Místa
Místa mého srdce
Tetín
Tak opět "výstup z komfortní zóny", už hodně dlouho jsem se na tohle místo chystala. Pořád jsem naivně věřila, že bych se tam mohla podívat s "někým", jenomže čím jsem starší, tím víc mi dochází, že není jednoduché potkat někoho, kdo chce vidět stejná místa, kdo má čas a kdo by ještě navíc chtěl být u toho se mnou.
Sbalila jsem si synův první batoh, který dostal na skautské výlety a oblékla se do flanelky, na které ulpívaly ještě Královniny chlupy, když se schovávala ve skříni (tu košili jsem dostala kdysi od kamaráda, který dnes už nejspíš ani neví, jak se jmenuju).
Po pravdě, vydat se někam o víkendu z naší čtvrti, to není jednoduché, busy nabírají zpoždění hned na příjezdu a tak ani časová rezerva nestačila k tomu, abych stihla vlak (ujel mi rovnou před nosem), takže čekání na další a čekání i ve vlaku, neboť problémy na trati...Do Tetína jezdí autobusů jen velmi málo a ten navazující na vlak, díky zpoždění, samozřejmě také ujel.
Na mých cestách je vždy největší problém orientace, vůbec mi nevadí jít pěšky, ale zmateně hledím do mapy v mobilu, ptám se kolemjdoucích a snažím se najít správný směr. Hurá, podařilo se, v okamžiku, kdy vidím turistickou značku, jsem na koni, teda, na nohou :-).
Jdu podzimní krajinou, občas vyleze i sluníčko, červenají se šípky, stromy začínají získávat pestrý kabát, jdu sama a všude je jenom klid a pohoda. Takové krásné putování pod podzimní oblohou. Na zahrádkách ještě kvetou růže a u kříže Sv.Ludmily na začátku Tetína, hoří svíčka, dojdu až na náves, kde vedle sebe stojí dva kostely, nakouknu do nich a celou svou duší vnímám ten klid a mír, který tady ze všeho přímo sálá. Člověk by nevěřil, že pár desítek kilometrů odtud hučí Praha, se svým šíleným provozem a chaosem.
Pochopitelně, že nejvíc ze všeho mě láká zřícenina hradu, moc z ní nezbylo, ale nedaleko stojí lavičky na vyhlídce. A vyhlídka je přímo pohádková, ze strmého ostrohu do údolí Berounky. A začíná být i nádherně barevná díky stromům. Nasvačím se, zalepím puchýř na patě a , nikde nikdo, takže si i polohlasně "povídám se synem". Obzvlášť, když se šplhám po jakýchsi kluzkých kamenech. Dojdu k dalšímu kostelíku. Právě ten, jak stojí na ceduli, má nejblíž ke Sv.Ludmile. Stojím před ním venku, nechce se mi jít mezi náhrobky hřbitůvku, jen se dívám...
Ještě jednou obejdu náves (nebo náměstíčko), znovu nakouknu do jednoho u kostelíků, které stojí, netypicky, těsně vedle sebe a před barokní soškou Madony s dítětem zapálím svíčku. Za všechny a hlavně, tatínek by měl tento den 84.narozeniny...
Chvíli přemýšlím, že bych vyzkoušela stezku pod bájným Damilem (je to vrch, ke kterému se váže spousta pověstí), ale trochu se bojím, abych došla včas do Berouna k vlaku. Tak třeba někdy příště...určitě bych se tam ráda vrátila.
Zpáteční cesta byla moc fajn, v kupé samí příjemní lidé. (Měla jsem jízdenku na obyčejný vlak a jela rychlíkem, "povídala" jsem si v duchu s tátou a prosila" "tati, nechci se s nikým dohadovat, ať sem nepřijde žádný průvodčí" (i když bych samozřejmě rozdíl v jízdném uhradila) - a nepřišel :-). Ten výlet neměl chybu a absolutně mi nevadilo, že jsem na něm byla jen sama se sebou.
Bulharsko _ Sluneční pobřeží - Nessebar - Pomorie - Černé moře
Jsem opravdu ráda, že jsem "vystoupila z komfortní zóny a rozhodla se letět k moři". Moře je neskutečné, čarokrásné, nekonečné, zelené, modré, stříbrné, prostě má spoustu tváří a vydržela bych se v něm koupat, brodit a dívat se na něj nekonečně dlouho.
Nessebar - historické městečko s přístavem, nad hlavami člověku létají racci a všude všechno voní růžemi, také růže jsou všude, kam se člověk podívá. A staré rybářské domky, s kamennými základy a dřevěnými verandami a kostely, úplně jiné, než známe od nás, plné starých fresek a ikon, s malými okénky, kamennou podlahou a tajemnou atmosférou. Městečko, ve kterém bych dokázala sedět na břehu moře, dívat se na lodě v přístavu a nebo se do nekonečna dotýkat kamenů ve chrámu Sv.Sofie nebo ostatních kostelů. Jako by se tady zastavil čas...
Města na Slunečním pobřeží jsou taková jako u nás, jen nám tady chybí to moře a ta spousta hotelů, rostou jako houby po dešti. Líbily se mi písčité duny, které nikdo neupravoval, divoce v nich rosty keře, jakási tráva i stromy a přes ně se dalo dojít k moři. Chodila jsem tam s kolegyní a nebo i sama tak, jako chodím k Vltavě.
Pomorie - jo, na netu psali, že historické městečko a kostely a klášter. Nakonec jsme tam procházely ulicemi rozpáleného města, které vypadalo stejně, jako u nás města na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. A na dotazy: "Závod na výrobu koňaku, kostely, klášter?", nám byl vždy ukázaný nějaký záhadný směr a odpovězeno: "Tri kilométra...". Nakonec jsme fakt neviděly vůbec nic, kromě kruháče, na kterém stála socha Sv.Jiří, jak bojuje s drakem a za ní kostel. Jenomže to už jsme byly ve zpátečním autobuse. Asi jsme podcenily možnost výletu s delegátkou. Nu což, stalo se...
Po pravdě, klidně bych dokázala celou dovolenou strávit dílem v moři a dílem ve starobylém Nessebaru. K moři bych se ještě určitě chtěla vrátit
Železnice
Městečko, ve kterém bych za normálních okolností chtěla žít. Měla jsem možnost si to na týden zkusit, ale ty okolnosti byly všechno, jenom ne normální. Pokaždé, když si něco přeju, tak mi to osud s veškerou dávkou možné ironie, dopřeje. A tak jsem denně chodila a chodila po maličkém městečku, kde na spoustě míst stály barokní sochy, které nikdo neudržoval, kde se modraly staré pumpy na vodu a okna baráků, které měly urvané okapy, zdobily muškáty. Pod nohy mi tam padaly obrovské ořechy, na náměstí (nebo na návsi) se v korunách lip hašteřily sýkorky a děti tam ještě pobíhaly s balónem, což už se většinou vůbec nevidí.
Zdi kostela restaurovala paní v červené mikině :-), na minivinici se daly ještě najít zralé hrozny, z lesů stoupala ráno mlha, aby se pak usadila na listech jabloní, šípcích a všude kvetoucích růžích. Po dlážděných cestičkách se promenádovaly přátelské kočky nebo koťata a v krásné zahradě přímo pod kostelem hopkal zakrslý králíček. Tolik klidu a pohody tam všude bylo.
Na maličkém hřbitůvku náhrobky ze 17. století, pod velikánským kaštanem. A tak jsem chodila a chodila a fotila...a člověka zdravili úplně neznámí lidé. Dokonce v den odjezdu, kdy jsem se šla ještě hned po ránu projít se se mnou, někde na cestě mezi poli, dal do řeči nějaký pán a do Železnice jsme se pak vraceli spolu.
No a nedaleký Jičín také stojí za vidění a za procházky. I tam jsem, při cestách do nemocnice a z nemocnice něco nafotila. A poslední zpáteční cestu jsem "vzala" přes Valdštějnskou lodžii. Ta krajina tam mě "bere" za srdce. A možná nejen krajina, ale spíš ten klid bez chaosu a lidé, kteří nejsou tak anonymní jako v Praze. Škoda jen, že jsem se tam nedostala za jiných okolností.
Mayhofen nebo Mayhofern
tak nějak se to městečko pod Alpskými štíty jmenovalo. Poprvé jsem viděla tak veliké hory. Městečko samo o sobě působilo velmi malebně, stál v něm krásný kostelík a hlavně, nikde "nestrašila" rádoby umělecká díla, která v poslední době "zdobí", ale spíš bych řekla, že hyzdí, naše města a městečka.
Trochu jsem si přála podívat se až nahoru, stát na sněhu a dívat se na ty velikány, ale počasí cestě lanovkou moc nepřálo a tak jsem byla vděčná za výlet do vysoko položeného střediska, kde ještě sjezdovy vedly skoro až k hotýlkům, sněhu bylo dost na sněhuláka :-) a s dcerou jsme se po kamenné stezce dostaly až k vodopádu.
Procházky s maličkým jsem podnikala okolo zelené horské říčky s velikými balvany, když jsem se posadila na lavičku, mohla jsem pozorovat zasněžené štíty,jezdící lanovky a nastavovat tvář sluníčku (pokud tedy zrovna nepršelo). Na skalnatém kopečku nad řekou svítila malebná kaplička s křížovou cestou. Pro kočárek sice byla stezka moc prudká, ale s dcerou jsme se vystřídaly v hlídání a obě jsme si prohlédly kapličku z blízka, i když v dešti.
Také lidé se zdáli přátelští a na dálku zdravili, většinou anglicky, takže jsem mohla odpovídat a nebo se aspoň usmívat. A nikde nebyly poházené žádné odpadky, jak tomu bývá u nás. Lidé, kteří mají toto na starosti se tím vážně zabývají a uklízejí.
Okolo říčky z jedné strany byly různé dřevěné sochy, působily tak, jako by do ktrajiny přímo patřily a na druhé straně jsem objevila křížek s chlapeckým jménem, rok narození se shodoval s rokem narození mého syna...úmrtí bylo o dva roky pozdější. Možná to byla náhoda...možná ne...každopádně jsem tam položila kytičku sasanek.
Ubytování bylo také velmi pěkné, vkusné, moderní a přece tradiční.
Jsem vděčná dceři a jejímu muži, že mě na takový výlet vzali. Tak málo jsem toho v životě viděla...
Dolní Morava a lázně Jeseník
....díky svému nejlepšímu příteli jsem se dostala do resortu Dolní Moravy a mohla projít visutý most, vystoupat na "Stezku v oblacích" a projít kus cesty, která vede na Kralický Sněžník. Úžasný zážitek, vůně stromů, adrenalin na lanovce a přechod "kapky" otvoru zasíťovaného pevnými lany, pod kterými bylo 55m hloubky, "Hecla" jsem se a pomohla mi k tomu paní, která dala svému muži na hlídání turistické hůlky a šla. S myšlenkou na syna jsem šla také...odmítla jsem, aby mi nejlepší přítel podal ruku. Ten, od kterého bych ji přijala mi ji už nikdy podat nemůže. "Dala" jsem to. Nejraději bych se vydala i na Kralický Sněžník, ale neměla jsem k tomu vybavení a vím, že k takovému výstupu bych nejpřítele nepřemluvila. Byla jsem vděčná za to, co jsem díky němu mohla vidět.
Pak jsme jeli do lázní Jeseník, z parkoviště pořád do kopce. (Asi mě v duchu proklínal). A pak lesy a cestičky, plné pramenů, kamenů a potůčků s ledovou vodou, ve kterých jsem se nadšeně brodila (byly k tomu určeny). Moc jsem si to užívala, přesně tak, jak si užívám všeho, co mohu vidět a zažít. Čím jsem starší, tím víc si vážím přírody a klidných míst.
Pak už mě čekala chalupa, ale ještě předtím jsme se zastavili na zmrzlinu ve Z..ých H..ách. Zmrzlina byla vynikající a vzpomínka na to, že jsem ji tam jedla, jen s jiným kamarádem, v den synova úmrtí, tak ta zůstane provždycky...
Svatá Kateřina u Počátků (tek) na Vysočině
jedno z nejkrásnějších a nejklidnějších míst, jaké jsem viděla. Dostala jsem pobyt v tamním wellness od dcery k půlkulatinám a jely jsme tam spolu. Neopakovatelná atmosféra. Ubytování mezi lesy u rybníčků (i když lesy, bohužel, hodně poničené kůrovcem a následnou těžbou). Parkoviště tři kilometry daleko, hosty sváží elektrický minibusík. Překrásný Ajurvédský pavilón, budova ze světlého dřeva, prosklená, postavená na kamenných pilířích. Nádherná za slunečního světla a nasvětlená večer. Meditační zahrada s vodopádem. Starý lázeňský dům, ostrůvek na jednom z rybníčků, na který se dá dojít po dřevěném molu, vířivky pod širým nebem a nebo s výhledem do krajiny. Staré stromy v parku, spousta hřibů rostoucích blízko jídelny, nedaleko kostel Sv.Kateřiny, kaple Sv.Markéty z 15.století, staré stromy, paseky plné ostružin, výběhy s pasoucími se koňmi. A kruh Druidů...sice uměle vytvořený, ale s neskutečnou energií uvnitř, kamenným "oltářem" uprostřed a večer tajemně osvětlený. V noci, když člověk stojí uprostřed kruhu a nad hlavou má všechna souhvězdí , jasně viditelná, protože světelný smog sem nedosahuje, má pocit, že jeho starosti jsou malicherné, že jsou věci, které nás mnohonásobně převyšují, že je jen malinkou částečkou ve velkém dění...
Na zpáteční cestě jsme se zastavily v Pelhřimově, krásné městečko se starým náměstím a středověkými hradbami. Moc, moc se mi tenhle pobyt líbil.
Dolní Břežany
Jsou tady, vlastně hned za kopcem, i když MHD se tam cestuje trochu složitěji. Nejspíš se tam dá dojít i přes keltské Hradiště, ale nějak jsem nedokázala odhadnout počasí. Možná mě inspiroval seriál 1.republika, ale prostě jsem se rozhodla poslední den své dovolené (snad poprvé strávané v Praze), zajet právě do Dolních Břežan. A dobře jsem udělala. Málokteré městečko má stavby tak úžasně vklíněné do přírody, dokonale využili keltské dědictví a park, který vybudovali je toho dokladem. A což teprve náměstí, kde se domy se zelenými a rozkvetlými střechami zrcadlí v rybníčku. A v parku, na mírném kopečku, se proti oblačné obloze rýsuje keltský kříž.
Ještě dříve jsem si v Infocentru prohlédla 3D projekci, ocitla jsem se tak přímo na Závisti, v Keltském oppidu. Kolikrát už jsem si představovala, jak to tam asi vypadalo...rekonstrukce těch budov, jejíž základy byly vykopány a pak znovu zasypány, protože na udržování něčeho takového nejsou peníze. Jak jinak vypadají ta místa nyní...ta rekonstrukce a vstup do děje je mimořádně zdařilá.
..a už dlouho se mi nestalo, aby mě jen tak zdravily úplně neznámé děti a úplně cizí malí kluci se mě ptali, jestli nepotřebuji nějak poradit (potřebovala jsem, ale přišla jsem na to až později.
Jasně, pokládám mapy za své největší nepřítele a tak jsem raději nachodila spoustu metrů a kilometrů navíc, musela jsem se ptát, ale nakonec jsem došla až ke "Kašně času", k bývalému zámku (nepřístupnému a přísně oplocenému), minula rozkvetlou louku (taková se už téměř nevidí ani v podhorských oblastech a tady se jí pyšní okolí chodníků) a dorazila do cíle, k tomu nejpodivuhodnějšímu a nejkrásnějšímu hřbitovu, jaký jsem kdy viděla. Místo uspořádané do keltské spirály, slovanské lípy se snoubí s keltskými duby a jen kámen, prosté dřevěné lavice a na zídkách vyčnívající kameny, kde se dají zapalovat svíčky. Brány jsou čtyři a vedou do všech světových stran, před jednou z nich jsem na kamenném výčnělku zapálila svíčku, přesně v den 23.měsíčního výročí úmrtí mého syna. A pak jsem tou bránou prošla...možná to byla jen náhoda, že mi okolo hlavy okamžitě obletěla včela nebo čmelák...stála jsem tam uprostřed mezi čtyřmi duby, mezi čtyřmi světovými stranami...foukal vítr a obloha hrozila mraky (z kterých spadlo jen opravdu pár kapek...) a věděla jsem, že všechno probíhá ve spirále a konec si podává "ruku" s počátkem...věděla jsem, že jsem ve správný čas na správném místě, stejně tak, jako jsem stála tam v parku pod keltským křížem...
Třebíč
Ano, bylo to i o tom, kdo tam žil a nyní v okolí žije. O jedné hočině, co je taková Vědma a Víla a úžasný člověk. Židovská čtvrť je unikátní a byly jsme tam s dcerou ubytovány v hotýlku, ve kterém býval dříve chudobinec . Nádherně a citlivě rekonstruovaná stavba z roku 1699, vnitřní zařízení úplná pohádka a okolo kaštany. (Vždy, když vidím někde kaštany, myslím na syna, na první kaštánek, který mi vždy přinesl, když ho začátkem podzimu našel. Teď jsem jich brzy měla plné kapsy a dala jsem je doma k jeho fotce).
Řeka Jihlava odděluje Židovskou čtvrť od vlastního města (s hanbou přiznávám, že ostatní město jsme moc prohlédnout nestíhaly). Jít po mostech nebo po nábřeží je nádherné, obzvlášť, když svítí slunce a člověk se okolo skal dostane na "Hrádek", všude podzimně zbarvené stromy, šípky a nádherný pohled na město z Masarykovy vyhlídky. Též zbytky kruhové bašty stály za vidění. V sobotu jsme viděly od řeky západ slunce nad bazilikou a ten pohled fakt bral za srdce.
Velká synagoga se opravuje a tu druhou jsme musely hledat, ale nasvícená vypadala moc dobře.
Zámek a bazilika Sv.Prokopa + kousek zámeckého parku nám zabraly jedno celé odpoledne. Bazilika je impozantní, postavená v románsko-gotickém slohu. Dcera nejříve moc na prohlídku nechtěla, ale nakonec byla nadšená. Jen samotný vstupní portál bral dech a což teprve klenba, skleněná vitrážová okna a nádherná krypta. Ani nástěnné fresky ( z 12.století, druhé nejstarší na Moravě) se jen tak někde nevidí. U zámku jsem nechala jeden z malovaných kamínků.
Židovský hřbitov, pod patronací UNESCO, pravděpodobně jeden z největších u nás. Mlčky jsme procházely kolem nekonečných řad prastarých náhrobků porostlých břečťanem, na některých už patrny ani reliéfy, natož písmo. Občas jsme na některý položily spadlý kaštan. Nahoře, poblíž vchodu, v novější části, jsme se zastavily u náhrobku s dvěma deskami, na jedné z nich bylo napsáno, že je na památku dětí -dcery a jejího muže, kteří byli umučeni v koncentračním táboře. Té dívce bylo něco přes dvacet let, jejímu muži cca o 13 víc. A pak tam byla další deska a na ní jména rodičů. Paradoxně se oba dožili více jak devadesáti let. Z toho místa přímo číšela bolest...kamínek s obrázkem anděla jsem ani jinam položit nemohla...
Na zpáteční cestě jsme, dost složitě, našly zříceninu hradu Rokštejna, Zachovalou, dost velkou, rozhodně stála za vidění. Bývala majetkem Moravského markrabího Jana Jindřicha a poté jeho synů. Škoda, že výhled z věže je možný jen do září.
Do Třebíče a jeho okolí bych se, určitě, ještě někdy ráda podívala.
Zbraslav
Často jsem se v životě stěhovala, asi častěji, než bych si přála. Žil jsem na různých místech a každé z nich se mi nějak zapsalo do srdce, každé z nich jsem měla nějak ráda. Možná by to nemělo být o místech, ale o lidech... Nevím, jak to dělám, ale těch lidí je okolo mě pořád nějak méně a méně. Paradoxní, když žiju v Praze :-), ale mám na mysli "ty lidi". Zbraslav od začátku vůbec nebyla o lidech a ani dnes o nich není, je jen o krajině, o atmosféře, o duchu místa,, o pocitech. Zbraslav je místo, které vnímám duší. Je krásná v každém ročním období, je tajemná, magická, uklidňující, vzrušující. Je tady "něco" co se člověku vtiskne do srdce...
Přes všechno, co teď přichází cítím neskonalou vděčnost za to, že jsem tady mohla žít, že jsem se mohla "duší dotknout" toho neviditelného, nahlédnout do té hloubky nekonečna, z které zaznívají výkřiky Keltských bojovníků, zpěv jejich žen, vzývání jejich kněžek a druidů, modlitby Václava II, pláč Elišky Přemyslovny, že jsem mohla vnímat a dívat se...
Kutná Hora
Moje srdcová záležitost. Klenot mezi českými městy. Taková malá, přátelštější Praha. Tentokrát jsme měly víc času a mohly procházet úzkými uličkami, nekonečně dlouho pozorovat světlo procházející skleněnými vitrážemi oken Sv.Jakuba. Posedávat v kavárničkách, prohlížet si obchůdky...kochat se rozkvetlými růžemi a fotit, fotit, fotit. Úžasné bylo Muzeum stříbra a vstup do středověkého dolu. 
Kréta
přidala jsem tady nějaké fotky z Kréty, která je nepředstavitelně krásná. Má pohádkové moře, strmé skály, dechberoucí památky, nádherné květiny a spoustu kočiček :-)
Zbraslavské listy
Autor Karel Pašek
Hradiště
- období knovízské kultury (9. – 8. stol.před.n.l. )výstavba prvních větších opevnění a sídelního útvaru cca 50 ha
- (5. – 4. Stol. před n. l.) rozhraní doby haštalské a laténské založeno nové opevněné sídlo (osídleno bylo i podhradí) = dolní část Zbraslavi
- 2.stol.p.n.l nejzajímavější období v dějinách Hradiště, Keltové založili rozsáhle oppidum (město), svou rozlohou 157 ha přesahovalo pozdější středověká města. Keltští Bójové – organizovaní válečníci, kteří obsadili Čechy, stavěli na horách a vrších řadu rozsáhlých pevností a měst (nad Zbraslaví vystavěli velikou pevnost, která se stala centrem moci v Čechách a rozšířili ji i na vedlejší kopec Šanci, který přičlenili k hradišti pomocí hradeb a příkopů. Toto opevnění budilo respekt samotného Césara) Podle řeckého spisovatele Strabona název Boiohaemum (jméno těchto Keltů) zůstal pro Čechy dodnes = Bohemia
- okolo začátku n. l. obsadili Hradiště Markomanské kmeny, které zde sídlily (podle římských a řeckých kronikářů) pouze 26 – 28 let
- Hradiště poté osídlili Slované (archeologické nálezy – vybavené hroby)
Slované
- rod byl základní jednotkou jejich společenství
- rozrůstáním rodů vznikají nové osady, které se jmenují po náčelníkovi a zakladateli lokality = Zbraslav
- rozsáhlé slovanské pohřebiště nalezeno pod Zbraslavským náměstím
- 965 – 966 n. l. zpráva Ibrahím ibn Jakúba: „Obyvatelé jsou snědí, černých vlasů, zatímco světlý typ je u nich vzácný. Jejich ženy, jsou-li jednou vdány, nedopouštějí se cizoložství. Naproti tomu, miluje-li nějaká dívka muže, jde k němu a ukojí u něho svou žádost. Jestliže si vezme muž nějakou dívku a shledá, že je ještě panna, řekne jí: „“Kdyby bylo v tobě něco dobrého, byli by tě jistě mužové požádali a byla by sis vybrala někoho, kdo by ti vzal panenství.““ Potom ji vyžene a zbaví se jí“.
- zvažuje se, zda na vrchu Havlín (v místech kostela) nebyla mohyla bájné Kazi (sestry Libuše), z toho důvodu, kvůli vymýcení pohanství pak tam byla založena kaple a později kostel. Existence mohyly nebyla nikdy prokázána, ale ani popřena
Založení Zbraslavi
- Kronikář Václav Hájek z Libočan píše:
„V létech 840 jeden z vladyk znamenitých, jemuž bylo jméno Zbraslav, z hradu a města Kášina (myšlena Kazi), syn Chleboslava, syna Prostoslava, syna Bivojova, manžela někdejší Kazi, sestry Libušiny, maje mnoho dobytku a jsa bohatý na stříbro i na zlato, dvůr hrazený a příbytek rozložitý, mezi řekami dvěma, dal sobě postaviti, které je jedno jméno Vhltava a druhé Mže (Berounka), aneb Mizika a od svého jména dal mu jméno Zbraslav a krásnou zdí z tvrdého kamene jej dal obezdíti a ze svého hradu Kašína na něj každý den hleděl (vrch Havlín). Téhož léta Ród, bratr Zbraslavův, jsa také znamenitý a majíc velikou milost k bratru svému, nechtěl v Březovicy zůstati, ale kázal sobě dům postaviti, nad řekou, jež Mže slove, a dal mu od svého jména jméno Radotín, tj. Ródova osada… „ Podle této kroniky, pokud lze věřit datu založení, by Zbraslav i Radotín patřily k jedněm z nejstarších osad v Čechách.
- Vykopávky pod Zbraslavským náměstím odpovídají datu v kronice
Slavníkovci
- usuzuje se, že hranice mezi državy prvních Přemyslovců a Slavníkovců vedla dnešním Havlínem, který se kdysi nazýval vrch Oseka
Cesty a stezky
- původní Zbraslav 12. století spojovala s vltavským brodem pobřežní cesta nazvaná dnes Pod Špitálem (:-D)
- místní ulice zde vůbec nebyly, domy se shlukovaly podle uvedených silničních tahů, potoků či jiných vhodných míst. Mezi ploty byly často i úzké uličky pro pěší, které se zejména v Bílce zachovaly až dodnes (Bílka je část Zbraslavi, která mě zaujala, aniž bych o ní cokoliv věděla…tj. osobní Sonina poznámka)
Ostrov, Kladruby, biskup a král
- potvrzovací listina Přemysla Otakara I. je uložena v Třeboňském archívu (1205) (darování klášteru)
- tato listina poukazuje na to, že Lahovice, byly zmiňovány již v roce 1000 a patří tedy k nejstarším obcím, které tvoří Zbraslav
- převod majetku Jana III. Z Dražic (biskup) králi Přemyslu Otakaru II. – jednalo se o Zbraslav, Záběhlice a Chuchli – 3. srpna 1268 (královským majetkem byla 10 let)
- Přemysl Otakar zde vybudoval lovecký hrádek s věžemi a pevnými zdmi (zbytky přemyslovské výstavby byly objeveny na západní části hraniční zdi. Zachovány jsou gotické zbytky v nynější hodinové věži, která byla vstupem do Přemyslova hrádku, dochovaly se zbytky síně (dnešní zrušená kotelna) a zbytek arkádového dvora)
-
Za panování knížat
- ve 12. století zde byla dokončena struktura sídlišť, která zůstala zachována dodnes.
- Vsi zbraslavské kotliny se již tehdy shlukly okolo kaple a později kostela Sv. Havla (na kopci), dominující celému okolí, ke kterému přicházeli věřící z těchto obcí: Zbraslav, Žabovřesky, Záběhlice, Lipany, Lipence, Lhota, Vidim a zřejmě i Lahovice
Zbraslav – obec bájného Zbraslava na soutoku Mže a Vltavy, orientována na řeku Mži při knížecím a později klášterním dvorci. Svoje pozemky obhospodařovali osadníci spíše v nezaplavovaných částech místech a zaplavované části při řekách sloužily více jako pastviny nebo loviště zvěře.
Žabovřesky – vřískání žab z nedaleké Mže, už za knížete Vladislava zde bydlel kravař Ramoš, kterého daroval kníže v roce 1115 i s jeho pozemky Kladrubskému klášteru
Záběhlice – příbytky zaběhlých lidí, nevolnící, kteří neměli žádná práva, Záběhlice byly stranou hlavních cest, nejsou uvedeny v zakládací listině Kladrubského kláštera
Lipany, Lipence – jmenují se podle lip, které tam rostly
Lahovice – nejstarší osídlení zbraslavské aglomerace, při dnešním korytě Berounky bylo nalezeno rozsáhlé pohřebiště z doby 10. – 11. Stol.n.l., které obsahovalo 450 hrobů. Sídlo lidí Láhových, příjmení Láha bylo zkratkou jména Lahoda, což znamená ten, který lidem lahodil (lichotil). Knížata a králové zde vybírali osadníky, kteří se především věnovali rybolovu
Lhota – zaniklá obec, zřejmě kvůli nevýhodné poloze
Vidim – podle práce Fr. Roubíka o zaniklých osadách se její určení shoduje s dnešní Závistí (u bývalého brodu přes Vltavu nad Zbraslavským přístavištěm, kudy vedla jedna z hlavních středověkých cest)
- byly zde, údajně ještě osady Ejzíř (vladycké sídlo), Lipsko, které zaniklo koncem 17. století, Sadová (ves či dvůr u Zbraslavi) a Zadovany, o které jsou zmínky ještě z roku 1295. (Je možné, že některá z těchto vsí stála na místě dnešní Bílky) /ulice v Bílce je tady stále – osobní poznámka Soňa/
Tajemný Havlín
Co se stáří kostelů týče (data jejich založení), je zbraslavský Sv. Havel jmenován na 18 místě v Čechách
- důvod výstavby = 1, zdůraznění vítězství křesťanství nad dřívějším pohanským kultem (mohyla pohanské Kazi)
- 2, potřeba svatyně pro křesťanského feudála u ní sídlícího
- 3, velká koncentrace obyvatelstva s potřebou duchovního zajištění
- fara zde stála již v době před výstavbou gotického kláštera
Král mnichů
Na budově konventu barokního kláštera Zbraslavského je štít ozdobený dvěma postavami andělů se sochou Václava II. Uprostřed. Na štítu je pozlacený štukový nápis: Venceslaus Pius Bohemiae Rex VI. Fundator Aulae Regiae – Václav zbožný, šestý král český, zakladatel síně královské.
Bílí mniši
- cisterciáci – řád původu burgundského z Francie
- založení řádu r. 1098 sv. Robertem – klášter v Citeaux (název řádu)
- oděv- bílý hábit s černým škapulířem a kápí
- druhý zakladatel reformovaného řádu – sv. Bernard
- největší rozmach ve 13. století
- klášter musel ležet stranou od hradů, měst a vesnic, daleko od ruchu, v údolí při vodním toku
- hlavní kostely zasvěceny Panně Marii
- znak kláštera = štít s křížem a po jeho stranách písmena MORS (Monasterium Ordinis Reginae Sanctae – Klášter řádu svaté královny)
- vysláno 12 mnichů s opatem
- 20. duben 1292 = osídlení kláštera
- Umístění a vybavení kláštera se zde přesně krylo s regulí řádu a chlouba kláštera, kostel Panny Marie, který se řadil mezi největší v Čechách a měl sloužit za poslední odpočinek panujícího rodu, odpovídal schématu danému řádem
- v době stavby byli cisterciáci v Čechách na mocenském vrcholu = ovlivňovali politiku krále i duchovní život. Po jeho smrti se zasloužili o uvedení Lucemburské dynastie na trůn. Byl to však poslední zásadní zásah do našich dějin, který tento řád provedl
- Koncem roku 1350 vymizeli bílí mniši z kulturního jeviště Evropy
„Zbraslavští cisterciáci měli ještě za povinnost, pro kterou byl klášter založen, pečovat o královské mauzoleum, místo k uchování důstojného odpočinku královské rodiny. I když historie smetla tento hrdý monument a hroby královské rodiny zmizely v troskách chrámu Panny Marie, podařilo se mnichům uchovat pozůstatky příznivců jim z nejmilejších – Václava II. a Elišky Přemyslovny – až po naše časy.“
Zbraslavská kronika
- kronikáři opat Ota a Petr Žitavský (psal od roku1314 po smrti opata Oty)
- jedná se o největší a nejvěrohodnější předhusitskou kroniku, která zachycuje podrobně události přibližně 60 let – od smrti Přemysla Otakara II do roku 1338
- Petr Žitavský působil také jako diplomat ve službách Elišky Přemyslovny a stál na její straně až do její smrti, kdy už bylo jasné, že vláda Jana Lucemburského zklamala původní naděje cisterciáků
Aula Regia
- opat Dětřich navštívil krále Václava II a připomenul mu slib založení kláštera
- Václav II. nabídl tři místa 1, poničení sídlo benediktinů na Ostrově u Davle
- 2, stavební pozemek u Radotína
- 3, lovecký zámek na Zbraslavi
„Mniši zvolili jistě nejvýhodnější a nejpraktičtější variantu, když si vybrali bývalou rezidenci kladrubského opata a poté sídlo biskupa Jana III. Z Dražic nedávno přestavěné na lovecký dvůr s pevnými věžemi a velmi pevnými zdmi Přemysla Otakara II. a naposledy zámeček Václava II.“
A samo místo, které se dosud jmenovalo Zbraslav, nazval pro stálou památku svého jména, změniv mu jméno, Síní královskou (Aula Regia) – napsal opat Ota
- klášterní kaple byla zprvu ve stávající kapli sv. Jakuba Většího (snad bývalá kaple v loveckém Přemyslově zámku) – složí jako kostel dodnes, byť je barokně přestavěná
Bývalý kostel Panny Marie – délka 100 m, patřil k největším tehdejším kostelům v Čechách. Byl postaven z pískovce a opuky
- při kostele bylo vybudováno 9 kaplí, ambit se studničním stavením a rajský dvůr, který byl pak upraven jako zahrada
- před rokem 1311 vznikla klášterní nemocnice, zřejmě v patře nad kostelem sv. Jakuba
- na východní straně, na místě dnešního parku před kostelem byl hřbitov
- V 18. století zmizel gotický klášter pod novostavbou Santiniho a Kaňky a chlouba kláštera – kostel Panny Marie – byl definitivně zbourán a jeho základy zavezeny. Na postavení nového kostela s mauzoleem Přemyslovců nebylo již prostředků ani snahy
Fundační listiny
- panovník, který založil klášter se musel postarat o jeho finanční zabezpečení = Václav II.
- první sepsaná v roce 1292 při položení základního kamene se ztratila
- přepis z roku 1626 je ověřený registrátorem dvorské kanceláře a je v archívu Muzea Království českého
Jan Lucemburský
- Jak žil, tak zemřel král Jan Lucemburský, jemuž okázalý rytířský život byl nade vše. Tělesné pozůstatky mrtvého krále nenalezly klid stejně, jako ho neměl panovník za svého života. Byly z různých důvodů přenášeny během věku z místa na místo, část kostry byla zřejmě ze sběratelské vášně odcizena a teprve v roce 1980, byl převezen do Čech, aby byl po antropologickém výzkumu vrácen do Lucemburska a tam snad definitivně pochován v katedrálním chrámu P. Marie. Jeho smrtí jako by skončilo padesátileté období vzniku a slávy zbraslavského kláštera, který v tu dobu patřil k nejdůležitějším v Čechách a v němž se tvořily dějiny naší země.
Pohřebiště králů a jejich poslední cesty
- v chrámu Panny Marie mělo být pohřbeno 15 členů královských rodin Přemyslovců a Lucemburků
- našel se i náhrobek opata Konráda
Václav II. – zem. 21. 6. 1305
Václav III. zem. 4. 8. 1306 (ostatky dala přivést Eliška Přemyslovna z Olomouce, ale antropologický průzkum nepotvrdil, že jsou dochované do současnosti)
Anežka (dcera Václava II. zasnoubená Ruprechtu Nassavskému) – zem. 1296
Eliška Přemyslovna – ostatky dochovány a ověřeny – zem. 28. 9. 1330
Jitka – Guta (dcera Václava II.) zem. 3. 8. 1293)
Jan – (syn Václava II.) zem. 1. 3. 1294
Jan – (syn Václava II.) zem. 6. 12. 1296
Markéta Lehnická - (dcera Václava II) zem. 8. 4. 1322 (údajně je zde pohřbená s novorozeným synem Mikulášem)
Jitka – Guta (zem.při narození asi 12. 6. 1297 – poslední dítě Václava II. a Guty Habsburské, které zřejmě zapříčinilo její smrt
Markéta Dolnobavorská – dcera Elišky Přemyslovny (zem. 11. 7. 1341)
Přemysl Otakar – syn Elišky Přemyslovny (zem. 20. 4. 1318)
Eliška – dcera Elišky Přemyslovny (dvojče Anny, vévodkyně Rakouské) zem. 1324
Dočasně zde byl uložen Václav IV., jehož mrtvolu (po zhanobení husity) ukryl rybář jménem Moucha a pochoval ho tajně na své vinici, za odměnu tělo po 3 letech vydal. Václav IV. Byl pak společně s ostatky své první ženy Johany Bavorské pochován v katedrále Sv. Víta
- Johana Bavorská byla též pochována na Zbraslavi
Historické prameny uvádějí, že hrobka Václava II. stála přesně v geometrickém středu dostavěné části chrámu, v jeho nohou byly uloženy jeho malé zemřelé děti společně se synem Elišky Přemyslovny (Přemyslem Otakarem), Markéta Lehnická se synkem Mikulášem měla být uložena mezi sedadly mnichů uprostřed chrámu, ale lokalizace není přesná. Václav III. a Eliška Přemyslovna vedle Václava II. po jeho pravé straně a vedle ní spočívala její dcera Markéta Dolnobavorská. Hrob Elišky, dcery Elišky Přemyslovny, spolu s dalšími třemi královskými dětmi byl před schodem hlavního oltáře.
Dočasný hrob Václava IV. A hrob jeho ženy Johany Bavorské nebyl lokalizován. Navíc bylo v chrámu pohřbeno srdce Anežky, dcery Přemysla Otakara II. (matky Jana Paricidy).
Skromné pozůstatky všech Přemyslovců byly uloženy v podstavci sochy Jana Štursy, která znázorňuje Přemysla Oráče a je umístěná v kostele Sv. Jakuba na Zbraslavi. V koruně stromu, o který se Oráč opírá, byly umístěny lebky Václava II., Elišky Přemyslovny a údajně Václava III. V roce 1990 byly vyzvednuty, prozkoumány a 23. 6. 1991 zapečetěny do truhlic, které byly za účasti reprezentantů českého státu a vysokého kléru uloženy pod kamenné desky před hlavním oltářem.
Sláva a pád kláštera
- vrchol moci – rok 1933 návrat kralevice Karla IV. (klášter měl 300 mnichů) (Karlův stánek – místo, na kterém se, údajně zastavil před tím, než se šel poklonit ke hrobu matky a děda. Vzhledem k tomu, kde vedla ve středověku cesta, není pravděpodobné, že by se jednalo o správnou lokalitu. Je to spíš připomenutí události)
- 14. července 1420 se strhla bitva na Vítkově hoře
Táboři s Pražany, vedeni Korandou a některými jinými kněžími, nepřátelsky napadli Zbraslav, kterou nikdo nehájil a pobravši majetek a zapalivše klášter vrátili se jásavě zpívajíce, při čemž kněží se svými zbrojnoši a některými laiky nesli v kápích rozbité kusy obrazů a klášterních tabulí.
Boření klášterů a ničení obrazů a soch nebyl tedy důsledek vandalských choutek extrémních jedinců, ale přímo program celého hnutí – táborští prohlašovali, že kláštery jsou lotrovské peleše, které byly založeny proti Kristovým zákonům. Neboť Kristus hlásal, že jeho učedníci se nemají uzavírat, ale chodit po světě a křtít…
- během jednoho roku bylo zničeno 18 klášterů mnichů nadaných majetkem, 17 klášterů žebravých mnichů a 7 klášterů jeptišek
Farnost Sv. Havla
- předcisterciácká Zbraslav vznikla dole, u soutoku řek Vltavy a Berounky, pokud opomineme zmínky o dvorci na Havlíně
- nejvíce se rozrostla o vesnice náležející ke klášteru
- za Václava II. bylo pár chalup okolo loveckého hrádku, hospodářství v místech při brodech na nábřeží
- jako urbanisticky stará se jeví čtvrt Bílka, (název zřejmě pochází z faktu, že se tam bílilo prádlo), ale důkazy sahají jen do 18. století (ulice Kaškova, V Platýzu, B. Stárkové a V Bílce)
- ve středověku se v některých okolních obcích těžilo zlato (Klínec – darovala Eliška Přemyslovna v roce 1319 klášteru, Leštěnice, Knín, Štěchovice, Jíloviště)
Jan Blažej Santini – Aichel a František Maxmilián Kaňka
- počátek 18. století – po 400 letech znovu vybudování kláštera cisterciáckými mnichy (opat Lochner a Budencius)
- Santini použil prvky gotického baroka (márnice kostela Sv. Havla a přestavba gotického kláštera)
- přestavba začala roku 1709, ale Santiniho plány se nezachovaly
- přehnaná velkorysost opata Lochnera způsobila, že hlavní budova bývalého gotického areálu = honosný chrám P. Marie = mauzoleum Přemyslovců, nebyla vůbec započata
- stavba kláštera zůstala dodnes torzem
- 1724 rozestavěné dílo převzal Kaňka
- Santini začal stavět 3 křídla konventu, hlavní, obrácené k Berounce, se za jeho života dostavělo do výše prvního patra
- - použil starých základů a zdí jak románských zbytků benediktinského proboštství, tak gotických staveb Přemysla Otakara II. a kláštera Václava II.
- Kaňka navázal, ale vnesl do Santiniho záměrů střízlivější prvky = budova ztratila na monumentálnosti klášterní stavby, ale dostala v mnohém tvar paláce
- 1727 byl již sál v prvním patře vyzdoben štukatérem Soldatim
- 1728 – výzdoba stěn malířem V.V. Reinerem
- Socha Václava II – Santiniho přítel J. V. Jäckel
- 1739 – opatská prelatura – střízlivá adaptace, pouze Reinerovy malby mají nákladnější charakter
- Kaňkova dostavba nese vizitku vysoké úrovně svého stavitele
Madona Zbraslavská
- obraz 89 x 59,5 cm patří k nejvzácnějším zbraslavským památkám
- pověst = přinesl ho Václav II. osobně a pěšky
- patřil k hlavnímu oltáři kostela P. Marie, který zpustošili husité a po kterém se hledají jen velmi těžko zbytky
- Fakt = obraz byl v kostele ve 14. století, kdy v něm probíhalo zasnoubení Beatrice, sestry Jana Lucemburského uherskému králi Karlovi (1318)
„Zbraslavský kostel P. Marie byl vypálen a pod jeho troskami zmizel i mariánský obraz. Další pověst praví, že po více jak 200 letech, při odklízení trosek kláštera, dělníci pozorovali stehlíka, jak tahá úporně ze sutin jakousi stužku. Po prohlídce toho místa a odkrytí kamenů našli tam gotický obraz madony – téměř nedotčený“.
- znak města Zbraslavi = památka na tuto událost, nad reprodukcí kostela sv. Jakuba letí ptáček, který nese v zobáčku stužku. Stužka byla v pozdějších dobách nahrazena mírovou ratolestí.
- poslední restauraci obrazu provedl B. Slánský, skutečně se jedná o gotický originál, pravděpodobně dílo mistra vyšebrodského cyklu (oba kláštery byly cisterciácké)
- patří k nejvzácnějším památkám vůbec, svědčí o rozkvětu Zbraslavského kláštera a o vysoké úrovni deskového malířství v první polovině 14.století
Osvícenci
- Marie Terezie i se svým doprovodem byla pohoštěna po své korunovaci v roce 1743 v právě dokončeném Zbraslavském klášteru = místo důstojné pro vzácnou návštěvu
- v době tereziánské reformy tu bylo 9 usedlostí = chalupníci (robotovali až 26 dní v roce), měli pole, platili daně, chovali dobytek
- mimo domu č. 38 na bývalé chmelnici stály všechny ostatní chalupy u Vltavy
- Poslední velkou výstavbou po 7 leté válce byla budova pivovaru
- - mniši pronajali část konventu, zrušili nevýhodné chmelnice na východním úpatí Havlína a pronajímali pozemky k výstavbě chalup
- v ulici Pod Špitálem začala výstavba pro přímé poddané kláštera /naše ulice =osobní poznámka Soňa/
Zrušení kláštera
- 2. 12. 1785 krajský hejtman oznámil v klášteře rozhodnutí císaře Josefa II. o jeho zrušení
- klenoty a drahé nádoby prodány v dražbě
- klášterní kostel sv. Jakuba učiněn farním
- klášterní roucha obdržela budějovická kapitula
- stříbro zmizelo již ve válkách s Francouzi
- kostel sv. Jana Křtitele odsvěcen a zrušen, zvony z něj přeneseny do hodinové věže u Sv. Jakuba
- první opat = Konrád (1292 – 1312)
- poslední opat = Celestin Stoy z Rakovníka (1770 – 1785)
Život bez mnichů
- obecní rychtář – Zbraslav neměla rychtu v polovině 18.století propůjčil opat Jiří Junker k těmto účelům „pánský dům“ na nábřeží /stále stojí, je z něj vstup do městské zahrady, osobní poznámka Soňa/
- náboženský fond prodal klášterní konvent šlechtici de Souvaigne, který zde zřídil cukrovar (první várka v roce 1787 = 300 homolí cukru)
- 1812 – koupil Antonín Richter, kromě cukru zřídil i výrobu chemikálií, především mýdla)
- Po Napoleonských válkách bylo hospodaření špatné, panství koupil kníže Öttingen – Wallerstein dal postavit pro úředníky dům Amtshaus /stále stojí poznámka Soňa/
- při návštěvě císařského dvora v Praze (rok 1831) bylo na Hradě podáváno jen zbraslavské pivo
- po smrti knížete přešlo v roce 1905 panství na jeho syna Karla
- 19. 12. 1910 kupuje panství Cyril Bartoň – Dobenín
Zbraslavské chalupy
- od Vltavského brodu musela jít další cesta – spojnice brodu s klášterem, dodnes zde vede jako ulice Pod Špitálem
/budovy jsou označeny v mapce, která není součástí těchto poznámek – Soňa/
- od úvozu nebo brodu, na Vltavském břehu směrem po proudu byla již za středověku řada chalup, které se lišily vzhledem i funkcí od výstavby kolem kláštera. Byly to chalupy poddaných, kteří nepatřili k přímým služebníkům kláštera
- konec 18. století (chalup již bylo okolo 20)
Bouřlivý rok 1848
- první polovina 19. století = Zbraslav ve velké většině česká
- místní moc – německá (továrník Richter a kníže Öttingen- Wallerstein)
- kněz Fibiger = zapšklý nepřítel pokrokových lidí
- vlastenci se scházeli v hospodě u Vojtanů (Holý, Tumplacký, Rys, Kodým, Truhelka, Stejskal, Bollardt, Batěk…)
- zformovala se národní garda na Zbraslavi, pod vedením syna továrníka Richtera (na zbraně věnovala příspěvek sama kněžna)
- radikál Macháček z Radotína přijel se svými gardisty na Zbraslav a vymohl na vrchním úředníkovi panství 100 zlatých na pomoc Praze
- odjel do Štěchovic, kde se zmocnil 28 centů střelného prachu, který pod ochranou Richtra dovezl lodí na Zbraslav
- Praha 17. června po 5 dnech bojů kapitulovala
- 31. 8. 1848 sněm schválil návrh zákona o zrušení poddanství
Polovina století
- v roce 1780 měla Zbraslav 87 stavení (s výjimkou kláštera)
- v roce 1850 = 141 stavení
- 1833 – v domě č. 36 stanice jízdní pošty (pošta dojížděla až do roku 1872 z Prahy 1x denně – večer před 8. Hodinou. Příjezd poštovního vozu ohlašovala trubka postiliónova a po výměně přípřeže jela pošta ještě na Dobříš.
- na náměstí v č. 32 /jedná se zřejmě o dům blízko lékárny – poznámka Soňa/bydlel felčar Šurovský, patřil mezi přední občany
- poblíž horní brány parku byla chalupa č. 29 Zámečníků“, kde žil Vodrážka, zednický mistr, podílel se na stavbě domů na náměstí (Na náměstí byly jen tři jednopatrové domy. Uprostřed, kde nyní stojí pomník padlých, byla velká otevřená kašna zastíněna čtyřmi mohutnými kaštany, napouštěna jednou denně k večeru čerstvou vodou. Naproti ní byla socha Jana Nepomuckého. Při každé slavnosti ji zdobil Koželuh z chalupy č. 79 /možná dnešní řeznictví - poznámka Soňa/
- v podzámčí a na nábřeží nové domy nevznikaly, stavení rostla jen v Bílce, na členitých pastvinách 1/3 zbraslavských domů stála tam
- na pozemcích rychtáře Záběhlic (Havlíčka) stál velký kontribuční sklad (na obilí) = dnes je přestavěn na Husův sbor
- chalupa Březovská = na dolní Zbraslavi (dílna zvonaře, dosud dochovaná)
- domek č. 69 v Bílce (v roce 1802 zde zemřel poslední z cisterciáku zrušeného kláštera – páter Konstantin Pluhař)
„Zbraslav s velkou nezastavěnou plochou uprostřed, neosvětlená, s nedlážděnými vozovkami plnými bláta asi nijak vábně nevypadala. Do Záběhlic, Žabovřesk a Lahovic se chodilo přes pole, po Zbraslavi přes kaluže. Vypadala asi tak, jak ji prořídlé a ochuzené obyvatelstvo v nouzi stavělo po třicetileté válce, když ji švédský generál Baner vypálil, píše okolo roku 1860 zbraslavský pamětník Jan Lepšík“
Krvavé léto 1866
Pruská vojska překročila hranice Čech ke konci června 1866. Pruská armáda vítězila nad Rakouskou nemoderně vyzbrojenou a vycvičenou
- 29. 6. přivezl na Zbraslav parník 22 raněných
- - kníže Öttingen – Wallerstein dal rozkaz, aby panský dům = myslivna, a část vinopalny byly na jeho náklady upraveny ve špitál (pověřen lékař Dr.Gastl) /myslivna doposud stojí, myslím, že toto je původ pojmenování ulice Pod Špitálem – osobní poznámka Soňa/
Okresní město
- rok 1846 domů na Zbraslavi – 133 obyvatel - 1329
- rok 1890 domů na Zbraslavi – 175 obyvatel - 1643
-
-
- na konci 19.století a na začátku 20. století začaly vyrůstat krásné secesní vily – Rösslerova vila, Planá růže (u mostu Závodu míru), Suchánkova vila u horní zámecké brány /ta je hodně zdevastovaná, osobní poznámka Soňa/
- 27. 8. 1865 – první plavba do Štěchovic kolesovým parníkem Praha (hlavní dopravní cesta na Zbraslav)
- jezdil sem V. Hálek, Dr. M. Tyrš
- pád bachova absolutismu uvolnil společenský život = vznik různých spolků
- 1876 na okraji Belvederu vedle studánky zřízen dům pro chudé
- zřízen telegraf, telefon, zavedena voda, kanalizace, pojmenovány ulice, 34 petrolejových lamp osvětlení (jediné město v okrese, které jej mělo, kromě Řevnic)
V nové vlasti
1918 – konec 1. Světové války
- charakter výletního města – 1800 obyvatel a 220 domů
- 1924 (spojení se Záběhlicemi a Žabovřeskami) – 3200 obyvatel a 430 domů
- po koupi zbraslavského panství povolal Cyril Bartoň k úpravě svého díla architekta Dušana Jurkoviče (Pustevny na radhošti, lázně Luhačovice)
- restauroval prelaturu, zvětšil pivovar a opatřil vnitřní vybavení pro soukromé sídlo
- Bartoň se postaral i o doplnění výzdoby kostela (Antonín Häusler)
Tři pomníky – pomník padlým na náměstí, Husův pomník a socha Přemysla Oráče v kostele sv. Jakuba
- o první dva se zasloužili starosta Vejvoda, Neumann – řídící učitel, Voska a Císařovský (sochařské dílo vytvořil J. F. Žák)
- sochu Přemysla Oráče vytvořil Štursa, na popud Bartoně – sloužila k uschování ostatků posledních Přemyslovců
„Cisterciáčtí mniši po zpustošení svého gotického kláštera a hlavně kostela P. Marie s přemyslovskými hroby a poté po barokní přestavbě, kde mauzoleum přemyslovského rodu už nemělo místo, uchovali sporé ostatky zakladatelů kláštera – posledních Přemyslovců – ve zvláštní dřevěné tubě, umístěné v kostele sv. Jakuba.“
- novou schránku dal zhotovit v roce 1858 továrník Richter
- 1. října 1925 postaven pomník v kostele
- 3. června 1926 uložil Cyril Bartoň Dobenín, se svým synem, ostatky do pomníku
Masarykova republika
- dlážděny ulice uvnitř města – vykácení lipových stromů
- stavba tělocvičny a biografu (1930)
- doprava parníky a železnicí
- květen 1926 pravidelná linka autobusů
- 1908 – 1931 Závod do vrchu Zbraslav – Jíloviště (nejslavnější závod v Evropě – Eliška Junková, kníže Lobkowic, Hans von Stuck, František Chlad – zástupce Zbraslavi (motocykl) /závod je obnoven, jezdí historická vozidla, osobní poznámka Soňa/
Kniha končí koncem první republiky.
„Dějiny nikdy nekončí. Uzavřel se jen poslední list knížky, která se snažila nahlédnout do bohaté a pestré minulosti, jíž se může Zbraslav pochlubit.
Ne všechny události a činy jsou dnes objasněny, ne všechny údaje jsou dostupny. Ne všichni historikové se shodují v hodnocení dějinných činů.
Potřebou však zůstává na všechny, co tu před námi žili, nezapomínat a všechno to, co tu po sobě zanechali, poznávat, protože ten, kdo Zbraslav poznal, naučí se ji mít rád.“
Dodatek: Moje osobní poznámky nejsou ničím podložené, jsou to jen mé vlastní úvahy a zjištění.
Základní tipy:
- Používejte často nové bloky.
- ENTER = nový odstavec.
- SHIFT+ENTER = nový řádek.
- Obrázek je nejprve třeba nahrát na server přes Vložit obrázek a Správce souborů.
- Obsah z Wordu vždy přenášejte přes Vložit z Wordu.
- NEpoužívejte mezerník pro zarovnávání objektů.
- Stiskněte tlačítko listování.
- U bloků, které mají být skryty, vyplňte nově zobrazené textové pole.
- Všechny bloky s vyplněným listováním budou na stránkách skryty kromě prvního v pořadí.
- Tlačítko přidat odkazy vytvoří nový blok se zástupcem, který bude na stránkách nahrazen odkazy. Tyto odkazy budou shodné s vyplněnými nadpisy u listování a budou přepínat příslušné bloky.
- Ze všech bloků, které mají vyplněné listování, bude zobrazen vždy pouze jeden. Bloky, které nemají vyplněné listování vůbec, budou zobrazeny vždy.
- Pokud chcete skrývat i první blok listování, vytvořte na jeho místo nový prázdný blok a použijte pro jeho nadpis výraz: %empty%
- Chcete-li při přepnutí bloku rolovat okno na horní část bloku, přidejte za text bloku výraz: %top% (např.: Dovolená%top%)