, z kterých se těším.

   ... a mínusy, ze kterých se netěším, jako třeba vážná nemoc manželky nejlepšího přítele, operace, která čeká malinkou holčičku mé bývalé kolegyňky...

    Na napínací rám se snáší prach, nemám žádné nápady, žádnou inspiraci, vyhoření mě postihlo nejen v práci. Žila jsem v očekávání víkendů, v dobrých okamžicích, kdy jsem chodila po venku a vnímala přírodu společně s člověkem, který šel vedle mě, kdy jsem usínala s rukou v jeho dlani, kdy jsem se probouzela vedle něj. Potřeboval mě? Pomohla jsem mu? To kdybych věděla...A teď, když už se mu koleno téměř uzdravilo, když našel novou práci, budu mu ještě k něčemu dobrá?

   

 

 

 

 

 

 

 

Čas šípkových růží

 

…čas lásky…kdyby byla…kdyby existovala… chvíle s chlapcem,o kterým jsem si myslela, že to nebude jen chvíle…“pomilovat se, to ano…nechat vstoupit do života, to ne…“. Proč stále tvrdošíjně věřím, že je to možné i mezi dvěma, kde je ta žena starší? A nebo jinak vypadá…našeptává mi „skřítek nezbedníček“. Což o to, tomu chlapci jsem se líbila, byla bych s ním i ráda, ale…tomu, co člověk cítí v neintimnějších chvílích se poručit nedá. Nepatří k těm, s kterými by se dalo „být“ jen tak, z tělesné potřeby, z touhy po rozkoši…

   Jako tolikrát, chtěla bych si povídat, nechat se pohladit, obejmout, na chvíli „předat“ starosti dál. Komu?

   Zírám ráno na tu sms a nevím, co si o ní mám myslet. Toulám se okolo řeky a posílám aspoň jeden z obrázků. Vezmu telefon, bleskově si umyju hlavu, zabalím pár nezbytností a jedu. Rozumné to není, ale opravdu rozumná jsem nikdy nebyla…Sedím v parčíku poblíž jejich baráku, když nepřijde do 10 minut, vrátím se prvním autobusem. …to jsem nevěděla, že chodí o berlích…to jsem nevěděla, že ten úraz byl tak vážný…vlasy delší, než běžně mívá a čistý obličej. Teď věřím, že pití aspoň trochu (na čas) omezil. Pitomá chemie, pitomá.

   Ne, nechce s ničím pomoct, snad jen, ať postavím vodu. Chystá mi věci na převlečení, ale tvrdošíjně si trvám na tom, že se převleču do toho, co si vyberu já. „…kalhotky pod tím dlouhým trikem mít nemusíš…“ bohužel, musím, „…musím“ a přiznávám proč. Kdybych neměla ten blbý zánět, kdyby…jenomže ho mám L. „Chceš kuře, brambory, polívku, koblihy, perníčky, chleba s něčím?“, ptá se. „Ne, na večer už nebudu nic jíst“. „V lednici je ledová káva, mohla bys ji přinést?“, ledová káva s vodkou…možná je něco v televizi…rozsvítíme si svíčky, přisune mi křeslo pod nohy, držíme se za ruce…mluvíme, čím víc piju, tím víc mluvím, kdoví, jestli mě poslouchá…stojíme na balkóně a díváme se na zvláštní červený měsíc, ozývá se skřehotání žab z nedalekých rybníků.

   Možná ho hladím po vlasech…noc utíká a my pořád mluvíme. Je hodně blízko k ránu, když mi rozestýlá.Zhasínám lampičku, držíme se za ruce. Ani se mě nedotkne. Toužím po něm, ale nic neudělám a nic neřeknu…a nejspíš, ani kdyby nebylo toho zánětu, bych nic neřekla.

Je ráno, hodně brzy ráno… hlava mě bolí…přináším z obýváku zbytek čaje a dostávám prášek…místo pokračování spánku si povídáme. Připravíme snídani a znovu stojíme na balkóně. Ukazuje mi na nedaleký les a rybníky. „… k tomu dubu bych tě chtěl vzít…zajdeme tam“. „To s berlemi nedáš…“. „Zvládnu to“. Do batohu vodu, sušenky, vodku… Báječná výbava na procházku, on s berlemi a batohem na zádech, já v sukni a botách na podpatku…Dává mi pusu na chodníku. Proč? Jdeme pomaličku, nejdříve k pasoucím se koním a potom už je před námi první rybník. Malé heboučké labuťky, potápějící se lysky, divoké kachny…jako bychom byli daleko od Prahy…sedáme si na lavičku. „Nedávej těm kačenám sušenky, to fakt nesmějí“, zvyšuju hlas a připadám si jako parodie matky. Tisíc a jeden jeho argument a „…ony to můžou, netrpí nadváhou jako ty“. (Má, sakra pravdu, stejnou, jako když mu já vyčítám pití, ale stejně na to nedokážu mlčet). „…tak co mi voláš a chceš mě vidět, když ti tak vadí, jak vypadám!!!…však tu seď, já si k tomu dubu dojdu sama“. A půjdu si podle svého, svým tempem, i když mám ty podpatky. Rádoby hrdě kráčím ke staré třešňové aleji. „…prosímtě, jdeš úplně špatně…vrať se…“, ozývá se z mobilu. Jdeme pomaličku po lesní cestě, není pro něj jednoduché vyhýbat se kořenům, kamenům a blátu. A najednou stojíme před obrovitým dubem. Krásný, majestátní strom s širokánskou korunou. „…já tě vyfotím…“, nechám se, i když vím, že je to zbytečné a nejen proto, že mi prve řekl, že právě tady byl fotit s ní. Sám zklamaně maže jednu fotku za druhou. Nejsem fotogenická, jsem příliš tlustá a fotky to ještě zdůrazňují. Pokračujeme v cestě, výběžek, který zabíhá do rybníka, na něm dva duby…sedáme si ke kořenům jednoho z nich. Před námi plují labuťe s mladými, kachny, lysky s mladými a v bezpečné vzdálenosti číhá na kořist volavka. Šero pod dubovými korunami prozařují trsy žlutých divokých kosatců. „To je nádherné, nádherné“, raduju se jak malá holka. „Jsem moc rád, že se ti to líbí, je to moje nejmilejší místo, moc jsem ti ho chtěl ukázat…mám tě fakt rád…“. (Ale nemiluješ mě!) „…díky, že jsi mě sem vzal…vážně…díky, taky tě mám ráda…“ Nikdo tady není, mohli bychom…jenomže ještě pořád má, nejspíš, před očima ji a ty nepovedené fotky…tak jen sedíme, hodiny sedíme, posloucháme žáby a ptáky, díváme se na vodu a povídáme si. Asi ještě nikdy mi neřekl o sobě tolik věcí, i takových, které mu vážně nelichotí.  Vzpomínáme na to, jak jsme se před více jak třemi lety poznali. „…když jsem viděl, jak se skláníš přes zábradlí…a tvoje prsa…“ (Jenomže v mém věku už je znát každý půlrok, k horšímu, samozřejmě)…Utéct před Prahou, před lidmi, zůstat u rybníka…kdyby to tak šlo. Musíme se vrátit, když vylezeme ze stínu stromů, je palčivé horko, všude okolo kvetou šípkové keře. Jdeme pomaličku, často se zastavujeme. Musí se mu s těmi berlemi jít hodně těžce a to ani nevím, kolik vypil z té vodky (raději to nevím…). Sedáme si na lavičku, lehce se dotkne mého prsa. „…neblázni, ten chlápek se na nás dívá…“, raději už půjdeme. Poslední metry k baráku jsou nejhorší, ale zvládá nakonec i to.

   Ohřeju jídlo, jíme z jednoho talíře, chvíli se díváme na televizi a pak usíná. Hladím mu zpocené vlasy a držím ho za ruku. Film je u konce, luštím si křížovky v časopisech, venku začíná bouřka…spí dost dlouho…po probuzení uvaří kávu. „Teď ještě nemůžeš domů, pořád prší“. „A chceš, abych tu zůstala?“ „Mě je to jedno, stejně zas chceš za svou draze-milovanou kočkou…“ Na tu větu, že chce, abych zůstala, jsem čekala. Ovšem, když jak chci, tak jak chci… „Nerozmyslíš si to?“, ptá se v předsíni. Nerozmyslím. „…vrať se, udělám steaky, pojedeš domů ráno, kočka to vydrží…“, volá mi ještě, když stojím na zastávce. Ne, nevrátím. „…když budeš chtít, můžu přijet v týdnu…“. Ale budeš to chtít?

   Oželela jsem i korunovační klenoty. Jsem nenapravitelně praštěná…

 

 

 

 

...když je ...sát, tak jak psát...?

 

je květen, měsíc lásky...nebo osamělosti? Jak pro koho. Je nádherně, čím jsem starší, tím častěji se zastavuji u každého šeříkového keře, u každého zajímavého stromu, vydržím se dlouhé minuty dívat do zeleně dubů, poslouchat ptáky na lesní cestě...dokážu vnímat přírodu kolem sebe a v okamžicích, kdy jsem sama a trošku vzdálená od civilizace, se stávám její součástí. Víc a víc mi vadí povrchnost některých lidí a honba za materiálnem. U spousty věcí si říkám: "A musím to mít?". Dokážu si užívat chvil, kdy se ke mě tulí Ryksa, kdy se zaposlouchám do zvuků fontánky, kterou jsem dostala od dětí, kdy pozoruji labutě nebo divoké kachny na řece.

   Do zrcadla se nedívám ráda, i když si říkám, co bych v tomhle věku chtěla. Změny na postavě jsou viditelnější než ty v obličeji. Já vím, cvičit a držet dietu. Kde se hledá pevná vůle? Tu mi sudičky do vínku nedaly. 

   Ztratila jsem stříbrnou kopretinku, kolik ozdůbek, na kterých mi nesmírně záleželo jsem poztrácela...zvláštní, že většinou ty, které byly dárkem od lidí, kteří už mě ve svém životě nepotřebovali...

   Měsíc lásky? Čím jsem starší a řekla bych, že co se překulila ta ...sátka, tím míň...Vnucovat se někomu do života? Čekat? Nebo to nechat tak, spokojit se přírodou, s prací, s kočičkou...

 

 

 

A JE TO TADY

 

prostě už mi tu číslici nikdo neodpáře. Už od minulého týdne začaly chodit přáníčka a dárečky...U dárečku od Ivunky jsem se usmívala, za to u toho od nejlepšího přítele málem rozplakala, když jsem četla věnování v knížce...

   V práci se to odbylo velkou kytkou a tím, že jsem upekla bábovku a jablkovou buchtu. Narozeniny, stejně jako den mého narození, připadly na středu. Přáníčka "chodila" už rána, od nejbližších kolegyň v práci jsem dostala obálku s penězi a odpoledne mě čekala oslava, kterou jsem si nějak neuměla představit...

   Vystoupila jsem kdesi v Praze  vydala se směrem, který jsem si matně pamatovala. Myslím, že mi to i docela slušelo, ale to, co je jasné, je jasné. Proti mě přicházel kluk, co měří skoro dva metry, do krasavce má daleko a kdybych si v mládí hodně pospíšila, stihla bych být maminka stejně starého dítka. V předsíni celkem dost luxusního, leč pronajatého bytu, mi odebral kabát a předal kytku. (Kytek není nikdy dost). Do velikánských hrnků uvařil výborný čaj a já k němu vyndala z tašky chlebíčky. Povídali jsme si, povídali jsme si o spoustě věcí, o tom, jak mu chybí rodina, která žije v Anglii, o tom, jak mi chybí tatínek (a zrovna v tenhle den úplně nejvíc). U kytky nezůstal, podal mi ještě krabičku se značkovým čajem a skleněný malovaný oblázek. Trefil se do mé slabosti pro skleněné věci...a aby toho nebylo málo, vytáhl z lednice růžové víno, které mělo etiketu "udělej si sám". Na téhle byl nápis "Soňa je skvělá". Na stará kolena tohle, z toho už by se člověk skoro rozbrečel. (A rozmazal si řasenku...). Víno jsme samozřejmě načali a skleničky, ze kterých jsme pili také nevypadaly špatně.... a pak, v jakémsi okamžiku si klekl přede mě na podlahu a objal mě. Život je kruh, všechno se opakuje, všechno už tu jednou bylo. Kdysi, téměř před třiceti lety, v den mých narozenin přede mnou také klečel vysoký kluk...(a toho tady vozili rodiče v kočárku...).

   "A mám pro tebe ještě překvapení", pokračoval a mě postupně došlo, proč jsem si musela umýt ruce v kuchyni. Odvedl mě do koupely, do hodně pěkné koupelny. Na okraji vany stály skleněné svícny a v nich svíčky, které ladily s barvou obkladů a byly tady ještě různě naaranžované misky s kamínky a svíčkami. A vana se spoustou pěny. Připadala jsem si jak Alenka v říši divů, něco takového jsem si určitě kdysi přála zažít. Zůstala jsem v koupelně sama, zahalila jsem se do vší té pěny...a chlapec se pak spokojil s tím, že seděl vedle vany, popíjeli jsme víno a povídali si. Nakonec mi ještě udělal masáž krční páteře. Snažila jsem se na nic moc nemyslet, nic neřešit, užívala jsem si, jaké to je, nechat se hýčkat...nechat se líbat do dlaně...

   Po setmění mě doprovodil na zastávku. Ještě pořád se mi nechtělo přemýšlet, i když, " taková chemie jako s Princem, taková chemie...není...ale neumím na něj nemyslet, i když vím, že se s ním nic jiného než peklo čekat nedá...".

   Domů jsem se vrátila pozdě, ale nakonec přece jen zavolala mamka a taky ségra. A samozřejmě jsem už u vchodových dveří slyšela mňoukání. Královna mi to však spočítala až ráno. Správná panička má o svých narozeninách přece sedět s kočičkou na klíně a krmit ji tuňákem. Kousla mě hned, když jsem se druhý den chystala vyrazit do práce. :-). Stejně to však byly jedny z mých nejhezčích narozenin.

 

 

 

31 PO MATURITĚ  (let, ne dní :-D)

Sraz po 31 letech od maturity je taková, no, hořko-sladká záležitost. Navíc se těm, kdo vyšli z devítky k tomu pojí ty první narozeniny s bachratou číslicí na začátku L. Asi tak, sešlo se nás 10 statečných: Renata, Zuzka V. Iva Štěpánová, Zuzka Berková, Marcela, Pája, Stáňa, Eva, růže mezi trním „Kvido“ a já , vlastně 11, protože Lenka dorazila až po mém odchodu a tělocvikář Rosťa Kotyza. Je pravda, že ve stylu „slibem nezarmoutíš“ někteří účast přislíbili, ač se nedostavili. Víceméně jsme si pořád podobní, i když to někdy vyžaduje delší a podrobnější pohled :-D. Většina z nás už by bez brýlí tahák pod lavicí nepřečetla a taky se sluchem je to, kapánek horší. Řekla bych, že úplně nejvíc se svému mladšímu „já“ podobá Zuzka B. a Marcela. No a samozřejmě jediný a tudíž nejstatečnější přítomný zástupce silnějšího pohlaví „Kvido“. Všichni zúčastnění, tedy kromě Zuzky V. a „Kvida“, kteří mají ještě nezletilé potomstvo, čekáme na vnoučata. Zatím marně. Jedinou zářnou vyjímkou je Iva Štěpánová – novopečená babička J.

   Nostalgie při prohlížení černobílých fotek z dob dávno minulých se mísila se smíchem. Škoda, že spousta spolužaček a těch pár spolužáků usoudilo, že pár hodin ve společnosti bývalé třídy je nenahraditelná ztráta času v jejich nabitých programech. Jak podotkla s černým humorem Stáňa : „…a ať si Zdeněk nemyslí, že budu v případě jeho skonu stepovat před krematoriem…“ (po Zdeňkově zprávě, že nakonec přece jen, z vážných důvodů, nedorazí).

   Stejně tak, jako slibovala „Kvidovi“, který si nedal oběd, že mu každá „dáme“ ze svého, aby neměl hlad. Pak se opravila: „…nikdy jsme ti nedaly a nedáme ti ani teď“. J J J. Osobně si myslím, že „Kvidovi“ spadl kámen ze srdce, protože to by musel být nejmíň o 20 let starší než přítomné dámy, aby něčeho takového litoval J. (Omluva, dělám si srandu, vypadáme dobře, holky. P.S. Jen mě štve, že jsem pořád nejtlustší a to, že je možná některá nepřítomná ještě horší, je jenom slabá útěcha).

   Renata je pořád v jednom kole a žije pro svou práci, Pája se pořád nádherně směje, Eva, ač shodila své bujné vlasy „a bez nich už to není naše „Korába“, je pořád ta na sebe přísná a hodná holka. Prostě jsme to pořád my, jenom vypadáme maličko jinak J.

Veliké díky Páje a Stáně, že tenhle sraz zorganizovaly. A pevně doufám, že za 10 let do toho Jablonce ještě trefím J.

  

 

    

 

 

 

 

Sobota

 

Přestalo sněžit, mám ráda sníh v Praze. Sobota, mám ráda soboty. Sobota osamělá, vlastně mám ráda osamělé víkendy, pokud je to moje volba. Byla...Mohla jsem jet se synem a jeho přítelkyní na Kokořín. Mám ráda ještě tmu ráno, když snídám při svíčkách, mám ráda, když si můžu k snídani udělat smoothie. Miluju pohled na tmavou Vltavu a piju si k tomu víno. Klidně po obědě...A mám ráda, když si k obědu můžu upéct jen červenou řepu :-). 

   Jsem stará, mám nadváhu a nejsem krásná, ale jsem to já. Jenom stáří je dané, o nadváze a vzhledu si rozhoduji sama. Také o samotě si rozhoduji sama. V okamžiku, kdy si tohle všechno umím uvědomit je to přehledné a prostě vím, co vím...

 

 

 

 

Proč je mít víc než být?

 

Dívám se z okna, jak sněží...bydlím na místě, které se mi neskutečně líbí, ke kterému mám vztah, ale vím, že teď je prostě teď a nevím, co bude. Nevím, jak dlouho tady bydlet budu, ale dnes ráno jsem si řekla, že si to bydlení budu užívat (a  to zdaleka nejen proto, že mě to stojí téměř polovinu výplaty). Jsem divná, ta divná, která nemá vlastní byt, nemá řidičák, nemá televizi, nemá partnera. Někdy se sama sebe ptám, coz toho vlastně vadí opravdu mě a co jen proto, že vím, jak se na to dívá okolí. 

   Vlastní byt bych mít chtěla, ale mít byt v Praze, byť sebemenší, znamená zadlužit se a kde je jistota, že budu moct splácet a pokud by byt potřeboval rekonstrukci, znamená to jen další a další peníze. A chtěla bych vůbec bydlet v Praze jinde, než tady?

   Na řidičák jsem příliš velký srab, ale třeba...třeba bych to zvládla a mohla tak jezdit na výlety a na místa, kam se nedá MHD dostat. Jenomže znám své orientační schopnosti...a nespat celou noc předtím, než někam pojedu. Nevím, zda bych to chtěla.

   Ke koupi TV se snad jednou odhodlám. Každopádně, pokud mě bude chtít navštívit mamka, budu to muset udělat. Sama kvůli sobě...? Mnohem raději si čtu, mnohem raději se dívám z okna na Vltavu. 

   Partner - bolavé místo, neumím vybírat a neumím být vybraná. Neumím hrát ty "hry" a neumím se přetvařovat. A někde uvnitř vím, že mi samotné není tak zle, že kompromisů už jsem se v životě nadělala dost. 

(Ještě pořád existují kluci a muži, kteří by se mnou chtěli mít sex. Odpovídám, že by jim to nic nepřineslo a mě vlastně taky ne a "odsuzuji" se tak k samotě. Jenomže proč bych měla přistupovat na pravidla, která vyhovují jen jim, na to, že se ozvou jen tehdy, když mají oni potřebu se vidět, se dotýkat, mluvit...?)

   Venku sněží a nad tmavou hladinou Vltavy, mezi sněhovými vločkami, poletují rackové...

 

 

 

Přelom

 

... za pár měsíců, ale cítím to už teď. Možná je to skutečně jenom číslo. Veliký kus života mi to připadalo nepředstavitelné a říkala jsem si, že už budu v té době mít nějakou jistotu, něco stálého, třeba i vnouče. A zatím mám stále nevyřešené bydlení, (z prací bych občas nejraději sekla, kdybych se nebála ještě větší nejistoty) a na vnoučata zatím není ani pomyšlení. Ne, nikomu nic nezávidím, prostě je to "kdesi" tak určeno, prostě to mám mít takhle...Jenomže to bilancování se přímo vnucuje.Připadám si neskutečně osamělá, přes to, že jsme s dcerou sousedky, přesto, že mám zrzavou příšerku..., přesto, že už bych nejspíš nechtěla s žádným mužem sdílet obytný prostor napořád.

 

   Říkám si, že musím pomáhat dceři, mít radost z toho, že pár lidí koupí moje šátky (bývalá spolužačka si jej dokonce plánuje vzít na jakousi firemní oslavu), že je syn se svou přítelkyní šťastný (i když teď, momentálně, mají starosti), že mamka je jakžtakž v pohodě a že mám báječnou sestru a také starší přítelkyně, které jsou moc fajn. Stejně, ale v hloubi duše bilancovat nepřestávám....... 

 

 

 

 

 

 

Krajina dvojího nebe

 

chtěly jsme se sestrou do Třeboně. A věděly jsme, že na mamku by tahle cesta byla moc dlouhá a náročná a tak jsme nic neřekly a jely..."Dobrodrůžo" mě potkalo hned na začátku. Kufr, který jsem měla vypůjčený od sousedky své kolegyně vážil snad 100 kilo a manipulace s ním byla přetěžká. Sotva jsem jej vytáhla do vlaku. V kupéčku cestovaly ještě tři ženy mého věku, kamarádky, které se vracely z dovolené v Egyptě. Rozesmáté, spokojené, všechny šťastné babičky.Povídaly si i se mnou, ale pak přišla ta sms, kterou jsem vlastně vnitřně každým dnem čekala...slova nestačí...

   Přestup ve Veselí nad Lužnicí a opětovný boj s kufrem, kterému jsme později se sestrou začaly říkat "mazlík". "A je to tady, nemám občanku", vyděšeně jsem opakovaně kontrolovala kabelku a peněženku. Vystoupila jsem na malinkatém nádražíčku a viděla ségru, která se zvoláním "já snad bydlím ve velkoměstě", propukla v řehot nad mým zavazadlem. Ihned jsem ji seznámila s "občankovou storry". Jelikož sestra byla už ubytovaná, nnosily jsme do pokoje všechna zavazadla, což obnáší sestřin loďák, několik kabátů, piknikový koš, kosmetický kufr (napsat kufřík by byla urážka) a mého "mazlíka" a kabelčičku :-D. Teprve pak jsme šly zkroušeně na recepci. To se ví, že ve mě byla malá dušička. Nakonec však vše dobře dopadlo a my mohly vyrazit na večeři. Kdepak, my nebyly na wellness pobytu, ale v léčebně, čemuž nasvědčovalo všechno kolem. V jídelně plné teplákových a šusťákových souprav jsme vypadaly jako mimozemšťanky. Při klapotu našich podpatků se "dědouši" usmívali a "babčám" zatínaly prsty okolo hůlek. Naštěstí žádná nepraštila toho svého veřejně :-D. Musím však poctivě přiznat, že ke konci pobytu se oblečení účastníků na večeřích trochu vylepšilo, neskromně si myslíme, že na tom máme nějakou tu malinkou zásluhu. I když, u poslední snídaně jsme zahlídly "babču" v županu, to byl vrchol všeho. Nezapomenutelné taky byly "babči" s kabelami, do kterých si u snídaně shromažďovaly ovoce a ani balíčkované čaje a smetánky do kávy před nimi nebyly v bezpečí. Bohužel, nebo bohudík zde nenabízeli "sladké tečky". Tyto měly nahradit minizákusky v nedalekém baru, jelikož vypadaly ve vitríně pořád stejně, začaly jsme jim říkat "sádráky" a vzhledem k jejich ceně jsme je po celý pobyt důsledně bojkotovaly.

Masáže : úžasné, velmi milá mladičká masérka, masáž lávovými kameny a masáž hlavy a obličeje, to byl skutečně zážitek.Ani razantní masáž zad a hyždí nebyla špatná. Také kosmetika se ukázala jako příjemný zážitek.

Floating: vejčitá vana plná slané vody, která nadnášela. Smály jsme se se ségrou tak, až mě bolely břišní svaly, tenhle zážitek jsme si zopakovaly, neboť jsme na tuhle proceduru chodily spolu

Koupele: děs běs, i když slatinná koupel byla velmi příjemná, bohužel, koupele probíhaly jak na běžícím páse,prostředi připomínalo nemocnici ao nějakém soukromí nebo pohodě si člověk mohl nechat jen tak zdát. "Kam to dáváte ty boty, jako s malými dětmi", takhle sjezdila sestru jedna z pracovnic Balneacentra.

Prostředí v komplexu: pokoj moderní, hezky zařízený, nádherný výhled do parku. (Jednou jsem pozorovala z okna maličkou myšku, která měla svoji díru hned pod ním). Pohled na barevné stromy byl fakt úžasný. Bohužel, všechny prostory moc veliké, všude spousta lidí, na procedury se chodilo velkou prosklenou chodbou, která nejvíc ze všeho připomínala  nádražní halu. Představte si, jak jdete v županu po nádraží...(kvůli našim růžovým župánkům nám tam říkali "sestry růžovky"). Hroznou halu však zdobily nádherné obrazy této krajiny, pokaždé jsme se u nich zastavovaly. Také náderný strom zaplňující celé atrium stál za podívanou. Náš pokoj měl veliký nedostatek - nacházel se naproti ordinacím lékařů, takže jsme neustále procházely okolo čekajících pacientů :-(

Okolí: překrásné, nedaleký rybník Svět, podzimní park...balzám pro duši. A celá Třeboň je městečko jako z pohádky

Vše, co jsme viděly a absolvovaly: projížďka vláčkem Třeboňáčkem (po hrázi rybníka Svět do historického centra Třeboně), Cesta kolem Světa - (okruh okolo rybníka, kde jsme vděly překrásnou přírodu, prastaré stromy, zajímavé stavby, kostelíček v Domaníně a taky zabloudily v lese a málem zapadly do rašeliny), Knížecí hrobka (zajímavý výklad, krásná stavba, ale asi bych si něco podobného pro příště odpustila...), Výhled z věže Třeboňské radnice - (nádhera a navíc obohacená o výstavu fotografií rybníků), Noční návštěva pivovaru Regent - (při svitu louče, schodiště osvětlené svíčkami a ochutnávka piva ve starých Rožumberských sklepích), divadlení představení Enigmatické variace - (hra se dvěma herci, velice dobře nastudovaná, maximální zážitek. A kouzelné divadélko), Šupina a Šupinka - (vyhlášené Třeboňské restaurace, kde jsme si se ségrou daly jen malý rybí předkrm a vínko). A samozřejmě celá historická Třeboň, se svými krámečky a úzkými uličkami. (Mimochodem, hedvábné, ručně malované šátky - kombinace jen dvou barev se tam prodávaly za neuvěřitelných 550 Kč za kus. A nemyslím si, že by ty moje vypadaly hůře).

   Nejlepší ze všeho však byla legrace se sestrou, naše hlášky a všechno, co nás spojuje. No a samozřejmě, také to, co nás rozděluje. "Ségra, okamžitě zavři to okno". "Ségra, zase si dala topení na pětku." "Co mě budíš uprostřed hluboké noci" = 7.30 hod. "Ségra, zhasni, už je určitě půlnoc" = cca 22 hodin. "Ségra, topení zase na vločce". kdo nás aspoň trochu zná,tak ví, která hláška patří které z nás. A ještě si taky ke každé události skládáme krátké říkanky :-D.

   V pátek ráno jsme se zabalily, ségra celý svůj zavazadlový arsenál a já "mazlíka" a vyrazily. jako lahůdku nám Třeboň na rozloučenou nabídla objížďku směrem k nádraží ČSD. Ovšem, sestřina navigace nezklamala a já nastoupila (za sestřiny vydatné pomoci) s "mazlíkem" do vláčku. Měl zpoždění, ale ve Veselí jsem se vzepjala k obdivuhodnému výkonu a v rekordně krátké době dotáhla (z posledních sil) "mazlíka" do rychlíku. Nastoupila jsem a ten se rozjel...

   Díky za tenhle týden a hlavně, dky za mou skvělou sestru !!!

   

pohled z našeho pokoje

rybník Svět

kašna v Třeboni

Svět za rákosím...

 

Třeboň z výšky

varna pivovaru

restaurace Šupinka

Třeboňské divadélko J. K. Tyla

Blíží se...

 

 

drobounce mží, mlha se válí po řece, stoupá nad kopce...Zářivě žluté listy protínají šeď. Korálky šípků se třpytí jako kapičky krve. I takhle mám podzim ráda...Vzpomínám na šedivou zahradu, zeboucí ruce, které se ohřívaly nad hrnkem čaje s červeným vínem a ze sporáku voněla pečená jablka. Vzpomínám na tatínka, na chalupu, na dětství...blíží se listopad...

 

 

 

Svatební

 

Kdyby to byl někdo jiný, nešla bych...ale byla to Martinka. Nikomu bych to nepřála víc, teď hlavně, aby byla šťastná!!! Pokud se mi nepodaří sehnat doprovod, půjdu se podívat jen na obřad, zařekla jsem se v duchu. Naposlední chvíli se podařilo, ale jak už to tak nějak mám dané, chlapům stejně nevěřím. Nechala jsem doma pohodlné boty, deštník i sako, abych to nemusela vláčet v igelitce, kdyby...V metru u výstupu jsem uviděla holčinu, která vypadala, že jde taky ke kostelu. Zřejmě ta kamarádka bez doprovodu. Nakonec se z ní vyklubala úžasná holka, s kterou jsme si dobře pokecaly a vůbec by mi nevadilo, kdybych ten doprovod neměla. Až na dopravu, protože hostina se konala cca půl hodiny od kostela. 

   Dalibor (dávný ctitel, který na mě kouká jak na svatý obrázek, jak se jednou vyjádřila nejkámoška, nezklamal), byl na místě ještě dřív než já, stačil už se seznámit s Martinkou, měl sako, kravatu a dokonce sám od sebe koupil kytici pro nevěstu. Samozřejmým gestem mi dal pusu na rty a nabídl mi rámě, když viděl, jak vrávorám na podpadcích (boty jsem si vypůjčila od dcery - neví o tom :-D). V moderně a vkusně zařízeném kostele proběhl obřad. Martinka by se svým účesem a majestátní výškou mohla konkurovat modelkám. Ženich, no nevím, vypadá, že bude hodný a že ten kousek, o který ho Martink převyšuje, nebude vadit :-). Po obřadu v zahradě za kostelem jsme se seznámili s Janou (kamarádkou bez doprovodu) a nabídli jí odvoz na hostinu. Sál byl vyzdobený tak, jak jsme s Martinkou společně vybraly a vypadal skvěle. Penzion se nacházel v nádherné zahradě s jezírky, nedaleko výběh s ovečkami, prostě krása. Martinčina maminka velmi milá paní, její malý synovec a ještě menší neteřinka (polokorejci) překrásné dětičky. Jídlo nápadité, výborné a úžasně naaranžované. Pití nevím, vypila jsem jen skleničku šampaňského na přípitek a skleničku vína s Janou. Slováci (Martinky muž je Slovák) samozřejmě pili jakousi pálenku.

   V zahradě se krájel výtečný dort  pouštěly balónky. Taková "americká" svatba :-), kterou jsem zažila poprvé. No a po dlouhé době jsem si připdala rozmazlována a hýčkána. Dalibor mě neustále držel (bohužel, v podpadcích se po trávě a kamenech chodilo špatně), nosil mi pití, dort, odsunoval židli, neustále mluvil o tom,jak jsem krásná. Vzhledem ktomu, že jsme věkově k sobě, nikoho jsem nepohoršovala, naopak, na první pohled jsme vypadali jako úžasně sehraná dvojice. (Jednu chvíli jsem se u jezírka vyzula a po kamenech, se střevíčky v ruce, jsem přešla na druhý břeh. Chvíli jsem zůstala stát pod smuteční vrbou, to na mě mohl oči nechat :-D). Taky měl řeči, jak se rozvede, jenomže to jaksi za pět let nestihl a myslím, že se té svojí bojí jako čert kříže. A "tlačit na pilu", to by mě ani nenapadlo. 

   Večer jsem se a docela ráda, vrátila zpět do své reality. Rozloučili jsme se a Dalibor mě a Janu odvezl. Samozřejmě ne domů, ale jen na nejbližší metro (blížila se mu policejní hodina).Najednou už bylo jedno, jak se dostanu v podpatcích domů a jestli mi nebude v tenkém svetříku chladno :- :-) :-). Jak typické :-D. S Janičkou jsme si v metru docela fajn pokecaly a domů jsem dorazila v pohodě. Královna si ke mě hupsla do postele a musím říct, že se den vydařil :-D.

   

 

 

 

 

Prázdné večery

 

Nekonečno prázdných pátečních a sobotních večerů,kdy se většina lidí baví a užívá si. Proč ne já? Protože odmítám schůzky „naslepo“, protože odmítám nabídky mladíčků na krátké dobrodružství, protože ti zadaní jsou z daleka a hlavně, ve volnu musejí být tam, kde být mají. A pokud je někdo věkově přijatelný (tedy pro mě z všeobecného hlediska vhodný), tak ho nechci ani poznat, protože se bojím závazku a marnosti. Sama nevím kudy a kam… 14.8.15

 

 

 

Dotknout se mraků

 

Tam, kde máš pocit, že se dotýkáš oblohy, na návrší, které lemují duby. Stojíš tam a nevidíš víc, než jejich koruny a mraky nad sebou. Nikde nejsou tak blízko, tak nadosah. Ticho, ticho přerušené jen zpěvem ptáků a bzučením hmyzu...ticho, jako by kousek odtud nebyla Praha, nebyla civilizace, ticho, jako slyšeli vyznavači dávných Božstev...borovice v kamenném kruhu, zapálit svíčku, položit kytku lučních květů, pár prvních jahod....Ostatní jahody na stéble trávy...jen vítr ve větvích...země hřeje, dívám se do oblohy, myšlenky přicházejí, odcházejí, bolesti a zklamání "odevzdávám" větru, prosím a děkuji... cítím hluboký mír v duši. Splývám s okolím... načerpala jsem sílu z tohoto místa...Děkuji...děkuji, děkuji... (16.6.2015)

 

 

 

Cena ptáka "Bludišťáka" 3.6.2015

 

   Tohle se může stát jedině mě. Odhodlat se, rezervovat si termín na obezitologgi, najít si trasu na dpp.cz a zabloudit. Dokonce jsem měla i vzorně napsaný seznam toho, co jsem jedla. (No dobře, byly to dny, kdy jsem se vyhýbala sladkému pečivu, ale i tak...) Podle informací DP měla tramvaj jet právě z té zastávky, ale ona ne, dokonce ani nebyla na té zastávce uvedená. Prý nějaké změny, jenomže já, která se pohybuji po přesně naučené trase prostě nevím. Navigaci v mobilu neumím používat, dotazy okolních chodců se minuly účinkem a časově jsem to měla vypočítané na jistotu. Smůla. Omluvila jsem se. Pochopitelně neodkladnou záležitostí, to by se asi smíchy neznali, kdybych se svěřila, jak jsem zmateně pobíhala po zastávkách a marně hledala tu, ze které měla odjíždět ta jediná tramvaj, kterou jsem byla schopná trefit. Moje nezdolně optimistická nejkámoška mě v sms ujistila, že to tak být mělo, že prostě zhubnu jiným způsobem, třeba se zamiluju. To by bylo nejlepší, stejně pojídám pečivo hlavně ze stresu. Takže uvidíme, když, tak si to zopakuju na podzim, ale tentokrát už opravdu někde, kam 100% trefím.

   Koneckonců, moje masérka, která vidí věci "mezi nebem a zemí" říkala, že každý má svou postavu a obličej z nějakého důvodu, aby se poučil, napravil věci  karmické a podobně...Tak uvidíme.

 

 

Jen tak...30.4. - 1.5. noc čarodějnic

 

Byla jsem zapálit svíčku na náplavce, nade mnou měsíc, přede mnou se černalo Hradiště...v okolí hořely ohně a jabloně kvetly...Vzpomínala jsem na Raděnku, vzpomínala jsem na jiné podobné noci...Srdce mě bolelo smutkem a touhou po někom, kdo by věděl, chápal, měl rád...V noci se mi zdál krásný sen o klukovi s dlouhými vlasy, sen o snu... Ráno jako z hloupé grotesky, nesmyslné. Už zase, přes všechny zákazy, přes všechno ... zase opilá a zase cizí kluk v našem (mém) bytečku. Já nechci, já už prostě nechci. Nechci do nekonečna trpět nepořádek, cizí lidi na tomhle mlém prostoru a vylhané řeči, kterými ze mě dělá monstrum. Podle jejích slov pedofilka, zmije, která jí prodala střechu nad hlavou...dochází mi síla tohle snášet a nevím, jak z "kola ven".

   Člověka všechno dožene, nejparadoxnější a nejšílenější kousky mé minulosti. Ubližovala jsem tím ještě někomu jinému než sama sobě? Nějak už nemůžu, vážně...

   

 

 

 

 

Jen tak...31.března

Jdu z práce a počasí se zbláznilo, sněží,fouká vítr, svítí slunce, do toho prší...myšlenky se taky zbláznily...hlavou se mi míhají všichni muži z posledních let. A co mi dali? A co mi vzali? Bývalý manžel a nekonečno jistoty...než mě ta jistota začala svazovat, zakázané ovoce a extáze z toho, co všechno je možné..., předjaří, vlasy vlající ve větru, tisíce sms-sek a zamilovanost malé holky, konejšivá náruč nejlepšího přítele, pocit, že někam a k někomu patřím, než mi došlo, že on patří k jiné a jinam patřit nechce...Polibek pod třešní, který jsem si vyprosila od "Bosorek" a pár okamžiků, kdy jsem měla to, co jsem chtěla. Mladého kluka, dlouhé výlety, historické památky a slova, že jsem "normální". Rohlíky s máslem a pravé kakao na terase nad japonskou zahradou...bláznivé jízdy na motorce...ohromení nad bazilikou, kde je pohřbená Richenza (Rejčka) a ty pocity ve sprše...vůně "trávy", posezení u Vltavy a pohádkově zahnuté řasy...to všechno se mi v tom větru honilo hlavou a já jsem věděla, že jsem za tohle všechno ráda, že bych nic z toho neškrtla, nevyměnila, že to bylo přesně tak, jak to být mělo...

 

 

 

 

Jen tak...myšlenky 17.února

 

Zítra jdu do práce. Netěším se...Moravu jsem zvládla téměř na otočku. Pak, že život není kruh. Trvalé bydliště mám znovu v Hlučíně...Čas nezastavíš, vidím to na mamce, na tetě D., na bývalém panu učiteli. A na sobě, na sobě nejvíc...Vážně to bylo třicet let, třicet let, co se známe s Mirkem. Mohli jsme se vidět, ale evidentně nechtěl a kdo ví, třeba je to i dobře. Kdo ví...? Některým věcem neumím a nechci rozumět, některé věci jenom prostě jsou. Snad jenom, díky, díky za všechno, co bylo, co se stalo...

 

 

 

Jen tak...myšlenky 3.února

 

Včera byly Hromnice - den se fakt prodloužil...sundala jsem z trámu jmelí, pod kterým jsem byla formálně políbená...Dočetla jsem Bridget Jonesovou. Vida, i v 51 letech může ženská zhubnout, chodit s více jak o dvcet let mladším klukem a nakonec najít normální vztah..."Je to jenom knížka", zpražila mě moje dcera. "Mamko, moc čteš"...to je fakt, moc čtu...Venku poletují sporadické sněhové vločky, asi půjdu chvíli k řece...

  Do práce se mi chce čím dál tím míň, nějak jsem odvykla lidem. Řeším dilema s bydlením. Jo, kdybych věděla...jenomže já nevím, fakt nevím...Piju zelený čaj...

   Buď se utopím v moři kompromisů a nebo mě nakonec najdou ohlodanou od kočky. Nevím, co je horší...? Třeba existuje něco mezi tím? Jestli není lepší nechat život běžet, ono se samo bude dít, to co se dít má...Jenomže...cokdyž se nic dít nebude...?

 

 

 

 

Jen tak...myšlenky 28.ledna

 

Umanutá, jsem umanutá, jak neochvějně kdosi tvrdí. Umanutá nebo uminutá nebo pominutá? A proč ne pomatená...?Klidně to všechno dohromady...jsem...budu...Nesmím skoro nic...jak mi bylo včera řečeno a něco nesmím už navždy. Ano i rozběhnout se, když budu chtít? Ani seskočit z výšky. Aha, ono to bude tím, že  neumanuté a hodně dospělé ženské to nedělají...jenom při sportu...a já stejně sporty nemusím...Jenomže rozběhnout se nebo seskočit...o tom nepřemýšlím. To prostě dělám. No dobře, snad nebude tak zle...

   Sex můžu...hmm, co já s tím. Neřekli mi s kým. Ne, že by mi to určili, to ne, ale poradit mi měli... Mladá šla včera na rande, na první...Jenom ta představa...no, ani náhodou. "Prý nemá rád drogy, kouření a nepořádek", jak mi napsala do sms a pak nepřijela domů spát. Kde teda spí? Na Lízu Doolitlovou ji fakt netypuji.Ani za nic bych nechtěla jít na první rande. No, ale třeba už na čtvrté...?

 

 

 

Jen tak...myšlenky 17.ledna

 

nestýská se mi, nechybí mi...úplně klidně si užívám toho, co s ní nejde, můžu si ráno rozsvítit v našem jediném pokoji, nikde se mi nic nepovaluje, užívám si pohledu na "naše" labutě na řece, své samoty nebo svobody...nedeptají mě myšlenky, co dělá a proč to dělá. Hodila jsem zodpovědnost, kterou vůči ní cítím za hlavu. Ať si ji příjme na svá bedra. Cítit lásku neznamená nesvobodu.

 

 

 

Jen tak...myšlenky 15.ledna

 

Nebudu se trápit tou šílenou mateřskou láskou, nebudu. Kéž by nápad "Dobré víly" fungoval...nebudu milovat míň, ale budu milovat jinak...

A sebe...budu mít ráda i sebe, i když je to těžké a nějak mi to pořád nejde. Dýchám a dýchá se mi líp, když odjela, když si mohu ráno vytáhnout žaluzie, uklidit podle svého...naaranžovat si do skleněného svícnu růžovou svíčku pro radost. Ať si žije svůj život, já si budu žít ten svůj, ať se o sebe stará, já se taky starala...

 

 

 

Jen tak....myšlenky 12.ledna

...občas prolítne sněhová vločka, každá sama, jakoby ztracená...nechumelí. Nechci už být s mou dcerou v "ponorce". Jsem zlá? Sedí u mého noťasu, v jediném křesle...kéž by někam šla...kéž bych mohla někam jít...

... a píše, neustále píše sms a zprávy na fb, neustále...žárlím na ni? Žárlím, má komu psát...já ne.

...ona na mě žárlí taky, i když by to nikdy nepřiznala...Matky a dcery - zvláštní láska, umanutá, potřeštěná, černočerná, nekonečná, neskutečná...

...už nelítají vločky, už chumelí...

 

 

 

 

Jen tak...myšlenky 11.ledna

...moje dcera je chronicky nezodpovědná, můj syn je chronicky zodpovědný, obojí je šílené a obojí mají po mě...chvilku bláznivého úletu napravuji pak léty té chronické zodpovědnosti :-( :-)...jenomže šťastná, šťastná jsem se vždycky cítila právě při nějakém tom "úletu" od normálu, od průměru. Jenomže, co je to průměr???

   ... v té knížce, co teď čtu je věnování...to jsem si ho tenkrát nepřečetla?...Přečetla...asi..."...pro mou milovanou..."To jsem fakt byla něčí milovanou? Fakt? Věřila jsem tomu?... Možná jsem jen čekala na nějaký důkaz...ne, na prstýnek s bílým kamínkem asi ne...Účast na dceřiném maturitním plese, pomoc při stěhování...prostě cosi...na cosi...

   ...moje oblíbená, skoro nejoblíbenější spisovatelka, co by mohla být mou nevlastní sestrou..., ale asi by mě za sestru nechtěla, asi to není žádné terno...mít mě za sestru...Tu knížku napsala přímo pro mě...pro něj...jenomže on takové knížky nečte. Škoda...jeho...moje...?

 

 

 

 

Jen tak...myšlenky 10.ledna

Už pokolikáte otevírám knížku své oblíbené spisovatelky, připadám si jako její nevlastní sestra, často…tu knížku jsem dostala, vybrala jsem si ji v den, kdy její hlavní hrdina zemřel…byla to náhoda? Jsou vůbec náhody? Tu knížku jsem dostala od člověka, kterému jsem téměř celý život věřila, ke kterému mám ten nejzvláštnější vztah, od člověka, o kterém jsem byla přesvědčena, že mě miluje, bez výhrad. Už nemiluje, ani s výhradami…Jistota v mezilidských vztazích…nejsou přece žádné jistoty…U nohou mě hřeje zrzavá kočka, vlastně mám problémy usnout, když neleží na „svém místě“. Usínat s kočkou, to jsem to dopracovala… A nebo to není tak zlé? To kdybych věděla…

 …fakt dostanu ty peníze…prostě jsem ten byt prodala…nevěřím, nevěřím, že jsem to zvládla. Ne úplně bez pomoci, ale zvládla. Tu operaci jsem taky zvládla…jo, akorát stačila reoperace, jenomže kdo to mohl vědět…a…a můžu si namlouvat, že možná, třeba…Namlouvat si můžu co chci. Z namlouvání SI se neplatí daně ani poplatky…

„…přijeď a řekni mi, že jsem „dobrá“, že jsem to zvládla, že je to důvod k oslavě, ale to jsi vlastně už řekl, i když jsi ještě nevěděl to s bytem, přijeď, vyprávěj mi o své budoucnosti, ve které nejsem…a nebyla bych v ní ani kdyby…ani kdybych předem znala výsledky a nerozhodla se tak, jak jsem se rozhodla…přijeď a nemluv o mojí dceři…, ale bojím se, že to neumíš…máš radost, jak jsi řekl, máš mě přece rád…ale to přece vím, jak jsi taky řekl. …jasně, že máš, to přece vím, vždycky jsi měl…a spokojila bych se s tím, to (možná přece) víš zase ty, spokojila bych se, kdyby…“

„…přijeď, řekni mi, že jsem „dobrá“, že jsi věděl, že to zvládnu…přijeď a pojď se mnou pomalu po Zbraslavi, vždycky jsme spolu uměli mlčet…můžeme mlčet i tady. Zajdi se mnou na svařené víno a někde mě vyfoť…a pak nějakým kouzlem na té fotce budu krásná…, přijeď…jenomže ty zatvrzele odmítáš, protože…protože nezapadám do žádné krabičky, do žádné představy…nejspíš asi…“

 

 

 

Deníček ... 1.1.2015

Šla jsem podél řeky, úplně pomaličku, jako stařenka (rychleji to nešlo), „ještě kousek, ještě kousíček“, opakuji si pro sebe a zvedám hlavu k mostu nad hlavou. Jde po něm kluk v červené bundě…znamení, někde uvnitř vím, že se uvidíme. Není to on, ale i takto vím. Kdesi na blízkém Hradišti se vědoucně usmívá Bohyně, ona ví…ví, že přání se plní s veškerou dávkou možné ironie, protože my obyčejní smrtelníci si neumíme správně přát. ( Kdysi dávno jsem si přála, abych měla dceru, aby ta dcera nikdy nebyla bez sebevědomí, aby mi nebyla podobná, aby nebyla tlustá, aby byla krásná, aby měla úspěchy u mužů…tohle přání se mi splnilo beze zbytku. Kolikrát jsem si v posledních dnech přála, aby přijel Princ…).

   Jdu pomaličku nazpátek, všechno mě bolí a musím jít ještě pomaleji. Kousek od našeho baráku vidím dvě postavy, ano, je to moje dcera a je to Princ…Přicházím až k nim. V nemocnici, ve chvílích bolesti jsem si za víčky promítala jeho oči s dlouhatánskými řasami, ale to, jak je ve skutečnosti hezký, to jsem si neuměla udržet v paměti, hezký, až srdce bolí. Už jsem nebyla ta, které ženské v nemocnici říkaly, že krásně vypadá, už jsem zase byla tou fádní, stárnoucí  ženskou, která nestojí za pohled…Objal mě a políbil na rty…mělo mi dojít, že jeho návštěva mi nepatří, že k někomu, komu se nepošle ani sms k Novému roku, se na návštěvy nejezdí. „Zapálíš si?“, „ne, půjdu už domů“. Pomaličku jsem se vyštrachala po schodišti. Má smysl se převlékat a líčit? Nestačila jsem to, jenom jsem přestříkla vlasy suchým šampónem…Vařím mu zelený čaj, vařím čaj sobě, vytahuje z batohu krabici chlebíčků. „Vezmi si, dělal jsem je s láskou“, říká. „No, ale ne ke mně…“. Dárečky…, byly přece Vánoce…jenomže já si žádný dáreček nezasloužím, asi jsem moc zlobila. Dárečky jen pro dceru…

   Dívám se z okna do přicházejícího soumraku, ta návštěva vážně není moje, povídají si spolu…povídá o své přítelkyni. „Musím to poslouchat?“ Musím poslouchat i to, že ona ho sice miluje, ale on…, že láska je něco jiného? Co jiného? To, jak kdo vypadá? Snažím se vysvětlit, že láska je víc, že ona mu dává šanci…, ale „jsem divná, nic nechápu…“, chrlí na mě on spolu s mojí dcerou.

   „Pojď ke mně“, proč tahle slova? Proč si sedá vedle mě, objímá mě, proč jde ke dřezu, kde myju nádobí a ptá se, jestli nechci pomoct, proč si stoupá vedle mě k oknu a balí mě do své mikiny?

Shodou okolností mám na sobě jeho mikinu. „Tu jsi mi dal, nevrátím ti ji“, „to teda nedal“, „to teda dal, v létě“. „Vyměním ji“, a svléká si novou, kterou dostal od Ježíška. Měníme si mikiny, ta nová by mi slušela víc. „Tu novou ji nedávej, nech si ji, je hezčí“, radí mu dcera. Tak mi ji nedá. 

„Vezmi si to, ať neříkáš, že jsi nic nedostala“, podává mi perník,který se dává dětem k Mikuláši. Snažím se smířit, pochopit, přát mu život s holkou, která ho má ráda…“nepotřebuji od ní dárky, nepotřebuji bydlet v jejím bytě, vykašlu se na to všechno, když mě bude chtít tvá dcera, miluju tvou dceru“.“ Miluješ mou dceru, kterou ani neznáš, která nemiluje tebe, láska je poznání, vždycky má jeden rád víc, ta holka je pro tebe šance…“. (Říkáš mi posměšně matko, ačkoliv nejsem starší o tolik let, o kolik je má dcera mladší od tebe, ale tak to přece na světě chodí, to jsou přece zaběhnutá pravidla. A kdo vám bude platit nájem, kdo vás bude živit? Já s tvojí mámou na střídačku?) Tohle říkám v duchu. „Když ty nevěříš na lásku, tak na ni nesmí věřit nikdo?“, ptá se ironicky moje dcera. Paradox, kam mě přivedla ta moje láska, které jsem věřila…? Kdyby ho chtěla, kdyby jí na něm záleželo, ne, jen další z řádky ctitelů, obdivovatelů. „Půjdu“,oznamuje. „A drží tě někdo?“, jo, jsem zlá. „Ty si žádnou lásku nezasloužíš, ani nevíš, co to láska je“, poslední moje odpověď na jeho argumenty. Skláním hlavu a zakrývám ubrečené oči. „Buď na ni hodná“, pokládá mi dlaň na hlavu. (Jasně, jsem saň, chudinku dcerušku jenom živím, platím za ni nájem, vařím jí a miluji ji jako každá máma své dítě, miluji ji bezvýhradně. Jasně, jsem zlá a nechápavá).

   „Už sem nepřijde, není zvědavý na tvé zasahování do jeho života“, hlásá mi dcera poté, co ho byla vyprovodit před dům. „Přece ti nechtěl ublížit, jenom ti nechce lhát“, argumentuje. (Ať ta holka tam někde je ráda, že neví, ať poslouchá své biologické hodiny a věří, že ten krásný kluk, kterého u sebe nechává bydlet a kupuje mu dárky je její, má ji rád a ať si nepřeje slyšet od něj slova, která jsou upřímná…).

   Už vím,jsem ta nemožná, která nikoho a nic nechápe, pila jsem, brečela a posílala sms-ky, na které mi nikdo neodpovídal… nemožným ženským, které nechápou lásku se přece odpovídat nedá…

 

 

 

 

Deníček....27.10.14

 

Svítí slunce, venku je nádherně, barevně. Nejraději bych vylezla na vrchol Hradiště, dotýkala se vřesu a dívala se dolů...bláhové sny. Minimálně měsíc ještě nikam nepolezu. A to už nebude po té barevné nádheře ani potuchy. Nevadí, tak zase za rok, Budu věřit, že za rok určitě. Za rok? Co jsem si říkala před rokem? No ano, bylo to před rokem. Před rokem jsem tady seděla na koberci a držela se s ním za ruku. Před rokem jsme se spolu dívali na pohádky a chodili po barevném lese. Vím, že teď se taky dívá na pohádky, taky chodí po lese...už ne se mnou. Bolí to, sakra, fakt to bolí, ale je to podstatné? Není podstatnější to, že jsem to prožila, že jsem to mohla prožít?

 

 

 

 

 

 

Věděla jsem...

    od toho snu jsem to věděla úplně jistě. Snažila jsem se přesvědčit sama sebe, že to tak není...Měla jsem takovou radost, když dnes zavolal. Milý, střízlivý, starostlivý...Jenomže pak zavolal ještě jednou a řekl mi o ní. "Ty bys mě chtěla?, Ty bys mě chtěla?", opakoval naléhavě. Co jsem měla říct, že jsem nikdy chtít nepřestala, že jsem ho měla ráda přes všechno, přes to, že byl takový jaký byl. A nebo právě proto? S ní má šanci mít dítě, se mnou ji neměl...Copak jsem mu mohla říct, jak moc mě to bolí? 

                                                                                            2ž. října 2014

 

 

 

 

Nechtěla jsem to

Venku leje, stojím v  narvaném autobuse na posledním schodě, motá se mi hlava, deštník mě proti dešti neuchrání, přestupuji na tramvaj, autobus do Motola mi právě ujel...Jede další. Pípají sms, ségra, že na mě myslí, první dětská platonická láska, že si čte znovu v mojí knížce a "topí" se v ní. "Právě jedu na operaci", píšu...Je mi zle. Ponurá chodba bez oken, fronta jak na banány za totality, pouze dvě židle. Ta holka co se mnou přišla má na kartě napsáno "těhotenství chtěné" a nákres toho "co jí vezmou". "Těhotenství nechtěné" tam mám napsáno já a nákres vypadá mnohem hůř. Na moje chtění se mě nikdo nemusel ptát, je dané...Telefon, jak se máma domákla, že má volat právě teď. Ještě se dokážu vymluvit...Konečně jsem na řadě, ty formality už jsem jednou vyplnila...tak tedy znovu...Sedím před sesternou, jako bych neseděla, nikdo mě nevidí, brečím, je mi zle, motá se mi hlava...vedou mě na pokoj, kluk mladší než má dcera mi podává noční košili, naštěstí odejde, kdosi mi pomáhá do košile, je mi zle...Měří mi tlak, mám ho neskutečně vysoký, dávají mi prášek, je mi zle, motá se mi hlava, natahuju si půnčochy, ten chlapeček mi pomáhá...je mi tak zle, že se neumím ani stydět, jen je mi ho líto...chlapeček mi opakovaně měří tlak. Přivážejí starou paní, je neskutečně milá, hned se probere a chce si povídat, motá se mi hlava..."dívenko", říká mi. Na vedlejší posteli čeká dlouhovlasá mladá paní...Jdu do lékařského pokoje, doktor mi slibuje něco, po čem mi bude dobře, sestra přináší prášek, polknu ho, ale musím jít zvracet, bolest hlavy a zvracení. Budou mě vůbec operovat? Nemám žádné žíly, sestra mi zavádí kanylu do hřbetu ruky, kapačka kape, zavodňování a roztok proti zvracení. Pomalu mě přestává bolet hlava...měření tlaku...přestalo pršet, za okny slunce..."na sál,... Michale, paní nemá brýle, tak na ni dejte pozor". Proč Michal? Před operačním sálem sedíme tři. Ty dvě holčiny jsou úplně mladé, viděla jsem je na příjmu. Jedna z nich se tam zoufale přimykala k příteli a k mamince. Teď se třese a začíná plakat. Utěšujeme ji, utéct se nedá, je mi znovu zle, ze sálu se ozývá: "Moniko, probuďte se, Moniko, tak se přece probuďte..." "Jsme tady jak krávy na jatkách", vzlyká holčinka. Odvádějí ji na sál. "Já tu nechci být", opakujeme s blondýnkou obě. "Na sál". Mladičké tváře doktorky a personálu, je pozdní odpoledne, určitě už toho mají plné zuby. "Dáme vám do narkózy něco proti zvracení", "dýchejte", přikládá mi k obličeji masku, "bojím se", poslední slova, co si pamatuji..........................................................................................................

Probouzím se na pokoji. Chtějí, abych vstala, motá se mi hlava, chtějí, abych se napila, abych něco snědla...nemůžu, nemůžu pít anijíst. Motá se mi hlava a chce se mi zvracet. Už to nevydržím...zvracet....zpět do postele....zvracet....do postele,,,,zvracet....usínám, probouzím se s bolestí hlavy, usínám....probouzím se..."dívenko, nebudete mít děťátko, že tolik zvracíte?....vlastně, vždyť jste říkala, že máte dospělou dceru....", povídá stará paní na vedlejší posteli. Propadám se do té bolesti a nechci se vracet...sestra mi píchá do žíly další roztok proti zvracení. Vnímám paní, které je 85 let, peče pravnukům linecká kolečka (to pekla moje babička taky...), chodí cvičit, stará se o zahrádku a ukecává sestry, aby ji pustili ještě večer domů, k dědouškovi...ta paní je tady podruhé a má odstraněná obě prsa. Jsem srab, jsem strašný srab. Pořád je mi zle, točí se mi hlava. "Ani jsme nebrečely", říká s úsměvem "babička". "Já brečela", svěřuje se mladá žena u okna. "Samovolný potrat, už čtvrtý, ještě ráno jsem čekala miminko, kdybych neměla doma desetiletého syna, tak je ze mě nenávistná a závistivá baba". Tolik bych ji chtěla pohladit, utěšit, obejmout. Nemůžu nic než ležet nebo běhat zvracet. "Babičku" nakonec pouštějí, drží nás obě za ruce a loučí se: "Žádné nashledanou, tady se říká čau, sem se už nevrátíme!" Chtěla bych být jako ona.

   Omlouvám se té paní, s kterou si v jejím smutku nedokážu ani povídat, chápu, že má rozsvícenou lampičku, aby se nemusela dívat do tmy a že čte, aby zapomněla...Noční sestra - mnohem starší paní, podává mi prášek. Utěšuje mě. Přestává mě bolet hlava, už se mi nechce zvracet...usínám. Ráno si dokážu už povídat, zajít na snídani a rozloučit se se svou spolubydlící pohlazením po tváři. Tam se už nevrátím!!!

   Odváží mě (po půlhodinovém hledání se, neboť Motol je obrovské mraveniště) kolega nejkámošky, s kterým jsem bla na plese. Je na mě neskutečně hodný. Bohužel, není mi dobře natolik, abych radostně konverzovala. veze mě ještě do práce, s neschopenkou. Objímám se s Ilonkou (sekretářkou) a malou Lenčou,která mi hrozně moc připomíná tu "moji" Lenču. je to zvláštní, jak mě nic nebolí a jak jistě jdu v botách na podpatku...

...doma najdu svou vystrašenou dceru...stará se o mě...ten první večer: Neznámé číslo: "Dobrý večer, tady Zoo Brno, vy jste si u nás objednala krokodýly?" "Ne, aligátora", podaří se mi zareagovat a nemůžu věřit, že mi volá moje první velikánská dětská láska...kluk, co bojuje s těžkou nemocí a nevzdává to

...další den, nečekala jsem ten hlas, nezastřený alkoholem, ale chrapotem a kašlem: "Jak ti je?...já vím, že tě včera pustili....co ti dělali?....ne, raději mi to neříkej, nechci to slyšet....stará se o tebe Vlaďka?.....vaří ti něco?....spíš aspoň dole?....neměla bys chodit nahoru do schodů....lež, odpočívej....nechci tě nakazit....mám chřipku....pusu..." 

A potom kolega, skoro mě rozbrečel, jak starostlivý byl...jenom nevím, co jsem já, co se vlastně stalo, co bude dál...chtěla bych ven, mezi barevné stromy, k řece...

 

 

 

 

 

 

Život je kruh - je život kruh?

Věřím, že je...věřím, že není? Nedokázala jsem po pondělním vyšetření a po atmosféře anonymní nemocnice jít do práce. Nedokázala jsem jít mezi lidi. Venku nádherně svítilo slunce a já si říkala, že každý den, který mám k dobru stojí za to. A tak jsem se sebrala a jela do Šárky. Dlouho, dlouho jsem si přála se tam vrátit, ale něco mi bránilo v tom, abych se tam vracela sama. Jenomže jak jinak? Vystoupila jsem na konečné a šla tam, kam mě vedla intuice. Vzpomínala jsem..."Sedm let, už je to sedm let". Měla jsem tenkrát letní šatičky lemované krajkou, střevíčky na podpatku, šílenou radost z lékařské zprávy (přesně po sedmi letech mě "to dostihlo") a dlaň ve dlani kluka z dlouhatánskými vlasy. Bláznivá platonická zamilovanost a nekonečný obzor pro duši, který přede mnou otevřel. Chyběla mi slova, abych tenkrát dokázala vyjádřit, co pro mě znamenají skály, potůček a všechna ta nádhera ve velkoměstě, jako je Praha. Jen jsem mlčky šla a zírala...tenkrát poprchávalo...nevím, jak dlouho jsme se tam objímali s deštníkem nad hlavami. Líbání, které nemělo konec a štěstí, štěstí, štěstí...jako královna jsem tenkrát kráčela k tramvajové zastávce, jeho mikinu přes šaty, teď už s natrženým lemem,  jednu náušnici (druhou se mi podařilo ztratit) a pořád dlaň v té jeho. Tenkrát jsem věřila, že spolu "jdeme k budoucnosti". Pro tohle jsem se nikdy nechtěla sama vracet do Šárky...

   ...a šla jsem, slunce nad hlavou, baťůžek na zádech, anonymní, stárnoucí ženská. Potkávala jsem lidi ve dvojicích...šla jsem, kam mě nohy nesly a z paměti se mi vynořovala místa, které jsem viděla tenkrát. Vyšplhala jsem na vrchol  (tenkrát to v podpatcích nebylo možné). Teď jsem tam stála, okolo se červenaly šípky, voněla mateřídouška, pode mnou jen strž, stromy, potok. Nikde nikdo, jen ptačí hlasy a hřejivé sluneční paprsky. Byla jsem svobodná, volná, náhle bezstarostná...a pak jsem jen šla, šla, dívala se, vnímala, měla žízeň (protože jsem si s sebou nevzala pití), bolely mě nohy, často jsem sešla z cesty, ale nakonec jsem se dostala zpět na místo, z kterého jsem vyšla. Náhodou? Nevím... Krásné odpoledne, vůbec to nebyl promarněný den dovolené, ale naopak, naplněný :-).

   (Dorazila jsem domů a volal Princ. Jestli jsem v pořádku.  A že to určitě bude jenom nějaká maličkost, ta moje operace... vlastně přesvědčoval sám sebe. "Nestraš mě", prosil. "Copak jsem strašidlo?", dělala jsem si legraci. "Jsi, jsi čarodějnice - Keltice". Kéž by... Jenom nevím, proč, když už byl odhodlaný ke mě přijet se nakonec vrátil ze zastávky domů...Protože mu za tu necelou hodinu cesty nestojím? )

 

 

 

Ani nevím...

   ani nevím, jestli se bojím. Měla bych? Co budu dělat když a co když? Hlavně by se měl prodat byt, jak na mě naléhá syn. Tedy, stačí jeho řeči o tom, jak nikdy nechce mít děti a jeho přítelkyně mu přizvukuje. No, což, kdyby byl gay, taky bych neměla naději na vnoučata...

   Když se uzdravím, tak bych měla začít žít zdravě, držet dietu, více cestovat, víc se otevřít lidem (ale to neumím). A  A dát šanci mějakému svému vrstevníkovi, jak mě nabádá Nejkámoška. Jako by někdo o takovou šanci stál, to mám fakt dávat šanci někomu, kdo mě chce jen jako povyražení do postele? To bych skoro mohla slibovat, že budu pravidelně mýt okna a vařit :-(.

   Ne, vážně, budu se víc snažit poznávat, ač budu muset překonávat nechuť k tomu, vyrazit někam sama. A zkusím malování na hedvábí. Prostě určitě zkusím ještě pár věcí, které jsem nikdy nedělala. 

   Teď nevím, jestli zkusím hledat i toho "kluka", který přece někde musí být. Toho, co by mě chtěl takovou jaká jsem a nebo možná maličko, ale ne úplně, jinou... Nevím, nic zatím nevím...

 

 

 

 

Reálný stav

Hýčkala jsem si ty okamžiky s Tebou, každou maličkost. Všechny ty pocity, tu něhu, ten Tvůj humor…a věděla jsem, jaký jsi, jaký nejsi…věděla jsem, že tohle není pro život. Existuje spousta vztahů s věkovým rozdílem, ale ne pro Tebe…

   Člověk potřebuje mít někoho rád…jenomže ne tak, aby to tomu druhému bylo na obtíž a Tobě, Tobě už by to na obtíž bylo.  „Budeme kamarádi“, napsal jsi. Kamarádi, kteří si pošlou sms-ku k Vánocům? Takoví? Říkával jsi mi spoustu věcí, říkával jsi, že mi věříš…Kdy se to zlomilo? Nemá smysl o tom přemýšlet, je to tak, jak to je…

   Mí kamarádi? Ten, co tu seděl v pondělí a asi si přál, abych lhala a hlavně, abych po něm nic nechtěla. Nezklamala jsem.

   Člověk, kterému jsem věřila nad jiné. Proč nesedne do auta, do vlaku, proč nepřijede? Třeba si jen povídat, třeba jen říct z očí do očí „to bude dobré“.

   Pán ve věku mé mamky, vůbec mě nezná, viděl mě 2x, ale obdivuje mou kamarádku. „Odvezu tě z nemocnice“, napsal. Ne kvůli mně, kvůli ní. Kdybych byla ješitná, tak bych o ten pocit přišla.

    Ženy v mém věku musí být pragmatické, kvůli takovým hloupostem se nebrečí. Na takové věci se jenom vzpomíná. A tak vzpomínám…na všechno…na všechno hezké…a na Tebe, na Tebe nejvíc…

 

 

 

 

Každý sám...

   Moje teta je moudrá žena, na tohle je skutečně každý sám. Jako za oponou, jako za zdí. Jakousi setrvačností pracuji, nakupuji, snažím se prodat byt...a čtu, pořád něco čtu, abych "utekla" vlastním myšlenkám. Nikomu nescházím, nikdo se neozve, nikomu nemůžu napsat "přijď", protože by nikdo nepřišel...

 

 

 

 

 

Neposlané dopisy...

    Někdy Ti píšu...někdy... a nevím a ani nechci vědět, zda ta psaní čteš. Možná je čteš a možná nevíš...kdybys věděl, jak často nevím já...

   Říkáš, že žiju v jiném světě a to stejné si myslím já o Tobě. Nedokážu pochopit Tvůj svět, stejně jako Ty neumíš pochopit ten můj. A nebo umíš?

   Stýská se mi. Tobě ne? A proč by vlastně mělo? Co Ti mohu dát? Blízkost...? Kdybych byla hezká? Kdybych byla mladá? Kdyby...? Mělo by to být takhle?

   Přečetla jsem tu knížku,teď už vím, že věci se dějí tak, jak se dít mají. Nemá smysl proti nim protestovat a vzpírat se jim. Přesto, že teď už vím víc...přesto ještě zdaleka nejsem "tam",kde bych být měla. Splynutí je někde mimo náš čas a prostor, mimo vnímání, ale ještě nedokážu toužit jen po tomhle, ještě mi chybí blízkost, teplo, vlasy, které se dají pohladit, prsty, které se dají sevřít...

   Jediný blízký tvor je Královna. Cítím ji vedle sebe a sním o tom, kdyby...kdybys o to stál, kdybych byla hezčí, kdybych byla mladší a přitom tak dobře vím, že o tomhle to nebylo a není. Povídám si s Tebou beze slov a Ty tady vůbec nejsi...

 

 

 

Ještě pořád...

Minulou neděli jsem v bílých šatech, které mi koupila mamka v Luhačovicích jela na návštěvu k synovi. V metru si mě stále prohlížel celkem sympaticky vypadající chlapík. Uvádělo mě to dost do rozpaků, ale říkala jsem si, že tak to prostě občas chodí. K mému překvapení vystoupil ve stejné stanici, nechal mě nastoupit na eskalátor a pak šel stejným směrem k výstupu. Při čekání na autobus mě oslovil: "Mladá paní, promiňte, máte nádherné oči". "Děkuji". A snažil se mě zvát na kávu. Vzhledem k tomu, že jsem měla již plán, odmítla jsem. Přesto nastoupil do busu se mnou a prozradil mi, že kvůli mě vystoupil z metra o zastávku dřív. Polichotilo mi to, jako každé ženě. telefonní číslo jsem mu dala, takže jsem si v pondělí mohla přečíst pár sms a dokonce zavolal. Kdyby měl zájem o přátelství, o to, někam zajít, prožít společný víkend, možná bych byla ochotná slevit ze svých nároků na věk.  Musí být fajn vídat se s člověkem, který chápe a má podobné zájmy. A také, projevuje zájem o mě...

   Jenomže jsem tušila, že věci se budou mít jinak...Ve středu jsme spolu zašli na kávu. "Jsem zadaná, tak trošinku", odpověděla jsem na jeho otázku. On byl zadaný úplně, ovšem s obligátním tvrzením, že rozvod se blíží...Jenomže přátelství, pochopení a sdílení opravdu nehledal. Jeho chvalozpěv na mou postavu mi sice hodně zvedl sebevědomí. Už dlouho mi nikdo tak příjemně nelichotil, navíc, postavu beru jako nutné zlo, protože nemám pevnou vůli a vztah ke sportu a tady, zdroj nekonečného obdivu. Lichotky sice krásné, ale takhle "hrrr" se na mě fakt nesmí. Ne, dalšího muže si kvůli sexu do života nepustím. K kvůli jiným hodnotám bych to zřejmě udělala, ale takhle...takhle opravdu ne. Přesto ve mě zůstal příjemný pocit z toho, že ještě existují muži, kterým se mohu vizuálně líbit :-).

 

 

 

Víkend v Brně

Vlastně ani nevím, co měla ta cesta znamenat, ale pokud by to aspoň trošku pomohlo člověku, který mě vždy dokázal vyslechnout a vždy být (aspoň na dálku se mnou), tak jsem věděla, že pojedu a pojedu ráda. 

   Jedno setkání jsem musela oželet, ale možná, že to tak bylo lepší...Kdo ví...Byla jsem v Brně a Brno je podle mě barevné a přátelské město. Cítím to tak. Ten byt, kde můj nejlepší kamarád bydlí je úžasný, nikdy mi nic víc nepřipomínalo byt v kolonii, kde jsem jako malá holčička u babičky bydlela. I nábytek byl jako od babičky. (Později jsem se dověděla víc od kamarádova "pana domácího", který mi přišel jako dost fajn kluk. ) Jenomže dokážu pochopit, že když člověk sedí sám v místnosti s vysokým stropem a zeď protějšího domu vrhá do okna stín, tak člověku do smíchu není a všechno na něj "padá". A hlavně, když nemá ani Královnu, která by občas mňoukáním rozbila prázdné ticho. Venku bylo nádherně a já chtěla ven, všude, kam se dalo jít. Chtěla jsem přestat být "ta, která není hezká, ale je hodná", chtěla jsem být jedna taková, nevím jaká...Nikdo mě tady nezná...tak jsem chodila po Brně s oranžovo-růžovým šátkem uvázaným na zápěstí levé ruky, dívala jsem se z hradeb Špilberka, obcházela fontány a máčela do nich ruce, nahlížela do kostelů, sahala na kůru stromů v parku, zvedala oči ke kostelním věžím, prohlížela si knížky ve výlohách, prostě jsem "byla". A vedle mě člověk, kterého nepřekvapí, že se rozbíhám, že si chci na všechno sáhnout, všechno vidět...ví, že nebudu jiná, i kdyby mi bylo o dvacet let víc. Lízela jsem točenou zmrzlinu, smála se, chtělo se mi stát i utíkat...Pak v zakouřené podzemní hospodě u kávy, cítila jsem, že se můj nejlepší kamarád trápí, že nevidí, nebo nedokáže vidět to "barevné" město, že "nemám" na to, abych mu jej tak ukázala. Po večeři a po TV jsme šli ven ještě jednou, noční Brno bylo snad ještě hezčí, z různých nároží zněla hudba, lidé se smáli, nad Petrovem zářila polovina měsíce, na hradbách  všechno vonělo jarem, posedávali tam mladí, znovu jsem viděla schody, po kterých tekla voda (v duchu jsem si zas vzpomněla na Lukáše, který mě před téměř dvěma lety prováděl Brnem). Chtěla jsem sedět na hradbách, pít víno a třeba i kouřit trávu..., ale byli jsme dospělí, sakra moc dospělí a zodpovědní. Tak jsem si to jenom myslela, že bych to chtěla. Měla jsem chuť jít někam tancovat, ale ani to by neprošlo...svázáni věkem, svázání konvencemi. 

   Večer jsem seděla ve stařičké noční košili, pila víno, jedla k němu jahody a povídala svému nejlepšímu kamarádov věci, které se asi nepovídají...Nejhorší ze všeho byl pocit, že pro něj vlastně nemohu nic udělat, nijak mu pomoct...Jako malá holka jsem si někde uvnitř přála, aby mě držel celou noc za ruku, aby mě držel v náruči, abych cítila, že všechno bude zas dobré. Jenomže jsem malá holka nebyla, dávno ne. Věděla jsem, že on v to dobré věří míň než já a všechno, co jsem mu mohla "dát" by mu víc vzalo, než dalo. Usnula jsem sama v úplně jiné místnosti a díky vínu jsem usnula hned...

   Přišlo ráno, tím zvláštním ránem jsem sama šla po naučené cestě na náměstí (pochopitelně jsem zabloudila, i když jen malinko) a na tom náměstí, u fontány jsem po 33 letech uviděla svou první velikou platonickou lásku. Jako by se zastavil čas :-). Čas, který mu zkrátil kdysi dlouhé vlasy, přidal do nich šediny, pokryl obličej pár vráskami, ale nechal mu stále stejné modré oči a ten zvláštní úsměv. "Hned jsem tě poznal, vůbec jsi se nezměnila, jak to děláš?", chrlil ze sebe. Bylo to příjemné, ale pravda to tak docela nebyla, Dávno, dávno mi nebylo 15 let. Seděli jsme nad pressem, povídali, smáli se,i když toho moc k smíchu nebylo. Líbilo se mi, jak navzdory vážné nemoci, věří. Ještě i dnes jsem dokázala pochopit, proč jsem se do něj v pradávno dětsky zamilovala. Setkání bylo jen kratičké, doprovázel mě, chtěl, abych se do něj zavěsila a v ruce jsem si nesla nádherně červené růže. Kousek od kamarádova podnájmu mě spontánně objal, dal mi pusu a vracel se zpátky ke svému autu a ke své přítelkyni.

   S nejlepším kamarádem jsme znovu chodili po parku, po brněnských ulicích, ale ten smutek, který měl v sobě jsem cítila a přecházel i do mě. Ještě jsem chtěla zvadat oči ke kostelním věžím, ještě jsem se chtěla smát, ale ... ještě jsem mu chtěla sedět na klíně a věřit, že všechno bude jiné, ale věděla jsem, že nebude, prostě nebude. Věděla jsem, že se musím rozloučit, musím si nechat dát pusu na nádraží, musím odjet zpět do Prahy a nechat ho tam kde je i s tím vším, co má v sobě...

   Za všechno se platí, já "zaplatila" ztracením hedvábného šátku od milé kamarádky, jako by mi tím někdo chtěl říct, že se nehodí chodit s vlajícím šátkem uvázeným na zápěstí, když už je mi tolik let..., ale přivezla jsem si ty růže, růže, ze kterých bych se tenkrát v 15-ti letech radostí zbláznila

 

 

 

 

Stýskání...

   Venku prší, jako by se to už stávalo jakýmsi pravidlem - po krásném teplém a slunečném dni přijde večer bouřka a prší. Z kuchyně sladce voní šeřík...Stýská se mi, nesmírně se mi stýská po "mojí holčičce". Po tom, jak jsme si spolu povídaly, smály se, vařily, popíjely víno, chodily na procházky...strašně moc mi chybí. Jenomže ozvat se jí nemůžu...Tolikrát, tolikrát jsem se jí snažila pomoct, tolikrát jsem ji prosila, aby byla upřímná. Vybrala s tuhle cestu...

   Samota, do které nepípne sms, nezazvoní telefon...Samota, o které jsem dříve věděla, že není trvalá, že ji aspoň na chvíli někdo rozptýlí..."Kdybys mě měl aspoň trošku, úplně malou trošku rád..., kdyby Ti na mě aspoň maličko záleželo, kdybych Ti jakkoli nepatrně scházela, určitě bys něco udělal, určitě...Stýskání, další stýskání, které trvá, kterému se nedokážu bránit. Nepomůže ani víno, ani čokoláda, ani knížky, nepomůže nic, jenom čas. Kolik toho času bude potřeba na to, abych se s tím vyrovnala???

 

 

 

 

 

 

Nemám na to... (20.dubna 14)

Já vím, že bych měla, vím to naprosto přesně, ale taky vím, že na to nemám. Když se "někde" rozdávala pevná vůle a vytrvalost, tak jsem určitě chyběla. Každopádně určitě, když se to týkalo snižování nadváhy. Před pár týdny jsem byla odhodlaná, že s tím opět (asi po sté) začnu něco dělat. Začala jsem...

   Nemám na to. Nemám na to ve chvílích,kdy je moje dcera bůhvíkde a odmítá se mnou komunikovat. (Abych byla spravedlivá, ani já ji nevyhledávám, myslím, že lží a mlžení - z její strany, už bylo opravdu dost!!!). Jenomže je to moje dcera, vždycky bude. To se nedá ničím smazat, i kdyby udělala mnohem horší věci, nikdy nepřestane mou dcerou být.

   Nemám na to, představuji si tu krásnou chlapeckou tvář, slyším v duchu jeho slova a vím, vlastně nevím vůbec nic, jenom to, že to kdesi uvnitř neskutečně bolí...

   Jsem srab, ale já prostě při tomhle rozpoložení nedokážu držet dietu.

 

 

Deníček 6.4.2014

Dnes má šesté narozeniny moje milá holčička, dceruška mé bývalé nejmilejší kolegyňky. Holčička, kterou jsem vozila v kočárku, přebalovala ji ještě v porodnici a byla jí na křtinách. Zrovna včera v Ústí n/Labem jsem vzpomínala, jak jsem ji tam tenkrát vozila kolem řeky...

   Dnes je to rok, co jsem se odstěhovala na Zbraslav. Také před rokem jsem chodila, tenkrát ještě neznámým městem a kolem Vltavy. Byla zima a nevlídno, nikoho jsem tady neznala a skoro jsem plakala steskem. Letos se zelenají a kvetou stromy, do neznámého města jsem se doslova zamilovala :-). Před rokem jsem poprvé viděla Prince...před rokem...

    Ve čtvrtek večer, kdy jsme tady seděli večeru TV a dokonce i Královna seděla s námi v pokoji jsem měla fakt pocit pohody...pohody, ač vím, že mnohem víc než já se mu líbí moje dcera, že se jim společně líbí věci, kterým já už asi nerozumím, že sice (obzvlášť po návštěvě kadeřnice) na svůj věk nevypadám, ale pokaždé, když se mu podívám do tváře si opakuji "tohle přece nemůžeš mít". Vím, že pije, neumí hospodařit, ale je tak hezký, až se svírá srdce, působí tak chlapecky a nevinně...

   Včera mě zarazilo, když poslal sms, že bychom měli být spolu, když "je to ten rok" a pak ani nepřekvapilo, když si příjezd rozmyslel. Nikdy nikoho k ničemu nenutím..., ale ten rok tady na Zbraslavi jsem byla ráda :-)

 

 

 

 

Deníček 8.3.2014

Od rána mě třeští hlava, jinak to být ani nemůže...tenhle den si prostě musím prožít sama se sebou, protože ani tohle jinak být nemůže. Venku nádherně, teplo, slunečno, stejně tak, jako tomu bylo před 25-ti lety. Paní prodavačka v "Dárcích"mi popřála krásné MDŽ. Já jí rovněž. (Chlapi už nejspíš na tenhle svátek zapomněli). 

   Vím, kam musím a vím, že tam musím právě dnes. Kopec je příkrý a krutě mi připomíná nabraná zimní kila a nedostatek pohybu. Jenomže já potřebuju jít, jít nahoru, i když sotva popadám dech. Zelené pupeny, siluety stromů rýsující se proti jarní slunečné obloze a mezi loňským listím spousta modrých kvítečků, které ani neumím pojmenovat. A můj věčný pocit viny, že potkávám dvojice a skupinky, zatímco jdu sama. Naučím se někdy necítit se kvůli tomu provinile?

   Hradiště - genius loci, málokde mám takový pocit. Nedokážu ho popsat, vyjádřit, prostě to co cítím v místech, kde se rozkládala keltská akropole