Úvodem
A jděte už s tou změnou času do prdele, jo!!! Vážně mě vytáčí do vysokých obrátek, že mi neustále někdo diktuje, kolik budu mít hodin
"Štěstí se skládá z okamžiků. To ostatní je život."
Celebrity píšou o svých pocitech a myšlenkách knihy, já (a možná i spousta dalších) píšeme jen do deníčků, které nikdo, nebo skoro nikdo nečte...
"Vždy, když ti odejde někdo bytostně blízký, není to časem stále lepší, ale stále horší"
(Sir Nickolas Winton)
"...děti nikdy NEMÁME, jenom je PŘIJÍMÁME. A někdy to není na tak dlouho, jak bychom čekali nebo doufali".
"Nikdy není pozdě být tím, čím sis vždycky přála být" (jenomže copak to vím?)
"Proč mě neopouští pocit, že si vůbec nic dobrého nezasloužím...ani lásku?"
NIKDO, KROMĚ MNE SAMÉ, NENÍ ZODPOVĚDNÝ ZA MOJE POCITY, ANI ZA MOJE ŠTĚSTÍ !!!
NEBUĎ DOBRÁ JEN K OSTATNÍM. BUĎ DOBRÁ K SOBĚ!
"Proč mám pořád pocit, že existuje jediný správný plánek, jak žít a já se v něm marně pokouším orientovat?"
I ve složitých časech nezapomínejte vidět světlo a milovat své nejbližší
"Srdce lidí, kteří přišli o dítě se zkroutí do prapodivných tvarů. Ztráta dítěte je mimo veškeré chápání. Je to proti přírodě. Odporuje to přirozenému řádu historie a genealogie. Je to odklon od zdravého rozumu. Zneucťuje to plynutí času. Vytváří to obrovskou černou bezednou díru, ve které se utápí veškerá naděje..."
(Z knihy "Hodná a zlobivá holka" od M. Robotham)
Ať tě sluneční světlo,
které dopadá na tvou okenní římsu,
ujistí v srdci o tom,
že po dešti následuje duha.
(Z knížky "Irská požehnání pro tvůj život)
Tuhle knížečku jsem kdysi dostala od své nejlepší kamarádky a hrozně moc jsem se snažila tomu úsloví věřit :-), teď už nevím...
Život je příliš krátký na to, abychom někoho odsuzovali, zatracovali a přesvědčovali jiné o svém názoru.
Ať si každý z mých blízkých podrží svůj názor (na své okolí), stejně tak, jako si jej podržím já. Děkuji :-)
Slovo, které bylo vysloveno či napsáno někde "zůstává", ale zároveň je dílem okamžiku, hned po vyslovení či napsání se stává minulostí. (Všechna slova zde napaná jsou mé okamžité myšlenky, okamžité pocity, ve chvli, kdy je čtete už pominuly...)
... kdo vlastně jsem...
Pokud budete ve čtení pokračovat, tak zjistíte, kdo jsem byla...jak jsem se cítila...teď nic z toho už nejspíš není pravda. Stačil jediný okamžik a celý život se mi rozstříštil na milión střepů, které nemilosrdně bodají...Teď jsem máma, která přišla o své dítě, máma, která si vyčítá, že nebyla ve správnou dobu na správném místě a nezvládla ho zachránit. Jsem (žena = holka), která se bojí jezdit MHD, bojí jít nakoupit do většího obchodu, které se v přítomnosti většího množství lidí obtížně dýchá, která se stále dokola ptá sama sebe, co měla a mohla udělat...???
.... a taková jsem byla...předtím...:
po pravdě ani pořádně nevím, jestli tyhle moje stránky někdo, kromě cca 2 "věrných" příznivců, čte. Dnes je moderní být "bloggerka" :-), ale kde bych vzala ty potřebné davy fanoušků :-)? To mi teda, někdo, prozraďte. A o čem bych psala, aby to bylo zajímavé? Takže nejsem bloggerka, ale "rebelka". Taková, co nezapadá do průměru a už se o to ani nesnaží. Je fakt, že dříve jsem se snažila a ne, že NE. Pravda, příliš mi to nešlo, ale ta snaha tam fakt byla.
Jsem co jsem, jsem jaká jsem. Netajím se tím, že jsem introvertka, že ideální pracovní kolektiv je pro mě 2-3 lidé, že neumím vést nezávaznou konverzaci, že už nechci a bojím se hledat si věkově podobného partnera. Oblékám si to, v čem se cítím dobře a je mi jedno, jestli se to hodí k mému věku. Infantilně občas nosím náušnice s kočkama, sahám na prastaré stavby, objímám a hladím stromy, věřím v sílu úplňku... Nade vše miluji své děti, svou rodinu, svých pár přátel, které jsem svou "divností" neodradila a svou kočku. Jo a taky mě přitahují mladší muži.
... a někdy se příliš bojím toho, co by se stalo, kdyby se stalo...
Z celého srdce bych si přála, aby se něco podobného NIKDY NIKOMU NESTALO. Rozhodla jsem se psát, možná proto, že se mi vždy mnohem lépe psalo než mluvilo, ale i proto, že naše společnost vytěsnila smrt, ztrátu a smutek až kdesi na okraj. Tahle slova jsou TABU a nevíme, jak se chovat, jak dávat najevo účast, jak nabídnout pomoc, jak si o pomoc říct??? Prostě si připadáme jako sloni v porcelánu. Nevíme, jak zvládat svou bolest, jestli ji můžeme projevit a nebo raději přemáhat a tajit? Nevíme, jestli s ní vůbec můžeme obtěžovat okolí? Nevíme, co je ještě přípustné a co už je "za čárou"? Bojíme se vyhledat odbornou pomoc...snažíme se hledat obětní beránky...máme vztek na lidi okolo a někdy společná bolest ty co zůstali nestmelí, ale naopak rozdělí...
Píšu tady o tom, jak strašně je těžké se denně probouzet do světa, po kterém už nechodí můj syn, o tom, jak strašný je pro mě fakt, že už nikdy neuslyším jeho smích, jeho veselou poznámku, že jsem přece už velká a statečná "Míma", že bych si už konečně měla najít nějakého seriózního pána s vrtačkou, že mi už nikdy s ničím nepomůže, že mě nikdy neobejme, nepojede se mnou pod širák, že už mi nikdy neřekne: "to byla jen taková šmudlí legrácka" a že ten strašný krpál, do kterého šlapu s krosnou, "je jen takový malý blátivý kopeček", že mě už nikdy nevezme do náruče a nesnese z vysoké zíďky, že už nikdy nepronese, že se ze mě a ze své přítelkyně jednou zblázní, protože vůbec nejsme akční, ale takové pomalé a "leklé" RYBY.
Píšu tady, jak se pomaličku "prokousávám" každým dnem, jak si všechno musím psát, protože nedokážu udržet pozornost, jak si plánuju i takové věci, jako je mytí podlahy...
A taky o tom, jak lidé okolo mě nabízejí pomoc a jak neskutečně moc jsem za ni vděčná.
Děkuji, že "tady jste" třeba jen v duchu, se mnou.